139–161

***********************************************************

139.
Ol. 229,3

450 SE
386 AE
Flavios Alkibiadés z Paiánie
a. u. c. 892
Imp. Caesar T. Aelius Hadrianus Antoninus Augustus Pius II a C. Bruttius Praesens L. Fulvius Rusticus II
coss. suff.: L. Minicius Natalis Quadronius Verus  a neznámý

L. Claudius Proculus Cornelianus a [C. Iulius] Scapula

M. Ceccius Iustinus a C. Iulius Bassus

[Ap. Annius Gallus, nebo až 140?]

***********************************************************

Za Antoninovy vlády, nevíme přesně, kdy, možná až roku 154, přišel do Říma Farasmenés/Farasmanés z Ibérie i s chotí a synem Amazaspem (?) a svěřil své kavkazské království pod římský protektorát. Obětoval na Kapitóliu a v Bellonině chrámu dal postavit svou jezdeckou sochu. Pravděpodobně to byl Farasmanés III., vnuk Farasmana II. kralujícího za Hadriana, viz rok 134: asi roku 149 se stal zletilým (do té doby za něho vládla parthská matka Ghadana). O žádných dalších činech Farasmana III. nevíme, ačkoli vládl až do roku 185.

Podle jiného novodobého podání šlo o Farasmana II., jehož v Římě obdaroval Hadrianus, směl obětovat na Capitoliu, dostal jezdeckou sochu v Římě a vládce Středomoří mu zvětšil království, viz však sled ibérských panovníků roku 128.

Snad při této příležitosti potvrdil Antoninus blíže neznámého Pakora (jiný od krále Armenů, cf. rok 162) za krále Lazů, nástupce panovníka jménem Malassas z doby Hadrianovy. Laziké/Lazika je název pro starou Kolchidu, který se uchytil v římské éře, pozdější Abcházie a černomořská oblast soudobé Gruzie (s Adžárií).

Parthové se pokoušeli obnovit vládu nad celou Armenií, ale údajně stačil Antoninův dopis, aby si nechali zajít chutě. Stejně tak vypudil orrhoénského krále z části Armenie. Po smrti Ma'núa VII., který vládl od roku 123, od t. r. panoval v Edesse jeho syn Ma'nú VIII., aniž by se o něm dalo něco z historií vyčíst. Viz dále rok 163. 

 

Na Helléspontu a v Bíthýnii za Antonina ničivé zemětřesení, které spustilo i tsunami. Řada měst byla zničena a s nimi i Kýzikos a jeho proslulý Afrodítin chrám. Poničen byl i Rhodos a Antoninus svým nákladem významně přispěl k renovaci měst. O rozsahu škod a obětí nevíme nic. 

 

V Británii boje s Briganty na severu Anglie. Povstání potlačil Q. Lollius Urbicus (správcem do roku 142), který se podílel na likvidaci židovského povstání za Hadriana, viz o něm roku 138. Postoupil do nížin Caledonie/Skotska a zahájil stavbu drnového tzv. Antoninova valu, vallum Antonini, dlouhého c. šedesát kilometrů (podle britských historiků stavěn 142-144). Táhl se na západě od vsi Old Kilpatrick při Clydském zálivu/Firth of Clyde, lat. Clota, po Carriden/Veluniate na východě na zálivu Forthském/Firth of Forth, lat. Bodotria. U Old Kilpatricku byly nalezeny zbytky větší římské pevnosti z doby vlády Tita n. jeho bratra Domitiana. Hrubá stavba valu byla dokončena už po dvou letech, veškeré vybavení pevnůstek a pevností na něm se silnicemi trvalo jistě nejméně desetiletí.

Val byl zčásti opuštěn snad už na konci Antoninovy vlády, viz rok 160, nebo začátkem M. Aurelia, definitivně pak na začátku vlády jeho syna; viz dále rok 208, kdy byl pravděpodobně obnoven L. Septimiem Severem, pak to byl val Severův, vallum Severi

 

***********************************************************
140. 
Ol. 229,4

451 SE
387 AE
Klaudios Attalos ze Sféttu
a. u. c. 893
Imp. Antoninus Pius III a M. Aelius Aurelius Verus Caesar I

coss. suff.: Q. Antonius Isauricus a L. Aurelius Flaccus

Iulius Crassipes a neznámý

M. Barbius Aemilianus a T. Flavius Iulianus

***********************************************************

První z konsulátů M. Aurelia Antonina. Někdy během vlády Piovy zničil v Římě požár 340 obytných bloků, insulae, a domů. Ve Městě nastal nedostatek obilí, oleje a vína a to vše nakoupil Antoninus za své a rozdal zdarma potřebným Římanům. Zda nedostatek potravin a dokonce hlad souvisel s požárem, nebo s povodní, která za něho někdy Město postihla, známo není.

Právními poradci principovými byli Vindius Verus, žák Salvia Iuliana, učitel M. Aurelia a praefectus Aegypti, dále jistý Salvius Valens, L. Volusius Maecianus, jehož posluchačem byl též M. Aurelius, Ulpius Marcellus a Diabolenus/= snad Iavolenus Priscus (?). Patřili do okruhu Antoninových přátel a rádců/amici, řec. tés archés koinónoi.

T. r. ražena Antonininem Piem bronzová mince s nápisem "réx quádís datus/Quádům dán král". Z jiných pramenů o žádné intervenci v Germániích není nic známo ani o žádné příslušné žádosti Quádů, nicméně je jasné, že vyslání protektorátního dynasty bylo znamením válek mezi Germány.

 

V hunské říši propukla na východě rebelie proti šan-jüovi Siu-liovi/Xiuli alias Čchu-tche Žuo-š' Ču-ťiuovi/Qute Ruoshi Zhujiu (vládl od roku 124). Povstalci loupili a zabili řadu čínských hodnostářů. Siu-li sebral vojsko dvaceti tisíc vojáků včetně spojenců od Sien-pejů/Xianbei, srov. rok 94, a Tangutů a rebelii snadno potlačil: její vůdcové unikli. Císař Šun Huny káral a jeho pověřenec vyjádřil před šan-jüem stojícím poníženě před svou jurtou s kloboukem v ruce pochybnost, zda je vůbec schopen zastávat úřad (protektorátního) správce národa. Siu-li si se svým bratrem vzali po této audienci život; byl posledním ze šan-jüů volených Huny.

Po třech letech bojů se císař Šun rozhodl vybrat Hunům chána z velmožů Mao-tunova rodu žijících u chanského dvora. Roku 143 jmenoval šan-jüem Tou-lou-čchua/Doulouchu, předal mu státní pečet a chánské insignie (tedy koně, vůz, nůž, meč) s dary a určil mu trůnní jméno Chu-lan-žuo-š'-ču-ťiu/Hulanruoshizhujiu. Důvod, proč žil u dvora, neznáme, zřejmě jeden z blízkých příbuzných některého z předešlých chánů. Číňané povstalecké Huny pacifikovali v zimě roku 143, Tou-lou-čchu zemřel ve své "protektorátní říši" roku 147. Jeho nástupcem jmenoval chanský císař Chuan-ti Kuej-ku-ira/Guiguir alias Ťü-čche-era/Jucheer s trůnním jménem I-ling-š'-ču-ťiu/Yilingshizhujiu (nominálně vládl Hunům do roku 172, viz ovšem rok 145).

Jejich současníkem byl Tchan Š'-chuaj/Tanshihuai, vůdce Sienpejů/Xianbei, vládnoucí v letech 141-181. Většinu času trávil v úspěšných válkách, v nichž získával jednu posici po druhé, které kdysi kontrolovali Hunové; viz dále rok 172.  

 

***********************************************************
141.
Ol. 230,1
Didymos Klideus z Alexandreie
452 SE
388 AE
Publios Ailios Fileás z Melity
a. u. c. 894
T. Hoenius Severus a M. Peducaeus Stloga Priscinus

coss. suff.: C. Iulius Pisibanus a [Larcius?] Lepidus

T. Caesernius Statius Quinctius Statianus Memmius Macrinus a neznámý

L. Annius Fabianus a neznámý 

***********************************************************

Zemřela Annia Galeria Faustina Augusta starší (c. 40), matka dvou synů a dvou dcer, choť Antonina Pia. Císař se znovu neoženil a žil s propuštěnkyní Galerií Lýsistratou (podobně jako Vespasianus s Caenidou). Srov. rok 138 a viz dále rok 145.

Senát snad v této souvislosti navrhl, aby se září/september jmenovalo antoninus (principův rodný měsíc) a následující měsíc faustinus, neboť pravděpodobně v tomto měsíci principova manželka zemřela. Antoninus Pius obě pocty odmítl. Dvacet let od zahájení stavby byl definitivně dokončen chrám Venuše a Romy/templum Veneris & Romae, největší sakrální budovy Říma. Hadrianus ji sice zasvětil asi roku 135, ale umělecká výzdoba dokončena ještě nebyla, viz též roky n. l. 121, 307 a 357. 

 

***********************************************************
142.
Ol. 230, 2

453 SE
389 AE
Ailios Alexandros z Faléru
a. u. c. 895
L. Cuspius Pactumeius Rufinus a L. Statius Quadratus

coss. suff.: L. Granius Castus a Ti. Iunius Iulianus

M. Cornelius Fronto a C. Laberius Priscus

L. Tusidius Campester a Q. Cornelius Senecio Annianus

[x. Sulpicius] Iulianus a neznámý

***********************************************************

V Británii asi v letech 142/3 (?) až 144 (?) správcem Cornelius Priscianus (?). Senátor se pak zapletl do pokusu o převrat kdesi v Hispánii, kde následně správcoval jedné ze tří provincií, byl odsouzen senátem a Priscianus si v září 145 vzal život. Dávat událost dohromady s nepokoji v Mauretánii roku 144, o nichž také nic bližšího nevíme, a s armádou rukující přes Baetiku do války s povstalci, není snadné, srov. tam.

Rovněž T. Atilius Rufus Titianus, cos. 127, se měl dopustit vlastizrady a byl proskribován, nicméně Antoninus Pius zjevně jeho synovi nesebral veškerý majetek, ale "pomáhal mu"; srov. však rok 127 a cos. toho roku.

V obou případech zakázal princeps pátrat po komplicích, mezi něž možná patřil i budoucí usurpátor z roku 175 C. Avidius Cassius, viz, a pokus o puč, o němž vlastně ani nevíme, že by k němu někdy došlo, odneslo smrtí jen několik centurionů pravděpodobně praetoriánské gardy.

Za Piovy vlády nebyl žádný senátor popraven a dokonce usvědčený senátor-otcovrah neskončil v Tullianu, ale byl exilován na jakýsi pustý ostrov. Antoninus Pius říkával o pučistech lhostejně, že "svého nástupce nezabije nikdo/successorem suum nullus occidit". 

 

***********************************************************
143.
Ol. 230, 3

454 SE
390 AE
Publius Aelius Vibullius Rufus
a. u. c. 896
C. Bellicius Torquatus a L. Vibullius Hipparchus Tiberius Claudius Atticus Herodes
coss. suff.: Q. Iunius Calamus a M. Valerius Iunianus

***********************************************************

V Bosporském království vypukly někdy během vlády Ti. Iúlia Rhoimétalka Filokaisara Filorhómáia Euseba (na trůnu od roku 132 do 153) spory s římským protektorem/curator v Pantikapaiu, nyní opět sídelním městě království (srov. rok 123). Jméno říšského protektora neznáme, často bývá rukopisné čtení vykládáno tak, že se Rhoimétalkés přel se svým synem Eupatorem). Antoninus svého zástupce na Krymu i krále vyslechl v Římě a rozhodl, že Rhoimétalkés má vládnout dál.

Antoninus poslal hellénskému státečku Olbii při ústí řeky Hypanis/dn. Bug vojenskou pomoc proti "Tauroskythům", pravděpodobně buď Sarmatům nebo některým z Germánů. Římský expediční sbor donutil barbary, aby vydali Olbijským rukojmí. 


***********************************************************
144. 
Ol. 230, 4

455 SE
391 AE
Syllás
a. u. c. 897
L. Hedius Rufus Lollianus Avitus a T. Statilius Maximus
suff. L. Aemilius Carus a Q. Egrilius Plarianus

neznámý a Q. Laberius Licinianus

L. Marcius Celer M. Calpurnius Longus a D. Velius Fidus

***********************************************************

Nepokoje v Mauretánii, které trvaly do roku 152, srov. rok 142. T. Varius Clemens v čele expedičního sboru auxiliáriů z Hispánií povstalce v Tingitáně porazil a nejzápadnější provincii pacifikoval. Clementa, který měl armádní zkušenosti a správcoval v řadě provincií, udělal M. Aurelius po roce 161 šéfem své dvorské kanceláře, ab epistulis, aby nahradil Antoninova tajemníka Sex. Caecilia Crescenta Volusiana. Pocházel z nórické Keleje/Celeia, dn. Celje ve SLO, a M. Aurelius mu natolik důvěřoval, že mu svěřil dohled nad L. Verem, viz rok 161sqq.

Obyvatelé Saly/dn. Šálá/Šillá, součást marocké metropole Rabat/ar-Ribát, t. r. poctili velitele posádky M. Sulpicia Felika za to, že je v Mauretánii Tingitské ochránil před zloději dobytka a že vybudoval na ochranu měšťanů příkop a kamenný val.  

 

M. Antónios Polemón/M. Antonius Polemo (56) z Láodíkeie na Lyku v Kárii, narozený kolem roku 90, potomek pontských Polemónů a tedy řečníka Zénóna z Láodikeie na Lyku, viz rok př. n. l. 88, 40 a 35, dlouho trpěl podagrou a úzkostmi, až nařídil služebnictvu, aby ho nadobro uzavřelo v rodinné hrobce v jeho vlasti, kde ve tmě zemřel. Scholarchos vyhlášeného sofistického učení ve Smyrně patřil k oblíbencům císařů Hadriana a Antonina Pia. Z jeho imaginárních Pohřebních řečí/Logoi epitafioi se dvě zachovaly. Pronesl řeč před Hadrianem při zasvěcování Olympieia v Athénách, viz rok 129. O jeho bohatých výdělcích viz v indexu s. v. sofisté.

Umluvil Hadriana, který byl fixován na Efesos, aby dal milion drachem na stavby gymnasia, agory a chrámu ve Smyrně, počin pozoruhodný. Miloval luxus a žil jako velmož. Cestoval s karavanou služebnictva, koní a psů. Již Traianus mu dal právo využívat státních přepravních služeb zdarma, Hadrianus výsadu rozšířil na Polemonovo potomstvo (jako císař zemřel sofista bezdětný). Byl znám arogancí: měl osobní při s Antoninem Piem a jistému bosporskému monarchovi dovolil návštěvu až když mu složil "na účet" deset talentů. Byl posluchačem Skopeliánovým a hašteřivého stoického filosofa Tímokrata z Hérákleie Pontské, žáka Eufráta z Tyru, jehož asi Polemón napodobil ve smrti, viz rok 118. Mezi Skopeliánem a Tímokratem a jejich žáky ve Smyrně vznikl ostrý spor, zda je správně, aby si Skopeliános dával dále vlasy a chlupy vytrhávat profesionálními kosmetičkami/paratiltriá; Polemón kupodivu stál na straně Tímokratově.   

 

V Číně onemocněl císař Šun (29) a jmenoval svého jediného potomka, ročního syna Liou Pinga/Liu Bing, nástupcem trůnu. Když brzy na to zemřel (vládl od roku 125), dostal syn trůnní jméno Čchung-ti/Chongdi a regentkou se stal císařovna Liang Na, srov. rok 125, která nebyla jeho matkou. Moc za vlády kojence držel bratr císařovny-vdovy Liang Ťi, který žil se svými příbuznými rozmařile a obklopen kleptokratickým dvorem. Viz rok následující.  

 

***********************************************************
145.
Ol. 231,1
Kranaos/Graniános ze Sikyónu
456 SE
392 AE
Flávios Arriános z Paiánie (rodem z Níkomédeie v Bíthýnii)
a. u. c. 898
Imp. Antoninus Pius IV a M. Aurelius Caesar II

coss. suff.: L. Lamia Silvanus a L. Valerius Poblicola Helvidius Priscus

Cn. Arrius Cornelius Proculus a D. Iunius [Paetus?]

Q. Mustius Priscus a M. Pontius Laelianus Larcius Sabinus

L. Petronius Sabinus a C. Vicrius Rufus

C. Fadius Rufus a P. Vicrius […]

***********************************************************

Svatba M. Aurelia (24) s Annií Galerií Faustinou mladší (asi 15), dcerou Antonina Pia s Faustinou starší, viz rok 142, kterou později senát rovněž jmenoval Augustou. Jejich prvním dítětem byla 30. listopadu 147 Domitia Faustina, která však nedožila čtvrtých narozenin. 

Ještě než se manžel a otec jejích třinácti dětí stal principem, viz rok 161, posedávala prý v Kampánii nebo v Caietě v Latiu u moře a pozorovala námořníky pracující podle dobových zvyklostí v nahotě, aby si vybrala někoho z nich na noc. Informace asi patří spíše do římského bulváru, neboť po svatbě po prvním dítěti roku 147 do roku 161 porodila za čtrnáct let deset dětí (!).

O Commodovi, budoucím korunním princi, se říkalo, že není vlastním synem M. Aurelia, ale jakéhosi manželčina milence, snad gladiátora. Když imperátorovi-filosofovi známí doporučovali, aby se rozvedl, odpověděl nefilosoficky, ale logicky: "Propustíme-li manželku, vracíme též věno," a poněvadž šlo o dceru Antonina Pia, věnem bylo nástupnictví.

 

V Číně na jaře zemřel po několikaměsíční vládě kojenecký císař Čchung, viz rok předešlý. Na trůn byl na přání Liang Ťiho posazen Liou Cuan/Liu Zuan (7), pravnuk Čangův, pod jménem Č'-ti/Zhidi. Císařovna-regentka Liang Na si přála jeho staršího bratra Liou Suana, ale neprosadila se. Už po několika měsících však chlapecký Č' prohlédl zlotřilost Liang Ťia a ten ho však následujícího roku otrávil. Regentka Liang Na prosazovala na trůn znovu Liou Suana, ale opět proti svému bratru neuspěla.

Díky němu se císařem stal roku 146 další z pravnuků Čangových Liou Č'/Liu Zhi pod jménem Chuan-ti/Huandi (14). Vládl do roku 168. Ještě téhož roku se oženil se svou snoubenkou Liang Nü-jing/Nüying. Liang Ťi s pomocí některých eunúchů zosnoval spiknutí proti Liou Suanovi, dal ho křivě obvinit z pokusu o puč a Suan si roku 147 vzal život.

Roku 150 resignovala na regentství Liang Na (34) a brzy na to zemřela. O devět let později zemřela Chuanova manželka, která držela při svém bratrovi Liang Ťiovi. Se skupinou palácových eunúchů nachystal Chuan likvidaci Liang Ťiho, jeho klanu a spřížněného klanu Sun: všichni byli zajati a pobiti. Z jejich zabaveného majetku bylo tolik prostředků, že císař snížil Číňanům daně o polovinu.

Po zbytek vlády se v paláci mezi sebou o moc tahaly eunúšské kliky s byrokraty, roku 165 se do sporu s byrokraty dostali konfuciánští studenti.

Roku 155 sáhli ke zbraním Hunové, ale vzpouru potlačil Čang Chuan/Zhang Huan. O tři roky později vpadli do okrajových oblastí Číny jižní Hunové znovu. Císař dal proto za neschopnost ovládnout kmenové vůdce jejich šan-jüa Kuej-ku-ira/Guiguir zatknout a držet v internaci, v níž roku 172 též zemřel, viz tam a srov. rok 140.    

 

***********************************************************
146.
Ol. 231,2

457 SE
393 AE
T. Flavios Alkibiadés z [Paiá]nie
a. u. c. 899
Sex. Erucius Clarus II a Cn. Claudius Severus Arabianus

coss. suff.: Q. Licinius Modestinus a [Sex.?] Attius Labeo

P. Mummius Sisenna Rutilianus a T. Prifernius Paetus Rosianus Nonius [Agric]ola (?) C. Labeo [Tettius?] Geminus

L. Aurelius Gallus a Cn. L. Terentius Homullus Iunior

Q. Voconius Saxa Fidus a C. Annianus Verus

L. Aemilius Longus L. Stertinius Quintilianus Acilius Strabo Q. Cornelius Rusticus Apronius Senecio Proculus

***********************************************************

Správcem Británie C. Papirius Aelianus. Za něho asi dokončen definitivně Hadrianův val o délce osmdesáti římských mílí, soudobých 74.

 

11. dubna t. r. nebo o rok dříve se v Leptě Magně/lat. Leptis Magna, řec. Neápolis, narodil princeps L. Septimius Severus, zemřel 211; viz o něm a rodině rok 193. 

 

***********************************************************
147.
Ol. 231,3

458 SE
394 AE
[Sótelés alias Filippos]
a. u. c. 900
C. Prastina Pacatus Messalinus a A. Annius Largus

coss. suff.: A. Claudius Charax a Q. Fuficius Cornutus

Cupressenus Gallus a Q. Cornelius Quadratus

Sex. Cocceius Severianus Honorinus a Ti. Licinius Cassius Cassianus

C. Popilius Carus Pedo

***********************************************************

21. dubna devítisté výročí založení Říma slaveno Antoninem Piem hrami. Po několik let dával razit mince a medailony s historisujícími a kultovními thematy. Hry konány formou stoletních/ludi saeculares. Viz roky 249, 17 př. n. l. a 47 a 88, 247.

1. prosince dostává M. Aurelius od senátu tribunské pravomoci a stává se tak formálně spoluvládcem. 

 

V Parthii skončila dlouhá vláda Vologaisa III. (od c. 105). Jeho nástupcem se stal syn (?) dlouholetého soka Mithridáta IV. pod jménem Arsakés XXXVII. Vologaisés IV. Jeho další dlouhá vláda, jedna z nejdelších v parthských dějinách, trvala do roku 191. Podle jiné interpretace numismatických pramenů byl synem Vologaisa III. Na konci vlády c. 190 povstal proti němu na krátko usurpátor Osroés II. jako Arsakés XXXVIII. Bližšího nevíme nic. 

Vztahy s Římem po letech klidu vyostřil, když se za M. Aurelia Antonina snažil zmocnit zpět Armenie, viz rok 162.

 

Charax z Pergama, senátor a cos. suff. t. r. A. Claudius Charax, byl autorem dějin říše o čtyřiceti knihách pod názvem Hellénika/Dějiny Hellénů. Správcoval Sicílii a dozoroval státní komunikace, ve 140.' letech byl vojenským legátem v Británii za stavby Antoninova vallu a správcoval trojprovincii Kilikii-Isaurii-Lykáonii. Po roce 147 o něm není dále nic známo kromě toho, že se podílel na zkrášlování své vlasti. Jeho děd z matčiny strany, romanisovaný anatolský Kelt C. Iulius Quadratus Bassus, byl za Domitiana správce Kréty & Kýrény, za Traiana cos. suff. 105, legátem v Iúdaji, správcem v Asii, Kappadokii-Galatii, Syrii a nakonec v Dákii, kde roku 117 n. 118 zemřel. Jeho manželka Iulia Iotapa (VI.) byla princeznou kilickou, dcerou krále C. Iulia Alexandra z Kétis/Cetis, viz k rodu rok 20- a 60+. Jejich dcera Iulia Quadratilla Bassa se provdala za Charakova otce C. Iulia Lupa T. Vibia Vara Laevilla, quaestora Asie ke konci Hadrianovy éry. Charakovými sourozenci byli A. Iulius Amyntas a A. Iulius Proculus žijící v Efesu.

Charakův vnuk C. Asinius Quadratus byl za Septimia Severa rovněž historikem. Mladšími Charakovými vrstevníky, autory historických děl (všechna nedochována), byli propuštěnec Markův Chrýserós, skladatel římských dějin, a Amyntiános, autor dějin Alexandra Velikého. 


***********************************************************
148.
Ol. 231,4

459 SE
395 AE
L. Nummius Hierokéryx z Faléru
a. u. c. 901
L. Octavius Cornelius Publius Salvius Iulianus Aemilianus a C. Bellicius Calpurnius Torquatus
coss. suff.: Satyrius Firmus a C. Salvius Capito

L. Coelius Festus a P. Orfidius Senecio

C. Fabius Agrippinus a M. Antonius Zeno  

***********************************************************

Řádný konsul P. Salvius Iulianus (c. 40) pocházející z Hadrumeta prošel vysokými funkcemi ve státní a císařské byrokracii, spravoval několik provincií římského Západu včetně své rodné Afriky, přítel M. Aurelia Antonina. Proslul jako právník a autor rozsáhlého právnického díla, z něhož se dochovaly jen citace. Byl jedním z velkých představitelů sabinské školy, viz o něm též rok 50- a 118+.

Jeho učitelem byl L. Iavolenus Priscus (celým jménem C. Octavius Tidius Tossianus L. Iavolenus Priscus), který nezastával veřejné úřady, ale byl vojenským legátem několika legií a císařským legátem v řadě provincií. Patřil do consilií principů Traiana a Hadriana.        

 

***********************************************************
149. 
Ol. 232,1
Attikos ze Sard
460 SE
396 AE
Q. Alleius Epiktétos
a. u. c. 902
Ser. Cornelius Scipio Lucius Salvidienus Orfitus a Q. Pompeius Senecio [...] Bellicius Sollers Iulius Acer Ducenius Proculus Rutilianus Rufinus Claudius Fuscus Saxa Amyntianus Sossius Priscus vulgo Q. Pompeius Sosius Priscus

coss. suff.: Q. Passienus Licinus a C. Iulius Avitus 

***********************************************************

Na olympských hrách nastoupil jistý Sókratés, jehož vlast neznáme, k zápasu i pankratiu a v obou případech disciplinu vyhrál. Stal se tak po Hérákleovi osmým paradoxoníkem, vítězem obou silových disciplin na jedněch hrách, viz v indexu s. v. hry. Nicméně platilo už více než stoleté usnesení Élidských, že takový titul udělovat nebudou, viz rok 37+. Rozhodčí ho o pocty připravili jakýmsi podivným rozhodnutím a ověnčen byl za prvenství v zápasu/palé jistý Dionýsios ze Seleukeie (nevíme, které). Vítěze v pankratiu neznáme, Sókratovo jméno v historických seznamech nefiguruje a ni nic bližšího o tom, co se tehdy v Olympii událo. Viz dále podobnou situaci roku 213.


***********************************************************
150. 
Ol. 232.2

461 SE
397 AE
Ailios Ardys
a. u. c. 903
M. Gavius Squilla Gallicanus a Sex. Carminius Vetus

coss. suff.: M. Cassius Apollinaris a M. Petronius Mamertinus 

***********************************************************

Rozšířen kolem této doby germánský limes na linii Miltenberg-Lorch; stavba dokončena kolem roku 160. O válečných souvislostech z této doby zmínky není.

 

Kolem roku 150 žil v nejlepších svých letech/akmé Pausaniás, autor Popisu Hellady/Hellados periégésis, nejstaršího zachovaného baedeckera. Nevíme o něm téměř nic, snad že pocházel z provincie Asia, procestoval též římský Východ. Zemřel pravděpodobně za M. Aurelia Antonina. 

L. Ampelius, který žil rovněž snad někdy v této době (ale bývá kladen až do éry Constantinovy), složil zachovanou učebnici mýthologie, zeměpisu a dějepisu Liber memorialis, jakýsi "rozum do kapsy".

Někam do druhého století se klade vznik několika zachovaných románových děl. Charitón z Afrodisiady, který o sobě říká, že byl tajemníkem advokáta Athénagory v Afrodisiadě, je uváděn jako autor erótického-milostného románu Chaireás a Kallirhoé (bývá v novověku datován do 1. století př. n. l. až 4. st. n. l.). Xenofón z Efesu složil Efesiaka/Efeské příběhy Anthie a Habrokoma. Příběh Leukippy a Kleitofónta někdy ve 2. století sepsal Achilleus Tatios (z Alexandreie?) s pravděpodobně dobově autentickou událostí rituálního kanibalismu búkolů, srov. rok 173, Longos z Lesbu složil slavný příběh o Dafnidovi a Chloé. Později, snad ve 3. nebo 4. století (možný je i původ "byzantský") jistý Héliodóros z Emesy, dle vlastního udání "Foiníčan z rodu Héliova", napsal Aithiopika/Černošské příběhy o osudech Charikleie, bílé dcery černošského krále, a Thessalana Theágena. O novele/románu a datacích viz v indexu s. v.

 

Artemidóros z Efesu, známý i jako Artemidóros z Daldis/ho Daldiános (podle lýdské vlasti své matky), složil někdy kolem t. r. zachovaný snář Oneirokritika. Spis byl v užívání mimo jiné též u Arabů, kteří autorovi říkali Artámídúrus al-Júnání, "Iónský, Hellénský", a lze do něho nahlížet dodnes.  

 

***********************************************************
151.
Ol. 232,3

462 SE
398 AE
Ailios Kallikratés
a. u. c. 904
Sex. Quintilius Condianus a Sex. Quintilius Valerius Maximus

coss. suff.: M. Cominius Secundus a L. Attidius Cornelianus 

***********************************************************

Z významnějších událostí není k tomuto roku nic zaznamenáno. Márkellos ze Sidy/Marcellus, autor rozsáhlého a současníky váženého lékařského pojednání v hexametrech o čtyřiceti knihách; zachovaly se zlomky. Jeho mladším součásníkem mohl být Hérákleitos z Rhodiápole v Lykii/u dn. Kumuluca v TR, básník, epikúrik a lékař, kněz Asklépiův a Hygieie. Euergetem jeho vlasti byl v téže době jistý magnát Opramoás.

Geógrafické hexametry Oikúmenés periégésis/Světový zeměpis složil Dionýsios z Alexandreie. Veršům se dostalo latinských překladů a do novověku byly užívány jako školní text. O ptactvu a jeho lovu složil v hexametrech báseň Ixeutika Dionýsios zvaný Periégétés a za Caracally jistý Oppiános z Kilikie pět knih v hexametrech o lovu ryb Halieutika. Princeps v odměnu za dílo povolal autorova otce zpět z exilu, kam ho poslal Septimius Severus, a Oppiánovi vyplatil za každý verš zlaťák. Pod Oppiánovým jménem vznikly ještě pojednání o ptácích Ixeutika a lovu Kynégetika přikládána jsou však autorovi jmenovci, básníku Oppiánovi z Apameie.

Staršími jejich současníky mohli být básník, řečník a filosof T. Flavius Glaucus/Glaukos, synovec platónika T. Flavia Callaeschra/Kallaischros. Stratón ze Sard, současník Hadrianův, se zapsal do dějin literatury jako autor řady pederastických epigrammů ve sbírce Músa paidiké/Musa puerilis, "Chlapecká Músa", součásti Anthologie palatínské. Za Hadriana pravděpodobně sepsal své Foinícké dějiny/Foiníkiké historiá Filón z Byblu alias Herennius Philo, autor též rozsáhlého díla o městech a jejich slavných občanech. Jiným plodným autorem byl Hadrianův současník Diogeniános Grammatikos z Hérákleie Pontské, jehož dílem byly jazykový slovník řečtiny, slovníkový seznam řek, měst a anthologie epigrammů s námětem jezer, řek, pramenů, kopců a hor; všechny tyto spisy známe jen z citací. 

  

***********************************************************
152.
Ol. 232,4

463 SE
399 AE
Lucius Nummius Ménis z Faléru
a. u. c. 905
M'. Acilius Glabrio Cn. Cornelius Severus a M. Valerius Homullus

coss. suff.: P. Sufenas [Verus?] a L. Dasumius Tullius Tuscus

C. Novius Priscus a L. Iulius Romulus

P. Cluvius Maximus Paulinus a M. Servilius Silanus 

***********************************************************

M. Valerius Homullus, cos. ord. tohoto roku, při pohledu na Domitii Lucillu, matku pozdějšího principa M. Aurelia (31) obětující Apollónovi, našeptával Antoninovi Piovi, že se teď právě modlí za Antoninovu smrt a za vládu svého syna. Na císaře to nijak nezapůsobilo a není ani známo, že by štvavý pokus měl nějaký dopad na vypečeného Valeria Homulla.

 

V provincii Mauretania Caesariensis a Tingitaně obnoven mír; povstání trvalo od roku 144. Římští správci Tingitány uzavřeli v následujících letech smlouvy s předáky Baquatů a dalšími nomády žijícími na pouštních hranicích provincie; srov. o kočovnící s dlouhou tradicí loupeživých válek s Římany roku 118 a mírová ujednání roku 277. Viz udělování občanství loyálním náčelníkům roku 177. Římské hranice v celém Maghribu stály pod neustálými nájezdy nomádů z hor a Sahary. Přitom region chránila vedle početných auxiliáriů jediná legie (Třetí), která se za Traiana přesunula z provincie Afriky do Numidie do stálého ležení Lambaesis ležící den cesty od Thamugadi. 


***********************************************************
153.
Ol. 233,1
Démétrios z Chiu
464 SE
400 AE
Ailios Alexandros
a. u. c. 906
L. Fulvius [...] C. Bruttius Praesens Min[...] Laberius Maximus Pompeius L[...] Valens Cornelius Proculus [...] Aquilius Veiento vulgo C. Bruttius Praesens a A. Iunius Rufinus

coss. suff.: [Sex. Caecilius?] Maximus a M. Pontius Sabinus

P. Septimius Aper a M. Sedatius Severianus Iulius Acer Metilius Nepos Rufinus Ti. Rutilianus Censor

Q. Petiedius Gallus a C. Cattius Marcellus  

***********************************************************

V Bosporském království zemřel Ti. Iúlius Rhoimétalkés Filokaisar Filorhómáios Eusebés (od roku 132, srov. rok 143). Na trůn dosedl jeho syn Eupatór, Ti. Iúlius Eupatór Filokaisar Filorhómaios Eusebés a vládl do své smrti roku asi 170 n. 174, kdy vláda přešla na jeho syna Sauromata II. O jejich panování není nic bližšího známo.  


***********************************************************
154.
Ol. 233,2

465 SE
401 AE
Praxagorás z Melity
a. u. c. 907
L. Aelius Aurelius Commodus a T. Sextius Lateranus

coss. suff.: [T. Prifernius?) Paetus a M. Nonius Macrinus

Ti. Claudius Iulianus a Sex. Calpurnius Agricola

C. Iulius Statius Severus a T. Iunius Severus

***********************************************************

Z významnějších událostí není k tomuto roku nic známo. Někdy v éře Piově a Markově žil grammatik Iásón z Argu, který složil nedochovanou historii Peri tés Hellados do Antipatrova pokoření Athén roku 322. Jiný grammatik Télefos z Pergamu psal o Homérovi, sepsal životopisy tragických a komických básníků, o athénských soudech a pět knih o attalovských panovnících; vše nedochováno. Byl učitelem řečtiny L. Vera, Markova spoluvládce, a díky své spartánské životosprávě se dožil téměř stovky.

Snad jeho současníkem byl Kritón z Píerie, autor historických monografií o Sicílii, Syrákúsách, Persii a o makedonské královládě do Alexandra. Sofista Aspasios z Tyru, snad z této doby, psal o svém oboru řečnickém a o historii své vlasti.  


***********************************************************
155.
Ol. 233,3

466 SE
402 AE
Popillius Theotímos ze Súnia
a. u. c. 908
C. Iulius Severus a M. Iunius Rufinus Sabinianus

cos. suff.: C. Aufidius Victorinus Mulvius […] Marcellinus Rhesius Per[…] […] Numisius Rufus Arrius Paul[inus] [...] [Camil]lus (?) Iustus Cocceius Gallus a M. Gavius [...]

Antius Pollio a Minicius Opimianus

[D. Rupilius?] Severus a L. Iulius T. Statilius Severus 

***********************************************************

Správce Británie Cn. Iulius Verus potlačil velké povstání Brigantů na severu Anglie. Verulamium bylo v té době postiženo požárem nebo dokonce celé vypáleno. Srov. též s rokem 160.

 

***********************************************************
156.
Ol. 233,4

467 SE
403 AE
Ailios Gelos
a. u. c. 909
M. Ceionius Silvanus a C. Serius Augurinus

coss. suff.: A. Avillius Urinatius Quadratus a Strabo Aemilianus

Q. Canusius Praenestinus a C. Lusius Sparsus 

***********************************************************

Za správy M. Sempronia Liberala propuklo kdesi v Egyptě povstání, popřípadě se zemědělci kterési oblasti stali obětí nájezdu neznámých lupičů, jak lze usoudit z jedné vyhlášky na poškozeném papyru z Fajjúmu datované na konci srpna t. r., srov. rok 172+.    

 

***********************************************************
157.
Ol. 234.1
Hérás z Chiu
468 SE
404 AE
Lykomédés
a. u. c. 910
M. Vettulenus Civica Barbatus a M. Metilius Aquillius Regulus Nepos Volusius Torquatus Fronto

coss. suff.: L. Roscius Aelianus Paculus a Cn. Papirius Aelianus

C. Caelius Secundus a C. Iulius Commodus Orfitianus 

***********************************************************

V Dákii válka s povstalci, následujícího roku poraženi; nic bližšího o ní známo není.

 

***********************************************************
158.
Ol. 234,2

469 SE
405 AE
T. Aurélios Filémón Filadés
a. u. c. 911
Sex. Sulpicius Tertullus a Q. Tineius Sacerdos Clemens

coss. suff.: M. Servilius Fabianus Maximus a Q. Iallius Bassus

Q. Pomponius Musa a L. Cassius Iuvenalis 

***********************************************************

 V letech 158/9 až 161 byl správcem Británie (...)anus Longus/Longinus.

O hunských dějích t. r. viz rok 145.  


***********************************************************
159.
Ol. 234,3

470 SE
406 AE
Ti. Claudius Lýsiadés z Melity
a. u. c. 912
Plautius Quintillus a M. Statius Priscus Licinius Italicus

coss. suff.: M. Pisibanius Lepidus a L. Matuccius Fuscinus

Cornelius Dexter a neznámý

A. Curtius Crispinus a neznámý 

***********************************************************

Nejpozději kolem t. r. byla Dákie rozdělena na tři provincie a nikoli už roku c. 124 Hadrianem, viz rok 118.

 

***********************************************************
160.
Ol. 234,4

471 SE
407 AE
P. Ailios Themisón Pammenés z Azénie
a. u. c. 913
Ap. Annius Atilius Bradua a T. Clodius Vibius Varus

coss. suff.: A. Platorius Nepos Calpurnianus a M. Postumius Festus

[C. Septimius?] Severus

C. Prastina Pacatus a M. Censorius Paullus

Ti. Oclatius Severus a Ninnius Hastianus

neznámý a Novius Sabinianus 

***********************************************************

V letech po 160 slavili Římané ročně 160 dnů svátků. M. Aurelius později přitom rozšířil počet soudních dnů na 230. Na východní hranici říše se vynořil opět parthský problém, viz rok 162. 

  

V Británii vyklidil zčásti Cn. Iulius Verus Antoninův drnový val a vojáci se stáhli na kamenný Hadrianův, srov. rok 139 a 162. O žádných válkách s Caledony v této době nevíme, srov. ale rok 155 a pak roku 162.

  

Narodil se v Karthágu Q. Septimius Florens Tertullianus, zemřel roku 240. Kolem roku 195 přestoupil na monotheismus a psal latinské křesťanské apologie. Ke stáru nebyl se svou církví spokojen. 

  

Právník Gaius, jehož neznáme ani plné jméno, složil kolem t. r. úvod, "návody", do římského občanského a procesního práva, Institutiones, ve čtyřech knihách. Byla to zřejmě také první sbírka výkladů k zákonným výnosům vydaných od časů zákoníku dvanácti desek/XII tabulae pořízená soukromou osobou. Přepracované byly zahrnuty do iustinianovského Corpu iuris civilis.

 

***********************************************************
161. 
Ol. 235,1
Mnásibúlos z Elateie
472 SE
408 AE
Lucius Memmius z Thórika
a. u. c. 914
M. Aurelius Caesar III a L. Aelius Aurelius Commodus II
coss. suff.: M. Annius Libo a Q. Camurius Numisius Iunior

[Avidius Cassius (květen, nebo až roky 163 či 166?)] 

***********************************************************

Antoninus Pius (74) zemřel 7. března ve svém paláci v Loriu (ještě o dvě staletí později byly vidět jeho ruiny, jak poznamenal starý pozorovatel). Při večeři snědl hltavěji jakýsi alpský sýr/caseus alpinus, v noci zvracel, dostal horečky a po dvou dnech zemřel. Principovým posledním slovem, denní heslo službu konajícímu tribunovi stráže, znělo "aequanimitas, shovívavost/trpělivost".

Byl jedním z největších římských panovníků, na jehož adresu současníci nenašli výtek a dostalo se mu veškerých poct: na rozdíl od stejně váženého Tita se dožil mnohem vyššího věku.

Nástupcům zanechal v císařské pokladně 675 milionů dénáriů, přebytek, který se do konce Říma už nebude opakovat. Novým principem se stal M. Aurelius Antoninus (39), do jehož ložnice dal Antoninus Pius před smrtí přenést sochu Fortuny/Tyché, kterou míval u sebe.

Nástupnictví bylo všeobecně okamžitě schváleno, vojákům praetoriánských oddílů věnovali s kolegou společně po dvaceti tisících séstertiích a M. Aurelius podle Hadrianova přání přibral k vládě svého adoptivního bratra L. Vera (30), který též užíval augustovského titulu: říši vládlo duo Imperator Caesar M. Aurelius Antoninus Augustus & Imperator Caesar L. Aurelius Verus Augustus.

Taková spoluvláda byla v historii principátu novinkou tím, že byla uskutečněna. Předtím se o něco podobného pokoušeli Augustus s bratry C. a L. Caesarovými a Tiberius s Germanikem a Drusem, ale osud rozhodl jinak. Teď spoluvládli M. a L. Aureliové. Razili mince s nápisem Concordia augustorum/Jednota augustů. Spoluvláda byla též prvním náznakem příštího dělení říše na Východ a Západ.

Již ve starém věku dostal císař jméno M. Aurelius Philosophus a zůstalo ironií dějin, že po desetiletích římského míru pouze s lokálními povstáními se přiřadil k panovníkům, jimž nezbylo nic jiného, než na ochranu říšských hranic vést jednu válku za druhou: filosof se stal jedním z nejbojovnějších císařů, čelil mimo jiné prvnímu intensivnímu náporu germánských národů, a to velmi úspěšně: div že "germánskou" otázku vojensky nevyřešil.

    M. Annius Verus, pozdější M. Aurelius Antoninus, se narodil 26. dubna 121 v Římě, zemřel 17. března 180 ve Vindoboně. Pocházel z rodiny kolonistů kdysi usazených v Hispániích. Otec Annius Verus, matka Domitia Lucilla, praděd byl třikrát konsulem a za Hadriana byl městským praefectem. Po otci údajně pocházel z Numy Pompilia, po matce z dávného "královského" rodu jihoitalských Sallentinů.

Zájmem o vzdělání vzbudil pozornost Hadrianovu, od něhož dostal allusí na své jméno přezdívku Verissimus/Velepravdivý. Hadrianus donutil svého adoptivního nástupce Antonina Pia M. Annia Vera adoptovat a budoucí císař se začal jmenoval M. Aelius Aurelius Verus. Jeho soudruh v adopci, syn Commodův, jehož si původně Hadrianus vybral k adopci a nástupnictví, ale předčasně zemřel, se začal jmenovat L. Aelius Aurelius Commodus. 

Consulem v letech 140 a 145, roku 147 získal tribunské pravomoci a imperium proconsulare. Věnoval se v dětství a mládí svobodným uměním/artes liberales. Nejblíže z literátů měl k M. Corneliovi Frontonovi, k athénskému bohatci a sofistovi Héródovi Attikovi z Marathónu (zemřel roku 177) a k řečníkovi Aeliovi Aristidovi (zemřel brzy po 180). Epiktétos ho nadchl pro stou, žákem byl stoického filosofa Apollónia z Níkomédeie (Chalkidy n. Chalkédonu), stoika Iunia Rustika a platónika Sexta z Chairóneie, synovce či vnuka Plútarchova.

První ho k filosofii v chlapeckém věku vedl vychovatel Diognétos, první ho s filosofií seznámil Bakcheios/Bakchios (pravděpodobně myšlen platónik rodem z Pafu); po něm jinak neznámí Pandasis a Márkión a platónik Alexandros ze Seleukeie v Kilikii. Z latinských filosofů na něho v mládí udělali dojem stoici Claudius Severus a Claudius Maximus. Hodiny rhétoriky bral u Hermogena a Alexandra z Frygie a řady oborů u zástupu dalších učitelů: v dětství měl učitele všech pedagogických disciplin, též malířství. Později formuloval své vladařské krédo: "... spravedlivé myšlení a skutky pro společnost a nelhat nikdy v mluvě a smýšlení vítající všechno, co se děje jako nevyhnutelné, jako pochopitelné, jako něco, co vyteklo z takového začátku jako z pramene." Varoval před sama sebou, "abys nepocísařštil/mé apokaisaróthés", jak si zapsal do svých poznámek.  

Jídával v poli pouze večer. Přes den konsumoval thériaka, údajně nikoli z obavy před otravou, ale že (pravděpodobně opium v preparátu) uklidňovalo žaludek a zbavovaly ho bolesti v prsou; zároveň údajně díky nim nebyl churav. Neměl rád krvavé hry v cirku, ani když publikum naléhalo, a nařídil gladiátorům bojovat zbraněmi s otupělým ostřím. Cvičitele lidožravého lva, diváky oblíbené podívané, odmítl propustit na svobodu s vysvětlením, že nic toho hodného nevykonal. Náklady na gladiátorská představení omezil ediktem už jeho adoptivní otec. 

Spoluvládce L. Verus byl o devět let mladší, nakloněný sice vojáckým zábavám, ale jen naoko, viz zde níže. M. Aurelius Antoninus adoptivního bratra oženil se svou dcerou Galerií Lucillou a poslal vzápětí do války s Parthy. Jejich dcerou byla Lúcilla, manželka později Ti. Claudia Pompeiana Quintiana, Commodova atentátníka, viz rok 182. 

Ženat byl M. Aurelius Antoninus s Annií Galerií Faustinou mladší, dcerou Antonina Pia (narozena 129), s níž měl osm synů a šest dcer, mezi nimiž vynikli jeden z mladších synů a nástupce Commodus, narozený 31. srpna 161 v Lanuviu, a dcera Annia Aurelia Galeria Lucilla, narozena 7. března c. 150. Roku 164 ji provdal za L. Vera, to jí bylo asi sedmnáct, a okrášlil tutulem augusty jako Lucilla Augusta (sedmnáctá z august). Po Verově smrti roku 169 ji otec provdal za antiošského velmože Ti. Claudia Pompeiana, svého postaršího přítele. 

O Faustině se po Římě drbalo, že se spouští s gladiátory, námořníky a s lidmi ode dvora, údajně též s Avidiem Cassiem, viz rok 145, a že prý likvidovala soky jedem. Údajně i Commodus byl synem jistého gladiátora a proto prý tolik této profesi podléhal. To vše měla Faustina Augusta v sexu stihnout, třebaže tolikrát porodila, a k tomu manžela provázela na řadě tažení, viz rok 145 a 175.

Manžel se ve svých poznámkách K sobě/ta eis heauton vyjadřuje o svých rodinných příslušnících pochvalně, třebaže spisek nebyl určen k publikování. V synovi Commodovi se jistojistě spletl, taktéž v bratrovi adoptivním a co se týče manželky, ponechme zvěsti římského bulváru bez výčitek: M. Aurelius Antoninus sám sebe chválí za svou sexuální zdrženlivost. Snad s jeho vztahem k choti souvisí jeho přesvědčení vyjádřené v poznámkách: "Nejlepší způsob odplaty je nedělat to samé."

Markův spoluvládce a adoptivní bratr L. Ceionius Commodus, pozdější L. Aurelius Verus, syn L. Aelia Caesara (který nikdy neužíval další jméno Verus), se narodil 15. prosince 130 v Římě a zemřel na přelomu ledna a února 169 při venetském Altinu. Matka se jmenovala Avidia a dostalo se mu stejného vzdělání jako M. Aureliovi; zájmy ovšem měl odlišné. Jeho první manželkou byla Annia Galeria, druhou Galeria Lucilla, s níž měl dvě dcery a syna (jedna z dcer se roku 182 podílela na spiknutí proti Commodovi).

Roku 154 se stal konsulem, ačkoli do předepsaného stáří 32 let mu chybělo osm roků a ani nezastával úřad praetorský. Dostávalo se mu od Antonina Pia nejlepšího vzdělání v umění a vědách, ale učení mu nešlo a literárně ani řečnicky nevynikal. O státní funkce neusiloval a bavili ho palácové radovánky, palaistra, lov, hry v cirku, kde fandil zeleným, a gladiátorské zápasy.

Pokud se Antoninus Pius vypravil z Říma, necestoval s ním, to patřilo staršímu z adoptivních synů M. Aureliovi, ale ve vozu s praefectem praetorio. Byl vysoké postavy, bohatého vousu a dlouhých blond vlasů, do nichž si sypal zlatý prach.

 

Správcem Británie krátce M. Statius Priscus, viz dále jeho účast v parthské válce roku 163.