Kóan, jap. mýthický císař§ 477

koberec§ viz pod nábytek

Koblenz§ viz Castellum apud cónfluentés 

Kobón z Delf, zkorumpovaný delfský předák, syn Aristofantův§ 491

kobylky, řec. arkis, lat. locusta, hlad z nich, první případ zapsaný§ 157 (v Číně), 125 (Numidie a provincie), 62+ (sever. Mesopotamie) 
Mračna kobylek jsou pro suché oblasti dvojí katastrofou. Kromě toho, že rychle spasou veškerou zeleň, svými hnijícími těly otravují chabé zdroje vody, povrchové i studny. Páchnoucí břečka není konsumovatelná ani velbloudy. 

Kočinčína§ viz Vietnam

Ko-čoson§ viz Čoson

Kodros z Athén, k.§ 776, 700, 675, 650, 640 
Kodros z Efesu, tyrannobijec§ 324

Kóés z Mytilény, tyr., též Kóos§ 512, 499

Kófén, Kófés, m. a ř. v „Indii“, země Kóféné, čín. Ťi-pin (Jibin), později Kao-fu (Gaofu), dn. Kábul se širokým okolím ve vých. části AFG§ 327, 323, 303, 206, 75, 55
Afghánské etymologie Kábul se vztahují na pověst o jistém sultánovi, který chtěl přes mělké jezero na ostrov, kde hrála kouzelná hudba, a poddaní mu vystavěli z rákosí chodník: káh-pul, „slaměný most“. Podle jiné islámské pověsti je v Kábulu pochován Kábil, bibl. Kain, který s bratrem Hábulem (Ábelem) město společně založili a dali mu do jména každý po slabice. 

Kógen, jap. mýthol. císař§ 477

Kogurjo, Goguryeo, severní království v Koreji v éře tří království s centrem jižně od Pchjongjangu; zakladatelem princ Čumong/Jumong z Bujo/Buyeo§ 105, 57, 37, 18-, 53+ 

kohout, alektryón/gallus, kohoutí západy§ viz hry, hasard a kapoun 

Koilaletové, Koilaletoi i -létoi, thr. nárůdek§ 21+

koiné eiréné, tj. společný, vzájemný, všeobecný mír§ viz eiréné

koinon, tj. společné (zájem, stát), spolek, tradiční forma hellénského federalismu, viz pod jednotlivými geografickými pojmy (koinon tón Boiótón, tj. spolek Boiótů hledej pod Boiótie atd.), profesní spolky, cechy, viz pod daně, herci a hry olympijské. Ranou podobou federalismu jsou náboženské spolky, amfiktyonie, srov. tam. O náboženském koinu Makedonců viz pod Obraz o konci Makedonie.

V novověku na koina navázali federativní Spojené státy Ameriky (USA), Mexika, Brazilie, konfederace Švýcarů, totalitární Sovětského svazu, Jugoslávie atd. Vyššího typu je státní konfederace Evropských společenství, která vyšla z Evropského hospodářského společenství založeného v Římu, tzv. římské dohody, 25. března 1957 Německem, Francií, Itálií, Belgií, Nizozemím a Lucemburskem.

Nejdelší státní unie v historii je zřejmě křesťanská římská říše, tradičně označována za německou. Trvala od roku 800 resp. 962 do 1806. Roku 1789 byla volným konfederačním svazkem tří set států a státečků, z nichž osmdesát nemělo plochu šesti set kilometrů čtverečních.

Druhou je polsko-litevská, která na různých úrovních, od personální po federační trvala od roku 1386 do rozpadu Polska během tzv. druhého a třetího dělení v letech 1793 až 1795. V druhé polovině čtyřsetleté státní unie převládla moc polské vládců a šlechty, prvním společným panovnickým rodem byl litevský Jagiello. 

koinon synedrion, viz synedrion

Koinos z Makedonie§ 1. 770, 742, k. Makedonů; 2. Alexandrův spolubojovník, 331, 328, 326, 325; 3. s. Polemokratův, stratégos a satr. v Súsiáně, 326, 325 - 323, 321 

Kointos, řec. podoba lat. Quintus

Kointos z Athén§ arch. 56

Koilé Syriá, tj. Údolní Syrie (srov. dnešní arab. al-Biká'/al-Biqá' či Beká, „Nížina“), země mezi Libanem a Antilibanem, pozd. celá již. vnitřní Syrie s Palmýrou-Tadmórem až po Eufrátés§ 333, 301, 300, 284, 219, 221, 202 - 200, 195, 175, 173, 171, 169, 168, 166, 163, 147 - 144, 139, 103-101, 34, 32; srov. i pod Syriá, Libanos, Damaskos atd.

Sídelním m. Damašek, nejdůležitější kultovním mí. Báalbek-Héliopolis u pramenů řeky Lítání v dn. Libanonu (řec. Leontés), jehož sugestivní stavby přesahující terén až o čtyřicet metrů však pocházejí až z císařské doby (Iovův chrám se sloupy z asuánského granitu vysokými 23 metrů z dob vlády M. Antónina Pia, resp. za něho dokončený; seleukovská satrapie - původně jedna, později rozdělena na čtyři.

Koiranos z Beroie, Alexandrův výběrčí daní pro Foiníkii (telónés, forologos)§ 331

Koiranos, stoik žijící v provincii Asia§ 62+

Koiratadás z Théb, kondottiér§ 408, 400

Kókalos, k. Sikánů§ viz pod Kamikos

Kokkón z Býzantia, autor komédií§ 162+

kolaboranti, prořímští v hellénském světě§ 201 a dějiny po roce 215 pass.

Kólaios ze Samu, údajně první z Hellénů, který se po moři dostal za Gibraltar§ 635

Kolchis, ass. Kulchai, pobř. země na jihových. Pontu Euxeinu, dn. pobř. část Gruzie včetně Adžárie, v římské době Laziké, lat. Lazica§ 766, 750, 744, 550, 324, 111, 86, 83, 71, 66, 64, 48, 47, 35-, 41+, 62+, 139+  

Koliové, Koli, árjský klan na sev. IND§ 600

Kollytos, démos ve východní Attice§ 552, 487

Koloé, jezero v Lýdii u Sard, předtím Gýgaiá, dn. Mermere§ 229

Kolofón, m. v Iónii§ 716, 617, 650, 570, 475, 427, 409, 400, 325, 323, 311, 300, 250, 200, 191-190, 131, 86, 85, 18+, 49+  
V klasickém období byl K. znám luxusním životním stylem, bohatými občany, ale jinak slabými, kteří se nadvládám nijak neprotivili (Lýdové, Peršané). 

Kolofón, mí. v Attice (?)§ 376

Kolónai, m. v Tróadě§ 476

kolonisace, apoikisace, „velká“ hellénská („druhá“), kolonie§ 756 a viz jednotlivé osady, půda, daně, kléros, katoikie, apoikie, epoikie, epiktísis, oikistés.
Koncem 4. století se v Athénách povídal v blíže neznámé souvislosti vtip o Keu: prý na ostrově měli zákon, že muži dosáhnuvší věku šedesáti let museli vypít bolehlav, aby bylo dost potravin pro všechny. Státní přemnoženost všude jinde (a dříve v 8. st.) řešili právě kolonisací (?).

Skutečné důvody nelze zřejmě generalisovat: tři hlavní vlny hellénské kolonisace Středomoří a Východu byly směsí obchodních a náboženských důvodů, snaha zbavit se určité části obyvatelstva, individuální nápad a akce, vše zřejmě nikoli pro přebytek populace; v hellénismu přibyla bezvýchodnost a nouze v mateřských hellénských oblastech, útěk před politickými protivníky a Římany.

Nicméně v 8. století („velká“ kolonisace) skutečně tradiční hellénské oblasti zažívaly populační explosi. Hellénové také nepraktikovali právo prvorozeného syna na všechno, primogenituru/ta prótotokia, ale dědictví si rozdělovali všichni synové poměrně. Zvyk umocňoval chudobu (srov. například u nepálských Šerpů, u nichž ještě v padesátých letech 20. století dědil mladší syn více než prvorozený).

Hellénská aristokracie neuznávala obchod, leda pro získání věcí pro sebe sama, nikoli pro obživu. Proto šlechtici neznali investice a jejich životní filosofie obchodem pohrdala. Obchod však od 6. století aristokratickou moc zlomil a začal se dít i v zájmu státním, byl jedním z motorů demokratisace hellénského světa. Aristokraty zbavili moci tyrannové, je oligarchové, kteří namísto šlechtické eunomie přišli s ísonomií, rovností před zákonem.

Foiníčané byli staršími kolonisátory než Helléni, ale jejich hybným momentem byl právě business. Hledali na západě Středomoří místa vhodná pro budování přístavů a chráněné obchodní osady/emporia. Helléni naopak vyhledávali především lokality s dobrou půdou, kde mohl vzniknout nezávislý stát schopný se uživit. 

Hellénský městský stát byl v neustálém napětí vůči okolí (nepřátelství) a uvnitř, staseis, které lehce přecházelo do násilí skupinového i sólového, revoluce. Výsledkem válek a občanských rozbrojů byl svět plný exulantů všeho druhů, nespokojenců, „revolucionářů“, žoldnéřů, a tedy také kolonistů.

Strach z revolucí a válek se sousedy byl zřejmě otevíracím mechanismem k hellénistickému (a římskému) universalismu mnohem silnějším než vzory orientální despocie (Mesopotamie, Persie). 
Poprvé kolonisovali na území Evropy Peršané po roku 517 na Samu, když se zbavili Maiandria, viz tam, a pobily velkou část ostrovanů. Pravděpodobně poslední hellénskou "kolonisací" byl roku 51 skutek C. Iúlia Caesara, který mezi pět tisíc vysložilců, které usadil v Cómu, poslal též pět set Hellénů (nevíme, jakého původu), viz pod Cómum.

kolonisace, hellénská východu, „třetí“ (antigonovská, v seleukovské říši a v Anatolii, druhou „kolonisaci“ Mesopotamie viz tam); o kolonisaci srov. také pod přesídlení, půda, daně§ 343, 316, 308, 292, 289, 282, 208, 167, 166, 129

Seleukos I. Níkátór na počest svého otce založil jedenáct Antiochií, své matky pět Láodikejí, devět měst pojmenoval po sobě, tři po své první manželce Apamě a jednu Stratoníkeiu. Jiný pramen praví, že dohromady „založil“ na 75 měst. Jeho syn a další potomci v dílu pokračoval a nápisy z Magnésie na Maiandru ukazují, že pojítka i s takovými oblastmi jako Persie (Antiocheia), okolí Perského zálivu/Rudého moře (Seleukeia), Súsiana (Seleukeia, Apameia), Mesopotamie (Seleukeia na Tigridu) byly živé nejméně za Antiocha iii. Tehdy odcházeli do Asie mimo jiné Kréťané. Jádro seleukovské armády netvořili žoldnéři a spojenecké oddíly, ale oddíly osadníků-katoiků, a to až do konce seleukovské vlády v horních satrapiích.

Pozoruhodný je údaj čínského cestovatele Čang Čchiana (pinyin: Zhang Qian), který o středoasijské Baktrii (Ta-sia) koncem prvního století př. n. l. říká, že tam žilo nejméně jeden milion lidí. To by mimo jiné ukazovalo na velmi účinnou hellénistickou kolonisaci východu seleukovské říše. Viz pod Baktrie, otroci počty obyvatel.

Jednorázově byla největší kolonisační akcí výzva Tímoleonta Hellénům v mateřské Helladě osídlit Syrákúsy a Sicílii. Přišlo prý na šedesát tisíc lidí. 
Málo se ví o římské „kolonisaci“ Střední Asie, tedy o osudu tisíců zajatců, které na hranice s útočícími nomády uklidili Parthové, viz pod Čína. V tropech žádná osada v hellénském a římském věku obydlena nebyla, kromě emporií v Indii. Nejstarší osady v tropech tak zřizovali až Portugalci. Na Kapverdech (pro Hellény snad Gorgady, kde Perseus zabil Gorgó), do té doby neosídlených a objevených roku 1456 plavcem v portugalských službách Antoniem de Noli z Janova byla na Santiagu, největším z ostrovů souostroví, založena roku 1462 objevitelem první stálá evropská osada v tropech Ribeira Grande, "Velké údelí", pozdější Cidade Velha (do roku 2005, pak návrat k původnímu jménu). Dlouho byla významnou adresou jako překupní stanice v obchodu s otroky. 

Pozoruhodnou kapitolou světových dějin se stává dosud obecně nepřijatý objev čínské „kolonisace“ Austrálie a Ameriky. Během výprav Čeng Che v letech 1421-1423, viz pod loďstvo, zůstávaly mnohdy tisícové osádky ztroskotavších lodí na místech. Buď vymřely, nebo se po vyvraždění mužů spojily ženy z lodí s domorodci (N. Zéland), nebo se mírově asimilovaly (lokality v Americe).

Nejrozsáhlejší kolonisační vlnou bylo století před první světovou válkou, kdy Evropu ve směru Amerika opustily na 44 miliony lidí. Jenom z Bremerhaven odpulo v letech 1830-1974 přes sedm milionů lidí, z toho asi 3,7 milionů Němců. V Americe bylo už roku 1776 na tři sta tisíc Němců, většinou jako námezdní zemědělští dělníci. Dnes odvozuje každý šestý Američan, největší podíl, svůj původ z Německa.

Kolonisovali již Assyřané. Na dobytých územích zakládali trvalé tábory s veterány, chalsu, a kolonie, wubártum, ubártum, které neměly pevnosti. Slovo BYRT´, bírtá, aramajsky znamená „pevnost“, stejně jako assyrské bírtum (na rozdíl od álum, město, kde žili „civilisté“, v bírtu města byl garnison), srov. hebr. bírá.

Originálně se strojila v novodobých dějinách kolonisační lákadla, něco, čím se starý věk nezabýval. Edward Gibbon Wakefield (zemřel 1862) vymýšlel způsob, jak dostat Angličany do Austrálie. Jeho projekt stál u vzniku jediného z australských států, na jehož zrodu se nepodíleli trestanečtí "kolonisté". Kromě ovšem otce-zakladatele. Wakefield seděl se svým bratrem Williamem, pozdějším spoluzakladatelem Wellingtonu na Novém Zélandu, tři roky za únos, který spočíval v tom, že bez svolené otce se oženil s patnáctiletou mohovitou dědičkou (oddáni kdesi ve Skotsku jakýmsi kovářem) a odmítl jí pak setkání s vlastní rodinou. Ve vězení se obíral reformami věznictví a - kolonisací.

Wakefieldův nápad spočíval v harmonisaci kolonisačních položek kapitál - půda - dělnictvo. Nic z toho při uskutečňování plánu nesmí chybět, jinak osadnictví pohoří, dělnictvo jako majitelé půdy by nic neobdělávalo. Vláda měla držet vysoko ceny půdy, aby je nemohli kupovat vystěhovalci první vlny. Peníze z prodeje pozemků se měly investovat do přísunu pracovních sil. Až si lidé vydělají, sami si koupí půdu a zase budou potřebovat z metropole dělníky.

Tedy takový první model pyramidy čili letadla v podnikání. Adelaide a Jižní Austrálie, založené roku 1836, také ovšem jako soukormý projekt zkrachovaly, poněvadž kolonisté kupovali půdu a prodávali dráže, ale neobdělávali; nebyli lidi...

kolónát, kolóni, colónátus, colóní, koloni, viz daně a půda

Kolónos Hippios, ath. démos, „Pahorek Hippiův či Jezdcův“§ 496, 229

Kolossai, m. ve Frygii, dn. ruiny u Honazu v TR, č. Kolossy§ 395

Kolossos rhodský, obří socha boha Hélia v rhodském přístavu, jeden ze Sedmi divů světa§ 304, 291, 226, 64+, 115+  
kolossové v Římě, colossus§ 64+ a viz pod Sedm divů

Kólótés z Lampsaku, ž. Epikúrův§ 270, 250

Kolumbie, novodobý jihoamerický stát§ 500

Komaios z Megar, boxer§ 652

Komána (pl.), Kammanu, m. a chrámový stát ve střed. Kappadokii osídlený Kátaóny§ 712, 68, 64, 47, 36, 31, 29, 17+, 34+ 

Komána ta Pontika, Pontské Komány, m. ve vnitrozemí Pontu, pozd. na vých. Galatského Pontu§ 71, 36, 29

Komanés nebo Komanos z Egypta§ 186, 170, 169, vojevůdce a vojenský poradce u dvora

Komanos z Kilikie, b. Kleónův, jeden z vojenských vůdců otroků na Sicílii§ 138, 132

Komanos, k. ligurských Segobrigů, s. Nannův a b. Gyptidy, manž. Protidovy§ viz pod Massaliá

Komás z Efesu, tyr.§ 546

kombabos, kněžský titul v Hierápoli; srov. Chumbaba, Chuwawa§ 96

Podle Lúkiána vystupuje jistý stavitel Kombabos v legendě vztahující se k mýthu o Atargatidě (syrské Héře) a Attidovi. Stratoníké, byla manželka nejprve Seleuka I. a když král viděl, jak mladý trpí, posléze jeho syna Antiocha I. Ve snu jí bohyně vzkázala, aby jí dala vystavět chrám. Svůdná, ale vysoce ctnostná Stratoníké odjela do Hierápole a královský manžel poslal architekta mladého Kombabu, který tušil, že by se s královnou příliš sblížil, a proto se raději vykastroval, než aby později přišel o krk. Svá varlata králi předal do úschovy v zapečetěném džbánu. Chrám dostavěli, dostali se do řečí, jak nešťastník tušil, ale zapečetěná varlata Kombabu zachránila.


Kombafis z Egypta, zrádce§ 525

Kombertis, vůdce Keltů§ 279

Komboiomaros z Galatie, tetrarcha§ 189

Komeás z Athén, též Kómis§ arch. 561

Kómei, jap. císař, o. Meidžiho§ 2

komicie v Římě, lat. comitia, volební shromáždění všeho římského národa, comitia populí Rómání, centuriátní, kuriátní a tributní; nevolební shromáždění se nazávala contiónés:

comitia centuriáta, občané shromáždění obvykle v červenci za hranicemi pomeria po centuriích volili nejvyšší státní úředníky konsuly, praetory a censory (stačily hlasy prvních dvou nejmajetnějších tříd), udělovali pravomoce novým censorům, rozhodovali o vypovězení války a fungovali jako odvolací tribunál u těžkých trestů. V principátu zákonodárná moc přešla na principa a na senát, Tiberius předal senátu i pravomoc volební a o soudní se podělily senát, soudy a princeps - sněm se pak scházel jen pro potvrzení výsledků voleb§ 578, 57

comitia curiáta, občané shromáždění po kuriích formálně udělovali pravomoce nově zvoleným úředníkům, imperium; později byly kurie zastoupeny jen svým liktorem. Nejstarší ze všech tří sněmů§ 753, 578

Třicet kurií, deset dělalo tribui, ke konci republiky už jen schvalovalo osvojení/adopce v dospělosti.

comitia tribúta, shromáždění všech občanů po tribuích, nebo jen plebejů (concilia plébis); volily quaestory, kurulské aedily, vojenské tribuny a pontifika maxima, jinak všechny plébejské úředníky. Sněmy se mohly usnést na jakémkoli zákonodárném usnesení, plébeí scíta, plébiscíta, závazná jen pro plébeje, později pro celý stát§ 578, 471, 287

komédie, komedie, řec. kómódiá, lat. cómoedia§ 486 (premiéra) a dále viz jednotlivé autory

hellénská komédie. Stejně jako u tragédie ani v případě komédie není znám vlastní její původ. Buď souvisí s rozpustilým průvodem o Dionýsových slavnostech (kómos, kómazó, srov. lat. grassátórés a spatiátórés), při němž se zpívali posměšné písně, nebo slovo kómódiá, kómoidiá souvisí s kómé, vesnice, tedy se zpěvy, v nichž vesničané vyčítají ústrky měšťanům (logičtější je verse první).

K vybavení komédie patřily kostýmy, vycpaná břicha, předimensovaná přirození, masky (všechny role hráli muži, jak též u Árjů), ale také sborové písně a tance v maskách.

Původní součástí rítuálních úkonů byly smích a také značně vulgární mluva, aischrologie. K základnímu vybavení hellénského divadla, tedy nejenom komédie, patřila parrhésiá, svoboda slova a beztrestnost autorů. Je to v podstatě kultovní základ hellénské démokratie a evropské parlamentní demokracie vůbec. 

Srov. např. Aristofanovy komédie, v nichž byly karikovány poměry a politici v dobách válečných a pro Athéňany tísnivých.

Mezi lety 581 až 561 působil legendární tvůrce prvních komedií Súsarión z Megar (známý jen z kroniky Parijského mramoru), podle Dórů vůbec první autor komédií. V Megarách vznikla jedna z forem dórských frašek založených na improvisaci, megarská komédie, která údajně vynikala obscénostmi (nic z této éry není uchováno).

Súsarión uvedl do komédie postavu kuchaře či sluhy-žrouta (herec Maisón původem z Megar dal jméno typu komické masky). V jižní Itálii měla tato fraška jméno flyáx (v hellénismu se v Alexandrii vedla jako literární žánr, jejímž prvním autorem byl Rhintón ze Syrákús; jeho dramata-drámata byla nazývána hilarotragódiai, veselé tragédie).

Prvním literárním autorem frašek-komédií byl v Syrákúsách Epicharmos z Kóu či ze sicilských Megar, který psal dórsky. Jeho texty byly často filosoficky zaměřeny, komédie zlehčující mýthické náměty a svět héroů a bohů neměly sbor, byly bez hudby, zpěvu a tance; byly to tedy zcela „moderní“ fraškovité hry.

Zřejmě jako první zavedl tři herce a z Héráklea udělal opilce, žrouta, venkovského burana a sexuálního přeborníka. Epicharma následoval v Syrákúsách jeho mladší vrstevník Formis.

Klasická komédie ale povstala v Athénách. Autoři attické komédie jsou tradičně děleni na staré (5. století), střední (4. století) a nové (hellénismus). 
Od roku 486 byly v Athénách zařazovány na náklad státu soutěže, agóny, komédií o Dionýsiích (teprve téhož roku zavedena v Athénách chorégie pro komédii), od roku 445 i o Lénajích (po pěti kouscích).

Alexandrijský kanón staré attické komédie zahrnuje Eupolida, Kratína a Aristofana, všechno autory z doby peloponnéské války a starší a všechno Athéňany. Zachována zůstala jména čtyřiceti básníků, z her však nepatrný zlomek. Nejstaršími z athénských komických autorů byli Chiónidés a Magnés (Chiónidovo vítězství je doloženo pro rok 486 - první vítězství o Dionýsiích vůbec, Magnétovo pro rok 472; celkem zvítězil jedenáctkrát).

Mladší Eupolis byl nejprve Aristofanovým přítelem, později literárním sokem, roku 412 padl v námořní bitvě. Napsal prý sedmnáct titulů, ale dosáhl s nimi sedmi vítězství (nedochováno téměř ničeho). Kratínos, nejstarší a nejméně známý z triady autorů staré attické komédie, napsal nejméně 28 her (rovněž nedochovaných), s nimiž dosáhl devíti vítězství (první roku 453).

Zato Aristofanés, nejmladší z uvedené triady, patří mezi nejznámější postavy světové dramatické tvorby. Z jeho díla se dochovalo jedenáct komédií ze 40 či 44 titulů. S poslední hrou vystoupil roku 388 (první roku 427), a to je také poslední známé datum z Aristofanova života. Některé Aristofanovy hry patří již do období střední školy (končí obscénost, přibývá komických typů jako parasítos, služky atd.). Komédie psali i všichni Aristofanovi synové Aráros, Filippos a Níkostratos (!).

Méně známými autory staré attické školy byli např. Kratés (první vítězství roku 451), jehož zásluhou prý bylo, že poprvé vynechal osobní útoky a vyřizování účtů přímým způsobem a psal tituly s typickými žánrovými postavami a jako první prý zavedl na scénu postavu prostého nehérójského opilce. 
V Kratétových hrách začínal jako herec pozdější dramatik Ferekratés, jehož hry také byly odpolitisované. Jeho přínosem pro poesii bylo zavedení tzv. verše ferekratejského.

Jistý Ameipsiás byl buď autorem nebo prý propůjčil své jméno Frýnichovi Athénskému, rovněž autorovi staré komedie, kusu jménem Konnos („Vousy“), který karikoval Sókrata a sofisty. Také A. druhá známá komedie Kómastai („Hodující“) porazila Aristofana. Frýnichos sám byl autorem sta her a na scénu zavedl postavu misanthropa Tímóna (odlišovat od tragika Fr. Ath.).

Neznámý básník staré komédie attické byl Aristofón a Arkesiláos, do střední patřil Eudoxos Sicilský, syn Agathokleův, trojnásobný vítěz o athénských dionýsiích a pětinásobný o lénajích. Hermippos se proslavil snad jen tím, že pohnal před soud Aspásii Mílétskou. Neznámým komikem byl Kalliás.

Aristofanovi synové Aráros, Filippos a Níkostratos se také věnovali psaní komédií a patří již do období střední attické komédie, která žánr odmythologisovala. Zachována jsou jména zhruba padesátky komediálních autorů, z nichž nejslavnější jsou Antifanés, Anaxandridés a Alexis. Antifanés (Athéňan?) měl sepsat na 300 titulů, zvítězil třináctkrát (poprvé roku 386).

Rhoďan Anaxandridés byl ze 65 her desetkrát vítězný (poprvé roku 376). Alexis z Thúrií byl strýcem a učitelem Menandrovým. Napsal 245 her, v nichž prý uvedl na athénskou scénu postavu parasíta, příživníka. Ještě méně známým tvůrcem komédií byl Eubúlos, autor stovky titulů.

Athéňan Menandros, přítel Epikúrův, s nímž společně „sloužil na vojně (efébie)“, dnes nejslavnější představitel hellénistické, tzv. nové komédie attické, byl velmi plodný autor. Z jeho 108 komédií se ale zachovaly jen v několika případech podstatné části několika her a řada zlomků z dalších (c. pět tisíc veršů z c. dvaceti kusů, údajně pouze pět procent M. díla). Byl prý šilhavý a utopil se při koupání v moři. K Epikúrovi měl zřejmě velmi blízko i myšlenkově, neboť ze zachovaných fragmentů odmítal urozenost podle rodičů a věděl, že „největší slast je prožít život bez bolesti“.

Menandros dostal s Filémonem pozvánku od Ptolemaia Sótéra do Alexandreie a skládat tam. Odmítl a básníkův patriotismus zvěčnil ve dvou smyšlených dopisech s hetairou Glykerou literát z doby snad antoninovské Alkifrón. Roku 2003 byla na jednom z vatikánských palimpsestů, syrském pergamenovém hagiografického kodexu popsaném roku 886 n. l. nalezena menandrovská stopa. Pod ním je text O lidské povaze jistého křesťanského činovníka jménem Nemésios z Emesy (kolem 400 n. l.), který vznikl v 7. n. 8. století, a pod tímto textem je písmo ze 4. století souhrného vydání Menandrových her. Čitelných je pouze na dvě stě veršů ze hry Dyskolos (jinak již známých) a stejné množství ze hry neznámé. Nejznámější z Menandrova díle zůstal dnes pravděpodobně výrok z Menandrovy hry Arrhéforos/Panna z Athénina procesí a arrhéforiích zvané též Aulétris/Flétnistka (nedochována) užitý roku 49 Caesarem při invasi do Itálie jakoby šlo o hru: anerrifthó kybos/lat. alea iacta estó, „budiž kostka vržena“.

Všichni básníci hellénské nové komediální školy byli později horlivě překládáni římskými autory do latiny a převáděni do latinského světa (srov. níže). Menandrova komédie Fasma/Zjevení se hrála kromě autorské premiery ještě roku 254 a 167 v Athénách a v latinském překladu Luscia Lánuvia někdy před rokem 161 v Římu.

Z období nové školy se zachovala jména sedmdesáti autorů, z jejichž děl známe jen nepatrné fragmentární zbytky. Vedle Menandra prosluli Neathéňané Filémón ze Syrákús či Sol (srov. pod dlouhověcí) a Dífilos ze Sinópy, působící v Athénách. Dífilos, autor stovky komédií, s nimiž ale dosáhl jen tří vítězství (poprvé roku 318), byl prvním autorem, který na jeviště uvedl své osobní zážitky, a to hned s hetairou Gnathainou. Tu proslavili nejen amanti ("androfonos/hubící muže"), ale též její velká chuť na pečená varlata/osché n. orchea, jimž prý místě také říkali ledvinky/nefroi.  

Filémón prý svým drsným humorem často vítězil nad Menandrem (podle Plauta známe hru Emporos/Mercátor a Thésauros/Trinummus). Následovníkem Menandrovým byl Apollodóros z Karystu, autor minimálně 47 komedií s pěti vítězstvími. Na Dionýsiích zvítězil poprvé roku 290.

Machón z Korinthu či Sikyónu, básník nové komédie, který žil a zemřel v Alexandrii, učitel Aristofana z Býzantia, prý zavedl do komédie obraz Abdéřanů jako totálních hlupáků, srov. český Kocourkov. Do nové komedie patří Anaxippos, Archippos Athénský. Neznámý je komik Amfis, na přelomu letopočtu v Augustově době psal Anaxilás, posmívající se rád Platónovi, Démétrios z Tarsu byl autor satyrických her, komický básník Démodikos z Léru. Pouhým jménem je nám znám Filippidés.

Jiným komediálním dramatickým žánrem, který byl populární po celý starý věk, byl mímos. V rythmisované prose předváděl realistické, často erotisované výjevy z každodenního života, herci improvisovali a ženské role v mímech hrály ženy. Mímos byl žánrově blízký frašce a byl doprovázený tancem. Nejznámějším skladatelem prosaických mímů byl Syrákúsan Sófrón, mladší vrstevník Epicharmův z 5. století, kterému udělal slávu Platón a jeho syn Xenarchos.

Sófrón byl zřejmě oním tvůrcem, který z lidové zábavy udělal umělecký žánr.

V hellénismu byly mímy skládány i ve verších (hexametrem, iamby, elegické distichon), ale nebyly určeny pro podiální provedení. Proslulým skladatelem takovýchto mímů, mímiambů, byl Héródás/Héróndás z Kóu, ale jeho um bylo možné ověřit až papyrovým nálezem z roku 1891. Jazykem mímů byla dórština. Jediným známým římským básníkem mímiambů byl v první polovině 1. století Cn. Matius.

Třebaže řecky píšících autorů v římském období rapidně ubylo, komédie všech období byly čteny křesťany ještě v 6. století n. l. Většina hellénských komických a tragických her se nedočkala repris, vesměs šlo z náboženských důvodů/dedikace o světové premiery a derniery zároveň. S reprisami přišel až hellénismus, nikdy však v takovém rozsahu, na jaký jsme zvyklí dnes (srov. zde výše a pod tragédie).

římská komédie. První „divadelní představení“ se prý v Římě konalo roku 364 během lectisternií, smírné hostiny pro bohy, za odvrácení moru ve městě. Tehdy poprvé byly náboženské slavnosti protaženy z jednoho dne na čtyři. Pro diváky her a dostihů bylo postaveno dřevěné hlediště a náklady na státní hry činily dvě stě tisíc assů (a do púnských válek nerostly).

Tehdy na nich za zvuků píšťal tančili pozvaní etruští „herci“, lat. histriones (slovo etruského původu). Latinský žánr se zřejmě vyvinul obdobně s hellénským z (opileckého) chození ode domu k domu nebo ode vsi ke vsi o svátcích se zpěvem a pronášení satur (viz pod satiry) v doprovodu flétnisty, etr. súbulóna, lat. tíbícena.

Grasátóři a spatiátóři, tedy tito potloukající se o svátcích dnem a nocí, procházející se, se ovšem později říkalo veškerým nočním pobudům. 
Stejně jako v latinské tragédii i komédie se dělila podle toho, do jakého prostředí byla zasazena. Obdobnými skladatelskými „technikami“ jako u tragédie se postupovalo i zde: řecký originál byl upravován či doplňován celými partiemi z děl jiných, a tak vznikla fabula palliata, protože v nich herci chodili oblečeni do řeckých plášťů (hímation, lat. pallium). Latinská „národní“ veselohra se pak logicky jmenovala fabula togata.

První latinskou palliatou byla neznámá veselohra Helléna (?) L. Livia Andronika z roku 240 (srov. Cesty tragedie a epu). Palliaty i togaty psali i Cn. Naevius, vynálezce kontaminace (viz Cesty tragedie) a Q. Ennius. Veliké oblíbenosti dosáhly hry Umbra T. Maccia Plauta (zemř. 184), z jehož 130 titulů se zachovalo úplně 19 kusů a dvě ve větších zlomcích.

Všechny jsou z hellénského prostředí. Svou první komédii měl Plautus provozovat už roku 212 (Maenechmi), známe ještě data prvního uvedení u hry Stilus (rok 200) a Pseudolus (o Megalensiích roku 191).

Naopak pouze ve fragmentech je známo komedické dílo Kelta (prvního keltského literáta a současně i prvního slavného Miláňana) Statia Caecilia Insubera, Enniova přítele, kterého pro divadlo objevil proslulý producent Ambivius Turpio.

I třetí ze slavné trojice latinských autorů veseloher nebyl rodilým latinským Římanem: „Libyjec“ P. Terentius Afer z Karthága (zemř. 159) psal rovněž pouze palliaty, a všech šest se dochovalo. Propuštěnec senátora Terentia Lúcána odešel v 25 z Říma do Hellady a buď se utopil s lodí při návratu, nebo zemřel na trápení ve Stymfalu či na Laukadě po ztrátě napřed poslaných zavazadel s novými hrami (vlastními a přeloženými z Menandra), které se utopily během přepravy.

Ve stejné době psali, nebo spíše překládali a kompilovali-"skládali", i méně známí autoři palliat, jako např. Aquilius, starší a neúspěšný sok Terentiův Luscius Lanuvius, Atilius, nebo např. poslední známý autor hraných palliát Turpilius (zemř. kolem róku 103). Z císařské doby pocházejí jen útržkovité zmínky, ale kuriosně z konce 4. a začátku 5. století n. l. je anonymní komedie Querolus sive Aulularia (Skuhral čili O hrnci), která vznikla v prostředí s ještě tradičními náboženskými hodnotami, tedy nikoli křesťanskými.

Překlady řeckých autorů znamenaly pro římského diváka jisté obtíže. Prostředí athénského "globalisovaného" hellénistického světa byl římským "sucharům" druhého století př. n. l. dosti cizí. Postavy obchodníků s děvčaty, do nichž se zamilovávají urození athénští mladíci, otroci, kteří si dělají ze svých pánů šašky, vůbec diskuse pána s otrokem, zda a jak co má provést, bylo Římanům cizí; viz k tomu pod otroci. Vznikly proto hry s ryze římskými postavami.

Označení togata původně platilo pro všechna latinská dramata z římského prostředí (tj. i pro praetextu či atellanu). Togata byla veseloherním žánrem z prostředí spíše chudinského a často se odehrávala v jednoduchých přístřešcích či krámech, tabernách (proto se tento druh togat nazýval tabernaria). Z celé togaty se zachovalo jen několik zlomků.

Jejich slavnými autory byli Titinius, který jako současník Terentiův byl ze skupiny těchto dramatiků nejstarší, C. Quinctius Atta (zemř. 77) a jeho starší vrstevník L. Afranius, který je považován za nejvýznačnějšího autora togat. Učitelem Maecenatovým a jeho propuštěncem byl C. Melissus. Vytvořil nový druh togaty, tzv. trabeatu (podle oděvu římských jezdců), o jejíž podobě ale není přesných informací.

Atellána byla žánrem frašky a svůj název má od oskického města Atella v Kampánii s pověstí italského Kocourkova (ludicrum Oscum; do Říma se dostala po roce 211, kdy v hannibalské válce po dobytí města Římané Atellu vyvrátili a mnohem později dostalo místo jméno Aversa). Improvisované děje hráli v maskách muži i ženy a byly pro svou uvolněnost a lascivnost velmi oblíbeny.

O zábavu se postaraly stálé postavy: Maccus, tedy harlekýn, Buccó, něco jako Žrout, Debil, Pappus, Tatík a Dossennus, Mudrlant, Fiškus i Šarlatán.

Atellána se v Římě provozovala za tragediemi na ukončení podívané a teprve v 1. století se jí dostalo literární podoby. Nejznámější byli starší L. Pomponius Bononiensis a mladší Novius, oba z první půle století. Z jejich rozsáhlé činnosti se ale kromě nepatrných zlomků zachovaly pouze názvy jejich děl. Obsahová a scénická volnost se posléze nelíbila císařům: Tiberius dosáhl u senátu povolení vyhnat z Itálie všechny herce atellán, za žertovné narážky dali popravit herce Caligula a Neró.

Neronovým oblíbencem ale na druhé straně byl židovský mim Aliturus, který vypomohl přímluvou svému  slavnějšímu palestínskému krajanovi Iosefovi Flaviovi.

V době Caesarově nahradil v posici dohrávky tragedie atellánu mimus (z řec. mímosmímesthai, napodobovat). Do Říma přišel z Hellady a od roku 211 se stal součástí slavností Flory (ludi Florálés). Mimus se hrál bez masek, naprosto realisticky a muži i ženy na podiu hráli bosi, tj. bez herecké obuvi, používané v komediích a tragediích (proto se jim také říkalo planipedes, bosí herci). Děje krátkých příběhů byly podávány improvisovaně. Zvláště v dobách florálií končila vystoupení hereček odhozením šatů - první strip-tease v historii.

Literárně je podchytili jezdec L. Decimus Laberius (105 - leden 43) a jeho soupeř Publilius Syrus či Antiochius. Caesar je přinutil k závodu, v němž sice prvenství přiřkl Syřanovi Publiliovi, ale L. Decimovi vrátil občanství a jezdeckou hodnost: římským občanům nepříslušelo vystupovat na divadle, a to kromě atellán. Ze Syrova díla se díky tomu, že se stal již ve starověku školním autorem a z jeho mímů byly vypisovány sentence, se dochovala sbírka výroků, dodnes populárních.

Autorem dvou mímů byl Q. Lutatius Catulus. V jeho hrách prý hrál jistý herec Dámasippos, který proslul tím, že promarnil svému archimímovi majetek a že měl velmi silný hlas. Koncem Augustovy vlády přišel do Říma z Malé Asie Filistión, jehož mimické hry se sice provozovaly ještě v pátém století n. l., o nichž ale dnes ani nevíme, zda byly psány řecky či latinsky.

O Filistiónovi se traduje, že prý zemřel smíchem (záměna s Filémónem, cf. s. v. dlouhověcí). V době M. Aurelia Antonina skládal mimy Marullus, k jehož kritickým poznámkám byl císař shovívavý.

První z velkých Římanů se herci obklopoval diktátor L. Cornelius Sulla. Mezi jeho důvěrníky a druhy na hostinách patřili např. herci komédií Roscius, herec ženských rolí Métrobios, nebo mímický herec Sórix.

M. Antonius s sebou i do pole vozil herečku Cytheridu a snad to byl on, kdo nevědomky zavedl do evropského politického stylu mít pletky s herečkami a lidmi od divadla (či později od filmu a televise). Mezi proslulé herce mimů prý patřil Latinus, který byl kromě této činnosti umělecké činný i jako udavač Domitianův (i tento princip přeskočil do dob nejmodernějších). S ním vystupovali jistý Corinthus a v ženských rolích Thymélé. 
Slavným pantomímem z téže doby byl Bathyllos (jeho jmenovec exceloval za Domitiána), starším vrstevníkem Lentulus, sám autor mímů (jeho vrstevníkem byl jiný autor Hostilius).

V dobách Ciceronových byla proslulá „herečka“ Arbuscula. Slavnou byla míma Volumnia Kythéris, propuštěnka senátora Volumnia Eutrapela, milenka triumvira Antonia a pak literární a asi také skutečná vojáka, politika a literáta L. Cornelia Galla, který ji říkal Lykóris.

Mnohem později proslula jako herečka-striptérka mimu jistá Theodóra (497-548), která v konstantinopolském hippodromu uklidňovala hašteřivé dostihové fanoušky  mezi diváky, nebo jim krátila čekání na závod stripteasovými vystoupeními: pravda, roku 525 si vzala sedláckého Iústiniána II. a stala se císařovnou, dámou zbožnou podle křesťanských představ a ke cti a slávě jistého Pantaleóna dala na místech svých předchozích uměleckých vystoupení postavit kostel pro své bývalé kolegyně a zestárlé prostitutky.

Mímus s pantomímem se šířil od 80. let posledního století republiky, ovládl římskou divadelní scénu a brzy vytlačil veškeré další žánry. Pantomíma také původně patřila ke kultu: její tanečník, lúdius či lúdió nesměl tanec přerušit, ale nerušeně dotancovat. V Augustově době se stal oblíbeným pantomímus (z řec. pantomímos), tragické posunkové a taneční němohry, doprovázené hudbou a sborovými zpěvy (srov. umělce Neróna).

Jediný známý římský básník mimiambů Cn. Matius působil v první polovině 1. století, přítel Caesarův, a pouze jménem známe Verginia Romana.

Mimo divadelní prostředí byly provozovány mímy na objednávku na hostinách, v restauracích či přímo na ulici, vždy před menším obecenstvem. Herci napodobovali různé způsoby lidského jednání. Aretologové vyprávěli přehnané lživé příběhy, ethologové či biologové napodobovali lidské povahy, národnosti, zvyky a magodové ukazovali nestoudnosti. Vzdělaným lidem stačila lehká literatura, romány či novely, nevzdělaná většina, agrammatoi, tj. analfabéti, chodili na mímos, pantomímos a crazy-komédie.

Mimy provozovaly herecké společnosti (grex, dosl. stádo), v jejichž čele stáli jako ředitelé archimimové (srov. hellénská Dionýsova či Bakchova společenství). Společnost měla podle zachovaných dokladů až šedesát herců. Slavným archimímem byl např. Sórix, s nímž a jeho „stádem“ rád hodoval diktátor Sulla. 

Kommágéné, bab. Kummuch, pův. chetitský stát, nejsevernější syrská satrapie§ 765, 746, 743, 713 - 711, 708, 706, 378, 317, 250, 205, 164, 163, 130, 98, 95, 72, 69, 64, 52, 51, 38, 29, 20-, 17+, 18+, 37+, 38+, 41+, 54+, 55+, 62+, 63+, 69+, 72+   

Pozd. samostatný stát se smíšeným persko-hellénským rodem v čele, definitivně římskou provincií od roku 72 n. l. (císař Vespasiánus), součást Syrie. Předtím provincie za Tiberia, monarchii obnovil císař Gaius, který dokonce Antiochovi IV. roku 38 n. l. vrátil jeho zabavený poklad. Sídelní m. Samosaty vysoko nad Eufrátem, dnes údolí zaplaveno tureckou přehradou. Pompéius připojil ke Kommágéně Seleukeiu na Eufrátu.

Známou lokalitou na jihu království bylo Doliché (viz tam), odkud vzešel kult Dia Dolichénského. K tomu lokalita Germanikeia-Maraș a Antiocheia pod Taurem. Někdy mezi roky 330-350, možná že roku 341, byla Kommágéné s Kyrrhestikou vyčleněna ze Syrie a zenikla v provincii Augusta Euphrátensis, zkráceně Augustophrátensis, popř. Euphrátensis, řec. Eufrátésiá se správním střediskem v Hierápoli-Bambyké.
Antiochos I. Kommágénský vybudoval na Nimrud dağu královskou nekropoli s obřími sochami a ústřední místo kultu předků, hierothesion. Kněží byly v perském oblečení, ale předky smíchal s Makedonci, což byla zřejmě i genetická pravda. Viz též pod Antiochos i. Theos Kommágénský. Nápisně doloženy také dedikace Alexandrovy a Seleukovců Antiocha ii. Thea, Démétria ii. Níkátora a Antiocha viii. Grýpa. 

Kommios, lat. Commius, vládce kelt. Atrebatů§ 54, 51

Komontorios, kelt. dyn. v Tylidě§ 277, 212

Komosaryé, manž. Pairisada I. Pantikapajského; srov. s podobou jména Kamasaryé§ 344

Komplega§ viz Contrebia, oppidum Carpetánů

komunismus, communismus, viz pod socialismus

kompas, magnetismus:
První je doložen roku 91 n. l. v Číně a z roku 132 je první čínský seismograf. Evropští plavci ale magnetický kompas začali používat až kolem rok 1250. Ovšem vévoda z Čou, bratr Wua, prvního z Čouů na říšském trůnu (viz rok 1122) zkonstruoval „orientační vůz“, kompas na basi diferenciálu, kde postavička ukazovala poutníkovi, který se spřežením a vozem táhl, stále směrem k jihu. Vozík později rekonstruoval jistý Ma Ťün za Tří říší (220-280), ale ztratil se.

Magnetismus znali i Číňané, i když asi později než Helléni. První císař Čchinů si dal ve svém paláci A-fang-kung v Si-anu postavit bránu z magnetovce, aby se rozpoznalo, kdo vchází s mečem pod pláštěm. Ve 3. st. př. n. l. popisuje Chan Fej-c´ kompas magnetický: lžíci na bronzové desce se 24 směry. Ukazoval rovněž jižním směrem. Později měli kompasy tvar ležící lžíce a ještě později střelky plovoucí ve vodě. Popsal je Šen Kchuo (zemřel roku 1095+), který také objevil magnetickou deklinaci.