žáby (a myši)§ viz pod epos, batrachomyomachiá

žároviště, největší pohřební dějin za deset tisíc talentů§ 324 - 323

železo: Glaukos z Chiu byl roku 693 údajně prvním z Hellénů, který přišel na methodu spojování železa při kování. Vynálezce letování železa vyrobil měsidlo, jež lýdský král Alyattés I. věnoval Apollónovi do Delf. (Alyattés I. 721 - 707)
Železná vrata, soutěska na Dunaji mezi RO a SRB, Porțile de Fier, Ðerdap§ 101+, 105+  

železnice, vlaky§ viz Zarathuštra, mosty a tunely

Ženevské jezero§ viz lacus Lemánus

 

ženy, ženská práva (fintivost), poprvé v Evropě§ 195
ženy, dědictví v Římě§ 169
ženy, luxus§ 161
ženy, ženství§ viz také hostiny, sex (o hetairách), kuchyně

 

Rodina a dům

Žen živících se v pozdněhellénistickém a římském světě intelektuálními profesemi filosofky, literátky či výtvarné umělkyně, bylo pramálo. Totéž platí o advokacii, neboť u Římanů žena nemohla procesně samostatně vystupovat. Platí to o vyšším vzdělání obecně, tzn. o učitelkách řečnictví, gramatiky apod. Žena byla pokládána za společensky slabší, kterou musí muž-manžel ochraňovat a po jeho smrti nejstarší syn. Dodnes si to myslí  mužů velká část, třebaže ženy na začátku 21. století mezi absolventy západních vysokých škol převládají...

Ostatně možným výkladem latinské slova pro ženu, mulier, je ten, že jde v podstatě o komparativ, druhý stupeň adjektiva mollis, měkká; tedy "měkčí"; logicky tedy: než chlapi...

V případě ovdovění nebo smrti otce musela se Římanka brát o svá práva prostřednictvím poručníka, tútor legitímus, testámentárius/dátivus. Její práva reguloval zákon tribuna lidu Q. Vocónia Saxy, lex Vocónia dé mulierum héréditátibus, z roku 169, který upravoval dědictví a dědické možnosti žen.

Veškerá práva v rodině se postupovala pouze v linii mužské, nositeli práva byli agnátí, řec. epigonoi, potomci v mužské linii; všichni ostatní v linii ženské byli pokrevními příbuznými. Přímé dědictví ženy nebylo tedy možné stejně jako u Hellénů či Assyřanů (u Babylóňanů dostávala vdova zpět věno a svatební dar a nakládala svým majetkem neomezeně), kde vdova a dcera bez mužských sourozenců po smrti otce byla sice universální dědičkou, epikléros, ale nejbližší příbuzní ji mohli vyzvat ke sňatku, popř. ji upřít manželovi, je-li provdána. Manžel s ní musel spát nejméně třikrát do měsíce, když ne, mohla do postele s dalším jeho příbuzným. Chráněna byla zákonem před zvykem, v němž znásilnění otevírá dveře sňatku, jak stojí v Digestech (50, 17, 30): "Núptiás nón concubitus, sed cónsénsus facit, svatbu nedělá soulož, ale souhlas."

Podle gortynského zákoníku (c. 450), to jsme odskočili na Krétu, si žena při rozchodu s mužem z jeho viny bere zpět majetek, který do manželství přinesla a k tomu polovinu oděvů, které manželovi utkala a ještě polovinu z výnosu majetku získaného v manželství. Ženy ovdovělé epikléroi a patroiúchoi se nemusely ohlížet pouze po bratrech zemřelého, ale směly si vybrat. Plnou samostatnost tedy ani dórští Kréťané nepřipouštěli, kteří byli v těchto vztazích liberálnější než Iónové. Zletilí byli podle gortynského zákoníku muži v patnácti, ženy ve dvanácti.

Od poloviny druhého století, po zničení Makedonie, dochází v Římě k relativně rychlé emancipaci žen. Za ideál vzdělanosti může dnes posloužit např. Cornélie, dcera Metella Scípióna, manželka P. Licinia Crassa, syna triumvirova. Podruhé byla provdána za Pompéia Mágna a byla s ním až do jeho hanebného konce. Prameny o ní hovoří jako o krásné mladé ženě, vzdělané v literatuře, hudbě, geómetrii a vedoucí občas filosofické disputace. Postava, která by i na hollywoodských plátnech působila křečovitě, ale možná, že to byla normální osoba, která uměla žvanimírské intelektuály odkázat do příslušných mezí.

Pro urovnání manželských sporů sloužil v Římě palatínský chrámek "Bohyně Usmiřovačky s muži/Dea Viripláca, snad jedné z podob Iúnóniných. Jak to fungovalo, nevíme, ale přízvisko bohyně plakátuje podrobenost ženy. Básník Iuvenális popisuje z doby Hadriánovy emancipovanou ženu traumatisující manžela a jeho hosty: dlouho se koupe, předtím se protáhla pod činkami, pak ji měl v rukách masér. Hladoví stolovníci čekají. Když konečně přišla, mohli se sice všichni vrhnout na jídlo, ale ona zahájila několika velikými poháry vína, aby vzápětí opilá všechno zvrátila… O více než sedm staletí předtím věnoval iambograf Sémónidés/Simónidés ze Samu či Amorgu zčásti zachovanou veršovanou skladbu (jedinou z jeho díla) věnovanou zlomyslnému popisu ženských typů, z čeho že je Zeus stvořil. Začal povídáním o ušmudlané svini, pak mazané lišce, o povahách vzešlých z lasice, psa, koně, opice, z hlíny i moře, aby dospěl k nadšenému závěru, že šťastný je ten z mužů, který má doma ženu pocházející z včely, "vzkvétá za ní a plyne život", ta je do domu šikovná. Jinak ovšem Sémónidés má ve věci jasno: "Zeus stvořil největší zlo a spoutal nohy neuvolnitelným poutem" tím, že dal život ženě. Podobně o ženách složil o snad století později elegii Fókylidés z Mílétu, ale omezil se na příměry k psovi, včele, svini a koni; ovšemže doporučil svatbu s včelkou.

Augustus chtěl zastavit vymírání římského národa, rozumí se: jeho elit, a dal senátem schválit řadu opatření, které společně s legislativou předchůdců z jeho rodu se nyní nazývají úhrnně legés iúliae, iúlijské zákony (v letech 90 př. n. l. do 9. n. l.). Mezi nim zákon z roku 18 př. n. l. o třech dětech, které ovdovělé ženě se třemi dětmi (a nemusely být v daném okamžiku již naživu) dával naprostou volnost při nakládání s majetkem.

Zřejmě od těchto žen pocházejí doklady o podnikání ve finančnictví v Pompéjích, jako například majitelky velkého pozemku Iúlie Félícis, na němž stály městské lázně a zahrady přístupné za vstupné, k tomu obchod s vínem a hospoda.

Pompéjanky se nijak neostýchaly projevovat v sexu. Jedna z nich na zdi města zničeného roku 79 n. l. Vesuvem pochvalně napsala "Zde jsem byla ošukána/futúta sum híc", a další nostalgicky "Viktore, měj se, ty pěkně šukáš!/Victor, valeá(s), quí bene futués". Jistý Messius si naopak postěžoval, že si vůbec nevrznul: "Messius híc nihil futuit".

Po likvidaci krvavých matriarchálních kultů, na něž měli Helléni paměť, a nepřeberné množství dokladů v mythologii, bránili se muži návratu starých pořádků stůj co stůj. Tvrdé chování vůči ženám je popisováno i v mýthologii a v Homérovi. V Íliadě Zeus vyhrožuje své sestře a manželce Héře připomenutím, jak ji už jednou potrestal, když jí domlouval, aby nechala být Héráklea: pověsil královnu nebes do vzduchu se spoutanýma rukama (zlatými pouty) a k nohám jí přivázal po kovadlině (jak jinak: rovněž zlaté).

V aristokratické éře hellénských dějin, v dobách mykénských, jak je malují Ílias a Odyssea, nejsou ženy nijak zakřiknutými tvory. Kouzelnice Kirké, Atlantova dcera Kalypsó, Nausikaá, Pénelopé se relativně volně rozhodují, nesedí jen doma u šití. Pravda, Klytaimnéstrá to přehnala a stala se symbolem vraždící manželky ohrožující mužskou vládu a stát. Ženy z velemajetných rodin měly pochopitelně cestu životem snazší. Hipponíkův synovec Kalliás (I.), athénský magnát, protivník Peisistratův a milovník koní, dopřál svým dcerám nejen velkého věna, ale též naprosto nezvyklého přepychu pro ženy starověku, totiž že si směly vybrat za muže, koho si samy přály. 

Nezvykle pro moderního čtenáře působí podání Theofrastovo v jeho Typech chování/Éthikoi charaktéres, když líčí móresy hulváta zjevně athénského ze začátků hellénistické éry (jedenáctý charakter). Za typické u takových tvorů má peripatetik to, že zhovadilec si při setkání se svobodnými dámami vyhrne šat, aby jim ukázal své přirození: "bdelyros... apantésas gynaixin eleutherais anasýramenos deixai to aidoion".

Když Nausikaá potkala nahého ztroskotance Odyssea, neposadila ho k sobě na vůz, ale musel pěšky za ním se služkami, aby nepovstaly řeči, že si začala s tak atraktivním mužem, to prý lišák od Troie byl. Pénelopé však musela poslechnout sedmnáctiletého syna Télemacha, když ji vykázal z hostiny do jejích komnat, aby si hleděla tkaní, kdežto hovor je starostí mužů a jeho, který je pánem ve svém domě. Télemachovou starostí také bylo matku-vdovu znovu provdat.

Ve středních a nižších vrstvách převládala starost o domácnost a dům. Ve velkoměstském prostředí se ženy samostatně žijící živily službami v domácnostech bohatších a v jejich rodinách. Tedy jako kojné, nútrícia/nútrícula, porodní báby, obstetríx, sestry, medica, vychovatelky, éducátríx, paedagóga. Nejdůvěrnější služky svobodných žen však nebyly svobodné ženy, ale otrokyně. Kadeřnice a kosmetička, ornatríx, patřila do rodiny.

Obdobně to bylo zařízené u androkratických Hellénů. Již Hésiodos drsně varoval svého bratra Persa v Pracích a dnech, aby se ženami příliš nezabíral: „Pro nastrojený ženský zadek neztrácej hlavu./ Lichotně šveholí a šilhá po tvé stodole./Kdo uvěřil ženě, ten jak by se lupičům svěřil.“ O trochu, ale jen o trochu liberálněji hovoří Eurípidova Aithrá, Théseova matka, v Prosebnicích/Hiketides, o chování žen (do hellénských divadel chodili muži i ženy, vlastně byla představení součástí náboženských slavností): "Vše totiž prostřednictvím mužů se ženám dělat sluší - těm moudrým."

Moudra pronášeli herci vystupující též v ženských rolích, tak to chodívalo: byla to kultovní travestie. Možná spontánní převlékačkou, o níž ze starého světa víme, byla Hypsikrateia, věrná žena či milenka Mithridáta Eupatora. Chodívala nakrátko ostříhaná, oděná do perských mužských šatů, jezdila na koni a vydržela štrapáce králova útěku před Římany. Mithridátés jí říkával mužskou podobou jejího jména Hypsikratés. Pod tím jménem byla dokonce poctěna sochou, jak dosvědčuje zachovaný podstavec z Fanagoreie, viz rok 66. 

Podle Hésioda první žena na Zemi Pandóra, na Diův pokyn dílo Héfaistovo z hlíny a obdarovaná bohy vším atraktivním, vypustila z kasety zlo na svět a taková žena ničí muže a jeho hospodářství; proto je ekonomičtější otrokyně, protože je levnější a praktičtější (posice blízká později monotheistickým orientálcům). • Zeus přihrál Pandóru Prométheovu ("myslí předem") bratru Epimétheovi ("myslí až po") jako pomstu za ukradený oheň. Přes bratrovo varování Epimétheus dar přijal, s Pandórou žil a jednoho dne její (nebo také jeho?) zvědavost otevřela krabičku a na svět vyskočily všechny zlé vlastnosti a špatnosti...

Xenofón sepsal Oikonomikos, dialogové pojednání o správě středně velikého majetku, v němž hlavní hvězdou je mudrlant Sókratés, Xenofóntův idol. Nezapomněl v něm rozebrat roli manželky a jistý athénský velmož Ischomachos sofistovi převyprávěl své postoje a zkušenosti. Jednak by ji měl liberální muž mít ochočenu, jak praví bohatec, a kromě vaření a tkaní by se měla především starat o chod domácnosti. Nikam nevycházet, dozírat na služebnictvo, příliš se nefintit a čekat, až milovaný se vrátí domů. Ovšemže novomanželce by mělo být tak patnáct a v životě se předtím neviděli. Za udržení takové pohodičky bojují všechny konservativní muslimské a hinduistické androkratické společnosti dodnes; čtení pro ženy moderního věku hororové...

Podobně římští konservativci v modelu "chlapi sobě". A. Caecína Sevérus, zdatný válečník s Germány za Tiberia, roku 21 v senátu navrhl, aby manželky nedoprovázely své muže do pole a do provincií, neboť způsobují rozruch, jsou na obtíž u vojska a v jednáních s provinciály, navyknou si vyřizovat záležitosti v mužově zastoupení. Návrh neprošel. Římský zákon nacházející se v Codiku Theodosiánu a platil po celou dobu existence říše o ženách říká: "Ženy jsou zbaveny všech úředních povinností a veřejných a tak se nemohou stát soudci ani nemohou vykonávat městský úřad, ani se o něj ucházet, ani ho za někoho vykonávat a ani nemohou vykonávat správu čehokoli/být prócúrátor." 

Z doby krátce před koncem peloponnéské války se v Athénách zachovaly seznamy těch, kteří Athéně obětovali stodrachmové stříbrné poháry za své propuštění na svobodu. Jsou na nich mezi jinými profesemi uvedeny pradlena, kytaristka, kojná, prodavačky.

Ženy dominovaly světu zábavy (viz sex, hetairy, hostiny). Ovšem obvykle byly zároveň zahrnovány pod pojem prostituce. U hudebnic, tíbícina n. řec. aulétris-flétnistka, hereček, míma, pantomíma, zpěvaček, cantríx, či tanečnic orchéstris, saltátríx, gádítána, se poskytování sexuálního servisu předpokládalo, pokud dámy nepatřily ke sborům chrámovým.

Veselé ženské postavičky nemající nic jiného na práci než oblažovat muže, vysnil monotheistický businesssman Muhammad pro své nejvěrnější ve víře. Aby nalákal na to, co nedoporučoval a zakazoval během života, slíbil příznivcům islámu ráj blaženství s děvčaty, húr’ín (něco podobného, tedy život v opojení, nabízel již thrácko-hellénský orfismus). Pokud by ženy muže neposlouchaly, mají jim muži naplácat, neboť jsou podle věrozvěsty mužům podřízeny. 

O Muhammadovi se traduje, že se v žádném případě ženám nevyhýbal, ale své první manželce Chadídži, první bytosti nového náboženství, byl prý věrný. Mezi Muhammadovými ženami/milenkami byla i jistá koptská křesťanka/al-Qibtíja Maria z Egypta: dala mu syna Ibráhíma, který ale, stejně jako syn z manželství s Chadídžou, brzy zemřel. Maria přežila Muhammada o pět let. Za jeho života se o ní a kolem ní přely další věrozvěstovy ženy Hafsa bint Umar, Zajnab bint Džahš a vdova po Muhammadovi Ájša.

Jeho novodobí následovníci ovšem na dohled správných mravů a chování žen vymysleli náboženskou policii mutawa’a, „kontrolující“ veřejný život podle koránu například v Saúdské Arábii. Postavení ženy v tradicích islámu je prabídné, zhruba stejné ponižování jako v časech assyrských krutovládců. Snář Muhammada ibn Sírína vykládá sen ženy, která "ve snu spatří, že se prostřela k modlitbě před muži, že zemře, neboť ženě nepřísluší předcházet muže, leda ve smrti".

Židovské pověsti mají ženu za jakýsi dodatečný nápad jejich boha-stvořitele. Vyňal ji z těla člověka-muže a též hellénisovaný ideolog křesťanství Pavel tvrdil, že „žena svého těla v moci nemá, ale muž.“ Pavel v prvním novozákonním dopisu svému žáku Tímotheovi stanovil dobrým křesťankám (a jejich ještě lepším mužům) za povinnost oblékat se "do oděvu slušného s ostychem a rozumem/en katastolé kosmió meta aidús kai sófrosynés". A hlavně být zticha: "Žena ať je učena v mlčení, v naprosté poslušnosti. Vyučovat ženě nedovoluji (a) ani ovládat muže, ale (musí) setrvat v mlčení/gyné en hésychiá manthanetó, en pásé hypotagé; didaskein de gynaiki úk epitrepó úde authentein andros, all' einai en hésychiá." 

Profesionální manekýny, soutěže krásy ani kult hereček neexistovaly, leda jako mýthický vzor: co jiného byl Paridův soud mezi Hérou, Afrodítou a Athénou? První soutěž o miss nějaké země byla roku 1880 v lázních Rehoboth Beach v americkém Delaware; soutěže koček, ptáků a psů byly starší, v Americe 8. května 1862 první celoamerická výstava psů v New Yorku, téhož dne roku 1895 tamtéž první výstava koček.

Do vrcholové pluralitní politiky vstoupily ženy vlastně až velmi nedávno: 21. července 1960 přísahala jako první předsedkyně vlády na světě Sirimavo Bandaranaike(ová), premierka Cejlonu (pozdější Śrí Lanky). O ženách ve špičkové politice dnes viz níže. • Cejlonská politička se dostala do úřadu díky tragickým okolnostem. Jejího manžela, předsedu vlády Solomona Bandaranaikeho, v září 1959 zastřelil buddhistický mnich Talduwe Somarama; dva dny před svou popravou oběšením roku 1962 se dal střelec, který před soudem vystupoval v buddhistickém mnišském oděvu, anglikánským knězem pokřtít.

Jinak se svobodné neurozené ženy zabývaly převážně vším, co souviselo s obchodem. Z řemeslných prací dominovalo pouze textilnictví. Urozené to měly jednodušší a starosti pochopitelně trochu odlišné, víc „o tom“. Roku 215, brzy po největší porážce Římanů v poli před naším letopočtem u ápúlské vesničky Canny (dn. Canne), v době nejvyššího ohrožení státu, byl v Římě přijat zákon o boji proti marnotratnosti žen, aby nenosily množství zlatých ozdob, nejvýše o váze půl unce, tedy 13,6 gramů, na veřejnosti se neodívaly do pestrobarevného šatu, aby se po městě, a to i kdekoli v Itálii, neprojížděly ve dvojspřeží, leda při náboženských úkonech (Solón roku 594 uzákonil, že žena na cestách nesmí brát s sebou více než troje šaty, jídla a pití za obolos a košík nejvíce jednoloketní (c. půl metru).

Podle jeho navrhovatele tribuna lidu C. Oppia se zákon nazývá Oppiův (lex Oppia). Zákon byl zřejmě přijímán jen s ohledem na tvrdou válku s Púny a platil do roku 195. Ženy demonstrovaly za jeho zrušení, přemlouvaly na ulicích, "lobbyovaly" doma a ve Městě; bylo to zřejmě první skupinové vystoupení žen na veřejnosti v evropských dějinách (pomineme-li Aristofanovy komédie). Proti zrušení zákona horlil konservativec M. Porcius Cato a jeho možná zčásti autentickou řeč uchoval historik T. Livius.

Další kodex správného vystupování žen na veřejnosti předložil na nátlak své matky až syrskoarabský císař zvaný opovržlivě Římany Sardanapallos/Héliogabalos (218-222+). Jeho pravidla, o nichž blíže nevíme nic, vymezovala oblečení žen pro různé příležitosti, v jakém kočáru se smějí pohybovat a kdy, koho veřejně políbit a koho ne, srov. v indexu s. v. senát.

Je zajímavé, že na rozdíl od ženy má římské dítě, nicméně chlapecké, právo na majetek, nikoli však děvče.

Dívek se pravá školní výchova netýkala. Kdo si, alespoň na papíru a po spartském vzoru, přál zrovnoprávnění „gymnasiální“ výchovy děvčat s chlapci, byl Platónův Sókratés (v dialogu Ústava/Politeiá). Nikoli však výchovu společnou; to po celý starý věk nikoho nenapadlo. Sókratés navrhoval pro ženy stejnou výchovu a vzdělání jako pro muže včetně hudebního vzdělání, jízdy na koni, bojového výcviku a nahého zápasu v gymnasiu, kde připouští, že budou zpočátku nahá děvčata nebo i dospělé ženy vypadat směšně. Nejlepší chlapce a děvčata by pak bylo vhodné spojit v ideální páry, neboť z nich vzejdou nejlepší děti; to vše v rámci získání nejlepších ochránců státu-vojáků, fylakes. Logicky si naopak přál, aby špatní z chlapců a děvčat se setkávali co nejméně a bylo tak z nich též co nejméně dětí, ale ty musejí zprovodit ze světa.

Ženy mají rodit v rozmezí dvaceti až čtyřiceti let svého věku, muži mohou do 55. V šesté knize svých Zákonů/Nomoi nakazuje Platón lidem, aby svými sňatky prospěli státu a nikoli jen sobě, jak by se jim líbilo. Kdo se z mužů do 35 let neožení, zaplatí pokutu Héře a kdo částku neuhradí do roka, zaplatí desateronásobek. Vhodný věk pro ženy na vdavky je šestnáct až dvacet roků, pro muže třicet až 35. Pro veřejné úřady je vhodný věk pro ženy od čtyřiceti, pro muže od třiceti: připomeňme, že ženy neměly ani právo volební a kromě určitých kultovních funkcí ani nezastávaly žádné úřady. Platón myslel i na jisté vojenské zařazení žen "podle potřeby", a to by měly vykonávat po dětech do padesáti. Mužský branný věk viděl v podstatě novodobě: od dvaceti do šedesáti.  

Platónův reformismus vůči ženám vyslyšen nebyl, jako ostatně ve většině dalších návrhů. V osmé knize Zákonů probírá účast žen od třinácti "do vdavek", tedy osmnácti-dvaceti, v athletických závodech a bojových disciplinách vedle mužů. Platón, který se n ikdy neoženil a neměl potomků, se svým Sókratem také v rámci svých "revolučních" představ o ideálním státu pod diktaturou filosofů a jejich ozbrojených strážců-ochránců představoval společné ženy a děti a aby děti neznaly své rodiče a rodiče potomky. Děti by měly s rodiči táhnout do války, aby se tam přiučily, nicméně by je neměly doprovázet na taženích riskantních. Athénský mudrlant upozorňoval na to, že státu musejí vládnout lidé milující moudrost, tedy filosofové, a nikoli ti, kteří si libují jen v míněních, filodoxové. 

Tvrdé Římanky

Dvacet let po Oppiově zákonu se ovšem v senátu vedla znovu vzrušená rozprava o ženské fintivosti. Vždycky všeho moc škodí a tlachání ctihodných dědků a manželů narazilo: v první ženské demonstraci evropských a světových dějin Římanky (račte si prosím doplnit, že vznešené, nikdy žádné proletářky) na foru demonstrovaly za svá práva a za zrušení zákona. Manželé a otcové ustoupili a Římanky směly chodit representativněji.

Ostatně v té době již sdílely lože s pány nad celým západním Středomořím, protektory velké části mateřské Hellady a právě se schylovalo k válce s velmocí východního Středomoří, se Seleukovci. Je to první podobné vystoupení žen na veřejnosti v evropských dějinách. Přesto se od ženy očekávalo, že bude „optima et pulcherrima, lánifica, pia, pudíca, frúgí, casta, domiseda“, tedy z nejkrásnějších, předoucí vlnu, zbožná, ostýchavá, plodná, řádná, domácká (nápisně doložené přívlastky). Správné Římanky byly cudné a vyznávaly Pudícitii, Cudnost, ale jenom poud byly poprvé nebo jednou provdané, jinak se jí nesměly dotýkat; oltář měla Pudícitia na Dobytčím trhu, forum boárium. Aby se patricijky nehádaly s plébéjkami, měly ženy obého stavu v Římě svou vlastní Cudnost.

Na kolik římské matróny ovlivnila případná znalost athénského autora komédií Aristofana (viz Lýsistraté, "Vojsko rozpouštějící", z roku 411), známo není. Spíše nijak, to bychom asi věděli o tom, že manželům odpíraly sex, když neustoupí. V novověku už athénské ženy napodobovány jsou. První novověká výhrůžka sexuálním půstem je z Kolumbie z roku 1997, ale byla příkazem: armáda vyzvala ženy a přítelkyně komunistických partyzánů i jejich nepřátel z provládních milicí, aby se vyhýbaly sexu a donutili muže k příměří.

To se povedlo, třebaže vlastní klid zbraní trval jen krátce. Roku 2006 se ve městě Pereira manželky a přítelkyně členů znepřátelených gangů dohodly na sexuálním půstu ("stávka zkřížených nohou"), a také úspěšně: počet vražd poklesl v následujících letech o čtvrtinu. Potřetí v Kolumbii si ženy po 110 dnech sexuálního klidu vynutili stavbu jisté komunikace.

Roku 2003 v Libérii sehrálo odpírání sexu jistou roli při uzavírání klidu zbraní ve strašlivé občanské válce. Jedna z aktivistek Leymah Gbowee(ová) obdržela roku 2011 Nobelovu cenu mír. Roku 2008 si heslem "Dělejte lásku, ne ohňostroje" vynutily na čas Neapolitánky na svých mužích klid o silvestru: vydrželo to ale jen jeden svátek.

V srpnu 2012 se ženy v Togu pokusily o div ne státní převrat. Aktivistka Isabelle Amenganvi(ová) vyzvala k sedmidenním odmítání sexu Tožanům, aby se postavili presidentu Fauremu Gnassingbému, který se na konci svého sedmiročního mandátu chtěl ucházet o další, ačkoli to beze změny ústavy nešlo (neuspěla).

V republikánském Římě nebylo ženám dovoleno pít víno a natož s muži. Namísto toho pily passum, sladký nápoj ze sušených hroznů, snad něco jako dnešní sekt. Úpadek systému v prvním století př. n. l. a imperiální dekadence to pochopitelně změnily. Římané tradovali, že od vína pochází zvyk líbání na ústa: poněvadž pít víno bylo ženám zakázáno, polibkem manžela doma přesvědčily, že pily pouze limošku... 

Mužský luxus omezoval zákon z roku 161 o výši životních nákladů, lex Fannia sumptuária. Téhož roku byli z Říma opět vypovězeni všichni filosofové a učitelé filosofie.

Římané se po celou dobu trvání republiky starali o to, aby se mládež neoblékala jako hejskové, nepodléhala hellénským vlivům a aby nechodila na přednášky hellénských filosofů. Kdo si prožil ve střední Evropě na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let poletování s dlouhými vlasy, bude vědět, o čem je řeč.

Římanky se ovšem nestaraly jen o svou visáž. Měly i jiné zájmy. Roku 212 aedilové zveřejnili poklesky proti počestnosti dnes nejasné náplně (probrum) a několik matrón vypověděli z Říma, což bylo poprvé: mohlo jít o vilnost nebo také za nevhodné chování jakéhokoli kalibru na veřejnosti.

Roku 331 se konal první proces se spiklenkyněmi proti státu. Proces s travičkami Cornelií, Sergií a mnoha dalšími byl vůbec prvním toho druhu v římských dějinách. Obě jmenované se procesu vyhnuly vypitím jedu a celkově odsouzeno na 170 (!) žen-manželek římských politiků, jimž podávaly údajně léčivé lektvary.

Podezřelé se ženy staly až po té, co řada předních mužů onemocněla chorobami se stejnými příznaky. Důvod travičské akce historie nedochovala: zda šlo o pověru, čarodějnictví či gynaikokratické spiknutí s cílem obnovit matriarchát, není známo. Zdá se, že to je největší travičský proces eurodějin vůbec.

O čtyři staletí později dal násilnický Neró usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první manželku Octávii prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství. Jeho třetí žena Statilia Messalína ho přežila; Neró ovšem byl její pátý a poslední manžel. Tato Messalína měla pověst ženy rozvážné, moudré a žila ve všeobecné váženosti. 

Svou matku, k níž se nejprve dětinsky lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippína Ml. používala protijedy. Pak dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippína atentát přežila plováním. Neró tedy dal nakonec matku zavraždit dýkou. Před atentáty Neró mezi své souložnice vybral ženu takřka k nerozeznání od své matky.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannika jedem, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v oboru. Když její jed způsobil mladíkovi pouze průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky a dokonce jí umožnil své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky.

Římská historie není však jen plna odstrašujících příkladů. Některé příběhy manželské věrnosti z republikánské éry hlavně z období občanských válek nebo císařské despocie jsou velmi dojímavé a honorovány úctou. Zajímavý je též osud například Hunily, gotské princezny, virgó régális, kterou císař Aureliánus provdal na své náklady jednomu ze svých vysokých důstojníků Bonósovi. Byl to brito-gallský barbar a vyhlášený opilec, který se později oděl do purpuru, viz rok 280+. Hunila se tak stala první germánskou císařovnou, srov. s Markomannkou Pipou, milenkou Gallienovou. Bonósus svůj boj prohrál, vzal si život a vítěz Probus uchvácen zjevem a osobností Hunily nechal žít její dva syny a jí daroval doživotní státní rentu: to bylo ojedinělé.

Etruskyně

Zatímco římská žena musela být pudíca, lánifica, domiseda, čili ctnostná (sexuálně věrná), předoucí vlnu a sedící doma, etruské ženy, jak se zdá, oproti hellénským a římským ženám žádná omezení neznaly. Účastnily se všech veřejných her, pořádaly vlastní hostiny, nebo hodovaly ve společnosti vlastních manželů a chodily s nimi po návštěvách. Zvláště v klasickém hellénském světě žily provdané ženy společensky, pokud nebyly hetairami, odděleným, z našeho hlediska isolovaným životem.

Etruské ženy se míchaly častěji do politiky, zkrátka byly velmi moderní a ve starém světě něčím ojedinělým. Oproti Hellénkám požívaly mnohem širších práv. Disponovaly svým majetkem a zřejmě se nemusely doprošovat příbuzných nebo svých synů o právní ochranu, jak tomu bylo v Helladě a Římě. 

Sparťanky

Sparťané se museli ženit kolem dvacítky. Sedí-li záznamy, byla lakónská svatba velmi pozoruhodná záležitost. Sparťanka (ovšemže vybraná rodiči) si musela vzít na sebe mužský šat, ostříhali ji (souvislost s Hippolytovým kultem, jemuž novomanželka n. novomanželé obětovali své vlasy?) a jakoby unesenou příbuznými ji strčili do temné místnosti s lůžkem. Přišel novomanžel, rychle odbyli sex a on se vrátil do své mužské společnosti, která popíjela vedle. Až do narození dítěte se manželé stýkali jen tajně. Jiná zpráva praví, nevíme, zda to je údaj ethnografický nebo bulvární pikanterie, že ve Spartě zavírali neprovdaná děvčata se svobodnými chlapci do temné místnosti a kdo si kterou vybral, tu si mohl vzít - bez věna.

Poněvadž manžel prožíval většinu času mezi „chlapy“, měly sportovně vychovávané ženy velkou volnost, jakou v jiných částech hellénského světa ženy vůbec neznaly. Sparťanky mohly cvičit, závodit, muzicírovaly a domácím pracím se nevěnovaly (od toho měly služky). Římský básník augustovské éry Sex. Propertius byl nadšen spartskými zvyklostmi nechávat ženám a dívkám volnost pohybu, zatímco Římanku obklopují na ulici lidé z ochranky/clausae tútélá puellae: "Obdivujeme, Sparto, hodně tvých sportovních pravidel, ale nejvíce tolik sympatickou zásadu panenského gymnasia, že nikoli k ostudě vykonává tělecné cviky nahá dívka mezi mužskými cvičenci, když rychle hozený míč proletí mezi pažemi a zahnutá hůlka když pohání obruč...". Sparťanky se stejně tak cvičily v běhu, zápasu, boxu, vrhu, jízdě na koni ve zbroji. 

Ženy Lakedaimonu nosily suknice s vysokými rozparky, takže na rozdíl od celého antického světa a orientu ukazovaly provdané Sparťanky vysoko stehna. Mohly si zřejmě oficiálně pořizovat milence v případě, že manžel byl starý nebo pryč ve válce, a to z řad svobodných i heilótů: viz rok 743 a 706 o Partheniích, "synech neprovdaných", vrstvy pocházející údajně z první války messénské, kdy manželé byli devatenáct roků v poli (?!). Sparťanky měly široká dědická práva a v nepřítomnosti manžela řídily rodinné záležitosti.

Zajímavý byl život Chílónidy, dcery Leótychidovy, která se musela provdat za mnohem staršího Kleónyma, vyhlášeného to prý neurvalce. Nesnášela ho, vyhýbala se mu a zamilovala se do Akrotata, syna krále Area I. Válečník Kleónymos to doma nevydržel a s Pyrrhem se pokusil o návrat do Sparty, viz rok 273n. Pro ten případ si Chílónis zvaná Chelídónis/Vlastovka nachystala provaz. Sparta se ale ubránila a měla Kleónyma z krku a s Akrotatem měli syna Area II. 

Odpor iónsko-attického světa vůči spartské či dórské liberálnosti prýští z rozčílení Péleova vůči Meneláovi v Eurípidově tragédii Andromaché (kolem roku 435). Achilleův otec má Sparťanky za normální poběhlice: "I kdyby se chtěla stát/cudnou některá spartská dívka.../s mladíky vycházejí z domu/s nahými stehny a šaty nestydatými/pro mne nepřijatelné běhy a zápasy mají/s nimi pohromadě. A to se mám divit,/ že nevychováváte cudné ženy?" V Hekabě básník připomíná starý zvyk, že žena nemá v hovoru s mužem pohlížet mu do očí, zvyklost držící se do moderních dnů mezi ultrakonservativními monotheisty.

Částečná nebo příležitostní kultovní nahota u Dórů má svá starší vzory. V Íliadě nešťastná Hekabé, Priamova manželka a matka Hektorova, použije symboliky zavazujícího mateřství, když přemlouvá syna, aby se nestavěl rozzuřenému Achilleovi na odpor: ukazuje před králem synovi prs, jímž ho kojila.

Sparťanky mohly mít tři i více manželů, pokud to byli bratři hospodařící na jednom kléru/kláru. Jejich děti bývaly společné. Když se Sparťan domníval, že má s jednou ženou dost dětí, měl právo ženu postoupit svému příteli...

Křesťanští monotheisté dokázali řešit vztahy sexuální mezi mužem a ženou "jednou provždy". Jeden z otců egyptského mnišství Amun/Ammón (současník a kolega v životním stylu Antoniův), jemuž souvěrci říkají "svatý", se nechtěl ženit, ale dal se přesvědčit (proč, jak, nevíme). Po svatební veselici, jméno šťastné neznáme, držel k ženě v ložnici přednášku o tom, jak je to těžké v manželství. Předčítal jí dopisy apoštola Pavla (novozákonní), vysvětloval potíže soužití muže se ženou, o bolestech těhotných žen a o problémech s výchovou. Manželka pochopila výhody panenství a souhlasila s životem bez sexu. Příběh n. anekdota podávaná ideologem Sókratem zvaným Scholastikos kulminuje tak, že po čase přišla ona na to, že se tak svatý muž nemůže denně koukat na ženu v domácnosti a tak se manželé nadosmrti rozdělili. Ona založila u sebe doma ženský klášter, on odešel do pustiny v západní Deltě Nitris a Skétis, dn. Wádí an-natrún, do podobného zařízení. 

Kontrola porodnosti

Ženy mívaly mnoho dětí, a to často ty nejvznešenější. Královna Kleopatrá I. Syrská Theá Euetériá, dcera Ptolemaia VI. Filométora I. a Kleopatry II. Sóteiry Egyptské, měla se třemi seleukovskými manžely devět dětí (jejichž jména z většiny známe). Všechny seděly na trůnu a kromě dvou děvčat až na jednoho všichni zemřeli násilnou smrtí (ona výjimka, jinak neznámý Seleukos, zemřela v parthském zajetí).

Mnohodětství platilo i pro urozené Římanky. Dcera slavného pokořitele Karthága P. Cornélia Scipióna Áfricána Staršího Cornélia měla s Ti. Semproniem Gracchem, konsulem let 177 a 163 dvanáct dětí. Dospěli však pouze dva chlapci, slavní reformátoři, a jedna dcera, kterou Cornélie provdala za Scipióna Afrikána Mladšího.

Matka obou Gracchů Cornélia žila po smrti synů od roku 121 v jednom z letovisek římské smetánky, v Mísénu, obklopena přáteli a bohatstvím. Dějiny o ní jako o první ženě vůbec zaznamenaly, že se narodila se srostlým pohlavím.

Její otec zase patří mezi lidi, kteří se narodili císařským řezem. Neříkáme ovšem kornélský řez, ale císařský, sectió caesaréa. Snad z toho důvodu, že roku 100 se tak narodil Božský Iúlius, jako pozemšťan C. Iúlius Caesar. Zřejmě jde o lidovou etymologii, ve skutečnosti slovo souvisí s latinským caedere/řezat a odtud caesarský, "císařský" řez. Techniku starého řezu ustálil roku 1882 heidelberský lékař Adolf Kehrer.

Nejstarší dosud ženou, která porodila císařským řezem, byla 16. ledna 2005 rumunská universitní profesorka na pensi Adriana Iliescuová (66). Nosila uměle v sobě dvojčata, jedno však zemřelo před porodem, druhá dcera Eliza Maria se v Bukurešti narodila zdravá. 23. února 2004 porodila uměle oplodněná Indka Papathiammal (64). O 130 dnů starší byla Španělka Maria del Carmen Bousada(ová) de Lara, která zemřela v Barcelově v 15. července 2009 ve věku 69 let. Ve svých 66 letech porodila dvojčata-chlapce a lékařům tvrdila, že jí je 55. Její matka zemřela ve 101 letech...

S o deset let starším manželem Kumalanku Hai Periyannagounder žila Indka celý život v Madrasu v bezdětném manželství. Syn dostal jméno Šiva. Téhož roku porodila učitelka Satyabhama Mahapatra (65) z Nayagarhu v Uríse chlapečka. Donosila oplodněné vajíčko své šestadvacetileté neteře, a také to bylo její první dítě během padesátiletého manželství.

Stejně stará byla Berlíňanka Annegret Raunigková, když v květnu 2015 dala život čtyřčatům, třem klukům a jednomu děvčeti.  Matka dohromady sedmnácti dětí a sedminásobná babička, učitelka angličtiny a ruštiny, se dala uměle oplodnit na Ukrajině a děti přivedla na svět císařským řezem. Dosavadní rekord drží indičtí sikhové. V Amritsaru v dubnu 2016 porodila po umělém oplodnění prvorodička Daljinder Kaur(ová) ve svých 72 letech syna Armaana; otci Mahinderovi Singhovi Gillovi bylo osmdesát.

O umělém oplodnění není ze starého věku zpráv. Při minimu sexuálních zábran a množství odkládaných dětí, hlavně dívek, nebylo ostatně ani společensky zapotřebí. Například stoicky filosofující císař M. Aurélius Antónínus měl kupu dětí, zřejmě sedm synů a šest dcer, všechny s jednou ženou, svou císařovnou Faustínou. Zemřel v 58 letech věku.

Antikoncepce a ochrana před početím ležela zcela na straně ženy. Kromě amuletů a vědomí, že sexuální zdrženlivost v plodných dnech ženského cyklu se vyplácí, používaly ženy cedrovou pryskyřici, ocet, slanou vodu a olivový olej. Když přesto došlo k oplodnění, doporučovaly se silné prostředky na dávení a projímadla, nejlépe pod dohledem důvěrnic a starších žen.

Antikoncepcí Egypťanek byl med s natronem (sodou). Ženy zpod pyramid měly svérázný těhotenský test: močí denně zalévaly zasazené zrno ječmene a pšenice. Rostl-li ječmen, byl to kluk, pokud se dařilo pšenici, byla to holka. Když nerostlo nic, žena „nebyla v tom“.

Antikoncepční pilule se dostaly na evropský trh až roku 1961, vynález amerického farmakoncernu Schering (ve Státech v prodeji od srpna 1960): soudívá se, že znamenaly revoluci v sexuálním chování žen, kterou v osmdesátých letech přibrzdila pandemie AIDS. Jiná úvaha říká, že sexuální revoluci proti monotheistickým zákazům spustilo už o desetiletí dříve rozšíření penicilinu a jeho použití proti syfilitidě, otravující život generací průmyslové revoluce.

Později se objevila "pilulka po", kterou po roce 2010 rozdávaly dokonce gratis školské orgány v New Yorku, Chicagu, Baltimore, Oaklandu a v celém Coloradu na požádání školačkám, pokud si to rodiče výslovně nepřáli (což dle listu New York Times z července 2013 platilo pro jen tři procenta). Ve školním roce 2011-2012 podávaly zdravotní sestry 5500 pilulí. V 90. letech stálo rozdávání kondomů newyorského úředníka, který s tím přišel, ještě místo.

Potrat Římankám v imperiální době často prováděli lékaři, třebaže jim to Hippokratova přísaha zakazovala; zřejmě nepatřili k Apollónovu kultu, k němuž se hellénští lékaři tradičně hlásili. Potraty ostatně byly v evropském starém věku beztrestné a bez předsudků, neboť plod nebyl pokládán za lidskou bytost.

Jinak tomu bylo u Assyřanů za střední říše. Dítě u nich mělo přednost. Podle fragmentu zákoníku zřejmě z doby krále Tukulti-apal-Ešarry i. (1116-1077) hrozilo ženě, která byla usvědčena z toho, že si sama přivodila potrat, že bude naražena na kůl a její tělo zůstane nepohřbeno (§53).

Zákon chránil i dítě chrámové prostitutky charimtu. Kdyby jí byl násilně způsoben potrat, musel jí pachatel dítě nahradit svým – kus za kus (§52).

Teprve 28. ledna 1935 povolila administrativa tehdy dánského Islandu ženám jako prvním v moderním světu s monotheistickými představami potraty. O klitoridektomii, ženské obřízce, známou ve starém věku jen u lidu v okolí dnešního Džíbútí/Djibouti, viz pod obřízka.

Ačkoli je doložena zpráva, která nám umožňuje domnívat se, že minimálně již v 8. století znali Babylónci test těhotenství, více o tom nevíme nic. Helléni a Římané znali preservativy z ovčích střívek a měchýřů, o jejich oblibě ale rovněž nevíme nic (jméno condom prý pochází od jeho vynálezce, lékaře anglického krále Karla II.). Koneckonců většina starověku neznala masové pohlavní choroby a profesně angažované ženy byly zvyklé chránit se samy.

Například bylinnými antikoncepcemi, z nichž nejslavnější je asi záhadná rostlina rostoucí a pěstovaná v Kýrénaice, řecky silfion, latinsky laserpícium. Její pryskyřicová bílá šťáva měla kromě antikoncepčních schopností moc všeléčivou, za takovou byla bylina obecně pokládána, a dokonce se používala v kuchyni.

Silfion bylo velmi drahé a čím dál vzácnější. V posledním století př. n. l. přestalo být obchodním artiklem a za raného principátu patřilo mezi nejluxusnější medikamenty. Ve 4. století n. l. silfion mizí a je to jeden z příkladů, kdy člověk doslova a do písmene nějakou rostlinu vyjedl; je o ještě zmínka v cenovém výnosu Diocletianově.

Úmrtí matky při porodu nebylo častým jevem, zasahovalo ovšem všechny, včetně těch, které byly v nejlepší lékařské péči. Tak např. Galla, dcera Valentiniána I. a druhá žena křesťanského císaře Theodosia I., zemřela roku 394 n. l. při svém třetím porodu i s dítětem.

Odložená novorozeňata buď nemanželského původu nebo z velmi chudých rodičů se obvykle dostala do sociálně slabších rodin nebo chrámů, byla vychovávána se služebnictvem a vyrostla do osudu otroků. Příběhy odložených dětí patřily k oblíbeným hellénistickým literárním thematům a hrála se jejich různá zpracování na divadle.

Novoattická komédie zavedla řadu dodnes scénicky a filmově užívaných a oblíbených osudových schémat jako mladý bohatý si bere chudou, nebo se bohatý synek zamiluje do hetairy („Pretty woman“), nebo se děti rodičům ztratí a pak se naleznou, nebo se vůbec objeví, že je někdo něčí potomek. Obvykle příběh začal znásilněním děvčete opilým mladíkem o nějakých nočních slavnostech, dítě se muselo odložit, aby nebyla ostuda…, pak se našli a vzali.

Podobný osud potkával děti narozené posthumně, agnátí, kdy se už rodina o dědice postarala, např. adopcí. V císařské době bylo odkládání novorozeňat rozšířeným jevem a stejně jako dnes to fungovalo v rodinách majetnějších. Byl to v souladu s římským právem ostatně legální prostředek, jak se zbavit plodu nějaké rodinné ostudy.

Rodiče při odkládání, tj. v okamžiku, kdy otec nezdvihl dítě, kdy neuznal za své (k tomu stačilo, aby se dítě narodilo v neblahý kalendářní den, srov. pod svátky), se také rozhodovali podle pohlaví dítěte: děvčata se odkládala častěji až velmi častěji (i bohatí odkládali dcery – děvčátka byla a stále jsou pro patriarchální společnost problémem).

Sevérus Alexander zakázal odkládat děti a zakázal zabíjet novorozeňata jako vraždu na příbuzném, ale prý příliš neuspěl. Stejně jako o sto let později císaři křesťanští (pod vlivem židovské ethiky formální zákaz roku 374 n. l.). Archeologicky jsou doloženy nálezy ostatků tělíček například v okolí výkopu římské villy v Yewdenu v Buckinghamshire, nebo pohozené ostatky stovky novorozeňat v kanalisaci pod nevěstincem v Askalónu/Aškelonu, čili nepochovaných.

Na Zelinářském trhu v Římě, forum (h)olitórum, stával „mléčný“ sloup, lactária columna, o němž jeden monotheistický autor zaznamenal, že u něj byly krmeny děti. Na onom trhu se ovšem také držel kult Mercuriův, jemuž se obětovalo mléko, nikoli víno. Souvislost s odkládáním novorozeňat není zcela zřejmá: předpokládalo by to instituci „veřejných“ kojných v jakémsi zelinářském nalezinci.

Infanticida doložena u Hellénů je, srov. zkazky o zabíjení nemocných novorozeňat v Lakedaimonu. Dodnes je praktikována rodinami na děvčátkách v Indii, Číně, též mezi Papuánci: otázka věna prý o život připraví až třetinu novorozeňat. Kupodivu u beduínů ve vnitřní Arábii platilo a platí u koní opačné pravidlo: Arabové obvykle zabíjejí narozené hříbě, protože by bylo drahé a zbytečné ho živit; potřebovali naopak klisny.

Děti na export vedli Thrákové v pátém století a odprodej dětí, které nedokázali rodiče uživit, nebyl nijak vzácný.

Nadaci pro výchovu dívek založil Antónínus Pius a nazval ji podle své ženy Faustíny (St.). Nadace pro chlapce a dívky zakládal též Sevérus Alexander. Dívkám se říkalo Mammaey/Mamaie, to podle jeho matky. Alimentační zřízení zavedl Tráiánus. Půjčil statkářům a kolonistům na půdu, z jejíž výnosů pak dávali maximálně pět procent na výživné a výchovné pro opuštěné a chudé děti občanů.

Svou roli přitom hrála Tráiánova manželka Plótína. Posice Plótíny, manželky Tráiánovy: řídila chod palácové politiky, prosazovala u vojáckého manžela lidi, mj. doporučila k adopci Hadriána, budoucího císaře (homosexuální Tráiánus neměl potomka).

Zákon Plaetoriův z roku 191 př. n. l. přitom chránil mladistvé do 25 let věku před lumpárnami poručníků, tútorés. Byla to zároveň ochrana slabomyslných dětí před zvůlí příbuzných a poručníků. M. Aurélius svěřil záležitosti poručnické, tutéla, pod praetora; předtím spadaly pod konsuly.

Věk na vdavky byl ovšem výrazně nižší než dnes. Nezaměňovat s praxí panující u středověkých elit oddávat děti symbolicky: byly to sňatky ryze politické a obě děti zůstávaly rukojmími rodičů (ovšem například Friedrich I. Barbarossa si bral třináctiletou Beatrici Burgundskou a měl s ní jedenáct dětí!). Augústus viděl pro děvče správný věk na zásnuby deset let a na sňatek od dvanácti výše. Po staletí se na dívčích sňatcích nic neměnilo. Slavná Eleonora, vévodkyně aquitánská (zemřela roku 1204), ve svých c. patnácti nejenže ovládala téměř polovinu dnešní Francie, ale též se provdávala za krále Ludvíka VII. Ve třiceti se s ním rozvedla, dosáhla církevního svolení, a provdala se za Jindřicha Plantageneta, brzy to krále anglického. Měla se svými muži deset dětí, z nichž králové Richard zvaný Lví srdce a Jan zvaný Bezzemek vstoupili do dějin a z dědictví po královně dvou království vyklíčily dědické spory o velká území západní Evropy, srov. "stoletou válku". 

Hésiodos svému bratru Persovi v Pracích a dnech doporučuje oženit se kolem třicítky s děvčetem kolem sedmnácti, „aby ji mohl naučit správným mravům“. To měla být dívka ještě panna. V Athénách by se chlapec měl oženit po „vojně“, tedy po dvacítce. Podle jistého hellénistického románu z východu Ninos se prý v Assyrii a Babylónii dívky vdávají v patnácti, zatímco hlavnímu hrdinovi už bylo sedmnáct. V „efeských románech“ jsou novomanželé čtrnáctiletí, dvacetileté císařovny několik let provdané (a často bez sexu) hynuly na choroby v křesťanské dynastii valentiniánsko-theodosiovské.

V Petróniových Satyrských příbězích „oddává“ literární postava Římanky Quartilly svou sedmiletou služebnou s nezletilým mladíkem a s pánem onoho chlapce odblanění přihlížejí: prý sama přišla o panenství v sedmi letech. Příhoda je z pouličního římského prostředí. • Zkouška zdraví rodidel česnekovou vodou do dělohy není zvyk jenom římský: když byla holka po několika hodinách z úst cítit, byla v pořádku.

Svatební cesty starověk v podstatě nepraktikoval, rozhodně ne v dobách klasických; později jen v nejvyšších vrstvách, ale u panovníků to byla cesta po svých zemích, aby mu a jeho ženě lidé holdovali. Odtud se zřejmě později vyvinula svatební cesta obecně.

V Efeských příbězích Xenofónta Efeského je však pozoruhodný literární obraz toho, jak rodiče novomanželů Antheiu a Habrokoma poslali „na cesty,“ aby si prohlédli jiné země a města.

Bezdětnost a nevěry

Hellénské státy neměly pro manželskou nevěru pochopení. Obvykle platil zákon povolující podvedenému manželovi, pokud záletníka dopadl, na místě ho zabít (nebo ho předat soudu). Záležitost popisuje obranná řeč jistého Eufiléta, který v Athénách zabil záletníka své manželky Eratosthena. Příbuzní zabitého dali manžela k soudu, neboť čin měli za úkladnou vraždu, poněvadž oběť vylákal do domu, aby měl záminku. Řeč Eufilétovu sepsal vyhlášený logograf Lýsiás. 

Byl-li u Římanů muž při záletu dopaden manželem, byl mu zcela vydán. Jistý C. Gallius byl ubičován manželem Semproniem Muskou, C. Memmius ubil řemeny L. Octavia, Papirius Carbo Accienus byl jistým Vibiem vykastrován, stejně tak Pontius P. Cerniem (data událostí neznáme).

Koncem republiky a za principátu se řada Římanů a Římanek vyhýbala tradiční instituci manželství a plození dětí; chtěli, jak moderní, užívat požitků mládí co nejdéle. Změna životního stylu byla jedním z faktorů, které vedli k úbytku ryze římské populace a k její globalisaci.

Augústus zavedl několik opatření na podporu mateřství (moderně: čím víc dětí, tím víc peněz od státu), nařizoval povinné svatby jezdcům v určitém věku, ještě více omezil ženám dědická práva, když pouze vdané a dětné měly nárok na podíl, svobodné a bezdětné musely podíl přenechat „ženštějším“ sestrám atd.

Lidé ovšem byli vynalézaví. Mladí urození Římané se zasnubovali s děvčátky a měli tedy dost času na to, aby si užívali a nemuseli se ženit. Proto Augústus zkrátil dobu zásnub, omezil zákonné důvody k rozvodu (lex Iúlia dé maritandís ordinibus, lex Iúlia dé adultériís – oba zřejmě z roku 18 př. n. l., a lex Papia Poppaea nuptiális z roku 9 n. l., cf. lex Scantia z roku 226 n. 149, srov. pod sex).

Jeho populační politika ale nijak zvláštní úspěch neslavila. Kromě toho bezdětnost postihla také Augústovo manželství s Lívií Drúsillou. Ačkoli se s ním oženila, když jí bylo devatenáct, děti měla pouze ve svém prvním manželství (z nichž Tiberius se stal Augústovým nástupcem). Zákon Papiův & Poppaeův dokonce zabraňoval dědit mužům, kteří ve svých 25 až šedesáti letech žili neženatí, a ženám, které ve dvaceti až padesáti letech věku zůstaly neprovdány.

Touha po volnosti je ovšem silnější než mocnářovy edikty. Aby se ženy vyhnuly trestům za to, že překročily svá vlastní práva matrón, ohlašovaly za Tiberia živnost kuplířskou, lénócinium. Matróny čili vznešené paní římské, totiž jako jejich muži nesměly podnikat v řemeslech a obchodu. Mezi senátory a jezdci se rozmohlo dávat se na herectví a zápasnictví. Tiberiovi, velkému pokrytci ve věcech sexuální morálky, viz pod sex, nezbylo nic jiného, než je vyhnat. Nebyly ovšem jen bordelmámy. Podle značek na cihlách vlastnily v principátu ženy i firmy podnikající například ve stavebním průmyslu, srov. jistou Eumachii v Pompéjích, měly firmy na výrobu olověného vodovodního potrubí, vlastnily tkalcovny etc.

Roku 19 n. l. jistá Vistilia, žena prokonsula Narbonnské Gallie, přihlásila u aedilů (řekli bychom: na berňáku) kuplířskou živnost, licentiam stuprí; lze to ovšem vyložit též jako živnost vlastní prostituce. Byla potrestána vyhnanstvím na Serífu, když její manžel Titidius Labeo neodpověděl na otázku, proč jí ve zločinné změně životního stylu nezabránil. Hájil se, že ještě neuplynula zákonná lhůta šedesáti dnů.

Bezdětnost byla jednou z hlavních příčin rozvodu (repudium, dívortium, discidium). Muži k tomu stačilo prohlásit, že ženu opouští (srov. dodnes praktikovanou normu islámského práva: slůvkem „talak, rozvod“, třikrát proneseným mužem, manželství mohamedánů končí; ale necelá tři procenta muslimů je polygamních, srov. o polygynii zde níže). Kdo z obou byl opravdu neplodný, se neřešilo (a ani by technicky nebylo možné, v patriarchální společnosti byla vina vždy na ženě, a to dodnes). O údajně prvním římském rozvodu viz rok 231. 

Rozvod neznamenal pro muže žádné majetkové trauma a o žádném soudy vynuceném významném odstupném není nic známo. Zásada rozdělení majetku na polovinu zná až novověk. Rekordy dělení majetku jsou ze Spojených států. Roku 1994 vyplatil zpěvák Neil Diamond 150 milionů dolarů (asi 111 milionů eur), polovinu ze svého majetku, manželce Marcii Murpheyová, s níž žil čtvrt století. Rekordní summu 168 milionů USD v roce 2007 zaplatit basketbalista Michael Jordan bývalé bankovní úřednici Juanitě Vanoyové. Hollywoodský režisér Steven Spielberg roku 1989 vyplatil Amy Irvingovou po čtyřech letech manželství sto miliony dolary, což byla tehdy polovina jeho majetku. Stejně tak řada dalších filmových hvězd platila při rozvodu manželkám desítky milionů dolarů. 

Jiným rekordem bylo měsíční výživné pro Veroniku Lariovou, s níž se rozváděl italský podnikatelský magnát a politik Silvio Berlusconi. Na konci roku 2012 souhlasil s tím, aby jí poukazoval měsíčně tři miliony eur, tedy 36 milionů ročně.

Podobně u sňatků politických a „z rozumu“. Lidé se tehdy alespoň nezavírali do klášterů: móda ostříhání žen a poslání do kláštera je východořímská a pochopitelně křesťanská (srov. dějiny rómájských či byzantských císařů a holohlavost kněžek některých starých orientálních kultů). Roku 314 n. l. synodos křesťanských představitelů v Arelátě „persekuci“ žen zdokonalil: žena se prý dopouští cizoložství, pokud se po rozvodu znovu vdá (rozvod tehdy křesťané ještě nezakazovali; jako poslední z katolických evropských zemí povolila rozvod roku 2011 Malta).

Augústus neřešil nic nového. O době před koncem achájského spolku napsal historik Polybios, že lidé na severozápadu Peloponnésu byli bezdětní, nebyli postižení žádnými nemocemi ani neúrodou, ale nechtěli se ženit a když už, tak nechtěli mít děti. A pokud už ano, tak nejvýše jedno dvě, aby měli majetek a žili v přepychu. To je hodně moderní: pohodlí a vlastně nekritisovatelný hédonismus osudově převládly tehdy jako dnes. K tomu přistupuje intelektuálské bolestínství, umocňování výhod pro menšiny, moment netypický pro demokracie, ale diktatury, obavy z jakéhokoli radikalismu a odklady řešení nepříjemností, to vše výrazně snižuje sebeobrannou schopnost společnosti: jsou to květy dekadence. Všechno již tu bylo, Evropa chodí v kruhu dlouhých návratů…

Do tohoto pytle patří též fenomén systémového odmítání porodnosti moderními bílými ženami-feministkami. Hnutí původně za společenské a nikoli jen politické zrovnoprávnění žen šířené v euroamerické západní civilisaci získalo na přelomu dvacátého a jednadvacátého století na dynamice a pestrosti názorových proudů. V propojení s ekologismem, tedy sektářským hnutím až sebemrskačsky sledujícího omezování lidské činnosti mající vliv na životní prostředí, dospívaly feministky k bizarním závěrům. Dr. Verena Brunschweigerová (38 roku 2019) z Řezna, středoškolská učitelka angličtiny, němčiny a ethiky, vydala titul "Bezdětná namísto bez dětí/Kinderfrei anstatt Kinderlos". Novinářům vídeňského Kurieru v březnu 2019 vysvětlovala, že jí lezlo na nervy, jak se jí stále lidé ptají, a k tomu i cizí, kdy že by chtěla mít děti: "Vedle osobní motivace tu jsou též ekologické komponenty. Dítě je to nejhorší, co lze životnímu prostředí přičinit. Každé nenarozené dítě znamená zhruba padesát tun roční úspory CO2." Kromě toho "vězí za touhou po dítěti často též egoistické či narcistické motivy".   

Plodnost a matka jako její zosobnění patří v každé civilisaci ke společenským prioritám chráněnými tabu. Matko- a otcovražednictví byly pro Římany nepředstavitelné a velmi dlouho pro pachatele neměli ani stanoven trest. První otcovražda se prý v Římě udála až po hannibalské válce a prvním takovým pachatelem byl jistý L. Hostius. Publicius Malleolus byl roku 101 za matkovraždu jako první popraven zašitím do pytle a svržením do moře. Do pytle (culleus parricidalis) byla s odsouzeným zašívána opice, pes, zajíc a had (proč v tomto složení, nevíme).

Touto smrtí byli popravováni ti z vrahů rodičů, kteří se k činu přiznali. Z doby vlády Antónína Pia je znám případ otcovraha, který byl poslán na pustý ostrov, neboť „nebyl schopen žít podle přirozených zákonů“.

Římská šlechta a noblesa, která s koncem republiky začala rychle vymírat, trpěla nedostatkem vhodných žen. I mezi elitou totiž fungoval zvyk zabíjení novorozených děvčat hned při porodu, protože překážela majetkové politice rodu a rodiny.

„Vznešených“ žen bylo na konci republiky málo a mezi honorací doslova putovaly z ložnice do ložnice, aby rodily. Hodně šlechtičen bylo několikrát vdaných a měly s několika manželi řadu dětí. Říkávali Římané svým ženám, že jsou břicho, „venter“, na rození dětí. Rekord antický co do počtu manželů ovšem držela jistá Thargéliá z Mílétu, neboť byla provdána čtrnáctkrát, viz rok 545. 

„Kontrola“ porodnosti je stará jako lidstvo samo. Ve stadiu sběračství neměla matka velkou šanci starat se o více dětí než jedno, které měla na zádech. Tlupa se neustále stěhovala a nemohla s sebou vléci školky dorostu. Ostatně pokud existovaly tlupy s vůdci, asi náležela všechna „děvčata“ do jejich harémů a jedincům, na které se sexu nedostávalo, nezbývalo než se stát homosexuály, onanisty, nebo úkladnými vrahy.

Podle hellénského a římského práva neopravňovalo cizoložství muže k tomu, aby směl vztáhnout na manželku a jejího přítele ruku, pokud je přímo nezastihl při činu. Důvodem k okamžitému rozchodu od lože i stolu to ovšem bylo. Pompeius Magnus se roku 62 rozvedl se svou třetí manželkou Mucií, s níž měl tři děti, protože mu byla pravděpodobně nevěrná během jeho pobytu v Orientu (Pompeius byl nakonec ženat pětkrát, jeho sok Caesar čtyřikrát).

Augustus uzákonil, že manžel se musí do dvou měsíců ozvat a ohlásit adulterium, stuprum, cizoložství, u soudu. Kdyby to neudělal, vystavuje se nebezpečí, že bude obviněn z kuplířství/lénócinium. Žena přijde o polovinu svého věna a třetinu ostatního majetku a se svým milencem ji čekal exil na ostrovech (odděleně). Pak se už nikdy neprovdala. Mírněji, též s celoživotní "ostudou", řešili prokázanou nevěru žen (mužů nikoli) v kampánských Cumách: ženu vystavili na náměstí, posadili na osla a provezli celým městem...  

Podle starých pověstí prvním Evropanem, který potrestal cizoložství, byl Argejec Hyéttos, který zabil Arisbantova syna Molúra, když ho přistihl u své choti. Hyéttos utekl pak do Boiótie k Orchomenovi, synovi Minyovu, a ten mu dal kus své země (město Hyéttos). V době mýthické psané zákonodárství neexistovalo a odlákání manželky bylo záminkou krvavé pomsty. Hellénská mýthologie je příkladů plna. Ovšem také mužská nadřazenost měla své meze. 

Jedna z nejnesympatičtějších žen hérójských časů, Klytaimnéstrá, si při čekání na manžela zaměstnaného obléháním Ília opatřila milence. Když se Agamemnón domů do Mykén vrátil, byl chotí ubit sekerou jako dobytek u žlabu a jako jeden z důvodů Klytaimnéstrá ústy Aischylovými uvedla, že si mužíček také před Troiou užíval s Chrýseovnou a po vzetí města cestou domů na lodi se zajatou věštkyní Kassandrou (kterou pochopitelně také vylikvidovala).

V historických dobách se odlákání manželky, tedy lepší nevěra, mezi Hellény nijak příliš nepraktikovalo: lidé se obvykle tak blízko k sobě nedostávali. Za zmínku ovšem stojí ostuda, jíž se musel dožít Arátos ze Sikyónu, jeden z nejvýraznějších, a možná také nejodpudivějších achájských politiků. Koncem září roku 213 nastoupil svůj poslední, šestnáctý úřad stratéga spolku Achájů, tj. nejvyššího na rok voleného úředníka státu.

Brzy na to se dozvěděl o tom, že makedonský král Filippos V., jeho formální spojenec proti Spartě, svedl ženu svého stejnojmenného syna Aráta jménem Polykrateiu z Argu. Půdu mu připravil velitel makedonského expedičního sboru na Peloponnésu Taurión několik let předtím. V Makedonii zavládla radost: Ještě v zimě toho roku Arátos starší zemřel, Arátos mladší zašílel a krátce nato se Filippos s Polykratejí oženil.

Trochu tvrdší osud zakusil o osmdesát let dříve Pyrrhos Épeirský. Válečník se za život oženil třikrát a s každou z dam, objektů politických sňatků, měl po synovi. Ze všech byli vojáci. Pro děvčata asi s Pyrrhem zábava nebyla, kromě toho doma byl vždy jen velmi krátce. Jeho první manželka, Sicilanka Lánassa, dcera Agathokleova, nejsilnějšího z hellénských vládců západního Středomoří v hellénismu, od něho odešla, protože si něco začal jinde.

Věnem dostala od táty Korkýru (roku 295) a ovšem se také říkalo, že si na ostrov pozvala vyhlášeného proutníka Démétria I. Poliorkéta.  Pyrrhovi nasadila parohy a pak si dokonce Antigonova syna vzala. Asi to nebylo tak zlé (mezi oběma událostmi zřejmě leží pět let), protože se na čas Pyrrhos dokázal s Démétriem dohodnout na rozdělení moci v Makedonii.

Netřeba připomínat, že klasický starověk se svými démokratickými institucemi a soudnictvím neznal podivné právo aristokratů na první posvatební noc ženy některého ze svých poddaných, iús prímae noctis. K otrokyním takové právo měl theoreticky. Výjimkou je několik pikantních příběhů z prostředí dvora despotických vládců (údajně jakýsi tyrannos na Kefallénii, později císař Maximinus Thrax).

Ponižující výsada patří až do raného středověku a religionisticky zřejmě naruby souvisí s prastarými iniciačními obřady v kultu plodnosti, se svatým sňatkem, hieros gamos, neboť na rozdíl od matriárchátu tento „obřad“ král přežívá. Viz oslavy anthestérií v Athénách v Bohové a jejich svátky a "sňatek" archontovy manželky s Dionýsem. 

S kultovním sexem úzce souvisí vznik zápasu jako sportu. Nejstarší zápas dějin je popsán na druhé tabulce sumerského epu o uruckém králi Gilgamešovi ze 28./27. století. Enkidu v něm dostane na Gilgameše kolena. Souboj ale měl se sportem málo společného: zápas byl o to, kdo o svátku bude mít sex s hlavní kněžkou kultu plodnosti právě o tzv. svaté svatbě. Původně byl konán Sumery každoročně o jarním novoročním svátku knížetem, králem v roli Dumuziho s Inanninou kněžkou fysicky naostro (akkad. Tammuz a Ištar) jako vyvrcholení rituální svatby; zachovány jsou rituální hymny. V novoassyrské době byl obřad na podporu úrody dávno ryze formální a bez účasti krále-panovníka. O obřadu v Athénách o anthestériích viz pod Svátky a Athény.

Poněkud jinak se na manželství (= vlastnictví) dívali muži předněvýchodních kultur. Jsou dochovány fragmenty středoassyrských předpisů pro královské harémy, riksú, krále Tukulti-apal-Ešarry I. (hebr. Tiglatpilesar I., vládl v letech 1116 – 1077), určující pravomoci harémových dozorců a jejich svěřenkyň, jejich chování i v době menstruace, jak se k nim mají chovat členové paláce a okolí krále.

Přestupky jsou trestány bitím holí, uřezáním nosu. Dá-li si královská harémová žena „rande“ s mužem, trestem jí bylo upálení. Podle „občanských“ středoassyrských zákoníků směl manžel ženu, kterou podezříval z cizoložství, ale neměl na to svědky, podrobit vodnímu ordálu („půjdou k bohu řeky“). Usvědčená manželka i její milenec končili tvrdě: buď oba zemřeli, nebo nevěrné manželce uřízli nos, milenec vykastrován a zohaven v obličeji.

Pokud muž svedl něčí manželku, byl potrestán na hrdlu on, pokud svůdcem byla provdaná žena, pak zemřela ona sama. Podobně řešily nevěru starší zákonné předlohy. Chammurapiho zákoník, který sice nikdy neplatil, ale nijak nevybočuje z řady mesopotamské legislativy, trestal nevěrnou manželku smrtí utopením v řece a při nejasných případech počítal rovněž s vodním ordálem (rozdíl: Assyřané topili manželky v Tigridu, Babylónci v Eufrátu).

Středoassyrské zákoníky z časů Tukulti-apal-Ešarry I. dávaly mužům okradeným manželkami právo uříznout ženě ucho, nos, jazyk a pokud někomu poranila žena varle, bylo trestem vytržení prsních bradavek (pokud ale cizí muž políbil manželkou někoho, mohl mu být uříznut spodní ret).

Chrámové služebnice-prostitutky charimtu (sumer. kar-kid; chrámová prostituce charimútu) se na veřejnosti na rozdíl od žen "svobodných" nesměly pohybovat se zahalenou hlavou. Pokud byly dopadeny zahalené, dostala charimtu padesát ran holí a hlavu ji polili asfaltem. Otrokyně to měla horší; té uřízli uši.

Dokázaly pochopitelně „ujet“ i hodně ctihodné dámy z dob „klasických“. Řada Římanek šílela po gladiátorech. Urozenost a majetek nerozhodovaly. Je znám bulvární románek z časů císaře Domitiána, kdy jistá Eppia, senátorská paninka, utekla svému muži s gladiátorem Sergiem až do Alexandreie. Limonáda jako z jihoamerické televise: když ji manžel našel, byla sice do zápasníka stále zamilovaná, ale choť jí odpustil a Sergiovi zřejmě také (celý konec příběhu neznáme). Římská společnost se ovšem pobavila a básník D. Iúnius Iuvenális příběh zachytil ve verších.

Na ochranu před překvapivým návratem manžele používali Římanky prapodivnou praxi z černé magie: za zaříkávání vydloubly oči vráně... Později byla nevěra nebezpečná. Při nástupu křesťanství a v dobách, kdy se za vším viděla magie (první evropská vlna ze 4. století n. l.), se posice římské ženy nijak nezměnila. Vždy však měla právo na spravedlnost, třebaže to někdy znělo velmi nezvykle. V Římě za Valentiniána v době úřadování vicaria Maximina asi roku 370+ byly poslány za cizoložství na smrt dvě urozené dámy Cláritás a Fláviána. Jedné z nich vzali popravčí šaty a musela na smrt nahá; tak také zemřela. Kat/carnifex však byl za to, že se dopustil "obludného zločinu", nefás admísisse immáne, popraven upálením zaživa.

 

Příbuznou, ale intensivnější vášeň měla žena s jedním z nejlepších římských rodokmenů, Valeria Messalína, dcera M. Valeria Messály a třetí manželka císaře Claudia. Formálně byla chotí vladaře a matkou Octávie a Britannica, po nocích pracovala jako děvka s uměleckým jménem Lycisca/Lykiska (asi „Malá vlčice“, ale ve významu „Kurvička“) v závodech s profesionálními prostitutkami o počet milenců za den a noc zvítězila v rekordu: uspokojila 25 mužů).

Měla v bordelu jistého Gnathóna pronajatou místnost a z podnikatelek zavírala nad ránem jako poslední. Život ji hodně bavil a Claudius byl hodně shovívavý (koneckonců jeho slabostí byla děvčata); dokud to nepřehnala. Když slavila svatbu se senátorem C. Siliem, ačkoli nebyla rozvedená s hlavou státu, problém se musel vyřešit – katem.

Romantičtěji zní příběh chlapeckého vládce Syrákús v letech 215-214 Hierónyma. Zbláznil se do hetairy Peithó, za níž chodil do bordelu, a vzal si ji; na několik týdnů se stala dokonce královnou, ojedinělá událost v hellénském světě (o jejím osudu není nic známo, novomanžel byl zavražděn). Thessalská tanečnice/orchéstris Filinna se stala manželkou Filippa II. a matkou Arrhidaia, který se pod jménem Filippos III. stal králem Makedonů a předmětem nenávisti Alexandrovy matky Olympiady. Pravým opakem nymfomanky Messalíny byla o půl tisíciletí později jiná Římanka a ne ze západu říše, ale východu. Život Theodóry (497-548) šel jako u Peithy protichůdně: z bordelu do císařského paláce. Proslula jako herečka-striptérka mímu (viz tam), která ve slavném kónstantínopolském hippodromu uklidňovala hašteřivé dostihové fanoušky mezi diváky, nebo jim krátila o přestávkách čekání na závod stripteasovými vystoupeními. Stojí za povšimnutí, že podiové odhazování svršků nevadilo církevním činovníkům, kteří jinak strkali nos do úplně všeho. Ovšem pozor! Od 29. června 394 platil zákon Theodosiův nařizující herečkám a těm, které se živí nabízením svého těla, že nesmějí používat šatu náležejícího pannám zaslíbeným bohu, tedy mniškám. Theodóřino umění tedy bylo z kanonického hlediska v pořádku.

První tanečnicí, která se stala císařovnou, byla pravděpodobně Čao Fej-jan/Zhao Feiyan, do níž se zamiloval chanský "syn nebes" Čcheng, viz rok 33 a 7. Na další podobnou umělkyni v politice a přímo v parlamentu si potomci imperiálního Říma počkají až na začátek 21. století do vlády mediálního magnáta Silvia Berlusconiho.

Roku 525 si vzala Iústiniána I. a o dva roky později se stala císařovnou, dámou zbožnou podle křesťanských představ. Ke cti a slávě jistého Pantaleóna dala na místech svých předchozích uměleckých vystoupení postavit kostel a pro pět set svých bývalých kolegyň a zestárlé prostitutky klášter. Srov. s kariérou Isabely Martínezové de Perónové, argentinské barové tanečnice, která se roku 1974 stala první presidentkou dějin.

K branži striptérek, a to většinou plně amatérských, kdysi vystupujících na hrách o flóráliích, se prostituce společensky předpokládala. Do Theodóry se zahleděl příští císař Iústiniánus I., ze striptérky se stala císařovna a křesťansky zbožná první dáma (východo)římské říše, jíž novodobí historici tohoto období už říkají byzantská.

Kouzelný je životní příběh císařovny Theodóry z doby, kdy už dávno křesťanský klérus bezkonkurenčně ovládal římské děje, ale nové zvyklosti se ještě naplno neuchytily ani u dvora, natož mezi lidem. Vůči ukřižovanému z bohů však byli zbožní a vedli spory o to, zda je Iésús Chréstos bytost ucelená, nebo zda jeho božská a lidská přirozenost se oddělují. 

Theodóra byla podle historika Prokopia, který jí nebyl vůbec nakloněn, druhou ze tří sester, dcer chovatele zvěře a medvědáře v kónstantínopolském hippodromu za císaře Anastasia I. (491-518). V té době znamenaly něco už jen dva dostihové kluby z kdysi čtyř až šesti se zástupy fandů v Novém Římě a Akakios patřil k Zeleným/Venetoi. Předčasně však zemřel a zanechal vdovu, jejíž jméno neznáme, ve vážných starostech o obživu děvčat. 

      Sehnala nového druha, ale volné místo u Zelených mezitím na přímluvu tanečního mistra Astéria bylo zadáno někomu jinému, neboť dostal dobře zaplaceno. Vdova vyzdobila dcerky věnci a v přestávce mezi dostihy na jevišti hippodromu žádala Zelené, aby svěřili místo správce zvěřince jejímu novému druhovi. 

      Prosby Zelené nijak nedojaly, zato Modré/Prasinioi, jejich soky. Poněvadž pak zemřel i jejich chovatel, dostala rodina místo u nich. Když děvčata vyspěla, tedy do věku asi patnácti, postavila je matka na podium a staly se z nich herečky komédií. Theodóra s mladší Anastasií u divadla setrvaly, starší Komitó vynikla mezi křesťanskými kónstantínopolskými měšťany jako hetairá. 

      Theodóra vynikala krásou a sex rozdávala nejprve mezi herci. Své komediální role dovedně doprovázela odhazováním šatu a její vystoupení byla velmi populární. Do hippodromu, kde se představení konala o přestávkách mezi dostihy, chodil kdekdo, pochopitelně lidé od dvora, ale také klérus. 

      Když měla za milence jistého Hekébola či Hekébolia z Tyru, změnil se její osud. "Foiníčan" byl pověřen úřadem v Syrii a Theodóra s ním odešla do světa. Brzy se ho zbavila a poznala celé tehdy ještě římské východní Středomoří. V Alexandrii se asi roku 520 seznámila s patriarchou Tímotheem III. a s k němu uprchlým patriarchou antiošským Sevérem. Oba vyznávali monofysitskou podobu křesťanství (miafysitskou), kterou orthodoxie a katholicismus pokládá za heresi/kacířství. 

      Roku 522 se vrátila do Kónstantínopole, údajně již ctnostná. Nicméně jak ji poznal Iústiniános, synovec císaře Iústina I. (vládl do roku 527), není známo: buď jako známou umělkyni, nebo jako zbožnou monofysitku? Tak jako tak, patřila k Modrým, Iústiniános s ní a roku 525 si ji vzal. To už byla patricijka a když se roku 527 stala po jeho boku císařovnou, dosazovala do funkcí všude modré a šla po krku zeleným. 

      Věnovala se dobročinnosti a její císařský manžel vydal edikty proti prostituci a obchodování s děvčaty. Roku 532 zachránila mužovi a sobě zadek, když prokázala vůdcovskou rozhodnost při potlačování spolčených dostihových frakcí zelených a modrých v postání zvaném podle hesla vzbouřenců Níká, „Vyhraj!“. Podle historiografa Prokopia argumentovala vystrašenému manželovi prostou živočišností: "Nezbavím se tohoto purpuru, nechci se dožít dne, kdy by mne lidé, které potkám, neoslovili jako paní... Líbí se též nějak ten starý výrok, že je krásným rubášem královláda, kalon entafion hé basileiá esti." 

Přes sex, ale ne tolik viditelným, se dostala k moci jediná císařovna čínských dlouhých dějin Wu Čao/Wu Zhao, vládnoucí v letech 690-705 jako Wu Ce-tchien/Zetian. Patřívala mezi milenky tchangské dynastie Tchaj-cunga/Taizong. Po jeho smrti roku 649 se provdala za jeho devítiletého syna a nástupce Kao-cunga/Gaozong a roku 655, za něhož vládla jako regentka, od roku 655 jako "císařovna-manželka". Když ho stihla mrtvice, panovala buddhistka, matka čtyř dětí, sama. Po celou svou karieru vedla expansivní politiku a jejích patnáct let vlády, která přerušila souslednost dynastie Tchang/Tang (618-907), bývá označována (po dávném vzoru) za dynastii Čou/Zhou. 

První novověké strip-teasové představení se odehrálo 9. února roku 1893 v pařížském podniku Moulin Rouge, kde se na plesu umělců svlékla jistá modelka. Dostalo se jí za to pokuty jednoho sta franků: následovaly nepokoje v Latinské čtvrti, které musela uklidňovat armáda. O strip teasu viz též pod mímiamby.

 Hry v circu, podívaná na umírání, fungovaly také jako seznamka. Na gladiátorských zápasech se např. seznámil diktátor Sulla s čerstvou vdovou Valerií. Oslovila ho první.

Císař Claudius, který proslul svými studiemi literárními a historickými a sukničkářstvím, se po sňatku s Messalínou oženil s dcerou svého bratra Agrippinou Mladší (bylo to její třetí manželství), ale děti spolu neměli.

Jinak ovšem to se svobodnou volbou nastávajícího nebylo nijak valné. Tiberius byl rodem z Líviů a poprvé se oženil s Vipsanií Agrippinou (starší), dcerou M. Vipsania Agrippy. Měli syna Drúsa, ale když Agrippina otěhotněla podruhé, na tvrdý nátlak Augústův, který v Tiberiovi začal vidět svého nástupce, se musel rozvést a oženit s někým lepším: Líviové byli rod plebejský. Tím byla Augústova dcera Iúlia, která zrovna po něm toužila, jako ostatně po celé řadě jiných mužů u dvora.

Vztah mezi Tiberiem a Agrippinou byl velkou láskou a její brutální ukončení (když se prý někdy potkali, měli slzy v očích) zřejmě silně ovlivnilo cynismus a citovou otrlost budoucího císaře a po fiasku sňatku s Iúlií iniciovalo jeho náhradní sexuální programy.

Ve starých Athénách žena na potulky městem pomyšlení mýt nemohla. V Solónových zákonech se muž zavazuje, že bude s manželkou (dcerou-dědičkou) nejméně třikrát měsíčně souložit. Pokud ne, mohla by si do postele vybrat někoho z příbuzných z manželovy rodiny. Athéňan povolil bezdětným mužům přenechat komukoli majetek (tedy pustit ho z rodu), pokud ho k takovému kroku nepřemluvila žena.

Žena si mohla podle Solóna vzít na cestu maximálně trojí oděv, pití a jídla ne více než za jeden obolos a košík ne větší než loket. Na pohřbech zakázal drásání tváře a naříkat na cizích pohřbech (plačky). Rovněž zakázal chodit k cizím hrobům jindy než o pohřbu a obětovat o pohřbech vola a do hrobu dávat více než tři oděvy.

Cizoložníka bylo možné zabít, únos nebo znásilnění ženy bylo za sto drachem. Zákony krétské Gortýny sepsané někdy mezi roky 480 až 460 finančně penalisují znásilnění částkou jednoho sta statérů; to byla velmi vysoká summa. Kdo znásilní svou vlastní otrokyni zaplatí pokutu dva statéry: pokud však už nebyla panna, tak za znásilnění v noci zaplatí dva oboly, ve dne jeden. Byla to zřejmě cena z bordelového sazebníku.

U Římanů se penězi příliš neoháněli. Rytíř Pontius Aufidiánus, dobu neznáme, použil starého práva hlavy rodiny, když se dozvěděl, že vychovatel jeho dcery dovolil jistému Fanniovi Sáturnínovi, aby připravil rytířovu dceru o panenství. Nejenže otroka umučil, ale též dceru zavraždil. 

Cudné vzory vestálské i bankéřky

Praecia, slavná a vlivná žena v Římě, dopomohla L. Liciniovi Lucullovi, svému milenci, k tomu, aby mohl velet armádě ve válce s Mithridátem. Bezmeznou manželskou oddanost po smrti M. Iunia Bruta, jednoho z vůdců proticaesarovského spiknutí, prokázala jeho manželka Porcia. Po Brutově smrti se rozhodla zemřít. Ač neustále hlídána, spolkla prý několik žhavých uhlíků z ohně a tak zemřela. Podle jiné verse však touto smrtí skončila pro nevyléčitelnou nemoc a dříve než manžel.

Anekdoticky zní příběh Fókiónovy manželky, pro historii anonymní, za to víme, že jejím bratrem byl sochař Kéfísodotos. U ženy sloupu tradičních ctností a politika byla návštěvou přítelkyně z Iónie chlubící se svými šperky. Athéňanka na to: „Mou ozdobou je Fókión, jenž je už dvacátý rok v Athénách stratégem.“ Dnes bychom řekli: káča pitomá – jedno se přeci nevylučuje s druhým, hlavně když to je zdaněné (Fókión byl popraven roku 318, to ovšem byla ryzí politika, viz tam).

Co u Hellénů nebylo možné, odvažovaly se tu a tam Římanky. Jistá Amaesia Sentia žalovaná praetorem L. Titiem roku 77 vedla svou při osobně, sama se obhajovala a obhájila většinou hlasů poroty (kausu neznáme). Trochu jinak to měla Gáia Áfránia, manželka senátora Licinia Buccióna (zemřela roku 48). Sama se hájila před praetorem ve svých kausách a to velmi rasantně a neomaleně/impudentiá abundábat, až to znělo na foru jako nezvyklé poštěkávání/inúsitátís foró látrátibus assidué tribúnália exercendó. 

Na začátku roku 42 protestovaly majetné Římanky proti tomu, aby byly povinovány odvést daň určenou triumviry na jejich válku. Hledaly podporu mezi příbuznými triumvirů, ale Fulvia, Antoniova manželka, je vyhodila, když za ní přišly s prosbami o pomoc. Byl z toho konflikt. Na foru vystoupila Hortensia, dcera Q. Hortensia Hortala, konsula roku 69, a to jako jediná žena v historii starého světa v roli politického řečníka. "Proč máme platit daně, když se nepodílíme ani na vládě, ani na poctách," její proslov byla veřejná událost, "ani na správě říše, ani vůbec na chodu státu...?", pokračovala. Naslouchající triumviry neposlušnost žen rozladila, dali liktory forum vyklidit. Byl z toho povyk, tak rozhodnutí odložili na druhý den. Namísto původních 1400 žen, vdov po padlých, proskribovaných a žen neprovdaných muselo daň zaplatit čtyři sta, a to jen ty, jejich majetek byl odhadnut na více než sto tisíc séstertiů. Tento limit platil pro všechny občany, i pro muže. Byl to první politický emancipační pokus ženy touto cestou v historii vůbec.

Naopak Iúlia Maesa, Héliogabalova babička, byla první Římankou (a také Arabkou), která se účastnila jednání senátu. Její dcera Symiamira dopadla úplně jinak, neboť byla s Héliogabalem zavražděna roku 222 n. l. a pravděpodobně ani nebyla nepohřbena.

Předtím ovšem překvapila svou antiemancipační aktivitou: naváděla senát, aby vydal pro ženy předpisy, v čem se mají ukazovat na veřejnosti, koho na veřejnosti políbit, v čem jezdit, jaká nosítka používat, šperky atd. Připomínám, že Muhammad se narodil o čtyři staletí později, nicméně srov. zde výše assyrské předpisy…

Žena v Římě podle zákonů XII. desek měla u soudů zastání a garantované zastoupení v mužských příbuzných, později jako náhradu v placených řečnících. Tito zástupci, advocátí, se stali předchůdci dnešních advokátů, placených právních zástupců. Vestálky byly jedinými Římankami, které mohly svědčit u soudu.

Taková omezení neznaly Elamky ani ženy z mesopotamských států tisíciletí předtím: dědily, vystupovaly před soudy, přímo vlastnily majetky, uzavíraly smlouvy. Elamka podle zachovaných akkadsky psaných dokumentů přenechala dědictví dceři, ačkoli měla i dva syny, neboť se o svou matku starala. Otec zanechal dětem dědictví, ale dceru jmenuje před syny. Jiný muž daroval manželce zahradu a zůstala jejím vlastnictvím i pro případ, že by se rozešli. Další věnoval v dědictví manželce celý svůj majetek po dobu jejího života a po její smrti se dostane společným synům jen v případě, že s matkou zůstali. 

Roku 396 či 395 obdržely římské ženy stejné právo jako muži, aby na jejich pohřbech byly pronášeny oslavné proslovy. Senát tak ženy odměnil za to, že složily dohromady zlato na dar Apollónovi Delfskému, kam se chystalo poselství.

Zákony XII desek, legés duodecim tabulárum, na páté desce určovaly, že ženy vyjma Vestiných kněžek jsou pod poručnictvím člena rodu, agnáta, vlastnictví majetku ale zpochybněno nikdy nebylo. Pouze na veřejnosti se o něj brát samy nemohly. Římské manželství bylo formálně druhem vlastnictví muže nad ženou, občanskou smlouvou (církevní záležitostí od 12. století, pro křesťany svátost manželství nařízena tridentským koncilem roku 1563).

Přesto bez újmy žily ženy nesmírně bohaté, dokonce takové, které se živily finančními službami bankovními. Tak např. Cicero oslovil jistou bankéřku jménem Teukris, podle jména nikoli Římanku. Nižší částky do patnácti dénárů na měsíční úrok 6,25 procenta půjčovala v Pompéjích jistá Faustilla, "Štísko", a brala do zástavy od žen šperky.

Mimo dosavadní zkušenosti evropských dějin je norský zákon, nařizující od 1. ledna 2008 všem akciovým společnostem, tedy soukromými i státem kontrolovaným, aby jejich správní rady sestávaly ze čtyřiceti procent žen. Nory následovaly pozvolna vlády dalších západoevropských států. Římanům, včetně těch, kteří se za prapotomky oněch původních vydávají, trvalo 2769 roků, než do svého čela zvolili ženu: v červnu 2016 byla zvolena starostkou Města (sindaco) právnička Virginia Raggiová (37).

Ad vocem římská cudnost: M. Porcius Cató během své censury roku 184 vyloučil ze senátu jistého Manilia za to, že na veřejnosti v přítomnosti své dcery políbil její matku a svou manželku. Ačkoli Catonův nelidský vztah k otrokům je veleznámý, překvapí informace, že prý jeho manželka se svým také kojila děti otroků, aby prý v nich tak vzbudila náklonnost k synovi.

Vzorem naprosté ženské ctnosti byli Římanům vestálky, virgó Vestális. Čtyři, později šest panenských kněžek Vesty, bohyně krbu a státu, jejichž hlavní starostí bylo udržovat věčný oheň, byly vybírány mezi šestým a desátým rokem věku, službu v panenství u chrámu konaly třicet let a pak byly „volné“.

Ve Vestině chrámu bývaly deponovány závěti majetných Římanů, odpovídaly tedy kněžky za uchování jejich tajemství. Octaviánus si ovšem k Antóniově závěti našel cestu násilím a její obsah zveřejnil: to, že Antónius odkázal majetek Kleopatře, převedlo do Octaviánova tábora řadu vlivných lidí a budoucí Augustus mohl v klidu vyhlásit válku egyptskému „zaprodanci“.

Kromě několika excesů, kdy kněžky byly dopadeny při styku s milenci, ale půl tisíciletí dlouhá historie republikánského Říma takových in flagranti zaznamenala jen osm. Největší skandál s vestálkami proti mravopočestnosti byl odhalen a zveřejněn roku 114, kdy musely zemřít za to, že se milovali s muži hned tři kněžky najednou.

Smrt pro padlé vesty byla ovšem speciálně krutá: byly zaživa zazdívány do podzemních prostor. Vestálka Tuccia byla roku 235 za porušení slibu čistoty výjimečně odsouzena k nosení vody v sítu.

Císařská doba přinesla uvolnění a žádný takový případ není znám. Nepotrestán zprznil vestálku Neró, dokonce byl prý milencem své matky (a také strůjcem její smrti). Dokonce vyhlášený zvrhlík Elagabalus či Héliogabalos ze Syrie donutil ke svatbě, a přemluvil senát, aby svolil, vestálku Iúlii Aquilii Sevéru. Románek byl krátký: šílený Arab kněžku brzy zapudil (viz pod sex).

Fláviovci Vespasiánus a Titus poklesky vestálek přehlíželi, Domitiánus roku 83 n. l. už ne: sestrám Oculatám a Varonille dal volbu smrti a jejich svůdce vykázal z Města. Již jednou soudně osvobozenou představenou vest Cornélii dal zakopat do země a jejího milence umrskat.

Poslední, dnes již anonymní vestálku prý ze svatyně vyhnala zřejmě koncem roku 392 n. l. manželka křesťanského Vandala Stilichona a neteř císaře Honória Seréna. Horlivá křesťanka s manželem ničili symboly polytheismu. Roku 408 byli oba ve vnitropolitických bojích popraveni.

Vestálky byly ve vysoké váženosti. Jejich slovo, pokud vůbec na veřejnosti promlouvali, mělo rozhodující vliv. Nikdy se nepletly do politiky. Je však znám případ, kdy vestálka pomohla svému bratrovi. Když lid nepovolil roku 143 triumf nad alpskými Kelty konsulovi Ap. Claudiovi Pulchrovi, slavil ho bez svolení. Aby nemohli zakročit tribunové, doprovázela ho na voze spřežení až na Capitólium jeho sestra, vestálka Claudia.

Rod Claudiů měl dosti výrazné ženy, srov. např. rok 249, nebo případ jiné vestálky, Claudie Quinty, která v roce 204, když byla do Říma přivážena Magna Mater deum a loď se zachytila nevyprostitelně na mělčině, vyzvala božstvo, aby zasáhlo, je-li stále pannou - a loď se prý uvolnila.

Co do manželské oddanosti žen dospěl nejdále patriarchalismus společnosti indické. V souladu se svými mýthickými vzory hinduisté praktikovali zvyk satí, rituální vstup vdovy do žároviště zesnulého manžela, před nímž rozdá kolem stojícím příbuzným své osobní věci a šperky. Popsána byla tato rituální sebevražda antickými historiky, Valerius Máximus dokonce odkudsi vypsal, že vdovy mezi sebou soutěží o tom, která z nich se vrhne do plamenů k manželovi/victríx gaudió exsultáns, "vítězka radostí poskakuje"... U Diodóra Sicilského nalézáme zvyk popsaný u národa Kathajů na Indu. Jeho vysvětlení je, jak to tak bývá, zjevně vycucané z prstu: prý kdysi nějaká žena otrávila chotě, tak teď si to odnášejí všechny manželky. Zvyk upalování vdov zakázal jménem britské správy generální guvernér v letech 1833-1835 lord William Bentinck.

Hellénský dávnověk znal něco podobného, nikoli systematického. Euadné, manželka argívského siláka Kapanea, jehož za zpupné řeči při dobývání Théb srazil s hradeb bleskem Zeus, se vrhla do pohřebního žároviště se skály nad ním v Eleusíně: proč to udělala, z lásky, dává divákovi vědět v Eurípidově tragédii Prosebnice, Hiketides (premiéra někdy před rokem 420). Nicméně ještě v Hérodotově době se v kraji severně od Chalkidiky mezi Pelasgy či Thráky držel zvyk, že po smrti muže příbuzní zavraždí na jeho hrobě nejoblíbenější z jeho manželek. Prý se o to ženy braly.  

Sebeupálení se na zbožném indickém venkově děje místy dodnes. Roku 1987 se takto v Rádžasthánu upálila jistá Rúp Kanwarová (18), pouze šest měsíců provdaná, když její manžel zemřel na nemoc (24). Přihlížely tři tisícovky souvěrců, kteří čin nadšeně schvalovali. Jiný verse ovšem praví, že k tomu byla brutálně donucena a přihlížející policie nezasáhla...

Klasický svět zná "satí" i v obráceném gardu. M. Plautius, snad Sullův praetor a velitel flotily šedesáti spojeneckých lodí v Asii (?), se vrátil c. 89 do Tarenta, kde žila jeho manželka Orestilla. Právě však zemřela na nemoc a její tělo leželo na hranici připravené ke kremaci. Plautius se u žároviště probodl mečem a byl přáteli spálen se svou ženou. Tarentští tam postavili pomník s nápisem "tón filúntón/milujících".  

Panenství zůstalo legitimací k rovnoprávnosti s muži do novověku, ale mezi Albánci a slovanskými Balkánci ze zcela jiných příčin. Pokud zemřel či byl zabit otec, hlava rodiny, která neměla mužského nástupce, mohla mužskou roli se všemi právy a povinnostmi převzít nejstarší dcera. Podle starého severoalbánského zvykového práva sepsaného před půl tisíciletím protiosmanským bojovníkem jménem Lekë Dukagjini (zemřel roku 1481) musela odpřisáhnout, že setrvá celý život v panenství.

Na začátku třetího tisíciletí takových žen-mužů žilo v Albánii asi čtyřicet. Chodily v mužských šatech, zasedaly jako hlavy rodin či rodů s muži, požívaly vůdcovské úcty, chodívali ozbrojené a doma jejich sestry a jiné příbuzné jí byly poslušny jako mužům. Roku 2016 byla dopravena do domu důchodců jistá Černohorka Stana Cerovičová (80), kterou otec vychoval pro své nástupnictví jako chlapce, neboť jeho synové zemřeli a zůstalo mu pět dcer; byla z rodiny nejmladší a poslední v zemi v takovém postavení.  

Naopak u Egypťanů je doložena sakrální prostituce dívek do jejich první menstruace, kdy byly služby zbaveny.

Manželství mělo své symbolické vzory. Novomanželské neštěstí představoval příběh Prótesiláův: den po svatbě s Láodameiou odplul k Troji, kde obelstěn při výsadku Odysseem se jako první dotkl země a padl. Symbolem chudého ale spokojeného stáří je příběh Frygů Filémóna a Baukidy: od bohů získali možnost zemřít ve stejný okamžik.

Ačkoli měl starověk mnoho zářných a nezářných modelů vznešených žen, ženu státotvornou, „národní“, neznal. Srov. např. v Prusku a Německu Luisu Mecklenburskou, manželku Friedricha Wilhelma III. (zemřela 19. července 1810), jíž se obecně přikládá důležitého symbolického významu v pruské osvobozovací válce a při protinapoleonovské vendettě jejího druhozeného syna a prvního císaře německého Wilhelma I. ve válce 1870/71 (její socha na sarkofágu, dílo Christiana Daniela Raucha, je v Charlottenburgu).

L. Ceiónius Commodus, po adopci Hadriánem L. Aelius Caesar, byl hodně nemocný. Hadrián brzy svého kroku litoval, neboť tušil, že půjde dříve na pohřeb svému nástupci, než naopak. Nemocný ale měl chutě do života dost. Ženy ho bavily a L. Aelius je miloval. Jednou prý nespokojené manželce, jíž se nelíbilo, že se potuluje po cizích ložnicích, řekl: „Dovol, abych si užíval jinde; manželce patří společenské postavení, ale nikoli potěšení.“

Jinak ctnostný voják P. Helvius Pertinax, který to dotáhl na Nový rok 193 n. l. na císaře, měl za milenku asi dceru M. Aurélia Corfinia a jeho manželka chodila s hudebníkem-citheristou.

Druhou manželkou Sevérovou byla Iúlia Domna Augústa ze syrské Emesy, první Arabka u moci v Evropě. Proslulá záletnice se stala dokonce milenkou svého syna Caracally, se říkalo. Přihlížela vraždě Gety, druhorozeného syna, smrt krutého Caracally 8. dubna 217 neunesla a sama si vzala život.

Sestra Sevérovy manželky byla Iúlia Maesa, nazývána dobově Syřanka nebo Foiníčanka, byla již od roku 218 nazývána Augústa et máter castrórum, A. a matka táborů. Se svou prvorozenou dcerou Iúlií Soaemias Bassiánou, manželkou římského jezdce z Apameie Sex. Varia Marcella, Caracallou povýšeného na senátora, zařídily nástupnictví ve svém rodu pro velekněze kultu meteoritového bůžka Elah-gabala/El-gabala v Emese s oficiálním jménem římského občana Varius Avítus Bassiánus alias Héliogabalos/Elaiagabalos, Elagabalus/El-gabalus vulgo Sardanapallus.

Druhorozená dcera Iúlie Maesy byla Iúlia Avíta Mammaea/Mamaea a jejím synem se Syřanem Gessiem Marciánem byl Gessius Bassiánus Alexiánus (jméno A. či Alexió bylo odvozeno od Alexandros a bylo označením emeských kněží). Po adopci Elagabalem přijal jméno M. Aurélius Alexander, jako císař M. Aurélius Sevérus Alexander.

So(h)aemias dostala od senátu titul máter castrórum a m. senátús, zřejmě první v Evropě. V Římě a u dvora největší vliv ale měla její matka Iúlia Maesa, arabská Livie. Od Evropanů se jí dostalo jako první božských poct. Držela se u moci a z Říma se jí nechtělo. Stará dáma se proto po pádu Elagabala postarala o nový puč a zainvestovala ho. Instalovala svého druhého vnuka Alexiána-Alexandra. Zemřela roku 226 a až do konce řídila s Mammaeou římskou říši.

Mammaea zdědila Maesiny tituly, navíc obdržela od senátu ojedinělé jméno matka lidstva. Byla na peníze a majetek vůbec, jakoby užívala poslední příležitosti. Roku 235 byla zavražděna nespokojenými vojáky se synem Sevérem Alexandrem v Bretzenheimu u Mohuče (villa Bretannórum se lokalita jmenovala ještě v karolinské době). Nedozvíme se, zda Mammaeina vláda ženy dráždila armádní důstojníky více než nerozhodnost jejího imperiálního syna Alexandra, viz jeho neuvěřitelně zpackané mesopotamské tažení: dojem z události však může být ten, že se vojáci zbavovali spíše panovačné ženy, než chlapeckého císaře.

V moderní době podobný vztah armády k ženě z okolí panovníka vyústil v Zimbabwe v listopadu 2017 k puči a sesazení levičáckého diktátora Roberta Mugabeho (93), ovládajícího zemi jako premiér (do 1987) a jako president od její nezávislosti roku 1980. Mugabeho manželka Grace (52), původně jeho sekretářka a milenka, usilovala o nástupnictví a její choť ji v tom podporoval. Odstraňoval z vůdčích partajních a vládních posic staré spolubojovníky z doby, kdy válčili proti bělošské a antikomunistické Rhodesii. Mugabeho režim patřil k nejhorším hospodářům, jaké si lze představit, nicméně představa, že zimbabwské kleptokracii byl vládla Grace "Gucci" Marufuová, provdaná Gorerazaová a od roku 1996 Mugabeová, spustila armáda převrat vedený lidmi dosazenými Mugabem, dosud věrnými straníky. Třebaže armádní převraty jsou jinak u levicově liberálních kruzích velmi nepopulární, hararaský puč uvítali všichni.     

Sardanapallova matka Iúlia Soaimias Bassiana vulgo Symiamira, syrsko-arabská šlechtična z emesské panovnické dynastie, se stala první ženou, která vstoupila do senátu a zúčastnila se jednání a formulace usnesení, jakoby byla senátorkou. Zcela ovládla synovu vládu, který se věnoval pouze svým zábavám, ona se svou matkou řídila říši. Chlapecký imperátor zřídil na Quirinalu na místě, kde se setkávaly o svátcích matrony významných rodů a císařské byrokracie, stavbu, říkalo se jí po vzoru mužských sněmovacích míst senaculum, zde "ženský senát". Řídila ho logicky Symiamira a jeho usnesení se týkala ryze norem společenského vystupování žen, tedy například jak se objevovat na veřejnosti, která má přednost před jinou, která kterou smí políbit, v jakých kočárech a čím tažené se která smí objevit, v jakých nosítkách a v jakých botách. Na čem dalším se manželky římských mocipánů dohodly, známo není, ale po vzoru řady republikánek to mohlo mít dalekosáhlé důsledky, srov. spiknutí traviček roku 331. Dobový pramen tato "senátní usnesení" označil za směšná/rídicula.

Eusébii, manželku křesťanského panovníka Constantia, charakterisoval historik Ammianus Marcellinus jako anděla všech ženských ctností. Vynikala prý "nade většinu žen krásou těla a mravů a v tak vysokém postavení si uchovala lidskost". Sotva se o takovém zjevu ještě někdy dočtete, snad ani v bulváru. Naopak všechny zachované příběhy zlomocných žen starého věku pravděpodobně překonává v poslední čtvrtině 18. století osud a dílo jisté zchudlé francouzské šlechtičny de Saint-Rémy známé jako Jeanne de La Motte.

Podvodnice velkého stylu se domohla manipulacemi a falšováním listin hraběcího titulu a ve spolupráci s jistým Giuseppem Balsamem alias hrabětem Cagliostrem oklamala kardinála Louise Reného de Rohana, který se ucházel o přízeň u královny Marie Antoinetty. De La Motte použila padělaných listin, aby se mohl s královnou sejít: byla to však místo ní její dvojnice, jedna pařížská kurtisána. Církevní hodnostář si chtěl Marii Antoinettu k tomu roku 1785 naklonit drahým náhrdelníkem, zaručil se za něj u zlatníka. Když se to provalilo, musel dvůr náhrdelník koupit a král Ludvík XVI. dal kardinála vyšetřovat (parlamentem osvobozen). Skandál zbavil královský pár v době, kdy se osud monarchie nakláněl do záhuby, posledních sympatisantů, zatímco de La Motte diamanty ze šperku dávno rozprodala. Když ji dopadli, vypálili jí na tělo dvě lilie a odsouzena byla na doživotí do věznice. Záhadně prchla, žila v Londýně, kde sepsala pomluvný pamflet na královnu a roku 1791 zemřela opileckou smrtí po pádu z okna. Ludvík XVI. a Marie Antoinetta byli popraveni revolucionáři o dva roky později.

Sapfó, mýthos a skutečnost

Rhodópis byla krásnou spoluotrokyní Aisópovou a stejně jako on pocházela z Thrákie. Jejich vlastníkem byl Iadmón ze Samu. Ze Samu ji odvedl do Egypta do Naukrátidy Xanthos, který ji prodal za velkou sumu Charakovi z Mytilény, bratrovi literátky Sapfó.

Charaxos ji daroval svobodu a Rhodópis zůstala v Egyptě někdy na začátku dlouhé vlády filhellénského krále Amásida (Ahmose II., 570 - 526). Egypťanovou hlavní ženou byla Ládiké či Láodiké z Kýrény, ale její syn korunním princem nebyl. Když Kambýsés roku 525 dobyl Egypt, propustil ji bez úhony domů.

V prostředí hellénských obchodních center v Deltě si vydělávala jako hetairá stejným způsobem jako to předtím dělala svému majiteli. Její jméno bylo podle Hérodota proslulé po celé Helladě a stejně jako o něco později slavné Archidiké se o nich pěly písně. Charaxos si láskou k Rhodópidě znepřátelil svou sestru Sapfó, neboť měl Rhodópidě lásku opětovat značnými výdaji: prý přišel na mizinu.

Zřejmě se jedná o prostý příběh velké lásky starého muže k mladé ženě, kterou ale Sapfó nazývá Dorichá a nikoli jako Hérodotos Rhodópis (tj. Růžovooká); že by doklad pro nejstarší použití „uměleckého“ jména? Mezi taková jména patřila např. Chrýsis/Zlatá, Zlatíčko, Pannychis/Na celou noc, Filoméla/Milující zpěv, Psýché/Dušinka, Tryfaina/Chtivá atd.

Hérodotos zaznamenal, jak slavná byla. Povídali si o ni Helléni, že nejmenší z pyramid si prý postavila Rhodópis. Byla nepochybně první známou ženou evropských dějin, která slavně zbohatla sexem.

Jinou slavnou prostitutkou z Egypta byla Thónis. Zahořel po ní prý jistý Egypťan, ale byla drahá. Ve snu se mu zdálo, že se s ní vyspal, a byl spokojený. Ale Thónis ho obvinila u krále Bokchórida, že jí nezaplatil. Panovník rozhodl, aby napočítal zlato, ale ve stínohře s ním rukama pohyboval sem tam, protože představa je jen stínem skutečnosti. Spor prý vyřešila po staletích vyhlášená hetéra Lamiá, přítelkyně Démétria I.: muž musí zaplatit, protože stín Thónidu neuspokojil, kdežto muže ano.

Userkaf dal stavět Reovi chrám a pro sebe pyramidu u stupňovité pyramidy v Saqqáře. Postava jeho manželky Chentkaues se pravděpodobně zrcadlila v pozdní reminiscenci jménem Nitókris (u Manethóna), nebo Rhodópis (u Hérodota); srov. ale rok 2283.

Sapfó z Mytilény, starší vrstevnice obou jmenovaných dam, požívala po celý hellénský starý věk i po dobu raného principátu vynikající pověsti nedostižného osobního i literárního vzoru. V její době bylo „módní“, aby aristokratky zakládaly a živily „dámské kluby“, oddávaly se literatuře a uměním.

Hlavy jiných společností/músejí nám zůstaly bezejmenné, zachovalo se Sapfino jméno. „Kluby“ byly kultovními spolky/thiasos, srov. jejich mužskou podobu v Athénách. • S jistou dávkou pravděpodobnosti se lze domnívat, že římské aristokratky udržovaly jakési „kluby" někdy ke konci republiky a že to mohly být "instituce" vlivné.

Ze Sapfina díla rozloženého do devíti knih ovšem zbyly jen trosky (poslední objevy z fragmentů z oxyrrhynžských papyrů jsou z let 2005 a 2014). Pověsti o její homosexuální „lesbické“ orientaci (název podle názvu rodného ostrova básnířky) jsou mnohem pozdější a zalíbení našly až u křesťanů.

Zřejmě prvním, u něhož se objevuje slůvko lesbiai/řec. lesby s touto náplní je anonymní komentář k prvním křesťanskému theologovi/filosofovi římským jménem T. Fláviovi Clémentovi, řec. Klémentovi z Alexandreie (ačkoli se narodil v Athénách; zemřel krátce před rokem 215 n. l.).

Samo označení „homosexuální“ pochází až z 19. století. V hellénismu se lesbám říkalo tribás, latinsky frictrix/„ta, co tře“ a orientace byla pokládána za nemravnou, proti přírodě, více než ryze homosexualní mužská orientace.

Naopak v klasickém období hellénských dějin a mnohdy i dnes bývá zobrazení nymfy na mincích samostatné Mytilény (raženy od poloviny 5. století) vykládáno jako obraz Sapfin. To by ovšem znamenalo, že Sapfó byla první smrtelnicí, jejíž obraz se kdy dostal na mince, jejichž význam v této době nebyl ani tak v nominální hodnotě platidla, jako spíše v hodnotě representativní - jako výsostný státní symbol. Byla první literátkou, která dceři radila, jak se má obléci, a básnířka, o níž Platón napsal, že by měla být desátou Músou, se nestyděla aiolskými verši sdělit, co chce: "Zapadl již Měsíc s Pléiadami, je půlnoc, čas utíká a já spím sama/Dedyke men a Selanna kai Pléiades, mesai de nyktos; para d' erchet' órá. Egó de mona kateudó." • První Římankou s portrétem na mincích, byla roku 42 Fulvia, manželka triumvira M. Antónia.

V letech 603 až 596 musela Sapfó se svým mužem emigrovat z rodného Lesbu na Sicílii. Když se po čase vrátila domů, založila ve svém domě Múseion/"Sídlo Mús", intelektuální společenství sestávající údajně převážně z žen (srov. ale příčinu její sebevraždy, viz rok 630).

Sapfiiny literární následovnice jako např. o něco mladší Kleobúlíné z Lindu, dcera jednoho ze Sedmi mudrců Kleobúla, nebo o dvě až tři století mladší Érinné z Télu, Korinná z Tánagry či ještě mladší Melinnó zvaná Lesbia/Lesbičanka takové proslulosti nedosáhly.

Věhlasu hlavně mezi ženami se těšila autorka sborových hymnů Telesilla z Argu. V argejském divadle měla sochu se svitky u nohou a v rukách vojenskou přilbu, jak si ji chce právě nasadit na hlavu. V roce 491 po porážce argejského vojska Sparťany ozbrojila ve městě starce, ženy a otroky a přinutila krále Kleomenea I. ustoupit z bitvy (který tušil ostudu v kterémkoli z výsledků bitvy...). Telesillu lze považovat za první evropskou ženu na barikádách.

Jako první filosofující žena historie je známa Pýthagorova žena Theanó z Krotónu a její dcera Dámó. Obě byly autorky několika spisů. Dámónin bratr Télaugés se stal po Pýthagorově smrti scholarchem. Pýthagorici po celý starý věk slavili dne 11. července svátek Pýthagorův a jeho choti (sňatek, narozeniny filosofovy?). Dámó měla prý svátek 21. července, Pýthagorova matka Pýthais 28. července.

Ženské primáty

Roku 3054 v Egyptě po Džetovi vládne jistý či jistá Mer(it)-Neith. Také není zmiňován(a) Manethónem, možná proto, že může jít o ženské jméno, snad manželka Džetova, která po jeho smrti vládla jako regentka následujícího krále, zřejmě svého syna. Byla by první doloženou samostatnou královnou v lidských dějinách, srov. zde níže Nitókris a rok 2184. Chronografové k vládě jistého krále, jemuž řecky říkají Binóthris n. Biofis, pravděpodobně Ninečer ze druhé dynastie, viz rok 2983sqq., připojili poznámku, že první dal ženám právo vládnout. Egypťanky toho, jak zde níže patrno, nezneužívaly, a údaj to je značně kuriosní.

První známou literátkou byla dávno před ní Encheduanna, kněžka měsíčního boha Nannara (sum.; akk. Sîn) v Uru, autorka epické básně Inanna a Ebech („Nin-me-šar-ra“, Paní všech božských mocí). Podle jedné verse měla být dcerou zakladatele první předněvýchodní říše dějin, akkadského Šarru-kéna (Sargon), semitského podmanitele Sumerů a celé Mesopotamie.

Roku 2384 v sumerském Lagaši po Ennen-tarzim (od c. 2400) následuje Lugal-anda (vládl sedm let do 2378). Panoval společně se svou ženou Bara-nam-tarra. Je to první spoluvláda muže s ženou v dějinách. Bara-nam-tarra vlastnila velké pozemky, pečetila vlastní pečetí a dostalo se jí velkolepého pohřbu.

Téhož práva užívala manželka prvního sociálního reformátora dějin Urukaginy Lagašského (zabit c. 2731) jménem Šaša či Šag-šaga. Jako velekněžka chrámu bohyně Baba/Bau rozhodovala o chrámových pozemcích a lidem k nim přináležejícím. Do její domácnosti patřilo sto padesát otrokyní na práce kolem tkaní látek, vaření piva, mletí a pečení a další práce v kuchyni, šest žen pěstujících obilí na výkrm prasat, zpěvačka s několika hudebníky, team patnácti kuchařů, kadeřník a další řada služebníků starající se o královnu-kněžku a její děti.

Tyto údaje známe z písemných záznamů. „Živě“ známe počty a osud služebnictva takové královny z nedalekého Ur a jenom o století starší. Z doby I. dynastie urské (po cca. 2500) pochází známý hrob kněžky či kněžny Pî-abi n Pû-abi (tradičně čteno sumersky Šub-ad) s bohatou výbavou, kterou na cestě do smrti doprovázelo šest mužů a šedesát osm žen, hudebníci a služebníci, její pozemští společníci, všichni vyzdobeni dobovou šperkařskou nádherou.

Služebnictvo královny-velekněžky bylo v pohřebišti na cestu do říše bez návratu povražděno (otráveno?), neboť taková byla víra v potřebnost jejich životů pro zesnulou paní. Sumerky v postavení kněžen užívaly stejných poct jako jejich manželé-panovníci. V chrámech bylo stejně obětováno jejich sochám jako mužům, zachovaná sousoší mužů s ženami ukazují na rovné postavení. 

Není známo, že by v dávnověku sakrální krutost převýšila krutost kriminální. Zřejmě rekordní počet obětí byl odhalen v procesu zahájeného 2. ledna 1611 v Uhrách s hraběnkou Erszébetou Báthory(ovou), známou „Čachtickou paní“, odsouzené za zabití 610 děvčat do domácího vězení (nejnižší údaj praví: čtyřiceti). Deviantní šlechtična si představovala, že v lázních z krve služebných nezestárne (podle dobových zákonů nemohla být šlechtična odsouzena na smrt  a po několika letech zemřela doma sama od sebe).

Ve 24. století panovala v Kiši Ku-Baba, „Šenkýřka“ (tzv. III. dynastie kišská). Pevnou rukou vládla údajně sto let, a její jméno v hellénisované podobě Kombabos přežilo v titulu eunušského kněze v syrské Hierápoli (a podle jiných výkladů může souviset se jménem anatolské bohyně Kybely). Známe dceru vládce Lagaše Ur-nanše (c. 2540) jménem Lid-da, která rovněž byla kněžkou.

Zimrilim, vládce v Mari na Eufrátu (1778 – 1761), současník a oběť babylónského Amority Chammurapiho, měl osm dcer. Dvě z nich musely do kláštera a staly se velkněžkami dvou kultů. Jedna z nich, Eríšti-aja, si stěžovala matce, jak zle se má, že nedostává žádný proviant, ačkoli se modlí za zdar všech, ani pivečko, že jí otrokyně umírají a náhradu nedostává…

Sîn-achché-eríbova hlavní manželka Naqi´a byla Aramajka a asi pocházela z Palaistíny a měla přízvisko Zakútu/Čistá. Prosadila na trůn mladšího syna Aššur-acha-iddina a měla během jeho vlády na něho rozhodující vliv. Rozdělením assyrské říše mezi Aššur-báni-aplu (zůstala mu kmenová Assyrie a další dobytá území) a Šamaš-šuma-ukína (králem Babylónie/Akkadu) dala nepřímo podnět k válce jejích vnuků. Sîn-achché-eríbova královláda zanechala co se týká žen též pozoruhodnost. Zatímco všech harémy zůstaly  a zůstávají pro dějiny plné anonymních žen, z jeho doby se zachovala nádoba s vlastnickým nápisem: "Tašmétum-šarrat, sinnišat ekallim ša Sîn-achché-eríba/Tašmétum-šarrat ('Bohyně T. kraluje'), palácová žena Sîn-achché-eríbova."  

Roku 2184 v Egyptě po nejdelší vládě v lidských dějinách zemřel král Fiops II. (na trůnu od 2278). Jeho nástupce Horus X Merenre II. Antejemsaf, řec. Menthesúfis, panoval jen rok. Ústřední královská moc se zcela rozpadla, v nilské říši anarchie. Roku 2183 byl králem Netžerejkare, který také vládl jen několik měsíců.

Pomstila se a odstranit ho dala sestra zavražděného Merenrea II. jménem Menkare (Neith), řec. Nitókris (k tomu ale rok 2498). Jako první žena v egyptských dějinách kralovala samostatně do roku 2181. S ní končí doba VI. dynastie (od 2345) a celá éra staré říše (od 2686); srov. však zde výše Merit-Neith a poslední panovnici xii. dynastie Sobkneferu, viz rok 1799, a Hatšepsut.

 

Z pátého roku vlády Assyřana Tukulti-Ninurty I. (buď rok 1240 n. 1230) pochází text zmiňující recept podle znění/ina pí mastičkářky n. parfemistky/muraqqítu jménem Tappútí-Bélet-ekallim n. Tappútí-Ninegal (dosl.: "Mé gildy bohyně Paní paláce"). Je to nejstarší zachovaný doklad takového ženského povolání, "první chemička dějin".  

U Peršanů se proslavila matka Artaxerxa II. a Kýra mladšího Parysatis. Stranila mladšímu a u staršího nesnášela jeho královnu Stateiru. Když ve slavné bitvě u Kúnax padl Kýros, jeden z blízkých Artaxerxových činovníků, eunúchos Masabatés, usekl Parysatidinu synovi hlavu a ruku a jako důkaz o konci války je donesl králi Artaxerxovi. Parysatis mu to roky nezapomněla a když se naskytla příležitost, dala ho stáhnout z kůže, jeho natáhnout na tři kůly a vedle vypnout eunúchovu kůži.

Kolem roku 650 věnovala jistá Níkandré z Naxu, dcera Deinodikova, sestra Deinomeny a manželka Fraxia Artemidě na Délu (svou?) ženskou sochu, koré, v daidalském stylu. Je to první doložený ženský votivní dar v Evropě.

Osobní svoboda hellénských žen: Starý svět se zamilovával stereotypně „na první pohled“. Děvčata totiž z domu nevycházela a když, tak v doprovodu výročně o náboženských slavnostech, kdy měly možnost spatřit blíže chlapce. Lásku vznikající z delší známosti starý věk hellénský u mladých lidí prostě nemohl znát...

Z Iónie, jejíž kultura byla velmi silně ovlivněna orientálními kulty, se hetéry dostaly do obchodních center mateřské Hellady (dórská Sparta tuto instituci neměla). Chudší hetéry se živily po přístavech či u městských bran, ty nejchudší dostaly označení pornai a líčení jejich osudů se dodnes jmenuje pornografie. Pův. ale pornografie byla malba s erotickým námětem, teprve v pozdním hellénismu také literatura. • Aby se ženy vyhnuly označení prostitutek, dostalo se v osmdesátých letech 20. století v anglosaském světě do užívání obratu sex workers, sexuální pracovníci/pracovnice, které se původně vztahovalo na muže a ženy pracující v porno- a erotickém průmyslu, tedy nikoli přímo prostitut(ka). Od toho povstalo commercial sex workers (i se zkratkou CSW), komerční sexuální pracovnice, česky obvykle "kurvy, štětky".

V Augustově době se erotická literatura, malby a sošky staly velkou módou. Celá doba 1. st. n. l. byla dobou boomu pornografie srovnatelného s explosí sexuality ve veřejném životě od 60. let 20. století podnes. Z mýthologie vydržela u literátů jen themata erotická a svět olympských kultů se městskému obyvatelstvu a vzdělancům přerodil ve vzorový erotický salon. Tak ostatně viděli polytheisty křesťané.

Úlevu athénským ženám přinesly Solónovy zákonodárné reformy. Athéňanky na tom s osobní svobodou byly ve srovnání se Sparťankami nebo Kréťankami velmi špatně. Vdova-dědička se sice směla stýkat pouze s příbuznými zemřelého, ale když se znovu provdala musel s ní nový manžel souložit minimálně třikrát do měsíce.

Solón zrušil až na troje šaty a kuchyňské náčiní povinné věno (chudé rodiny dcery vybavit nemohly a jak žertují komičtí autoři na podiu, žena bez věna je lepší, poslušnější, než s věnem a bohatá, protože utrácí). Výše věna u republikánských Římanů nebyla nijak závratná; taková byla doba a bdělost moralisujících senátorů. V některých případech rozhodovali o věnu ze státního, viz rok 212. Ze soukromého majetku bylo tehdy deset tisíc assů (Tatia n. Tuccia, dcera jistého Caesona). Rekodní v této době byla částka padesát tisíc assů (tehdy pět tisíc dénáriů), kterou dostala od svého otce Megullia a proto si vysloužila přízvisko Dótáta. 

Dcery a sestry nesměly být muži prodávány, jak povolovaly některé mesopotamské zvyklosti. Solón zavedl závěti, které zvyšovaly osobní svobodu při nakládání s majetkem. Odstranil zvyk drásat si o pohřbech tváře a prsy a lamentovat na cizích pohřbech. Zakázal rovněž obětování zesnulým vola. Naopak v chrámech, na hrách, na soudech a na úřadech pod pokutou tří drachem pošpiněnému a dvou do obecní pokladny měli lidé zakázáno pomlouvat žijící.

Ženy živící se sexem patřily k výbavě každého starověkého námezdního vojska. Jako součást trénu jejich počet mnohdy dosahoval úctyhodných čísel (ačkoli měli vojáci možnost vždy sáhnout k místním „zdrojům“).

Tak např. roku 134 při zahájení závěrečné fáze obléhání hispánské Numantie v rámci svých opatření pro zvýšení discipliny u armády vyhnal nový vrchní velitel P. Cornelius Scipio Africanus z ležení na dva tisíce kurtisán. Římská armáda tehdy čítala asi čtyřicet tisíc mužů.

Ve válce Lakedaimonských s arkadskou Tegeou se spartský král Charillos (886-826) vypravil poprvé do pole pro Arkadům. Jejich ženy se ozbrojené usadily v záloze a čekaly jak dopadne bitva. V rozhodujícím okamžiku prý zasáhly do boje a výsledek bitvy zvrátily - Sparťané se dali na útěk.

Tegejské ženy, které prý vedla jistá Marpéssa zvaná Choirá ("Svině", též "Píča"), dokonce zajala krále Charilla. Byl však propuštěn bez výkupného, neboť se zavázal, že už nikdy nepotáhne proti Tegejanům. Což nedodržel, ale je to první, snad i historické vítězství žen nad ozbrojeným oddílem mužů (viz rok 886)....

Theopompos, král Sparťanů v letech 785 - 739, byl ve válce s Arkady zajat. Jeho manželka obdržela od Arkaďanů povolení zajatce navštívit: v cele si s ním vyměnila oděv a Theopompos se tak unikl (o osudu choti ani o jejím jménu není nic známo).

První evropskou loupežnicí byla podle mýthů o Théseovi jistá Faiá, které se v jiné tradici říká "krommyónská svině". Jedna i druhá prý škodila svému okolí a Théseus zabíjel v každém případě.

Děvčata to měla na úsvitu evropských dějin hodně těžké. Obvykle byla na kšeft, výhodnou dynastickou investicí, v horším případě byla vražděna hned po porodu. Doma mlčet, rodit a vychovávat. Nemít názor. Ale než se holka provdá, musí garantovat sexuální analfabétismus, jinak panenství. Zásada se v širém světě udržela dodnes všude tam, kde muži myslí více rozkrokem než je racionální.

Posuďte: Roku 739 v první válce messénské poradila Pýthie obleženým Messéňanům na jihopeloponnéské hoře Ithómě, aby obětovali pannu z domácího královského rodu Aipytovců. Přítel messénského krále Eufaa Aristodémos nabídl svou dceru, s čímž ale nesouhlasil její nastávající, který na její záchranu prohlásil, že ji již zbavil panenství. Aristodémos se tak rozčílil, že dceru zabil a rozřízl jí břicho, aby doložil, že žádný plod v sobě nemá.

Věštec smrt Aristodémovi dcery nepřijal, neboť nebyla zasvěcena podsvětním bohům. Král ale rozhodl opačně. Aristodémos roku 725 došel k závěru, že jako dcerovrah ničím a nikomu neprospěl, ani své vlasti, a probodl se na hrobu své dcery.

O athénském archontovi Hippomenovi se traduje, že dal svou dceru, která byla znásilněna, roku 723 roztrhat a sežrat koňmi. To pak vedlo k jeho sesazení roku 714 a k ukončení vlády rodu Medontovců v Athénách, z něhož Hippomenés pocházel. Podle Solóna bylo možné o sto let později cizoložníka zabít, únos a znásilnění přišlo na sto drachem.

Pro srovnání: vítěz na olympiádě obdržel v Athénách pět set, na isthmiích sto drachem, býk stál za Solóna pět set dr., ovce jednu.

Jako první historickou královskou vražedkyní v hellénských dějinách proslula Eryxó, manželka kýrénského krále Arkésiláa III. v polovině 6. století. Králův bratr Learchos Arkesiláa zavraždil a Eryxó manželovu smrt potrestala. Na „trůn“ nastoupil její syn Battos III. Chromý, jehož manželkou byla jistá Feretímé. Ta byla po rozbrojích v Kýréně nucena i se svým synem a vládcem Arkesiláem IV. uprchnout.

Uchýlila se na Kypros do Salamíny a na místním vládci Euelthónovi žádala vojenskou podporu pro návrat svého syna k moci. Král jí vojáky nedal, ale zato od něho dostala zlaté vřeteno s kuželem a vlnu: ženám prý náležejí takové dary, nikoli vojska.

Arkesiláos sehnal pomoc na Samu, svou vlast pacifikoval, ale moc prospěchu z toho neměl. Postrašen věštbou opustil Kýrénu a zakrátko byl zabit v sousední Barké. Jeho matka Feretímé krátce vládla sama, ale pak musela za země uprchnout. Někdy před rokem 512 požádala v Egyptě o pomoc místního perského satrapu Aryanda. Ten po devět měsíců obléhal Barku, až se ho roku 512 zmocnil zrádnou lstí. Feretímé dala své protivníky narazit na kůl a prsy jejich žen dala rozvěsit po hradbách.

Zbylé obyvatele Barky usídlil Dáreios v Baktrii: první násilný transfer obyvatel v hellénských dějinách. Tato ojedinělá ženská krutost v hellénských dějinách (srov. Olympias a její mstu) nezůstala potrestána: podle Hérodota Feretímé zemřela na zpáteční cestě do Egypta, když „měla za živa tělo plné červů“.

Zřejmě první zahraniční vojenská intervence v Evropě způsobená ženou (ovšemže hned po válce o Helenu) byl důsledek románku mezi dvěma mladými Sparťany. Zároveň to je důkaz pro to, že ženy sice neměly právních jistot, ale ve skutečnosti byly často rovnoprávnější než jejich protějšky. Již postarší Kleónymos, který se hodně nacestoval se zbraní v ruce po světě, se oženil s výrazně mladší Chilónidou, dcerou Leótychidovou. Všichni pochopitelně královského rodu.

Děvče se však zamilovalo do syna krále Area jménem Akrotatos ("Vynikající"), když byl táta zrovna za obživou (mečem) na Krétě. Kleónymovi se to rozleželo v hlavě, že si z něho dělají ve Spartě legraci, a přemluvil Pyrrha, bojovného krále Molossů, aby udělal ve Spartě pořádek.

Dobře to dopadlo, láska vyhrála. Pyrrhos přitáhl, a to i se slony, ale Spartu nedobyl, protože se zavčasu stačil vrátit Areus. To se stalo roku 273. Kleónymos už nesměl domů a holka dostala nového manžela (později padl u Megalopole).

Věrnost milenci osvědčila roku 245 jistá Danaé. Sófrón byl seleukovským velitelem Efesu, který se v nástupnickém sporu Láodiky I. s Bereníkou postavil na stranu ptolemaiovské Bereníky. Láodiké, která v Efesu sídlila, ho chtěla dát zavraždit, ale její záměr prozradila její vlastní služka Danaé, milenka Sófrónova. Sófrón takto varován unikl, ale Danaé byla popravena svržením ze skály. Byla dcerou hetairy, jedné z žákyň Epikúrových, jejíž jméno však neznáme.

Synovská oddanost má rovněž své velké příběhy. Attalos I. Sótér měl se svou manželkou Apollónidou, dcerou Athénaia z Kýziku a sestrou Meidiovou, čtyři syny: Eumena II., Attala II., Filetaira a Athénaia. Rodina žila až do konce dynastie ve svornosti, atypické pro hellénistické vladařské dynastie. Apollónis Eusebés, jak znělo matčino trůnní jméno, a péče jejích synů byla současníky přirovnávána k příběhu Héřiny kněžky Kýdippy z Argu a jejích oddaných synů Kleobia a Bitóna.

Láska vedla k dobytí měst, což není jen příběh Ília/Troje. Tak roku 209 při obléhání Tarentu Římany sloužil v římském vojsku jistý Tarenťan. Jeho sestra v obleženém městě milovala jednoho z bruttijských vojáků. Římané navedli milence, aby se postaral o slabé místo na hradbách: odvedl odtamtud stráž a opuštěným místem pak vedli průlom.

Jiný příběh je ze západního Středomoří. Massalští na obranu proti soustavným útokům okolních kmenů zakládali při pobřeží další kolonie. Po Nannově smrti vládl Segobrigům jeho syn Komanos, který se pokusil Massalijské zlikvidovat. Přišel se lstí na dobytí města o jistém svátku (latinský zdroj hovoří o římských flóráliích 27. dubna až 3. května, ty ale v té době ještě drženy nebyly, to až roku 238, a určitě ne v hellénské obci; spíše šlo o anthestérie, zádušní svátky a slavnost prvního vína na přelomu února a března). Vražedný záměr a jeho provedení prozradila ligurská milenka svému massalijsko-hellénskému příteli, který uvědomil úřady. Připravená domobrana Hellénů Ligury pochytala a v bitvě porazila, v níž padl i zrádný král Komanos. O Massalii více viz tam.

Jako první filosofující žena historie je známa Pýthagorova žena Theanó z Krotónu a její dcera Dámó. Obě byly autorky několika spisů. Dámónin bratr Télaugés se stal po Pýthagorově smrti scholarchem pýthagorejské školy. Z hetér (?) byly zřejmě první ženami, které navštěvovaly přednášky filosofů, jistá Lástheneia z Mantineie a Axiotheá z Fliúntu, posluchačky Platónovy a Speusippovy. Platón dal dokonce Sókratovi v Symposiu rozmlouvat o lásce zřejmě vymyšlené postavě věštkyně z Mantineie Diotímě.

Z historických postav u barbarských národů vynikla mezi Hellény slávou nejprve královna Skythů-Massagetů Tomyris, která roku 530 ukončila v bitvě kdesi ve Střední Asii život krále Peršanů Kýra II. Protože chtěla potrestat Kýrovu krvežíznivost (v perském zajetí si mimo jiné vzal život zajatý syn královnin), po bitvě strčila Kýrovu hlavu do měchu s krví.

U Peršanů dosahovaly ženy královské důstojnosti důležité posice ve státě především v okamžiku, kdy jejich syn či manžel byl slabým vládcem. A to i přes to, že si je panovníci drželi v urozených harémech. Do chodu dějin zasáhla výrazněji jako první Otanova dcera, kterou Hérodotos nazývá Faidymé. Na otcovu výzvu odhalila Pseudo-Smerdise, neboť v posteli mohla potvrdit podezření, že nemá uši a tudíž není pravým Smerdisem, kterého dal předtím jeho bratr Kambýsés zavraždit.

Když se po odstranění usurpátorů perského trůnu stal králem Dáreios I., za své první manželky si vzal dvě dcery Kýra Velikého Atossu (předtím manželka Kambýsa a mágova bratra) a Artystónu (tuto ještě jako pannu), jako třetí Parmys, Smerdiovu dceru a pochopitelně Otanovu dceru Faidymé.

Parysatis/Parušjáti, sestra a choť Dáreia II. vládla fakticky po celou dobu Nothova kralování v letech 424 až 404: byl to zároveň první případ manželství sourozenců, s nímž se Hellénové mohli přímo setkat. Parysatis proslula krutostí. Kolem roku 420 propuklo v Persii povstání Arsita, bratra krále Dáreia II., které bylo namířeno spíše proti králově manželce Parysatidě. Arsités použil jako první z Peršanů hellénských žoldnéřů.

Zdá se, že pouze jedna žena byla zasnoubena s římským císařem, ale provdala se za hranice. Olympias, dcera praefecta praetorió Flávia Ablabia z Kréty (cos. roku 331 n. l.), byla zasnoubena asi roku 333 budoucímu císaři Constantovi I. Ke sňatku nedošlo a později byla provdána za armenského krále Aršaka II. (vládl 339-369 nebo c. 350-364).

To Aelia Galla Placidia (c. 390-27. listopadu 450) se za vznešeného cizince nakrátko provdala, ale formálně neopustila území říše. Dcera Theodosia I. (+ 17. ledna 395) z druhého manželství s Gallou, sestrou Valentiniána II., se roku 414 v Narbó/Narbonne stala ženou visigotského krále Athaulfa, zavražděného v Barcinóně/Barceloně v létě 415. Byla provdána ještě jednou, a to opět krátce: 1. ledna 417 za Constantia III., provolaného 8. února 421 za Honóriova spoluvládce. Manžel zemřel na nemoc 2. září téhož roku a vdova Augusta Aelia Galla Placidia, matka Iusty Gráty Honórie a Valentiniána III. (* 2. července 419), byla v letech 425-437 jeho regentkou, kdy byl prohlášen dospělým (zavražděn roku 455). 

Incest (viz hlavně tam): Od dob staré říše se egyptské královské dcerky obvykle vdávaly jen do „paláce“. V XVII. dynastii zavedl egyptský král Sekenenre ii. Tao ii. novinku, že králova dcera se smí provdat jen za krále jako jeho hlavní manželka, čili incest uzákonil. Novinka platila pak po celou slavnou XVIII. dynastii a zanechala ohlas do dob hellénistických. Král se však nemusel ženit jen se svými dcerami, na rozdíl od nich měl volnost výběru v palácové nabídce a kromě toho měl k disposici velký harém.

Přesto se běžně stávalo, že sourozenci měli potomky i v několikerém pokolení. Královna Ahhotpe I., matka Ahmoseho I., byla za svůj život královskou dcerou, sestrou, velkou královskou manželkou a královnou-matkou. Její dcera Ahmose Nefertirej přežila svého chotě a asi i bratra Ahmoseho, svého syna Ahmoseancha a Amenhotepa I. a za Thotmese I. byla „božskou manželkou Ammónovou“, tedy velekněžkou-stařenou kultu plodivosti (sic).

O trochu dále došla Anchesenamun, viz rok 1352. Jako jediná z Egypťanek, a asi vůbec v historii, byla manželkou tří králů-faraonů a nějaký čas také pravděpodobně sama vládla: jejími královskými choti byli otec Atenaten (to byla hodně mladá, podle dnešních měřítek dítětem) - bratr Tutachaten (měli spolu dvě dcerky, které královnna ale potratila; další děti asi neměla) - děd Aj ( v tomto pořadí).

Žena politicky nastrčená. Roku 20 vrátili Parthové Římanům vojenské odznaky Crassových (53), Decidiových (40) a Antoniových (36) legií, srov. rok 29 a 20. Augustus na oplátku králi Fraátovi IV. jako svůj osobní dar poslal otrokyni jménem Músa. Příliš o ní nevíme, její původ, ale vše nasvědčuje tomu, že plnila a splnila velkou Augustovu misi. Músa se totiž o něco později stala u parthského krále první mezi královnami pod jménem Theá Úraniá Músa/popř. Thesmúsa. 

Kolem roku 10 přemluvila Fraáta IV., aby poslal své čtyři starší syny na vychování do Říma, totiž děti se svými staršími manželkami-královnami. Fraátés IV. měl nesmírný strach z palácového puče a proto poslechl: obava o trůn byla pak parthskou šlechtou vykládána jako podlézavé romanfilství; viz jeho krvavá opatření roku 37 a 26. Músin syn Fraátakés tak zaujal přednostní pozici v královském paláci. Odsunutými syny byli Seraspadanés (později v Římě zemřel), Fraátés (vyhlédnut za krále, ale zemřel cestou z Říma, viz rok 35), Vononés (I.) a Rhodaspés (rovněž zemřel v Římě, data neznáme): do Říma tehdy všechny odvedl správce Syrie M. Titius, jemuž byli předáni na Eufrátu.

Roku 3 n. 2- Músa manžela otrávila a nástupcem v čele Parthů se stal jeho nejmladší syn, syn s Músou Fraátés V. zvaný též Fraátakés, "Fraátíček". Roku 2+ se oženil se svou vlastní matkou, roku 4+ ho šlechtici sesadili. Nelíbili se jim římské zvyklosti královy a že byl synem otrokyně byť zbožňované, loutka Říma v Parthii. O dalších osudech matky se synem není nic známo, pravděpodobně byli pučisty zavražděni.

V novodobých dějinách v podobné misi zaujalo jméno italské šlechtičny Virginie Oldoini Verasis, provdaná hraběnka di Castiglione. Její bratranec Camillo Benso hr. di Cavour, ministr sardsko-piemontského krále Vittoria Emanuela II., přemluvil osmnáctiletou vzdělanou krásku, manžela měla plné zuby už po roce a porodu jednoho potomka, vypravit se do Paříže a získat císaře Napoleona III. pro spojenectví proti Rakousku: "Musíš ho dobýt, je-li třeba, svést, dosáhni úspěchu, jedno jak!" Stalo se. Upozorňovala na sebe výstředními šaty s mnoho prosvítající kůží, Napoleon se k nevoli císařovny Eugénie chytil, kupoval hraběnce šperky, pořídil byteček a od roku 1856 byla po dva roky jeho milenkou.

Misi naplnila: Francouzi ve spojenectví se sardsko-piemontským královstvím porazili Rakušany, Habsburkové ztratili u Magenty a Solferina Lombardii a v Turíně proklamovali Italské království (ale už bez Nizzy a Savojska): ne Garibaldi, ale Virginia di Castiglione sjednotila Itálii, dalo by se tvrdit! Hraběnka měla otevřeny dveře u potentátů celé Evropy, hodně cestovala, žila však osaměle, když se na svých čtyřiceti stáhla do přísného soukromí. V hrůze ze stárnutí měla doma všechna zrcadla zahalená. Údajně se roku 1870 přimlouvala u von Bismarcka, aby neobsazoval Paříž. Zemřela po infarktu roku 1899 ve věku 62 let, dlouho po Cavourovi a deklasovaném Napoleonovi. 

Hledání krásných nevěst v říši pro panovníka Helléni ani Římané neznali. Romantické pohádky jsou žánrem mnohem pozdějším. Ovšem z časů vlády východořímské císařovny Ireny a jejího syna Kónstantína VI. je v Životu milosrdného Filareta příběh, asi první v evropské literatuře, o tom, jak císařovna vyslala hledat synovi nevěstu. Až kdesi u Ganger v Paflagonii, ve vsi Amnii, našli poslové jistého starce s manželkou a vnoučaty a pravnoučaty.

Vnučky hned přeměřili, zda mají přes prsa, pas a nohy „císařskou míru“ a celý klan třiceti lidí vzali do Kónstantínopole. Marie z Amnie se stala císařovnou, ale Kónstantínos VI. ji poslal do kláštera, protože nesnesl ženu, kterou mu vybrala matka. Zle dopadl. Vybral si dvorní dámu Theodotu a dopustil se „cizoložství"/moicheia. Sporu se říká moichejské schisma, poněvadž mniši druhý sňatek neuznali a trhli se od patriarchátu. Císař byl roku 797 sesazen a na příkaz matky Ireny/Eiréné oslepen. Tak to mívali křesťané zařízené...

O něco později je doložen jiný výběr panovnice. Roku 830 povolala císařovna Eufrosyné ke dvoru jistou Kasii, aby se zúčastnila konkursu na manželku jejího syna Theofila. Kasia však císařství odmítla a raději šla do kláštera, kde skládala křesťanské hymny. Její krédo: „Je lepší mít jen malou kapku štěstí, než půvabem těla se prázdně honosit.“

Z východořímského prostředí je také příběh, jaký se v antice nestal, aby císařovna úkladně zabila císaře pro svou lásku. Zóé, manželka Rómána III. Argyra (1028 – 1034) se ve svých 55 nebo 56 letech zamilovala do „mladíka“ Michaéla z Paflagonie. Rómána zardousili v lázních nějací muži, které nikdo nikdy nevypátral a ani Zóé nebyla nikdy usvědčena. Jenom se to říkalo. Nový císař se jmenoval Michaél IV.

Ženy a kultovní sport: Z Olympie během her mizely ženy, ale prý také mouchy dodržovaly svátek: ačkoli bývalo hodně obětováno a z obětních zvířat bylo hodně krve a masa, mouchy se po dobu konání her, jak praví tradice, odstěhovaly i se ženami za Alfeios.

Přesto však měly ženy právo účasti na hrách, byť pasivní: vítězství v dostizích a ve spřežení bylo vyhlašováno na jméno majitele koňů. Jako olympioníkové bylo takto vyhlášeno šest žen, dvě Sparťanky, jedna Makedonka a tři Élejky. Jednou za pět let byly v Olympii slaveny dívčí svátky a hry héráje, při nichž se dívky na počest Héřinu utkávaly i v běhu. Délka trati byla o šestinu kratší než mužský dromos (500 stop = 160,2 m). Hlavním důvodem ale bylo odění Héry do pláště, který po celý rok vyšívalo šestnáct žen.

První, bájnou, vítězkou byla Chlóris z Théb, jako dítě se jmenovala Meliboiá), dcera Amfiónova s Niobou, v závodě, který založila Hippodámie na oslavu své svatby s Pelopem a jako poděkování Héře. Chlóris se provdala za iólského Nélea, zakladatele Pylu a byla matkou Nestórovou. Z první poloviny 7. století známe ještě jméno jisté Héry z Gyaru, jak poznamenala Sapfó (nikdo jiný z Héřina ostrova se po celý antický svět již nevyznamenal v ničem, Římané používali ostrov jako vězení).

Aktivně se ženy účastnily „mužských“ her jako majitelky koní. Historie olympiad zná šest hippických výherkyň: Sparťanky královského rodu Kyniská (Ol. 96 či 97) a Euryleónis (Ol. 103), Makedonku Belistiché, Bilistiché či makedonsky Filistiachos, přítelkyni krále Ptolemaia Filadelfa a tři élejské aristokratky jmény Tímarété, Theodoté a Kasiá. V Římu ženy zapřahávaly do svých dvoukolek na projížďky mezky, a ti byli dražší než koně (obchodem s mezky se nějaký čas věnoval jistý Flávius Vespasiánus, budoucí princeps).

O divácké účasti žen a dětí na "sportovních" hrách viz rok 426 a heslo délie.

Další slavné ženy: Mezi malíři se objevovaly rovněž ženy, i když výrazné proslulosti v branži nikdy nedosáhly. Obvykle patřily do malířských rodin, jako Tímarété, dcera Mikóna ml., jejíž obraz Artemidy patřil v Efesu k nejstarším (sakrální umělci nebyli tedy omezeni jen na muže!), dcera a žačka malíře Kratína Eiréné, jejíž obraz dívky byl v Eleusíně, známé je jméno jisté Kalypsó, jejímž díly byly obrazy starce a mága Theodóra, Olympiady a Nearchovy dcery a žačky Aristarété. Žákem Olympiady byl jistý Autobúlos.

V Římě v 1. století malovala Iaiá z Kýziku, která celý život zůstala pannou a mimo jiné vytvořila dle zrcadla svůj vlastní obraz, čímž dosáhla evropského primátu v této kategorii umělkyň. Kromě toho proslula obrazem stařeny a tvořila řezbářské práce ze slonoviny. Cenami svých prací prý převyšovala ocenění portrétů malířů Sópolida a Dionýsia, jichž podle Plinia byly svého času plné římské obrazárny. Sópolidovým žákem byl propuštěnec A. Gabinia A. Gabinius Antiochus.

Monódickou meliku tvořily např. pracovní písně, písně milostné/erótika, pijácké písně/sympotika, paroinia/„k vínu“, politické/stasiótika („rozbrojové“), posměšné/skóptika atd. Skolia byly popěvky při symposiích. Jako autorka skolií se proslavila lyrička Práxilla ze Sikyónu, která v polovině 5. století ale více proslula dithyrambickými hymny.

Slávě hlavně mezi ženami se těšila autorka sborových hymnů Telesilla z Argu. V argejském divadle měla sochu se svitky u nohou a v rukách vojenskou přilbu, jak si ji chce právě nasadit na hlavu. V roce 491 po porážce argejského vojska Sparťany ozbrojila ve městě starce, ženy a otroky a přinutila krále Kleomenea I. ustoupit z bitvy.

Telesillu lze považovat za první evropskou ženu na barikádách (událost snad souvisí s argívskými slavnostmi hybristik, tzn. „zpupnosti, nestydatosti“, konaných vždy 1. dne 4. měsíce roku: sbory chlapců a děvčat převlečené do opačných oděvů předváděly starou slavnost osvobození, tedy přechodu chlapců z ochrany ženské části domu do mužské).

Ve vědeckém světě se mezi autory farmakologických a medicínských spisů objevuje jméno Olympias z Théb. Kolem roku 300 působily epigrammatička Nossis z Loker a básnířka Anyté z Tegeje; známe jméno Myrtis z Athédónu a Moiró z Býzantia.

Pouze jedné ženě se v dobách předhellénistických „podařilo“ být během svého života dcerou krále, manželkou krále a matkou krále. Jmenovala se Lampidó či Lampitó, pocházela ze Sparty (srov. rok 470) a byla dcerou Leótychida II., manželkou krále Archidáma II., Leótychidova vnuka, a matkou Ágida II. a olympioníčky Kynisky. L. byla manželkou svého strýce. Pozoruhodnější by bylo postavení Domitilly Starší, od roku 38 n. l. manželky T. Flávia Vespasiána. Stala se matkou dvou Titů, Tita Vespasiána a Tita Domitiána a dcery Domitilly Mladší. Obě ženy však zemřely dříve, než se Vespasián stal císařem a stejně tak oba jeho synové...  

Archidámova dcera Kyniska zase byla první ženou, která si držela vlastní koně a jako první z žen s nimi získala olympijské vítězství (a vlastně i jako první žena historie vůbec)! Kdy to přesně bylo, lze jen odhadovat: na 96. či 97. až 100. olympiádě.

O století později, roku 368, ve Spartě vítali jako olympioníka-majitele vítězného dvojspřeží Euryleónidy, rovněž z královského rodu (Ol. 103). Vícero Sparťanek už v Olympii neuspělo. Na 120. olympiádě ve spřežení hříbat zvítězila Belistiché (Bilistiché či Filistiachos) z Makedonie n. Argu, zbožňovaná přítelkyně Ptolemaia Filadelfa. Z celkového počtu šesti žen, které kdy v Olympii uspěly, pocházela polovina z domácí Élidy: Tímarété, Theodoté a Kasiá.

V hellénistických dynastiích to ovšem bylo zcela běžné, a ještě pestřejší. Jistá Bereníké (opět z neznámé doby), a to je skutečně světová kuriosita, byla dcerou, sestrou i matkou olympioníků.

Královna Kleopatrá II. byla roku 132 v Egyptě provolána jako Filométór Sóteirá I. a vládla samostatně až do roku 129. Je to jedna z prvních samostatných vlád ženy v některé z makedonských hellénistických říší: srov. rok 215 a 175 v případě královny Kamasaryé Filoteknos na Bosporu Kimmerském a rok 125 u Seleukovců v případě Kleopatry I. Thee Euetérie, dcery alexandrijské Kleopatry II.

Před návratem z Kypru donutila roku 115 královna Kleopatrá III. svého syna a spoluvládce Sótéra II. rozejít se svou chotí a sestrou Kleopatrou IV., kterou musel Sótér II. zanechat na ostrově jako místovládkyni: je to zároveň první a poslední příklad z hellénismu, kdy žena zastávala úřad stratéga. Královna Kleopatrá III. se dávala v oficiální titulatuře vždy uvádět na prvním místě před jménem spoluvládce-syna. I to je poprvé v dějinách hellénismu. Kleopatrá IV. se na Kypru dala do koalice s Antiochem (IX.) Kýzikénem, jemuž slíbila vojenskou pomoc i ruku.

Alexandriňanka Hypatiá byla zřejmě na konci polytheismu první matematičkou „Evropy“ a učitelkou filosofie. Neoplatónička byla roku 415 n. l. bestiálně zavražděna hysterickým davem křesťanů poštvaných mnišskými úderkami z klášterů v dolnoegyptské poušti Skétis, dn. Wádí an-natrún, posedlého christianisátora a alexandrijského patriarchy Kyrilla, viz pod mniši. Se Sópatrou z Efesu, matkou Antónína, pravděpodobného učitele Hypatie, byla též příkladem pokročilé emancipace zanikající polytheistické civilisace.

Evropský západ byl v historii tradičně zaostalý a změnu přinesla teprve renesance. Podobně to bylo se ženami jako vůdčími typy. Dlouho se nekonaly, stejně jako známe málo o životě keltských a germánských ethnik.

V Kantiu za Caesara vládli čtyři „králové“ Cingetorix, Carvilius, Taximagulus a Segovax. Jméno severoanglických Brigantů (největším městem bylo Eburacum/Eboracum, dn. York) proslavila až královna Cartimandua (u moci do 69 n. l., oposici vedl její manžel Venutius). S Římany žila v míru a nedopadla jako odbojná královna Icénů Boudicca, nástupkyně krále Prasutaga (zemř. 60 n. l.). Její protiřímské povstání bylo poraženo a Boudicca si v roce 61 vzala jed. Boudicca byla první z ženských bojovnic v čele západoevropských vojenských šiků. Monotheistická Evropa pak musela čekat až na Janu z Arku.

Aby se ženy válkou či službou v armádách živily, starý věk neznal. Základní vojenskou povinnost mají v moderní době Israelky, bojově bývají nasazovány profesionálky v anglosaských armádách. Ovšem 20. září 2012 porodila na britské základně Camp Bastion v afghánské provincii Hílmand vojačka fidžijské armády chlapce: byl to v historii válečnictví nejen britského asi vůbec první polní porod za válečného tažení v cizí zemi (nepomyslíme-li na Amázonky...).

Vládnoucí (a panovačné) ženy. Evropský starověk byl civilisací naprosto mužskou. Dominantní ženy v historických dobách vynikaly jen výjimečně. Hellénský a republikánský římský svět sice znal ženy vlivné, panovnic bylo na rozdíl od předislámských Arabů nebo západoanatolských Kárů málo. Ideálem zjevně v očích mužů byly i tehdy ženy krásné, vzdělané, moudré, ale ovšem rovněž oddané, trpělivé a neskonale shovívavé vůči mužovým požitkům s jinými ženami: srov. Filu, nejstarší z dcer Antipatrových, vzácnou ženu provdanou v mladém věku za Balakra, Kratera a na konec za sexuálně neposedného Démétria Poliorkéta...

Pro hellénskou mužskou společnost byly báchorky o Amazonkách/Amázonkách (viz tam) spíše pobavením: ostatně je Athéňan Théseus jednou provždy z Hellady vyhnal (vládl podle tradičních údajů v letech 1233-1204).

Situace v okrajových oblastech hellénského světa, např. v Makedonii, Épeiru nebo v bosporské říši na dnešním Krymu a Kubáni byla trochu odlišná. V určité podobě se tu udržely staré předhellénské (= předindogermánské) matriarchální zvyklosti a kulty. Podobně tomu bylo u anatolských Chetitů nebo zřejmě u jihomesopotamských Sumerů; dvoumužství žen, biandrii, natož polyandrii, mnohomužství, zakázal Urukagina v Lagaši zákonem někdy po roce 2384, kdy se zmocnil vlády nad městem; čili v historické době ještě byla u zemědělských národů praktikována.

Ve středomořském světě polyandrie v historické době doloženy nejsou, polygynie/polygamie vzácně (srov. Filippa ii. Makadonského a např. Ptolemaiovce).  O místech, kde je dodnes polyandrie živa, viz pod biandrie, kde též jediný, snad autentický případ biandrie, sňatek jisté Medontidy z Abýdu s Athéňany Alkibiadem a Axiochem.

Nepochybně jednou z velkých panovačných žen byla épeirská manželka makedonského krále Filippa II. Olympias, matka Alexandra Velikého. Filippovo sukničkářství, viz zde výše, kompensovala hlubokou oddaností Dionýsově či Bakchově kultu.

Král se jí zase bál, když zrovna se svými družkami byla nadrogovaná v orgiastickém šílenství. Když její syn roku 334 př. n. l. vytáhl na slavné výpravu proti Peršanům, měl z jejího vlivu v Makedonii každý strach a makedonská šlechta, která zůstala doma, aby držela na uzdě nedávno pacifikované hellénské státy, měla obavy z Alexandrova návratu. Syn byl totiž Olympiadě jediná mužská bytost, jíž důvěřovala.

Olympias ovšem nominálně nevládla. První evropskou vládkyní nad státním útvarem byla v Olympiadině Épeiru roku 233 až její vzdálená příbuzná Olympias II. a po ní Déidameia II. (233 – 232), poslední z rodu molosských Aiakovců.

V Bosporské říši zemřel roku 215 pravděpodobně bez mužských potomků král Spartokos IV., a tak se jeho nástupcem stala jediná žena, která kdy z celé spartokovské dynastie vládla, jeho dcera Kamasaryé Filoteknos, tj. Milující děti. Až do roku 190 spoluvládla se svým manželem Pairisadem III., zřejmě synem Spartokova bratra Prytana (II.).

Po jeho smrti si za spoluvládce přibrala svého syna jménem jménem Pairisadés IV. Filométór. Zemřela někdy po roce 175. Její druhý manžel Argótés, syn Ísanthův, nezastával ve státě žádný úřad (srov. osud novodobých manželů západoevropských královen).

V Alexandreji roku 131 vyhnalo povstání měšťanů excentricky vládnoucí dvojici sourozenců Ptolemaia VII. Euergeta II. vulgo Fyskóna a jeho druhé manželky Kleopatry III. Euergetis. Královna Kleopatrá II., jeho v pořadí první manželka, byla provolána jako Filométór Sóteirá I. a vládla samostatně do roku 129. Pak musela uprchnout ke své dceři Kleopatře I. Bohyni, královně v Syrii. Je to první samostatná vláda ženy v některé z makedonských hellénistických říší.

Kleopatrá II. Sóteirá se roku 125 usmířila se svým bratrem a manželem Ptolemaiem VII. Euergetem II., protože přestal podporovat usurpátora seleukovského trůnu Alexandra II. Zabinu. Pak ale zvlčela. Když byl téhož roku její manžel Démétrios Níkátór u Damasku Alexandrem II. poražen a uchýlil se do Tyru do asylu v chrámu Héráklea, opustila ho. Zde byl zabit, nebo podle jiné verse na pokyn královny otráven, neboť prý žárlila na Rhodogenu, kvůli níž si i vzala Antiocha VII. (srov. rok 141, 129).

Královláda Seleukova domu přešla na královnu Kleopatru I. Theu Euetérii, jež se tak po své matce stala druhou ženou, která v hellénistických dějinách Egypta a Syrie neomezeně vládla. Sídlila v Ptolemáidě. Krátce na to, stále ještě v roce 125, přijal bez jejího svolení Seleukos V., dítě, které měla s Démétriem II., královský titul. Roku 124 ho královna zahubila: rodné jméno Seleuka V. bylo Démétrios, a matka „ho dala odstranit“; podle jiné verse ho prý sama zastřelila šípem.

Po určité době si přibrala za spoluvládce svého druhorozeného syna s Démétriem Níkátorem Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka, který byl do té doby na vychování v Athénách, kde též dostal přízvisko Grýpos, tj. Křivonosý, Skoba. Grýpos vládl do roku 96.

V Syrii se roku 120 pokusila královna Kleopatrá I. Theá Euetériá (nominálně vládla od roku 125, ve skutečnosti již od zajetí svého druhého chotě, srov. rok 141) otrávit svého syna a od roku 124 spoluvládce Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka. Antiochos byl evidentně předem informován, a proto donutil matku, aby otrávený pohár vypila sama. K tomuto kroku ho zřejmě popíchla jeho manželka Kleopatrá II. Tryfaina I., dcera Ptolemaia VII. Euergeta II. a Kleopatry III. Egyptské. Antiochos VIII. pak vládl samostatně do roku 96.

Krátkou válku o světovládu mezi Octaviánem a Antóniem rozhodla 2. září 31 námořní bitva u mysu Aktion v západní Helladě, kde sice bylo Antóniovo loďstvo poraženo, nikoli však zničeno. Na souši stálo připraveno devatenáct legií. V průběhu bitvy obrátila z neznámých důvodů svou loď Kleopatrá VIII. (tradiční číslování: VII.) na útěk a z ještě záhadnějších důvodů ji následoval se svou lodí Antónius. Opuštěná armáda se vítězům vzdala.

Dodnes se spekuluje, čím vlastně slavná Kleopatrá oba velké Římany zaujala. Podle jedné z úvah to dokonce nebyla ani její krása, moudrost, šarm, strategická poloha jejího království, ale „poševní stisk“, orientální trik, který „evropské“ ženy neznaly; o tom se pochopitelně jen spekuluje, v pramenech žádná taková zmínka zachována není.

Jako druhá Kleopatrá nebo „malá Kleopatrá“ pro dějiny dopadla Bereníké, sestra židovského krále či tetrarchy Héróda Agrippy II. (vládl 48 až 100 n. l.). Předhazovaly se jí incestní styky s bratrem, ale provdána byla za jednoho z nejslavnějších židovských představitelů starého věku Tiberia Iúlia Alexandra, spřízněného s iúlsko-klaudijskou dynastií.

V letech 46 až 48 byl správcem Iúdaje a roku 66 praefektem Egypta, později udělal ještě karieru vojensko-velitelskou. Druhým manželem Bereníky byl Héródés, vládce v Chalkidě, její strýc a asi roku 63 se provdala za Polemóna z Kilikie. V době židovské války byla milenkou Titovou: císařský synek byl o čtrnáct let mladší..

Velký křesťan a milovník „sportů“ Gratiánus byl v sedmi letech oženěn s dvanáctiletou Constantií, dcerou-pohrobkem Constantia II.

V srpnu roku 408 doporučil Stilichó přijmout výhrůžku visigotského krále Alaricha I., že přejde Alpy z Nórika do Itálie, když nedostane od Honória čtyři tisíce liber zlata (= 1300 kg). Mezi ethnickými „Římany“ vypukla protigermánská hysterie a 23. srpna 408 byl Stilichó se svým synem Eucheriem na císařův pokyn zlikvidován, včetně svých bodyguardů, buccellárií. Akci a popravu řídil comés Hérácliánus, který za to dostal do správy Afriku.

Seréna po manželově likvidaci žila v ústraní a armádou prošla vlna protigermánských čistek; Římané vybíjeli i Germánky s dětmi. K Alarichovi se přidalo na třicet tisíc Germánů v římských službách a prý na čtyřicet tisíc germánských otroků uprchlých římským vlastníkům. Obležený a vyhladovělý Řím se vykoupil pěti tisíci librami zlata, třiceti tisíci librami stříbra, čtyřmi tisíci hedvábnými oděvy, třemi tisíci na červeno obarvenými kožemi a třemi tisíci librami pepře (sic!).

Roku 409 se Alarich objevil před Římem znovu a dal císařem zvolit člověka ze starořímského tábora Priska Attala. Nový císař se dal hned pokřtít ariánským visigotským biskupem a Honórius obklíčený v Ravenně hájené deseti tisíci Huny ho odmítl uznat spoluvládcem. Attalus měl tedy smůlu: Alarich, který si přisoudil roli velitele císařovy armády, a jeho švagr Athaulf, velitel císařské gardy, Attala jako nepotřebného sesadili.

Roku 410 byli Visigoti potřetí před Římem a vyhladovělé Město 24. srpna zradou jisté matróny dobyli. Tři plenění vynesli Visigotům poklady, které tak jako tak z velké části zmizely. Alarich koncem roku zemřel, viz pod Alarich I. Jeho nástupce Athaulf odešel s celým národem do jižní Gallie a s sebou vzal jako rukojmí Gallu Placidii, Honóriovu sestru, která žila u Serény v Římě.

Když však začal dvůr Serénu podezřívat z toho, že roku 408 přivolala Visigoty a byla za to souzena, Galla Placida proti svědčila, zřejmě křivě, a vdova po Stilichónovi byla zardoušena.

Galla Placidia si roku 414 Athaulfa vzala. Rok na to král zemřel a Visigoti Gallu vrátili Honóriovi. Něšťastník Priscus Attalus, kterého Visigoti udělali poruhé císařem, byl v rámci míru s Honóriem v Ravenně vydán. Byl veden v Římě v triumfu (!) a pak mu dal roku 414 císař useknout dva prsty a poslal do vyhnanství na Lipary, kde zemřel přirozenou smrtí. Zůstal jediným z císařů vedeným v triumfu a ještě k tomu cizincem.

Galla Placidia patřila vůbec mezi výrazné ženy raného křesťanství. Když se na západě rozhádala definitivně se svým bratrem Honóriem, utekla roku 422 do Konstantínopole. Následujícího roku Honórius zemřel a po usurpaci zvolil římský senát císařem jistého úředníka jménem Ióannés/Iohannes. Galla Placidia se s pomocí Theodosia II. vypravila do Itálie, Ióanna vojsko obklíčilo v Ravenně, kde ho na jaře roku 425 opustili vojáci. Galla Placidia mu dala utnout pravou ruku, vozit ho v cirku na oslu a popravit.

Do roku 437 byla regentkou za pětiletého syna Valentiniána III. (vládl 425-455). Theodosius mu zasnoubil svou dvouletou dceru Licinii Eudoxii, s níž se Valentiniánus oženil roku 437 v Kónstantínopoli, když mu bylo osmnáct a jí patnáct. Tehdy také Galla Placidia odstoupila východořímské říši Illyricum (což vydrželo v rozdělení křesťanské víry).

V Konstantínopoli tehdy také vládla žena, Theodosiova sestra Pulcheria, od roku 414 jako regentka. Vybrala bratrovi (vládl 408-450) za ženu Athénáis, dceru athénského rhétora Leontia. Když ji pokřtili, dostala jméno Ailia Eudokia, od roku 423 Augusta.

Třetí výraznou ženou západu byla Valentiniánova sestra Iusta Gráta Honória. Měla být pannou, ale měla milence ve správci svého majetku Eugeniovi, za což byl popraven. Bratr ji provdal za senátora Flávia Bassa Herculána, ale to se jí nelíbilo a poslala svého kleštěnce Hyacintha k Attilovi s žádostí o pomoc (za to byl hrůzně mučen a Honórie byla provdána za Herculána jako soukromá osoba).

Attila s Huny se hnul do Gallií, ale na Catalaunských pláních, Catalaunií campí, jižně od Catelauní, dnešní Châlons-sur-Marne u Troyes jeho postup roku 451 v nerozhodné bitvě Římané pod Aëtiem s germánskými spojenci zastavili. Visigotský král Theoderich I. padl, na římské straně bojovali Burgundové, Sasové, Alamané, sálští Frankové, keltští Aremorikové.

Attila sice prorazil roku 452 na sever Itálie, ale následujícho roku zemřel. V protihunském povstání, které vedl král východgermánských Gepidů Ardarich, se hunská říše v Evropě roku 454 rozpadla.

Když 27. listopadu 450 zemřela v Římě Galla Placidia, ovládl Valentiniána III. její eunuch Héráclius, praepositus sacrí cubiculí. 21. září 454 osobně zavraždili Héráclius s císařem Valentiniánem III. během audience vojevůdce Aëtia – druhý a poslední případ římských dějin, kdy císař byl osobně vrahem (srov. Caracalla a Geta). Ovšem už 16. března 455 byl s Hérácliem Valentiniánus III. (36) zavražděn na Martově poli během tradiční vojenské přehlídky.

Byl posledním z valentiniánovské císařské dynastie. Mstiteli byli Aëtovi přátelé a senátor Petronius Maximus se prohlásil císařem a vdovu Eudoxii přinutil ke svatbě. Její pomsta byla rychlá: pozvala do Říma Geisericha s Vandaly, kteří Město obsadili z moře a čtrnáct dnů loupili.

Eudoxie to ale moc nespočítala, protože Vandalové ji vzali s sebou do Afriky, kde si musela vzít Geiserichova syna Hunericha, princezny Eudokie a Placida také dlouho pobyli u afrických Vandalů, než jim bylo povoleno odejít do Konstantínopole.

Ve středověku byly pozoruhodnými státními útvary nezávislá církevní panství, jimž vládly jeptiškami volené představené ženských klášterů. Abatyše-kněžny měly statut říšských knížat podřízených pouze císaři. Největším takovým státečkem v Německu byl Essen v Porúří, který existoval od roku 852 (první abatyší Gerswid) do roku 1802, kdy ho obsadili a zrušili Prusové. Poslední panenskou kněžnou byla princezna polská a saská Maria Kunigunde von Sachsen, kterou kdysi odmítl císař Josef II., protože se mu nelíbila.

Zcela ojedinělou posici si v historii získala sinhalská Anula, královská manželka a panovnice v cejlonské Anurádhapuře (nezaměňovat ji s mnohem starší jmenovkyní, manželkou Devánampiji Tissy, který na ostrově rozšířil buddhismus). Jejím prvním manželem byl Mahánága (Čoranága n. Koranága), který vládl v letech 2 př. n. l. do 10 n. l. Co se stalo, proč musel syn krále Valagamby zemřít, kronika Mahávamsa neříká. Stal se však první obětí travičské obsese královny Anuly. Žena byla na hindské a sinhalské poměry velmi svobodymyslná a společenských norem zjevně nedbalá: své další manžele si vybírala sama - a postupně trávila.

Koranágovým nástupcem byl jistý Kuda Tissa, syn Maháčuliho Mahátissy (viz rok 59). Pravděpodobně nedospělý panovník, jemuž byla Anula krátce snad regentkou. Zamilovala se do muže z ochranky-palácové gardy jménem Siva a nebohého Kuda Tissu otrávila. Siva (I.) vydržel "panovat" Rádžaratě, Sinhalskému království, čtrnáct měsíců. Pak se královna zamilovala do tamislkého tesaře Vatuky, Sivu otrávila, řemeslníka si vzala, a také jí vydžel na trůnu čtrnáct měsíců. Otrávila ho, když se zhlédla v tamilském obchodníkovi dřevem Darubhatikovi/Dharubhatika, pocházejícímu z nízké kasty. Přijal jméno Tissa, ale radovat se z něho mohl jen jedenáct měsíců, než pojedl z mísy podané mu manželkou.

Po něm přišel na řadu tamilský brahmín a palácový kněz Nilija. Vydržel půl roku a pak po čtyři měsíce roku 13 n. l. vládla Anula sama. Kronikář zaznamenal, že se oddávala 32 vojákům své gardy. Svrhl ji druhý syn krále Maháčuliho Mahátissy jménem Kutakanna Tissa. Upálil ji zaživa na pohřební hranici, popř. ji dal sežehnout plameny v jejím paláci, místu jejích vražd.