1699-1600

1699. - 1690.

 

c. 1698:

V Elamu zemřel král Lila-ir-taš (od 1700), nástupcem jeho synovec Temti-agun I. (do c. 1685). T. neměl syna. Kuk-našur I., syn jeho sestry, byl sukkalem v Súsách, Tan-Uli, Temti-agunův bratranec, byl sukkalem Elamu a Simaški.

Z vlády Temti-agunovy doložena stavební činnost v Súsách na citadele a chrámu boha In-Šušinaka.

V roce c. 1685, kdy Temti-agun I. zemřel, se federálním vládcem Elamitů stal Tan-Uli (do c. 1655). Zpočátku vládl bez sukkala v Súsách (Kuk-našur I. již nežil), později povolal Temti-chalkiho, svého synovce. Pak z něho udělal sukkala Elamu a Simaški a Kuk-našura II., svého dalšího synovce, prohlásil sukkalem súským.

 

c. 1690:

V Přímoří vládne po Itti-ilí-níbim (od c. 1700) král Damiq-ilíšu (26 let, do 1664).

 

c. 1690

V Jamchadu (Halabu/Aleppu) následuje po králi Niqmi-epuchovi I. (od c. 1700) vláda jeho syna jménem Irkabtum (do c. 1680). Pak následoval jistý (jeho syn?) Chammurapi II. (do c. 1660?).

 

************************************************************

1689. - 1680.

 

1684:

V Babylónu zemřel král Abí-’Ešuch (od 1712). Na trůnu jeho syn Ammíditana (do 1647). Někdy před rokem 1664 (srov. tam) porazil krále Přímoří Damiq-ilíšua a dal zrušit pevnost, kterou Přímoří proti Babylónii vybudovalo.

 

Kolem roku 1685, jak uvádějí některé kroniky, prý žil Prométheus.

 

************************************************************

1679. - 1670.

 

1676:

V Egyptě zemřel král Ij/Aja (od 1700). Jeho nástupcem se stal Merhotepre Ini, možná jeho syn (vládl dva roky a dva měsíce, do 1673). Jeho jméno známe z tzv. karnacké "juristické stély/stèle juridique datované do vlády thébského krále XVII. dynastie Nebiriraua I., viz rok 1629sqq.: je dokumentem o prodeji úřadu v královské byrokracii, nomarcha/provinčního správce či starosty/hatia ve městě Necheb, řec. Eileithyia, dn. arab. al-Káb u Edfú jistým vojákem Kebsim velmožovi Sobknachtovi ženatého s Neferuou. O Inim jinak není nic známo. 

Iniovým nástupcem a dalším králem tzv. XIII. dynastie byl Džedhotepre Dedumose I., řec. asi Tútimaios (délka vlády není známa). Během jeho vlády obsadili za ničení země a zotorčování Egypťanů Hyksóvé pod vládcem Salitem Memfidu a Ič-tovej a střední říše se rozpadla na lokální státečky. 

Dedumoseovi nástupci, vládci XIII. dynastie (do roku 1633, kdy její konec), mohou být pouhými vasaly králů dynastie XVII., vládnoucích v hornoegyptských Thébách: Po Dedumosovi I. vládl na území Třinácté dynastie snad jeho syn Džedneferre Dedumose II., Seanchenre Sewadžtu, Sewadžkare Hori, Merikaure Sobkhotpe VII., Sewahenre Senebmiu, Meranchre Mentuhotpe V., Džedanchre Mentuemsaf/Montemsaf, Menchaure Senaaib, všichni chabě dokumentovaní a bez jistého zařazení; někteří bývají kladeni do dynastie Šestnácté. Poslední (?) panovník XIII. dynastie, jeho syn Horus Aasehre Nehsej/Nehesi, sídlil s Avaridě, v hlavním městě Hyksů v letech 1674 - 1567 (pozd. Per-Ramesse, dn. Tell ad-Daba´a), s ironickým titulem „král Horní a Dolní země“.

Viz dále roky 1650 a 1633 a viz jména dalších králů XIII. dynastie známých jen podle jména a bez zařazení z nápisných nálezů, z Turínského kanónu a seznamů thébských kněží viz v indexu s. v. Dynastové viiii. O XIV. dynastii viz rok 1786. 

Roku 1674 či 1673 dobyli Hyksóvé mimo jiné Memfidu a pro Egypt začala doba jeho XV. královské dynastie, doba „Velkých Hyksů“ (do 1567). Prvním králem dynastie byl Šarek či Šalek, eg. Maaibre Šeši n. snad Sekerher n. Sechaenre, řec. Salitis n. Saités (dle Man. kraloval 19 let, do 1662). Šarek dobyl Egypt až po první katarakt, mohutně opevnil na jednom z nilských ramen město Auaris a v jeho okolí usadil prý na 240 tisíc svých ozbrojenců.

Jeho nástupcem byl Amorejec Jakab-Haddu/Jak-Baal či Jaked-Baal, eg. Meriuserre Jaqobher, řec. možná Bnón či Beón (dle Man. 44 roků, do 1655; podle jiného moderního názoru patřilo jméno Jaqobher Apachnanovi?). O jeho činech nevíme nic. Překvapující jsou u panovníků Patnácté dynastie jejich dlouhé vlády. 

Iósépos Flávios řadil v podstatě podle Manethóna Hyksy, o jménu viz 1786, takto: Salitis 19 roků, Bnón/Béón 44, Apachnan 36 roků a sedm měsíců, Apófis/Apopi 61 (srov. rok c. 1600), Iannás 50 let a jeden měsíc, Assis 49 let a dva měsíce. Podle S. Iulia Africana jiného Manethónova excerptora, citovaného Synkellem, byla patnáctá dynastie Pastevců/Poimenón: "bylo to šest cizích foiníckých králů" z nichž první se jmenoval Saités ("od něhož se nazývá Saiský nomos/Saités nomos"), který vládl 19 let, Bnón (44), Pachnan (61), Staan (50), Archlés (49) a Afófis (61), "dohromady 284 roky". Salitis/Saités s nástupci vládl z Memfidy, někteří, tak Manethón, z Théb/Diospolis.  

Paralelně se státy a panovníky XIII. až XV. dynastie existovala dynastie XVI., „Malí Hyksové“, současníci „Hyksů Velkých“. Byla to lokální knížata, předáci jednotlivých hyksských kmenů či národů. Bylo jich osm: Anather, Semqen, Chauserre, Seket, Ahetepre, Sechaenre, Amu a o posledním viz rok c. 1570.

 

1670:

V Aššuru zemřel král Adasi (od c. 1700). Vládne jeho syn Bél-báni (do 1660), po něm Libája (do 1643).

 

************************************************************

1669. - 1660.

 

1664:

V Přímoří zemřel Damiq-ilíšu (od 1690), jeho nástupcem se stal Iškibal či Išbagan (vládl 15 let, do 1649).

 

c. 1660:

V Jamchadu po Chammurapim II. (od 1680) vládne Iarimlim III. (do c. 1620?).

 

************************************************************

1659. - 1650.

 

1655:

V Egyptě zemřel král Jaqobher Hyksský (řec. Bnón n. Apachnas? z XV. dynastie, od 1662). Nástupcem se stal Seuserenre Chjan či Chajana, řec. asi Iannás či Staan (podle Man. padesát let a jeden měsíc, do c. 1615). Hyksós je znám z několika staveb a dokonce z nálezů v Knóssu a Chattuši. Egypt za jeho éry nadále udržoval obchodní kontakty s celým Středomoří, spojení s Kúšity bylo však přerušeno: vládl zde jistý Nedžeh (Egypťan?, viz dále rok 1567). Za jeho vlády se Kúš/Núbie stala zcela nezávislou. Sídelním městem Kúšitů (Núbijců) byla Buhen/řec. Meroé. Vztahy Hyksů s Kúšity byly nicméně podle všeho mírové.

 

Kolem roku 1650 "založil" v Thébách, hlavním městě Horní země, Horus Sechemre V. Wahchau Rehotpe/Rahotpe (vládl do c. 1647) XVII. dynastii králů (do 1567, podle Tur. pap. patnáct králů; podle jednoho z kompilátorů Manethónových tvoří prvních pět králů dynastii XVI., ale obvykle se k tomu mezi egyptology nepřihlíží), vlastně pokračování dynastie XIII., která v Horním Egyptě lokálně existovala do 1633. V Thébách a thébském království nepřerušeně kvetlo řemeslo a egyptská kultura. Na pořadí panovníků je mnoho názorů, neboť není spolehlivých pramenů; řada z nich se tradičně uvádí mezi králi Třinácté dynastie. 

O XIV. dynastii viz roky 1786 a 1603.

 

Skupinka jinak neznámých čtyř lokálních panovníků v Abýdu/Abidžu, kteří se rámcově osamostatnili po hyksské invasi, bývá buď pokládána za poslední panovníky XIII. dynastie, viz v seznamech dynastů viiii., nebo za zvláštní "abýdskou dynastii" (c. 1650): Sechemreneferchau Upuautemsaf/Wepwawetemsaf (theoforní jméno s Upuautememe/Wepwawetem, abýdským kultem), Sechemrechuitawej Penčeni/Pentini, Menchaure Senaib/Snaaib a Weseribre Senebkaj, jeho vyloupený hrob s ostatky téměř 180 cm vysokého muže ve věku 35-40 let byl nalezen v Abýdu v lednu 2014: kostra vykazuje mnoho hlubokých ran a tři smrtelné na lebce. Podle svalových úponů anthropologé usoudili, že Senebkaj často jezdil na koni, o dalších okolostech a místu jeho smrti není známo nic bližšího.

 

c. 1655:

V Elamu zemřel král Tan-Uli (od 1685). Následuje Temti-chalki (do 1650; jména na chalki byla churritská, churritské skupiny zřejmě žily též v Elamu) a jeho bratr Kuri-gugu se stal vicekrálem. Kuk-našur II. zůstal sukkalem v Súsách. Kuri-gugu zemřel dříve než jeho bratr.

Na chrámu In-Šušinakově doložena stavební činnost.

Po smrti Temti-chalkiho dosedl na trůn Kuk-našur II. (do c. 1635). Jeho bratr nebo bratranec Kutir-Šilchacha I. se stal sukkalem Elamu a Simaški, synovec Kuduzuluš II. sukkalem v Súsách. Brzy však zemřel a jeho nástupcem se syn královy sestry Širukduch II.

V době panování Kuk-našura II. se elamská federace stala opět babylónským vasalským státem, pokud se tak nastalo již dávno před ním (srov. rok 1730).

 

c. 1650:

V Kuššaře v centrální Anatolii vládl Labarnaš I., zeť a nástupce Pu-Šarrumy. Před Labarnašem otcem vládl jistý Tudchaliaš/Tuttchaliaš I. (viz rok 1700). Manželkou Labarny I. byla Tawannannaš (o jménu viz rok 1700), dcera Pu-Šarrumova. Labarnovým nástupcem, nevíme kdy, se stal stejnojmenný syn s trůnním jménem Chattušiliš I. (vládl do c. 1620). Své rodné jméno udělal královským titulem, stejně jako jméno matky titulem královen. Sídlo království přenesl z Kuššary do Chattuše, kterou přes kletbu Anittovu, viz rok 1800, znovuvybudoval. Jím se otevřely děje starochetitské říše (trvala do c. 1460; označení moderní). 

V prvním roce vlády vedl válku se Zalpou, ve druhém, kolem roku 1630, vyplenil dokonale Alalach (Alalach, Alalchu/Alachtum, dn. Tell Açana v TR, prov. Hatay) a celou severní Syrii. Vládce Alalachu se jmenoval Ammitaqum a jeho vojevůdce Zukraši a patřili pod protektorát Jamchadu.

Ve třetím roce vlády Chattušiliš válčil s Arzawou, oblast celé staré jižní Frygie se sídelním městem Apašou, pozdějším iónským Efesem (?), jejíž jméno se poprvé objevuje v historických pramenech. Téhož roku vpadli do země Chatti Churritové z Chanigalbatu, ale byli odraženi. Ve 4. a 5. roce vlády vedl Chattušiliš místní války v říši a pak vpadl opět do Syrie, kde zničil Chalbu/Chalpu (Iamchad/dn. Halab, Aleppo). Snad pád Jamchadu patří do doby kolem roku 1620, srov. místního vládce Jarimlima III., viz 1620.

Chattušiliš pak zničil v Záeufrátí churritské knížectví Chaššu a na zpáteční cestě na syrském břehu Eufrátu s armádou vyvrátil Chachchu. Chattušiliš pravděpodobně dobyl také Arzawu a Wilusu/snad Ílion.

Polních tažení Chattušilových se jeho adoptivní syn (pravnuk) Muršiliš neúčastnil. Proti Chattušilovi se o puč či povstání neúspěšně pokoušelo několik lidí:

jeho syn Chuzzíjaš, dynasta v Tapaššandě (neznámé polohy; srov. ke jménu rebela rok 1800),

jeho dcera v paláci v Chattuši,

Chakkarpiliš, guvernér Zalpy a

synovec Labarnaš.

 

V Helladě roku 1654 v Sikyónu vládl po králi Plemneovi (od 1703) Orthopolis (do 1591).

 

************************************************************

1649. - 1640.

 

1647:

V Egyptě zemřel v Thébách první král XVII. dynastie Rehotpe/Rahotep (od c. 1650). Nástupcem Sechemre VI. Wepmaat /Antef/Anjotef/Intef V. zvaný „Starší“ (vládl tři roky, do 1645). Po něm požíval královské úcty několik měsíců jeho bratr Sechemre VII. Heruhormaat Intef VI., zv. „Mladší“. Jeho nástupce se jmenoval trůnními jmény Sechemre VIII. Šedtawej Sobkemsaf II. (vládl šestnáct let, do c. 1629). Jeho hlavní manželkou byla Nubchaes, dcera Chonsova. Sobkemsaf II. byl později Egypťany poctěn přízviskem „Velký král“. Théby žily tradicemi starých časů přežívajících ve XIII. dynastii, srov. níže.

 

1649:

V Přímoří po Iškibalovi (od c. 1664) vládne jeho bratr Sušši (24 let, do 1625).

 

1647:

V Babylónu zemřel král Ammíditana (od 1684), nástupcem jeho syn Ammísaduqa (do 1626).

 

1643:

V Aššuru zemřel Libája (od 1660). Jeho nástupcem se stal Šarma-Adad I. (do 1631) a po něm jeho syn LI.TAR-Sîn (čti Iptar?-Sîn?; do 1619).

 

1640 V Argu po králi Argovi (od 1710) se stal pátým vládcem dynastie Kriasos (do 1586). Prvním knězem slavného Héráia se stal Kallithiás, syn Peirův.

V téže době působil prý Prométheův bratr, astrolog Atlás, zaznamenali někteří staří chronografové.

 

************************************************************

1639. - 1630.

 

1633:

V Egyptě se podle manethónovské chronologie uzavřela doba XIII. dynastie. Viz rok 1673, kde jména panovníků a srov. rok 1650.

 

1635:

V Elamu zemřel Kuk-našur II. (od c. 1650). S titulem „sukkalmach/velkoregent Elamu“ nástupcem jeho bratr či bratranec Kutir-Šilchacha I. (do c. 1625). Jeho synovec Širukduch II., princ-sukkal v Súsách, povýšil na sukkala Elamu a Simaški, jiný synovec, Kuk-našur III., se stal sukkalem súským. Brzy však zemřel a na jeho místo přišel Temti-raptaš, další ze synovců velkoregenta Kutir-Šilchachy I.

 

************************************************************

1629. - 1610.

 

c. 1629:

V Egyptě zemřel král XVII. dynastie Sobkemsaf II. (od c. 1645 či 44), nástupcem se stal Sechemre IX. Sementowej Džehuti. Jeho královnou byla Mentuhotpe. V její rakvi se uchovala zaříkávadla „knihy mrtvých“. Podle výpovědí zlodějů z doby XX. dynastie byly hroby vládců XVII. dynastie plné zlata, stříbra a bronzu, což by mohlo ukazovat na prosperitu nebo přinejmenším fungující dálkový obchod jejich království.

Po roce uvolnil trůn panovníkovi jménem Seanchenre Mentuhotpe VI., který vládl také pouze rok. Jeho nástupcem byl Sewadženre Nebirirau I. (vládl šest let do c. 1621). Je znám ze stély v Karnaku. Dalším králem XVII. dynastie v Thébách byl snad jeho nástupce Neferkare IX. Nebirirau II., který ale vládl jen několik měsíců a v jehož existenci se příliš nevěří. Na trůn přišel Semenre, o jehož vládě nemáme časový údaj (asi také jen několik měsíců do c. 1620), po něm užíval královských atributů Senserenre (= Userenre? z Karnackého seznamu), který vládl asi 12 let, viz rok 1608.

 

1615

V řadě panovníků XV. dynastie „Velkých Hyksů“ zemřel Chjan (od c. 1655) a jeho nástupcem se stal Aauserre Apopi, snad jiným jménem Aaqenenre Apopi (není-li to však Apófis II., viz zde níže), řec. Apófis/Afófis I. (vládl podle Manethóna a Tur. pap. 61 rok, až do c. 1570; na Rhind Pap. doložen jeho rok 33). Došlo ke sblížení s Thébami (XVII. dynastie). Auserreova dcera Herit byla zřejmě provdána za někoho z vládců Théb. Ke konci jeho vlády dobyli Egypťané ze XVII. dynastie střed země a jejich flotila se objevila ve východní Deltě pod sídelním n. hlavním garnisonním městem Hyksů Avaridou.

 

c. 1625:

V Elamu zemřel Kutir-Šilchacha I. (od 1635). Panovníkem jeho synovec Temti-raptaš (do c. 1605). Úřad sukkala Sús obsazen Kuduzulušem III., další místa neobsazena. (nic bližšího z této doby není známo).

 

1626:

V Babylónu zemřel Ammísaduqa (od 1647), králem jeho syn Samsuditana/Šamaš-ditana, poslední panovník I. babylónské dynastie (do 1594). Stejně jako jeho otec kraloval sice dlouho, ale nic slavného o něm nevíme. 

 

1625:

V Přímoří zemřel král Sušši (od c. 1649), nástupcem Gulkišar (vládl 55 let do c. 1570). Z prvního roku Gulkišarovy vlády pochází tajný návod na výrobu různých druhů skla. Technologická znalost tavby ale musela předtím přijít ze Syrie.

 

c. 1620:

V Chattuši skončila vláda chetitského krále (Labarnaše II.) Chattušila I. (dobu vlády viz c. 1650). Nástupcem se stal jeho vnuk Muršiliš I. (do 1590). Regentem na čas Chattušilův bratr Pimpiraš či Bimbiraš. Muršilova manželka se jmenovala Kali. Muršiliš uzavřel koalici s Kassity proti Churritům a roku 1594 dobyl Babylón.

 

c. 1620

Jamchad-Chalab (Aleppo) ve vzpouře Chetity poraženo, dobyto a vypleněno: konec vlády krále Jarimlima III. (od c. 1660) a konec celého království (srov. c. 1650). Po určité mezeře po roce 1600 vládl v Aleppu král Šarrael (?), následoval jeho syn Abbael II., kolem 1550 Ilim-ilimma I. a jeho syn Idrimi. Kolem roku 1500 v Aleppu vládl dynasta Adad-nérári/Addu-nérári (?), po něm Niqmi-epuch  II. (Niqme-epa, Niqmepa, syn Idrimiův) a celá dynastie skončila někdy po roce 1475 n. 1425 jeho synem Ilim-ilimmou II. O jejich skutcích toho moc nevíme, o jejich předchůdcích a Alalachu viz rok 1793. 

 

1619:

V Aššuru zemřel Iptar (LI.TAR?)-Sîn (od 1631), jeho nástupcem se stal Bazáj/Bazája, syn Bél-bániho (do 1591). Nastala dynastická změna, bližšího nevíme nic: jinou dataci viz rok 1600. Na žádném seznamu assyrských panovníků sestavených starými chronografy nefiguruje jméno Puzur-Sîn, syn Aššur-bél-šamêho. Na zachovaném nápisu jsou oba uváděni jako ensiové Aššurovi, Puzur-Sîn k tomu jako vnuk/potomek Šamší-Adada I. Tvrdí, že zlikvidoval zlo jistého Asína a jakousi "cizí nákazu pocházející nikoli z masa Aššurova/šibit achitim la šír Aššur" (souvislosti z poškozeného textu jsou nejasné). Zbavil město cizích vlivů a postavil bránu bohyni Ilulá. Není pravděpodobné, že by Puzur-Sîn byl synem Ip.tar-Sînovým (podobnost znaků), neboť toho otec byl Šarmá-Adad I., syn Libájův. Viz k záhadnému nástupnictví též rok 1736. 

 

************************************************************

1609. - 1600.

 

1608:

V Egyptě zemřel panovník XVII. dynastie Senserenre (Userrenre?; od c. 1620), následuje Sechemre X. Šedwast (do c. 1605; možná totožný se Sobkemsafem II.?). Po něm vládl Nubcheperre Antef/Anjotef/Intef VII. (3 + x let, snad do c. 1600), možná syn Sobkemsafa II. Jeho manželka (s mužským královským jménem) Sobkemsaf pocházela z Edfú, kde byla pochována, a je považována za prarodičku panovníků XVIII. dynastie. Král si dal postavit cihlovou pyramidu o výšce třinácti metrů (zachována jen do výše 1,20 m), takže i v Horní zemi stávaly pyramidy.

c. 1600 vládl Senachtenre (není časových údajů, nižší odhady praví c. kolem 1560). Nápisně je jméno známo z kamenných dveří v Karnaku. Vlastním jménem byl Ahmose ("Měsíc se narodil") a jeho manželkou snad byla Tetišeri/Teti-šeri, žena nekrálovského původu, snad prabába dynastie Ahmosovců, srov. zde níže. Pokud ano, mohla být matkou Seqenenrea, Kamose a Ahhotpe I., matky Ahmosea. Doloženo je, že byla matkou dcery Satdžehuti Satibu. Když zemřel Tao II., pravděpodobně babička Tetišeri s matkou Ahhotpe I. vládly za Ahmosea I. (?). Viz dále rok 1577.

 

Následoval Tetišeřin syn se Senachtenrem Seqenenre/Sekenenre I. Taa/Tao I. zvaný Qeni/Starší (rovněž bez údajů; nejsou-li shodní). Byl současníkem hyksského vladaře Apopiho/Apófia I. (XV. dynastie) a zemřel násilně. Jeho ostatky  nalezené v nekropoli ad-Dajr al-bahrí spolu s mumiemi Ramsesea ii. a Setiho i. vykazují na hlavě rány sekerou, které zohavily levou část obličeje, a dýkou v krku zezadu (= po boji doražen, nebo v bitvě Hyksy bojovou sekyrou těžce raněn a zavražděn po několika týdnech či měsících vlastními lidmi, jak soudí pathologové?). Podle jiné theorie byl popraven sekerou vkleče se svázanýma rukama. Při mumifikaci královo tělo nebylo napuštěno natronem a vnitřnosti ponechány na místě včetně mozku.

V povídce/pohádce pocházející z xix. dynastie měl Seqenenre spor s Apófim, údajně monotheistou, který si stěžoval na řev hrochů v Nilu před hyksským sídlem ve východní Deltě Auaris/Avaris (eg. Hut-waret, dn. arab. Tall al-Dab´a) a žádal Egypťana, aby je z kanálu odvolal (srov. o xv. dynastii roku 1679). 

Taovou manželkou mohla být Tetišeri, matka Taa II. a babička Ahmose I. - Amósia.

Taovým nástupcem v řadě králů XVII. dynastie se stal jeho syn Sekenenre II. Tao II. zvaný Udatný. Ženatý byl se svou sestrou Ahhotpe/Ahotep (II.), matkou Amósidovou (pokud nebyl Ahmose synem Kamoseho s Ahhotpou (I.), která také byla regentkou). Ahhotpe II. byla pochována v Dra Abú an-Naga v západních Thébách, pohřebišti éry druhého meziobdobí, asi snacha Ahhotpy I. Byly nalezeny její šperky, mezi nimiž byl mimo jiné zlatý náhrdelník se třemi muškami, což bylo vojenské vyznamenání za udatnost v boji. Vedlejší manželkou Taovou byla jeho další sestra Satdžehuti. 

Tao II. obnovil v Thébách rituální oběti hrochů, kteří jako svatá zvířata Setova mimo jiné byla uctívána Hyksy. Tao válčil s Apofiem I. a zemřel na následek rány z bitvy sekerou s Hyksy ve stáří zhruba 30 let (mumie nalezena). O jeho nástupcích viz 1577.

Královské dcerky se odjakživa obvykle vdávaly do „paláce“. Seqenenre zavedl novinku, že králova dcera se smí provdat jen za krále jako jeho hlavní manželka, tzn. že uzákonil incest. Platila pak po celou slavnou XVIII. dynastii a zanechala ohlas do dob hellénistických. Král se však nemusel ženit jen se svými dcerami a měl k disposici velký harém.

Sestrou a manželkou Amenotpa I. byla Ahmose Meritamun, dcera Ahmose I. s Ahmose Nefertari (rodiče založili osadu stavitelů hrobek Dajr al-madínu ("Klášter města") mezi Údolími králů a královen). V jejím hrobu v Dajr al-bahrí/Dér el-bahrí ("Severní klášter") nalezena cedrová rakev s portrétním víkem (v turínském Museo Egizio).

Osadu stavitelů hrobek existovala čtyři sta let a opuštěna byla koncem XX. dynastie, protože byla na ráně libyjským nájezdům: sedmdesát domů a osm až devět dnů z desetidenního týdne/dekanu pracovali dělníci na hrobkách, „weekend“ byli doma. Ve vsi zůstávaly jen ženy, které měly k disposici pradláky a uklízeče placené z královské pokladny, kteří pracovali pro rodiny dělníků cyklicky. V dobách nové říše strávili řemeslníci třetinu roku přípravami svátků, jejich průběhem a posvátečním časem.

Přesto se běžně stávalo, že sourozenci měli potomky i v několikerém pokolení. Královna Ahhotpe I., matka Ahmoseho I., byla za svůj život královskou dcerou, sestrou, velkou královskou manželkou a královnou-matkou. Její dcera Ahmose Nefertirej přežila svého chotě a asi i bratra Ahmoseho, svého syna Ahmoseancha a Amenhotepa I. a za Thotmese I. byla „božskou manželkou Ammónovou“, tedy velekněžkou-stařenou kultu plodivosti (sic).

Literatura této doby: Historie či spor Apófia a Sekenenrea: Hyksós si stěžoval, že mu v noci nedá spát řev hrošic v Nilu.

1603 skončila v Xois/Ka-sunt, dn. Sacha na začátku západní poloviny Delty vláda XIV. dynastie (od 1786). Jejím posledním králem byl Asiat jménem Bebnem či Bebhem.

 

c. 1605

V Elamu po Temti-raptašovi (od c. 1625) vládl Kuduzuluš III. (do 1600). Nic bližšího není známo. Po něm byl „velkoregentem“ Tata (do 1580), jehož sukkalem Elamu a Simaški byl Atta-werra-chalki, sukkalem Sús Temti-agun II. Jinak není nic bližšího známo.

 

c. 1600:

V Aššuru podle jiné časové řady skončila vláda Adasiho dynastie (viz však rok 1585) a následuje dynastie Šú-Ninuova. Její panovníci se stále ještě titulovali ensi/iššakkum Aššuru: Šú-Ninua (Kidin-Ninua), Šarma-Aššur II., Eríšum III., Šamší-Adad II., Išme-Dagan II., Šamší-Adad III., Aššur-nérári I., Puzur-Aššur III., Enlil-násir I., Núr-ilí, Aššur-šasdúni, Aššur-rabî I., Aššur-nádin-achi, Enlil-násir II. a Aššur-nérári II. Viz rok 1420, řazení CSD viz dále 1591. O Puzur-Sînovi viz rok 1619 a 1736. 

 

c. 1600:

Do Syrie po letech zmatku následujících pádu amorejských dynastií vpadli Churrité, kteří původně v 18. st. byli vasaly amoritské knížat. V severní Syrii v této době boje Churritů s Chetity a nejpozději v 15. až 13. století se churritský element dostal až k moři (Ugarit). Egypťané v časech XIX. dynastie označovali oblast jižní Syrie, tedy Palaistínu, slovem Chor/"země Churritů". Ugarit měl sice většinu obyvatelstva kanaánskou, ale menšinu dostal churritskou. Churrité sloužili panovníkovi jako žoldnéři a zaměstnanci palácoví. Viz dále rok 1400. 

 

c. 1600:

Na Krétě zničující zemětřesení ukončilo období středomínójské III. (MM III. od c. 1700), nebo už 1628, viz rok 1700. Sopka zničila mínójskou osadu na Théře (nebo až roku c. 1450?viz). Explose byla zřejmě největší vulkanickou katastrofou v civilisovaném světě. Knóssos rozvalen, ale v následujícím období pozdněmínójském I. a (LM I.A, do 1500) byly paláce obnoveny, srov. dále rok 1450 a 1400.

V Mílétu od této doby mínójská obchodní osada, nebo dokonce kolonie jako taková (?), srov. rok 2000 a 1700. Od 15. století byla osada mykénská. 

V Helladě doba Danaova, Kadmova?, Pelopova. V Iólku vládne Peliás, Néleus odešel do Messénie, začátek "Nestorova paláce", jeho syna (jako celý mykénský svět zničen c. 1200); před tím zde osada mínójská a v základech paláce nalezeny zbytky nástěnných maleb z mínójské éry a tím pádem jsou nejstarší dokladem tohoto umění v Evropě. Na kontinentu s koncem MM III. začalo pozdněhelladské období I. (LH I. = mykénské I.). Mykénská centra v Helladě se pozvolna etablovala, přibývalo obyvatelstva a šlechtické vrstvy bohatly. V Mykénách vládnou Perseovci.

Hroby byly koncem 17. století ve tvaru navršených pahorků (tholos, rotundy v podobě včelínů) s bronzovými dýkami a zlatými ozdobami, ze 16. století jsou hroby z Mykén, doklad nejstarší vozové jízdy v Evropě. Období šachtových hrobů na pevnině c. 1600-1450 dokumentováno z Mykén ve dvou skupinách ohraničených zdí, jak zjistil roku 1876 Schliemann. Po skupinových pohřbech vůdců byly šachty zasypány, angl. shaft grave period

Objekty jako Átreova pokladnice nebo tzv. hrobka Klytaimnéstřina sloužily v 15. až 13. století městu-státu zřejmě jako ochranné kulty předků. Souběžně s komorovými pohřby v Mykénách jdou první kamenné tholy zasypané hlínou v Messénii. 

První helladští obchodníci se objevují v prostoru středního a východního Středomoří. V Itálii odpovídá prvním dvěma fázím mykénské kultury první období kultury apenninské (1600-1400), závěrečné c. 1200 odpovídá konci mykénské éry (IIIC1c). Viz dále rok 1100. 

Generace výpravy na lodi Argó za zlatým rounem do Kolchidy ve východním Černomoří.

 

1600:

Střední Evropa. Zdá se, že nejstarším zobrazením oblohy/vesmíru je bronzový disk z okolí vsi Nebra u sasko-anhaltského Merseburgu z doby kolem roku 1600 (srov. pod hodiny a v oddíle o svátcích). Předmět v zachvalém stavu byl nalezen v hrobu vedle bronzového meče zdobeného zlatým plechem, sekyry, majzlíku a dvou ozdobných pažních spirál na Mittelbergu (252 m) v červnu 1999, řekněme na nejstarší známé evropské hvězdárně.

Dvoukilogramový disk o dvou milimetrech tloušťky a o velikosti černé LP (32 cm v průměru) je osazen zlatými hvězdami, sluneční bárkou („egyptská vazba“?) a kulatým měsícem. 25 hvězd je rozmístěno chaoticky, sedm tvoří souhvězdí Pléjad. S jejich východem v květnu souvisí začátek žatvy a sklizně, s jejich západech v září orba.

Vůbec nejstarší nalezené zobrazení oblohy jsou modré hvězdy v sarkofágu posledního krále V. dynastie jménem Unas (2375 – 2345). Jsou to však jen dekorace, kdežto disk z Nebry oblohu přesně vymezuje.

Objev nebyl dosud zpochybněn a zůstává překvapením v temných dějinách protogermánského dávnověku, neznalého písma a počtů. Posice nebeských těles ukazují na konstelaci na obloze ve středním Německu kolem podzimního slunovratu, doby sklizně.

O míře závislosti na Středomoří a Egyptu nebo autarkii regionu s cínovými doly v Cornwallu, Bretagne a Krušnohoří pro dané období lze jen spekulovat. Jak vyplývá ze souvislostí, tato doba nebyla ve Středomoří dobou klidu, naopak. Vzdálené končiny střední a západní Evropy mohly lákat jako útočiště. Srov. v indexu s. v. matematika.

Spojení s Egyptem a mínójsko-mykénskou oblastí bronzové střední Evropy předpokládá též nález pokladu v lokalitě Bernstorf poblíž Freisingu v Bavorech z doby před rokem 1000 př. n. l. Jantarove předměty a pečetidlo se značkami/písmem? a kusy tepaného zlatého plechu, součást asi čelenky či čepice jsou předmětem sporu. Zlato totiž dosahuje čistoty 99,99 procent, čehož lidé bronzové éry podle metalurgů nemohli dosáhnout; archeologové však pokládají nálezy za autentické, neboť si neumějí představit, který znalec by si dal tu práci a výdaje s vytvořením podvrhu.

 

c. 1600:

V Indii pozvolný konec harappské kultury (od 2300), města opuštěna. Důvody nejsou známy: náhlá povodeň, dlouhé sucho, důsledky velkého oslabení monsunů? Do 1500 v Harappě trvá tzv. kultura hrobu H (árijský), srov. rok 2000 a 2300. V této době byli nomádští Árjové v Indii již usazeni. Dále viz 1500.

 

c. 1600 - 1100

na Madagaskar dorazili jako první migranti lovci z Afriky z ethnika jménem Wazimba. Postupně se smísili z původním obyvatelstvem ostrova, s bušmany. Viz dále rok 300.