***********************************************************
61. 
Ol. 210,1
Athénodóros z Aigia iii
372 SE
308 AE
Thrasyllos
a. u. c. 814
P. Petronius Turpilianus a L. Iunius Caesennius Paetus
cos. suff. Cn. Pinarius Cornelius Clemens (?) 

***********************************************************

V Athénách zastával poosmé, rekordně, úřad stratéga jízdy/stratégos epi tús hoplítás Ti. Claudius Novius. Poprvé by ve funkci roku 41, byl dvakrát gymnasiarchem a třikrát řídil přípravu panathénají, rozšířil divadlo a dal postavit řadu soch Ti. Claudia a Nerona Claudia. Zavedl do Athén v rámci kaisarejí pravidelné gladiátorské zápasy včetně těch na život a na smrt/apotomos, "tvrdý". Na své podívané dopravoval zvěř až z hodně daleka/dzia libyka. 

Na Východě armenský prořímský král Tigránés V. vpadl do Adiabény, srov. rok 59 a 60, jejíž vládce Monobázos II. vyznávající judaismus byl stejně jako jeho bratr a předchůdce Izatés II. parthským spojencem; viz rok 36. Cn. Domitius Corbulo poslal ze Syrie dvě legie do Armenie na Tigránovu podporu. Vologaesés I., který nadále podporoval svého bratra Tíridáta I. v nárocích na armenský trůn, ohrožoval římskou Syrii vojskem utábořeným na březích Eufrátu.

Do Armenie vyslal Parth s Tíridátem vojsko pod velením Monaisa s cílem vyhnat Tigrána V. a sám se dále věnoval, pravděpodobně ne příliš úspěšně, válce s odpadlou Hyrkanií a jejími spojenci. S kým tam vlastně válčil, nevíme, žádná jména neznáme; pravděpodobně s nomády Dahů a Saků (středoasijských Skythů). 

    Nero vyslal v létě na východ jako posilu ve funkci legáta Augusti pro praetore Kappadokie konsulára L. Caesennia Paeta, jehož vlastním úkolem bylo připravit přechod Armenie pod přímou římskou správu, viz rok následující. Šest legií a spojenecké voje si Caesennius s Domitiem rozdělili napůl. Souznění mezi nimi chybělo, ale Domitius Corbulo si prý dával pozor neupozorňovat válečnými úspěchy na sebe v Římě.

V Moesii legatus Augusti Ti. Plautius Silvanus Aelianus vedl boje s národy sídlícími za Dunajem, zasahoval do válek mezi Dáky, Sarmaty a Bastarny a na konci své správy usadil údajně sto tisíc barbarů v provincii: největší dosud etnické přesídlení provedené Římany, srov. v indexu s. v. přesídlení a viz dále éru M. Aurelia Antonina.

Během hladu po požáru roku 64 poslal do Říma obilí: ojedinělý potravní směr, neboť z Moesií putovaly potraviny do Hellady a Makedonie. Vespasianus ho později vyznamenal triumfálními odznaky. 

V Británii se proti Římanům utvořila hrozivá keltská koalice, která postavila do pole vojsko o 120 tisících válečnících. Mohutným útokem vyvrátili Kelti chabě hájená romanisovaná města Camulodunum/Colchester, tehdy správní středisko římské Británnie, Verulamium/St. Albans, Caesaromagus Trinovantum/Chelmsford a Londinium.

● Nové Londinium bylo někdy po skončení války obehnáno hradbami, které byly zesíleny kolem c. 180 na tloušťku zdí osmi stop. Roku c. 80 dostalo první basiliku na ostrově na jedné ze stran fora, jejíž základy byly odhaleny při stavebních pracích ve středu novodobého města roku 2025. K obnově civilních měst římské Británie došlo z velké části až za Flaviovců.

     Vše římské nebo na římském území se nalézající bylo při tom válečném tsunami povražděno a umučeno hrůzným způsobem. Ženám Keltové uřezávali prsy a nešťastnice naráželi napříč celým tělem na rožně. Legát Petilius Cerialis se přes rozkaz nebojovat Britanům postavil: celá legie byla pobita, legát unikl s jezdci do bezpečí. Procurator, jehož hamižnost vedla k násilnostem na královské rodině Icenů a spustila válku, utekl do Gallií; viz o něm roku předešlého. O dalším jeho osudu není nic známo.

Římské oběti s domorodými spojenci činily osmdesát tisíc lidí a zdálo se, že ostrov byl pro imperium ztracen. Vystrašený Nero Claudius chtěl již ostrov vyklidit, neboť příjmy z něj ležely od doby jeho okupace roku 43+ pod očekáváními.

Po pacifikaci Keltů v Anglii se výnosy z rudných dolů a dalších podniků zlepšily, nicméně investice do armádní infrastruktury za Flaviovců a Antoninů byly pravděpodobně velmi nákladné (podobným osudem byla provázena novodobá britská a vůbec evropská kolonisace).

    Suetonius Paullinus se vrátil se svými dvěma legiemi z války se Silury ve Walesu a podle moderních úvah kdesi v anglických Midlands došlo k rozhodující bitvě: proti 230 tisícům Keltů s bojovými vozy stálo osm tisíc legionářů a sedm tisíc mužů pomocných sborů. Údajně tehdy nejméně osmdesát tisíc Britů padlo, římské ztráty činily čtyři sta mužů a asi stejně raněných: bylo to po jedné z nejtragičtějších bitevních ztrát jedno z nejslavnějších římských armádních vítězství, srov. v indexu s. v. legie. 
    Než aby padla do zajetí, které po tolika brutálně prolité krvi by jí nepřineslo nic jiného než smrt v Římě po triumfu, vypila Boudicca/Boadicia jed, nebo podle jiné verse brzy po bitvě zemřela na nemoc. Keltští Britové, jejichž síly nebyly tímto ani zdaleka zničeny, se bez vůdce po jejím velkolepém pohřbu rozešli po domovech. 

Nový procurator, nástupce Deciana Cata, C. Iulius Alpinus Classicianus (zemřel v úřadu roku 65; rodem z Gallií) nesnášel úspěšného Suetonia a psal do Říma hlášení o tom, že legátova agresivita nepřinese provincii mír a že je tedy třeba poslat jiného. Nero sice vyslal v čele vyšetřovací komise svého propuštěnce Polyclita s velkou suitou, ten však o legátově činnosti informoval kladně.

Přesto byl po ztrátě několika lodí správcem Britannie po vítězném Suetoniovi Paullinovi (v úřadu od roku 58) jmenován P. Petronius Turpilianus, jemuž právě skončil konsulát  (v zemi do roku 63). 

    Římská vláda nad Britannií pak pokračovala bez větších vzruchů a skončila roku 407 s vpádem Germánů přes rýnskou hranici dobrovolným vyklizením ostrova.

V Římě byl zavražděn vlastním otrokem praefectus urbi, v úřadu od roku 60, L. Pedanius Secundus, cos. suff. 43. Podle římské tradice byli s vrahem popraveni též všichni ze služebnictva, kteří s ním žili pod jednou střechou: Pedanius jich měl v Římě čtyři sta! O případu více viz v indexu, s. v. otroci, a rok 117, kde zmírňující zákon Hadrianův. Jeho nástupcem v úřadu se stal podruhé T. Flavius Sabinus, bratr Vespasianův (až do roku 68; první úřad zastával v letech 56 - 60).

Roku 61 n. 62 se v Comu narodil C. Plinius Caecilius Secundus vulgo Plinius mladší, rodným jménem před adopcí C. Caecilius. Vzdělaný advokát a senátor za Domitiana po tři roky řídil praefecturu aerarii militaris, státní armádní fond, za Nervy byl praefectus aerarii Saturni, tříletý státní "ministr financí", za Traiana byl roku 100 cos. suff. a curator alvei Tiberis et riparum et cloacarum Urbis, tedy "ředitel státní správy povodí Tiberu a odpadních vod Města".

Roku 111 ho princeps poslal jako správce do provincie Bíthýnie a Pontos, kterou Traianus mimořádně vzal do své kontroly, třebaže patřila mezi senátorské. Plinius mladší proslul dochovanými deseti knihami 368 dopisů mimo jiné s císařem Traianem a historikem Corneliem Tacitem. Zemřel v úřadu buď roku 113 n. následujícího, viz rok 111.

***********************************************************
62. 
Ol. 210,2

373 SE
309 AE
neznámý
a. u. c. 815
P. Marius a L. Afinius Gallus
coss. suff.: Q. Iunius Marullus a T. Clodius Eprius Marcellus

P. Petronius Niger a Q. Manlius Ancharius Tarquitius Saturninus 

***********************************************************

Konsul L. Afinius Gallus bývá pokládán za totožného s L. Asiniem Gallem, protiklaudiovským spiklencem z roku 46, viz.

V římsko-parthské válce vedené od roku 55, resp. 58, zaútočil Monaisés, vojevůdce Vologaisa I., na Tigránokerty obsazené Tigránem V. a Římany. O vztahu tohoto Monaisa k latifundistovi téhož jména, který prchl do Syrie k M. Antoniovi před Fraátem IV. roku 37-, není nic známo.

Cn. Domitius Corbulo poslal k Vologaisovi tábořícímu u Nisiby, města od c. 36 n. 37 s celou Mygdonií pod adiabénskou správou, centuriona Casperia, aby mu vyřídil varování před útokem na římské provincie a před intervencí v Armenii. Vologaisos si nebyl jist, válku s Římem nechtěl, jeho jízda strádala nedostatkem píce, neboť kraj právě vyžraly kobylky. Dal tedy pokyn ukončit obléhání Tigránokert a poslal do Říma vyslance vyjednávat o Armenii a míru.

Parthští vyslanci nedostali v Římě odpověď a vrátili se s prázdnou. L. Caesennius Paetus se dvěma legiemi vpochodoval do Armenie, kterou plenil (ač vlastně spojeneckou zemi), aniž by dosáhl nějakého vojensky významného úspěchu. Třetí legie byla daleko od zimoviště obou dvou a legionářům v táboře dával dovolenou. Když Parthové usoudili, že se neprosadí na Eufrátu, přes který dal ze Syrie postavit most Corbulo a vybudoval na mesopotamské straně opevněné předmostí, obrátil Vologaisos armádu do Armenie proti neopatrnému Caesenniovi.

Parthové prorazili římskou rozdrobenou obranu cest přes Armenský Tauros, legionáři se rozutekli a bezradný Caesennius volal Domitia Corbulona o pomoc, aby zachránil alespoň armádní čest. Corbulo vytáhl z částí svého vojska od Eufrátu přes Kommágénu a Kappadokii do Armenie. Doprovázela ho karavana velbloudů s potravinami. 

Caesenniův tábor v Rhandeji u řeky Arsaniás však Parthové s Adiabény oblehli a Říman, ačkoli byla pevnost dobře zásobena, hledal spásu ve vyjednávání a žádal o rozmluvu: s Vologaisovým mluvčím Vasakem za svědectví Monobáza II. Adiabénského Caesennius Paetus domluvil, že Římané opustí Armenii, že vydá Parthům veškeré zásoby potravin a že Vologaisos bude smět poslat do Říma další diplomatickou misi.

Římané museli ze smlouvy postavit přes Arsaniás most, třebaže to pro přepravu parthského vojska nebylo třeba. Vologaisés po něm přejel na slonovi, aby ukázal, kdo byl v této situaci suverénem; podle jiné verse překročil řeku na slonovi raději přes vodu, neboť se spekulovalo, že Římané nastrojili nějakou léčku a most že se propadne. 

Římané hbitě vyklidili tábor, údajně museli projít pod jhem a legionáři prchali z Armenie, zatímco Armeni v parthském vojsku plenili jejich tábor, brali si i jejich osobní zbraně. Cestou do Mesopotamie narazili na armádu Corbulonovu, která spěchala na pomoc Caesenniu Paetovi, který přezimoval v Kappadokii, ve své provincii. 

Po dalším jednání Corbulona s parthským králem bylo příměří potvrzeno s tím, že Římané zboří své mesopotamské předmostí a most na Eufrátu a pevnosti v Mesopotamii a že též Parthové stáhnou z Armenie všechny své posádky: v zemi nebyl od této zimy žádný cizí voják a králem zůstal Vologaisův bratr Tíridátés. Corbulo se vrátil s armádou do Syrie. Za to v Římě slavili na základě hlášeních Paetových vítězství římských zbraní.

Adiabéné setrvala pod parthským protektorátem. Do kdy jí vládl Monobázos II., nevíme. Z Traianovy éry známe jeho nástupce (či jednoho z nich) Mébarsapa/Meharaspes, dynastu zjevně parthského rodu; viz rok 115+sq.   

V Iúdaji nastoupil po Porciovi Festovi (od roku 58) do procuratorské funkce Lucceius Albinus a ve svém správcovském podnikání vydržel dva roky: brával údajně peníze za propouštění zajatců, také za to, že nepošle vojáky dělat pořádek, vypisoval svévolně daně. Obžalován v Římě však nikdy nebyl.

Povolil křesťanskému věrozvěstu Paulovi z Tarsu odplout do Říma, ale jak jeho případ dopadl, nevíme. Paulos byl v Jerúsalému obviněn Židy, že znesvětil Jahweho chrám a hrozil mu lynch, viz rok 58. Římskou stráží byl ochráněn, dopraven v železech do Kaisareje a vězněn, až dostal povolení svou kausu přednést v Římě.

Král Agrippás II. jmenoval namísto Iósépa Kabiho veleknězem Anania, syna Ananiova. Po třech měsících ho nahradil ve funkci Iésús, syn Damnaiův.

Druhý z vůdců křesťanské obce v Jerúsalému po Stefanovi, viz rok 36, Iakóbos/Ja'ákov Spravedlivý, Ježíšův (nejstarší) vlastní bratr, zemřel rovněž "mučednickou" smrtí. Farisajové mu slíbili, že smí z cimbuří hradeb Jahweho chrámu promluvit o své a bratrově víře. Když to lidi zaujalo, shodili ho farisajové dolů, kde ještě dýchajícího biskupa utloukl jistý valchář kusem dřeva, svým pracovním nástrojem.

Po něm si křesťané zvolili Symeóna/Simóna/Simeóna obviněného z křesťanství za Vespasiána a ukřižovaného až roku 106 za to, že prý patřil do potomstva Dáwídova a že je křesťan (Eusebios). Ač v posici předáka "mainstreamové" křesťanské obce, byl zakladatelem hnutí ebiónů.

Praefectus praetorio Sex. Afranius Burrus (narozen před rokem 15+) zemřel na udušení z nádoru v hltanu či hrtanu, podle jiného dobového podání byl otráven na Neronův pokyn, který mu místo masti dal ústa potřít jedem; srov. rok 59. Když to Burrovi došlo, odpověděl na Neronovu otázku, jak se mu daří, slovy: "Mám se fajn/ego me bene habeo." V úřadu byl nezvykle dlouho: od roku 51, kdy ještě vládl Ti. Claudius.

Princeps pověřil velením gardy L. Faenia Rufa, který byl v letech 55 - 62 ke spokojenosti lidu praefectem annonae a přitom nekradl (vybudoval nové sýpky faeniana horrea, po nichž se jmenovala čtvrť), patřil však mezi přátele Agrippininy (vydržel do roku 65).

Druhým velitelem gardy Nero jmenoval C. Ofonia Tigellina, vyhlášeného zloducha (vzal si život roku 68). Roku 39 ho Gaius vypověděl do Hellady za poměr s jeho sestrou Iulií Livillou, o dva roky později ho Ti. Claudius povolal zpět. Na svých jihoitalských latifundiích choval koně a přes ně získal důvěru Neronovu, který miloval jízdu čtyřspřežím. Nejprve ho princeps učinil praefectem vigilum, náčelníkem nočních hlídek, požárníků a policistů, nyní velitelem praetoriánů.  
    Mocensky osiřelý L. Annaeus Seneca sice setrval na Neronově dvoře, ztratil však veškerý vliv, viz rok 65. Požádal dokonce Nerona, "poněvadž své bohatství už déle nedokáži spravovat", aby ho zahrnul do svého majetku a dal řídit svými procuratory. Nero Claudius s vědomím, že mu Senekovy statky tak jako tak jednou připadnou, nabídku na "vyvlastnění" jednoho z největších říšských majetků odmítl.

Tigellinus začal okamžitě úřadovat. Z rozhovorů s Neronem zjistil, že princeps se nejvíce obává Fausta Cornelia Sully Felika (čtyřicátník s prvními šedinami, viz rok 58), jehož roku 59 vypověděl do Massilie. Dávný potomek diktátora Sully nebyl nijak majetný a o dvorskou politiku v Římě se nikdy nezajímal. Tigellinus za ním poslal centuriona, který pět dnů od rozkazu dorazil do Massilie v čas Sullova oběda a přímo u stolu ho bez okolků zavraždil.

Současně vyplul do provincie Asie, kde žil na svých statcích od roku 60 v exilu C. (?) Rubellius Plautus (ani ne 30), se stejným rozkazem centurio se šedesátkou vojáků. Plautův propuštěnec se vzkazem od tchána Antistia byl na moři rychlejší a svého pána varoval. Na doporučení stoiků Koirana a Etruska C. Musonia Rufa z Volsinií (přednášejícího však a píšícího řecky) na smrt z rukou vojáků čekal a prchnout odmítl: na průběh vraždy dohlížel Neronův propuštěnec Pelagón. 

Oba dva zavraždění patřili k římským elitám a oba byli principem obviněni z pokusu o puč. Senát proto odhlasoval děkovné slavnosti za spásu imperátorovu a posmrtně oba nešťastníky vyloučil ze senátu. Musonius Rufus, o němž se tradovalo, že si dopisoval s Apollóniem z Tyan, musel do vyhnanství, z něhož se vrátil za Galby a mimo jiné byl učitelem Epiktétovým, srov. roky 66 a 89. 

Z římského bulváru. Nero (25) definitivně zapudil svou první manželku Claudii Octavii (22), dceru císaře Claudia a pravnučku Augustovy sestry Octavie (narozena na přelomu let 39 a 40, svatba se konala 9. června 53, to jí bylo třináct a korunnímu princi o tři roky více). Rozvedl se s ní pod záminkou neplodnosti (přitom s ní nežil) a jakoby náhradou škod jí přidělil Burrův římský dům a rozsáhlé majetky Rubellia Plauta. 

Poppaea Sabina získala jednoho z Octaviiných otroků a ten vypověděl, že jeho paní měla poměr s alexandrijským flétnostou Eukairem, svým otrokem (takový vztah byl nezákonný). Při mučení služebnictva (takový postup byl u výslechu otroků naopak zákonný a vyžadovaný i v hellénském světě) však většina služebných vyznala nevinnu své paní, jedna z nich Tigellinovi dokonce řekla, že "Octaviin klín je čistčí než tvá ústa". Podle jiného pramene při vymáhání křivých svědectví se nedala jako jediná donutit družka/služebná Pýthiás mučená osobně Tigellinem. Octavia byla na pokyn Neronův odvezena na kampánský venkov a opatřena vojenskou stráží.

Jedenáct dnů po rozvodu s Octavií se oženil Nero s ambiciosní Poppaeou Sabinou (32), když předtím Octavie trpěla láskou Neronovou vůči její propuštěnkyni Claudii Actě/Akté, kterou mu však vymlouvala matka Agrippina (i po ní však mladík toužil a v její přítomnosti se prý ukájel, bylo kdysi napsáno). Nero byl Poppaein třetí manžel a jejího syna z prvního manželství Rufria Crispina, ještě chlapce, dal na lovu ryb v moři utopit; prý že si rád hraje na vojevůdce.

Extravagantní Poppaea Sabina, která dávala i své muly obouvat do zlatých návleků, se ovšem chtěla nešťastné Octavie zbavit naprosto. Poněvadž se totiž ani mučením otroků neprokázala Octaviina nevěra, povolal ji Nero zpět do Říma. Nadšený "lid" kácel sochy Poppaeje, ukazoval obrazy Octavie a chválil Nerona za rozhodnutí. Poppaea Sabina šla do druhého kola, teď už ve spojení s Neronem: Octavia prý podplatila Aníkéta, velitele mísénské válečné flotily, že to byl její milenec a že záměrně nedávno potratila. Aníkétos, vrah Agrippinin, viz rok 59, všechno potvrdil: za odměnu byl poslán do fešáckého exilu na Sardinii, kde dožil vysokého věku.

Octavii novomanželé vyhnali na Pandaterii/dn. Ventotene před kampánským pobřežím, kde ji strážci 9. června t. r. spoutali, otevřeli žíly a udusili v lázeňských parách. Octaviinu hlavu poslali k potěše perfidní Poppaeji..., viz konec této dámy roku 65.

Octavie je tragická postava dcery zneužívané k dynastické politice. Ačkoli byla manželkou augusta, stejného titulu se jí od Nerona nikdy nedostalo. Poppaea Sabína se stala augustou už 21. ledna následujícího roku s narozením Neronovy dcery Claudie Augusty: zemřela o tři měsíce později (čtvrtá a pátá z August). Octavie byla poslední z žen kdysi silného rodu Claudiů Neronů (srov. k tomu rok 54+). 

5. února postihlo těžké zemětřesení střední a jižní Itálii. Zničeny byly mimo jiné sady a háje rozsáhlých pozemků M. Vettia Marcella, manžela Helvidie Priscilly, sestry Helvidia Priska, Neronův procurator Augusti, správce majetků. V troskách měst a chrámů v Paestu a Pompejích zahynulo na dvacet tisíc lidí; viz pak výbuch Vesuvu roku 79.

Mezi oběťmi mohl být významný pompéjský financiér/argentarius  L. Caecilius Iucundus, syn propuštěnce L. Calpurnia Felika, rovněž finančníka, v moderní době znám svým domem s freskami a archivem voskových tabulek s obchodními záznamy, srov. v indexu s. v. banky.  

Polemóna II., krále v Pontu, donutil Nero Claudius abdikovat a ponechal mu k vládě malou část Kilikie. Pontos a Kolchidu Nero proměnil v provincii, srov. rok 69. Král Markos Antónios Polemón Pýthodóros Nerona podle všeho přežil.

Kolem jména anatolských Polemónů se vyskytuje řada nejasností, resp. kolem toho, čemu vlastně vládli. Polemón I., občansky M. Antónios Polemón, kraloval v Pontu a asi byl předkem ostatních Polemónů. Polemón II., syn Antónie Tryfainy, manžel Bereníky Iúdské a záhadné Iúlie Mamaie, mohl být občansky namísto M. Antónios Polemón též C. Iúlios Polemón.

Popř. byl manželem Mamajin jiný Polemón, neboť na společné minci, srov. k tomu rok 38+, kde je na reversu její portrét s nápisem Iúliás Mamaiás basilissés, obvers s portrétem královou má nápis Basileós meg(alú?) M. Antóniú Polemónos, což by odpovídalo armenským zvyklostem/"(mince) velkého krále": jistý Polemón, obvykle pokládaný za Polemóna II. Pontského, dostal v odměnu za pomoc v parthské válce, srov. zde výše, kus armenského území.

Kromě toho vystupují v historii Polemón, velekněz v kilické Olbě za Tiberia, občanským jménem M. Antónios Polemón (syn Polemóna I. s Pýthodóridou?), a stejnojmenný jeho syn, odškodněný nyní Neronem. Ovšem: pokud všichni jmenovaní po Polemónovi I. nejsou právě Polemón II. 

V Alexandreji zaznamenáno 13. března ve 23.00 zatmění Měsíce. 

V Římě dal princeps naházet do Tiberu státní obilí, které se zkazilo dlouhým skladováním, a třebaže se v hrozné bouři potopilo v Ostii na dvě stě  zásobovacích lodí a dalších sto obilních plujících po Tiberu do Města zničil oheň, cena obilí zázračně nestoupla.

9. července byly po jednáních v Iuliově basilice schváleny celní předpisy pro provincii Asii. Rozsáhlý fragmentární řecký nápis z Efesu obsahuje nejméně 45 vyclívacích úřadů provincie a výčet zákonných změn pro výběr poplatků publikány navazující na pořádky Attala III., který svou říši odkázal Římu.  

Nero Claudius osobně roku 62 vyšetřoval případ praetora A. Didia Galla Fabricia Veientona, který do své knihy Códicillí, "Dodatky k závěti", zahrnul údajně nactiutrhačné informace o senátorech a kněžích a k tomu že prý bral peníze za slovo u principa. Byl exulován z Itálie a jeho kniha veřejně spálena, novinka v podobné situaci, viz v indexu pod knihy.

Fabricia Veientona z exilu povolal Vespasianus a v éře Flaviovců dosáhl vysokých úřadů, žil do začátku Traianovy vlády; byl třikrát cos. suff., poprvé někdy za Vespasiána, rok neznáme, pak viz 80 a 83. 

Věřilo se rovněž tehdy, že Nero otrávil velmi bohaté propuštěnce Doryfora a Pallanta, na jehož údajně největší majetek v říši se těšil.

Nero zprovoznil v Devátém obvodu lázně poblíž Pantheonu, thermae neronianae. Roku 227 je rekonstruoval Severus Alexander a jsou od té doby známy jako thermae alexandrinae. 

24. listopadu zemřel na žaludeční chorobu na svém statku při Appiově silnici mladý stoický básník etruského rodu A. Persius Flaccus; narozen roku 34.