194-210

***********************************************************
194. 
Ol. 243,2

505 SE
441 AE
neznámý
a. u. c. 947
Imp. Caesar L. Septimius Severus Pertinax Augustus II a D. Clodius Septimius Albinus Caesar II
***********************************************************

L. Septimius Severus v první římské občanské válce od let 68 – 69 překročil na podzim 193 s armádou Helléspontos. Legát jeho pannonských legií Ti. Claudius Candidus porazil u Kýziku oddíly asijského prokonsula Asellia Aemiliana, viz rok předešlý. Pescennius Niger podlehl vzápětí u bíthýnské Níkaie a prchl do syrské Antiocheie. Býzantion dlouho odolávalo sevérovskému obléhání, až bylo tvrdě roku 196 potrestáno. Severovy oddíly v zimě 193/194 obsadily Kappadokii a díky prudkým dešťům, které rozvalily obranné valy nigrovců v průsmycích, pronikly před jarem do Kilikie. Ve stejný čas proběhly boje mezi Láodikejskými s Antiošskými a Tyrskými s Bérýtskými, kteří stranili různým císařům: Niger poslal vyloupit Láodikeiu své maurské oddíly, které pak vraždily ve foiníckém Tyru a město vypálily. 

    U Issu za Kilickou branou/Pylai tés Kilikiás na místě slavného vítězství Alexandra Velikého nad Peršany Dáreia III. o půl tisíciletí dříve byli v březnu nigrovci definitivně poraženi Severovou armádou pod velením P. Cornelia Anullina, cos. 199, pocházejícího z Illibery v Baetice; nahradil Claudia Candida, viz zde výše. Pescenniem Nigrem již vyhranou bitvu ovlivnila prudká jarní bouře, která se snesla nad krajem a vítr s deštěm bičovali záda sevérovců, ale bil do tváří nigrovců. Dílo zkázy dokonal příchod jízdních oddílů pod velením Valerianovým (celé jméno neznáme). Padlo na dvacet tisíc nigrovců, ostatní se rozprchli po celém regionu. 

Pescennius Niger unikl do Antiocheie, ale těsně před jejím dobytím severovci směřoval k Eufrátu, aby se dostal do Parthie. Byl však na útěku vlastními vojáky zabit a jeho hlavu doručili Septimiovi Severovi. Podle jiné verse se ukryl na jakémsi statku u Antiocheie, kde byl nalezen a zavražděn. O jeho krátké vládě nelze říci nic špatného. Vojáci i lidé mu byli oddáni a zahubila ho jeho laxnost, s níž dopustil vyrůst moc Severovu, třebaže měl silnou podporu i v Římě. 

Antiocheia na Orontu byla za trest Severem zbavena státnosti a její území věnováno Láodikeji na Moři, z níž se za Severa stala syrská metropole. Suverenitu a status sídelního města byla asi Antiocheji restituována již roku 198, plnou státní nezávislost vrátil Antiocheji roku 212 Caracalla-Tarautás. Antiocheia, respektive Dafné, přišla též načas o právo pořádat své "olympijské hry", které si měšťané roku 44+ za Ti. Claudia koupili od Élejských za roční poplatek patnácti talentů stříbra, viz tam a v indexu s. v. hry. Osud ztráty samosprávy sdílela v Palaistíně Neápolis, staré Sichem, dn. arab. Nábulus.

 

Severus kázal Nigrovu hlavu poslat před obležené Býzantion a tvrdě trestal legionáře poražené strany. Část z nich raději utekla za Eufrátés na parthské území; po slibu amnestie se vrátili jen někteří a jak se zdá, měli ostatní vliv na bojové umění národů žijících za Tigridem. S nimi prchlo do parthské říše i mnoho armádních řemeslníků, kteří se živili v nové íránské (?) vlasti výrobou zbraní. 

Ze senátorů sice Severus nikoho nepopravil, zato jich řadu zbavil majetků a poslal do vyhnanství na ostrovy. Podle jiné verse držel Severus rodiny a děti legátů východních provincií ve své moci jako rukojmí a toho momentu používal v jednání s nimi: i ty z nigrovců, kteří se mu podrobili, po vítězství zlikvidoval. Od těch, kteří věnovali Pescenniovi Nigrovi peníze, vymáhal čtyřnásobek bez ohledu na to, zda dávali dobrovolně nebo donuceni. Cassius Clemens byl asi ze senátorů jediný, který se před Severem obhájil tím, že nestál na žádné straně, ale že pouze pomohl při sesazení Didia Iuliana: "Neudělal jsem nic špatného, byl to ostatně i tvůj cíl zprvu...".  

 

Severova armáda se v létě přeplavila před Eufrátés a bojovala s arabskými Orrhoény a Adiabény, vasalskými státy Parthů. Abgaros IX. sice po Nigrově smrti poslal k Severovi posly s usmiřovacími dary, nadále však vyžadoval vyklizení svého království od římských posádek. 

 

***********************************************************
195. 
Ol. 243,3

506 SE
442 AE
neznámý
a. u. c. 948
P. Iulius Scapula Tertullus Priscus a Q. Tineius Clemens
***********************************************************

V tažení za Eufrátés se L. Septimius Severus usadil v Nisibidě/Nisibě, kterou osvobodil od obléhání, viz rok 193; bývala součástí adiabénského království, viz rok 36+. Když se Parthové domáhali vyklizení území, překročil Eufrátés a pokračoval v tažení proti Orrhoénům, Adiabénům a ostatním proparthským dynastům, plenil a ničil. Armenský král Chosroés, syn parthského panovníka Vologaisa V., se zachoval neutrálně.

Když dorazili Římané do Nisibi, duces exercitus/generálové Sextius Magius Lateranus, Ti. Claudius Candidus a Iulius Laetus vedli jednotky plenit široký kraj. Arabové se pokoušeli znovu vyjednávat, ale Římané na návrhy, jejichž obsah neznáme, nereagovali. Viz dále rok 198. Orrhoénský vládce Abgar IX. zvaný Velký si však udržel nezávislost a zachoval posléze Severovi za jeho války s Albinem věrnost (vládl od asi roku 179 do 216). Získal si Severovu důvěru a odměnou mu za to bylo římské občanství, viz dále rok 198.

Severus pak rozdělil armádu na nové tři proudy, jimž velel P. Cornelius Anullinus, legatus Augusti n. dux exercitus, Probus (celé jméno neznáme) a Iulius Laetus, aby pokračovali ve válce v Mesopotamii. V Nisibi vyhlásil Severus novou provincii Mesopotamii (od roku 363 se správním střediskem provincie stala Amida/dn. Diyarbakır v TR). Stala se zdrojem vleklých a nákladných válek, které přispívaly k celkové destabilisaci římské říše. Část severozápadní Mesopotamie včlenil do Syrie Údolní. Po vítězství nad mesopotamskými beduiny přijal Severus titul Arabicus (do vlastní provincie Arabia se podíval až roku 199), stejně jako Adiabenicus a Parthicus Maximus (od roku 197) a presentoval se světu jako propagator imperii/rozšiřovatel říše. 

 

Snad v tomto roce přeorganisoval Severus správu syrské oblasti, viz rok 131 a 135. Syria Palaestina zůstala omezena na vlastní bývalou provincii Iudaeu s tradičním správním střediskem v Caesareji Přímořské/Caesarea Maritima, řec. Paralios Kaisareia, a Syrii rozdělil na severní Syria Coele/Koilé Syriá s metropolí v Antiocheji (tedy asi na čas v Láodikeji, viz rok předešlý) a jižní Syria Phoenice/S. Foiníké se sídlem správy v Tyru.

Jistý bandita zvaný Claudius loupící v Iúdaji a Syrii, se v čele několika lupičů na koních oděn jako vojenský tribun, dostal někdy v této době v kterémsi ležení do nejbližší blízkosti panovníka a jeho štábu, objal Severa a políbil. Třebaže byl intensivně honěn po celé zemi, nepoznán zase odjel. O jeho zázemí a dalším osudu nevíme (srov. k tomu rok 199). 

 

Někdy v této době se "Skythové", tedy zjevně Gotové, jimž tak staří autoři dlouho říkali, rozhodovali o výpravě na římské území. Při jejich sněmování vypukla bouře s deštěm a blesk zabil tři jejich předáky: z cesty za lupem sešlo. Nicméně je pravděpodobné, že se jich nějaká skupina na římském území usídlila, srov. například případ Mikky, otce imperatora Maximina Thraka, viz rok 235, a rok 214.

 

V prosinci se dal v Británii provolat augustem Severův caesar D. Clodius Septimius Albinus (asi 45) a v lednu se s vojskem přepravil do Gallií. V Římě měl podporu patricijské části senátu, k níž sám formálně patřil. Severus mu do Británie napsal hezký dopis a za Albinem poslal své lidi, aby si vyžádali jednání mezi čtyřma očima a mohli ho tak mimo dosah jeho ochranky zavraždit. Jiným z jejich úkolů bylo získat někoho z kuchařů, aby Albina otrávil. Albinus jim ale nenaletěl a muži na mučidlech prozradili účel své mise.

Clodius Albinus pocházel z Hadrúmeta snad z rodin Ceioniů a Postumiů. Je možné, že se narodil 25. listopadu, nevíme však, kterého roku (v rozmezí let 145-150). Stejně jako jeho rodiče Ceionius Postumus a Aurelia Messalina majetky nevynikal. Jméno "Bílý, Vybledlý", Albinus, dostal podle barvy pleti po porodu (možné ovšem je též souvislost s albarius/albinus, se "štukatérem"). Jeho původní a jedinou profesí bylo vojenství, za M. Aurelia už byl legátem dvou legií. Za usurpace C. Avidia Cassia správcoval v Bíthýnii a Pontu a Filosofovi zůstal věrný. 

Commodus mu svěřil Gallii Belgiku a v té době zlikvidoval válku desertérů (viz rok 186) a v čele své legie porazil zarýnské Germány (188). Jeden z pramenů tvrdí, že mu z vděčnosti tehdy Commodus nabídl caesarský titul a některá práva ustavující spoluvládu; Albinus to však odmítl; není-li příběh smyšlenkou. Nabídku Severovu roku 193 však neodmítl; to byl správcem Británie (od roku 192 do své smrti).

Na vojáka vynikal zvláštními vlastnostmi. Sepsal dílko o zemědělství, Georgica, neboť se prý v oboru vyznal, a byl některými pokládán za autora erótických Mílétských povídek, Mílésiaka/lat. Milesiae. Hlas prý měl ženský, se zbraněmi však uměl zacházet a k vojákům se choval až krutě. Miloval pití a stejně veliký byl jedlík, hlavně ovoce. Dokázal sníst na posezení pět set fíků zvaných vrabčí, passerariae/řec. kallistrúthai, stovku kampánských broskví, deset ostijských melounů, dvacet liber labických hroznů, sto kvíčal, popřípadě čtyři sta ústřic. Byl přitom štíhlé postavy. Ženy miloval, homosexuály nesnášel; tím zůstával v trendu konce druhého století. 

Mezi senátorskou elitou byl populárnější než Severus, který byl ze čtveřice účastníků občanské války oblíben nejméně. Mezi vojáky naopak Severus oblíben byl a stejně tak dlouho i jeho syn Antoninus/Caracalla.


***********************************************************
196. 
Ol. 243,4

507 SE
443 AE
neznámý
a. u. c. 949
C. Domitius Dexter II a L. Valerius Messalla Thrasea Priscus 

***********************************************************

D. Clodius Albinus sbíral v Galliích sílu proti Severovi, prováděl odvody. Hlavní stan měl v Lugdunu, metropoli Lugdunské Gallie. Jistý Númeriános, učitel základů grammatiky, se v Galliích vydával za římského senátora vyslaného Severem, aby rekrutoval vojáky do války s Albinem. S oddílem, který tak sestavil, porazil několik Albinových jezdců. L. Septimius Severus uvěřil, že je senátor (sic) a poslal Númeriánovi podpůrný dopis. Když se pak dobrodruh zmocnil sedmdesáti milionů séstertiů z Albinovy pokladny, poslal je Severovi. Po válce, viz rok následující, odmítl Númeriános pocty a odměny a žil kdesi na venkově s malou Severovou apanáží. 


L. Septimius Bassianus vulgo později Caracalla n. Tarautás, starší ze Severových synů, byl u Viminacia, metropole Horní Moesie, jmenován caesarem s novým jménem M. Aurelius Antoninus Caesar (* 4. dubna 188). L. Septimius Severus dokonce označil M. Aurelia smyšleně za svého otce a všichni Severovci až do Sardanapalla/Elagabala se tak po filosofovi, jehož pověst byla u římských elit vynikající, oficiálně jmenovali. Podle jiného vysvětlení to udělal proto, aby z nástupnictví vynechal vlastního bratra P. Septimia Getu, jehož jméno nosil mladší ze Severových synů s Iulií Domnou (* 7. března 189).

 

Na východě se konečně Severus, který pobýval osobně právě v Mesopotamii, zmocnil Býzantia, které severovští obléhatelé vyhladověli a město se vzdalo. Obléháno bylo od roku 194 a událost byla vzácným příkladem vzdoru hellénského města, jakého byly dějiny svědky naposledy za mithridátských válek (Mytiléné). Severovci popravili všechny nigrovské legionáře a státní úředníky samosprávného města, s nimi jistého boxera, kteří prý Římanům v boji nadělal hodně škod; ostatním Býzantincům darovali život. 

Býzantion přišlo o hradby, nezávislost a veškerou půdu a území, divadlo, lázně, občané o majetky, museli platit Římu tribut a území státu věnoval Severus Perinthu, kteří s Býzantinci zacházeli jako s vesničany a trápili je. Město z části obnovil Severův syn, roku 257 znovu utrpělo při invasi Gotů, viz tam, a dějiny začalo psát zase až po roce 330, kdy se znovu narodilo jako Kónstantínopolis/lat. Constantinopolis, neboli Neá Rómá, Nový Řím, viz též rok 324. 

Priscus, konstruktér bojových strojů v Býzantiu, byl rovněž poslán na smrt, ale Severus ho omilostnil a Priscus se vyznamenal později při obléhání Hatry, kde jeho stroje nedokázali Arabové s hradeb spálit. Haterský král Abdsamija totiž podporoval Pescennia Nigra, srov. rok 116 a 240. 

 

***********************************************************
197. 
Ol. 244,1
Ísidóros z Alexadreie II
508 SE
444 AE
neznámý
a. u. c. 950
T. Sextius Lateranus a L. Cuspius Rufinus (n. C.?)

***********************************************************

V Galliích D. Clodius Albinus byl 19. února poražen u Lugduna u osady Tinurtium/dn. Tournus v départementu Saône-et-Loire. Byv obklíčen vzal si život/nebo byl zavražděn na břehu Rhodanu/Rhôny služebnictvem či vojáky dělajícími si naději na odměnu (podle další verse byl "polomrtvý", když ho přinesli k Severovi). Severus, který byl poprvé za občanské války osobně v bitvě přítomen, se přesvědčil o smrti soka, dal mu uříznout hlavu a poslat do Říma.
    Bitvy, jedné z největších ve starém věku, se účastnilo na každé straně údajně po 150 tisících mužích. Zvítězila větší bojová zkušenost Severových legií z Illyrie, Moesie, Dákie a zčásti i Germánie. Severus v čele praetoriánů byl padl s koně zabitého olověnou střelou a život mu zachránilo jen to, že odhodil purpurový plášť, aby nebyl nepřáteli poznán: zjevně prchal z bitvy. Vládu mu zachránila jízda Laetova, která vpadla mezi vojáky britských legií slavících již vítězství. Tvrdilo se ovšem rovněž, že Iulius Laetus vyčkával na zprávu o Severově smrti a že se sám chtěl dát prohlásit imperátorem: proto ho prý později Severus před Hatrou namísto vděku zahubil. 
    Albinova hlava na holi putovala do Říma, kam se Septimius Severus vrátil 9. června. Vítěz přísně trestal poražené a civilisty, přišly popravy, vyvlastňování majetků Albinových přívrženců v Galliích a Hispániích, vyvražděna byla Albinova rodina. Severus zhanobil osobně Albinovo bezhlavé tělo, prý po něm nutil šlapat svého koně, a dal ho už v rozkladu roztrhat psy a hodit do Rhodanu i s ostatky Albinovy manželky a dětí: nakrátko se vrátily brutální časy válek populárů s optimáty, vybíjení mariovců a sullovců z konce republiky.

Po čtyřech letech skončila druhá římská občanská válka imperiální doby, viz roky 68 a 238 a srov. 175. Severus porazil dva císaře uznané senátem a třetího, který se sám provolal augustem. 

Senátorům se presentoval jako syn M. Aurelia Antonina a jako bratr Commodův, jehož dal nyní zcela proti duchu své předcházející politiky a ze msty senátorům, kteří s ním nedrželi, zbožnit. "Jestliže bylo hrozné, že vlastní rukou zabíjel v aréně zvěř," pravil Severus překvapeným senátorům, "co to bylo druhý den na to, když v Ostii veřejně dováděl starší consulár, jeden z vás, s prostitutkou převlečenou za pardála? A že prý bojoval v aréně. Z vás nikdo nebojoval jako gladiátor? Proč jste si tedy kupovali jeho zlaté štíty a přilby?" Jméno dovádivého vašnosty ani jeho dámy v pardálím historiografie neuchovala.

 

Pardonoval pak 35 senátorů, jiných 29 (celkem "vznešených mužů"/nobiles 43, jejichž jména se zachovala, mezi nim Pescennius Aurelianus, rádce Nigrův a otec dcer provdaných za Nigrovy syny, viz rok 193) dal popravit pro spolčování s Albinem, mezi nim Flavia Sulpiciana, Pertinakova tchána, účastníka dražby o imperium roku 193. K likvidaci provinčních elit Západu i Východu použil Severus archivů Nigrových a Albinových. Nashromáždil tak nesmírný majetek, neboť zabavené statky proskribovaných Albinových přívrženců celého západu říše proměnil v císařský majetek.

Když se snažil získat mezi senátory propadlé hrdlem informátora, Erucius Clarus si raději vzal život sám, než aby udával. Jistý Iulianus to pak vzal, nicméně Severus dal všechna jeho udání ještě ověřovat otroky z okolí obviněných na mučidlech. Severus patřil mezi panovníky vládnoucími tvrdě s velkou touhou po penězích a za spojence měl "lid", jemuž vystrojoval podívané s dárky, často dával noční slavnosti a roku 203 uspořádal v Římě i hry stoletní.

 

Brzy se vypravil na novou výpravu na Východ. Reorganisoval armádu, přidal dvě legie, po Albinově likvidaci zvýšil vojákům plat na nepoznanou dosud úroveň, zpřístupnil velitelské hodnosti nižším šaržím. Poprvé v historii dostali legionáři právo se během služby ženit, čímž kodifikoval v podstatě již existující stav: zrovnoprávnil vojenské sňatky/concubinatus se sňatky civilními. Důstojníkům od principales po centuriony povolil nosit zlaté prsteny, tedy byvší odznak římské nobility a později i jezdců/rytířů. Severus se tak stal po Commodovi dalším z panovníků, který posílil rozkladné momenty urychlující zkázu discipliny v armádě a snižující její akčnost.

Na ochranu Říma (a sebe) na území dávné Alby Longy, ager albanus/albánské území, vybudoval stálé vojenské ležení pro Druhou legii parthskou/legio II. parthica, zvané obvykle Castra albana/Albánský tábor nebo prostě Albanum/dn. Albano Laziale; srov. rok 212. 

Než odešel na Východ (zde byl do roku 202), praefectem praetorio jmenoval C. Fulvia Plautiniana, svého rodáka, příbuzného a přítele: Plautianova teta Fulvia Pia byla provdána za Septimia Severa (srov. o jeho posici velitele gardy rok 31 a úmrtí Seianovo). Pravděpodobně naturalisovaný Říman Plautianus byl za Pertinaka obžalován a odsouzen za úplatkářství v době, kdy za Commoda spravoval prokonsulární Afriku (188-189), ale pravděpodobně Severovi k vůli ho Pertinax osvobodil a dal mu jakýsi úřad.

 

Británie byla někdy po těchto událostech Septimiem Severem rozdělena do dvou provincií (pokud se tak nestalo až roku 210): Britannia prima n. superior na jihu Anglie se dvěma legiemi a Britannia secunda n. inferior na severu s jedinou, třebaže to byl kraj nebezpečnější v sousedství mimo jiné nepokojných Caledonů a Maiatů. První Británie měla správce-legáta Augusti pro praetore, odpovědný za druhou byl velící legát legie. Dělení ostrovní správy se neuskutečnilo ze strategických nebo fiskálních důvodů, ale z obavy, aby se nenarodil další Albinus. Po roce 197 do asi roku 202 správcovali První Británii/Horní Pollienus Auspex, Rufinus a M. Martiannius Pulcher.

Na severu ostrova zaútočili na Hadriánův val Maiatové-Maeatae/Brittunculi, zřejmě ponouknuti za Albinovy války odchodem tolika vojáků na pevninu. Vpadli na sever Anglie. Správcem Británie Dolní v letech 194-200 či až 202 byl Virius Lupus, který byl nucen vyhnat Maiaty nevojenskou cestou, čili úplatky, tributem; za to vrátili zajatce. Renovoval hraniční valy a pevnosti a stavěl nové. 

 

***********************************************************
198. 
Ol. 244,2

509 SE
445 AE
neznámý
a. u. c. 951
P. Martius Sergius Saturninus a L. Aurelius Gallus
coss. suff.: Q. Anicius Faustus (nebo až 199?) a neznámý (L. Marius Maximus Perpetuus Aurelianus I ?)

***********************************************************

L. Septimius Severus podruhé v Mesopotamii ve válce s Parthy a Adiabény. Armeni s arsakovským králem Chosroem, synem Vologaisa V. Parthského, se mu nyní vzdali bez boje a vykoupili se penězi a rukojmími. Lučištníky do pomocných jednotek poslal orrhoénský král Abgaros/Augaros IX. Veliký a své syny dal Severovi rovněž jako rukojmí. Asi už roku 195 přijal král darem občanství a jméno L. Aelius Septimius Severus Abgarus/Aggarus. Jeho synové se v Římě společensky angažovali a roku 213 se podíleli s vlastním oddílem na Antoninově tažení proti Alamannům a Chattům, viz tam.

Abgarovi samotnému, když navštívil Řím, se dostalo pompesního přijetí (c. 202?). Je pravděpodobné, že Edessa dostala nyní status římské osady.

Římané pod legátem Iuliem Laetem uchránili Nisibu před parthským obléháním. Na lodích se Římané na konci léta plavili po Eufrátu na jih; v kraji bylo tehdy ještě hodně lesů na tak náročnou akci, jakou byla stavba armádní flotily. Římané obsadili Avidiem Cassiem zničenou a opuštěnou Seleukeiu Tigridskou s okolím (164) a obsadili na konci ledna překvapivě snadno Ktésifón/Tísfón, per. Tísfún, který daroval Severus vojákům v plen. Mnoho obyvatel bylo v kraji povražděno, na sto tisíc zotročeno. Cílem Severova tažení nebylo dopadnout Vologaisa V. a zmocnit se nových území, ale loupit. 
    Vologaisés V., jehož bratr sloužil v Severově vojsku, unikl jen s malým oddílem jezdců. Po dalším římském vítězství nad Parthy se dal 28. ledna 198, sto let od nástupu Traiana k vládě, Severus v parthském královském městě provolat jako Imperator Parthicus Maximus, svého syna Antonina-Caracallu (10) určil za nástupce/imperator destinatus, o rok mladší Geta obdržel titul caesarský. 

Zpáteční cestu armáda nastoupila jinou cestou, dílem po Tigridu na lodích, dílem pěšky podél řeky. L. Septimius Severus se vydal do nitra Mesopotamie, aby dobyl arabskou Hatru držící tradičně při Parthech a nedávno při Pesceniovi Nigrovi. Hatra císařského lupiče lákala bohatstvím obchodnického státečku a chrámem Slunečního boha s údajně velkým pokladem na úpatí Sindžárských hor v dn. IRQ. V bezvodé krajině však pohořel, Arabové se ubránili. Mnoho Římanů padlo, obléhací stroje a vojáky spalovala hořící nafta metaná s hradeb, arabská jízda napadala zásobovací kolony. Mezi vojáky se šířila nespokojenost a nemoci ze špatného jídla a z jeho nedostatku a po dvaceti dnech s armádou Severus raději odtáhl zpět k Eufrátu. Nicméně haterští vládci někdy po této zkušenosti otočili a když se proti nim postavil Peršan Ardašír I., požádali o římskou posádku a začali se počítat mezi římské spojence, viz rok 230 a 240.

V Antiocheji vojsko Severus (52 n. 53) štědře obdaroval, triumf udělený senátem odmítl, neboť by pro bolesti ze dny, která ho tehdy již sužovala, nedokázal stát v triumfátorském vozu.  

Během tažení nebo přímo při obléhání Hatry dal zavraždit legáta Iulia Laeta, úspěšného vojevůdce a oblíbence vojáků; bližšího nevíme nic, jen to, že se vymlouval, že takový rozkaz nevydal. Též údajně odstranil jistého vojenského tribuna Iulia Crispa za to, že žertem přirovnal trápení v pustině před Hatrou k Vergiliově zkazce v Aeneidě, kde jeden z vojáků Turnových utrousil, že se umírá za to, že si Turnus chce vzít Lavinii; jistý Valerius, který tribuna udal, dostal jeho místo.

 

Podle armenských kronik byl Vologaisés (arm. Vagharš, aram. Waršeš) synem svého předchůdce na trůnu Tigrána/Digran (odjinud ho však jako panovníka neznáme), který zemřel roku 178 (srov. však Soaimos). Mělo to být ve 32. roce vlády parthského krále stejného jména Vagharš, tedy asi Vologaisa IV. (nikoli Pátého). Vagharš prý vládl Armenům dvacet roků vynikajícím způsobem. T. r. (?) vpadli do Armenie zpoza Kavkazu nomádi Chazirů a Basiliů/Barsiliů vedeni "králem" Vnasep Surhapem. Vagharš je porazil na řece Kuře/řec. Kyros a zabránil jim přepravit se na jih. V druhé bitvě v průsmyku nad Derbentem/arm. Čora sice Armeni nájezdníky porazili, král však padl zasažen šípem. O datech jeho vlády viz rok 191; nástupcem na armenském trůnu se stal jeho syn Chosroés I. (do 215). K Římanům a Derbentu srov. rok 91. O Basiliích viz dále rok 215.

Lze předpokládat, že pod Chaziry se skrývá první zmínka o Chazarech, řec. Chazaroi, lat. Gazari/Gasari, hebr. Kuzarim, turkických nomádech ze Střední Asie, kteří pravděpodobně tehdy žili v dn. Dagestánu a v rovinách Kalmykie a západního Kazachstánu a k jihu se dostali podél Kaspiku až k pevnosti Darbad/dn. jihodagestánský Derbent u Kaspiku (nejstarší město na území Ruské federace).

Migrovali později pontickými stepmi na západ, jádrem jejich moci se stalo v šestém století dolní Povolží s centrem v Itilu/Atil neznámé polohy kdesi v okolí dn. Astrachaně. Bulan, jeden z chazarských chaganů/králů, někdy kolem roku 860 přijal júdaismus a s ním pravděpodobně velká část chazarské šlechty. Jejich říše byla tolerantní ke všem vyznáním polytheistickým i monotheistickým a prchali k nim Židé persekvovaní perskými zarathuštriány stejně jako východořímskými křesťany. O Chazarech více viz v indexu s. v. 

 

***********************************************************
199. 
Ol. 244,3

510 SE
446 AE
C. Quintus Hímeros z Marathónu
a. u. c. 952
P. Cornelius Anullinus II a M. Aufidius Fronto 

***********************************************************

Septimius Severus se po Mesopotamii, kde zanechal posádkou dvě legie, vypravil ze Syrie do Palaistíny (samostatná provincie Syria Palaestina, viz rok 195) a do provincie Arábie. Zakázal prý tehdy Římanům přestupovat na židovství a křesťanství, pokud se tak nestalo až roku 202. Obětoval u hrobu Pompeiova, srov. jeho zničení a obnovu po druhé válce židovské roku 115 n. 116 (viz rok 130), a cestoval po Nilu do Horního Egypta do Théb. Zde dal mimo jiné restaurovat Memnonovy kolossy a zbavil tak region turistické atrakce, neboť při úsvitu vydávaly jakýsi plačtivý zvuk: viz o nich rok 1418-.

Zemi si turisticky prohlížel ještě následujícího roku, než se vracel přes Syrii, Anatolii a Thrákii na Západ. Byl jí nadšen, nadchl ho kult Sarápidův. K jižním hranicím Egypta se nedostal, neboť v kraji řádil mor.

Z bulváru asi pochází zpráva, že byl velmi zvídavý a že v chrámech dával zabavovat písemnosti, prý aby se už nikdo nikdy o žádném jejich tajemství nedozvěděl nic nového. Proto prý v Alexandreji nařídil uzavřít Alexandrův hrob, aby ho už nikdo neviděl... (viz ovšem roky 214sqq.). 

V Alexandreji obnovil po více než dvou stech letech městskou radu búlé, kterou zrušil Octavianus roku 30 př. n. l., viz tam. Později rada volila "veřejného správce", curator rei publicae, schvalovaného principem, který měl na starosti veřejnou správu, finance a byl vybaven právem veta v rozhodnutích rady. Severus ovšem poskytl stejné právo métropolitním městům egyptských nomů. Provinční elity byly plně hellénisovány stejně jako obce anatolské a nyní dostaly jistou autonomii a povinnost vybírat ve svých regionech daně a zajišťovat dodávky potravin pro armádu, annona militarisO rozsahu byrokracie egyptské správy vypovídá údaj o kanceláři egyptského praefecta v letech 206-211 Ti. Claudia Subatiana Aquily: dostala během pouhých tří dnů 1804 peticí.

V Palmýře se uchoval dedikační nápis rady města z ledna 199, která poctila jistého Ogéla, syna Makkaiova, za jeho četné výpravy proti nomádům a za to, že vždy zajišťoval bezpečnost obchodníků a karavan/kai tois enporois (sic) kai synodiais aei tén asfalian paraschonta. Nejisté poměry na římsko-parthských hranicích za Severa se zjevně odrazily též v palmýrénském businessu; srov. též příhodu s banditou Claudiem roku 195 a podobných typů v regionu zřejmě působilo více.

Po odchodu severovské armády z Mesopotamie se parthský král "vyrovnal" a Narsem, adiabénským králem, aram. Narsai. Nevíme v které části římsko-parthské války odmítl vytáhnout na Římana po parthském boku. Vologaisés tedy poplenil jeho protektorátní království, Narsa lapil a kázal utopit v Lyku/Velkém Zábu. Pokud nedostala země guvernéra, mohl být na její království povýšen Šáhrat, který ovšem svému lennímu pánu rovněž žádnou věrnost neprokázal, viz rok 212.    


***********************************************************
200. 
Ol. 244,4

511 SE
447 AE
neznámý
a. u. c. 953
Ti. Claudius Severus Proculus a C. Aufidius Victorinus 

***********************************************************

V Germániích za Severovců nápisně doložen v Porýní a mezi Frísy kult bohyně Hludany/dea Hludana. Snad shodná s Holdou, milenkou Odinovou, čili mnohem pozdější Frau Holle z pohádek bratří Grimmů z Hessenska a Durynska. Bohyni monotheisté "degradovali" v ducha. Pravděpodobně shodná s "matkou Zemí"/Terra mater jménem Nerthus (v lat. koncovka mužská), tak u Tacita, jejíž kultovní středisko bylo na kterémsi z (asi) baltských ostrovů. Její jméno bylo dříve čteno Hertha (srov. novodobé oblíbené jméno, též pro sportovní kluby). Ctěna u pramenů, studánek a jezírek, srov. s nálezy pohřbů do pramene v lokalitě Levänluhta u vsi Orismaly v obci Isokyrö na jihozápadu Finska z doby c. 300+ až 800+ (předkové nejspíše Laponců/Sámiů). 

Někdy kolem t. r. pověřil Severus C. Iulia Septimia Castina řízením čtyř germánských legií pro boj proti "desertérům a rebelům", jak se pověřenec později pochlubil na nápisu nalezeném v Aquinku/Budapešti, správním středisku Dolní Pannonie. Z literárních pramenů žádné potírání nepokojů v Germániích v této době neznáme.  

 

Činní byli v této době peripatetik a Aristotelův komentátor Alexandros z Afrodisiady a skeptik Sextos Empeirikos, viz zde níže. Athénaios z Naukrátidy sepsal dějin syrských králů, které se nedochovaly, a rozsáhlé folkloristicko-ethnografické dílo Deipnosofistai/Sofisté u stolu, zachované v patnácti knihách ve zkrácené podobě (z původního rozsahu třiceti knih). Povětšinou se povídání točí kolem jídla a stolování, obsahuje citace osmi set hellénských autorů a z děl převážně ztracených. Psal pravděpodobně v Římě někdy od doby M. Aurelia Antonina po asi vládu jeho syna Commoda.

Rhétór a sofista Ailios Antipatros/Aelius Antipater z Hierápole, viz o něm roku 176, dosáhl u Severa takové důvěry, že ho jmenoval svým tajemníkem ab epistulis graecis/epi tón epistolón a vychovatelem/didaskalos svých nezdárných synů. Získal pocty konsulára a správcoval provincii Bithýnii & Pontos. Krátce však, neboť si nepočínal dobře a Severus ho odvolal a poslal domů do Hierápole. Z ostudy si tam Antipatros vzal život hladovkou; bylo mu 69. Podle jiné verse po vraždě Getově napsal Caracallovi odsuzující dopis, který imperátora rozčílil, viz rok 212; odtud pak asi Antipatrova sebevražda.  

Antopatros sepsal Severovu biografii. Byl žákem sofisty Adriána z Tyru, žáka Héróda Attika Athénského. S Adriánem se spřátelil Marcus a pozval ho do Říma, kde pak byl věrným tajemníkem Commodovým a zemřel krátce před jeho vraždouDruhým z učitelů Antipatrových byl Iúlios Polydeukés/Iulius Pollux z Naukrátidy, sofista a grammatik, jehož Commodus pověřil vyučováním v athénské Akadémii (původní středisko platónské filosofie ovšem s peripatetickým Lykeiem roku 86- vyvrátil Sulla). Jeho Onomastikon, thematicky řazený lexikon o deseti knihách, se v citacích zachoval.

Mezi žáky Antipatrovými byl sofista Filostratos z Lémnu n. Athén/L. Flavius Philostratus. Patřil mezi chráněnce Iulie Domny, za Severa žil v Římě a na její popud sepsal biografii Apollónia z Tyan. Pod jeho jménem se zachovala sbírka životopisů významných sofistů/bioi sofistón, literárních dopisů/Epistolai, Obrazy/Eikones s popisem děl s mýthickým námětem, kniha o sportu/peri gymnastikés, tituly komediální a tragické. Z Lémnu a Athén, k nimž ostrov tehdy opět patřil, pocházelo několik spřízněných Filostratů: soudí se, že byli čtyři a že je třeba autorství díla mezi ně rozdělit.

Filostratovým přítelem v Athénách byl foinícký sofista Apsinés z Gadar a oba byli v Římě soupeři Frontóna z Emesy, strýce Kassia Longína, jehož zahubila politika, viz rok 273. Ve Filostratově době žil sofista Níkagorás, syn Mnéseia a otec Minútiána žijícího za Galliena. Apsinovým synem byl historik Onasimos a pravděpodobně jeho synem byl Apsinés s přívlastkem z Lakedaimonu, autor výkladu o řečnictví, viz dále rok 320. 

Spory s Filostratem z Lémnu měl sofista Aspásios z Ravenny, syn Démétriánův, státní učitel řečnictví v Římě za Caracally. Na Aspásiově straně stáli sofisté Cassianus a Aurélios, který prý přednášel v obchodech s vínem i během pití; o čem byly hádky, nevíme. Aspásios, žák Pausaniův a Hippodromův, byl jmenován císařským tajemníkem přes korespondenci/epi tón epistolón.   

Někdy kolem konce 2. století žil filosof a lékař Sextos Empeirikos/Sex. Empiricus, autor spisu o pyrrhónském skepticismu Pyrrhóneioi hypotypóseis/Pyrrhónské vzory n. Základy pyrrrhónismu a díla argumentujícího proti mathématikům. Navazoval svým způsobem na Ainésidéma, viz rok 50-, a jeho volného nástupce ve skepticismu Agrippu/Agrippás, všechno Helléni. Empeirikova díla zachována jsou.      

Kolem t. r. zemřel věhlasný lékař Galénos z Pergama, narozen c. 129, viz o něm tam. Kolem t. r. se narodil křesťanský autor Thascius Caecilius Cyprianus, od roku 248 biskup v Karthágu. Zemřel roku 258.

Někdy v této době n. později vznikla snad v Alexandreji předloha anonymního křesťanského spisku Fysiologos/Přírodovědec s fantaskními údaji o zvířatech, bylinách a kamenech, o jejich účincích a ponaučeních pro křesťany z nich plynoucích. Od pátého století dílko upravováno a překládáno v Orientu, později ve středověku na Západě. 

 

V Japonsku na jaře císař Čúai (52) po krátké nemoci náhle zemřel. Podle jiné kroniky zemřel zasažen šípem v bojích s povstalci v Kumaso. Císařovna Oki-naga-taraši-hime no Mikoto, posmrtným jménem Džingú/"Božské zásluhy" s hlavním ministrem Takečim no Sukune císařovu smrt utajili a Takeči ho tajně pohřbil v Anato/dn. Nagato. Jejich syn, pozdější císař Ódžin, se narodil až po otcově smrti a jeho jménem převzala Džingú-kógó vládu (syn "dospěl" až v 69!). Džingú byla pravnučkou císaře Keikóa. 

Na řádný pohřeb Čúaie nebyl čas, neboť boje s povstalci pokračovaly a byla nachystána výprava do Koreje proti Sille: muži, kteří by stavěli pohřební mohylu, byli zapotřebí jinde (rituálně pohřben byl vzimě 202). Osobně vedla námořní výsadek v Koreji a výpravu do vnitrozemí, kde se Japonci zmocnili knih s mapami, katastrálních registrů a pokladu. Král Silly Pasa n. Fasa/Mikeun či Hasa Mukin, šestý ze sillských panovníků, se poddal, tribut Japoncům platily pak údajně i stát Pekče a Korjo. Podle korejských kronik však Pasa vládl v letech 80-112, kdežto současníkem císařovny-regentky Džingú byl desátý král Nehe (angl. Naehae; 196-230).

Japonci zajali sillského prince Urusohoričiua (jap.), který se císařovně nabízel za guvernéra, dala mu vytrhnout čéšky na obou nohách a pak ho zavraždila a pohřbila do písku na břehu moře. Po odchodu se proti japonskému guvernérovi vzbouřila princova manželka, guvernéra zabila, ale Džingú se s loďstvem vrátila a zemi znovu pacifikovala.

Stejnou událost, ale kladenou do jara roku 249, zaznamenaly čínské kroniky: Waové, Číňané tak nazývali ostrovy a obyvatele Japonska, vpadli pod velením generála Uto-čua do Silly a prince jménem Uro/jap. Urusohoriču, syna krále Neheho, upálili. Vdova na oplátku upálila vyslance japonského. Japoncům se nepodařilo dobýt sídelní město království Kjongdžu/Gyeongju. Rozdíl let 200 a 249 není jasný.

Doma v Japonsku se proti Džingú a jejímu novorozenému synovi vzbouřili císařští princové Kakosaka a Ošikuma. Prvního zabil na lovu divoký vepř, druhý se postavil císařské armádě, jíž velel Takeči no Sukune. První ministr lstí přemohl povstalce, kteří byli na útěku pobíjeni v okolí dnešní Ósaky. Ošikumovo tělo nebylo nikdy nalezeno.

Roku 205 poslal král Silly tribut a jeho vyslanci se pokusili unést korejská rukojmí držená v Japonsku. Únosci byli dopadeni a upáleni v kleci. Následovala trestní výprava Japonců proti Sille a plenění jejího pobřeží. Tehdy Japonci zajali Číňany žijící v Sille a z nich povstala první čínská kolonie v Japonsku (srov. o první korejské osadě ze Silly na ostrovech roku 33-). Viz dále rok 239.

 

***********************************************************
201. 
Ol. 245,1
Alexandros z Alexandreie
512 SE
448 AE
neznámý
a. u. c. 954
L. Annius Fabianus a M. Nonius Arrius Mucianus 

***********************************************************

Zatímco Severus pobýval v Orientu a na cestě z něj, viz rok předešlý, v Římě upevnil praefectus praetorio a císařův příbuzný C. Fulvius Plautianus svou moc. Zavraždil řadu mužů, též Q. Aemilia Saturnina, v letech 197-200 praefecta Aegypti. Stejně jako jeho císařský příbuzný i on prahnul po majetku, zabavoval všechno, co se mu líbilo a to nejen v Římě. Provincie ho obdarovávaly více než Severa.

Prý i v počtu soch a jejich velikosti překonával svého chlebodárce. Senát a vojáci přísahali na jeho osud a přáli mu zdar, díky síti informátorů věděl o každém Severově kroku a slovu. Dokonce poslal centuriona s výpravou na jakési ostrovy v Rudém moři (tzn. do vod omývajících Arabský poloostrov až do Indie, tedy včetně dnešního Rudého moře, Perského/Arabského zálivu a Arabského moře), aby mu přivezl "koně podobné tygrům" zasvěcené Héliovi; možná tím myslel zebry, proč však na ostrovy a k tomu v "Rudém moři", nevíme.

V Římě dal Plautianus vykastrovat sto Římanů svobodného rodu, dokonce ženaté muže, o čemž se svět dozvěděl až po jeho smrti. Dělal to s tím záměrem, aby jeho dcera Plautilla, která si následně vzala Severova syna Antonina vulgo Caracallu, byla obklopena pouze neplodnými muži včetně svých učitelů. Severovu manželku Iulii Augustu dal sledovat, svobodné ženy z jejího okolí vyslýchat i na mučidlech. Nešťastna a bez manželovy opory se dala na filosofii a trávila dny se sofisty. Svou manželku držel Plautianus doma, do společnosti s ním nesměla ani ji nesměl nikdo spatřit (!). Mezi nařízeními byl též zákaz Římankám zápasit v aréně. 

Plautianova autorita byla taková, že když v Tyanách onemocněl, vojáci z jeho gardy k němu sice pustili Severa, ale nikoho z jeho doprovodu, viz císařovu revanš roku 205. Jistý muž, jehož soudní spor chtěl princeps urychlit, odmítl s tím, že se k tomu ještě nevyjádřil Plautianus. V Římě hodoval Plautianus způsobem venkovských zbohatlíků: přejídal se, zvracel na hostinách. 


***********************************************************
202. 
Ol. 245,2

513 SE
449 AE
neznámý
a. u. c. 955

Imp. Severus III a Imp. Caesar M. Aurelius Severus Antoninus Augustus 

coss. suff.: T. Murrenius Severus a C. Cassius Regallianus

***********************************************************

L. Septimius Severus se vrátil z Orientu, kde byl od roku 197, do Říma. Když si všiml počtu Plautianových soch právě vyrobených, dal jich množství roztavit. V provinciích si mysleli, že praefectus praetorio padl a sami od sebe začali jeho obrazy odstraňovat, mezi nimi správce Sardinie Racius Constans; Severus je dal všechny potrestat, nevíme jak. 

Moc praefecta praetorio C. Fulvia Plautiana začala upadat po kroku, který ho měl naopak posílit. Provdal totiž s císařovým svolením svou dceru Publii Fulvii Plautillu za Severova staršího syna Caracallu-Tarautu (oficiálně M. Aurelius Antoninus): stala se jako Plautilla Augusta 22. Římankou s tímto titulem. Plautianovo věno bylo podle senátora a historika Cassia Diona, očitého svědka toho, jak se vezlo na vozech přes forum do Palatia, v množství pro padesát provdávaných královen. Římské elity pohostil Plautianus vším možným, "královsky i barbarsky" (mezi pochoutkami bylo syrové maso a všelijací živí živočichové). Římanům předvedl i jakési "indické" zvíře zvané korokotás/krokotás; možná to byla první hyena v Evropě. K tomu oblažil Římany sedmidenními hrami s masakrem zvěře v amfitheatru včetně jednoho slona a zubrů, celkem sedm set tvorů.

Caracallovi (14) se sňatek nelíbil, stejně jako jeho strýci Getovi, svou ženu nesnášel, ani s ní lože nesdílel. Bylo to prý hrozně bezostyšné stvoření pravděpodobně právě z puberty, a hrozil, že ji i s otcem zabije, až se dostane k moci. Plautianus záhy pochopil, že to chlapecký zeť myslí vážně, tak ho chtěl předejít a zbavit se raději všech Septimiů Severů, svých rodáků, viz rok 205. Tehdy ovšem dav v divadle bouřil: "Čeho se bojíš, před čím bledneš? Vždyťs získal více než ti tři!" Myšleni byli císař Severus se syny Antoninem/Caracallou a Getou. 

 

Kolem roku 202 byl správce Británie M. Antius Crescens Calpurnianus. Od roku 203 (?) následoval do roku 205 C. Valerius Pudens. Opravy opevnění a stavby nových pokračovaly.

V Orientu do let 202-203 připadá šestá persekuce křesťanů, pátá od dob Neronových, srov. roky 36, 49, 64, 90, 95, 111, 177 a 199. Jejich kronikář Eusebios z Kaisareie hovoří o prožití "nádherných mučednictví" v Alexandreji: liboval si například v tom, že před popravou vnořili jisté Potamiaině chodidla do vařící smoly. Mezi takto nádhernými lidmi se ocitl též bohatý Alexandrinec Leónidés, otec jednoho z církevních otců Órigena, který byl po soudu jako řada dalších sťat. Otcův majetek propadl císařské pokladně Septimia Severa a mladík Órigenés vyrůstal v adopci u ženy jistého Paula, bohatého alexandrijského haeretika.

V listopadu postihla orrhoénskou Edessu povodeň z pramene v areálu královského paláce Abgara, syna Ma'núa, a s ní po celonočním dešti z řeky Daisan. Zahynulo více než dva tisíce lidí, zhroutila se část hradeb a zničena byla většina města i s křesťanským chrámem. Po zimě začali Edesští s obnovou, do čtyř let postavili nový palác. Jiná kronika povodeň klade do roku 216, viz. • Počítá-li Edesská kronika z roku 539 n. l. se seleukovskou érou horních satrapií (začátek roku 311-), stala se událost t. r. Počítá-li se SE syrskou, pak k povodni došlo už roku 201.   


***********************************************************
203. 
Ol. 245,3

514 SE
450 AE
C. Kassianos ze Steirie
a. u. c. 956
C. Fulvius Plautianus II a P. Septimius Geta II 

***********************************************************

V Římě konány stoletní hryludi saeculares, viz roky 249 a 17 př. n. l. a 47, 88, 147 a 247 n. l. Kromě toho slavil Severus desetiletí své vlády/decennalia. Zasvětil svůj vítězný oblouk, lidu rozdal obilí v rekordním množství a "na věky" bezplatně denní příděl oleje. Postavil v Římě dvě lázně a vodovod, renovoval staré stavby a nechával na nich původní dedikační nápisy. Praetoriánským vojákům rozdal po deseti zlatých, což bylo nejvíce ze všech císařů: dohromady to dělalo za dvě stě milionů séstertiů. Dal vztyčit okrasnou stavbu zvanou Septizonium n. Septizodium, buď velké nymfaion s řadou zřídel n. vícepatrový chrám; o vlastním účelu stavby lze se jen dohadovat, viz v indexu s. v. divů pod Kolossos. Ruiny zlikvidovány za vlády papeže Sixta V. a materiál byl použit ke stavbě vatikánské basiliky sv. Petra (1588). 

Severova cesta do Afriky, odkud před půlstoletím přišel do Říma, trvala do roku 204. Během ní zlikvidoval nájezdy loupeživých kmenů v rodné Tripolitánii. Ještě žádný z císařů nebyl v Africe tak dlouho před ním ani po něm, v rodné Leptě Magně dal stavět honosné lázně. Není zřejmé, kdy Septimius Severus zřídil provincii Numidii, soudívá se, že nyní, a je možné, že ji organisoval již Commodus, viz rok 189.


***********************************************************
204. 
Ol. 245,4

515 SE
451 AE
neznámý
a. u. c. 957
L. Fabius Cilo Septiminus Catinius Acilianus Lepidus Fulcinianus II a M. Annius Flavius Libo
[cos. suff.: C. Iunius Placidus Postumianus (?)]
***********************************************************

V Římě zemřel po celoživotní kariéře velitele legií a správce provincií P. Septimius Geta, cos. 203, mladší bratr císaře L. Septimia Severa. Před smrtí vypověděl bratrovi o perfiditě praefecta praetorio C. Fulvia Plautiana. Císař dal bratrovi na Foru postavit sochu a Plautiana postupně zbavoval pravomocí, jichž se za jeho nepřítomnosti zmocnil.

Princeps osvobodil senátorské majetky v provinciích od povinnosti zaopatřovat cestující vysoké úředníky a důstojníky ve státní službě, putují-li za povinností přes jejich domény. O problémech senátorů z provincií spojených s římským pobytem viz roky 70, 100 a 176. 

 

Praefectem Urbi jmenoval Septimius Severus L. Fabia Cilona Septimia Catinia Aciliana Lepida Fulciniana. Úřadoval do roku 211, jeho předchůdce viz rok 138. Nástupcem Fabia Cilona za Caracally-Tarausina byl téhož roku krátce C. Iulius Asper, po něm do roku 212 Sex. Varius Marcellus a roku 214 krátce úřadoval Sempronius Rufus, viz zde níže. Ještě roku 214 nastoupil Flavius Maternianus a Macrinovým praefectem byl roku 217 krátce M. Oclatinius Adventus, viz.

Po něm přišel L. Marius Maximus Perpetuus Aurelianus a roku 219 propukl chaos za Sardanapalla-Héliogabala: 219-220 poprvé praefectem urbi P. Valerius Comazon, po něm do roku 221 jistý Leo, po něm roku 221 podruhé Comazon, roku 222 Fulvius Diogenianus a 222 potřetí Comazon, pravděpodobně do konce Syřanovy vlády. Praefecty z éry Severa Alexandra neznáme, viz dále rok 238.

Sempronius Rufus, praef. Urbi roku 214 může být totožný se stejnojmenným eunúchem, tvrdí to o něm Cassius Dio, z Hispánie, jehož Septimius Severus poslal do exilu na jakýsi ostrov za černou magii. Caracalla ho povolal zpět, užíval jeho okultních služeb a v době své nepřítomnosti ve Městě mu svěřil dozor nad senátory; srov. rok 213.    


***********************************************************
205. 
Ol. 246,1
Epiníkos zv. Kynás z Kýziku
516 SE
452 AE
neznámý
a. u. c. 958
Imp. Antoninus II a P. Septimius Geta Caesar I

***********************************************************

22. ledna se provalilo spiknutí C. Fulvia Plautiana, Severova životního přítele a praefecta praetorio. Princeps ho povolal do paláce a dal popravit. Jeho syn a dcera s vnučkou byli exulováni na Sicílii a pak na Liparu. Roku 212 zde byli na Caracallův pokyn uškrceni. 

Caracalla totiž splnil hrozby dané Plautianovi po svatbě roku 202 a byl v přípravě rychlejší než praefect. Caracallův vychovatel Euodos přemluvil gardového centuriona Saturnina rodem ze Syrie (podle jiné verse byl přímo tribunem Plautianovým a vraždit měl on a sám si měl od vládychtivého a neopatrného Platiana napsat písemný rozkaz k likvidaci Severa a jeho staršího syna), aby mu spolu s dalšími dvěma vyzradili hesla daná velícím centurionům pro atentát na Severa a Caracallu a s nimi i jakési písemnosti týkající se vraždy panovníka. 

Mělo k ní dojít v paláci o chystané hostině. Syn otci vše vyjevil, ale důkazy byly na vodě, neboť Plautianus by nic takového nikdy nesepsal a tolik lidí by do akce nezasvěcoval. Nicméně Severus Caracallovi uvěřil, neboť měl právě sen o tom, že Albinus žije a kuje proti němu pikle. Narychlo povolal v podvečer Plautiana do paláce a že je zle, pochopily i muly, s nimiž přijel, neboť se zastavily přesně na nádvoří a do budovy nebyl nikdo s ním vpuštěn; tak jako kdysi Severus v Tyanách. Severus se ho mírně vyptával, Plautianus popíral plány na likvidaci Severovy rodiny, až ho pěstí srazil jeho zeť Caracalla. Nezabil ho osobně, ale nařídil to jednomu z přítomných službu konajícím gardistům.

Podle jiné verse centurio Saturninus vylákal Plautiana do paláce vzkazem, že úkol splnil, císařové jsou mrtvi a že by se tedy měl chopit moci než se to rozkřikne. Plautianus přišel ve zbroji pod pláštěm a vlezl do pasti.

Na rozdíl od pádů Seianových, Tigellinových a dalších mocných praefectů praetorio Severus žádnou velkou čistku nespustil. Blízkého přítele Plautianova P. Aelia Coerana/Koirános poslal do ostrovního vyhnanství, z něhož se směl za Caracally po sedmi letech vrátit, stal se consulem roku 212 a zároveň prvním senátorem pocházejícím z Egypta (podle jména byl makedonského rodu).

Na smrt však byl odsouzen největší Plautianův patolízal Caecilius Agricola: doma vypil chlazené víno z poháru, který ho stál dvě stě tisíc séstertiů, a otevřel si žíly. Naopak voják Saturninus a císařský propuštěnec Euodos byli vyznamenáni, nicméně Caracalla je později dal zabít.

Plautilla, rozvedená nyní s Caracallou, a Plautius, děti Plautianovy, nebyly zabity, ale exulovány na Sicílii a pak na Liparu n. Lipary, kde je dal roku 212 Antoninus/Caracalla zavraždit. Oba Severovi synové (17 a 16) se zároveň zbavili dohledu nad sebou a pustili se do života. Znásilňovali ženy i chlapce, vymáhali peníze, obklopili se gladiátory a závodníky-vozataji, Caracalla fandil modrým, Geta zeleným, pravil dobový římský bulvár, nevražili na sebe. Bojovali proti sobě na poníkách a v jednom střetnutí Caracalla spadl ze svého dvoukoláku a zlomil si nohu.

Novými praefecty praetorio jmenoval Severus právníka Aemilia Papiniana a Q. Maecia Laeta, za Commoda správce Arábie a v letech 200-203 praefectus Aegypti. Papinianus byl se Severem žákem autora rozsáhlé (a nezachované) právnické literatury Q. Cervidia Scaevoly, který patřil mezi poradce M. Aurelia (consilium principis). V úřadu vydrželi oba zřejmě do konce Severovy vlády, Maecius Laetus se stal roku 215 konsulem (podruhé); jeden z pramenů však má oba vašnosty za jedny z prvních obětí Caracallova řádění po vraždě Getově, viz rok 212.

 

Správcem Británie do roku 207 L. Alfenus Senecio.

Narodil se v Lykopoli v Deltě Egypťan Plótínos, jeden z velkých novoplatóniků. Viz o něm roku 262 a 270, kdy zemřel.


***********************************************************
206. 
Ol. 246,2

517 SE
453 AE
neznámý
a. u. c. 959
M. Nummius Umbrius Primus Senecio Albinus a Fulvius Gavius Numisius Petronius Aemilianus

coss. suff.: P. Tullius Marsus a M. Caelius Faustinus 

***********************************************************

Na smrt byl poslán Septimiem Severem kromě dalších vážený senátor Quintillus Plautianus (zda byl v přízni s Fulviem Plautianem, viz rok předešlý, nevíme). Žil sice převážně na venkově a do politiky se nemíchal, ale zničen byl udavači. Dal si přinést pohřební rubáš, který si před lety nachystal, ale ten se už rozpadl. "Co to znamená?" optal se sám sebe, "zpozdili jsme se!" Se životem se rozloučil stejným prokletím císaře jaké pronesl L. Iulius Ursus Servianus vůči Hadrianovi roku 136. A Severus skutečně rovněž delší dobu chřadnul na vleklou chorobu.

Téhož roku bylo za gladiátorských zápasů jako vsuvka v programu skoleno najednou deset tygrů, což se ještě nikdy předtím nestalo. Odkud se asijská zvířata dostávala na římský trh, kudy, kým a za jakou cenu, nevíme.  


***********************************************************
207. 
Ol. 246,3

518 SE
454 AE
neznámý
a. u. c. 960
L. Annius Maximus a C. Septimius Severus Aper 

***********************************************************

V Římě byl v kuriosním procesu sťat senátor za to, že byl podobný komusi v jakémsi snu. Správce Asie Popilius Pedo Apronianus byl odsouzen za to, že jeho chůva měla sen o tom, že se stane císařem a poněvadž si sám pak k tomu objednal nějaká zaklínání. Při dalším šetření na mučidlech jeden z "vyšetřovaných" na dotaz, kdo o tom všechno věděl, uvedl, že spatřil holohlavého senátora, jméno ani tvář neznal a neviděl.

Když byl případ probírán v senátu, část senátorů se zděsila, neboť byla více či méně plešatá a nevěděla si vzpomenout, kdy a zda někdy doma navštívili Aproniana, cos. ord. roku 191. Nakonec to padlo na Baebia Marcellina, jehož pak "poznal" i udavač. Prokonsulár byl odveden na popravu a zbyly po něm čtyři děti. O této podobě horlivé oddanosti senátu se dozvěděl Severus až dodatečně. 


***********************************************************
208. 
Ol. 246,4

519 SE
455 AE
neznámý
a. u. c. 961
Imp. Antoninus III a Geta Caesar II 

***********************************************************

V Itálii kulminovala kariera briganta Bully zvaného Šťastný/Bulla Felix, řec. Búllás Félíx, a jeho asi šesti set mužů olupujících pocestné a vesničany vojákům pod nosem. Během své dvouleté kariery vytvořil úplatky, lstivostí a silou pevnou síť, takže byl přes velké úsilí administrativy nedopadnutelný. Členy bandy bylo mnoho císařských propuštěnců, kteří po vyhnání ode dvora nenašli žádnou jinou obživu. 

Severus, který pobýval v Británii nakonec pověřil tribuna svých praetoriánů, aby s jízdním oddílem lupiče dopadl. Zmocnil se ho lstí, neboť ho zradila milenka, jejímuž manželi, pravděpodobně členu bandy, slíbil tribun beztrestnost. Bulla byl předhozen šelmám a jeho skupina se rozpadla. 

 

L. Septimius Severus se syny Caracallou a Getou se vypravil do Británie. Boje s barbary vedeny do roku 211. Severus si podle všeho výpravu vymyslel nikoli z válečné nutnosti, ale aby legie nezlenivěly a stejně tak synové aby změnili životní styl. Věděl též od hvězdopravců, že se z cesty do Říma živ už nevrátí. Vzal s sebou do pole velké množství peněz, ale důvod neznáme. 

Severus dal kdesi na severu ostrova táhnout val o 32 tisících dvojkrocích, tj. 44,37 kilometrech "od moře k moři". Buď renovoval jižnější a delší Hadrianův val, nebo obnovil severnější Antoninův z roku c. 140, opuštěný na začátku vlády M. Aurelia (162), měřící však zhruba šedesát kilometrů, viz roky 122 a 140. Není totiž přesně známo, čemu přičíst obrat vallum severianum.

Správcem Británie do roku 213 byl C. Iunius Faustinus Postumianus.

 

V Parthii zemřel Vologaisés V., králem králů od roku 191, když předtím krátce vládl Armenům (jako jejich Vologaisés II.). Novým panovníkem se stal jeho syn Arsakés XXXX. Vologaisés VI. Kraloval zanikajícímu imperiu do asi roku 228. Viz rok 214, kdy asi proti němu povstal bratr Arsakés XXXXI. Artabános VI. (do roku 224). Jimi se končí parthské říšské dějiny.

 

Lze se domnívat, že po nástupu Vologaisa VI. vypukla revolta perského velmože Bábaka. Počátky dynastie vládnoucí pak Íránem a Mesopotamií do invase muslimských Arabů nejsou jasné. Podle jedné verse z perských a arabských kronik byl "velký bojovník a lovec" Sásán strážcem chrámu ohně bohyně Anahídy/Anahíty v Istachru/Estakr u ruin Persepole. Oženil se s Rámbehešt, dcerou lokálního vládce fárského/perského Džúzehra/Góčihr z rodu Bázrangí, jednoho z údělných panovníků v parthské říši. Rod odvozoval údajně původ od Dáreia III. 

Jejich synem byl Bábak/Pápak, který byl s manželkou Mirdut otcem Šápúrovým/řec. Sápórés a s druhou manželkou Rudak otcem Ardašírovým/Ardašír Pápagán; Ardašírovou sestrou byl Dinak. Otec se syny vládli společně svým krajem v Persii a krále Džúzehra přesvědčil o tom, aby mu svěřil správu pevnosti Dárábgerdu/dn. Dáráb v provincii Fárs, což je novoperské označení pro staroperské Párs/řec. Persii. 

Ardašír, vyznavač Mazdův a sám mag, přemluvil Bábaka, aby zavraždil svého krále v Istachru a likvidoval ostatní fárské lokální dynasty. Otec záhy zemřel a Šápúr vládl jen krátce, neboť se proti němu postavil jeho nevlastní mladší bratr. Před tažením do války byl Šápúr v Persepoli neznámo kým zavražděn a vláda nad regionem tak přešla na Ardašíra Istacherského, budoucího krále králů (I.). Viz dále rok 212.

Podle jiné verse nebyl Bábak synem Sásánovým, ale dal Sásánovi za manželku svou dceru a z ní se narodil Ardašír. Další zkazka tvrdí, že Ardašír byl synem Bábakovým a matkou mu byla dcera Sásána, syna Weh-áfrída. Nejpohádkověji, ale velmi atraktivně zní verse podávající Bábaka jako ševce, který povolil jistému vojákovi Sásánovi spát se svou ženou a z ní že se narodil Ardašír. O otcovství se hádali, až se dohodli na tom, že A. bude pokládán za syna Bábakova, ale jeho rod že se bude jmenovat po Sásánovi/Sásánián, Sásánovci.   


***********************************************************
209. 
Ol. 247,1
Satornilos z Gortýny
520 SE
456 AE
Flavios Diogenés z Marathónu
a. u. c. 962
L. Aurelius Commodus Pompeianus a Q. Hedius Lollianus Gentianus Avitus
***********************************************************

V Británii Severus s Caracallou-Tarautou po boku válčili v Caledonii/Skotsku s kmenovým svazem Maiatů sídlících při valu, a nad nimi s kmeny tetovaných Kalédonců, kteří se jim zčásti vzdali. Jedním z kalédonských vůdců byl Argentokoxos, s jehož manželkou se údajně dobře bavila císařovna Iulia Augusta. Severus se během probíjení na sever dával nosit v krytých nosítkách a dorazil až na úplný sever Skotska, v krajinu pustou, studenou a s lidmi na středomořského člověka primitivními žijícími pod přístřešky, mimo ohrazené osady, zvyklé hladovět a žít v zimě. Před výpravou Římané ovládali necelou polovinu ostrova. 

Říšský dvůr a "vláda", kterou v zastoupení otce a staršího bratra vedl mladší Geta, sídlila tehdy v Británii. Severus se dal ke konci roku provolat Britannikem a Getu (nyní 20) jmenoval vedle Antonina rovněž augustem.

V Británii byl též právník a autor rozsáhlého právnické díla Domitius Ulpianus z Tyru, pozdější Caracallův tajemník přes žádosti a stížnosti, a libellis, za Severa Alexandra praefectus anonnae a praefectus praetorio. 

Během tažení se Antoninus/Caracalla pokoušel zavraždit nejen svého úhlavního soka, o rok mladšího bratra Getu, ale dvakrát se pokusil zavraždit i svého otce, nad jehož bezpečností bděl tajemník a hlavní sluha Castor/Kastór a praefectus praetorio Aemilius Papinianus. Do spiknutí byla zřejmě zapletena i Antoninova matka a manželka císařova Iulia Domna, srov. rok 193, a řada centurionů opovrhujících vrchním velitelem, který už nemohl na nohy a musel být nesen. Měli za to, že principova dna brala rasanci celému tažení. Septimius Severus si prý po likvidaci rebelie před spiklenci poklepával na hlavu se slovy: "Vidíte, že vládne hlava a ne nohy?" Popravit dal všechny kromě syna.


Ve Verulamiu v Británii byl pravděpodobně někdy za Severova pobytu sťat křesťan Albanus, "první z britských mučedníků křesťanství St. Alban", za to, že ukrýval křesťanského kněze. Postava byla pravděpodobně vymyšlena na podporu víry v kult v první polovině pátého století biskupem z Autessiodoru/Auxerre Germanem, původně studovaným právníkem.


***********************************************************
210. 
Ol. 247,2

521 SE
457 AE
neznámý
a. u. c. 963
M'. Acilius Faustinus a A. Triarius Rufinus 

***********************************************************

V Emese panuje do roku 235 Úranios Antonios/Uranius Antonius ze Sampsigeramova rodu.

V Bosporském království zemřel Sauromatés II. panující od roku c. 170 a vládu převzal jeho syn Rhéskúporis II. užívající plné tradiční trůnní titulatury, viz rok 45. Zemřel roku 227 a jeho spoluvládcem, nikoli však nástupcem, byl po neznámou dobu syn Rhéskúporis III. Numismatický materiál však lze chápat i tak, že Rhéskúporis III. vládl až po Sauromatovi III., viz rok 227. Snad za Sauromata II. se na Bosporu válčilo, nevíme ovšem kdo s kým. Bylo to však s římskou účastí, království stálo pod římským protektorátem a mělo římskou posádku: v děkovném nápisu zmiňuje neznámý Říman z První legie Italské svou účast v "bosporské válce/bellum bosporanum", snad vedené někdy za Septimia Severa nebo ještě později, roku 214 ve válce s Goty za Caracally, viz tam. 

 

V Britániii propuklo nové povstání Maiatů/Maeatů (řec. Maiatai/lat. Maeatae), což vedlo ke druhému tažení Severa za Hadrianův val do Skotska. K povstalcům se přidali Kalédonci a císař armádě tehdy vydal rozkaz ke genocidě ne nepodobný rozkazu Germanikovu z roku 16: "Ať nikdo neunikne zhoubě z vašich rukou, ať v břichu žádná matka dítě neponese; ať nikdo neunikne nemilosrdné záhubě!" Během příprav tažení Severus zemřel, viz rok následující.

Snad až tohoto roku Severus rozdělil Británii na dvě provincie, na dolní a horní. Britannia inferior, srov. rok 214, byla spravována z Eburaka/Yorku, Britannia superior z Londinia. Diocletianus Horní Británii rozdělil na První Británii/Britannis prima a B. caesariensis/caesarská, Dolní Británii na Druhou/Secunda a Británii flavii caesariensis/caesarskou flaviovskou (sídlem správy Lindum colonia/Lincoln). Od Flavie caesarské byla oddělena Britannia Maxima caesariensis a roku 369 sever Anglie a jih Skotska dostaly název provincia Valentia se sídlem v Luguvalliu/Carlisle.   

 

Kolem roku 210 přijali křesťané dělení bible na Starý (uzavřen redakčně c. roku 135) a Nový zákon.