***********************************************************

356. 
Ol. 283, 4

667 SE
603 AE
neznámý
a. u. c. 1109
Imp. Constantius Augustus VIII a Flavius Claudius Iulianus Caesar I

***********************************************************

Iulianus v červnu z Vienny cestoval s těžkou jízdou nebezpečným krajem do ohroženého Autessiodura/dn. Auxerre v Gallii Lugdunské, kam dorazil 24. června. Pokračoval do Tricassií neboli do Augustobony/dn. Troyes, hlavního sídla Tricassiů, kde dal vojákům odpočinout. V Remách/Civitas Remorum, dříve zvaných Durocortorum/dn. Reims v Belgické Gallii, se setkal s jádrem své armády; velel mu Ursicinův nástupce, magister equitum Marcellus; Ursicinus, jehož celé jméno neznáme, zůstal v Remách. 

Když Iulianus vyrazil k Rýnu, Alamanni kontrolovali nejméně druhým rokem (nejpozději po likvidaci Franka Silvana) většinu velkých měst provincie První Germánie/Germania Prima: Brógomagus/Brotomagus, řec. Breutomagos, dn. alsaské Brumath, město Triboků kdysi v Belgice, Argentoratum, dn. alsaský Straßburg/Strassbourg, Saliso, dn. Selz/Seltz v Alsasku, Tabernae, dn. Rheinzabern v zemi Rheinland-Pfalz, Nemetae, dříve Noviomagus s Civitas Nemetum, dn. Speyer v zemi Rheinland-Pfalz, Vangionae n. Vangiones, dříve Borbetomagus n. Bormitomagus, pak Civitas Vangionum/dn. Worms v zemi Rheinland-Pfalz a provinční metropole Mogontiacum/dn. Mainz. Alamanné byli tehdy nepřítelem na Západě číslo jedna a panovala obava, aby neovládli celé Gallie.

Před Brógomagem je Římané pod Iulianem porazili a zahnali, takže mohli vstoupit do zničené Agrippiny, Colonia Agrippina, dříve Colonia Claudia Ara Agrippinensium (CCAA, dn. Köln), správního střediska Druhé Germánie, Germania Secunda. Iulianus zde uzavřel mír s germánskými potentáty, s těmi, kteří město před desíti měsíci téměř vyvrátili: s alamannskými královskými bratry Gundomadem a Vadomariem. 

Přezimovat odešel Iulianus do Senonae/Senones v První lugdunské Gallii (buď dnešní Sens na Yonně n. Senon). Zde ho na třicet dnů oblehli "barbaři", neboť armáda byla rozmístěna široko daleko a caesar neměl při sobě velký počet vojáků. Neuspěli. Velitel jezdectva Marcellus si dovolil neposlat mu pomoc, ačkoli měl zimoviště nedaleko.

Constantius ho za to propustil ze služby a když se osobně hájil před císařem v Mediolanu a lhal při tom, Iuliana obhájil argumenty jeho komoří/praefectus n. praepositus cubiculi Eutherius, eunúchos pocházející z Armenie, předtím rádce Constantův. Marcellus byl vyhnán ode dvora a usadil se jako civilista ve své rodné Serdice/dn. Sofija. Na jeho místo poslal Constantius na západ Severa a Ursicina z Rem povolal k sobě následujícího roku do Sirmia. Odtud ho poslal zpět na Východ, neboť Musonianus hlásil, že k uzavření míru s Peršany je vše připraveno.

U dvora se snažil krotit pletichy praefectus praetorio Mavortius, ale moc se mu nedařilo. Kdo nepletichařil, hromadil majetky: jako například v Římě nejstarší z křesťanských rodů Aniciové.

T. r. propustil Iulianus po čtvrt století služby Martina ze Sabarie z armádních stavů. Syn vojenského tribuna byl několik let předtím Hilariem, biskupem v Pictaviu/dn. Poitiers, pokřtěn a nyní ve svých čtyřiceti začal civilista Martinus svůj církevní život. Roku 361 založil první klášter v západních provinciích, viz tam a 363, roku 371 byl vysvěcen na biskupa v Caesarodunu/dn. Tours. Zemřel roku 397 ve věku 81 let a církev mu přiřkla status "světce" se svátkem 11. listopadu.   

 

V Orientu vyjednával o míru praefectus praetorio Musonianus a dux Mesopotamie/vojenský velitel provincie Cassianus se svým protějškem Tamsaporem, velitelem nejbližších perských pohraničních jednotek. Tamsapor zprávu o tom okořenil a napsal králi Šápúrovi II. válčícímu roky na východě, že Římané žádají o mír prosebně/pax precativa. Viz dále rok 358 a 359. 

Král králů přezimoval tehdy kdesi ve Střední Asii, kde válčil proti Chionům/lat. Chionitae a Eusenům n. Kusenům/Cuseni, snad indickým Kušánům. Který z nomádských národů se skrývá za řeckým jménem odvozeném (?) od sněhu/chión, není jasné (viz též v indexu s. v.). Mohly to být kmeny související s indogermánskými Tochary, čín. Jüe-č'/Yuezhi, se skytskými Massagety či jinou íránskou skupinou, nebo s částí Hunů, čín. Siung-nu/Xiongnu, "Bílí Hunové", Hefthalité.

Národ Eusenů znám není, proto se rukopisné čtení vylepšuje na Kuseny/Kušánce, buď turkotatarského rodu, nebo snad část Tocharů. Srov. v indexu s. v. Sogdové. Sásánovci tehdy ztráceli kontrolu nad Střední Asií.

Od c. 350 migrovali do sásánovské Baktrie hunští Kidarové a Alchanové a region zřejmě do c. 380 obsadili; kidarské království v Baktrii a Sogdiáně existovalo v letech. c. 420 - 470, do příchodu dalších Hunů, Hefthalitů, jejichž vládu c. 560 vystřídala migrace Turků.

Šápúr II. roku 357 s Chiony, jimž kraloval Grumbatés, mincovně znám je později Kidara (viz o něm roku 375), a s Gelány, o Kušánech už zmínka nebyla, uzavřel mír a oba národové Peršanům slíbili pomocné jednotky. Gelanové sídlící při západním pobřeží Kaspiku byli nějak příbuzní či identičtí s Kadúsii, pocházeli pravděpodobně z Kavkazu a dali jméno moderní íránské provincii Gílán. Viz dále rok 358.

Někdy do této doby může patřit zmínka armenského kronikáře Movsésa Daschuranciho o vpádu Hunů pod králem Rosmosokem do Albánie, Armenie a Ibérie. Postavilo se mu vojsko "křesťanského" generála, tedy asi Římana, Theofila. Byl však poražen a dva jeho synové Huny lapeni a popraveni. Událost může patřit do doby o století později do vlády albánského Arsakovce Vačagana III. Zbožného. 

Následoval zpoza Kavkazu vpád Chazarů, kteří prošli Čorskou branou/Čolaj (arm.) u Darbandu a plenili Šápúrovo říši. Situace využil správce armenské provincie Sivnik/dn. Sjunik na jihu Armenské republiky jménem Andok (arm. podoba řeckého jména Antiochos), odpadl od Peršana a vytáhl do Mesopotamie za lupem. Vyplenil a vypálil nehájený Ktésifón, takže město s okolím prý zůstalo po čvrt století pusté. Když Šápúr uklidnil své východní hranice, vypravil se proti Andokovi a perský generál Atašchodaj Armena oblehl v jeho pevnosti. Andok dokázal s velkou kořistí uniknout na římské území, kde po čase v klidu zemřel.

Andok měl dceru Farantzem, vyhlášenou krasavici, srov. o ní roku 351 a 367sq. Jeho čtvrtým synem byl Babik, který vstopil jako žoldnéř do perských služeb a udělal si jméno jako dobrý bojovník. Když se proti Peršanům vypravil vládce Hunů Honagur vynikající mohutnou postavou, vyzval Šápúra k osobnímu souboji.

Král králů delegoval do duelu za sebe Armena Babika, který se s Hunem bil od úsvitu do deváté hodiny, až ho zabil ranou meče. Odměnou mu bylo vrácení otcova panství Sivnik a postavení na úrovni rodů Bagratuniů a Mamikonianů. Později, snad roku 418, se dal Babik s družinou pokřtít. Časový sled údálostí kolem Andoka a jeho syna z armenských kronik sestavit nelze, zachované klasické prameny je neregistrují.  

 

Constantius napsal dopis axumskému králi jménem Aizanás, Aeizanas/Ézáná s žádostí o změnu biskupa v jeho říši (jméno zůstává pro nás ojedinělé z řady axumských panovníků; hagiografové hovoří o Indech = Aithiopech). Axumským prvním biskupem byl Frúmentios z Tyru, který se do země dostal jako chlapec se svým bratrem Aidesiem/Edesiem v doprovodu strýce a "filosofa" Métropia/Meropia z Tyru.

Přepadeni v přístavu posádka lodi se strýcem byla povražděna, oni padli do otroctví a dostali se na královský dvůr, kde šířili křesťanství: Aidesios byl panovníkovým číšníkem, Frúmentios se staral o sýpky. Když král zemřel, dostali svobodu a Frúmentios vychovával následníka trůnu, pokud nebyl po boku vdovy dokonce regentem.

Edesios se vrátil domů, kde se později stal knězem, Frúmentios se v Alexandrii setkal s čerstvě jmenovaným biskupem Athanasiem (328) a žádal ho vyslání biskupa do Axumu. Athanasios ho ale přemluvil, aby se sám vrátil do Axumu jako první biskup ethiopský. Frúmentios pokřtil nového panovníka Aeizanu/Ézánu a dával stavět kostely.

Když nyní arián Constantius žádal o výměnu Frúmentia, zjevně dobrého stoupence níkajského vyznání, za ariána Theofila Indického, znalce arabského regionu, viz o něm roku 325, král Římanovi nevyhověl, neboť ethiopská církev se postavila proti ariánům. • O roli Axomitů při vyvrácení Meroé viz rok 274+, o Meroé viz rok 10- a v indexu s. v. nic neříkající panovnická jména.

 

V Arábii v Hegře/dn. Madá'in Sálih v KSA vznikl nejmladší ze známých nabatských nápisů. Náhrobek pro sebe dal vyrobit 'Adnon, kníže Hegry/rjš hgr, syn Hannajův, a pro svou ženu Monu, dceru knížete Tajmy/rjš tjm' 'Amrua, která zemřela ve věku 38 let v abu 251. roku (arabské provinční éry), tedy z července-srpna 356+. Datace je podle nabatského úsu a oba velmožové se titulují kníže, náčelník/rjš, nikoli jako králové/mlk. Zda byli spojenci Říma, známo není.

Nejstarším známým nabatským nápisem může být krátká zpráva na kameni jistého Wutajrua/wtjrw o zřízení svatyně pro blaho své a krále Arety v Elúse/starší řec. Chellús na cestě Negevem z Obody do Gazy. Kterého z bohů se místo týkalo a ni kterého z králů, nevíme; byli toho jména mezi Nabaty čtyři. Nápis je ztracen, znám jen z fotografie a podle duktu se lze domnívat, že myšlen je Aretás I. a doba c. 168-, srov. tam.

O Elúse se dochovala z roku 349 arabské provinční éry, tedy z roku 454 (!) zpráva na nápisu, že za archonátu "Flávia Démarcha, velkodušného a veleslavného/tú megalaprepestatú kai eudokimótatú archontos" si občané pod vedením měšťana Abraamia, syna Zénobiova, nově vydláždili staré divadlo. Soudívá se, že pouštní lokalita měla divadlo již za nabatských králů v prvním století n. l., o slavnostech a hrách viz u roku 247+. 

Překvapuje renovace v době, kdy celý region byl již dominantně křesťanský, jak asi naznačuje jméno Abraamios, když jeho otec měl hellénisované jméno arabské. Kraj byl tehdy ethnickým pêle mêle: starosta byl Hellén, prostředí nabatské, protokol latinský/srov. "magnificentissimus et gloriosissimus".    

 

V Antiocheji zemřel biskup Leontios, jemuž říkali Eunúchos. Byl v úřadu od roku 344, kdy následoval po Stefanovi (I.), který byl hlavou antiošských křesťanů od roku 342. Oba byli ariány, jejich předchůdce Falcillus n. Facellius (333-342) byl níkajský vyznavač Ježíšova kultu. Leontios byl zprvu zbaven kněžství, neboť žil s jistou Eustolií, a to tak podle níkajských pravidel být nemělo. Na jeho lásku ale byli biskupové krátcí: dal se vyklestit, aby s milou mohl "žít bez hříchu". Podle jiné verse si to udělal sám: "heauton exeteme/sám sebe vyřezal".

Jeho jmenovec a rovněž arián, biskup v Tripoli nad Maiandrem, pocházel z Moesie z kraje při Istru. Neváhal hádat se s císařem Constantiem, neboť měl za to, že mu nepřísluší mluvit do církevních záležitostí, a s jeho manželkou Eusebií, jíž odmítal prokazovat světskou úctu. Jako radikální arián byl exkomunikován roku 359 synodou seleukejskou, srov. tam. Jak byl tvrdý k sobě, tak též k jiným. Když Leontios Tripolský dospěl k názoru, že z jeho syna nic nebude, že se nedá správnou cestou, zabil ho, aby ho zbavil budoucích pokušení (psali to o něm nepřátelé ariánů).

Po nepokojích, Constantius byl v tom času na Západě, se biskupství zmocnil arián Eudoxios, původně biskup v Germanicii v provincii Euphratensis/dn. Kahramanmaraş n. zkr. Maraş, později jako nástupce Makedonia v letech 360-370 v Kónstantínopoli. Po Eudoxiovi krátce v Antiocheji úřadoval Anianos, ale byl rivalisujícími souvěrci vyhnán, a Meletios z Melitény v letech 360-361. Po něm nastoupil arián Euzóios, který vydržel ve funkci až do smrti Valentovi, rovněž ariána, roku 378. Euzóios pokřtil roku 361 před smrtí Constantia II., viz tam.

V Egyptě kdesi v poušti při Suezském zálivu zemřel erémíta Antónios zvaný souvěrci Veliký (105), kopt. Abba Antóni. V osmnácti osiřel, rozdal majetek, mladší sestru poslal do kláštera, sám žil přísně aketicky a v osamění na okraji pouště při Deltě v opuštěné pevnosti. Ke stáru odešel do pouště Arabské (= Východní), kde se usadil v jakési malé oase. Měl mnoho obdivovatelů a příznivců, kteří za ním do pustiny putovali, především mniši usazení po roce c. 340 v hornoegyptských klášteřích kolem Pánopole. Jeho nejslavnějším žákem byl Makarios z Horního Egypta, Makarios Egypťan (zemřel roku 391), který Antóniovy zásady mnišství uvedl v praxi. Oba vyznávali níkajskou víru, srov. rok 360 a 373.

Starším Antóniovým současníkem byl Paulos z Théb (zemřel asi 341) pokládaný za prvního z anachórétů (viz v indexu s. v. křesťanství a mnišství). Dožil se 113 let a krátce před smrtí ho navštívil Antónios, to mu bylo devadesát, neboť měl vidění, že jeho sousedem je někdo, kdo odešel do pouště dříve než on. Antónios též Paula, oba rodilí Egypťané, v jeho jeskyni pochoval.       


***********************************************************
357. 
Ol. 284, 1

668 SE
604 AE
neznámý
a. u. c. 1110
Imp. Constantius Augustus IX a Iulianus Caesar II

***********************************************************

Caesar Iulianus po přezimování v Senonách vytáhl se Severem, novým magistrem jezdectva, znovu k Rýnu proti Alamannům. Z Itálie vedl posily Barbatio, magister militum po Silvanovi, do Rauraku/Augusta Raurica, dn. Augst u Basileje. Laetové, germánští kolónové usazení na římském území s povinností stavět vojáky do pomocných oddílů, na loupeživé výpravě do nitra Gallií prorazili mezi oběma vojsky až k Lugdúnu. 

Město nedobyli, ale celý kraj vyrabovali. Cestou zpět narazili na Iulianovy vojáky a byli zlikvidováni. Kromě skupin vracejících se s kořistí podél Barbationova voje. Barbatio Iulianovi škodil, kde mohl, dokonce spálil proviant určený pro Iulianovy muže. Zda byl takového založení, nebo tak konal na příkaz augustův, nebylo známo.

Iulianus velící třinácti tisícům vojáků dal obnovit pevnost v První Germánii Tres tabernae, dn. Saverne/něm. Zabern v Alsasku, a posádce zanechal zásoby na rok. Alamanné se znenadání vrhli na Barbationovy oddíly, ukořistili celý trén a Římané v počtu 35 tisíc mužů před nimi prchali až do Rauraku, kde pak Barbatio přezimoval.

Alamanské potentáty Barbationův ústup povzbudil a sedm jejich "králů", kmenový svaz neměl jednoho bojového krále, se dalo se svými družinami na cestu k Argentoratu: Chnodomarius, který byl z nich nejdůraznější (srov. rok 353), Vestralpus, Urius, Ursicinus, Serapio, rodným jménem Agenarichus, syn Chnodomariova bratra Medericha, Suomarius a Hortarius, jak zněla jejich latinisovaná jména.

Oba bratři, kteří v čele Alamannů-Brisgavů roku 354 u Augusty Rauriky uzavřeli s Římany mír, viz tam, se zprvu k tažení nepřidávali. Gundomadus byl však mezitím zavražděn, pravděpodobně pro svou mírovou (= prořímskou) politiku, a k ostatním Alamannům se pak připojila i družina Vadomariova, třebaže sám prohlašoval, že to nebyla jeho vůle. 

Vyzvali Iuliana, aby opustil kraj kolem Tres tabernae, který právě obsadil. Argumentem byly jejich voje o 35 tisících mužích. Dopadlo to jinak, i když byli Římané početně slabší. 24. srpna u Argentorata/pozdější Straßburg Římané s Iulianem v čele Alamanny porazili. Na šest tisíc Germánů zůstalo na bojišti, ztráty na útěku nebyly vyčísleny (zachoval se též hrubě nadnesený údaj: šedesát tisíc padlých v boji, stejné množství utonulo, a Zósimos, Iulianův fanda, masakr nadšeně přirovnal k bitvám Alexandra Velikého s Dáreiem III.); Římanů padlo 234. 

Tělnatý Chnodomarius padl na útěku do zajetí a žádal na Iulianovi milost. Vítěz Alamanna poslal Constantiovi do Sirmia, ten ho však přeposlal s dalšími Alamanny do Říma, kde v internaci, "castris peregrinis/v lágru pro cizince" na Caelijském vrchu na sešlost věkem zemřel; datum neznáme. Naopak Vadomarius, otec Vithicabia, dlouho lavíroval mezi Iulianem a Constantiem, oba přežil. Za Ioviana se stal vojenským velitelem provincie Syria Phoenice a za Valenta byl velícím důstojníkem v Mesopotamii.

Po bitvě vojáci Iuliana provolali augustem, což odmítl. Nicméně u Constantiova dvora živila událost eunúšskými milovníky pletich a zlomyslníků hrajících na Constantiovu ješitnost. Caesar totiž obnovil římskou moc na velkých úsecích limitu. Iulianus se v srpnu vrátil do Tres tabernae a odtud táhl s armádou na Mogontiacum.

Římané postavili most a plenili pravobřežní alamannskou Germánii. Alamanné prchli za Moenus/Main, č. Mohan, a Římané vyplenili a spálili vše, co bylo v jejich dosahu: alamannská obydlí byla stavěna v římském stylu. Bylo už po podzimní rovnodennosti a začalo sněžit (!). Iulianus dal obnovit pevnost postavenou za Traiana a tři z alamannských králů žádali o příměří. Dostali ho desetiměsíční s tím, že musejí zavést do pevnosti proviant a nebudou na ni útočit.

Pak se armáda vracela do zimovišť v Galliích. Magister equitum Severus cestou přes Agrippinu a Iuliacum ve Druhé Germánii/dn. Jülich v NRW narazil na šest set Franků loupících v krajích nechráněných posádkami. Usadili se ve dvou kdysi vyrabovaných pevnostech nad Mosou a Iulianus je v prosinci oblehl. Trvalo 54 dny, než se vzdali, a Iulianus je rovněž poslal Constantiovi ke dvoru; rodáci, kteří jim táhli na pomoc, když viděli konec soukmenovců, obrátili se k domovu. Caesar Iulianus přezimoval v Parisiích neboli Lutetii/Lutetia Parisiorum. 

 

U mediolánského dvora se císařovna Eusebia mstila za svou bezdětnost na Heleně, Iulianově manželce a sestře Constantiově. Porodní báby nešťastnici podávali jedovaté nápoje, psalo se, aby potratila a neměla s Iulianem, jemuž osobně však zahořklá Eusebia byla velmi nakloněna, žádné děti. 

Constantius II., jehož manželka a její hry nijak nezajímaly, opustil Mediolanum a navštívil od 26. dubna za druhé městské praefectury Memmia Vitrasia Orfita (první: 353-355, viz o něm též roku 364) Řím. Do Města vjel s velkou pompou na zlatém voze osázeném drahými kameny, obklopen dvěma řadami nablyštěných vojáků a purpurovými zlatými draky. Seděl nehnutě, jak zaznamenal svědek, nehnul ani brvou.

Jako moderní turista, který by ovšem neznal nádheru Antiocheie popř. Alexandreie (kde Constantius též nebyl), byl pak uchvácen velkolepými stavbami, obzvláště největším z římských chrámů zasvěceným Venuši a Romě, viz rok 121 a 307.

Slavil dvacetiletí/vicennalia svého augustovství. V Cirku maximu vztyčil obelisk, který dal z Théb přepravit do Alexandreie jeho otec Constantinus I., ale v umístění v Římě ho předešla smrt. Zato dal monotheista ze senátu odstranit oltář Victorie.

Constantius pobyl ve Věčném městě třináct dnů (podle jiné verse 35 dnů) a odcestoval přes Tridentum v První Raetii, dn. Trento, do Illyrika. Usadil se v Sirmiu, kde též přezimoval a pobyl tu v kraji svých předků dva roky. Suébové vpadli koncem t. r. do Raetie, Quádové do Valerie a Sarmaté plenili Horní Moesii a Druhou Pannonii, viz dále rok následující. 

Začátkem prosince vydal Constantius edikt zvýhodňující křesťanské činovníky a jejich rodiny. Osvobodil Ježíšovu církev od daně z obchodní činnosti, jdou-li její výnosy "ve prospěch chudých a potřebných", k tomu zbavil povinnosti platit daně všechny duchovní s manželkami a dětmi navěky.

Nicméně posledního června 360 nařídil praefectovi praetoria Taurovi, oddanému věci křesťanů, aby dohlédl na placení pozemkové daně z privátních nemovitostí křesťanských duchovních na venkově, což ukazuje na to, že mezi monotheistickými činovníky bylo mnoho majetných lidí a jejich daňové úniky asi značné.

Začátkem července t. r. Constantius ještě uzákonil, že majetek toho, kdo se zřekne křesťanství a stane se židem (sic), propadne fisku. Již v srpnu 339 zakázal vyznavačům Mojžíšova kultu pod ztrátou života vlastnit křesťanské otroky, což dohromady nesměli "Řekové (tedy asi městští polytheisté?), pohané, židé, samaritáni a další kacíři". Otrok takto popraveného pána dostával svobodu. V březnu roku 388 přistoupil k segregačním nařízením ještě zákaz sňatků mezi vyznavači júdaismu a křesťany vydaný Theodosiem. 


***********************************************************
358. 
Ol. 284, 2

669 SE
605 AE
neznámý
a. u. c. 1111
Censorius Datianus a Naeratius Cerealis

***********************************************************

Constantius II. po jarní rovnodennosti 21. března vytáhl ze Sirmia proti barbarům, viz rok předešlý. Třebaže Istros/Dunaj byl plný vody z tajících sněhů, dal augustus postavit lodní most přes něj a kdo se Římanům ze Sarmatů-Iazygů mezi Dunajem a Tissem n. Parthissem/dn. Tiszou postavil, toho potřeli. Když barbaři jednali o míru, s podporou Quádů napadli Římany, ale znovu byli poraženi a zahnáni. Constantius pak táhl přímo na Quády. 

Sarmaté prosili pokorně o mír, vůdce Zizais mladistvého vzezření se vrhl před augustem jak byl dlouhý na zem, jeho družina odhodila zbraně a udělala totéž. Poddali se Římanovi též sarmatští vasalé Rumo, Zinafer a Fragiledus a všichni vydali zajatce a předali rukojmí; za to směli dále vládnout svým lidem. Míru dosáhl i vůdce Quádů Araharius a vůdce části Sarmatů Usafer, který byl quádským poddaným a Římané ho teď závislosti zbavili. 

Sarmaté měli za sebou v minulé generaci těžký rozvrat z roku 332, viz, během něhož sarmatší poddaní-otroci "limigantové" přemohli "arcaraganty", své pány (o jejich vztahu není nic známo: zda to jsou sociální kategorie nebo kmenové/národní, nevíme), kteří prchli a požádali o pomoc Victohaly, pravděpodobně jednu z částí vandalského kmenového svazu žijící na jih od Dunaje na římském území. Constantius rozhodl, aby Sarmatům, zřejmě arcaragantům, vládl král Zizais.

Augustus pak v Brigentionu/Brigetia, dn. Komárom-Szöny přijal z rukou Vitrodora, korunního prince krále Viduaria, kapitulaci Quádů, o mír žádal též quádský vasal Agilimundus a řada dalších germánských potentátů. Všichni předali Římanům své děti do rukojemství.

Nakonec vyřešil Constantius otázku sarmatských otroků-limigantů; za spojence na tažení, dosud neslýcháno, měli Římané Taifaly a svobodné Sarmaty-arcaraganty sídlící v Moesii. Kdesi kolem soutoku Tiszy s Dunajem v Banátu Římané brutálně potřeli Sarmaty, vypálili jejich vesnická sídla a bezmála vyvraždili jejich část nazývanou Amicensové/Amikensové (podle sídla Acimincum/dn. Stari Slankamen v SRB).

Jejich sousedé Picensové/Pikensové jmenovaní podle řeky Pincus/dn. Pek v SRB byli opatrnější a genocidě unikli. Dostalo se jim míru jen za cenu toho, že vyklidili svá sídla, kam se směli nyní vrátit arcaragantové, a sami odešli do puszty mezi Dunajem a Tiszou. 

Constantius si dal podruhé přízvisko Sarmaticus a vrátil se do Sirmia. Tam přijal i své vyslance, kteří se s nepořízenou vrátili od perského krále Šápúra II. Zřejmě podle zásady "dokud spolu mluví, neválčí" poslal augustus na východ další diplomatickou misi. Vedl ji Prosper se Spektátem, členem byl výřečný sofista Eustathios, žák Iamblichův, viz rok 320. Třebaže si rhétora údajně v Ktésifóntu oblíbil Sápórés, mise úspěšná nebyla a následovalal další vedená Lucillianem, srov. rok 350, a Procopiem. 

 

Iulianus na jaře, to v tehdejších Galliích znamenalo pro vojsko v červenci, kdy se začínala z Aquitánie svážet úroda a tím pádem měla armáda zajištěn proviant, vytáhl na sever proti Frankům Saliům na dolním Rýnu. S římským svolením se usadili jižně od ústí Rýna a později na území kdysi Toxandriů dříve asi zvaných Eburonové ve Druhé Germánii ("Toxandria"): vpády salských Franků vypukly za Proba, kdy byly úspěšně odraženy. Toxandrie se stala základem franské moci rodu Merovijců nad Galliemi a Karlovců nad celou západní Evropou.

Následující salský pokus t. r. táhnout na Tungry/Tongerern v Druhé Germánii nevyšel, neboť je magister Severus zaskočil a potřel. Stejně dopadli Chamavové, kteří zčásti byli Římany pobiti a zajati se podrobili a směli se vrátit "domů". Podél Mosy Severus obnovil tři opevnění zničená za minulých franckých nájezdech. 

Dokončení prací a další operace zastavila vzpoura vojáků nespokojených se špatným zásobováním. Proviant došel dříve, než bylo možné na chamavském území sklidit úrodu nebo potraviny dovést. Své sehrálo také to, že legionáři nedostali donativum za Iulianovo jmenování caesarem ani žold od doby, kdy jim Iulianus velel. Když vojsko caesar uklidnil více sliby než hmatatelně, dal postavit most přes Rýn a zase Římané loupili u Alamannů. Vzdal se mu král Suomarius, když o mír prosil na kolenou. Byl uznán za vládce a armádě musel dodávat potraviny, kdykoli o to byl požádán, a musel vydat zajatce.

Římané pak vpadli na území krále Hortaria. I toho zlomili, vydal s jistou prodlevou zajatce a poněvadž jeho území Římané zcela vyplenili a neměl z čeho dodávat potraviny armádě, musel přispět vozy a materiálem na obnovu zničených římských měst. Pak se na zimu Iulianus vrátil opět do Parisií neboli Lutetie.

Proti souběžnému vpádu Iuthungů do Raetie, dříve ze suébského kmenového svazu, nyní alamannského, poslal Constantius magistra militum Barbationa, který Germány těžce potřel.

Na Iulianově straně bojoval Germán, snad Frank, Charietto/Chariettón, povýšený na comita. Původně raboval a přepadal na římském území, ale z blíže neznámého důvodu toho nechal a usadil se na gallském břehu dolního Rýna. Žil chvíli v Treverech a ještě předtím než byl Iulianus pozdvižen k caesarství, stopoval germánské bandy pronikající na území provincie a v noci je přepadal. Zmoženým pitím uřezával hlavy a vystavoval je v Treverech. Brzy měl pro svou "eskadru smrti" muže s podobným osudem a oddíl pak nabídl caesarovi Iulianovi. Říman ho posílil Franky-Salii a Chariettón pak řádil na hranicích s loupeživými Quády a dokonce jim unesl královského syna: Quádové posléze přidali další šlechtické rukojmí a uzavřeli s Římem mír. Saliové a část Quádů pak byla včleněna do římské armády. O osudu Chariettónově viz rok 366.

 

V Orientu perský král Šápúr II. po smíru s Chiony a Gelany/srov. jméno kraje při západním íránském Kaspiku Gílán, viz rok 356, odpověděl na římskou "prosebnou žádost" o mír, jak to formuloval Tamsapor. Peršanovi z toho vyšlo, že římská říše je u konce s dechem a podle toho formuloval požadavky. Poslal jistého Narsea ke Constantiovi s dopisem, v němž augusta oslovil jako caesara, připomněl, že jeho perští předci ovládali celou Anatolii a žádal vydání Armenie a Mesopotamie (provincie).

Když ne, po zimě že vytáhne do pole. Narsés dorazil do Kónstantínopole 21. února. Constantius logicky odmítl a oslovil na oplátku Šápúra jakou pouhého krále a nikoli "krále králů". Viz dále rok následující.

Zemětřesení postihlo 24. srpna (jul., greg.: 25. srpna) Makedonii, provincii Asii a Pontos. Z mnoha zničených měst, prý jich bylo na 150, nejtěžších škod doznala Níkomédeia v Bíthýnii, od roku 293 residenční sídlo augustů a caesarů, kterou stejný osud potkal už za M. Aurelia Antonina, viz rok 176.

Požár zuřil pět dnů a nocí, části města a okolí zavalily sesuvy půdy. Počty obětí historie nepoznamenala, mezi nimi biskup Kekropios, původně hodnostář téhož ranku v Láodikeji na Lyku, chystající ve městě významnou synodu, viz rok následující a rok 355. Řada míst ve městě už nebyla nikdy obnovena, další destrukci přineslo zemětřesení o čtyři roky později. Ještě roku 370 poskytl august Valens postiženým městům úlevy ve formě části výnosů z pozemků, které městům zabavoval Constantinus I. a výrazně tak snížil jejich hospodářskou samostatnost.