009-014

***********************************************************
9. n. l. 
Ol. 197, 1
Asiátikos z Halikarnássu
320 SE
256 AE
neznámý
a. u. c. 762
C. Poppaeus Sabinus a Q. Sulpicius Camerinus
coss. suff. M. Papius Mutilus a Q. Poppaeus Secundus

***********************************************************

Povstání v Dalmátii bylo Římany v září, krátce před nebo souběžně s událostmi v Germánii, definitivně potlačeno dobýváním pevností povstalců. Tiberius se z jara vrátil do Dalmátie, rozdělil armádu na tři fronty pod M. Plautiem Silvanem, M. Lepidem a Germanikem. 
    Batón, kníže illyrských Daisitiátů, byl oblehnut nedaleko Salón ve skalní pevnosti Andetrium/Muć v HR. Po čase vyslal syna jménem Skeuás/Sceuas (srov. hebr. jméno hellénistické?), aby dojednal kapitulaci s podmínkou beztrestnosti, což Tiberius 3. srpna (?) slíbil a dodržel: Dalmátie a Pannonie konečně pokořeny.
    Tiberius na otázku, proč vůbec povstal, dostal od Batóna údajně příznačnou odpověď, srov. rok 6+: „Vy Římané neposíláte ke svým stádům za strážce psy a pastýře, ale vlky.“ Batón byl internován v Ravenně, kde také zemřel (srov. podobné osudy germánských velmožů za Augusta). Tiberius prý uchoval Delmata při životě, poněvadž ho za války obklíčeného s armádou v těžkém terénu nechal uniknout. Batónův příběh je v římských dějinách jedinečný a je srovnatelný pouze s osudem Lúsítánce Viriatha.

Tiberius (52) s Germanikem získali od Augusta povolení označovat se za imperatory a směli si v Pannoniích postavit triumfální oblouky. Germanicus (24) dostal od senátu triumfátorské odznaky a vyznamenání se dostalo i od Augusta Tiberiovu synovi Drusovi Iuliovi Caesarovi (22), ačkoli se tažení neúčastnil: směl pobývat na jednáních senátu.

Batónská válka vynesla Římanům jen slabou kořist, státní pokladnu nijak nesanovala. Do všeobecného nadšení z vítězství ale dorazila do Říma zpráva z Germánie. 

Zde asi v září potkala Římany katastrofa v Teutoburském lese. Legát P. Quinctilius Varus s kompletními třemi legiemi z pěti umístěných tehdy na Rýnu byl vylákán mezi Cherusky k cestě na řeku Visurgis/Weser, č. Vesera, a zničen germánskou koalicí vedenou Cheruskem knížecího rodu Arminiem (27), který byl (provinčně)římsky vzdělán, měl občanství a sloužil v letech 1+ až 6+ v římské armádě. 

    Masakr kdesi na pomezí moderních spolkových zemí NRW a Dolního Saska trval tři dny, během nichž zemřelo na dvacet tisíc vojáků (nejvyšší odhad); část z nich byla vítěznými Cherusky, Chatty a Marsy obětována, někteří zotročeni a později zčásti příbuznými vykoupeni. O první porážce Římanů v poli od Germánů viz rok 61- (Bastarnové), o prvním válečném střetu viz rok 222- a srov. v idexu s. v. Germáni.

Římany prohra, clades variana, zastavila pronikání k Labi a bitva zřejmě rozhodla o tom, že Germánie a její obyvatelstvo nepodlehli celkové romanisaci jako Gallie a Hispánie. Podobně neuspěl Augustus na druhém pólu říšských hranic, v Arábii a Súdánu/Ethiopii, viz roky 25-24 př. n. l.; neúspěch expedice Aelia Galla ochránil Araby žijící na jih od sídel Nabatajů před romanisací a svým způsobem usnadnil o šest staletí později nástup islámu. 

    Raněný Varus (narozen asi roku 47, cos. roku 13 s Tiberiem), který se před Germány s řadou dalších důstojníků spasil nalehnutím na meč, byl synem Sexta Quintilia Vara, jednoho z caesarovrahů, a sňatkem byl příbuzným Augustovým. Předtím sloužil v Africe jako prokonsul, než se roku 7 n. l. stal správcem obsazeného území v Germánii. Manželkou Varovou, druhou, viz v indexu pod Qintilius Varus, byla Claudia Pulchra, dcera Claudie Marcelly s M. Valeriem Messallou Appianem (cos. roku 12 př. n. l.). Jejím bratrem byl M. Valerius Messalla Barbatus, otec Valerie Messaliny, jednou velevýznamné, skandální ženy císaře Claudia.  

Římané neobnovili 17. - 19. legii a ostatky legionářů byly pohřbeny až po šesti letech vojáky Germanikovými, viz tam. Orla XIX. legie nalezli Římané za Germanikova tažení roku 15 u Brukterů, orla XVII. legie následujícího roku u Marsů a XIIX. legie až roku 41 za Claudia u Chauků, viz rok 16.

Augusta porážka velmi vzala a po ní se stal zachmuřeným mužem. Když přišla zpráva, bil hlavou o zeď a naříkal: Quintílí Váre, legiónés redde/Quintilie Vare, vrať legie!“ Byla to první těžká polní porážka římských zbraní od cizího nepřítele od časů katastrofy triumvira M. Licinia Crassa ve válce s Parthy roku 53 př. n. l. a roku 36 se stejným soupeřem M. Antonia, viz tam. V obavě z nepokojů Augustus odvelel z Říma všechny Germány a Kelty, kteří sloužili v jeho praetoriánské gardě, přestal se holit a zahalil se do nejhlušího smutku. Činorodý muž nesnášející zahálku a zvyklý denně něco číst, psát a deklamovat ztratil náhle o všechno zájem, pustl. 

Na Rýn ihned poslal Tiberia Claudia Nerona, aby zajistil ohroženou hranici. O zbylé dvě legie, s nimiž unikl k Rýnu, se po Varově katastrofě staral L. Nonius Asprenas, Varův legát a synovec. Jedinou pevností, která odolala v okupovaných Germániích Germánům, byla tehdy Aliso/Alísón, snad dnešní Haltern am See v okresu Recklinghausen v NRW. Uchýlili se do ní uprchlíci z teutoburské bitvy a její velitel, centurio primipilarius L. Caedicius, dokázal udržet morálku vojáků vystavených obléhání nesmírnou germánskou převahou. Lstí pak za temné noci odvedl oddíly i s civilisty na římské území: nelze vyloučit, že k vyklizení a opuštění Alisonu došlo až v souvislosti s koncem Germanikových operací v Germánii roku 16, viz tam. O dalších osudech Caediciových nevíme nic. Nepochybně je jedním z příkladů římské armádní vyzrálosti zvládající velení bez aristokratů, jejichž role v římském válečnictví definitivně upadne až začátkem třetího století. 
    Germáni římského zaváhání nevyužili, žádnou protiofensivu neplánovali a za Rýn se nepustili; to až o několik století později a pak však na trvalo. K Arminiově koalici se nepřipojili Ampsivariové, "lidé od Amisie/Emže", vedeni knížetem (regulus) Boiocalem, římským spojencem od roku 12-. O jejich trpkém osudu viz rok 58+.

V Británii Cunobelinus pravděpodobně využil varské porážky a dobyl sídelní město prořímských Trinovantinů Camulodunum/dn. Colchester, viz dále o něm rok 43+.


V Iúdaji po Coponiovi praefectem M. Ambibulus (do roku 12+). 

Augustus pokračoval v úsilí o záchranu římské populace před vymřením přijetím dalších z manželských zákon, lex Papia Poppaea, podle navrhovatelů M. Papia Mutila a Q. Poppaea Secunda, dvou coss. suff. tohoto roku a shodou okolností obou bezdětných a dokonce svobodných. 
    V rozporu s lex Voconia (viz rok 169) povolil některým z žen dědit více peněz než pouze sto tisíc sésterciů a vestálkám přiřkl privilegia jako ženám dětným.

17. listopadu se ve Falacině u Reate narodil v rodině provinčního finančníka T. Flavia Sabina a Vespasie Polly z Nursie budoucí císař T. Flavius Vespasianus (+ 79). Výchovu získal na venkově u otcovy sestry Tertully, neboť rodiče bývali, zřejmě obchodně, vzdáleni. Jeho starší bratr se jmenoval T. Flavius Sabinus. Císařův děd T. Flavius Petro z Reate bojoval na Pompeiově straně u Farsálu, pak se živil jako výběrčí peněz z majetkových aukcí. Jeho syn T. Flavius Sabinus sloužil v armádě jako centurio, v civilu v provincii Asia vybíral přístavní daň, 2,5procentní portorium (za jeho poctivost ho hellénská města chválila) a pak půjčoval na úrok u Helvetiů. O Vespasianovi viz dále rok 66nnásl.

O hrách věnovaných konsuly Augustovi vystoupila herečka Galeria Copiola (104), představitelka embolimů, mímických a možná i zpěvních vložek mezi divadelními akty. Viz o ní v indexu s. v. dlouhověcí. 


V Číně se Wang Mang 10. ledna sám pozdvihl na trůn a provolal dynastii Sin (pinyin: Xin), srov. rok 6 n. l. Vládl do roku 23, z hlediska dynastie Chan (Chan 206 př. n. l. do 220 n. l., z toho Západní n. Dřívější Chan do 25+), to byla usurpace. Sesazený Žu-c', poslední v řadě západochanských císařů, byl Wangem držen v přísném domácím vězení a po jeho smrti se roku 25 nešťastně zapletl do povstání proti Wangově nástupci Liou Süanovi a byl zabit. 

Zotročeným lidem udělil Wang Mang svobodu, otroctví v Číně však nezaniklo (srov. rok 17 n. l.). V zemědělství zřídil státní sýpky a vyvlastňoval velké půdní majetky. Agrární reforma se však roku 12 zastavila, viz. O kodifikaci rituálů říšské byrokracie čou-li/zhouli viz rok 1122.

***********************************************************
10. n. l. 
Ol. 197,2

321 SE
257 AE
neznámý
a. u. c. 763
P. Cornelius Dolabella a C. Iunius Silanus
coss. suff. Ser. Cornelius Lentulus Maluginensis a Q. Iunius Blaesus

***********************************************************

Tiberius a Germanicus pokračovali v Germánii ve válce, která trvala každoročními vpády do roku 12 n. l. Cornelius Dolabella později jako Tiberiův legát Augusti pro praetore budoval po pacifikaci země v Illyriku silnice, pět jich vedlo ze Salon. Roku 24 se proslavilve válce v Africe s Takfarinou, ale uznání se mu nedostalo, viz tam. 
    Někdy kolem této doby se udála v dnešní lokalitě Alken Enge na řece Illerup u jezera Mossø v Jutsku (Midtjylland) u Skanderborgu bitva neznámých nepřátel. Nalezeny stovky ostatků mužů ve věku mezi teenagery po padesátníky. Je možné, že římská intervence v Germánii spustila řetězec kmenových válek, o nichž nemáme žádných zpráv, možná až sem dorazily římské invasní předvoje (?).

V Parthii povstal proti králi Vononovi I. jistý Parth, údajně rovněž Arsakovec, vyrůstající mezi Dahy při Kaspiku. V té době byl údělným vládce Médie Atropatény. Zprvu se králi dařilo, povstalec byl potřen a prchl do své domény. Vrátil se však a Onónés byl druhého roku "občanské" války poražen a prchl do Seleukeie. Vzbouřenec potřel zbytky královské armády a v nedalekém Ktésifóntu se dal částí šlechty provolat králem Arsakem XXI. Artabánem IV. (bývá označován též za Artabána II. nebo III., viz však rok 124- a 88-; vládl s přerušením do roku 38), viz rok 12+.

Řím obýval milion obyvatel a byl tak po Alexandreji druhým, možná po Antiocheji až třetím nejlidnatějším městem starého světa. • V západním novověku dosáhl stejného počtu obyvatel až Londýn po roce 1850.


***********************************************************
11. n. l. 
Ol. 197,3

322 SE
258 AE
neznámý
a. u. c. 764
M'. Aemilius Lepidus a T. Statilius Taurus
cos. suff. L. Cassius Longinus

***********************************************************

Tiberius s Germanikem znovu vpadli do Germánií. Opět nesvedli žádnou polní bitvu ani nepokořili žádný z germánských národů. Zato kdesi na dobytém území oslavili Augustovy narozeniny 23. září, uspořádali při té příležitosti dostihy, pravděpodobně toho druhu první na sever od Alp, a na zimu se vrátili za Rýn.

Tiberiův syn s Vipsanií Agrippinou Tiberius Drusus Iulius Caesar „mladší“ (narozen kolem roku 15, zemřel 1. června 23) se stal v Římě quaestorem.

V Číně změnila Žlutá řeka (Chuang-che, pinyin: Huanghe) tok a katastrofálně zaplavila hustě osídlené oblasti. Nucené přesídlování, hlad a choroby doprovázené odporem k císařským výběrčím daní vedly k povstání proti Wangovi Mangovi, viz rok 18.


***********************************************************
12. n. l. 
Ol. 197,4

323 SE
259 AE
neznámý
a. u. c. 765
Germanicus Caesar I a C. Fonteius Capito
cos. suff. C. Visellius Varro

***********************************************************

Augustův dopis senátu doporučující své adoptivní syny byl v jeho přítomnosti přečten, neboť princeps už nebyl silného hlasu. Vládě se nicméně nadále aktivně věnoval a dokázal hodně lidem znepříjemnit život. 
    Když se dozvěděl, že řada vyhnanců žije v přepychu nebo dokonce mimo destinaci svého nařízeného exilu („odmítnutí vody a ohně“), nařídil, aby nadále nežili na pevnině nebo v dosahu padesáti mil od ostrovů s výjimkou Lesbu, Samu, Rhodu a Kóu. Nucené pobyty přesto měly nadále formu dosti fesšáckého kriminálu: panovník zakázal exulantům vlastnit více než jednu loď s výtlakem pro nejvýše tisíc amfor, nebo dvě lodi poháněné vesly, nesmějí zaměstnávat více než dvacet otroků nebo propuštěnců a jejich majetek nesmí přesáhnout půl milionu séstertiů (majetkové minimum pro senátora činilo čtyři sta tisíc HS).

Germanicus Caesar (27) zastával konsulský úřad, ačkoli ještě nebyl praetorem a aniž by vykonal něco většího. 31. srpna porodila Agrippina Germanikova syna C. Iulia Caesara přezdívaného vojáky Caligula/Botička, "Malá kanada". Roku 37 se stal jako C. Caesar Augustus Germanicus nástupcem principa Tiberia. Narodil se v Antiu, podle rozšířenější tradice v treverské osadě Ambitarviu u pevnosti nad soutokem Moselly s Rýnem/Rhenus, "castellum apud confluentes", pozdější Koblenz.

Caligula vyrůstal v atmosféře strachu před mocným dědem a jeho udavači, po exulování své matky Agrippiny u báby Livie, vdovy po Augustovi, a když zemřela roku 29 u druhé báby Antonie. Tiberius vylikvidoval celou jeho rodinu a chlapec dělal, jakoby ho to nezajímalo. Co ho bavilo, bylo přihlížet mučení, divadlo a výlety po hospodách. Roku 31 byl prohlášen za dospělého a Tiberius ho k sobě povolal na Capreae/Capri.

V Thrákii zemřel král z římské vůle Rhoimétalkés I., který vládl se svou chotí Pýthodóridou (I. Thráckou, viz rok 35-) v části země od roku c. 10-, viz. Nástupcem se stal jejich syn Kotys VIII. a Augustus vládu i rozdělení země potvrdil. Ve druhé části Thrákie, viz rok 17+, panoval Rhoimétalkův bratr Rhéskúporis III., oba synové to Kotya VI., viz rok 31-.

Konsulár nešťastného roku 9+ C. Poppaeus Sabinus se stal legátem Augusti pro praetore v Moesii a ve vzácném rekordu augustovské dynastie v úřadu vydržel až do své smrti do roku 35. Roku 15 mu misi Tiberius potvrdil a svěřil mu do správy další dvě provincie, Achaiu a Makedonii. Byl otcem Poppaeje Sabiny st., provdané za Seianova spřízněnce T. Ollia. S ním měla vyhlášenou krasavici Ollii a po likvidaci seianovců si děvče vzalo jméno po matce Poppaea Sabina ml., budoucí manželka principa Nerona. Poppaea Sabina st. se podruhé provdala za P. Cornelia Lentula Scipiona, měla skandálek s hercem Mnéstérem a žárlivá Valerie Messalina ji roku 47 zahubila. O válce Poppaea Sabina s Thráky viz rok 26+. 

V Parthii vzdal v Seleukeji na Tigridu prořímský Onónés/Vonones I. válku o trůn (vládl asi 8-12) a jeho nástupcem se stal v Ktésofóntu vítězný vzbouřenec Arsakés XXI. Artabános IV. (bývá označován za Art. II. n. III., vládl s přestávkou do roku 38). Vonones prchl do neklidné Armenie, kde ho jako Arsakovce provolala rozhádaná šlechta králem a stal se zakladatelem armenské větve Arsakova rodu, která přečkala konec parthské říše roku 224 a Armenům v různých podobách vládla ještě po dlouhá staletí. Sám Vonones se však dlouho na čele Armenů neudržel, viz rok 16.

V Iúdaji po M. Ambibulovi praefectem Annius Rufus (do roku 15).

V Římě držel Tiberius triumf nad Pannony. Věnoval "lidu" oběd na jednom tísici stolů a pro každého z Římanů měl dar tří set séstertiů. Tiber se opět vylil z břehů a zatopil Circus maximus, takže hry se pořádaly na novém Augustově foru. Vládce zasvětil Iúliino sloupořadí, porticus Iulia, jménem C. a L. Iulia Caesara (zemřeli roku 2+, resp. 4+). Jejich matka živořila od roku 2- ve vyhnanství.

V Číně císař Wang zastavil rozdělování půdy, neboť venkovem se šířila nespokojenost, srov. rok 9 a 10.


***********************************************************
13. n. l. 
Ol. 198,1
Diofanés z Prúsy
324 SE
260 AE
neznámý
a. u. c. 766
C. Silius a L. Munatius Plancus

cos. suff. C. Caecina Largus

***********************************************************

Na olympiádě zvítězil Aristeás ze Stratoníkeie na Maiandru jako šestý po Hérákleovi v zápasu a pankratiu, stal se sedmým paradoxoníkem. 

Augustovo imperium bylo popáté prodlouženo o deset let. Tiberius získal od Augusta znovu na deset let tribunské pravomoci/tribunicia potestas a jeho imperium proconsulare bylo srovnáno s Augustovými pravomocemi. 
    Tiberius tak byl Augustem definitivně veřejně uznán za nástupce. Augustus se ukazoval v senátu jen vzácně a pro své stáří požádal, aby mu byl k disposici dvacetičlenný poradní sbor. 

Posledním velkým státnickým úkolem, kterým se Augustus zabýval, byla hospodářská situace a stav státní pokladny. Tou dobou už byl v podstatě celý hospodářský život zatížen pětiprocentní daní. Stavitelská a státnická činnost vyčerpala vládcovu pokladnu a říšské finance nebyly v posledních letech Augustovy vlády v dobrém stavu, srov. roky 5nnásl. Nicméně se rád chlubíval: "Město jsem shledal cihlové, zanechávám ho z mramoru, urbem latericiam repperi, relinquo marmoream."

Mezi Huny zemřel šan-jü Wu-ču-liou Žuo-ti (chánem od roku 8-, viz rok 12-), poslední ze synů Chu-chan-sieových a z potomků Mao-tunových. Vztahy s Wang Mangem byly napjaté, když poslal chánovi novou státní pečeť (stará byla návrácena Chany roku 26) a chanský usurpátor uvažoval o armádním tažení tří set tisíc mužů (upustil od nápadu, neboť takové množství lidí a koní nebyla hunská říše schopná uživit). V příhraničních oblastech hunští nájezdníci plenili čínský venkov, nicméně nakonec oba mocnáři žili v míru. 

Šan-jüovým nástupcem zvolili hunští velmoži Siena/Xian, který trůnil pod jménem Wulej Žuo-ti/Wulei Ruodi do roku 18. Jakého byl rodu, nevíme, pocházel asi z ujgurských Hunů. Jeho mladší bratr Jü/Yu vládl pak do roku 46 pod jménem Chu-tu-er-š' Tao-kao Žuo-ti/Hutuershi Daogao Ruodi. Ve válce s Wang Mangem stáli jeho Hunové na straně jeho protivníků, viz rok 18. Kontrolovali severní kraje Číny a za Jüovy vlády díky chaosu v Číně posílili. Některé z hunských klanů se opět usídlily v hranicích Číny. Viz dále rok 46.    

***********************************************************
14. n. l. 
Ol. 198,2

325 SE
261 AE
neznámý 
a. u. c. 767
Sex. Pompeius a Sex. Appuleius

**********************************************************

Augustus se z jara vypravil do Kampánie. Ukázal se lidu na hrách v Neápoli, ale 19. srpna, v den, kdy byl poprvé roku 43 př. n. l. zvolen konsulem, v Nole Imperator Caesar Augustus (76; 75 roků, deset měsíců a 26 dnů) zemřel ve stejné místnosti jako roku 59- jeho otec Octavius. Manželka Livie dala uzavřít přístupové cesty k Nole a už zachovaným dobovým pramenům nebylo známo, zda Tiberius zastihl principa při životě. 

Spoluvládcem byl Augustus jako člen triumvirátu nad říší dvanáct roků, neomezeným vládcem Středomoří byl od roku 31, (formálně od roku 27), tedy 44 roky bez třinácti dnů. Z vládců v Římě ho nikdo již nepřekonal. "Římský" rekord v délce vlády však drží (východo)římský císař Basileios II. Búlgaroktonos/"Bulharobijec" (976-1025). 

Se světem se "syn boží" (to po "otci" Božském Iuliovi) rozloučil slovy komických básníků na závěr divadelní hry: "Takže jestli se vám to líbilo, zatleskejte a všechny nás herce s chutí propusťte! ei de ti echoi kalós to paignion kroton dote kai pantes hémás meta charás propempsate"; srov. Plautovo z Mostellarie: "Spectátórés, fabula haec est ácta, vós plausum date!".
    Opět byla později v historiích starého věku obviňována Livia z vraždy. Augustus se prý tajně přeplavil na Planasii (možná už roku 13; srov. rok 7+), kde byl držen ve vyhnanství jeho adoptivní syn Agrippa Iulius Caesar, Agrippa Postumus, "Pohrobek". Údajně se tehdy usmířili a Augustus připravoval jeho návrat do Říma. Livia z toho měla strach, neboť sama snad kdysi intrikami způsobila Agrippovo vyhnanství (viz roky 4+ a 7+), aby zajistila nástupnictví svému synovi Tiberiovi. Tiberius dal po převzetí moci Agrippu Postuma okamžitě zavraždit, viz rok 7.
    Podle jiné spekulace to bylo na příkaz Livie, podle dalších šlo o iniciativu centuriona pověřeného Agrippovým hlídáním, nebo dokonce šlo o starý příkaz Augustův. O osudu Clementa, který se za Agrippu vydával, viz rok 16+. Augustovým průvodcem na Planasii byl Paullus Fabius Maximus, cos. 11-, jehož manželka Marcie, dcera L. Marcia Philippa, cos. 38-, byla Augustovou tetou. Marcie patřila mezi důvěrnice Liviiny a od ní se Livie dozvěděla o Augustově cestě: Fabius Maximus zemřel před Augustem a u jeho hranice si Marcie vyčítala prostořekost, jíž manželovi přivodila smrt.

    Livia měla dát Augusta otrávit fíky se stromu, s něhož je osobně trhal. Augustus v Římě onemocněl a teprve pak odešel do Kampánie. 
    Tiberius byl tehdy podle jedné verse v Dalmátii, aby dohlížel na likvidaci další povstalecké vlny (srov. rok 9+). Podle druhého podání prodléval ale během nemoci po Augustově boku a s oznámením skonu čekal až po likvidaci Agrippově. 

Roli principa převzal jeho adoptivní syn Tiberius Iulius Caesar, rodným jménem Tiberius Claudius Nero (55), syn Livie, vdovy po Augustovi z prvního manželství. Vládl do roku 37 s novým "trůnním" jménem Tiberius Iulius Caesar Divi Augusti filius Augustus. Cassius Dio, jeden z jeho dávných historiků, Tiberiův charakter typisoval: "Byl to aristokrat dobrého vzdělání, ale měl velmi svéráznou povahu. Nikdy ve svých hovorech nedal znát, co si přeje, a když řekl, co chce, obvykle si to nepřál vůbec. Naopak, jeho slova znamenala pravý opak...". 

Jak ukazuje jeho život, vyrůstal ve značně nehostinném prostředí: otec podporoval caesarovrahy a s rodinou prchal před triumvirskými proskripcemi, matku si vyhlédl Octavianus/Augustus a donutil Tiberiova otce, aby se s ní rozvedl. Matka Livie se sice s údělem smířila, ale pravděpodobně hodně potrápila Augustovu rodinu. V prostředí palácových drbů a osobních mocenských her mu Augustus vzal milovanou manželku a vnutil mu svou dceru. Div nepřišel o krk, matčinou zásluhou se vrátil na výsluní Říma jako jeden z nejváženějších vojevůdců. Nikomu nedůvěřoval, odcizil se i s matkou, kterou zřejmě bytostně nesnášel a jež ho dovedla k vládě za ručičku. Byl konservativní a ke stáru sexuálně velmi náruživý, a to i na poměry ve světě nesvazovaném monotheistickými zákazy.

Praefectem praetorio, velitele osobní gardy, jmenoval L. Seia Strabona, rytíře z Nových Volsinií (viz rok 264-), s jeho synem L. Aeliem Seianem (adoptován Sex. Aeliem Catem; tehdy stár kolem 34 let), a praefecta annonae, neboli šéfa přes zásobování Města, potvrdil C. Turrania Gracilia, kteří se k nové vládě přihlásili jako první. Viz dále rok 19. 

Otec se synem, ojedinělá konstelace v tak silné státní posici v Římě, spolu dlouho neúřadovali: Tiberius poslal L. Seia Strabona do Egypta jako svého guvernéra/vicekrále, "praefectus Aegypti", ale pouze na jeden rok (15, viz v indexu seznam pod heslem Egypt). Turranius naopak přečká v úřadu Tiberiovu i Gaiovu vládu a ještě roku 48 bude počítán mezi Claudiovy přátele a zmiňován stále ještě ve funkci, nezvyklý rekord císařské správy, viz rok 22.

Funkci velitele principovy osobní ochrany zřídil roku 2- Augustus a prvními praefecty praetorio byli P. Salvius Aper a Q. Ostorius Scapula. Jak dlouho praetoriánům veleli, známo není, stejně jako doba úřadu jejich nástupce P. Varia Ligura. Za Augusta nebyla posice praefectů nijak významná, ale Tiberiův vládní styl a s ambice Seianovy všechno změnily.

Městským praefectem/praefectus urbi jmenoval Tiberius L. Calpurnia Pisona Caesonina (do roku 32, viz tam), který se stal nástupcem T. Statilia Taura (v úřadu od roku 16- buď do roku 13+ nebo až do tohoto okamžiku).

Klidný přechod moci zařídili oba konsulové; o Sex. Pompeiovi, který si o Augustově funusu, ačkoli jen přihlížel, zlomil nohu, viz rok 31. Tiberius na své první senátní schůzi 18. září dělal s převzetím moci drahoty, dokud se ho jeden ze senátorů nezeptal, jak dlouho chce nechat stát bez vedení. Odmítl však užívat jméno Augustus a titul „otec vlasti“, také přejmenování listopadu z november na tiberius („co až bude jednou třináct caesarů?“). Senátory po celý zbytek života opovrhoval ("Muži vhodní k otroctví"), konec konců byl absolutistickým vládcem vojenské diktatury.

Rozhodl se v duchu Augustovy závěti udržet zděděnou říši mírově ve stejných hranicích a až na neúspěšný pokus válčit s Germány to víceméně dodržel (srov. ale nové provincie roku 17). Na rozšiřování územní nadvlády došlo zase až za Claudia. Zatímco do své vlády žil větší část života v cizině a na vojenských výpravách, po nástupu k moci se Tiberius z Itálie již vůbec nevydal.

    Ve vyhnanství v Rhégiu dal po nástupu k moci hlady umořit Iulii, svou zatracenou manželku a Augustovu dceru, která po pěti letech na Pandáterii směla do Itálie, viz rok 2- a 3+, a dal zavraždit na Planasii Agrippu Postuma, druhého z žijících adoptivních Augustových synů.

Augustův majetek ze dvou třetin zdědil adoptivní syn Tiberius, z jedné třetiny manželka Livia. „Lidu“ bylo rozdáno 43,5 milionů sésterciů. Vojáci praetoriánské gardy obdrželi tisíc HS, z městských kohort pět set (celkově 3,5 milionů) a vojáci v legiích po třech stech HS. Dohromady podle závěti rozdal Augustus 150 milionů séstertiů. Spálen byl na Martově poli a po zapálení byl z nitra pohřební hranice vypuštěn orel symbolisující Augustovu duši opouštějící smrtelný svět; o procesu zbožnění principa při spalování těla viz v indexu s. v. bůh. Livia strávila u žároviště pět dnů. 

O velikosti římských císařských žárovišť, kudy zbožnění panovníci odcházeli na věčnost, si lze udělat představu z moderní doby z pohřbu těla thajského krále Ramy IX. Pchúmipchona Adunjadéta v říjnu 2017. Jeho ozdobná hranice byla vysoká padesát metrů a stavba s přípravami pohřbu trvaly rok; byl prvním z králů starého Siamu, který si přál být spálen na hranici v rakvi.  
    Poprvé v historii řešil římský senát 18. září roku 14 otázku, jak převést nejvyšší moc na principova dědice. Tiberius se dal formálně přemlouvat, odmítl záplavu poct a prostě převzal moc: ze senátorů se mu nikdo nepostavil. Dal pak prohlásit po Caesarově vzoru Augusta bohem a vladařova matka Livia Iulia Augusta/Iulia Augusta, jak znělo nyní její jméno po adopci do rodu Iuliů, se stala první kněžkou jeho kultu s právem doprovodu jedním liktorem jako u vestálek. V provinciích se již za Augustova života lokální elity sdružovaly kolem panovníkova kultu spojeného s uctíváním Romy, bohyně Města, ctěné v hellénském světě již za republiky (Smyrna, Efesos, Sardy, Délos), na západě nejvýrazněji v Lugdúnu.

Jméno n. titul Augusta pak zůstalo vymezeno pro císařovny do skonání římských věků; bylo jich na padesát. Formálně vznešenostní atribut uděloval senát a nebylo nijak vázáno například na mateřství principova nástupce. Augusta dala ze svého vyplatit milion sésterciů senátorovi Numeriovi Attikovi za to, že pod přísahou tvrdil, že spatřil Augusta stoupat k nebesům po způsobu Romulově.

Státní dopisy byly nějaký čas adresovány Tiberiovi a Livii, takže to vypadalo jako formální spoluvláda, a Tiberius ji u svých dokumentů rovněž připodepisoval. To brzy přestalo a až do její smrti roku 29 jejich vztahy nebyly dobré ani synovské.

Po zprávě o Augustově skonu se v září vzbouřili legionáři v Germániích u horního i dolního vojska (čtyři legie) a v Pannoniích (tři).

Drusus Iulius Caesar (27) byl pověřen otcem Tiberiem, který byl ve smutku po smrti adoptivního otce, aby s L. Aeliem Seianem likvidoval vzpouru pannonskou, kde vojsku velel místodržitel Q. Iunius Blaesus, a Germanika Caesara (29) potlačením germánské. Armáda na Rýnu byl silný vojenský konglomerát a Tiberius se obával, že ho Germanicus může snadno využít ve svůj prospěch k usurpaci. 
    Pannonští legionáři žádali omezení služby v poli na šestnáct let a denní plat jednoho dénária, jinak hrozili pochodem na Řím. Vůdcem vzbouřenců byl jistý Percennius, v civilu předák divadelních kulisáků. Drusus sliboval, ale splnit požadavky legionářů, které přednesl jejich jménem centurio Clemens Iulius, nemohl, neboť neměl pověření senátu. Čekalo se tedy na návrat legátova syna, který u otce sloužil jako tribun a byl s požadavky poslán do Říma. 

Když nastal klid v letním táboře, vzbouřily se jednotky budující silnice a mosty. Sapéři vyloupili municipium Nauportus v Horní Pannonii (řec. Naupontos, původně obec keltských Taurisků, dn. zbytky k vidění u obce Vrhnika, Oberlaibach ve středním Slovinsku). S návratem do ležení se vzpoura opět rozhořela. Vojáci plenili okolí, zavraždili několik svých velitelů, mezi nimi centuriona Lucilia s přezdívkou "Podej další"/Cedo alteram, kterou získal za časté bití mužstva révovou holí, až o záda trestaných praskla. Jistý legionář Vibulenus dokonce křivě obvinil legáta Blaesa, že dal zavraždit jeho bratra.

Konci vzpoury dopomohlo noční úplné zatmění měsíce 27. září (podle NASA) a také bouřkové podzimní počasí. Druhého dne zrána vylákal Drusus do svého stanu Vibulena s Percenniem a věrní centurioni je zavraždili. Clemens obcházel pověrčivé vojáky, až sami vydali vůdce nepokojů na popravu a dali se vést do zimovišť jednotlivých legií.

Q. Iunius Blaesus, cos. suff. 10+, byl strýcem praefecta praetorio L. Aelia Seiana. V letech 21-23 jako prokonsul Afriky dosáhl jistých úspěchů ve válce s Takfarinovými tlupami a dostalo se mu triumfálních poct, viz. Roku 31 doplatil na tiberiadu, ani nečekal na výsledek vyšetřování a vzal si život. Jeho synové Q. Iunius Blaesus a Iunius Blaesus byli coss. suff. roku 26, resp. 28 a oba si vzali život roku 36, když jim Tiberius vzal kněžské úřady. Vnuka Iunia Blaesa zavraždil roku 69 princeps Vitellius. 

Germánské legie dlely v té době v letních leženích na území levobřežních Ubiů, kam je roku 38- přesídlil ze strachu před Chatty a Suéby na jejich žádost M. Vipsanius Agrippa v jejich sídelní osadě Ara Ubiorum n. Oppidum Ubiorum, viz dále rok 50. 

Legátem dvou "horních germánských legií" byl C. Silius, "dolních" dvou A. Caecina Severus, vrchním velitelem C. Iulius Caesar Germanicus, který právě organisoval v Gallii daňový census. Římská levobřežní Germánie byla stále součástí provincie Gallie Belgiky a provincie Horní a Dolní Germánie vznikly až za Domitiana, viz rok 85 a 90 (viz ovšem Augustův pokus o ustavení provincie roku c. 8- n. už snad 12 n. 11- a viz v indexu s. v. Germania).

Nero Claudius Drusus s přídomkem od roku 9- Germanicus, po adopci Tiberiem roku 4+ Germanicus Iulius Caesar n. C. Iulius Caesar Germanicus zvaný stručně Germanicus vzpouru potlačil po desetidenním pochodu z Gallie, tedy asi na začátku září. Doprovázela ho Augustova vnučka Vipsania Agrippina (starší), dcera Augustovy jediné dcery Iulie s jejím mužem Agrippou. Germánské legie neměly Tiberia v oblibě, snad ve vzpomínce na jeho tažení, a bručoun Tiberius měl u vojáků oblíbeného Germanika po celé roky v podezření: byl pro něho úhlavním sokem.

Vojáci Germanika nejprve pozdravili jako imperátora, což odmítl a dostal se s rodinou do úzkých; těhotná manželka (srov. rok 28) s dcerou Agripinnou (ml.), budoucí matkou principa Nerona Claudia a chotí svého strýce, imperátora Ti. Claudia, byla dokonce vzbouřenci krátce držena jako rukojmí. • Iulia Agrippina minor se narodila 6. listopadu 14 (novodobé úvahy uvádějí i roky 15 a 16) v Ara Ubiorum (Köln/Kolíně), která se někdy později na její počest přejmenovala na Colonia Claudia Ara Agrippinensium (CCAA; zkratka již římská), synem byla zavražděna v březnu 59 ve ville v Baulech mezi Bájemi a Mísénem.

Před porodem zbili nebo zabili legionáři své centuriony, jistého Septimia, který se vrhl k nohám legáta Caeciny, si vynutili vydat a zavraždili ho. Jediný, kdo se z šarží postavil vzbouřencům, byl Cassius Chaerea, který si davem povstalců proklestil cestu ven z tábora (vůdčí postava atentátu na Caligulu roku 41). Germanicus hrozil, že si raději vezme život než se dát provolat Augustovým nástupcem. Jistý Calusidius mu zlomyslně nabízel svůj meč, aby to mohl udělat, neboť Germanikovi přátelé mu v tom zabránili.

Germanicus podvrhl dopis jakoby od Tiberia pensionující legionáře sloužící přes dvacet let a těm, kteří byli polem nad šestnáct roků, ulevil od služeb a ponechal pouze povinnost účasti na taženích. Služebné jim císař prý zvýšil na dvojnásobek. Germanicus příslušné vojáky hornogermánských legií propustil okamžitě a peníze za výsluhu let, praemia militiae, rozdával (pravděpodobně ze svého) cestou jednotek do zimoviště v metropoli Ubiů Ara Ubiorum. Zde však buřiči div že nezavraždili hlavu senátní komise L. Munatia Planka, cos. roku 13+, jehož stejnojmenný otec byl konsulem roku 42- a s L. Aemiliem Lepidem Paullem censorem roku 22- (o jeho zakladatelské činnosti v Galliích viz rok 44-).

Germanicus poslal v září manželku Agrippinu s rodinou z ležení na území Ubiů k Treverům do Augusty Treverorum (založena roku 16-, viz), pokeltštělým kdysi Germánům. Po jejich odjezdu Germanicus uklidnil vzpouru u obou částí římské armády na Rýnu: germánská vzpoura skončila výplatou peněz slíbených v Augustově závěti (ale z kapsy Germanikovy) a také popravou vojáků, kteří zavraždili své důstojníky a sami vojáci je poslali na smrt. Viníky vydaly jednotlivé manipuly, nastoupení vojáci označili buřiče a legát C. Caetonius je dával na místě stít. Vzápětí konal Germanicus přímé volby na doplnění stavu centurionů.

Do ležení dolnogermánských legií ve Veterách (Vetera castra/"Staré ležení") vzkazy pohrozil, že se proti nim vypraví s hornogermánskými vojáky. A. Caecina nebezpečí sdělil důstojníkům a ti svým lidem a rázem povraždili ve stanech největší z radikálů. Germanicus pak pro utužení bojové morálky okamžitě vedl dvanáct tisíc legionářů se spojenci a jízdou po čerstvě postaveném mostu snad u opevněného ležení Novaesia/dn. Neuß (od c. 16-) na tažení na pravou stranu Rýna proti Marsům. 

Zaskočení Germáni byli vyvražďováni "bez ohledu na pohlaví a věk", jak psaly dobové historie, i v posvátném háji s "chrámem" bohyně Tamfany a osady srovnávány se zemí. Když se Římanům postavili Brukteři, Tubanti a Usipeti, přes nesnáze je odrazili a vrátili se do zimovišť. Smýváním vzbouřenecké viny z legionářů krví nevinných Germánů Germanicus uklidnil legie, nikoli však imperiálního ducha Říma ani teď ani později, viz rok 17+.

Marsové původně sídlili na Rýnu, byli pravděpodobně součástí Sugambrů a zůstali po jejich migraci z donucení na pravém břehu. Před Římany se stáhli hlouběji do nitra Germánie, ale po Germanikově genovidě se jejich jméno v historii už neobjevuje.

Principát, režim nastolený Augustem, byl tuhou vojenskou diktaturou, v níž vyústily občanské války oligarchické římské republiky (trvala od roku 510 př. n. l., zhruba 480 let). Už při první změně panovníka v Římě legionáři v provinciích pochopili, že bez nich nebude nového "imperatora caesara augusta", že římský stát spočívá na nich, na legiích. Nejsilněji to bude vidět v bouřlivém roce čtyř císařů 68-69 a roku 193.

O osudu krále Archeláa II., kterého Tiberius t. r. vylákal do Říma, a Kappadoků viz rok 17. 

U Nemausu, dn. fr. Nîmes, který kolonisovali Augustovi vysloužilci asi roku 27 př. n. l., byl dokončen aquadukt, jehož zbytkům se dnes říká Pont du Gard. V Augustově době bylo sídelním městem Narbonské Gallie s nejméně padesáti tisíci obyvateli.

Census registroval 4 937 000 Římanů, žen a dětí. Třebaže se z daňových důvodů pravidelně konaly censy v provinciích, údaje se nezachovaly a celkový počet obyvatel říše se pouze odhaduje: cca čtyřicet až šedesát milionů. • Pravděpodobně ještě za života Augustova poprvé přeneseny komitiální volby vysokých úředníků z volebních shromáždění na Martově poli, tedy z kompetence "lidu", do pravomoci senátu.

V Emese zemřel dynasta a velekněz kultu Slunce-Pána hor/Ela-gabala C. Iulius Iamblichos II., syn Iamblicha I. Vládl od roku 30- popřípadě 20-. Jeho titulaturu "velkého krále" zdědil syn Sampsigeramos II. a panoval do roku 42. S manželkou Iotapou (III.) měli syny Azíze, viz rok 42, a Sohaema, řec. Soaima, aram. Suhajm, viz rok 54. Významného z jeho vlády nebo rodiny neznáme nic. Za dvě staletí se čtrnáctiletý kněz Pána hor stane vládcem římské říše, viz rok 218.