049-054

***********************************************************
49. n. l. 
Ol. 207, 1
Athénodóros z Aigia i
360 SE
296 AE
Deinofilos
a. u. c. 802
Q. Veranius a C. Pompeius Longinus Gallus
coss. suff. L. Mammius Pollio a Q. Allius Maximus 

***********************************************************

V Římě na Nový rok Ti. Claudius slavil svatbu s Iulií Agrippinou (34), obviňované z vraždy jedem svého předcházejícího manžela C. Sallustia Passiena Crispa, rodného syna cos. roku 4 př. n. l. a adoptivního vnuka slavného historika (viz rok 41 a 54). V den svatby si vzal život Claudiův křivě obviněný vyhlédnutý zeť L. Silanus, viz rok předešlý. Zřejmě dospěl k závěru, že by špatnému konci neunikl: jeho krásou vyhlášenou sestru senát vypověděl z Itálie. Claudius k posměchu Římanů konal v té souvislosti očistné oběti za krvesmilstvo (z něhož byl viněn Silánus se svou sestrou Iunií), když se právě sám oženil se svou neteří. K tomu zasnoubil svou dceru Claudii Octavii s Agrippininým synem L. Domitiem Ahenoberbem, viz rok následující. 
    Vnučka M. Vipsania Agrippy a pravnučka Augustova byla Claudiovou čtvrtou a poslední manželkou. Gaiova sestra, dcera Agrippiny starší a Germanika, staršího bratra Claudiova, se narodila 6. listopadu 15+ (nebo až roku následujícího?) v Ara/Oppidum Ubiorum, sídelní osadě Ubiů, nastávající Colonii Claudii Ara Agrippinensium/Köln, viz rok 50, a zavraždit ji dal vlastní syn L. Domitius Ahenobarbus-Nero v březnu roku 59. 

Claudius pro svatbu s neteří musel změnit zákon o příbuzenských sňatcích a senátory o veřejné prospěšnosti Claudiova sňatku přesvědčil řečnickým umem L. Vitellius, Claudiův důvěrník a otec budoucího císaře A. Vitellia. Sňatky se sestřenicemi zakázal až Theodosius I.
   Po brutální likvidaci nevinného L. Silana sprovodila Agrippina ze světa sokyni v klání o sňatek s Claudiem. Nastrčila udavače, že Lollia Paulina konsultovala astrology a že se na sňatek tázala věštců ve veleslavné Apollónově věštírně v Klaru u Kolofónu, srov. rok 738. Claudius ji ani nevyslechl, označil Lollii za státu nebezpečnou osobu a senát ji vypověděl z Itálie a až na pět milionů séstertiů jí zabavil celý ohromný majetek. Agripppině to bylo málo: poslala za Lollií vojáka v hodnosti tribuna a ten ji donutil k sebevraždě. Podobně zlikvidovala Agrippina jistou Calpurnii, pravděpodobně milenku principovu, viz rok 48, o níž kdesi v soukromí indolentní Claudius neopatrně prohlásil, že je krásná... 

 

Princeps Claudius vyhnal z Říma židovskou sektu křesťanů, "neboť se neustále bouřili z podnětu Chréstova". Podle Cassia Diona nevyhnal všechny Židy, ačkoli jejich počty v metropoli narostly, ale při uchování vlastního životního stylu jim zakázal "konat shromáždění". S nimi dal Claudius vykázat z Itálie astrology, povolání či označení odjakživa velmi "internacionální". Zcela zrušil druidské kulty spojené s lidskými oběťmi; již Augustus na nich zakázal účast římským občanům. 

Vyhnání křesťanů t. r. lze po židovském pogromu na Ježíšovy vyznavače roku 36 v Jerúsalému pokládat za první státní římskou a polytheistickou persekuci křesťanů, č. pronásledování n. protivenství. Za Claudia tedy, desetiletí po popravě zakladatele sekty, v říšské métropoli pravděpodobně již existovala křesťanská obec, kterou přijel navštívit podle pozdějšího podání "vyslanec (víry n. Ježíše)/apostolos, č. apoštol" Petr/Petros, vlastně Šim'ón Kéfás/"Skála". Třebaže se jeho pobyt v Římě obecně předpokládá, ale až v éře Neronově, není sebemenšího dokladu pro Petrův jakýkoli italský pobyt.

V této době pravděpodobně existovaly organisované skupiny křesťanů mezi židovskou populací v Damasku a v Dekapoli a v Antiocheji n. Orontem asi již docházelo ke konversím prvních (nežidovských) polytheistů na křesťanství; pravděpodobně ještě před "proměnou Sa'ula v Paula". 

 

Claudius prosadil v senátu opravu chrámu Afrodíty/Venuše Erycké stojícího v ruinách na Sicílii. Založen byl údajně Aineiou/Aeneou. • Praefectem annonae byl toho roku Pompeius Paulinus, pravděpodobně otec druhé manželky Senekovy Pompeie Pauliny, s níž se t. r. po návratu z exilu oženil. Manželství zůstalo bezdětné a roku 65, kdy byl Seneca donucen si vzít život, doprovázela ho v smrti. Nero však nakázal, aby jí rány ovázali a uchovali ji při životě. Zemřela prý jen o několik let později. Pompeius Paulinus byl později legátem dolnogermánských legií, viz rok 58.

Z korsického exilu se do Říma povolán Claudiem vrátil L. Annaeus Seneca, viz rok 41. Claudius mu svěřil praetorský úřad a z podnětu Agrippinina ho pověřil roku 50 výchovou svého adoptivního syna a budoucího vraha L. Domitia Ahenobarba (Nerona), nikoli ovšem svého vlastního (?), o čtyři roky mladšího syna Britannika. Milovník filosofických rozprav a literát Seneca býval Agrippininým milencem a jedním z nejbohatších mužů říše; za vlády Nerona se stane nejbohatším z Římanů. 
    Principa Claudia neměl "filosof" v lásce a po jeho smrti složil zachovaný satyrický hanopis s řeckým názvem Apocolocynthosis, Zdýnovatění Claudiovo: bylo to ošklivé lezení do zadku chlapeckému Neronovi, novému říšepánu. Claudiem opovrhoval i Senekův bratr L. Iunius Gallió Annaeanus, třebaže se klan Annaeů měl za něho velmi dobře a vyhříval se na výsluní jeho přízně.

Dosavadní paedogogové Domitiovi/Neronona Claudia Beryllus/Béryllos a Anicetus/Aníkétos nebyli nijak odstaveni. Jejich svěřenec jim důvěřoval více než matce a po nástupu k moci roku 54 jmenoval Bérylla tajemníkem pro veškerou řeckou korespondenci, tedy ministrem pro východní části říše, ab epistulis graecis, a Aníkéta velitele flotily v Mísénu, tedy poloviny římského válečného námořnictva.

Mezi Neronovy vychovatele patřil od tohoto roku i kněz Sarápidova kultu a stoický filosof Chairemón z Alexandreie, který ve své vlasti pravděpodobně učil grammatice a měl na starosti určitou část knihovny Múseia. Egypťan sepsal po názvem Hieroglyfika rovněž spisek o egyptském písmu, též o astrologii a k tomu se věnoval egyptským dějinám; vše v řečtině a nedochováno.

 

V Itúraji zemřel vládce Soaimos n. Soemos/lat. Sohaemus panující od roku 38. Jeho minimocnářství s titulem připadlo z vůle Ti. Claudia čerstvému chalkidskému králi Héródovi Agrippovi II., synovi Héróda Agrippy I., viz rok 44 a 48. Králem Iúdaie nikdy Římany jmenován nebyl. Roku 52 nebo 53 od římského vládce dostal ještě ke své bývalé Lýsaniově doméně, viz rok 36- a 41+, území bývalé Filippovy tetrarchie (Bataneia, Gaulanítis a Tráchónítis) a k tomu území jistého Vara/Uara neznámého rozsahu, snad Agrippova vlastního dvořana (jinde v pramenech je jmenován jako Noaros, příbuzný Soaima). Rok na to Agrippovi II. Nero přidal Tiberiadu a dvě další města s okolím. O osudu Héródova vlastního syna Aristobúla Chalkidského viz 48 a 54.

Věrozvěst na cestách. Paulos/Pavel, jemuž s dalšími Ježíšovými současníky křesťané říkají apostolos/apoštol, třebaže se nikdy osobně s Ježíšem nesetkal, cestoval do Hellady a strávil tu tři roky. Obcím křesťanských Židů určil stravovací zvyky odlišné od jejich tradiční podoby monotheismu, zavrhl zvyk mužské obřízky a vyzýval, kam přišel, k přechodu ke „křesťanství“, srov. rok 36. Roku 51 byl v Korinthu předvolán ke správci provincie Achaia L. Iuniovi Gallionovi Annaeanovi, staršímu bratrovi miliardáře Seneky, srov. roky 39 a 65. Následky pro jeho misijní činnost to nemělo žádné; viz více v indexu s. v. křesťanství. 

 

Parthové nespokojení s vládou Gotarza II., viz rok 47, vyslali ke Claudiovi vyslance s žádostí o vydání Meherdáta (též Miradátés, Meiridátés a Meredátés, tedy vlastně Mithridátés), Vonónova syna a vnuka Fraáta IV. Princeps jim vyhověl a v okamžiku triumfu nad soupeřící velmocí poučil budoucího krále králů jak se má chovat k poddaným, nikoli jako k otrokům a spravedlivě, a správce Syrie C. Cassius Longinus, cos. suff. 30, správce Asie roku 40 a znalec práva (viz jeho výklad o právech otrokářských roku 61 a v indexu, s. v. otroci), který zdárně obnovil morálku syrské armády, dostal nařízeno doprovodit Meherdáta k Eufrátu (nikoli však dosadit na trůn; viz o prokonsulovi dále rok 65). K Zeugmatu se pak sjeli Meherdátovi parthští straníci a s nimi král orrhoénských Arabů Akbaros/Agbar V. Ukkámá, "Černý" (viz rok 4- a 7+; jeho druhá vláda od roku 13+ do 50).

Tím skončila princova sláva. Agbar ho několik dnů hostil v Edesse a pak se princ přes Cassiovo varování ale na Arabovu radu pustil do Mesopotamie oklikou přes Armenii podél horního toku Tigridu, kde v horách začínala zima. Oslabená výprava se na severu Mesopotamie spojila s vojskem blíže neznámého Karrhéna/lat. Carena, pravděpodobně vojevůdce ve službách Meherdátových, a táhli do Adiabény, jejíž král Izatés II. se rovněž vydával za Meherdátova spojence (viz o něm roku 36). Usurpátorovo vojsko se cestou zmocnilo několika opevněných míst, lokality zvané Ninos (bývá moderními historiky pokládána za assyrské Ninua rozvalené roku 612-, viz) a pevnosti v okolí starých Gaugamél.

Ve stejný čas obětoval Gotarzés na hoře Sanbúlos neznámé polohy místnímu z bohů připodobněného Hellény k Hérákleovi (srov. seleukovský oltář se sochou Hérákleovou na behistúnské skále z roku 148, viz o tom rok 149-). Obě armády od sebe dělila řeka neznámé polohy Korma. Gotarzovi se podařilo odlákat z Meherdátova vojska adiabénského krále Izata II. i orrhoénského Abgara V. a v nejméně vhodný okamžik se Meherdátés rozhodl pro bitvu, v níž byl poražen a zradou vydán vítězi v řetězech. Gotarzés mu dal uříznout obě uši (pouze tělesně nedotčený Arsakovec směl na trůn, srov. tělesnou integritu perských králů a židovských kněží, rok 40-), ale nechal nešťastníka naživu (asi c. 30, další jeho osud neznáme). 

Ani ve svých posledních dvou letech neměl Gotarzés II. klid od usurpátorů. Po likvidaci římského pokusu dosadit na ktésifóntský trůn vlastního chráněnce se c. 50 prohlásil v Margianě/Merv králem jistý Sanabarés. Jako Arsakés XXV. Sanabarés vládl jako vzdorokrál čtyř Arsakovců do roku 65. Bývá ztotožňován s králem indo-parthského království téhož jména. O celé této době nevíme téměř nic. 

V Británii legát P. Ostorius Scapula po pacifikaci Icenů, viz rok 47, vytáhl na druhou stranu Anglie. Pustošil území Ceangů/Cangů severně od soudobých hranic Walesu v Cheshire, a Brigantů žijících severně od Ceangů. Viz dále rok 50.

Zřejmě založena v Camulodunu, viz rok 43, Colonia Claudia Victricensis Camulodunensium. Kolem tohoto roku byla založena mezi Dobunny pevnost, z níž se v trajánské době vyvinulo město Corinium Dobunnorum, dn. Cirencester.

V Číně se poprvé, jak se soudívá, objevily pravé neštovice.


***********************************************************
50. n. l. 
Ol. 207,2

361 SE
297 AE
neznámý
a. u. c. 803
C. Antistius Vetus II a M. Suillius Nerullinus
***********************************************************

V Římě Ti. Claudius adoptoval 26. února Lucia, syna Cn. Domitia Ahenobarba (zemřel roku 40) s Agrippinou Mladší z jejího prvního manželství, sestrou Gaiovou, pod jménem Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus známého v historii jako Nero. Jeho otec na zprávu o narození dítěte tehdy v prosinci roku 37 prohlásil: „Ze mne a téhle ženy nemohl povstat dobrý člověk.“ 

Claudius se rozhodl osudově s hořkostí podobné příběhům Augustových vnuků a Liviina syna Tiberia. Svěřil Neronovi do péče svého vlastního syna Britannika, ačkoli byl jen o čtyři roky mladší. Třináctiletý Nero si ještě jako kluk rychle navykl zastupovat adoptivního otce v čele státu, což poprvé mohl už t. r., když Claudius ochořel. Vládla ovšem Agrippina.

    Agrippina posléze vyzískala na Claudiovi titul Augusta, první takový po Livii a Antonii: Iulia Augusta Agrippina. Britannikova dosavadního vychovatele Sósibia zlikvidovala (51) prostým obviněním, že se spikl proti jejímu synovi Neronovi (viz vychovatelovu "morálku" roku 47). Následujícího roku byl Nero předčasně obléknut do mužské togy, toga virilis,  (nebylo mu čtrnáct), senát mu udělil prokonsulské pravomoci mimo Řím, titul princeps iuventutis, předák mládeže s tím, že ve dvaceti se stane konsulem (rovněž předčasně; zákonná doba činila tehdy 33 roků věku - za republiky to byly 43 roky, ale viz příklad devatenáctiletého Augusta).

Agrippina ovládla dvůr a na její straně stáli také tajemníci Narcissus a Pallas, který se nejvíce o adopci Neronovu zasloužil a stal se jedním z milenců Agripinny (Callistus mezitím zemřel přirozenou smrtí). - Fascinuje, jak Claudiova indolence ničila římské elity a s jakou lehkostí se dal ovládat s nejhoršími důsledky pro jeho okolí. Nicméně na chod říše, na život provincií, fungování armády a na kontrolu zahraniční politiky neměl ani takový slaboch špatný vliv: pro dějiny to byl Claudius, kdo připojil k říši Británii.

V Edesse, metropoli orrhoénského království, zemřel někdy v této době Abgar V. Ukkámá, "Černý" (první vláda v letech snad 4 př. n. l. do 7 n. l., druhá 13-50?). Kromě událostí předcházejícího roku, kdy se projevil jako proradný exponent parthské protiřímské politiky, o jeho vládě nevíme nic, srov. rok 36. Lze mimo jiné předpokládat, že Abgar se nesnesl se svým bratrem Ma'núem v otázkách vztahu ke spojencům. Římany býval označován za krále. Nástupcem se stal jeho syn Ma'nú V. a po jeho smrti roku 57 (?) vládl do roku 71 (?) orrhoénským Arabům jeho bratr Ma'nú VI. Po něm do roku 91 vládl tohoto syn Abgar VI. Ani o činech těchto dynastů není nic známo, snad to, že od dob Abgara V. získávalo v zemi posice křesťanství, srov. rok 36+, rok 301 a viz v indexu s. v. křesťanství. 

V Germánii P. Pomponius Secundus, viz rok 47, odrazil útok Chattů plenících římskou Horní Germánii. Chatty obtížené kořistí a nepozorné nočním přepadem z části rozprášily spojenecké oddíly Vangionů a Nemetů doprovázené římskou jízdou, z části narazili na Pomponiovi legie před pohořím Taunus. Chattové se však bitvě vyhnuli a poslali do Říma rukojmí míru. Během expedice bylo osvobozeno ještě několik, zřejmě posledních legionářů z varovské porážky roku 9+, kteří prožili čtyřicet let v germánském otroctví. Pomponius Secundus, který ve své době proslul jako vážený autor tragédií (žádné dílo se nedochovalo), byl Claudiem a senátem vyznamenán triumfátorskými poctami. O dalším dění v Germániích viz rok 58. 

Král Hermundurů Vibilius, viz rok 18, někdy v této době porazil oslabené Chatty, kteří žili ve věčných sporech s Cherusky, a zasloužil se o převrat u Quádů. Jejich král Vannius, který byl díky Drusovi Iuliovi Caesarovi u moci od roku 19 a tehdy též Vibilia zbavil vlády nad částí bývalé marboduovské říše (zřejmě části Boiohaima), držel po celou dobu při Římanech. Za spojence měl sarmatské Iazygy a v dlouhé době míru země i král zbohatly. Doma mu však povstala oposice vedená syny vlastní sestry Vangionem a Sidonem. Vibilius Hermundurský společně s Lugii-Vandaly povstalce podpořili invasí a Vannius se svými Sarmaty byl poražen v poli. Prchl k Dunaji, kde kotvilo římské loďstvo. Předtím marně žádal o Claudiovu pomoc, neboť v Římě se obávali neznámé síly "slezských" Lugiů, kdyby dorazila k břehům Dunaje (poznají to o několik staletí později): oni však, jak se zdá, táhli pouze vyplenit Vanniovo bohaté království. 

Vannius se směl se svou družinou usadit v římské Pannonii, kde dostali pozemky, a Vangio a Sido si regnum vannianum rozdělili; Římané s nimi byli spokojeni pro jejich "vynikající věrnost". Doba a místa jejich vlád ani jména nástupců známa nejsou.

Na nátlak Agrippinin byla na místě sídelní osady Ubiů-Agrippiňanů Ara Ubiorum, kde se narodila, založena Ti. Claudiem Colonia Claudia Ara Agrippinensium (CCAA), budoucí Köln/Kolín, srov. pod Germáni a rok 38- (cf. též souvislost se jménem M. Vipsania Agrippy, jejího děda). Už z roku c. 40 pochází nejstarší uchovaná stavební pozoruhodnost města, patnáct metrů vysoký náhrobek veterána Páté legie Skřivánčí/legio v. alauda L. Poblicia s rodinou. Zbytky městských hradeb původně o délce čtyř kilometrů jsou z konce vlády Domitianovy.

Někdy během Claudiovy vlády se stala kolonií pannonská Sabaria/Savaria, Colonia Claudia Sabaria, dnešní Szombathely. Od Traiana byla správním střediskem První Pannonie, Pannonia prima, dříve zvané Horní, P. superior. Tím pádem je Sz. nejstarším městem na území soudobého Maďarska.

V Británii na jihozápadu Anglie ustavil v Římě vychovaný Ti. Claudius Cogidubnus protektorátní království Belgů a Atrebatů. Legát provincie P. Ostorius Scapula vytáhl na Silury v jižním Walesu, v jejichž čele se objevil roku 43 zahnaný vévoda Catuvellaunů Caratacus/Karatákos (welšský Caradog), zřejmě syn Cunobelinův, viz rok 54-. Spojil se se severními sousedy Silurů Ordoviky a celý dnešní Wales byl ve válce s Římem, viz rok následující.

Někdy v této době se mohl narodit astronom Kleomédés, autor spisu o dvou knihách O kruhovitém pohybu vesmírných těles. Kompedium znalostí své doby zdůvodňující, proč je Země kulatá, se dochovalo, o autorovi není nic známo; vznik díla bývá limitován až pozdním čtvrtým stoletím. Vzhledem k jeho polemice s Epikúrem se předpokládá, že Kleomédés patřil ke stoikům.

V Alexandrii někdy v této době přišel fysik Hérón s principem parního stroje: jeho aiolofilos/"přítel větrů" byl jeho předchůdcem. V době laciné živé pracovní síly nebyly podobné technické vynálezy ničím jiným než hračkami. Mathematik, vynálezce a inženýr/méchanikos Hérón, autor nejméně třinácti odborných spisů, zemřel někdy po roce 62, neboť zmiňuje jedno (částečné) zatmění Měsíce roku 62 (13. března; v 60. letech bylo ovšem v regionu též několik úplných zatmění).  

 

Někdy v této době složil Dórotheos ze Sídónu v hexametrech astrologický výklad s horoskopy o pěti knihách. Byl přeložen do perštiny a arabštiny a měl vliv na středověkou Evropu. 

Ve stejné době, popř. až c. 90, srov. tam, snad vznikla řecká "Cesta kolem Rudého moře"/Periplús tés Erythrás thalassés/lat. Periplus maris Erythraei neznámého autora. Někdy v této době psal Aufidius Bassus, epikúrik vyznáním, své dějiny válek s Germány a Historiae, které sice současnící i potomci hojně citovali, nicméně nevíme o nich v podstatě vůbec nic, ani to, o jakém úseku pojednávaly. Na Bassa navazoval v psaní dějin C. Plinius Secundus, autor encyklopedie Naturalis historia, srov. rok 79+.  

Kolem roku 50 už stálo v Mexiku město Teotihuacán.

 

***********************************************************
51. 
Ol. 207,3

362 SE
298 AE
neznámý
a. u. c. 804
Ti. Claudius V a Ser. Cornelius Scipio Salvidienus Orfitus
coss. suff. T. Flavius Vespasianus I (od 1. listopadu do 31. prosince) a L. Calventinus Vetus Carminius 

***********************************************************

V Parthii zemřel na nemoc po neklidné vládě král Arsakés XXIV. Gotarzés II., který byl u moci či spoluvládl s bratrem Vardánem I. od roku 38, samostatně na trůnu od roku 47 (podle jiného pramene zavražděn). Šlechtici určili za nástupce Arsaka XXVI. Vonóna II., dosud údělného vládce v Médii Atropaténě. V jakém byl vztahu k Vonónovi I. a dalším Arsakovcům, známo není. Brzy však zemřel, pravděpodobně po několika měsících, a královláda přešla na jeho syna s jistou hellénskou milenkou Arsaka XXVII. Vologasa I. (řec. mj. též Uologaisos/Uologesés čili Vologaisés n. Vologaisos, lat. Vologaeses, parth. Baláš/Valagaš; na trůnu do 78). Vyzdvižen byl dohodou svých sourozenců. Byl prvním z Arsakovců, který dával na mince aramajské nápisy a městům namísto hellénských jmen domorodá. Kdesi v kraji kolem Seleukeie a Ktésifóntu (poloha neznáma) založil město Vologesias/Ologasia n. Vologesokerta, jíž se později mimo jiné dostalo chrámu Augustova.

    Médii Atropaténskou, zhruba soudobý Ázerbájdžán, věnoval svému bratru Pakorovi a pro svého třetího bratra Tíridáta hledal příležitost v Armenii (viz rok 54), která se opět dostala do války mezi ibérskými sourozenci, viz rok 41. Stárnoucí Farasmanés Ibérský se obával rostoucí popularity svého syna Rhadamisty, který v očekávání nástupnictví nedokázal krotit svou netrpělivost. Předhodil tedy synovi Armenii, kde už dvakrát dostal k moci svého mladšího bratra Mithridáta; jejich vztahy zjevně nebyly dobré. Rhadamistos se u strýce v Armenii dobře zapsal a získal u dvora mezi domácí šlechtou sympatie. 

Farasmanés mezitím našel záminku k válce: když žádal spojence o pomoc v boji proti Albáncům, Římané mu ji poskytli, Mithridátovi se do války nechtělo. Farasmanés tedy nyní vyslal s vojskem Rhadamistu, který zaskočeného Mithrididáta zahnal do hor a oblehl v pevnosti Gorneai/Gorneae, dn. arménské Garni s jediným zachovaným antických chrámem na území zaniklého bolševického imperia zvaného Sovětský svaz.

Pevnost měla římského praefecta Caelia Polliona a velitele garnisonu centuriona Casperia. Rhadamistos neúspěšný v obléhání praefecta uplatil, aby římského spojence Mithridáta zradil. Za příměří odcestoval Casperius za Farasmanem a do Syrie za jejím legátem C. Ummidiem Durmiem Quadratem (v úřadu zřejmě čerstvě do začátku 60. let), aby Mithrididáta zachránil, ale Caelius Pollio ho mezitím přemluvil, aby s Rhadamistem uzavřel mír a vydal se se svou rodinou do jeho rukou: Rhadamistos byl manželem Mithridátovy dcery Zénobie, Mithrididátés byl ženat s Farasmanovou dcerou, tedy Rhadamistovou sestrou. Když se tak stalo, dal ho Rhadamistos udusit pod haldou šatstva a svou sestru s dětmi povraždit.

Rhadamistos vládl v Armenii do roku 54, viz rok následující.

Sex. Afranius Burrus (narozen před rokem 15+ v Narbonnské Gallii) Claudiem jmenován po intrikách manželky Agrippiny mladší praefektem praetorio. Zůstal Agrippininým příznivcem a zajistil věrnost praetoriánů po likvidaci Claudiově o tři roky později. Nahradil ve velení Lusia Getu a Rufria Crispina, kteří byli v úřadu od roku 43 n. 44, a v úřadu vydržel až do roku 62. Agrippina je pokládala za stoupence Messaliny a ochránce jejích dětí s Ti. Claudiem Octavie a Britannika. Crispinus byl od roku 44 prvním manželem Poppaey Sabiny (bylo jí tehdy čtrnáct) a měl s ní stejnojmenného syna. Nero je oba zahubil roku 66; viz rok 59 a 62.


První konsulát budoucího císaře Vespasiana. 24. října se mu s Domitillou v šestém římském obvodu v domě U granátového jablka/Ad malum punicum na Quirinálu narodil nejmladší syn T. Flavius Domitianus, budoucí císař (od roku 81, zavražděn roku 96).

L. Iunius Gallio Annaeanus prokonsulem v Acháji (51 - 52).

V Iúdaji vypukly nové násilnosti, tentokrát mezi Galilajskými Židy a Samarskými. Do toho přes policejní opatření procurátora Ventidia Cumana řádil v kraji lupič Eleazaros se svou bandou. Velkou část brigantů sice Římané zlikvidovali nebo zajali, viz o nich roku 54, předáci Samarských se však vypravili do Tyru, kde právě pobýval syrský legát C. Ummidius Durmius Quadratus, viz rok následující.

V Británii správce P. Ostorius Scapula s legiemi pronikl v silurské válce do Walesu a porazil v nepříznivém terénu Caratakovi Silury spojené s Ordoviky, viz rok předcházející. Římané zajali jeho manželku a dceru, jeho bratři se vzdali. Caratacus unikl na sever Anglie ke královně Brigantů, ale prořímská Cartimandua ho vydala Římanům. 

Scapula, vyznamený triumfátorskými odznaky, odbojného velmože eskortoval do Říma, kde dal Claudius postavit vítězný oblouk nad sedmi králi a Brit byl veden v triumfálním průvodu. Prokázal tolik cti, že mu Římané darovali život a směl s rodinou trávit dny v Římě. Povolili mu údajně též promluvit a řeč zakončil slovy: "Uchováš-li mne při životě, budu věčným příkladem tvé laskavosti." Brit pak se svými bratry neopomněl poděkovat i Agrippině, která se slavnosti mezi nastoupenými vojáky účastnila též, až to budilo dojem, že je Claudiovým spoluvládcem. O Caratakově dalším osudu není nic známo.

Cartimanduu Brigantskou princeps Claudius bohatě odměnil. Nepohodla se s manželem Venutiem, rozvedla se s ním a provdala se za jeho zbrojnoše Vellocata, muž jistě neurozeného (nominálním králem byl do roku 69). Venutius se pak objevil v čele Silurů a válčil s Římany a Catuamanduou, viz dále rok 57. O silurské válce viz rok následující; o jejich pacifikaci viz rok 74.

Řím opět trpěl nedostatkem obilí, což pro velkou část obyvatel znamenalo hladovět. Princeps Claudius zasedající na soudu byl dokonce obklopen hlučícím davem, odkud ho osvobodili až vojáci. Naprostá většina obilí byla už tehdy dovážena ze zámoří (Afrika, Egypt), italská produkce byla zanedbávána, takže zásobování záviselo na počasí pro plavbu zámořských flotil a na dovozcích. 


***********************************************************
52. 
Ol. 207,4

363 SE
299 AE
neznámý
a. u. c. 805
Faustus Cornelius Sulla Felix a L. Salvius Otho Titianus
coss. suff. L. Salvidienus Rufus Salvianus a Q. Marcius Barea Soranus ***********************************************************

Za armenské krise, viz rok předešlý, se správce Syrie C. Ummius Durmius Quadratus nechtěl vojensky angažovanost, neboť nový král Rhadamistos se nijak protiřímsky neprojevil. Vyzval však jeho otce Farasmana Ibérského, aby Armenii vyklidil a syna odvolal. K tomu nedošlo a správce Kappadokie Iulius Paelignus, přítel Claudiův z mládí a historikovi Tacitovi na jeho vkus "odporný člověk ducha mdlého a komického vzezření", s provinční hotovostí vyrazil do Armenie. Jeho lidé však spíše olupovali spojence než bojovali s nepřítelem. Při setkání s Rhadamistem se dal uplatit a vybídl ho, aby se provolal králem a tím, že se ukazoval po jeho boku dával na jevo, že je to s římskou vůlí. Viz dále rok následující.

V Drsné Kilikii se opět vzbouřili Kétové/Kiétové, srov. roky 20- a 35+. Vedeni jistým Troxoborem plenili pobřežní osady a města. Během obléhání Anemúria zahnali i římský jízdný oddíl poslaný ze Syrie pod praefectem Curtiem Severem. Lupiče pacifikoval král Antiochos IV., když vůdce s dalšími předáky lstí povraždil, s ostatními se dohodl.

V Iúdaji vystřídal v úřadu císařského prokurátora Ventidia Cumana (ve funkci v Iúdaji od roku 48) M. Antonius Felix, bratr císařského propuštěnce Pallanta (v úřadu do roku 58); to byl také důvod, proč si za nového procuratora u Claudia židovské veličiny s veleknězem Iónathem/Jehónatanem v čele vyžádaly. Kromě toho, že okamžitě padl do oka Drusille, dceři Héróda Agrippy I., která se hbitě rozvedla s Azízem II. Emessénským, srov. rok 42 (nelze vyloučit, že šlo o Drusillu, dceru Iúby II. s Kleopatrou (IX.) Selénou (II.), viz roky 25 a 7), měl na krku neklidnou zemi a spory s kolegou z císařské správy. 

Není známo, jak si římští úředníci dělili pravomoci v byvší tetrarchii Héróda Archeláa (4- až 6+). Galilaia na čas nadále spadala pod prokurátora Ventidia Cumana, ostatek se Samarií nově pod Felika. Židé z Galilaje i Samareie podnikali loupeživé výpravy k sousedům a odváděli z kořisti prokurátorům část kořisti. Když přepady a násilnosti překročily únosnou míru, poslal Cumanus vojáky, které však Židé pobili, viz rok předešlý. 

Ti. Claudius rozhodl, aby zemi uklidnil syrský legát C. Ummidius Durmius Quadratus (ve funkci asi od roku 49 do 60): v Kaisareji dal ukřižovat Židy, které zajal Cumanus, přidal popravy dalších viníků a ve sporu svých podřízených Felika s Cumanem rozhodl ve prospěch M. Antonia Felika. Ventidia Cumana s veleknězem Iónathem před pesachem poslal k soudu k principovi. Byl u toho v Římě i chalkidský král Héródés Agrippás II., jehož otce byl Claudius dlouho přítelem. Nechtěl tedy Orientálce zklamat a princeps rozhodl, že vina leží na Samarských, tři jejich předáky předal katovi, procuratora Cumana exuloval a jeho vojenský tribun Celer, jehož vinu neznáme, byl vydán do Jerúsaléma Židům, aby po protažení městem byl sťat. 

V Británii v guerrillové válce se Silury, kteří vzdorovali dále i po zajetí Caratakově, náhle na chorobu zemřel správce provincie P. Ostorius Scapula (řídil privincii od roku 47). Než dorazil jeho nástupce A. Didius Gallus potřeli Silurové kdesi v jižní Walesu většinu legie pod legátem Manliem Valentou: byla to jedna z nejtěžších římských porážek na ostrově, srov. s povstáním Boudiky roku 60. 

A. Didius Gallus, cos. suff. 39 a známý z války v Bosporském království, viz rok 45, správcoval Británii do roku 57. Situaci v Anglii, kterou poznal už jako Claudiův legát roku 43, uklidnil, upevnil vládu na dobytém území a o nové územní zisky se nepokoušel. Věnoval se stavbě silnic a opevnění. 

V interních sporech Brigantů mezi královnou Cartimanduou a jejím exmanželem Venutiem se Římané vlažně postavili na stranu královny, viz rok předešlý a 57.

1. srpna v Římě zasvěcen akvadukt aqua Claudia a Anio novus o 87 kilometrech, s jejichž stavbami začal roku 38 Gaius. Náklady vylezly na horentních 350 milionů HS a už po devíti letech byli akvadukt přerušen a mimo provoz, dokud ho roku 71 neopravil a nezprovoznil Vespasianus. Jinou předraženou a k tomu nedbale odvedenou prací bylo odvodnění Fucinského jezera na jihu Latia, viz rok 40. Po jedenácti letech prací s dennodenním nasazením neuvěřitelných třiceti tisíc dělníků byla hora prokopána šestikilometrovým tunelem. Ti. Claudius uspořádal na jezeru námořní bitvu „Rhodských“ se „Sicilskými“, všechno posádky devatenácti tisíc odsouzenců po padesáti troj- a čtyřřadkách. Na divadlo se přišlo podívat velké množství lidí. 

Dílo však bylo odevzdáno v nedbalém stavu, tunel byl příliš mělký a odtok vody nedostatečný. Práce byly dokončovány kvapně a fušersky.  Slavnostní otevření propusti doprovázely gladiátorské zápasy. Když se pak voda děsivě vyhrnula a ohrozila mnoho lidí, vytkla Agrippina propuštěnci Narcissovi, který měl stavbu na starosti, hrabivost, on jí ženskou bezuzdnost a přehnané ambice: stalo se mu to osudným, viz rok 54.

Senát znovu rozhodl o vypuzení astrologů/mathematici z Itálie a znovu ničeho nedosáhl. Kdosi totiž udal Furia Scriboniana, syna L. Arruntia Camilla Scriboniana, proticlaudiovského pučisty z roku 41, že se ptal "Chaldaeů" na principův konec. Na Pallantův podnět navrh Ti. Claudius senátu uzákonit tresty pro svobodné ženy, které se provdají za otroky. Z rozhodnutí senátorů ty z Římanek, které se provdají za otroka bez vědomí jeho pána, samy se stanou otrokyněmi, provdané za otroky s vědomím pána budou prohlášeny za propuštěnkyně. Císařský propuštěnec Pallas, jehož majetek byl odhadován na tři sta milionů séstertiů, pocházel z rodu dávných arkadských králů, alespoň si to v Římě lidé mysleli, měl dostat od senátu odměnu patnácti milionů HS v uznání za to, že svůj prastarý původ neupřednostňuje nad veřejné zájmy. Claudius to však zatrhl slovy, že "Pallas se spokojí s veřejnou poctou a že zůstane dál žít ve své chudobě". 

V Indii v přístavu Múziris (asi v Karnátace, viz v indexu s. v.) vystoupil podle legend z lodi (Iúdás) Thómás, jeden z Ježíšových žáků-apoštolů. Dvacet let později 3. července byl zavražděn v Majlápúru u Čennaje (Chennai, starý Madrás).


***********************************************************
53. 
Ol. 208,1
Athénodóros z Aigia ii
364 SE
300 AE
Dionýsodóros
a. u. c. 806
D. Iunius Silanus Torquatus a Q. Haterius Antoninus 

***********************************************************

V Armenii došlo ke zvratu, viz rok předešlý. Legát jedné ze syrských legií C. Helvidius Priscus, později etablovaný jako stoický filosof, řečník, zastánce mravnosti a odpůrce principa Vespasiana, který ho dal roku 75 popravit, se vypravil přes Tauros a Sofénu do Armenie, aby uklidnil nepokoje, o nichž dnes už nic nevíme, ale brzy dostal přikázáno z obavy z parthské intervence vrátit se do Syrie. Vologaisés I. však již dostal záminku, aby mohl do armenské politiky zasáhnout a aby mohl dosadit na armenský trůn namísto Ibéra Rhadamista svého mladšího bratra Tíridáta.

Parthové bleskovou ofensivou vyhnali Ibéry z Armenie a města Artaxaty a Tigránokerty se Parthům vzdala. Nastala však už zima a špatné zásobování vedlo k hladu ve Vologaisově armádě, takže Parthové až na města zemi vyklidili.

Viz novou římsko-parthskou válku následujícího roku.

Ti. Claudius prosadil v senátu, aby Ílion, odkud údajně pocházeli Římané, bylo zproštěno veškerých povinností vůči říši, a stejně tak Kós, odkud pocházel principův osobní lékař Xenofón, viz rok následující. Bononie, která ze základu vyhořela, obdržela darem deset milionů séstertiů, Apameia, pravděpodobně A. na Maiandru, zničena zemětřesením, nemusela pět let odvádět daně stejně jako Býzantští, které vyssály války v Thrákii a na Bosporu Kimmerijském na konci Gaiově a na začátku své vlastní vlády. Rhodští byli vyňati z provincie Asia s směli se vrátit k samosprávě, kterou jim princeps vzal roku 44 (znovu jejich nezávislost zrušil začátkem své vlády Vespasianus, vrátil jim ji jeho syn Domitianus; definitivně o autonomii přišli někdy v první polovině druhého století n. l.). 

Usnesením senátu bylo na Claudiovo přání uzákoněno, že soudní rozhodnutí císařských prokurátorů mají stejnou platnost jako úředníků římských. Za Augusta to platilo pro Egypt, pak to přešlo na praetory. Dlouhé spory senátu se stavem jezdeckým tak rozhodl Ti. Claudius ve prospěch svůj a svých nástupců - propuštěnců ve funkcích císařských úředníků. 

Z římského bulváru: Sňatek Nerona (15) se svou o dva roky starší nevlastní sestrou Claudií Octavií, dcerou Claudiovou (* 39), která byla roku 48 zaslíbena L. Iuniovi Silanovi. Britannicus se díky Agrippiným a Neronovým intrikám a Claudiovy netečnosti dostal v nástupnictví, původně jednoznačně zaručeném, na vedlejší kolej. Nero se s nešťastnou Octavií rozvedl až roku 62, kdy si vzal Poppaeu Sabinu, poslal Claudiovu dceru do vyhnanství na Pandaterii, kde byla na popud Poppaeje Sabiny zavražděna.

Agrippina zahubila významného bohatce T. Statilia Taura, po jehož zahradách toužila. Poštvala jistého Tarquinia Priska, který byl Statiliovým legátem, když spravoval provincii Afriku. Tarquinius ho udal, že se oddával černé magii. Během vyšetřování senátní komisí si vzal život, ale zloduch se jménem dávného římského krále byl vyloučen ze senátu, ačkoli se Agrippina snažila ho zachránit; detaily nejsou známy, ale pravděpodobně se zjistilo, že lhal. Roku 2015 byly zpřístupněny prostory tajné podzemí svatyně novopýthagorejského kultu v Římě pod železnicí do Cassina, o nichž archeologové vyslovili domněnku, že by se mohly týkat rodiny Statiliů. • Tarquinius byl po žalobě Bíthýnských za to, že je "vykořisťoval", odsouzen roku 61.

V Koreji ve státu Kogurjo dosedl na trůn jako šestý král Te-čo/Taejodae a vládl do roku 146: jeho 93letá vláda je druhá nejdelší v dějinách, srov. v indexu s. v. dlouhověcí. Podle jiné tradice vládl od roku 47 a zemřel roku 165, tedy po 118 letech vlády. zřejmě roku 146 donutil Te-čoa jeho mladší bratr Susong k resignaci a vládl pod jménem Čcha-te/Chadae (146-165). Úspěšně válčil s Chany. Po třech letech dal zavraždit bratrovy dva syny, nicméně mladšímu nevlastnímu bratru jménem Sin-te/Sindae se před bratrovými čistkami v příbuzenstvu podařilo uniknout. V revoluci se Sin-te dostal k moci (vládl do 179) a oba své starší sourozence, tedy i Te-čoa, dal zavraždit. 

 

***********************************************************
54. 
Ol. 208,2

365 SE
301 AE
neznámý
a. u. c. 807
M'. Acilius Aviola a M. Asinius Marcellus 

***********************************************************

Do Armenie vyklizené Parthy, viz rok předešlý, se vrátil Ibér Rhadamistos a mstil se, na kom mohl. Armenská šlechta proti němu povstala a Ibér musel znovu prchnout. Tentokrát měl s sebou těhotnou ženou Zénobii, dceru zavražděného Mithridáta, svého strýce, viz rok 51. Nemohla pokračovat v jízdě na koni, manželovi byla na obtíž, tak ho sama žádala, aby se jí zbavil. Rhadamistos zprvu odmítal, pak ji však ťal mečem a hodil tělo do vod Araxu, dn. Aras. Dorazil do Ibérie a Zénobii nalezli pastevci, ošetřili ji a odvezli do Artaxat. Ujal se jí, a později i jejího syna, Parth Tíridátés, bratr Vologaisův, který se v částech Armenie udržel, viz rok předešlý.

Rhadamistos se brzy vrátil a Parthové se proti němu do Armenie vypravili koncem roku už v době, kdy Římu již vládl chlapec Nero, viz zde níže a rok následující, a Tíridátés zůstal králem.

Římané se po Neronových sedmnáctých narozeninách (15. prosince) pustili do války s Parthy, viz rok 51nn.; trvala do roku 63, srov. rok 58. Nero dal stavět mosty přes Eufrátés, legie s novými odvedenci se stahovaly na přelomu roku k armenským hranicím. Králem sateitního státečku Malé Armenie jmenoval Nero Claudius Aristobúla Chalkidského, syna Héródy Chalkidského, strýce Héródy Agrippy II., manžela Salómé (II.), viz rok 48. Vládcem Sofény jmenoval jistého Soaima a povolil mu užívat královského titulu. Oba byli povinni připravit svá vojska pro tažení proti Parthům, stejně jako židovský vládce Héródés Agrippás II. a kommágénský Antiochos IV. 

Velitelem legií pro amenské tažení Nero Claudius jmenoval Cn. Domitia Corbulona, cos. suff. 39, slavného z germánského tažení za Ti. Claudia roku 46 a 47. Jeho dvě legie se spojeneckými jednotkami přezimovaly v Kappadokii. Syrský správce C. Ummidius Durnius Quadratus měl k disposici dvě legie. Viz rok následující.

Tajemník Narcissus, který držel Agrippinu v šachu tím, že znal dopodrobna její skutečný život za zády Claudiovými, a snažil se získat si Britannika, ochořel a odcestoval do lázní v jiholatinské Sinuesse, kam si Římané jezdili ulevovat od podagry. U dvora tedy nikdo Augustu nekontroloval. V Římě otrávila při jídle hříbkem manželka Agrippina mladší a jeho neteř principa Tiberia Claudia Caesara Augusta Germanika (63). Podle jiné verse byl otráven svým ochutnávačem Halótem na hostině s kněžími na Capitoliu (viz travičův osud roku 68). Jed zřejmě nebyl dostatečně silný a tak císaři "pomohl" jeho osobní lékař C. Stertinius Xenophon z Kóu tím, že mu do krku vložil paví brk, aby mohl Claudius zvracet, popřípadě jed do těla dostal klystýrem. 
    Brk byl prý napuštěn jedem a Xenofón dožil na rodém ostrově s hlavní svatyní Asklépiovou, srov. rok předcházející. Lékař jako člen Asklépiova a Apollónova kultu asi sotva vraždil a řada moderních historiků pověsti o otravě nevěří. Podle dobových historiků konsultovala Agrippina vraždu se známou odbornicí na jedy Locustou/Lucustou, kterou pak převzal od matky do svého kabinetu hrůzy Nero; na smrt ji poslal až Galba. Nový císař prý okomentoval Claudiovu deifikaci slovy, že „houby jsou přeci pokrmem bohů, když se s jejich pomocí bohem stal“. 

Xenofón z Kóu, syn Hérákleitův, archiatros Ti. Claudia a jeho tajemník přes řeckou kancelář, epi tón epistolón, se dával ve své vlasti slavit jako filosebastos, filoklaudios a filonerón, což nahrává autenticitě dávným obviněním z travičství. Vymohl římské občanství i svému bratru a strýci, s bratrem vynakládali velké peníze v Neápoli a na Kóu a jejich jmění bylo odhadnuto na třicet milionů séstertiů. Od Claudia dostával roční plat půl milionu séstertiů, o sto tisíc méně, než kolik měl předtím od svých klientů. 

Jeho nástupcem u Nerona byl Andromachos z Kréty st., jemuž se prvnímu dostalo titulu od principa archiatros/arcilékař. Vyznal se v jedech a zdokonalil antidota převzatá od Mithridáta Eupatora a nazvaná theriaca Andromachi. Složení zbásnil do elegických veršů a věnoval je Neronovi. Jeho stejnojmenný syn sepsal farmaceutickou příručku o třech knihách, známou jen ze zlomků.    

Claudius nezemřel okamžitě, ani otrava nebyla znát, neboť princeps byl opilý a dostal průjem. Agrippina využila hodin manželovy nevolnosti k isolaci jeho syna Britannika a dcer Claudie Antonie a Claudie Octavie, Neronovy manželky. 

Druhého dne 13. října v poledne představil praefectus praetorio Sex. Afranius Burrus vojákům nového imperátora, dostali jako od Claudia po patnácti tisících séstertiích, a senátorům principa. Stejně tajila úmrtí královo manželka Tarquinia Priska roku 578, viz.

Claudius se dožil 63 let, dvou měsíců a třinácti dnů, z toho vládl třináct roků, osm měsíců a dvacet dnů. Za své vlády obsadil legiemi jižní a střední Anglii, rozšířil římskou moc v severní Africe a stavěl dálkové komunikace. Do císařského správního aparátu zapojil v enormní míře propuštěnce. Od nového císaře se Claudiovi dostalo zbožnějí jako Divus Claudius (Nero si to později rozmyslel, ale Vespasianus božství obnovil). Krátce před smrtí svěřil Claudius Britannika a Nerona do péče senátu, snad s visí jejich spoluvlády.

Vlastním nástupcem trůnu se měl stát Britannicus. Nicméně Agrippina mladší, která už po řadu měsíců držela pevně otěže vlády, doporučila praetoriánům svého syna Nerona Claudia Augusta Germanika (16), zprvu populárního u římského lidu a armády, po celou vládu nepopulárního u elit. Vládl do roku 68. 
    Jeho prvních pět let vlády, quinquennium, byly ve znamení zlatého věku, kdy panovníkovi radil veleúspěšný podnikatel, agresivní finančník a filosofující literát L. Annaeus Seneca a praefectus praetorio Sex. Afranius Burrus; matka Agrippina brzy o vliv na syna přišla. Mladík zdobil Řím novými stavbami a Traianus o Neronově pětiletce mnohokrát prohlásil, že "všichni principové daleko za ním zaostávají". 

Pak se vše zvrtlo odporem k matce a senátu a nezřízenou touhou po samovládě a obdivu. Zprvu se ale mladík vyžíval v dostizích a dalších cirkových zábavách, hostinách a vydával za ně horentní částky. Rozhazoval mezi diváky poukázky na dárky v penězích, jídlu, obrazech, sochách, ale také dobytku, lodí, domů a pozemků. Gladiátorské hry pořádal bez mrtvých a nutil v aréně bojovat senátory a jezdce. Sám rád zápasil a měl touhu zopakovat Hérákleovy úkoly; lva už prý měl připraveného.

Vzhledem k tomu, že Seneca s Burrem byli jeho poradci mimo jiné v případu vraždy principovy matky, nelze se ubránit dojmu, že "neronovská pětiletka" je spíše obranná smyšlenka římských stoiků: mladý panovník prováděl skopičiny i během tohoto období, viz roky následující. 

Vůči umělcům a intelektuálům byl náladově shovívavý. Tak kynikovi Ísidórovi, který mu veřejně vytkl špatnou vládu (ale pochválil zpěv), vzkázal jenom, ať ho už v Itálii nevidí. Nero byl filhellén oslněný východem, a to Římanům a konservativním elitám dobře nedělalo (srov. osudy Caesarovy, M. Antoniovy a později Titovy s jejich orientálními milenkami). Naopak u Hellénů byl velmi oblíbený, stejně jako u Parthů a na celém Východu.

Těšil se znamenitého zdraví a vystupoval hodně ležérně. Nosíval své blond vlasy stupňovitě spletené, v Helladě si je nechával spadávat na záda. Oděn býval podomácku neopásán a bos s ubrouskem kolem krku. Prahnul po uznání a jeho žárlivost byla smrtonosná. 

Chodíval rád po nocích po hospodách ve společnosti gladiátorů a vylupoval obchůdky, viz rok 56. Recitoval doma i veřejně o hrách, zřídil neróneie, hudební, sportovní a dostihové hry jednou za čtyři roky. Angažoval kitharóda Terpna, aby se mu intensivně věnoval a Nero se dal zapsat na seznam profesionálních pěvců. Později vyznamenal umělce ve stejné branži Menekrata dary domů a peněz, stejně jako však gladiátora Spiculu a vřelý vztah měl k lichváři Panerótovi, jemuž dal na státní náklady vystrojit pohřeb (asi vůbec první v historii bankovnictví). První vystoupení měl v Neápoli, která ještě v těchto dobách byla silně hellénská, a secvičil si tu placenou diváckou klaku sestávající z vlasatých mladíků.

V tradicích panující iulsko-claudijské dynastie po Augustově smrti cestoval málo (i v tomto ohledu vynikl Ti. Claudius: byl osobně v Britannii a nejdál tak od Říma). Nero se chystal do Alexandreie, ale pro zlověstné znamení od cesty upustil. Cestoval však dlouho po Helladě (tzn. provincii Achaea), viz rok 66 a 67, a zamýšlel po stopách Alexandra Velikého se s armádou vypravit do Parthie za Kaspickou bránu. Jinak byl intelektuálně čiperný. Měl vlohy k malířství, sochařství, skládal verše, přednášel a měl se za velkého zpěváka a divadelní hvězdu. K tomu miloval dostihové sporty a od dětství chodil sledovat závody čtyřspřeží do cirku. Zato neměl v lásce umělce pantomímu a zrušil kluby jejích fandů, factiones, hetairiai. Žerty vozatajů po Městě, které vedly k bitkám a vykrádání obchodů, zakázal také. Neuměl mluvit ani se dobře literárně vyjadřovat, pohřební řeč za nevlastního otce Ti. Claudia mu sepsal vychovatel Seneca, tedy autor satirického spisku na zesnulého Ztykvení, Apocolocyntosis.

Nový princeps byl téměř atheistou, kultům se nijak nevěnoval. S výjimkou syrské Astarty, respektive její malé sošky. Daroval mu ji kdosi na ochranu před spiknutími a krátce na to skutečně k jednomu došlo: obětoval jí třikrát denně. Ale po čase ho to přešlo a na sošku se vymočil. Sám se pak pokládal za vládce úplně všeho, Helléni mu dali přízvisko "pán veškerenstva", ho tú pantos kosmú kýrios.

Všem udělal radost snížením nebo i zrušením některých daní a udavačům v případech týkajících se Papiova zákona o vyhnání cizinců (lex Papia de civitate n. de peregrinis exterminandis) snížil odměnu na čtvrtinu: mnoho lidí z obchodu se dostávalo k římskému občanství nekalými prostředky. Soudní výlohy přešly za něho ze sporných stran na aerarium, státní pokladnu.
    Namísto manželce Octavii (o jejím osudu viz rok 62) věnoval se k nelibosti matky Agrippiny otrokyni Acté koupené v Asii a adoptované do rodiny jistého Attala. Když chtěla matka syna napomenout, obvykle mu prý připomněla: „Byla jsem to já, kdo z tebe udělal císaře.“ Své matce, velmistryni intrik v intrikami prolezlém paláci, a Claudiově indolenci vděčil chlapecký Nero své moci, v tomto prostředí přišel o rozum stejně jako předtím Gaius při poznání, že disponuje neomezenými panovnickými prostředky. Stejně jako Gaius a Tiberius opovrhoval senátní aristokracií, která se mu odvděčila v zachovaných literárních pramenech malbou zkaženého mladíka s velemizernou pověstí.

Okamžitě po Claudiově smrti dala Agrippina, která měla scénář puče propracovaný do detailů, zatknout a mořit ve vězení až si vzal sám život tajemníka ab epistulis Narcissa znalého všech tajů dvora a hlavně jejích piklů (věděl o jejím úletu s Pallantem, což by za Ti. Claudia zničilo její postavení a také Neronovo). Propuštěnec Narcissus s manželkou Claudií Dicaeosynou/Dikaiosyné ("Spravedlnost") byl v době své smrti možná nejbohatším z obyvatel říše a jeho majetek byl odhadován na čtyrři sta milionů sésterciů (Neronův v době smrti se odhadoval na tři sta milionů HS, za to měl prý pět set stolečků z citrusového dřeva a s nohama ze slonoviny, každý oceňovaný na milion HS). Srov. rok následující.

    Svůj bohatý archiv však stačil Narcissus spálit dříve, než se k němu dostala Agrippina. První vznešenou obětí Neronovy vlády, ale bez jeho vědomí, se stal procos. Asie t. r. M. Iunius Silanus, cos. 46, prapravnuk Augustův. Byl vznešenějšího původu než Agrippinin syn Nero Claudius a záludná žena měla též strach z případné msty za smrt Iuniova bratra Lucia, jehož připravila a o svatbu s Claudiovou dcerou Octavií roku 48, viz, až si na Nový rok 49 v okamžik sňatku Octavie s Neronem vzal život. Silana na hostině, pravděpodobně v Efesu, otrávil procurator císařských majetků v provincii Asia Hélios ve spiknutí s jezdcem P. Celerem/Celeriem. Toho však roku 57 zažalovali provinciálové asijští za vydírání a Nero čekal s rozsudkem, až travič někdy později zemřel stářím.

Ještě za života Ti. Claudia zlikvidovala Agrippina svou celoživotní sokyni Domitii Lepidu, matku Messaliny. Měl značný vliv na Nerona, který si svou tetu oblíbil, když matka Agrippina ho tížila přísností. Válku matky s tetou vyhrála matka: dala Domitii Lepidu obžalovat ze zaříkávání své osoby a za násilnosti, které páchali její otroci na latifundiích v Kalábrii, a odsoudit na smrt. Tehdy Agrippině ještě vzdoroval Narcissus, ale marně. 

Agrippina zprvu řídila záležitosti imperia, přijímala vyslance, řídila korespondenci s králi a obcemi po celém Středomoří. Její éra netrvala dlouho. Na začátku vlády dala razit ojedinělé portrétní stříbrné a zlaté mince s podobou svou a synovou s nápisem na obversu "Agripp(ina) Aug(usta) divi Claud(i uxor) Neronis Caes(aris) mater/Augusta Agrippina, manželka božského Claudia, matka caesara Nerona", kdežto oficiální titulaturu nového panovníka bylo možné číst na reversu (Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus Imperator). Pro současníky, senátorských rodů jistě, posice Agrippiny nad jejím chlapeckým synem musela budit obavy jako za nějaké revoluce. 
    Tajemník a rationibus M. Antonius Pallas jí z původní Claudiovy dvorní sestavy propuštěnců zůstal věrný (viz rok 55) a vliv na Nerona vedle L. Annaea Seneky měl praefectus praetorio Sex. Afranius Burrus, viz rok 51. Oba soupeřili s tandemem Agrippina - Pallas a dlouho se jim dařilo udržet nad mladíkem svůj vliv. Po Agrippinině smrti roku 59 se situace změnila: odrostlý panovník přestal být ovladatelný a vydal se ve stopách Gaiových; viz dále rok 62.

Nero zřídil v Antiu, svém rodišti, kolonii praetoriánských veteránů a armádních centurionů a rozšířil jeho přístav. Za svou imperátorskou proklamaci se praetoriánům odměnil obilím zdarma. Městské hradby Říma chtěl prodloužit až k Ostii a Město propojit s mořem kanálem.

Přímí Neronovi předkové byli muži s pověstí surovců, bezohledných poživačníků a hrabivců. Všichni prý byli modroocí, blond nebo, jak ukazuje rodové přízvisko, rusovlasí. L. Domitius Ahenobarbus (+ 25 n. l.) byl sice Augustem vyznamenán triumfálními odznaky za germánské tažení (roku 3 př. n. l. a roku 1 n. l. byl prvním z římských vojevůdců, který pronikl za Labe), ale uspořádal gladiátorské hry tak tvrdé, že ho panovník, sám milovník zápasů v aréně, za to pokáral. S Antonií starší, dcerou triumvira M. Antonia s Augustovou sestrou Octavií, zplodil Cn. Domitia Ahernobarba, cos. roku 32, který dokázal obrat o cenu i vítězného vozataje a peníze by nevydal, kdyby si kluby nestěžovaly u Tiberia. 

Později byl obviněn z pokusu o velezradu a z incestu se svou sestrou Domitií Lepidou, matkou proslulé Valerie Messaliny a babičkou Neronovou, viz zde výše, ale Tiberius dříve zemřel, než došlo na "vyšetřování". Sám sešel ze světa roku 40.

Domitia Ahenobarba sezdal roku 28 Tiberius s Iulií Agrippinou ml., dcerou Germanikovou, a 15. prosince 37 se jim v Antiu narodil L. Domitius Ahenobarbus, po adopci roku 50 Ti. Claudius Nero Caesar n. Nero Claudius Caesar Drusus Germanicus všeobecně znám jako císař Nero. Otec se tehdy přátelům v duchu rodových tradic pochlubil: "Ze mne a Agrippiny se mohlo narodit jenom něco odporného a všem ke škodě (v řecké versi: adynaton estin andra tina agathon ek te emú kai ek tautés gennesthai)."

Princeps Gaius (bylo mu 28) chlapci roku 40 zabavil otcovské dědictví, svou o tři roky mladší sestru a Neronovu matku Agrippinu ml. vyhnal z Říma a tak ho vzala do domácnosti teta Domitia Lepida (tehdy asi 35), údajná otcova milenka, viz zde výše. Vychovatelé byli profesí tanečník a holič. Princeps Ti. Claudius mu majetek restituoval a když někdy po roce 44, nejpozději 48, kdy jeho matka Agrippina zavraždila svého nového manžela C. Sallustia Crispa Passiena, připadl Neronovi i majetek nevlastního otce ve výši dvou milionů HS (viz rok 41).

T. r. před smrtí Claudiovou postihlo těžké zemětřesení Krétu. Poskytnutí finanční pomoci ostrovanům byl poslední jeho státnický skutek. Údajně tehdy se našly v krabici mezi ruinami Diktyovy dějiny trojské války odlišné od homérovského podání a pokládány dobově za autentické, viz ovšem rok 300+. 

V Emese zemřel král a kněz chrámového státu C. Iulius Azizus II., jemuž panoval od roku 42. Elagabalův kult pak opečovával do roku 73 jeho bratr Soaimos/Sohaemus II., dynasticky C. Iúlios Soaimos Filokaisar Filorhómaios. Emesa a její dynastové nepatřili pod správu římské provincie, viz však rok 75.

V Iúdaji se mezi zélóty (řec. výraz pro fanatického partajníka, člena sekty, viz rok 6+) ustavila skupina radikálů, terorisujících cizince a Židy konciliantní vůči cizincům a jinověrcům. Nosili dýky, odtud dodnes používaný klasický latinský název sícárií, muži s dýkami, bandité-teroristé. Je to první případ organisovaného nesnášenlivého monotheistického náboženského terorismu v lidských dějinách. Jeden z průvodců křesťanského věrozvěsty Ježíše Iúdás/Jehuda, č. Jidáš, měl přízvisko Iskarioth/řec. Iskariótés, Iškariotský. Mezi možné výklady přízviska patří "síkárijský", že byl členem dýkařského uskupení, viz v indexu s. v. Iésús a křesťanství. O jejich teroristické roli viz roky židovské války 66-70.

Síkáriové začali řádit po iúdských městech a vraždili odpůrce za bílého dne a na ulici. Mezi jejich prvními obětmi byl velekněz Iónathés/Jonáthán. K tomu se začali šířit potulní kazatelé bouřící židovský proletariát a venkov. Procurator M. Antonius Felix na ně poslal armádu a vojáci udělali konec rovněž "poslání" jistého proroka pochodujícího na Jerúsalém za svými příznivci z Egypta s davem sesbíraným cestou o třiceti tisících pomatených hlavách. Vojáci s milicemi měšťanů pošetilce rozprášili, Egypťan, jehož jméno ani další osud neznáme, unikl. 

Procurator Iudaeae M. Antonius Felix dopadl Eleazara, vůdce banditů, který měl za sebou dvacetiletou lupičskou karieru, viz o něm roku 51. S částí tlupy ho poslal na smrt do Říma, část zemřela na kříži na místě.   

Křesťanský věrozvěst Paulos/Pavel vydal moralisující „dopisy Korinthským“, rozumí se křesťanské obci v Korinthu, dnes součást Nového zákona (srov. s moderními obrazy muslimských bojovníků svaté války, mudžáhidů).