364-369

***********************************************************
364. 
Ol. 285, 4

675 SE
611 AE
neznámý
a. u. c. 1117
D. N. Flavius Iovianus Augustus a Flavius Varronianus (augustův synek)

***********************************************************

Na nový rok nastoupil v Kónstantínopoli Iovianus konsulát se svým synem-nemluvnětem/infans Varronianem, který se během obřadu rozplakal, srov. rok předešlý; byl to vedle dvouletého Honoria roku 386 pravděpodobně nejmladší z konsulů římských dějin; přesný věk neznáme. Nicméně již 17. února zemřel Dominus noster Flavius Iovianus Agustus (33) přirozenou smrtí po žaludečních potížích v lokalitě Dadastaně/Dadastanách na bíthýnsko-galatském pomezí. Buď se v noci ve spánku otrávil kysličníkem uhelnatým z dřevěného uhlí, nebo z čerstvě vybílených zdí vápnem či na celkovou únavou organismu, třebaže byl mohutné konstituce (srov. se smrtí Q. Lutatia Catulla roku 87-); řeči šly též o velkém přejídání a pití nezředěného vína, též o otravě houbami a uškrcení.

Je pozoruhodné, že ač křesťan, stejně jako předcházející císařští souvěrci i on byl zahrnut senátem mezi bohy jako Divus Iovianus (viz předešlého roku jeho konsultace haruspiků). Jeho nabalsamované tělo poslali vojáci z Bíthýnie pohřbít do Kónstantínopole, třetí v historii města.

Důstojnící jeho štábu probírali nástupce v Níkáji, bíthýnské metropoli. Z nich Aequitius/Equitius, tribun gardových štítonošů/schola prima scutariorum, jim přišel příliš brutální a Ianuarius, šéf týlového zabezpečení v Illyriku (curans summitatis necessitatum castrensium/"pečující o nejdůležitější z nezbytných táborových potřeb"), Iovianův příbuzný, zase daleko od Bíthýnie. Nejblíže byl tribun druhého oddílu štítonošů/secunda schola scutariorum Valentinianus, který pobýval ještě s jednotkou v Ankýře. Než se dostavil ke dvoru, Aequitius s Leonem z Pannonie, proviantním vojenským účetním (rationes numerorum militarium tractansmagistra equitum Dagalaifa a pozdější magister officiorum, jistili prosazení svého, pannonského, císaře.

Valentinianus, viz o něm též rok předešlý, dorazil do Níkaje 24. února v den, který byl právě jednou za čtyři roky bisextilis/"přestupný", šestý den před březnovými kalendami. Počítal se dvakrát a tradičně nebyl Římany pokládán za den vhodný k načínání jakýchkoli podniků. Musel proto s vojáky počkat, kromě toho praefectus praetorio Orientu Saturninus Secundus Salutius/Salustius vyhlásil, že pod pohrůžkou trestu smrti ani v den následující nelze nic úředního podnikat. Natolik ještě tehdy fungovaly staré pořádky...

26. února tedy byl před Níkají imperátorem provolán D. N. Flavius Valentinianus I. Augustus (43), který věrně stál při Iovianovi a byl jím nedávno povýšen na tribuna secundae scholae scutariorum. Vládl západní části říši do roku 375. Poněvadž toužil po spoluvládě, doporučil mu magister equitum Dagalaifus odít do purpuru vlastního bratra. Asi to mezi nimi zatím moc neklapalo, tak o tom chvíli přemítal.

Nakonec v Níkomédeji 1. března povýšil mladšího bratra Valenta/řec. Ualés n. Balés, dosud protector domesticus, na tribuna císařských stájí/tribunus stabuli a když dorazilo vojsko do Kónstantínopole, prohlásil ho augustem s kompetencí pro římský Východ: D. N. Flavius Iulius Valens (36) panoval do roku 378, kdy zahynul v bitvě s Goty u Adrianopole, v jedné z největších římských válečných pohrom.

Z Kónstantínopole pochodovala armáda na Balkán a oba bratři shodně vážně onemocněli. Ani přes vyšetřování, zda za tím nevězí pokus Iulianových přívrženců, tedy čarujících polytheistů, o atentát na pravověrné křesťany níkajského vyznání, nebylo nic podezřelého nalezeno a augustové se brzy uzdravili.  

V předměstí Naissu jménem Mediolana si bratři rozdělili územní pravomoci a později v Sirmiu armádu. Pod Valentinianem na Západě sloužil jako magister armorum Gallií Iovinus povýšený již Iulianem a magister militum Dagalaifus pozdvižený Iovianem. Magistrem equitum na Východě se stal Victor a s ním Lupicinus povýšený už Iovianem, magistrem militum Flavius Arinthaeus, comitem a později magistrem v Illyriku Aequitius.

 

Thrákie a Kýrénaika tvořily nové vnitřní říšské hranice: na východ od nich spadalo vše pod Valentu sídlícího v Kónstantínopoli, kam dorazil ze Sirmia v prosinci, Valentinianus pobýval na čas v Mediolanu, kam brzy začaly přicházet zprávy o vpádech Germánů, Piktů a Berberů na říšské území.

Praefectem Orientis pod Valentem zůstal Salutius, západní praefectury Itálie, Afriky a Illyrika řídil pod Valentinianem Mamertinus, Gallií Germanianus. Mamertinus padl za oběť žalobě za zpronevěru peněz roku 367 a nahradil ho Vulcacius Rufinus, který též vymohl milost pro exulovaného Memmia Vitrasia Orfita, srov. roky 353 a 357: žaloval ho pro machinace s obilím v době, kdy byl praefectem Urbi, pekař jménem Terentius, muž prý zlotřilý, a Orfitus přišel tehdy u soudu též o majetek.

 

29. dubna 364 z Mediolana nařídili oba augustové povinnou dědičnou vojenskou službu pro syny veteránů a již 26. března 365 a jako jejich předchůdci i nástupci pak v dalších letech vydali edikt hrozící zběhům a všem, kteří si usekávají ruce nebo se jinak zohavují, aby na vojnu nemuseli, smrtí upálením zaživa: o prvním jmenovitě známém případu z časů republiky viz v indexu s. v. sebezohavení.  

  

Celá rodina Valentinianova byla křesťanská. Sám byl však liberální a nevracel se ke kursu nastavenému Constantiem II.; na římském Západě za něho panovala náboženská svoboda. Nicméně se dával oslovovat "nejzbožnější z principů/piissime principum". Bratr Valens persekvoval polytheisty, ale též monotheisty hlásící se k níkájskému vyznání, neboť sám byl arián (srov. rok 325), viz zimní procesy v Antiocheji roku 371. Nevynikal vzděláním a pravděpodobně angažoval senátora a vysokého byrokrata Eutropia, aby ho obeznámil se základními momenty římských dějin. Z tohoto podnětu povstalo zachované Eutropiovo Breviarium historiae romanae/Stručný přehled římských dějin a podobné dílko Festovo; obou knih lze ke stejnému účelu úspěšně používat dodnes. 

Valens byl ženat s Petroniovou dcerou Albií Domnikou, s níž měl dcery Anastasii a Carosu a syna Flavia Valentiniana Galata. Domnika byla nakloněná ariánům a s ní manžel. 

Císařští bratři se narodili v obci Cibalis/Cibalae v Pannonii/dn. Vinkovci v chorvatské Slavonii: Valentinianus roku 321, Valens byl o sedm let mladší. Jejich otec Gratianus, zdatný voják a zápasník, bývalý comes domesticorum a comes rei militaris v Africe a Británii, kde vlastnil statek; měl přezdívku Lanař/Funarius, neboť mu lano, které jednou nesl na trh, nedokázalo z rukou vykroutit pět vojáků. Constantius II. mu však sebral majetek celý za to, že údajně podporoval Magnentia. Valentinianus přesto dostal místo u vojska, roku 357 se stal tribunem jezdectva a sloužil na Západě pod Iulianem. Constantius II. oba bratry v roce 360, kdy se vyhrotily vztahy s Iulianem, propustil ze služby. Reaktivován byl Iovianem.

Iuliana neměl rád ani Valentinianus ani jeho bratr Valens a Iulianova mentora Máxima z Efesu, jehož si však oblíbil Iovianus, exuloval Valentinianus, poněvadž se kolem něho točila obvinění, že očaroval císaře až z toho oba onemocněli. Z toho se Efesan vyvlékl, ale po nových obviněních, že se novoplatónik spikl proti Valentovi, byl pokutován jakousi fantaskní nesplatitelnou sumou na majetku, vězněn a v Efesu mučen. Manželku, jejíž jméno neznáme, požádal o jed a když ho sehnala, váhal mudřec s požitím: vypila ho tedy sama, on ne. Proconsul Asie Klearchos z Thesprotie, jinak Flavius Clearchus, též asi novoplatónik, dosáhl jeho propuštění a navrácení části majetku. Klearchos, cos. roku 384, byl praefectem Kónstantínopole v letech 398-402. Klearchos potrestal vojáky mučící Máxima a sofista se opět objevil na veřejnosti: deklamoval, přednášel svou okultistickou filosofii, dokonce navštívil Nový Řím a theúrgicky osvědčil svou nevinu. Na chvíli žil v klidu, pak se ale zapletl do jakéhosi duchařského spiknutí, o Máximově osudu viz rok 371.  

Ženat byl Valentinianus I. dvakrát. S Marianou či Marinou, podle jiných Severou (možná tedy s Marinou Severou, spekulováno je též o Valerii Seveře), která zemřela asi brzy po porodu, měl syna Gratiana (359). Podle jiné verse se Valentinianus oženil s Iustinou ještě dlouho za života Mariany, jejíž byla přítelkyní a poprvé ji spatřil u ní v lázni. Vyhnal Marianu ode dvora n. exuloval, poněvadž prý koupila příměstský statek/proasteion hluboko pod cenou. Rozčílilo ho, že zneužila svého postavení, dal majetek znovu ocenit a prodejkyni vrátil peníze. Gratianus prý po nástupu na trůn matce povolil návrat ke dvoru; požívala titulu augusty (jako 46?). S Iustinou, u ní takový titul doložen není, mladou vdovou po Magnentiovi, srov. rok 350, měl Valentinianus syna Valentiniana (II.) a dcery Iustu, Gratu a Gallu; první dvě zůstaly pannami, třetí se provdala za Theodosia a stala se matkou Arcadia a Honoria. Iustus, otec Iustiny, správce Pícéna, obdržel za Constantia II. věštbu o tom, že jednou bude vládnout, a to se rozkřiklo, tak ho dal augustus zavraždit.

Do sporů mezi ariánské a níkajské monotheisty se Valentinianus nemíchal, proti novým sektám a vyznáním zakročoval: roku 372 zakázal v Římě konat shromáždění máníchejců a rok na to zavrhl dónátistické biskupy v Africe. Spíše než věroučné záměry vězely v zákazech momenty fiskální: dónátisté bránili výběru daní, řada máníchejců se vyplatila dary fisku a v roce 365 nařídil praefectu Urbi L. Aureliovi Avianiovi Symmachovi, aby dal popravit a zabavit majetky těch křesťanů, kteří by chránili polytheistické chrámy. Roku 370 zakázal monotheistickým klerikům ženit se s vdovami, aby se touto cestou nemohli dostávat k pozemským statkům. Nicméně africkým a římským křesťanům poskytl úlevy z povinností vůči obci.

18. října 365 vyhlásil v Lutetii zákon nařizující senátorům vlastnícím v Africe latifundie, aby z nich platili daně. Zajistit to měl vicarius Africae Dracontius. Za Valentiniana se shromaždištěm římských elit definitivně stal dvůr a nikoli senát. Valentinianus se sice v Římě znovu vrátil k čestnému titulu pontifex maxim, ale do senátorů se pustil ostře. Praefecta annonae Maximina, surovce prý pocházejícího ze Sopian ve Valerii rodu karpského, povýšil roku 371 na praefecta praetorio pro Gallie a se starým přítelem císařovým Leonem, notariem též z Pannonie, vyšetřovali aristokraty podezřelé z travičství, incestu a magie. Tři senátoři byli tehdy odsouzeni na smrt a popraveni, viz tam. Vydal řadu ediktů sbližujících rytíře se senátorským stavem (364), k nimž začali patřit i vysloužilí comitové a tribunové (367) a řada vojenských hodností byla povýšena nad civilní činovníky (372).

Říšská byrokracie za Valentiniana mnohdy nefungovala a dopouštěla se velkých nepravostí. Sám schvaloval nepřiměřeně kruté tresty a dlužníky dával popravovat v okamžiku, kdy se stali zcela nesolventními. Valentinianovou hlavní starostí po dobu celé své vlády bylo shánění financí. Úředníci však nedokázali vybírat daně, nebo se dopouštěli brutálních malversací a zlomyslností, jejich zločiny byly zřídka trestány. Provinciálové trpěli jejich špatnými rozhodnutími, novými daněmi a přebyrokratisovaná císařská správa vykazovala obecně první příznaky hroutící se správy říšské.

Sám se dopouštěl s bratrem nepravostí ve prospěch svých přátel ve zbrani, aristokraty a své byrokraty persekvoval při každé příležitosti a byl přitom nepřiměřeně krutý; hodnocen byl však svalovec dobré postavy obecně jako "velmi přívětivý"/commodissimusjako panovník kultivovaný, dobrý řečník, malíř a sochař a jako muž vymýšlející nové zbraně. Byl však velmi lakotný, nesnášel lidi dobře oblékané, vzdělané, aristokraty a z předcházejících panovníků se prý nejvíce podobal Hadrianovi. Držel při provinciálech a své lidi v čele armády bránil i v případě, že jejich přehmaty byly zjevné. 

Po jeho smrti rychle vzrostla moc vojevůdců, a to z velké části germánských, kontrolujících mladé a nezletilé nominální panovníky: žádná přímá klukokracie z první poloviny třetího století se už nekonala.

 

V Římě praefectem Urbi do příštího roku byl L. Aurelius Avianius Symmachus (nedožil se cos. 377, jímž byl vyznamenán), vedle Viria Nicomacha Flaviana jeden z představitelů skupiny posledních římských polytheistů-latifundistů. Symmachus rekonstruoval vlastním nákladem přes Tiberu kamenný most Agrippův, Městu zajišťoval dostatek potravin a měl za své správy klid. Později mu však proletářští závistivci zapálili villu za Tiberem za výrok, že raději svým vínem bude hasit vápno, než aby ho lacino prodával.

Symmachovým synem byl politik, řečník a literát Q. Aurelius Symmachus Eusebius (cos. 391, zemřel roku 402 nebo krátce poté), který byl původně příznivce Magna Maxima, ale Theodosiem byl vzat na milost a pokoušel se uchovat v římské curii sochu Victorie, srov. rok 382. Ke skupině patřil Symmachův přítel M. Vettius Agorius Praetextatus, praefectus Urbi 367 a krátce praefectus praetorio italský, illyrský a africký Valentiniana II. roku 384 a v úřadu jako c. sedmdesátník zemřel; jeho manželka Fabia Aconia Paulina, s níž žil čtyřicet let, zemřela brzy po něm. Posloužil později Macrobiovi Ambrosiovi Theodosiovi (zemřel možná až po roce 430) jako hlavní postava jeho Saturnalií. Potomkem Vettia s Aconií byl Vettius Agorius Basilius Mavortius, cos. 527, se zásluhou o zachování klasických latinských literárních textů (dáván do souvislosti s dílem Horatiovým). 

Otec Aconie Fabie Pauliny byl cos. 349, předtím vicariem Afriky, praefectus praetorio Italiae 341-342 a praefectus Urbi 342-344 Fabius Catullinus Philomathius. Aconie jezdila po Helladě a dávala se zasvěcovat do stále ještě provozovaných mysterií (těž v Eleusíně Démétřiných, byla kněžkou Hekatinou, vyznávala kult Ísidy a podstoupila taurobolii Velké Matky. 

 

Valentinianus jmenoval správcem Bíthýnie lékaře Kaisaria z Nazianzu (Caesarius; zemřel 368). Roku 356 se stal archiatrem Constantia II. a léčil též u Iuliana. Dvůr však opustil, když ho augustus přemlouval, aby se zřekl křesťanství. Vrátil se až s Iovianem, roku 368 ho Valentinanus udělal comitou sacrarum largitionum/"šéf svatých darů", tedy císařský dozor nad daněmi a povinnými dary panovníkovi, ale po níkomédském zemětřesení úřad složil a brzy na to ve své kappadocké vlasti zemřel a je souvěrci pokládán za "světce". Jeho bratrem byl Grégorios z Nazianzu (č. Řehoř), jeden z vůdčích představitelů níkajského vyznání své doby (zemřel v lednu 390). Za mlada pobýval v Athénách ve stejné době jako budoucí augustus Iulianus a zanechal o něm ošklivý obraz prostoduchého nadutce (ale to až když se Iulianus zřekl Ježíše). Též on byl prohlášen za "svatého".

Otec obou bratrů Grégorios z Nazianzu byl latifundista a patřil k židovské sektě hypsistáriů/hypsistianoi, nejesusovkých vyznavačů "nejvyššího"/řec. hypsistos, hebr. eljon, tedy Jahweho; obřízku však nepraktikovali. Sekta byla rozšířena v centrální Anatolii, v Kappadokii a Pontu. Ke křesťanství Grégoria staršího svedla jeho manželka Nonna (též církevní "světice"). Stal se v Nazianzu biskupem a roku 374, bylo mu prý 94 let, funkci předal stejnojmennému synovi. Jiným Grégoriem byl se svým bratrem Athénodórem žák Órigenův, léčitel a vyhaněč démonů zvaný proto Thaumatúrgos, od roku 238 biskup v Pontu ve své vlasti Neokaisareji (zemřel c. 270). Další Grégorios z Kappadokie, arián, byl biskupem v Alexandreji po prvním z vyhnání Athanasiových (339-345). 

Grégorios mladší byl přes svůj monotheismus přítelem aristotelika a polytheisty, řečníka a sofisty Themistia z Paflagonie (zemřel někdy po roce 388). Sofistou byl už jeho děd za Diocletiana, neoplatónickým sofistou byl jeho otec Eugenios. Stal se oblíbencem magistra militum Flavia Saturnina, cos. 383, byl v přízni Constantia II., jemuž dokonce vymluvil snížení dávek obilí pro Kónstantínopoli po uklidnění náboženských nepokojů ve městě roku 342, srov. tam. Se souvěrcem Iulianem Themistios ruka nebyl, zato s Iovianem, Valentinianem, Valentem, který byl na rozdíl od předešlých dvou ariánem a Themistios si dovolil u něho orodovat za liberálnější jednání s níkajskými (za něho existovaly na tři stovky křesťanských sekt!). Za Theodosia I. se stal dokonce roku 383 praefectem Kónstantínopole. Themistiovým ne tolik úspěšným polytheistickým současníkem byl sofista Hímerios z Prúsie, který měl řečnickou školu v Athénách a několik let v Kónstantínopoli (zemřel ve vysokém věku na epilepsii), a s ním jeho starší profesní kolega, armenský křesťan Proairesios (srov. rok 320). K Hímeriovým žákům patřili kappadočtí monotheističtí ideologové Grégorios z Nazianzu a Basileios z Kaisareie zvaný Velký/ho Megas (zemřel začátkem ledna 379). Jeho bratrem byl Grégorios, biskup v Nysse (zemřel před rokem 400).

Dcery ariána Valenta s Domnikou Anastasii a Carosu v Kónstantínopoli vzdělával v monotheistických naukách novátiánský kněž Marcianus. Nicméně novátiánského biskupa Agelia august z Nového Říma exuloval a vlastně ani následovníky Novatianovy (zahynul asi roku 258 za Valeriana "mučednickou smrtí") v lásce neměl, třebaže jejich sektářství spočívalo v tom, že radikálně odmítali pardonovat všechny křesťany, kteří se nějak na víře provinili, hlavně tím, že ji pod nátlakem odvolali nebo že obětovali státním kultům; říkávalo se těm lidem lat. lapsí, řec. peptókotes/"padlí", zatímco těm, kteří zůstali Ježíšovi věrní, těm se říkalo katharoi/"čistí".

Krom toho nepovolovali novátiáni druhý sňatek. Novatianus byl římským protibiskupem Corneliovým (251-253), který dosáhl jeho exkomunikace-vyloučení z křesťanské komunity a snadno se prosadil mírnějším přístupem k "padlým" důrazem na ponížené prosby o přijetí zpět do církve, exhomologese. Novatiáni měli stoupence nejvíce ve Frygii a Paflagonii.

Po Ageliově smrti roku 383 se sekta rozhádala a odmítla určeného nástupce Sisinnia a většina si přála Marciana. Tak se se svolením umírajícího Agelia stalo, ale s tím, že po něm bude biskupem sekty Sisinnius (zemřel roku 407). Za Marciana se vypořadávali novátiáni ještě s pokřtěným kappadockým Židem Sabbatiem, který usiloval o episkopát a prosazoval židovskou podobu velikonoc a s nimi spojené dlouhé půsty (srov. novověké evropské sabbatiány a ruské subbotniki). Sabbatios revoltoval ještě za Sisinniova nástupce Chrýsantha (zemřel 419), syna Marcianova (který zemřel roku 395).


***********************************************************
365. 
Ol. 286, 1

676 SE
612 AE
neznámý
a. u. c. 1118
D. N. Flavius Valentinianus Augustus I a D. N. Flavius Valens Augustus I  

***********************************************************

Na Západě poslal Valentinianus I. do Gallií proti Alamannům magistra equitum Dagalaifa, neboť se opět pustili do loupení v provincii. Magister officiorum Ursatius urazil minulého roku alamannské vyslance, kteří si přišli do Mediolana pro pravidelný tribut ("dary" v římské terminologii), neboť ho nebylo tolik, kolik obvykle dostávali a vyslanci je odhodili. Flavius Dagalaifus byl Germán, první v magisterské funkci a druhým z Germánů, který se stal římským konsulem (následujícího roku, viz a srov. rok 362).

Alamanné se v říjnu beztrestně stáhli a zároveň dostal Valentinianus 1. listopadu v Parisiích zprávu o usurpaci Procopia/Prokopia na Východě. Na chvíli uvažoval o cestě na pomoc bratrovi Valentovi, o niž byl žádan, zůstal však na Západě. Když držel dvůr u Remů, přišla zpráva z Afriky, že ji ohrožují Austorianové, srov. rok 363. Válku s nimi dal na rozkaz notariovi Neoteriovi a protectoru domesticorum, resp. jejich veliteli/primiceriovi Masaucionovi, který v těch krajích vyrůstal.

Valentinianus zakázal noční oběti, aby tak zanikla tradiční mystéria. Proconsul Achaje Vettius Agorius Praetextatus, srov. rok 367, namítl, že se to Hellénům líbit nebude, a augustus edikt odvolal; bylo to poslední liberální zaškobrtání monotheistovo v paláci, poněvadž všichni další už váhat v persekuci polytheistů nebudou.

 

Na Východě se Valens s jarem vydal z Kónstantínopole do Syrie. Namísto Salutia, viz rok předešlý, byl praefectem praetorio pro Orient jmenován Nabridius/Nebridius, ale pravděpodobně ještě téhož roku se do funkce Salutius/Salustius vrátil a úřadoval do roku 367, kdy ho pro stáří nahradil august jistým Auxoniem; velká část hodnostářů najmenovaná Iulianem byla nyní vyměněna zřejmě s výjimkou magistrů Victora a Arinthaea. Vzápětí se v Bíthýnii dozvěděl, že do Thrákií se chystají vpadnout Gotové s oddílem o síle tří tisíc mužů, aby podpořili nároky Prokopiovy.

V kappadocké Kaisareji mu sdělili, že se ve druhém říšském hlavním městě vzbouřil Iulianův bratranec Procopius/Prokopios, který za perského tažení měl na starosti bezpečnost přechodů přes Eufrátés a severní křídlo armád. Byl to začátek třinácté občanské války imperiální éry (do 366), viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314, 338 a 350.

Po Iulianově smrti se skrýval, neboť nebyl Iovianovým příznivcem, viz vše rok 363. Pocházel z Kóryka v Kilikii a podle jedné historické verse mu umírající Iulianus předal v Mesopotamii purpurový plášť, respektive mu mezi čtyřma očima svěřil nástupnictví ještě před perským dobrodružstvím. On ho však po Iulianově smrti předal Iovianovi, který mu dovolil opustit armádní službu a odejít s rodinou do kappadocké Kaisareje/staré Mazaky na statky, které tam vlastnil. Jiná verse praví, že se skrýval již od pohřbu Iulianova v Tarsu. Valentu ale dráždil a chtěl Iulianova příbuzného, vždyť už jednou purpur nosil, odstranit. Poslal pro něj se zatykačem a z hostiny na rozloučenou Prokopios i s rodinou prchl k Euxeinu/Černému moři a dostali se na Taurský Chersonnésos.

Ze strachu z vydání však brzy nasedli na obchodní loď a dorazil tajně do Kónstantínopole, kde se ukryli u přítele. S pomocí bohatého sesazeného palácového eunúcha Eugenia uplácel Procopius vojáky a spustil nekrvavý puč. Dal hlídat praefecta urbi Caesaria a praefecta praetorio Nebridia a dal se uplacenými vojáky provolat augustem.

Druhá verse praví, že se skrýval v Anatolii, nakonec u Chalkédonu u jistého senátora Stratégia a využil nespokojenosti s vládou Valentovou a jeho tchána Petronia, patricije a surového hrabivce, srov. rok předešlý. 

27. září se v Kónstantínopoli prohlásil Prokopios imperátorem: pro nové Býzantion to byla usurpátorská premiéra a říše měla novou občanskou válku, tentokrát vybojovanou na malém prostoru západní Anatolie. Využil lži, že churavý Valentinianus zemřel a získal sympatie všech, jimž valentinianovci a restituce monotheismu nebyly po chuti. Mnoho jich v kraji nebylo a většině Kónstantínopolským a vojákům bylo prý spíše trapně. Usurpátorovi chyběla též pompesnost ve vystupování, srov. Constantiův vstup do Říma roku 357.

Velení vojska svěřil D. N. Procopius Augustus reaktivovaným magistrům Gomoariovi a Alamannovi Agilonovi, praefectem praetorio jmenoval Araxia, Agilonova tchána (oba dobrodružství přežili; dcera Araxiova se jmenovala Vetiana a po brzké přirozené smrti mnohem staršího Alamanna se dala na křesťanskou askesi).

Usurpaci se snažil Prokopios legitimisovat tím, že nosil na rukách tříletou Constantii, postumní dceru Constantia II., a ukazoval se s její matkou a vdovou Faustinou, viz rok 361. Pravnukem Prokopiovým byl Anthemius, augustus na Západě v letech 467-472.

Překvapený Valens zprvu uvažoval o abdikaci, část jeho vojska přeběhla při střetnutí legií u Mygdu na Sangariu na Prokopiovu stranu. Marcellus vytáhl proti Valentovým oddílům pod velením Sereniana do Bíthýnie, porazil je na moři i souši a dobyl Kýzikos, kam se uchýlili. Serenianus unikl, ale byl dopaden a popraven.

Prokopiovi lidé vedení tribunem Rumitalkem/Rhoimétalkés se zmocnili Níkaie, kterou neúspěšně obléhli Valentovi vojáci vedení Alamannem Vadomariem. Valens táhl na Chalkédón a s hradeb mu nadávali do sabaiariů (dle illyrského ječmenného piva sabaia; sabáiárius tedy "pivař/ochmelka"). Rumitalkés při výpadu z Níkaie zahnal obléhatele a byl by se málem zmocnil i Valenty před Chalkédonem, kdyby zavčas neprchl. Valens se vrátil k Ankýře a na pomoc mu z Východu přišel s vojskem Lupicinius. Flavius Arinthaeus/Arinthaios slovně porazil u Dadastany oddíly, jimž velel Prokopiův přítel Hyperechius, bývalý armádní provianťák/apparítor cellae castrensis: vojáci totiž vydali urostlému Arinthaeovi svého velitele sami od sebe. Vzápětí se však Prokopios zmocnil obléháním Kýziku i s penězi určenými k výplatě Valentových vojáků. 

Do konce roku ovládl Prokopios Thrákii a Asianu, v Illyriku zůstal Valentovi věren Aequitius/Equitius. Přes několikeré výzvy odmítl se k Prokopiovi přidat pensionovaný magister Arbitio a vymlouval se na stáří a nemoci; Prokopios tedy dal v Kónstantínopoli vyplenit jeho dům. Na jaře příštího roku Arbitiona snadno přemluvil Valens, aby se k němu přidal a v bitvě pak zběhl k Valentovi i proradný Gomoarios/Gomuarius, srov. rok 350. 

 

21. července další silné zemětřesení s epicentrem při Krétě zničilo definitivně Kýrénu-Claudiopoli, viz rok 262. Městské osídlení jednoho z nejslavnějších hellénských států bylo opuštěno a kraj plně ovládli nomádi. Zároveň pobřežní oblasti východního Středomoří zpustošilo silné tsunami, místy se změnil reliéf pobřeží. Lodi byly mrštěny vítce než tři kilometry do pevniny, v Alexandreji přistály na střechách domů. Statistika celkových obětí ve starém věku při podobných příležitostech vedena nebyla nikdy. Roku 2017 potapěči nalezli ve vodách před tuniským městem Nábul podmořské ruiny, pravděpodobně zbytky staré Neápole, kterou tehdy moře pohltilo. 

 

V Číně 30. března zemřel císař Aj (24) vládnoucí od roku 361, nástupcem jeho bratr S'-ma I/Sima Yi (23) pod jménem Fej-ti/Feidi. Stát, stejně jako za bratra, ovládali prastrýc S'-ma Jü/Sima Yu a generál Chuan Wen/Huan Wen. Roku 369 byl na tažení proti státu Dřívějších Jan/Qianyan ošklivě poražen. Nespokojenost s ním vedla ke spiknutí a sesazení. Generál Chuan šířil zvěsti, že Fej je impotentní popřípadě homosexuální a že jeho dva synové s palácovou milenkou jsou ve skutečnosti děti dvou jeho přátel. Císařovna-vdova Čchu/Chu podepsala příslušný dokument a císař Fej byl na začátku roku 372 sesazen, viz tam.   


***********************************************************
366. 
Ol. 286, 2

677 SE
613 AE
neznámý
a. u. c. 1119
Flavius Gratianus Augustus I (sedmiletý) a Flavius Dagalaifus 

***********************************************************

Flavius Dagalaifus se stal druhým z Germánů s římskou konsulskou hodností, viz roku 362 Nevittu, k tomu rok 360. Z jakého byl národa, známo není. O dalších osudech polytheisty není rovněž nic známo. Srov. v indexu s. v. Gotové, kde mohli Germáni v úřadu consula ordinaria být vyznamenáváni již roku 328, 330 a 334.

Valentův syn Valentinianus (II.) se narodil 14. února t. r., viz rok 375. 

 

Na Západě/řec. en tois hyper tás Alpeis, "za Alpami", Valentinianus I. opustil Mediolanum a usadil se s dvorem v Parisiích/Lutetia Parisiorum. Teprve později sídlil v Augustě Treverorum/Trevery, kde měl dvůr a tím pádem město zůstalo sídelním městem římského Západu až do roku 375.

Ve válce s Alamanny se od začátku roku Římanům nedařilo. Vpadli na území Gallií hned po Novém roce a vypravil se proti nim comes obou Germánií/comes per utramque Germaniam Charietto a comes v haedujském Cabillonu Severianus. Římané přešli po narychlo postaveném mostě kterýsi tok, když byli napadeni a vojsko složené převážně z pomocných jednotek spojenců Alamanny zničeno. Oba vojevůdci padli. Germán Charietto, nevíme, z kterého národa, snad Frank, byl původně prostý bandita, usadil se však v Treverech a sloužil pod Iulianem, jímž byl povznesen na comitu, viz jeho karieru rok 358.

Dagalaifus, jehož z Parisií poslal do pole Valentinianus, neměl proti rozptýleně loupícím Germánům šanci postavit se v bitvě, nebo se mu do ní něchtělo (?). Když se mu nevedlo (už o něm neuslyšíme, zřejmě byl augustem pensionován; srov. rok 362 a 364), velení dostal od Valentiniana magister equitum Iovinus, konsul následujícího roku. Narazil u obce Scarponny/u dn. Dieulouard v Lotrinsku na zástup Germánů, překvapil je a zničil. Uspěl podruhé nad zaskočenými Alamanny, potřetí u Catelaunů/Catalauni, dn. Châlons-en-Champagne, musel s připravenými Germány vybojovat celodenní nerozhodnou bitvu; Alamanné v noci odtáhli a jednoho z králů, jehož jméno historie neuchovala, vojáci kdesi dopadli a přibili na rozsochu/patibulum

Pak se Iovinus vrátil do Parisií, zřejmě v červnu, v době, kdy byla rozradostněnému Valentinianovi donesena i hlava usurpátora Procopia/Prokopia, viz zde níže. Nicméně s Germány pokračovaly potyčky na římském území dále. 

 

Na Východě se na jaře Valens posílený jednotkami Lupicinovými pustil do Prokopia (40). V Lýdii u Thyateir byl Arbitio, jemuž svěřil vedení války, téměř poražen Hormisdem, synem královského exulanta Hormisda, syna perského velkokrále Hormisda II., viz rok 309 a 324, kdyby druhý z Prokopiových vojevůdců, zrádný Gomarios, viz o něm rok 350, byl během bitvy nepřešel vykřikováním augustova jména na Valentovu stranu. V té době byl Valens v Sardech a pak táhl prokopiovcům vstříc. Hormisdás byl ženat s bohatou a vznešenou Římankou a dokázali u Kýziku spolu uniknout zajetí. O jejich osudu není více zachováno, pravděpodobně však byl pardonován a lze spekulovat, zda praef. praetorio na Východě roku 448 Hormisdás byl potomkem naší dvojice a zda do rodiny též patřil Hormisdás, římský biskup v letech 514-523, sám narozen na Západě v Latiu. 

U Nakoleie ve Frygii salutaris/dn. Seyitgazi stály obě armády znovu proti sobě a Valens opět dokázal přemluvit Prokopiovy vojáky, aby svého imperátora opustili: bezprostředně před zahájením bitvy přeběhl k Valentovi Agilo a s ním voje dalších. Dvakrát zrazený Procopius/Prokopios prchl se dvěma věrnými tribuny, ráno 27. května byl jimi spoután, odvlečen před Valentu a okamžitě sťat (podle jiné verse byl přivázán za nohy mezi dva přichycené ohnuté stromy a po perském způsobu roztržen jejich uvolněním; jeho soudruzi prý byli rozřezáni pilou). Prokopiovu hlavu Valens poslal bratrovi Valentinianovi do Trever; za zradu byli popraveni též oba tribunové, asi upálením.

Protector Marcellus, jehož Prokopius, svého příbuzného, poslal, aby obsadil Bíthýnii, se po jeho smrti sám prohlásil imperátorem. Doufal v podporu tří tisíců Gotů poslaných loni na podporu Prokopiovi, ale k tomu se nedostal (ani předtím se Gotové do bojů nezapojili). Velitel Illyrika Aequitius oblehl Prokopiovy věrné ve Filippúpoli a když se dozvěděl o Marcellově usurpaci, vyslal na něho oddíl schopných vojáků. Marcella kdesi dopadli, odvlekli před Aequitia, který ho dal mučit a s komplici popravit. Tak skončila třináctá občanská válka imperiální éry (od 365), viz odkazy na další války tam.

Ještě před smrtí Prokopiovou poslal Valens do Thrákie magistra equitum Victora, rodem Sarmata, aby zjistil, jaká je vlastně situace u Gotů-Tervingů, nechystají-li něco protiřímského. Jejich letitý vůdce, iudex/soudce Athanarich/Athanaricus, držel mír a smlouvu od drtivé porážky svých soukmenovců Constantinem I. roku 332 a ve válce mezi Prokopiem a Valentou se postavil na stranu poraženého, jemuž poslal i pomocné jednotky, viz zde výše a rok následující. O rodičovství Athanarichově viz rok 332+. 

 

Perský vládce Šápúr II. pokračoval v protiřímské agresi. Získával mezi armenskými šlechtici a satrapy oporu a podařilo se mu přesvědčit je, aby odpadli od svého krále Arsaka II. Na podporu svých zájmů poslal do Armenie oddíly vedené Arsakovcem Alanaosanem. Bylo to porušení druhého nisibského míru z roku 363; sami Římané se však drželi dohody, že se do armenských záležitostí vměšovat nebudou.

Brzy na to Peršan falešnými sliby vylákal Arsaka k sobě na hostinu a uvěznil ho. Podle jedné verse mu dal Šápúr/řec. Sapórés vyloupnout oči, zavřít se stříbrnými řetězi na rukách do pevnosti Agabana (podle jiného zdroje Anuš v Chušastánu/Chúzistánu) a tam posléze roku 367 stít; o osudu jeho manželky Farantzem viz rok následující. Arsakova vojevůdce Vassaka Mamikoniana/Bassikia dal Peršan stáhnout z kůže. Podle jiného podání ariánského Arsaka II., syna Tigrána VII. alias Tirana, po nějaké době navštívil jakýsi armenský šlechtic Drastamat. Arsakés při rozhovoru uchopil jeho nůž a probodl se. Na to Armen vyňal dýku z králových prsou a též si vzal život. 

Vládu nad Armenií svěřil Sapórés do rukou eunúcha Kylaka, vojsku velel Arrabannés/Artabannés; armenský kronikář Mosés potentáty jmenuje Merušan a Vahan. Křesťanské Armeny se pokoušel Sapórés marně převést na zóroastriánství. Viz dále rok následující.

 

V Římě došlo za správy městského praefecta Viventia pocházejícího z Pannonie (od roku 365, viz seznam rok 361) k nepokojům. Nikoli pro nedostatek potravin, jak bývalo obvyklé, ale pro sektářské hádky mezi monotheisty. Viventiovy oddíly byly dokonce i s praefectem vytlačeny přesilou fanatiků na předměstí. 24. září zemřel biskup Liberius a o nástupnictví vypukla mezi křesťany pouliční válka: jedni podporovali Liberiova diakona/jáhna Ursicina/Ursina, který byl obcí zvolen biskupem, nikoli však v kostele, a ve funkci byl několik měsíců do následujícícho roku; pravděpodobně náležel do tábora ariánů. Na jeho straně stála velká část kléru a prostí věřící. Římské události byly první křesťanskou sektářskou válkou dějin. 

Jeho nesmiřitelným soupeřem byl Damasus podporovaný příznivci protiliberiovského papeže Felika II. a vyššími vrstvami monotheistických Římanů, též gladiátory. Když se dal Damasus, příznivec Athanasiův a níkajského vyznání, 1. října také zvolit biskupem, vypukly krvavé pouliční bitky, které správa Města nedokázala zkrotit (podle jiné verse se dali vůdcové zvolit svými lidmi současně ve dvou různých kostelích). Ursinovci tvrdili o Damasovi, že vraždil a že měl milenky mezi vdanými ženami a podobné věci, což v době, kdy ještě dávno nebyl nařízen celibát (jehož však byl zastáncem), nebylo až tak závažné obvinění. V Sicininské basilice ("kde je shromaždiště křesťanského rítu," specifikoval senátorský historik Ammianus Marcellinus) bylo nalezeno 137 zavražděných věřících; z kterého tábora, nevíme. Nicméně praefectus Urbi Viventius exuloval Ursicina do Gallií.

Odtamtud se brzy vrátil a nepokoje vypukly nanovo. Teprve roku 378 byl Ursicinus odsouzen církevní synodou a damasovci získali v Římě navrch. Damasus byl v úřadu do své smrti 11. listopadu 384, Ursicinus zemřel někdy začátkem vlády Theodosia I. • Liberius přeměnil sídlo rodu Sicininů (žádná souvislost se starým rodem Siciniů) na kostel a proto se též zprvu označovala stavba za Liberianum; dnes Basilica di Santa Maria Maggiore. O zásluhách Damase o výzdobu rozsáhlých římských katakomb a podporu kultu mučedníků, "Kristových vojáků/milites Christi" viz v indexu s. v. křesťanství. 

 

V Lampsaku konali sedm let po synodě v Seleukeji Tráchínské vůdcové makedoniánů sněm. Konstatovali, že ariáni Akakios Monofthalmos a Eudoxios byli biskupství v Kaisareji palaistínské a v Antiocheji zbaveni seleukijskou synodou oprávněně, k žádnému sblížení s ariány nedošlo. Valens dal jmenovat kónstantínopolským biskupem Eudoxia, který byl předtím v Antiocheji/Orontem, v Kýziku Eunomia, Aetiova písaře a dal vyhnat makedoniána Eleusia. Lidem ale Eunomios nevoněl a tak odešel do Kónstanínopole a žil u Eudoxia.

 

Eudoxios však nepřijal exkomunikovaného Aetia zpět do církve, jak ho žádal Eunomios, a to je rozdělilo. Od eunomiánů odešel Theofronios z Kappadokie a Eutychios, od makedoniánů Eutropios a Karterios. Od všech vznikaly nové skupinky/křesťanské sekty. Roku 370 arián Eudoxios pocházející z obce Arabissus v Malé Armenii (dř. Kappadokie)/dn. Afşin v TR, zemřel. Byl biskupem v Germanicii, Antiocheji a Kónstantínopoli, několik let žil v nepřízni Constantia II., ale roku 360 vzat na milost a jmenován hlavou křesťanů v Novém Římě.

Nástupcem zvolili ariáni Démofila, níkajští Euagria. Nové sektářské nepokoje uklidňovala armáda, o čtyři roky později Valens Euagria vyhnal do exilu a ten brzy na to zemřel. Podle jiného zdroje se do funkce v Kónstantínopoli vrátil roku 379 na přání Theodosia I. a až pak rok na to zemřel.

Jiný Euagrios byl presbyterem n. biskupem v Antiocheji Syrské v letech 388-392, ve své vlasti. Jako jeden z mála východních církevních hodnostářů uměl latinsky a sloužíval jako vyslanec na západ, přeložil biografii erémíty Antónia. Syn Pompeiana byl sourozencem Mikkalovým, správce Thrákie roku 362, a Olympiovým. Patřil mezi Libaniovy žáky a stýkal se s Hierónymem. Další Euagrios byl církevní činovník, žák Grégoria z Nazianzu, který ke stáru odešel jako mnich do egyptské pouště; zván bývá Pontský/Pontikos, neboť se narodil v Iboře na Helléspontu.

 

V Číně buddhistický mnich Jüe-cun/Yuezun začal východně od města Tun-chuangu/Dunhuang na sv. dn. provincie Kan-su ležícím na Hedvábné cestě naplňovat svou visi o sídle s tisícovkou Buddhů. V lokalitě dnes známé jako jeskyně Mo-kao/Mogao poblíž města vysekal do pískovcového srázu nad řekou Jü-lin/Yulin jeskyni. Do 14. století zde vznikla tisícovka jeskyň se sochami a malbami. Zachovalo se jich 735, z nichž téměř pět set je zdobeno. Většina pochází z let c. 618-718 z éry dynastie Tchang. Vedle buddhistických themat zde dávali též zpodobňovat své ženy místní dynastové, též krajinky. V jeskyni č. 17 bylo nalezeno sedm tisíc rukopisů i s nejstarší známou tištěnou knihou z roku 868 (Diamantová sútra); viz v idexu s. v. knihy.

 

***********************************************************

367. 
Ol. 286, 3

678 SE
614 AE
neznámý
a. u. c. 1120
Flavius Lupicinus a Flavius Iovinus

***********************************************************

Na Východě na jaře vytáhl Valens na Goty, aby se pomstil za jejich podporu Prokopiovi, viz rok předešlý. Praefectus praetorio Auxonius organisoval zásobování výpravy: loděmi dopravil proviant po moři do dunajského ústí do římských pevností v provincii Scythia. August překročil Dunaj z pevnosti Dafné u města Transmarisky/dn. Tutrakan v BG po Constantinově kamenném mostu, viz roky 324 a 328, a Římané táhli na Goty-Tervingy, začátek Valentovy první gotské války (do 369). Tradovalo se, že arián Valens nutil k vojenské službě též mnichy a kdo se z nich nedal odvést, toho vojáci seřezali.

Athanaricus/Athanarich se svými lidmi prchl do hor/montes Serrorum, zřejmě do Karpat, magister Arinthaeus pozajímal se svými jednotkami už jen opožděné civilní uprchlíky. Bez bitvy se Valens, který vypsal odměnu za každou gotskou hlavu (!), v létě vrátil zpět na římský břeh a usadil se v Marcianopoli. V Kónstantínopoli 4. července padaly nezvykle velké kroupy, ale nic zlého se nepřihodilo.

 

Perský král Šápúr vpadl s armádou do Ibérie proti prořímskému králi Sauromakovi II. (vládl c. 361-378?). Král před přesilou prchl a a Sapórés dosadil na ibérský trůn jistého Aspakúra (II.). V Armenii Sapórovi lidé Kylakés a Artabannés oblehli pevnost Artogerassu/arm. Artager, v níž skrýval umučený Arsakés II. poklady a rodinu.

Chtěli vdovu Farantzem vylákat a požádali o rozhovor s ní uvnitř hradeb, aby kapitulovala. Když jim líčila svůj a manželův hrozný osud, properští kolaboranti změkli, dali se na stranu armenskou a v nočním přepadu v čele hradní posádky pobili a zahnali obléhatele; viz ovšem rok následující. Podle jiné verse však posádka pevnosti zradila a královnu s poklady Peršanům vydala.

Šápúr do Armenie delegoval jistého Merušana, jemuž dal za ženu svou sestru jménem Ormesducht. Merušan/Mehružan vedle likvidace armenského odporu ničil též křesťanské kláštery, knihy a kněze. Arsakův jediný syn Papa (Papas, Pap) pak unikl na římské území a setkal se s Valentem v Marcianopoli uprostřed jeho války s Goty. Proto se Valens rozhodl pro rychlý smír s Germány, viz následující rok.

Papa pak pobýval v Neokaisareji v Polemónském Pontu. Provinční vojenský velitel Terentius ho brzy uvedl zpět do Armenie, ale vládl do roku 374 bez královských insignií, aby Peršané nemohli poukazovat na porušení mírové smlouvy z roku 363. Viz dále roky následující.

 

Na Západě magister Iovinus porazil v Galliích Alamanny a vyhnal je zpět za Rýn. Netrvalo však dlouho a byli zpět: napadli a vyplenili Moguntiacum/Mainz (nebo až začátkem 368? viz). Valentinianovým agentům se podařilo přemluvit osobního strážce Vithicabia, jednoho z vůdčích alamannských velmožů a odpůrce Říma, syna Vadomariova, aby svého pána zavraždil. Náladu mezi odbojným národem atentát nezměnil a po celou zimu 367-368 chystal Valentinianus výpravu na definitivní pokoření alamannské kmenové konfederace.

Na tažení proti Germánům stihla Valentiniana záhadná choroba a musel myslet na nástupce. Dvůr měl favorita v magistrovi memoriae Rustikovi Iulianovi, člověku prý krvelačném, důstojníci v přísném comitovi gardy Severovi.

Valentinianus se však pomocí léků uzdravil (to již podruhé, srov. rok 364) a stále ještě sláb oznámil 24. srpna s podia nastoupené armádě před městem u Ambianů/ad Ambiánós, dř. Samarobriva, dn. Amiens, že si bere za spoluaugusta nezletilého Gratiana (8). D. N. Flavius Gratianus Augustus, nejstarší syn Valentinianův, se stal třetím augustem a povětšinou žil v Treverách. Za vychovatele dostal gallorománského literáta D. Magna Ausonia z Burdigaly (nebo Decia M. A.), který chlapce doprovázel i do pole.

Ausonius pocházel z rodiny římského lékaře Iulia Ausonia a vznešené Haedujky Aemilie Aeonie (c. 310-c. 394, srov. rok 393, o rodičích viz rok 337). Vyučoval řečnictví a grammatice a na Valentinianově dvoře se zamiloval do jisté Bissuly, zajaté Alamannky (byl vdovcem po mladé ženě ze senátorské gallorománské rodiny a otec tří dětí). Císař mu ji daroval, Ausonius se s ní oženil a žil s ní v Itálii až do smrti Gratianovy; roku 378 se stal praefectem praetorio per Gallias a rok na to konsulem. Uznání se mu dostalo též od Theodosia a lze předpokládat, že vyznával Ježíše, ale polytheismus respektoval; popřípadě tomu bylo naopak.

Ausoniovým důvěrným přítelem byl Latinus Pacatus Drepanius, žák snad burdigalské řečnické školy. Jeho chvalořeč na Theodosia po jeho vítězství nad Mágnem Máximem v římském senátu, kterou přednesl roku 389 při návštěvě augusta ve Městě, je vynášena za své mistrovství v kategorii pozdněřímských panegyriků/panegyricus Latini Pacati Drepanii Theodosio Aug. dictus. S dobovou podlézavostí se nestaral o fakta, ale o jazykovou čistotu skandálních nehorázností: "Pouze ty, Auguste, jako jediný, pravím, jsi dokázal z těch, kteří dosud vládli, žes principem." 

 

Když se císař s dvorem stěhoval z Ambianů do Augusty Treverorum/Trevery, dorazila zpráva o katastrofě v Británii. Attacottové, Piktové a Skotové totiž vpadli na jih do římské části ostrova. Zabili comita maritimi tractus Nectarida, tedy velitele britského přímoří, a na hlavu porazili duka/dux Fullofauda. Římské provincie na ostrově byly v tom okamžiku snadnou kořistí. Ve stejném okamžiku plenili pobřeží na severu Gallie Sasové/Saxones a Frankové.

Proti ostrovním barbarům poslal Valentinianus comita domesticorum Severa, od nyní magistra peditum, ale ten barbary nedokázal zastavit. Neuspěl ani Iovinus. Byl rychle zpět a žádal posily. Valentinianus chtěl osobně vyřešit alamannskou otázku a tak na ostrov poslal ve válkách osvědčeného comita rei militaris Theodosia, otce budoucího stejnojmenného císaře, aby se Keltům z kalédonského severu postavil.

 

V Římě po Viventiovi správcoval Vettius Agorius Praetextatus (viz rok 364, roku 384 zemřel v úřadu praefecta praetorio pro Itálii). Po krvavých nepokojích minulého roku nařídil zrušit balkony/maeniána (srov. censuru C. Maenia roku 318- a jeho stavby kolem Fora), které nebyly povoleny již velmi starými zákony a oddělit zdi soukromých budov od chrámů. Roku 389 edikt Valentiniana II., Theodosia I. a Arcadia nařídil totéž v Kónstantínopoli s tím, že domy přiléhající k sakrálním stavbám musejí být zbořeny. Od Praetextata pochází výrok dokumentující velkou moc křesťanské církve ve Městě, když žertem řekl, že se stane okamžitě křesťanem, bude-li mít moc a bohatství římského biskupa.

 

Na Kypru v Kónstantii/staré Salamíně nastoupil episkopát hellénisovaný Žid Epifanios z Eleutheropole/Baitogabra, dnes u Bejt Guvrim (c. 50). Mládí prožil mezi egyptskými mnichy, roku 335 založil ve své domovině sám klášter. Pevný zastánce níkajské víry proslul jako bojovník proti haeresím všech kulérů, proti nimž sepsal řadu spisů. Svou poslední ideologickou bitvu vybojoval s Ióannem Chrýsostomem, biskupem kónstantínopolským, ale jeho exilu se nedočkal; zemřel roku 403. 


***********************************************************
368. 
Ol. 286, 4

679 SE
615 AE
neznámý
a. u. c. 1121
D. N. Flavius Valentinianus Augustus II a D. N. Flavius Valens Augustus II

***********************************************************

Na Západě na jaře, v době, kdy křesťané slavili jakýsi svátek, přepadl Rando, jeden z alamannských králů, nestřežené Moguntiacum/Mainz, vyloupil ho a odvedl obyvatele do zajetí, srov. rok předešlý. Valentinianus ležel táborem v Treverech, odkud vzápětí vytáhl s Gratianem v čele italských a illyrských legií pod comitem Sebastianem, magistrem Iovinem a Severem, magistrem peditum. Překročil Rýn a v lokalitě Solicinium, dn. možná Schwetzingen nebo Sulz am Neckar/lat. Nicer (obě v Bádenu-Württemberku), spojené Alamanny Římané s velkými ztrátami porazili. Alamannskou moc to však nezlomilo a na zimu se Valentinianus s Gratianem vrátili do Trever.

 

Theodosius se v Británii vylodil s jednotkami Batavů, Herulů a se dvěma legiemi. Vyhnal loupící briganty, o žádné polní bitvě zprávu nemáme. Z Londinia obnovoval řád v rozvrácené zemi, dnešní jižní Anglii, novým vicariem diecese jmenoval Civilia a dalším vojevůdcem/dux Dulcitia; viz rok následující. 

 

Na Východě v gotské válce Valentově velká povodeň na Dunaji zabránila Římanům rozvinout operace proti Gotům-Tervingům. Většinu léta až do podzimu přečkal augustus s jádrem armády v polním ležení u jakési karpské vsi. Věnoval se obnově starého a budování nového opevnění v dolním Podunají a s podzimem se vrátil na římský břeh, aby přezimoval v Marcianopoli/Markiánúpolis, dn. Devnja poblíž Varny v BG, v sídelním městě Druhé Moesie. V provinciích konal odvody, upřednostňoval mladé vojáky-nováčky před reaktivací veteránů. Pokud provincie nebyla s to postavit do pole vojáky, vybíral daň osmdesát aureů za muže.

11. října zničilo zemětřesení Níkaiu, jedenáct roků po Níkomédeji.

 

V Armenii dobyli v době kolem zimního slunovratu Peršané pevnost Artogerassu/Artager a s poklady odvlekli královnu-vdovu a matku Papovu Farantzem, dceru Andokovu (z řec. "Antiochos"), viz rok předešlý; už o ní nebude slyšet. Papa s Kylakem a Artabannem prchli předtím do hor na hranicích s Lazikou/dř. Kolchis. • Farantzem, šlechtična vyhlášená krásou, byla manželkou velmože jménem Gnel, nevlastního synovce Arsaka II. Do ní se zamiloval Tirit, Gnelův příbuzný, jak vyprává kronikář Mosés, a pomluvil Gnela u Arsaka, že usiluje o vládu. Arsak lest neprohlédl a dal Gnela odstranit. Když pak Tirit žádal o svolení oženit se s vdovou, Arsakovi došlo, že naletěl. Tirit prchl, byl však vojáky lapen a popraven. Arsak se pak oženil s Farantzemou sám, asi po smrti své hellénské manželky Olympiady, srov. jejich příběh roku 351.

 

V Římě za správy městského praefecta Q. Clodia Hermogeniana Olybria (do srpna 370, o jeho rodině viz rok 351) milujícího divadlo a sex děsil aristokraty praefectus annonae a od roku 370 vicarius, tedy "vicepraefekt" Maximinus, rodem Karp ze Sopian/dn. Pécs v pannonské provincii Valerii. Nejpřísnějšími způsoby vyšetřoval obvinění z čarodějnictví, černé magie a cizoložství, tehdy již zločinu, která obvykle končila vynesením rozsudků smrti, v mírnějším případu exulováním, například do Británií nebo na jadranský ostrov Boae n. Boa/dn. Čiovo (z "caput Iovis"?) před Splitem v HR.

Olybrius, ač sám aristokrat, nicméně křesťan, nijak nezakročoval, Maximinus měl podporu i Valentinianovu, který ho roku 371 povolal ke dvoru a jmenoval praefectem praetorio Gallií; v této funkci ovládal "domácí politiku" velké části Západu do roku 376.

Bezprostřední nástupce ve vikářství římském Ursicinus roku 371 byl příliš mírný a brzy ho nahradil Simplicius z Emony/Aemony, dn. Ljubljany, který pokračoval v Maximinově kursu. Maximinus se Simpliciem byli popraveni po nástupu Gratiana na trůn. Valentinus, bratr Maximinovy manželky a pocházející rovněž z Valerie, který byl za jakýsi zločin exulován do Británie, kul jakési pikle proti comitovi Theodosiovi, za což byl předán s částí spiklenců katům.

Stejně jako v tomto případě, též v naprosté většině zločinů líčených římskými historiky od Tacita po Ammiana Marcellina se o skutcích a záměrech dovídáme jen rámcově. Tak namísto vylíčení Valentinova spiknutí a jeho cílů, napsal historik-literát Marcellinus: "Hodně si toho tajně i otevřeně obhlížel. S rostoucí nadutostí z nesmírné chtivosti lákal exulanty a vojáky sliby lákavých odměn za činy vzhledem k té době odvážné."

 

 

***********************************************************
369. 
Ol. 287, 1

680 SE
616 AE
neznámý
a. u. c. 1122
Flavius Valentinianus Galates a Flavius Victor 

***********************************************************

Na Západě Římané posilovali opevnění podél Rýna až k moři a dokonce jednu pevnost za ním na vrchu Pirus (kdesi u Heidelbergu?). Na alamannské protesty a varování nebrali na rozkaz Valentinianův Římané ohled, takže Germáni stavbu přepadli, zaskočené vojáky pobili i s provinčním armádním velitelem Aratorem a jeho nástupcem Hermogenem.

Podél Rýna a Dunaje budovala armáda pevnůstky zvané burgi/sg. burgus (slůvko germánského původu, srov. však řecké pyrgoi/strážní věže). Různě vysoké čtverhranné zastřešené stavby byly obklopeny palisádovým valem eventuálně opatřené věžemi v rozích a s příkopem kolem opevnění. V okolí burgů stávala vesnická sídla nebo villy, pevnůstky střežily komunikace a přístavy. První burgy dávala stavět armáda za Constantina I. v pannonské části Dunaje.

V Galliích se rozšířil po venkově banditismus a kromě loupení briganté své oběti vraždili. Tak zahynul mimo jiné tribun augustových stájí/tribunus stabuli Constantianus, bratr Cerialův a Iustiny, manželky Valentinianovy. 

V Británii Theodosius vrátil pod římskou moc území severně od Londinia, někdy za Constantina I. přejmenovaného na Augustu (a obyvatelé na Augustenses), zemi až po dn. Skotsko. Obnovoval pevnosti a restituovaná severní provincie mezi Hadrianovým a přibližně Antoninovým valem dostala jméno Valentia. Potlačil vzpouru jistého Valentina n. Valentiniana, švagra Maximinova, obávaného vicaria v Římě, srov. rok předcházející. Valentinus byl na ostrově ve vyhnanství a o spiknutí se dozvěděl Theodosius od zvědů a udavačů. Když se úspěšný Theodosius vrátil na pevninu, Valentinianus Theodosia, dosud comita rei militaris, povýšil namísto Iovina na magistra equitum. 

 

Na Východě Valens na nové výpravě proti Gotům prošel levobřežní Dákií až k poslednímu z ramen Dunaje. Zde po lodním mostě postaveném u Novioduna/N. ad Istrum, dn. Isaccea v RO, tedy nikoli po kamenném Constantinově, přešel z římské provincie Scythia do Skythie Svobodné ovládané již po jedno století Goty. Římané kdesi na území dn. Moldovy v bitvě porazili Goty-Greuthungy vedené soudcem-králem Athanarichem a armáda pronásledovala Germány ukrývající se v bažinách delty. Valens odešel přezimovat do Marcianopole a poslové vyjednávali podmínku míru.

Poněvadž Athanarich prohlašoval, že otci kdysi přísahal, že nikdy nevkročí na římské území, setkali se Valens s králem osobně na člunu uprostřed Dunaje: dohodli svobodný obchod mezi říší a Goty, kteří za války s Římany přišli o tři úrody po sobě, a dodávky gotských vojáků za poplatek, tedy žoldnéře pro římskou armádu. O pravidelném římském tributu/řec. foros, eisforá již pravděpodobně nebyla řeč.

Tím skončila Valentova první gotská válka vedená od roku 367 a augustus se asi vrátil do Kónstantínopole: Říman sice triumfoval, gotské sousedy však oslabil v době, kdy se z dolního Povolží rozjeli na západ Hunnové, a naladil Germány tak, že se mu stanou do deseti roků osudnými. O Hunnech a jejich možnostech tehdy ovšem ve Středomoří nevěděl nikdo nic.

Novým praefectem praetorio jmenoval po smrti Auxoniově právníka Flavia Domitia Modesta (do roku 377), rodem pravděpodobně Araba, který si za Constantia II. udělal jméno jako přísný vyšetřující soudce ve Skythopoli vynucující mučením přiznání v aféře kolem praktikování černé magie, viz rok 353. Přítel Libaniův, praefectus urbi Kónstantínopole v letech 362-363 a cos. 372 přešel za Iuliana od křesťanství zpět k polytheismu, za Valenty opět ke křesťanství, a ovšemže k panovníkově ariánství. 

V Kónstantínopoli dokončil Flavius Domitius Modestus nyní v praetorském úřadu práce na rozsáhlých cisternách, které zahájil ve své praefectuře urbi za Iuliana v letech 362-363 podle plánů architekta Helpidia, cisterna modestiaca.

 

Po gotském míru v létě vyslal Valens magistra Arinthaea/Arinthaia, aby potvrdil na armenském trůnu Papa, syna zavražděného Arsaka II., viz roky předešlé. Šápúr II. v čele armády rovněž vytáhl do Armenie a zemi ošklivě poplenil. Papovi se opět podařilo uniknout k Římanům, viz následující rok, když po intrikách Šápúrových dal zavraždit Kylaka a Artabanna a hlavy poslal perskému vládci. Šápúr si přes posly stěžoval u Valenta proti římské intervenci v Armenii, ale Valens neustoupil a Papu podržel, viz rok následující.

 

V Syrii v okolí Apameie řádili někdy v této době bandité, jimž se říkalo maratokúprénové/snad od aram. "jeskynní vesnice" (marata+kapra). Obírali a vraždili bohaté, dokonce pracovali v převlecích a vydávali se za císařské úředníky, aby snadno vnikli do vill provinčních elit. Řádění klanu byl učiněn rázný konec: všichni byli zlikvidováni a pobiti i s dětmi.