1599-1500

1599. - 1590.

 

1594:

Chetitský „velký král“ Muršiliš I. vede v koalici s Kassity, viz rok 1620, válku proti Babylónu. Předtím byl úspěšný v Syrii, když dobyl Jamchad, Chalab/Aleppo a Mari, srov. rok 1620. Muršiliš dobyl a dokonale vyraboval Babylón a poslední král I. babylónské dynastie zvané amorejské či chammurapské (od 1894) Samsuditana zřejmě padl v boji (vládl od roku 1626). Proč do Babylónu neumístili Chetité garnison a guvernéra, známo není: pravděpodobně bylo bleskové tažení Muršilovo spojeneckým závazkem za pomoc Kassitů proti silným Churritům ohrožujícím Chetity v Anatolii.  

V téměř liduprázdném městě se začali usazovat Kassité/Kaššu. Původem horský národ ze Zágrosu byl sousedem Gutiů a Lullubů. Jejich prvním vladařem v Babylónu byl Agum II. alias Agu-kakrime, syn Urzigurumaše. Krátce nato Kassité dobyli a obsadili celou Babylónii a dali zemi na několik staletí nové jméno Karanduniaš/Karduniaš (souvisí s "kár-duniaš", pevnost boha jménem Duniaš?). Kassitská dynastie vládla Babylónu a zemi do 1156, v Mesopotamii od roku 1732 (srov. tam, resp. 1742), podle babylónských kronik celkem řada panovníků vládnoucích 576 let. Konec amorejské (Amurru) dynastie je v nízké chronologii kladen do roku 1533 nebo 1531, podle vysoké do 1651.

V řadě kassitských vládců, bukášum (viz 1742), bývá někdy první v jejich řadě Gandaš, který se měl nazývat „králem Babylónu“, datován až do roku 1594, Agum II. do doby kolem 1500. Nástupnictví Aguma II. (předky viz 1742) bez ohledu na to, zda se stal králem v Babylónu roku 1594 nebo c. 1500: Agum II., jeho syn Burna-Buriaš I. (současník Puzur-Aššura III. a jeho syna Enlil-násira I.), následoval [neznámý král: Burnaburiašův bratr?], Kaštiliaš III, syn Burnaburiašův, Ulam-Buriaš (bratr Kaštiliův), Agum III., syn Kaštiliaše III. (kolem 1450), [neznámý král], Kadašman-Charbe I. (současník Aššur-néráriho II.), Kara-indaš a Kurigalzu/Kuri-galzu I., syn Kadašman-Charbeho I. (viz dále 1410).

Jiné řazení po Agovi III.: Kara-indaš (současník Aššur-bél-níšéšu, c. 1420), Kadašman-Charbe I., jeho syn, Kuri-galzu I., syn Kadašman-Charbeho I. • Kassit. "kadašman" odpovídá akkad. tukultu/důvěra, sumerogram GIŠKIM.

 

1591:

V Aššuru zemřel ensi Bazáj/Bazája (od 1619) a na trůn se dostal Lulláj, podle assyrské kroniky „syn nikoho“, tedy usurpátor (do 1585).

 

1590:

V Chattuši se spikli manžel královy sestry Charapšily a Muršilův arcičíšník/nosič číše Chantiliš se svým zetěm Zidantou a krále Muršila I. zavraždili (vládl od c. 1620). Jím skončila stará chetitská dynastie (od c. 1650), důvod palácové konjurace neznáme. Chantiliš I. vládl do c. 1560. Zdědil válku s Churrity. Boje probíhaly v prostoru mezi Karchemiší/Karkemiší a Malatií a Churrité měli navrch: dokonce zajali královnu Charapšilu se syny a internovali je v Šugziji, asi kdesi v Tauru.

Na severu říše dobyli Kaskové (Gasgové) v pohraničním území mezi pozdějším Pontem a Paflagonií „svaté město“ Nerik, které pak zůstalo pět set let neobydlené. Kaskové (Kaska, Kaška) žili na východu Paflagonie a v Pontu a touto akcí se poprvé objevují v chetitských a psaných dějinách. Chetitové se nikdy nedokázali na severní hranici své říše prosadit a boj s nájezdníky omezovali na větší či menší odvetné údery. 

 

V pozdější Helladě v Sikyónu roku 1591 po Orthopoliovi (od 1654) vládl Marathónios (do 1561). Jeho současníkem byl Kekrops Difyés (?).

 

************************************************************

1589. - 1580.

 

80. léta 16. st.:

Po oslabení babylónské moci vzniklo na severu Mesopotamie východně od Eufrátu v povodí řek Balích a Chábúr království Churritů Maitani, později Mitanni (churr. Churruche, egypt. Nacharina, akkad. Mitanni nebo Chanigalbat) s hlavním městem Waššuganni/Waššukanni (snad dn. Tell Fachárijjá či Fecheríje u Rás al-‘Ain al-Chábúr, ass. Réš-éni, hellénist. Résainá v Mygdonii, byz. Theodósiopolis; srov. také rok 3500 a Hamukar).

Království bylo konfederací churritských knížat: Chanigalbat (s kmenovým územím kolem Nisiby), Aštata (země na západním břehu Eufrátu naproti soutoku s Balíchem), Alše či Alzia (kopcovitý kraj na jihu horního toku Eufrátu, jižně od Antitauru, hellénistická Soféné). O šíření churritského živlu Syrií srov. rok 1546. 

Prvním králem Mitanni, jehož jméno známe, byl Kirta, otec Šuttarnův (vládl do c. 1550). Království trvalo do roku 1300, resp. 1270.

 

1585:

V Aššuru zemřel ensi-usurpátor Lulláj (od 1591). K moci se dostal Bazájův syn Kidin-Ninua či Šú-Ninúa (vládl do 1571).

 

c. 1580:

V Elamu po Tatovi (od c. 1600) králem Atta-werra-chalki (do 1570). Jeho sukkalem v Súsách zůstal Temti-agun II. (srov. 1605). Opět není doložen místokrál/sukkal Elamu a Simaški a nic bližšího o této době rovněž není známo.

 

c. 1580:

V Jamchadu (Halab/Aleppo) po Šarraelovi (od c. 1620?) vládl jeho syn Abbael II. (do c. 1560).

Syrie, státní útvary začátkem 16. st.:

Ugarit dn. Rás Šamra, jeho přístav se jmenoval Ma´hadu/"přístav"; srov. o kanaánském státu rok 1793, 1600 a 1400

Danuna severní soused Ugaritu do 15. st.; oblast dn. turecké provincie Hatay kolem Alexandrettského zálivu (Iskenderun)

Mukiš na Unqi či Umqi, dn. planina kolem jezera ´Amíq severně od Orontu (arab. Nahr al-Así). V 15. st. churritské království sahalo až k moři a sousedilo s Ugaritem, Ama´u a Nejou. Sídelním městem byla Alalach, které spadalo pod kontrolu Jamchadu. První zmínka o Mukiši je z éry Ur III, kdy mu vládl jistý Gababa; srov. rok 2113sqq. 

Neja zřejmě na východním břehu Orontu kolem Apameie, arab. Qala‘at al-Madhíq; kraj byl proslulý slony stejně jako okolí Alalachu.

Nacharina východně od Orontu k Eufrátu.

Tunip jižně od Mukiše a západně od Orontu.

Amurru na jižním syrském pobřeží s asi dn. severním Libanonem. Sídelní město není známo, přístavy království byly Simyra a Irqata.

Amqa na pobřeží jižně od Amurru, dn. severní Libanon

Nuchašše, pozd. La´aš sousedilo s Nejou a Qatnou. V 8. st. spojil král ZKR La´aš s Hamatem/Chamatem, dn. Hamá v SYR. Město N. nebylo dosud nalezeno.

Barga/Parga království mezi Hamatem a Aleppem, sousedící s Nuchašše.

Qatna, Qode dn. al-Mišrifé, Tell Mišrifé asi 20 km sv. od Homsu, SYR. Výkopy od roku 1999 v paláci, ve středu města o ploše jednoho sta hektarů, vynesly na světlo část archivu dosud neznámého vladaře z doby kolem roku 1400 nebo kolem či po roku 1360 jménem Idanda. Písemnosti na hliněných tabulkách jsou psány akkadským dialektem se silnými churritskými rysy (viz dále rok 1360). Královský palác patřil nepochybně mezi nejrozsáhlejší světské stavby své doby. Město leželo na hlavní trase oslích karavan z jižní Syrie a Palestíny a z Palmýry (viz předtím 1810 a 1793).

Qadeš, Qizza, Kinza dn. Tell Nebi Mend (Kadeš; nezaměňovat s biblickým pouštním krajem a městem v okolí Petry při edomských hranicích, dnes Wádí Músa)

Upi, Ube, Api oasové království se sídlem v Tamasqu (eg.), Damašku. Ve 2. tisíciletí většinu obyvatelstva tvořili Churrité.

 

V Helladě roku 1587 byl údajně založen Epidauros a v Argu po Kriasovi (od 1640) kraloval Forbás, současník Kekropa Difya (do 1551). Podle Parského mramoru roku 1581 se stal králem v Athénách Kekrops (viz 1555).

 

************************************************************

1579. - 1570.

 

1577:

V Egyptě padl ve válce s Aaweserrem Apopim/Apófiem I. (XV. dynastie) král XVII. dynastie Seqenienre II. Taa/Tao II. (doba vlády neznámá, viz rok 1608; v jeho existenci se pochybuje). Jeho nástupcem se stal Hor Chaj-her-nesetef/Neferhabtowej/Sedžefatowej Wadžcheperre Kamose/Kamesiu (do 1570); o jeho původu viz rok 1600.

1575 sahala moc Hyksů (XV. dynastie) po Kúsai/lat. Cusae, dn. al-Qusaja, ve střední části země a v Thébaidě jižně od Elefantíny vládli již Kúšité. Zřejmě mezi jednotlivými říšemi vládl mír, ale Kamose se rozhodl skoncovat s vládou Asiatů. V tomto roce vypukla nová válka Egypťanů s Hyksy, kteří byli pozvolna zatlačeni až do Delty. Král Kamose, poslední panovník XVII. dynastie thébské (od c. 1650), byl později se svými předchůdci Taem I. a II. označován za „Osvoboditele Egypta“.

Apopi napsal údajně do Kúše králi, aby mu jednak vytkl, že ho neinformoval o nástupu na trůn a také se podivil, že ho nezajímá, co podniká Kamose. "Asiat" vyzval Núbijce, aby se s armádou vypravil na sever a zmocnil se země, kterou nikdo právě nechrání: po vítězství nad Egypťany si je mezi sebe rozdělí. Je to asi první doklad koalice na imperiální dělení světa, srov. dohodu o rozdělení ptolemaiovské říše mezi Seleukovce a Antigonovce roku 202.

Kamoseho armáda doprovázená flotilou zaútočila na jižní posice Hyksů a žoldnéřští Medžajové, rodem Núbijci, dobyli a vyvrátili Neferusi/dn. asi u al-Ašmunajn. Hykskému garnisonu velel Teti, syn Pepiho, pravděpodobně lokální egyptský velmož ve službách cizinců. Podle velkohubého nápisu dochovaného na stéle dorazila Kamoseova armáda až k Avaridě. Z ničeho z pramenů však nelze usuzovat, že by Kamoseovo tažení na sever nějak vážně ohrozilo panství Hyksů nad Deltou.   

C. 1570 Kamose zemřel (na trůnu v Thébách od 1577), okolnosti neznáme, a králem se stal jeho bratr Nebpechtejre Ahmose I., řec. Amósis (gen.: Amósea; vládl do 1546). O regentství Ahhotepy/Ahhotpe a otcovství Kamoseho viz pod Seqenienre Tao; srov. rok 1600. Ahmoseovou hlavní manželkou byla Ahmose Nefertirej, možná dcera Kamoseova, popř. králova sestra.

Pokračoval ve válkách s Hyksy (viz 1567), které jsou popsány na karierním nápisu z Nechebu/dn. al-Kábu na jihu pořízeného jistým vojákem Ahmosem, jehož otcem byl Baba/Bibi a matkou Ibana, zřejmě významná žena, neboť Ahmose klade její jméno za své dříve než otcovo (válčil i za pozdějších králů v Syrii a Núbii a z Avaridy si přivedl domů jako podíl na kořisti jednoho muže a tři ženy, viz rok 1567.

O dataci výbuchu sopky na Théře a souvislostí s Ahmoseovou vládou viz rok 1700. • Jména dalších panovníků XVII. dynastie viz v přílohách s. v. Dynastové viiii. 

Kolem roku 1570 rovněž zemřel v XV. dynastii král Apófis I. (od c. 1615). Nástupcem v Deltě se stal Akenenre Apopi/Apófis II. (o možnosti jen jednoho krále řec. jménem Apófis/Afófis viz zde výše). Vládl krátce zřejmě jen ve východní části Delty, restauroval chrám v Búbastidě. Viz dále 1567, kde konec XV. dynastie.

Někdy v této době mizí ze světa v osobě krále Nebchepešre Apopiho/Apófia III. (konec kolem 1567) také vládcové XVI. dynastie (od 1674, jména viz tam a v seznamu dynastů viiii.).

 

1571:

V Aššuru zemřel Šú-Ninua či Kidin-Ninua (od 1585), králem jeho syn Šarmá-Adad II. (do 1568).

c. 1570:

V Přímoří zemřel král Gulkišar (od c. 1625), jeho nástupcem Pešgal-daramaš či pouze Pešgal (vládl prý 50 let do c. 1520).

V Babylónu ve 24. roce své vlády dopravil zpět do města král Agum II. sochy Marduka a Sarpanítum, které 1594 odvlekli Chetité a nechali je v Chaně.

V Elamu po Atta-werra-chalkim (od c. 1580) vládl Pala-iššan (do c. 1545). Vedle Siwe-palar-chuppaka byl jediným z panovníků dynastie Eparti, který do Sús přinesl kořist ze zemí východně od Elamu (v dn. IR). Místokrálem/sukkal Elamu a Simaški byl pravděpodobně jeho bratr Lankuku, sukkalem v Súsách asi králův syn Kuku-sanit. Brzy však zemřel a na jeho místo přišel Kuk-kirwaš, syn Lankukův. Pala-iššan obnovil se synovcem Kuk-kirwašem v zemi řád a v očích dalších elamských generací zůstal jedním z největších vládců dynastie Eparti.

 

V Helladě prý roku 1577 začal v Thessálii kralovat jako první z vládců Haimón. Roku 1575 prý obsadil Forbás Argívský Rhodos a 1573 prý Héráklés porazil v boji Antáia.

 

************************************************************

1569. - 1560.

 

1567:

V Egyptě v XV. dynastii po Apófiovi II. (od 1570) krátce (?) vládl v Avaridě Aasehre Chamudi (řec. Archlés či Assis; podle Manethóna/Iós. Fláv. měl vládnout 49 roků a 2 měsíce). Jím skončila XV. a současně v této době také XVI. dynastie, dvě asijské větve rozlišováné na Velké a Malé Hyksy (obě od 1674, srov. rok 1577).

Thébský král Ahmose I. ze XVII. dynastie oblehl se 480 tisíci muži (??) Memfidu a Avaridu. Dojednal s vůdci Asiatů odchod ze země a Hyksové odtáhli do Palaistíny; údajně to bylo 240 tisíc lidí a prý pak, tvrdil Iósépos Flávios, založili Jerúsalém. Vyklizením Avaridy začíná slavná éra XVIII. dynastie (do 1320) a také období nové říše (do 1320).

Ahmose Avaridu obléhal pravděpodobně několik roků, pod městem několikrát bojováno a zmocnil se ho až při čtvrtém útoku, tedy nejdříve asi roku 1563, jak vyplývá z životopisu Ahmoseho, syna Abany/Ebany, vysokého královského důstojníka a velitele loďstva. Pravděpodobně zároveň, nebo pouze roku 1566, kdy obléhání Avaridy král přerušil, vedl na jihu válku s Núbií (Kúš) a jejím králem pohrdlivě jmenovaným Aata („Núbijec“) a po jeho porážce s rebelujícím Tetianem ("muž z Tetiho klanu"?), zřejmě jedním z nástupců Nedžehových (?, srov. 1655). Tetiana Egypťané porazili a zabili.

Dolní Núbie byla opět obsazena za druhou peřej (Chent-hen-nefer), sto mil jižně od obnoveného Buhenu (dn. Wádí Halfa v Súdánu) a na ostrově Sai byl postaven chrám. Egyptské pevnosti v kraji kolem Buhenu byly rovněž obnoveny a místokrálem egyptské Kúše podléhající přímo vládci v Thébách/sa-nisut-n-kuš, nově zřízeným úřadem, se stal Ahmose Si-Tajit z Théb, později, za vlády Amenófia I. jeho syn Turo (dř.: Čuroj/Tjuroy), guvernér v Buhenu. Residenčním městem egyptské Núbie (Wawat & Kúš) byla Mi´am, dn. Aníba, 140 mil jižně od prvního kataraktu. Potomky egyptských místokrálů v Núbii/Kúš mohli být o devět staletí později panovníci Dvacáté páté dynastie (?), srov. rok 730. 

Ahmose nenechal Hyksy na pokoji a vypravil se za nimi. Roku 1557 (?) po šestiletém obléhání dobyli Egypťané v jižní Palaistíně pevnost Hyksů Šaruhén, možná dn. Tell al-Fár'ah u Be'er ševy v IL. Hyksové zmizeli z dějin, byli jaksi „vylikvidováni“ z paměti. Nikde v pramenech nelze nalézt, že by byli vyhlazeni, spíše se rozprchli. Asijský element nepochybně v Deltě existoval dál. Je pozoruhodné, že namísto pastevců/poimenes se v hellénismu a v éře císařské říkalo nezkrotným obyvatelům Delty řecky búkoloi, vlastně jiným slovem pro pastevce, srov. roky 404- a 172+. • Událost lze zařadit do 15. roku Ahmoseovy vlády, tj. do 1556, nebo až do 1549).

Jinak vedl Ahmose I. klidnou královládu. Obchodní vztahy Egypta s Levantou byly obnoveny, přes Levantu (Byblos?) dorazily na Nil mínojské výrobky, stavební činnost četná; král byl též posledním ze stavitelů pyramid. Do vlády hodně mluvily ženy: králova babička Tetišeri, matka Ahhotpe/Ahhotep I. s titulem n. přízviskem „paní z Haunebut“ (výklad, že by byla z Kyklad a tedy „Mínójka“, není obecně přijímán) a jeho manželka (a sestra?) Ahmose Nefertirej/Nefertari se synem Ahmoseanch, řec. Amenófis. Ahhotep měla jméno po měsíčním bohu Ah/Jah, jehož kultovní středisko není známo. Ahmose pořídil své manželce úřad „druhého Ammónova kněze“.

Moc boha Amun-Re/řec. Ammón sahala zase po celém Egyptě a byla soustředěna v rukách jeho kléru v Thébách. Reova církev zesílila a v této době je spatřován začátek pozdějších hlubokých kultovních rozbrojů Egypta.

Ahmose I. reorganisoval říšskou administrativu. Opět kladl důraz na správu nomů/nomarchii a stát měl dva wezíry s oddělenými financemi jako za časů střední říše. Wezíry/čati za XVIII. dynastie byli na severu Neferweben, Ptahmose (za Amenhotpea III.), Ptahhotep, Thutmose, Amenhotep, Aperel, Paramessu/Pramesse, Setchej. Na jihu: Tetinefer, Ijemhetep/Imhotep, Aacheperreseneb, Hepuseneb, Ahmose, Amun-user/Useramun, Rechmire, Amunemipat, Senej, Hepu, Ptahmose (za Thutmosea III.), Ramose, Nachtpaaten, Usermont, Pentu, Aja (?).

Podle Manethóna patřilo k jeho Osmnácté dynastii šestnáct, podle jiného excerptu téhož jeho díla čtrnáct králů z Diospole/Théb (podání S. Iulia Africana s počty Eusebiovými a Iósépovými):

Amós/Amósis (25; za něho prý Móšé opustil Egypt/Móýsés exélthen ex Aigyptú, srov. rok 1448), Chebrós/Chebrón (13), Ammenófis/Amenófthis (24, resp. 20 roků 7 měsíců), Amensis/Amessis, Amensés (22 n. 20 roků 9 měsíců resp. 21 rok a jeden měsíc; královna, sestra Ammenófiova, ve versi Eusebiově opominuta), Misafris/Mifrés, Méfrés (12 roků, 9 měsíců, resp. 13), Misfragmúthósis (gen. Misfragmúthósea; vládl 26 roků a za něho se podle starých chronografů udála deukaliónská potopa) [též Misfragmúthis/Méframmúthósis 25 roků a deset měsíců/20 roků a jeden měsíc], Túthmósis (gen. Túthmósea; 9) [též Thmósis/Tythmósis 9 roků a osm měsíců], Amenófis (31 n. 30 let a deset měsíců; ztotožňovaný s Memnónem a jeho ozvučeným kamenem/sochami), Hóros (37, resp. 36 let a pět měsíců), jeho dcera Acherrés/Achenchersés (32, resp. 12 let a jeden měsíc), její bratr Rhathótis, Rhathós/Athóris (6, resp. 39), Chebrés/Kenchrés n. Akenchérés I. (12 n. 12 let a pět měsíců resp. 16; za něho prý vyvedl Móýsés Židy z Egypta), Acherrés/Achenchérés II. (12 n. 12 roků a tři měsíce, resp. 8), Cherrés (15; v jedné versi neuváděn), Armesis/Armais, Harmais (4 roky a čtyři měsíce, resp. pět let; zvaný též Danaos, psal Manethón, který utekl před bratrem Rhamessem alias Aigyptem do Argu, srov. roky c. 1545 a c. 1510), Rhamessés (1 n. rok a čtyři měsíce; podle druhé verse 68 nebo 66 let a dvě měsíce a zvaný též Aigyptos resp. Sethós/Sethósis), Amenófath (19), Ammenófis (40). Namísto prvního z dynastie Amósia uváděn v Iósépově versi Tethmósis, verse Eusebiova nevede předposledního Amenófatha. Celkově vládli 263 (Africanus) n. 348 roků (Eusebios). 

 

V této době v Palaistíně končí doba středobronzová (od 1786) a do c. 1200, resp. do konce XX. dynastie, trvá pozdní doba bronzová.

 

1568:

V Aššuru zemřel Šarmá-Adad II. (od 1571), králem jeho bratr Eríšum III. (do 1555).

c. 1560:

V Jamchadu (dn. Halab/Aleppo) po Abbaelovi II. (od c. 1580) vládne Ilim-ilimma (do c. 1550, dále viz 1530).

V Chattuši zemřel král Chetitů Chantiliš I. (od 1590). Zindata, viz jeho roli v palácovém puči roku 1590, zavraždil s pomocí svých synů Chantilova syna a nástupce Kaššena s celou rodinou a sám, jistě v pokročilém věku, zasedl na trůn (do 1550). Důvody všech zlotřilostí těchto na chattušském dvoře známy nejsou. 

 

V Helladě prý roku 1568 jako první z lidí zapřáhl čtyřspřeží Trochilos. Roku 1565 založil prý Xanthos Triopás Lesbos, roku 1563 začal na Krétě vládnout Kýdón a 1561 v Sikyónu po Marathóniovi (od 1591) vládl Marathón (do 1541). • Arkadský král Lykaón, syn Pelasgův, byl otcem Tegeatovým, zakladatele Tegeje (a 49 dalších synů). Podle jedné mýthologické verse se tři z jeho pěti synů Kýdón, Gortys a Archedios vydali na Krétu. O ní viz dále roku 1460 a 1400.

 

************************************************************

1559. - 1540.

 

1546:

V Egyptě zemřel král Ahmose I. (od 1570), nástupcem jeho syn Džeserkare Amenhetep I., Amenhotep/Amenhotpe, „Amen je spokojený“, řec. Amenófis I. (do 1526). Jméno jeho hlavní manželky není známo, snad jí byla Ahmose Meritamun, jeho sestra, která zemřela před svou matkou Ahmose Nefertirejí. Jinou ženou a sestrou Amenohetepovou byla Sitamun, ale neznáme nikoho z jejich dětí (Ramose?).

Po válečných taženích proti Kúšitům v letech 1540 a 1539 jmenoval Amenófis místokrálem Kúše Turoa, dosavadního guvernéra v Buhenu. Expedice upevnily jižní hranice Egypta XVIII. dynastie.

Ve stejné době pravděpodobně první nepřátelské kontakty Egypťanů s Churrity z království Mitanni, egyptsky Nacharina (= „tento, tj. syrský, břeh řeky Eufrátu/n. Orontu?“, srov. rok 1472). Churrité tedy už museli být pevně uchyceni v severní Syrii a Džahi, dobového označení pro pozdější Foiníkii, Kinachnu, srov. rok 1580.

Tažení Egypťanů proti Libyjcům, kteří opět infiltrovali do Delty. XVIII. dynastie celkově ale s Libyjci udržovala styky přátelské. Amenófis I. nepatřil na rozdíl od svého adoptivního nástupce mezi agresivní panovníky. 

Stavební činnost králova v Karnaku, Thébách a v Horním Egyptě (nikoli však v Dolním).

 

1555:

V Aššuru zemřel ensi Eríšum III. (od 1568), nástupcem jeho syn Šamší-Adad II. (do 1549). Po něm vládl jeho syn Išme-Dagan II. (do 1533). O všech těchto Aššurových vašnostech nevíme nic, jen známe jména.

c. 1550:

V Chattuši skončila též vláda Zindaty I. (od c. 1560), dvojnásobného pučisty, krvavě: byl zavražděn svým synem jménem Ammunaš (do 1530).  Ani nyní důvod otcovraždy neznáme. Jeho vláda byla slabá a říše Chetitů přišla o provincie Adaníja (= Adana, střední část Kizzuwadny/Kizzuwatna) a Arzawíja (= Arzawa, jižní Frygie se sídelním městem Apaša, pozdějším Efesem?), o města Šallapu a Parduwatu (sev. Frygie?). V Kilikii se etablovali churritští dynastové.

Ve Waššuganni/Waššukanni skončila vláda Kirnova (od 1580) a nástupcem na trůnu Mitanni se stal jeho syn Šuttarna I. (do c. 1530?).

 

c. 1545:

V Elamu zemřel sukkalmachchu/federální král Pala-iššan (od 1570), nástupcem jeho synovec Kuk-kirwaš (do c. 1520). Byl posledním ze silných panovníků dynastie Eparti. Zprvu asi vládl sám jako sukkalmachchu, sukkal Elamu, Simaški a Sús. Později byl jeho sukkalem v Súsách Kuk-Nachchunte, pozdější sukkal v Elamu a Simaški/místokrálem a sukkalem v Súsách se stal na jeho místě Temti-Sanit. Oba byli královi synovci. Doložená z cihel se jménem sukkalmacha stavební činnost v Súsách na chrámu a praecinktu boha In-Šušinaka.

 

V Helladě prý roku 1555 začal vládnout v kraji Aktiké (Attiké) Kekrops I. zvaný Difyés, tedy "Ve dvou podobách" (byl prý napůl hadem), nebo též "Oboupohlavní", původem z Egypta (kraloval 50 let, do 1505, srov. s údajem Parského mramoru r. 1581). Za jeho života se prý udály příběhy, jejichž aktéry jsou Prométheus, Epimétheus a Atlás a přišla prý roku 1528/7 do Thessálie povodeň: král thessalské Fthíótidy Deukalión a Pyrrhá posléze roku 1519 házením kamenů za sebe stvořili Hellény; srov. rok 1700 a 1521). V této éře Faéthón prý spálil Aithiopii.

Královláda v Attice trvala do roku 1068 a posledním králem byl Kodros. Aktiké se dlouho po Kekropovi jmenovala Kekropiá. Autochthonní obyvatelstvo zemi předtím říkalo Aktáia. Kekrops byl pokládán za zakladatele dvanácti attických měst/dódeka poleis: Kekropiá, Tetrapolis (založena Xúthem z obcí Marathón, Probalinthos, Trikorythos a Oinoé; Pelasgy zváno Hyttéia, v historických dobách součást fýly Aiantis), Epakriá, Dekeleia, Eleusis, Afinda/Afidnai, Thorikos, Braunón, Kythéros, Sféttos, Kéfísiá a Faléros. Do jednoho státu spojil dódekapoli Théseus, viz roky 1235 a 750.

V Argu 1551 po Forbantovi (od 1568) vládl Triopás (do 1505). V Sikyónu po Marathónovi (od 1561) vládl Chýreus (do 1486).

 

Staří geógrafové, chronografové a historici si byli vědomí toho, že Helléni nejsou původními obyvateli Hellady. Že to však byli "barbaři", jimž se dostalo kolonisace z východního Středomoří. Strabón vypočítává národy, z nichž povstal "řecký zázrak"; v novověku děje připomínají kolonisaci Ameriky. Pelops si přivedl na Peloponnésos jako osadníky Frygy, z Egypta připlul Danaos (viz o něm roku 1567) se svým klanem, aby se usadili mezi Dryopy, Kaukóny, Pelasgy a Lelegy, dávné prý autochthony; z nich přežili Illyrové, Épeiróťané, původně čtrnáct kmenů, a Thrákové. Thrákové pod Eumolpem obsadili Attiku, Thrák Téreus z Daulidy se usadil ve Fókidě, Kadmeiu obsadili Foiníčané vedení Kadmem, ostatní Boiótii Aonové, Temmikové, Hyantové s Lelegy, kteří tam přesídlili z okolí Súnia. Předhellénští Boiótové si říkali Syové.

Lelegy ve starém věku pokládali za Káry, nebo za lid jim blízký. Kárové podle Aristotela putovali sami nebo s Lelegy, podobně kočovali Kúréti a Téleboinové, kteří obsadili Lokry. O Kúrétech staří tradovali, že byli předky Aitólů. Viz dále rok 1521 a 1500.

 

************************************************************

1539. - 1530.

 

1533:

V Aššuru zemřel ensi Išme-Dagan II. (od 1549), nástupcem jeho syn Šamší-Adad III., vnuk Šú-Ninuův (doo 1517).

 

c. 1530:

V Mitanni skončila vláda krále Šuttarny I. (od c. 1550), následuje jeho syn Parattarna (do c. 1500). Pokračoval v expansi království na západ. Obsadil Kizzuwadnu (východní část Kilikie); její král Pillia (I.) měl předtím vasalskou smlouvu s Zidantašem I. (srov. 1550) a později byl vasalem Idrimiho.

Churritským vasalem se stal také vládce Mukiše (hl. město Alalach) Idrimi, syn Ilim-ilimmy I., krále v Jamchadu (viz 1560). Po smrti otce byl z Jamchadu/Chalab, Aleppo vyhnán (c. 1550) a dlouho se potloukal po Kana´anu zprvu mezi beduiny Sútu, pak sedm let mezi Chapiry/'Apiry. Nakonec s pomocí nomádů obsadil zemi Mukiš (c. 1540) a stal se také králem v Neji a Ama'u (severosyrské pobřeží se zázemím). Ovládl celou severní Syrii a porazil Chetity v Kizzuwadně. Vládl do c. 1510.

 

c. 1530:

V Chattuši zemřel král Ammunaš (od c. 1550). Vypukly palácové spory o chetitské nástupnictví. Velitel královské gardy/mešedi Zuruš se dostal do sporu s dnes již neznámým vrahem králových dětí a vlastních dědiců trůnu Titta a Chantila. Králem se stal Chuzzíjaš I., syn asi Ammunův a asi tím pádem mladší bratr zavražděných a pravděpodobně tedy vlastní pučista, který úkoloval gardistu Zura (vládl do c. 1525).

 

V Helladě podle starých kronik Eusebiovy a Hierónymovi prý roku 1535 začal Deukalión vládnout na Parnássu. Roku 1526 byla v Thessálii "světová" potopa, srov. údaj u roku 1780.

 

************************************************************

1529. - 1520.

 

1526:

V Egyptě krátce před smrtí t. r. přibral Amenhotep I. (na trůnu od 1546) k vládě svého zetě rodem z neznámého otce a jeho manželky Seniseneby, popř. pocházel snad ze staré thébské rodiny (stalo se 21. dne 3. měsíce projeb). Vládl jako Aacheperkare Džehutimes I./Thutmose, Thotmes (též Tutmose, Totmes), řec. Túthmósis, a proslavil se jako první z nové dynastie Túthmósovců jako válečník (do 1512).

Hlavní královnou Thutmosea byla Ahmose, jejíž rodiče neznáme: mohla být královského rodu, snad mladší sestrou Amenhotepa I., čímž by se vysvětlila cesta muže z lidu Thutmosea ke spoluvládě. Jejich (?) synové Wadžmose a Amenmose zemřeli předčasně, přežily dcery Hatšepsut a Neferubitej/Nofrubiti. Třetí syn a pozdější král Thutmose II. byl královým synem s Mutnefertou/Mutnofretou, mladší sestrou krále Thutmosea I. nebo jeho hlavní královny Ahmosy a zároveň jeho druhé manželky. 

Jako celá dynastie byli všichni pohřbeni v Údolí králů přes Nil od sídelních Théb, dnešního al-Uksúru/Luxoru, ležícího na východním břehu řeky (arabské jméno pochází od lat. „castra“). První objev hrobky učiněn roku 1922, viz pod Tutanchamun, a do roku 2008 objeveny 63 hroby; značeny KV 1-65). Údolí králů/arab. Wádí al-mulúk v thébské nekropoli pojalo královské a urozené primární pohřby od 16. do 11. století, od 18. do 20. dynastie. Největším hrobem je asi KV 5 z 19. dynastie s hroby synů Ramesseho II. se 120 známými místnostmi (sám Ramesse II. byl pohřben v KV 7).

Roku 1525 se Thutmose I. vypravil do Syrie proti churritské Mitanni-Nacharině. Dospěl až k Eufrátu a snad jižně od Karchemiše/Karkemiše na břehu řeky vybojoval s Churrity vítěznou bitvu. Thutmose byl prvním Egypťanem, který na severu Syrie, v Neja (kraj a království v pozdější Seleukidě), lovil slony a jednoho dokonce ulovil živého, což je asi také světové prvenství (srov. podobné pozdější assyrské královské radovánky). Jeho fantaskně psaný zápis o tažení říká, že "dostal pod svou kontrolu vládu nad konci světa..., hledal soupeře do bitvy, ale nenašel nikoho, kdo by se mu postavil..., severní hranice sahá po vody s obráceným tokem tekoucící proti proudu (?)".  

Kromě toho Th. vedl výpravy do Núbie proti Kúšitům, obnovil kanál na Nilu Sesóstria/Senwosreta III. zaházený kameny, viz rok 1871, a dostal se až ke 4. kataraktu za pozdější Meroé v Súdánu. Čistit průplav dal později Thutmose III. za úkol elefantínským rybářům. Jeho místokrálem v Horní i Dolní Núbii byl jako za jeho adoptivního otce Turo. Potlačil vzpouru kúšitského dynasty ve Wawatu/Dolní Núbie, kterého egyptské prameny pohrdlivě jmenují „lučištník“, zajal ho a pověšeného za nohy na lodi ho místokrál poslal po Nilu na sever k Thutmoseovi (viz dále).

Kronikářské záznamy/biografie z konce XVII. a začátku XVIII. dynastie obsahují skalní hrobky v al-Kábu armádního důstojníka prvních tří králů dynastie Ahmoseho, syna Abany/Ebany (Ahmose sa Abana), a Ahmoseho pen Nechbeta. Králův architekt Ineni, jehož životopis se zachoval, mu postavil hrobku v Údolí králů (byla první, o níž víme, že ji panovník v údolí měl).

 

c. 1525:

V Chattuši král Chuzzíjaš I. (od 1530) usiloval o život Telepina, manžela své nejstarší sestry jménem Ištaparijaš. Chtěl dát odstranit oba, ale Telepinuš byl rychlejší, krále a jeho skupinu přemohl a spolu s pěti jeho bratry ho poslal do internace do měst na okrajích říše. Telepinuš (vládl do c. 1500) byl možná také (nej)mladším bratr sesazeného krále. Telepinuš s královským titulem labarnaš vydal nástupnický zákon, ale neměl v rodině štěstí. Manželka (a možná sestra) Ištaparijaš s titulem tawanannaš zemřela před ním a stejně jejich syn Ammunaš (o chetitských královnách a jejich manželích v chetitském dávnověku viz roky 1700 a 1650).

Telepinuš válčil s Churrity na prostoru pozdější Kommagény a s „velkokrálem“ Kizzuwadny Išputachšem, synem Parijawatriho, možná některým z chetitských velmožů, prvním "králem Kilikie". Telepinuš s ním měl posléze chetitsky a akkadsky psanou smlouvu potvrzující Išputachšovu nezávislost. Spojenectví Kizzuwatny s Chetity proti Churritům vydrželo za jeho nástupců jménem Echeja, Paddatiššu, Pillija/Pellija (II.), Šunaššura I., Talzu a Šunaššura II., srov. dále 1480 a 1460.  

Někdy bývá rok 1525 považován za konec staré a začátek střední říše chetitské (do 1460). Obvykle se ale o střední říši nehovoří a celé období se počítá k říši staré; obě stratifikace jsou veskrze moderní.

 

c. 1520:

V Přímoří skončila vláda Pešgal-daramaše (od c. 1570). Jeho nástupcem Adara-kalamma, zvaný též Aidara, který vládl 28 let (do 1492).

V Elamu zemřel Kuk-kirwaš (od c. 1545). Krátce vládl jeho synovec Kuk-Nachchunte spolu se sukkalem súským Kuk-našurem IV. Po nich také krátce na trůnu sukkalmachů Kutir-Nachchunte II. se sukkalem Sús Kutir-Šilchachou II. Nevíme o nich nic. 

Kolem roku 1520 pravděpodobně dobyli Elam Kassité, výslovně potvrzené to z pramenů není, a ukončili III. elamskou říši, říši sukkalmachů Anšanu a Sús (od c. 1860). Podle krále Epartiho byla celá éra zvaná doba Epartiho dynastie. Následovala doba téměř dvou staletí temna, z nichž nepocházejí žádné dokumenty: kassitské temno trvalo do 1346.

Zachovaná literatura období dynastie Eparti (c. 1860 - 1520): c. 450 dokumentů v akkadštině ze Sús, c. dvacet dokumentů z Chuchnuru (u dn. Íze, dř. Málamír v Chúzistánu); vše transakce týkající se vlastnického práva, jenom pár nápisů.

 

z mýthického hebrejského pravěku 16. a 15. století:

Kolem roku 1520 se údajně narodil v klanu Lévi v Egyptě Móše, řec. Móýsés i Móésés (č. Mojžíš; zemřel 1400). Otcem byl Léviho vnuk Amram/Ambram, matkou z téhož klanu žena Jokebed (srov. ale rok 1592 a 1448); jeho sourozenci byli Aáron a Mirjam. • Jména a příběhy židovského Starého zákona nejsou nezávislými novodobými historiky akceptovány. Vznik Mojžíšova monotheistického náboženství kladou obvykle do doby po Achenatonově vynálezu monotheismu Atonově, nebo až do doby tzv. babylónské zajetí (viz 587 až 539 a v indexu pod M., kde další datace). Srov. souvislosti roku 1880.

Podle vyšší kronikářské datace se Móše narodil roku 1592 a zemřel 1472. Roku 1515 se měl setkat na hoře Sínaj s židovským bohem Jahwem. Roku 1512 ve svých osmdesáti předal Móýsés židovským klanům „zvěstované“ zákony. Viz dále rok 1448. Novým válečným vůdcem židovských klanů po Mojžíšovi se stal Jehošua/Jéšúa, řec. Iésús (v této dataci do 1444). Roku 1471 po Aaronovi, prvním veleknězi Jahweho (od 1507), nastoupil „pontifikát“ Eleazar. Roku 1462 křesťanský kronikář uvádí, že židovský vůdce Iésús rozlosoval jednotlivým židovským klanům půdu. Viz dále rok 1448. 

 

V Helladě podle chronologie Parského mramoru založil athénský král Amfiktyón roku 1521 v Thermopylách amfiktyonii a panathénaje, předtím roku 1532 za Kranaa se prý uskutečnil Aréův soud ve sporu Athény s Poseidónem o Attiku. Viz předtím rok 1555.

Roku 1520/19 v době, kdy vládl Athéňanům král Amfiktyón, začal prý v jižní Thessalii ve Fthíótidě vládnout Hellén, Deukaliónův syn (viz zmínku o potopě v Thessalii roku 1528 při roce 1545). Jeho jméno si vzali všichni ti, kteří se předtím nazývali Graikové, Graioi, a žili původně v Épeiru než doputovali do Thessálie. Tímto nastala proměna „Řeků“ v Hellény (srov. roky 2200 a 2000).

První vlna patrirchálních Hellénů byla autochthonním obyvatelstvem po příchodu ze severu "přemluvena", aby uctívali Trojjedinou bohyni, Stařenu (graus či gráos, protějšek slova gerón). Helladští Graikové sídlili rovněž v okolí Dódóny, resp. tam byli vytlačeni. Slovo Hellén souvisí zřejmě s hellé, seléné, světlo, měsíc, Měsíční bohyně, Jasná, jak zní jedna theorie.

Jinou etymologií známou již ve starém věku (Strabón) je původ slova od helos, bažina, rozkládající se kolem Dódóny. Okolí se jmenovalo kdysi Hellopiá. Sellové, předhellénští pelasgičtí barbaři, kteří tu sídlili, neměli mezi Hellény později dobré renomé, neboť prý spávali na zemi a se špinavýma nohama: tak o nich psal Homér v šestnáctém zpěvu Íliady a snad se to týká jen Diových kněží, jimž se tak říkalo. Z Hellénů věštírnu ovládli první épeirští Thesprótové, později ji kontrolovali Molossové/Molottové. Původně sídlila Diova věštírna ve Skotússe v Pelasgiótidě a přenesl ji prý Apollón. V Augustově době již byla opuštěna a kraj vylidněn.

Tito Graikové, tedy Achájové a Dórové, teprve nyní odstranili gynaikokracii a zavedli patriarchální přechod vlády z otce na syna (názor Gravesův).

Hellas patřila do říše krále Pélea, Achilleova otce.

 

************************************************************

1519. - 1510.

 

1512:

V Egyptě zemřel král Thutmose/řec. Túthmósis I. (od 1526). Nástupcem se stal jeho třetí syn Aacheparenre Džehutimes/Thutmose II., řec. Chebrón (vládl do 1504 nebo až 1490?). Oženil se svou nevlastní sestrou Maatkare Hatšepsut a formálně spoluvládli. Tohoto nebo následujícího roku definitivně ukončil povstání v Núbii za druhými peřejem (Chenthennofer) vyvrácením sídelního města Kúše Kermy a později povstání beduinů v Palaistíně. Egypt kolonisoval Núbii mezi druhým a třetím kataraktem, viz předtím rok 1720. Král dal pobít všechny muže s výjimkou jednoho z chlapců nejmenovaného kúšitského velmože: "Země se opět poddala jeho výsosti jako předtím, lid se radoval, radostní byli náčelníci; chválili Pána Obou zemí, chválili boha, vynikající příklad jeho božství," jak se píše o okupaci Kúše na nápisu v Asuánu. V lokalitě Tombos u Kermy při třetí peřeji naleziště s ostatky egyptských koloniálních úředníků pochovaných v pyramidách, těla úředníků Siamuna a jeho ženy Wernu nalezena v nedotčených mumiích a s mykénskou keramikou v hrobě. K núbijské/kúšitské renesanci došlo až v devátém století. Viz dále rok 751.

 

1517:

V Aššuru zemřel ensi/iššakkum Šamší-Adad III. (od 1533). Novým vládcem jeho bratr Aššur-nérári/Aššur nárárí I., syn Išme-Dagana II. (do 1491). Zachován jeho nápis dokladující, že v Aššuru vybudoval A-šùr-né-ra-ri chrám Bél-ibríův, Sîna a Šamaše a zčásti nové hradby.  

 

c. 1510:

V Alalachu v království Mukiš po smrti  Idrimiho (od 1540, c. 1550 vyhnán z Jamchadu-Aleppa) vládl krátce jeho starší syn Addu-nérári/Adad-nérári. Po něm nastoupil na trůn mladší bratr Niqmi-epuch, Niqmepa/Niqmi-epa II. (do c. 1480?).

 

V Helladě založil podle chronologie Parského mramoru Foiníčan Kadmos boiótské Théby. Podle Hérodota až kolem 1500. Roku 1510 dorazil do Argu z Libye n. Egypta Danaos, srov. rok 1567 a c. 1545. Údajně roku 1510 zahájil Eresichthón (Erikthonios), syn Kekropův, stavbu Apollóna chrámu na Délu (dokončen a zasvěcen údajně 1488).

V jiné chronologické tradici byla 1513 založena Efyrá, pozdější Korinthos. Jména lokalit obsahující hlásky -nth- a -ss- se pokládají za předhellénské, neřecké. 

 

************************************************************

1509. - 1500.

 

1504:

V Egyptě tohoto roku (nebo až 1490) zemřel na jakousi chorobu asi třicetiletý Thutmose II. (od 1512). Krátce před smrtí jmenoval svého jediného syna Mencheperre Džehutimes/Thutmose III., řec. Menfrés, Misafris či Misfragmúthósis (gen. Misfragmúthósea), za spoluvládce tety Maatkare Hatšepsuty, vládnoucí do 1482.

Thutmose III. byl 21 let jejím formálním spoluvládcem, po korunovaci 1482 vládl samostatně do 1450. Byl synem harémového děvčete-vedlejší manželky jménem Eset/řec. Ísis. Představován byl ale jak syn Thutmosea II. s jeho nevlastní sestrou Hatšepsutou (I.). Pravděpodobně byl Thutmose III. zprvu ženat se svou nevlastní sestrou Neferure/Nefrure, dcerou Hatšepsuty (zemřela někdy po roce 1494). Nově se oženil se Sitiah/Sit-Iah, dcerou královské kojné Ipu, zřejmě v době, kdy už vládl sám; jejich dítětem byl Amenemhet, Sa-Amun a dcera Nefertari. Po její smrti si za hlavní královnu vybral Meritre Hatšepsutu (II.), s níž měl syna-korunního prince Amenemhetepa II.

Roku 1503 se Hatšepsut (I.) dala sama korunovat a suverénně vládla do 1482 (řec. Amensis). Královna se titulovala jako dcera, ale také jako syn Amunův a svého formálního spoluvládce soustavně odstavovala od zásadních rozhodnutí. Thutmose se jí později pomstil: ze všech staveb dal odstranit tetino jméno a její ženské sochy, které nahradil mužskými (srov. zachovanou výjimku nalezenou roku 2015 na Elefantině v chrámku Chnumově). Hatšepsut byla po Mer-Neith, viz rok 3054, Menkare, poslední panovnicí šesté dynastie (viz rok 2184) a Sobchare Sobknofru z úplného konce 12. dynastie (viz rok 1799), další vládnoucí ženou na trůnu Obou zemí. Poslední viz roku 1217 Tawosret/Tewosret.

Hatšepsut (I.) byla za svůj život královskou dcerou, sestrou krále, „božskou manželkou“ i „velkou královskou manželkou“ a panovnicí. Svým spoluvládcem-nevlastním synem Thutmosem zřejmě pro jeho "harémový" původ opovrhovala a on jí to později vracel. 

Nejvyššími úředníky za její vlády byli: Senenmut, hlavní číšník, architekt a rádce (srov. 1486), stavitel-architekt Hapuseneb, oddaný velekněz Amunův, stavitel-architekt Pujemre/Puemre, druhý kněz Ammónův, Nehesi, kancléř (imira chetermet/"představený pečetění", srov. 1496), Inebnej, místokrál Núbie a Thutej/Džehutej, sklepmistr-správce financí (v jeho hrobě a jistého Hereje mimo jiné nalezena hra senet doložená v Egyptě už kolem roku 3500, srov. v indexu pod hry). Senenmutův starší bratr býval královniným vychovatelem, sám vychovával Hatšepsutinu dceru Neferure.

Wezírové/čati, tjati za Hatšepsuty a Thutmosea III.: Ahmose alias Aamoču (wezír jihu), jeho nástupcem byl Amunuser/Useramun, Amenwosre, jeho syn s Ta Aamačuou; wezírem na jihu se po něm stal jeho synovec Rechmire, wezírem na severu Amenwosreův bratr Neferweben. Rechmireho hrobka v Šejch Abdal Kurna na západním břehu Théb je vymalována scénami z reálného života kolem hodnostáře.

Místokrálem v Kúši za Hatšepsuty byl Amennacht, za Thutmosea III. Nehej. Jméno Mendžaj z prostředí pouštních nomádů XII. dynastie (srov. tam) se stalo v nové říši termínem pro policistu-rangera.

Za vlády Hatšepsuty a Thutmosea III. nesmírně vzrostla moc Amunových kněží, a to nejen jejich ústředního chrámového komplexu v Karnaku. Jejich jurisdikce se už netýkala jen kněží v Thébách, ale jejich kolegů po celém Horním a Dolním Egyptě a později rozšířili svou moc i na kněží dalších kultů. Chrámy mívaly podíl na válečných kořistích, panovníky byly obdarováváni půdou s pracovníky. Amun-Reova církev disponovala zlatými doly, armádou stavitelů a vlastním loďstvem obchodujícím s Levantou. Zda byly chrámy prosty daní, známo pevně není. Stávaly však pod dozorem nejvyšších královských úředníků, popřípadě jižních wezírů. Vůle církevních elit se projevila pravděpodobně jen v okamžiku, kdy se dvůr obrátil na boha s dotazem či žádostí o věštbu, nebo v okamžiku slabé královské vůle. 

Ze stavební činnosti vynikají stavby v Údolí králů na západním thébském břehu Nilu a chrám v Dair al-bahrí/Dér el-bahrí, „nejsvětější svatyně“, džeser džeseru.

c. 1504 první cesta Hatšepsuty do Aswánu. Velele jí Senenmut a otevřel kamenolomy na červený granit. Po Nilu dal dopravit pro Amunův chrám v Karnaku dva páry obelisků.

 

c. 1500:

V Mitanni po Parattarnovi/Paratarnovi (od c. 1530) vládne jistý Parašattar či Paršatatar (?), krátce po něm pak jeho syn Saušsatattar (do c. 1450?). Je též  možné, že Parašattar nevládl vůbec a Saušsatattar byl přímým nástupcem Parattarnovým. Velkokrál Saušsatattar byl lenním pánem Mukiše (smlouva s Niqmepou II. z Alalachu), Tunipu (král Ir-Adad), Kizzuwadny (král Šunaššura I., možná nástupce Pilliův; srov. rok 1525 a viz dále rok 1480). Saušsatattar vládl nad územím mezi Taurem a Zágrosem, od Amanu po údolí Biqá’.

 

c. 1500:

V Chattuši skončila vláda Telepinova (od 1525). Jeho nástupcem byl jistý Alluwamnaš (luwijské jméno, vládl do 1490). Jeho manželkou byla Charapšekiš (chybně Charapšiliš), snad dcera Telepinova. Nic bližšího o době Alluwamnově vládě není známo, ani jak přišel k moci.

 

c. 1500:

V Helladě po zemětřesení obsadili Mykéňané Krétu (před rokem 1480, nebo už kolem roku 1600) a stali se zde vládnoucí vrstvou. Střední a jižní Kréta zničena plameny, paláce s výjimkou Knóssu už nebyly obnoveny. Kolem roku 1380 byly krétské paláce v ruinách, definitivně vypáleny, srov. roky 1700 a 1600.

Před c. 1480 začíná pozdněmínójská doba I B. a pozdněhelladická II. Před rokem 1480 byly zničeny archeologické lokality Zakro, Nollia, Faistos etc., vulkanická katastrofa Théry, srov. rok 1700 a 1600.

c. 1500-1100 se objevovali na Sicílii a na jihu Itálie řecky hovořící osadníci. 

 

1505 v Athénách po Kekropovi I. Difyovi (od 1555) vládl Kranaos (do 1496), člověk z domácího rodu. Po jeho sestře Attidě (Attis) dostala jméno celá země - Attika. Téhož roku prý v Argu po Triopovi (od 1551) nastoupil na trůn Krotopás (do 1484).

1502 na Krétě vládne dle mýthografů Apterás, který měl založit stejnojmenné město. Knóssos byl podle stejných tradicionalistických, ale historicky pravděpodobně neautentických chronologií založen 1542 údajně Kúréty a Korybanty. O Kúrétech se tradovalo, že to bylo staré jméno pro Aitóly n. že byli jejich předky, popř. že na Krétě patřili k ochráncům dětí Rheje s Kronem, srov. rok 1555 a 1521. Korybantové bývali vyznavači fryžské Kybely a na Krétě a Samothráce Diovy matky Rheje, zváni též Kúréti, což snad souvisí s koryfé, "vrchol hory", tedy "lidé z hor, horalé". V chaosu zachovaných mystických jmen lze vysledovat jistou příbuznost nebo dokonce rovnítko mezi Kabeiry, vyznavači Héfaistovi na Samothráce, Lémnu a ve Frygii, Korybanty a Kúréty, takto potomků krétských Daktylů. Všechny kulty jsou předhellénské, u Kabeirů (nebo kabeirů) lze tušit původ snad foinícký. Samothráčtí Kabeirové a z Lémnu ctili Héfaista a vedle mořeplavců byli ochránci lidí pracujících s kovem.

Z doby kolem roku 1500 jsou fresky s býčími akrobaty v Egyptě na pélúském ramenu Nilu (dn. lokalita Tell ad-Daba’a; bývá označován i za palác Ahmose I., zemřel roku 1526, viz zde výše) a s motivy z knósského Labyrinthu; zřejmě na místu mínójské osady nebo inspirované mínójským stylem – ale záhadně o sto let dřívě než na Krétě v Knóssu!

Podobné mínójské fresky byly nalezeny v galilejském Tell Kabri a v Alalachu u Antakye. Egyptské umění 18. dynastie bylo pod jistým krétským vlivem. Vládnoucí palácové elity po celém východním Středomoří se zjevně internacionalisovaly a vzájemné kontakty byly velmi intensivní.

Na Kypru zhruba z této doby pocházejí nálezy tabulek z Enkomi a pozdější z Ugaritu v kypersko-mínójském písmu. Jeho jazyk neznáme a zůstává nevyluštěno. Udrželo se do c. 950, kdy bylo nahrazeno slabičním kyperským písmem, jehož jazykem byla řečtina. 

 

c. 1500:

V Indii vznikají první védské hymny. Kultura H (srov. rok 1600) je nahrazována kulturami měděných skladů a okrové keramiky (do 1100, srov. dále rok 1200).

Védské období čili éra Árjů bývá členěno na dobu 1500 – 900, kdy vznikly první za tří véd, „vědění“, a na roky c. 900 – 500, dobu pozdně védskou. Rgveda/Rigveda hymnicky zpracovává mýthologii, Sámaveda liturgické zpěvy a Jadžurveda (c. 800) obětní průpovědi. Úhrnem se nejstarší trojici véd říká trají vidjá, tj. trojí moudrost. V pozdním období přibyla sbírka zaklínadel Atharvaveda. Současně vznikly samhity a upanišády. Po c. 550 začalo období súter.

 

c. 1500 př. n. l. až 200 n. l.: nejstarší éra dějin Mayů, členěná do tří období (1500 - 1000, 1000 - 500, 500 př. n. l. - 100 n. l.)

c. 1500 první z geoglyfů v brazilském státu Acre (nejmladší c. 1350 n. l.) objevených po vykácení pralesa v nejnovější době. Útvary s asi 450 geometrickými vzory vyhloubených příkopů sloužily snad za útočiště, neboť vykácený prostor v okolí posléze zarostl. Předkolumbijská společenství kácela amazonské pralesy odjakživa, srov. sousední Bolivii, a na volných prostorách pak rostly palmy hospodářsky výhodnější pro lidi.