1399-1300

1399. - 1390.

 

1393:

V Aššuru skončila vláda Aššur-nádin-achchého II. (od 1403) a králem jeho bratr Eríba-Adad I. (též I-re-e-ba-IŠKUR), syn Aššur-bél-nišéšua (do 1366). Přes dlouhou vládu není o něm, stejně jako o většině jeho předchůdců, nic známo, až na to, že v Aššuru obnovil jakousi stavbu a že se v panovnické titulatuře před Aššurovým knížetem/ensi Aššur položil neméně zbožné ša-ki-in En-líl/šákin En-lil, Enlilův pověřenec (tak už Šamší-Adad I.).

 

c. 1390:

V Babylónu zemřel král Kurigalzu I. (od c. 1410, viz o něm ještě roku 1337), nástupcem jeho syn (?) Kadašman-Enlil (do c. 1375).

 

c. 1390:

Ve Waššuganni/Waššukanni zemřel mitannský král Šuttarna II. (od c. 1410). Jako regent za jeho nedospělé syny vládl v churritské říši do asi 1383 armádní velitel Utchi. O Artašuwarovi či Araššumarovi a Tušrattovi viz tam.

 

Podle horních údajů starověkých kronik "založil" roku 1397 Acháios Acháiu. Roku 1396 vládl v Athénách (Attice) po Pandiónovi I. (od 1436) jeho syn Erechtheus II. (do 1346). Tehdy se prý udál Perseův příběh.

 

************************************************************

1389. - 1380.

 

před 1387:

V Egyptě se oženil král Amenhotep III. (řec. Amenófis) s vlastní nejstarší dcerou Sitamun/Sit-Amun a měli spolu několik dětí: nejstarším synem byl možná Smenchkare/Semenchkare alias Neferneferuaton (?), poslední vládce XVIII. dynastie, k němuž vede přímá linie od Džehutimese/Thutmosea I. (srov. však 1362). O původu Smenchkareho není známo nic, o to více je kolem něho novodobých theorií. Jednou z nich je to, že jeho druhým jménem bylo Neferneferuaton, že byl starším synem Amenemheta IV./Achnatona, že to bylo trůnní jméno Nefertiti, když ji Achnaton učinil spoluvládcem/spoluvládkyní a krátce po jeho smrti pak vládla jako Smenchkare sama. 

1382 Amenhotep těžce onemocněl (trpěl vážnou zubní chorobou). Churritský vládce Tušrata mu poslal obraz ninujské Ištary (churrit. Šawuška), proslulý léčivými účinky, a Amenhotep se uzdravil [jak patrno, Ninua, bibl. Ninive, jedno z center assyrského království, nebylo v této době pod konktrolou Aššurovou]. Ve své době ovšem měli naopak egyptští lékaři znamenitou pověst a byli žádáni dynasty v Syrii i na Kypru. 

Z téže doby pocházejí dopisy egyptského krále s dynastou v Arzawě jménem Tarchundaradu/Tarchunda-radu (srov. jméno hellénistických dynastů v Galatii Tarkondários v 1. století), jehož nástupcem se stal Uchcha-zitiš, viz rok 1326. Nimuwaria, tak znělo chetitsky jméno Amenhotepa III., korespondoval s Arzawancem jako s rovným: "Vede se mi dobře, celému dvoru, ženám, synům, šlechticům, armádě, mému koni, všemu, co mi patří v mé zemi, se vede dobře." Totéž Egypťan přál arzawskému Luwijci. Amenhotep chtěl nějakou dceru (jak to dopadlo, nevíme), což za mořem vyřizovali dva egyptští poslové Kalbaja, jemuž ale v Arzawě nerozuměli a text nebyl psán chetitsky ale akkadsky, a po něm Iršappa. Záhadná je věta "nyní je země Chattuša zmražena (?)", což bývá vykládáno, že egyptský mocnář byl informován o nějaké katastrofě (zhoubém nájezdu?) kmenového území chetitské říše. To by bylo též důvodem pro růst Arzawy v egyptských očích. 

Egypt měl v této době kontakty s Achchíjawou (tzn. s pozdější Mýsií n. egejských ostrovech?), srov. už pod 1460. K thébskému dvoru se sjížděli velmoži "z celého světa" a jejich děti s egyptskými královskými byly školeny v "palácovém" internátu ve Fajjúmské oase. Ke dvoru patřilo na pět tisíc lidí od řemeslníků a vojáků po literáty a exklusivní prostitutky (mimo královský harém). Již v této době byl ve velké módě sluční bůh Aton/Aten, jemuž propadl Amenófiův syn a nástupce trůnu Amenófis IV., pozdější Achenaton.

1380 se Amenófis III. oženil ještě s dcerou mitannského krále Tušrattou jménem Tadu-chepa/Tatu-hepa (hypokorist. Tadua; nebo to byl jenom záměr; spíše už byla vdovou? O rok později již byla ženou Amenófia IV.). Tušratta nazýval egyptského krále „Nimmurija, král Egypta, můj bratr, zeť, kterého miluji a on miluje mne“.

 

1383:

Ve Waššuganni/Waššukanni zavraždil regent Utchi staršího z dědiců trůnu Artašuwaru, syna Šuttarny II. Mladší bratr Tušratta dal Utchiho, který musel krátce vládnout jako usurpátor, s komplici popravit (regentem od c. 1390). Tušratta vládl do doby někdy po roce 1360. Musel se prosadit proti jistému Artatamovi z Churri/Artatama II., který ho brzy uznal (viz ale rok 1370). Artatamovu říši snad tvořila churritská hornatá území severně a východně od Assyrie, viz rok 1275. 

c. 1380 vládli oblastí mezi Orontem a Eufrátem, tzv. zeměmi Nuchašše/Nukašše, Neja, Arachtu a Ukulzat churritští dynastové zjevně pod hegemonií Tušratty Mitannského. Jižně v Syrii dynastové v Qatně, Kinze/Qadeš a v Amurru se sice Mitannců drželi, ale žili v dosahu egyptských zbraní.  

 

c. 1380:

V Palaistíně/Kanaánu zemřel ve věku 110 let Jóšúa/Jehošua, řec. Iésús (soudcem-vůdcem od c. 1400; podle moderních historiků byl Jóšua dosazen Merenptahem až kolem 1230). Po něm byl zvolen soudcem Jehudá/řec. Iúdás (do c. 1350). Porazil Kanaánce na severu Palaistíny u Bezeku a jejich krále Adoni-bezeka zajal. Zemřel později v Jerúsalému, který krátce předtím Israélité dobyli. Iúdás a jeho bratr Šim'on/řec. Simeón vedli úspěšná tažení: dobyli Chevron/řec. Chebrána, č. Hebron (starší název Arbe), Gazu, Aškalón atd. Kanaánská knížata platila tribut a Israélité nadiktovali v Palaistíně „národům“ mír. Po Jóšúovi zemřel také velekněz Eleazar, Móšeův nástupce.

Začátek éry soudců/šoftim, israélských vůdců (v nižší dataci, viz více rok 1448; trvala do roku 1015; podle moderních historiků 1200 - 1020, srov. tam).

c. 1380 datace kanaánských nápisů (v rozmezí 1700 - 1200, srov. v indexu s. v. písmo a alfabéta).

 

V Helladě roku 1382 skončila v Argu vláda Lynkeova (od 1423), začal vládnout jeho syn Abás (do 1359). Roku 1381 v Sikyónu po Láomedontovi (od 1421) vládne Sikyón (do 1336). Za něho skončila v Argu vláda domácí dynastie. O konci éry krétských paláců viz rok 1400. Někdy po této době začala v hellénském světě doba literárního temna, zmizela znalost písma (lineárního/čárového B), nejpozději v letech 1100 do doby po roce 800, kdy Helléni obnovili svou gramotnost, tentokrát inspirováni jedním z písem foiníckých, srov. rok 1100. Čtení a psaní nepatřilo mezi ctnosti homérovské mykénské aristokracie.  

 

************************************************************

1379. - 1370.

 

1379:

V Egyptě zemřel začátkem roku ve věku asi 55 let král Amenhotep III. (vládl od 1417, nižší datace vymezuje vlády roky 1388-1351). Pohřben je v Údolí králů na západním nilském břehu naproti Karnaku.

Králem jeho 1,60 cm vysoký syn a po nějaký čas zřejmě spoluvládce Nefercheprure Amenhotep/Amenhetep IV., řec. Amenófis IV. (vládl do 1362, od 1373 jako Achenaten/Achnaton či Echnaten; nižší datace 1353-1336 n. 1350-1333, ve všech případech sedmnáct let). V akkadsky vedené korespondenci s předněvýchodními mocnáři byl jmenován jako Napchuria n. Napchururia. Pravděpodobně trpěl v důsledku soustavného incestu pěstovaného v dynastii, viz rok 1608, hormonální poruchou a zřejmě měl ženské tělesné formy.

V tomto roce byl nový král již ženat s Tadu-chepou, viz rok 1380. Jeho hlavní ženou byla Nefertiti/Nefertete, dcera asi velmože či člena královské dynastie jménem Aja či Aj/Eje, pozdějšího krále a manžela své vnučky, a jeho ženy Tij, s níž byl Amenhotep ženat od svých dvanácti, a jejich nejstarší dcerou byla Meriamon. Po atonovském převratu se přejmenovali na Neferneferuaton a Meriaton. Měli s Nefertiti šest dcer a Tutanchaton byl z vedlejší ženy, jménem neznámé a egyptology zvané Young Lady. • Pískovcová socha Nefertiti byla nalezena v prosinci 1902 německými archeology v Amarně a pro moderní dobu se stala jedním ze symbolů egyptského portrétního umění. Její pojistná hodnota na začátku 21. století v Berlíně činila čtyři sta milionů eur.

Amenhotep IV. byl prvním, a na velmi dlouho jediným praktikujícím monotheistickým vládcem dějin a také ten, který nutil celou svou říši vyznávat kult jediného boha (viz dále Mojžíše, Zarathustru, Ježíše a Muhammada).

Začátek amarnské doby. Roku 1887 arabskou rodinou nalezený archiv královské kanceláře na místě at-Till al-Amárna (jméno podle tehdejších obyvatel okolí, kmene Baní Amrán), kdysi sídelním městě Achetatena, c. 350 hliněných tabulek, datovaných roky c. 1389 až 1358. Jsou psány povětšině babylónským klínopisem (= diplomatická řeč doby), korespondence králů Amenófia III. a IV. a Tije se „severem“, tj. s asijskými vladaři. Více než třetina textů se zabývá poměry v Palaistíně. Pozoruhodná je bezostyšnost, s níž se králové Babylónu, Aššuru a další domáhají na Egypťanovi zlata, tehdy z neznámých důvodů platidla za stříbro. Nová metropole Achetaten byla koncipována po oddělených čtvrtích s dělníky a řemeslníky, pro královskou byrokracii a dvorskou elitu. Na okrajích města žili zemědělci produkující pro obyvatele potraviny.  

Zachovaná literatura amarnské doby:

Kniha o podsvětí/Amduat, "Kniha o ukryté komoře", dvanáctihodinová cesta Reova nocí kolem světa na člunu, na níž se podílí přes devět set bohů. Bůh slunce musí překonávat co chvíli nástrahy božských nepřejícníků (Apepi/řec. Apófis, velehad temnot a chaosu, Set, Seped-demut hlídající bránu jako chlapík "s ostrými noži"),

• knihy mrtvých pojednávající naopak o přijímání ba, duše zemřelého, do podsvětí, v oddílu 125 projednávání její žádosti tribunálem 42 bohů v Síni naprosté pravdy, všechny ba osloví, ujišťuje, že je "čistá". První texty pocházejí ze staré říše, součást tzv. pyramidových textů, od Osmnácté dynastie opisovány v mnoha versích, texty překládány do řečtiny, ještě za Nerona pořízena démotická verse; 

• kniha nebeské krávy o theogonii, původu mnohem staršího, ale zachována z nové říše

oslavná báseň na Slunce (na stěně Ajovy hrobky)

Kniha bran, viz pod rokem 1482

• fragment rad Amunnachteových od Amenófia, syna Hapuova;

• povídka o začarovaném princi, který se v Naharině/Mitanni proti vůli tamního mocnáře šťastně oženil s princeznou, pro niž musel slézt třicetipětimetrovou věž, což ostatní uchazeči nedokázali; 

• ponaučení Amenemopa z Achminu o správném chování, úředníka královské agrární správy (nekraď, nebij staré lidi, ale také například "nejez v přítomnosti úředníka a nemluv jako první"),

• příběh Aštarty a chtivého Moře (Aštarta zde dcerou Ptahovou); snad souvisel s ugaritským příběhem o Ba'alovi a Jamovi, mořském bohu, popř. s churritskou písní o Ullikummiovi

• příběh ducha vysokého dvorského úředníka krále Mentuhotpa II. Nebusemecha a Amunova velekněze Chonsemhaba, viz rok 2061: ve spánku duch člověka mrtvého půl tisíciletí žádal velekněze, aby obnovil jeho hrobku a zavedl opět jeho zádušní kult, což se stalo; 

• z doby asi poamarnské je pohádka o bratrech Anpuovi/Anúbis a Batovi/býčí bůh zaznamenaná mistrem písařským Inenim/Enenim (Pap. D'Orbiney): mladší Bata odolal svodům bratrovy manželky, ta ho na to křivě obvinila a aby Anpuovi dokázal nevinu, uřízl si mladší bratr penis. Bratr uvěřil, vrátil se domů, manželku zavraždil a tělo hodil psům. Bata se pak pohádkově stal králem, chvíli ale byl i býkem, vládl třicet roků a za nástupce si vybral svého staršího bratra.   

 

1378 byla therioanthropoidní podoba boha Rea-Harachteho nahrazena podobou zářícího kotouče (aten). Atenův chrám v Karnaku existoval již za Amenhotepa III.: „Živoucí Re-Hor horizontu veselící se na horizontu jako světlo ve slunečním kotouč“, zkráceně „Živoucí sluneční kotouč, Aten/Aton“. Amenhotep IV. zřejmě prosazoval monotheismus již v době, kdy byl spoluvládcem svého nemocného otce Amenhotepa III. Královým hlavním sochařem byl jistý Bak. 

1375, čtvrtého roku své vlády, navštívil poprvé král se svou hlavní královnou Nefertiti místo nového sídelního města Achetatenu („Atenův obzor/A. je spokojený“), dn. ves al-Amárna, tehdy velkoměsto pro padesát tisíc obyvatel. Místo bylo předtím neobýváno a zjevně jeho chudou půdu nikdo neobdělával. Jeden z wezírů nadále sídlil v Memfidě, druhý v Achetatonu. Král dal stavět Atenově kultu svatyně po provinciích/nomech. 

1373 druhá králova návštěva Achetatenu od vyměření města, nového svatého sídla Reova kultu. Král již používal jméno Achenaten/Achnaton, „Prospěšný Atonovi“, královna Neferneferuaton n. Neferaten (1371 třetí návštěva osmého roku vlády).

V devátém roce vlády dal Achnaton zavřít ostatní hlavní chrámy a zrušil jejich kultovní obřady včetně procesí a svátků. Vlivní kněží zřejmě byli paralysováni podporou armády, ekonomika chrámů byla ochromena. Zemi asi od roku 1373 (zména králova jména) terorisovaly bojůvky sektářů likvidující na nápisech jméno Amunovo/Ammónovo. Král zrušil tmu, Usíra, a protože v noci spal jako slunce, zmrtvýchvstání bylo ráno při úsvitu; smrt nepatřila temnotě. Achenatonovy stavby neměly střechy, aby byly otevřeny slunci. Byla to první ryze religiosní revoluce v historii a k tomu monotheistická.

 

Rečenu (Syrie) byla v amarnské době rozdělena na tři egyptské provincie:

Amurru (mezi Ugaritem a Gublou-Byblem, dn. Libanon; hebr. Amor) se sídlem správce v městě Sumura. Jako guvernéři známi Pachamnate a Cha'ip.

Upi/Ube/Api (prostřední provincie, Qadeš-Kinza (dn. Tell Nebi Mend), údolí Biqá´, Damašek, Antilibanon, Haurán a severní část Transjordánie). Hlavním městem provincie bylo Kumidu, dn. Kámid al-Láz v údolí řeky Lítáni. Známí guvernéři: Chamašša a Pachura (Churrita). V Damašku tehdy vládl autonomně Churrita Pirjawaza, viz zde níže.

Kana'án (Palaistíné až po Tyros, později až k Byblu), sídlo administrativy bylo v Gaze (později nazývané na čas Pa-Kana´an). Guvernéři: Janchamu, Addaju, Pauru, Maja, Rianapa a Amenhotpe. Moderní odhady vycházející z korespondence al-amárnského archivu počítají s dvaceti tisíci usedlíky v Palaistíně, s c. pět tisíci kočovníky, nejvýše dvě stě tisíc. Poměry to byly jistě malé, neboť dynastové se domáhali na egyptském králi, aby do garnisonů jejich měst a státečků nakomandoval dvě stě, nejvýše šest set vojáků (okupačních).    

 

1375:

V Babylónu zemřel Kadašman-Enlil, syn Kurigalzua I. (od 1390?). Králem jeho bratr Burna-Buriaš II. (do 1347). Dochovaná část korrespondence Kassita s Amenhotepem ukazuje upřímnost babylónského panovníka. Tituloval faraona bratrem a říkal mu babylónsku Napchururíja, viz rok 1379. V jednom z psaní si stěžuje na osud svého vyslance Salma, kterého okradl na královských darech jistý Birijamaza, zřejmě dynasta v Damašku, tedy pod egyptským protektorátem, a podruhé egyptský územní guvernér Pamachu[x]. Jinak ovšem úvodem dopisů králi na Nilu přál "ať se vede dobře tobě, tvému domu, ženě a dětem, zemi, úřednictvu, koním a tvým spřežením". Také si postěžoval, že mu Amenhotep poslal jen dvě libry zlata, a to zrovna v době, kdy staví jakýsi chrám. A ovšem připojil i trochu výhrůžek. Že si pamatuje, jak jeho otci Kurigalzuovi psali knížata Kanaánu, že by ráda vpadla do Egypta a že by mohl být jejich spojencem. Ale to že otec odmítl...

Svým poddaným velmožům psal Amenhotep jiným tónem. "Řekni (dopisy recitoval posel, než je předal) Intarudovi, správci Akšapy: posílám ti dopis a přikazuji...". Intaruda dostal nad sebe jako "protektora" Channiho, říšského dozorce královských majetků v Kanaánu, a to musel poslouchat na slovo a "až dorazí královští lučištníci, buď připraven s hodně jídla v ruce, vína a velkého množství všeho, co je třeba". Jinému dynastovi obšťastněnému egyptskou vládou napsal král, že mu má poslat svou dceru a dvacet zdravých otroků. Porobená knížata a králové dopisy svým vládcům začínali v těchto generacích nejpokornějším způsobem: "Dvakrát sedmkrát ležím před tebou (v prachu), můj pane; též s dovětkem: a to i tak daleko (od tebe)."        

 

1370:

V Chattuši skončila vláda Chattušiliho II. (od c. 1400; viz tam jiné nástupnictví) a králem se stal jeho syn Šuppiluliumaš I., jeden z velkých chetitských panovníků (do c. 1330). Jeho královnou/tawanannaš byla zprvu Daduchepa, jeho matka (mohla pocházet z královské dynastie achchíjavské). Po její smrti, dobu neznáme, ji nahradila králova manželka Chinti a po ní Malnigal, data neznáme. Zůstala královnou i za Arnuwandy II. a Muršila II. Její syn ji ale vyhnal ode dvora, kde zaváděla cizí kulty a žila prý nad poměry.  

Šuppiluliumaš se po celou dobu zajímal téměř výhradně o syrskou oblast. Na severu nechal padnout město Tumanna a ponechal ho Kaskům. V Pale, západně na severu od Kasků, se udržel guvernér Chutupijanzaš s vypětím všech sil. Na západě a jihozápadě Anatolie byli i za jeho vlády státy Arzawy (Mira s Kuwalijí, Chapalla a Země na řece Šecha/asi Hermos, dn. Gediz v TR) autonomní. Arzawský vládce (pozd. Lýdie?) Tarchunda-radu si dopisoval s králem na Nilu Amenófim III., viz rok 1387 (jediné dva chetitsky psané dopisy v amarnském archivu). Když se dynasta Arzawy vzbouřil, na jeho severní hranici při Egejském moři v zemi Wiluša (Ílion?) zůstal její král Kukkunniš/řec. Kyknos (?) Chetitům věren; zjevně s nimi tehdy sousedil. Kukkunnovým nástupcem či potomkem byl Alakšanduš, který měl spojenecké či protektorátní smlouvy s Muršilem II. a jeho synem Muwatallem, viz rok 1300. Alexandros Trojský (cf. homérskou postavu Paridovu) přísahal mimo jiné na Appaliunu, tedy na Apollóna. 

Během Šuppiluliumovy "churritské války" propukla v Arzawě nová vzpoura. Pravděpodobný nástupce Tarchunda-rady Uchcha-zitiš měl spojenectví s městem Millawanda (zřejmě již tehdy achajský/hellénský Mílétos) a vedl korespondenci o koalici s vládcem s Achchíjawou (kde leželo její středisko, nevíme; není dokladu o anatolském ani "zámořském" sídlu království) proti Šuppiluliumovi I. Chetitskému. Vládce Miry Mašchuilumaš zůstal chetitskému vládci věren a musel přes svými bratry, kteří byli jiného názoru, uprchnout na dvůr chetitského krále. Oženil se dcerou Šuppiluliumovou jménem Muwattiš, ale chetitské intervence na Západě se nedočkal. Při chetitském králi držel rovněž dynasta Manapa-Tattaš, vládce „Země kolem řeky Šecha“, kterého též vyhnali jeho bratři; o jeho návratu viz rok 1329. Všechny události na západu Anatolie se odehrály někdy za Šuppiluliumovy vlády, dataci neznáme. O Achchíjawě srov. pod 1460 a 1387.

 

Král vpadl už na začátku panování do severní Syrie, kterou mělo pod kontrolou churritské Mittani: jeho I. válka syrská. Všichni vasalové Tušrattovi holdovali králi Chetitů. Foinícký Gublu-Byblos, kde vládl Rib-Adda, věrný Egyptu, Šuppiluliumaš nedobyl, egyptská zůstala Kinza-Qadeš a Ammištamru I., král v Ugaritu (od c. 1400, viz tam, stejně jako zprvu jeho syn Niqmaddu II.); někdy v této době požár zničil část města a paláce, zřejmě v důsledku zemětřesení, ale Ugarit byl brzy přebudován do ještě větší krásy, srov. rok 1400. Mocenskou závislost na Chattuši dokumentují dopisy z královského ugaritského archivu. Ugaritský vyslanec u chetitského dvora Takuchli psal někdy v této době svému králi (jména obou panovníků neznáme), že "Slunce", tedy chetitský král, se rozčílil, že mu Ugariťan namísto lapis lazuli, jak dar deklaroval, poslal "kameny sesbírané ze země" a jestli si prý z něho nedělá legraci. A to byl prý Chetita na smrt nemocný a uzdravil se jen díky pomoci boha Apšukky. Takže bude muset Ugariťan poslat do Chattuše nejen pravý lapis lazuli, ale také dary Apšukkovi, že se Chetita uzdravil. Vyslanec doporučuje, aby obdaroval slunečního krále purpurovou vlnou. 

Země Mukiš s hlavním městem Alalach, Tunip a oblast zemí Nuchašše (jižně od dn. Aleppa/Chalpa) krále Šarrupši, který byl později Šuppiluliumou sesazen, přísahaly věrnost chetitskému králi a podepsali s ním mírové smlouvy. Churritští vládci země Neja Takuwa a Arachtu Akija byli s poddanými odvlečeni do chetitské Anatolie/Chatti, což asi patří do druhého chetitského syrského tažení, viz rok 1360. 

Král Qatny Idanda jako mitannský spojenec proti Chetitům mohutně zbrojil, ale marně. Jeho město mělo převysoké hradby, jejichž zbytky ještě dnes dosahují místy dvaceti metrů výšky. Objednal dokonce 18.600 bronzových mečů, takže zřejmě disponoval vojskem o minimálně deseti tisíci mužích. Chetité ho porazili a Idandův syn (??) Akizzi, který se později jako egyptský spojenec znovu Chetitům postavil, byl rovněž poražen a jeho město zničeno, neboť na egyptskou pomoc čekalo marně. Kdy k tomu došlo, nevíme, viz rok 1360. 

Telepinuš, Šuppiluliumův syn, byl jmenován vládcem-veleknězem v theokratickém státu Kumanni (= Kómána Kappadokia), městě nejvyššího z churritských bohů Tešupa.

Současně s vpádem do Syrie se "Slunce-král Šuppiluliumaš" pokusil vpadnout do Mitanni, ale byl odražen. Chetitský vládce uzavřel pakt s Tušratovým sokem Artatamou Churritským (Artatama II.). Chetitská syrská expanse vedla k válce s egyptsko-mitannskou koalicí, viz rok 1360. 

Dobyl zpět Išuwu, kterou ztratil jeho otec, a donutil churritsko-luwijské obyvatele Kizzuwadny složit chetitskému králi vasalský slib, jak dokládá zachovaná mezistátní smlouva krále Šunaššury s Muwatallim, Šuppiluliumovým vnukem. Po Šuppiluliumově smrti opět Kizzuwadenští odpadli k churritským dynastům, s čímž skoncoval po c. 1300 Muwatalliš. Chetitskému králi byli povinnováni plnou vojenskou podporou a pro případ tažení proti Arzawě museli postavit do pole sto bojových vozů a jeden tisíc mužů pěchoty. Akkadsky psaná smlouva vymezuje vzájemné hranice a zakazuje Kizzuwdenským udržovat jakékoli styky s Churrity/zemí Churri.  

V sousedství Išuwy ležela na horním Eufrátu západně od jezera Van až po Pontos země Chajaša/Chaiaša, jejíž jedna část (?) se jmenovala Azzu/Azzi, viz rok 1420. S Chajašy bývá někdy spojováno jméno armenského praotce Hajka/Hayka, viz rok 2492, a mohou tudíž být pokládáni za Praarmeny, resp. za epónymní předky Armenů (?), kteří sami sobě říkají Haja, Hajastan.

Snad za vlády Šuppiluliumovy nebo ještě dříve sepsal jistý Kikkuli, mitannský cvičitel koní/aššuššanni mát Mitanni, nejstarší známé hippologické pojednání. Chetitský text s mnoha churritskými výrazy byl nalezen v Chattuši/Boğazköy na čtyřech hliněných tabulkách sepsaný čtyřmi různými písaři. Pojednává o chovu, krmení a výcviku koní zapřahaných do bojových vozů.    

 

1375 Foiníčan Kadmos byl vyhnán z Théb, kde nyní vládli Amfión a Zéthos (srov. roky 1510 a 1450).

 

************************************************************

1369. - 1360.

 

1368:

V Egyptě přesídlila královna-matka Tij/Teje s mladší dcerou Baketaten do Achetatenu. Krátce nato zemřela mladší dcera Achnatona s Nefertiti jménem Meketaten/Maketaten či Maketaton, která byla také otcovou manželkou (a matkou společného potomka, po jehož porodu zřejmě zemřela).

Královna Nefertiti měla s králem šest dcer, nejstarší byla Merejaten/Meritaton. Otec-král se podle zákona Taa II. ze XVII. dynastie, viz rok 1608, oženil se svou vlastní dcerou. Měli spolu dítě a pak si vzal druhou dceru Meketaten. Po její smrti ji nahradila Anchesenpaaten/Anchesenamun.

Vedlejší ženou k Nefertiti byla snad Kija, s níž měl Amenhotep IV. dva kluky a Tutanchaton byl jedním z nich. Kija byla zřejmě odstavena ve dvanáctém roku vlády a Nefertiti se stala královou spoluvládkyní jako Neferneferuaton s trůnním jménem Anchetcheperure n. Anchcheperure a roli královny-manželky převzala jejich nejstarší dcera Merejaten. Neferneferuaton residovala v Thébách a není známo, zda Achnatona přežila (pokud nezemřela roku 1366). Po Merejaten převzala roli hlavní královny její mladší sestra Anchesepaaten. 

Jméno "Tutovy" matky není jisté a Kija to být nemusí. Egyptology bývá nazývána bezejmenná dáma Young Lady a smrt svého syna nepřežila: v asi 35 letech byla během paláceového převratu zavražděna snad ranou kyje do obličeje (mumie KV 35YL v Údolí králů).

c. 1365 egyptský vojevůdce Amanappa porazil v Syrii krále Amurru jménem 'Abdi-Aširta dlouho úspěšně bojujícího v okolí s egyptskými a mitannskými vojsky (srov. rok 1424, kdy Egypt uznal jeho autonomii). Krátce na to 'Abdi-Aširta za nového egyptského útoku v boji padl.

Amanappa dobyl zpět město Sumuru, správní středisko egyptské provincie Amurru. Dal zavraždit vládce měst Irqata a Ambi, obsadil Šigatu a Ardatu, král Byblu Rib-Adda dostali Egypťané do úzkých. Aziraš či Aziru, syn Egypťany zabitého 'Abdi-Aširty/-Ašraty, se rychle vzchopil a dobyl zpět zděděná území v Amurru. Ve spojenectví s králem v Sídónu Zimreddou obsadil také zemi Neja. Rib-Adda si nejprve stěžoval na Azirovo rabování území Byblu, několikrát žádal o egyptskou posádku do města, musel však pro palácové intriky uprchnout z Gubly-Byblu k Chammunirimu do Bérýtu a zemřel v exilu. Pán v Tyru Abi-milki na Nil posílal ponížená psaní s udáním, že Zimredda píše denně dopisy "kriminálníkovi Azirovi, synu 'Abdi-Aširtovu, o všem, co slyšel z Egypta; musel jsem to svému pánu napsat, poněvadž je důležité, aby to věděl".  

Aziru/Aziraš dosáhl zřejmě u egyptského dvora uznání a po svých vojenských úspěších "navštívil" (byl citován na Nil) Amenhotepa IV. přímo v Egyptě. Do Syrie se Aziru vrátil s egyptskou podporou a spojil se s Nimqadduem Ugaritským, synem Ammištamruovým, později však uzavřel pakt se Šuppiluliumovými Chetity a celá jeho rodina jim zůstala pak věrna. 

V této době byla velká část populace severní, východní a střední Syrie churritská, stejně tak jako část obyvatelstva Palaistíny a mnohdy jim vládli árjští šlechtici. Egypťané i později pomáhali svým spojencům na severu (Abi-milkimu Tyrskému, ten o sobě v korespondenci říká, že byl Egypťanovým otrokem, a Akkiziovi z Qatny, který musel prchnout před Churritem Aitakamou, viz níže).

1364 byl Smenchkare jmenován spoluvládcem svého otce (?) a oženil se s Merejtaten, dcerou Merejtatentašerity, srov. rok 1387.

 

Současníci Achenatenovi v Syrii a Palaistíně:

Pirjawaza/Birjawaza (dř. čteno Namiawaza), churritský vládce Damašku/Tamasqu a Kumidu, syn mitannského krále Šutarny II.

• Japa z Tyru

Mut-Ba´al z Pelly v Gileadě v Transjordánii

Tagu z Gatu na planině Šaron

Pa´apu, egyptský vládce v Lachiši (+ jeho jménem neznámý syn, který se vzbouřil)

´Abdi-Cheba/'Abdi-Chepa z Jerúsaléma, churritský dynasta, který si rovněž psal s egyptským králem

Milk-ilu z Gezeru

Šuwardata z Hebronu

Biridija z Megidda

Tette z Nuchašše, vnuk vládce jménem Šarrupía, vasal Šuppiluliumův s Muršilův

 

1362 zemřel Amenhotep IV. alias Ach(e)naton (vládl od 1379). Jeho syn Anchcheprure Smenchkare/Semenchkare (c. 20) kraloval Egyptu pouze rok. Byl posledním z Thutmoseovců (srov. rok 1387 a 1364). Protože měl posléze stejné jméno jako královna Nefertiti-Neferneferuaton, viz zde výše, je možné, že jde o vládu vdovy po Achnatonovi: Smenchkare = Nefertiti vládnoucí spolu se svou dcerou Meritamon. Hrobka Nefertiti dosud nalezena nebyla.

1361 Smenchkare byl ženat se svou starší sestrou Merejtaten. Zemřel a na trůnu následoval jeho nezletilý, asi devítiletý, bratr Nebcheprure Tutanchaten, brzy přejmenovaný na Tutanchamuna, řec. Chebrés, Acherrés či Akencherrés,  akk. Nipchururuja (vládl do 1352; nižší datace praví 1333-1324, 1319-1309). Regentem a wezírem byl Aj, velitelem armády, která d. f. provedla protiatonovský puč, respektive neudělala nic proti nepokojům po Achnatonově smrti, byl Haremheb s právem nástupu na trůn. Královou matkou byla snad Kija, vedlejší žena Achenatena (ale o tom, kdo je mumií s označením KV35YL, není nic známo, jen na základě DNA lze tvrdit, že to je "Tutova" matka).

Manželkou byla králi o čtyři roky starší nevlastní sestra Anchesenpaaton, později přejmenovaná na Anchesenpaamon/Anchesenamun, která byla poslední manželkou svého otce Achenatona a pravděpodobně poslední z přeživších jeho dcer; manželé zůstali bezdětní (nalezeny dva potraty pěti- a sedmiměsíčních dcer).

V nilské říši byl obnoven kult Amunův a Tutanchamon opustil po třech letech své vlády Achetaton/Amárnu, usadil se v Memfidě a pak Thébách. Achetaton pustl, po odchodu vojenské posádky začali zloději vykrádat hrobky. Město zcela zpustlo za Ramessovců. Král pověřil správce pokladu jménem Maja, aby obnovil daně pro chrámy po celé zemi a zrušil zcela Atonův kult (pohřbil jak Tutanchamona, tak Aje). Započala polytheistická restaurace završená Haremhebem.

Renovována residence Tutanchamunova dědečka Amenemheta III. v západních Thébách (Medínet Habu). Hlavní město králova dědečka Achetaten pomalu chátralo ve stínu Hermopole na druhém břehu Nilu a sloužilo za zásobárna stavebního materiálu. Z literárních památek na éru prvního státního monotheismu se zachoval hymnus na Atona, jehož autorem byl snad Achnaton osobně.

Na začátku Tutanchamunovy vlády podnikli Egypťané v Palaistíně tažení proti nomádskému kmeni Apiru (kočující Židé?, srov. index), který se proti egyptské nadvládě vzbouřil již za Amenemheta IV./Achenatena. V čele kmene stáli Labaja (Lab´aju) ze Sechemu a jeho nejmenovaný syn. Otec přišel o život v jakési místní rozepři a Egypťané kontrolu nad regionem udrželi. O Apiru/Chapiru srov. roky 1895, 1400. 

Další lokální dynasté na severu z této doby: Milkilu z Gezeru a jeho nástupci Iapachu a Ba´alu-šipti (synové?), v Lachiši vládl po Zimreddovi Šipti-Ba´alu a Iabni-ilu.

 

1366:

V Aššuru skončila vláda Eríby-Adada I. (od 1393), na trůnu jeho syn Aššur-uballit I. (vládl do 1330). Řada novodobých historiků ho počítá za prvního vládce středoassyrské říše (do 1077 n. 1031; moderní označení stejně jako klasifikace u všech "říší" starého věku). Jak dokazuje korespondence z al-Amárny/Achet-Atenu, Aššur-uballit posílil Aššurovo renommée, první se namísto ensi/iššiakku tituloval šar Aššur/"král A." a zmocnil se po Tušrattově pádu části mitannského území. Svou dceru Muballitat-šéru´a provdal za krále v Babylónu Burnaburiaše II., popř. jeho syna Karachardaše (zachovány jsou obě možnosti). Aššur-uballit si ve válkách se Subarejci podrobil zemi Musri, což asi nebude myšlena Musri-Musasir, ale syrská severně od Arpadu. Pravděpodobně v jeho časech dostal palácový život přísná pravidla, kodex chování u dvora, s vymezenými pravomocemi hodnostářů, kněží a kleštěnců kolem královského harému, takže byl v moderních dobách assyrský palác přirovnán spíše k věznici než správnímu centru království (C. J. Gadd). 

V Aššuru restauroval části královského paláce, jak se dovídáme z nápisů, a reguloval přívod vody pro královské sady. Ačkoli nedaleko, zůstávala za jeho vlády Arrapcha/dn. Kirkúk s Nuzi, obě města s převážně churritským obyvatelstvem, pod nadvládou mitannského krále Šuttarny/Sauštatara, dost možná, že též Ninua/bibl. Ninive. Zachované dokumenty z Nuzi jsou ovšem psány akkadsky. Srov. dále rok 1345. Z panovníků arrapchského království, kam náleželo Nuzi, v této době znám Ithi-Tešup/Itchíja, syn Kipi-Tešupa.   

 

1360:

V Ugaritu zemřel někdy v této době král Ammištamru I. (od c. 1400) a nástupcem se stal jeho syn Niqmaddu II. (do c. 1340). Změnil mocenské tábory: od spojenectví s Egyptem se dal v době druhého Šuppiluliumašova syrského tažení na stranu chetitskou, viz zde níže. O jiných činech Niqmadduových nevíme. 

 

1360:

V Chattuši slavil Šuppiluliumaš I. svatbu s babylónskou princeznou, asi dcerou Burnaburiašovou, jejíž rodné jméno neznáme, ale po svatbě si dala říkat, jak obvykle titulárně Tawannannaš/„Královna“ (tak se její jméno objevovalo na pečetěných dokumentech). 

Po roce 1360 vypukla Šuppiluliumašova II. válka syrská/churritská (do 1352/1; jak dlouho tažení trvalo a kdy došlo na jednotlivé episody, nevíme). Před Ugaritem Chetita uzavřel smlouvu o přátelství s Niqmaddem, synem Ammištamruovým, překročil Eufrátés a vstoupil do země Išuwa (východně od Malatie). Král Antaratal/Antaratti povolil Chetitům průchod svou zemí Alše/Alšet na horním Tigridu a tudy pak Chetité vpadli Churritům do zad do Mitanni. Dobyli pevnosti Kutmar, kterou s okolím Chetita věnoval Antarattovi, a kraj Šuta; všude loupili a vše odvlekli do Chatti.

Tušratta se do boje nepostavil a vyklidil sídelní město Mitanni Waššukanni, které Chetité obsadili zřejmě nebráněné; kam Tušrata prchl, nevíme, a jak dlouho se udržel, také ne, viz zde níže. Odtud se Šuppiluliumaš vypravil zpět za Eufrátés do Syrie, ale Karchemiše/Karkemiše dlouho nedokázal dobýt (před městem také roku 1352, viz tam). Zmocnil se však městských států Chalpa/Chalab (staré Jamchad, dn. Halab/evr. Aleppo, srov. c. 1620), Mukiš, Neja, Arachtu, Qatna (viz rok 1580 a 1200), Nuchašše a Kinza-Qadeš. Takuwa, král Neje, přišel do chetitského armádního ležení v Mukiši s mírovou nabídkou, ale doma se postavil do boje jeho bratr Aki-Tešup. Chetité ho porazili a zajali i s jeho spojencem Akijou, králem arachatským (Akija, asi hypokorist. za Aki-Tešup); všechny je s lidmi a majetky odvlekli do Chatti, stejně jako panovnickou rodinu z Qatny. V Nuchašše před chetitskou armádou král Šarrupši utekl a zemřel/nebo byl zavražděn, ale Chetité se zmocnili jeho matky, bratrů a synů. Na trůn v jeho sídelním městě Ukulzatu/Ugulzatu posadili jistého Takupšarriho. Později místo dal Šarrupšiho vnukovi jménem Tette, akkadsky psaná smlouva zachována. Viz dále rok 1320.    

Kinzu prý, jak tvrdí Šuppiluliumaš na zachovaném nápisu, nechtěl chetitský král napadnout, ale to její král Šutatarru se synem Aitakamou se s vojskem postavili proti němu do bitvy, poraženi prchli do města Abzuja, kde je vítězové dopadli; Aitakamu později delegoval z Chatti zpět na trůn Kinzy. Chetité během II. syrské války dokonce obsadili Apinu/Api (Damašek), ačkoli ležel v egyptském zájmovém území; jeho král, jméno nebylo zaznamenáno, se agresorům postavil, byl poražen a jat. Ovládli nyní všechno mezi libanonskými horami a Eufrátem.

Pod chetitským protektorátem etablovaní dynastové Aitakama z Kinzy a Aziru z Amurru se pustili do vládce Qatny Akizziho, egyptského spojence, viz rok 1370, poněvadž odmítl změnit tábor, k čemuž ho přemlouvali. S chetitskou podporou vpadli do Qatny a Akizzi před nimi utekl. Napadli též Apinu/Damašek, kde hájil egyptské zájmy jistý Pirjawaza.  

 

po 1360:

V Mitanni po porážce od Chetitů zavraždil krále Tušrattu (od 1383) jeho vlastní syn Kurtiwaza se služebnictvem (též Mattiwaza či Šattiwaza). Zřejmě na trůnu nevydržel dlouho, důvody neznáme, a vyhnal ho jistý Šuttarna III. (nástupce/syn Artatamy II.?). Usurpátor měl dobré styky s Assyřany a vrátil stříbrem a zlatem pobité dveře kdysi uloupené z Aššuru králi Aššur-uballitovi, do Alše vydal královské stolovací servisy. Kurtiwaza s pomocí šlechtice Akit-Tešupa a s doprovodem dvou set bojových vozů s márjanny prchl do Babylónu/Karduniaš, aby se domohl pomoci. Churrité však byli králem obviněni z pokusu jeho likvidaci a veškerý majetek jim byl zabaven. Rovněž exulant Kurtiwaza stál v podezření a z obavy o svůj život prchl k Šuppiluliumovi. Uznání se mu dostalo: stal se manželem jedné ze Šuppiluliumových dcer, viz c. 1345. Jednotné království Mitanni se rozpadlo (do asi 1330?). Srov. rok 1346 v Kanaánu. Pád Tušrattovy mitannské říše přišel nejvíce vhod království Alše a hlavně Assyrii držené dlouho pod protektorátem mitannských Churritů: v podání Šuppiluliumově si obě království, nikdo z dynastů nejmenován, Mitanni rozdělili. Aššur-uballit se dokonce pokoušel zmocnit se Waššukanni, ale s obléháním neuspěl.  

 

V egejské oblasti podle nejvyšší chronologie starých kronikářů od roku 1364 vládl v Dardanii Trós, po němž se pak údajně jmenovalo Troiá-Ílion a Tróové, Trójané. Roku 1361 začala údajně v Delfách věštkyně Fémonoé věštit budoucnost v hexametrech. Roku 1308 údajně založil Dardanův syn Ílos Ílion.

 

************************************************************

1359. - 1350.

 

1352:

V Egyptě zemřel ve věku osmnácti n. devatenácti let král Tutanchamun (od 1361). Někdy v této době utrpěli Egypťané u Amqy při Kadeši porážku od Chetitů. Jeho hrob v Údolí králů (označovaný jako KV 62/"Kings´s Valley") byl nalezen nedotčený 26. listopadu roku 1922 n. l., otevřen 17. února 1923 Howardem Carterem a podle rány na hlavě se soudí, že pochází buď z pádu či z boje, nikoli ale z vražedného útoku.

Jiné spekulace vedou k nemoci z tloušťky, údajně mělo jeho tělo hruškovitou podobu (srov. s jeho otcem). V lednu 2005 byly mumifikované královy ostatky patnáct minut skenovány tomografem a na základě 1700 snímků badatelé usoudili pouze jedno, že mladý panovník nezemřel v důsledku rány do hlavy, ale možná na gangrénu ve zlomenině levé stehenní kosti krátce před smrtí (utrpěl i starší zlomeninu pravé nohy). Otravu nebo uškrcení vyloučit nemohli.

Zlatý div, chlouba Egyptského musea (roku 2002 oslavilo sto let), má na 5500 inventárních čísel. Malá část z pohřebních předmětů vystavovaná roku 2004 v Basileji byla pojištěna na částku jedné miliardy švýcarských franků. • Druhý nevyloupený, ale také výrazně skromnější, horb byl nalezen až roku 2012: KV 64 ukrýval ostatky kněžky, "Amunovy pěvkyně", Nehemesbastet z 9. století (sekundární pohřeb nad ostatky zničeného hrobu ze 14. století.

Královo mumifikované tělo bylo 7. ledna 2005 vyňato ze sarkofágu v Luxoru a patnáct minut zkoumáno počítačovým tomografem. Roku 2008 mu byly odňaty vzorky tkáně a po jejich prozkoumání přišli v únoru 2010 archeologové s další theorií, že král zemřel na malárii, neboť u něho a čtyř dalších ze šestnácti mumií jeho rodiny byly nalezeny zbytky parasita Plasmodium falciparum vyvolávajícího malárii a že mladý panovník trpěl Köhlerovou chorobou, odumřením kostí v noze. 

Hrob Tutanchamunovy kojné jménem Maja byl nalezen v Saqqáře; místo bylo později použito k lidským i kultovním zvířecím funerálním účelům vícekrát a roku 2001 zde francouzští archeologové nalezli zbytky první známé lví mumie (Panthera leo) náležející ke kultu dolnoegyptské Bastet. Velmi vzrostlý samec zemřel na začátku římské doby.

Nástupcem na trůnu Obou zemí se stal Tutanchamunův regent a wezír Chepercheprure Aja n. Aj/Eje, řec. Cherrés či Acherrés (do 1348). Jeho otcem byl pravděpodobně Juja (srov. rok 1417) a Aj byl snad otcem Nefertiti, Achenatenovy manželky (srov. c. 1366; nebo příbuzný Teji). Patřil tak do vedlejší linie Thutmoseovců. Korunovacímu ceremoniálu byl mimo jiné přítomen Kušita Heknufer, princ zemičky Mi'am (dn. Aníba) na jih od Asuánu.

O Ajově nástupu na trůn rozhodl neúspěch královny opatřit Egyptu panovníka v cizině. Mladá královna-vdova Anchesenamun napsala do Chatti Šuppiluliumovi I., aby jí poslal svého syna jako nastávajícího, že jich prý má několik: "Nechci si vzít žádného ze svých otroků." (a také možná, aby udržela mír s anatolskou velmocí; celé to mohl být nápad nejsilnější postavy u dvora Aje). Chetité vdově říkali Dachamunzu, což asi povstalo z egyptského titulu "ta-chemet-nesu/králova manželka".

Chetita nejprve poslal hodnostáře svého dvora jménem Chattuša-zitiš, aby zjistil, co se děje na Nilu po smrti krále, jemuž Chetité říkali Pipchururijaš/Nipchururijaš (asi z jeho trůnního jména Nebcheperru). Po vyslancově návratu následujícího roku přišel nový dopis královny ("napsala jsem jen tobě, do žádné jiné země") a tehdy poslal oženit se s vdovou a stát se králem Egypta jednoho ze svých synů jménem Zannanzaš. 

Šuppilluliumovo váhání se však vymstilo. Cestou do Egypta c. 1350 za neobjasněných okolností v Syrii zemřel či byl zavražděn, prý Haremhebovými lidmi. Poté si konečně vdova vzala Aje, který byl bezpochyby věku pokročilého (dvě desetiletí předtím měl na starosti na dvoře Achenatenově královské stáje). Anchesenamun by tak byla asi jediná z Egypťanek, která se stala manželkou tří králů-faraonů a nějaký čas také sama vládla: jejími královskými choti byli otec - bratr - děd ( v tomto pořadí), jistě světová originalita.

Záhada s ženským nástupnictví Achenatena/Echnatona je novodobě vykládána i jinak. Po monotheistovi šest let vládla jeho dcera a vdova, v klínopisných textech Nipchururia (Neferaton), která se obrátila na chetitského vládce, aby jí poslal syna-manžela. V Egyptě krok nepochybně veleskandální, to tu ještě nebylo... Palácová klika jí ale vnutila zřejmě někoho ze svých řad, Tutanchatona, a chetitského prince zavraždila. Nejvlivnějším mužem u dvora byl již tehdy Horemheb/Haremheb. Ajův syn (??) Nachtmin, asi jeden z velících armádních důstojníků, zemřel dříve než otec.

Po porážce v Syrii, viz níže, byl na chetitské frontě klid, nikoli však mír (viz 1300, definitivní mír až 1284).  

 

Šuppiluliumaš se v Syrii c. 1354 zmocnil prostřednictvím jednoho ze svých vojevůdců země Amqu/Amqa, jedné z hraničních egyptských provincií mezi Libanem a Antilibanem. Králův syn Telepinuš obsadil země Arzija a karchemišský venkov. Vlastní Karchemiš, mohutnou pevnost nad Eufrátem, Chetité oblehli. Následujícího roku musel Telepinuš do vlasti a velení předat Lupakkiovi. V té době Egypťané vpadli do Kinzy a podpořili protichetitskou revoltu v Nuchašši, srov. rok 1360 a dále 1320; Aziru z Amurru zůstal Šuppiluliumovi věren.

Zimní ležení Chetitů před Karchemiší v Churmurize/Murmuriga napadli Churrité a oblehli: Lupakkovi vojáci se dokázali dlouho bránit. Na jaře c. 1352 vytáhl do pole Šuppiluliumaš, dvěma armádám veleli jeho vojevůdci. Cestou do Syrie porazil králův nejstarší syn Arnuwandaš s dvorním hodnostářem Zidašem Churrity před Churmurigou a osvobodil Lupakkovy oddíly. Král oblehl Karchemiš a Luppaku s Tarchunda-zalmašem posla proti Egypťanům: Chetité je vyhnali z Kinzy a znovu se zmocnili kraje Amqa.

Král právě obléhal Karchemiš, když se dozvěděl o smrti Tutanchamunově a Karchemiš padla v době, kdy jeho dvořan jednal v Egyptě o svatbě vdovy po Tutanchamunovi.

Egypťané, kteří rok předtím obsadili Qadeš na Orontu, byli odtud po smrti Zannanzašově c. 1350 opět vypuzeni. Chetité při návratu domů z Amqu zavlekli do Chattu tisíce zajatců a s nimi morovou nákazu. Amurru krále Aziraše/Azira zůstalo vasalem či spojencem chetitského krále, jak víme ze zachované smlouvy o vojenském amurro-chetitském paktu. Platilo roční tribut tří set šeqelů rafinovaného zlata, jak připomíná smlouva Šuppiluliumova syna Muršila II. s Tuppi-Tešupem, vnukem Azirovým a "nikdy to neodmítl a nikdy ho (mého otce) nerozčílil"; viz rok 1319.  

Králem Karchemiše a dalších pevností na Eufrátu Šuppiluliumaš učinil svého syna Pijaššiliho s trůnním jménem Šarre-Kušuch. Dalšího syna Telepina, již předtím velekněze-dynastu v Kumanni, provolal králem Chalabu/chet. Chalpa; viz dále rok 1345.

 

c. 1350:

V Palaistíně/Kanaánu zemřel soudce israélitských kmenů Jehudá/řec. Iúdás (od c. 1380) a jejich moc slábla. Jednotlivé kmeny měly své soudce a začal assimilační proces israélitských beduínů s palaistínskými Kana´anci, Hetejci, Heveji, Amoraji, Fereseji, Jebuzeji (srov. rok 1346).

 

c. 1350 arkadské dialekty na Kypru. Roku 1359 v Argu po Abantovi (od 1382) králem jeho syn Proitos (do 1342), po něm jeho syn Akrisios (do 1311).

 

************************************************************

1349. - 1340.

 

1348:

V Egyptě bez mužského potomstva zemřel král Aja/Aj či Eje (od 1352); za manželku měl šedesátník svou vnučku, viz zde výše. Byl posledním panovníkem dynastie Thutmoseovců. Je pravděpodobné, že svého nástupce učinil adoptivním spoluvládcem: Džesercheprure Horemheb/Haremhab n. Haremheb, řec. Harmais (do c. 1320), byl vrchní armádní velitel a poslední panovník XVIII. dynastie (na trůnu od 1567). Horemhebova manželka se jmenovala Mutnodžme/Mutnedžmet/Mutnedžemet a byla (?) „sestrou“ Nefertiti, tedy možná také Ajova dcera. Sloužila jako Ammónova zpěvačka, což byla vysoká dvorní role. Koncem vlády si Horemheb Merejamun, „Hor se raduje, Miláček Amonův“, který byl proletářského původu a také bezdětný, přibral za spoluvládce muže stejného údělu, jistého Paramesse/Ramesse, kdysi velitele hraniční pevnosti Síle, pravděpodobně identického s wezírem Pramesse (srov. 1320).

Ze Syrie ani Nubie se nezachovaly žádné válečné zprávy.

 

1347:

V Babylónu zemřel Burnaburiaš II. (od c. 1375) a novým králem byl velmi krátce jeho syn (zřejmě s assyrskou princeznou Muballitat-šéru´a, srov. 1366) jménem Kara-Chardaš (možné též Kara-indaš, ačkoli takový panovník vládl po Kadašman-Charbeovi I., srov. rok c. 1410). Byl po krátké vládě v puči zavražděn kassitskými šlechtici a na trůn zasedl Kadašman-Charbe II. (do 1337, srov. tam). Je naopak také možné, že nový vládce byl synem assyrské pricezny s Kara-Chardašem (srov. rok 1366). Nový král úspěšně bojoval ve středním Poeufrátí s nomády jménem Sútu čili s Aramaji, kteří začali pronikat na východ ze Syrie. Na obranu proti nim postavil v kraji pevnost s pramenem, lokalisaci neznáme. Sútové přepadali posly egyptského krále a jeho "bratrů" assyrských a babylónských, takže ohrožovali tok korespondence mezi předněvýchodními velmocemi. Nebezpečím pro diplomatickou poštu znamenali též loupeživé skupiny Kanaánců v Palaistíně; ti si však netroufali na egyptské posly, neboť země spadala pod faraonskou kontrolu. 

 

c. 1346:

V Elamu byl současníkem Kadašman-Charbeho II. král Churpatila/Churbatila, srov. 1330 a dále 1320; podle jména Churrita, srov. o jejich přítomnosti v Elamu rok 1320. Skončilo dvě stě let bez pramenů a zmínek o Elamu/tzv. kassitské temno, viz rok 1520.

 

c. 1345:

Chetitští princové se vypravili z Karchemiše, viz rok c. 1350, za Eufrátés proti Churritům. Byla to šestá a poslední Šuppiluliumova výprava proti nim. Obyvatelé země a města Irrite se vzdali, Charrán padl a před sídelním městem Mitanni Waššukanni se Chetité srazili s Assyřany. Aššur-uballit zbavený nadvlády Churritů, viz rok c. 1360, se pokusil město dobýt. Byl odražen, naopak Chetité byli obyvateli přijati bez boje a Šuttarna III., srov. rok 1360, zůstal kdesi za horním tokem Eufrátu. Nástupcem jeho trůnu se stal syn Wasašatta. 

Kurtiwaza/Mattiwaza n. Šattiwaza, Tušrattův syn, "aby velká země Mitanni nezanikla" uzavřel se Šuppiluliumou v Chattuši dohodu (akkadsky psanou, zároveň její text je kronikou Chetitovy vlády; duplikát byl uložen v chrámu Šamašově v Arinně, o jejímž dvojhlavém orlu viz v indexu s. v. legionáři): Churrita dostal za manželku jednu ze Šuppiluliumových dcer, jméno neznáme, a vládl ve zbytkovém Mitanni pod chetitským protektorátem. Žen si směl Kurtiwaza vzít, kolik chtěl, ale "žádná jiná nesmí být povýšena nad mou dceru" a její synové a vnuci budou mít nástupnická práva v Mitanni. Smlouva vymezila územní rozsah obou států.

Souběžně bojoval v Syrii s Egypťany chetitský korunní princ Arnuwandaš, ale podrobnosti neznáme. Válka o dominanci nad syrskými státy pravděpodobně v této době ustala a obě velmoci na čas respektovaly nové zájmové hranice; viz rok 1330. 

 

c. 1340:

V Ugaritu někdy kolem t. r. nebo později zemřel král Niqmedda II. (od asi 1360). Nástupcem se stal jeho syn Ar-chalba a vládl devět let (c. 1330).

 

V Helladě roku 1346 v Athénách po Erechtheovi II. (od 1396) vládl jeho syn/bratr Kekróps II. (do 1306). Za Erechtheia II. na Athény vytáhl na výzvu svého otce thrácký král Eumolpos, Poseidónův syn s Chionou, sněhovou nymfou. V "eleusínské válce" byli Thrákové poraženi a Eumolpos zabit králem Erechtheiem, který před rozhodnou bitvou vyslechl věštby a dal obětovat jednu ze svých tří dcer. Poseidón ještě na bojišti pomstil smrt svého syna: srazil trojzubcem Erechteia do smrti.

V Kekropových časech se měly udát Dionýsovi příběhy a kolem roku 1340 byla akmé Hérákleova (podle Héródotových počtů).

 

Podle jednoho z tradičních dat hellénských chronografů se Pelops s Hippodámejí, Oinomáovou dcerou, ženil roku 1348. 

 

1346 se zmocnil oblastí Kanaánu, kde kočovaly israélské kmeny, král přezdívaný ve Starém zákonu jako Chúšán Riš'ataim (též Kúšán R.; "Dvakrát horší než Kúšité", skutečné jméno neznáme), vládce země Aram naharaim, tedy pravděpodobně Nahariny neboli Chanigalbat čili Mitanni (do 1338). Myšlen mitannský král Šuttarna III.? Srov. rok 1360.

 

************************************************************

1339. - 1330.

 

1330:

V Chattuši skončila nejpozději kolem t. r. slavná vláda krále Šuppiluliumy I. (od c. 1370; jeho smrt bývá kladena též do roku c. 1346, popř. c. 1323); zemřel na mor zavlečený někdy po c. 1350 do Chatti. Následovala krátká jeho syna Arnuwandy II. (do c. 1329). Svého bratra Pijaššiliho alias Šarre-Kušucha potvrdil nový panovník za vládce Karchemiše, vlastně chetitského pána nad Churrity, s titulem tuchkantiš. Všechny země od Arzawy, Lukky a Kizzawatny po Mitanni po Šuppiluliumově smrti revoltovaly, viz dále roku 1329. 

 

1330 V Ugaritu po Ar-Chalbovi (od c. 1340) někdy po tomto roce vládl jeho mladší bratr Niqmepa (do c. 1270). Ar-Chalba se podílel se protichetitské revoltě po Šuppiluliumově smrti, snad podněcován Egypťanem Horemhebem, za níž Chetité ztratili kontrolu nad částmi severní Syrie a snad též krátce nad Karchemiší na Eufrátu. Když se Chetité za Muršila II. udrželi, prochetitský bratr Ar-Chalbův Niqmepa ho zřejmě za chetitské intervence vyhnal z trůnu (jeho osud neznáme). Muršiliš II. potrestal Ugarit ztrátou části území, které získal od Šuppiluliumy (Sijanni a Ušnatu na jih od Ugaritu se dostaly pod přímou správu Karchemiše). Niqmepa a jeho nástupci pak až do konce státu setrvávali věrně na chetitské straně, poskytovali vojenské oddíly a peníze na chetitské války. Ugarit poskyt roku 1300 oddíly pro válku s Ramessem II. a vyslal je ke Qadeši. Niqmepa vládnoucí šest desetiletí měl dobré vztahy i s Chattušilem III., s nímž měl mimo jiné smlouvu o vzájemném vydávání uprchlíků. Viz dále rok 1270. 

1330 V Mitanni po Kurtiwazovi (vládl od doby někdy po roce 1360 a srov. rok c. 1345) vládl král Šattuara I. (do c. 1300?). Zřejmě opět spojil království do jednoho celku.

 

1330:

V Aššuru zemřel ensi Aššur-uballit I. (od 1366), nástupcem se stal jeho syn Enlil-nérári/Enlil-nárárí (do 1320). Porazil nomády Sútu/Aramaje, protivníky Kassitů a v bitvě u Sugagy na Tigridu porazil Kurigalzua II. (srov. různá podání roku 1337; z "domácích" pramenů se nedozvídáme nic, jeden zachovaný text je příliš fragmentární). Následně si Aššur s Babylónem smluvně nově vymezily hranice na Tigridu.

 

1337:

V Babylónu zavraždili vzbouřivší se kassitští šlechtici, důvody neznáme, mladého krále Kadašman-Charbeho II. (na trůnu od 1347). Pučisty vedl jistý Nazi-Bugaš alias Šuzigaš, údajně „prostého původu/syn nikoho, nýmand“. Z Aššuru dorazil v čele armády jako mstitel svého vnuka Aššur-uballit I. Roku 1336 byl Nazi-Bugaš se svými lidmi v poli poražen a zabit. Králem Babylónu byl Assyřanem prosazen a provolán mladší syn Burna-Buriaše II. Kuri-galzu/Kurigalzu II. (vládl do 1324; K. mohl ovšem být také pravnukem Aššur-uballitovým, pak by byl dítětem).

Tato posloupnost vyplývá z tzv. „synchronních dějin“. Podle „kroniky P“ jde dějová posloupnost v řadě Aššur-uballit - Muballitat-šéru´a - (?) Karaindaš - Kadašman-Charbe, jehož zavraždili Kassité. Aššur-uballit přišel vnuka pomstít, Kassité si za krále zvolili jistého Šuzigaše. Aššur-uballit ale v Babylónu instaloval mladšího syna Kadašme-Charbeho jménem Kurigalzu II.

Kurigalzu, jeden z bojovných kassitských vládců, si postavil residenci s chrámovým komplexem se zikkurratem Dúr Kurigalzu/dn. ´Aqar-qúf v IRQ poblíž Baghdádu. Z této doby pochází epos o Errovi hořce zmiňující nájezd Sútů na Uruk. Král vedl válku s aramajskými Súty na Eufrátu a s Churpatillou, králem Elamu (psáno zde: elam-mát/elammat): Elamita poslal do Babylónu dopis s výzvou k bitvě u Dúr Šulgi. Kassité zde Elamity porazili, pravděpodobně i s jejich assyrským spojencem a možná Kurigalzuovým příbuzným Enlil-nérárim (to by bitva spadala do roku 1330 či pozd.). Churpatilu na útěku Kassité zajali a Kurigalzu pak táhl obsadit celý Elam i se sídelním městem Súsami, kde dal vztyčit svou sochu a královské insignie Churpatilovy zasvětil Enlilovi; o osudu elamského krále nevíme nic.

Stavba Dúr Kurigalzu a válka s Elamem bývá přičítávána Kurigalzuovi I., viz rok c. 1390. Se jménem Kurigalzů je spojena stavební činnost v Uru, Uruku a Eridu, v Uruku obdaroval jeden z Kassitů toho jména Ištařin chrám. V další válce v podání assyrského chronografa v bitvě u lokality Sugagi Enlil-nérári Babylóňany těžce porazil a zmocnil se též Kurigalzuova ležení (podle "kroniky P" to dopadlo přesně naopak: Babylóňané zmasakrovali Assyřany a hodně vojáků zajali). Uzavřeli pak obě mesopotamské mocnosti mír, v němž si rozdělili území mezi Šasili v Subartu a Babylónem, tedy asi nevýhodně pro Aššura. 

 

1338:

V Palaistíně/Kanaánu povstali Israélité pod Othonielem proti Aramajům/Churritům (?) a zajali jejich krále Chúšána Riš'ataima (ovládl zemi 1346). Soudce Othoniel působil v míru do 1298.

 

V hellénském světě roku 1336 v Sikyónu po Sikyónovi (vládl od 1381) panuje Polibos (do 1296). Podle nejvyšší datace starých kronik byla prý roku 1335 založena v Libyi Kýréné (rozhodně nikoli jako hellénská osada).

 

************************************************************

1329. - 1320.

 

1320:

V Egyptě zemřel bezdětný Horemheb (od 1348) a jím podle tradičního řazení skončila XVIII. dynastie (od 1567). Novým králem Ramessem I., trůnním jménem Menpehtejre (do 1318) začíná XIX. dynastie, Ramessovci (do 1200; podle jiné časomíry skončila 1320 doba nové říše, která trvala od 1567 a začala III. mezidoba, srov. ale také rok 1085).

Ramesse/Ramses, Ramessu, řec. Rhamessés, je snad identický s wezírem Pramessem/Peramassem z Delty (srov. 1348). Osobně byl oddán kultu Sutecha/Setha z Avaridy/Per-Ramesse či Pi-Ramesse, místa svého rodiště, dn. arab. Kantír/Qantír. Kromě Sutecha-Ba'ala zde ctěny další syrofoinícké kulty Rešef, Hauron, Anat a Aštarta. V egyptské armádě a králově byrokracii tehdy sloužilo hodně Asiatů.

Théby zůstaly sídelním a náboženským centrem země a Amun „národním“ bohem. Ramesse, zřejmě již věku pokročilého, většinu času prožil v Memfidě, která se tak stala vlastním administrativním srdcem státní správy. Do Théb cestoval král jen v době svátků. Pochován byl v Údolí králů. Jedna z jeho královen se jmenovala Satre.

Wezíry v XIX. dynastii byli na severu: Nebamun, Irej, Rahotep, Neferrenpet, Merejchmet. Na jihu: Paser, Nehej, [...] mej, Thutmose, Chaj (patnáct roků za Ramesseho ii. a postavil si cihlovou pyramidu patnáct metrů vysokou o hranách dvanáct metrů; v 8. st. byla rozebrána na koptský kostel), Panehesi, Pensachmet, Iču (?), Amunmose, Paraemheb, Hori, Ta, Neferrenpet, Nebnachtra, Chaemweset, Wenennefer.

Manethón zahrnul mezi panovníky své Devatenácté dynastie šest (podle jiného starověkého excertu pět) králů: Sethós (51, resp. 55), Rhapsakés (61, resp. 66), Ammehefthés (20, resp. 40), Rhamessés (60; ve druhé versi neveden), Ammenemnés (5, resp. 26 roků) a Thúóris (7; Homér ho znal jako Polyba, manžela Akandry a v jeho době padlo prý Ílion, spočetl Manethón). Celkově dynastie trvala 209 n. 194 roky.  

 

1329:

V Chattuši skončila vláda Arnuwandy II. (krátce od 1330). Králem se stal jeho bratr Muršiliš II. (do c. 1300; podle jiné chronologie vládl 1339 – 1306 či 1321 - 1295 n. ještě nižší datace). Jeho zkrácená titulatura zněla: Slunce, Velký král, chráněnec boha bouří a král Chatti (jméno M. přetrvalo do dob hellénských jako Myrtilos, Oinomáův slavný štolba, srov. pelopovskou legendu).

Muršiliš byl ženat s Gaššulawijí, s níž měl syny Muwattala II. a Chattušila III. a dcery Chalpa-šulupi a Maššana-uzzi (tu měla očarovat Malnigal, proto ji Muršiliš zbavil postavení tawananny). Druhou manželkou po smrti první se stala Danuchepa. Svou nevlastní matku exuloval na nátlak své manželky, jméno neznáme, Muwattališ II., jeho syn Muršiliš III. ji povolal zpět ke dvoru do Chattuše a odtud ji znovu vyhnal Chattušiliš III. 

Ve stejné době zemřel jiný sourozenec králův Chanuttiš, guvernér „Dolní země, Dolnozemí“, oblasti v centrální Anatolii sousedící s Arzawou. Syn velkokrále Šuppiluliumy I. Muršiliš vyslal dalšímu ze svých bratrů, vládci v Karchemiši Šarre-Kušuchovi (viz 1350) armádu pod Nuwanzou na pomoc proti Assyřanům, ale nezdá se, že by zabránili odpadnutí Mitanni od Chetitů. Sám se v prvních třech letech vlády věnoval bojům s Kasky. Teprve pak se obrátil proti Arzawě.

1326 Uchcha-zitiš Arzawský spojencem většiny dynastů arzawských zemí v protichetitské koalici: země Chapalla (jižní Galatie), země Mira-Kuwalija (severní Lykáonie), Země na řece Šecha. Wiluša (asi pozdější Bíthýnie) zůstala opět na chetitské straně, Millawandu Chetita donutil držet se spojenectví s ním (pozd. Mílétos), Achchíjawa držela s Arzawou, srov. roky 1460, 1387, 1383.

Muršiliš II. se s bratrem Šarre-Kušuchem Karchemišským (rodným jménem Pijaššiliš) se vypravili proti Západu. U města Walma a řece Aštarpa v Lykáonii Chetité porazili armádu arzawské koalice, jíž velel Pijama-Kuruntaš/Pijawa-Innaraš (jméno obou bohů v theoforním jménu psáno sumerogramem LAMMA), syn Uchcha-zity. Muršiliš obsadil sídelní město Arzawy jménem Apaša (pozdější Efesos?), do níž právě udeřil meteor,  a raněný král Uchcha-zitiš se syny „uprchl přes moře“. Pak byla Chetity dobyta arzawská pevnost Arinnanda, v obležení zůstala Puranda, kterou hájil vrátivší se princ Tapalazunauliš, a syrské vojsko se vrátilo na východ. Král s armádou přezimoval kdesi na řece Aštarpa.

1325 dobyl v Arzawě Muršiliš pevnost Puranda, Tapalazunauliš unikl. V průběhu zimy zemřel v exilu kdesi na egejských ostrovech Uchcha-zitiš a jeho druhý syn Tapalazanauliš, který unikl z Purandy, byl vládcem Achchíjawy pravděpodobně Chetitům vydán. Vládcové země Chapalla jménem Targašnalliš a země kolem řeky Šechy jménem Manap-Tattaš se ve válce Chetitům vzdali a složili opět vasalský slib. Do Miry byl znovu dosazen Mašchuilumaš (viz o jeho útěku roku 1370).

1324 - 23 Chetité bojují s Kasky. Je pravděpodobné, že za jeho vlády se začal budovat nebo zdokonalovat chetitský obranný systém pevností proti jejich neustálým vpádům a guerrille, jakýsi anatolský "limes"

1322 - 21 vypukla válka s Azzi-Chajašou, králem Annijou/Annijaš (jeho předchůdci v řadě byli Karanniš, Marijaš a Chukkanaš, který byl manželem Šuppiluliumovy sestry). 

1320 Revolta v zemích Nuchaši/Nuchašše a v Kinze-Qadeši. Kmenové území Chetitů napadli Chajašové/Chajaša. Muršiliš se s armádou vypravil do Kumanni, zatímco jeho bratr Šarre-Kušuch dělal pořádek v Syrii. Po uklidnění protichetitské vzpoury se Šarre-Kušuch vydal za Muršilem do Kumanni, kde zemřel. V Nuchašši se někdy před touto dobou postavili obyvatelé proti králi Tettemu, který byl dosazen na trůn vůlí Šuppiluliumovou, viz rok 1360. Za krále vybrali Šummittaru, jeho bratra, a někdy před t. r. proti němu vedl Tette puč. Po nějakém čase ho sesadil Muršiliš. 

Proti Chajašům poslal Muršiliš na sever vojevůdce Nuwanzu s deseti tisíci vojáky a sedmi sty bojovými spřeženími (nájezdníci odraženi pod hradbami Ganuwaru, kterou obléhali) a vojevůdce Inaraš směřoval do Syrie do zemí Nuchašše (mezi Chalpou/Aleppem a Orontem). Spojené síly Muršilovy a Inarovy se vypravili k Aleppu a Karchemiši. Chetité potrestali syrské povstalce, mezi nimiž byl mimo jiné král Kinzy Aitakama, který „dělal problémy“ Chetitům již za Šuppiluliumy I.

Krátce na to Aitakama skončil rukou vrahovou: zavraždil ho vlastní syn Ari-Tešup (NÍG. BA-Teššub; srov. 1317). Muršiliš přijal vraha v kraji Aštata na Eufrátu (již. od dn. Džeráblusu v Syrii u tureckých hranic) a jmenoval ho králem Kinzy (= Qadeše na Orontu). V Karchemiši instaloval za krále syna zemřelého Šarre-Kušucha jménem [...]-šarruma. Brzy však změnil rozhodnutí a vládcem Karchemiše se stal další z Muršilových bratří Šachrunumaš.

Králem v Chalpě/Aleppu byl jmenován Telepinův syn Talmi-šarruma: Muwatalliš, Muršilův syn, mu později poslal kopii tabulky se smlouvou o přátelství, neboť churritský král tvrdil, že stará Muršilova se ztratila. Muršiliš asi už na začátku své vlády obnovil spojeneckou smlouvu s králem Ugaritu Niqmepou, synem Niqmadda II., který měl smlouvu se Šuppiluliumou. Muršiliš ale zmenšil rozlohu ugaritského království, viz rok 1330.

1320 v desátém roce vlády Muršila II. bylo zatmění Slunce [?] (podle jiné datace a podle seznamu NASA: 14. květen 1338, 24. březen 1336, 13. březen 1335, popř. 15. srpen 1333). Podle NASA byla jen dvě částečná zatmění slunce v regionu v letech 1330-1320: 14. června 1330 a 17. října 1328.

Chajašové, jejichž centrum leželo severozápadně od Vanu, se zřejmě podíleli na vyvrácení chetitské říše kolem roku 1200, viz tam, a spojeni či smíšeni s národy Nairi se na jejich území kolem Vanského jezera ustavilo království Urartu se sídelním městem Tušpou.  

 

1324:

V Babylónu zemřel král Kuri-galzu II. (od 1336), jeho nástupcem se stal Nazi-Maruttaš (do 1298). Válčil s Guteji/Qutu v kraji Turukkû a Nigimti v Zágrosu, kdysi nepřítelé již Chammurapiho a spojenci tehdy Assyřanů. Jejich vůdce Esinu byl později ve válce s Arik-dén-ilim popraven ve městě Arnuna, které dobyli Assyřané, a celý kraj byl vyrabován a vyvražděn. Guvernérem Nazi-Maruttaše v Uru byl Kassita Šubši-mašrá-Šakkan, opisovatel či snad tvůrce nebo editor básně Ludlul bél némeqi/Chválen budiž pán moudra. Zachované kopie jsou z doby novobabylónské. 

 

1320:

V Aššuru zemřel Enlil-nérári (od 1330), nástupcem jeho syn Arik-dén-ili/Arik-dín-ili, který si říkal vedle iššak/ensi Aššur také šarru dannu/silný král (do 1308). Porazil nomády Sútu, Achlamu a další aramajský kmen Jauru v zemi Katmuchu (země okolí pozdější Nisiby). Ukončil jejich loupeživé vpády na assyrské kmenové území: fragment jedné assyrské kroniky (?) na tabulce tvrdí, že pobil 254 tisíc lidí a že v zemi, jméno neznáme (snad Chalachi), zavládl velký hlad a drahota. Přemohl Esiniho, krále země Nigimchi a zřejmě se mu vzdal ve svém městě Arnuně. Stejně asi skončil Remaku, král v Nagabbilchi (nebo byl zabit?), jiný dynasta Asini se podílel na jakési vzpouře. Expanse aramajských kočovníků zřejmě od této chvíle směřovala na jih podél Eufrátu do Babylónie. Arik-dén-ili/"Soud boží má dlouhou platnost" strhl rozpadající se chrám Šamašův v Aššuru a postavil na stejném místě nový.

Achlamové/Achlamú patřili k západosemitským nomádům sídlícím mezi Eufrátem a Tadmórem, náleželi tedy z hlediska Mesopotamců mezi Amority/Amurru. První zmínka o nich na Eufrátu je o čtyři staletí starší. Jedním kmenem Achlamů/"beduíni, lidé z pouště" byli Aramajové, s nimiž poprvé přišli do velké války Assyřané roku c. 1112, viz.  

 

1320:

V Elamu po babylónské okupaci Kurigalzuem II. (po 1330) vládne po Churpatilovi, který platil Aššurovi tribut (srov. rok 1340), jistý Pachir-iššan, syn Ike-chalkiho/Igi-chalkiho, zřejmě některého z lokálních dynastů, a po něm jeho churritská rodina. Pravděpodobně pocházeli z východu země, z okolí Íze/dř. Málamír v Chúzistánu v IR. Churrité se objevili v Elamu s koncem I. babylónské dynastie (1894 - 1594). Nová elamská panovnická dynastie je zvána dynastií z Anzanu či dynastií Ike-chalkiho/Igi-chalkiho (do 1222). Pachir-iššar byl současníkem Nazi-Maruttaše Babylónského a vládl Elamem bez Sús také do 1298, viz dále tam. O jeho vládě není nic známo až na to, že věnoval sakrální stavby bohu Inšušinakovi/In-Šušinak, "Pán Sús". 

 

1325 podle datace skupiny starých řecky psaných kronik se (po Ehúdovi/Aódovi) za časů Debbory a Baraka dostali Židé do poddanství cizinců na dvacet let.

 

************************************************************

1319. - 1310.

 

1319:

V Egyptě se stal Sethós I., syn Ramessea I., otcovým spoluvládcem. Roku 1318 Ramesse I. zemřel (od 1320) a Menmaatre I. Seti I. (plným vlastním jménem Setehimerienptah) vládl sám (do 1304); řec. Sethós, doba „apo Menofreós“/po Menpehtejreovi/Ramsés I. Ramesse I. byl, stejně jako ostatní králové XIX. dynastie, pohřben v nedokončené hrobce v Údolí králů naproti Uksúru/Luxoru.

Sethós I. se pustil do stavby chrámu Amuna v Thébách (velkou hypostylovou-sloupovou síň dokončil Ramesse II.), Osírida v Abýdu, srov. rok 3500, atd. Nápisně dal zhotovit seznam svých 75 královských předchůdců (zřejmě podle vlastního výběru: "královský seznam z Abýdu"). Strop jeho pohřební komory je vyzdoben astronomickými a kalendářovými motivy. Souhvězdí jsou namalována jako božstva a zvířata. Červené tečky symbolisují hvězdy stejně jako pěticípé „hvězdičky“. Nelze souhvězdí přesně ztotožnit s dnešními názvy, snad egyptské souhvězdí Býka je náš Velký vůz. Strop je rozdělen na 36 dekánů, jak je noční obloha vidět v desetidenních úsecích, egyptských týdnech. Viz dále roku 1166. Malovat souhvězdí do postav z Egypta vydrželo v podstatě donedávna.

V hrobce nalezeny papyry s pohřebními „knihami mrtvých“ se zaříkávadly pomáhajícími zemřelým na cestě do podsvětí. Zaříkávadel v poslední známé redakci z doby kolem 650 je známo 190. Dílem jedné takové knihy je Hunefer, thébský písař z doby kolem roku 1275. Mimo jiné je v ní obraz Anúbida vyvažujícího srdce zemřelého „pérem pravdy“ na „lékarnických“ vahách. Kdo nežil spravedlivě, tomu sežrala srdce potvora zvaná polykač s hroším zadkem, lvím nebo hyením předkem s krokodýlí hlavou. Motivy pekelných muk v podsvětí přešly od Egypťanů ke křesťanům a svou roli nepochybně sehráli egyptští monotheističtí mniši a jejich kláštery.

Seti zvýšil vojákům příděly potravin, oleje pro každého z nich, ryb, masa, zeleniny dvacet debenů chleba denně a měsíčně dva lněné oděvy: "Tak pracovali s milujícím srdcem pro jeho veličenstvo," praví nápis na jedné stéle, když z kamenolomů dopravovali bloky na velebení královy pověsti na věčnost, jeho "domu na milion let" (crám dokončil až jeho syn).

Ve svém prvním roce se Seti/Sethós vypravil s armádou z hraniční pevnosti Čel n. Čaru/Tjel, Tjaru (řec. Silé, Zelé), místa před hellénistickou Rafií, kam se posílali odsouzení Egypťané do trestanecké kolonie, podél "Hórovy cesty" do Palaistíny proti beduinským odpadlíkům Šasu v Gileadu (hellén. Pella), Béth Šan (jižně od Galilejského jezera), obsadil Hamat na řece Jarmúku/řecky Hieromykés, Akré a Tyros a pacifikoval celou libanonskou pobřežní oblast (srov. 1352 a 1284). Důležitou roli na taženích hrál jistý Mehi (zkráceně za Amenemhet n. Haremheb apod.).

Při stavbě plynovodu v Jezreelském/Jizreelském údolí u kibucu Sarid v březnu 2014 nalezli israélští archeologové kanaánský hrob s hliněnou rakví s anthropomorfním víkem v egyptském stylu a s pečetidlem ve tvaru skaraba s trůnním jménem otce Ramesse II. Setiho I. Men-maat-Re. 

1317 druhé syrské tažení: Egypťané ohrožovali Qadeš na Orontu, vyplenili zemi, na Chetitech dobyli zpět amurrskou Sumuru (přístav Sumuru, Sumura, pozd. Simirra/Simyra, snad Tell Kazel na severu Libanonu) a Ullazu a opět obsadili z velké části zemi Amurru a Tachsej.

1316 Sethóvo tažení do Delty proti Libyjům (?) bylo úspěšné; byl první, za něhož si Libyjové do západní Delty troufli, náznak budoucího nebezpečí.

1315 třetí syrské tažení: boje s Chetity v okolí Qadeše, Qatny a Tunipu. Mnohem později (?) se Egypťané s Chetity dohodli na rozdělení sfér vlivu v Syrii: hranice probíhala jižně od Qadeše, což bylo znovu potvrzeno po dalších bojích roku 1284 s králem Chattušilim III. (srov. tam a 1300). Sethós obnovil v plném rozsahu egyptskou autoritu v Palaistíně a v jižní Syrii, klid vládl na hranicích s Nubií. Jeho hlavní manželkou byla Tuja, matka Ramsese II. a jinak neznámého staršího syna, který se zjevně nástupnictví nedožil.

 

1319:

Chetitský vládce Muršiliš II. na polním tažení na východě proti Chajašům, které následujícího roku zcela zpacifikoval.

1317 další protichetitské povstání v zemích Arzawy, které vedl jistý É.GAL.KUR (čtení neznámo). Mašchuiluwaš, vládce v zemi Mira-Kuwalija, se za Šuppiluliumy postavil na stranu povstalců a musel před Chetity prchnout. Po usmíření s chetitským vládcem ho Šuppiluliumaš oženil se svou dcerou Muwattiou a potvrdil ho na arzawském trůnu. Manželství zůstalo bezdětné a Mašchuiluwaš požádal po čase Muršila, aby mu povolil adopci Kupanta-Innary/Kupanta-Kurunty, syna vládce v Miře, který se kdysi proti Mašchiluwovi vzbouřil. Muršiliš souhlasil a Kupanta-Kurunta jako údělný vládce země Mira válčil proti arzawskému dynastovi Uchcha-zitimu. Když se pak Mašchuiluwaš postavil proti Chetitům (hnutí myslí při těchto změnách neznáme), Muršiliš ho sesadil, udělal z něho kněze kdesi ve své říši a králem celé Arzawy prohlásil Kupanta-Kuruntu (ochranní bohové Innaraš a Kurunta se píší shodnými sumerogramy LAMMA). Srov. události s rokem 1460 a 1250. 

Hranice na Eufrátu byla stabilní. V syrské oblasti vyřešil nároky jistého Šijanniho na ugaritský trůn, když potvrdil vládu Niqmepy. Rozřešil spor dynasty Abirattaše z Bargy s městem Jaruwandou. V Amurru písemně potvrdil vládu DU-Tešuba, syna Azirova a později DU-Tešubova syna Tuppi-Tešuba (srov. 1320; také platil tři sta šeqelů ryzího zlata ročně, stavět vojsko pěší a bojových vozů do pole na podporu Chetitům, viz rok c. 1350). Podle smlouvy s Amurru bylo syrské království chetitskému králi povinováno téměř bezvýhradnou poslušností.  

po 1317 vedl Muršiliš pravidelné obranné boje na hranicích s Kasky, kde dal dokonce vystavět limes. Muršiliš na jihu nevládl nad Alašijou-Kyprem.

 

V hellénském světě v Argu roku 1311 po Akrisiovi (od 1342) vládl Eurystheus, syn Sthenelův, jehož otcem byl Perseus, s Níkippou, dcerou Pelopovou (do 1266). Akrisios, děd Perseův, byl 14. argívským králem, pátým a posledním z Danaovců, sfrov. rok 1306. Eurystheus byl prvním Pelopovcem, kteří v Argu panovali až do vpádu/návratu Hérákléovců roku 1104. Přeložil sídlo královlády Argívských z Argu do Mykén. Proslul dvanácti úkoly, jimiž na Héřin pokyn trestal mladého Héráklea, syna Diova s Alkménou, manželkou Amfitryónovou. 

 

Podle horní datační hranice starověkých kronik měl od roku 1310 vládnout Frygům Midás, resp. jeden z "midů", jak asi zněl fryžský královský titul. Viz rok 742 a anatolskou migraci Frygů.

 

************************************************************

1309. - 1300.

 

1304:

V Egyptě v červnu ve věku 65 let zemřel král Seti/řec. Sethós I. (od 1318). Podle ostatků měl aterosklerosu: jedna z nejlépe zachovaných královských múmií v původní dřevěné rakvi byla zabalena do žlutého rubáše, pochována v Údolí králů a o dvě stě let později kněžími uložena i s otcem a synem v Dér al-Bahrí.

Nástupcem se stal jeho syn a dosud spoluvládce (délku spoluvlády neznáme) Usermaatre Ramesse II. (23) s přezdívkou Sese (do 1237); plné rodné jméno Ramesisumeriamun/Ramses Meriamun, „Re je mu nakloněn, Miláček Ammónův“, celým trůnním user-maat-re-setepenre, „Silná je spravedlnost Reova, Reův vyvolenec“, babylónská forma jména byla Riamašeša, řec. Rhamassés, Rhapsakés, Rhampsés, Harmessés.

Jmenoval resp. potvrdil Nebunenefa ve velekněžském úřadu Amuna v Thébách. Zřejmě ještě za spoluvlády s otcem Setim I. byl Ramesse II. na tažení v Núbii se svým nejstarším synem Amenemherwenemefem a se čtvrtorozeným Chaemnastem/Chaemuasetem resp. Chaemwesem/Chaemwesetem. Korunním princem byl už od časů Haremhebových, kdy měl titul „nejvyšší velitel armády“. Chamwese byl v Memfidě Ptahovým veleknězem a založil Sarápeion, pohřebiště posvátných býků v Saqqáře, viz níže. "Starostou" Memfidy/hati-a-en-Men-nefer byl za Ramessea Ptahmose/Ptahmes, jehož v posmrtném životě proslavil nález džbánů se sýrem v jeho hrobce v Saqqáře na pravém břehu Nilu, metropole kdysi Memfidy. Zřejmě nejstarší z nalezených sýrů byl z kravského a ovčího n. kozího mléka.  

Ramesse měl za své 67leté vlády sedm žen s titulem „velká královská manželka“. Ramesseho hlavní královnou do vládního roku 25, kdy zemřela, byla Nefertirej/Nefertari (chet. Naptera), která byla zbožněna ještě za svého života. Měla syny Amenhiwenmaf a Prehiwenmafa a dcery Mertatumu a Meritamunu. Její hrob je v Údolí královen a chrám společný s Hathorou má v Abú Simbel.

Po její smrti ji zastoupila Isierofre/Istnofret, Isinofre n. Ésetnefret, s níž měl R. čtyři syny, posledním byl jeho nástupce Merneptah. Zemřela snad krátce před příjezdem Chetitky, viz zde níže roku 1271, vládního roku 34. Následující či další velkou královnou byly královy dcery (napodobeno o více než tisíc let později Ptolemaiem VII.) Bint Anat/Bintanat, dcera Isierofre, Meritamun, dcera Nefertari, Nebettawi/Nebettawej a Henutmire (dříve pokládána za královu sestru).

Ze tří Chetitek jen jedna měla nejvyšší manželský titul: Maetnefrure/Maat-hor-neferure, viz r. 1271, cf. také rok 1275 a 1300, a snad dvě jménem neznámé její příbuzné. Dříve než král R. zemřelo dvanáct synů a teprve třináctý zasedl na trůn. Král měl údajně s ženami svého harému nejméně 85 dětí, z toho 45 synů.

Ramesseovým osmým dítětem (a čtvrtým synem) Chaemnast/Chaemuaset či Chaemweset, Ptahův velekněz v Memfidě, byl v hellénismu proslulý jako moudrý muž a magik. Restauroval pyramidy staré říše a v 52. vládním roce Ramesse II. byl nejstarším ze synů; o tři roky později zemřel (65 let?); srov. zde výše. Říkává se mu v moderních dobách "zakladatel egyptologie n. archeologie". Jeho matkou byla velká královna Isisnofret, možná rodu syrského. Její nestarším dítětem byla dcera Bint-Anat, "Anatina dcera". Stala se později manželkou svého otce a jeho velkou královnou a zplodili spolu stejnojmennou dceru Bint-Anat (II.).

Třináctým synem byl Merneptah, který následoval Chaemnasta v úřadu v 55. roce královy vlády (1250) a později se stal Ramesseovým nástupcem, vlastní bratr Chaemwasetův. Původně se měl následovníkem trůnu stát prvorozený syn Amenhiwenmaf (Amonherchopšef). Druhorozený syn se jmenoval Ramesse „Junior“ (?).

Podle králova rodinného mausolea přes řeku od Théb na levém břehu Nilu v Údolí králů měl Ramesse II. se všemi ženami harému nejméně 110 synů. V lokalitě byla v Nové říši dělnická vesnice, dn. Deir al-Madína.

Za jeho vlády žilo v Egyptě podle moderních odhadů na sedm milionů lidí. Pro srovnání: v Číně podle censu z roku dva př. n. l. žilo 57 671 400. Srov. však „pouze“ dvacetitisícovou armádu roku 1300.

 

Stavební činnost krále Ramessea II.:

dal zřídit řadu pevností na Středozemním moři na ochranu proti mořským národům od Rhakótidy (pozd. Alexandreia) po dn. al-Alámajn (srov. níže),

chrámy v Abýdu, Taně, Memfidě (Ptah), Karnaku (velká hypostylová síň), v Thébách (velký pohřební chrám Ramesseion), Abú Simbel (do skály vysekaný chrám Amunův, Re-Harachte, Ptahovi a králi jako bohovi, blízko Hathoře a královně Nefertirej, v letech 1964 – 1968 před stoupající vodou aswánské Násirovy přehrady s mezinárodní pomocí rozřezán a přenesen o několik metrů výše).

Králův zádušní chrám v Madínet Habu se jmenoval Dům nespočetných let, dnes zvaný Ramesseion/Ramesseum. Původně se soudilo, že jeho hlavní sedící socha na prvním nádvoří se zřítila při zemětřesení roku 2 př. n. l. Ukázalo se však, že i tuto monumentální sochu zničili v pátém století n. l. křesťanští fanatici řízení alexandrijskými mnichy. Měla 17,3 metru.

neostýchal se odstranit nápisy starších stavitelů a nahradit je svým jménem, což však bylo v egyptských dějinách běžné,

sídelní město Ramesseovců v Deltě Pi-Ramessse, Per-Ramesse („Dům Ramesseův“), což bylo na místě dn. Qantír či Tell ad-Daba´a, kde už stál palác Setiho I. (v dobách XV. dynastie sídelní město Hyksů Hatwaret, řec. Auaris/Avaris, bibl. Raamses); během XXI. dynastie bylo město celé rozebráno na stavební materiál pro nové hlavní město, Tanis (srov. rok 1085 a dále);

Ramesse II. miloval syrskou bohyni, protože jedné ze svých dcer – a manželek - dal jméno Bint-'Anath („Dcera 'Anatina“) a 'Anatě vztyčil chrám v Per-Ramesse.

 

Literatura ramesseovské éry:

Historická díla:

Seqenenre a Apófis, Dobytí Joppy,

Příběhy s náboženským pozadí:

Příběh dvou bratrů, který si c. 1225-1200 pořídil písař Innena/Ennana pro svou potřebu; pohádka o Anupovi a Batovi je na papyru madame d´Orbiney (BM ESA 10183) a ptolemaiovská verse na papyru Jumilhac, viz více rok 1379,

• zápas Hora se Setem,

• povídka o oslepení Pravdy Falší a o její pomstě,

příběh o zázračném vyléčení princezny Bentreše z Bachtanu (= Baktrie??): Kníže bachtanské přivedl do Egypta darem dvou přenádhernou dceru, jíž se od Ramessea dostal postavení velké královny a jména Neferure. 23. roku Ramesseovy vlády, praví příběh ze stély pocházející nejspíše z velmi pozdější doby, možná i z hellénismu, dorazil do Théb posel z Bachtanu, že mladší sestra královnina jménem Bentreš ochořela. Ramesse vyhověl žádosti o poslání moudrého muže a vypravil písaře Thothemheba. Na místě znalecky vyslanec zjistil, že Bentreš je posedlá nějakým duchem a žádal o poslání (putovní) sochy boha Chonsua Thébského. Bůžek dorazil do Bachtanu po sedmnácti měsících a princeznu uzdravil. Knížeti se nechtělo sošku pustit zpět do Egypta, ale po téměř čtyřech letech průtahů dal na sen a s dary a v doprovodu vojáků se dal na cestu. Do Théb prý dorazil 33. roku Ramesseovy vlády.    

Kroniky:

Harrisův papyrus 500, nejdelší zachovaný s milostnými básněmi,

Snář: hieratický text papyru Chester Beatty iii. z 19. dynastie. Předchůdce má v "knize o výkladu snů" ze 12. dynastie, nástupce v démotickém písmu ze 6. nebo 5. století.

 

1303:

V rámci obranné války proti mořským národům Egypťané zahnali z Delty jejich část, pirátské Šerdeny, asi stavitelů nuraghů na Sardinii c. 1800-1200, srov. foinícký název ostrova Šardan (odkud se tam vzali, nevíme, snad migrovali z Kypru na západ a viz v indexu s. v. Sardinie). Kmeny a národy nájezdníků ze Středozemního moře se stávají pravidelným problémem pro Egypt, srov. dole pod Chatti, roku 1233 a 1200. Zajaté Šerdeny zařadil král do armády, což dělal též s Libyjci a bojovali též v egyptské armádě u Qadeše. 

Pro hlad v Deltě nastaly problémy s Libyjci, s lidem Čemehu/Tjemehu, Čehenu/Tjehenu a se západními Mešweš a Libu; Mašwaš, Ma, Mešweš byli snad předky Hérodotových Maxyů/řec. Maxyes, zmiňovaných ještě na konci čtvrtého století n. l. jako Mazices (lat.) a s nimi odjinud neznámí Urcilliani, snad totožní s berberskými banú Wárqlán/Wárklán, cf. jméno města a provincie v moderním DZ při hranicích s TN Warqala, fr. Ouargla; viz též v indexu s. v. velbloudi. 

Po likvidaci invase budoval Ramesse pevnosti při pobřeží od Delty až na dnešní egyptsko-libyjskou hranici. O jeho libyjských válkách nevíme jinak nic než to, že část zajatců posílal na jih říše na stavební práce. 

1301:

První Ramesseovo tažení do Syrie (nápis u Nahr al-Kalbu v Libanonu poblíž Bejrútu). Nedatovatelné jsou tažení proti Móabu, Edomu a do pouště Negeb (arab. an-Naqab, "Suchá").

1300:

Druhé syrské tažení Ramessea II. (v 5. roce vlády) směřující proti chetitským posicím. Ve velké bitvě u Qadeše (Kadeše)/akk. Kinza, dn. Tell Nebi Mind v SYR na horním Orontu/arab. Nahr al-Ásí, kde Chetité znenadání napadli pochodující a plenící Egypťany, část jejichž armády táhla ještě daleko za královými oddíly, byl v květnu roku 1300 egyptský postup na sever zastaven a Ramesse se musel stáhnout/prchnout; masivní propagandou proměnil debakl tažení ve velké vítězství. Chetitská jízda zle tísnila Egypťany a jejich katastrofě zabránil příchod posil na bojiště. Muwatallova pěchota přitom vůbec do bitvy nezasáhla, na egyptské straně nedorazila na bojiště včas Sutechova divise

Ramesseova armáda měla dvacet tisíc mužů (rozdělených na čtyři divise: Amunovu, Reovu, Ptahovu a Sutechovu) a rozsáhlý trén, jedno z největších vojsk, které kdy nilské údolí dalo do kupy. Chetité měli 37 tisíc mužů pěchoty a 2.500 bojových vozů, stejně silní byli s vozbou Egypťané. Srov. počty s bitvou u Rafie roku 217 a mír roku 1284 př. n. l. Bitva u Qadeše byla pravděpodobně největší válečnou událostí s nejvyšším počtem bojové vozby ve středomořském regionu.

Chetité pod Muwatallim, který se krátce předtím stal králem, po ústupu Egypťanů k jihu, dospěli až k Damašku. V celé Syrii propukala protiegyptská povstání.

 

1308:

V Aššuru zemřel Arik-dén-ili (vládl od 1320) a novým králem se stal jeho syn Adad-nérári/Adad-nárárí I. (do 1275), za něhož v době, kdy Chetity vázali jiní soupeři, ostartovala stoletá éra assyrské expanse. V titulatuře se objevily obraty jako simát iláni/pýcha bohů a šakanki (= šakkannak) iláni/pověřenec (?) bohů. Královládu zahájil válkou proti Nazi-Maruttašovi Babylónskému. Kassité/Kaššú s králem v čele byli poraženi v bitvě před městem Kár Ištar v kraji Ugarsallu na Zábu, král ztratil ležení včetně válečných standart. Pak Assyřané pokračovali v bojích s horskými Gutijci/Qutí, Lullume (Lullubi, Lulumí) a Subarity/Šubarí. Podmanil si země Turukku, Nigimchu a Kutmuchu, podrobil si v Poeufrátí aramajské nomády Achlamu, Sútu a Júru/Jauru. Nové hranice vedly mezi Pilasqu na mesopotamském břehu Tigridu po Arman v Ugarsallu a Lullume v Zágrosu.

Srov. válku o oblast Tigridu roku 1337 a 1330, může se tedy jednat o pokus Kassitů o odplatu s opačným výsledkem, než chtěli: přišli o další území ve prospěch Assyřanů (vzhledem k událostem z předchozí generace to ovšem mohlo být i naopak). Adad-nérári expandoval na západ, tvrdil, že dobyl Uššukani/Waššukkani a Irridu/Irrite, zmocnil se pevnosti/chalsu Charránu a Karchemiše/Kargamiš. 

po Qadeši:

První válka Assyřanů proti Chanigalbatu/Mitanni. Král Šattuara I. vpadl do Assyrie, byl poražen a zajat (v assyrském podání se vzbouřil, třebaže nijak poddán Aššurovi ještě nebyl). Když ale složil vasalskou přísahu Aššurovi, byl poslán z Aššuru domů. Krátce na to zemřel (vládl od c. 1330) a na mitannském trůnu ho následoval jeho syn Wasašatta/ass. Uasašatta. Vzbouřil se proti Adad-nérárimu, domáhal se u Chetitů pomoci, ale nechali ho na holičkách: "Chattu tátíšu ilqéma résúsu ul épuš/Chetita jeho dary/úplatek vzal, ale pomoc neposkytl". U Irrite/Irridu kdesi mezi Karchemiší a Charránem byl Churrita poražen, zajat s celou rodinou a internován v Aššuru. Assyřané vyplenili řadu měst v chábúrském kraji, mimo jiné také sídelní Waššugani (Waššukanni/Wašukani, ass. zde Uššukana), Irrite zničili; obvyklá formulace na nápisech zněla: "Irrida akšud ašrup aqqur u kudimmé elišu azru/Irridy jsem se zmocnil, spálil jsem ji, srovnal se zemí a rozsypal nad ní býlí kuddimmu/kuttimu". V residenčním městě zničeného krále Wasašatty, v Taidi, kterou vítěz obnovil (sic; mezi dn. Cizre a Diyarbakirem v TR), začal úřadovat assyrský guvernér (srov. ještě 1275).

Stát Mitanni (od 1580), takto zanikl (srov. ještě revival roku 1275). Adad-nérári I. přijal starou titulaturu Šamší-Adada I.: šar kiššati/„král veškerenstva“. Za jeho vlády se moc Assyrie rozprostírala až k pohoří Amánu, na Eufrátu až po Karchemiš. Spory s Chetity však nebyly žádné, viz jejich neutralitu za války s Mitanni. Všechny uvedené války byly vybojovány v průběhu celé Adad-néráriho vlády, bližší datace není možná (místy uvedení limmú s datací na den přesně nelze přiřadit k žádnému z roků). Adad-nérári patřil k velkých stavitelům v Aššuru, obnovoval hradby, nábřeží Tigridu ("ina kisirti píli, agurri u kupri páni náríšu asbat u naréja aškun/pro nábřežní zeď před řekou jsem vzal vápenec, pálené cihly a asfalt a pstavil (tam) svou stélu (s nápisem)"), chrám Ištařin postavený Ilušummou. 

 

c. 1300:

V Chattuši skončila někdy před válkou s Egypťany vláda Muršila II. (od c. 1329), králem jeho syn Muwatalliš (do c. 1290, případně 1306 - 1282 či ještě nižší datace). Jeho bratr Chattušiliš byl vrchním velitelem vojska, majordomem a guvernérem Horní země. Ke konci vlády Muršilovy vyplenil lid z "mořských národů" (viz rok 1200), resp. někteří jiní nájezdníci, zemi Chatti a pak Nhrn a Irtw (tj. Naharina, Mitanni? před Eufrátem? a Arzawu/jižní Frygii). Nájezdy trpěly a vzápětí se podílely na utrpení jiných země DRDNY (Dardanie? homérovské jméno pro Trojany), MS (chet. Maša), PDS (hell. Pédasa v Kárii u Mílétu, chet. Pitašša), ´IRWN (Arawanna, chet. Arinna?), QRQŠ (Karkiša/Kárové) a LK (Lukka, Lykové). Pak přišly na řadu Kizzuwadna, Karchemiš, Ugarit, Chalba (Halab, Aleppo), Nuchaš(i) a Kinza/Kadeš.

V egyptsko-chetitské válce v Syrii bojovaly oddíly mořských národů na straně Muwatallově. V Amurru, které se od Muwatalla trhlo a přidalo před qadešskou bitvou k Egypťanům (asi vlastní příčina egyptsko-chetitské války), sesadil Chetita krále Bentešinu a dosadil jistého Šapiliho. Byl internován v Chakpiši/Chakmiši v Chatti. Chattušiliš III. ho později vrátil na amurrský trůn a oženil se svou dcerou s Puduchepou jménem Gaššulijawija a oba panovníci obnovili protektorátní smlouvu uzavřenou Šuppiluliumou s Azirem c. 1360 a srov. rok 1250. 

V Karchemiši v této době vládl Šachuru-nuwaš, jiný syn Šarre-Kušucha, v Chalpě Talmi-Šarruma (dř.: Rimi-šarma), srov. rok 1317.

Muwatallovy války:

Na začátku války tažení proti Arzawě, Chattušiliš se vypravil proti Kaskům. Všechny země Arzawy se staly opět tributárními:

dynastové-králové Pijama-Innaraš/Pijama-Kuruntaš z Arzawy a Kupanta-Innaraš/Kupanta-Kuruntaš z Miry byli potvrzeni,

Ura-Chattušaš v Chapalle a Alakšanduš ve Wiluse (Alexandros z Ília) byli dosazeni, Alakšanduš měl smlouvu s Muwatallim i s jeho otcem Muršilem II.

země Šecha už nebyly počítány mezi arzawské; vládce Šechy Manapa-Tattaš (ještě za Muršila II.) a později jeho syn Maštuniš se stali chetitskými vasaly a Maštuniš manželem sestry chetitského krále.

Chattušiliš byl v bojích proti Kaskům úspěšný. Po syrské válce se oženil s Pudu-Chebou/Puduchepa, dcerou krále Lawazantije Benti-šarreho (srov. rok 1288).

Muwatalliš přenesl hlavní město říše z Chattuši jižněji do Tattaššy (srov. ale 1288). Krátce před svou smrtí ještě potrestal Arma-Tattaše, který byl v Horní zemi dosazen Chattušilem za guvernéra, za účast na komplotu: s celou rodinou byl poslán na Alašiji (= Kypr, nebo jednak jeho část).

 

c. 1300:

Žil Lýd či Polohellén Mukšuš/řec. Mopsos, písmem lineárním B mo-qo-so, vládce národa Danunijim, Dana(w)oi v Kilikii se sídlem v Adaně, vasal králů v Qúe (ass. Qúe snad z Quwa = Achchíjawa, Achawoi?).

V hellénské oblasti podle některých kronik bylo 1307 Ílem založeno Ílion (Troiá). Podle moderní datace skončila vrstva, tj. město, Troia VI. (od asi 1900). Její poslední fází byla VI. h. 

1306:

V Athénách po Kekropovi II. (od 1346)  začal vládnout král Pandíón II., syn Erechthea II. (dle jiné verse Kekropův; do 1281). Za jeho vlády se udál příběh Foiníčanů Európy a Kadma (podle jednoho z tradičních údajů mezi Kadmem a trojskou válkou ležel čas šesti generací, tedy 120 až 180 roků). Pandión uprchnul do Megar a vládl Megařanům. Roku 1301 byl zasvěcen chrám v Eleusíně.

V Argu popř. v Lárise nechtěně zabil diskem Diův syn Perseus krále Akrisia, Danaova pravnuka, otce Danaé a tím pádem svého vlastního děda. Se svým bratrancem Megapenthem vyměnil Argos za Tíryns a usadil se s chotí Andromedou, zjevně první černošskou princeznou v Evropě, v Mykénách, součásti argolského státu. Viz rok 1311. 

c. 1300:

Na Kypru a v Syrii (?, emporion Rás Šamra) začalo pozdněhelladské období III. b. O něco později, v první čtvrtině 13. st., začíná v Helladě pozdněmínojské období III. b. Achchíjawa (?, na Rhodu) je v konfliktech s Chetity, viz následující roky. V poslední čtvrtině 13. st. byl Mílétos/chet. Millawanda zničen, ale opět opevněn (?, pro boje proti Achchíjawě, viz roky 1460, 1387, 1383, 1329).

 

Kolem roku 1250 doložen mykénský obchod s osídlením nezn. jména v dn. Tell Abú Hawan u Hajfy v IL. Na Kypru se začínal projevovat úpadek.

Achájové/mykénská civilisace ve 14. a 13. století na pevnině žili pod vládou králů, wanax, kteří se opírali o své vojenské velitele/rawaketa, nastupujících do bitev v čele pěších bojovníků na dvoukolém vozu, jak ostatně zvykem v Anatolii a na celém Předním východu. Disponovali loďstvem a prostředky, které zaznamenal Homér. Od poloviny 13. století se kolem paláců v Helladě stavějí mohutná opevnění (s výjimkou Pylu, viz rok 1600 a 1450).

Koncem 13. století byly paláce dobyty, z větší části opuštěny, vznikla nová centra například na Euboji („Lefkandi“ jižně od Chalkidy). Iónie, ostrovy, jižní Anatolie a Kypr dostaly nové hellénské obyvatelstvo posilující staré, viz rok 1200.

Proč se mocenský systém achájských paláců ve 12. století zhroutil, známo není (domácí „evoluce“, migrace & mořské národy, piraterie, mezistátní války?). Chaos trval do příchodu Dórů kolem roku 1100, viz rok 1104, pokud již v této době neproběhla první invasní vlna, srov. tam a rok 1266, 1220 a „návrat Hérákleovců“ roku 1180, 1120 a 1104.

 

Kolem roku 1300 se začal v západní části střední Evropy projevovat lid kultury popelnicových polí (Urnenfelderkultur/UK, Urnfield culture) trvající do roku c. 800. Viz rok 1100 a 775. Sahala za největšího rozšíření od Katalánie, jižní Francie a Pařížskou oblast po Durynky a Dolní Rakousy. Na východě s ní sousedila středněbronzová kultura lužická existovala od asi třináctého století od Branibor a Sas do Polska a na západní Ukrajinu, od Čech po západ Slovenska. Od c. 7. století se její železná fáze mezi Labem a Odrou nazývá kultura billendorfská/Billendorfer Kultur, srov. rok 500. Lužické prvky se objevují v migraci na Balkán c. 1200, tedy v době pohybu "mořských národů".

Lid urnových polí pravděpodobně vzešel z kultury Laugen-Melaun/Luco-Meluno v jižní části Tyrol (Melaun/Meluno u Brixenu/Bressanone), existující v Alpách ve 14. století a šířící všemi směry Evropou kulturu žárových pohřbů od pyrenejí po Sedmihrady. O expansi bronzového lidu urnových polí ze střední Evropy za Alpy do Popádí až do Kalábrie viz rok 1100. Migranti se usidlovali často vedle osad terramarního lidu, viz rok 1750.

Ve Vnitřní Asii do c. 900 rozšířena megalitická kultura chirigsuurů/khirigsuur, kamenných mohyl s kamennou pohřební celou. Její lidé vztyčovali "jelení kameny"/Hirschsteine, deer stones, olennyje kameny o výšce jednoho až tří metrů s rytinami jelenů n. sobů. Její pastevci neměli geneticky nic společného s pastevci žijícími západně od nich. Jako první zřejmě v oblasti dn. Mongolska vyvinuli mlékárenství a to i přes to, že nesnášeli laktosu obsaženou v kravském, kozím a ovčím mléku. Srov. c. 6000.  

V Číně první pozorování supernovy.