1299-1200

1299. - 1290.

 

Tažení egyptského krále Ramessea II. do Foiníkie a Syrie. 1299 - 98 oblehl a dobyl kanaánský Askalón/Asqelon, Aškelon (třetí a čtvrté asijské tažení, šestý a sedmý rok vlády), 1297 Egypťané znovu obsadili Galilaiu a Amurru a na šestém asijském tažení 1295 (desátý rok vlády) dosáhl Ramesse opět řeky Nahr al-Kalb u Bérýtu (zde králem Abd-Ba’al?). Sedmé tažení roku 1294 vedlo k prolomení chetitských posic v Syrii a k obsazení měst Tunip a Qatna (srov. rok 1200). Dobytá území však Egypťané neudrželi, panovalo dlouho víceméně příměří, viz dále 1284.

 

1298:

V Babylónu zemřel král Nazi-Maruttaš (od 1324). Jeho nástupcem byl Kadašman-Turgu (do 1280). Téhož roku v Elamu po Pachir-iššanovi (srov. rok 1320) na konfederovaný trůn dosedl jeho bratr Attar-kittach (do 1285). Tituloval se králem Sús a Anzanu, tzn. že získal či dobyl na kassitských Babylóňanech Súsy zpět.

 

1298:

V Israéli zemřel soudce Gothoniél/Othoniél (od 1338). Po jeho smrti byli Židé poraženi móabským králem Eglónem, jehož poddanými byli do 1280.

 

1296:

V Sikyónu po Polibovi (od 1336) králem Ínachos (do 1254).

 

************************************************************

1289. - 1280.

 

1284:

V egyptsko-chetitských vztazích došlo k uklidnění. Šestnáct let od bitvy u Qadeše byl 21. roku Ramesseovy vlády uzavřen definitivní mír mezi Egyptem a Chatti (srov. 1352 a 1318, 1300): Egypťané se nedokázali udržet na severu Syrie, Chetité se nesnažili o průlom na jih Levanty. Ramesse a Muwatalliš si rozdělili v Syrii sféry vlivu, dohodli se na vzájemné vojenské pomoci při napadení a výměně zajatců (potvrzeno o desetiletí později Chattušilem III., viz rok 1275 a 1271; demarkační hranici neznáme, srov. 1315, možná identická). Mírová smlouva označovaná za nejstarší uchovanou a mír vydržel až do konce velkochetitské říše roku 1200. • Nejžádanějším zbožím z Egypta byli pro Chetity, jak se zdá, lékaři.

 

1280:

V Chatti skončila vláda Muwatalliše (od 1300); buď zemřel bez mužského potomka, nebo byl sesazen. Novým králem se stal v rámci nástupnických zvyklostí jeho nejstarší nelegitimní (= z vedlejší, harémové ženy) syn Urchi-Tešup alias Muršiliš III. (do 1275). Strýc nového vládce Chattušiliš, který s nástupem na trůn souhlasil, dobyl zpět svaté město Nerik, které bylo před 500 lety vypáleno a obsazeno Kasky. Urchi-Tešup se obával moci Chattušila a odebral mu titul „guvernéra Horní země“ (zůstal králem Chakpiše a Neriku). Následovala revolta chetitské šlechty proti Urchi-Tešupovi, zjevně panovníkovi neoblíbenému, viz rok 1275.

 

1280:

V Babylónu zemřel Kadašman-Turgu (od 1298), novým králem Kassitů a Babylónu se stal Kadašman-Enlil II. (do 1265), jeho ještě nezletilý syn. Regentem byl jeho wezír Itti-Marduk-balátu.

V Elamu c. 1285 po Attar-kittachovi (od 1298) následuje jako panovník jeho syn Chumban-numena I. (do c. 1266), restaurátor elamské moci. Obnovil elamskou územní expansi, kde panovník sídlil, nevíme: v Súsách ale postavil nový chrám Inšušinakovi.  

 

1280:

V Palaistíně zavraždil Ehúd/Aód z klanu Ben Jamíni krále Eglóna z Móabu (viz 1298). Povstání israélských klanů Móabity pobilo a vyhnalo ze země. Následoval s nimi osmdesátiletý mír. Ehúd byl soudcem do c. 1275.

Podle jiné datace roku 1285 po smrti Debbory se na sedm let zmocnili vlády na Židy „cizinci“. Pak byl soudcem Gedeón z klanu Manasse.

 

1285:

Nejvyšší z tradičních dat založení Mílétu.

1281:

V Athénách po útěku krále Pandióna II. do Megar (kde pak kraloval, v Athénách od 1306) vládl jeho syn Aigeus (do 1233). Za jeho časů prováděl Héráklés své hrdinské skutky. Zemřel roku 1266 nebo krátce před ním, srov. tam. Podle nižší chronologie se Héráklés narodil roku 1247 a na Olymp se dostal roku 1195, srov. tam. Ve 35 letech tedy mohl roku 1212 n. 1211 založit na počest svého otce hry v Olympii. 

 

************************************************************

1279. - 1270.

 

1271:

V Egyptě se ve 34. roce své vlády oženil Ramesse II. s dcerou chetitského krále Chattušila III., jejíž chetitské jméno neznáme, eg. znělo Maetnefrure n. Nefrure, a byla jednou ze sedmi žen s titulem „velká královská manželka". Ramesse si později vzal do harému ještě jednu či dvě chetitské princezny, jejichž jména neznáme. O mírových smlouvách egyptsko-chetitských viz rok 1284.

 

c. 1270:

V Ugaritu skončila někdy v této době šedesátiletá vláda krále Niqmepy (od c. 1330, kde též o jeho politice). Nástupcem se stal jeho mladší syn Ammištamru II. (do c. 1230). Několik let byla ještě regentkou jeho matka, královna-vdova Achat-milki/"Králova sestra", dcera krále Amurru DU-Tešuba/Ari-Tešup?, ačkoli její syn byl již dospělý či nejspíše postarší (viz dále 1250). Královna měla zjevně u dvora vliv, neboť fungovala jako smírčí soudce ve sporu o trůn mezi staršími syny Niqmepovými Chišmi-Šarrumou a ARAD-Šarrumou/Warad-Šarruma, "Otrok Šarrumův", a jejich nevlastním bratrem a otcovým nástupcem Ammištamrem. Dala přednost svému synu, ostatní museli do exilu, o jejich osudech nic nevíme: vzala je na Kypr či do jednoho jeho království Alašija, kde před sochou Ištary odpřisáhli, že už nikdy nic nepodniknou proti ugaritskému králi.

Ammištamru se někdy za své vlády mimo jiné oženil s další Amurkou, dcerou Ari-Tešupova vnuka jménem Bente-šina (její jméno neznáme), viz dále rok 1250.  

 

c. 1275:

V Israéli zemřel Ehúd/Aód (od 1280) a třetím v pořadí soudcem se stal Šamgar/Samgar. Porazil Filistíny, ale brzy zemřel. Jeho nástupkyní se stala žena, soudkyně Debóra, řec. Debbóra; soudila čtyřicet let. C. 1273 byli Israélité poraženi kanaánským dynastou Jabínem z Chazoru v severní Palaistíně (dn. Tel Chacor). Jabínovým jménem ovládal jeho vojevůdce Sisrá/Siserá, Sisará území židovských klanů do 1253.

 

1275:

V Aššuru zemřel někdy v této době Adad-nérári I. (od 1308), králem jeho syn Šulmán-ašaréd I. (do 1235 či 1245, srov. níže; hebr. Salmanassar I.). Po celou dobu byl jeho sukkalmach(chu) velmož Bábu-acha-iddina, který sloužil už králově otci a ve stejné funkci nejvyššího dohlížitele na panovníkovo hospodářství i jeho nástupci Tukulti-Ninurtovi I. Velmožův bohatě vybavený hrob byl nalezen v Aššuru.

Král vpadl do Uruatri/Uratri, pozd. Urartu, v okolí jezera Van a Urmia: "ina šurí iššiakkútija Uruatri ibbalkitúni/na začátku mé vlády se vzbouřilo U.", ale odnikud nevíme, že by kraj byl někdy Assyřany kontrolován. Jméno Uruatri se tak objevuje poprvé na historické scéně. Šulmán-ašaréd pokořil osm jeho churritských "království" jménem Chimme, Uatqun, Barqun/Bargun, Salua, Chalila, Lucha, Nilipachru a Zingun. Zničil 51 jejich město, odvlekl s sebou obyvatelstvo do Assyrie a část churritské mládeže zařadil do své armády. prý to všechno stihl za tři dny, jak se chlubil na zachovaném nápisu. Cestou domů zcela vyvrátil Arinu, svatyni vytesenou ve skalách/"Arina kissa šuršuda ina kisir churšáni... akšud, aqqur u kuddimmé elíšu azru." Důvody neznáme. 

Jméno U. pak na dvě stě let mizí, srov. rok 1072. Roku 1233 (resp. 1243) za Tukulti-Ninurty I. se objevuje pro tuto oblast assyrské označení „zemí Nairi“ (nejasné označení i vymezení; Urartu nemělo nikdy vymezené hranice). Pak se jméno N. objeví až o dalších více než sto let později, roku 1114 za Tukulti-apal-Ešarry I.

Pro „Urartu“ bylo užíváno několika dílčích označení, později nejčastější bylo Nairi. Chimme a Lucha byly později kraje východní části Chabchu. Salua byla spolu s Qumanu/Uqumanu, Katmuchu a Alzi/Alše částí Lullume, resp. zemí Lullubu.

Urartejci, rozumí se elity, hovořili zřejmě churritským dialektem, jímž se mluvilo v Mitanni ve 2. tisíciletí. Jaké obyvatelstvo v regionu žilo, nevíme. Urartejské písmo bylo sice identifikováno, ale dosud není čteno. Urartu byla původně státoprávně (kon)federací několika knížectví (ve 14. st. za Artatamy známá jako země Churri, srov. rok 1370). Po zániku svazku v důsledku válek se dostala jednotlivá churritská knížectví do isolace, došlo k jejich „přeorganisování“ a setrvaly ve vasalském vztahu k assyrským panovníkům.

Po Urartu si Šulmán-ašaréd I. podrobil zemi Musri (nikoli Egypt, ale země kolem Charránu?). Následovala likvidace povstání podrobených Churritů v Chanigalbatu. Pokus o obnovu staré slávy vedl krále Šattuaru II. do nové války (viz rok 1300). Churrité se spojili s Chetity a amorejskými nomády jménem Achlamu/"Beduíni", koalice však byla kdesi v horách při průchodu průsmyky Šulmán-ašarédem poražena, Šattuara unikl, devět měst Assyřané zpustošili, na čtrnáct tisíc čtyři sta zajatců oslepili a Eufrátés až po Karchemiš na něm se zase stal západní hranicí Assyrie.

Země opět dostala assyrské guvernéry a to byl také definitivní konec třísetleté vlády churritských knížat nad severozápadní oblastí Mesopotamie/arab. Džazíra, konec Chanigalbat-Mitanni (od roku 1580, srov. 1300). Zároveň tím byl rozhodnut starý spor o hegemonii nad celou oblastí mezi Chetity a Assyřany. Následovala plná integrace churritského živlu do semitského prostředí Assyrie.

Po Chanigalbatu vypukly ještě revolty obyvatel zemí Qutu/Gutejci ("jejich počet nikdo nezná stejně jako počty hvězd na nebi"), Šubaru a Lullume. Vztahy Šulmán-ašaréda I. k Babylónu byly bezproblémové. Babylón zůstával chetitským spojencem, ačkoli za wezíra Itti-Marduk-balátua došlo k ochlazení vztahů s Chattušilem.

Šulmán-ašaréd I. založil jižně od Ninive na levém břehu Tigridu město Kalchu (bibl. Kalach, novodobý Nimrúd, arab. Kál; ruiny Hellény na xenofontovské "anabasi" neznámo proč zvány Lárísa/Lárissa - žádný vztah k Thessalii). Restauroval Aššurův chrám E-chursag-kurkurra postavený původně Ušpijou, obnovený Eríšem I., synem Ilúšumy, a pak o 159 let později Šamší-Adadem I., synem Ilá-kabrátiho, a od něho do Šulmán-ašaréda uplynulo 580 roků. Chrám rozšířil naposledy Aššur-acha-iddin a zasvětil roku 679. V Arbélách/Arba'il obnovil E-gašan-kalammu, Ištařin chrám a zikkurrat, v Ninuy/Niná restauroval Ištařin chrám E-mašmaš a rekonstruoval řadu dalších sakrálních staveb v Aššuru a jinde v zemi. 

 

1275:

V Chattu skončila vláda Urchi-Tešupa alias Muršila III. (od 1280), novým králem jeho strýc Chattušiliš III., syn Muršila II. a vnuk Šuppiluliumy I. (do 1250; jiná datace 1286 - 1265, mírovou smlouvu s Ramessem by tedy uzavíral Chattušiliš a nikoli Muwatalliš). Urchi-Tešup podlehl Chattušilově rebelii, nakonec jat v Šamucha. Nový vládce synovce poslal do Syrie do internace a později ho pro jistotu exuloval "za moře", tedy do Alašije (Kypr), oblíbeného místa v chetitské dynastii na vyhnanství.

Chattušiliš III. dosadil do Amurru dynastu jménem Bente-šina, kterého kdysi sesadil Muwatalliš (srov. 1300). Přenesl říšské sídelní město z Tattaše zpět do Chattuše (srov. 1300). V Tattaše pak vyhlásil údělné království na čele s jistým Innarašem z vládnoucí chetitské dynastie. Po jeho smrti následoval Ulmi-Tešup, jehož manželka se jmenovala Pudu-Cheba (jiná než Chattušilova choť roku 1300). Obnovil vasalskou smlouvu k panovníkovi celé říše.

Z jeho vlády pochází dopis (tradičně vykládaný jako psaní z Chattuše do Achchíjawy), který bratr krále říše Achchíjawa jménem Tawagalawaš adresoval Chattušilimu (?) stěžujícímu si na jistého Pijamarada, možná šlechtice z Arzawy: žil u achchijáwského krále v exilu a „štval“ proti Chattušilimovi a přepadal Chetitovy poddané. Zpochybňuje se držení ostrovů (např. Lazpa/Lesbos?), které kdysi patřily k zemi Aššuwa. Panovníci se s respektem titulovali „můj bratře“. Spekuluje se, že Pijamaraduš je chetitská podoba homérského jména Priamos (?), srov. jméno Alexandros roku 1370 a 1300. 

Byl vysloven názor, že chetitsky psaný dopis pochází z písařské oficíny achajské říše s centrem v boiótských Thébách (nikoli Mykénách). Jméno Tawagalawaš bývá ztotožňováno s mykénským Etewoklewes (v possessivním tvaru v lineárním písmu B: E-te-wo-ke-re-wi-jo), hellénským Eteoklés. Je to tedy pravděpodobně první zachovaný „hellénský“ dopis.

Jiný zachovaný dopis v babylónštině, dobové řeči světové diplomacie, egyptského vládce Ramsese II. velkokrálovně Pudu-Chebě, manželce Chattušila III., srov. rok 1300, o poslání chetitské princezny do Egypta. Jak to dopadlo, nevíme: pro princeznu určitě špatně, protože by se nestala první mezi faraonovými ženami, ale zapadla by do jeho harému.

 

V Iónii podle stejných počtů v době výpravy Argonautů (konala se údajně roku 1270 nebo/až 1266) byl založen přediónský Kýzikos. Potomci Argonautů žili mimo jiné na Lémnu, odkud byli vnuci plavců vyhnáni attickými Pelasgy, když prchali z Braurónu, kde uloupili ženy obětující Artemidě (c. 1170). Minyjci z Lémnu se uchýlili do Lakedaimonu, Spartští je nechali v zemi se usadit a ženit se s jejich ženami. Po čase došlo na spory, Minyjci se domáhali podílu na moci, takže se Sparťané rozhodli je povraždit. Unikli do Táygetu a situaci uklidnil Thérás, syn Autesiónův, bratr Argaie, matky nezletilých dvojčat Eurysthena a Proklea, viz rok 1103, který byl jejich poručníkem. Část Minyjců odešla do Élidy, kde založili šest obcí (mj. Lepreon, Makistos, Pyrgos), část jich s Thérou odplula na ostrov Kallisté/Nejkrásnější, jemuž se dodnes říká Thérá. Thérás byl totiž foiníckého rodu (tudíž i spartští králové jsou zčásti Foiníčané) a na ostrově existovala po osm generací foinícká osada (od c. 1350?). O Théře a nové migraci viz rok 638 a 631.

 

************************************************************

1269. - 1260.

 

c. 1266

V Elamu zemřel Chumban-numena I. (od c. 1285), novým králem jeho syn Untaš-Napiriša (dř. čteno: dGAL; vládl do c. 1245). Byl velkým stavitelem chrámů po celé říši, na dva tucty jich postavil v Súsách, kde k Inšušinakově svatyni přidal zikkurrat. Postavil si sídelní město Dúr Untaš, dn. Čoghá Zanbíl v Chúzistánu v IR (srov. rok 645), a jeho hlavní chrám rovněž vybavil zikkurratem (jediným mimo Mesopotamii). Plenil Babylónii a byl assyrským spojencem. Za (asi hlavní) manželku měl Napir-Asu/Napirasu, jejíž bronzová socha s rukama zkříženýma na břichu ze Sús se zachovala (hlava ztracena). V jiné souvislosti je známo, že Untaš-Napiriša byl ženat s dcerou Burna-Buriaše (II.), jejíž jméno neznáme; ten však žil o století dříve a nelze odhadnout, zda se jedná o jednu a tu samou princeznu, jinak matku dědice trůnu Kidin-Chutrana. 

 

1265:

V Babylónu zemřel král Kadašman-Enlil II. (vládl od 1280), jeho nástupcem Kudur-Enlil či Kutir-Enlil I. (do 1256).

 

1266:

V Argu po Eurystheovi (na trůnu, který odebral Danaovcům, od 1311) následovali ve společné vládě další Pelopovci, jeho synové Átreus a Thyestés (do 1201). Eurystheus padl ve válce s Hérákleovci, když se po smrti Diova syna domáhal vydání jeho dětí, srov. rok 1281 (vyšší datace). V bitvě krále zabil Hérákleův nejstarší syn Hyllos, sám však Hérákleovec padl později v osobním souboji s arkadským králem Echemem z Tegeje, když s vojskem táhl na Peloponnésos na Mykény překročiv obranný val na Isthmu. Hyllos leží pochován v Megarách. Událost bývá novodobě též kladena až do roku c. 1220, resp. c. 1204. Hyllos nechtěl při pokusu o návrat na Peloponnésos riskovat osudy obou armád, a proto navrhl souboj vůdců s tím, že bude-li poražen, Dórové se o návrat nepokusí příštích sto let. Hérákleovci/Dórové se stáhli na sever, viz pak vítězný návrat roku 1104. Byli v té době polokočovnými pastevci pohybující se mezi Thessalií, Makedonií (jeden čas si říkali Makednové) a severozápadní Helladou. • Podle pacifističtější verse mýthu o Hyllovi žil v Athénách, kde se v klidu dočkal Eurystheovy smrti. Leónidás I., spartský hrdina od Thermopyl, byl v devatenácté generyci potomkem Hyllovým. 

 

************************************************************

1259. - 1250.

 

1256:

V Babylónu skončila vláda Kutir-Enlila I. (od 1265), králem Šagarakti-Šuriaš (do 1243).

 

1253:

V Palaistíně/Kanaánu vypuklo z podnětu soudkyně Debory povstání israélských kmenů vedených Barakem proti Jabínovým a Sisráovým Kanaáncům (vládli v zemi od roku 1273). Barak zvítězil v bitvě na úpatí hory Tabor a Jabínovi lidé byli zahnáni ze země. Následovalo čtyřicet let míru v zemi (srov. rok 1213).

 

c. 1250:

V Ugaritu se někdy kolem t. r. oženil král Ammištamru II., vnuk DU-Tešubův (srov. o rodině rok 1270) s dnes již neznámou dcerou Bente-šiny z Amurru. K uzavření sňatku čili koalici obou států došlo v Ugaritu až v době vlády chetitského krále Tudchaliji IV., lenního pána obou dynastů.

Ammištamruova choť s potomkem Utri-Šarrumou byli z Ugaritu vyhnáni po porodu, neboť prý začarovala královského manžela (tedy pro pokus o převrat?). Po arbitráži Tudchaliji zůstal Utri-Šarruma korunním princem Ugaritu, ale za předpokladu, že zůstane u otce: z nástupnictví roku c. 1230 vyplývá, že se královna vrátila se synem domů do Amurru. Po čase si Ammištamru vzal zase nějakou vznešenou dámu z Amurru (nebo již s nějakou takovou ženat byl) a ta mu rovněž provedla něco nehezkého: odsoudil ji na smrt, její jméno také neznáme, ale podařilo se jí prchnout přes jižní hranici Ugaritu do rodného království k Bente-šinově synovi a nástupci na amurrském trůnu Šaušga-muwašovi. Další arbitráží Chetity Tudchaliji se tato žena směla vrátit do královského paláce v Ugaritu, král měl právo nad jejím životem, ale Šaušga-muwašovi musel zaplatit velkou náhradu. viz dále rok 1230. 

 

1250:

V Chattuši skončila vláda Chattušila III. (od 1275), novým králem jeho syn Tudchalijaš IV., rodným jménem Chišmi-Šarruma (do 1220). S pomocí syrských vasalů obsadil Alašiji, tedy Kypr nebo jedno z jeho království. Na západě byly během jeho vlády napjaté vztahy s králem Achchíjawy (Achchíjá) Attaršijašem (Átreus?), který vyhnal jistého chetitského protégé Madduwataše, vládce Zippašly. S chetitskou pomocí se pak Madduwataš pokusil zmocnit zemí Arzawy, ale jedním z místních dynastů jménem Kupanta-Innaraš/Kupanta-Kurunta z Arzawy byl zahnán. Tudchalijaš IV. dosáhl vzniku pozoruhodné koalice všech zúčastněných - Achchijáwy, Arzawy i Madduwataše (srov. 1220; ad Achchíjawa cf. roky 1460, 1387, 1383, 1329 a 1300). Všechny tyto události se mohly seběhnout za vlády Tudchaliji II., viz roky 1460 a 1319, srov. rok 1220. 

V Karchemiši jmenoval Tudchalija králem, a tím pádem také svým guvernérem pro Syrii, Ini-Tešuba, syna Šachurunuwašova. V Mukiši byl tehdy chetitským residentem Šukur-Tešub, po něm jeho syn Talmi-Tešub. Na konci Tudchalijovy vlády byl vrchním velitelem armády v Syrii korunní princ Armazi.

 

V Helladě roku 1259 podle jedněch starověkých kronik měl Théseus sjednotit Attiku (Marm. Par., srov. také 1219 a 750). V Sikyónu po Ínachovi (od 1296) kraloval Faistos (do 1246), Adrástos (do 1242) a Polifeidés (do 1211).

 

Někdy v letech 1253-1244, šedesát roků před trojskou válkou, přišel do italského Latia Euandros, syn arkadského krále Echema a jeho manželky Tímandry. Na Tibeře založil osadu ("město") Palátion-Palatium. Srov. v indexu pod Arkadie.

c. 1250 vpadl na Lipary/Aiolské ostrovy Liparos, syn Ausonův, král Ausonie, země tehdy mezi jižním Latiem a Kalábrií. Osídlení kultury Milazzo/staré Mýlai zničili (viz rok 5600) a přinesli s sebou vlastní, ausonskou (trvala do c. 850). Ausón byl podle jedné tradice údajně synem Odysseiovým s Kirkou, popř. Kalypsou (musela se tedy invase podle homérských mýthů konat až o století později). Ausonové/lat. později Aurunkové, Aurunci, byli vedle Iápygů a Oinótriů praobyvateli Itálie, s nimiž se setkávali hellénští kolonisátoři. Ausonové v generaci před invasí na Lipary vpadli z Kampánie na Sicílii a část se jich tu usadila. 

 

c. 1250 byla v budoucí Germánii vybojována na řece Tollense v Mecklenburgu poblíž Neubrandenburgu u dřevěného mostu přes vodu a splavem opodál, zbytky nalezeny, z doby c. 1900 velká bitva. Důvod ani původ bojovníků neznáme, soudívá se, že útočníci ze západu sledující jednu z obchodních stezek až sem, narazili na odpor domácích. Bojováno šípy, kopími, bronzovými meči, účastnili se bitvy jezdci na koních. Do roku 2017 odkryty ostatky c. 140 padlých, avšak archeologové předpokládají, že po dokončení výzkumu jich naleznou tisícovku a podle toho usuzují, že bitvy se účastnilo c. čtyři pět tisíc mužů. Událost zjevně souvisela s velkými migracemi doby, které vedly ve Středomoří k revoluci a zániku mimo jiné chetitské říše. Srov. dál rok 1233.    

 

************************************************************

1249. - 1240.

 

1243:

V Babylónu skončila vláda Šagarakti-Šuriaše (od 1256). Nástupcem byl Kaštiliaš IV. (do 1235).

1245 možný rok smrti krále Aššuru Šulmán-ašaréda I. (srov. 1275 a 1235).

 

c. 1245

V Elamu po Untaš-Napirišovi (od 1266) následuje na „federálním“ trůnu Unpatar-Napiriša/Unpachaš-Napiriša (do c. 1243; nebyl synem předchůdce, ale Pachir-Iššana, tedy strýcem zemřelého, srov. rok 1298). Po jeho brzké smrti (vysoké stáří, revolta?) na trůn usedl syn Untaš-Napiriše s Napir-Asuou Kidin-Chutran (do c. 1222). Vyplenil dolní Mesopotamii, dobyl Nippur a Isin, vyraboval chrám lokálního boha Ištarana a jeho manželky Šarrat Déri É-dimgal-kalamma a obyvatelstvo zmasakroval, viz zde níže.

Následovalo assyrské protitažení a země opět získána zpět: elamský vpád se odehrál po obsazení Babylónu Assyřany, po roku 1235.

 

1245: Mezi Israélity vládl tři roky Abimelech, syn Gedeonův. Po něm měl největší slovo na 22 let jistý Thola.

 

V Helladě se podle dávných chronografů roku 1240 údajně konala válka Lapithů s Kentaury.

 

************************************************************

1239. - 1230.

 

1237:

V Egyptě zemřel v srpnu 67. svého vládního roku ve věku devadesáti let Ramesse II. (od 1304). Po Pepim I. ze VI. dynastie to byla druhá nejdelší vláda Egypta. Novým králem se stal jeho třináctý syn Baenre Merneptah I. (do 1223; podle jiné datace c. 1212/1211-1202/1201). Bylo mu tehdy přes padesát, snad šedesát; o jeho sourozencích viz rok 1304.

Druhého roku vlády poslal do země na západu Anatolie PDS/Pitašša, hell. Pédasy v Kárii, cestou přes Mukiš a Uru v Kilikii obilí, neboť země hladověla. V předminulé generaci patřili její obyvatelé do tábora chetitského, srov. rok 1300. 

1233, v jeho pátém roce, vypukla tzv. velká migrace (srov. rok 1303). Koalice mořských národů (eg. název) s Libyjci (Libu, Mešweš a Kehek), Šerden, Šekleš, Lukka, Turša a Akawaša (možná = ´Achaiwoí, ale obřezaní) pod velením libyjského knížete jménem Mauroj/Merej porazila kdesi mezi Kýrénou a Marsa Matrúh Čeheny a obsadila s rodinami a dobytkem zčásti Deltu. Vzhledem k tomu, že národové táhli s celými rodinami a majetky, nebyla to výprava loupeživá, ale migrační. Viz dále rok 1200. V oblasti trval hlad, viz o něm zmínku v Libyi roku 1304. Jeho příčiny neznáme (přelidnění v částech Středomoří, války, klimatické proměny, nebo všechno dohromady?). 

Egypťané porazili koalici nájezdníků a šestnácti tisíc Libyjců na neznámém místě jménem Pi-jer před Héliopolí po šestihodinové bitvě invasorů král pobil několik tisíc: padlé počítali podle uřezaných přirození a většina z nich byla neobřezaných. Do egyptských rukou padlo i dvanáct žen libyjských pohlavárů. Mauroj uprchl do Libye, kde byl sesazen a za vůdce byl zvolen jeho bratr. Král usadil tisíce zajatců s rodinami v Deltě a jejich potomci o několik staletí později otřesou egyptskými dějinami, viz rok 945 a xxii. a xxiii. dynastii.

Ve stejné době ztratil Egypt kontrolu nad Kanaánem, Aškalonem a Israélem, Gezer se podařil dobýt zpět a obsadit peleštský Ašdod. Na tzv. israélské stéle v Thébách z pátého roku Merneptahovy vlády (1233) je jméno kmene Israélců (nikoli země) použito poprvé a naposledy v egyptských pramenech. Nápis praví, že Egypťané jejich kraj zdevastovali; srov. o případné souvislosti se zatměním slunce známém z Knihy Jozue a s israélským vůdcem Jehóšuou roku 1400. S Chetity platil stále mír z roku 1284. 

 

c. 1230:

V Ugaritu zemřel někdy v této době král Ammištamru II. (od c. 1270), nástupcem jeho syn Ibiránu (vládl do c. 1210; byl synem z jiné než amurrské ženy, viz rok 1250). Za něho rozhodoval spory kolem krádeží, násilností na obchodnících a pašování Tudchaliův syn Ini-Tešub vládnoucí v Karchemiši a po něm jeho syn Talmi-Tešub. Ugarit stál na chetitské straně ve válce s Tukulti-Ninurtou Assyrským, kdy spolu s Amurrem financoval chetitskou výzbroj a výstroj a oba státy proto vybíraly válečné daně. Přesto to neměl u dvora v Chattuši dobré, neboť byl kárán za to, že neplní protektorátní/lenní podmínky a že se nebyl v Chattuši představit novému panovníkovi, ani že neposlal povinný vojenský oddíl. Viz dále rok 1210.   

1235:

V Babylónii byl král Kaštiliaš IV. poražen v poli Assyřanem Tukulti-Ninurtou I. a zajat v bitvě (srov. 1228). Assyřan prolomil hradby Babylónu, prohlásil se jeho králem/králem Šumeru a Akkadu a do roku 1228 zde vládl assyrský místodržitel, viz zde níže. Zda se Assyřané zmocnili též jihu Babylónie, nevíme. Nicméně Assyřan se tituloval též jako král Sipparu, Tilmunu a Meluchchy, Horního a Dolního moře/Tâmtu elenítu u šupalítu

 

1235:

V Aššuru zemřel Šulmán-ašaréd I. (od 1275), králem jeho syn Tukulti-Ninurta I. (do 1198). Z pátého roku jeho vlády pochází text zmiňující recept podle znění/ina pí mastičkářky n. parfemistky/muraqqítu jménem Tappútí-Bélet-ekallim n. Tappútí-Ninegal (dosl.: "Mé gildy bohyně Paní paláce"). Je to nejstarší zachovaný doklad takového ženského povolání, "první chemička dějin".  

K assyrské chronologii:

Pokud vládl Šulmán-ašaréd I. v letech 1275 - 1245, musela trvat vláda Tukulti-Ninurty I. 1245 - 1208. Roky válečných tažení by se podle toho musely posunout. V letech 1208 - 1204 podle této chronologie vládl Aššur-nádin-apla, 1204 - 1198 Aššur-nérári III., v letech 1198 - 1193 Enlil-kudurrí-usur a 1193 - 1180 Ninurta-apal-Ekur, následoval v letech 1180 - 1134 Aššur-dan I. Zde se opět oba chronologické systémy potkávají (viz Seznamy panovníků).

1235 válka Aššuru s Babylónem. Kaštiliaš, viz výše, vpadl do Assyrie (během změn na assyrském trůnu, nebo byl Tukulti-Ninurta s vojskem již mimo Mesopotamii v Nairi?). Po zničujícím vítězství Aššuru nad Babylónci byly Babylón a E-sag-íla důkladně vyloupeny, hradby města strženy a Mardukova socha, tedy symbol babylónské „státnosti“, dopravena do Aššuru (srov. rok 1134). Kaštiliaš byl v poutech odveden do Aššuru. Na jednom ze svých nápisů král tvrdí, že na začátku své vlády odvedl "zpoza Eufrátu/ištu eberti Puratte", tedy ze Syrie, 28.800 Chetitů/Chattí (osm šárů) a usadil je v Assyrii. 

1234 se vypravil Tukulti-Ninurta I. proti Qutejům v oblasti tzv. zemí Nairi (Qutú; potomci Gutejů). Vyplenil a podrobil zemi Uqumanu/Qumánu, její král Abuli byl jat, ale po složení vasalské přísahy puštěn domů zpět k vládě. Vzdal se qutejský kraj Elchunia a o rok později se vzdaly země a knížectví Šarnida a Mechru. Assyřané Quteje ovládli a v regionu byl dlouho klid.

1233 Assyřané vyplenili a zničili churritské knížectví Katmuchu/Kadmuchu/Katmuchi ležící na severní hranici Assyrie. Poprvé se objevuje v historických textech jméno Nairi, později roku 1113 (srov. 1275).

1232 Tažení proti ostatním zemím Šubaru (Šubari, Subaru, Subartu = staroass. označení pro všechna churritská knížectví na Horním Tigridu): Papchi, Katmuchi, Buše, Mumme, Alzi, (A)madani, Nichani, Alaja, Tepurzin a Purukuzzi.

Z nich Assyřané obsadili Purukuzzi, Alzi, Amadani a Papchi a šubarské země obdržely assyrského guvernéra. Vůdce Churritů, kníže z Alzi Echli-Tešub s rodinou uprchl kamsi do Nairi.

Po dobytí zemí Šubari vpadl Tukulti-Ninurta I. do zemí Nairi. V bitvě kdesi hluboko na nairském teritoriu porazil spojenou armádu čyřiceti churritských knížat, z nichž se stali vasalové Aššura. Tukulti-Ninurta I. si pak dal titul „král zemí Nairi“.

Později se zmocnil Mári, Chany, Rapiqa, Arrapchy, pohoří Achlamu a vše připojil přímo pod svou správu. Tukulti-Ninurta I. byl oficiálně „králem Karduniaše (= Babylónu), Sumeru a Akkadu, Sipparu, Tilmunu a Meluchchy“. Aššur se tak stal nejsilnější mocností mesopotanské oblasti. Vztahy s Chetity nebyly nepřátelské, viz však začátek jeho vlády.

Král vybudoval na Tigridu zcela nové residenční město Kár Tukulti-Ninurta/"Tukulti-Ninurtův přístav", dn. lokalita Tulul al-'Aqar v IRQ. Město s novým palácem/ekallu eššetu E-lugal-umun-kurkurra opatřil chrámovým komplexem Aššurovým se zikkurratem E-kur-me-šarra. Po jeho smrti se králové vrátili k Aššuru, ale město existovalo dál. 

 

1235 podle dolních údajů starověkých kronikářů spadá do toho roku odchod Israélitů z Egypta.

V egejském světě roku 1235 v Íliu po Láomedontovi začal vládnou Priamos. Roku 1234 v Athénách opustila Médeiá krále Aigea, který si rok na to vzal život (vládl od 1281). Jeho syn Théseus kraloval v Athénách a Attice do roku 1204. Roku 1233 též proběhla slavná výprava Sedmi proti Thébám (srov. roky 1510, 1450 a 1375).

Rok předtím byl z Théb vyhnán král Oidipús, manžel své matky Iokasty n. Epikasty; následovala bratrovražedná válka jeho synů, staršího Eteoklea a mladšího Polyneika o trůn. V Íliadě zápasí na pohřbu Patroklově v boxu jistý Euryalos, jehož otec vyhrál závody na pohřbu Oidipodově („Oidipově“) v Thébách.

 

************************************************************

1229. - 1220.

 

1223:

V Egyptě zemřel Merneptah I. (od 1237). Do světa archeologických památek se zapsal jako majitel největšího uchovaného sarkofágu o 4 x 2,3 x 2,5 metrů (a v něm byly tři další menší kamenné "bábušky"). Po jeho smrti nastalo několikaleté období palácových nepokojů a sled nástupnictví není znám. Po Merneptahovi mohl následovat jistý Menmare/Menmire Setepenre Amenmesse s přezdívkou Maše-saja, Mose (?; byla vyslovena domněnka, že se mohl pro Židy stát literárním předobrazem Móšeho, řec. Móýsés, č. Mojžíše a jejich tzv. exodu z Egypta na Sínai).

Mohl vládnout do roku 1217 (?). Jeho postavení v rámci XIX. dynastie není jasné a je možné, že vládl až po Setim/Sethovi II. (viz rok 1217 a 1520).

Amen-masese/masse, řec. Ammenemnés,  byl asi pravnukem Ramesse II. a synem asi Merneptahovým s Tachaet, jehož otec vyslal proti zemi Kúš, kde snad vládl jako vicekrál. Maše-saja nedržel s Merneptahem ani později se Setim II., vzbouřil se a obrátil proti Thébám. Seti synovu vzpouru potlačil a jeho jméno dal z památek odstranit. Amen-masese/messe (c. 1225 – c. 1200) mohl svou funkci zastávat ještě za života děda Ramessea II. 

Amenmesseovou matkou byla dcera či vnučka Ramesse II. Tachaet/Tachet, královými manželkami Baktweret/Baketweret a zřejmě Tia, která pravděpodobně byla matkou Siptahovou. Z vlády Amenmesseovy neznáme jedinou datovanou událost, znám je jeho hrob v Údolí králů.

 

Jiná posloupnost: Po Merneptahovi I. následoval Sethós II., po něm vládli Amenmesse, Siptah a královna Tewosret, Tawosret/Tausret.

 

po 1228:

Elamský král Kidin-Chutran provedl ještě jeden vpád do Babylónie (srov. rok 1245). Dobyl a vyraboval za Enlil-nádin-šumiho Nippur, Dér a jeho chrámový komplex Edim-gal-kalamma, obyvatele odvlekl. Za jeho nástupce v Babylónu, viz zde níže, Adad-šuma-iddina vpadl do Babylónie znovu, zničil Isin a znovu odvlekl s sebou do Elamu velkou kořist. 

c. 1222 mizí za neznámých okolností jméno Kidin-Chutranovo z dějin (vládl od c. 1242). Nevíme, zda zemřel, padl za oběť pučistům, padl ve válce? Jím skončila churritská dynastie z Anzanu, resp. dynastie Iki-chalkiho (od 1320). Nástupcem na celoelamském trůnu se pravděpodobně stal Challutuš-In-Šušinak/Challutuš-Inšušinak (do c. 1180), zřejmě zakladatel panovnické dynastie ze Súsiany či Sús, IV. elamská dynastie (vládla do doby před rokem 1116).

 

1228:

V Babylónu ukončil assyrský vládce Tukulti-Ninurta I. svou přímou vládu skrze guvernéry (od 1235) a jmenoval místodržitele z řad místních předáků s titulem krále. Enlil-nádin-šumi byl v úřadu rok a šest měsíců, stejně dlouho jeho nástupce Kadašman-Charbe III. Následoval jistý Adad-šuma-iddina, jehož původ neznáme, snad rodu kassitského (do roku 1219). Kaštiliaš IV. zřejmě v assyrském zajetí stále ještě žil (srov. 1235). Podle jiné chronologie mohli všichni tři „králové“ vládnout po celých sedm let 1235 - 1228.

V jižní části Mesopotamie došlo v této době k důležité změně. Po zhruba 1225 začíná hospodářský úpadek Nippuru. Krisi způsobil Eufrátés/Purattu, který tekl Kišem a Nippurem, nyní změnil řečiště, posunul se na západ a tekl Babylónem. Důvod změny neznáme, o žádné katastrofě zpráva v zachovaných pramenech vedena není. 

 

1220:

V Chattuši skončila někdy před tímto rokem vláda Tudchaliji IV. (od asi 1250), vládcem jeho syn Arnuwandaš III. (do 1200, popř. do roku 1215). Koalice zemí Achchíjawa, Arzawa a dynasty Madduwataše (srov. 1250, ale hlavně 1319 a 1460) obsadila Chapallu a Pitaššu, vyplenila Alašiji, zemi kyperskou. Oblast západní Anatolie posílila vůči Chetitům jako nikdy předtím v historii.

Někteří novodobí historici činí nástupcem Tudchaliji IV. jistého Kuruntu s rodným jménem churr. Ulmi-Tešub, Muwatalliho syna či Tudchalijova synovce. Po velmi krátké vládě následoval teprve Arnuwandaš. Kurunta vládl zemi Tarchuntašša na jihu Anatolie, pozdější východní/Drsné Kilikii a byl ve válce se Šuppiluliumou II. poražen. O Chetitech po pohromě mořských národů viz rok 1200 a 1180. 

 

1221:

Lýdům (= Maša, Maiones, Méioi, Máioi) začali vládnout Hérákleovci, někdy zde zvaní Tylónovci ("se ztvrdlou koží"; údajně 505 let do roku 716). Prvním králem v Sardech byl jistý Agrón, údajně syn Ninův, posledním z dynastie Tylónovců byl Kandaulés.

 

c. 1220 v předzvěsti migrace "mořských národů" v jiné části východního Středomoří přišel ze severozápadu jižního Balkánu první útok Dórů na Helladu, srov. rok 1300, 1266 a 1200, o návratu "Hérákleovců" viz rok 1180, 1120 a 1104.

 

V Palaistíně po Tholovi u Israélitů vynikal 22 let Jaír z klanu Manasse.

 

************************************************************

1219. - 1210.

 

1217?:

V Egyptě zemřel snad t. r. král Amenmesse (vládl od 1223?). Nástupcem se stal Usercheperure Setepenre Seti/Sethós II. (do asi 1210?). V egyptské tradici byl později považován za jediného legitimního nástupce Merneptaha I. Setiho manželkou byla Tewosret, Tawosret/Tausret/Twosret z královského rodu. Setiho syn Seti-Merneptah a jedna dcera otce nepřežili. Chlapcův hrob „Zlatá hrobka“ byl odkryt roku 1908 s množstvím šperků (nebo to bylo místo, kam to ukryli zloději s lupem z jiných hrobek). Sethós neměl dědice v přímé linii, pokud jeho mladším synem nebyl Siptah (jméno jeho otce není známo, ale pozdější vazba na Tewosretu napovídá možné otcovství).

Stavební činnost Setiho II.: v Karnaku chrám bohyni Mut, dokončil výzdobu Tothova chrámu v Hermópoli, s jehož stavbou začal Ramesse II.

1210 (?): po smrti Setiho II. se stal králem Obou zemí neduživý chlapec Achenre Setepenre II. Merneptah II. Siptah (do c. 1205; podle mumie měl obrnu), rodným jménem Ramessuptah resp. Merinptahsaptah. Regentkou byla jeho matka Sitre Meritenamun Tewosret/Tausret, Tausretmerienmut, a „velký kancléř celé země“ Baj, zřejmě Syřan s egyptským jménem Ramesse-Chamenberu; byl nejmocnějším člověkem Egypta. Nápisně se chlubil tím, že dosadil na trůn krále, což až dosud v Egyptě náleželo jen bohům.

Podle jiného výkladu nebyla Siptahovou matkou Tewosret, jíž skončila XIX. dynastie, ale jistá syrská milenka Setiho. O předcházejících ženách na trůnu Obou zemí viz roky 3054 (Mer-Neith), 2184 (Sobekneferu), 1799 (Merikare) a 1503 (Hatšepsut).

 

1219:

V Babylónu skončila palácovým pučem kassitských velmožů „královláda“ Adad-šuma-iddiny (od 1225), když na trůn pozdvihli Adad-šuma-usura (do 1183?), syna Kaštiliaše IV. Obnovil hradby Nippuru, zabránil dalším elamským vpádům do Babylónie a získal určitý stupeň nezávislosti na Aššuru, který se později dostal do interních rozbrojů, o nichž bližšího nevíme nic. Možné též je, že Adad-šuma-iddina padl za bojů proti Elamitům a Kassité v Babylónu dalšího assyrského guvernéra odmítli a vyhnali. 

 

c. 1210:

V Ugaritu zemřel Ibiránu (od c. 1230). Nakrátko vládne jeho syn Niqmaddu III. a po něm poslední vládce ugaritského státu, jistý ´Ammurapi (do asi 1200/1199 nebo až do roku 1185). Soudívá se, že nepatřil do dynastie, možná usurpátor. 

 

1213 v Palaistíně dobyli Midiánové/Madiánové, kočující na severozápadu dn. Saúdské Arábie, zemi israélských kmenů a vládli a plenili zemi do 1206, viz tam a také rok 1446 (na jejich území ležela sopka Halá l-badr, ohnivá hora, na niž, možná později nazvanou Sínaj  a zaměněnou se Sínají, vystoupal Móše, kde hovořil s Jahwem, pekelným bohem tehdy beduínů této oblasti).

 

1218 podle chronologie Parského mramoru vypukla trojská válka (srov. rok 1209).

1219 podle jiných starověkých kronik spojil Théseus všechny Attičany do jedné obce, do Athén. Zrušil prý 16. hekatombaionu, asi začátkem srpna, všechny obecní rady a zavedl jedinou na Akropoli, resp. v Athénách; viz také rok 1259 a 750. Roku 1212 či 1211 měl prý Héráklés založit olympské hry, srov. ovšem s rokem 1281.

Roku 1211 v Sikyónu po Polifeideovi (od 1242) vládl Pelasgos (do 1191).

 

**************************************************************************

1209. - 1200.

 

1205?:

v Egyptě zemřel mlád král Merneptah II. Siptah (nejvyšší jeho známé datum; vládl od 1210?). Nástupkyní se stala čtvrtá v dějinách země sama vládnoucí královna Sitre-merejetamun Tewosret (do asi 1200?). O její vládě a o konci XIX. dynastie (tzv. I. ramessovská, od 1320), jíž byla posledním panovníkem, není nic známo. V podstatě není nic známo o posledních 23 letech této dynastie.

Je možné, že po smrti (?) královny Tewosret (zemřela ve věku asi 56 let, tělo nebylo nalezeno), následovalo interregnum o délce několika měsíců nebo dokonce let. V Egyptě vládla anarchie bez ústředního panovníka. Nejsilnějším mužem byl jistý Asiat, asi Syřan, Irsu (smyšlené jméno „Sám se učinil“, tzn. „Selfmademan“ = Baj?).

kolem 1200:

dostal celou zemi pod svou moc, tzn. „udělal pořádek“ od Asiatů a odstranil usurpátora, z královského rodu pocházející a možná kdysi protivník královny Tewosret Userchaure Setnachte/Sethnachte či Sethnacht (vládl pouze do 1198), první panovník XX. dynastie (tzv. II. ramesseovská, vládla do 1085)Manželkou Setnachteho byla Tij-merenese, matka krále Ramesse III. Pokládal se za nástupce Setiho II.

Podle Manethóna (ve versi Africanově excerptu) vládli panovníci XX. dynastie 135 let, podle Eusebia 178, nejvyšším dnes známým datem pro dynastii je 105. rok vlády. Oba shodně zaznamenali, že do Dvacáté dynastie patří dvanáct králů, ale jejich jména ve svých excerptech neuvádějí. 

 

1200:

v Chattuši skončila vláda krále Chetitů Arnuwandy III. (od 1220; podle jiných chronologů vládl v letech 1220 - 1215) a krátce panuje jeho bratr Šuppiluliuma II. (podle výše uvedené chronologie vládl v letech 1215 – 1200). Dokázal sice ještě udržet Alašiju (země na Kypru, popřípadě celý ostrov), nebo odrazit první nájezdy "mořských národů" (na jeho straně bojovali Madduwattaš a Attaršiaš).

Krátce na to přišla katastrofa: pod zničujícím náporem "mořských národů" byla říše Chetitů vyvrácena. Chetitské země Chatti, Qode-Qatna (původní osídlení vyvražděno Chetity c. 1360?; srov. rok 878), Karchemiš, Arzawa a Alašija byly zničujícím způsobem vypleněny, vypáleny a vládnoucí elita asi vyvražděna. K náporu migrantů do východního Středomoří pravděpodobně přistupovaly vzpoury porobeného obyvatelstva proti šlechtě utvářející státnost městských monarchií i říšských konglomerátů. Podle archeologů příčinou revolt mohl být hlad v důsledku dlouhého sucha a povstalci se mohli stát součástí migračního chaosu. V podhradí vyvrácených panovnických sídel pokračoval život dál. O vlastním průběhu migrační revoluce n. revolucí informováni nejsme, s výjimkou Egypta neznáme ani jména útočníků, natož jejich vůdce. 

V Anatolii zničili invasoři jádro velkochetitského státu (od 1460, začátky říše od asi 1650), jejich jména z pramenů však neznáme. Z dosavadního vývoje lze s velkou pravděpodobností určit, že to byli Frygové s národy Muški, Tabal (stará jména se pak přenesla na Frygy původně žijící v Thrákii) a Kasky, odvěkými nepřáteli Chetitů na severních hranicích, kteří se po staletí válek nakonec do centra chetitské Anatolie probojovali a usadili. Velkou roli v pádu říše, ne-li rozhodující, asi sehrály luwijské státy. 

Chetitské obyvatelstvo přestalo hovořit chetitštinou (= nesitštinou) a z okolí Chattuše vymizela tradice užívání klínového písma. Zůstala luwijština (v hieroglyfické i klínové podobě) a hieroglyfická tradice vydržela do přelomu osmého a sedmého století, kdy oblast zdevastovali Assyřané, Frygové a Kimmerové. Obyvatelstvo po pádu Chattuše migrovalo z velké části z centrální Anatolie do severní Syrie, kde postupně vznikaly novo- či pozdněchetitské státy a kultura: země Chatti je od nyní označením pro oblast severní Syrie (dnes na území SYR a TR). Zde byli indogermánští Chetité promíšení s Churrity hegemony až do cca. 1000 (viz), kdy se na jihu regionu vynořili semitští Aramajové, a pak se hovoří dohromady o Syrochetitech. Chetitský stát se též udržel ve východní Kilikii a Pisidii/Tarchuntašša, viz dynastu Chartapa roku 1180.  

 

Odkud se "mořské národy" vzaly, známo není, ani co je spojovalo (jméno novověké odvozené z egyptského "lidé z moře"). Usuzuje se na balkánský původ, nejlogičtější je západoanatolský: odtud jsou mimo jiné Lýdové, Lykové a Etruskové, možná též Sardové a Sikelové. S lidnatou oblastí později kolonisovanou Hellény se po staletí potýkali Chetité, až je vlna jakési "luwijské" revolty smetla. Před rokem 1200 zavládlo v regionu chladnější počasí s možným následkem malých úrod, srov. hladovou migraci Libyjů do Delty. Po vyvrácení chetitské říše táhly celé kmenové skupiny Levantou podél pobřeží na jih, některé na lodích. Někdy po 21. lednu 1192, kdy je v korespondenci zmiňováno zatmění slunce, barbaři vyvrátily Ugarit a srovnali se zemí.

Mořské národy

Frygové pocházeli z Makedonie a před trojskou válkou (vypukla 1193) přišli do Anatolie (srov. Priamovu manželku Hekabu/lat. Hecubu). V nových sídlech se společně s národem Muški a Tabal (jména assyrská, srov. řec. Moschoi a Tibaránoi v době Xerxa I. u Hérodota) pustili do Chetitů; Assyřané pak Frygy nazývali jmény Mušků a asi též zčásti Tabalů.

Peleset, Pelešeti (PR/LST), zřejmě v souvislosti s řec. Pelastikon = Pelasgikon = hebr. Peleštim = Filistínové (č. bibl. Filištínští) a odtud Palaistíné, Palestina (srov. roky 1400, 1191 a 735). Nebyli zřejmě jedním ethnikem, ale spíše spojeneckým svazkem jazykově příbuzných národů: hovořili luwijskými "dialekty", lykijsky, kársky, pisidsky, pamfýlsky, kilicky atd. Drželi si psíky a čuníky, jedli čočku a keramika jakoby pocházela z Égeidy.

Peleštům vládlo pět „pánů“ s radou (seránim, sernej Pelištim = turan(n)wos = tyrrhen, turan). Biblická postava Goliath od Achiše (Ekauš), čes. bibl. Goliáš, bývá označována za Lýda (Goliath = lýd. Walwatta = řec. Alyattés; což není obecně přijímáno). Lýdové byli žoldnéři již u Ramesseho II. před Qadeší (o části pancíře se jménem Ramesse II. nalezené na Aiantově Salamíně viz v indexu tam).

Goliath byl z Gatu, městě mezi Gazou a Ašdodem, kde v amarnské době byl jeho králem jistý Šuwardata. Král Gatu Maoch (Ma'acha/Ma'och) a jeho syn Achiš byli na čas pány Israélce Dáwída. Gat, později arab. Tall as-sáfí, hebr. Tel Cafit, byl kolem roku 814 vyvrácen damašským králem Chazá'élem, viz tam.

Filištínská knížectví sídlila v Gaze, Gatu (Gathu, asi nejsilnějším státečkem z nich), Azótu/Ašdodu, Askalónu/Aškelonu (zde od c. 1150) a Ekronu. Vyvrácena v 8. století Assyřany a dílem zemětřesením, viz dále rok 1111 a rok 735.

Waraktir, Wareb a Makamar (Warkat/dara, Ward/ta, Mag/kamala),

Čeker, Ceker/Tjeker (TJIK[K]AL/R), Teukrové. Po trojské válce se usídlili v kyperské Salamíně. Bývají rovněž ztotožňováni se Sikely/Sikuly (šikalajú/z kur ši-ki-la), kteří obsadili Sicílii. Později se Teukrové usadili rovněž v palaistínském Dóru,

Šekleš/Šekeleš, Šekr/luše, jinak neznámí,

Denjen (DNNYM, Danuna, řec. Danaioi) se usadili v Kilikii; s Luky a Sardy byli známí Egypťanům už za Achnatona,

Lukové, Lykové; se Sardy a Pelešety byli žoldnéři u Ramesseho II. před Qadeší,

Šerden, Šardan, asi Sardové původně žijící na Kypru,

Wešeš, Wašeše, jinak dále neznámí, usadili se v kárském Iassu/Iasu (s předhellénským obyvatelstvem nebo jako mykénská osada snad Uassos?).

 

c. 1200/1199:

V Ugaritu zmizel poslední jeho vládce ´Ammurapi (od cca. 1210?), do konce chetitský spojenec. Útok mořských národů Ugarit vypálil a proměnil v dnešní ruiny Rás Šamra/Fenyklový mys, viz k datu zde výše. Podle jiné theorie zanikl ugaritský stát po zničení města egyptským králem Ramesse III., zřejmě roku c. 1185. Po pádu Ugaritu a státu Amurru roste pozvolna význam kanaanských městských států a království Arwadu, Byblu, Sídónu a Tyru, viz dále rok 990. 

V případě zániku Ugaritu je též populární domněnka archeologů, že Egypťané dorazili v okamžiku ohrožení městu na pomoc, neboť lenní chetitský pán již neexistoval, ale že Ugarit nesrovnali se zemí nájezdníci ani Egypťané, ale masivní zemětřesení v několika vlnách s požáry (nikde v ulicích vykopaných ruin nenalezena těla, umělecké předměty zanechány nedokončené, z pece nevytaženy překlady dokumentů psaných "alfabétickou" klínopisnou ugaritštinou na hlínu zjevně dopisů nejnovějších apod.).

Je z nich zřejmé, že doba byla dramatická. V oblasti Kilikie panoval hlad a král žádal o loď pro dopravu mukišského obilí do chetitského města Ura. Nájezdníci vyrabovali a zničili (nikde nejsou jmenováni) též kyperské pobřeží resp. pobřeží Alašije a z Kypru žádá o loď s potravinami ugaritského panovníka jistý Pagan, jeden z ostrovních dynastů. 'Ammurapi ho musí zklamat, neboť alašijský král, možná Ugariťanův tchán, nemá prý lodí nazbyt a ugaritské loďstvo bylo právě u břehů Lukky/Lykie a pozemní armáda v Chatti/chetitské říši.

V ugaritských stájích stálo v posledních dnech státu na dva tisíce koní, tedy v podstatě tisícovka válečných spřežení, což byla významná bojová síla. Jak vyplývá z korespondence dvořana Rap'anua s ugaritským vojevůdcem  v poli, úderná síla ugaritské armády nebyla ohrožena. 

Podle některých kronik byl roku 1201 (240 let před chrámem v Jerúsalému, dle Iósépova počítání od roku 961) údajně založen Tyros. Nejsilnějším foiníckým státem do této doby byl Sídón, kterého mimo jiné vyčerpávaly války s Filistíny. Není známo, že Tyru vládli šófetim/súfeti-soudci, nebo králové. První panovnické jméno viz rok 990. 

 

1206:

Israélité pod Gedeónem alias Jeroba´al/Jerubba'al z klanu Manasse, nástupcem v soudcovském úřadu po Deboře (viz rok 1275) porazili u pramene Charod Midiány či Midjány/Madiány (beduinský kmenový svaz a země po obou stranách „Rákosového moře“/dn. Akabského zálivu; viz výše 1213 a 1446) a zbavili se po sedmi letech jejich nadvlády. Madiánská knížata Goréb a Zéb byla zajata a popravena. Později Gedeón porazil, zajal a popravil další madiánská knížata jménem Zebah a Salmun u Jegbaa (v Ammónítidě v Dekapoli). Pro Israélity následovalo 24 roků míru. Gedeon sídlil v Ofra (do 1182).

1200 - 1020: v Palaistíně podle novověkých historiků doba soudců (viz rok 1448 a 1444, srov. rok 1198).

 

1204:

v Athénách vládne po sjednotiteli Attiky králi Théseovi (od 1233) Menestheus, syn Peteův a vnuk Orneův, který byl synem Erechthea II. Menestheus vládl do 1182 a za něho bylo dobyto Ília. Roku 1200 se prý zamilovala Faidra do Hippolyta.

1201:

v Mykénách a Argu (možná se stát jmenoval Argos) vládne po králích-spoluvládcích bratrech z Pelopova rodu Átreovi a Thyestovi (oba od 1266) Agamemnón, syn Átreův, vítěz od Ília (do 1168). • Do stavby Pantheia v letech 33 – 27 byla 1200 let zřejmě největší starověkou stavbou s klenbovým zastřešením tzv. Átreova pokladnice v Tírynthu (srov. roku 27 a v Indexu pod Pantheion/Pantheon).

 

c. 1200:

Podle moderní datace (srov. roky 1300 a 1220):

na Isthmu byla postavena mykénskými Acháji zeď proti dórským invasorům • c. 1204 první pokus „Hérákléovců“ o návrat (= Dórů), viz rok 1266, c. 1220 a druhý pokus c. 1104 • vyvrácení Mykén (po zemětřesení c. 1250) • vyvrácení Pylu • v Athénách opevněna akropole

Podle Parského mramoru:

1209 skončila trojská válka (vedena od 1218), srov. rok 1184. Podle Hérodota Troiá padla již c. 1260. Dnešní historikové kladou konec války do roku kolem 1200. • 1202 se na Kypru usadil Teukros, srov. rok 1191 a zde výše a možnou souvislost s Tjekery/Čekery, lidu jednoho z "mořských národů".

 

1200 - 1000:

v Indii došlo k závěrečné redakci védských sbírek, Samhitá

1200 - 600 literatura védské doby