1499-1400

1499. - 1490.

 

1496:

V Egyptě královna Hatšepsut vyslala pět lodí do země Púnt, aby s Amunovým požehnáním dovezly kadidlo a stromy kadidlovníku, vonné pryskyřice, vzácná dřeva, kosmetické suroviny. První její námořní expedici na jih Rudého moře velel kancléř/imira chetermet Nehesi. Poněvadž v této době již neexistoval kanál Nil - moře jako v dobách staré a střední říše, resp. nebyl provozuschopný, výprava šla zřejmě pěšky z Kebti/Koptu severně od Théb, odkud je k moři nejblíže. Nalodila se pak na neznámém místě v Rudém moři, snad v tzv. Bílém přístavu/hellénist. Leukos limén, lat. Albus portus. Výpravu líčí nápis na chrámovém reliefu s hrochy, žirafami, opicemi, dobytkem v Dajr al-bahrí. Mezi náčelníky Púntu je zmiňován jistý Perehu a jeho korpulentní žena Eti se dvěma syny a jednou dcerou, k žádnému incidentu Egypťanů s domorodci nedošlo. Expedice dovezla též kožešiny, slonovinu, eben, zlato, živé opice a zotročené lidi s dětmi. 

1494, 1489 a 1485 výpravy do tyrkysových dolů na Sináji.

1489 či 1490, v poslední den čtvrtého měsíce jménem šomu, tj. koncem léta, dopravil Amenhotpe, kolega Senenmuta v úřadu, druhý obeliskový pár Hatšepsuty v Karnaku do Théb. Žádný z obelisků ale není tak velký jako dva krále Thutmosea III., kterým se pro pozdější přesuny za moře říká lateránský a konstantínopolský.

 

c. 1492:

V Přímoří skončila vláda krále Adara-kalammy (od c. 1520), vládne 26 let Ekur-duanna či Ekur-ul (do c. 1466).

1491 v Aššuru zemřel Aššur-nérári I. (od 1517), nástupcem jeho syn Puzur-Aššur III. (do 1477). Víme o něm pouze to, že vystavěl městské hradby Aššuru, srov. rok 1426, a obnovil jednu z částí Ištařina chrámu původně Ilušummova. 

c. 1490 v Chattuši skončila někdy v této době vláda Alluwamny (od 1500), novým králem Chantiliš II. (do 1480). Ani o jeho vládě není nic známo. Chetité dále ztrácejí kontrolu nad severní Syrií, viz pod Mitanni roku 1500 a krisovou vládu Amnunovu c. 1550-1530.

 

V Athénách 1496 po Kranaovi (od 1505) králem Amfiktión, syn Deukaliónův a zeť Kranaův (do 1486). Za jeho vlády se udály příběhy Danaoven.

 

************************************************************

1489. - 1480.

 

V Egyptě byl roku 1486 odstraněn z funkce „hlavního číšníka“ Senenmut (od 1503), jeden z opor režimu královny Hatšepsuty a tedy asi též jeden z odpůrců formálního spoluvládce, militantního Thutmosea. Roku 1484 či 83 vypuklo protiegyptské povstání v Syrii. Nespokojenost s vládou ženy, s její pasivní zahraniční politikou dosáhla vrcholu.

1482 zřejmě 10. dne 2. měsíce v zimě 22. roku vlády Hatšepsuty provedl Džehutimes/Thutmose III. palácový převrat proti své nevlastní matce a de facto samovládkyni (vládla od 1504, resp. 1490). S pomocí armádních oddílů se ve svých asi třiceti letech prohlásil sám za krále (vládl do 1450). Nelze vyloučit, že královna právě zemřela a její nevlastní syn si takto proti vůli jejích stoupenců pojistil nástupnictví. Hatšepsut zřejmě nedosáhla věku čtyřiceti let. Její rodina měla pravděpodobně psoriasu, neboť si potírala kůži dehtem doloženým v hliněné nádobce v její pohřební výbavě (Bonn, 2011). Dehet obsahuje rakovinotvorný benzoapyren/benzpyren a je možné, že byl příčinou královniny smrti. Při identifikaci další mumie z pohřební komory KV-60 v Údolí králů, kde byla pohřbena královnina kojná Sitre-Re, se spekulovalo, že patří královně, to však nebylo obecně přijato.

S Meritre Hatšepsutou (II.), dcerou Ammónovy kněžky Huji, viz rok 1504, měl Thutmose III. syna Amenhotepa (II.), prince Mencheperre a dcery Meriamon/Meritamon, Éset, Meritamon II. a Nebetinnet. Třetí manželkou krále byla Nebtu, dcera Nefertiri, z dalších vedlejších žen známe jménem Manhatu/Menhet, Merti a Manawu/Menwi, podle jména asi Asiatky, a Nebsemi. Po celý život se Thutmose snažil odstraňovat památky na svou nevlastní matku Hatšepsut (I.), aby její linie nemohla nárokovat trůn. V otcově dílu pokračoval Amenhotpe II.

Thutmose III. byl napoleonsky malý a ctižádostivý, voják tělem a duší, o všemu musel vědět a všechno též řešil, jak zvěčnil jeho wezír Rechmire ve své hrobce v Qurně naproti Luxoru. Velmožův otec Neferweben, strýc Useramun a děd Aameču byli rovněž wesíry a Rechmire vypsal procedurální povinnosti wezírovy, seznam pravomocí "premiéra faraonů" nové říše (nalezen ve třech dalších hrobech) s výčtem daní a odvodů.

Do Asie vedl král v letech 1482-1462 sedmnáct polních tažení, k tomu pravidelně s vojskem táhl na jih od třetího kataraktu. Za jeho vlády dosáhl Egypt největšího územního rozsahu: hraniční stély byly na Eufrátu a v núbijském Kurgesu mezi čtvrtými a pátými peřejemi. Lze ho pokládat za největšího z faraonů. 

Přístav Peru-nefer (Dobrou cestu) u Memfidy dal zvětšit a udělal z něj hlavní přístav říše. Odpovědným za stavební práce byl Amenemhet/Amenófis, pozdější král Amenófis II. Král patřil vůbec k největším stavitelům dějin a vojácký absolutní monarcha měl vřelý vztah k umění. 

V jeho hrobce nalezena Amduat, Kniha o tom, co se děje v podsvětí: dvanáctihodinová cesta slunečního boha temnotou-nocí a světem mrtvých. V Haremhebově hrobce byla nalezena Kniha bran navazující na Amduat a podávající také cestu Slunce podsvětím (srov. zde níže). V hrobce Merenptahově nalezena Kniha jeskyní.

1482 se Thutmose III. vypravil na své první polní tažení do Syrie a Palaistíny, eg. Rečenu/Retjenu, kde se kmeny bouřily proti králi. Výpravu popsal armádní písař Čanuni/Tjanuni v Amunově chrámu v Karnaku (stal se šéfem vojenských písařů až dokonce písařem rekrutů/seš-neferu, tedy armádním byrokratem evidujícím odvedence). Události doplňuje životopis králova vojáka Amenemheta pochovaného v thébské nekropoli s výčtem válečných dobrodružství a jeho kořistí. 

Vojsko vyrazilo z Memfidy přes „Cesty Horovy“ na Sínaji, které opevnil nejméně jedenácti pevnostmi, z nichž tři byly do roku 2007 odkryty (Čaru/Tjaru, řec. Selé, leží tři kilometry východně od Suezského průplavu: měla třináct metrů tlusté zdivo se 24 věžemi, plochu 250 x 500 metrů a kolem dokola vodní příkop s dřevěným padacím mostem. Druhá pevnost ležela asi deset kilometrů od dnešního průplavu, třetí asi 25 kilometrů o ploše 70 x 100 metrů). Čaru sloužila též jako trestanecká kolonie pro egyptské odsouzence za zlodějny. 

Ve dvou měsících byl v Gáze, kam dorazil 5. dne 4. měsíce na výročí své dětské korunovace roku 1504, asi 28. dubna. Armáda pokračovala do Palaistíny, kde se vzdalo 68 měst, pouze Joppé/Jaffo musel lstí dobývat jeho generál Džehutej: vymyslel lest/startégéma spočívající v tom, že se povstalci (povídka s příběhem vzetí Joppy nijak vůdce či vládce nejmenuje) vzdal s celou rodinou, dal se ve městě svázat a jako přináležitosti rodinné dovezli za ním dvě stě košů a v nich vojáky... 

Odtud Egypťané táhli na Megiddó, eg. Maketi. Zde v květnu v údolí Qina v bitvě porazili povstalce v čele s králem Qadeše na Orontu jménem Duruša s jeho vasaly a spojenci, prý 330 "králů se stovkami tisíců bojových dvojkolových spřežení a milion lidí". Nicméně když spatřili Egypťany, utekli za hradby města. Kořistí bylo přes devět set bojových vozů, přes dva tisíce koní a 25 tisíc kusů dobytka, ale jen 340 zajatců: "leželi na zemi jako ryby". Poražení uprchli za zdi Megidda, které se ale po zřejmě sedmiměsíčním obléhání v prosinci vzdalo: celá Palaistína se opět dostala pod kontrolu egyptského krále, dynasty omilostnil, ale zatížil tributem a rukojmími. Podle jedné verse je poslal po přísaze, že "již svému pánu Mencheperreovi neuděláme nic špatného", domů na oslech. Thutmose prošel celým Libanonem, obsadil Tamasqu/Damašek, Qadeš však neoblehl.

Megiddó, zřejmě novozákonní Armageddon (řec.)/Har-mageddon, „kopec M.“?, eg. Maketi, dn. Tel M., bylo veledůležitou křižovatkou obchodních cest z Mesopotamie do Egypta, středisko planiny Jezreel (tj. Bůh oplodní, zasije, řec. Esdraelon, též ‘Emeq Jizre‘el či Ha-‘Emeq, oddělující Galileiu a Samareiu. V M. zemřel roku 853 israélský král Achazja a roku 609 zde padl júdský král Jozia (viz). V perské době, nejpozději kolem roku 450, město zaniklo. V září 1918 zde porazily britské oddíly pod velením polního maršála Edmunda Allenbyho jádro osmanské armády v Orientu; při volbě taktiky ho prý ovlivnila četba egyptských dějin s popisem dávného Thutmoseova tažení.  

Roku 1481 na druhém tažení do Rečenu egyptskému králi přinesli tribut (eg. inu) a dary všichni tehdejší dynastové: 65 otroků a otrokyň, dobytek velký a malý, nádoby s kadidlem, medem, dřeva, dobový luxus. To se pak v různých obměnách každoročně opakovalo.

1480 Thutmose III. na svém třetím tažení lovil v Syrii slony (srov. Thutmose I.) a téhož roku se poprvé vypravil do Núbie (?, srov. 1479).

 

V severní Syrii c. 1480 v Alalachu po smrti Niqmepy II. (od c. 1510 - 1500) na trůn království Mukiše usedl jeho syn Ilim-ilimma II. (do c. 1460?). Po něm není znám žádný přímý nástupce.

 

c. 1480:

V Chattuši skončila vláda Chantila II. (od 1490). Následuje Zidantaš II. (do 1470). Jeho manželkou/královnou tawanannou byla Jajaš/Ijajaš. Uzavřel novou mírovou smlouvu s králem Kizzuwadny Pelliou/Pillijou II., který se zbavil mitannského spojenectví z roku c. 1500 a zase se postavil po chetitskou ochranu (srov. 1460). Smlouva je ovšem zařaditelná i do doby Pelliy I. a Zidanty I. (!), srov. rok c. 1525.

 

V Helladě 1486 v Athénách po Amfiktiónovi (od 1496) králem Erechthonios (Erechtheus I.), syn Efestův (do 1436). Byl prý prvním v Helladě, který zapřáhl čtyřspřeží. Téhož roku v Sikyónu po Chýreovi (od 1541) vládne Korax (do 1456) a Lakedaimón, syn Semely, měl téhož roku založit Lakedaimón. 1484 v Argu po Krotopovi (od 1505) devátým králem Sthenelos (do 1473).

Roku 1482 prý Arkás, syn Diův s Kallistou, přemohl na Peloponnésu Pelasgy a jeho země se začala jmenovat Arkadiá.

 

************************************************************

1479. - 1470.

 

1479:

V Egyptě před 1479 král Thutmose III. obsadil zemi Karoj kolem 4. nilského kataraktu a založil a opevnil město Nepet/Napaty. Vedle své výpravy roku 1455 (tehdy byl prvním Egypťanem, který kdy lovil nosorožce) moc žádného dalšího egyptského panovníka nesahala tak daleko na jih. Mezi každoroční tribut egyptskému králi od velmožů Wawatu a Kuše patřili vedle zlata a dobytka černošští otroci. 1479 poslal do Memfidy Thutmoseovi dary mimo jiné král Aššuru, koně a vzácná (v Egyptě) dřeva. Téhož roku konal král čtvrté tažení do Rečenu. V Libanonu mimo jiné sbíral květiny: první příklad královského zájmu o botaniku v psané historii.

1477 páté tažení Thutmoseovo do Rečenu, spíše inspekční cesta. O dva roky později se do Syrie vypravil v kombinaci s námořní a pozemní armádou. Nepodařilo se mu dobýt Tunip v jižní Syrii, spojence Qatny, Qadeše (eg. Kinza, Kidsa), Saušsatattara Mitannského a vládců Mukiše v Alalachu Niqmepu II. a po něm Ilim-ilimmu. Egypťané zničili okolí Arwadu, vykáceli sady a zahrady. Z celého tažení připadlo na kořisti 51 otroků a otrokyň, třicet koní, 616 skotu, med, olej, kadidlo: "Armáda jeho veličenstva se opíjela a denně mazala olejem jako o slavnostech doma v Egyptě." 

1474 ve svém třicátém roce vlády (o slavnosti sed věnované panovnickým jubilejím viz pod Bohové a jejich svátky) podnikl Thutmose III. sedmé tažení do Syrie/Rečenu, ale opět bez úspěchu: táhl na Qadeš, ale dokázal poplenit okolí, město nedobyl, sklidil jeho úrodu. Následujícího roku dobyl povstalecké město Ullaza/snad hellénist. Orthósiá, a celé ho vyplenil. Nicméně kořist čítala 490 zajatců, 26 koní a třináct bojových spřežení. 

1472 ve 32. roce vlády se král pustil v Rečenu dále na sever. Na osmém tažení se vypravil proti Nacharině-Mitanni (zda hranice churritské moci ležely na Orontu či Eufrátu, nevíme srov. 1546). S králem země Neja lovil Thutmose na Orontu slony, získal slonovinu ze sto dvaceti zvířat, a jeho důstojník Amenemhet mu přitom zachraňoval život, když usekl chobot/"jeho ruku", útočícímu zvířeti kdesi v mokřadech: dostal za to zlato a několik oděvů. U Karchemiše/Karkemiše přešlo egyptské vojsko Eufrát, porazilo Churrity a dospělo až k Emaru/u dn. Meskeny n. Maskany na pahorku Eski Meskene (pozd. Barbalissos, arab. Bális) na pravém břehu Eufrátu v SYR na místě, kde se řeka obrací k jihu, též sídlo chet. a ass. provincie Aštata (o dalším, a posledním, z egyptských králů za Eufrátem viz Ptolemeaia III. roku 245). Pak se král vrátil do Syrie a znovu na Orontu lovil slony: v zemi Ni/Neja zabil 120 zvířat. Oblehl Qadeš o konečně po letech války byla Egypťany dobyta.

1471 deváté tažení Thutmoseovo do Rečenu/Syrie. Mitannští vasalové po povstání opět poraženi. V Nuchašše na středním Orontu, východně od území Ugaritu (viz rok 1400), dosadil za regenta prince Taku. Do Egypta dal dopravit velké množství dřeva z Libanonu, mědi ze země Asej (Isej, Asia, snad jedno z království na Kypru). Téhož roku poslal tribut do Egypta chetitský velkokrál Zidantaš II. (?) a o osm let později dorazil tribut znovu (srov. 1463). Nicméně v této době, kdy je Mitanni slabé, roste moc říše Chetitů.

1470 desátá výprava Thutmose do Rečenu potlačila vzpouru v severní Syrii. U Ara’ny (= Erin u Aleppa) Egypťané porazili armádu Mitanni.

 

c. 1470:

V Chatušši skončila vláda Zidanty II. (od 1480). Následoval poslední král staré chetitské říše (trvala od 1650) Chuzzíjaš II. (do 1460). Královská choť se jmenovala Šummiriš.

 

1477:

V Aššuru zemřel ensi Puzur-Aššur III. (od 1491), na trůnu jeho syn Enlil-násir I. (do 1464). Měl smlouvu o přátelství s babylónským králem Burna-Buriašem I. (srov. rok 1594) a obnovil části opevnění Aššuru postavené Išme-Daganem I. a Šamší-Adadem I. 

 

V Helladě 1473 v Argu po Sthenelovi (od 1484) králem Gelanór. Byl však Argívskými vyhnán a jedenáctým králem země se stal Egypťan Danaos (do 1423, srov. rok 1450). Danaos byl potomkem Epafovým a bývá v moderní historiografii spekulováno o tom, že Epafem mohl být dynastl Hyksů Apófis a Danaos jedním z Hyksů, kteří prchli z Delty před Ahmosem I. Je zajímavé, že Danaos není jmenován nikde Homérem, třebaže koalice Hellénů pod Agamenonem se jmenuje Danaové/Danaoi (čili lidé z Argu). Po něm do Hellady dorazil Foiníčan Kadmos a usadil se v budoucí Boiótii. 

Roku 1476 prý dal Dardanos své jméno Dardanii.

 

************************************************************

1469. - 1460.

 

1468 a 67:

Egyptský král Džehutimes/Thutmose III. konal svou jedenáctou a dvanáctou výpravu do Rečenu, ale o nich nic nevíme (zmizely z nápisu).

1466 na třinácté syrské výpravě se Thutmose zase obrátil proti Nuchašše a zřejmě si celou oblast podrobil. Z Alalachu, sídla království Muchiš, přinesl vyslanec poprvé do Egypta dary. Roku 1465 se egyptská armáda zabývala pacifikací beduinů Šasu na jihu Palaistíny v Negebu, o taženích v letech 1464 a 1463 chybějí údaje (text nápisu ztracen).

1463 zopakoval chetitský král, jméno neznáme, dary Egyptu (srov. 1471). Zřejmě tohoto roku uzavřeli obě říše smlouvu o mírovém soužití a dohodu o transferu části obyvatelstva města Kuruštama v severní Syrii na Egyptem kontrolované území.

1462 sedmnáctá a poslední výprava Thutmosea III. do Syrie, která vedla opět proti Tunipu. Obsadil přístavní město Irqata/dn. Arqa u libanonské Tripoli, mezi tehdy již egyptskou Simyrou a Ardatou. Pak konečně podrobil své moci Tunip, dobyl tři města na území Qadeše a též vlastní město, centrum protiegyptského odporu, a zajal jejich mitannské garnisony. Až do roku 1450, resp. 1448, do Syrie nedorazila žádná další egyptská armádní expedice. Z kořisti věnoval král v Thébách "svému otci Amun-Reovi" tučné podíly, mimo jiné 1578 Syřanů. Na jedné své stéle nechává Amun-Rea formou věštby vychvalovat "svého syna Men-Cheper-Rea", jakých že dosáhne vítězství a poetický text shrnul všechny téměř známé země v egyptském blízkém a vzdáleném okolí, včetně zemí Keftiu/asi Kréta, Isi/asi Kypr, Učentiu/neznámé polohy, pochopitelně nomády Rečenu a knížata Džahi, označení pro celou syropalestinskou oblast včetně Džazíry. 

 

c. 1466 v Přímoří po Ekur-duannovi (od 1492) vládne sedm let Melam-kurkurra, zkráceně Melamma (do 1459).

1464 v Aššuru po Enlil-násirovi I. (od 1477) vládne jeho syn Núr-ilí (do 1452); nevíme o něm nic.

c. 1460 v Jamchadu (Chalabu/Aleppu) skončila vláda Ilim-ilimmy II. (od c. 1480). Historie nedochovala jméno žádného jeho nástupce.

 

kolem 1460:

V Chattuši skončila vláda Chuzzíji II. (od 1470), posledního velkokrále staré říše Chetitů (od 1650; srov. rok 1525, od kdy lze počítat do 1460 dobu tzv. střední říše). S vládou Chuzzíjova nástupce Tutchaliji II. (do 1440) začíná éra nové říše nebo také chetitské velkoříše (do 1200; členění historie na staré a nové říše je novověké). Manželkou velkokrále byla Nikkal-mati.

Tutchalija měl spojeneckou smlouvu s Paddatiššuem z Kizzuwadny, nástupcem krále Pelliy II. (srov. rok 1480 a c. 1525). Válčil na západě Anatolie se zeměmi Arzawa/Aššuwa (satelitní království Wiluša, Wilušija-Ílion zůstalo ale neutrální; vedle toho je jmenována lokalita Tarniša = Tróiá?), Chapalla (pozd. jižní Galatie), zeměmi na řece Šecha (pozd. Frygie) atd., dohromady se 22 zeměmi, které tehdy Chetité nazývali Země Aššuwa a které se rozkládaly na území zhruba pozdější římské provincie Asia. • Aššuwa by mohl být kolektivní chetitský název pro „achajské“ státy na západu Anatolie (hellénisované původní luwijské státy?).

Zatímco Tudchalija II. válčil na západě, vpadli do kmenového chetitského území ze severu Kaškové/Kaskové a plenili. U dnes neznámé lokality Tirawa byli v poli poraženi. Následovala potlačení vzpoury Churritů v zemi Išuwa (část Sofény, západně od Alše).

Tudchalijaš II. nebo jeho nástupce Arnuwandaš I. ovládl Alašiju/Kypr a potlačil povstání Mity z Pachchuwy (severovýchod Anatolie?) a jistého Madduwattu ze Zippasly/řec. Madyattés ze Sipylu (??), muže „Achchijá“, z Achchijawy/Achijáwy, tedy asi mykénského Helléna ze západní Anatolie, homérovského Achaje. Je to první výskyt pojmu Achchijáwa, ale ne všichni moderní historici připouštějí ztotožnění pojmu s hellénským světem. Srov. dále roky 1387, 1383, 1329, 1300 a 1250. Madduwattu porazil achchíjawský Attarsijaš/řec. Átreus (?) a Tudchalijaš mu poskytl asyl. Madduwattaš byl Chetity dosazen zpět do Zippasly, hornaté krajiny s řekou Sijanti/Maiandros (?) s tím, že bude válčit proti Arzawě. Porazil ho však její král Kupanta-Kurunta a Zippaslu obsadil. Tudchalijaš Madduwattu znovu dosadil na jeho trůn, ale vyhnal ho Attarsijaš a Madduwattaš utekl k Chetitům potřetí. Jejich vojevůdce Kišnapiliš se vypravil s armádou proti Achchíjawě. Tehdy se vzbouřili obyvatelé lykijské země Talawa/luw. Tlawa, řec. Tlós (?) a Chinduwa, Madduwattaš se spojil s Talawskými, Chetity přepadli na cestě do Chinduwy a velitele zabili. Madduwattaš se pak oženil s dcerou arzawského krále, nicméně vůči chetitskému králi zůstal loyalní. Když mu Tudchalijaš nařídil zlikvidovat povstání v Chapalle, využil toho a pacifikované území připojil ke své říši. Srov. s rokem 1319 a 1250. 

Ve válce s Mitanni mohl Tudchalija II. dobýt churritské sídelní město Waššuganni. Mimo jiné dobyl Jamchad/Chalab-Aleppo (nepatří-li událost do dějin Tudchaliji III.).

Tzv. Tudchalijovy annály bývají připočítávány době Tudchaliji IV., kdy už neexistovalo Mitanni. Pramen „Smlouva Arnuwandy o národu Išmirikka“ náleží asi Arnuwandovi III.

 rodokmen panovníků chetitské velkoříše (jeden z možných):

Tudchalijaš II. + Nikkal-mati (f.)

                      |

Arnuwandaš I.    Ašmu-Nikkal, jeho sestra

           | 

Tudchalijaš III.  Chattušiliš II.  Ašmi-Šarruma

           |                     |

Tudchalijaš Mladší  Šuppiluliumaš I.

Nikkal-mati a Ašmu-Nikkal byla jména churritská, stejně jako syna druhé jmenované Ašmi-Šarrumy. Zda to vypovídá o churritském původu dynastického klanu nebo zda to ukazuje na módní vliv, určit nelze.  

 

V Helladě roku 1466 dal prý argívský král Danaos příkaz svým padesáti dcerám, aby pobili manžele, padesát synů krále Aigypta, svého bratra. Jenom jedna neposlechla a přežil Lynkeus. Podle Parského mramoru vládl roku 1462 na Krétě král Mínós. Podle mýthisujících chronografických záznamů ze starověku od 1460 vládl na Krétě jistý Lapis, vše vyšší datace, viz 1450 sqq., 1400.

 

************************************************************

1459. - 1450.

 

V Egyptě se 1455 vydal Thutmose III. na své druhé polní tažení proti Núbii (srov. rok. 1479). V Mi'am/dn. Aníba, správním středisku egyptské Núbie/Kúš mezi prvním a druhým kataraktem, zřídil a zasvětil roku 1454 svatyni (Ellesija). O mnoho staletí později měla skončit pod hladinou Násirovy přehradní nádrže, ale egyptská arabská vláda ji věnovala Itálii za zásluhy při záchraně památek. Skála byla rozřezána a složena v turínském Museo Egizio. V Kúši lovil král nosorožce a harpunoval v Nilu hrochy. 

30. dne třetího měsíce peretu 54. roku jeho vlády, tedy někdy v březnu 1450, byla zveřejněna smrt krále Džehutimesa/Thutmosea, že "vystoupal na nebesa a spojil se se sluncem" (vládl od 1504, resp. 1482). Následujícího dne ráno na trůn dosedl jeho syn s Velkou královnou Meritre Hatšepsutou (II.) Aacheprure Amenhotep/Amenhetep II., řec. Amenófis II. (do 1425). Byl díky otcově výchově vyškoleným válečníkem: cvičil s koňmi a skvěle ovládal lukostřelbu z jedoucího bojového vozu s opratěmi omotanými kolem těla, techniku importovanou do Ponilí z Asie kdysi Hyksy. Jeho hlavní manželkou byla Tiaa, matka Thutmosea IV., dalšími Mutnefret, Éset, Mutemuej. Jeho synové: Amenhotep, Thutmose, Chamuaset, Amenemopet, Ahmose, Webensenu, Nedžem a dva pro nás anonymní, možná také Aacheperure. Po celý život uznával za svou jedinou „velkou královskou manželku“, svou matku Meritre Hatšepsut.

Za jeho vlády se po Egyptě rozšířil kult Atenův a syrského boha bouří Rešefa. Stavební činnost po celé zemi, včetně Karnaku. Urostlý voják pokračoval v politice svého otce. Třemi či čtyřmi taženími do Syrie udržel hranice proti Mitanni a Chetitům. V Súdánu zůstala hranice v Napatách poblíž 4. nilského prahu.

1450 se proti Egyptu postavila města v libanonském údolí Biqá' a vyhnala egyptské posádky. Amenemhetep II. nato sjednotil správu syrských domén pod jednoho guvernéra, jímž se od nyní stával vždy někdo ze synů králových. Prvním v řadě byl Džehutej (srov.dále 1417).

 

c. 1459:

V Přímoří skončila vláda Melam-kurkurry (od 1466), devět let králem Ea-gamil, krátce Ea-ga (do 1450). Uprchl do Elamu a nato obsadili Kassité jeho království. Tím skončila první dynastie přímořská (od 1720, srov. tam; o II. dyn. viz rok 1024). Dobyvatelem jihobabylónských krajů byl Ulam-Buriaš/Ulamburiaš, bratr Kaštilia III. Později dobyl Agum III., syn Kaštilia III. (srov. ale 1594), také přímořskou pevnost Dúr-Enlil a rozvrátil tam Enlilův chrám E-galga-šeš-na.

 

1452:

V Aššuru zemřel Núr-ilí (od 1464), nástupcem krátce/měsíc jeho syn Aššur-šadúni, kterého sesadil Núr-ilího bratr Aššur-rabî I., syn Enlil-násira I.; změny snad v témže roce, nicméně ensi Aššur-rabî podle svého nápisu tvrdí, že "ze základu" v Aššuru obnovil chrám Enlilův. Panovníkem po něm, od kdy, nevíme, byl Aššur-nádin-achi/achché I., syn Aššur-rabîho (do 1431).

 

c. 1450 V Mitanni po "velkém králi" Saušsatattarovi (od c. 1500), tvůrci federativní říše sahající od severní Syrie po povodí Tigridu, kraloval jeho syn Artatama I. (do c. 1410).

 

Z hellénských prareálií: c. 1450 v Knóssu začíná pozdněmínójská doba II. Helladický vliv převládl, a to po dobytí nebo pouze obsazení (?) Knóssu a dalších krétských měst s 1480 (?). Palác v Knóssu zničen nejpozději c. 1380, definitivně lokalita opuštěna c. 1200. Zaniká lineární písmo A, viz rok 2000, jemuž noví vládci, mykénští Hellénové, nerozumějí. S mykénskou invasí "A" buď zmizelo zcela, nebo bylo obměněno v lineárním písmu B, viz rok 1400: mají podobné ideogramy pro plodiny a dobytek (zachováno na šest tisíc textů). Písmo B je nejstarší podobou řečtiny a jeho nositelé nebyli už Mínójci, jimž Mykénci vládnou a jejich jazyk ovládl i Krétu. Mykénci žili pravděpodobně v Helladě a na ostrovech v návaznosti na mínójskou civilisaci a v jakési konfederaci lokálních panovníků/wanax (?). O přechodu moci na Krétě z Mínójců na Mykénce není žádných zpráv, o žádné válce není nic známo, srov. však mýthos o Théseovi.  

Mínójské osídlení v Triandě na Rhodu, ještě před pádem mínójské moci, viz rok 1400, existovalo též mykénské na Rhodu (pozdněhelladická doba II.), viz rok 1700. Hérákleovci zřejmě v Mílétu.

c. 1450 z mykénského paláce v Pylu ("Nestorův", viz rok 1600) ovládána země o rozsahu pozdější Messénie s populací odhadem padesáti tisíc lidí. Z doby c. 1500-1450, tedy ze závěrečných let doby šachtových hrobů/shaft grave period nalezen roku 2015 nedotčený hrob bojovníka (c. 30) v Pylu s třemi tisíci předměty a mimo jiné s achátovým pečetidlem s rytinou bojovníků provedenou s precisností éry klasické a hellénistické. 

c. 1450 první palác v Mykénách, které měl založit Perseus, Diův syn s Danaovnou Danaou a Hérákleův a Eurystheův předek. Někdy v této době zničili v Boiótii Thébané, tam se narodil Diův syn Héráklés, ač byl rodu argívského (srov. rok 1510) Orchomenos a byla vedena thébsko-argívská válka „Sedm proti Thébám“. Její význam býval kdysi přirovnáván k válce o Helenu. V mykénské kultuře spočívaly kořeny hellénských mýthů, doba odpovídající archeologicky pozdně helladskému období LH I a LH II. Byla to též doba hérójská, nikoli jen válečníků, též zakladatelů měst.  

po 1450 byl v Knóssu/Ko-no-so činný Daidalos a Attika se stala poplatná Krétě. Théseovy činy na Krétě, "Mínós" na Sicílii. Théseus měl provést synoikismos attických obcí, vysoká datace, viz rok 1259. Nejstarší známé vyobrazení Théseova zápasu s Mínotaurem je z amfory z Ténu z doby 670-660.

Podle jedněch kronikářských údajů měli roku 1453 z egyptských Théb odejít Foiníx a Kadmos do Syrie a ovládnout Tyros a Sídón. Roku 1450 prý jistý Flegyos vypálil chrám v Delfách. V Sikyónu po Korakovi (od 1486) králem Epópeus (do 1421).

 

************************************************************

1449. - 1440.

 

1448:

Egyptský král Amenhotep II./řec. Amenófis podnikl zjara své první tažení do Syrie proti povstalcům (viz rok 1462 a 1450). Egypťané v květnu a červnu vyplenili třicet měst a zajali sedm dynastů (churritských?) z oblasti Tachsi, snad kraje severně od Damašku kolem Qatny/Qatanum, bibl. asi Tachaš, řec. Tochos a lat. Thaas. Osobně je popravil Amenófis: hlavou dolů je odvezl na své "Sokolí lodi" do Théb, šest pověsil na hradbách Ammónova chrámu s useknutýma rukama dalších vzbouřenců, sedmého dal odvézt až do Napat, kde teprve skončil jeho život oběšením. Amenhotep se nápisně též chlubí dalším krutým jednáním se zajatci: dával je masově upalovat za živa ve vykopaných jámách. Odděleně od zabitých v boji a zajatcích uváděl Egypťan údaje o churritských márijannech, elitních bojovnících na dvoukolových spřeženích; viz o nich rok c. 2073.  

Syrská kořist tehdy prý činila 6800 debenů zlata (= 619 kg) a 500 tisíc debenů mědi (= 45,5 tuny); k tomu patří údaj o 550 (sic) márijannech-zajatcích, 240 jejich ženách, 210 koních a třech stech válečných vozů. Pro čtenáře novoassyrských královských textů jsou to čísla podivuhodně nízká, možná, že pravdivá. 

1446 se král vydal do Núbie do země Karoj se sídelním městem Napatami. Jeho místokrálem kúšitským byl User-Satet. O tři roky později konal své druhé polní tažení do Syrie a opět do oblasti Tachsi. Přes lodní most se armáda s bojovými spřeženími přepravila přes Orontés. Povstalce porazil pod Qatnou a zajal z rebelů šest churritských velmožů na jejich dvoukolých vozech a Sutejce: ostatní prchli, jen co se na ně Egypťan podíval, tvrdí královský nápis na stéle z Memfidy. Likvidoval pak povstalce v Neji a po několika dnech se vrátil. 

Před Qadeší, která teď otevřela brány, byl přijat přátelsky a lovil zde v "lese Lebwe" zajíce, divolé osly a gazely. V údolí Biká´ dobyl město Chašabu. Zpět do Memfidy si z výpravy odvedl zajaté Kanaánce i Churrity s celými rodinami: bylo jich 36 300, lidí z Nuchašše 15 020, stejné množství loupeživých kočovníků zvaných Šasu, srov. zde níže, jiných lupičů zvaných Aper/Apiru, akk. Chapiru 3600 a s nimi 127 knížat rečenských a 179 jejich "bratrů". 

1441 se vypravil Amenófis potřetí do Syrie proti povstalcům, ale bez větších vojenských úspěchů. Pět měsíců bojovali Egypťané s lokálními dynasty na severu Palaistíny na rovině Jizre'el/řec. Esdraéla, Esdrélón, Iezrael n. Hierazél a v západní Galilaji, dále k severu proti churritským oblastem nepostoupili, srov. zde níže. 

 

Ve stejný čas dobyli Chetité pod velkokrálem Tudchalijou II. na severu Syrie Chalab/Aleppo, které bylo od dob Šauštatarových v rukách churritské říše Mitanni-Chanigalbat; viz změnu roku c. 1420. Amenófis II. se vzápětí s Mitannci, byla to podle všeho skupina velmožů, nikoli "federativní" král, spojil proti Chetitům (srov. 1420). Za Amenófiova syna Thutmosea IV. ztratila smlouva platnost a egyptsko-churritské pohraniční šarvátky v Syrii pokračovaly. Pak však Egypťan žádal Artatamu, aby mu poslal za manželku svou dceru, viz rok c. 1424.

1440 v Chattuši skončila vláda Tudchaliji II. (od 1460). Králem jeho zeť Arnuwandaš I. (do 1420), manžel Tudchalijovy dcery Ašmu-Nikkal.

 

c. 1448:

odchod israélských klanů z Egypta (v zemi od 1878, srov. roky 1880 a 1520) do země Kanaánců, Chetejů, Hevejů, Amorejů, Jebusejů a Midiánů/Madiánů, do budoucí Palaistíny. Jejich vůdcem byl Móše, řec. Móýsés, arab. Músá, č. Mojžíš (srov. rok 1520 a 1223, o dnu 9. av/tiš'a be-av viz rok 587). Po třech měsících cesty, lat. exodus, po poušti na Sínaji a bojích s kanaanskými Amalichity (Amalek/Amaléch, jejich vládci snad měli titul agág) žijícím dílem usazeně dílem kočovně na jihu Palestiny na okraji Negevské pouště se k židovským beduinům připojil kníže/kněz Madiánů/Midiánů Jitro (Jetro, Jethro, řec. Iothor alias Ragúél, arab. Jathrún) z nomádů Qéní/Kéní (řec. Kinaioi, Keniové; souvisí s Qajin, Kain, viz také rok 842 a rechabité), Móšeův tchán: s Jitrovou dcerou Cipporou/Zipporou (řec. Sepfóra, srov. město v Galilaji Sepfóris) měl syny jménem Geršom/Gersom a Eliezer.

Na hoře Sínaj (Har Sinaj, arab. Džabal Músá/Síná) oznámil Móše celému národu nové zákony společenské i náboženské. Aárón a jeho rod získal úřad veleknězů boha Jahweho. Viz dále rok 1409.

Na základě údajů, že hora Sínaj soptila, což na poloostrově není možné, soudí se, že Móše se svým lidem nežil dlouhé roky tam, ale že Sínaj bylo označení pro sopku Halá l-badr na severozápadu dn. Saúdské Arábie při hranicích s Jordánskem v zemi, kterou obývali Midiánové/Madjánové. Zde by podle tohoto výkladu Móše přijal kult Jahweho, který praktikovaly též nomádské klany Šasú, ovlivněné ugaritsko-kanaánským kultem El šaddaj, "Ničivý, horský, bůh" (srov. akkad. šadû, hora, Šaddú'a, Horalé-Amorité), srov. rok 1400 a Hapiru. • Ugaritský El býval podle jedné mythologické verse otcem Ba'alovým (ug. Ba'al Sefón/churr. Chazi), podle jiné to byl Dagan. 

 

Začátkem května 1447 (1. II. dle hebr. kalend.) provedl Móše u hory Sináj census a podle židovských kronik Starého zákona prý napočítal 603 550 mužů nad 20 let (sic!). Israélité byli rozděleni podle branné povinnosti, klan Lewitů byl zbaven vojenské povinnosti, neboť byl určen pro funkce náboženské. O nesrovnatelně mnohem nižších počtech Židů podle archeologických nálezů a odhadů viz index pod Iúdaiá, Jerúsalém, Jahwe.

Pak se Židé vypravili proti Edómu a Móabu/Moábu, tehdy pod amoritskou vládou. Na Sináji zemřel Aárón a novým Jahweovým veleknězem se stal Aárónův syn Eleazar. Na cestě do Kanaánu nomádští Israélité tábořili ve 42 sezonních táborech.

Protivníky Israélitů byli Seon, vládce Amorejů, země Bašán (= Batáneia) a král Oq a král Móabu Balak. Madiánové byli téměř vyvražděni (srov. obnovení jejich moci 1213).

Podle vyšší ze starých chronografií 1444 po smrti Iésú ovládli na osm let „cizinci“ hebrejské kmeny. Prvním soudcem se pak v éře před vznikem židovského království stal Gothoniél n. Othniél/Othoniél z klanu Iúdá (srov. 1405): začátek doby soudců (do 1015; nižší dataci viz rok 1380). Nejvyšším knězem od 1437 byl Fínehas/Pinchas, řec. Fíneás. "Soudci" šofet, šofetim byli pravděpodobně kmenovými vůdci ve válečné době a tehdy asi také rozsuzovali spory svých lidí. Foiníčané označovali nejvyšší úředníky svých stavovských státečků jménem soudců-súfetů, tak tomu bylo i v púnském Karthágu.

Podle moderní historiografie došlo k exodu z Egypta teprve po roce 1240, pokud vůbec nějaký „odchod“ Židů z Egypta existoval: nezapomeňme, že Palaistína byla tehdy, jako vůbec po větší část starých dějin, kontrolována Egypťany, viz zde výše a níže. Podle novodobých historiků je možné, že celý okruh pověstí kolem vůdce Móše je historiografická malversace z doby kolem roku 300 př. n. l., resp. pozdější (srov. rok 1223 pod Amen-masese, Maše-saja).

Dokonce byl vysloven názor, že neznámý autor v době mezi 480 až 420 podle egyptských vzorů Móšeho vytvořil a že do té doby prý nemohl ani existovat židovský monotheismus. Zázraky, o nichž je v židovském Starém zákonu řeč, nejsou známy tehdejším vůdčím národům a jejich literaturám a dokonce ani hellénským autorům, jimž se fantaskní příběhy líbili bez ohledu na to, jakého byly původu. „Narodily se“ teprve v okamžiku, kdy židovští autoři začali psát řecky.

 

************************************************************

1439. - 1430.

 

1431 V Aššuru zemřel ensi Aššur-nádin-achi/achché (od 1451). Nástupcem jeho bratr Enlil-násir II., syn Aššur-rabîho I. (do 1426; v jiné kalkulaci vládl 1420-1415).

 

V hellénském světě v Athénách roku 1436 po Erechtheovi I. (od 1486) vládne jeho syn Pandión I (do 1396). Za jeho kralování došlo k únosu Európy a Triptolema.

1434 se stala v Argu kněžkou Héry Hypermnéstrá, Danaova dcera.

1446 začal na Krétě vládnout Astérios. Roku 1445 (nižší údaj 1433, resp. 1319 nebo 1285) unesl Zeus Európu, Foiníkovu a Kadmovu sestru (podle jiných zdrojů byla dcerou Foiníkovou). Později se s Európou oženil Astérios a měl s ní syny Mínóa, Rhadamantha a Sarpédóna. Mínós pak vládl na Krétě, jeho bratři v Lykii.

Roku 1430 nebo 1321 začal v Thébách vládnout Kadmos., Foiníkův bratr.

 

************************************************************

1429. - 1420.

 

1425:

V Egyptě zemřel král Amenhotep/Amenófis II. (od 1450). Nástupcem jeho syn Mencheprure Džehutimes/Thutmose IV., řec. Túthmósis (do 1417). Jeho hlavní ženou byla sestra Tia (II.), po ní Nefertiri, která nebyla z rodiny, po její smrti si vzal další vlastní sestru Jaret, zřejmě nezletilou. Možnou matku svého nástupce Amenotepa III. jménem Mutemwej, další ze svých sester, neměl ani za hlavní, ani vedlejší ženu, pokud to ovšem nebyla mitanská princezna, viz zde níže.

Chráněncem Thutmosea byl Čanuna a asi Haremheb, úředník a manžel jedné z královských dcer Amenemopetou. Wezírem severu byl Ptahhotpe/Ptahhotep, wezírem jihu Hepu, velitelem armády Čanuna, pokladníkem Sobkhotpe/Sobekhotep, písařem a hvězdopravcem Nacht („Silný“), jehož skalní hrobka s manželkou Tavi/Taui u vsi Šajch Abdal-Qurna naproti Luxoru je slavná kvalitou freskové výzdoby. Za něho n. už za jeho předchůdce byla z písku vyhrabána a restaurována slavná Sfinga krále Chefréna.

1424 táhl král s vojskem do Syrie a překročil hranice Nachariny-Mitanni. Král navštívil Sídón a Churrity žijící v palaistínském Gezeru (Gešer, „Most“) usadil jako chrámové služebníky/otroky v Egyptě. Amurru a jeho krále ‘Abdi-Aširtu uznal za nezávislé na Egyptu (do asi 1365). ‘Abdi-Aširta byl současníkem hlavně Amenófia III.

Egyptská diplomacie vyvinula velké úsilí o uzavření a udržení míru s Churrity. Teprve po sedmi nabídkách z egyptské strany, což mohlo trvat téměř celou Thutmoseovu vládu, se oženil mimo jiné s dcerou mitannského krále Artatamy jménem Mutemweja/Mutemwija, pravděpodobně matkou krále Amenófia III. (?); že by právě to bylo jméno churritské princezny, v pramenech uvedeno není.

Na základě spojenecké smlouvy, namířené proti Chetitům, přenechal Egypt Mitanni město Alalach/Alalchu, sídelní město Mukiše/dn. (Tell) Açana v TR (srov. 1441).

 

1426:

V Aššuru skončila vláda ensiho Enlil-násira II. (od 1431), nástupcem jeho syn Aššur-nérári/Aššur-nárárí II. (do 1420). Po něm seděl na Aššurově trůnu jeho syn Aššur-bél-nišéšu (do 1411). Jeho současníkem v Babylónu byl Karaindaš, s nímž Assyřan uzavřel jistou hraniční smlouvu, o níž bližšího nevíme nic. Ze zachovaného nápisu víme, že v době, kdy v regionu dominovali Mitannci, rozšířil městské hradby Aššuru až k břehu Tigridu vybudované jeho předkem/rubáu abí Puzur-Aššurem III., srov. rok 1491.  

 

c. 1420:

V Chattuši skončila vláda Arnuwandy I. (od 1440), nástupcem jeho syn Tudchalijaš III. (do 1400). Koncem jeho vlády, příp. začátkem vlády Chattušila II. se moc velkochetitské říše oslabila. Vasal v Jamchadu/Chalabu, dn. Aleppu (srov. 1441), jehož jméno neznáme, odpadl za Chattušila II. od Chetitů a uzavřel spojeneckou smlouvu opět s Mitanni. Po něm se vasalským státem Churritů stala také Kizzuwadna/Kizzuwatna. Arzawa obsadila „Dolní zemi“, dn. náhorní rovinu kolem Konye, až po města Tuwanuwa (Tyany) a Uda (Hydé). V této době mitanni kontrolovalo celou severní Syrii. 

Z jihu vyplenili nájezdníci město Kumanni (Kómána Kappad.), kde byl ctěn churritský nejvyšší bůh Tešup, Malatiji obsadil národ Išuwa a „Horní zemi“ chetitského soustátí (tj. pozd. jižní Pontos a Malou Armeni) obsadily kmeny Chajaša; bývají sdružovány moderně s východněji položeným ethnikem Azzi v konfederační uskupení Chajaša-Azzi, ale pravděpodobně šlo o oblast pod chajašskou nadvládou, o "provincii". Do kmenového území říše vpadli Kaškové a dokonce vyplenili a vypálili hlavní město Chattuša.

 

V hellénském světě podle starých kronikářských údajů roku 1423 v Argu po králi Danaovi (od 1473) vládne jeho syn Lynkeus (do 1382). Roku 1429 začal v Thébách vládnout Kadmos (srov. rok 1510), 1421 v Sikyónu po Epópeovi (od 1456) vládne Láomedón (do 1381).

Roku 1424 byla prý založena města Mélos, Pafos, Thasos, Kallistá (starší název pro o. Théru), údajně Foiníx „založil“ Bíthýnii - tehdy se země jmenovala Mariandýná podle jednoho z národů.

 

************************************************************

1419. - 1410.

 

1418:

Egyptský král Thutmose IV. táhl svého osmého roku proti Núbijcům. Ve Wawetu/Dolní Núbii byli beduíni armádou rozprášeni.

1417 zemřel mlád Džehutimes/Thutmose IV. (od 1425; jeho hrobka byla vyloupena již osmdesát let po smrti) a novým králem se stal jeho nejvýše dvanácti či patnáctiletý syn Nebmaatre Amenhetep/Amenhotep III., řec. Hóros (do 1379). V diplomatické korespondenci vedené akkadsky byl oslovován jako Nimmuria. Jeho dlouhá vláda patří mezi období největšího rozkvětu Egypta, tehdy nejbohatší země světa mezi Indií a Saharou, britskými ostrovy a Uralem. Amenhotep může být vedle Thutmoseho III. považován za nejmocnějšího vladaře na Nilu s rozsáhlými stavebními projekty, z nichž nebyly všechny dokončeny. Z vyšetření královy mumie v moderní době vyznělo, že byl velmi otylý, s tělem tvaru hruškovitého. Přitom za mlada o sobě dal zapsat, že běhal, jezdil s bojovým dvoukolákem a střílel z luku, zjevně pro zábavu, tedy že byl prvním sportsmanem dějin.  

Matkou krále byla Mutemwija/Mutemuja, zřejmě princezna z Mitanni. Chlapecký král Amenhotep III. se následujícího roku neobvykle oženil s Tij/Teje (též Tiji), dcerou „obyčejných“ (?) Egypťanů jménem Juja (nebo snad to bylo kníže ze syropalestinské oblasti či Núbie?) a jeho ženy jménem Čuja/Tjuju, obou rodičů v kněžských funkcích. Královskými dětmi byly dcery Sitamun, Henuttaneb, Nebetiah a Éset a Amenhotep IV. alias Achenaten, první z monotheistických panovníků dějin.

Tij nevynikala krásou ani zdravím, což zdědil její syn Achenaten, král jí byl však nesmírně oddán. Vedle Nefertete/Nefertiti/Nofretete n. Neferneferuaton a Hatšepsut je pokládána za velkou ženu Egypta: při oficiálních příležitostech byla první ženou zmiňovanou současně s královským manželem a ztvárňována ve stejné velikosti jako její královský manžel a s atributy dosud náležejícími jen panovníkům.

Všechny dcery se provdaly za svého otce s titulem „králova manželka“. Kromě toho byl ženat s jednou babylónskou (eg. „sangarskou“) princeznou a se dvěma mitanskými; Kilu-Chepa/Gilu-Cheba n. Kilu-Chepat, dcera Šuttarnova, a Tadu-Chepa/Tadu-Cheba, Tadu-Chepat, dcera Tušratova, Šuttarnova syna, jež přijela až v době svého ovdovění (sic) a vzala si Amenhotepa IV. Arzawský král Tarchundaradua do Memfidy rovněž poslal svou dceru, jejíž jméno neznáme, Amenemhetovi za manželku. 

Juja nebyl až tak tolik „prostý“, ale velitel jízdy bojových vozů a hlavní štolba egyptské armády a je možné, že byl i královým strýcem. Juja mohl mít ještě syna jménem Aj, tedy Tijova bratra, který později zdědil otcovy úřady a ještě později se sám stal králem (srov. rok 1362 a 1352). Nefertiti byla nevlastní dcerou Tije, nebo její netí, tedy dcerou Aje.

Mocní za Amenhotepa III.: Wezíry byli Ramose (Horní země, jinak též správce v Atonově chrámu), Aperela (Dolní Egypt, jinak též velekněz v Atonovu chrámu), Anen, králův švagr a druhý kněz po veleknězi v Atonově chrámu, Suti a Hor, stavitelé-dvojčata prvního Atonova chrámu, Amenhotep/Amenhetep, syn Hapův. Písařem Chernef a Nebamon, v jehož hrobce byly nalezeny obrazy z lovu ptáků společně s kočkou, správcem obilních špejcharů Chaemhet, správcem pivovaru bohyně Mút Chons-im-heb, arcičíšníkem Surere, Merejmose místokrálem v Kúši.

Amenhotep alias Huj, syn Hapua z Athriby, byl ze stejné rodiny jako Ramose a wezírem v Horní zemi po něm. Byl hlavním architektem a „velitelem královských prací“. Jeho výroky a sentence se staly světoznámé a po smrti byl uctíván za Ramesseovců jako král a pověst ho vedla jako moudrého královského písaře. Sentence byly přeloženy do řečtiny.

Wezírem Horní země za Amenhotepa II. byl Amenemopet/Amenemope, jehož bratr Sennefer byl starostou Théb (s velmi dobře zachovanou hrobkou) a Senneferova žena Sentnaj, Senetnaj/Sennaj byla královskou chůvou-vychovatelkou. Starší Senneferova dcera Muttuja si vzala Kenamona, Senneferova nástupce v Thébách (oba byli vrstevníky Amenhotepa III.), jiná dcera Mutnofer byla Amonovou zpěvačkou. Otcem Amenemopa a Sennefora byl Humaj, správce královského harému v Mennoferu a vychovatel královských synů (a proto tolik blízkých Amenhotepovi II.).

Společnost v Egyptě se za vlády Amenhetepa III. silně kosmopolitisovala. Země byla centrem celého civilisovaného světa východního Středomoří a v okolí panovníka luxusu. V náboženství došlo už za jeho otce k universalisaci. Héliopolský bůh Re-Harachte n. Re-Harachtej zvaný Aten, Kotouč, se proměnil v tvůrce a vládce všehomíra, každodenního vzniku a zániku. Král byl zbožtěn jako Sluneční bůh Aton ještě za života, titul Aton-čehen, Oslnivý sluneční kotouč. Povstalo klima příznivé diktátu monotheismu za jeho syna. Panovník se pokládal za živoucí obraz všech bohů a egyptský polytheismus se monotheisoval, „zeslunečtil“. Thébského hlavní boha Amona, „Skrytého“ spojili Egypťané s Reem a král se stal Amonovým synem. V jeho chrámu v Luxoru panovník, pozemská podoba Amonova, každoročně pořádal hieros gamos, svatý sňatek, s královnou-matkou, následovalo procesí.

Stavební činnost: Dynastie sídlila v Memfidě, ale v Thébách byla velmi aktivní; palác na západním břehu Théb Medínet Habu a posmrtný chrám, "pevnost pro věčnost až do nekonečnosti", severně od něho, největší svého druhu v zemi o rozloze zhruba padesáti fotbalových stadionů (38,5 ha, šířka 700 m, délka 550 metrů. V XIX. dynastii zničen zemětřesením a stavební činností např. již za Merneptaha.

Z velké části byl postaven z nepálených cihel, materiálu krátké životnosti. Pro ostatní materiál se dalším generacím stal snadným kamenolomem a památky z něho jsou po všech velkých světových museích. Od začátku třetího tisíciletí je systematicky prozkoumáván a opravován s cílem, aby kolonáda kolem roku 2020 opět stála v původní podobě.

Zbytkům zádušního chrámu se říká Memnonovy kolossy. Chrám totiž zmizel a zůstaly dvě sedící kolossální sochy a sedmnácti resp.osmnácti metrech výšky, o jejichž významu nikdo už nic nevěděl. Jméno vychází z hellénisované podoby egyptské lidové přezdívky královy Nimmuria. Hellénové si ho ztotožnili s rekem padlým jako spojenec Troianů před Íliem, jemuž byla matkou Éós, bohyně jitřních červánků. Po zemětřesení roku 27- jedna ze soch dostala trhliny a při úsvitu vydávala obří podoba sedícího Amenhetepa III. jakýsi zvuk, údajně nářek Éin nad ztrátou syna. Na úkaz se roku 130+ přišel podívat princeps Hadrianus s manželkou Vibií Sabinou. Poslední, kdo asi slyšel zpěv severního z kolosů, byl L. Septimius Severus: dal sochy totiž roku 199+ rekonstruovat a bylo po efektu, viz uvedené roky a v indexu s. v. sedm divů.

Velkochrám Amunův v Luxoru, Karnak (obojí východní Théby) byl zkrášlen asi čtyřiceti osmimetrovými královými kolossy a více než tisícovkou soch bohů v lidské či zvířecí podobě, mezi nimi v přirozené velikosti alabastrová socha hrocha a "lvokrokodýla", obě odjinud zatím neznámé. Gigantické dílo začal král stavět brzy po nástupu na trůn, snad už od třetího roku vlády, a stavěl komplex asi třicet let.

Král rád vztyčoval sochy lví bohyni Sechmet/Sachmet, která má v agendě války, ničící sílu slunce, ochranu krále, nemoci a epidemie, ale také jejich léčení (o lvích a kočičích kultech viz Bohové a jejich svátky). Prý to dělal, protože měl bolesti zubů a další zdravotní problémy.

1417 rozdělil král Rečenu-Syrii na dvě provincie pod guvernéry Penhutem a Chaemwasetem (synem Amenhotepa II.?; srov. roky 1450 a dále 1379), později v Osmnácté dynastii na vícero. Jejich správci byli vedle Egypťanů též lidé z lokálního prostředí Churrité, Kanaánci. Hranice říše v Syrii na Mitanni/Nacharinu neznáme, král však podle všeho kontroloval celé syrské pobřeží až po Ugarit a syrské vnitrozemí po Amurru a Damašek, severně od nich království Neja, Qatna a Nuchašše měly protektorátní smlouvy s Mitanni (na nápisu v Karnaku se Amenhotep ovšem chlubil, že zajal lidi až z Karchemiše, Chatti a Chalapu/Aleppa).  

1416 uchována informace o velkém lovu na „divoké krávy“ ve Wádí Qená/Qiná v Horním Egyptě. Král jel na koni a za ním pěšky celé vojsko. Na 170 zvířat obklopila expedice jakýmsi valem a král prvního dne ulovil 56, dohromady nejméně 75. Po deseti letech už v celém okolí neexistovala možnost lovu: všechna lovná zvěř, lvi atd., byla vyhubena. Na jednom ze skarabeů se král chlubil, že za prvních deset let své vlády ulovil 102 lvy. 

1413 první polní tažení Amenhotepa III. do Núbie zhruba ke 4. kataraktu čili ve zděděných říšských hranicích. Překvapí, že na zachovaném nápisu z Búbasty se božské veličenstvo chlubí kořistí několika černochů, 113 dobytků a jedenácti oslů. Velitelem Kúše za Amenhotepa III. byl Amenhotep a po něm Merimose, který potlačil vzpouru kmene Ibhetů: podle stély nalezené v Semně zajal 740 černochů.

 

1411 V Aššuru skončila vláda Aššur-bél-nišéšua (od 1420). Novým králem jeho bratr Aššur-rîm-nišéšu [-rêm-] (panoval do 1403). Zanechal po sobě nápis, v němž dává na vědomí, že od základů obnovil hradby stavěné svými předky Kikkiou, Ikúnem, Šarru-kénem I., Puzur-Aššurem II. a Aššur-nérárim I. 

c. 1410 V Babylónu skončila vláda Kara-indaše (viz rok 1594), který jako první ze své kassitské dynastie udržoval kontakty s egyptským panovníkem (asi Thutmosem IV.). Měl též mírovou smlouvu s Aššur-bél-nišéšuem, viz rok 1426, zjevně tedy patřil do protichurritské koalice. Králem po něm byl Kurigalzu/Kuri-galzu I., syn pravděpodobně krátce vládnoucího Kadašman-Charbeho I. (viz tamtéž; vládl do asi 1390). Bývá mu přičítáno založení a stavba Dúr Kurigalzu/dn. 'Aqarqúf poblíž Baghdádu, největšího z díla uchovaných po Kassitech. Pravděpodobně však patří událost i činy válečné spíše jeho jmenovce Kurigalzovi II., viz rok 1337.

c. 1410 V Mitanni po Artatamovi I. (od c. 1450) vládne jeho syn Šuttarna II. (do c. 1390).   

 

************************************************************

1409. - 1400.

 

1408:

V Egyptě v desátém roce své vlády se Amenhotep III. po velké korespondenci s králem Mitanni Šuttarnou oženil s jeho sestrou (popř. jednou z jeho dvou dcer) jménem Giluchepa/Kelu-Chepa, Kilu-Chepat. S churritskou princeznou dorazil na dvůr v Memfidě doprovod 317 děvčat z Mitanni, jak uvádí jeden skarabeus, jistě pro Egypťany z králova okolí velká pozoruhodnost. Amenhotep se později mezinárodně-politicky oženil ještě se sestrou Kadašman-Enlila Babylónského (jenom zlata poslal do Meziříčí za ni půl tuny) a ještě později s dcerou krále Arzawy Tarchundaradua, jejíž jméno neznáme. Hlavní manželce Tiji dal v jejím rodném městě jménem Džarucha, lokalisaci neznáme, postavit jezero dokončené jedenáctého roku jeho vlády. 

 

1403 V Aššuru skončila vláda Aššur-rîm/rêm-nišéšua (od 1411), nástupcem jeho syn Aššur-nádin-achché II. (do 1393), jehož jméno s titulem "knížete Aššurova/ensi Aššur" je doloženo nápisně.

 

c. 1400 V Chattuši po Tudchalijovi III. (od 1420) vládne jeho bratr Chattušiliš II. (do 1370). Porazil Kašky a národy konfederace Azzi-Chajaša, viz rok 1420; král Chajašů Marijaš se stal chetitským vasalem a dostal do manželství chetitskou princeznu (pro vzpouru však posléze popraven). Vedl války s Arzawou (Tuwanuwa opět chetitská?). Jeho vláda přinesla renesanci chetitské moci, nicméně v moderní historiografii panují pochybnosti o Chattušilově existenci. Po Tudchalijovi podle těchto pohledů vládl hned jeho syn Šuppiluliumaš a Chattušiliš byl jeho strýcem, který neseděl na trůnu. 

 

c. 1400 V Ugaritu (srov. rok 1793, 1760 a 1600) vládne jako vasal egyptského Slunečního boha dynasta Ammištamru I. (do asi 1360; z ugaritských dějin není pevných dat). Kdy se kanaánský stát dostal pod egyptský protektorát, známo není, snad ještě v době první dynastie babylónské. V amárnské éře až do svého zániku c. 1185, srov. rok 1191, patřil Ugarit mezi největší a nejvýstavnější města Levanty, kde se usazovali obchodníci a řemeslníci z celého východního Středomoří a Mesopotamie. V éře chetitské expanse však musel ugaritský panovník poslouchat příkazy z Chattuše, viz rok 1370. 

Uctívány vedle domácích kulty egyptské, churritské, kassitské ptačího boha Šuqamuny a jeho ženy Šumalie, móabský Chemoš/ugar. Kammut, řec. Chamós. Obyvatelstvo za hradbami čítalo c. osm tisíc lidí, královský palác měl v přízemí na devadesát místností a osm vstupních schodišť. Největší "občanský" palác měl jistý dvořan Rap'anu (vysoký funkcionář dvora za posledních čtyř králů) s více než třiceti místnostmi v přízemí. Domy disponovaly knihovnami, koupelnami a kanalisací. Nejvyšší místa města byla vyhrazena chrámu Daganově a Ba'alově, mezi nimi stály ubikace kněží. Viz dále rok 1370. 

 

V Palaistíně/Kanaánu prvního dne 11. měsíce 1409 (od druhé poloviny roku 1409 do začátku února 1408) nové zjevení israélského vůdce Mošeho, řec. Móýséa. Po „svaté válce“ israélských kmenů byli Seon, dynasta země Amorejů, a král Bašánu jménem Oq, poraženi před svým sídelním městem Edrej, mrtvi: Předjordání bylo Židy po čtyřiceti letech odchodu z Egypta (?) obsazeno, viz rok 1448.

c. 1400:

V jednom z údolí Móabu poblíž neznámé lokality Bét-Peor/řec. Oikos Fogór u Gai byl pohřben vůdce Israélitů Móše, řec. Móýsés (narozen asi 1520). Nástupcem ještě za svého života jmenoval svého důvěrníka jménem Hošea, syna Nunova z klanu Efraim/řec. Óseás, Ósie n. Ausés. Říkal mu však Jehóšua, zkráceně Jóšua n. Jósua, a to mu zůstalo (řec. Iésús tú Naué, č. Jozue, jako arab. prorok Júša' ibn Nún; vůdcem do asi 1380). Dal obřezat kamennými noži všechny muže israélských klanů, neboť to nikdo mezi nimi mimo území Egypta nečinil; v té době zřejmě také již nežil nikdo z těch, kteří před čtyřiceti roky z Egypta odešli (srov. rok 1448).

Jóšua překročil řeku Jordán, a pokusil se zmocnit kanaánského města Aj/Ha'Aj, řec. Gai, lat. Ahi. Tři tisíce nájezdníků bylo Kanaánci odraženo a 36 jich zabito. Napodruhé s desateronásobnými silami to Israélitům vyšlo. Vylákali fingovaným útěkem Kanaánce do pouště, ze zálohy se zmocnili města a při návratu oklamané porazili. Invasoři Aj vypálili, povraždili dvanáct tisíc lidí, veškeré jeho obyvatelstvo, krále města Jóšua oběsil; tak dopadla všechna města během Jóšuovy invase.

Padlo Jeríchó, které navěky proklel (viz zde níže a pak až rok 876 za vlády krále Achaba). Porazil pět amorejských knížat, mezi nimi také vládce v Jerúsalému jménem Adoní-Sedeq/Adoní-Zedeq, řec. Adónibedzek, lat. Adonisedec. Obsadil a vyvraždil Chebrón/Hebron, Lachiš a Libna, řec. Lebna. Svůj trvalý tábor měl v Galgale (Gilgal) u Jordánu. Na říčce Merom později porazil další skupiny Amoritů a Kanaánců, dobyl a vypálil Azór.

V časech Jóšuových Israélité obsadili území 31 knížat a země byla rozdělena mezi jednotlivé israélitské kmeny. Jóšua dal mimo jiné z Egypta přinést kosti Josefovi a pohřbít je v Sichemu/Šekemu (Josef měl zemřít roku 1812, viz rok 1880). Ve starozákonní kronice Jóšuových skutků je zmínka o zatmění slunce. Částečných bylo v letech 1400-1380 několik, ale první úplné až 30. října 1207, a to bývá dáváno do souvislosti s palestinským tažením egyptského krále Merneptaha (dle chronologie CSD viz rok 1233). Biblická Kniha Jozue ovšem o žádném Merneptahovi nehovoří, koneckonců oba muže od sebe dělí s velkou pravděpodobností téměř dvě staletí.

Oproti biblické tradici nebyla města této doby ještě silně opevňována a invase židovských beduínů měla spíše charakter postupné beduínské infiltrace. O Jeríchu a podobných lokalitách se archeologové domnívají, že to byly spíše neohrazené městyse či vsi a jak povstal biblický mýthos o rozvalení hradeb Jerícha/řec. Hieríchó chozením kolem hradeb a troubením na sedmero trub, známo není.

Před „dobytím“ Palaistíny židovskými kmeny zde byly státní útvary Hetejů, Amorejů, Kanaánů, Ferezejů, Hevejů a Jebuzejů, kteří žili v okolí Jebuse, pozd. Jerúsaléma, a město bylo jejich sídelním. Peleštové/Filištínové/Filistínové, od nichž asi slovo Palaistíné/Palestina pochází (židovský historik Iósépos/Josef mluví vždy o Palaistínoi, Filistínové, "Palestinci"), později žili v pěti konfederovaných knížectvích gazánském, azotském/ašdodském, askalonském, gatském a askalonském (srov. rok 1200, 1191 a 735).

Jóšuovi se podrobili Hevejští s městy Gabaón, Kefíra, Beerót a Kirjat-je(h)arím. Slovo Gabaón, Gibeón či Agabón (dn. al-Džib sz. od Jerúsaléma) může pocházet z „Asty Achaiwón“, Město Achájů. Židé město nikdy nezničil a Jóšuova smlouva byla dodržována. Byla proslulá svým rybníkem, obsadil ji Šišak, zničena Nabû-kudurrí-usurem, osídlení bez hradeb však pokračovalo dál. Heveové-Chivové byli možná Achájové zpoza moře a podrobená města tvořila achajskou tetrapoli.

Za povšimnutí stojí možná vztahy mezi Acháji a Židy, ovšem v tomto časovém sledu nesedí data (srov. pád Ília roku 1184). Obě ethnické skupiny se mohly poznat v Deltě či na Faru před pozd. Alexandrií, který byl centrem krétského a mykénského obchodu s Egyptem. Židé do Delty přišli s Hyksy. Meneláos ze Sparty měl později tradiční vazby na Askalón a palaistínské pobřeží (nepřímý Meneláův předek, Pelopův bratr Askalos, založil prý As/škalón).

V lokalitě Urusalim, pozdějším Jerúsalému, v průběhu 14. st. (c. 1350) je známo i jedno mimobiblické polosemitské jméno: ‘Abdi-Chepa/Abdi-Cheba n. Chepat/Chebat, "Chepin otrok", vztahující se k velké churritské bohyni, manželce Teššupově, což nemusí mít žádný údaj o potentátově etnicitě. Žádal několikrát písemně (amarnský archiv) egyptského krále o pomoc proti Kanaáncům, nomádům Šasú, viz rok 1448, a těm, jimž Egypťané říkali Apiru/‘Apiru od amorejského Chapiru, jak označovali nomády, uprchlíky, bandity, outsidery. Jakou dostal odpověď z Egypta, nevíme; srov. rok 1895 a 1400.

Byl vysloven názor, že slovo Chapiru, později označení vojenské aristokracie v Palaistíně, je příbuzné se slovem Hebrej, snad jeho původem. Urusalim povstal jako hrazené sídlo kolem roku 1800 a dynasta ‘Abdi-Chepa vládl kraji zhruba v rozsahu mnohem pozdějšího kmenového území Júdy/Iúdaie. Město později chátralo, vlastně se podle archeologů změnilo v neohrazenou osadu kanaánských Jebuzitů, až obsadil biblický Dávíd, král Židů, viz rok 1005. 

Podle archeologických nálezů obilných zrn novověcí historici kladou "dobytí" Jerícha do c. 1320 či 1315, nejpozději do éry mořských národu c. 1200. Před odchodem Židů z Egypta zavládla prý tma v zemi. Pokud se výbuch Théry klade do doby kolem roku 1360, po čtyřiceti letech na poušti se badatelé dostávají k uvedenému datu dobytí Jericha. Viz rok 1448.

 

Podle starších tradičních chronografických údajů prý roku 1405 po zemřelém vůdci Gothoniélovi/Othoniélovi ovládli Židy na dobu osmnácti let „cizinci“, král Móabitů Eglón. Eglóna zavraždil v Jeríchó lstivě Ehúd/Aód z klanu Benjamín a Móabité byli pobiti či vyhnáni z Kanaánu. Ehúd se stal druhým ze čtrnácti soudců a osmdesát roků žila země v míru (srov. 1325).

 

Podle izraelských archeologů (Israel Finkelstein) je biblická velikost Jerúsaléma a Júdy přehnaná a hebrejské kmeny se na území Kanaánu usazovaly zřejmě po generace postupně, nikoli válkou, a státnost v městských osídleních od Kanaánců přebírali. Zda se Hebrejci sídlíci v kopcích severní Samareje významně podíleli na konci kanaánských státečků na pobřeží v 10. století, nelze potvrdit.

 

c. 1400:

V Knóssu byl znovu zničen mínójský palác, nejpozději do 1380 - 1375, srov. roky 1700, 1600, 1500 a 1450. Zda se tak stalo rukou lidskou nebo přírodním živlem, známo není. Na ostrovu nedošlo k žádné kolonisaci, nová osídlení nedoložena. Začátek pozdněmínojské doby III. a pozdněhelladské III. Po roku 1400 se rozšířil po egejských ostrovech včetně Kréty definitivně mykénský vliv, srov. rok 1450. Mykénská civilisace podědila z mínójské, co mohla, jádro moci se na příští dvě staletí přeneslo z ostrovů do mateřské Hellady, viz rok 1300. Zničení a obnovení paláce v Mykénách. Mykénské zboží se rozšířilo do Syrie, Palaistíny a Egypta (al-Amarna). V rozmezí let 1400 až 1100 se z Égeidy dováželo do Egypta víno. Achájové na pevnině viz dále 1300.

Ve 14. století nahradilo na Krétě lineární písmo B staré A, což ukazuje na nové obyvatelstvo, které "A" nerozumnělo, viz rok 1450. Kultury krétská a mykénsko-achájská postupně splynuly. Lineární písmo B rozluštili roku 1952 Britové Michael Ventris a John Chadwick.

V Argolidě se etablovali élidští Pelopovci a stát s residenčním sídlem v Mykénách byl na dlouho nejsilnější v Helladě. Pelopovci (potomci migrujícího Pelopa, krále v élidské Píse, syna Tantalova z Frygie n. Lýdie) zbavili moci Perseovce vládnoucí z Tírynthu, potomky Persea s Aithiopkou/černoškou (?), Andromedou, do jejichž rodu patřil též Héráklés (jeho matka Alkméné byla dcerou Élektryónovou, syna Perseova).

Argos podporoval thébskou emigraci Oidipova syna Polyneika a jeho pokus o návrat ve válce s bratrem Eteokleem/"Sedm proti Thébám/Hepta epi Thébás", viz rok 1233. Když dospěli synové oněch padlých šesti Argívských, vytáhli o deset let později pomstít své otce. Epigoni Théby dobyli kolem t. r. (nebo později?) a vyvrátili (palác Kadmeie nebyl obnoven, jeho místo na thébské agoře zůstalo prázdné a v Homérově katalogu lodí Thébané chybějí, srov. rok 1450). Thébané zjevně (přesněji: zprostředkovaně přes mýthy) patřili k rivalům Peloponnésanů od dob nejdávnějších a v mykénské éře patřili k jednomu z center Hellady. 

Vedle Argu a Élidy byl v této době velmi silný Pylos (sídelní město neznáme), Théby a Attika. Ve Spartě vládli jako v Mykénách Pelopovci, Acháia a Arkadie byla populačně slabá. Podle starých nižších tradičních údajů měla roku 1408 být Sísyfem založena Efyrá, pozdější Korinthos. Roku 1407 unesl prý Kadmos Harmonii. 1405 prý na Krétě začal vládnout syn Európin Mínós. Téhož roku byla prý v Kilikii založena Kadmeia a Sídé.