069

***********************************************************
69. 
Ol. 212,1
Polítés z Kerama
380 SE
316 AE
neznámý
a. u. c. 822
Ser. Sulpicius Galba Imperator Caesar Augustus II a T. Vinius Rufinus (oba do 15. ledna)
suff. M. Salvius Otho Caesar Augustus (od 26. ledna do 28. února a L. Salvius Otho Titianus II
suff. L. Verginius Rufus II (březen) a L. Pompeius Vopiscus
suff. T. Flavius Sabinus a Cn. Arulenus Caelius Sabinus (oba duben - květen)
suff. P. Arrius Antoninus
suff. Fabius Valens a A. Caecina Alienus
suff. A. Rosius Regulus
suff. C. Quinctius Atticus a Cn. Caecilius Simplex
suff. A. Vitellius II ? (od 18. července do 20. prosince) 

***********************************************************

Vojáci osmi rýnských legií v Germánii Horní i Dolní nebyli spokojeni s císařem Galbou, od něhož marně čekali nějaké výhody. Dvě dolnogermánské legie neronovce Fabia Valenta odmítly 1. ledna přísahat na jeho jméno. Údajně poslaly římským praetoriánům dopis se slovy, že "se jim nelíbí imperátor vybraný v Hispánii a ať tedy sami vyberou někoho, koho by schvalovaly všechny armády". Odstartovali revoluci v Římě, kterou ukončil až koncem roku 69 vpád Vespasianových lidí. Podle jiné verse informoval senát procurator Belgiky Pompeius Propinquus a vojáci ho brzy na to zavraždili.

Je-li dokument pravý, pak nelze lépe charakterisovat mocenský systém římské říše v porepublikové době, ono tajemství vlády, "arcanum imperii".

O den později vytáhli v Colonii Claudii Ara Agrippensium (CCAA), správním středisku Dolní Germánie, moderním Kolíně, z ložnice a provolali imperátorem svého legáta A. Vitellia (54; * 24. září 15 jako syn Tiberiova hrdiny parthské politiky L. Vitellia a Sextilie); hornogermánští vojáci se přidali.

V Římě za Galbovými zády dozrálo spiknutí. Othonovi k puči radil jeho mathematicus-astrolog Ptolemaios, který s ním sdílel život v Lúsítánii a kdysi mu předpověděl, že přežije Nerona (podle jiných se chlapík jmenoval jiným hellénistickým dynastickým jménem Seleucus, což vzhledem k "chaldajským" kořenům astrologie zní logičtěji, srov. však stejnojmenného činovníka v případě Vespasianově). V části paláce, kde kdysi žila Othonova exmanželka a Neronova oběť Poppaea Sabina, se tehdy hojně zdržovali "mathematici"" vyhnal je odtamtud Vitellius a znovu Vespasianus. 

Stejně tak pro Othona pracoval Tigellinův přítel Maevius Pudens. Rozdával vojákům peníze, šel jim na ruku. Svěřil se jistému Barbiovi Proculovi, tesserariovi speculatorum, tedy komusi jako ordonančnímu n. styčnému poddůstojníkovi elitní gardy a dalšímu z poddůstojnictva císařské ochranky Veturiovi, a ti pověřili propuštěnce Onomasta, aby akci připravil.

Galba pokračoval v dobře myšlených, ale sebevražedných akcích. 10. ledna adoptoval mladého, ve všech ohledech nezkušeného aristokrata L. Calpurnia Pisona Frugiho Liciniana (31) a jmenoval ho nástupcem (o jeho manželství viz rok 57+). Znepřátelil si tak definitivně Othona (tehdy 36), který se za Galbova nástupce sám pokládal. V chaosu římských událostí zapadla informace, že se vzbouřily rýnské legie, viz zde níže, a že imperátorem provolaly dolnogermánského legáta A. Vitellia, který k vojsku dorazil z pověření Galby krátce před 1. prosincem 68. 

V době vzpoury na Rýnu se též vynořil jakýsi Pseudonerón/Lžinero (I.), dosáhl jisté slávy v provinciích Achaia a Asia, jehož skutečné jméno zůstalo nedochováno. Buď to byl prchlý otrok z Pontu nebo propuštěnec z Itálie s Neronovou podobou a hudebními schopnostmi. Uchytil se se svou lodí na Kythnu, olupoval obchodníky, vraždil vojáky a ozbrojoval otroky. Galbou pověřený správce provincie Galatia & Pamphylia Calpurnius Asprenas zakotvil se dvěma trojřadkami u ostrova a když se Lžinero domáhal vojenského doprovodu do Syrie popř. Egypta, dal jeho loď dobýt a jeho zabít: samozvancova hlava skončila v Římě. O dalších Lžineronech viz roky 79 a 88.

V létě se v Římě vynořil jiný člověk vydávající se sice za vznešeného Římana, nikoli však vladaře. Chlapík jménem Geta, tedy zřejmě otrok odkudsi z Moesie nebo Dákie, se vydával za M. Licinia Scriboniana Camerina, syna Neronem zahubeného M. Licinia Crassa Frugiho. Skrýval se prý dlouho v Histrii na rodových latifundiích Crassů. Když ho úřady chytly, poznal v něm jistý Říman svého otroka a jako takového ho dal Vitellius popravit, tedy ukřižovat. Co provedl, když muž, za něhož se vydával, ještě žil, a proč ho katovi nepředal jeho vlastník, známo není.

Othonův lednový puč byl raketový. Když ho Galba při výběru nástupce opomněl, vězel hluboko v dluzích. Z jistého palácového propuštěnce vytěžil milion séstertiů prodejem majordomátu na svých statcích (dispensator, dioketés). Vsadil na efekt, když všem sliboval, že "mu zůstane jen tolik, kolik mu toho vojáci nechají". 

Otho, který téměř deset let žil v Lúsítánii, spustil převrat ráno 15. ledna a Řím měl právě tři imperátory a jednoho nástupce. Po nepříznivých obětech haruspikových sdělil Onomastos Othonovi před Galbou, že "je očekáván architektem s podnikateli", což bylo heslo k puči. Otho se omluvil, dorazil ke zlatému milníku na Foru u Sáturnova chrámu a dal se 23 vojáky-speculatory pozdravit jako imperátor-císař. Odtud ho odnesli v nosítkách do tábora praetoriánů, kde ho nespokojení vojáci s Galbou přijali za svého a k nim se přidaly oddíly Germánů, Illyrů a Britannů dislokované v Římě Neronem před výpravou proti Vindikovi.

Galba neměl žádné zázemí a jeho imperium se s jeho váhavostí okamžitě hroutilo. Praetoriáni i legionáři se v kasárnách vyzbrojili a dílem koňmo se vypravili do přeplněného středu města, kde zvědavci přihlíželi konci Galbovy vlády z basilik a chrámů. Když poslední Galbovi gardisté přešli k othonovcům, lidé se před jízdními praetoriány rozprchli. Nosiči nepohyblivého principa shodili z nosítek a jezdci ho nejprve zasáhli oštěpem, pak byl na zemi na hrdlu proboden mečem a tělo zohaveno dalšími ranami. Proboden byl i T. Vinius (57), adoptivní nástupce-caesar L. Calpurnius Piso Frugi Licinianus se ukryl u státního otroka Vestina chrámu, odkud ale byl na rozkaz Othonův vyvlečen a ve dveřích zavražděn (jednoho jeho bratra zahubil Claudius, druhého Nero). Jejich hlavy museli příbuzní od vojáků vykoupit, aby je mohli pohřbít.

Jediným obráncem Galby byl centurio Sempronius Densus, který nad císařovým tělem v boji zemřel. Vojáci uřízli Galbovi a jeho společníkům hlavu a donesli Othonovi, který ji poslal lidem z táborových stájí a ti ji napíchli na kopí a obcházeli s ní ležením. Pochován byl ve vlastních zahradách svým majordomem jménem Argivus n. Argeios. Galbovu hlavu vystavěli vojáci před mohylou Patrobiovou, než ji vydali k pohřbu s již spáleným tělem, srov. rok předchozí.

Galbův praefectus praetorio Cornelius Laco byl exulován na jakýsi ostrov a Otho za ním později poslal vrahy. Galbův propuštěnec Marcianus Icelus byl veřejně popraven a Othonovými praefecty praetorio si vojáci zvolili velitele městských nočních hlídek, vigilibus praapositus, Plotia Firma a s ním (nebo po něm?) Othonova přítele Licinia Procula. Praefectem urbi zůstal již Neronem potvrzený Vespasianův starší bratr T. Flavius Sabinus. - To vše se událo 15. ledna a Římanům bylo jasně znázorněno, jak do detailu vypadá vláda vojáků, kteří ztratili respekt před imperátory a civilními institucemi. 

Ulice, infima plebs, Othona vyvolávala Neronovým jménem ("Nerone Othone!") a sám s příjmením Nero podepsal první vládní dokumenty. Obnovil některé Neronovy sochy a všechny Poppaeje Sabiny, jeho lidi vrátil do úřadů a na dostavbu Zlatého domu uvolnil (neexistujících) padesát milionů HS. Chystal se oženit s vdovou po Neronovi Statilií Messalinou, Vitelliovi nabízel spoluvládu. 

Věnoval keltským Lingonům římské občanství, Baetice města v Mauretánii a k vojákům se choval s neronovsky marnivou štědrostí. Vitelliovi, který se už dal na pochod do Itálie, nabízel, aby se o imperium podělili a nikoli aby o něj válčili. Když se korespondenčně nedohodli, posílali na sebe atentátníky. 

Vojáci se na Othonovi domáhali zrušení ročního poplatku centurionům za to, že nebudou stavěni do služeb a že dostanou volno k opuštění ležení; říkalo se tomu vacationes, neboť v míru směla čtvrtina manipulu opustit jednotku. Kdo nezaplatil, držel stráže etc. Aby se dostávali k penězům, uchylovali se prostí legionáři k násilnostem na civilistech, banditismu. Otho slíbil, že za ně roční vakace zaplatí státní pokladna, aby centurioni, veledůležitá armádní složka, neutrpěli škodu. Řešení se udrželo za dalších principů. 

Zachránil Maria Celsa, jemuž se mělo dostat konsulátu, a zařadil ho mezi své vojenské poradce a vojevůdce po bok Suetonia Paulina (k nespokojenosti svých vojáků). V civilních záležitostech Othonovi radil výřečný P. Galerius Trachalus, cos. 68 a zkušený advokát. Proslulá Neronova magistra libidinum Calvia Crispinilla, která odplula ke konci Neronovy vlády do Afriky a podněcovala Clodia Makra k revoltě, byla Othonem zbavena obvinění a chaotický čas let 68-69 přežila bohatá bezdětná žena v klidu a zmizela z dohlédnutelné historie. 

Oddaný neronovec Tigellinus kupodivu přežil Galbův režim, nikoli však Othonův. "Lid" žádal jeho hlavu tak dlouho, až ji dostal: Ofonius Tigellinus si v lázních v Sinuesse v zábavě s pitím a ženami prořízl hrdlo.

Galba žil 72 roky a 23 dny, z nichž vládl devět měsíců a třináct dnů. Pakostnice mu ochromila údy, takže neudržel ani svitek a nemohl se obout. Přes svou škudlivost rád a hodně jedl. Senát rozhodl postavit mu na foru na místě, kde byl zavražděn, sloup se sochou, ale Vespasianus krátce na to rozhodl opak, neboť žil v přesvědčení, že za ním do Iudaje Galba poslal vrahy. Vitellius později našel v Othonově archivu sto dvacet žádostí o odměnu za iniciativní účast na Galbově likvidaci, jejich pisatele dal vyhledat a předat katovi. 

Správce Lúsítánie M. Salvius Otho (36; * 28. dubna 32 ve Ferentinu) byl o polovinu mladší než Galba, Neronův přítel a krátce (pravděpodobně nastrčený) manžel jeho milenky Poppaey Sabiny (viz rok 58), kterého Galba při jmenování nástupce přeskočil; za císaře Othona také uznal senát a připojil přízvisko Augustus.

Jeho stejnojmenný děd, jehož jméno je etruské a údajně odvozoval původ od etruských knížat, stál v přízni Livie Augusty. Císařův otec L. Salvius Otho měl důvěru Tiberia, Gaia i Claudia, za něhož odhalil pokus o atentát jistého jezdce a od senátu dostal z vděku sochu na Palatiu. S Albií Terentií měl syny L. Titiana a mladšího M. Salvia Othona, který už v mládí vynikal extravagancí a dokázal trumfnout samotného Nerona. Patřil k jeho důvěrníkům a také ke spolupachatelům Agrippininy matkovraždy. Byl to rozporuplný člověk oddaný zábavě, miloval noční život, patřil mezi vyznavače Ísidiny, dobrý organisátor a schopný správce. Dával si vytrhávat chloupky po těle, nosil perfektní paruku, denně se dával holit a od mlada obličej mazat navlhlým chlebem, aby mu nenarostl vous, jak se kdysi věřilo. 
    M. Salvius Otho, u něhož Poppaea Sabina bydlela, se do Neronovy milenky sám zamiloval a lásce udělal konec Nero tím, že poslal svého přítele jako legáta Augusti/správce do provincie daleko na Západ do Lusitanie. Nechal ho tam deset let (obvyklá doba pro legáty v provincii byla rok dva). Otho se osvědčil a zemi řídil v míru.

V Galliích a na západním břehu Rýna po likvidaci Vindikova povstání panoval neklid. Věrní neronovci šířili klepy o galbovcích, v zimovištích legií revoluční nálady, neboť očekávali od Galby, že je při nástupu k moci obdaruje. Když se tak nestalo, první odmítly přísahat na Nový rok na jméno Galbovo dvě dolnogermánské legie pod velením Fabia Valenta a místo toho přísahali věrnost senátu a lidu římskému, tedy SPQR. Rýpal do A. Vitellia, aby se dal provolat imperátorem; loni marně přemlouval Verginia, viz. V noci na 2. ledna 69 dorazila zpráva o tom do Kolonie Agrippiňanů (CCAA) k Vitelliovi a ten rozeslal po leženích informaci, že se legie vzbouřily. Ráno ho legát První legie Valens pozdravil jako imperátora, den na to všechny ostatní germánské legie. 

Legát A. Caecina Alienus, který obnovil u svých jednotek v Horní Germánii disciplinu, býval Galbovým oblíbencem, když sloužil v Baetice. Poněvadž prý zpronevěřil nějaké peníze, pohnal ho Galba před soud a bylo po přátelství. L. Hordeonius Flaccus, další hornogermánský legát, viz rok předešlý, se ke vzpouře připojit nechtěl a setrval u Galby. Vitellius dal propustit C. Iulia Civila, batávského předáka, aby se jeho národ nebouřil, i když vojáci žádali jeho popravu, viz zde níže. Lstí se mu podařilo před řáděním vojáků zachránit i velitele rýnského loďstva Iulia Burdona, vrah Fonteia Capitona centurio Crispinus však byl popraven. Před rozezlenými legáty legií v Británii a hlavně před jedním z nich Rosciem Caeliem prchl k Vitelliovi správce římské části ostrova Trebellius Maximus, jemuž vojáci předhazovali lakotu.

Vojáci tlačili na Vitellia, aby je vedl do války, na Řím. Stály za ním armády na Rýnu, v Galliích, Hispániích, Británii a v Raetii. Po pádu Galbova imperia se navenek situace změnila: Otho byl neronovec a věrnost mu přísahaly armády v horním i dolním Illyriku a Moesii a v celém Orientu; v Africe za prokonsula Vipstana Aproniana uspořádal v Karthágu Neronův propuštěnec Crescens oslavy Othonovy vlády a na jeho stranu se postavila celá provincie.

Vitellius už neustoupil. Pověřil Fabia Valentu, aby s dolnogermánskými legiemi o síle čtyřiceti tisíc mužů zajistil Gallie a táhl Kottijskými Alpami do Itálie.  Druhému invasnímu proudu velel Caecina Alienus a jeho třicet tisíc vojáků hornogermánských legií táhlo do Itálie přes Poeninské Alpy. Vitellius sám se už věnoval "císařským" radovánkám na hostinách.

Valentova armáda prošla v míru územím Treverů, ale v Divoduru, oppidu Mediomatriků, na vojáky padl jakýsi strach a v hysterii pobili na čtyři tisíce mírumilovných Keltů, než se dali uklidnit. Událost vyděsila Gally obecně, kteří se nijak k Vitelliovi neměli. U Leuků se Vitellius dozvěděl o smrti Galbově (tedy asi po 20. lednu), u Lingonů se seprali Batávové z pomocných jednotek s legionáři, Haeduové armádu ze strachu vybavili menáží a penězi, co hrdlo ráčí. 

V Lugdunu obyvatelé popichovali proti Viennským, kteří stáli při Galbovi proti Neronovi, poněvadž jejich příjmy převedl do císařské pokladny, do fiska. Viennští též stáli na straně Vindikově a Lugdunští zkrátka žádali likvidaci Vienny. Fabius Valens dal každému legionáři tři sta séstertiů, aby vojáky uklidnil, nicméně Viennské raději odzbrojil a soukromníkům nařídil, aby legie vybavili menáží ze svého. Již v této době patřili Gallie vedle Syrie mezi nejbohatší oblasti říše. 

O Valentovi bylo napsáno, že se asi dal Viennskými koupit, neboť legát měl náhle peníze, což nikdy v životě neměl. U Vocontiů si dal vyplatit výpalné a koncem ledna n. začátkem února dorazil k Alpám. 

Caecina táhl přes Helvetie, kde legionáři ukradli žold miličním jednotkám a místní zavřeli příslušného centuriona s několika vojáky. Caecina dal vyplenit osadu Aquae Helveticae, dn. Baden v Aargau, a porazil v polní bitvě nezkušené Helvetie vedené Claudiem Severem. Zbytky Keltů prchly na horu Vocetius/asi dn. Bözberg, odkud byli sehnáni armádními Raety a Thráky. Mnoho tisíc Helvetiů bylo pobito a zotročeno (údaje známy nejsou), sídelní město národa Aventicum/Avenches v kantonu Vaud/Waadt bez boje kapitulovalo. Válka, k níž došlo z nedorozumění, skončila popravou jednoho z helvetijských knížat Iulia Alpina, v němž Caecina shledal concitora belli, strůjce války. Odtud prošel zimními Poeninskými Alpami do Popádí.

V březnu vrcholily v Římě Othonovy přípravy na tažení proti Vitelliovi. Když v noci jistý centurio nakládal zbraně ze zbrojnice praetoriánského tábora pro vyzbrojení kohorty v Ostii, viz níže, domnívali se vojácí, že se děje něco nekalého a centuriona zavraždili. Pelášili koňmo do paláce a chtěli vidět svého imperátora. Otho měl u sebe na hostině římskou honoraci a událost poděsila vystrašený Řím ještě více. Vojáci se dali ukonejšit, dostali po pěti tisících séstertiích každý a pouze dva z nich byli popraveni, ti, kteří si od důstojníka nedali vysvětlit, co dělá ve zbrojnici. 

Do toho v únoru přišla povodeň a Tiber strhl kolový most, pons sublicius. Jeho trosky zadržely řeku a voda na dlouho zaplavila velké části Říma. Základy domu se pak hroutily a lidem kromě toho nastal nedostatek potravin. 

Otho vyslal loďstvo podél pobřeží do Narbonské Gallie, neboť do ní chtěl vést protiútok. Flotile velel propuštěnec Moschus, legionářům Suetonius Paulinus, Maius Celsus, Annius Gallus a Licinius Proculus, jeden z praefektů praetorio.

14. března Otho předal za povodně správu státu senátorům, odpustil vyhnancům a Město svěřil praefectovi urbi Salviu Titianovi, svému bratrovi. Vytáhl z Města v doprovodu konsulárů, senátorů a mimo jiné též L. Vitellia, bratra svého protivníka. 

 Osobně vyčkával se svou gardou v Brixellu, dn. Brescello. Jeho vojáci zvítězili v několika menších střetnutích. U ligurského přístavu Albintimilia, dn. Ventimiglia, hlavní obec ligurských Intemeliů, porazili miliční hotovost Přímořských Alp vedenou vitelliovským procuratorem Mariem Maturem a město vyplenili. Když Vitellius poslal do Fora Iulií kohorty Tungrů a treverskou jízdu pod Iuliem Classikem, aby se vypořádali s othonovským loďstvem, byli poraženi a stáhli se do Antipole, othonovci do Albingauma/Albigaunum, obce Ingaunů, dn. Albenga. Tehdy byl také zavražděn vitelliovský procurator Korsiky Decimus Pacarius, poněvadž se ostrovanům nechtělo do nařízených odvodů (vražda zůstala nepotrestána). U Placentie přešli Batávové jako první Pád a Caecina, který se ukazoval v pestrobarevném plášti a kalhotách a jeho paní Salonina na koni, neuspěl v dobývání města. Poněvadž se vojevůdcové othonovců rozhádali, určil Otho vrchním velitelem ve válce s Vitelliem bratra Titiana.

Caecina pokračoval v tažení na Cremonu. Na Valentu čekat nechtěl a v lokalitě ad Castores mezi Cremonou a Mantovou nastrojil othonovcům past v krajině mezi sady a vinicemi (snad: "ad (templum) Castoris", U Castorova chrámu, nebo "ad castores", U bobrů). Marius Celsus ji však prohlédl a ve spolupráci s oddíly Suetonia Paulina vitelliovce potřel. Opatrností Suetoniovou bylo zabráněno zničení celého Caecinova vojska. Mezi zraněnými othonovci byl i Antiochos V. Epifanés II., syn kommagénského krále C. Iúlia Antiocha IV. Epifana (38-72), který se brzy přidá k Vespasianovi a k dobývání Jerúsaléma pošle oddíl; viz o konci jeho a dynastie roku 72. 

Ve vojsku Fabia Valenta se neustále rvali Batávové s legionáři a když dorazila zpráva o porážce Tungrů a Trevérů v Narbonské Gallii, odvelel tam Valens část batávských kohort. Následovala vzpoura legionářů, kteří prohledávali zavazadla svého velitele a hledali zlato, které prý ukrývá z Gallií a Vienny. Valens se skrýval v otrockém oděvu u svého ritmistra, decurio equitum, a přežil. Když vylezl, mužstvo plakalo radostí, že se mu nic nestalo a Valens ani nedal nikoho trestat.

Teprve po Caecinově porážce se oba vitelliovské armádní proudy spojily. U othonovců zkušení vojáci Suetonius Paulinus a Marius Celsus radili nepospíchat, neboť vitelliovci nemají už žádných záloh, kdežto k Othonovi míří na pomoc legie z Pannonie a Delmatie, které už dospěli k Aquileji. Otho však z Brixella po poslech neustále naléhal svést rozhodnou bitvu. Mezi sady a vinicemi u Bedriaka, dn. Calvatone, 14. dubna v celodenním bitvě táhnoucí se do noci uspořádané Vitelliovy legie pod A. Caecinou Alienem a Fabiem Valentou porazily neseřazené othonovce. Na obou stranách prý padlo po čtyřiceti tisících mužů.

Následujícího dne dohodly obě strany příměří; většina padlých zůstala však nepohřbena. Vojáci se domáhali nové bitvy. Salvius Otho však ztratil chuť k další válce. Ačkoli měl stále k disposici oddané legie z Pannonie, Illyrika a Moesie, odmítl dále prolévat krev. Muž, který patřil kdysi do Neronova nezbedného teamu poživačníků, se rozloučil se všemi, zničil korespondenci a vyspaný si nad ránem 16. dubna vzal život ranou dýky do srdce: nepřál si prý prolévat další krev. Byl okamžitě spálen praefectem praetorio Plotiem Firmem a u žároviště se zabilo několik vojáků, několik se jich utkalo jinde ve vojsku v sebevražedném souboji nebo spíše v boji o to, jak dále ve válce s Vitelliem. Vládl 95 dnů.

Část vojáků hledajících nového vůdce nabízela vládu opět L. Verginiovi Rufovi. Raději prchnul, aby se vyhnul a zůstal vzácným úkazem v římských dějinách principátu, když nejméně třikrát odmítl imperátorskou moc (trojnásobný konsul zemřel roku 97, srov. zde rok předcházející a též rok 361). 

T. Flavius Sabinus přešel s městskými kohortami k Vitelliovi, neváhali ani senátoři doprovázející Othona zanechaní v Mutině. V Římě lid slavil poslední dny cereálií, Cereřiných slavností a zpráva o Othonově smrti byla přečtena na divadle.

    O Othonově smrti se Vitellius dozvěděl v Lugdunu v Galliích, kde pořádal odvody. Krátce předtím svěřil ostrahu rýnské hranice Hordeonovi Flakkovi a aby nevypadal jako chudák z provincie, poskytl mu správce Lugdunské Gallie Iunius Blaesus služebnictvo. Vojáci Vitellia provolali imperátorem, stejně jako jeho šestiletého syna, jemž dali mu přízvisko Germanicus (jeho matka na zprávu o tom reagovala slovy: "Porodila jsem Vitellia, ne Germanika"): Vitelliova augustovská proklamace byla první takovou mimo Řím. 

Na naléhání vojáků udělil zlatý prsten, tedy povýšil do jezdeckého stavu, svého propuštěnce a miláčka Asiatika. Kromě několika centurionů z othonovských legií jejich vůdce omilostnil. Vitellius se nemstil ani majetky nezabavoval - od republikánských občanských válek se tato odlišovala mírností, na žádné proskripce nedošlo. Neuspořádané šiky však plenily provincie, bezuzdně znásilňovaly a jejich velitelé Caecina a Valens je nechávaly. Nepomohlo, že Vitellius poslal část pomocných jednotek zpět a zastavil nábor do legií.

Uspořádal v Lugdunu gladiátorské hry, v Ticinu hodoval s L. Verginiem, který už měl za sebou dvě nabídky na císařství, později navštívil v Cremoně Caecinovy hry a v Bononii Valentovy. Zhlédl sice 24. května, čtyřicet dnů po masakru, bedriacké bojiště, ale ani tehdy nenařídil pohřbít ostatky všech vojáků; nepřátelské velitele nicméně pardonoval, mezi nimi Suetonia Paulina (dále o něm zpráv není). Do Říma Vitellius nijak nepospíchal, dával se všude hostit a s ním na šedesát tisíc vojáků všeho druhu a prý ještě více civilistů, výbušné zástupy netušených nálad.

Nový císař A. Vitellius v Římě, kam dorazil na přelomu června a července, vydal edikt na vyhnání astrologů-mathematiků, které bytostně nesnášel, z celé Itálie s termínem 1. října (srov. předešlý rok). Při tom důvěřoval jisté věštkyni z germánských Chattů, předků zřejmě Hessů. Zakázal senátorům a rytířům bojovat v aréně, srov. rok 19+, a jako fanda modrých dával likvidovat všechny, kdo se do nich opřeli. Prohlásil se doživotním konsulem a pardonoval othonovce. Do Města vstoupil disciplinovaně pod orly, na Capitóliu obětoval a objal svou matku Sextilii, jíž přidělil přízvisko Augusta (sedmá v pořadí). Praetoriány a městské kohorty reorganisoval a obsadil vojáky ze svých germánských legií. Byl mstivým řezníkem bankéřů, věřitelů a nájemců cel, kteří po něm kdysi vymáhali dluhy. Osobně pro peníze nikoho nikdy nepronásledoval, majetky nezabavoval a ke starým známým se choval nadále přátelsky.

Po Městě se potloukaly zástupy vojáků, pro něž nebylo místa v leženích, tábořili v nezdravých místech Vatikánu u Tiberu, Germáni a Kelti trpěli horkem. 

Jeho otec L. Vitellius byl třikrát konsulem a s Claudiem, svým přítelem, censorem (viz rok 35nn. a 49). A. Vitellius náležel do Tiberiova teamu na Capri a byl zadobře se všemi jeho nástupci. Gaia zaučoval do zručnosti vozatajecké, Claudia si otočil kolem prstu hrou v kostky, Nerona obojím a hlavně okamžikem, kdy předsedal jeho neróniím, srov. rok 55, přemluvil ztrémovaného císaře hodlajícího, ale váhajícího vystoupit před publikem jako pěvec doprovázející se kytharou, aby svůj záměr naplnil a asi tak rozhodl o nejvýraznějším rysu Neronovy vlády - o karieře zpívajícího císaře.

Ačkoli zastával několik úřadů v Římě včetně dozoru nad veřejnými stavbami a snad po roce 55 byl správcem proconsulární provincie Afriky, byl stejně jako Otho zadlužený až po uši. Když ho Galba poslal do Dolní Germánie k armádě, neměl údajně ani na cestu. Družný Vitellius získal mezi vojáky rychle oblibu, omezoval přísné táborové tresty, příjemný kontrast Galby.

Během tažení Galliemi a Itálií pil a pořádal hostiny a jakoby doháněl vše, o co předtím věčně zadlužený muž přišel. V Římě rád chodil do divadel a ke stolu zval kde koho, respektive se dával zvát, ale hostina nesměla stát méně než čtyři sta tisíc séstertiů. Uspořádal vzpomínkové hry na Nerona a kitharisté přehrávali Neronovy kousky. Když plánoval obsadit do hry Únos Persefony vdovce po Neronovi Spora-Sabinu do role unesené a znásilněné dívky, chlapec, snad ani ne dvacetiletý, dal před ponížením přednost sebevraždě. 

Vitellius nežil realitou Říma, ale životem jeho extravagantních elit; do Města se vrátily časy Gaiů a Neronů, kdy vládcové rozhazovaly peníze za stáje, hry a hostiny. Pocházel z Lucerie a slavný byl především díky svému otci. Svou šanci promrhal s hédonickou lehkomyslností, byl družný, ke starým známým se hlásil a postavení nezneužíval k osobním mstám. Úřad pontifika maxima nastoupil 18. července, ve výroční den allijské porážky, tedy v den Římany vedený jako neblahý. Úředníky dal zvolit na deset let dopředu a sám se dal senátem prohlásit doživotním konsulem. Slovo u něho měli herci a vozatajové. 

Vášeň zmítala císařem ve vztahu s jistým Asiatikem. Jako kluka ho kdysi zprznil. V lásce plné zvratů Asiaticus utekl do Puteol, kde se živil jako prodavač octové limonády (posca). Když ho tam Vitellius našel, dal ho zavřít (nevíme bohužel proč), brzy si ho zase vzal do ložnice. Poněvadž však drzý kluk i kradl, prodal ho jistému majiteli potulné gladiátorské společnosti, ale dal ho unést v okamžiku, kdy měl nastoupit do arény. Při odchodu do Afriky dal Asiatikovi svobodu a jako císař mu v Lugdunu předal zlatý jezdecký prsten, třebaže ještě ráno jmenování odmítl. Po čtyřech měsících fungování po Vitelliově boku se dostal na stejně nenáviděnou úroveň jako jeho neronovští a claudiovští propuštěnečtí předchůdci (Asiaticus pád svého pána přežil jen o několik dnů, neboť byl s Mucianovým příchodem ukřižován). 

Hlavním rysem Vitelliovy osmiměsíční vlády byla žravost, jídlo byla jeho vášeň. Cestou kolem oltářů ochutnával maso a koláče obětin, zastavoval u hospod, aby zjistil, co vařily. Hodovat dokázal čtyřikrát denně, místo v žaludku si dělal zvracením. Údajně za své hostiny vydal ze státního na devět set milionů sésterciů (?). Jeho bratr L. Vitellius vypravil na uvítanou v Římě banket s dvěma tisíci rybami a sedmi tisíci ptáky z celé říše. Sám dal údajně vařit jídla za milion sésterciů z jazyků plameňáků, mlíčí murén, bažantích a pávích mozečků a jater papouščích ryb (scarus). Nestačily mu keramické nádoby, tak dal zhotovit větší stříbrné, „vitelliovské“, které vydržely až do časů Hadriánových, kdy byly roztaveny: říkal jim "štíty ochránkyně města Athény" (clipeum Minervae poliúchos).

    Vitelliovi dokonce nestačil Neronův Zlatý dům a nenašel v něm zalíbení, prý byl příliš prostý (stále nebyl zcela dokončen). Manželka Galerie Fundana, s níž měl dcerku a koktajícího syna, se vysmála prosté dekoraci pokojů.

Vitelliovými praefecty praetorio byli krátce Publilius Sabinus, po něm Alfenus Varus a nakonec centurio Iunius Priscus (po vítězství flaviovců si vzal v prosinci život). Vládli ovšem Caecina s Valentou, a to v dokonalé neshodě.

Vitellius se ze samovlády nad říší radoval jen krátce. Původně vyslal na podzim roku 68 velitel ve válce s Židy Vespasianus do Říma blahopřát Galbovi svého syna Tita (28), viz rok předešlý. Cestou se Titus v Korinthu v lednu 69 dozvěděl o Galbově smrti a vracel se, hlavně prý poháněn láskou k Bereníce, přes věštírnu Afrodítina chrámu v Pafu do Syrie (s věštcem Sóstratem hovořil o věcech budoucích mezi čtyřma očima). Koncem ledna východní legie Mucianovy i Vespasianovy přísahaly věrnost Othonovi, stejně jako armády na Dunaji v Illyriku a Moesii, ještě před Titovým návratem.

Na jaře však po Othonově smrti konferovali kdesi na iúdsko-syrských hranicích Vespasianus (tři legie) s C. Liciniem Mucianem (čtyři legie) a spojenci a dohodli se na vzpouře proti novému císaři. Spojkou mezi oběma muži byl Titus, Vespasianovi radil k vládě astrolog/mathematicus Seleukos/Seleucus (srov. člověka téhož jména v případě Galby). V Iúdaji byla většina země již pod římskou kontrolou a v podstatě zbývalo dobýt jen Jerúsalém: pro zbytek roku až do následujícího jara tu Římané nevedli žádné větší operace, viz rok následující.

Otevřeně Východ povstal 1. července, kdy v Alexandreji provolal správce Egypta, praefectus Aegypti, Tiberius Iulius Alexander vojáky svých dvou legií imperátorem T. Flavia Sabina Vespasiana, legáta židovské války. Do 3. července se připojily tři Vespasianovy vlastní legie v Iúdaji a do 15. července čtyři v Syrii Mucianovy, v srpnu vojáci tří moesijských legií z Podunají, z nichž část již byla u Aquileie. Spontánně se přidali králové Soaimos, Antiochos IV. Kommagénský a Héródés Agrippa II. Židovský, který po zprávě rychlého posla okamžitě opustil Řím, kam původně cestoval s Titem, který se v lednu vrátil ke svému otci, viz rok předešlý.

Poslední konferencí, nyní již "císařskou", před válkou bylo setkání všech v Bérýtu, kam dorazili i vyslanci panovníků armenských a parthských, s nimiž vyjednán klid pro případ, že by Římané ve válce odveleli více sil ze Syrie. Zatímco v Egyptě dával Vespasianus dohromady peníze na válku a kontroloval obilní zásobování Města, Mucianus měl na starosti válku a tažení na Řím - občanská válka 68-69 je první, v níž imperátoři osobně neřídili boje, ale jejich (pod)velitelé. Zároveň to byla první velká občanská válka Východu se Západem říše, srov. válku Antoniovu s Octavianem. 

V Sarápeiu se s bohem poradil o své nastávající vládě a do Itálie poslal prokonsula C. Licinia Muciana, správce Syrie, s nímž předtím přísahali věrnost Othonovi, nikoli Vitelliovi. Mucianus vynikal jako velitel v poli a činorodý organisator, oblíbený mezi vojáky, jinak proslul jako hýřil, jemuž se podařilo rozkutálet rodinný majetek, než ho Claudius poslal na Východ. Hovořil dobře řecky a v Antiocheji vymyslel, že Vitellius přeloží germánské legie za odměnu do Syrie: odhodlání legionářů zvyklých na své zázemí vzrostlo. V zimním času neriskoval Mucianus přepravu legií přes moře loděmi a pochodoval přes Kappadokii a Frygii na západ. Dokončit obléhání Jerúsaléma svěřil Vespasianus synovi Titovi a oba strávili zimu 69/70 v Alexandreji, viz dále rok následující.

V Pannonii se přičiněním legáta M. Antonia Prima (asi 40) postavily obě legie na Vespasianovu stranu. Provincii spravoval postarší a majetný Tampius Flavianus a nic nenamítal, stejně jako jeho kolega v Delmatii a stejného sociálního postavení Pompeius Silvanus. Antonius Primus si důvěřoval, disponoval silnými legiemi a nechtěl čekat na Muciana. M. Antonius Primus, legát Sedmé legie v Panonnii rodem z Tolosy, od dětství přezdíván Beccus, "Kohoutí zobák", s dalšími podunajskými legiem v čele s illyrským císařským procuratorem Corneliem Fuskem nečekali na Muciana a vytáhli do severní Itálie. Nero ho exuloval za blíže neznámé podvody, Galba trest zrušil, jmenoval legátem panonnské legie a vrátil do senátu; Otho si ho nevšímal, takže se války po jeho boku neúčastnil.

Flaviovští legáti a správci provincií z Podunají konferovali v zimovišti 13. legie v pannonském Poetoviu/něm. Pettau, dn. Ptuj ve SLO, kde se proti váhavcům doporučujícím obsadit průsmyky Pannonských Alp a čekat na Muciana znovu prosadil Antonius Primus. Podporoval ho pannonský procurator Cornelius Fuscus, šlechtic, který se zřekl senátorské kariery a rozhodl se pro stav jezdecký, velkou podporu měl ve zkušeném Arriovi Varovi, centurionovi Třetí legie, který válčil pod Cn. Domitiem Corbulonem v armenské válce. Přidaly se moesijské legie Apponia Saturnina, k flaviovcům se přihlásili králové suébských Quádů Sido a Vangionův syn a nástupce Italicus (o Quádech a Markomannech viz rok 6+ a 18+, srov. rok 50+; nabídka silné jízdy od knížat sarmatských Iazygů nebyla Římany přijata).

M. Antonius Primus vedl flaviovské legie přes Aquileiu, Patavium a Ateste k Veroně, rodišti Caecinově. Město oblehl. Stejně jako u vitelliovců disciplina v jeho vojsku byla mizerná, vojáci nervosní. Jakákoli maličkost a zvěst vedla k okamžitému vzplanutí. Div že vojáci nedosáhli poprav Tampia Flaviana a M. Aponia Saturnina. 

Když bylo v červenci jasné, že má na krku válku o imperium, Vitellius jejím vedením v Itálii pověřil opět A. Caecinu Aliena a Fabia Valentu. Ten byl však právě po nemoci a na své devastované vojáky neměl šanci příliš dohlížet; z Říma vytáhl až po rozhodné bitvě. Vitellius povolal znovu ethnické pomocné oddíly, které před časem poslal domů, do služby vrátil legii a kohorty v Africe, které rozpustil Galba. Když vytáhl Caecina do boje, Řím si oddechl od mnoha tisíců vandalů a nudících se ničemů. 

Ravennská flotila pod L. Bassem přešla k Vespasianovi a novým jejím admirálem se stal Cornelius Fuscus, pannonský procurator jmenovaný Galbou (nicméně se pak v čele Páté legie účastnil druhé bitvy u Bedriaka). Tehdy, asi v polovině října, Caecina, který byl v kontaktu s Antoniem, otevřeně začal agitovat pro Vespasiana a dokonce dával své legionáře z Germánie přísahat na jeho jméno. Většina však setrvala při Vitelliovi, Caecinu spoutala a držela pod zámkem v Cremoně, hlavním válečném středisku vitelliovců [po válce se mu dostalo od Vespasiana poct, ale roku 79 se zapletl Caecina do vzpoury a na rozkaz Titův byl popraven].

Veronu Antonius nedobyl a pokračoval k Bedriaku, kde v poledne 24. října vitelliovci zahnali na útěk flaviovskou jízdu. Šest vitelliovských legií vzápětí vyrazilo z táborů v Hostilii a urazilo třicet mil/45 kilometrů. Večer dorazilo k Bedriaku i jádro flaviovců a Antoniovi se zdařilo odradit vojáky od okamžitého dobývání Cremony. V devět hodin večer na sebe legie narazily a bojováno přes celou noc. Flaviovci měli příznivější měsíční svit v zádech a za východu slunce prolomili vitelliovské šiky. Ačkoli disponoval silami jen polovičními oproti vitelliovcům, ve druhé bitvě u Bedriaka 24. a 25. října je Primus porazil. 

Flaviovci okamžitě napadli valy ležení před Cremonou postavené v předchozí válce Germány kolem hradeb města. Tábor padl a když byla zapálena část Cremony, vzdali se i vitelliovci ve městě. Propustili na svobodu Caecinu a přes Antoniův zákaz flaviovci začali loupit, znásilňovat, vraždit a zapalovat. Město bylo plné lidí, byly tu zrovna trhy, a za oběť válečného řádění padlo 30 200 lidí z řad měšťanů, obchodníků a vitelliovců; flaviovců padlo 4500. Po čtyřech dnech z ní zbylo spáleniště a nedotčený chrám oskické bohyně zemních jedovatých plynů jménem Mefítis; založena byla Cremona jako kolonie roku 218, viz.

Fabius Valens se o zradě flotily a porážce u Cremony dozvěděl v Etrurii. Pojal plán zmocnit se prostřednictvím loďstva Narbonnské Gallie a obnovit válku ze Západu. Dostal se do přístavu Hercula Monoeka/Héráklea Monoika, dn. Monako, a byl sice přijat procuratorem Přímořských Alp Mariem Maturem, ale provincie už byl z velké části v rukou flaviovců vedených Valeriem Paulinem s centrem v jeho rodném Foru Iulií. Když Valens odplul, Maturus přísahal věrnost Vespasianovi. Valenta zahnal vítr na Stoichadské ostrovy před Massilií, kde byl dopaden Paulinovými loděmi, zatčen a někdy v listopadu popraven.

V Římě Vitellius pokračoval v radovánkách. Zprávy o odpadnutí loďstva a zradě Caecinově ho zastihly v aricijském háji Dianině, Diana nemorensis. Dal zatknout svého praefecta praetorio Publilia Sabina, neboť to byl zrádcův přítel, a na jeho místo jmenoval Alfena Vara (vítězství flavioců přežil). Caecinu, jemuž zbýval jeden den z konsulátu, dal senátem zbavit úřadu a na 31. října jmenovali "otcové" Rosia Regula (srov. případ Caninia Rebila za Caesara roku 45-). Principův bratr L. Vitellius udal Q. Iunia Blaesa za to, že hodoval v Serviliových sadech v době, kdy se bratr roztonal, címž prokázal, jak se z císařovy nemohoucnosti raduje. Přitom to byl on, kdo se tak velkoryse nedávno o Vitellia postaral v Lugdunu: na popud L. Vitellia byl zavražděn jedem. 

Antonius Primus popustil po cremonském vítězství disciplinu ještě více a dovolil vojákům volbu centurionů. S legiemi se pustil v Umbrii do zimního přechodu Apennin přes Mevanii a Carsulae, vitelliovci se před nimi stáhli do Říma, dílem se flaviovcům vzdali v Narnii. 18. prosince o tom pronikla zpráva do Říma a Antonius, Varus a Mucianus Vitelliovi nabízeli v dopisech peníze a život v Kampánii dle výběru, vzdá-li se. Vitellius už byl tak daleko, že už uvažoval o místu pobytu a kolik by k životu potřeboval otroků.

V Římě rýpali do nemocného Vespasianova staršího a bohatšího bratra T. Flavia Sabina a nyní potřetí praefecta urbi (viz předešlé úřady roku 56 a 61), aby jednal s Vitelliem. Císař tísněn odevšad si vyjednal život a sto milionů séstertiů k tomu; svědky rozhovorů byli Cluvius Rufus a Silius Italicus, poslední v řadě konsulů jmenovaných Neronem (68) a také poslední, který z nich zemřel, viz rok 101. 

Po Narnii před vojáky Vitellius na schodišti Palatia resignoval, ale umluvili ho, aby nepospíchal. Druhého dne na foru sdělil svou resignaci podruhé, tentokrát i s publikem; flaviovcům se omlouval za průtahy a vinu svaloval na své vojáky. Byl "lidem" ukřičen a nadšení davu přešlo v bitvu s příznivci flaviovců. Flavius Sabinus se zdálo, že přebírá moc, ale tomu odporovali poslední věrní vitelliovci. 

V bojích, v nichž byli flaviovci vytlačeni na Capitolium a vzplanul přes střechu se zavřenými dveřmi chrám Iova Optima Maxima (zasvěcen Q. Lutatiem Catullem roku 70-, srov. rok 83-), byl Sabinus, který byl sedm let správcem Moesie a dvanáct roků praefectem urbi, 19. prosince s řadou spolubojovníků dopaden a proboden. Při svém strýci tehdy byl i mladší Vespasianův syn Domitianus (18), který se dokázal s příbuzným Q. Petiliem Cerialem (vdovec po Flavii Domitille, Vespasianově dceři) skrýt a po přečkané noci s pomocí chrámového dozorce/aedituus uniknout v davu zbožných v převleku Ísidina vyznavače. 

Sabinovo bezhlavé tělo bylo svrženo z Gemoniových schodů. Sám Vitellius přihlížel bitvě z hostiny v Tiberiově paláci. Během válečných dnů konce roku zemřelo v Římě na padesát tisíc lidí.

Vraždění Vitelliovi vzápětí přišlo líto, znovu chtěl abdikovat a toužil po smíru, že prý si dá přízvisko Concordia, Svornost. Chtěl po senátorech a vestálkách, aby šli žádat přicházející Vespasianovy legie o mír. 

Zatímco flaviovci slavili sáturnálie v Ocriculu na jižní hranici Umbrie, zmocnil se L. Vitellius zradou jistého otroka přímořské Tarraciny na jihu Latia. Na to zaútočily jízdní jednotky Petilia Ceriala na Řím, byly však odraženy. 

Druhého dne se bojovalo o praetoriánský tábor, v němž všichni při obraně padli. Vitellius se dal na útěk skryt v nosítkách do Kampánie. Zmaten se však vrátil do prázdného paláce, vzal si měšec plný zlaťáků a schoval se do místnůstky určené pro hlídače. Před dveře, které zatarasil lůžkem, posadil psa. Tak A. Vitellia 20. prosince (podle makedonského kalendáře užívaného v Orientu 3. apellaia) jal tribun Iulius Placidus.

Svázaného ho vojáci vlekli Městem s oprátkou na krku ke Gemoniovým schodům/scalae Gemoniae, kde ještě leželo tělo Flavia Sabina. Vitellius se utěšoval: "A stejně jsem byl jednou císařem," popřípadě "Stejně jsem byl tvým císařem, tamen imperator tuus fui". Vysoký, tlustý a brunátný v obličeji z chlastu císař byl brutálně hanoben, na schodech ubodán a tělo odvlečeno na háku do Tiberu.

Podle jiné verse jistý Germán z jeho gardy ho bodl ("mohu pro tebe udělat jenom jedno") a pak se sám prý zabil. Vitellius žil 54 roky a 89 dnů a vládl rok bez deseti dnů. Jeho bratr se s vojáky vzdal u Bovill, byl veden Římem a popraven o něco později téhož dne; císařův syn A. Vitellius Germanicus byl na pokyn Mucianův zavražděn v průběhu roku 70. Ještě před soumrakem byl Domitianus provolán caesarem, tedy korunním princem.

Nástupcem T. Flavia Sabina v úřadu praefecta urbi byl snad tehdy určen Ti. Plautius Silvanus Aelianus a Město řídil možná až do konce Vespasianovy vlády roku 79, popř. byl na konci Vespasiánova principátu jmenován L. Plotius Pegasus, jemuž důvěřoval i Domitianus a úřadoval do roku 86. Po něm spravoval flaviovský Řím M. Arrecinus Clemens, nevíme však, jak dlouho. Nástupce měl v T. Aureliovi Fulvovi (do konce Domitianovy vlády) a z roku 91 je doložen Q. Iulius Cordinus C. Rutilius Gallicus. Zda-li po něm Q. Baebius Macer byl římským guvernérem ještě za Domitiana, nebo až za Nervy a jmenován až Traianem, nelze určit; Město řídil do roku 117, viz tam.

Vitelliově dceři Vitellii Vespasianus později vypravil svatbu s někým, jehož jméno neznáme, a obdaroval ji věnem. Prvním manželem Vitellie byl D. Valerius Asiaticus, jehož stejnojmenný otec byl Allobrog a prvním z mužů Vienny a vůbec celé Gallie, který se stal římským konsulem roku 35 a 46. Jeho matka Lollia Saturnina byla mladší sestrou Lollie Pauliny, třetí manželky Caligulovy. 

D. Valerius správcoval v Belgické Gallii za Nerona, stál na straně Vitelliově, který mu dal v Lugdunu roku 69 svou dceru Vitellii. Vespasianus gallskému bohatci přislíbil konsulát pro druhou polovinu roku 70, ale Asiaticus zemřel. Jeho synem s Vitellií byl M. Lollius Paulinus Decimus Valerius Asiaticus Saturninus, přítel Traianův a Hadrianův.

Antonius Primus vládl v Římě s Q. Petiliem Cerialem, Vespasianovým zetěm (poražen Kelty královny Boudikky roku 61), dokud nedorazil o několik dnů později Mucianus. Osmnáctiletého caesara Domitiana udělali 1. ledna městským praefektem a vystřídal Iulia Frontina, který úřadoval jen několik dnů, srov. zde výše, a na krátko Arria Vara praefectem praetorio; praetoriánům rozdali po stovce HS. 

Vyznamenáván Vespasianem a jeho syny žil Antonius v ústraní, užíval majetků, které si během několika dnů své vlády odřízl z císařských a žádné funkce již nezastával. Jeho a Arria Vara zbavil Mucianus vlivu v Římě tím, že urychleně poslal jejich legie do míst, odkud přišly, a Antoniovi zabránil, aby se dostal do Domitianova doprovodu za tažení proti Civilovi do Gallií.

Mucianus se rovněž stáhl po příchodu Vespasiana z veřejného života, do té doby řídil osudy Říma a Domitianovy. Autoři o něm uvedli, že byl v civilním životě "vyhlášené nemravnosti", přitom sestavil zřejmě sbírku senátních výnosů a napsal knihu věnovanou Orientu. Zmínky o něm končí v polovině Vespasianovy vlády.

   

Nepřítomný T. Flavius Vespasianus neboli Imp. Caesar Vespasianus Augustus (60) získal 22. prosince od senátu veškeré císařské pravomoci, kterých se domohli principové iulsko-klaudijské dynastie, lex de imperio Vespasiani (zachován zčásti a nepochybně podobný text přijímal senát při nástupu každého z principů). Svou vládu však nedatoval od uznání senátem, ale už od provolání vojáky v Alexandreji. 

Po cremonské bitvě mu poslové parthského krále Vologaisa v Alexandreji dávali k disposici čtyřicet tisíc jezdců, což Říman odmítl: Vologaisés se nadále choval k Vespasianovi a jeho synům s hlubokým respektem, viz rok 71, ale zároveň též 72. Na zimní moře poslal nový císař obilní flotilu, která po doplutí přivezla jídlo pro Město, kde zbývalo zásob  již jen na deset dnů.

Vespasianus byl homo novus narozený roku 9+, zemřel roku 79. Otec T. Flavius Sabinus byl rodu jezdeckého byl publicanus v provincii Asie a pak byl bankéřem u Helvetiů. Příjmení má princeps po matce Vespasii Polle. Jeho synové Titus a Domitianus dostali od senátu tituly caesarů, tím bylo uzákoněno dědičné nástupnictví. Konsulát pro rok 70 nastoupil Vespasianus v Egyptě a Titus v Palaistíně, v Římě fakticky vládli Mucianus s Domitianem.

Nový princeps měl za sebou službu vojenského tribuna v Thrákii (36), quaesturu v provincii Kréta-Kýrénaika, za Gaia byl aedilem a praetorem v Římě. Jako zodpovědný za komunikace mu tehdy dal Gaius nacpat do záhybů togy seškrabanou špínu, když nalezl ulici neuklizenou. Někdy v té době se oženil s Flavií Domitillou, dcerou prostého finančního úředníka, a měli spolu tři potomky: Tita, Domitiana a dceru Flavii Domitillu. 

Matka s dcerou se císařství nedožily a Vespasianus se po Domitillině smrti vrátil k propuštěnkyni Caenidě, své celoživotní lásce, která sloužívala jako osobní tajemnice Antonii, dceři triumvirově, matce císaře Claudia (a nepochybně tak patřila k velmi dobře informovaným ženám říše). Flavii Domitille se posmrtně dostalo božství a titulu Augusty od synů Tita a Domitiana/diva Domitilla Augusta (osmá na seznamu august).  

Vespasianus měl Claudiovy a Narcissovy sympatie a c. 43 byl jmenován legátem II. legie augustovské s táborem v Argentoratu, dn. Štrasburku. 

S ní táhl na Claudiovu expedici do Británie a vybojoval údajně třicet bitev na jihu pozdější Anglie, podrobil dva keltské kmeny a dobyl ostrova Vectis, dn. Wight. Vrchním velitelem mu tehdy byl po Claudiovi A. Plautius.

Po konsulátu roku 51 z neznámých důvodů v Římě karieru nedělal. Asi v roce 63-64 byl prokonsulem v Africe, vrátil se odtamtud chudý (kupodivu): byl prvním z principů, který poznal Afriku (Traianus tam nikdy nebyl, Hadrianus jednou krátce, do Septimia Severa nikdo). Pak jakýmsi neznámým nám způsobem fungoval na Neronově dvoře a živil ho obchod s mezky. Měl císařovu důvěru a roku 66 ho poslal s výbavou zvláštních velitelských pravomocí pro římský Východ do židovské války. 

Kdesi v Galliích se vynořil Boj Mariccus a vydával se na jaře za národního osvoboditele, též boha, pravděpodobně druid. V praxi plenil haedujské území. Jeho dav byl brzy rozprášen, on lapen a předhozen v Lugdunu do arény šelmám. Zvěř mu však neublížila, tak byl před Vitelliem prostě zabit. 

V dolním Porýní se římský Batáv C. Iulius Civilis, propuštěný na svobodu Vitelliem, spolčil s flaviovci. Rýnská armáda byla početně oslabena odvelením jednotek do občanské války v Itálii. Naoko spolupracoval s Antoniem Primem a s legátem Hordeoniem Flakkem, který s flaviovci koketoval. Vitellius konal pro svou válku odvody a vojáci záměrně odváděli starce, aby dostali od nich a rodin výkupné ze služby; mladé brance zneužívali, jak bylo napsáno, až nálada mezi Batávy dorostla skutečné revolty, srov. rok předcházející. Chaos v římské armádě za občanské války a oslabení počtů jednotek, jejich děsivá náladovost a nekázeň a jejich ethnická pestrost s množstvím přeběhlíků a zrádců usnadnily vzbouřencům rychlý nástup. 

Civilis, který znovu přísahal věrnost Vespasianovi, se spojil se sousedními Canninefaty, jimž velel jistý Brinno, syn muže, který si beztrestně dělal legraci z Gaiových komických "tažení". K válce přemluvili Frísie, přidali se germánské národy dolního Porýní Chattů, Brukterů a Tenkterů; při Římanech drželi Agrippinští, dřívějším jménem Ubiové ("Kolínští"). 
    Civilis přepadl v létě ležení Římanů na batávském území v deltě Rýna a zničil dvě kohorty. Po zradě germánských spojenců na římské straně pobil další legionáře s vojáky rýnské flotily a zmocnil se 24 lodí. Vzápětí porazil i dvě neúplné legie poslané Hordeoniem s legátem Muniem Luperkem; přeživší unikli do hlavního římského tábora dolnogermánských legií, do Veter/u dn. Xanten v NRW. 

Civilis konsultoval s vědmou Veledou/řec. Beléda, což později učinil i konsulár Q. Petilius Cerialis, viz rok 70. Roku 77 byla jata legátem dolnogermánským C. Rutiliem Gallikem a odvedena do Říma; zemřela ctěna v Ardeji (stejně jako Civilovi i jí přísluší ve Walhalle pamětní deska). Její nástupkyní se mezi Germány stala Semnonka Ganna, viz rok 92. Po porážce povstání mizí zprávy o Civilovi a zdá se, že unikl bez úhony, respektive směl uniknout římské pomstě.

Když se vrátily z Itálie kohorty Batávů a Canninefatů, které pomohly Vitelliovi k vládě, Hordeonius se ani nepokusil je zastavit. Legát první legie sídlící v Bonně Herennius Gallus se jim postavil v poli a byl početně slabšími povstalci poražen. Agrippenské (CCAA/dn. Köln) nenapadli, zato povstalci oblehli Vetery, kde oslabené dvě legie držely při Vitelliovi, a Mogontiacum, hlavní sídlo hornogermánských legií. Germáni z Civiliových povstalců plenili území Agrippenských, ti ale setrvali při Římanech. 

Nemocný Hordeonius, nenáviděný vojáky za laxnost a obviňovaný z neúspěchů v Mogontiaku pověřil velením dolnogermánské armády legáta 22. legie C. Dillia Voculu. 

To vše se událo před cremonskou bitvou. Na konci října Hordeonius s legáty přísahal Vespasianovi a když dorazily Vitelliovy peněžní dary legionářům, rozdal je jménem Vespasianovým. Mužstvo se však tedy opilo a s Hordeoniem zúčtovalo: vojáci ho v noci vytáhli z postele a zavraždili. C. Dillius Vocula unikl řádění v otrockém šatu a teprve s blížícími se voji Civiliovými s vojáci ve strachu uklidnili a uchýlili zpět pod velení Voculovo. Tehdy také mužstvo přísahalo Vespasianovi, ale to už Vitellius nežil (po 20. prosinci).

Civilis, papírově pod tou samou přísahou, pokračoval ve válce. Batávové se spojenci vytáhli proti Geldubě/dn. Krefeld-Gellep, táboru Voculově, a byli odraženi útokem kohortVasconů/Basků odvedených před časem Galbou v již dobytém ležení Asciburgium/dn. Moers-Asberg (obě lokality s Dolní Germanii a původně na území Ubiů).

Civilis pokračoval v obléhání Veter, dobyl nakonec Gelduby a u Novaesia porazil římskou jízdu. Vocula na konci roku osvobodil Mogontiacum od obležení Chattů, Usipů a Mattiaků, kteří unikli obtíženi kořistí. O Treverské vzpouře a konci batávské viz rok následující. 

Do Moesie vpadli v zimě roku 68 sarmatští Rhoxolánové s kmenovým územím na pozdější Ukrajině západně od Donu a plenili. Na devět tisíc jezdců pobilo dvě římské kohorty, ale obtíženi kořistí byli za náhlé únorové oblevy roku 69 zaskočeni jednou z legií správce provincie M. Aponia Saturnina pod velením T. Aurelia Fulva (viz rok 86, praděd císaře Antonina Pia) a zničeni: obdržel za to triumfátorskou sochu a legáti jeho tří legií moesijských konsulské odznaky, tedy konsulské křeslo s rudě lemovanou togou. V létě si chtěl Aponius Saturninus vyřídit účty, důvody sporu neznáme, s legátem jedné ze svých legií L. Tettiem Iulianem. Legátovi se však podařilo prchnout s průvodci do Haimu, kde se po dobu zbývající občanské války roku 69 skrýval.

Cestou ze Syrie odrazil na konci října C. Licinius Mucianus s částí dolnodunajských legií vpád Dáků do Moesie. Správcem Moesie nyní jmenoval na rok C. Fonteia Agrippu, proconsula Asie. Padl však v boji se Sarmaty/Rhoxolány, zřejmě jiné vlně než dácký útok, na jeho místo roku 70 nastoupil Rubrius Gallus a nájezdníky zahnal.

V Pontu zdvihl protiřímský odboj bývalý nauarchos Polemónova loďstva propuštěnec Aníkétos. Nespokojil se se ztrátou nezávislosti, viz rok 62, a s houfem ozbrojenců z pontských hor dobyl Trapezús. Pobil římskou kohortu a zapálil lodě v přístavu. Před Virdiem Geminou, jehož Vespasianus pověřil likvidací vzpoury, se uchýlil ke králi (jméno neznáme) Sedochezů na východním černomořském pobřeží při ústí řeky Chobos/dn. Chobi v dn. Gruzii. Král se dal Římany uplatit, Aníkéta zavraždil a vydal zběhlé otroky. 

Ve čtvrtém roce židovské války dlouho po zprávě o Othonově smrti u Bedriaka v dubnu vytáhl 5. daisia/c. 23. června Vespasianus z Kaisareie na Jerúsalém. Část armády pod legátem Sex. Vettulenem Cerialem zničila odpor zélótů v Idúmaji a vypálila Chebrón. Simón ben Gióra někdy v dubnu vpadl s vůlí části židovského establishmentu do Jerúsaléma a ve spojení s chrámovými činovníky se pustil se svými Idúmajskými do Ióanna z Gischal/Guš halav (čes. Jan z Giskaly), jehož despocii nesnášeli. O nadvládu nad městem pak po dlouhé měsíce do jarního příchodu Římanů válčily tři frakce zélótů a síkáriů: Eleazar, Simónův syn, disponoval 2400 muži a držel část posvátného okrsku, Simón, syn Giórův, držel s patnácti tisíci muži horní město a část dolního a mezi nimi vládl Ióannés se šesti tisíci bojovníky. Válčilo se katapultami a dalšími těžkými zbraněmi, v bojích vyhořelo mnoho budov a s nimi skladiště potravin a brzy vypukl ve městě hlad. Pak se proti Simónovi spojily obě "domácí" zélótské frakce a jejich krvavá nevraživost skončila až následujícího roku na jaře s příchodem legií.

Procuratorem Iúdaje stanovil Vespasianus Sex. Vettulena Ceriala (do roku 71), jemuž předcházel krátce M. Antonius Iulianus (?). Po Vettulenovi úřadoval Sex. Lucilius Bassus (do asi roku 74, kdy zemřel v úřadu) a L. Flavius Silva Nonius Bassus (úřadoval i za Tita až do roku 81).

Obě Mauretánie se v dubnu postavily na stranu Vitelliovu díky akce hispánského legáta Cluvia Rufa, autora později historie prvních principů a revolučního roku 68-69. Procuratorem Caesarejské Mauretánie byl Neronem jmenovaný Lucceius Albinus a Galba mu přidal správu Tingitánské Mauretánie: Albinus s chotí byl zavražděn. Cluvius Rufus pak cestoval za Vitelliem do Lugduna, aby se zbavil očerňování Vitelliova propuštěnce Hilaria, že se prý chtěl zmocnit Hispánií a vládnout tam. Vitellius mu důvěřoval, nechal si ho u dvora a Rufus spravoval provincii na dálku z Říma. 

Správcem Británnie byl po vyhnaném Trebelliovi Maximovi v letech 69-71 M. Vettius Bolanus z okolí Vitelliova: Trebellius neměl štěstí Cluviovo a Vitellius ho zpět na ostrovy neposlal. Velká část legií byla v Evropě ve válce o císařství a s několika kohortami a pomocnými sbory bojoval s oživšími Silury a částí Brigantů, v jejichž „občanské“ válce podporoval prořímskou královnu Cartimanduu proti jejímu bývalému manželi, protiřímskému Venutiovi, který zmizel po porážce roku 57. Venutius se ale prosadil a vyzval Germány na pevnině, aby se pustili do války se všemi, kteří zůstali loyalní Vitelliovi. Porazil Cartimanduu s jejím manželem Vellocatem a Římané pouze dokázali královně zajistit bezpečný odchod. Venutius se opět stal králem Brigantů, o dalších osudech vyhnanců ve flaviovské éře není nic známo.

Tohoto nebo roku následujícího se narodil C. Suetonius Tranquillus, právník, císařský úředník a historik prvního století císařského Říma, Vitae caesarum n. De vita caesarum libri octo, "Osm knih o životě caesarů. Zemřel někdy po roce 122, snad kolem roku 150.