Aqaba§ viz al-Aqaba

Áqíbá ben Jóséf, Akiva, rabbi podněcující povstání bar Kochbovo§ 132+

Aqqi, zahradník, vychovatel Šarrukénův§ 2371

aquae, vodovody v Římě (ve spojení aquae ductió, ductus aquae, aquárum):§ 64+, 98+  

aqua alexandrína§ 226+

aqua Anió vetus§ 271

aqua Anió novus§ 35+, 52+ 

aqua Appia§ 312

aqua Claudia§ 52+

aqua Iúlia§ 33

aqua Márcia§ 144

aqua Tráiána§ 86+, 109+ 

aqua Tepula§ 124

aqua Virgó§ 33

O zneužívání veřejných aquaduktů soukromníky a zásah censora M. Porcia Catona viz roku 184. Generální opravu římských vodovodů provedl během své aedility roku 33 M. Vipsanius Agrippa a spojil je do jednoho vodního systému. Řím tehdy díky tomu měl sedm set kašen, pět set vodotrysků a sto třicet vodních nádrží. Kvalita římských vod byla chválena ještě ve druhém století n. l. Galénem.

Stavby byly opatřeny třemi sty bronzovými a mramorovými sochami, čtyřmi sty mramorovými sloupy. Během svého úřadu prý uspořádal hry trvající 59 dnů a pro veřejnost otevřel sto sedmdesát lázní.

Císař Gáius zahájil stavbu vodovodu Nový Anió/aqua Claudia (protože dokončena až roku 50). Od 40. milníku od Říma byl veden v takové výši nad terénem, aby mohl zásobovat všechny římské pahorky. Světově ojedinělou stavbu dokončil císař Claudius a prý stála tři sta milionů sesterciů.

Roku 111 zahájena stavba aqua Tráiána a o sto let později aqua Alexandrína. Za Konstantína I. bylo ve Městě devatenáct přívodních vodovodů, srov. pod lázně.

Při stavbě vodovodu Márcia měl stát smlouvy s třemi tisíci stavebními mistry. Každý z nich měl určitý úsek nebo službu a zakázku splnil s pomocí svého teamu, většinou otroků. Nejdelší z vodovodů opravil a modernisoval svým nákladem roku 33 M. Vipsánius Agrippa za svého aedilského úřadu.

Nejstarší dosud v provozu vodovod severně od Alp je ve švýcarském Windischi v Aargau, který kdysi sloužil legionářskému vojenskému táboru a castru Vindonissa. Je dlouhý 2,2 kilometry, voda slouží klášteru Königsfelden a nemocnici a obec ji používala ješt před sto lety.

Aquae Auréliae, osada v kraji agrí decumátés, dn. Baden-Baden§ 259+

Aquae Cutiliae, sabínská obec u Réate, pokládáno za střed Itálie, dn. Terme di Cotilia§ 79+, 81+ 

Aquae Fláviae, též ad Aquás, osada/múnicipium s garnisonem v Gallaecii, dn. Chaves na severu P§ 75+, 347+ 

Aquae Helveticae, osada kelt. Helvétiů, dn. Baden v Aargau/CH§ 69+

Aquae Sextiae, m. v Narbonské Gallii, řím. kolonie na území Sallúviů, první řím. osada založená v Galliích vůbec, zakladatelem C. Sextius Calvínus, dn. Aix-en-Provence§ 123, 102

Aquae Sulis, osada brit. Belgů v Anglii, dn. Bath v Somersetu§ 43+

Aquila, propuštěnec, autor těsnopisného systému§ 8 a viz těsnopis

M. Aquila Iúliánus§ cos. 38+

Aquiléia, řec. Akyléiá, m. ve Venetii§ 186, 181, 178, 175, 171, 148, 131, 115, 12-, 69+, 167 až 169+, 235+, 238+, 270+, 296+, 340+, 343+, 345+, 351+, 354+, 361+, 387+, 388+     

Roku 425 zničena Attilou, 452 obnovena jižněji jako A. nova či Gradus, dn. Grado. V Aqu. končila jedna z jantarových cest od Baltu. Na římském území vedla z Carnunta, metropole Horní Pannonie kolem jezera Pelso/Peiso, Neusiedlersee, č. Neziderského (pokud nebylo Pelso jezerem Blatenským, Balatonem, Plattensee).    

Aquilínus, řec. Akylínos, neoplatónik n. křesťan, ž. Plótínův§ 270+

Aquílius, autor palliát§ 174, 154

Aquílius, centurió pověřovaný likvidací oponentů za Commoda a Dídia Iúliána§ 193+

C. Aquílius Flórus§ 260, cos. 259

Q. Aquílius Niger§ cos. ord. 117+ 

C. Aquíllius Proculus§ cos. suff. 90+ 

M. Aquílius Régulus, advokát a udavač§ 66+

C. Aquílius Tuscus§ cos. 487

M’. Aquílius§ 1. cos. 129, 126, 89, 88, o. č. 2?; 2. cos. 101, 129, 89, 88, s. č. 1?

Aquilónia, m. v již. Samniu, později součást Kampánie, kde dodnes pod jménem Lacedonia (místně Chiancarelle), z osk. Akudunniad (?)§ 293

Aquincum, řec. Akúinkon, m. v Pannonii, pův. osada keltopannonských Aravisků/Eravisků, dn. na území Budy/Budapešti§ 103+, 200+, 375+

Aquínum, m. Volsků v Latiu, řec. Akyínon/Akúinon, dn. Aquino§ 65+

Aquítánia, jihozápad. část Gallie§ § 107, 72, 56, 51, 28, 16-, 39+, 68+, 85+, 186+, 260+, 271+, 358+, 363+, 392+    

Obývaná Ibéry a Kelty z kmenů Ausků (hl. m. Elimberrum či Elimberra Augústa, dn. Auch v Armagnacu), Bigerriónů (dn. kraj Bigorre), Cocosátů, Elusátů. Další: Garrumnové či Garunnové (snad souhrnné označení pro obyvatele obou břehů dn. Garonne), Gatové (dn. kraj Gaur), Konvenové u pramenů Garumny, Ptiátové, Sibulátové, Sotiátové, Tarbellové (u dn. Dax v Gaskoňsku), Tarusátové, Vásátové a Vocátové (oba v dn. kraji Bazadois). Augustem bylo jméno A. přeneseno na provincii Gallii Aquitánii sahající od Pyrenejí po Loiru a zahrnující původní území národů, kteří mezi Aquitány nepatřili (Santonové, Biturigové, Kadurkové, Lemovikové &c.).

Ára pácis augústae, „Oltář vznešeného míru“, v Římě, vystavěn Augústem mezi 4. červencem 13, kdy o něm padlo rozhodnutí, až 30. lednem roku 9 v Římě u příležitosti padesátých narozenin Lívie§ 13

Oltář byl restaurován za diktátora Mussoliniho. Řada originálních kusů oltáře, které se začaly objevovat od 16. století, je v neitalských museích. Roku 1879 byl identifikován a 1938 na Augústovy narozeniny nově odhalen. 21. dubna 2006 byla nad oltářem otevřena svérázná museální budova amerického architekta Richarda Meiera, první budova postavená ve starých hranicích Říma od dob fašistických (stavěno od roku 1998).

Ára Ubiórum n. Oppidum U., sídel. osada Ubiů, pozdější Colónia Claudia Ára Agrippinensium/CCAA, "Klaudiova osada Oltář Agrippiňanů", dn. Kolín/Köln; viz též pod Ubiové. Jméno podle Agrippíny, dcery Germánikovy a manželky príncipa Ti. Claudia, která se tu narodila§ 38-, 14+, 15+, 29+, 46+, 49+, 50+, 69+, 70+, 83+, 97+, 98+, 255+, 260+, 269 až 271+, 273+, 280+, 310+, 355 až 357+, 387+      

Árae Fláviae, "Flávijské oltáře", ležení v Horní Germánii, dn. na jeho místě  Rottweil v Badenu-Württembergu§ 73+, 262+ 

Árae Philaení, řec. bómoi tón Filainón, u Rás Lanúf v LAR§ 631 a viz Filainoi 

 

arabarchés, někde alabarchés, slovo náplně a původu neznámého, alexandrijský úředník vybírající transitní poplatky od egyptských Arabů§ 35+, 38+, 39+, 46+ a viz pod Arabie

Arabiá (řec.), Arabia (lat.), Arábie, Arabové, akkad. Aribi, ass. též Urbi§ před 6000, 5999, 3500, 2737, 2255, 740, 736, 734, 720, 715, 701, 700, 699, 676, 671, 652, 650, 648, 600, 599, 555, 550, 526, 480, 445, 400, 387, 341, 332, 331, 330, 324, 323, 311, 300, 286, 280, 253, 166, 160, 145, 144, 141, 135, 129, 121, 117, 109, 104, 101, 96, 88, 85, 71, 69, 65 - 63, 54, 53, 48, 46, 32, 31-, 1+, 3+, 9+, 35+, 36+, 38, 44+, 46+, 49+, 106+, 115+, 130+, 162+, 163+, 199+, 201+, 205+, 208+, 218+, 224+, 227+, 244+, 250+, 254+, 270+, 274+, 289+, 325+, 350+, 377+, 378+, 382+, 388+, 393+             

Souhrnný název pro nomády (badawí) původem z Arabského poloostrova, později i jednoho jazyka v Syrii, Palaistíně, Egyptě a Arábii; viz též pod jednotlivými státy Saba', Ma'ín, Qatabán, 'Ausán, Hadramút/Hadramí, Nabatajové atd.; o beduinismu a městství, kmenech, klanech atd. viz pod Mesopotamie.

Arabští Qedarové obývali a stěhovali se podél dnešní saúdsko-jordánsko-irácké hranice po Sínaj až k Nilu již v 7. století. V hellénismu zcela převládlo arabské ethnikum ve vnitrozemních městech a osadách části Palaistíny, celé Syrie (kraj po obou březích Eufrátu se již v Xenofóntově době nazýval Arábií), Mesopotamie a v pouštních oblastech Egypta mezi Nilem a Rudým mořem (za hellénismu a Římanů pod úředníkem se jménem arabarchés); srov. např. Petrá a Nabatajové, Palmýra, Emesa a Arethúsa, Chalkis, Edessa, Berroia, Charax, (H)atra (al-Hadr), Singara (hlavní město Arabů-Praetavů, jak latinsky u Plinia), Itúraiové, Skénitští Arabové atd.

Předislámští Arabové byli logicky polytheisty, resp. henotheisty. Muslimští monotheisté nazývají své dějiny před prorokem Muhammadem džáhilíja, "dobou nevědomosti".

V 1. st. n. l. klade encyklopedista Plínius severní hranici arabských sídel do pohoří Amános mezi Syrií a Kilikií (zhruba dnešní syrsko-turecká hranice). • Od Singar, arab. Sindžár, se zřejmě jmenují Sindžárové, součást dnešní velké kmenové federace Šammarů. Původ jména leží asi v akkadském n. amorejském "hory Šaggarovy", sum. kur.ra (d) char(.ra), lokálního boha Šaggara n. Saggara. 

Staří zeměpisci rozlišovali mezi „Západní Arábií“, která se rozprostírala mezi Egyptem a Syrií, a mezi „Arábií bohatou na koření“ (řec. A. arómatoforos, tj. kořenínosná - plodná), což je prostor Arabského poloostrova. Aby mohl Kambýsés dobýt Egypta, uzavřel pakt s králem Arabů kontrolujícím vyprahlé končiny mezi Palaistínou a Nilem, viz rok 525. 

Hornaté území Sinaje a záp. části dn. Jordánska, které ovládali Nabatajové, bývalo nazýváno také Skalistou Arabií, Arabiá hé oreiné, lat. Arabia Petraea dle sídelního města Nabatajů. • Středověké evropské označení pro Araby a mohamedány bylo Saracéni, srov. tam.

Arabové Skénitští/Skénitai, nomádi několika kmenových seskupení ve vnitřní Syrii a v Mesopotamii, v Syrii byla jejich centrem Bambyké (Edessa, Hierápolis), asi Palmýra/Tadmór, srov. rok 41, v Mesopotamii Skénai „Stany“ (Artemita), viz také pod Mesopotamiá a rok 141 a 71.

Arabské kmeny beduínské i usazené lavírovaly mezi římskou a parthskou mocí a od obou byly obvykle nazírány jako autonomní ethnické skupiny, jejichž fýlarchové, "kmenoví vůdci", měli právo vybírat vlastní poplatky za průchod svým územím. Prvním arabským státem v Mesopotamii s "pevnými" hranicemi byla na jihu v okolí dn. Basry Charakéné-Meséné, viz tam.

Na severu Mesopotamie poblíž dn. Mosulu v prvních dvou staletích n. l. existovalo arabské království pod parthským a posléze římským protektorátem s centrem ve výstavném a silně opevněném městu Hatra/Atra/arab. al-Hadr, které roku 240+ vyvrátili Peršané. Město bylo zasvěceno hierápolské rodinné triadě Hadada a Atargatidou a synem Simiem, ale na některých micích je Hatra označována za město Šamašovo, tedy kultovně ryze mesopotamsky.

O syrském původně aramajském Tadmóru/Palmýře viz tam, stejně jako o prvním křesťanském státu dějin, Orrhoéně, jemuž vládla arabská dynastie. Jako vasalové Sásánovců od 4. do 7. století vládli předislámští banú Lachm, Lachmovci/Lakhmid alias al-Manáthira/al-Mundádhira držící se nestoriánství. Sídlem království byla al-Híra jižně od irácké Kúfy. Epitaf krále Imrú'al-Qajse z roku 328+ v syrské an-Namaře (u města Šahbá, staré Filippúpole, rodiště císaře Philippa Araba) je raný příklad arabštiny psané nabatajským písmem. Nejstarším známým nabatajským nápisem je dedikace velitele jízdy králi Aretovi IV. na pískovci z az-Zantur v Petře z 1. století n. l., podle jednoho odhadu z února roku 10+ (odtud se vyvíjelo soudobé písmo arabské).   

Na území dnešního JOR a jižní Syrie paralelně existovalo křesťanské království Ghassa, Ghasásina či Ghassán/Gassán (jméno podle pramene v Hauránu). Z velké části se aramaisovali a hellénisovali a patří k základům dnešní syrské populace. V šestém století zůstávali Ghassánovci východořímskými spojenci a jejich náčelníci mívali tituly římských patriciů a fylarchů všech nomádů od Aleppa po Jathrib (pozdější Madínu). Pokus spojit properského fýlarcha-šajcha Podosaka/Malechus Podosaces, hlavu sarakénských Assanitů z roku 363+, viz, s Ghassány nezní přesvědčivě též z toho důvodu, že nestál na straně Iuliánově. 

Proti nomádům z nitra Arábie tvořili nárazníkovou zónu. Na sever Arábie přišli kolem roku 250 n. l. s králem Džafnou I. bin ‘Amrem z jemenského Maaribu/Ma´ribu, kde se po velkých deštích provalila přehradní hráz, na jejíž vodě byli závislí. M. Iulius Philippus, jeden z Arabů v galerii římských císařů, byl z ghasánského kraje, viz zde výše (vládl v letech 244-249).

S nimi šli kolem roku 115 př. n. l. na sever Tajjové, předkové dnešních vlivných Šammarů (žijí na severu Saúdské Arábie, v Jordánsku a v Iráku).

Vynikli ghassánští králové Arethás čili arab. al-Harith (Háris) V. bin Džabalá (srov. nabatajské krále Aréty/Harithath; vládl 529-569) a jeho syn al-Munzir/Mundhir III., řecky zvaný Flavios Alamundaros (569-581). Jat Východořímany byl roku 582 poslán s rodinou do exilu na Sicílii: první Arab trvale usazený na západě. Vyznáním byli miafysité (henofysité, jakobité), tedy křesťany. O rok později ho následoval je syn a nástupce an-Nu'mán VI.

Po velkém vítězství muslimských Arabů na řece Jarmúku v srpnu 636 nad Východořímany s jejich spojenci (včetně Franků a Slovanů) padlo roku 638 i ghassánské křesťanské arabské království. Poslední jeho král Džabalá bin al-Ajham odešel na římské území: nakonec bojoval na severu dnešního Řecka proti invasi Bulharů.

Nástupcem zaniklého státu se stal beduínský kmen Kalb spřízněný s Umajjovci. Na něj navazují moderní Rualové. Srov. pod Saracéni, ale také Plíniovu poznámku, že na syrském břehu Eufrátu sídlili Rhoalové/Rhoalí, což by mohlo souviset se jménem Ruwejlí (sg.) a Ruwalláh, Rwala (pl.), Rualové.

Na ghassánském území s množstvím staveb po Římanech se dlouho držel zvyk stavět pouštní zámečky, kusajr. Umájjovci měli v módě jezdit z Damašku do „divočiny“ mezi beduíny, z nichž vzešli, popřípadě plnily administrativní roli.

Nejznámější jsou: Napodobeninou římské pevnůstky byl v dnešním Jordánsku Qasr al-Charání (stavitelem byl kalífa Walíd I., který vládl v letech 705-715), nedostavěný Qasr at-Túbá v Jordánsku, nedostavěný ale s výzdobou Qasr al-Mšatta rovněž v Jordánsku.

Nejslavnější je Qasr Amra v Jordánsku, kde českorakouský orientalista Alois Musil objevil kresby mužských i ženských (sic) a zvířecích postav, v jordánském Chirbet al-Mafdžar podobajícím se irácké Hatře se uchovala mosaiková podlaha se sochařskou výzdobou (hlavičky) a sochou (zřejmě kalífy, sic!). V Syrii jsou dva zámečky jménem Qasr al-Hér, východní a západní, oba z asi jedenáctého století.

Arabiá Eudaimón, lat. Arabia Félíx, dn. Jemen§ 400, 25, 106+

Arabia Petraea, Petrajská A. (též „Skalnatá“), řím. provincie od roku 106 n. l.§ 219+, 244+, 270+, 274+, 302+ a viz Arabiá, Arabové

Arabiá, syrské a mesopotamské Poeufrátí až po Babylónii§ viz pod Parapotamiá

Arabiá, eg. nomos, Arabské pohoří mezi Nilem a Rudým mořem§ 525, 285, 270

Arabské moře§ viz Erythrá thalassa

Arabové mesopotamští/skénitští§ 115+, 116+, 193+, 195+, 198+, 270+, 270+, 274+, 363+       

Arabové a Arabský poloostrov ve starém věku

Z hlediska ethnografického patří A. ke kavkazské rase, do její středomořské podskupiny. Podle tradice vyšli A. ze dvou skupin. První skupina, Bajdá (Baidah), dávno vymřela (známe jména kmenů jako Ád/Aad, Thamúd, Tusam, Džadís, Amlíq). Druhá skupina Baqíja se rozdělila. Jižní, hlavně usazení Arabové mají předka jménem Qahtán („čistí Arabové“, al-'Arab al 'Áribá), severní, hlavně beduíni, Adnána („arabisovaní A., al-'Arab al-musta'ribá).

Tradice, zřejmě odvozená od biblické, dělá z Adnána a snad také z Qahtána potomka Išmaéla, syna Abrahamova. Stará rivalita mezi arabskými větvemi přežila věky. Ještě v 50. letech minulého století byli jemenští imámové z rodu 'Alíd Zajdí do 1962, Muhammadovi potomci, tedy „severního Araba“, zváni Adnání.

Rasová příbuznost původního semitského obyvatelstva Arábie není dnes už zřetelná. Theorie, podle níž je Arábie vlastí národů se semitskou jazykovou a hmotnou kulturou, se nepotvrzuje. Původní arabská populace pocházela odjinud. Na březích Rudého moře žilo africké obyvatelstvo, íránské na jihovýchodě a na severu lidé aramajského (= syrského) původu.

Rasová příbuznost starých Jemenců zůstává záhadná. Jejich kultura vykazuje podobnosti se semitskými civilisacemi oblasti Úrodného půlměsíce, písmo je odvozeno od jihosemitských. Obvykle se soudí, že severní vliv se prosadil spíše díky kulturní expansi než imigraci.

Mezi beduínskými skupinami panovala nevraživost a po staletí spřádaly spojenectví a nepřátelství, která v podstatě zanikla až v novověku vznikem Saúdské Arabie a konsolidací dalších monarchií na Arabském poloostrově. Podle údaje cestovatele Aloise Musila před první světovou válkou u bojovných Huétátů (Huwaitát, Howeitát) v dnešním Jordánsku umíralo stářím na lůžku jen pět mužů ze sta (sic!).

Jižní Arábie leží v monsúnové oblasti Indického oceánu, což umožňovalo od c. 2000 rozvoj zemědělství (srov. 550 metrů dlouhou hráz zavodňovací nádrže Ma'aribu/Ma'ribu, Sadd Ma'árib, na Wádí Sabá´, zničena asi v 6. nebo 7. st. n. l.).

Psané dokumenty z první poloviny 1. tisíciletí pocházejí z míst v severním Hidžázu (oasa bibl. Dadán/Dedán, dn. al-'Ulá; al-Hidžr, řec. Hegra, dn. Madá'ín Sálih v Hidžázu v KSA se 111 nabatajskými skalními hroby, a Taimá´ na severovýchodu, vše asi též kmenové oblasti Thamúdů). V sv. Arábii u novodobého al-Qatíf bylo odkryto velké předislámské město s hradbami. Ovšem celkově jen několik nápisů lze pokládat za ryze arabské (většinou aramajské, řecké, latinské).

Na severu a ve středu Arábie tvořily jazykovou skupinu staré severní (proto)arabštiny od 5. století př. n. l. do asi čtvrtého století n. l. lihjánština, thamúdština/tamúdejština a safajština/podle kraje jižně od Damašku as-Safá, kde původně v novověku nápisy nalezeny. Jemenské dialekty staré jižní arabštiny byly minajština, sabaština, qatabánština a hadramauština.

Následovalo období „epigrafické“ arabštiny (z nabatajské podoby aramajského písma, vokalisace se objevila až kolem roku 700 n. l.), 4.-6. st. n. l., od šestého století klasická arabština. Sabaistika má ze středního období sabajských dějin (1. st. př. n. l. do 4. st. n. l.) k disposici více než deset tisíc nápisů, povětšinou však krátké votivní a náhrobní.

Země, kterou Eratosthenés nazval Šťastnou Arábií, Eudaimón Arabiá, tedy dn. Jemen včetně velkých částí Ománu a jihu KSA, obývaly čtyři jazykově si blízké ethnické skupiny, ethné. Jejich světoslávu založilo kadidlo, křesťany zvané františek (libanos, tús, pryskyřice stromů rodu Boswellia sacra). Kadidlorodé stromy rostou pouze v Hadramautu, Ománu, na Sokotře, v Somálsku a na východním pobřeží Indie. Vzdálené zboží bylo ve starověku nesmírně ceněno a používáno v rítech všech kultů od Egypta po Řím a Persii, dokonce v Číně.

Plavby egyptských králů za dřevem a kadidlem do země Púnt jsou známy od dob páté dynastie. První vyslal výpravu do oblasti dnešního Somálska a Somalilandu (nebo možná jen do přímořských oblastí dnešního Súdánu a Eritreje) král Sahure (c. 2491-2477).

Cesty obnovil za střední říše král Mentuhotpe III. (2010-1998). Výpravě velel Henenu, který z Egypta dopravil stavební materiál via Wádí Hammámat (arab. název) k moři a zde loďstvo postavil. V 28. roce krále Amenemheta II., kolem roku 1900, byl v Púntu jeho „admirál“ (arab. slovo: amir al-bahr, velitel moře) Chentechtajwer/Chentichetajwer.

Intensita obchodování jižní Arábie se severem, se syropalestinskou oblastí, prudce narostla v prvním století př. n. l. Odhaduje se, že v 1. st. n. l. se ročně exportovalo do Říma a na území říše sedm až deset tisíc velbloudích nákladů kadidla (Nero dal při posmrtních slavnostech za Poppaeu spálit roční světovou produkci kadidla).

Římané v 1. století n. l. naříkali, že jim uniká za sto milionů séstertiů vzácného artiklu do Indie a Arábie, že jim nepatří kontrola nad tímto obchodem. Augustova výprava do Jemenu ovšem byla fiasko a po něm to s dobytím země nikdo nezkoušel. V hellénismu a u Římanů platili Arabové za lidi bohaté právě z dálkového obchodování s kořením a kadidlem. Bohatí šejkové patřili k postavám antických příběhů (o Tisíci a jedné noci viz pod Mesopotamie).

Nejvíce pryskyřice se rodilo a urodí v Dhofáru/Zufáru, historickém kraji na jihu dn. Ománu na jemenských hranicích s přístavem Salála. V nadmořské výšce 500 až 1000 m každoročně kolem července za monsunu (charíf od června do začátku září) začíná „sklizeň“: stromy boswellia jsou naříznuty nožem a z nich vytékající bílá šťáva na vzduchu tvrdne. Neslouží jen k vykuřování chrámů zdůrazňující přítomnost bohů ale též jako žvýkačka na ovonění úst a jako léčivo.

Odtud byla kadidlová pryskyřice odvezena do Mariaby/Ma’árib/Máribu a pokračovala dále na sever. Za tři až čtyři neděle karavany urazily 3700 km a náklad prodaly u Středozemního moře, nicméně Strabón uváděl, že cesta z Ailány, dn. Eilátu, do Maribu trvala sedmodesát dnů, z Gerrhy čtyřicet. V hellénismu byla jeho hlavním tržištěm Alexandreia. Na trase bylo zboží mnohokrát překládáno a zpoplatňováno "ochrannými" cly místních autorit, takže cena se mnohonásobně zvýšila. 

Z přístavu Salály pluly stejným směrem lodi, připlouvali obchodníci z Indie a Číny. Význam tohoto regionu srazili až Portugalci, když se začátkem 16. století zmocnili dálkového obchodu mezi Asií a Evropou.

Sabajové (bibl. Šeba) měli svůj stát v době c. 950 až 115 př. n. l. s hlavním městem v Mariabě/Máribu. Žili na území v podstatě pozdějšího severního Jemenu (s hlavním městem Sana´á, Sana´á, „opevněné město“, zmiňovaného nápisně v 1. století n. l., pozdějí sídelní město několika chimjárovských králů).

Kolem 700 byla Saba theokratickým státem, regionální velmocí s monumentální architekturou a výraznými matriarchálními rysy ve společnosti, s vlastním písmem o 29 znacích, později s vlastní ražbou.

Vlastnictví půdy převládalo obecní, soukromé bylo zřejmě omezené. Kadidlové stromy však patřily rodinám a klanům a dědily se v mužské linii, tak jako dnes.

Výrazné byly královské domény (s královskými otroky, adám malikán), ale chrámový sektor nedoložen. Ze závislých skupin obyvatelstva v jižní Arábii jsou známi adám („otroci“, s.: ´bd = abíd?). Měli vlastní kulty, např. Qajnán v Šibám Suchajm, kde vlastnili domy, mohli téměř všechno, ale nesměli vlastnit zbraně a nesměli být pochováváni se Sabaji. Zřejmě šlo o podmaněnou ethnickou skupinu. Vedle adámů žila v otrocké závislosti skupina maqtawí.

Podle nápisu z roku 685 dobyl kolem roku 700 př. n. l. mukarrib Karib´il Watar I., v ass. textech Kariba-ilu, Aušán/Ausán a Hadramaut/Hadramút a ovládl produkci a obchod kadidlem.

Podle starozákonního příběhu měla prý sabajská královna Bilqís/Bilkís navštívit židovského krále Salomona a ohromit ho svou moudrostí a bohatstvím. Příběh, zdá se, vyšel spíše z dílny hellénistických židovských autorů snažících se zveličit moc malého židovského státu.

Postava královny žije v mohamedánské tradici jako kouzelnice Makeda a v ethiopské byla považována do roku 1974 za součást císařského rodokmenu.

Poslední ethiopský císař Hailé Selassié se pokládal za 225. jejího potomka. Roku 1975 byl rok po komunistickém puči uškrcen a jeho tělo zabetonováno do záchodu v palácové koupelně (odkud vyzdviženo a pochováno v císařské hrobce až roku 2000). Podle jiné pověsti, domácí, je prý Sana´á jedním z nejstarších měst lidstva založené Noahovým (Nóémovým) synem Šemem.

Od c. 650 př. n. l. měli Sabajové své osady na erythrejském pobřeží v Africe. Kolem 300 př. n. l. spojili celou jižní Arábii mezi Rudým mořem a Arabským pod svou moc. Kontrolovali východoafrické pobřeží, Azánii. Autokraticky vládli mukarribové, kněží-králové (královský titul přijal až mukarrib Šamír Juhar'iš z 3. st. n. l.).

Od prvního století př. n. l. je doložen v jihoarabské Sabě monarchotheismus: král byl spojován s kultem boha al-Maqáh/Almaqáh (zahnáno až ve 4. století n. l. křesťany a hebrejským náboženstvím). Almaqáhův kult pěstován též v říši Da'mot/Di'amat v oblasti Tigray a v Eritreji, viz tam a rok 600.

Roku 24 př. n. l. na krátko obsadil Ma'árib C. Aelius Gallus. Roku 260 n. l. obsadili zemi Sabajů Chimjarové/Homérité, prý císařem Constantiem II. byli získáni pro křesťanství, ale roku 575 se stali součástí říše perských Sásánovců. Po dobytí Jerúsaléma Římany roku 70 n. l. a vyvrácení Jahweho chrámu se ve větší míře i na jihu Arábie usazovali Židé.

Roku 517 n. l. přijal chimjárský vládce Júsuf Aš‘ar Jath‘ar, v islámské tradici Dhú/Zú Nuwás, židovskou víru, ničil křesťanské kostely a vyvražďoval křesťany v Nadžránu, údajně to bylo dvacet tisíc obětí (dř. Abá as-Saúd na jihu Saúdské Arábie; zemřel 525). Po jeho smrti Chimjárové obnovili své sympatie ke křesťanům, kteří měli po Arábii a hlavně v přístavních městech silné obce s biskupy.

Od čtvrtého století n. l. vytlačoval na jihu poloostrova monotheismus arabský polytheismus. Vedle judaismu, který šířily židovské osady mezi Palestínou a Jemenem, se uchytil rahmánismus, jistý jednobožský kult "milosrdného pána nebes a země". Není známo, v jakém byl vztahu k judaismu.

V horách ve středním Hidžázu u al-Ala se o kmenu Badáúní ještě začátkem 20. století tradovalo, že je židovského původu (Alois Musil). Bohaté oasy Tajmá a Dajdán (hlavní město kdysi Lichjánů, dnešní al-Ala/Ula v Nadždu-„Vysočině“, v pozdějším kmenovém území Saúdů) byly centrem judaismu v severní Arábii, nelze však určit, zda panující dynastii tvořili judaisování Arabové nebo přímo etničtí Židé. Jejich vládu ukončil až Muhammadův zeť Alí (Tajmu pak těžce poničilo zemětřesení roku 1157).

Roku 521 n. l. obsadili křesťanští Aithiopové (Chabašát) z Aksumu Jemen (arab. jumn znamená "štěstí, požehnání", jamín "pravá strana/pravice", zde "jih"), kde byli Dhú/Zú Nuwásem křesťané pronásledováni a naopak země se v následujících letech dostala pod znamení kříže. Ve velkých městech byly postaveny aithiopským vojevůdcem jménem Abraha kostely.

Kolem roku 540 n. l. přišlo na Arábii sucho, které omezilo hospodářské možnosti regionu. Například Muhammadův děd Šajba ibn Hášim alias Abdal Muttalib (zemřel roku 578) při cestě do Syrie za věštkyní, která měla rozřešit klanový spor, nemohl se svými lidmi na obvyklých místech nalézt vodu.

Roku 571 ztroskotala Abrahova výprava proti městu Mekka, aby ji pokřtil, neboť jeho vojsko pomřelo na choleru. Roku 575 vyhnal chimjárský král Sajf bin Dhi/Zi Jazan s pomocí perských Sásánovců Aithiopy, ovládl arabský jih, ale země odváděla do Persie tribut.

Od roku 597 byl dn. Jemen perskou provincií. Roku 628 přestoupil perský místodržitel v Jemenu Badhan k islámu a po roce 632 Jemen připadl rychle se rozšiřující říši muslimských Arabů.

V Jemenu se dlouho místy udržely křesťanské a židovské obce. Kalífa Umar (zemřel roku 644) deportoval křesťany z Nadžránu do Mesopotamie, prý aby celá Arábie zůstala jen muslimská. Přesto v Nadžránu žili křesťané ještě ve 13. století a na Sokotře ve století 16.

Svůj svět Arabové obvykle člení na východní část a západní. Východní země, Bilád aš-šám, je tradicionalistické arabské označení pro Sýrii. Je v rozsahu, jak ji vyměřovali ve starověku a hlavně Římané, tedy včetně dnešního Libanonu, Palestiny a severní části Jordánska.

Bilád aš-šám je východní částí pojmu Mašrik, označení celého arabského „Orientu“, tedy včetně Iráku a Kuvajtu a někdy včetně Egypta. Mašrik je protipólem slova Maghrib, „Západ“, který se počítá od Mauritánie po Libyi.

Márib byla jednou ze starověkých, byť odlehlých, metropolí s třiceti tisíci obyvatel, kteří žili za 4,2 km dlouhou hradební zdí na ploše 110 ha (pro srov.: homérovská Troja měla třicet hektarů). Bylo centrem obchodu s myrrhou (z arab. murr, hořký) a kadidlem. Odtud odcházely na sever do Arábie, Palaistíny a Mesopotamie velbloudí karavany pod synodiarchy, vůdci karavan (tak zváni v Tadmóru, a velkoobchodníci archemporové; velbloud byl v Arábii domestikován v průběhu 2. tisíciletí).

Celá oasa Máribu byla osídlena na padesát tisíc obyvatel. U města byl chrámový komplex Awam, kultovním místem Sabajů leželo v Sirwách, 40 km západně od Maribu. Byli zde pohřbíváni sabajští kněží, v Máribu byla těla zemřelých balena do látky napuštěné pryskyřicí kadidlovníku a průběžně ukládána do čtyřpatrových mausolejí po padesáti tělech. Když byla stavba plná těl, byla zazděna. Do pohřebních věží ukládali těla zemřelých též Foiníčané/Púnové a syrští Arabové, srov. desítky staveb rodových výškových hrobek v Palmýře, z nichž nejstarší je datována rokem 304 SE, tedy rokem 7 př. n. l.

Díky vyhlášené přehradní nádrži Sadd Ma´rib na řece Wádí Sadd, Řece hráze (kdysi Wádí Sabá) bylo okolí Maribu v pustině „rájem“. Pěstovalo se obilí, datle, víno. Ještě v perské době bylo známo na devadesát druhů jemenských vín a "Jemenci" byli proslulí výrobou alkoholu (mizr), medového vína (bit) a fasi (rozinkového vína s pižmem a kafrem). Milovali opojení (jako ostatně dodnes požívají qatt/kat) a byli velikými pijany. Měli výrazy pro opití ráno (sabuh), v poledne (qajl) a večer (fahma).

Pro Araby ze severu byli Sabajové-Jemenci později odstrašujícím příkladem a monotheistický Muhammad vyhlásil alkoholismu hluboké nepřátelství fungující v mohamedánském světě oficiálně dodnes. Za povšimnutí však stojí například některé pohádky z Tisíce a jedné noci, kde kalífa Hárún ar-Rašíd se svými lidmi nebo i jiné společensky vysoko postavené osoby víno pijí a u toho ponocují (sic!), totéž je známo z novoperských dějin. Balkánští muslimové a osmanští Turci na Balkáně i v Anatolii holdovali a holdují rakiji (raki). Podobně indičtí Mugalové. Džahángír (zemřel 1627) překračoval všechny zákazy. Holdoval opiu, vínu a pálence, až z toho byl nemocen, vyhledával hinduistické symboly, zalíbení našel v Marii křesťanských misionářů.  

Začátkem 21. století se začalo víno více pěstovat zase tam, kde bylo v šedesátých letech buď zakázáno, nebo vinice zestátněny a zacházely (Maroko, Alžírsko, Tunisko, Egypt, Syrie) a rozšířila se po občanské válce výroba víno v Libanonu.

Maribská přehrada měla 550 metrů délky a zavodňovala na 1600 hektarů půdy. Prolomila se v 5. a 6. století n. l., zničilo ji zřejmě v 7. století zemětřesení.

Arabští bohové

O předmuslimských Arabech není mnoho známo, poněvadž monotheističtí ultrakoservativní radikálové systematicky památky ničili a ničí. Arabský polytheismus či asi přesněji henotheismus popsal šíitský historik z dnešního Iráku Hišám bin Muhammad al-Kalbí (zemřel roku 819) v Knize o uctívaných předmětech, Kitáb al-asnám (sg. sanam).

Arabové obecně uctívali mužský Měsíc/Wadd n. Sîn, ženské Slunce/Šams (aš-šáriq, „zářivé“), jeho dceru, a Afrodítu/al-'Uzzá s pestrými kmenovými specifiky v symbolice z neopracováného kamene nebo přitesaného do lidských obrysů. Obětovali zvířata, bohyni al-'Uzzá místy zřejmě též lidi. Každá oása, kmen a domácnost měla ochranná božstva a pán domu před a po cestě se o ně otřel.

Chrámy měly strážce a dozorce, chodilo se kolem nich do kruhu. Mezi zasvěcenými místy bohů mělo zvláštní postavení Ka´ba v Mekce. V ní se uctívalo na 360 bohů a bohyň. K sakrálním místům konány poutě, zvyk, který také přetrval do arabského monotheismu, islámu. Polytheismus dostal od muslimů jméno širk, věc hříšná, bohové se stali tawághít (sg. taghút), vládci démonů, a roku 630 vyhodil Muhammad bohy z Ka'by.

Taghút, cokoli uctívané kromě Alláha, vlastně "al-Láh/Bůh", mohou být stromy (jako v případu bohyně al-'Uzzá), kameny (jako al-Lát), sochy (jako Hubal, Isáf a Nái´la). Bohové mají/měli podobná celoarabská jména, lišil se jejich lokální význam.

Al-Láh byl stvořitelem a vynikal nad ostatními kulty, viz zde níže (od něho slovo pro jediného muslimského boha Alláha). Al-Lát/Allát, "Bohyně", kult vesmírný, bývala Nabataji ztotožňována s Athénou, řecky též Alilát, al-‘Uzzá s Afrodítou, bohyně bojová, planeta Venuše. Al-Lát mívala přízvisko Matka bohů nebo ar-Rabba/"Paní", a velkou svatyni v Tá´ifu a Tadmúru/Palmýře, v Karthágu nazývána Allatu. Z prvního století př. n. l. pochází kamenný lev bohyně al-Lát v palmýrské svatyni, nalezený archeology roku 1977 a zničen monotheistickými fanatiky hlásících se k obnově kalifátu pomocí Islámského státu, kteří Palmýru obsadili 21. května 2015. V severní Arábii byla Lát uctívána jak han-Ilát (ženský člen určitý han), srov. u Qedarů roku 445. 

Al-'Uzzá, „Nejmocnější“, bývala původně bohyní Sabajů než se rozšířila po celém poloostrovu. V údolí Nachla na cestě z Tá´ifu do Mekky býval její hlavní chrám se třemi akáty, v nichž se zjevovala. Z beduínských rodů ji měli ve velké vážnosti Chuzá´a, Ghanm, Kinána, Balí, Thakíf a Qurajš/Kurajšovci. Al-'Uzzá bývala patronkou Mekky a s Manát a al-Lát tvořily hlavní božskou trojici předislámské Mekky.

Dcerou 'Uzzy byly Manát, bohyně osudu, a al-Lát, podle jiné tradice byly všechny tři dcerami al-Láhovými a jako trojice ctěny v Jatribu (což dokonce na jednom místě koránu povoluje Muhammad). Manát v podobě kamene měla hlavní chrám v Qudajdě v kmenu Hud(h)ajlí nedaleko cesty z Mekky do Medíny.

Al-Málik, král, a Ba’al/Ba‘lí, pán, byli ctěni hlavně na severu a na Sinaji. Stejně jako El, bůh, jehož jméno bylo také samostatným kultem. U Sabajů doložen Iajál, zřejmě plurál maiestatis k El (a Uwál zřejmě varianta).

Ath-Thuraijá/as-Suraijá, Plejady, zvány později an-Nadžm, tj. konstelace, bůh hromu Quzah, se ctili všeobecně. Hubal dorazil prý ze Syrie jako bůh deště (jméno souvisí s Ba’alem, nebo s „prázdnotou“, havel?). Byl pánem Ka‘by a měsíčním bohem původně kmene Huzá’a, později Kurajšovců, jejich nástupci ve vládě nad oblastí. Jeho idol/socha byl z achátu.

Podle jiné tradice byl Hubal kultem kmene Banú Kinána, s nimiž ho uctívali také Kurajšové v podobě mužské postavy z červeného karneolu. Kurajšové nahradili jeho ulomenou pravou ruku zlatou.

Mezi Mekkou a Nadžránem ctěn Dhú/Zú´l-Chalasa (jméno od lokality), lunární kult lásky Wadd/Wudd/Udd, tj. láska, přátelství, ve střední Arábii se sochou v aáse Dúmě na severu Arábie (neměl nic společného s Erótem).

Suwá' a Ja’uq, Ochránce, u Hudhajlovců/Huzajlovců v Hidžázu a v Jemenu Ja’uq v podobě koně, bohyně Suwá' tamtéž mělo ženskou sochu. Jemenským kultem byl také Jagúth v podobě lva a Athar, „nebesa“, mužská podoba ‘Uzzy, v Qatabánu Amm.

Sa'd („tyché“) u Džiddy měla uctívanou skálu, Nasr/Vítězství u Sabajů a též v Syrii byl uctíván v podobě orla. Jághút na území Jemenu, Šaj al-Qaum v Palmýře a v Petře, který nepil víno a ani se neuctívá úlitbou, panenská Duwar ctěná procesími. 'Auf byl také „ptačí“ kult a zřejmě se u něho věštilo podobně jako v klasickém auguriu.

Já'úq, Manáf („výška, výsost“) byl ctěn v okolí Mekky u kmene Hud(h)ajlí a v Hauránu, bůh hromu a duhy Quzah, Rudá („náklonnost“), měla kultovní idol/sochu u kmene Tamím a doložena je i v Palmýře.

Džadd/Gaddá („štěstí“), panarabský bůh al-Qajs zmiňovaný v nabatajských nápisech z al-Hidžru, Isáf a Ná’ila, muž a žena s kamenným kultem na kopcích Safa a Mirwa v okolí Mekky. Jiným z bohů byli Anbai-Nabu, „posel bohů“, ma´inský Nakruh, údajně „Saturn nebo Mars“, al-Uqasir uctívaný poutěmi a tanci v podobě kamene beduíny v Syrské poušti. Jeho svatá místa měla rybníky, do nichž se vhazovaly obětiny.

Manát v Mekce a v Jathribu/Madíně byla ničivou bohyní, hlavní sudička, paní nad životem a smrtí (Arabové v posmrtný život a vzkříšení nevěřili).

Dhú 'l-Halasa/Hulasa (jméno od lokality) byl ctěn na severu Jemenu a v pozdějším království 'Asiru. Měl též svatyni v Mekce.

Červená skála připomínající lidskou postavu a osada al-Fals mezi pohořím Salmá a Aja v Arábii na pozdější Poutnické cestě z Kúfy do Mekky (Makka), kterou dala opatřit studněmi a zastávkami manželka Hárúna ar-Rašída Zubajda (odtud také Zubajdina cesta) byla kultovním místem kmene Tajjí (Tayyi´).

Na pokyn Muhammadův ji roztloukli lidé prorokova zetě Alího kolem roku 630 n. l. • Nezaměňovat s fals, pl. fulus, měděnou mincí raženou poprvé Umajjovci, jejíž jméno je z (východo)římské mince follis.

Hlavním božstvem Nabatajů byl Dhú/Zú 'š-Šará (řec. Dúsarés; jméno podle lokality, „on z hory – pán hory“), Hellény identifikovaný s Dionýsem (manželka se jmenuje Charišá, „slunce“). Ctěn v jeskyni s padající vodou. Hlavní chrám měl v Petře. Jeho svátek spadal na 25. prosince, kdy se narodila panna jménem Chaabu (ctěna v podobě kamene) a Dúsarés, ale v Petře se konaly slavnosti už v srpnu.

Jathrib/Madína byla za Muhammadových časů známá liberálními ženami, hlavně rozvedenými, a vedle polygamie se mezi místními Araby praktikovala polyandrie i monogamie s konkubinátem.

Předislámské obřady kolem Ka'by v Mekce prováděly některé ženy i muži nazí. Ka´ba může být odvozeno od ka'b, „kostka“, nebo od ka’ba, dívka s velkými prsy, srov. s Chaabou.

Všesemitské slůvko il/él, ilu, iláh, ha-iláh apod. bylo původně jménem měsíčního kultu Al-Láh n. Halláh v nápisech ze as-Safá (odtud monotheistický Alláh) s řadou přízvisek, které zřejmě také přešly do islámu jako přízviska jeho boha (?).

Slunce mělo ženskou koncovku: ilát, iláhat, ha-ilát, al-ilát. Arabské iláh bez členu znamenalo „božstvo, kult“, se členem al-Láh (= Alláh) boha konkrétního, nyní již jediného.

V Mesopotamii arabští beduíni ctili kulty Atarsamaim (Aštartu z Qedaru), Rusá'u a Nucha'a. 

Hlavním bohem polytheistických Sabajů byl al-Maqah/al-Mákuhu, Měsíc či jeho posel. Jeho protějškem byla panarabská bohyně Slunce Šams (v Mesopotamii to byl bůh). Jejich vyobrazení se dosud nenalezlo a spekuluje se proto o tom, že také u Jihoarabů bylo zakázáno zpodobňovat bohy, podobně jako později u všech monotheismů. Sabajové žili životy s řadou náboženských zákazů, věřili v hřích, ale provozovali sakrální prostituci.

Ma'ín na severu pozd. Jemenu se sídlem v Sana'á obchodoval od 4. st. př. n. l. s Egyptem a mnohem dříve s Babylónci. Mínájské obchodní kolonie byly v Hidžázu (Dajdán, bibl. Dedán, založili dnešní Ma´án na jihu Jordánska), jejich cesty vedly po celém tehdejším světě. Koncem 4. st. se země Mínajů/řec. Mínaioi se střediskem v městě Karna n. Karnana zmocnili Sabajové/řec. Sabaioi.

Stát Qatabán/řec. Kattabaneis ve vnitrozemí na pomezí hranic mezi severním a jižním Jemenem se stal součástí Saby koncem 5. st. př. n. l., Chimjárové (řec. Homerité, Homerové) ovládli jih Arábie v době c. 115 př. n. l. do 525 n. l. Byli původně sabajským klanem a sídlili na jemenském pobřeží Rudého moře s hlavním městem Zafar/řec. Tamma.

O Hadramautském království/řec. Chatramótítai s hlavním městem Šabwá/řec. Sabata v dn. východním Jemenu a Aušánu v okolí Adenu je známo velmi málo, viz tam.

Na severu existovala od 4. do 1. st. př. n. l. království Lichjánů, Dedán, dnešní al-Ala/Ula byl c. 25 př. n. l. obsazen Nabataji. Jejich sídelní město je poprvé doloženo ve 4. st. př. n. l., království a samostatnost obyvatelstva, hovořícího aramajsky, skončily roku 106 n. l., kdy se území stalo římskou provincií. Poslední nabatajský text je z roku 356 n. l. nepředpokládá se, že by migrovali z jihu, podle všeho měli vazby na Mesopotamii.

Jedním z lichjánských kmenových svazů byli Baní Hamdán, z něhož pocházejí dnešní soupeřící kmeny Hášid a Bakil, sídlící v Saúdské Arábii a v Hadramautu, a Baní al-Mašrúkí v dnešním Libanonu, kteří jsou maronity, šíity i drúzy.

Thamúdové byli velká skupina severoarabských klanů v okolí oasy Taimá´ (Tema) a Máda'in Sálih se státností v době mezi 4. st. př. n. l. až 3. nebo 4. st. n. l., kdy jako římští foederati střežili hranice od syrské pouště po Aiku/Aqabu, viz o nich a jejich nástupcích na římském východu roku 325+. Jejich graffiti používaly vlastní abecedu. 

Safajské nápisy v severoarabské abecedě o 28 znacích systémem bústrofédon z 1. st. př. n. l. až 4. st. n. l. mají název podle místa objevu (pustina as-Safá´ jz. od Damašku).

O židovské populaci v Arábii viz pod Iúdaioi.

Vládci Sabajů a Chimjárů (dh = z, th = s): 1. Samah-‘Alí, 2. Jada´-il Dharih, 3. Jati‘ámar/It‘amrá Watar I., 4. Jada’il Bajin I., 5. Jati‘ámar/It‘amrá Watar II., 6. Karib-il Bajin I., 7. Dhamar‘Alí Watar, 8. Samah’Ali Janif I., 9. Jati‘ámar/It’amrá Bajin I., 10. Karib-il Watar I. (kolem roku 700), 11. Samah’Alí Darih, 12. Karib-il Watar II., 13. Il-Šará I., 14. Jadá‘ I.,

15. Jakrib, 16. Jathí´, 17. Karib-il Watar III., 18. Samah, 19. Il-Šará II., 20. Dhamar, 21. Jadá‘ II., 22. Dhamar (podruhé), 23. Karib-il Watar IV., 24. Il-Karib-Juhan‘im, 25. Karib-il Watar V., 26. Wahb-il (Vebelios, „dar boží“), Anmar Juhan’im, 27. Dhamar’Alí Darih I., 28. Naš´a Karib Juhamin, 29. Násir Juhan’im,

30. Wahb-il Jahuz, 31. Karibil Watar Juhan’im, 32. Jarim Ajman I. (cca. 80 až cca. 60?), 33. ‘AlhanNahfan, 34. Far’um Janhab, 35. Jarim Ajman II. (cca. 35 – 25?), 36. Ša’irum Awtar, 37. Jazil Bajin, 38. Il’ašará Jahdub (nos. 36 – 38 vládli současně, no. 38 přežil oba, byl prvním z panovníků chimjárských), 39. Naš’a Karib Jamin Juharhib, 40. Watar Juhamin, 41. Jásir Juhasdíq, 42. Dhamar’Alí Juhabir I., 43. Tharan Ya’ubb Juhan’um, 44. Dhamar’Alí Juhabir II.,

45. Dhamar’Alí Bajin, 46. Karib-il Watar VI. 47. Halk-amár, 48. Dhamar’Alí Dharih II., 48. Jadá‘-il Watar (cca. 200 n. l.), 49. Il-Adhdh Naufan Juhasdíq (cca. 245 n. l.), 50. Jásir Juhan’im, 51. Šámir/Šammar Juhar’iš (c. 300, srov. rok 325, podmanil si všechna jemenská království), 52. Jarim Jarhab, 53. Ela‘amidah z Axúmu (340 – 378), 54. Malik Karib Juhamin (378 – 385), 55. Ab-Karib As’ad (385 – 420), 56. Waraw’amár Ajman (420 – 425), 57. Šarah‘bil Ja’fur, 58. Ma’ad Karib, 59. ‘Abd-Kilal,

60. Šarah’bil Jakuf, (vládl od roku 464), 61. Nauf, 62. Lahi-‘Athra Januf, 63. Marthad’ilan Januf (vládl od roku 496), 64. Ma’adi Karib Ja’fur, 65. Júsuf Aš’ar Jath´ar alias Dhú/Zú-Nuwás (cca. 515 – 525), 66. Sumu Jafa´ Ašwa´ (do cca. 533), 67. Abrahah (do 570), 68. Jaksum (570 – 572), 69. Mazruq (572 – 575), 70. Ma’adi Karib (do 577, pak pod perskou kontrolou, od roku 631 pod kontrolou arabského chalífátu).

Arabové na římském trůnu

Arabové poprvé dorazili do Evropy s Xerxem, viz rok 480. Podle ojedinělé zprávy Strabónovy s sebou přivedl do Evropy Araby Foiníčan Kadmos, který se usadil v zemi později nazývané Boiótie. Araby měl usadit na Euboji na místě, kde později vznikla Chalkis.

Nejstarší známá panovnická jména arabská patří ženám. Assyrští králové válčili s nomádským živlem od osmého století, viz rok 736 a 734. Královnou-kněžkou/kumirtu kultu kmenového svazu Qedarů byla tehdy Zabibé a po ní Šamší, po ní Jati'e. Po Jati'e vedla do válek Qedary Te'elchunu, ale byla Assyřany i s kultovními sochami jata. Královny mívali mužské spoluvládce, ale o vymezení jejich pravomocí jako vůbec o arabském předmuslimském severu toho známo moc není.

Říman z Afriky L. Septimius Sevérus (193 – 211) se oženil se Syřankou Iúlií Domnou Augústou z velmi vlivné a zámožné rodiny z Emesy, v jejímž rodu se držel také velekněžský úřad místního meteoritského kultu Slunce. Jejich dětmi byl Caracalla a Geta (211 – 217 n. l.). Caracalla se prý jako jediný z Římanů oženil se svou matkou, vdovou po Septimiovi Sevérovi, ale zpráva je pravděpodobně spíše ze zdroje bulvárního.

Sestrou I. Domny z Emesy byla Maesa alias Varia. Měla dvě dcery, Symiamiru a Iúlii Mammaeu, Héliogabalovu babičku. Druhá Symiamira či Symiasera alias Iúlia Soaemias Bassiána Augústa byla dcerou Iúlie Maesy a matkou císaře zvaného později Římany Elagabalus/Héliogabalos nebo Sardanapallos (218 – 222). Sestra I. Maesy byla Iúlia Avíta, matka císaře Sevéra Alexandra (222 – 235).

Posledním Arabem na římském trůnu byl Philippus Arabs (244 – 249). Jeho otec Marínus byl římským jezdcem a šejkem, císařův bratr se jmenoval C. Iúlius Priscus (intrikoval proti Deciovi, popraven). Podle jednoho z křesťanských historiografů Eusébia byl prý Philippus prvním křesťanským císařem (což je zřejmě vycucané z prstu, protože Ph. byl nábožensky velmi tolerantní)§ 668

V Emese byl za Valeriána veleknězem Elah-gabala Úranios Antónínos z císařského rodu a razil dokonce zlatou autonomní mince.

Arabky ve vysoké římské politice

Druhou manželkou Sevérovou byla Iúlia Domna Augústa ze syrské Emesy, první Arabka u moci v Evropě. Proslulá záletnice se stala dokonce milenkou svého syna Caracally. Přihlížela vraždě Gety, druhorozeného syna, smrt krutého Caracally 8. dubna 217 neunesla, nového vládce Macrína odmítla a sama si vzala život hladovkou (důvodem mohla být i pokročilá rakovina prsu). Po Plautině přijala titul máter castrórum a obklopila se literáty, filosofy, vědci, mezi nimi také lékařem Galénem.

Sestra Sevérovy manželky byla Iúlia Maesa, nazývána dobově Syřanka nebo Foiníčanka, byla již od roku 218 nazývána Augústa et máter castrórum, A. a matka táborů. Se svou prvorozenou dcerou Iúlií Soaemias Bassiánou, manželkou římského jezdce z Apameie Sex.

Varia Marcella, Caracallou povýšeného na senátora, zařídily nástupnictví ve svém rodu pro velekněze kultu meteoritového bůžka Elah-gabala/El-gabala v Emese s oficiálním jménem římského občana Varius Avítus Bassiánus alias Héliogabalos/Elaiagabalos, Elagabalus/El-gabalus. Bylo mu čtrnáct.

Druhorozená dcera Iúlie Maesy byla Iúlia Avíta Mammaea/Mamaea a jejím synem se Syřanem Gessiem Marciánem byl Gessius Bassiánus Alexiánus (jméno A. či Alexió bylo odvozeno od Alexandros a bylo označením emeských kněží). Po adopci Elagabalem přijal jméno M. Aurélius Alexander, jako císař M. Aurélius Sevérus Alexander.

So(h)aemias dostala od senátu titul m. castrórum a máter senátús, zřejmě první v Evropě. V Římě a u dvora největší vliv ale měla její matka Iúlia Maesa, arabská Livie. Od Evropanů se jí dostalo jako první božských poct. Držela se u moci a z Říma se jí nechtělo. Stará dáma se proto po pádu Elagabala postarala o nový puč a zainvestovala ho (= nařídila zavraždit svou dceru Soaemiadu s jejím šíleným synem).

Instalovala svého druhého vnuka Alexiána-Alexandra. Zemřela roku 226 a až do konce řídila s Mammaeou římskou říši. Mammaea zdědila Maesiny tituly, navíc obdržela od senátu ojedinělé jméno matka lidstva. Byla na peníze a majetek vůbec, jakoby užívala poslední příležitosti a zřejmě to byla nejmocnější z Římanek v dějinách.

Roku 235 byla zavražděna nespokojenými vojáky pocházejícími z Británie se synem Sevérem Alexandrem v Bretzenheimu u Mohuče (villa Bretannórum se lokalita jmenovala ještě v karolinské době).

Manželkou Diocletiánova spoluvládce Maximiána byla Eutropie, syrská Arabka (?), matka Maxentiova.

O arabském kalifátu/chalífátu, Abbásovcích, Baghdádu, islámu apod. viz Mesopotamie a Arábie.

Arabión z Numidie, s. Massanasův či Masinissův, dyn.§ 47, 44-41, 25

Arabiové, národ v jižním Balúčistánu§ 325

arabisace, hellénského živlu§ 96

Arabská poušť, v ET mezi Nilem a Rudým mořem, dnes Východní poušť, arab. as-Sachrá aš-šarqíja; srov. pod Núbijská poušť a Západní p.§ 331, 328+, 356+  

Arabské moře, Arabský/Perský záliv§ viz Erythrá thalassa, Záliv 

Arabský záliv, Arabikos kolpos, lat. Sinus Arabicus, dn. Rudé moře; srov. pod Diré§ 773, 735, 519, 280, 270, 260, 245, 25

Arabsky se dnešní Rudé moře jmenuje ´al-bahru l´-´ahmaru.

Arad-Mulissi, Urud-Mulissi, možné i Arad-Bélet, s. Sîn-achché-eríby, otcovrah a král-usurpátor, hebr. Adramelech/Adrammelech, řec. Adrúmachos§ 681

Arad-Nanna, ensi v Chamazi§ 2048

Aradión, rebel n. usurpátor v Africe§ 280+

(Q.) Aradius Rufínus, praef. Urbí§ 284+, 306+, cos. suff. 311+    

Aradius Rufínus, prawf. Urbí§ 361+

L. Aradius Valerius Proculus, praef. Urbí§ 306+, cos. 340+, 338+  

Arados, Árados, m. na o. ve Foiníkii, hellénist. Antiocheia tés Píeriás, starý Arwad či Armad, dn. Ruad v SYR§ 759, 701, 665, 333, 305, 259, 168, 149, 144, 143, 138, 104, 41, 38

Na pevnině proti ostrovu ležel Antárados, dn. Tartús. 

Araharius, vůdce Quádů§ 358+

Arácha z Urartu, s. Chaldi-ti§ viz Nabû-kudurrí-usur IV.

Arachés, ř. v Albánii a Ibérii pod Kavkazem, dn. Aras v Armenii, ázer. Araz§ 66

Arachósie, Arachósiá, per. Charaumatiš, země a satrapie ve vých. Íránu, zhruba dn. již. část Afghánistánu§ 536, 521, 330, 326, 325, 323, 317, 316, 303, 206, 200, 180, 171, 170, 130, 50, 20+, 35+   

Může být uchováno v dnešním názvu řeky a okresu v provincii Kandahár Arghandáb (není-li řekou dnešní Tarnak).

Arachthos§ viz Aratthos

Araithyrea§ viz Fleiús

Arak al-Emir§ viz Tyros u Hebronu

Arákos ze Sparty§ efor. epón. 409, 405 nauarchos

 

Aralské jezero, Oxiáné limné, lacus Oxiánus§ 209, 53

Protože jeho přítoky přicházejí o velké množství vody, nastala od 80. let dvacátého století ekologická katastrofa a mělké jezero se rozdělilo souší na dvě. Voda ustoupila o sto až sto padesát kilometrů, rybářství v podstatě zaniklo, půda se zcela prosolila a obyvatelstvo trpí chorobami roznášených nezdravím okolím nasáklým pesticidy z bavlníkových polí v zavodňovaných oblastech kolem přítoků do jezera.

Bolševický Sovětský svaz chtěl lámat rekordy v zemědělství a jeho "odborníci" na partajní zakázku vymysleli ve Střední Asii zavodňovací systém z vod Amudarji a Syrdarji, přítoků kdysi čtvrtého největšího jezera na světa. Pustině na jeho místě říkají dnes Uzbekové Aralkum/Aralský písek, nebo Akkum/Bílý písek.

Bavlnu na vývoz vysazovali Rusové ve Střední oblasti už během americké občanské války, kdy její ceny stály vysoko. Bolševici podél břehů řek zahájili rozsáhlé zavodňování o sto let později a celá Amudarja zmizela cestou do jezera, ze Syrdarji dorazil v podstatě jen čůrek. Od 70. let dvacátého věku jezero mizí, v 90. letech mělo už jen šedesát procent plochy, roku 2010 pouhých deset procent (sic). Uzbekistán zato patřil v té době mezi největší pěstitele bavlny na světa a její vývozce.

 

Aram naharáim§ viz Mesopotamiá

Aramaiové, Aramajové, č. častější Aramejové/Aramejci, souhrnný název pro západosemitské nomády jednoho jazyka, aramejštiny; v klínopisných textech též zvaní Sutiové (nezaměňovat se Sutu/Sutejci), od dob křesťanských Syřané, syrština§ 2292, 2255, 770, 768, 759, 750, 747, 745, 742, 733, 732, 731, 729, 728, 722, 715, 711, 707, 681, 680, 652, 640, 626, 625, 7-, 38+, 51+, 130+   

Původně byli jednou z částí amoritského kmenového svazu Achlamu/"Beduíni, lidé z pouště," kočujícího od zač. 2. tisíciletí mezi Eufrátem a Tadmórem. Z Achlamů nejvýchodněji do Mesopotamie pronikli Aramajové, viz o vztahu obou pojmů roky 1320, 1275 a 1112, a stali se životně nebezpeční pro Babylónce i Assyřany, zmocňovali se syrochetitských státečků a jejich řeč nešiřily jejich nájezdy na usedlé obyvatelstvo Meziříčí, ale karavanový obchod, který po celém Předním východu vedli.  

Aramejské nápisy. Nejstarší nápisy pořízené v aramejštině pocházejí z osmého a sedmého století (Gerdžin-Zindžirli/Zincirli v dn. Turecku a Ninive v dn. Iráku). K nim přistupují nápisné památky ze sedmého až pátého století z Babylónu a Assyrie, většinou na hliněných tabulkách jako poznámky o obsahu assyrského n. babylónského textu. Z novoassyrské a novobabylónské doby to jsou pouze nápisy z Nerábu, několik pečetí s aramejskými nápisy a kovová miska, nalezená v Olympii. Ze skutečnosti, že klínopisné dokumenty obsahovaly aramajské poznámky, lze soudit, že příslušní úředníci nerozuměli assyrštině. V novoassyrské době jsou na reliéfech patrní písaři na klasický materiál, na hlínu, a ti, kteří psali na papyrus/akk. niáru, nijáru nebo pergamen/akk. mašku, "kůže". V této éře začala aramajština nahrazovat akkadštinu jako hlavní dorozumívací jazyk Předního východu.  

Všechny ostatní aramejské nápisy pocházejí z doby perské (s výjimkou řecko-aramejské bilingvy z Tello). Do této doby patří nápis z Abýdu na Helléspontu, náhrobní nápis z lykijské Limyry, lovecký nápis z Kilikie (jz. od Saraidinu na skále v údolí Lamas), nápisy z oasy Teimá a z Egypta, jako např. z Memfidy, Abýdu, Achnúm, Wadr as-Sábá, Rigalé atd. Rovněž nález stříbrné a kovové misky u Vladikavkazu patří do perské doby.

Z hellénismu pochází dvojjazyčný nápis z Tello. Teprve v posledním století př. n. l. jsou nápisy četnější: v té době začínají nápisy nabatejských a palmyrénských Arabů, nebo nápisy ze Sinaje.

V Palmýře nejstarší nápis pochází z roku 8 př. n. l. (304 SE), nejmladší ze srpna roku 271 n. l. (582 SE). Na sz. Indie byla aramajština v úředním užívání na nápisech a na mincích v rozmezí let 300 př. n. l. až 400 n. l. Náhrobní nápis císaře Gordiána iii. (22) v obci Zaitha u Circésia/Kirkésion v Parapotamii zavražděného za vzpoury Philippovy roku 244 byl prý pětijazyčný: řecký, latinský, perský, „židovský“/aramejský a „egyptský“.

Aramajština byla říšským úředním jazykem achajmenovské říše. V hellénismu ji vystřídalal řečtina, ale své posice z části obnovila za Parthů. Tzv. provinční podoby aramajských písem jsou od třetího století př. n. l. odvozeny od kursivy z perské éry.

Druhy písem: nabatejská aramajština (od 1. st. př. n. l. do 3. st. n. l.), palmýrská (s lokálními odlišnostmi, stejné období, typově je nejstarší nápis z roku 33 př. n. l. v Dúra-Európos), syrská (= edesská, 1.-3. st. n. l.), severomesopotamská (= severotigridská, 2.-3. st. n. l.), jihomesopotamská (= elymajská, 2.-3. n. l.), ostraka z Nísy/Nisy v dn. Turkmenistánu (100-230 AE, 148-88, podobá se avromanskému z roku 53 n. l.), Armazi/Armazciche (nad Mschetou v Ibérii/Gruzii u Tbilisi), íránské podoby.

Za křesťanství protežovala Kónstantínopolis řecký klérus, ale domácí Syrie naopak své lidi a jejich kázání v místním jazyku. Aramajština začala být zvána syrštinou a její mluvčí Syřany (nikoli však syrskými Araby, kterých byla v prvních stoletích n. l. zřejmě již většina z obyvatel syrské provincie). Část Ježíšových apoštolů mělo syrská jména, on sám mluvil aramajsky/syrsky. Jazykem křesťanů v Kérale byla rovněž syrština (a liturgicky stále ještě je). V Mesopotamii a Syrii se Aramajové v imperiální době pozvolna "arabisovali", jak je patrno z obliby arabských kultů Al-Lát, Manát, Azízos, Arsu a Gádu, srov. s. v. Arabové.

V horách severně od Damašku se ovšem mluví dodnes aramejsky ve třech vsích Džab´idin/Jab´edine, Bacha´a/Bakha´a a Maalula/Maaloula. Podle listu Financial Times ze 27. března 2004 hovoří aramejsky i děti a místní lidé byli zvědaví na film Američana Mela Gibsona Utrpení Ježíše Krista, kde se nemluví anglicky, ale aramejsky/syrsky a latinsky. Dvě vsi jsou muslimské Maalula zůstala křesťanská a jsou vní dva kláštery. Všude voblasti hovoří rodiny doma aramejsky/syrsky, ve škole arabsky.

Jistým novoaramejským dialektem hovoří skupina „Assyřanů“ v Gruzii. V Israeli jsou dvě vesnice, kde se vyučuje aramejština na základní škole: v obci Bajt Džálá u Betléma, která je z velké části maronitsky křesťanská, a v Galilaji na severu IL v obci al-Džiš, hebr. Guš chalav, řec. ta Gischala. V obou případech jde o oblasti, kde se kdysi pohyboval biblický Ježíš. "Syrsky" vysílá ze Švédska satelitní televise  Soryoyosat a vycházejí tam noviny Bahro Soryoyo a ve Švédsku existuje fotbalový oddíl Syrinska FC v Sodertalje.

Syrská pravoslavná církev je ovšem odlišná od maronitské, která stojí při papeži katolíků; jazyk je stejný. Maronitských křesťanů v Izraeli je asi 210 tisíc (z toho na arabských územích šedesát tisíc), syrských pravoslavných asi dva tisíce.

Nejstarší rukopisy Muhammadova koránu/qur´án („čtení“ od slovesa qara´a, recitovat, číst; al-kitáb, písmo, kniha) obsahují velké množství aramaismů, jejichž nesprávný převod do arabštiny stěžuje porozumění jeho kanonisovaného textu (například hurisky byly spíše hrozny bílého vína než dívky). Vznik koránu totiž velmi úzce souvisel se syro-aramejským prostředím a křesťanskými a židovskými komunitami (qerjána, qirjána, syr. četba).

Nejstarší známý rukopis koránu jsou fragmenty nalezené roku 1973 při rekonstrukci jedné z nejstarších funkčních mešit v Sana´á z let asi 645-690, v Birminghamu a Paříži uchovávají fragmenty Muhammadova odkazu na ovčí či kozí kůži, které vznikly nejpozději roku 645.

Birminghamské zlomky, objevené roku 2015 v universitní knihovně, jsou radiouhlíkově datovány rozpětím let 568-645 a pergameny byly pořízeny z kůže jednoho zvířete. Toto zjištění vyprovokovalo intensivní otázky o původu islámu. Pokud totiž manuskript vznikl po roce 610, kdy bylo Muhammadovi zvěstováno u Mekky učení, mohlo by jít o autentický záznam pořízený někým z nejbližšího prorokova okolí. Jsou-li však starší, je i obsah koránu starší než Muhammad, který v tomo případě učení jen převzal. Bylo by pak i možné předpokládat, že základy islámu jsou starší než vůbec Muhammadův život (narozen asi roku 570). 

Deportace Aramajů assyrskými králi. Úhrnná čísla jsou s velkou pravděpodobností obrazem chlubivosti hyperješitných panovníků, možná jsou však nápisy pravdivé. Tukulti-apal-Éšarra III. (746 – 727) násilně přesídlil během 37 deportací ze západu 368.543 Aramajů. Jeho nástupce Šulmán-ašaréd V. (727 – 722) odvlekl na východ 167.500 lidí. Král Šarru-kén II. (722 – 705) v 38 deportacích „odsunul“ 217.635 osob a Sîn-achché-eríba (705 – 681) během dvaceti přesunů usídlil do Assyrie 408.150 Aramajů.

Rozhodně tak Aššurovi králové přispěli k rozšíření aramajštiny, která zůstala všeobecným dorozumívacím jazykem oblasti zvané Úrodný půlměsíc, stala se úředním jazykem perské královské administrativy, vedle řečtiny jazyhkem seleukovské říše a rozsáhlých oblastí Střední Asie a severozápadní Indie a upadala teprve s šířením arabštiny a definitivně s expansí muslimů. 

 

Arame, Arami, země východně od Tigridu, zřejmě jméno nemá nic společného s Aramaji, ale spíše Churrity§ 2292

Aramé z Urartu, k.§ viz úvodní přehled

áranjaky, ind. bráhmanské zpěvy§ 600

Arar, gen. Araru, ř. v Gallii, dn. Saône§ 58+ 

Araraš z Karchemiše, k.; též Jaririš§ 765

Ararat, h. dnes na turecko-armenském rozmezí, jméno z hebr., arm. též Masis§ 3200 a viz Urartu

Aráros z Athén, autor komédií, s. Aristofanův§ 388

Aras§ viz Araxés

Arátor, armád. velitel v Germánii§ 369+

Arátos ze Sikyónu§ 1. achájský politik, 271, 264, 251, 250, 245 - 243, 241, 240 - 237, 235, 233, 232, 229 - 227, 225, 224, 220, 218-217, 215 - 213, s. Kleiniův; 2. 225, 219, 215, s. č. 1; 3. 181, s. č. 2;

Arátos ze Sol v Kilikii, literát (jeho bratr Athénodóros byl stoickým filosofem)§ 315, 276, 274, 239, 15, 371+ 

Aratta, Aratti, kultura Džírof/Jirof, viz pod Sumerové

Aratthos nebo Arachthos, ř. v Ambrakii§ 630

Arausió (Colónia Secundánórum, tj. „vojáků Druhé legie“ od r. 35, pozd. Colónia Firma Iúlia Secundánórum Arausióne), m. v Narbonské Gallii, dn. Orange (právě odtud pochází jméno nassavských knížat a současného král. rodu nizozemského)§ 105

Araxés, ř. v Armenii, dn. Aras§ 766, 54+ 

Araxios, velmož a byrokrat, přítel Iulianův, o. Vetiány, manž. Agilónovy§ 365+

Arawa, Uru'a, m. v Elamu§ 2490

Arawakové, vlastním jménem Lokono, kmenový svaz na severu Jižní Ameriky a v Karibiku§ 500

Arba§ viz Arbón

Arbakés, Varbakés z Médie, k., snad též Arbactus/Arbaktos§ 760

Arbalo, dnes neznámá lokalita v NRW§ 11

Arbandés z Orrhoény, s. k. Abgara VII.§ 115+

Arbarios z Persie, vojenský velitel Dáreia II.§ 423

Arbeia, pevnost na Hadriánově valu, dn. South Shields v ústí Tyneu na severu Anglie§ 166+

Arbéla (pl.), m. v Arbélítidě, sum. Urbilum/Arbilum, ass. Erba’il(u) nebo Arba’ilu/Arba-ili ("Čtyři bohové"), snad hell. Alexandreia, dn. Erbíl v Kurdistánu; ve zdejším Ištařině chrámu E-gašan-kalamma se věštívalo z jater§ 2400, 2255, 653, 651, 606, 547, 331, 116+, 123+, 134+, 216+, 217+, 231+, 236+, 283+, 340+         

Arbélítis, země a satrapie Seleukovců, sever. část bývalého kmenového území Assyrie§ 606, 323, 321, 312, 65

"arbélská kronika"§ 212+, 283+ 

Flávius Arbetió, Arbitió, mag. equitum a dvorský intrikán§ 354+, 355+, 359 až 361+, 365+, 366+   

Arbitió, comes, armádní velitel z Mágna Máxima a Eugenia§ 393+

Arbinás z Xanthu, dyn., s. Gergiův, lyc. Erbina§ 360

Flávius Arbitió§ cos. 355+

Flávius Arbogastés, Arbogast, rodu franského, comes, mag. mílitum, s. Bautónův§ 379+, 380+, 384+, 388+, 392+, 393+ viz pod Germáni a křesťanství

Arbón, lat. Arba, dn. Rab, o. chorvatský§ 301

Arbor félíx, "Šťastný strom", pevnost v Raetii, dn. Arbon v CH§ 378+

Arborius Haedujský§ viz Aemilius Mágnus Arborius

Arca ad Libanum, Caesaraea§ viz Arké, Arka

Arcadia Aegyptí, provincie§ 288+

Arcadius, Flávius A., řec. Arkadios, císař východořímský, s. Theodosia I. s Gallou, b. Honóriův§ 280, 364+, 367+, 370+, 375+, 377+, 379+, 380+, 382+, 383+, 386+, 391 až 393+ a srov. též pod Sélymbriá

arcaragantové (n. Arcaragantové?), část Sarmatů vládnoucí ostatním zvaným limigantové; nebo to byli samostatní kmenové?§ 332+, 334+, 358+  

Arcesiláus§ viz Flávius A.

arcus§ viz oblouk vítězný

Ardea, m. v Latiu, původně sídelní m. Rutulů§ 510, 446, 444 - 442, 391, 390, 69+ 

Ardaja, satr. Babylónie§ 163

Ardašír z Persie§ viz Artaxerxés

Ardeios z Lýdie, též Ardys (I.), Ardyés, s. Adyattův/Sadyattův, b. Kadyův, k.§ 757, 721

Arderikka, m. v Kissii čili v Súsiáně§ 490

Ardiaiové nebo Vardiaiové, illyrský kmen na území dn. Černé Hory§ 272, 230 - 228, 213, 136

Ardini, sídel. m. v Musasiru na sever od Assyrie§ 725

Ardipithecus, homininové§ pravěk

Arduenna silva, poh. v Belgické Gallii, dn. Ardenny§ 21+

Ardyés či Ardys z Lýdie (II.), k., srov. pod Ardeios§ 678, 665, 644, 643, 629, 617

Ailios Ardys z Athén§ arch. 150+