033-037

***********************************************************
32. n. l. 
Ol. 202,4

343 SE
279 AE
neznámý
a. u. c. 785
Cn. Domitius Ahenobarbus a L. Arruntius Furius Camillus Scribonianus
suff. A. Vitellius I
***********************************************************

Tiberius počátkem roku opustil na krátko Capri a plavil s podél kampánského pobřeží. Dal se donést k Římu, ale do Města nevstoupil. Se senátem udržoval nadále písemný kontakt. Oficiální Řím si užíval další sady společenských skandálů. Horliví senátoři obnovili individuální novoroční přísahu věrnosti, kterou od Augustových dob nahrazovala kolektivní v senátu jedním z nich. Princeps odmítl návrh, aby mu během návštěvy senátu po boku stálo dvacet vylosovaných senátorů ozbrojených dýkami; princeps to odmítl s odkazem na svou praetoriánskou „ochranku“ a naopak vojáci budou prohledávat senátory, zda nejsou ozbrojeni. Následujícího roku si dal senátem schválit, aby ho při své případné cestě na zasedání doprovázel praefectus praetorio s několika tribuny a centuriony.

Ostřejší byla Tiberiova reakce na návrh Iunia Galliona, adoptivního otce bratra Seneky Ml. L. Iunia Galliona Annaeana, srov. roky 1+ a 65+, aby praetoriáni po službě seděli v divadle ve čtrnácti řadách určených jezdcům: co prý je senátorovi po vojácích, kteří spadají pod něho a ne senát? Gallio byl vyloučen ze senátu a posléze vykázán z Itálie. Když si vybral za exilový pobyt Lesbos, přišlo to jeho exkolegům jako příliš fešácké vyhnanství a dali ho věznit v domech stávajících úředníků v Římě. Mezi oběťmi tiberiady se vyskytl i jistý Rubrius Fabatus, jehož nenapadlo nic rozumnějšího, než prchnout před hněvem Tiberiovým k Parthům. Vojáci ho dopadli před Sicílií, dopravili do Říma, kde dostal strážce a poněvadž se na něho údajně zapomnělo, unikl smrti. Fabatus se tak stal pravděpodobně prvním Evropanem a občanem totalitního režimu vojenské diktatury, jemuž bylo zakázáno opustit hranice rodného státu...

Drahota obilí a setrvale špatné zásobování římského proletariátu levnými potravinami nebo přímo zdarma vedlo opět k excesům na divadle. "Lid" dával vinu principovi, který se písemně chlubil, že dováží více obilí do Říma než Augustus a káral senátory a úředníky, že nedokázali udržet ve Městě pořádek.   
    Praefectus praetorio Q. Naevius Sutorius Macro se oženil s Ennií Thrasyllou, pravděpodobně vnučkou Tiberiova astrologa Ti. Claudia Thrasylla; srov. rok 36.

Zemřel pontifex, cos. roku 15- vyznamenaný roku 10 triumfátorskými poctami a praefectus urbi od roku 13 L. Calpurnius Piso Caesoninus zv. Pontifex (80), jehož (možná nevlastní) sestra Calpurnia byla manželkou Božského Iulia, srov. rok 10. Psával verše a Q. Horatius Flaccus mu věnoval své Umění básnické, Ars poetica. Ctěn Augustem i Tiberiem dostalo se mu od senátu státního pohřbu. Jeho nástupce v praefektuře se stal L. Aelius Plautius Lamia, jehož Tiberius už před lety designoval za správce Syrie, ale nepouštěl ho z Říma, viz rok následující.

6. dubna byl v Tadmoru/Palmýře zasvěcen chrám Bélův či Baálův, stavba zahájena roku 19+. V dalších desitiletích byla svatyně rozšiřována, naposledy za L. Septimia Severa. Poničen byl chrámový komplex za Aureliana roku 273, kázal ho však opravit, viz tam. Ruiny na konci srpna 2015 zničily explose sunnitských fundamentalistů válčících za obnovu chalifátu označujících se za Islámský stát. Monotheističtí šílenci zničili další stavby a památky Palmýry včetně musea, jehož ředitele Chálida al-Asaada (81) sťali, neboť jim odmítl vyzradit úkryt ceněných archeologických předmětů.

***********************************************************
33. n. l. 
Ol. 203, 1
Apollónios z Epidauru
344 SE
280 AE
neznámý
a. u. c. 786
L. Livius Ocella Sulpicius Galba (do 30. června) a L. Cornelius Sulla Felix
coss. suff. L. Salvius Otho a C. Octavius Laenas
***********************************************************

Konsul tohoto roku L. Sulpicius Galba, narozen 24. prosince roku 3 př. n. l., se stal roku 68 na několik měsíců principem, prvním, který nebyl z iulsko-klaudijské dynastie. Je pozoruhodné, že v konsulské funkci ho následoval, stejně jako v císařské, Otho. Tiberius si Galbu povolal a věštil mu řecky, že se jednou dostane k vládě (podle jiných to řekl už Augustus): "I ty si, dítě, z naší říše uždíbneš!/kai sy, teknon, tés archés hémón paratróxé".

V exilu na Pandaterii zemřela Iulia Vipsania Agrippina starší (asi 47) 18. října, ve stejný den, kdy před dvěma roky Tiberius zlikvidoval Seiana. Buď se zahubila hlady sama, nebo ji hlady utrápili strážci z příkazu Tiberiova, srov. rok 29. Její druhý nejstarší syn Drusus Iulius Caesar (narozen roku 7+), vnuk Augustův, jemuž do vězení roku 31 za údajnou vlastizradu pomohla jeho upovídaná manželka Aemilia Lepida, viz rok 29, byl trápen a bit dozorci a otroky a nakonec umořen hlady ve sklepení Palatia roku 33, kde hlady žvýkal slámu svého lůžka.

Buď umořen hlady nebo jinak zavražděn po třech letech soukromého věznění Tiberiem a bez soudu sešel se světa C. Asinius Gallus Saloninus, viz rok 30+, 11- a 40-, manžel Vipsanie Agrippiny a otec pěti n. šesti jejích dětí. Sextus Marius, nejbohatší z Hispánců své doby a usazený v Římě, byl obviněn z incestu s dcerou, odsouzen na smrt a svržen s Tarpejské skály. Patřil mezi Tiberiovy přátele, odmítl však principovi přenechat dceru jeho chutím a kromě toho mu u Corduby v pohoří montes Mariani/Sierra Morena patřily zlaté a stříbrné doly, které si Tiberius přivlastnil. Marius byl znám žertíkem, který provedl sousedovi. Pozval ho k sobě na dva dny, v prvním zbořili Mariovi lidé sousedův dům a ve druhém ho postavili mnohem větší...

V Alexandrii byl asi roku 32 vyměněn ve funkci praefectus Aegypti C. Vitrasius Pollio, který roku 31 nahradil C. Galeria (viz rok 19+) a novým se stal Tiberiův propuštěnec Hiberus, jedním pramenem (Filónem) jmenovaný jako Severus. Po krátkém jeho úřadování dostal místo A. Avillius Flaccus, Macronův přítel a podporovatel Gemellův (do roku 38, viz tam).

C. Iulius Caesar zvaný Caligula (21) vykonával quaesturu. Tiberius oženil svého oblíbeného a lstivého vnuka v Antiu s dcerou M. Iunia Silana, cos. suff. 15+, Iunií Claudií/Claudillou. Zemřela asi ještě za života Tiberiova, ale Silanus se ke Caligulovi stále choval jako tchán. Mladý princeps ho však nesnášel a využil Silanova strachu z mořské nemoci: když ho nechtěl doprovázet během plavby při pobřeží, nastrojil to jako pokus o puč a donutil tchána vzít si život - podřízl si hrdlo břitvou.

Řím znovu ve finanční krisi. Způsobilo ji rozhodnutí Tiberiovo, aby senátoři živící se zakázanou, ale roky tolerovanou lichvou, dali do roka a půl do pořádku své finance. Masově byly tedy vypovídány smlouvy a senát nařídil, aby dvě třetiny dlužné částky byly dlužníky neprodleně uhrazeny věřitelům a aby ti uložili stejný objem majetku v hotovosti do pozemků v Itálii. Ceny pozemků klesly, neboť dlužníci je nedokázali prodat, na trhu nebyla hotovost, dokud Tiberius nedal prostřednictvím bank do oběhu sto milionů séstertiů a povolil z této summy bezúročné půjčky, pokud se však dlužník zaručil na dvojnásobek.

Zemřel praefectus urbi L. Aelius Plautius Lamia, cos. roku 3+, v úřadu od loňska nástupce L. Calpurnia Pisona Caesonina Pontifika. Jako legát sloužil dvakrát pod Tiberiem v jeho germánských válkách. Roku 21 ho Tiberius pověřil správou Syrie, ale zakázal mu tam kuriosně odjet. Aeliovým nástupcem se stal Cossus Cornelius Lentulus Gaetulicus (do roku asi 36? popř. 40?); viz dále rok 56.

***********************************************************
34. n. l. 
Ol. 203,2

345 SE
281 AE
neznámý
a. u. c. 787
Paullus Fabius Persicus (do 30. června) a L. Vitellius (do 30. června)
coss. suff. Q. Marcius Barea Soranus a T. Rustius Nummius Gallus
***********************************************************

Ani na dvacáté výročí své vlády/vicennalia nepřišel Tiberius do Říma. Zato prý po nejméně půl tisíciletí přiletěl do Egypta pták foiníx/fénix. Princeps se zdržoval krátce v Tusculu a a na albském území. Nešel prý do Města, aby nemusel poslouchat rozsudky podněcované udavači a také nad domnělými Seianovými spolupachateli, neboť procesy s mučením obětí vedl praefect Macro už třetím rokem. 
    Mezi oběťmi udavačů byl i Pomponius Labeo, kdysi legát osm let v Moesii v době pannonské revolty. V bezvýchodné situaci, kdy byl obviněn z braní úplatků v provincii, si vzal život a s ním jeho manželka Praxaea. 
    Senátor Mam. Aemilius Scaurus, cos. suff. 21+, neprovedl Tiberiovi nikdy nic, naopak mu šel na ruku, viz rok 22+. Díky svému řečnickému umění byl dokonce Tiberiem spíše obdivován a roku 32 osvobozen od procesu, v němž byl obviňován z přátelství k Seianovi, tedy ze zločinu urážky majestátu. Nesnášel ho však nový Tiberiův silný muž, praefectus praetorio Macro. Své literární nadání Scaurus uložil do tragédie Átreus, ale v postavě krvelačného krále se prý Tiberius viděl a řekl: „Tak z něho udělám Aianta.“ Achajský hrdina před Troiou nalehl na meč a život se svou třetí manželkou si vzal i Aemilius Scaurus; oficiálně byl žalobci obviněn z krvesmilstva s Livillou a z magie. Byl posledním mužem v klanu Aemiliů Scaurů. Tento Scaurus byl po jejím rozvodu s P. Sulpiciem Quiriniem, viz rok 21, ženat s Aemilií Lepidou, s níž se po jejím odsouzení též rozvedl a vzal si Sextii, vdovu po L. Corneliovi Sullovi, cos. 5-.

Velekuriosní postup v zoufalé situaci zvolil následujícího roku Vibulenus Agrippa ze stavu jezdeckého. Byv v senátu obžalován z blíže neznámého hrdelního zločinu, vyndal ze záhybů togy jed (dle jiného zdroje: v prstenu) a spolkl ho. Umírajícího hbitě uchopili liktoři a odvekli do nedaleké věznice na foru zvané po šestém z římských králů Tullianum, kde již mrtvému Agrippovi navlekli oprátku, aby jeho smrt vypadala jako poprava.

Záplavu sebevražd mezi římskou elitou v okamžiku, kdy byli její příslušníci obžalováni pod různými záminkami z "hrdelních zločinů", vysvětluje historik Tacitus věcně. U sebevražd obžalovaných zůstávala v platnosti jejich závěť, zůstaly uchovány dědicům majetky a právo pohřbu. U odsouzenců propadly majetky z části udavačům a těla obětí bylo zakázáno pohřbívat. 

V Helladě a Iónii se objevil mladík, který se vydával za Germanikova syna Drusa a města ho přijímala vlídně/"Lžidrusus". Z obavy, aby ho někdo oficiálně neuznal a aby se nedostal k legiím do Syrie, dal ho Tiberius v Kykladách zatknout a dopravit k sobě. Ve skutečnosti byl prý synem jistého M. Silana: byl to poslední skutek C. Poppaea Sabina, správce v této oblasti, viz rok následující.

V Kománách zemřel po dlouhé vládě Adiatorikův syn Dyteutos (od roku 29 př. n. l., viz tam) a Tiberius připojil chrámový státeček k provincii Galatii. Života v kappadockých Kománách zástupů kněží, sluhů, sakrálních prostitutek, šesti tisíců chrámových otroků bohyně Ma/Bellony, se toho asi příliš netýkalo.  

V Palaistíně zemřel v Iúliadě/Béthsaida, aram. Bejt sajda, hebr. Bet cajda, na severním pobřeží Genezaretského jezera tetrarcha Héródés Filippos, syn Héródův s Kleopatrou Jerúsalémskou, měšťankou zřejmě neurozeného původu. Z otcova dědictví držel od roku 4 př. n. l. úděl tvořený Itúrajou, Gaulánítidou a Tráchónítidou. Manželství se Salómé, svou neteří, zůstalo bezdětné a úděl dal Tiberius připojit k provincii Syrii; srov. žádosti Héróda Agrippy (I.), syna Aristobúlova, viz rok 35. Vyčleněna byla v samostatné království oblast roku 38, viz. Hellénistické město vybudoval a pojmenoval na počest Iulie Livie Augusty, Tiberiovy matky.

V Armenii zemřel po šestnácti letech vlády bezdětný král Artaxiás III., rodným jménem Zénón z Pontu, syn Pýthodoridy Filométory. Na trůnu seděl asijský Hellén od roku 18+, viz. Do nástupnictví se znovu vmísil parthský král Artabános IV. Proti římským zájmům prosadil na trůn svého syna Arsaka (I. Armenského), který však byl po několika měsících zavražděn, viz rok následující.

V Parthii Artabános vládl krutě, povraždil prý většinu mužských členů Arsakova rodu, a postavila se mu silná šlechtická oposice. V jejím čele tajně stáli bohatec Sinnakés a vlivný královský eunúchos Abdos. Když nepřišla na Artabánovu armenskou agresi z Říma žádná reakce, Tiberia zatím války v daleké cizině nezajímaly, pokusil se následujícího roku o Kappadokii. Žádal na Římanech i prostředky, "státní poklad", které zbyly v Syrii a Kilikii po Vonónovi, po svém bývalém nepříteli v boji o trůn (viz roky 8, 10, 12 a 19, vše n. l.). Doma měl však proti sobě už revoltu a povstalci poslali do Říma s žádostí o vyslání nového krále z lidí, které drželi Římané jako parthská rukojmí; viz rok následující.

4. prosince se narodil ve Volaterrách Etrusk A. Persius Flaccus, básník a stoik; zemřel již 24. listopadu 62


***********************************************************
35. n. l. 
Ol. 203,3

346 SE
282 AE
neznámý
a. u. c. 788
C. Cestius Gallus (do 30. června) a M. Servilius Nonianus (do 30. června)
coss. suff. D. Valerius Asiaticus a P. Gabinius Secundus

***********************************************************

Vypukla parthská válka, trvala do roku 36. Tiberius, který náhle dostal chuť na válku v Orientu, splnil žádost parthských velmožů, z nichž část dorazila do Říma osobně, a poslal nespokojencům Fraáta, syna Fraáta IV. (c. 40-45), jehož držel v Římě jako rukojmí, viz předešlý rok. Cestou však pretendent zemřel, nevíme, zda již za Eufrátem na parthském území, a tak Tiberius dal vyslat Tíridáta (III.), jednoho z vnuků Fraáta IV., jméno otce neznáme, viz rok 10-. Na trůn ho měl dosadit Tiberiův legatus Augusti pro praetore L. Vitellius, nový správce provincie Syrie a tím pádem velitel čtyř legií; byl to otec budoucího principa A. Vitellia, o legátově bratrovi P. Vitelliovi viz rok 16+. Artabános IV. mezitím zjistil, kdo v jeho okolí podporuje vzpouru, Abda otrávil a velmože Sinnaka neutralisoval pověřováním povinnostmi.

    Aby svou východní politiku pojistil, napsal Tiberius Mithridátovi Ibérskému, aby vpadl do Armenie a Artabános musel táhnout z Parthie svému synovi Arsakovi na pomoc. Což se i stalo: Arsaka I. otrávili podplacení sloužící a na jeho místo vyslal Artabános dalšího svého syna Oróda s vojskem. Nový král však v létě neustál ibérskou ofensivu vedenou Mithridátovým starším bratrem, králem Farasmanem I., který obsadil Artaxaty a získal za spojence proti Parthům Albany a Sarmaty/Skythy. 

V rozhodující bitvě v Armenii ibérsko-albánsko-sarmatská koalice Parthy porazila, král Farasmanés I. v osobním souboji poranil Oróda na hlavě, Parth prchnul a jeho vojsko bylo zmasakrováno (viz jeho návrat roku 37). 

Na pomoc synovi přitáhl s armádou Artabános, ale z obavy před blížícími se legiemi Vitelliovými Armenii vyklidil. Armenie tak připadla Mithridátovi a vládl dva roky, než byl na příkaz Gaiův uvězněn, viz tam. Jeho bratr Farasmanés, původně spolu rozhádaní, vládl nadále v Ibérii (od roku 1+ do 58).
    Artabános IV. byl tísněn ze všech stran. V zádech otevřeně proti němu povstal též Sinnakés se svým otcem Abdagaesem a král s osobní gardou prchl do Hyrkánie, kde se prý nějaký čas živil jako lovec mezi Dahy, kde kdysi vyrůstal. Abdagaeses n. Abdagasés je snad předkem Abdagasa a jeho klanu ovládajícího Drangiánu, Arachósii a Gandháru, nástupce Gondofarova, viz rok 20+. 

L. Vitellius dorazil s vojskem k Eufrátu, dal přes něj postavit lodní most a přešel s legiemi symbolicky do Mesopotamie, než se vrátil na římský břeh. Vitelliovi v zádech se bouřil v Drsné Kilikii v Tauru nárůdek Klitů/Kiétů n. Kétů (srov. rok 20- a dále 52+) odmítající platil římské daně a na jejich likvidaci poslal s legií M. Trebellia: následujícího roku je Trebellius pacifikoval, když na ně Archeláovo královské kappadocké vojsko nestačilo. 

V Mesopotamii do římského tábora dorazili prominentní povstalci, mezi nimi Ornospadés, který kdysi jako exulant za pannonské války stál po boku Tiberiově a dostal za to římské občanství. Doma byl posléze Artabánem vzat na milost a svěřena mu satrapie Mesopotamie: pro římsko-parthské vztahy kuriosní situace. Již v této době byli kmenoví náčelníci/fýlarchové, ethnarchové arabských nomádů v Mesopotamii s přízní rozděleni na prořímské a proparthské.

Tíridátés byl vítán v hellénských městech mesopotamských a v Seleukeji na Tigridu, kterou před lety Artabános zbavil démokratie a moc svěřil třisetčlenné radě sestavené podle majetkového censu. Arsakés XXII. Tíridátés III. vrátil v omezeném měřítku moc "lidu" a v Ktésifóntu mu Suréna usadil na hlavu diadéma. Nepospíchal vypravit se do nitra parthské říše a tak Tíridátés vládl nakonec pouze Artabánovu harému a pokladům. 

Moc u dvora získal Abdagaisés a nespokojence vedené satrapy Fraátem a Hierónem přešlo nadšení, otočili a vypravili se za Artabánem, viz rok následující. 

V Římě zasvěcen chrám Božského Augusta, Divus Augustus. Do provozu dán vodovod Aqua Anio nova. Někdy kolem tohoto roku se narodil v baskické/Vascones obci Calaguře, Calagurris/dn. Calahorra v Baskicku M. Fabius Quintilianus, asi první státem placený učitel řečnictví v Římě, autor zachované učebnice rhétoriky Institutiones oratoriae ve dvanácti knihách používané v podstatě dodnes. Zemřel někdy před rokem 100, snad c. 96. 

Vzal si život senátor a Seianův důvěrník, ale také Tiberiův dobrý informátor L. Fulcinius Trio. Na rozloučenou napsal v Římě dopis líčící zvěrstva Macronova, principových propuštěnců. Uškrcen ve vězení byl Sextius Paconianus za to, že psal verše na principa. Přirozenou smrtí, nedotčen Tiberiovým zúčtováním, zemřel homo novus C. Poppaeus Sabinus, konsul roku 9, sloužil až do své smrti jako legát v Moesii a od roku 15 i v Makedonii s Achájí; srov. předcházející rok. Byl otcem Poppaey Sabiny starší, matky stejnojmenné manželky Neronovy s T. Olliem, zahubeným roku 31 v Tiberiadě.

Zřejmě se narodil literát Petronius Arbiter, autor románu Satyrikon. Roku 66 nařídil císař Nero, aby si vzal život, neboť dal na osočení, že se literát podílel na spiknutí proti císaři. Do té doby u císařského dvora fungoval jako arbiter elegantiae a pořádal pro vznešenou společnost nejnáročnější hostiny a zábavy.

Do Říma se vrátil M. Iulius Agrippa alias Héródés Agrippás posílen velkorysou půjčkou od Tiberia Iulia Alexandra z Alexandreie, arabarcha neboli správce daní na obchodní trase mezi alexandrijským přístavem a Rudým mořem (srov. předtím rok 20). Alexandros, nejbohatší mezi hellénisovanými Židy egyptské metropole, si získal důvěru Antonie mladší, matky Germanikovy, Livilly a Claudia, a spravoval její majetek až do vynucené smrti roku 37. 

Ode dávna byl milý C. Iuliovi Caesarovi vulgo Caligulovi, srov. rok 4-, a když mu prorokoval vládu, dozvěděl se to Tiberius a Agrippu dal na posledních šest měsíců své vlády zavřít: na svobodu ho propustil princeps Gaius. Tiberius kromě toho dvakrát odmítl jeho žádost, aby Agrippovi přidělil tetrarchii Héróda Filippa, který zemřel roku 34 (a Tiberius území připojil k provincii Syria). Héródés Agrippás byl synem Aristobúlovým (popraven otcem roku 7-) s Bereníkou, vnukem Héróda Velikého.

Alexandrův bratr se jmenoval Filón a byl nejznámějším ideologem a apologetem judaimu v hellénistické Alexandreji. Alexandrův stejnojmenný syn byl správcem Iúdaje v letech 46-48 a praefectem Egypta v letech 68-69: dal svou legii 1. července 69 přísahat na jméno Vespasiánovo a odstartoval tím jeho cestu k principátu. Účastnil se jako legát obléhání Jerúsaléma a odešel s Vespasiánem do Říma, kde jeho stopa mizí; snad jeho poslední funkcí byl praefectus praetorio. Viz o něm roku 70.

Jeho mladšímu bratrovi Markovi Iuliovi Alexandrovi dal roku 41 král Héródés Agrippás I. z vděku k jeho otci za ženu svou třináctiletou dceru Bereníku. Později byla manželkou svého strýce Héróda Chalkidského, pak Polemóna II. a nakonec se stala milenkou Titovou.

Druhou dcerou Héróda Agrippy I. byla Mariammé, kterou provdal za Iulia Archeláa (svatba se konala až po otcově smrti roku 44, kdy jí bylo deset) a později byla manželkou arabarcha Démétria z Alexandreie, oba židovští magnáti. Třetí dcera Drusilla byla zasnoubena s Epifanem, synem Antiocha IV. Kommágénského, ale poněvadž se nedal obřezat, ze svatby sešlo. Roku 53 se provdala za Azíze Emessénského, který na židovství sice konvertoval, ale už o dva roky později ho opustila a vzala si, aniž by tím budila v Jerúsalému pohoršení, římského propuštěnce M. Antonia Felika, iúdského procuratora, a měla s ním syna Agrippu. Drusilla s Agrippou zahynuli v Kampánii v srpnu 79 při výbuchu Vesuvu.

***********************************************************
36. n. l. 
Ol. 203,4

347 SE
283 AE
Rhoimetalkás ho neóteros (král)
a. u. c. 789
Sex. Papienius Allienus a Q. Plautius (oba do 30. června)
coss. suff. A. Didius Gallus a M. Porcius Cato
***********************************************************

V druhém roce parthské války nalezli nespokojenci s Tíridátem, viz rok předešlý, Artabána v Hyrkánii "obklopeného špínou a živobytí opatřujícího si lukem". V čele vojska najatých Skythů vytáhl tedy na Západ proti Arsakovi XXII. Tíridátovi III., dosazenému loňského roku Římany, viz. Prořímský král nenašel odvahy vzdorovat, Abdagaisés doporučoval stáhnout se z Ktésifóntu a Seleukeje do Mesopotamie pod ochranu řek. Ústup však vypadal jako úprk. Krále opustili Arabové a pak další spojenci a opuštěn velmoži prchl s hrstkou věrných k L. Vitelliovi do Syrie. 

Arsakés XXI. Artabános IV. se opět domohl uznání. Došlo při tom k pozoruhodnému zvratu, jednomu z nejskvělejších okamžiků v římsko-parthských vztazích. V létě se na mostě přes Eufrátés setkal Artabános s L. Vitelliem, poklonil se orlům, uznal římskou dominanci a také římský protektorát nad Armenií drženou Mithridátem Ibérským, viz rok předešlý. Do Říma poslal syna Dáreia se skupinou velmožů (spřátelil se s Gaiem, ale jinak o něm nebude slyšet, třebaže byl v novověku učiněn pokus vidět v něm Vologasa I.). Byl tím uznán za panovníka a svým způsobem za vítěze války s Římany, neboť si udržel trůn. Srov. obdobnou situaci Arsaka XVIII. Fraáta V. roku 1-.

Z domu a trůnu Artabána vyhnali ještě jednou a musel se vypořádat s už poslední usurpací, neboť část šlechty prohlásila králem králů jistého Kinnama (žádné mince zachovány, není počítán mezi Arsakovce). Po zprostředkování Izatem Adiabénským, viz zde níže, se Kinnamos osobně vypravil za Artabánem a položil mu korunu na hlavu, kuriosní událost ve světových dějinách, viz dále rok 38.

Za zprostředkování smíru s parthskými šlechtici vyčlenil Artabános z Armenie Mygdonii, Mithridátés nevzdoroval, se střediskem v Nisibi/dř. Antiocheia v Mygdonii, a připojil kraj k Adiabéně. 

V Adiabéně asi zemřel král Monobazos zvaný Bazeus, vládnoucí od c. 25+. S manželkou a vlastní sestrou Helenou měli syny Izata/ZWYTWS, Zoitos, a Monobaza II./MWNBZ, Munbaz, Izatés II. bar Monobazos se stal jeho nástupcem (zemřel roku 62? n. už 55?). Helené byla kuriosně (současně?) též manželkou Abgara V. Ukkámy a tím pádem rovněž královnou v Edesse. O údajném vztahu Abgarově k Ježíšovi viz v indexu pod křesťanství.

Monobazos, syn krále Izata I., který seděl na adiabénském trůnu snad od c. roku 15+, syna Izata poslal do Charakény-Mesény (Spasinú Charax) ke dvoru krále Abinergla I. (Abinergaos, Abinergios, Abebbérigos, srov. rok 121-). V metropoli jihomesopotamského státu Spasinú Charax (snad pozdější Basra) ho kupec Ananiás z Adiabény přemluvil k přestupu z pravděpodobně Zarathuštrova kultu k júdaismu. Izatés si vzal Abinergalovu dceru Symachó/Samachós, kterou Ananiás získal již před ním pro svou víru a stejně tak se ještě před Monobazovou smrtí stala židovkou Helené. Izatés se přes přemlouvání matčino i Ananiovo dal i obřezat.

Když roku 45, viz tam, (opět) zprostředkovával mír mezi parthským králem králů a šlechtickými povstalci, rebelovali v Adiabéně proti Izatovi všichni, kteří nepřáli šíření júdaismu a za protikrále vybrali Abiu, arabského velmože, fýlarchu/šejka. Válku však Izatés přes první ztracenou bitvu vyhrál, když spiklence mezi svými předáky povraždil a dobyl pak pevnost Arsamon/Arsamos, Harzam západně od Nisibi; Abia si vzal život. Lze usuzovat, že od tohoto okamžiku byli kočovní Arabové v regionu poplatníky adiabénských králů. 

Izatés II. se před smrtí roku 55? rozkmotřil s parthským panovníkem Vologaisem I., když předtím od něho dostal privilegium nosit tiáru a léhat na zlatém lůžku, údajně právo pouze parthských králů (zajímavějším darem asi byla Nisibis...). K válce nedošlo, neboť Arsakovec likvidoval v Hyrkánii povstání a Izatés II. zemřel dříve, než se Vologaisés mohl s ním pustit do války; nástupce Monobazos II. asi vrátil Mygdonii, uznal c. 55 svůj tribut a bylo po válce. 

Izatés II. měl údajně 24 synů a tolikéž dcer. Helena, která pomáhala Židům v Palaistíně v době hladu, zemřela ve zhruba stejné době jako její syn, c. 60. Jeho bratr a nástupce Monobazos II. bar Monobazos poslal obě těla k pohřbení do Jerúsaléma. Sám též konvertoval, obdarovával Jahweho chrám a podpořil parthskou a židovskou válku proti Římanům; vedle něho, Heleny a Izata zanechala okrasnou stavbu v Jerúsalému i blíže neznámá jejich příbuzná Grapté. Kdy Monobazos II. zemřel, známo není, viz rok 61, v armenské válce Římanů za Nerona byl však parthským spojencem.

V Jerúsalému obvinila židovská nejvyšší rada/synedrion-sanhedrin prvního vůdce křesťanské jerúsalémské obce Stefana, že pobuřuje proti svatému místu a zákonům. Biskup Stefanos, který pravděpodobně patřil mezi hellénisované Židy nebo ani nebyl rodem Žid, v duchu svého mistra vyzval ke zboření chrámu jako místa bezbožného kultu srovnatelného s uctíváním zlatého telete. Sanhedrin ho odsoudil na smrt za rouhání a za městem byl ukamenován. Stefanos se stal prvním křesťanským mučedníkem. Následoval pogrom na členy nové sekty vyznavačů Ježíšových a vraždu Stefanovu a jeho souvěrců tehdy schvaloval Saul z Tarsu, který byl ukamenování i pronásledování svědkem, pozdější křesťanský věrozvěst Paulos/Pavel (celé jeho jméno jako římského občana neznáme). Stefanovým nástupcem v biskupství se stal Ježíšův vlastní bratr Ja'akov, řec. Iakóbos ho Dikaios, č. Jakub Spravedlivý, který se neholil, nekoupal, nestříhal vlasy, maso nejedl a z modlení měl prý kolena jako velbloud. Zahuben byl roku 62.

Jerúsalémské události znamenaly první hromadnou persekuci křesťanů, tehdy ještě jako židovské sekty. O první říšské persekuci, č. protivenství, viz rok 49 a viz další 64, 90, 95, 111, 177, 202, 249, 257 a 303. 

Praefectus Iudeae Pontius Pilatus (v úřadu od roku 26) byl syrským místodržitelem L. Vitelliem obviněn ze špatné správy země a poslán do Říma k císaři. Praefekt byl obviněn Samarskými, že dal rozkaz k masakrování mírumilovných poutníků. Jistý jejich souvěrec tvrdil, že ví o jeskyni, kde jsou od babylónského exodu ukryty sakrální předměty Mojžíšovy, též archa úmluvy. Poutníci směřující k hoře Garizim byli z části ozbrojeni a Pontius Pilatus dal 15. června 36 vojákům rozkaz shromáždění rozehnat. Mnoho lidí tehdy zemřelo. Dalších dvanáct let byl v Iúdaji klid, viz rok 48.

Nástupcem Pilatovým jmenoval Vitellius svého přítele Marcella, který byl již na jaře následujícího roku vystřídán novým císařem Marullem (v úřadu do koncem Caligulovy vlády). Vitellius sesadil i velekněze Jahweho kultu jménem Qaifa, řec. Kaiafás/Kaifás (v úřadu 18-36; předsedal soudu nad Kristem).

Narodil se Jósef, syn Matitjahův/Jósef ben Matitjahu, pozdější T. Flavius Iosephus, řec. Iósépos Flávios (zemřel asi roku 94), kněz, protiřímský povstalec, literát a apologetický historik, od roku 67 římský zajatec z povstání, jemuž se říká židovská válka. Jako přítel císařské rodiny Flaviů získal římské občanství.

V Římě nebo na Capreae zemřel Tiberiův dlouholetý poradce, věstec, filosof a astrolog Ti. Claudius Thrasyllos z Alexandreie nebo možná z Mendéty (?). Tiberia poznal někdy v letech 6 př. n. l. až 2 n. l., kdy se zdržoval na Rhodu, aby se klidil Augustovi a jeho okolí z očí. Po Tiberiově boku vydržel nezvykle dlouho a vlastně byl svým vlivem druhým mužem v říši. Tradice tvrdí, že svou smrt předpověděl na hodinu přesně. Řadu mužů, kteří po křivých udáních a výsleších služebnictva Macrónovými lidmi propadli hrdlem, přežili díky Thrasyllovi: namluvil Tiberiovi, že bude žít ještě deset let. 

    Thrasyllovým synem byl alexandrijský a římský občan Ti. Claudius Balbillus, učenec, astrolog a ředitel knihovny, který předpověděl Neronovi vládu a roku 55 jím byl jmenován praefectem Aegypti. Jeho jediný potomek, dcera Claudia Capitolina, si vzala kommágénského dynastu a syna Antiocha IV. C. Iulia Antiocha Epifana, který vládl v římském protektorátu v letech 38 až 74. Jeho synem byl C. Iulius Antiochos Epifanés Filoppapos, římský senátor s královským titulem, také athénský archón a arválský bratr, roku 109 za Trajána dokonce jeden z coss. suff.
    Filopappova sestra Iulia Balbilla vyrůstala v Římě a proslula jako dvorní básnířka císaře Hadriána. Její epigrammy jsou vyryty na Memnonových kolossech v Egyptě, kam Hadriána doprovázela a datovány 20. a 21. listopadem roku 130. O případné vnučce Thrasyllově Ennii Thrasylle viz rok 32 a 38.

Pravděpodobně t r. dal Tiberius bez známé příčiny popravit vyhnaného armenského krále z let asi 10/11-12 Tigrána IV. (c. 50), strýce Tigrána V., viz roky 7-, 1- a 60+. Byl synem Alexandra Židovského s Glafyrou Kappadockou, tedy vnuk Héróda Velikého a Archeláa II. Po Héródově smrti roku 4- žil u matky v Kappadokii, kde se též zřekl židovství. Po vyhnání z Armenie (jeho nástupcem na trůnu se stal Arsakovec Vonónés I., předchůdcem Artavasdés III.) žil historií zapomenut v Římě. 

Tiber v Římě se opět rozlil tak, že část Říma byla přístupna jen v loďkách. Naopak okolí Cirku a Aventinus byly zachváceny ničivým požárem. Tiberius přispěl na odstranění škod na palácích a činžácích částkou sto milionů séstertiů: Město muselo být velmi poničeno a lidé hodně postiženi, za své vlády totiž výdaji na stavební činnost šetřil a kromě Augustova chrámu a jeviště Pompeiova divadla nezapočal žádnou veřejnou stavbu.

***********************************************************

37. n. l. 
Ol. 204, 1
Sarápión z Alexandreie
348 SE
284 AE
Polykritos
a. u. c. 790
Cn. Acerronius Proculus a C. Petronius Pontius Nigrinus (oba do 30. června)
coss. suff. C. Caesar Augustus Germanicus I a Ti. Claudius Nero Germanicus I (oba do 31. 8.)
coss. suff. A. Caecina Paetus a C. Caninius Rebilus
***********************************************************

Na olympských hrách zvítězil Níkostratos z Aig jako sedmý po Hérákleovi v zápasu a pankratiu zároveň, stal se tedy osmým a posledním paradoxoníkem. Élidští totiž rozhodli, že titul a vínek už nebudou nadále udělovat, i kdyby si ho někdo další zasloužil, viz roky 149+ a 213+.

Nemocného imperátora Tiberia (78 roků, 4 měsíce a devět dnů) zavraždil 16. března jeho prasynovec C. Iulius Caesar zvaný od dětství Caligula (24), nejmladší ze synů Germanika Caesara a Agrippiny starší (oba zahubeni za Tiberiovy vlády). Vážený lékař Chariklés při návštěvě u Tiberia zjistil vážnost situace a sdělil Macronovi, že principovi zbývají pouhé dva dny. Praefectus praetorio rozeslal po provinciích a legiích posly a onoho dne skutečně Tiberius omdlel. Když už byl C. Caesar nachystaný převzít vládu, Tiberius se probral: tehdy ho Macro udusil. 

Tiberius měl pro Caligulu slabost a mladík se mu odvděčil tím, že ho chorobného ve spolupráci s praefectem praetorio Q. Naeviem Sutoriem Macronem v Misenu v ložnici villy kdysi patřící L. Liciniovi Lucullovi udusil polštařem a dekami, jak se traduje, neboť měl obavy, že by se stařec uzdravil a mohl se mstít: Tiberius měl Gaia prokouknutého a mladík, jemuž císař vyvraždil rodinu, věděl o věštbě Thrasyllově. 

Macro, téměř šedesátník, působil na nového císaře otcovsky, zároveň mu ale v posledních měsících Tiberiova života dohazoval svou manželku Enniu Naevii/Thrasyllu, snad aby ho co nejpevněji k sobě upoutal. Byl to chybný kalkul a o konci Macronově a jeho manželky Ennie Naevie/Thrasylly, snad vnučky Thrasyllově, viz rok následující. Macronova krvavá mašinerie fungovala do posledních Tiberiových dnů, velmi pravděpodobně zcela bez principova zájmu.

Senát odmítl Tiberiovi přiznat božské pocty, ulice se domáhala hození jeho těla do Tibery, jak se praktikovalo u zločinců ("S Tiberiem do Tiberu"). Historiografie zachovaná pohlíží na Tiberia velmi přísně. Ve srovnání s řadou pozdějších vládců však jeho obraz až tak negativně nevypadá. Augustova autorita a zaběhlá byrokracie nového systému dovolovaly Tiberiovi vládnout-nevládnout a k destrukci režimu žádným způsobem nedošlo. Za drahotu císař nemohl, to byla záležitost dovozců potravin, nájemců daní a cel či jejich společností/"kartelových". Při neúrodě nebo váznutí námořní dopravy Tiberius vypomáhal ze svého. V Itálii nevlastnil mnoho pozemků ani otroků a administrativu císařského majetku řídilo jen několik málo propuštěnců. Měl odpor k senátorskému stavu a ke klasickým elitám obecně, což snad bylo dědictvím jeho claudijské krve. Konservativec a spořivý státník, který držel i armádu zkrátka, nebyl ničím jiným, než pokračovatelem vlády svého adoptivního otce. Byl urostlé postavy a pevného zdraví, životem prošel bez lékařů. 

Po Tiberiovi, který řídil úspěšná tažení armád, přišlo čtyřletí Říma v čele s mladým mužem, který byl první vladařskou hrůznou karikaturou a tragickou skutečností pro říši, která po germánských porážkách už neměla sílu územně růst. 
    Tiberius, který vládl 22 let, sedm měsíců a sedm dnů, určil v závěti rovným dílem Caligulu a Tiberia Gemella za společné své dědice. Zprvu Gemella nový císař adoptoval, ale už brzy, nebo následujícího roku, ho dal zavraždit.

C. Caesar Augustus Germanicus vulgo Caligula/"Botička", narozen 31. srpna 12+, nastoupil konsulát suff. se svým strýcem Claudiem, který dosud patřil mezi jezdce. Teď se stal zároveň senátorem i konsulem; bylo mu 46 a byl to jeho první a jediný veřejný úřad před tím, než byl pozdvižen k principátu. 

Caligulovi bylo 24, pět měsíců a čtyři dny. Do Říma dorazil za všeobecného veselí 28. března a užíval zprvu vysoké popularity. Senátorům slíbil, že bude vládnout ve shodě s nimi, propustil „politické“ vězně, veřejně zničil Tiberiův archiv a nakázal, aby se sáturnálie držely pět dnů (třídenní je udělal Augustus, původně za republiky to byl jednodenní svátek). 
    Rozdal po dvou tisících HS praetoriánům (první "donativum" císařského Říma), pět set vojákům městských kohort, hasičům a vojákům v pevnostech, ostatním po třech stech, a lidu: z dědictví rozdal 45 milionů HS a k tomu každému občanu po 250 séstertiích za svou togu virilis v roce 31 (se šedesáti HS úroku). Podarovával pak herce, gladiátory, provincie, kupoval za obrovské částky koně a po dvou letech byla císařská pokladna prázdná. Po Tiberiovi v ní byly 2,3 miliardy sésterciů, podle jiné zprávy dokonce 3,3 miliardy.
    Senátorům nasliboval, že bude s nimi vládnout ve shodě. Dlouho nepřijímal žádné tituly, až po dvou letech přijal najednou všechny, které kdy Augustus měl, dokonce i ty, které odmítl Tiberius – s výjimkou Otce vlasti. Zastavil obviňování za urážku majestátu, ale jen na čas. Pomstil se na udavačích z Tiberiovy éry a především všech, kteří ublížili jeho rodičům a sourozencům; tvářil se, že spálil korrespondenci, ale to byly jen kopie...
    Babičce Antonii/(Iulia) Antonia Minor dal senátem odhlasovat stejné pocty jako kdysi Livii Drusille alias Livii Iulii Augustě, viz rok 14+, tedy mimo jiné jméno Augusta, učinil ji velekněžkou Augustova kultu a nadekretoval jí práva kněžek Vestiných. Svým sestrám dal udělit rovněž privilegia vestálek. Osobně se vypravil, aby sesbíral ostatky své matky Agrippiny a bratrů a pochoval je v Augustově hrobce. Na počest svého otce přebudoval Antiocheiu ad Taurum v římskou kolonii Germanicii, řec. Germanikeia, sídelní město Marqasi dávného knížectví Gurgumu, viz (dn. Kahramanmaraş/Maraş).
    Zatímco Gaiovi předchůdci drželi otěže vlády osobně pevně v rukách a věděli, co páchají jejich lidé, mladý vládce nechal své oblíbence řádit často nerušeně. Obklopil se lidmi od divadla, arény a dostihů, s tragickým hercem Appelem po boku se dokonce objevoval na veřejnosti: to bylo do té doby neslýchané, neboť herectví nepatřilo mezi společensky zavedený status. Rád se ukazoval jako řidič koňského spřežení, gladiátor, tragický herec, pantomím, dokonce tancoval před senátory na jejich zasedání. Staří se obvykle domnívali, že Gaius byl šílený, popřípadě zvlčilý mocí. Rozhodně patří mezi nejmizernější imperatory s ještě horší pověstí. S veřejnou správou ani s armádním velením neměl žádné zkušenosti: roku 33 byl honorárním quaestorem (bylo mu tehdy 21).

Caligula byl čtyřikrát ženat. Roku 33 se oženil s Iunii Claudillou, dcerou senátora M. Iunia Silana, cos. suff. roku 15+. Tchána nesnášel, až ho roku 38 dohnal k sebevraždě břitvou. Jeho dceru záhy zapudil a oženil se s Cornelií (Livií) Orestillou, kterou poznal na zásnubní hostině, když si brala C. Calpurnia Pisona, protineronovského spiklence z roku 65. Po dvou měsících oba vyhnal z Říma, neboť se prý „nedovoleně“ manželé stýkali. 

    Třetí manželkou byla roku 38 vnučka M. Lollia Paulina, cos. roku 21 př. n. l., Lollia Paulina, rovněž v daném okamžiku provdaná. Od jejího manžela P. Memmia Regula, který v letech 35 až 44 spravoval Moesii, Makedonii a Acháju (od roku 48 Asii), ji dal povolat do Říma, neboť slyšel o její kráse. Memmius, homo novus, spolehlivě správcoval za Gaia, Claudia i Nerona, měl tehdy štěstí, neboť jedním z posledních šílených nápadů Gaiových byl příkaz dopravit z Olympie Diovu sochu do Říma, což se také stalo, ale dříve než rozebrané dílo sestavili, byl zavražděn.
    Také spolu nebyli dlouho. Bezdětná Lollia Paulina se mohla stát Claudiovou manželkou, ale roku 48 se kulhavý císař osudově rozhodl pro Agrippinu mladší. Ta pak nechtěnou sokyni obvinila z černé magie, Lollia přišla o majetek, exulována a roku 49 donucena k sebevraždě.
    Poslední Caligulovou manželkou byla od roku 39 starší od něho Milonia Caesonia, matka tří dcer, žena prý rozhazovačná a zlomyslná. Gaius ji miloval, nadšeně ji ukazoval nahou přátelům a měl s ní dceru Drusillu, která se narodila měsíc po svatbě. Obě byly zavražděny při atentátu 24. ledna 41. Kromě ní žil v incestu se svými sestrami a z nich především s Drusillou (viz rok následující) a s kurtisánou jménem Pyrallis.

Možná u příležitosti Augustova úmrtí (19. srpna) nebo narozenin (23. září) na Gaia připadlo zasvěcení Augustova chrámu v Římě (templum divi Augusti et divae Augustae), k čemuž se Tiberius nedostal, nebo dostat nechtěl. Při hrách v cirku na Gaiovo narozeniny 31. srpna bylo pro všeobecné pobavení pozabíjeno čtyři sta medvědů (pravděpodobně rekordní údaj dějin) a čtyři sta „divých zvířat z Libye“, tedy asi z Mauretánie a provincie Afriky.
    Při té příležitosti povolil Gaius senátorům nosit do cirku široké klobouky thessalského vzoru, aby se kryli před sluncem (a zacláněli ve výhledu ostatním), a vznešený stav od tohoto roku směl sedět na polstrování, nikoli přímo na lavici. Pokud o divadelním představení bylo příliš horko, šlo se do diribitoria vybaveného za tím účelem lavicemi.
    Tohoto roku byli Gaiem sáturnálie prodlouženy na pět dnů (Augustus z jednodenního svátku udělal třídenní), viz k tomu v přílohách Bohové a jejich svátky. Vymírající jezdecký stav dával rozšiřovat novými členy podle majetku i z oblastí mimoitalských.

Ještě v průběhu roku 37 velmi činorodý Gaius, který nikdy nevynikal pevným zdravím, onemocněl. Konaly se obvyklé státní obřady za uzdravení a někteří z devotních občanů zašli až moc daleko; anebo vypočítavě očekávali odměnu. P. Afranius Potitus z rodu plebejského (srov. osud jeho pravděpodobného republikánského proticaesarovského předka L. Afrania, cos. roku 60 př. n. l., popraveného roku 46) odpřisáhl, že za Gaiovo uzdravení dá svůj život. Jistý jezdec Atanius Secundus se zaslíbil gladiátorskému boji v aréně, aby se imperátorovi ulehčilo. 
    Gaius si pak opravdu vzal, co slibovali, neboť z nich nechtěl udělat křivopřísežníky: Afranius musel zemřít a Atanius musel do arény, ale nevíme, zda setkání s některým z profesionálů tam přežil.

Ti. Claudius Nero Germanicus známý jako Claudius, imperátor v letech 41-54, Gaiův strýc a nástupce, se ve svých 46 letech stal zároveň senátorem (byl předtím stavu jezdeckého) a konsulem. Všeobecně byl pokládán za pošetilce a člověka mdlého rozumu. Jedna z veletragických postav iulsko-claudijské dynastie Tiberius Iulius Caesar Nero vulgo Tiberius Gemellus, imperátorův vnuk a formálně spoluvládce, dostal v době Gaiovy nemoci mužskou togu (namísto ve čtrnácti až v osmnácti) a s ní titul princeps iuventutis, předák mládeže. Gaius ho pak formálně adoptoval, ale měl za to, že Gemellus chce využít jeho choroby (o jakou šlo, nevíme, zřejmě krátkou) a zmocnit se vlády. Poslal za ním vojáky a ti chlapeckého adoptivního syna panovníkova (25) zavraždili. Kdy k tomu došlo, nevíme: nejdříve na podzim, spíše však v prvních měsících roku následujícího, srov. tam. Když Gemellovu smrt oplakala Caligulova bába Antonia ml., kterou po nástupu k moci dal jmenovat po Livii druhou římskou Augustou/Antonia Augusta, bylo jí přes sedmdesát (narozena v lednu 36-), poslal jí jed, event. ji otrávil on sám osobně. 

Nový císař zrušil římskou správu nad Kommágénou a obnovil království pod Antiochem IV., svým přítelem. Provincie trvala od roku 17 po celou dobu Tiberiovy vlády. Viz dále rok 38, 41 a 74.

Zřejmě již t. r. vydal Gaius rozkaz uvěznit armenského krále Mithridáta, na trůnu od roku 35, bratra Farasmana I. Ibérského. Důvody nejsou známy ani ty, které vedly k druhé inthronisaci vyhnaného Oróda I., syna Artabána IV., který byl prohlášen králem Armenů roku 35. Oródova druhá vláda skončila s Caligulovou érou roku 41, viz tam.

V Palaistíně chystal správce Syrie L. Vitellius válku proti nabatajskému králi Aretovi IV. Filopatris, kraloval od roku 9-, který ve sporu o čest vlastní dcery ohrožoval římského klienta, tetrarchu Héróda Antipu, viz rok 30.  Vitellius byl o velikonocích, pesach/pascha, osobně v Jerúsalému s Antipou, ale k výpravě nedošlo: jednak měl Vitellius obavy, aby židovský tetrarcha příliš nezesílil, jadnak dorazila zpráva, že Tiberius zemřel a že novým císařem je Gaius a tím pádem staré rozkazy ztratily platnost. 

Předtím jmenoval namísto velekněze Qaify jeho švagra Iónathana a vrátil Jahweho chrámu sakrální oděvy, které byly po smrti Héróda Velikého v římských rukách (práce procuratora Sabina roku 4-?). Odpustil k tomu městu daň z prodeje ovoce. Jeho posledním rozhodnutím v Iúdaji bylo, že vyměnil Iónathana za jeho bratra Theofila (oba synové velekněze z let 6-15 Hanny). 

Gaius obnovil pro Héródova vnuka Iulia Agrippu (I.), svého přítele vězněného půl roku Tiberiem na konci jeho vlády, viz rok 35, samostatnou tetrarchii Héróda Filippa, který zemřel roku 34, kdy Tiberius jeho doménu připojil k provincii Syrii. Agrippův vozka Eutychos udal totiž svého pána, že s Gaiem rozprávěli o smrti Tiberiově. Agrippás se dostal do Palaistíny až roku 38.

Roku 39 Agrippovo území rozšířil o tetrarchii Héróda Antipatra alias Antipy, viz tam. Později však Caligula přišel s nápadem umístit v Jahweho chrámu svou sochu. Nebezpečí povstání zažehnal král a syrský správce P. Petronius (zemřel přirozenou smrtí roku 46), Vitelliův nástupce, zdržovací taktikou; srov. rok 41. Posledním praefectem Iudaeae byl od roku 37 do koncem Gaiovy vlády blíže neznámý Marullus.

L. Vitellius dělal pak v Římě karieru a muž, jemuž se poklonil parthský král, proslul v historii spíše jako podlézavý dvorský element. Při návratu do Města byl první, který theatrálně zbožnil Caligulu a podporoval jeho božský kult zaživa. Gaius ho totiž chtěl roku 39 zahubit a vítěz nad Parthy se mu vrhl k nohám a s pláčem mu vyjevil, že ho vidí jako boha a když zemře, nebude moci božského Caesara uctívat. Gaiovi se to hodně zalíbilo a udělal z Vitellia svého přítele. 

Získal si též důvěru Claudiovu, který mu roku 47 povolil potřetí konsulát, což se stalo mimo panovníkovu rodinu poprvé od časů Agrippových. Když byl Claudius roku 43 na tažení v Británii, zanechal Vitellia v Římě jako svého zástupce. V letech 48 a 49 s císařem zastával censuru. Přitom u sebe neustále nosil slinu své milenky v medu a směs olizoval. Zbožňoval Messalinu, pomáhal jí se zouváním a nosil s sebou její botku, kterou veřejně líbal. Adoroval posléze Agrippinu, Neronovu matku a sošky propuštěnců Narcissa a Pallanta měl mezi domácími bůžky. 

V senátu řečnil na podporu Claudiova sňatku s Agrippinou, strýce s neteří, což bylo pokládáno za incest (zrušeno až roku 342). Zemřel pravděpodobně po roce 50 a senát mu věnoval sochu s nápisem konstatujícím, že byl "neochvějné oddanosti vůči principovi".

Několik dnů před Tiberiovou smrtí, tedy v březnu, postihlo zemětřesení ostrov Capreae a zničilo jeho maják: v historii už nikdy nebude mít ten význam, který měl za Augusta a hlavně Tiberia. Po jeho smrti 9. dubna, podle jiného údaje 23. března 85. roku autonomní éry Antiocheie, poškodilo zemětřesení Antiocheiu a Apollónův háj Dafné; o rozsáhé opravy s obnovou aquaduktu se staral Gaius.

15. prosince t. r. se udála další pohroma, když Cn. Domitiovi Ahenobarbovi a Agrippině, pravnučce Augustově, se narodil syn Lucius, budoucí císař Nero. Otec zemřel roku 40.

Dcerou konsula t. r. Cn. Acerronia Procula byla Acerronia Polla, důvěrnice Neronovy matky Agrippiny ml., kterou omylem při atentátu v Neápolském zálivu v březnu roku 59 utloukli námořníci ve vodě k smrti, viz tam.

V Antiocheji založili křesťanští věrozvěstové Pavel s Petrem obec svých příznivců. Prvním jejím patriarchou byl Petros. Ačkoli až od roku 512 získala jedna z větví antiošských křesťanů jméno Syrské orthodoxní církve, pokládá rok 37 za datum založení svého patriarchátu. Sídlem syrské církve bylo do roku 1925, kdy byl patriarcha kemalistickým Tureckem vykázán do Syrie. Podle Iakoba Barádaje/Ja'aqob Bar-Addaj (zemřel 578) bývá církev označována za jakobskou, jakobity, arab. jaqúbiján. Podle jiných chronografických údajů ukončil Petros své biskupování nad Orontem roku 42 a jeho nástupcem se stal Euodos n. Euodios. Za něho se uchytilo označení mladou židovskou pro sektu christiánoi/křesťané, když dosud si říkali nazóraioi n. galilaioi/nazaretští n. spasitelé, popř. galilajští.