1199-1100

1199. - 1190.

 

1198:

v Egyptě zemřel Setnacht (vládl od c. 1200). Králem jeho syn Usermaatre Merejamun Ramesse III. (do 1166; jiná chronologie: c. 1194-1162 n. 1186-1155), poslední z velkých egyptských válečníků na trůnu, za jehož vlády se mimo jiné odehrála trojská válka. Během první čtyř let vlády podřídil své moci celou zemi. Hlavní královnou byla Iset Ta-Hemdžert/Isettahemdžert, Asiatka pravděpodobně ze Syrie. O druhé manželce Tij n. Teje a jejím synovi viz rok 1166.

1194 porazil koalici Libyjců, Mešwešů/Mašwešů/Ma a jinak neznámého národa Seped, která vpadla do Delty, viz jejich porážku Merneptahem roku 1233. Kde se tak stalo a v jakém rozsahu, nevíme. Následovaly pro Egypt dva roky míru.

1191 všeobecný útok mořských národů na Egypt, které 1200/1199 zničily státy a zpustošily země Chatti, Amurru, Qode, Karchemiš, Arzawa a Alašiju. Odtud se konfederované (?) národy n. smíšené hordy Pelesetů (Filistínů), Čekerů/Tjekerů (Teukrů?), Šeklešů (Sikelů?), Šerdenů (Sardů?), Wešešů a Denjenů (Danaové z Íliady?) pustily podél syrského pobřeží k jihu, vyvrátili nejpozději c. 1185 Ugarit a Alalach; viz o konci Ugaritu u roku 1200. Hlavní ležení drželi v Amurru. Kdo invasi velel na moři a kdo na souši, zda a jak byla organisována, nevíme. O Filištínech viz roky 1400 a 1200.

Egyptská pozemní armáda roku 8 královy vlády zadržela nepřátele doprovázené kolonami volských spřežení s rodinami a majetky ještě v Palaistíně/Džahi, před pobřežím Delty nebo v ní byla Egypťany zničena flotila nájezdníků na souši i vodě, kontakt se Syrií nebyl přerušen. Pro Egypt následovaly dva roky klidu, viz dále rok 1188, král získal pro své monumentální stavby tisíce zajatců.

Na palestinském pobřeží se z útočících národů usadili pouze Pelesetové a Čekerové zabývající se piraterií a jejich hnízdem se stal přístav Dór. V Gezeru se Pelesetové-Filistínové udrželi do roku c. 975, srov. tam, 1200 a rok 735. 

Ramesse III. se vypravil či vyslal do Púntu, kamsi na novodobé somálské pobřeží, námořní obchodní výpravu, dal kopat měděnou rudu na Sínaji.

Stavební činnost Ramessea III.: zádušní chrám v Medínet Habu (Madínat H., „Hapuovo město“) a v Karnaku a chrám Sutechovi v Per-Ramesse. Pochováni s ním leží synové Percherwenemef, Setcherchepešef, Chamuaset, Ramesse a Amoncherchepešef.

Z doby Ramessea III. pochází dosud nejdelší známý papyrový svitek: „Velký Harrisův papyrus“ (pojmenován podle sběratele Anthonyho Charlese Harrise, od roku 1872 v Britském museu) má 41 metrů a 1500 řádků textu. O nejstarším evropském papyru („z Derveni“) z doby kolem roku 340 viz v indexu pod kniha.

Z xx. nebo xxi. dynastie je literární dopis exkněze chrámu Rea-Amona v Héliopoli/Onu Wermaie, syna Hunejova, svému příteli a dvornímu písaři User-maat-re-nachtovi o tom, jak byl zbaven úřadu, majetku, vyhnán a jak v provinciích na venkově vykořisťují úředníci malé lidi. Námět je asi z doby kolem roku 1300, papyrus Puškinova musea č. 127 z doby kolem roku 1000. Zoufalec skončil v oase Kenmet v Západní poušti/dn. al-Chárga (Cháridža) a ad-Dáchla. Nelze určit, zda šlo o autentický příběh nebo o královskou propagandu.

 

1191:

po nájezdu mořských národů obnovilo kanaanské obyvatelstvo Sídónu město a zřejmě i stát (viz dále rok 990).

 

1198:

v Assyrii zavládla nespokojenost s válečnými náklady krále, z toho propukla revolta šlechty proti Tukulti-Ninurtovi I. (vládl od 1235; srov. Babylón). Při armádní vzpouře vedené jeho vlastním synem byl král obležen ve svém sídelním městě Kár Tukulti-Ninurta, tři kilometry severně od Aššuru na levém břehu Tigridu. Zde byl pučisty zavražděn a jeho syn Aššur-nádin-apla/Aššur-nádin-apli se posadil na Aššurův trůn (králem do 1194). Podle jiných pramenů se Tukulti-Ninurtův vrah a nástupce jmenoval Aššur-násir-apla, který vládl krátce roku 1198 a teprve po něm přišel na Aššurův trůn jeho bratr Aššur-nádin-apla (a vládl do 1194).

Aššur-nádin-apla se tituloval jako král všech lidí, všech králů/šar šarráni, ale také jako šakin Enlila/pověřenec Enlilův a iššak Aššur/ensi Aššurův. Za něho změnil Tigris přes městem koryto a pro návrat řeky na staré místo zasvětil král svou sochu před městem; jak to dopadlo, nevíme.   

Babylónský král Adad-šuma-usur se pokusil s armádou v Aššuru po smrti Tukulti-Ninurty intervenovat, ale během tažení vypukl v armádním ležení požár a nějaká hromadná nákaza (mor?). Roku 1194 už byl Adad-šuma-usur úspěšný a krále Aššuru Aššur-nádin-apliho (vládl od 1198) sesadil. Králem učinil dalšího z Tukulti-Ninurtových synů Aššur-néráriho/Aššur-nárárího III. (vládl do 1188). Za spoluvládce měl wezíra a vládce v Chanigalbat jménem Ilu-chaddá alias Nabû-dán, potomka krále Eríby-Adada I. Oba používali královského titulu a byli vasaly Babylónu.

Jiná možná assyrská chronologie:

1208 zavražděn Tukulti-Ninurta I. (vládl od 1245)

do 1204 vládne Aššur-nádin-apla

do 1198 vládne Aššur-nérári III.

do 1193 vládne Ellil-kudurrí-usur

do 1180 vládne Ninurta-apil-Ekur

do 1134 vládne Aššur-dan I.

 

1198:

podle jednoho starého chronografického údaje se Israélci dostali do područí Ammónitů, viz ale rok 1206. Tato doba byla později Israélci spojena s „dobou soudců“ (viz rok 1444). Od 1192 jim po Jáirovi/řec. Iairovi prý vládl Ibsán/řec. Abaissan, lat. Esebon, od 1185 pak soudce Ajalon n. Elón/řec. Ailóm deset let, pak prý Abdón.

 

1195 podle téže chronologie zemřel ve věku 52 let Héráklés, resp. byl pozdvižen na Olymp; srov. ovšem vyšší chronologii roku 1281.

 

1193:

vypukla trojská válka (trvala do 1184; srov. také roky 1218 a 1209). Hellénové pod vrchním velením Agamemnóna Mykénského zahájili obléhání Ília-Troje. Trojský vládce Priamos odmítl vydat Helenu, manželku Agamemnónova bratra Meneláa, krále ve Spartě, uprchlou či unesenou trojským princem Paridem-Alexandrem. Válka je námětem nejstaršího evropského epu Ílias, jehož autorství z doby o c. tři staletí později je vedle Odysseie o návratu jednoho z mykénsko-hellénských bojovníků domů přičítáno Homérovi. Z historicky významných hellénských státních útvarů před Íliem podle kanonisované verse Íliady nevynikali Thébané vyvrácení válkou epigonů "sedmi" (jen jako součást Boiótů), z Messéňanů jen Pylos, role Athéňanů byla nepatrná. Ve výčtu spojeneckých oddílů před Troiou ("lodní katalog" ve druhém zpěvu Íliady) chybějí též ostrované z Kyklad a Severních Sporad, dílem proto, že nebyli v mykénské éře Hellény (Lesbos, Lémnos) a před trojskou výpravou byli Acháji dobýváni. Spojenci Priamovými byli dynastové z celé západní Anatolie a z Thrákie; ostatně Priamovou manželkou byla Hekabé, dcera krále Frygů sídlících tehdy již z části v Asii, resp. podle jiné tradice Thráků. 

Jako první akci celé Hellady (tehdy to bylo teprve lokální ovšem kmenové označení) byla válka brána Hellény po celé jejich dějiny a nikdy nepochybovali o tom, že k ní došlo. Literární válka bývá dávána do souvislostí s migrací mořských národů a s protichetitskou koalicí Arzawy, srov. roky 1220 a 1200). Západní Anatolie byla v chetitské éře lidnatá a odchod celých kmenových skupin přes moře nebo podél pobřeží Levanty mohl lákat loupeživé mykénské Hellény. Že to byla velmi bouřlivá doba lze vyčíst z neobvyklých návratů od Troje domů a v řadě případů i z krvavých konců hvězd Homérova epu. Některá trojská bloudění, například Meneláovo přes Kypr, Foiníkii a Egypt domů do Sparty, lze pokládat za itinerář pirátské výpravy. Návraty/Nostoi héróů vedly též k zakládání měst v Pamfýlii, Kilikii, na Kypru, v jižní Itálii, dokonce v Etrúrii (Písa), naopak útěk Trojanů, jedné části královské rodiny, skončil v Latiu a po staletích dospěl k založení Říma, srov. rok 1184. 

 

1191:

v Sikyónu kraluje po Pelasgovi (od 1211) Zeuxippos (do 1160).

 

************************************************************

1189. - 1180.

 

1188:

v Egyptě vpadli do Delty opět libyjští Mešwešové, srov. rok 1191. Zprvu měli úspěch, ale králem Ramessem poraženi a z Delty, pravděpodobně kromě její nejzápadnější části, vyhnáni. Vůdce Libyjců Mešer či Mešešer byl zajat a popraven stejně jako jeho otec Keper, který přišel orodovat za synovo propuštění. Konec vlády Ramessea III. byl ve znamení míru v zemi a bezpečných cest. Na nápisech se sice chlubil, že podnikal vítězné armádní výpravy do Syrie a dokonce do země Chetitů, ale všeobecně se předpokládá, že to je chlubivost na stěnách chrámu jeho kultu v Tahut, thébské nekropoli, arab. Madínat Hábu, s údaji převzatými z nápisů Ramessea II. Výstavnost kultovního místa dosvědčuje, že země se hospodářsky pozvedla a shodou okolností patří k nejlépe zachovaným egyptským chrámům. 

 

1188:

v Aššuru vypuklo povstání proti králům Aššur-nérárimu III. a Ilu-chaddá (vládli od 1194). Babylónští vasalové byli svrženi Ellil-kudurrí-usurem (vládl do 1183), nová válka s Babylónem.

1183 v bitvě Assyřanů s Babylónci padl králu Babylónu Adad-šuma-usur (od 1218, k bitvě ale mohlo dojít podle jiné chronologie již 1189??). Těžce raněn byl také Ellil-kudurrí-usur a v jedné z pevností Aššuru byl zavražděn, srov. jinou versi zde níže. V Aššuru vyneslo povstání na trůn Ninurta-apal-Ekura, syna Ilu-chaddáho n. Ilí-paddáho, který přivedl vojsko z válečného tažení domů. Ninurta-apal-Ekur se přes mocensky choulostivou situaci Assyrie tituloval jako král veškerenstva a král Aššuru/šar kiššati u šar mát Aššuri (do 1180). Jeho dcerou byla velekněžka Muballit-šéru'a (?). Zda Ilu-chaddá patřil do Adasiho panovnického rodu, srov. rok 1700, nevíme, lze to předpokládat. 

1180 po smrti Ninurta-apal-Ekura se stal vládcem Aššur-dan/Aššur-dán I., jeho syn (do 1134). Tituloval se jako otec. Nápisně z jeho vlády doložen chrámový písař Šamší-bél, tupšar bít ilim, syn Nergal-nádin-achiho s touže profesí, oba působící v Ištařině kultovním komplexu E-gašan-kalamma v Arba'ilu/hellénistické Arbély.  

 

1183:

v Babylónu po smrti Adad-šuma-usur na bojišti (vládl od 1219; srov. s osudem svého předchůdce Adad-šuma-iddiny). Podle jedné z kronik napadl Adad-šuma-usur s vojskem Enlil-kudurrí-usura a v poli ho porazil. Assyrští velmožové svého králi zajali a vydali ho Adad-šuma-usurovi, který vytáhl na Babylón, kde se k moci dostal neznámý pučista, "syn nýmanda". Usurpátor byl revoltou sesazen a Adad-šuma-usur dosedl na Mardukův trůn.

Po něm se stal králem Meli-Šichu, resp. Melišipak, údajně syn Kurigalzua (do 1174). Nejsou doklady pro žádnou zahraničně politickou činnost. Melišipakova dcera Chunnubat-Nanná byla velekněžkou měsíční bohyně Nanná/Nannája.

 

1180:

V Anatolii neznamenal zánik chetitské říše konec chetitským dynastům. Jistý Chartapu, možná potomek Kurunty, dynasty v Tarchuntašši, viz rok 1220, se na nápisech (národní park Kızıldağ v provincii Isparta) tituluje jako velký král a říká o sobě, že je potomkem Muršilovým. Dobu jeho vlády neznáme, snad se udržel v oblasti budoucí jižní Frygie/Pisidie do c. 1150, viz též rok 1165-1160. Jeho vrstevníkem asi byl v Karchemiši jiný potomek chetitského královského rodu Kuzi-Tešub, syn Talmi-Tešuba, viz rok 1230. Kuzi-Tešub vládl též Melidou/hellénistickou Meliténou. 

 

1180:

v Elamu skončila vláda krále Challutuš-In-Šušinaka (od c. 1222). Následoval jeho syn Šutruk-Nachchunte I. (do c. 1159). Obnovil moc federativního království, Elam byl hlavní mocností kolem dn. Perského zálivu a ve východním Íránu, viz pád říše roku c. 1116.

 

1182:

v Israéli zemřel soudce Gedeón (soudil a vládl od 1206). Nástupcem se stal jeho syn Abi-melech (do 1179). S výjimkou Jóthama zavraždil všech svých sedmdesát bratrů.

 

1184:

7. dne poslední třetiny thargéliónu (xi. měsíc athénský), tj. před polovinou června, bylo dobyto Ílion-Troiá (tak podle Eratosthena; obléháno od 1193). Archeologicky konec vrstvy Troja VII.a (její vyšší chronologie c. 1250). Město zjevně nezaniklo, část populace v něm přežila (vrstva VII. b). Posléze dorazili migranti, ale původní obyvatelstvo ve městě stále žilo.  

První literární evropskou narážku na efekt zatmění slunce v Evropě, ekleipsis, nalézáme ve 21. zpěvu Odysseie, kde básník podává slova věštce Theoklymena děsícího naduté ženichy Pénelopy hrůzou z pomsty Odysseovy (na Ithaku se vrátil dvacého roku od začátku své cesty do války, tedy 1173). Jejich těla prý zahalí tma, všude bude plno mrtvol a „slunce zhasne na nebi a rozprostře se zlá tma.“

Nejde-li o věštebnou visi, měl podle astronomů Homér zaznamenat zatmění z 16. dubna 1178, čímž by se verifikovalo datum pádu Ília roku 1184, nikoli již 1250, jak se často domnívají archelogové.

Rok dobytí Ília, Troje či Tróady je v CSD veden podle Apollodóra z Athén, autora nedochovaných veršovaných Světových dějin, a Eratosthena z Kýrény (viz předmluvu), kteří kladli válku do let 1193 - 1184. Podle Apollodóra pak "návrat Hérákleovců" nastal roku 1104 a první počítaná olympiáda se udála roku 776.

Existují však i jiné tradiční údaje: kronika tzv. Parského mramoru uvádí jako datum dobytí města rok 1209, Diodóros rok 1183, křesťanský kronikář Eusébios rok 1182, podle Hérodota se tak stalo kolem roku 1260; Sósibios ze Sparty, který svou chronologii sestavil za Ptolemaia Filadelfa, kladl dobytí do roku 1171.

Troiá byla podle hellénské tradice dobyta sedmého dne poslední třetiny měsíce thargéliónu (11. měsíc v Athénách), tj. někdy v polovině června. Jiná datace: v době východu Pléiad, tedy po 27. květnu, podle Aischylovy zprávy Tr. padla při západu Pléiad, tzn. do 14. září, podle jedné římské tradice se tak mělo stát 8. prosince, podle jiné 25. července 1184 (a. d. viii. Cal. Iul.), nebo dvacet dnů po slunovratu, tj. asi 10. července apod.

V římské tradici po pádu Ília překročil bájný prapředek italských Římanů Aineiás, syn Anchísův a Afrodítin (lat. Aenéás), Helléspontos v času podzimní rovnodennosti, tj. kolem 23. září, a v Thrákii se svými lidmi přezimoval. Aineiás patřil s Anténorem, otcem jedenácti kluků, mezi trojské velmože, kteří radili k vydání Heleny a k míru, což Helléni po dobytí města honorovali jejich volným odchodem. Anténorovi pestré pověsti trojského cyklu přičítají založení nové Troje na ruinách staré, podle jiných založil Kýrénu, podle dalších v čele paflagonských Venetů/Henetů založil Patavium.

Aineiás se vylodil v kraji kolem Laurenta v ústí říčky Numika/Numicus na místě zvaném Troiá jižně od budoucího Říma na území Aboriginů, jimž vládl král Latinus, syn Faunův. Buď chtěl král Trojanům bránit bitvou a byl poražen, nebo se s Aineiou dohodl: výsledkem bylo, že mu Latinus povolil založit si na aboriginském území osadu a dal mu proti vůli své manželky Amaty svou dceru Lavinii za ženu. Aineiovo město se jmenovalo po ní Lavinium a od první hodiny mělo nepřátele. Král aboriginských sousedů Rutulů Turnus, panovník v Ardeji, jemuž Amata už dávno slíbila Lavinii, vytáhl do pole proti aborigino-trojské koalici. Byl poražen, ale Latinus padl. Po něm se spojení latinští Aboriginové a fryžští Trojové začali nazývat Latiny.

Aboriginové přitáhli do pobřežního kraje nazývaného později Latium ze sabínské Reate, když odtamtud vyhnali Sikely/Sikuly. Ti pak putovali na jih, až se kolem roku 1035 přeplavili na ostrov, jehož východní část dobyli na Sikánech a po nich se dodnes jmenuje Sikelia, Sicílie.

Turnus se utekl o pomoc k Mezentiovi, králi etruského města Caere/Kairé. V nové bitvě byla rutulsko-etruská koalice v poli poražena, Aineiás zabil v boji Turna, ale sám také padl. Pochován byl nad řekou Numicus. Aineiás vládl však v Laviniu pouze tři roky (do 1177) a jeho nástupcem se stal syn s Kreúsou Askánios (vládl do 1141; jiná verse báje tvrdí, že Askánios byl též synem Lavinie, popř. že byli dva Askániové, jeden narozený v Troji, druhý v Latiu). • Troiá/Ílion zcela nezanikla. S hellénskými osadníky přetrvalo do hellénismu a stalo se dokonce „kultovním“ místem Římanů, viz rok 240.

Zhruba třicet let po vzniku Lavinia/dn. Pratica di Mare založil Askánios na lepším místě Albu Longu, viz rok 1177. V Laviniu stávalo Aineiovo kultovní místo, héróon, ze 4. století a hrobem ze sedmého. V něm sídlili penáti římského národa/penátés populí Rómání pravidelně navštěvovaní konsuly, praetory a diktátory při nástupu úřadu, kteří jim a Vestě obětovali. Pocházeli též z Troie a podle jednoho starého religionistického záznamu byli shodní s bohy samothráckými s přívlastky theoi megaloi, theoi chréstoi, theoi dynatoi/bohové velcí, naklonění a mocní. Aineiás byl v Lanuviu uctíván jako Iuppiter Indiges/Vzývaný. První, o němž víme, že uvedl Aineiu jako zakladatele Lavinie, byl alexandrijský tragický básník Lykofrón z Chalkidy z třetího n. druhé století (pokud byl autorem zachované básně Alexandrá). 

 

c. 1180:

začíná pozdně helladské období III.c. Mykénská osídlení Acháje a Kefallénie před invasí (mořských národů?) rozšířena. Mykénská civilisace po nájezdech neznámých útočníků existovala beze změn dále. V keramice „closed style“. Mykénská keramika III.c se nalézá na Kypru a v Tarsu, další mykénská migrace na Kypr, srov. osudy homérovských héróů. Jaký byl vztah migrujících Achajů na Kypr s mořskými národy, známo není. První z Achajů kolonisovali po c. 1200 prázdný západ ostrova. Teukros zakládá Salamínu Kyperskou (o něm a jeho bratru Aiantovi viz v indexu s. v. Salamis), Amfilochos a Mopsos se usadili v Kilikii.

Dórské útoky vrcholící v "návratu Hérákléovců“ (vysoká datace; viz 1266, 1120 a 1104).

Keramika migrantů „granary class“. 

po 1180:

na Krétě obnoveny kontakty s Helladou (viditelné na stylu keramiky); jiných informací do c. 800 z nových poměrů na Krétě není. Rhodos má obchodní styky s Attikou a Itálií.

 

************************************************************

1179. - 1170.

 

1170:

v Egyptě 29. vládního roku krále Ramessea III. vypukla v dn. Dajr al-madína/Dejr el-medína první v historii známá stávka dělníků, kteří na stavbě královských hrobek trpěli hladem, neboť jim královská správa několik měsíců nevydávala „mzdu“ ve formě naturálií. Po dlouhodobě špatném počasí opanovala zemi drahota, vpády Libyjců směřovaly až do thébské oblasti, země již nebyla bezpečná, srov. rok 1188. O dalších stávkách viz rok 1140.

Se svými dámami hraje Ramesse III. senet (viz index pod hry) a prý zakládal zahrady a 541 vinici. Ramesse III. významně posílil moc kléru. Chrámům daroval obrovské majetky. Patřila jim pětina obyvatelstva Egypta a třetina obdělávatelné půdy, z toho čtvrtina byla v majetku Amun-Rea Thébského. Klérus byl osvobozen od daní a vojenské povinnosti, okolnosti, které na evropskou scénu zavedl až křesťanský monotheista Constatinus I. Král-stát přišel na Nilu o kontrolu nad financemi.

Amonovým veleknězem za vlády Ramesse III. byl Usermarenacht či Usermaatrenacht (zemřel mezi 1173 - 1166). Hodnost převzal jeho bratr Ramessenacht, syn Merejbasteho z Hermópole. Veleknězem byl ještě za krále Ramessea VI., možná ještě déle, srov. rok 1140. Úřad byl v rodině dědičný.

 

1174:

v Babylónu zemřel Meli-šichu (či Melišipak, od 1183). Králem jeho syn Marduk-apil-iddina I. (bibl. Merodach-balaban I., do 1161). Také jeho vláda byla bez válek.

 

1179:

v Israéli zemřel v poli soudce Abi-melech, syn Gedeónův (od 1182). Následoval Tol ze Šamiru v pohoří Efraim (do 1156). Abi-melech byl při dobývání městečka Tébes těžce zraněn na hlavě kusem mlýnského kamene, který po něm hodila jedna z obránkyň. Pro tuto ostudu se Abi-melech raději dal svým sluhou zabít mečem. Srov. smrt épeirského krále Pyrrha roku 272.

1177 podle jiné kroniky soudcem po Labdonovi silák Sampson. Israéli vládli cizinci.

 

c. 1170 akmé Orestova (do 1140).

 

V Latiu se po smrti Aineia (1177) stal králem v Lavíniu jeho syn Askánios (vládl do 1141). Lavínium kolem roku 1153 opustil a král založil pro spojený aborigino-trojské Latiny jako novou metropoli Albu Longu, viz tam.

 

************************************************************

1169. - 1160.

 

1166:

V Egyptě byl 32. roku vlády, 15. dne třetího letního měsíce, zavražděn Ramesse III. (vládl od 1198, datace dle jiných souvislostí prosinec 1186 - duben 1155), "harémový puč". Podle lékařské zprávy z průzkumu králova mumifikovaného těla roku 2012 byl Ramesse III. zavražděn ve spiknutí vedeném druhou z jeho žen jménem Tije/Tej, která chtěla z harému v Piramesse s pomocí písaře jménem Pairej a řady dalších královských manželek, hodnostářů i armádních velitelů na trůn prosadit namísto dědice Ramessea IV. svého syna Pentawere/Pentwere(t)/Pentauereta (18 až 20).

Ramesse III. měl proříznuté hrdlo a nelze určit, zda zemřel okamžitě. Spikleci byli souzeni a pučisté popraveni. Pentawere byl odsouzen k zatracení paměti a k sebevraždě, tři soudy vynesly 38 rozsudků smrti, jak vyplývá ze zachovaných textů, někteří přišli o uši a nosy. Princ zemřel oběšením/zadušením. 

Že je synem Ramesseho III., potvrdilo DNA identifikovaných ostatků "neznámého muže E" z ad-Dajr al-bahrí ("Severní klášter; Deir el-Bahari). Jeho tělo bylo zabaleno do ovčí kůže pokládané Egypťany za kultovně nečistou a tělesné orgány byly ponechány "pohřební službou" v těle včetně mozku.

Žádnou významnou armádní akci nepodnikl, ve stavebních aktivitách Ramessea IV. s trůnním jménem Usermaatre Setepenamun/od druhého roku vlády Heqamaatre Setepenamun nestačil vyniknout, třebaže rozestavěl několik projektů. Přivlastnil si sochu Ramessea II., která donedávna stávala v Káhiře před hlavním nádražím (viz v indexu pod sedm divů). V hrobce měl Knihu nebes a cesta slunce po obloze navazuje na „astronomické“ stropy, viz rok 1319. Jeho wesírem byl Neferrenpet/Neferronpe a ačkoli v královskou rodinou kolovala zlá krev, byl nejvyšším úředníkem říše ještě za Ramessea VI.; podobně Mentemtowej, správce financí. Z jeho doby pochází nejstarší topografická mapa pořízená písařem Amennachtem, synem Ipujovým (zachována na jednom z turínských papyrů). Zabírá Wádí Hammámát s kamenolomy pro materiál na královské sochy, zlatým dolem a ubikacemi.  

Když 1160 zemřel, následoval na trůnu blíže neznámý syn Ramessea IV. s jeho hlavní královnou, a pravděpodobně sestrou, jménem Duatentopet/Tentopet Usermaatre Secheperenre Ramesse V. (na trůnu do 1156). Za něho byl zapsán Spor Hora se Sutechem před pánem všehomíra a nástupnictví Usira, který trval osmdesát let a vyhrál ho Hor. Krvavý a mysticky nepochopitelný text z doby kolem roku 1160 je zachován na papyru Chestera Beattyho č. 1.

 

c. 1165 či 1160:

Muški, tedy Frygové (nebo koalice starého anatolského národa s Frygy), vpadli přes Tauros do assyrské provincie Alzi a Purukuzzi. S žádným odporem se nesetkali, usadili se tu a assyrskému králi platili tribut (srov. dále rok 1115, předtím 1200)Muški v letech 1200 až 1160, tj. v průběhu jedné generace, migrovali ze střední Anatolie do prostoru pozdější jihozápadní Armenie. Pokud v Anatolii existovala ještě nějaká chetitská území, fryžská migrace jim jistě udělal konec, srov. rok 1180. 

 

1161:

V Babylónii zemřel král Marduk-apla-iddina I. (vládl od 1174), jen krátce vládne Zababa-šuma-iddina.

1160:

Král Elamitů Šutruk-Nachchunte I. se svým synem Kutir-Nachchuntem vpadli do Babylónie a dobyli a vyplenili řadu měst (Ešnunna, Dúr Kurigalzu, Sippar, Dúr Šarru-kén, Ópis, Agade, Mara (= Marriti). Z Ešnunny dal do Elamu odnést sochu akkadského panovníka Maništúšua (2307 - 2292) a ze Sipparu stélu jeho syna a nástupce Narám-Sîna (2292 - 2255), oslavující vítězství nad Lullubi, Lullumu či Lulu v dn. Íránu.

V bitvě Elamité porazili Babylónce, jimž velel král. Babylón byl po bitvě Elamity snadno dobyt a vypleněn. Babylónská kořist byla prohlášena za majetek boha In-Šušinaka a odnesena do Sús, včetně tzv. Chammurapiho stély se vzorovým zákoníkem. Jméno krále Zababa-šuma-iddina (od 1161) zmizelo, novým králem Babylónu provolán vítězi Elamita Kutir-Nachchunte (vládl krátce do 1159).

 

1161:

Assyrský král Aššur-dan I. dobyl na Zababa-šuma-iddinovi města Zaban, Irria a Ugarsallu na Malém Zábu a veškeré obyvatelstvo s velkou kořistí deportoval do Assyrie. Pokus Assyřanů o kontrolu nad oblastí kolem Dijály ale narazil na odpor expandujících Elamitů. Jejich vpád do regionu následoval však až po tažení Aššur-dana I.

 

1168:

V Mykénách byl zavražděn svou manželkou Klytaimnéstrou a bratrancem Aigisthem král Agamemnón, vládce v Argu a v Mykénách (od 1201), vítěz od Ília. Aigisthos vládl do roku 1161, kdy ho potkala pomsta Agamemnónova syna Oresta (vládl do 1156). Po něm v Argu a Mykénách vládli jeho syn-"Mstitel" Tísamenos/Teisamenos (od 1156 do ?) a jeho syn Penthilos (?, jehož akmé prý ležela v letech c. 1140 - 1110). Poslední z Pelopovců za vpádu Hérákleovců byl Kómetés (vládl od ? do 1104, viz dále tam). Penthilovi synové Damasios a Echelás (Archeláos) kolonisovali Lesbos a po jejich otci se jmenovala obec Penthilé. Dynastie Penthilovců vládla ostrovu či Mytiléně půl tisíciletí do roku 618, viz tam. 

1160:

V Sikyónu skončila vláda Zeuxippova (od 1191), 26. a posledního z králů (království v Sikyónu trvalo od 2122). Za vládce byl až do roku 1128 pokládán velekněz kultu Dia Karneia. Prvním ze sedmi kněží-vládců Sikyónu byl Archeláos (až do 1159).

 

*********************************************************************

1159. - 1150.

 

1156:

V Egyptě zemřel král Ramesse V. (od 1160; mumie uchována), po jehož smrti asi vypukly nepokoje. Novým panovníkem se stal Nebmare Merejamun Ramesse VI. (do 1148), syn Ramessea III. s Isettahemdžeretou; jako princ-bratr Ramessea IV. se jmenoval Amunherchepšef. Je možné, že Ramesse V., jeho synovec, který byl pochován až ve druhém roce vlády Ramesssea VI., měl z nějakého důvodu odložený rituální pohřeb, nebo že, což je pravděpodobnější, zemřel jako král sesazený a asi v internaci: v tom případě by byl Ramesse VI. usurpátorem, který se dostal k moci pučem a krátce žili v zemi na Nilu dva faraoni. Ramesse VI. dal odstranit všechny památky z dob vlády Ramessea IV. a V., tedy jistě v rodině bylo něco hodně nezdravého.

V této době pravděpodobně přišel Egypt o všechny své zbývající asijské domény. Ramesse VI. byl také posledním egyptským králem, jehož nápisy můžeme nalézti na Sínaji (v tyrkysových dolech v Serábít al-Chádim; brzy na to Egypťané místní osadu opustili a již se nevrátili).

Ramesse VI. bojoval proti nájezdům mořských národů a pouštních kmenů.

 

1159:

V Súsách zemřel král Šutruk-Nachchunte I. (od c. 1180). Jeho syn Kutir-Nachchunte II., král Babylónu od roku 1160, byl povolán zpět a provolán králem Elamitů (do asi 1140). Tím dostalo nástupnické právo v Elamu novou podobu, a sice přechodu vlády z otce na syna (předtím právo primogenitury v rodu).

Kutir-Nachchunte vzal s sebou sochu Marduka z babylónského chrámu Esangila do Elamu (ale před rokem 1116 byla navrácena na své místo králem Nabû-kudurrí-usurem I.). Z Uruku Kutir-Nachchunte přemístil do Sús sochu Naná (vrácena na své místo až Aššur-báni-aplim roku 639). Manželkou Kutir-Nachchunteho byla Nachchunte-Utu.

 

V Babylónu zůstal jako nástupce Kutir-Nachchunteho jeho bratr Šilchan-In-Šušinak, ale vládl jen krátce. Byl předposledním z Elamitů na babylónském trůnu (srov. rok 978). Sesazen povstáním a vyhnán (je možné, že se opět stal králem Babylónu po roce 1157 až do asi 1140, kdy Babylónii opustil).

Novým králem Babylónu byl provolán Kassita Ellil-nádin-achché (nebo -achi; do 1157), poslední z Kassitů na babylónském trůnu. Po tříleté válce byli Kassité Elamity poraženi a král Ellil-nádin-achché v bitvě kdesi na Tigridu zajat. Spolu s velkou částí kassitské šlechty zemřel později v elamském zajetí. Babylón a větší část Babylónie byla v této době vasalským státem Elamu. Celou zemi Elamité neovládli, jak vyplývá z automního vývoje v Isinu, viz zde níže. 

Kassité zůstali ještě dlouho důležitým elementem Babylónie. Až do 9. st. tvořili hlavní část babylónského vojska. První zmínka o Kassitech v Babylónii je z roku 1742, Babylónu vládli od roku 1594. Podle starých kronik žili v Mesopotamii celkem 576 let a 9 měsíců. Na rozdíl od babylónských domorodců si Kassité hleděli udržet identitu, jejich klanové uzpůsobení bylo pevnější a přes babylónská jména, která přijímali, drželi při sobě ještě dlouho po pádu dynastie. 

Královláda procházela dlouhou krisí, musel brát ohledy na poloautonomní města, resp. jejich chrámové občiny a na šejky aramajských nomádů ovládající babylónský venkov. Městská populace sestávala především z tradičních akkadských potomků smíšených se Sumery a v posledních staletích s Amority a Kassity, nomády byli především málo přizpůsobiví Aramajové (domácími zvaní Sutu po dávných obyvatelích) a s nimi příbuzní Chaldajové. V následujících staletích se v Babylónii stanou nejsilnější mocností šejkové chaldajských kmenů Bít Jakíni, Bít Dakkúri a Bít Amukkáni, z aramajských Gambulové a Puqúdové. O státech Chaldajů viz rok 850. 

1156:

V Isinu začíná tzv. II. dynastie isinská (srov. I. dynastii 2017 - 1791). Jejím prvním panovníkem, který vládl částí Babylónie a sídlil v Isinu, byl Marduk-kabit-achchéšu (dříve čteno: Marduk-šápik-zéri; do 1139). Zemi uklidnil a zavedl řád. V této době byl Babylón v elamských rukách (srov. výše). Druhá isinská dynastie vládla do roku 1068 a s následujícími aramajskými vládci do roku 1024 tvoří tzv. 4. babylónskou dynastii (kroniky jí dávají 132 roků a 6 měsíců).

 

1156:

V Israéli zemřel po klidné vládě soudce Židů Tol ze Šamiru (od 1179), aniž by podnikl něco pamětihodného. Nástupcem se stal Jaír z Galáad z klanu Manasse (do 1134).

 

1159:

V Sikyónu po Archeláovi (od 1160) se stal druhým knězem-vládcem Ótomedón, který vládl také pouze rok. Po něm přišel Theokleitos (do 1154) a Eunéos (do 1148).

 

V Latiu kolem roku 1153 opustil král Askánios Lavínium a založil Albu Longu: "bílá" podle řeky Albuly, pozdější Tibery, "dlouhá" podle rozložení osady (srov. "dlouhý jako Lovosoce"). Obyvatelé obou obcí se s dalšími v okolí nazývají v historii Starými Latiny/Prisci Latini. Askánios po otcově smrti dojednal s Mezentiem z Ceare mír, podle něhož hranicí mezi Latiny a Etrusky byla řeka Albulus, pozdější Tiber.

Z Popádí vymizela bronzová kultura terramarní, terramare, viz rok 1750. V uvolněném prostoru se usazovali nositelé raněželezné kultury villanovské, viz rok 1100. Jednou z její odnoží byl latiál, kultura latinská/cultura laziale, viz rok 1100. 

 

*********************************************************************

1149. - 1140.

 

1148:

V Egyptě zemřel Ramesse VI. (od 1156) a nástupcem se stal jeho syn s královnou Nubchesbet Usermaaatre Merejamun Setepenre Ramesse VII. Následujícího roku zemřel i on a novým králem se stal jeho strýc Usermare Achenamun Ramesse VIII., syn Ramessea III., původním jménem Sethherchepšef (do 1140). Byl posledním ze tří bratrů (Ramesse IV., VI. a VIII.), kteří na Horův trůn usedli, jejich sourozenci Chaemwaset a Ramesse Meriatum se králi nestali. Nic bližšího o Ramesseovi VIII. není známo; králové ve srovnáním s érou nové říše zchudli.

1140:

Nástupcem Ramesse VIII. se stal Neferkare Setepenre Ramesse IX. (do 1121). Jeho wezír a následujícího Ramessea X. se jmenoval Chaemwest/Chaemwese či Chamwese (?). Ani z jeho vlády nemáme bližší informace. Pravděpodobně v letech 1131 a 1126 (rok 8 a 15) se dostali národové Libu a Mešweš/Mašwaš (skupiny Libyjců) až k Thébám (= Ne). Následovaly nové stávky dělníků pracujících na královských stavbách v Údolí králů, srov. rok 1170. Organisováno bylo dělnictvo do part po šedesáti resp. 120 mužích k obrazu lodní posádky, partu řídil předák a k ruce měl písaře evidujícího pracovní výkony a výkazy. Zaměstnání na hrobkách se dědilo. 

Vykrádání královských hrobek se stalo v této době masovým jevem. Proces s nimi je zachycen na tzv. Abbottově papyru z Britského musea. Byl to vpravdě megaskandál, který se odvíjel od zlotřilých vysokých královských úředníků Thébaidy, kolem královského harému a vlastními vykradači byli stavitelé hrobek. Zlato přetavili a ne všichni dopadení byli odsouzeni na smrt, většinou si směli sami vzít život. Viz dále roky 1125, 1102 a 1095.

Na konci XX. dynastie se v Deltě Mešwešové hromadně usazovali. V egyptském vojsku sloužili jako žoldnéři. Jiná část Mešwešů (později zkracováno jméno na Ma) se usadila v Hérákleopoli u Fajjúmu. Potomek jednoho z náčelníků Šošenq I. později založil XXII. dynastii.

Veleknězem Amunovým byl v této době stále ještě Ramessenachte (srov. rok 1170), zemřel asi na začátku vlády Ramesseho IX. Nástupcem v úřadu se stal jeho syn Nesamun (až do někdy po roce 1131) a pak jeho bratr Amenhotpe (do nejvýše roku 1095, srov. rok 1102), který se dal na dvou reliéfech v Karnaku zvěčnit ve stejné velikosti jako postava krále Ramesseho IX. Amenhotpeho žena se jmenovala Hrere a jejich syn-nástupce Mentuhorchpešef, který však otce nepřežil.

 

c. 1140:

V Elamu zemřel Kutir-Nachchunte II. (od asi 1159). Novým králem se stal jeho bratr Šilchak-In-Šušinak, předtím krátce vládce v Babylónu (?, srov. rok 1159). Jako další ze silných elamských vladařů panoval do roku asi 1125. Oženil se s vdovou po bratrovi Nachchunte-Utu.

Chtěl dostat pod kontrolu celou oblast mezi Zagrem a Tigridem. V několika armádních výpravách táhl severním a severozápadním směrem do oblasti měst Arrapcha a Nuzi (dn. Jorgan-Tepe) a na řece Turnat (= Dijálá). Mimo jiné bojoval s aramajskými skupinami na západním břehu Tigridu a ohrožoval Aššur. Vypravil se také do Babylónie, té části, kde vládl Marduk-kabit-achchéšu. U pevnosti Németti-Marduk jižně od Babylónu porazil Babylónce v poli, ale nikoli města. Pozvolna tak končila elamská moc nad Babylónií (definitivně po roku 1139).

Později se Šilchak-In-Šušinak obrátil k východu. Tažení proti národu Palachutep s jeho spojenci Lallarippe v zemi Zamua, kteří plenili v Elamu, velel Temti-Chumban-Inšušinak. Pravděpodobně byl úspěšný a uloupenou kořist přinesl zpět do Elamu. Doma čile stavěl a obnovoval staré chrámy, viz rok 1698. 

 

1149:

V Athénách po Démofóntovi (od 1182) vládl jeho syn Oxinthés (do 1135). V době jeho vlády prý Amázonky poprvé zapálily Artemidin chrám v Efesu (1145; podruhé 1076, tehdy společně s Kimmery; vyšší datace).

1148:

V Sikyónu po kněžském vládci Eunéovi (od 1157) následoval Theonomos (do 1139) a Amfichiés (do 1128). Sedmým a posledním z knížat - kněží kultu Dia Karneia byl Charidémos, který ze Sikyónu uprchl. Tím skončila podle tradičních údajů v Sikyónu královláda a vláda kněží (viz rok 1160).

 

1141 v Latiu v Albě Lonze zemřel král Latinů Askánios (vládl od 1177), nástupcem jeho nevlastní bratr Silvius Postumus, syn Aineiův s Lavínií (vládl do 1112, v době Aineiovy smrti byl nezletilý, podle jiných byla Lavínia teprve těhotna). Askánios původně hodlal Postuma odklidit, takže musel prchnout do lesů, odtud "lesní/silvius". "Lid" ho po Askániově smrti provolal králem a Askániova syna a legitimního nástupce Iulia/Iulla učinil veleknězem, údajně pontifikem maximem a jakýmsi druhým králem. Z něho povstal rod Iuliů. Všichni další králové Alby Longy používali jména Silvius, odtud starolatinská dynastie Silviů.

 

*********************************************************************

1139. - 1130.

 

1139:

V Babylónii v Isinu zemřel první král II. isinské dynastie Marduk-kabit-achchéšu (od 1157). Jeho syn a nástupce Itti-Marduk-balátu I. (nebo -šumáti) již vládl v Babylónu a obnovil vojenskou nadvládu nad celou Babylónií po té, co se Elamité zcela ze země stáhli. Vládl do 1131 a po něm na Mardukův trůn zasedl jeho příbuzný (?) Ninurta-nádin-šumi (do 1125). Dokonce si dovolil tažení proti Assyrii. Dostal se až k Irbilu/řec. Arbély, ale v rozhodujícím okamžiku se vyhnul bitvě s assyrskými bojovými spřeženími a armádě táhnoucí proti němu a stáhl se, jak lze usuzovat z fragmentu jedné kroniky.

 

1134:

V Assyrii po dlouhé vládě zemřel, nebo byl v povstání zabit, Aššur-dan I./Aššur-dán (od 1180). Novým králem se nakrátko stal jeho syn, záhadný Ninurta-tukulti-Aššur. Byl probabylónský a dokonce vrátil do Sirary, chrámového komplexu v Lagaši, sochu Erragalovu/Nergalovu (srov. s hellénským Hérákleem?), kterou odtud odvlekl roku 1235 (?) král Tukulti-Ninurta I. (1235 - 1198). Jeho hlavní manželka se jmenovala Rimeni. 

Po dvanácti měsících byl ale Ninurta-tukulti-Aššur vyhnán a uchýlil se do Babylónu (viz 1116). Na Aššurův trůn zasedl druhý syn Aššur-dana I. Mutakkil-Nusku, zřejmě vůdce revolty. Také on vládl krátce, zemřel již 1132. Novým králem se stal jeho syn Aššur-réša-íší/Aššur-réša-iši I. (do 1116). Porazil nomády Achlamu/nebo prostě "achlamú/beduíny", sídlící mezi Suchi/Suchu a Karchemiší na Eufrátu (srov. o nich 1320). Po povstání byli opět podrobeni v Zágrosu Lullubi a Quti. Posílil assyrské pevnosti, aby dokázaly odolávat útokům obléhacích zařízení. Opravil škody na hradbách ze zemětřesení za Šulmán-ašaréda I. a dědy Aššur-dana I., poškozený chrám Ištary a Aššura vybudovaný za Eríša I. Z jeho doby známe jméno guvernéra země Aššuru/šakin máti Aššur-šuma-asbata, syna Réš-Aššura. 

Na severu Assyrie se častěji objevovali Muški, tedy Frygové, jimž Assyřané dali jméno starého anatolského národa, s nímž mívali věčný kříž Chetité a na jehož území se po příchodu z Balkánu etablovali, popř. s ním splynuli (srov. rok 1160 a 1115). Ochrana provincie Chanigalbat byla posílena pevností Apku západně od dn. Mosulu. 

 

1135:

V Athénách po Oxintheovi (od 1149) vládne jeho syn Afeidás (pouze rok). Zavraždil ho jeho bratr narozený mimo otcovo manželství Thýmoités/Thýmoeté, Thimútés (do 1126). Za něho přišel do Eleusíny Melanthos exilovaný z Messénie. V Delfách dostal vyhnanec věštbu, aby se usadil tam, kde mu k jídlu dají vepřové nožičky a hlavu, viz rok 1126.

 

1134:

V Israéli zemřel soudce Jaír z Galaádu (od 1156), nástupce není jmenován. V zemi israélských kmenů vládnou Filistínové a Ammonité (do 1116).

 

*********************************************************************

1129. - 1120.

 

V Egyptě v letech 1125 až 1124 za Ramesse IX. probíhaly procesy proti vykrádačům královských hrobů, srov. částečně zachované protokoly a roky 1140, 1102 a 1095. Král zemřel roku 1121 (na Horově trůnu od 1140) a nástupcem se stal Chepermare Setepenre Ramesse X. (do 1113). Žádné bližší informace, jak si byli, či vůbec, příbuzní, nevíme. 

 

1125:

V Babylónu zemřel Ninurta-nádin-šumi (od 1131). Nástupcem se stal nejvýznamnější panovník II. isinské dynastie Nabû-kudurrí-usur I. (do 1103). během své vlády úspěšně válčil s Lulluby, nomádskými Amority a Kassity, o válkách s Elamity viz zde níže. 

 

c. 1125:

V Elamu zemřel Šilchak-In-Šušinak/Šilchak-Inšušinak (králem od c. 1140), nástupcem jeho syn s Nachchunte-Utuou Chutelutuš-In-Šušinak/bab. Chuldeluduš/Chultelutuš (do doby někdy před rok 1116). Snad již roku 1124 vpadl do Babylónie a v bitvě na řece Kerchá Babylónce porazil a zahnal za zdi pevnosti Dúr Apil-Sîn. Elamité ale následně opustili západní břeh Tigridu.

V roce asi 1120 se konal poslední vpád Elamitů do Babylónie vůbec. Vyplenili 31 město na řece Radánu, Arrapchu a Núzi. Později však, před rokem 1116, byli Elamité v bitvě na řece Uláj/řec. Choaspés či Eulaios „v největším vedru“ dne Nabû-kudurrí-usurem "s pomocí Enlila, Šamaše a Marduka" poraženi a král Chutelutuš-In-Šušinak asi někdy brzy po bitvě zemřel. Podle královského dekretu zachovaného na hraničním kameni/kudurru vděčil Nabû-kudurrí-usur za vítězství v bitvě šejkovi jednoho k kassitských kmenů Bít Karziabku. Šitti-Marduk, jak se velmož jmenoval, doprovázel krále se svými lidmi z Déru, kde v měsíci du'úzu Babylóňané zahajovali tažení na jih vedoucí přes Zágros do Elamu. Kassita doprovázel krále po jeho pravém boku a když se obě armády střetly, k prachu z jejich pohybu se přidala písečná bouře, takže nebylo vidět ani na nejbližší muže. Šitti-Marduk/asi "Poslední nadějí zůstal Marduk" se prý tehdy vrhl dopředu a se svým válečným vozem a oddílem prorazil nepřátelské řady. Elamský král pak zmizel a už ho nebylo nikdy vidět. V odměnu za hrdinství osvobodil Nabû-kudurrí-usur Šitti-Marduka, jehož kmen či klan žil v babylonské provincii Namar, od daní, od povinností odvádět armádě koně a osly, šejkovi poddaní nemuseli pracovat na královských pozemcích a stavbách mostu a silnice zjevně v té době probíhajících ani na zdech pevností Bít Šamaš a Álu ša Ilí-iqíša. K tomu byly osady kmene Karziabzu osvobozeny od ubytovací povinnosti pro babylónskou armádu. Guvernérem Namaru byl Enlil-nádin-šumi, šejk kassitského kmene/klanu Chabban, a výhody Šitti-Mardukovy šly pravděpodobně na jeho účet (mezi svědky dekretu jsou jmenováni vojenský velitel provincie/šákin témi a guvernérové tří provincií, mezi nimi Babylónie Baba-šuma-iddina, syn Chunny.    

Po Chutelutuš-In-Šušinakovi je sice ještě na krátkou dobu zmiňován jeho bratr Šilchina-chamru-Lakamar, ale země se stala na tři staletí vasalským státem babylónských králů (srov. 1156 a expansi roku 1180). Tím skončila IV. říše elamská, dynastie súská (vládla od c. 1222). Prameny dlouho ani nehovoří o zemi Elam. Teprve roku 812 jsou Elamité zmiňováni jako spojenci Chaldajů a Aramajů.

Mardukova socha, kterou z Babylónu odvlekl Kutir-Nachchunte 1157, byla navrácena do Esangíly (srov. tam). Nabû-kudurrí-usur I. dal Mardukův chrám Esangílu (E-sag-ila) restaurovat, stejně jako Adadův chrám E-kidur-chegal-tila a v Nippuru Enlilův chrám E-kur.

 

1126:

V Athénách po královládě Thýmoitea (od 1134) vládne Melanthos, syn Peleovce Andropompa z Messénie, viz rok 1135 (do 1089). Za jeho kralování vpadli na Peloponnésos Hérákléovci a obsadili ho. Melanthos/"Černý" někdy předtím porazil v osobním souboji před nastoupenými šiky svých vojsk Xantha/"Plavého", krále Thébanů. Během boje Thébanovi řekl, že není sám, s kým bojuje: ten se ohlédl a dostal Melanthovu smrtelnou ránu. Po Xanthově smrti zrušili Thébané královládu, jak tradovali chronografové. V jiném podání zabil Xantha Andropompos, viz v indexu s. v. Boiótiá. 

1125:

podle jedné tradice vypáleny Mykény, součást argívského království, srov. rok 1100. Migrace z Peloponnésu na Kypr a na jihoanatolské pobřeží. 

1124:

"Thessalové" pod Thessalem migrují z Épeiru a vyženou Boióty z Arny do jejich budoucích sídel jižně od Thessalie, do budoucí Boiótie (do té doby Kadmeiá); podle Thúkýdida roku 1148, popř. podle Eratosthena roku 1124. Thessalovými rodiči byli Aiatos a Polykleia, děti Filippovy a rodu Hérákleova, kteří s Praboióty válčili. Při pokusu o přechod jisté řeky na thessalské území se dala sestra bratrem přenést a poněvadž věštba pravila, že se panovníkem stane ten, kdo se první dotkne thessalské půdy. Sestra kousek od břehu z bratra seskočila a obelstěný bratr vyřešil problém tak, že se se sestrou oženil a po Thersssalovi se jmenuje země i lidé.  

 

1120:

Podle vyšší datace dobyli Dórové do té doby achajský Peloponnésos i s Pylem (srov. 1180 a 1104). Do t. r. spadá akmé Hérákleovce Témena, syna Aristomachova, bratra Kresfontova a Aristodémova.

 

1122: V Číně podle tradičního data brutálně ukončena vláda dynastie Šang (od 1766, viz k dataci v přílohách pod dynastie a roku 2205). Poslední z jejích císařů Čou/Zhou ze Šangů s posmrtným jménem Ti-Sin/Di Xin (vládl od 1155) byl populární až do okamžiku, kdy se oženil se svou milenkou, která ho zcela ovládla. Jeho rozmařilý a nákladný životní styl řídila nejmilovanější z manželek Ta Ťi/Daji, vynálezkyně vilných zábav i krutých mučení. Když se mu pokoušel jeho bratr Wej-C'/Wei Zi a další z rodiny vysvětlit, že vede říši do záhuby, odbyl je. Strýce Ťi-C'/Ji Zi, který mu chtěl domluvit, dal císař zavřít.

Revoluci proti Šangům spustil údělný král/kníže nejzápadnějšího čínského státu Čou (provincie Šen-si/Shaanxi) Wen, ale vítězství se nedožil. Poražen povstalci ze státu Čou vedených ministrem Ťiang C'-jaem/Jiang Ziya v krvavé bitvě u Mu n. Muje ve středním Che-nanu, zavřel se císař Čou v paláci ve svém sídelním městě Jin/Yin u dnešního An-jangu/Anyang a se svými poklady se upálil. Ta Ťi byla vítězem popravena. Nový král Wu založil dlouhou vládu dynastie Čou/Zhou (do 221). Stát Čou byl dle tradičního data založen roku 1327.

Ťiang-C' byl jmenován vévodou z Čchi/Qi, státu na dolním toku Žluté řeky. Wu osvobodil Ťi-C'a/Jizi n. Čchi-c'/Qizi, kor. Gija/Kidža, který sebral pět tisíc svých lidí a odešel na sever Koreje, usadil se v Pchjongjangu, metropoli dosud tangunského Čosonu, a založil jiné království Staré Čoson, Ko Čoson/Go Joseon, čín. Čchao-sien/Chaoxian, viz však rok 2333, kde jiná chronografická verse: starší tangunská Korea zjevně nesouvisela s mladší kidžovskou ležící do t. r. asi západně od polomýthické Staré Koreje. Některé čínské kroniky kladly kidžovský Čoson na poloostrov Liao-tung na jih pozdějšího Mandžuska a tam též umisťovaly Kidžaovo sídelní město. Nicméně převládá konsens, že se stát rozkládal mezi řekami Liao v Mandžusku po Han vtékající do moře u dn. Soulu a Pchjongjang bylo střediskem království. Číňané s sebou přinesli knihy a populaci zprostředkovávali čínskou kulturní převahu. Zavedl trestní zákoník, ustavil a vyškolil vládní byrokraty a tři roky trvalo, než mezi Korejce zavedl písmo, o jehož charakteru však nevíme nic.

Pro blaho své vlády rozdělil půdu do čtverců a každý z nich na devět dílů. Kdo obhospodařoval osm, musel též devátý uprostřed, z něhož výnosy šli králi. Ťi-c' prchl z Číny ve věku 53 let a vládl čtyřicet. Po něm vládl jeho syn Song/Song Wang (1082-1057), o němž kromě jména a toho, že postavil chrám předků nevíme nic. To platí povětšině o všech 41 panovnících čosonských, viz dále rok 1057.

 

V Číně vládl Wu do roku 1116. Potentáty starého režimu pardonoval a poklady a majetky po posledním ze Šangů rozdělil mezi spolubojovníky a "lid"; sám si prý nenechal z kořisti nic. Zatímco barva sesazených Šangů byla žlutá, Wu určil pro Čoue červenou. Wu onemocněl roku 1120 a churavěl až do své smrti čtyři roky později. Wuovým nástupcem byl nezletilý syn Čcheng-wang/Cheng (vládl do roku 1079), jehož regentství a později vládu řídil podle Wuovy vůle vévoda z Čou, mladší z bratrů Wuových, vlastním jménem Tan/Dan. Potýkal se s hašteřivostí sourozenců a pokusem o návrat Šangů k moci, vládu Čouů však upevnil a vítězil nad barbary na severu i jihu. V souvislosti s návštěvou vyslanců ze států ležících na jih od tehdejší Číny (už tehdy si o sobě Číňané mysleli, že žijí v centru světového dění, Čung-kuo, země/království středu) je zmiňován kronikami "ukazovatel jihu" vezený na voze spřežením, viz v indexu s. v. kompas.  

Vévoda z Čou (zemřel vážen a uctíván roku 1105) kodifikoval základy říšské byrokracie. Pozdějšímu spisu se říká Čou-li/Zhouli, "Úředníci státu Čou" a definitivní podobu dostaly rituály administrativních standardů u dvora, vymezení pravomocí a postupů, posice a chování císaře se sankcionováním eunuchismu u dvora za usurpátora Wang Manga (9 n. l. - 23); jejich editorem Liou Sinem/Liu Xin (zemřel 23+); srov. rok 9+.

Nástupcem Čchengovým se stal jeho syn Kchang-wang/Kang (1079-1053). Stejně jako jeho otec rozšířil území o výdobytky na barbarech a rovněž jeho vláda je pokládána za šťastnou. Viz dále rok 1053.   

 

*********************************************************************

1119. - 1110.

 

1113:

V Egyptě po vládě Ramesse X. (od 1121) následuje panování krále Menmarea Setepenptaha Ramessea XI. (do 1085). Vládl zřejmě jen v Dolní zemi.

 

1116:

V Aššuru zemřel Aššur-réša-íší I. (vládl od 1032). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Tukulti-apal-Ešarra I. (do 1077; hebr. Tiglatpilesar). Před rokem 1116 napsal babylónský král Nabû-kudurrí-usur I. králi Aššur-réša-íšímu I. ve věci znovuuvedení na assyrský trůn exulanta Ninurta-tukulti-Aššura (srov. 1134), který ještě tehdy v Babylónu žil. Na prosazení požadavku se Babylónci vypravili proti Aššuru. Oblehli s pomocí strojů assyrské město Zaqqu (či Zanqu), ale při příchodu assyrské armády obléhací stroje Babylóňané spálili a vrátili se domů.  Později oblehli Idu/Idi (dn. Hít?, starobab. Tutul, v dobách marijské dynastie s loděnicemi) a zde v bitvě vedené bojovými vozy utrpěli těžkou porážku, babylónský polní velitel Karaštu (?) padl do assyrského zajetí; to vše se událo ještě za vlády Aššur-réša-íšího.

1115:

Tukulti-apal-Ešarra I. podnikl tažení proti národům Muški/Muškája (= Frygové) a Kaskája/staří Gasga, Kaška ze severu Anatolie, kteří se s vojskem dvaceti tisíc mužů (jiné verse nápisu uvádějí dvanáct tisíc) pod pěti "králi" právě vypravili do Katmuchu a možná, že jejich cílem byla přímo Assyrie. Oba národy žily již půl století (viz rok 1160) v Alzi a Purukuzzi/Purulumzu, kdysi poplatných churritských knížectvích, a sami platily tribut assyrským králům. Důvody protiassyrského povstání v jinak churritském Katmuchi a na celém západním horním Tigridu známy nejsou, snad "opomenutí" platby poddanských tributů.

Assyřané porazili oba národy na úpatí hor Kašiari (arab. Túr 'Abdín); zajatců z Frygů/Muški bylo na šest tisíc. Obě knížectví se stala provincií a zajatci asi skončili s rodinami jako kolonisté možná v okolí Nisiby, lze-li Strabónovu poznámku o Mygdonech v Pochábúří v kraji kolem Nasiby/Nisiby po nich zvaném spojit s částí Frygů (jméno Mygdonie může být původu spíše až hellénistického, srov. v indexu s. v. a Antiocheia v Mygdonii).

Pak v policejní akci dobyli a zničili Assyřané město Šereššu, churritské knížectví Papchi, spojence Katmuchu, a jeho vládce Kili-Tešuba (alias ass. Errupi/Irrupi), syna Kali-Tešubova, zajali s celou rodinou, majetkem a jeho palác zničili. Vládce opevněného města Urratinaše na úpatí hory Panari jménem Šadi-Tešub, syn Chattuchův, utekl před příchodem assyrské armády a pak se za cenu velkého tributu podrobil (šedesát měděných kotlíků, nádob a van, k tomu 120 otroků a dobytků. V roce, kdy Tukulti-apal-Ešarra táhl na Katmuchu, obsadily aramajské kmeny břehy Tigridu, plenili kraj kolem Idu a Ninuy/Ninúwy, viz dále rok 1112. 

1114:

Tukulti-apal-Ešarra I. táhl s armádou opět přes Alzi a Purukuzzi a donutil místní knížata obnovit tributární podřízenost vůči Aššuru. Assyřané na horním Zábu bojovali s místními horskými národy a ukončili tak nadvládu národa Muški nad knížectvími Papchi, Chimme, Lúchi, Arrirgu/Anirgi, Alamun a Nimnu/Nimri (srov. 1160) - Assyrie dobyla zpět celé historické Šubartu, když Aššurova armáda přemohla čtyři tisíce Kasků, Urumů a Abešlů. Národu Lullumu odňal 25 bohů a bohyň, odvlekl je do Aššuru a chrámové majetky daroval assyrskému Adadovi. Assyřané zničili státy Adauš, Sarauš, Ammauš, Sugu, "města proměnili v hory ruin jako po povodni". 

Kmenovou federace národa Muški (= Frygové) vedlo pět knížat, kteří stáli v čele Západních Muški (Gordion ve Frygii), Východních Muški (Mazaka v Kappadokii) a knížectví Tabal (ass. Bít Burutaš); srov. rok 51 s nepokořenými dosud Eleutherokiliky/"Svobodní Kilikové". Východní Muški v údolí Eufrátu žili částečně pod vládou churritského knížete Kili-Tešuba z Katmuchi, syna Kali-Tešuba. V Katmuchi, hellénist. Kommágéně, ve vládnoucí vrstvě převládaly íránské kořeny, které lze odvodit z dob Mitanni a které zřejmě odolaly tlakům ze strany Muški (?). Nicméně všechna tato knížectví, resp. jejich vládci, se relativně rychle chetitisovala.

1113:

Tukulti-apal-Ešarra I. se vypravil proti národům Nairi západně od jezera Van: "ša ach tamti eleníti ša šalámu šamši ša kanáša lá idú/na západním břehu Horního moře, kteří poddanství neznaly" (srov. 1275 a 1233). Assyřané se dostali až k Melazgirtu a porazili koalici 23 knížat (na jiných nápisech jich bylo třicet), zmocnil se 120 spřežení a šedesát knížat nairských včetně těch, kteří jim přišli na pomoc, zajal. Assyrské tažení bylo přes obtížnost horského a lesnatého terénu zřejmě zničující, neboť názvy většiny z knížectvích se už neobjeví; podle nápisné kroniky chvály krále Tukulti-apal-Ešarry platila osvobozená nairská knížata tribut 1200 koní s dvou tisíc dobytků. Přežila pouze Dajaenu/Dajénu (Západní Urartu), Tumme (jižně od Urmijského jezera) a Chimua (Chimme, chet. Chimuwa). Sieni/Séni, král Dajaenu, který byl zajat a jako jediný internován v Aššuru, neboť se původně nechtěl poddat, byl rovněž propuštěn; podle jiné nápisné verse byla knížata odvedena do Aššuru s provazem v nose jako voli a museli vydat jako rukojmí své syny. Na zpáteční cestě Assyřané donutili v zemi Chanigalbat k poplatnosti krále v Melid (Milidia, hellénist. Meliténé, dn. Malatya) jménem Allumari.

1112:

Tažení Assyřanů proti zemi Musri/Musru při severní assyrské hranici na východním břehu Tigridu, viz rok 1115 (v novoassyrské době se země jmenovala Musasir, viz rok 725 a 714) a proti jejímu spojenci Qumánu/Qumménu, dvacetitisícovou armádu zde rozprášili. V Transtigridě dobyto kultovní město Arini ležící na úpatí hory Aisa. Rozvalil v Qumánu město Chunusu s jeho pevnostmi a oblehl residenční město Kipšunu. Král, jeho jméno nestálo Tukulti-apal-Ešarrovi za zmínku, se vzdal, musel rozvalit své hradby s věžemi a vydat tři sta rodin, "jejichž srdce se nepoddala Aššurovi, mému pánu". Do svého pátého panovnického roku přemohl assyrský "šarru dannu, šar kiššáti lá šanán/mocný král, král veškerenstva, který nemá sobě rovného" 42 zemí a jejich vládců. 

V prostoru mezi Karchemiší a Sutiem bojovali assyrské jednotky s nomády Achlamu, achlamé Armája/"Nájezdníci, beduíni Ar(a)májové: "narkabáti u qurádia lú alqe, mudbara asbat, ana libbi achlamí (mát) Armája, nakrút Aššur, lú allik/bojové vozy a své vojáky jsem věru vzal, vypravil se do stepi a táhl proti beduinům, nájezdníkům aramajským, nepřátelům boha Aššura." 

Během bojů nebo přesněji za trestných výprav proti Aramajům, nejsilnějším z achlamů/Achlamů, překročil Tukulti-apal-Ešarra I. a jeho vojevůdci za téměř čtyřicetileté vlády Eufrátés dvacetosmkrát, jednou dokonce dvakrát za rok. Byl to první velký konflikt Assyřanů s Aramaji/Aramejci. O řádění Aramajů viz rok 1099, o válce Assyřanů v Babylónii viz rovněž tam, o Achlamech viz roky 1320 a 1275. Aramajskou ničivou expansi na východ nedokázal nikdo zastavit, srov. roky 1099 a 1081, roku 1068 seděl první Aramaj na babylónském trůnu.  

1111:

Tukulti-apal-Ešarra I. se vypravil do Syrie proti Tadmóru (ass. Tadmar, hellénist. Palmýra, Palmýréné), zřejmě hlavní shromaždiště beduinů západně od Eufrátu (královi vojáci pak téměř každoročně Aramaje pronásledovali až sem, na východ Syrie). Od Tadmóru táhl Tukulti-apal-Ešarra do království Amurru (tj. velká část hellénist. Foiníkie), k němuž tehdy patřily také Gubla (Byblos) a Sídón. V Armadu (Arwad, hell. Árados, dn. arab. Ruad) ulovil v moři narvala (ass. náchiru) a byl prvním králem Aššuru, který se dostal ke Středozemnímu moři skrz území dnešního Libanonu. Zároveň to je první historická zmínka o lovu mořských dravců panovníkem některé z mesopotamských říší; o králových lovech slonů za jeho syrského pobytu viz rok 1077. 

Assyrie se dostala do popředí tehdejších diplomatických hodnot. Egyptský král Ramesse XI. daroval Tukulti-apal-Ešarrovi I. krokodýla. Tribut Aššurovi poskytl mimo jiné král Chatti (= severní Syrie) se sídlem v Karchemiši jménem Ini-Tešub (II.), a to někdy na zpátečním tažení z foinícké oblasti v letech 1104 - 1087.

Řec. foiníx = hebr. kena´aní, Kanaánci, „obchodník, obchodník s nachově barveným textilem“ - a v tomto významu již od 15. st. (členem obchodní gildy chubúr, srov. ass. kárum, byl obchodník chabbár). Foiníkové nikdy nevytvořili společný „národní“ státní útvar. Jednotlivé městské státy byly obvykle monarchiemi, většinou dědičnými, místně i s volenými „králi“ obchodních republik. Městské monarchie vydržely do začátku hellénismu, kdy byly v průběhu 3. století zrušeny Ptolemaiovci, jimž oblast Foiníkie a západní část Syrie patřila až do roku 200. O Foiníčanech viz také 3200

Přibližně v době vlády Tukulti-apal-Ešarry I. a Ramesse XI. vládl v Byblu král Zakar-Ba´al jako vládce kanaánského státu, do něhož patřila např. i oblast pozdějšího Bérýtu (viz dále rok 1000). V Askalonu vládl filistinský panovník Waraktir či Warkatara (srov. rok 1200).

 

Chetitská království v Syrii (Chatti) v této době až do doby ustavení assyrských provincií: Karchemiš, Chalab/Aleppo, Chattina a Melid

vládci v Karchemiši:

jméno                               současník v Aššuru/doložen

Ini-Tešub (II.)                    Tukulti-apal-Ešarra I., Chetita byl jeho tributárním poddaným 

x

x

x

X-pa-zitiš                           Aššur-rabi II.

Ura-tarchunzaš                  Aššur-réša-íší II.

Surchiš I.                          Tukulti-apal-Éšarra II.

Aštuwatamanzaš                Aššur-dan II.

Šuchiš II.                          Adad-nérári II.

Katwaš                             Tukulti-Ninurta II.

Sangara                            Aššur-násir-apla II./c. 870 - 848

Astiruwaš                          Adad-nérári III.

Jaririš                               dtto

Kamaniš                           Adad-nérári V.

Piširiš                               Tukulti-apal-Ešarra III./738 - 717

vládci v Melid:

Allumari                           c. 1100

x

x

x

Lalli                              853 - 836

Šachu                           dtto

Chelaruanda                  780 - 750

Sulumal                        743 - 732

Gunzinanu                     dtto

Tarchunaziš                    c. 720 - 712

ass. provincie 712 - 705

Gurdi/Kurti (revoltoval)

Mugallu                     675 do Aššur-báni-apli (unie s Tabalem?)

[pozn. u chet. jmen na konci s = š]

 

c. 1116:

Po povstání proti Amorajům se do čela Israélitů postavil jako nový soudce) Jiftách/Jefta z Galaád, řec. Iafthás, z klanu Jehúdá. Porazil Amoraje pod králem Seonem z Ezebonu (srov. 1134) a pak Ammonity. Následovala válka Jefty proti israélskému kmeni Efraim, který porazil v bitvě na Jordánu. Jefta byl soudcem do c. 1110, v hodnosti ho na krátkou dobu následoval Ibsán, řec. Abaissan z Béth-lechemu (do c. 1108).

Podle jiné tradice se prvním králem Židů stal Saúl z kmene Ben-jamín (viz ale r. 1076). Kolem r. 1110 věštil Samuhél, Samuel.

 

1116:

Dórové dobyli Mélos, osady v té době asi foinícké, srov. rok 1424. Přesně sedm set let poté, roku 416, přišli na ostrov Athéňané (srov. rok 1300, 1220, 1180, 1120 a 1104). Část Dórů se někdy po tomto datu pokoušela usadit v Kárii. Nymfaios z Mélu vedl výpravu do Kryassu, kde jim dovolili Kárové se vedle nich zabydlet. Chystali však úskok a Dóry zamýšleli pobít, což však vyzradila jistá panna Karéné. Dórové uchystali slavnost, k níž přišli beze zbraní. Svěřili je však svým manželkách, které je nesly pod šatem. Kárové v domnění, že hodují s bezbrannými, dali si signál. Tehdy vytáhli Dórové zbraně své a Káry pobili. 

1110:

Podle jiné tradice přišli Néleovci do Athén. Zde akmé Archeláa (do c. 1080) a Melanthos.

 

1112 v Latiu v Albě Lonze zemřel Silvius Postumus (vládl od 1141), nástupcem syn Lavinie s Melampodem Aeneas II. Silvius, tedy Postumův nevlastní bratr (vládl do 1081). • O jiném řazení králů v Albě Lonze viz v příloze Dynastové xiii. 

  

*********************************************************************

1109. - 1100.

 

1102?:

Před rokem 1095 se v Egyptě konaly opět procesy s vykradači královských hrobek (srov. rok 1095, předtím roky 1140 a 1125). V zemi panuje anarchie, boje krále s kněžími. Velekněz Amunova kultu v Thébách/Wésetu Amenhotpe (srov. rok 1140) byl v neklidných dobách, nebo povstáním sesazen. Je možné, že vicekrál Kuše Pinechas/Panechsi se dvanáctého roku královlády vypravil na straně krále Ramesse XI. proti Thébám a Amenhotpemu a velekněze sesadil; nebo se s veleknězem „chytl“ a A. si stěžoval Ramessemu XI. a byla z toho někdy v 17. až 19. roce „občanská válka“. Pinechase zahnal zpět na jih vojevůdce Pianch. Zakrátko se stal v Thébách wezírem a po Amenhotepově smrti asi také veleknězem. Pinechas se sice brzy vrátil zpět do Kúše, ale část Núbijců (= Kúšitů) se v okolí hornoegyptských Théb usadila (pak by logicky procesy s nimi patřily až do roku 1095).

Núbijci se během svého egyptského pobytu mj. obohacovali vykrádáním hrobů: núbijští vojáci poprvé v historii v Egyptě.

Pianchovým nástupcem se stal pravděpodobně jeho synovec Hrihor/Heri-Hor, vysoký důstojník neznámého původu (Pianch mohl být Hrihorovým synem, viz zde níže). Jeho rodiče nejsou známi (Amenhotpeův zeť?). Hrihorova manželka se jmenovala Nodžumet/Nedžemet, Nedžmet (I.; její tvář je známa ze zachované mumie), dcera ženy jménem Hrere, manželka Amenhotpeho. Brzy se stal vlastníkem četných úřadů a nejmocnějším muže země (srov. rok 1095); po smrti Ramesseho XI. užíval i královské titulatury.

 

1103:

V Babylónu zemřel Nabû-kudurrí-usur I. (od 1125). Nástupcem se stal jeho syn Enlil-nádin-apla (do 1099), o němž nevíme nic přesnějšího: vytáhl na Aššur a dobyl ho. Podle babylónského nápisu na kudurru z chrámu Nanše v Nippuru měl Nabû-kudurrí-usur I. zemřít 696 let po Gulkišarovi z přímořské dynastie (což sotva souhlasí, neboť Gulkišar zřejmě vládl cca. 1625 - 1570, srov. tam). Na konci své vlády, roku čtyři, řešil územní spor pozemků bohyně Nanše předložený jejím veleknězem Nabû-šuma-iddinou mezi Ekarra-iqíšou a Eanna-šuma-iddinou, guvernéry provincií Bít Sîn-mágir a Mát tamti/Přímoří, který vznikl před mnoha staletími s královým verdiktem zaznamenaným s předmětem sporu na kudurru z chrámu Nanše v Přímoří: "Nepřekračujte své hranice, neměňte je! Nenáviďte zlo, milujte dobro!"  

 

1101:

Podle jedněch tradičních údajů byla v tomto roce z Byblu založena osada Utika a Gádés (tyto „krátce po trojské válce“); údaj se týká cedrových trámů v chrámu Apollónově v Utice, jimž prý roku 77+ bylo 1178 let (!).  Viz ale rok 969.

 

1108:

V Palestíně zemřel soudce Ibsán/Abaissan z Béth-lechemu (od c. 1110). Nástupcem v hodnosti se stal Ejlon/Elón ze Zabulonu, kraje na severu Palaistíny (soudcem do 1098).

Píseň Debory (Starý zákon, Kn. soudců V.), která vznikla kolem r. 1100, dokládá, že v této době existovalo cca. dvanáct israélských kmenů (ačkoli jmenováno je pouze deset; srov. rok 933). 

 Palaestina 1

Israélské kmeny (dódekafýlon):

Dvě skupiny synů Jákobových:

Reuben, Simeón, Levi, Judá (synové Ley - Leá),

Josef a Benjamín (synové Ráchel).

Tyto kmeny (klany, skupiny) existovaly již před obsazením vnitřní části Palestíny. Další skupiny:

Gad a Ašer,

Issachar, Zebulem, Naftali a Dan.

Roku 722 „deset ztracených kmenů israélských“ jsou Reuben/Ruven, Simeón, Issachar, Zebulun/Zevulun, Ašer, Gad, Dan, Naftali, Manasse a Efraim.

 

1104:

Návrat Hérákleovců, epistrofé tón Hérákleidón, potomků Hérákleova syna Hylla, viz rok 1266 a 1220, vpád Dórů na Peloponnésos, odkud byli po Hérákleově smrti vyhnáni, jak zní tradiční podání (datace podle Eratosthena, osmdesát let od trojské války; jinak též ve vyšší a nižší tradiční dataci 1148 a 1097; začátek prvního celosvětového evropského historického díla Efora z Kýmy dotaženého do dvacátého roku Filippa II., tj. do roku 340; srov. také pod 1180, 1120 a 1116). O Graicích a Hellénech viz rok 1521.

V Mykénách během dórské invase skončila královláda Kómetova (či Kýmetova, viz 1168), posledního z achájských Pelopovců na trůnu (vládli v Argolidě od 1311, "mykénské období" začalo c. 1600, viz tam). Po "návratu", události, jíž moderní historiografie obecně nedůvěřuje, zůstaly na Peloponnésu achajskými část Élidy, Achaia a ve vnitrozemí "Pelopova ostrova" Arkadie. Prvním argívským králem se stal vůdce návratu Hérákleovců Témenos, syn Aristomachův, prapravnuk Hérákleův a byl pokládán za zakladatele státu. Mykény se pak dostaly, resp. navrátily nastálo pod argívskou vládu. Témenův bratr Kresfontés uchopil vládu v Messénii, v Élidě aitólský pomocník Hérákleovců Oxylos, který vedl invasi z Aitólie přes Naupáktos loděmi na Peloponnésos. Aristodémos, třetí ze synů Aristomachových, se chystal obsadit akarnánské a aitólské kraje, ale Apollón ho srazil bleskem, poněvadž kdosi z Dórů zabil jeho věštce. Aristomachos byl ženat s Agreiou, dcerou autochthonního thébského krále a spojence Dórů Autesióna. Jejich syny byla dvojčata Eurysthenés a Proklés, od nichž počítali začátek spartští králové dynastií Ágidovců a Eurypóntovců.

1103:

V Lakedaimonu vládne jako první z dórských králů Eurystheus/Eurysthenés, syn Aristodémův, který porazil Tísamena a obnovil dórskou moc na poloostrově (do 1061; seznam mýthických králů viz Panovníky). Podle jiné tradice vládli ve Spartě od 1093 dvojčata Eurysthenés s Prokleem, zakladatelé dyarchické řady králů z rodů Ágidovců a Eurypóntovců a byli pokládáni za zakladatele města. Tísamenos byl pokládán za zakladatele achajských státečků na severozápadu Peloponnésu, viz rok 1270 až 1266, kde též o foiníckých kořenech spartských králů. 

V Efyře vyhnali Dórové panovníky z rodu Sísýfovců. Posledním králem byl Hyanthidás a Hérákleovec Alétés, zakladatel dynastie Bakchovců (vládla do roku 766) přejmenoval Efyru na Korinthos. O třech dórských fýlách viz rok 595. 

cca. 1100:

Konečné zničení achajských Mykén Dóry (srov. rok c. 1200, 1125, viz dále v historii rok 494) a doložena zkáza zdiva Mílétu. Thessalové vedeni potomky Hérákleova syna Thessala ukončili migraci z Thesprótie do země po ní dodnes jmenované, Boiótové z úbočí Pindu do své Boiótie, Ainiánové z okolí Dódóny (podle jedné tradice podávané Aristotelem pravlasti Hellénů) dorazili na jih Thessalie a do Kirrhy, stejně Dryopové z Épeiru a Dolopové do nových zemí, Dórové zčásti setrvali v Dóridě (odtud jejich název), zčásti dobyli velkou část Peloponnésu a po egejských ostrovech doputovali na Krétu a Rhodos. 

Období let 1100-1000 nebo až 900 či po roce 800 bývá označováno v hellénských dějinách dobou temna, srov. rok 1380. Analfabétičtí Dórové se zmocnili Peloponnésu a Kréty, velkou část Anatolie až po horní Eufrátés drželi Frygové migrující z Thrákie a Makedonie (Brygové), Chetité se udrželi v severní Syrii a Kommágéně. Původní "mykénské" obyvatele zahnali Dórové do hor slabě "Mykéňany" osídlených (Arkadie), nebo je zotročili (Sparta, Messénie, Kréta). Nejbližším útočištětem mykénských emigrantů ovšem byla Attika (srov. osud pylských Néleovců). Mykénský administrativní systém s byrokracií a palácovým životem elit se od poloviny století hroutil, řada míst achajské "homérovské" šlechty se již nikdy nezmohla (Pylos, Mykény, Tíryns, Iólkos). Nelze vyloučit, že se mykénská centra v Argolidě stala cílem útoků v tomto století několikrát, pravděpodobně v souvislosti s devastujícími vlnami migrací "mořských národů", které mohly doprovázet revolty podrobeného obyvatelstva proti mykénské šlechtě vycházejících například též z neúrody či jiné přírodní katastrofy.   

S dórskou invasí, „návratem Hérákleových synů“, se Iónové nikdy zcela nesmířili a tento vztah je jedním z klíčových v celých hellénských dějinách. Místy dokonce hodně dlouho zakazovali Dórům vstup do chrámů (Paros v 5. století). Srov. roky 2000, 1521 a 1104.

Archeologicky je doba c. 1100-1050 charakterisována chudou „submykénskou“ keramikou (na Peloponnésu), kdy zmizelo kamenné stavebnictví. V Attice pak navazovala c. 1025-900 vyspělejší protogeometrická keramika. Léta 900-700 jsou „keramicky“ geometrickým obdobím, do roku 850 raným, do 800 vrcholným, do 750 zralým a do 700 pozdním. Tehdy začala „protoattická keramika a s ní malíř na vázy Analatos, mnohem později Nessos. V Levantě po mykénské éře chybějí c. 150 let nálezy dovážené keramiky z hellénského prostoru, objevila se až keramika s geometrickými vzory. Stejně tak jako na západě Středomoří, kde v letech c. 100-800 rovněž vypadl dovoz z egejské oblasti. Objevily se teprve od Etrúrie po Sicílii poháry střední doby geometrické c. 800-750 a vlastní produkce hliněných pohárů začala c. 750-725 (pozdní éry geometrická). 

Viz dále roky 1077 a 1044, attická a eubojská kolonisace Iónie, achájská emigrace před Dóry.

 

V Popádí se od c. 1100 usazoval lid protovillanovské kultury (do c. 900), jejíž druhá fáze (900-750/700) se rozšířením až do Kampánie dostala do aktivního kontaktu s hellénskými osadníky a s východním Středomořím; viz předtím rok 1600. Raně železná kultura má jméno podle statku Villanova u Bologne, odkud pocházejí první nálezy (1853). Osady Cerveteri, Tarquinii, Veii, Vulci, populonia, Chiusi se později proměnily v etruské městské státy. Villanované pohřbívali původně žehem a popel ukládali do hliněných uren ve tvaru svých chýší/domů; ve druhé fázi pohřbívali do země do rakví.

Byli součástí pozdněbronzového středoevropského civilisačního komplexu kultury popelnicových polí spalujícího v době c. 1300-800 své mrtvé, srov. rok 775 a o jejich migraci roku 1300. Koho byli (proto)villanovští předky, nelze určit, podle nálezů byli v menšině oproti původním obyvatelům, ale zvyk žárových pohřbů s urnami bývá pokládán za indogermánský/indoevropský.

Jednou z větví villanovské kultury byla v Latiu kultura latinská/cultura laziale, latiál, c. 1000 až 630-580. Původně pozdně bronzové vesnické osídlení (do c. 830) přešlo v protoměstské a na konci v archaické městské osídlení, které se dostalo do styku hellénskou civilisací, etruskou a foiníckou. Z období 630-580 pocházejí hroby, jejíž bohatá výbava obsahuje předměty z východního Středomoří.

Jižně od Latia se vyvíjely kultury pohřbívající do země. V Kampánii a Kalábrii kultura příkopových hrobů, cultura delle tombe a fossa/Fossakultur, pojmenovaná podle tvaru vykopaného a vyzdívaného po stranách hrobu přikrývaného kamennou deskou, popř. vysekaného do skály; nahrazoval východní nákladnější sarkofág. Od končícího osmého století se italské pobřeží s příchodem kolonistů z Hellady hellénisovalo.      

 

c. 1100:

V Indii šedá malovaná keramika ve východním Paňdžábu (angl. Punjab) a na horním Gangu (do r. 900, srov. ale předtím rok 1500). Konec kultury skladišť mědi a okrové keramiky (od 1500).

c. 1100:

Na Madagaskaru ukončen příchod prvních lovců z Afriky, z kmene Wazimba, kteří se relativně rychle asimilovali s původním obyvatelstvem ostrova (od 1600, viz dále 300).