Př-Py

přátelství, hostinné, ochrana cizinců, viz pod proxeniá a diplomacie

přeběhnutí, zběhnutí hromadné (vojsk)§ 321, 317, 287, 285, 281, 274, 210, 40, 38

předkožka, na penisu, viz pod obřízka

přehrady, vodní, nejstarší stavby známy z Jemenu a Egypta, antický starověk je nestavěl. Zřejmě nejstarší je "Hráz pohanů" Sadd al-kafara na Wádí Garawi i egyptského Hilwánu. Hráz je 106-110 metrů dlouhá a mezo jedenácti a čtrnácti metrů vysoká. Pravděpodobně nebyla dokončena a měla snad chránit před vodními přívaly naproti na Nilu ležící nekropoli Dahšúr. Jejím stavitelem mohl být král Snofru, první panovník čtvrté dynastie, asi 2613-2589).

V chetitské říši byla postavena menší hráz za vlády Tudchalijaše iv. (asi. 1275-1220) u Karakuyu u Kayseri, jak vyplývá z nalezeného nápisu. O Sadd Má´rib, Maribké hrázi viz v indexu pod Arabové.

Mezinárodní komise pro velké přehradní nádrže (ICOLD) roku 2003 registrovala 45 tisíc hrází vyšších patnácti metrů nebo zadržující vodu o třech milionech kubických metrech. Polovina všech řek světa má nějakou přehradu či hráz. Se zatopením vodních nádrží muselo být přestěhováno na osmdesát milionů lidí.

Nejnovějším obřím vodním dílem jsou San-sia (Sanxia, „Tři soutěsky“), na Jang-c´-ťiangu se 26 turbinami a hrází vysokou 185 metrů a dlouhou 2309 metrů. Stavěna byla od roku 1993, spuštěna do provozu koncem května 2006. Za tu dobu byly přestěhovány nejméně dva miliony lidí. 

překlady, překladová literatura, znalost řečtiny:
Lýdský král Gýgés měl prý sen, že by se měl spřátelit s Aššur-báni-aplim Assyrským, tak do Ninuy poslal diplomata, aby se ho optal po zdraví. Jenže u assyrského dvora nebyl nikdo, kdo by rozuměl lýdsky, viz rok 665. Nějak to asi dopadlo, když o assyrský král píše ve svých chlubivých nápisech. 

Překladatelství nebyl ve starém věku literární obor, který by zrovna kvetl. Překlady literárních uměleckých žánrů vlastně původně ani neexistovaly. Hellénský svět překladů nepotřeboval, neboť byl v podstatě duševně samostatný. Jinými slovy: co nebylo řecky, pro Hellény neexistovalo.

Ovšem například Themistoklés se persky naučil plynně za rok, slavný pontský Mithridátés, jak se traduje, hovořil dvaadvaceti jazyky a Crassus Dives, triumvirův otec, jako správce Asie zvládl rychle všech pět řeckých západoanatolských dialektů.

Pokud některý z hellénských historiků psal o poměrech u tzv. barbarů, vždy musel převádět mimohellénské zvyklosti a instituce na doma známé. A obvykle začal hrubým zkomolením jména, jeho hellénisací. Ojedinělý byl zákaz korespondence, hovorů a výuky v řečtině v Karthágu, jak dal uzákonit Hannó zvaný Veliký, viz rok 368, když se zbavil filhellénského domácího politického soka. Tlumočníci to měli tehdy dobré: hovořit s Hellény se smělo pouze přes překladatele. 

Démokritos Abdérský prý přeložil do řečtiny filosofický spis „Babylónce“ Akíchara/Achíkara, který byl vyryt do kamenného sloupu, jak praví tradice (srov. pod školy a novela); zřejmě překládal, pokud, z aramejštiny známý román o moudrém tajemníkovi assyrských králů.

V 5. st. působil lýdský historik Xanthos ze Sard píšící řecky: první případ „barbara“, který psal řecky a zároveň první případ ve světových dějinách, kdy autor jiného mateřského jazyka a jiného kulturního okruhu použije ke své literární tvorbě jazyka dominantního kulturního prvku v regionu. Je to vlastně první případ i toho fenoménu, který po celou dobu přispíval k vytváření či udržování vědomí civilisační pospolitosti v Evropě.

Teprve v hellénismu byly občas překládány samotnými Hellény odborné spisy. Jinak se museli snažit intelektuálové z mimohellénského světa, aby v řečtině přiblížili dějiny a znalosti svých národních okruhů. Egypťané a Židé působili u Ptolemaiovců, Babylónci u Seleukovců. V mnoha případů se Orientálci snažili na hellénský svět zapůsobit a vznikaly tak první nacionálně propagandistické texty.

Sepírové, sipirru, byli v babylónské chrámové a královské administrativě písaři-překladatelé, kteří pořizovali přepis dokumentů z hliněných tabulek (a z babylónštiny) na pergamen n. papyrus aramejsky n. řecky.

Římská elita se později dostala do obdobného postavení: co nebylo řecky nebo latinsky, neexistovalo. Ačkoli u části římské aristokracie byl silný odpor proti studiu hellénské literatury, celá římská a italská elita byla v podstatě vychovávána dvojjazyčně a hellénskými vychovateli a učiteli.

Znalost řečtiny byla v době republiky a principátu nezbytnou vzdělanostní výbavou (srov. opačný vztah v novověkých dějinách střední Evropy, ale také roli latiny až do 18. století a francouzštiny po minimálně tři staletí). • Srov. jinou situaci z moderní doby, například jak dobyvatelé vnutili angličtinu Irům, nebo zcela opačný vztah z Paraguaye, kde potomci španělských dobyvatelů ovládají indiánský jazyk guaraní, ačkoli indiánů je v zemi ani ne pět procent, zato jejich jazykem hovoří na devadesát procent Paraguayců a vyučuje se na všech školách. Velkou roli zde asi sehrál známý generál Alfredo Stroessner, jehož otec přišel z Bavor a vzal si indiánku...

Roku 155 při vystoupení tří filosofických diplomatů ve věci Athénské okupace Órópu v senátu musely být jejich projevy ještě tlumočeny. Roli převzal annalista, historik římských dějin, píšící řecky C. Acilius. Již vojevůdce Lucullus však byl dvojjazyčný. Augustus ve svých dopisech uváděl řecké citáty nebo do latinského textu vkládal řecká slůvka. Totéž činil jeho nástupce a římský šovinista plynně řecky hovořící Tiberius.

Móda Římanům vydržela do 4. století n. l. Předáci křesťanů, biskupové, ze západní části říše za Konstantina i. už řečtinu neovládali a jazyk až na jih Itálie mizel na dlouho ze znalostí západního světa. 

Ve druhém století n. l., jak dokládá básník Iuvenális, byla řečtina u Římanů a v Itálii v módě dokonce v širokých vrstvách. Posice řečtiny pro římský svět je polohou základního kamene a základů celé stavby: první literární díla tvořili pro Římany v jejich latině cizinci a velká část latinské umělecké literatury je více či méně překladem či napodobením hellénských vzorů.

S nějakou ztrátou národní identity, s jakou se v obdobných případech setkáváme v dobách moderního romantismu a pozdějších všelijakých formách nacionalismu, si ale Římané vůbec nedělali starosti: vždyť hellénský svět zvládli mocensky...

Řecky psal z Římanů kdekdo. Kromě prvních historických děl ze třetího století sepsal např. řecky a ve verších M. Tullius Ciceró historii svého konsulátu a vojevůdce L. Licinius Lúcullus ve svých řeckých dějinách páchal vulgarismy, aby upozornil na to, že knihu nepsal Hellén. Jediným městem v Itálii za císařství, kde byla řečtina jednacím jazykem, byla Neápolis.

Ojedinělý záznam praví o D. Iúniovi Brutovi, jednom z caesarovrahů, že ovládal jazyk předalpských Keltů/Gallů a mohl se tedy na útěku před pomstou caesarovců ukrývat v převleku za prostého Galla (přelom let 43 a 42).

V první polovině 5. století žil kartháginský obchodník a mořeplavec Hannó, řec. Annón, autor zprávy o své cestě podél západního pobřeží Afriky sepsanou púnsky, ale v hellénském světě koloval její řecký překlad. Z druhého století pochází spis kartháginského autora Magóna o zemědělství, který převedl Cassius Dionysius z Utiky do řečtiny a odtud byl po roce 146 přeložen do latiny.

Z kartháginské foiníčtiny přeložil jistý Dionýsios Magónův spis o zemědělství. Z tohoto překladu pak pořídil další jinak neznámý autor Diofanés výpis, epitomé. Z řečtiny do latiny byly extrahovány a překládány spisy o zemědělství Rhoďanů Pýthióna a Epigena.

Nejstarší hellénskou kuchařskou knihou, je sbírka Mithaika Sicilského z 5. století. V následujícím století se kulinářství věnoval autorsky Hérákleidés ze Syrákús a Archestratos z Gely; své Hédypatheia, tj. Lahůdky, Delikatesy, složil v hexametrech. Zabýval se pochoutkami z celého světa a jeho dílko bylo pod jménem Hedyphagetica přeloženo do latiny Q. Enniem.

Jistý Aristeás byl údajným autorem tzv. A. dopisu o překladu Pentateuchu z hebrejštiny do řečtiny za Ptolemaia II.; zpráva je zřejmě nacionalistickým podvrhem z doby po roce 130 (nezaměňovat s epikem A. z Prokonnésu). Podobně psal později např. Ióséfos Flavios.

O překladu židovských sakrálních textů Starého zákona do řečtiny v Alexandreji (Septuáginta) viz rok 279. Zachovány jsou paralelní texty úředních nápisů v babylónštině, perštině a elamštině (srov. tzv. behistúnský nápis Dáreia I.), nebo v řečtině a ve dvou písemných podobách egyptštiny (tzv. rosettská deska).

V řečtině sepsali díla svých „národních“ dějin Egypťan Manethón jako Babylónec Béróssos nebo později Žid Ióséfos Flávios. 
Svérázným způsobem literárních překladů byla kontaminace, poskládání dějů několika hellénských komédií v jednu latinskou. Řada latinských děl zlatého období římské literatury jsou prostým přebásněním hellénských originálů, byť mistrovským.

Překladatelství ovšem fungovalo v písařských kancelářích východních státních celků. Úřední řečí perské říše byla aramajština, do níž bylo nutné překládat z perštiny a dalších jazyků obrovské říše. Nejstarší perský nápis, slavný Behistún, je trojjazyčný: perský, elamský a babylónský.

Vzácně jsou doloženy případy, kdy v babylónských chrámových školách se při výuce používaly transliterace z klínového písma do alfabéty, ale jazyk zůstal pozdněbabylónský, je znám klínový zápis aramajštiny nebo babylónské zaklínadlo napsané aramajsky. Sumerské religiosní texty doprovázejí hned na následujícím řádku hliněné tabulky arkkadské překlady. Všeobecně známa je dvojjazyčná tzv. rosettská deska z roku 196, srov. tam, pořízená třemi písmy: hieroglyfickou a démotickou egyptštinou a řečtinou.

Constantínus I. 20. května 325 držel v Níkaji na prvním celosvětovém setkání křesťanských činovníků, koncilu, úvodní řeč. Mluvil sice latinsky, ale dále bylo jednáno už jen řecky; za západu totiž přijelo jen sedm biskupů, zato biskup gotský, armenský, perský a arabský.

Hareios Potér, starořecký Potter: Pensionovaný učitel klasických jazyků Andrew Wilson (65) se v důchodu nenudí. Fantaskní zkazky J. R. Rowlingové byly přeloženy do šedesáti jazyků a prodávají se ve dvou stech státech planety. Wilsonův překlad, který vyšel v létě 2005, nepatří do žádné z dnešních zemí, zato je pro všechny.

Příběhy Harryho Pottera a kamene mudrců totiž převedl do attické podoby staré řečtiny, jíž se nejméně patnáct století již nemluví. Práce nad vyhledáváním adekvátních výrazů z prvního z dílů potterovské literatury mu zabrala rok a prý mu dělala největší potěšení ze všeho, čím se zatím zabýval. Je si vědom toho, že se jeho překlad nebude moc kupovat, ale věří, že pro studenty klasické filologie bude četba starořeckého Pottera, Hareios Potér, rozptýlením. 
Pro novodobé technické výrazy vzal za základ řečtinu z 19. století.

Od dob arabského autora Héliodóra z Emesy, který ve třetím století n. l. řecky sepsal zachovaný román Aithiopika a po nejrozsáhlejším veršovaném dílu starořeckém s 22 tisíci hexametry Dionýsiaka Nonna z Pánopole z pátého století n. l. (viz pod Dionýsos a hostiny), je to nejdelší text sepsaný starou řečtinou (250 stran). Latinský překlad pořídil předtím Peter Needham: Harrius Potter et philosophi lapis. (psáno pro Týden 36/05)

přenos obrazu, malby§ viz obraz

přeprava, po vodě velkých nákladů, viz architektura

přesídlení, vysídlení, přemísťování, vyhánění, deportace, odsun a přesun celých ethnik, forma trestu, také kolonisační politiky, srov. pod migrace§ 732, 722, 706, 623, 512, 499, 490, 485, 476, 453, 403, 389, 388, 369, 339, 315, 180, 86, 77, 69, 25-, 61+  

První zmínka o deportaci části porobeného cizího obyvatelstva do daleké ciziny je z doby vlády urského krále Šú-Sîna, viz k roku 2039, který přesídlil lid Simanu, země kdesi severně od Assyrie, do Sumeru. Postavil tam na místě neznámém stanové město či tábor, jakýsi první "soustřeďovací" tábor dějin. Paionové, kteří byli roku 512 Megabázem přesídleni do Frygie, se proti vůli Peršanů roku 499 vrátili zpět do Thrákie přes Chios, Lesbos a Doriskos na Hebru, kde mj. sídlili perští satrapové pro Evropu. Dáreios I. odvlekl obyvatele Eretrie roku 490 do Gordyény (mezi Kardúchy/Gordie), dnešního Kurdistánu za jejich účast na tažení do Sard roku 499 (nebo skončili mezi Kissi, viz rok 490). Xerxés I. přesídlil jakési Boióťany do osady Kelónai, pozdější Chala, dnes u Halvanu v IRQ, a ještě v Alexandrově době dodržovali hellénské zvyky a byli dvojjazyční.

Přemístění obyvatelstva jako první z Hellénů praktikoval Gelón na Sicílii, viz rok 485, který přesidloval celá města. Roku 180 přesídlili Římané ligurský kmen Apuanů v počtu 40 tisíc lidí jako kolonisty do liduprázdných oblastí Samnia východně od Beneventa. Vedle půdy obdrželi odbojní Ligurové peněžní příspěvek na stavbu nových sídel. Za tento čin konsulům senát přiznal právo na triumf, a byl to první triumf v dějinách bez války.

Antónínus Pius přesídlil (asi roku 154 n. l.) z území mezi svým a Hadriánovým valem v Británii keltské nárůdky na Nícer/Neckar do Germánie, aby válčili s Germány. Prvním z císařů, který systematicky usazoval na římském území barbary, byl M. Aurélius. Roku 171 povolil Germánům usazovat se od Dákie po Germánii a také Itálii. Germánské „kolonisty“ přiděloval velkostatkářům a lidé zůstávali připoutáni k půdě. Z východu na západ přesunul obyvatele císař Constantius II., když roku 343 n. l. dobyl Adiabénu, tedy část dnešního Ázerbájdžánu, a lidi poslal do zpustlé Thrákie. 
O masových deportacích Aramajů a Chaldajů assyrskými králi viz pod Aramajové.

převrat, puč§ viz atentát

přezimování vojska§ viz híberna, híbernácula

příbuzní, jejich (vy)vraždění, poprava, otcovrah, viz také matkovrah§ 534, 348, 309, 289, 281, 160, 150, 149, 130, 124, 120, 114, 112, 111, 104, 101, 92, 83, 80, 71, 55, 54, 44, 40, 37, 29

Pravděpodobně nejstarším korunovaným otcovrahem byl roku 2292 v Agade Narám-Sîn, nástupce svého otce Maništúšua zavražděného během palácového převratu. Roku 1198 v Assyrii po vzpouře části armády byl král Tukulti-Ninurta I. obležen ve svém sídelním městě a zavražděn svým synem Aššur-nádin-apla (králem do 1194), vůdcem skupiny spiklenců z řad assyrské šlechty. Podle jiných pramenů se Tukulti-Ninurtův vrah a nástupce jmenoval Aššur-násir-apla, který vládl krátce roku 1198 a teprve po něm přišel na Aššurův trůn jeho bratr Aššur-nádin-apla (a vládl do 1194).

Osobně z hellénských panovníků nezavraždil nikdy nikdo nikoho a nástroji vraždy byli obvykle vojáci osobní gardy; možná s výjimkou Caracally, nebo posledního panovníka z dynastie Valentiniánů roku 454, který s eunúchem Hérákliem během audience probodl Flávia Aëtia, vítěze nad Attilou a Huny.

O šílených praktikách v domě Ptolemaiově viz tam, např. Fyskón. U Římanů býval otcovrah zašit do kůže a utopen (roku 60 hovoří Ciceró o popravě dvou Mýsů ve Smyrně tímto způsobem). V císařské době poena culleí zanikla, ale obnovil ji křesťan Constantínus I.: otcovrahové měli být zašiti do pytle s hady a utopeni.

Nekontrolovatelný Neró dal usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii (dc. Claudiova s Valerií Messalínou) prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu roku 65 n. l. neúmyslně v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Stabilia Messalína ho přežila).

Svou matku, k níž se nejprve lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippina používala protijedy. Dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippina atentát přežila plováním. Zřejmě napodobil akci Klearcha II. s jeho bratrem Oxathrem, vládců v Hérákleji Pontské, kteří potopením lodi zavraždili svou matku Amástridu, viz rok 289. Neró dal nakonec matku zavraždit dýkou.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannica jeden, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v oboru. Když její jed způsobil mladíkovi jen průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky a dokonce jí umožnil své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky. Svého bratra Tita dal roku 81 prý otrávit jedem Domitiánus.

Jediný možný případ vlastnoruční vraždy příbuzných v panovnických rodinách je zřejmě kausa púnsko-arabských bratrů-císařů Caracally a Gety z roku 212 n. l., synů L. Septimia Sevéra: Caracalla prý původně mírný a trpělivých hoch se dal okouzlit matkou (či macechou?) Iúlií Domnou, která ho svedla; pak zřejmě osobně zabíjel mečem v její přítomnosti (?) a dal vyhubit všechny lidi z bratova okolí.

Caracalla byl o rok starší a s Getou neustále soupeřil. Měli své partičky gladiátorů a dostihových jezdců, spolu podnikali sexuální dobrodružství se ženami i chlapci. Na dostihovém závodišti spolu štvali koně a při jednom ze závodů vypadl z dvoukoláku Caracalla a zlomil si nohu. Hned po otcově smrti roku 211 v Anglii se rozdělili a cestou z ostrova do Říma nesdíleli společně hostince, nejedli spolu a každý se ubytoval v jiné části paláce s vlastní ochrankou.

Iúlia Maesa měla z rozruchu, který v Římě dělali její dcera Soaemias se svým synem Héliogabalem, vsadila na svou mladší dceru Iúlii Avitu Mammaeu s jejím synem Alaxiánem, kterému bylo třináct. Když ho chtěl Héliogabalus zabít 11. března 222, zasáhla babička a dal zabít svou starší dceru s jejím synem (= vražda dcery s vnoučetem).

Constantínus II., syn Constantína I. (337 – 340), byl zavražděn z komplotu svého bratra a spoluvládce Constanta (337 – 350).
Největší královraždou dějin byla tragédie nepálské panovnické rodiny. Narkomanie ve starověku nedosáhla nikdy rozměrů novodobých od konce šedesátých a začátku sedmdesátých let 20. století s tendencí stoupající.

Takový feťácký vražedný bakchanal, jaký postihl poslední hinduistickou královskou rodinu, vládce Nepálu, 1. června roku 2001, starý věk nezná. Zfetovaný (oficiální verse uvádí „opilý“) korunní princ Dípéndra tehdy v několika okamžicích z automatické zbraně postřílel svého otce krále Biréndru, svou matku a královnu Aišvarju/Aishwarya a dalších osm příslušníků panovnické rodiny. Pak se zastřelil. Nástupcem trůnu se stal jeho přeživší bratr Gjánédra/Gyanendra.

příjmení, viz jména

příliv, zvrátil výsledek bitvy§ 138

Přímoří, bab. a ass. Mát tamtim, „Země moře“, řec. (satrapeia nebo stratégiá) peri tén Erythrán thalattán, nebo ... kata tén ..., nebo též Erythrás Thalattés, čili „(satrapie nebo stratégie) kolem (u) Rudého moře či Rudého moře“, pozdější Meséné (v 1. tisíciletí se část Přímoří rozkládala jižně a východně od Uruku a Eridu, v dn. bažinatém kraji Chór al-hammár v Iráku, viz o něm roku 1004)§ 770, 651 - 649, 646, 630, 324, 311

přísaha, řec. horkos, lat. iúsiúrandum, sacrámentum, v případě úředním za vykonání rituálních úkonů Diovi Horkiovi, "Přísežnému" (viz s. v. hry a olympiády), římskému Diovi Fidiovi, Héliovi, který vše vidí, popř. dalším státním kultům, povinný občanský akt při nástupu a skončení úřadu civilního a vojenského. Podobně se přísahalo při "sportovních" akcích stejně jako při uzavírání mezinárodních smluv. Je zajímavé, že římská republika vyňala z přísežných závazků diktátory, censory a tribuny lidu, u nichž všech se potkávala nejvyšší moc.

Způsoby stvrzování smluv známé z východní Afriky hellénský ani římský svět neznal. Anglický dobrodruh John Boyes z Hullu ("King of the Wakikuyu, 1911", čes. ve výběru "Z plavčíka pohlavárem černochů", 1923), popsal přísahu Kikujů pod Mt. Kenya takto: každý, kdo promluvil při uzavírání míru, měl s sebou prut, jímž po skončení řeči udeřil černou kozu. Stejně tak při potvrzování smlouvy, kterou po bodech deklamoval jeden přednášející, s tím, že kdo podmínky poruší, skončí ubit jako koza: poslední ranou ji mluvčí dorazil. Ostatky kozy pak dostaly status nedotknutelnosti. 

Přístav Meneláův§ viz pod Meneláův přístav


přízvisko, viz jména

přízvuk, vyznačování§ 180

Psammétichos z Korinthu§ = Kypselos II.

Psammétichos, s. Theokleův, žoldnéř§ 595 

Psammtek, řec. Psammétichos, jméno eg. králů:§
Psammtek I., ass. Tušamilki, bab. Nabû-šezibanni, syn Nekóa I.§ 666, 664, 663, 661, 658, 656, 655, 652, 651, 617, 616, 610  
Psammtek II.§ 720, 595, 593, 589, manž. Tachnuity, syn Nekóa II.
Psammtek III.§ 526, 525, syn Ahmóse II.
Psammétichos (IV.)§ 486, 463, o. Inarův

Psammétichos (V.)§ 400, identický s Amenardem II. (?)
Psammtek-Merejneit, wezír§ 570

Psamúthis, eg. Pašerienmut, Pšenmút, k. v Egyptě§ 393 

Psapfó z Lesbu§ = Sapfó

Pselchis, osada u Buhenu v Dódekaschoinu, Dolní Núbie, dn. Dakka na jihu ET§ 186, 24

pséfisma, usnesení lidu, zákon schválený sněmem, tzv. megarské/první sbírka usnesení, pl. pséfismata, zveřejněny nápisně na kameni nebo dříve na otáčné dřevěné desky sestavené do čtyřhranu (kyrbeis, axones), jak byly vystaveny zákony Solónovi, z nichž fragmenty byly k vidění v Athénách ještě ve druhém století n. l.; opisy zákonů a státních smluv byly krom toho opsány na papyrus a archivalisovány, srov. pod Krateros a volby, tam také o psefologii§ 432, 410, 253

Psenófis z Héliopole, mudr§ 561

Psessové, maiótský národ skythský§ 393

Pseudantónínos, Lžiantónínus§ viz Elegabalus

Pseudalexandros Iúdský§ viz pod diaspora

Pseudobardija nebo Pseudosmerdis§ 1. = Bardija z Chorésmu; 2. = Vahjazdáta z Táravy

Pseudofilippos I. Makedonský§ = Andriskos alias Filippos VI.
Pseudofilippos II. Makedonský§ = Filippos VII.

Pseudomarius§ = Hérofilos, Amatius

Pseudoneró, viz Terentius Maximus

Pseudoptolemaios I. , syn Ptolemaia VI. Filométóra I.§ 140

Pseudoptolemaios II.§ viz Ptolemaios z Áradu

psi§ viz pod zvířata

psi, jejich pojídání§ 491

psi, ve válce§ 385, 231, 272+ (jejich pobití) 

psí dny, doba nejvyššího léta, opórá, diés canículárés, canículárium aestus§ 181


Psófis, m. na severozáp. Arkadie§ 678, 255, 219, 217

Psyllové, národ snad původní libyjský na pobřeží Syrty§ 511 a viz travičství

Pšenmút, Pašerienmut§ viz Psamúthis 

Pteleon, m. ve Fthíótidě v Thessalii§ 192, 185, 171

Pterás z Delf, údajně stavitel druhého delfského chrámu§ 548

Pterié, m. a země v sev. Kappadokii, pozd. obydleno keltskými Trokmy, předtím snad sídelní město chetitských králů Chattušaš (??), dn. Bogazköy v TR; podle jiného názoru stálo na Kerkenes Dağu jižně od města Sorgun asi tři sta kilometrů východně od Ankary, kde stálo krátce, snad jedno století, město zřejmě postavené Médy, ničitelem byl snad Lýd Kroisos během expanse svého panství před rokem 547, obyvateli asi Frygové v počtu 15-20 tisíc§ 547

Ptoiodóros z Megar, promakedonský politik§ 344

ptolemaia, čtyřleté slavnosti a agónické hry§ 1. v Alexandreji, 776, 279; 2. na Délu, 776, 253
Ptolemáis Hermeiú§ 280+ a viz Thébais

Ptolemáis, m. v Kýrénaice, předtím Barké, arab. al-Merg či al-Merdž v LAR, viz i tam, nestála však na totožném místě; Pt. pozd. Tolméta, arab. Tulmajtá, § 250, 96
Ptolemáis, m. ve Foiníkii, též Aké, Akkó, ass. Akkú, v letech 1191 - 1291 n. l. Saint-Jean d´Acre, dn. Ako na severu Státu Israel§ 378, 219, 200, 163, 153, 152, 150, 146, 143, 138, 128, 125, 104 - 102, 39+, 66+, 67+  
Ptolemáis epi thérás, osada na nebo při Rudém moři, snad dnešní Taukar, angl. Tawkar, na jihu súdánského pobřeží§ 270
Ptolemáis§ = Lesbos
Ptolemáis, fýlé v Athénách§ 199

Ptolemáis, d. Ptolemaia I., manž. Démétria I.§ 299, 290, 287, 286, 281, 258

Ptolemaios, jméno makedonských králů, ptolemáikos/ptolemaiovský; jméno souvisí s válkou/polemos, ptolemos:§

Ptolemaios I. Alórités, z Alóru§ 383, 370 - 368, 365, 359
Ptolemaios II. Keraunos (přízvisko Blesk prý dostal pro svou nehoráznou povahu)§ 283, 281, 280, 276, 309, syn Ptolemaia I. Egyptského s Eurydikou
Ptolemaios III.§ 300, 281, 278, 276, 270, 240, syn Lýsimacha I. s Arsinoé II.; pravděpodobně identický s Ptolemaiem I. z Telméssu (?)

Ptolemaios, jméno dynastů v Telméssu:§

Ptolemaios I.§ 300, 240, syn Lýsimachův (diadochův?, pravděpodobně identický s Ptolemaiem III. Makedonským, viz)
Ptolemaios II.§ 189, 188, syn Lýsimacha, vnuk Ptolemaia I. Telmésského, o. Bereníky Láodikejské

Ptolemaios z Makedonie§ 1. = Ptolemaios I. Sótér; 2. 315 - 312, 310, 309, syn Démétria, bratra Antigona I., jmenován i jako Polemaios; 3. = Lágos z Eordaie, o. Ptolemaia I. Sótéra; 4. 356, 333, syn Seleuka, b. Antiocha; 5. 356, syn č. 4; 6. 334, 333, stratégos Kárie; 7. sómatofylax Alexandrův, o. Ptolemaia, 334, 323, 321; 8. sómatofylax Filippa III., s. no. 7, 323, 321; 9. jeden z velitelů Filippa V., 218

Ptolemaioi, Ptolemaiovci, Ptolemajovci, druhým označeným Lágovci či Lagovci (srov. tam), hellénistická vládnoucí dynastie v Egyptě, XXXIII. dynastie; passim, jinak viz i pod Egypt, Alexandreia apod. (Ptolemaion, rodinná hrobka v Alexandreji, možná souvisela s hrobkou Alexandra Velikého); sansk. Tulumaja§ 600, 400, 361, 312, 300, 255, 253, 242, 202, 200, 187, 168, 146, 145, 80, 30, 25, 236+, 280+  

Ptolemaios I. Sótér, původem z Eordaie v Makedonii, syn Lága alias Ptolemaia a Arsinoé, o. mnoha potomků§ 704, 484, 357, 350, 333 - 330, 325 - 299, 296 - 293, 289 - 285, 283, 280, 258, 89
Ptolemaios „z Kypru“, syn Ptolemaia I. s Eurydikou, odpadlík§ 283, 281

Ptolemaios II. Filadelfos I., syn Ptolemaia I. s Bereníkou, manž. Arsinoé I. a II., o. Ptolemaia III., Lýsimacha, Bereníky Syrské a Ptolemaia z Efesu, sanskrt.: Turamaje§ 776, 720, 704, 330, 325, 322, 320, 310, 309, 302, 300, 285 - 283, 281, 279, 276 - 270, 267 - 264, 262 - 260, 255, 253, 250, 246, 211 
Ptolemaios z Efesu, syn Ptolemaia II. Filadelfa I., velitel Efesu, druh Eirény§ 261, 255

Ptolemaios III. Euergetés I., syn Ptolemaia II. s Arsinoé I., manž. Bereníky II., o. Ptolemaia IV., Arsinoé III. a Magy, narozeniny měl 5. dia, anaklétéria 25. dia§ 302, 295, 283, 281, 270, 260, 246, 245, 243, 240, 237, 235, 229 - 225, 222, 221

Ptolemaios IV. Filopatór I. zv. Tryfón, syn Ptolemaia III. a Bereníky III., manž. Arsinoé III., o. Ptolemaia V.§ 704, 235, 221-219, 217, 216, 211 - 208, 205 - 203
Ptolemaios V. Epifanés, syn Ptolemaia IV., manž. Kleopatry I. Syry, o. Ptolemaia VI., Kleopatry II. a Ptolemaia VII.§ 257, 211, 209, 208, 204, 201, 199 - 194, 192, 186, 185, 181

Ptolemaios VI. Filométór I., syn Ptolemaia V. a Kleopatry I., manž. Kleopatry II., o. Ptolemaia Eupatóra, Ptolemaia VIII., Kleopatry They a Kleopatry III.§ 186, 181, 176, 173, 172, 170, 169, 168, 165 - 162, 158, 155 - 152, 150, 146, 145, 142, 120
Ptolemaios Eupatór, syn Ptolemaia VI. s Kleopatrou II.§ 163, 153, 150

Ptolemaios VII. Euergetés II. vulgo Fyskón/Tlouštík, syn Ptolemaia V., manž. Kleopatry II. a Kleopatry III., o. Ptolemaia Euergeta III., Ptolemaia ´Kýrénského´, Ptolemaia IX., X. a Apióna, Kleopatry IV. a Tryfainy§ 237, 217, 185, 170, 169, 164 - 162, 158, 156, 154, 145, 144, 142, 133, 131 - 127, 125 - 123, 120, 118, 116, 216+ 

Ptolemaios VIII. Filopatór II. (Neos Filopatór), syn Ptolemaia VI.§ 146, 145
Ptolemaios Euergetés III. zvaný Memfités/Memfitský, syn Ptolemaia VII. s Kleopatrou II.§ 145, 144, 133, 131, 130
Ptolemaios ´z Kýrény´, syn Ptolemaia VII. s Kleopatrou II. (?), nejstarší jeho syn, není identický s Apiónem§ 130
Ptolemaios Apión, syn Ptolemaia VII. s Eirénou, k. v Kýréně§ 130, 116, 96, 74-, 59+ 

Ptolemaios IX. Sótér II. Filométór, zvaný Lathyros, syn Ptolemaia VII., manž. Kleopatry IV. a Kleopatrou Selénou, o. Bereníky III., Ptolemaia XII., Kleopatry V. a Ptolemaia z Kypru§ 145, 142, 116 - 114, 110, 108 - 106, 104 - 102, 95, 88, 86, 80
Ptolemaios X. Alexandros I. Theos Filométór III., syn Ptolemaia VII. s Kleopatrou III., manž. Bereníky III., o. Ptolemaia XI.§ 116, 114, 108, 103-101, 89, 88
Ptolemaios XI. Alexandros II., syn Ptolemaia X. a Bereníky III., manž. své matky§ 133, 105, 88, 83, 80
Ptolemaios z Kypru, syn Ptolemaia IX. s Kleopatrou Selénou, ml. b. Ptolemaia XII.§ 115, 88, 80, 67, 63, 58

Ptolemaios XII. Theos Filopatór Filadelfos Neos Dionýsos, vulgo Aulétés, syn Ptolemaia IX. s Kleopatrou IV. n. Selénou, manž. Kleopatry VI. Tryfainy, o. Bereníky IV., Kleopatry VII. Tryfainy, Kleopatry VIII., Arsinoé IV., Ptolemaia XIII. a XIV., starší b. Ptolemaia Kyperského§ 237, 95, 88, 83, 80, 76, 69 - 67, 63, 59 - 54, 51
Ptolemaios XIII. Filopatór III., syn Ptolemaia XII., manž. a b. Kleopatry VIII.§ 61, 51 - 47, 41
Ptolemaios XIV. Filopatór IV., stejný příbuzenský vztah§ 59, 47, 46, 44

Ptolemaios XV. Theos Filopatór Filométór vulgo Kaisarión, syn C. Iúlia Caesara s Kleopatrou VIII.§ 145, 47, 46, 44, 36, 34, 31, 30
Ptolemaios (XVI.) Filadelfos (II.), syn M. Antónia s Kleopatrou VIII., b. Kleopatry Selény II., Alexandra III. Hélia a Ptolemaia XV.§ 36, 34, 30, 29, 25
Ptolemaios z Mauretánie, syn Iúby II. s Kleopatrou Selénou II.§ 25, 23+, 24+, 40+   

Ptolemaios z Épeiru§ 1. 295, 280, 274, 272, syn Pyrrha I. s Antigonou; 2. 239, 233, 234, král, syn Pyrrha II. s Olympiadou II.
Ptolemaios z Alexandreie§ 1. 201, syn Sósibiův; 2. 250, epikúrik; 3. Klaudios Pt., Claudius Ptolomaeus, geógrafos, jehož Hyfégésis vznikla mezi roky cca. 135 - 142 n. l., 117, 100+, 134+ a viz pod chronografie (kanón)
Ptolemaios z Aradu, alias Pseudoptolemaios XIII. (II.)§ 41
Ptolemaios z Damašku, b. Níkoláův, Héródův důvěrník§ 4

Ptolemaios Makrón, syn Dorymenův, stratégos Kypru a Koilé181, 168, 166, 163
Ptolemaios Mennaios z Chalkidy pod Libanem, šejk, syn Mennaiův§ 85, 84, 76, 63, 49, 46, 43, 40

Ptolemaios, syn Abúbův, vrah veleknězův§ 135
Ptolemaios, strat. Héródův§ 38

Ptolemaios z Kommágény, stratégos a pak dynasta§ 164, 163, 130
Ptolemaios z Megalopole, strat. na Kypru§ 197, 181
Ptolemaios z Naukrátidy zv. Marathón, rhétór§ 133+

Ptolemaios z Thasu, kondottiér§ 217
Ptolemaios, syn Thraseův, satrapa Koilé§ 200
Ptolemaios z Egypta§ = Sympetesis
Ptolemaios z Kýrény, skeptik§ 230

Ptolemaios, astrolog Othónův (podle jiných se jmenoval Seleukos)§ 69+

Pu, kor. Bu n. Ki-Bi, posmrtně Čong Tong Wang§ 232

Pujo, kor. Buyeo, království, cf. Puk Pujo a Tong Pujo§ 57 

Públia Fulvia Plautilla, d. C. Fulvia Plautiána, manž. Caracallova§ 201+, 202+, 205+, 211+  

Públicius Certus, senátor a udavač§ 92+, 97+ 

M. Públicius Malleolus§ cos. 232

Públicius Malleolus, matkovrah§ 101

publikán, públicánus, nájemce daní a cel v provincii od státu, obvykle z řad římských jezdců, později propuštěnců; jako rádci k válce, jejich vliv a hrabivá zločinnost byly příslovečné§ 508, 91, 89, 71, 67, 64, 59, 54

Publikáni byli v republikánské době nesmírně mocní a jejich zájmy často řídily státní politiku. Nájemce důchodů Postumius z Pyrg prý v chamtivosti vynikal. Podnikal v regionu Etrúrie. Jeho lidé si za hannibalské války vymýšleli ztroskotání lodí, páchali je případně, nakládali lodě malými náklady, ale vykazovali mnohonásobně vyšší údaje: všechno za války hradil stát.

Podobně podnikali jiní publikáni jinde. Senát o tom věděl, ale nezasáhl, protože kromě Hannibala nechtěl mít na krku ještě interní válku s nájemci cel, daní etc. Roku 212 se případu ujali tribunové lidu Sp. A L. Carciliové a uložili Postumiovi pokutu ve výši dvou set tisíc assů. Pozdvižení bylo nesmírné, protože další z tribunů lidu, jistý C. Servilius Casca, byl s Postumiem pokrevně příbuzný a přerušil za všeobecných protestů hlasování. Pak ale už zasáhl senát a konsulové. Postumius byl obviněn z hrdelního zločinu a zločinu proti státu. Soudu se, jako ostatní obvinění publikáni, vyhnul vyhnanstvím a jeho majetek byl rozprodán.

Publikáni se sdružovali do zájmových společností/societátés, jimž předsedal magister societátis. V případě provincie Bíthýnie kolem roku 50 ovládala výběr daní jedna jediná taková společnost. Jinde v říši měli smlouvy s provinčními správci pro jednotlivá města a venkovské okresy. Peníze vybírali vlastními agenty-výběrčími. Publikáni hlídali své zájmy za Gracchů, když jim koukal pod ruce P. Rutilius, legát v Asii, dosáhli jeho odsouzení k vyhnanství roku 91, prosadili odvolání Lúculla z impéria na východu a dosazení Pompéia. Je možné, že atentát na Caesara nebyl pouze komplotem konservativních odpůrců „světové“ monarchie; vzhledem k tomu, že Caesar systematicky odlehčoval zoufalé situaci provinčních financí a provinciálům odpouštěl dluhy a lichvářské summy, ohrozil příjmy řady publikánů, jimž „republikánský chaos“ nepochybně vyhovoval. O zlodějnách viz také pod provincie.

Publikáni honili v Římě A. Gabinia, správce Syrie v letech 57 – 55, za to, že s vojskem v provincii instaloval v Alexandrii Ptolemaia Auléta a v Syrii mezitím rozkvetl banditismus a piraterie. Do střetu s publikány ani v raném císařství nešel nikdo, trestány byly jen přečuhující výjimky. Císař Antónínus Pius vracel peníze z vydrancovaných provincií otci jejich dětem s podmínkou, že uhradí obyvatelstvu škody. Kdo byl odsouzen podle zákona o vyděračství/léx dé repetundís, při správě provincie, zaplatil provinciálům čtyřnásobek souzené částky (ale mohl se tomu vyhnout odchodem do exilu jakkoli fešáckého).

Někdy publikáni zasáhli do dějin i positivněji. Za císaře Claudia se v Arabském moři dostal do bouře propuštěnec Annius Plocamus, jinak nájemce všech římských daní a poplatků v oblasti Rudého moře od státu. Jeho loď se po patnácti dnech dostala na Cejlon do přístavu „Hippúros“ ztotožňovaný s dnešní lokalitou Kuduramala (v obou případech s významem Koňská hora). Král, zřejmě Mahádhartaka Mahánága, vládnoucí v letech 40 – 69, vyslal do Říma poselství čtyř mužů, jemuž stál v čelu muž titulovaný jako rachia, snad rádža (více viz Cejlon).

Srov. příklady pod provincie a korupce, daně, podnikání.

Publilia, jedna z řím. tribuí§ 358

L. Publiblius Celsus§ cos. suff. 102+, cos. ord. 113+, 118+   

Q. Publilius Philó§ cos. 339 a dict., praetor 337, cens. 332, cos. 327, cos. 320, cos. 315

Publilius Sabínus, praef. praet.§ 69+

Publilius Syrus, herec a autor mímů§ 50, 46 

Voleró Publilius§ 473, 471, tr. pleb.

Públius, lat. praenómen, „lidový, náležející lidu (populus)“, řec. Poplios

puč, převrat§ viz atentát

půda, pozemky, v Číně, Řím srov. pod reforma, hellénské poměry srov. pod Athény
Vlastnictví půdy v hellénismu: půda královská, gé/chóra basiliké, kterou bylo možné pronajímat, gé en afesei, půda postoupená králem a vyňatá (nejčastěji chrámová), státní/městského státu, gé politiké, chrámová, gé tú theú n. hierá gé, a národní/barbarských ethnických menšin. Na rozdíl od Egypta, Mesopotamie a Anatolie a Levanty (viz jejich chrámové státy) v Helladě podle moderních odhadů vlastnili bohové a jeho lidská kollegia nejvýše deset procent obdělávatelné půdy.

V systému zděděném po Peršanech a předtím Babylóňanech největším vlastníkem půdy byl král. Byrokratický aparát se staral o výnosy z jeho pozemků (své majetky míval korunní princ a královna), půdu obdělávali laoi basilikoi/"královský lid", bab. gardu, svobodní nájemci, polosvobodní dělníci a zotočení. Pozemkový registr královského majetku se jmenoval v perské éře bab. karammaru, za Seleukovců registraci vedli satrapiátní úředníci chrématistéria. 

Za výkon úřadu odměnou král věnoval pozemky, gé en dóreá. Klérúchiké gé byla půda propůjčená králem osadníkům s brannou povinností. Soukromá půda, idioktétos gé, byla kategorie, která právně do Egypta nepatřila, protože veškerá půda patřila odjakživa panovníkovi, byť po mnohá staletí velmi formálně. Podobně patřila veškerá půda v indickém království Magadha králi, soukromníci ji měli pouze v pronájmu a odváděli mu čtvrtinu všeho, co na ní vyprodukovali. 
Vesnického osídlení bylo několik druhů. V Seleukovské říši ekas/hekas, tj. setina, byla zřejmě usedlost vojáka-kolonisty a několik těchto sídel tvořilo katoikii, možná podle principu původní jednotky, setniny (takové jméno ale není doloženo).

Ktéma („věc získaná, majetek“) byl pozemek mimo hranice města nebo na půdě královské patřící občanům, chórion je označení pro obdělávanou půdu se vsí (s katoiky/paroiky, viz pod otroci), oikopedon, pl. oikopeda, stavební parcely na území městského státu, chóra, s prostorem pro pěstování zeleniny a dobytka (oikopeda bylo šance privatisovat). Nejasná je v souvislosti s kolonisty, katoiky, náplň pojmu hypaithroi, „žijící pod širým nebem“(?).

V Seleukovské říši stála báris, hájitelná stavba pro obyvatelstvo okolí v dobách nebezpečí. Rozdíl mezi epaulis a aulé, statek, není znám, zřejmě identické. Tetrapyrgia, čtyřvěží, byly zřejmě sídlem lokálního garnisonu, popř. sídlem pro majitele, když navštívili své latifundie.

Paradeisos už není jako v době perské královská obora/park se zvěří, ale chrámový pozemek (srov. příklad Failaká před Kuvajtem). Meris je část pozemku přislíbeného, celý pozemek je kléros (viz tam), u Ptolemaiovců úsiá. Význam seleukovského slova geitniai, rodový pozemek nebo administrastivní členění, není znám.

V perské administrativě byl pokladník GNZBR´/ganzabara, jeho podřízený PGNZBR´/upa-ganzabara, podpokladník. Nejvyšším královským úředníkem, místodržitelem, byl SGN/segan, šaknu. V novoassyrské době byl assyrský a babylónský královský úředník přes cla, poplatky, provinční „finančák“ rab kári (ša Mát támtim), původně „správce přístavu (v Přímoří).

Ptolemaiovský majetek (a později magnátů) řídil dioikétés, ministr financí a hospodářství, a k disposici měl obrovský byrokratický kontrolní aparát. Jeho účetním byl eklogistos, pokladníkem králova osobního majetku byl idios logos. Systém převzali Římané. Od Diocletiána se dioikétové začali nazývat katholikoi/ratiónálés.
Na ptolemaiovském statku se předáci, zřejmě z vlivných domorodých rodin, jmenovali frontistai. Pracovali pod nimi za jídlo a ubytování a celý život právně svobodní lidé (paidaria, oikétai, též metrématiaoi).

Ve východořímské říši panovník Hérákleios (Flávius Héráclius; 610 – 641) obnovil spojení vojenské služby s darovanou půdou. Stratiótika ktémata byly pozemky pro vojáky zbavených daní a odvodů, ale povinnovaných narukovat v případě povolávacícho rozkazu. V 11. století zavedli Východořímané pronie, pronoia, doživotní vlastnictví pozemku i s rolníky darem od panovníka, nikoli však dědičně, jak tomu bylo v té době v západoevropském feudalismu.

Za dynastie Čou patřila půda „nebesům“. A protože vládci byli jejich dětmi, všechna půda a lidé na ní žijící patřili císaři, popřípadě tomu, jemuž císař svěřil zemi do správy. Místní vládci měli volnou ruku, stavěli si miliční vojska a dosáhli u císaře dědičnosti svých lén. Z jejich území postupně vznikaly suverénní státy a státečky, které se staly hrobem císařské dynastie Čou.

Ani takto vzniklí soukromí vlastníci nemohli půdou volně nakládat, protože potřebovali souhlas občiny. Roku 350 zákon Šang Jangův snížil omezení a později majitelé občině už jen za povolení prodeje zaplatili. Císař Čchin Š’chuang-ti po roku 221 povolil prodej a koupi půdy a zdaněním obchodů získal znamenitý finanční zdroj. Císař Wu (po 141) uzákonil, že dědit půdu nemůže jen prvorozený syn, ale všichni. Tím rozparceloval obří majetky venkovské šlechty.

Vše ke starému vrátil císař Wang mang, protože roku 9 n. l. zestátnil půdu. Zlikvidoval soukromá vlastnictví pozemků a otroků, všechno připadlo státu (= císaři). Zákon ale vydržel jen do roku 12 n. l., poněvadž šlechta se bouřila. Roku 280 n. l. povolil první císař dynastie Ťin (Jin; 265-420) Čchin Wu-ti, občansky S´-ma Jen (Sima Yan), který vládl v letech 265-290 opět prodej v plném rozsahu. Roku 618 tchagská reforma zavazovala majitele půdy vedle naturálních odvodů ke službám ve prospěch státu (veřejné práce, služba v armádě). Z půdy za to neplatili daň.

Koupě půdy/pozemků za účelem kolonisačním nebyl zvyk starověký: většinou si pro ni dobyvatelé a kolonisté museli s mečem v ruce. Tak např. roku 1005 koupil Dáwíd, židovský dobyvatel Jerúsalému, od Jebuzejce Arauny či Ornana pozemek na stavbu chrámu Jahwemu. Kolem roku 600 založili Mílétští na Chersonnésu Tauridském osady Pantikapaion a Theodosii a koupili od Skythů půdu i na protilehlém Tamanském poloostrově.

Novověké nákupy obrovských územních celků nemají v antice obdoby: např. 30. března 1867 koupily Spojené státy od ruského cara za 7,2 milionů dolarů, tedy 1,9 centů za akr, nebo 4,74 $ za km2 Alasku/Aljašku (o rozloze 1 518 800 km2); o sto padesát roků později to bylo zhruba patnáct miliard dolarů. Tím zanikla Ruská Amerika/Russkaja Amerika. 

Spojené státy se již předtím rozšířily na základě koupě území roku 1803 od Napoleona za patnáct milionů dolarů o francouzskou Louisianu, d. f. celé povodí západně od Mississippi po španělské/mexické území, které získaly válkou roku 1846. Louisiana tvořila tehdy téměř třetinu dnešního území USA. 4. srpna 1916 si ještě za dvacet pět milionů dolarů pořídily od Dánska jejich část Panenských ostrovů; vstoupilo v platnost 17. ledna 1917 a obsazeno v březnu t. r. (srov. nepoměr zisků z území a kupní ceny).

Rusko-americká společnost (RAK) na popud Kathariny II. kolonisovala v letech 1784 – 1867 oblast Aljašky a západního pobřeží pozdějších Spojených států až po severní Kalifornii (ve Fort Ross 120 km od San Franciska od roku 1812, vyklizeno roku 1841). Projektu se účastnilo v jednom okamžiku až devět set Rusů včetně popů šířících pravoslaví (dodnes na Aleutách a na Aljašce přítomno). Sídelním městem kolonie Russkaja Amerika byl Novo-Archangelsk, dnešní Sitka.

Roku 1784 prodali ministři Ludvíka XVI. švédskému králi Gustavovi III. antilský ostrůvek St. Barthélemy (St. Barths, St. Barts, dnes dependence zámořského departementu Guadeloupe) za obchodní práva v Göteborgu. Roku 1878 ho Švédové za 320 tisíc franků prodali zpět Francouzům. Švédové ovšem před prodejem uspořádali referendum, jehož se zúčastnilo 352 obyvatel ostrova a jenom jeden byl proti prodeji.

 

Pudéns, tajemník usurpátora Avidia Cassia§ 175+

Puk Pujo, kor. Bukbuyeo, království§ 57

Pulinda, k. v Magadě§ 185
Pulinda, Pulindové, státní útvar ve střed. IND a národ pokládaný Árji za barbary§ 600

Púlymachos z Pelly, vyplenil hrob Kýra II.§ 324

Pulú, ass.§ = Tukulti-apil-ešarra III.

Puluadi, země v dn. írán. Ázerbájdžánu§ 747

Púmiathón z Kitia na Kypru, foin. PMJJTN n. PMJTN, řec. Pygmalión, k.§ 361, 315, 313

Púnicus/Púnikos z Lúsítánie, zřejmě pseudonym jistého protiřímského aktivisty§ 154, 153

Púnové, lat. Poení, púnicus§ = Karthágo, Foiníkie

Púnt, Punt§ viz Somálsko

Púpiéna Sextia Paulína Cethegilla, d. príncipa Púpiéna a Sextie Cethegilly, manž. M. Ulpia Eubióta Laura§ 238+ 

Púpiénus, prínceps§ viz M. Clódius Púpiénus Máximus

M. Púpiénus Áfricánus Máximus, s. předešlého se Sextií Cethegillou§ cos. ord. 236+, 238+  

M. Púpius Písó Frúgí Calpurniánus§ praet. 69, cos. 61

Puqúdú, aramejský kmen na jihu Babylónie§ 625, 560 

Púra (pl.), sídelní m. Gedrósie, dn. Íránšahr nebo Bambúr, obě m. v íránské provincii Balúdžistán a Sístán§ 325

purány, puránas, "staré vyprávění", rozsáhlá sbírka hinduistických mýthologických a genealogických textů psaných sanskrtem§ 545, 362, 230

Puruša/Purusa, n. Puruša Pradžápati, viz Pradžápati

puszta, č. pusta, viz Pannonie a Boiové

Pušjamitra z Indie, též Pušpamitra, zakladatel dynastie Šunga§ 185

Puškarasárin z Gandháry, k.§ 519

Purattu, bab.§ = Eufrátés

Purušpura, Pušpapura, „Město květů“, dn. Péšávar v PAK, v Gandháře§ 55

Puškalavatí, řec. Peukeláótis, čín. Pu-ta (Puda), dn. lokalita Charsadda u Péšávaru (Purušapura) na sev. PAK, sídel. m. Gandháry a Kušánců, srov. pod Taxila§ 55

Puteolí, m. v Kampánii§ 531, 211, 56, 39, 36, 4-, 39+, 60+, 66+, 69+, 95+   
Pův. Dikaiarcheia, Dikaiarchia, „Město spravedlnosti“; založeno snad roku 531 uprchlíky ze Samu před Polykratem (pokud nejde původně o osadu Kýmských z doby o sto let starší), od 194 řím. kolonie, dn. Pozzuoli. P. byl po pádu Délu v mithridátovských válkách vedle Ostie hlavním obchodním přístavem Říma.

Pwénet§ viz Somálsko

Pydna, m. v Makedonii§ 469, 432, 410, 365, 356, 357, 317, 316, 169, 168, 148, 143

Pygela (pl.), mí. v Iónii jižně od Efesu§ 409

Pygmalión z Kitia, k.§ viz Púmiathón (?)

pygmé, ´box´, olympijská disciplína§ 652, 688

pygmé tón paidón, ´box dorostenců´§ 616

Pyladés z Korinthu, syn Kypsela I.§ 657, 635

Pyladés§ 1. vyhlášený tanečník, 8; 2. herec pantomímu, 101+, oblíbenec Tráiánův

Pylagorás z Chytroi na Kypru§ = Pýthagorás

Pylaimenés, jméno paflagonských vládců:§
Pylaimenés I.§ 132, 107
Pylaimenés II. Euergetés, trůnní jméno Sókrata z Bíthýnie, vide i tam, nevlast. syn Níkoméda II.§ 107, 99, 96
Pylaimenovci, dynastie vládců v Paflagonii; v Íliadě velitele Paflagonů Pylaimena zabil Meneláos§ 378, 64

Pylos, m. v Messénii, Sparťany místo zváno Koryfasion, pozd. Neokastro a Navarin(o), dn. opět P. (sice v katalogu Íliady, ale Messéné byla v 8. století už spartská)§ 700, 480, 425, 416, 414, 413, 409, 373, 303, 220, 196
Pylos, m. v Élidě§ 365

Pyrallis, hetairá, milenka Gáiova§ 37+, 39+

Pýramos, ř. v Kilikii, dnes Ceyhan Nebri (z arab. Džajhan/angl. Jayhan)§ 738, 19+ a viz Mopsúestiá

pyramidy, řecké slovo pýramis, gen. -midos, nejasného egyptského původu, arab. haram, pl. ahrám. Staří odvozovali název od řeckého sladkého pšeničného pečiva, pýros, s medem, meli. Srov. mesopotamské zikuraty, které ovšem byly chrámy a viz pod Peru a Mesoamerika. Viz pod CSD před rokem 1800 a rok 2667.

Pyreneje, řec. Pýréné/Pýrénaia, lat. Pýrénaeus mons, Pýrénaeí montés, snad od baskického pyren, horský vrchol§ 277, 219, 218, 121, 81, 77, 75-, 39+, 286+  

Možná, že jméno pochází z hellénské mýthologie podle dcery Bebrykovy, kterou znásilnil opilý Héráklés (nebo byla prostě jeho milenkou) a když se jí narodilo dítě, prchla z domu a zvěř ji v lesích roztrhala. Navrátivší se dórský bijec zalitoval své opilosti a když ji pohřbíval a volal její jméno, vracelo se jako ozvěna od dosud bezejmených hor, popřípadě kameny, které na hrob navalil, utvořily nové pohoří... 

Na moři byl též před Rhodou Pýrénský mys, Pyraeneum prómuntúrium. Pyréné by bylo možné ztotožnit s osadou Emporion. Jiná Pýréné byla keltským "městem" u pramenů Istru, viz tam.

Pyrganión, archipeirátés§ 73

Pyrgión z Athén§ arch. 388

Pyrgoi, Pyrgí, "Věže", přístav Ceare v Etrúrii s chrámem Eileithyie, pův. hellénská osada, dn. S. Severo§ 640, 384

Pyromachos z Pergama, malíř§ 230

Pyrrhandros z Athén, politik a vyslanec§ 386

Pyrrhiás z Aitólie§ 1. strat., 218, 217, 209; 2. 200 (Ol.)

Pyrrhón z Élidy§ 1. "hellénský buddhista", zakladatel skepticismu, 365, 340, 320, 275, 50; 2. dámiúrgos/zákonodárce, 370 

Pyrrhos, jméno épeirských králů ("Ryšavec, Ohnivák", lat. forma: Burrus):§
Pyrrhos I. zvaný Aetos/Orel, syn Aiakidův§ 342, 319, 317, 307, 303 - 301, 308, 299, 296 - 294, 292, 291, 289 - 285, 282 - 273, 265, 260, 239, 233, 189, 167
O palci na Pyrrhově pravé noze se tradovalo, že jeho dotek léčil slezinu. Palec při Pyrrhově pohřbu neshořel a byl odděleně uložen ve skříňce (srov. obdobné pověry u monotheistů, např. středoevrop. kult Jana Nepomuckého).
Pyrrhos II., syn Alexandra II. s Olympiadou II.§ 294, 272, 239, 234, 233

Pyrrhos z Athén§ arch. 158
Pyrrhos z Písy, k.§ 588, 580
Pyrrhos§ = Tyrrhos

Pyrrhovo vítězství§ 279 a viz Kadmos, kadmejské vítězství

Pyrrhovci, épeirský panovnický rod§ viz Aiakovci


Pystillos z Rhodu, oikistés Akragantu§ 580

 

Pýthagorás z Argu, Nábidův švagr, br. Apie§ 198, 195, 192

Pýthagorás z Athén§ arch. 16
Pýthagorás z Efesu, tyr.§ 610
Pýthagorás z Mílétu, tyrannos§ 496
Pýthagorás ze Samu, 1. syn Mnésarchův, filosof; tvrdil o sobě, že je bojovníkem z trojské války Euforbem, srov. o jeho fliúntském původu roku c. 1100§ 668, 570, 565, 532, 520, 510, 500, 290, 98, 56, 42, 39+, 240+; 2. boxerský olympioníkos, 588
Pýthagorás z Magnésie, na Maiandru§ 300, 296 (2x Ol.)
Pýthagorás ze Sparty, olympioníkos a poradce Numy§ 716 (Ol.), 715
Pýthagorás z Chytroi na Kypru, k., též Pylagorás n. Filagorás, ass. Pilágurá z Kitrusi§ 709

Pýthagorás vulgó Doryforos, manž. Nerónův a Sporův§ 64+, 65+

 

pýthagorici, novopýthagorici§ 162+ a viz pod školy

 

 

Pýthangelos, obchodník a cestovatel podél afrického pobřeží§ 117

Pýtharátos z Athén§ arch. 271

Pýtharchos z Kýziku, Kýrův přítel§ 546

Pýtheás z Afrodisia-Núré na Kypru, k., gen. Pýthea, srov. pod Búthytés§ 709
Pýtheás z Athén§ 1. arch. 380; 2. promakedonský politik, 323
Pýtheás z Boiótie, boiótarchos§ 147, 146
Pýtheás z Massalie, obchodník a cestovatel§ 325

Pythén z Korinthu, strat.§ 414

Pythermos z Fókaie, vyslanec§ 546

pýthie, hry, pýthia (sc. iera), viz též pod Delfy, Apollón, hry§ 776, 582, 532, 518, 370, 359, 289 (konané v Athénách)

O věštkyních pýthiích viz po věštci a věštkyně.

Pýthia, věštkyně v Delfách§ 67+

Pýthiadés, seleukovský stratégos, gen. Pýthiada§ 221

Pýthias z Atarnea, gen. Pýthiady, neteř tyranna Hermióna, manž. Aristoteleova, m. Pýthiady ml. a Níkomacha§ 341

Pýthias z Atarnea, dc. Aristotelova a Pýthiady st., m. Aristotelova§ 341

Pýthion§ = Azoros

Pýthión, s. Chairemona z Nýsy, b. Pýthodóra z Trall§ 36 

Pýthios/Pýthés z Lýdie, magnát§ 481

Pýthó§ viz Delfy

Pýthodémos z Athén, možné i Pýthodóros§ arch. 336

Pýthodóris n. Pýthodórida z Pontu, jako k. Pýthodórida Filométór, d. Pýthodóra z Trall, manž. Polemóna I. a Archeláa Kappadockého, m. králů a královen: Zénóna-Artaxiy III., Polemóna II. a Antónie Tryfainy, manž. Kotya VIII.§ 35, 12, 10, 8, 1-, 17+, 18+, 34+, 38+   

Pýthodóris (I.) z Thrákie, ka, manž. Rhoimétalka I., m. Kotya VIII.§ 35, 10-, 12+  
Pýthodóris (II.) z Thrákie, ka, dc. Kotya VIII. a Antónie Tryfainy, manž. a asi i vražedkyně Rhoimétalka III.§ 35, 10-, 18+, 46+  
Pýthodóros z Athén§ 1. = Pýthodémos; 2. arch. 432; 3. s. Ísolochův, nauarchos 426, 424; 4. 420, 411, arch. 404
Pýthodóros z Trall§ 1. o. Chairemona z Nýsy, 36; 2. manž. starší Antónie, o. Pýthodóridy, nejbohatší z Hellénů své doby, s. Chairemonův a b. Pýthionův§ 36, 35, 12, 2 a viz v indexu s. v. Leonippos

Pýthodotos z Athén§ arch. 343

Pýthogenés z Kóu, b. Skytha, tyr. Zankly§ 494

Pýthofanés z Makedonie, možné i Pýthónax, o. Tlépolemův§ 325

Pýthoklés z Athén, představitel prokassandrovské strany§ 318
Pýthoklés ze Sikyónu§ 236 (Ol.)

Pýtholáos či Peitholá(o)s z Fer, tyr.§ 358, 352, 349 

Pýthón z Athén, keramik červenofigurálních vás§ 500
Pýthón z Paistu, keramik§ 500
Pýthón z Ainu, královrah§ 359
Pýthón z Býzantia, řečník a diplomat§ 359, 346 

Pýthón z Makedonie, o. zrádce Onésima§ 169

Pýthón z Henny, velkostatkář, b. Antigenův§ 138

Jiný Pýthón, z Klázomen, dobyl v čele žoldnéřů v občanských rozbrojích někdy v první polovině 4. st. (?) svého města lstí s povozy plnými těžké keramiky, pro něž nebylo možné zavřít městskou bránu (není v CSD). 

Pýthónax ze Zeleie, o. Arthmiův§ 476

Pýthoníké n. Pýthioníké z Athén, hetair᧠324

Pýthoníkos z Athén, žalobce Alkibiadův§ 415

Pýthopolis z Lýdie, škovná manž. Pýthova§ 481

Pýthos z Abdér, o. Nymfodórův§ 431

Pýthokritos z Athén§ 1. arch. 494; 2. arch. 85

Pýthostratos z Efesu§ 368 (Ol.)

Pyxús, osada v Lúkánii, lat. Buxentum, osada Messénských, dn. mí. Policastro u Sapri§ 467