Ba, Hor Ba§ viz Pták

Ba'al, Ba’l, řec. Baal n. Bélos, akk. Bélu/Bélum, kanaanejský/foinícký bůh životních sil, tj. „Pán“, srov. bab. Bél; byl synem Ela, tvůrce kosmu. Baalovým bratrem byl Mot, bůh smrti. Aram. Ba'al šamín, v Egyptě připodobněn k Setovi/Sutech§ 1786, 1720, 1448, 1400, 1379, 933, 876, 854, 836, 849, 842, 738, 699, 643, 634, 622, 109, 33-, 32+ (oba Palmýra, Dúra), 273+ (Palmýra)  

Ba'al-Hammon, ochranný bůh Karthága, ctěn též např. v Palmýře§ 310

Ba'al, Baal, jméno králů v Tyru (vzhledem ke jménu užívali božských poct?):§

Ba'al I., o. Iáchi-milki§ 701, 677, 673, 665, 573  

Ba'al II.§ 570, 565

Ba'albek, Ba'albak§ viz Héliopolis, Koilé Syriá a Biqá'

Ba'al-ezer I. z Tyru, k., řec. Baleazaros§ 936

Ba'al-ezer II., Ba'al-azor, řec. Badezóros, Baalezóros, ass. Ba'ali-man-zéri, k. v Tyru§ 856

Ba’al-ezer III. n Ba'al-abar, řec. Balator, k. v Tyru§ 559, 558 

Ba'al-melek I., k. v Kitiu na Kypru§ 497, 479, 449

Ba'al-melek II., k. tamt鞧 425, 400

Ba'al Marqod, řec. Balmarkós, lat. Balmarcodus, kanaánský kult v Dejr al-Qalá'a u Bejrútu; není v CSD

Ba'al-ram, k. tamt鞧 400, 392

Ba'al Sefón, ugarit. kult, churrit. Chazi§ 1448

Ba'al Súr, "Pán Tyru", i. e. Melqart§ 332

Ba'al šamín, „Pán nebes“, aram. obdoba Dia Olympského n. Kyria, Krona, Hypsista§ 275, 168, 23-, 23+, 94+, 236+   

Ba'al-šillem I., k. v Sídónu§ 370

Ba'al-šillem II., k. v Sídónu§ 370

Ba'al-zebúb, filistský kult§ 849

Ba'alat Gebal, "Paní Gebalu/Byblu", bohyně srovnatelná s Aštartou a Hathorou, popř. jejich lokální přízvisko§ 1928

Ba'alís, řec. Baaleim, k. Ammónů§ 587

Ba'alu-šipti z Gezeru, Ba'lu-šipti, psáno (d)im.di.kud, dyn.§ 1361

Ba'ana, k. v Sídónu§ 370

Ba'luja z Amurru, b. Azirův§ 1365, 1350

Báb as-Síq, "Vstup do Šachty", mí v Petře§ 96

Báb az-Zrá/Dhra', archeolog. lokalita u Mrtvého moře§ před 6000

Baba, Bau, sum. bohyně, manž. Ningirsuova, s centrem kultu v Lagaši§ 2384, 2144 

Baba ze Simurru, ensi§ 2292

Baba-acha-iddina z Babylónu, s. Nabû-achché-bullita, spiklenec§ 595

Baba-achché-iddina, Baba-acha-iddina, k. v Babylónu§ 813, 812

Baba-šuma-iddina, guvernér Babylónie, s. Chunny§ 1125

Babaef, Baba-ef, též Chnum-ba-ef, s. Chufuův§ 2589, 2566  

Babaef (II.), s. Duaenreho, wezír za Čtvrté dyn.§ 2613, 2533 

Bábak z Persie, Pápak, s. Sásána s Rámbeheštou, o. Šápúra, Ardašíra a dcery Dinaky§ 208+, 224+ 

Babatha, Babata z Maózy, dc. Simónova, žid. podnikatelka, známa dochovaným archivem, manž. Iésúova a Iúdova, m. Iésúova§ 124+

Babati, b. Abí-simtí, manž. Amar-Suenovy, šakkanakku§ 2048, 2039

Babénesis§ Batis

Bábhravja z Indie, autor erótického spisu§ 250+

Babik z Armenie, slavný s. Andokův§ 356+

Babitu, m. n. osada v Dagaře v Zamuji§ 881

Babu, Babua z Ništunu, o. Bubua§ 883

Babu, první biskup v Nisibi§ 300+

Bábu-acha-iddina, sukkalmach assyr. králů§ 1275

Babum§ viz Bachina

Bábur, zakladatel indo-islámské dynastie Velkých Mughalů§ Hunové

Babylás, biskup v Antiocheji nad Orontem§ 249+, 362+ 

Babylón, eg. Cherau, m. na začátku Delty, severně od Memfidy§ 25+, 270+ 

Babylón, Babylónci, Babylónie, tradicionalisticky Akkadu (jako hellénistická administrativní jednotka část Mesopotamie, satrapie, od Seleukeie na Tigridu, Neápole a Nar-malchu na jih); m. bab. Báb-ilim, Báb-ilí, kassitský Kar(an)duniaš (Karduniaš užíváno též Assyřany, popř. Šu-an-na), eg. Sangaru, chet. Šanchara, dnešní al-Hilla; srov. i pod Chaldajové, tradičně až do hellénismu zvána země Akkad, za Sásánovců se kraj nazýval Asuristán/Asoristán§ 5000, 3500, 3200, 2600, 2500, 2490, 2371, 2346, 2119, 2096, 2078, 2039, 1977, 1935, 1920, 1895, 1894, 1881, 1869, 1866, 1850, 1845, 1843, 1831, 1815, 1809, 1798, 1797, 1793, 1787, 1779, 1769, 1764 - 1762, 1760, 1755, 1742, 1741, 1738, 1736, 1731, 1727, 1720, 1715, 1712, 1684, 1647, 1626, 1620, 1594, 1571, 1477, 1459, 1426, 1417, 1410, 1408, 1390, 1375, 1370, 1360, 1347, 1337, 1330, 1324, 1308, 1298, 1280, 1275, 1266, 1265, 1256, 1243, 1235, 1228, 1219, 1198, 1188, 1183, 1174, 1161 - 1159, 1140, 1139, 1143, 1125, 1116, 1103, 1099, 1097, 1081, 1075, 1068, 1057, 1046, 1033, 1024, 1007 - 1004, 987, 978, 942, 912, 908, 892, 885, 883, 878, 851, 843, 824, 819, 814 - 811, 806, 780, 772, 770, 768, 761, 755, 747, 743, 745, 734, 731, 729, 727, 722, 720, 711, 709, 703 - 700, 694, 693, 692, 690 - 688, 675, 671, 669, 652, 648, 639, 630, 627 - 624, 617, 609, 606 - 594, 589, 573, 562, 560, 556, 550, 549, 547, 540, 539, 526, 522 - 520, 518, 455, 484, 458, 445, 424, 411, 404, 401, 363, 345, 336, 333, 331, 329, 328, 326, 324 - 321, 319 - 317, 312 - 308, 294, 287, 282, 280, 278, 274, 270, 268, 253, 246, 245, 239, 236, 224, 212, 205, 204, 187, 175, 169, 168, 166, 163, 161, 150, 147, 145, 141, 132, 129, 127, 125 - 123, 110, 94, 91, 78, 69, 56 - 54, 44, 25, 8-, 15+, 25+, 27+, 114 až 116+, 164+, 212+, 214+, 224+, 227+, 259+, 325+    

Místo jménem Babilla bylo osídleno roku 1894 Amority, východokanaánskými beduiny a jejich šejk Sumu-abum, zakladatel první z deseti babylónských panovnických dynastií (v kanonickém smyslu, nikoli rodovém), si ho vybral za své sídelní. Tehdy byl prý zaveden kult Mardukův.

Takto vzniklý státní útvar s centrem na jihu dn. Iráku existoval v podstatě až do roku 539. Eufrátés protékal městem za Nabû-kudurrí-usura ii., ze Hellénů východněji: čtvrť kolem pahorku „Homera“, kam se nosila za Alexandra suť z babylónských staveb v hellénismu, s divadlem a palaistrou tedy byla na jeho západním břehu.

Později za Parthů se hnul západně a zničil část „Nového města“. Je možné, že parthská podoba města vydržela do sásánovské doby a až do arabské. Starý babylónský zvyk pohřbívat mrtvé pod domy živých se udržel do parthské doby a je doložen i v Uruku a Seleukeji.

Obyvatelstvo bylo pestrou směsicí různých původně kočujících pasteveckých ethnik semitské jazykové skupiny (Akkaďané, Amorejci, Aramejci), neznámých prapůvod. obyvatel Mesopotamie, dále potomků Sumeřanů, původ. horských Gutejců a Kassitů, později Židů (podle nálezů misek se zaříkáváními až z parthské doby), Hellénů, íránských Peršanů či Parthů a Arabů. Viz také Mesopotamie, kde další mesopotamské metropole.

O prvních kontaktech Hellénů s Babylónci viz pod Assyrie. Podle nalezené keramiky se do Babylónu dováželo již mykénské zboží (po 1500), od 6. století attická černofigurální a od 5. století červenofigurální keramika. Z 2.-1. st. př. n. l. je doloženo zboží ze Samu a razítka na amforách z Rhodu a Thasu.

Po Alexandrově smrti se o město, které chtěl dobyvatel přeměnit ve své sídelní, nikdo až tak výhradně nestaral. Za diadošských válek bylo doničeno a řada paláců proměněna v pevnosti. Za Seleuka, který opravil mohutné hradby města, které byly funkční ještě na začátku parthské éry, se pokračovalo v odklízení rumu z Esangíly s Etemenanki a v Borsippách z Ezidy. Ke konci to podle všeho nevedlo, tj. k obnově ziqquratu v původní velikosti, nicméně za Antiocha I. byly Esangíla s Etemenanki a Nabiův chrám v Borippách nově "založen". Na odstraňování suti a prachu, za Alexandra a diadochů se platilo měsíčně za sanační práci čtyři šekely/měsíc (roku 321) se pokračovalo ještě v roce 93, kdy bylo za práci vyplaceno dvacet šekelů stříbra. Z 30. dubna 267 je doklad o odvozu suti z menšího nádvoří Esangíly. 

Chrámová komunita nezanikla a za Antiocha i. dokonce vzkvétala. Antiochos ještě za otcovy vlády usazoval v městě makedonské a hellénské osadníky (domorodci jim říkali v kronikách Chané, Iámanu/Iámanája, Emanná, občanům polis podle řec polítai "pulité n. pulitánu", srov. též příklad z Kár Aššur, asi v Podijálí, z roku 88).

Babylónské chrámy fungovaly v menších městech kromě kultovních účelů též jako střediska královské správy. Velekněz šangû řídil podle všeho též život "civilní". Jak to fungovalo, nevíme, ale lze odhadnout, že se taková správa týkala nejvýše několika tisíc lidí. Ve větších městech byl nejvyšší instancí vedle domácích funkcionářů dosazený královský úředník, správce, městská administrativa od chrámové byla oddělena. Šákin témi, qípu byl dosazeným dozorcem, nejvyšším babylónským chrámovým hodnostářem byl šatammu a jemu k ruce chrámový písař, tupšar bíti.

Podle všeho Seleukos a Antiochos když pobývali v zemi, sídlili ještě v Babylónu a teprve Antiochos I. osadníky přestěhoval do nové Seleukeie/Tigridu roku 274. Autonomní chrámová občina se řídila tradičními institucemi: v čele správní rady, kněžského kollegia/kiništu stál šatammu, hlava chrámové správy. 

Za Antiocha iv. dostal asi chrám nový plášť z pálených cihel, královský palác, jeden z několika, byl "v provozu" i parthské době; nakonec skončil jako obydlí prostých lidí. Antiochos I. po založení své Seleukeie tři sta stadií opodál (asi šedesát kilometrů) sice hodně lidí z Babylónu odvedl, ale Chaldajům povolil zůstat a město se ani zdaleka nevylidnilo.

Kdy přestal chrámový komplex Esangíla s Entemenanki sloužit, není známo, ale poslední známý astronomický nápis je datován do doby císaře Tiberia. Hradby stály ještě v Pausaniově době, stejně tak žila ještě města/chrámové občiny Uruku, Sippar, Nippuru; srov. řecký dedikační nápis z Uruku z roku buď 110 n. 174+. 

Jméno hellénské polis ani lokalisace jejího centra, agorá, v B. nejsou známy (Antiocheia?), ale nepochybně existovaly, protože jsou doloženy nápisně. Homera, pokládaná za hellénskou část Babylónu, byla vystavěna z cihel a sádry. Za Antiocha iv. zde bylo i divadlo s bab. jménem bít támartu (! z horních provincií doloženo ještě v médských Ekbatanách a v bakterské oblasti), konány v rámci panovnického kultu děkovné hry charistérie (z roku 166). V Babylónu se v chrámech obětovalo kromě domácího rítu též pohellénsku, a to ještě roku 143 SE/169. Město mělo stratéga a epistata (zachována je pocta pro jistého Deinokrata, syna Byttakova), mělo gymnasion (soutěže a vítězové doloženi z roku 109).

Z parthské doby je ze závaží znám agoranomos. Ethnický mix ukazuje např. náhrobní nápis: „Aristeás, jehož druhé jméno je Ardybélteios (nikoli: Ardybél Téios)“. Byl to Hellén nebo Babylónec? Z Andru známe jednoho jeho proxena v Babylónu: Dromón, syn Fanodémův, z Babylónu.

Plíniův popis Babylónie končí na jihu Urukem, za níž pak sídlí obyvatelé, jejichž jména nelze novodobě nikomu přiřknout: Notitae, Orothophanitae a Gnesiochartae, zjevně nomádi, snad Arabové.  

Starověký Babylón očima chrámových astronomů

Záznamy babylónských astronomů, jejich deníky a výpočty nejsou právě literárním žánrem, od něhož bychom očekávali uměleckou dokonalost: po odborné stránce však překvapují relativní přesností výpočtu drah planet nebo přesností určení jejich poloh.

Babylónští astronomové zaznamenávali nebo vypočítávali polohy Měsíce, Merkuru, Venuše, Marsu, Jupitera a Saturnu, sestavovali přehledné seznamy hvězd, určovali dobu zatmění, vypočítávali horoskopy, pro chrámovou správu vedli kalendář atd.

Pro historické bádání o Předním východě mají tyto matematické údaje jen omezený význam. Babylónští astronomové však k některým svým záznamům připojovali poznámky týkající se cen základních obětin nebo stavu hladiny Eufratu u Babylónu a někdy připojili i zprávu o některé historické události.

Tabulky s takovými ekonomickými a historickými poznámkami, tzv. astronomické deníky, zaplňují hlavně popisy postavení planet a hvězd v průběhu určitého měsíce roku; většinou obsahuje tabulka údaje o několika měsících za sebou. Většina dochovaných astronomických deníků je datována, a to rokem seleukovské éry a jménem panovníka.

Ne vždy se u dochovaných textů shoduje obsah - postavení hvězd - s datem sepsání textu. Babylónští astronomové totiž někdy zpětně vypočítávali postavení hvězd a planet, snad z didaktických důvodů, snad pro doplnění chybějících textů v inventáři.

Tyto vlastně zprostředkované údaje spolu s přímou datací na konci deníků mají velký význam pro helénistickou chronologii a jejich použití značně doplňuje a upřesňuje údaje známé z klasických pramenů. Ve všech astronomických textech (ale i obchodních a liturgických) se v pozdněbabylónské době používala datace podle seleukovské éry, tzn. doby vlády Seleukova rodu nad celým Předním východem.

Éra má začátek dne 1. nisannu 311 př. n. l., tj. 3. dubna. V datování podle seleukovské éry se pokračovalo, i když Babylónie již měla jiné vládce - Parthy.

Poslední „seleukovské“ datum je rok 181, r. 131 př. n. l., kdy se Antiochos VII. Dobroděj pokusil získat zpět Mesopotamii. Babylónci však nic nezměnili na způsobu datace, pouze připojovali dodatek o nové éře, která začíná o 64 let později.

Pozdněbabylónští astronomové svými záznamy vlastně položili základy historiografie té doby. Pro přehlednost si sestavovali seznamy panovníků a připojovali i stručný výčet nejdůležitějších událostí jejich vlády. Pouze několik textů tohoto druhu bylo zveřejněno. Pro naši znalost dějin Předního východu helénistického období jsou však velmi důležité.

Dokladem toho je například tabulka uložená v Britském muzeu pod inventárním číslem 35 603. Původně obsahovala asi 34 řádků textu a je vcelku dobře zachovaná. Zde její překlad:

„Alexandros (III. Veliký) vládl 7 let. Filippos, bratr Alexandrův, vládl 6 let. (Rok) nebylo krále v zemi. Antigonos, velitel vojska, (byl zvolen vojevůdcem). Alexandros, syn Alexandrův, vládl 6 let.

Sedmého roku (rozumí se: seleukovské éry) se Seleukos I. stal králem: byl to jeho první rok vlády (rok 305/304 př. n. l.). Vládl 25 let. V ulúlu roku 31 byl král Seleukos zabit v zemi Chaní (28. 8.-25. 9. 281 př. n. l., v Thrákii).

Roku 32 se stal králem Antiochos I., syn Seleukův; vládl 20 let. 16. ajjaru roku 51 zemřel veliký král Antiochos I. (3. červen 261 př. n. l.). Roku 52 se stal králem Antiochův syn Antiochos II.; vládl 15 let. V měsíci abu roku 66 (31. 7.-29. 8. 246 př. n. l.) došla do Babylónu zpráva, že veliký král Antiochos (zemřel).

Roku 67 (se stal králem) Seleukos II.; (vládl 20 let. Roku 86... zemřel král Seleukos II.). Roku 87 se stal králem Seleukos III. (225 př. n. I. vládl 3 roky. Roku 89 byl zavražděn).

Roku 90 usedl na trůn král Antiochos III. (r. 222/1 př. n. l.); vládl 35 let. Od roku 102 do roku 119 spoluvládli Antiochos III. se svým synem Antiochem (210/09-193/2 př. n. l.). V měsíci simánu roku 125 došla do Babylónu zpráva, že 25. dne (rozumí se: téhož měsíce) byl v Elamu zabit král Antiochos III. (5. červenec 187 př. n. l.).

Téhož roku dosedl na trůn jeho syn Seleukos IV. a vládl 12 let. 10. ulúlu roku 137 král Seleukos IV. zemřel (4. září 175 př. n. I.).

Začátkem téhož měsíce (!) dosedl na trůn Seleukův syn Antiochos IV. (!) a vládl 11 let. V měsíci arahsamna téhož roku začali spoluvládnout Antiochos IV. se svým synem Antiochem (23. 10. až 21. 11. 175 př. n. l.). V měsíci abu roku 142 byl na rozkaz krále Antiocha IV. zavražděn jeho syn Antiochos (31. 7.-29. 8. 170 př. n. l.).

Roku 143 vládl král Antiochos IV. (rozumí se: opět sám). V měsíci kislímu (roku 148) došla zpráva, že král Antiochos IV. (byl v Elamu zabit. - 20. 11. až 18. 12. 164 př. n. l.)..."

Tabulka obsahovala ještě asi tři řádky a končila pravděpodobně událostmi roku 141 př. n. l., kdy parthský král Mithridátés obsadil Babylónii. Text je přes některé zjevné omyly pozoruhodný především pasáží týkající se přechodu vlády ze Seleuka IV. na Antiocha IV. Tato verze není známa z klasických pramenů.

V astronomických denících se nesetkáváme pouze se jmény panovníků a daty. Je zachováno mnoho historických poznámek různého obsahu a rozsahu. V některých případech lze hovořit o přímo kronikářských záznamech. Bohužel jen nepatrná část těchto textů je publikována: většina podobných klínopisných tabulek totiž stále ještě leží v depozitářích muzeí či vědeckých ústavů a snad i čeká na svého nového objevitele.

Dosud byly zveřejněny pouze čtyři tabulky s kronikářskými záznamy. Jsou to astronomické deníky, obsahující kroniku bojů diadochů o Babylónii z let 321-308 př. n. l., text z roku 141 př. n. l., dokumentující přechod vlády nad Babylónii ze Seleukovců na Parthy a text pojednávající ve své kronikářské části o bojích Parthů v Elamu a Médii s povstalci (rok 78/77 př. n. l.).

U těchto tří tabulek je však text značně poškozený a v některých případech až nesrozumitelný. Text čtvrtého astronomického deníku je dobře dochovaný a jeho kronika zaznamenává události let 274-273 př. n. l., kdy začala velká válka, jež zachvátila celé východní Středomoří, tzv. I. syrská válka.

Informuje nás o bojích mezi Antiochem I. a Ptolemaiem II. v Koilé Syrii, o hladomoru v Babylónii v těchto letech, o přestěhování chaldejského obyvatelstva z Babylónu do Seleukeie na Tigridu, nové královské rezidence. Zajímavá je zmínka o zavedení řeckých mincí měděné (?) ražby jako směnné jednotky v Babylónii/manûtu ša Bábili.

O tom, jak vypadaly kronikářské záznamy pozdněbabylónských astronomů si můžeme učinit představu z následujícího historického textu uvedeného deníku: na tabulce zaujímá posledních 12 řádků, což je zhruba čtvrtina z celého astronomického textu.

... „Tohoto roku (rok 38 = 274/3 př. n. l.) zanechal král pro zesílení posádky své vojsko, ženu a následníka trůnu v Sardech a vypravil se do Syrie proti egyptských vojákům, kteří vpadli do Syrie. Egyptští vojáci se před ním dali na útěk.

24. addaru (27. březen 273 př. n. l.) odeslal satrapa Akkadu (= Babylónie) do Syrie ke králi stříbro, šatstvo a rozličné věci a nářadí ve velkém množství z Babylónu a královské rezidence Seleukie spolu se 20 slony, které poslal králi satrapa Baktrie.

Měsíc addaru: v tomto měsíci shromáždil stratégos z celé satrapie královské vojáky umístěné v Akkadu a v měsíci nisannu (roku 39!) se vypravil na pomoc králi do Syrie. Tohoto roku (38) se kupní ceny v Babylónu a ostatních městech platily řeckou měděnou (?) mincí. Téhož roku byl v zemi velký hladomor.

9. addaru roku 37 (24. března 274 př. n. l.) králů Antiocha I. a Seleuka (jeho prvorozeného syna) se navrátili do královské rezidence Seleukeie na Tigridu satrapa Akkadu a královští úředníci, kteří se roku 36 vypravili za králem do Sard, a vydali nařízení k obyvatelům Babylónu.

12. tašrítu (rozumí se: rok 38, tzn. 20. října 274 oř. n. l.) odeslali obyvatele Babylónu do Seleukie. Téhož měsíce (rozumí se: addaru) odebral satrapa Akkadu a připojil k majetku krále zemědělskou půdu, která byla v roce 32 dána na rozkaz krále Babylóncům, Borsippanům a Kutejcům pro obživu, stejně jako skot a brav a vše, co ve městech a obchodních střediscích Babylónci měli v držení podle pokynů předešlého krále (= Seleukos I.).

V témže roce bylo vyrobeno po celé Babylónii množství cihel pro stavbu Esangíly. Ze stavebního kamene ...

V Akkadu nastal hlad. Lidé prodávali své děti za stříbro. Lidé z hladu umírali. V tomto roce byl (totiž) v zemi velký hladomor. Kupní ceny se platily měděnou řeckou minci. Rok 38 králů Antiocha I. a Seleuka...“

Téměř všechny astronomické deníky obsahovaly ceny základních potravin, které v babylónském kultu sloužily též jako obětiny, zároveň však byly i deputátními příděly pro chrámové zaměstnance nebo majitele, někdy i dědičné, těchto deputátů. Pravidelně se uvádějí ceny obilí, datlí a sezamu, kromě toho i vlny.

Údaje se vždy týkají měsíce, který popisuje astronomický text; někdy se uvádějí rozdílné ceny na začátku, uprostřed a na konci téhož měsíce. Jednotlivé produkty se uvádějí vždy ve vztahu k „1 šekelu raženého stříbra“, a to po dobu delší než 200 let.

Nejstarší takový text je z doby vlády Alexandra Velikého, nejmladší datovaný je ze začátku 1. století př. n. l. Tak např. v Alexandrově době se dalo za jeden šekel stříbra (asi 8 gramů) „nakoupit“ 1-2 paršiktu (1 paršiktu asi 60 litrů) obilí, o jedno století později 4 paršikty, v polovině 2. století př. n. l., na začátku vlády Arsakovců, již opět kolem 2 paršiktu.

S cenami obilí v podstatě korespondují ceny datlí a sezamu, i když mají vlastní výchylky. Ceny vlny vykazují značné výkyvy - šekel stříbra představoval hodnotu nejméně 2 min vlny (asi jeden kg) na začátku arsakovské doby, nejvíce 6 min (asi 3 kg) v době vlády Antiocha IV.

Ceny obilí, datlí a sezamu celkem úzce souvisejí s politickými dějinami Babylónie, respektive Seleukovské říše. Ceny byly vysoké v době bojů diadochů o Babylónii, za Seleuka I. se stabilizovaly, avšak v době jeho nástupců, kteří neustále vedli války s Ptolemajovci, opět vzrostly.

V době Antiocha Velikého ceny silně poklesly, nejníže byly za vlády jeho druhého syna Antiocha IV. Na začátku posledního století př. n. l. se dostaly na úroveň cen předseleukovské doby.

Kolem cenových údajů v astronomických denících je řada nejasností. Tou základní asi bude tato: proč astronomové uváděli ceny produktů, které vyráběl sám chrám a které byly určeny převážně pro příslušníky chrámové občiny? Nejasné samozřejmě zůstávají i váhové relace atd.

Odpovědět na tyto otázky je dosud nemožné, protože většina dochovaných tabulek tohoto typu ještě není publikována. Těch několik desítek astronomických deníků s cenovými údaji, které v podobě autografu opustilo depozitáře muzeí, nestačilo pokrýt tak dlouhý časový úsek helénistické Babylónie: na jedno desítiletí připadají 2 až 4 tabulky.

Astronomické tabulky jsou posledními akkadsky psanými texty zanikajícího Babylónu. Nejmladší publikovaný klínopisný text je z roku 7 až 6 př. n. l., nejmladší nepublikovaný údajně z roku 75 n. l.

Z astronomických textů jsou to především deníky, jež mají velký význam jako doplňující historický pramen k poznání helénistického období dějin Předního východu. Kromě své vlastní vypovídací hodnoty historického pramene jsou též jasným dokladem posledního kulturního rozmachu chaldejského Babylónu umožněného uvolněnými politickými poměry v Seleukovské říši a zájmem Hellénů o orientální kultury.

Právě v tomto období měli Hellénové možnost poznat úroveň znalostí babylónských astronomů — např. pomocí překladů Béróssových nebo přímým působením Babylónců mezi hellénskými učenci, viz o něm s. v. Béróssos. Tyto zprostředkované znalosti zůstaly základem poznání vesmíru pro evropský svět až do 17. století.

Role babylónských chrámů za Parthů upadala, ochabovala jejich hospodářská moc, až zcela zanikly. Vlastní důvody neznáme, ale první Parthové mimo jiné deportovali část obyvatelstva Babylónie do Médie a chrámy přími ničili, viz události u roku 129 př. n. l. Chrámové majetky se pak dostávaly do soukromých rukou. Zda-li a jak na tom profitoval parthský dvůr, známo není. Pokud v Babylónii nějaký starý kultovní život Parthy přečkal, nábožensky upnutí Sásánovci zbytky zlikvidovali.  

Vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Nový Orient xxxviii, 1983, p. 83n.

babylónská v잧 viz zikkurratu, ziqqurratu

babylónština, východosemitský jazyk, nejmladší známý text§ 7

babylónské chrámové společenství, státoprávní instituce

Plnoprávní obyvatelé Babylónu-členové chrámové občiny kolem ústředního kultovního komplexu se titulovali Babylónci. Ve shromáždění Esangíly, puchru ša Esangíl, rozhodovali někteří z nich o chodu společenství a volili své úředníky, viz níže. Nejvyšší chrámový činovník byl šatam Esangíly, šatammu ša Esangíla.

Královy úředníky od novobabylónské doby v chrámových společenstvích byli dohlížitelé. Místodržitel, např. v Uruku, se jmenoval šákin témi ša Uruk, tj. (člověk) dávající rozhodnutí/praefect; jeho zástupcem byl šanu ša Uruk, tedy „dvojka v Uruku“. Úředníci zřejmě u dvora podléhali ministrovi dvora a jeho financí, slovy novodobými, báb šarri, tj. „brána ke králi“. Šákinové z babylónských měst zmizeli za Peršana Xerxa. 

V hellénismu se městský úředník staral o pokladnu, chreofylakion, ministr byl „přes příjmy (pův. význam: přístup)“, ho pros tón prosodón.

Další babylónští chrámoví úředníci: qîpu (ša) Eanna v Uruku, ša Echursag v Uruku, ša Esangíla v Babylónu, ša Ezida v Borsippách, ša E-imbi-Anu v Dilbat, ša Ebabbara v Sipparu. Qîpu, qîpáni, „dohlížitelé“ byli velekněží šatammu spolu s „domorodými“ písaři na hlínu tupšarrú, případně s královým úředníkem réš šarri byly nejvyššími chrámovými úředníky a jejich shromáždění, puchru, rozhodovalo o chodu celé občiny.

Mezi qîpu patřil od perských dob bél piqitti Eanna ša muchchi quppi ša šarri alias réš šarri. Bél piqitti, doslova „pán pověření“, měl v chrámu dohled nad různými činnostmi a bélé piqitti tvořili úřednický královský sbor u chrámu. Po boku šatamma stál rab kissati, šéf přes krmivo; odpovědnost pro celou babylónskou satrapii měl rab kissati ša šákin máti, dnes bychom řekli „guvernérův šéf-provianťák“.

Dosazený královský písař, nikoli na hlínu, viz výše, ale na pergamen, tzn. že psal aramajsky, se jmenoval sipíru ša šarri ša ina Eanna paqdu, „královský písař v aramajštině delegovaný do Eanny“; jiný královský dohlížitel byl réš šarri ša ina Eanna paqdu, tedy „královský pověřenec v Eanně“.

O královy fiskální zájmy se staral réš šarri ša muchchi quppi (krabice, pokladnice) ša šarri ša (ina) Eanna.

Babylóňané, Babylónci, obyvatelé Babylónu a Babylónie, si říkali Akkadové. V posledních staletích to byli lidé vzešlí ze Sumerů, Amoritů a Kassitů, převážně obyvatelé měst s řadou privilegií garantovaných panovníky (daňová osvobození, chrámová autonomie). Řevnivost mezi městy byla značná. Početnou skupinou populace byli od desátého století Aramajové, kteří se s Akkady příliš neasimilovali, ale jejich jazyk se velmi rozšířil, až z něho za Peršanů povstala lingua franca celé říše.

Po Aramajích migrovali ze západu do Mesopotamie jejich vzdálení příbuzní Chaldajové. Poprvé Assyřany zmiňováni roku 878, kolem roku 850 osídlili chaldajské kmeny velké části babylónského jihu; nakonec z nich vzešla poslední domácí babylónský panovnická dynastie. Zanedbatelné mezi babylónskou populací byli komunity Egypťanů, Assyřanů, Elamitů, Syrochetitů. Po zániku Israéle 722 a Iúdy 587 násilně usazovali Assyřané a Chaldajové v Babylónii desítky tisíc Židů. 

 

Baccia, m. v Zadní Hispánii polohy nezn.§ 141

Bacenis silva, pohoří mezi Suéby a Cherusky, asi Harz (cf. něm. Buche/buk)§ 53

 

Bacchius Iúdaeus§ 55

 

Bacurius§ viz Bakúrios

Bad Deutsch-Altenberg§ viz Carnuntum

Bad-tibira, Patibira, dn. Tell al-Madá'in/Madína§ 3200, 2450, 2384 

Badachšán, afghánský§ 4000, 3500 

Badachšán, Horský (autonom. oblast tádžická)§ 4000, 3500 

Badaké na Sellaiu (Elaiu)§ viz Seleukeia na Eulaiu a Madaktu

Baden, lázně a kasino u Vídně§ 5999

Baden-Württemberg, něm. spolková země§ 213+, 235+, 259+, 262+

Baduhenna, frísijská bohyně§ 28+

Badžar, angl. Bajaur, kraj na severu PAK na hranicích s AFG§ viz pod Theodamás

Bádžaur, kmenové paštunské území v PAK, součást FATA§ 155, 55

Badžedet, Ba-džedet§ viz Banebdžedet

Baebeló, gen. -ónu, stříbrný důl na oretánském území§ 228

Baebius, celé jméno neznáme, legát, senátor§ 44

A. Baebius, legát§ 168

L. Baebius Díves, praetor§ 189

C. Baebius, tr. pl.§ 111 

P. Baebius Ítalicus§ 1. 47+; 2. cos. suff. 90+ 

Q. Baebius Macer, praef. Urbí§ 69+, 117+ cos. suff. 103+ 

Baebius Márcellínus, plešatý senátor§ 207+

Baebius Massa, celé jméno neznáme, legát žalovaný provinciály§ 93+

Cn. Baebius Tamphilus či Pamphilus (?)§ 1. cos. 182, 181; 2. praetor urb. roku 168, rok na to jeden z pětice mužů/quínquevirí na uspořádání poměrů v Illyrii, který zemřel v úřadu, když se právě sluhy ptal, kolik že je hodin (není v CSD)

Q. Baebius Tamphilus, vyslanec§ 219

M. Baebius Tamphilus či Pamphilus (?)§ 1. praet. 199, 192, 191, cos. 181; 2. 119 (není v textu, spolunavrhovatel zákona se Sp. Thóriem a zřejmě totožný s čís. 1)

L. Baebius Tullus§ cos. suff. 95+  

Baecula, m. Oretanů v Hispánii Baetice; řec. Baikyla, Baikor (?), dn. někde v kraji kolem Jaén na severu Andalusie§ 208, 145  

baedeker, průvodce§ 220

Baennečer§ viz Ninečer

Baesadinés, předák Turdetánů§ 196

Baešá§ viz Ba'šá

Baetasiové, kelt. n. germánský nárůdek v dolním Porýní§ 70+

Baetica§ viz Hispánia Baetica, "Baetská Hispánie"

Baetis, gen. Baety, ř. a m. s osadou Caesarových veteránů v Baetice, řec. Baitis, dříve Tartéssos, dn. Guadalquivir, splavná až po Cordubu§ 215, 212, 206, 201, 153, 151, 139, 81, 45 

Baetoríx, Baitoríx, sugamberský velmož, b. Maelónův a o. Deuderikův§ 16-, 15+ 

Baetúria, Baitúria§ viz Hispánia Baetica

 

Baga, k. Mauretánců§ 206, 205

Bagacum, dn. Bavay§ viz Nerviové

Bagabázos z Persie§ Megabýzos

Bagadátés z Persie, fratarak᧠141

Bagadátés z Amyzónu (?), o. Ariaramův, kněz/neókoros Artemidin§ 320

Bagadátés§ viz Magadátés a srov. pod Bagdatti

Bagájáša, Bagájašá§ viz Bakasis

Bagaios z Persie§ 1. důvěrník Dáreia I., 522; 2. b. Farnabázův, 404

Bagapaios z Persie, s. Artaxerxa I. s Andrií, b. Parysatidy§ 424

Bagapatés, eunúchos Kambýsa a Dáreia I.§ 530, 522, 486

Bagapatés, eunúchos Artaxerxa II.§ 401

Bagasis§ viz Bakasis

Bagavan, lat. Vagabanta (pl.), osada s klášterem, dříve zarathuštriánské kultovní místo s věčným ohněm, dn. osada Taşteker v prov. Ağrı na východu TR§ 371+

Bagbartu, manž. urartského boha Chaldiho§ 714

Bagdatti z Wišdiš v Médii, o. Kaštarita/Kyaxara§ 719, 715; srov. s Bagadatés či Magadatés

Baghdád, arab. m. v Mesopotamii, dn. hl. m. IRQ, č. také Bagdád, zřejmě „Zahrada boží“§ 2039, 2316, 1895, 1830, 1731, 1410, 1337, 106+, 130+, 259+, o založení viz lékaři a srov. rozsáhleji pod Mesopotamie

Bagienní, Bagitenní, Bagiennové, nárůdek ligurský n. keltský v Tránspadánii, snad součást Salassů§ 100

Bagistáné§ viz Bísutún

Bagóás, per. bagoi, bagohi, výraz pro „eunúchos“, tzn. že to byl perský dvorní titul, nikoli osobní jméno; první eunúchismos, tj. vyklestění, prý byl proveden v perské vesnici Spada, pl. ve Spadách); vysoký perský dvořan§ 1. královrah, 343, 338, 336; 2. oblíbenec Alexandrův, 324; 3. satrapa Júdy, 410  

Bagóás z Parthie (?), stratégos§ 90

Bagofanés, velitel perského garnisonu v Babylónu§ 331

Bagóradás z Médie, též Kóbarés/Góbarés, mágos§ 329

Bagórazos, rádce Sekydiánův§ 423

Bagradas, lat. Bagrada, též Makarás, ř. v Numidii, dn. Madžardá/Medžerdá na severu TN§ 255, 239, 203, 160, 46-, 85+ 

Bagrat ze Syrie, m. Adramua a Naqidua§ 94+

Bagration, Bagrationovci, Bagratovci, Bagratúni, armen. a gruzínský panovnický rod (že jde o větve téže dynastie, není obecně přijímáno)§ 800, 324, 356+ 

Bagraudanéné, armenská provincie kolem pramenů Tigridu (?)§ 59+

Bahamy, karibské souostroví a moderní stát§ 500

Bahr al-džabal, „Moře hory“§ viz Sudd 

Bahrajn, "Dvě moře"§ viz Tylos  

Bahrám I., Vahrám, Warahrám, řec. Baramés, též Úraranés, lat. Varramés, o původu jména viz Verethragna, s. Sápóra I., sásánovský vládce, b. Hormizdův a Narsův§ 224+, 270+, 293+  

Bahrám II., s. Bahráma I., řec. Úrakés, sásánovský vládce, o. B. III.§ 216+, 224+, 270+, 276+, 280+, 283+, 287+, 293+       

Bahrám III., sásánovský panovník, řec. Úraranés, s. B. II.§ 252+, 293+ 

Bahrám IV., panovník, s. Sápóra III., b. Bahrám-šápúra, o. Jazdgarta I.§ 387+, 388+ 

Bahrám V., s. Jazdgarta I.§ 387+

Bahrám, per. velmož, regent§ 309+

Bahrám-šápúr§ viz Vramšápúh

Bacheidé, služka v Seleukeji na Eulaiu§ 141

Bachiánu, aram. šejk, o. Abí-šaláma z Guzány§ 894

Bachina, Babum z Kiše, k.§ 3200

Bachlukullim/Bachlu-kulim z Tuttulu a Amnánu, amor. dyn.§ 1830

Báiae, Báia, č. Báje, lázeňské a výletní středisko římské aristokracie v Kampánii mezi Kumami a Puteoli na severním okraji Kumského zálivu, dn. Neapolského; luxusní villy, chov ústřic a ryb, party na lodích, viz pod Pompéií, kulinářství§ 96, 40, 39-, 14+, 39+, 47+, 59+, 117+, 138+, 227+    

Bá'ilánu z Idu, dyn.§ 1097

Baikor§ viz Baecula

Baikyla§ viz Baecula

Baiseira (pl.), hyparchie v Médii Atropaténě§ 87

Basiraora (pl.), hyparchie v Médii Atropaténě, odpovídá předešlé?§ 87

Baithabarta (pl.), stathmos v Médii Atropaténě§ 87

Baithbasi, Béthbasi, m. nezn. polohy v Iúdě§ 157

Baithomé/Baithommé/Bethomé, jinde týmž autortem zvána lokalita Bemeselis, opevněné mí. v Iúdeji dnes neznámé polohy (Béthmaús, Beth Ma'on?)§ 95

Baithórón, hebr. Bejt chórón, Bét chórón, řec. Bĕthórón, ves u Mode'inu v Iúdě, jm. od kanaánského kultu Chóróna§ 166, 161-, 66+

Baithsan§ viz Skythopolis

Baitsúron, Baitsúra, Baithsúra§ viz Béthsúron

Baithzachariá, Bĕthzacharia, mí v Iúdaji§ 163

Baitis§ viz Baetis

Baitogabra§ viz Eleutheropolis

Baitokaiké, Baitokaikéné, ves s chrámem Dia Baitokaika/Ba'ala, dn. Hosn Solejmán/Hisn Sulajmán v SYR§ 109

baitýlos, z bab. bít ili n. aram. bet el/bajt el, "dům boží", kanaánský/foinícký a arabský kultovní, často meteoritní kámen, jindy opracovaný do tvaru čtyřhranné stély a nahoře zaoblený, byly baitýly též "cestovní" přepravované v krabicích. Na kultovním místu spočívat baitýlos na podstavci, řec. basis (od bainó, kráčet), nabat. motab (trůn). Arabové měli za to, že do baitýlu se vtělují bohové, aby tudy přijímali obětiny. Monotheisté kultovní předměty vesměs vymýtili, viz však zachovaný kultovní kámen v Mekce§ 5999, 204 a 191 (fryžský, označen též za afidrýma, objekt sedící), 145- a 218+ (emeský), 247+ a viz pod Arabové (2)

Baiuvárií, Bavoři§ viz pod Bavory 

Baj/Baja, zřejmě Syřan s egyptským jménem Ra-messe-cha-em-nečeru, kancléř na konci Devatenácté dyn.§ 1210, 1205, 1200 

Bajkal, jezero na Sibiři§ 3500, 119-, 93+ 

bajky, literární:

Hellénské základy nejsou „domácí“, ale stejně jako v mnoha jiných případech, jsou sumerobabylónského původu. Formu bajky použil již epický didaktik Hésiodos kolem roku 700 a o století později iambograf a první z „prokletých“ Archilochos z Paru nebo chorický lyrik Stésíchoros z Metauru n. Hímery. Bajku nalézáme v historických dílech, např. u Hérodota, u básníků malých forem (např. Kallimachos), u filosofujících literátů (Xenofón, Aristotelés, Plútarchos, Lúkiános), u komiků (Aristofanés).

Nejslavnějším „specialistou“ na bajky je Fryg či Thrák Aisópos ze 6. století, viz rok 572 a 564. Jeho vlastní sbírka bajek se nedochovala a tzv. Corpus fabularum Aesopicarum je sbírka různorodých materiálů mnohem pozdějších, z nichž nejstarší pocházejí z 1. a 2. století n. l. Nejstarší souhrnné vydání bajek však připravil Démétrios Falérský a z toho corpu pocházejí všechny další.

Starý věk pak znal už jen dva velké bajkaře: romanisovaného Helléna Faidra z Píeríe (lat. Phaedrus), nar. kolem roku 15, propuštěnce Augustova, a řecky v chóliambech píšícího Římana Valeria Babria (2. st. n. l., zachovány dvě knihy o 123 bajkách).

Bajt Guš, aram.§ viz Bít Agúsi, Bít Agúši (ass).

Bak, sochař v Osmnácté dyn.§ 1378

Bak z Ko-Čosonu, k.§ 1050

Baka, s. Radžedefův, snad totožný s k. Bakarem a Setkou (?)§ 2566 

Baka, Bakare, Ba-ka-Re, k. Čtvrté dyn., asi totožný s předešlým Bakou, resp. s panovníkem (?) Setkou; Horovo jméno neznáme§ 2566, 2533

Bakasis, Bagasis, Bagájáša, Bagájašá (= arm. Vaharšak/Valaršak?), parth. strat. v Médii§ 176, 155, 132, 124 (případný arsakovský panovník, cf. rok 155)

Bakennefi z Athriby, Bak-en-nefi, o. Pedieseho, libyj. dyn.§ 730 

Bakenptah, s. Takelota II., b. Osorkona III.§ 850

Bakenrenef, k.§ viz Bokchoris

Bakenrenef, wezír§ 664

Baket z Egypta§ viz Baqet 

Baketaten, Baket-Aten, Baket-Aton, d. Tije a Amenhotepa III.§ 1368

Baketchons, Baket-Chons, velekněz Amunův§ 1200

Baketmut, Baket-Mut, d. Ramessea II.§ 1304

Baketweret, manž. Amenmessea§ 1223

Bakchios z Mytilény, s. Kallifanův, b. Hérónakův, proxenos v Kallátidě§ 280 

Bakcheios/Bakchios z Pafu (?), platónik§ 161+

Bakchis, Diův kněz v katoikii Apollóniú Charaku v Lýdii§ 166

Bakchis, k. v Korinthu, první z rodu Bakchovců, Bakchiovci§ 1103, 958, 923, 780, 766   

Bakchón, Bachchón z Boiótie, gen. Bakchóna, s. Níketův, nésiarch§ 308, 287, 279  

Bakchos§ viz Dionýsos

bakchy, bakchanantky, bakché, pl. bakchai, vyznavačky Dionýsova/Bakchova kultu. Označení měla různá, nejčastěji mainady/"šílené" (mainás, mainades, od mainomai, maniá), thyiady (thyiás, thyiades, "láskou šílené"), v Makedonii klódónes a viz rok 393, kde nově mímallones. 

bakchánália, Dionýsovy slavnosti, jejich senátní zákaz pro Řím a Itálii (plný text usnesení z října 186 senátús consultum dé bacchánálibus znám z bronzové desky nalezené u vsi Tiriolo v dn. Kalabrii, kdysi lokality ager Teuranus v Bruttiu; srov. také pod hostiny a travičství)§ 194, 186-, 361+ (v Antiocheji)

Víno, sex a čarodějnice

Jak láska jedné ženy, údajně „lepší prostitutky“ (nóbile scortum v podání Liviově), vedla k prvnímu „honu na čarodějnice“ v Římě.

Propuštěnka Hispala Fecenia/Faecenia Hispala se zamilovala do mladíka P. Aebutia ze sousedství. Jeho otec zemřel a matka Duronia se spustila s mladíkovým kurátorem T. Semproniem Rutilem. Dědictví z velké části rozkradli a než aby něco vysvětlovali, rozhodli se Aebutia zbavit.

K tomu chtěla Duronia využít tehdy módní novinku v Římě, neveřejné noční Bakchovy obřady. Přišel prý s nimi do Etrurie jistý Hellén, zřejmě po hannibalské válce, a odtamtud se dostaly do Města. Kult uctívaný původně ženami divoce pobíhajícími nocí byl tehdy již volně přístupný i mužům, svobodným i otrokům a otrokyním. V prostředí opilecké a sexuální nevázanosti se uchytily kriminální skupinky páchající podvody, falšování dědických dokumentů i vraždy.

Zasvěcení do kultovních praktik, jejichž průběh nám zůstal v podstatě utajen, znamenalo podřídit se svérázným zvyklostem a nadřazenosti kněží. Když se Hispala od milého dozvěděla, že ho matka hodlá do bakchanálií zasvětit, uprosila Aebutia, ať neposlechne. Sama prý ještě jako otrokyně doporovázela svou paní a byla svědkem toho, co se na obřadech konalo a jak je bylo možné zneužít.

Duronia pak syna vyhnala z domu „jen“ se čtyřmi otroky a Aebutius se uchýlil do domu své tety Aebutie. To ho poslala za konsulem Sp. Postumiem Albinem, aby mu vyjevil, co se kolem něj děje. Moc toho neřekl, ale konsul se dozvěděl o Hispale.

Když si ji pozval, měla propuštěnka strach cokoli o obřadech v Stimilině háji (Stimula ztotožněná se Semelé) při ústí Tiberu prozradit: ať ji prý pošle pryč z Itálie, nebo že ji bakchantky rozsápou. Veřejnost pouze viděla ženy s rozpuštěnými vlasy nořící hořící pochodně do řeky a hořící je odtamtud vytahující; louče byly opatřeny „řeckým ohněm“, jak se mnohem později nazývala dnes neznámá směs síry s nehašeným vápnem.

Dala však na Postumiovy argumenty a příběh římských bakchanálií prozradila. Původně byly jen pro ženy vdané, ale když přišla kampánská kněžka Paculla Annia, rozšířil se kult též o muže. Jako první zasvětila své dva syny, z denní slavnosti roku 188 udělala noční a namísto tří termínů v roce zavedla pětidenní obřady každý měsíc. Paculla také nařídila, aby zasvěcovaní nebyli starší dvaceti roků.

Kdo se nechtěl podřídit pravidlům kněžky, byl prý během rituálů zavražděn. Sp. Postumius předložil záležitost senátu a celý ho vyděsil. Okamžitě bylo nařízeno vypátrat viníky a k ochraně Města byly stavěny noční hlídky. Bylo prošetřováno sedm tisíc lidí a prý jich bylo za padělatelství a násilnosti více popraveno než zavřeno; ženy byly k usmrcení předány do rodin.

P. Aebutius byl s Hispalou Fecenií naopak odměněni. Jemu bylo uznáno odsloužení tehdy ještě povinné vojenské služby a oba dostali po sto tisících assech od státu. Hispala získala pro římskou ženu to nejcennější: dostala právo volně nakládat svým majetkem včetně dědictví, mohla se provdat za svobodného muže (asi milovaného Aebutia) a o její osobní bezpečnost se měli nadále starat konsulové a praetoři (sic).

Byl to vedle gynaikokratické travičské aféry z roku 331 největší soudní případ republikánského Říma, srov. tam.

Černá magie, kouzelnictví, očarování, "voodoo", se stalo hrdelním zločinem císařského Říma ještě před rozšířením monotheismu. Podobně tomu bylo v Orientu, v Číně, viz roky 141 a 91. 

Bakchidés§ 1. seleukovský strat., 165, 161 - 159, 157, 152; 2. eunúchos Mithridáta Eupatora, likvidátor, 71

Bakchiadai, Bakchovci, aristokratický hérákleovský rod v Korinthu, srov. pod Bakchis§ 1103, 766, 747, 733, 680, 657, 630, 620 

Bakchylidés z Keu§ 1. áthlétés, děd no. 2., 520; 2. lyrik, s. Medónů n. Meidylův, vn. no. 1§ 520, 476, 440

Bakrú I. z Orrhoény, dyn., syn Fradašta§ 115, 112

Bakrú II. z Orrhoény, syn Bakrúa I., dyn.§ 112, 94, 92

Baktra§ viz Zariaspa

Baktrie, Baktriána, Baktrové; jako seleukovská satrapie Baktriéné, dn. již. Uzbekistán, Tádžikistán a sev. Afghánistán, per. Báchtri, avest. Bóchdi, v Atharvavédě Bahlika (cf. Balch), čín. Ta-sia (pinyin Daxia, "Velcí Sia", původně označení pro stepní kraje na sever od Číny), podle vyslance-cestovatele Čang Čchiena/Zhang Qian z doby po roce 139 př. n. l. Ta Jüan (Dayuan, "Velcí Iónové", Ferghana)§ 2200, 1304, 1200, 600, 569, 549, 536, 530, 521, 512, 479, 465, 401, 388, 355, 330 - 328, 326, 323, 321, 316, 274, 261, 256, 250, 248, 245, 235, 208, 206, 200, 190, 185, 180, 175, 171, 155, 141 - 139, 130, 128, 125, 120, 115, 105, 100, 95, 85, 80, 75, 70, 65, 55-, 230+, 356+, 375+ 

Kolem roku 130 př. n. l. měla země podle čínských pramenů nejméně jeden milion obyvatel (!), lidé byli zruční řemeslníci a obchodníci, vážili si žen, milovali víno a svátky a byla rozdělena na pět knížectví bez ústřední moci, pentarchie. Království se hlavním městem v Alexandrii Eschaté/Chodžentu mělo šedesát tisíc rodin a tři sta tisíc lidí a šedesát tisíc vojáků (= Ta-jüan/Dayuan). Hroznové víno se prý dostalo do Číny právě tudy díky misii Čanga Čchiena za císaře Wua.

Archeologové dosud rozpoznali na území B. 272 lokalit s hellénským původem, kdežto jen 68 původu perského/achaimenovského. Předpokládají, že zavodňovací systém kolem Óxu byl rozšířen zřejmě rovněž v hellénismu. Přes zoufale malý počet pramenů je nápadné, že o B. se jak klasické, tak čínské zdroje zmiňují jako o zemi lidnaté a bohaté a pro oba civilisační okruhy byla B. výspou kulturnosti, pro Západ jeho východním okrajem, pro Číňany okrajem západním.

Kolem roku 140 začali Tocharové tísnit hellénské dynasty Baktrie a po jejich porážce roku c. 130 (nebo již 145?) zde založili pentarchii, volnou vojenskou konfederaci, v níž určitý čas zřejmě ve svých stratégiích vládci ještě buddhističtí Hellénové (první buddhistickým vládcem byl Menandros, první dvojjazyčný nápis řecko-kharóšthí je na mincovní ražbě krále Agathoklea).

Kolem roku 55, ale spíše o více než půlstoletí později, se jedné z nich zmocnil náčelník Kušánů, kteří s Tochary-Jüe-č´ přišli z Tárímu do Baktrie, a postupně se zmocnil dalších čtyř knížectví, odkud odešli Indosakové na jih do Pákistánu a později do Rádžasthánu, viz pod Sakové, srov. rok 75; výčet členů bakterské pentarchie viz zde níže. Jmenoval se Kudžulo Kafidsés a podle některých patřil k turkotatarskému rodu, který kušánskému knížectví vládl. Viz rok 55.

Roku 819 n. l. postihlo celý region silné zemětřesení, které vyvrátilo čtvrtinu Bakter.  

Bakterská pentarchie. Podle čín. pramenů v čele každého knížectví byl si-chou (xihou, kníže-princ konfederovaný, turecký ekvivalent jagbu/yagbu, náčelník), který zřejmě nepatřil k Tocharům/Jüe-č´, ale platil jim tribut (Hellénové, Sakové). Jména knížetví jsou známa jen z čínských pramenů, územní rozsahy hypothetické:

1. Siou-mi (Xiumi), dnešní oblast Wachánu, severovýchodního výběžku AFG a okolí sídelního města Iškášim (čín. Saj-ťia-šen/Saijiashen).

2. Šuang-mi, Shuangmi, se sídelním městem Šughán, arab. Šiqinán, dnes oblast kolem tádžického města Chorog.

3. Kušán, čín. Kuej-šuang (Guishuang), oblast dn. severoafghánské provincie Badachšán a území severně od Óxu snad až po tádžické Dušanbe. Střediskem státečku asi byl dn. Fajzabád nebo Kunduz (?). Před druhou světovou válkou odkryté hellénské město s divadlem a gymnasiem na lokalitě Aj Chánum (Ai Khanum) na soutoku Kokči s Óxem bylo opuštěno zřejmě s příchodem Tocharů do východní Baktrie, ne dříve než roku 155, ne později než 90. Koncem 19. století se lokalita s ruinami jmenovala Barbarrah. Možná, že to kdysi byla Eukratideia (??), možná založeno již Alexandrem Velikým jako jedna z Alexandrejí, město s gymnasiem a divadlem. Kamenný fallos z některé z městských zdí, byl roku 1999 s řadou dalších předmětů zachráněn z Národního musea v Kábulu před taliby a odvezen do Švýcar, které je v březnu 2007 vrátily. Srov. též pod Dionýsopolis a Eukratideia. 

4. Si-tun, Xidun, oblast Balchu-Bakter, kde také bylo sídlo (Lan-š', čín. později také Po-mao/Bomao). Kočovníci ho ale asi sami neobývali a jejich střediskem snad bylo sto km západně ležící ruiny Jemši tepe/Yemshi Tepe (obyvatelstvo v okolí dnes hovoří turkickým jazykem) u Šibarghánu (starším jménem Ušbúrqán), od nichž několik set metrů leží nekropole šesti hrobů místních vladařů a jejich manželek (sedmý byl brzy na to vyloupen), slavné naleziště Tillya Tepe odkryté Sověty v letech 1969 až 1979.

„Zlatý poklad Kušánů“ o 22 tisících mincích a dalších předmětech z doby od prvního století př. n. l. po 1. století n. l. byl čtvrt století pokládán za ztracený. Nalezl ho roku 1978 archeolog Viktor Sarianidi (zemřel koncem roku 2013) v nedotčeném hrobě s jednou mužskou a pěti ženskými kostrami. Nález byl přenesen do musea v Kábulu (kde ho nálezce ještě roku 1982 viděl a roku 1985 publikoval fotografie), odtud roku 1988 ho dala komunistická vláda přenést do opancéřovaných prostorů pod královským/presidentským palácem Arg. V občanské válce roku 1994 museum zasáhla raketa a sedmdesát procent sbírek bylo zničeno nebo vzápětí rozkradeno.

Po další změně režimu roku 2003 se v Kábulu ve sklepeních Argu poklad po vypáčení pancéřových dveří nedotčený objevil. Jedna z mincí je zlatá ražba císaře Tiberia z Lugdunu z let 16 – 21, nejstarší je stříbrná ražba parthského krále Arsaka IX. Mithridáta II., který vládl v letech 123 až 88. Knížectví bylo zřejmě nejsilnější v době před nástupem Kušánce Kudžúly. V Šibarghánu našel Marco Polo nejlepší melouny na světě.

5. Tu-mu, Dumi, řec. Tarmita, dn. Termez na jihu Uzbekistánu s jediným mostním přechodem přes Óxos do AFG (první známý most v této oblasti dal roku 1398 postavit krutovládce Timúr Lenk/Tamerlán, člunový). Asi sto km severozápadně od Termezu za Derbentem, Darband je na hedvábné stezce snadno kontrolovatelná soutěska Železná brána, tradiční hranice mezi Sogdiánou a Tocharistánem.

 

Baku, moderní metropole Ázerů§ 91+

Bakur I., Bakúrios, řec. asi Pakoros, s. Vačeův, podle jiného podání spíše s. Meribana III., k. Ibérie; srov. s Aspakúrés II.§ 185+, 284+, 319+, 361+

Bakúrios z Armenie, velitel v Theodosiově armádě§ 393+