1799-1700

************************************************************

1799. - 1790.

 

1797: V Egyptě zemřel král XII. dynastie Nimaaatre Amenemhet III. (vládl od 1843) a králem se stal jeho syn s královnou Hetepti Hor Cheper-cheperu Maacherure Amenemhet IV., řec. Ammenemés (do 1790); spoluvládcem otce byl od roku 1798. Byl již vyššího věku a jeho vláda o devíti letech, třech měsících a 27 dnech byla klidná a ve znamení další stavební činnosti, nikde známky úpadku. Jeho syn a spoluvládce „král Hor“ zemřel před svým otcem, který zesnul roku 1790.

Královou starší sestrou byla Neferuptah/Ptahneferu, která zemřela zřejmě před nástupem Amenemheta IV. na trůn, takže se královnou stala mladší dcera Amenemheta III., nevlastní sestra Amenemheta IV. (a asi též jeho manželka-vdova) pod trůnním jménem Hor Meritre Sobekkare, rodným jménem Sobkneferu/Sebeknofru n. Sobekneferu či Nofrusobek, řec. Skemiofris, poslední panovnice XII. dynastie (vládla tři roky, deset měsíců a 24 dny, jak praví Turínský papyrus, do roku 1786). Stavěla (a asi ho též dokončila) zádušní chrám svého otce Amenenheta III. v Hawwáře u Láhúnu s prý třemi tisíci místnostmi, který později Helléni nazvali Labyrinthos, stavěla ve Velké Hérákleopoli/lat. H. Magna a zachovalo se její pečetítko z fajánsu s titulaturou.

Po Menkare, jíž skončila vláda šestá dynastie, byla druhou či třetí ženou na egyptském trůnu, viz rok 3054 a 2184. Po ní přišla z žen na trůn Obou zemí v Osmnácté dynastii Hatšepsut, viz rok 1503.

 

1798:

Rím-Sîn I. z Larsy porazil svého 25. roku vlády rozhodným způsobem vládce Isinu Damiq-ilíšua a část Isinu byla Larskými dobyta a vypleněna. O Rím-Sînovi/"Sînově býku" viz rok 1836 a 1823sqq. S Isinem byl konec: o dva roky později byli Isinští v poli poraženi armádou Sîn-muballita Babylónského (jeho sedmnáctý rok) a roku 1794 Rím-Sîn dobyl Dunnum nedaleko Nippuru, osadu opevněnou Sîn-mágirem Isinským. Rok na to byl Isin Larsou definitivně poražen, Rím-Sîn obsadil město a jeho zbylé státní území a Isin navždy přišel o svou důležitost: konec I. dynastie isinské (trvala od 2017). Poslední král dynastie Damiq-ilíšu (od 1817), zdatný protivník Larsy, zmizel beze stopy z dějin. Larsa sice triumfovala, ale ze severu sílilo babylónské nebezpečí pro oblasti starého Sumeru, viz rok 1787. Rím-Sîn navázal spojenectví s Ešnunnou a Aššurem. 

 

1797:

V Ešnunně začal vládnout Dádúša (viz rok 1830, do roku 1786). Po něm vládl jeho syn Ibál-pî-el II. (Ibápîel; do 1762), současník Chammurapiho Babylónského. Po něm kraloval Sillí-Sîn (viz 1762). Dádúša byl spojencem Šamší-Adada Assyrského a s armádou o deseti tisících mužích se pustil do války s Bunu-Eštarem/Bunu-Ištarem, králem země Qabrá. Dobyl s podporou Assyřanů, jimž veleli král se svým synem Išme-Daganem, její města a vlastní Qabru oblehl. Po deseti dnech ji dobyl a králi uřízl hlavu. Do Ekallátum, kde residoval Šamší-Adad, poslal spojenci bohaté dary a na Tigridu vybudoval hraniční pevnost Dúr Dádúša. Assyřané na Zábu pokračovali ve spojenectví s Kuwarim ve válce s králem Amoritu Jašúb-Adduem, spojencem Gutiů se zemí Achazum a Kakmum a nyní s Turukky. Achazum dobyl Išme-Dagan, kam dosadil za nového krále jistého Chalun-pî-úmu. Gutijce však Assyřané přes dílčí úspěchy nezdolali a za Tigridem se nyní pevně neuchytili, viz rok 1782.  

 

1793:

V Babylónu zemřel král Sîn-muballit (od 1813) a nástupcem se stal jeho slavný syn Chammurapi (amor. Chammu-rapi/"Radost stařešinova", popř. bab. Chammu-rabi/"Stařešina-strýc je velký", hebr. snad Amráfel ze Šin'aru, řec. Amarfal ze Sennaaru; do 1750). Odrazil vpád Assyřanů pod Šamší-Adadem I., později pomohl vyhnat Assyřany z Mari a králem zde uznal exulanta z Jamchadu Zimrílima/Zimrí-Lim, Jachdunlimova syna n. synovce, viz roky 1830, 1815 a 1779-1778). Jako současník Chammurapiho Babylónského a částečně Šamší-Adada Assyrského v Jamchadu (Chalab/Chalba/Chalpa, Aleppo, hell. Chalybón, Beroia) vládl král Jarimlim I./Jarim-Lim, přítel Zimrílima Mariského, jemuž poskytl před Assyřany útočiště. Předchůdcem Jarimlima v Jamchadu byl jeho otec Šumu-epuch, Jachdunlimův oponent; Jarimlimovou matkou byla královna Šumun-abí/Šumunna-abí.

Jamchad držel silnou obchodní posici: jeho území mezi Středozemním mořem a Eufrátem bylo křižovatkou karavanních cest napříč Syrií do Mari a dále po Mesopotamii, nebo na jih do Tadmóru (hellénistické Palmýry). Vasalským rodovým státem Jamchadu byl Alalach, v jehož ruinách se uchovala část archivu. Po zakladateli Jarimlimovi, bratrovi Abbaela I., v něm vládl jeho syn (?) Ammi-taqum/Ammi-takum, Ammitakum, viz rok c. 1755. Obě větve amorejské dynastie užívaly shodných jmen a panovníci Jamchadu a Alalachu se mnohy pletou. Nedávno objevené zbytky chrámového centra boha počasí Hadada pod sedmi metry nových vrstev dokládají silnou hospodářskou a kulturní základnu.

Po Jarimlimovi I. v Jamchadu vládl jeho syn s královnou Gašerou Chammurapi I. (do c. 1750), po něm jeho syn Abbael I. (vrstevník Abí-ešua, viz rok c. 1755). Následoval jeho syn Jarimlim II. a kolem roku 1700 vládl jeho syn Niqmi-epuch/Niqmi-epa, Niqmepa I. Krátce nato v Jamchadu kraloval (jeho syn?) Chammurapi II. a poté Jarimlim III.; oba byli současníky Ammiditany Babylónského. Délky vlád amorejské dynastie jamchadské neznáme, nástupnictví a identifikace dynastů k Jamchadu nebo Alalachu jsou spekulativní. Dále viz roky 1750, 1690 a 1620.

 

V Guble/Byblu byl současníkem Zimrílima Mariského král Jakín-iluma a jeho syn Jantin-Chamu/Jantin-'Ammu, vasalové egyptských králů, srov. rok 1770. Nevíme o nich nic, ale sídelní město jejich království se pozvolna etablovalo jako průmyslové a přepravní multikulturní středisko na pobřeží severní Syrie, viz dále rok 1600.  

V Qatně byl spojencem Jasmach-Adada a Šamší-Adada král Iški-Adad/Išchu-Addu. Po něm jeho nástupce, jistý Amút-pî-el, Zimrílimův vasal (viz již 1810). Amút-pî-el disponoval koaličními smlouvami s patnácti "králi", stejně jako Chammurapi Babylónský, Rím-Sîn Larský a Ibál-pî-el Ešnunnský; rozumí se, že v jednom okamžiku, neboť mesopotamští i syrští dynastové byli přelétaví a panoval mezi nimi velmi rušný diplomatický život, jak dokládá zachovaná korespondence například archivů z Mari. Nejvíce spojenců, na počet, nikoli na sílu, měl Jarimlim Jamchadský, Zimrílimův tchán: dvacet. Zimrílim Mariský údajně disponoval armádou o třiceti tisících mužích. 

 

1790 uzavřeli kolem t. r. spojenectví Širukduch I. z Elamu s Ešnunnou, válka s Gutiem, do níž z Elamu vyrazil expediční sbor dvanácti tisíc mužů pod velením jistého Nabilia. Elamité v této éře vedli aktivní politiku v Mesopotamii a byli v kontaktu až se syrskou Qatnou. 

 

1796 v předhellénském Sikyónu po Leukippovi (od 1849) vládne Messapos (do 1749).

 

************************************************************

1789. - 1780.

 

1786:

V Egyptě zemřela bezdětná královna Sobkneferu/Sobekneferu (od 1790) a jí skončila vláda jedné z nejslavnějších manethónovských dynastií, dvanácté (od 1991), a zároveň střední říše (od 2040). Do Dvanácté dynastie se řadívá též záhadný Hor Seanchibtowej Seanchibre známý z jediného stavebního nápisu a snad patří do doby chaosu po smrti Sobeknefery. 

Začíná druhé meziobdobí, dynastie XIII. až XVII. (do 1570; všechna označení "říší" a "meziobdobí" jsou moderní). Wezíry na konci XII. a začátkem XIII. dynastie byli Qameni, Senwosretanch, Juji, Menhotep, (Neb)sumenu (?), Hori, Sobek-aa, Bebi, Ameni, Dedu-Mont, Senebtifi. Je možné, že královské insignie uchopili první panovníci dynastie ještě za vlády Sobknefery. Třebaže dlouhá řada krátkých vlád nové "dynastie" ukazuje na chaos v nástupnictví, Horovo renomé v syrské oblasti zůstalo dlouho neohroženo.  

Podle Manethóna ve XIII. dynastii vládlo v Diospoli/Thébách šedesát panovníků 153 (s chybou opisovačů řeckých číslovek 453) let, jejich jména excerptoři však nevypisovali, z jiných zdrojů a archeologických nálezů viz jejich seznam v příloze Dynastů viiii. Většina z nich však residovala v Ič-toweji a až na výjimky známe pouze jejich jména. 

První panovníkem Třinácté dynastie (do 1633) byl Hor Sechem-nečeru Chujtowejre Wegaf vládnoucí dva roky, tři měsíce a 24 dny (takové údaje poskytuje Turínský kanón). Co on a po něm Hor Mechibtowej Sechemkare Amenenhet V. Senebef, vládnoucí min. tři roky, a Hor Chajbau Sechemrechujtowej podnikli, nevíme. Král Ameni Qemau, jehož Horovo ani trůnní jméno neznáme, sice vládl údajně jen rok, ale zanechal po sobě pyramidu v Dahšúru (bývá přiřazován k trůnnímu jménu Sehotepibre). Pouhým jménem zůstává Hor Susechtowej Sehetepibre a Semenkare Iufni/Efni (Horovo jméno neznáme), panující rovněž krátce. O dalších panovnících viz rok 1770. 

Komplex královského paláce této doby měl tři skupiny budov: dětskou část (kap), kam směl z úřednictva zřejmě jen jeden ze „smrtelníků“, sloupovou síň audienční a pro hostiny (wehej) a vnější část paláce (chentej), kde žil wezír. Celek obklopovala „šena“ obývaná služebnictvem a veškerým personálem; zde se rozdávali potraviny.

Sechemkareho wezírem byl Chenmes. Nezařaditelně byli v rozpětí XIII. až XVII. dynastie wezíry Iji, Ijimeru, Senebhenef, Sobknacht, Ibjau, Amenemhet. O "abýdské dynastii" viz rok 1650.

Roku 1786 začíná secesse západní části Delty v městě Ka-sunt, Cha-sunt (řec. Ksois, dn. arab. Sacha?). Její guvernéři, resp. králové, kteří první z Egypťanů poznali brutalitu asijských migrantů, dostali od Manethóna označení XIV. dynastie (v Ksoidě do 1603). Bylo to podle něj 76 panovníků vládnoucích 184/484 roky, ale jména ti, kteří z jeho díla pořídili zachované výpisky, nesepsali: jejich trůnní a osobní jména známe z poloviny z Turínského kanónu, viz v indexu s. v. Dynastové viiii. Nezanechali po sobě téměř žádných památek, doloženi jsou archeologicky Aasehre Nehesej/"Núbijec", Nebsenre, Secheperenre a Merdžefare. Srov. rok 1740 a 1676.

Po konci vlády XII. dynastie rostla ve východní části Delty (bibl. země Gošen) pozvolna moc „Asiatů“ ze Syrie a Palaistíny, tedy semitsky hovořících kmenových společenství Amu/Aamu, Menčin, Sečetin, Sečetu a Retunu. Původně „ekonomičtí migranti“, kteří poprvé do Egypta přišli za Amenemheta II., se sdružovali kolem kultu Sutecha, jemuž Asiaté přiřkli atributy Bá'alovy.

Jejich náčelníci, šejkové, byli zmiňováni ještě před XII. dynastií jako hikau-chosvet, hekau chasut, sg. heka-chasut, „vládci hornatých (= cizích) zemí“/řec. Hyksós (sg.; Manethón) s významem basileis poimenes/"králové-pastevci" popřípadě laos tón poimenón/"lid pastevců či lid Pastevců", č. Hyksóvé (gen.: Hyksů). Podle jmen lze usuzovat, že vedle převládajících semitských elementů příbuzných s Amority nelze vyloučit přítomnost mezi nimi elementu churritského a anatolského. Je rovněž velmi pravděpodobné tvrzení historika Iósépa Flávia, že mezi Hyksy žili předkové některých z kmenů hebrejských; čemuž ostatně nasvědčuje i starověká datace některých biblických příběhů (nikoli však autentičnost) nebo některá jména (Jaqobher/Jakubher). Viz rok 1870 a dále 1740, 1720 a 1400, zde o Chapiru/Apiru.

Sídelním místem Hyksů se stala na východě Delty Auaris/Avaris, pozdější Per-Ramesse (dn. Qantír či Tell ad-Daba'a).

 

V Palaistíně v této době po konci XII. dynastie začíná střední doba bronzová (srov. rok 2110) a trvá až do konce druhého egyptského meziobdobí, asi 1560. Je to doba nástupu Kanaánců.

 

1787:

V Ešnunně zemřel Dádúša (od 1798) a vládne jeho syn Ibal-pi-el II. (jeho pátý rok vlády byl rokem úmrtí Šamší-Adada I. Assyrského). Délku vlády neznáme. Viz dále 1779 a 1762.

1787 dobyl Chammurapi Babylónský Uruk a Isin (sedmý rok jeho vlády). 1784 dobyl Malgium na Tigridu jižně od soutoku s Dijálou a získal zpět na Ešnunně Rapíqum (jeho desátý a jedenáctý rok; srov. 1830, 1779). Malgium prožívalo svou éru po rozpadu říše Ur III., viz rok 2006, a dlouho jeho vládci užívali autonomie. Šú-Kakka, viz rok 1977, byl otcem Nabi-Enlila, po něm vládl (vztah neznáme) Šú-Amurrum, pak Ili-abi a jeho syn Imgur-Sîn. Před Chammurapim v Malgiu kraloval (panovníci užívali před jménem božského determinativu) Takil-ilissu/Muttakkil-ilissu, syn Ištaran-asûa, známý též z nápisu na cihle v základech chrámu v Isinu, a poslední z králů Ipiq-Ištar, syn Apil-ilíšua, poražený babylónskými Amorejci.

Roku 1784 uzavřel Chammurapi spojenectví se Šamší-Adadem I. Assyrským a 1783 dobyl Šalili (11. rok jeho vlády). Ve svém 11. až 13. roce vlády (1783 až 81) se Chammurapi věnoval religiosním stavbám a hloubení zavodňovacích kanálů. 24. roku designoval Išar-Lima rabiánem/"starostou Sipparu, srov. předtím o amoreisaci Sumeru rok 1895. V Déru v této době vládl jinak neznámý Jašúb-jachad, jemuž adresoval Jarim-Lim Jamchadský dopis zachovaný v mariském archivu. 

1782:

V Aššuru zemřel Šamší-Adad I. (od 1815). Nástupcem se stal jeho starší syn Išme-Dagan I. (do 1742, srov. předtím 1815), dosud král v Ekallátum, kam byl dosazen otcem, druhý panovník dynastie z Terqy (srov. 1815, trvala do c. 1700). Zřejmě ještě za života svého otce neuspěl ve válce s Ešnunnou a jejím vládcem Dádúšou. Po nástupu na Aššurův trůn čelil revoltě Turukků, která se šířila ještě za života jeho otce, vypukla válka s Ešnunnou znovu a opět se pro Assyřany nevyvíjela dobře, viz rok 1779: otcova říše se rozpadla. Ve válce na Zábu zničili Assyřané Šušarru a o Kuwarim už není slyšet. Vyplenili Uttum, Turukky válčící guerrillovou metodou však v horách nezničili; jméno jejich vůdce neznáme. Naopak přešli Turukkové s churritskými dynasty v regionu do ofensivy a napadali kraj kolem Arapchy a Arbél/Urbilum; viz dále rok 1779. V této době existovaly od Cháburu po Tigris dva tucty churritských státečků

Kolem 1780 zmizely z Kappadokie assyrské obchodní kolonie, srov. rok 1920 a 1840. V této době území Anatolie ovládaly na západě a jihu státy Luwijců (= hieroglyfičtí Chetité a hovořili luwili/luwijsky): Arzawa (západ) a Kizzu (Kilikie). O jejich příchodu do Anatolie viz roky 2300 a 2000. Severní části středu Anatolie drželi předchetitští Chattové (= "Protochetité", obyvatelstvo neindoevropské hovořící chattili-chetitsky: "pochattsku") a jejich indoevropští sousedé Chetité/Néšité hovořící nešumnili či našili/nišili; v Kaneši též kanešumnili. V Paflagonii žil národ Palá, hovořící indoevropským jazykem/paláumnili, východně od Chetitů až do Mesopotamie Churrité mluvící churlili (obrat chetitský). Assyřané mluvili podle Chetitů "babylónsky"/pabilili. Viz o Chattech a Chetitech roku 1840 a 1800, o království a dynastii viz rok 1700. 

 

1780 v Helladě založil v Attice Ógýgos Eleusínu a řadu dalších sídel. Ve stejné době, zaznamenali staří chronografové, se u Tritónského jezera/Tritónis limné v Libyi, zřejmě dn. Šatt al-džaríd/"Pobřeží datlových palem" v TN, objevila panna, jíž Helléni dali jméno Athéné. Za Ógýga prý roku 1757 postihla zemi nějaká prapředhellénská „potopa světa“.

 

************************************************************

1779. - 1770.

 

c. 1770:

V Egyptě pokračovaly zjevně krátké vlády králů, o nichž nevíme téměř nic nebo jen jejich jméno. Hor Seherutowej Seanchibre Amenemhet VI. a Hor Semenkare II. Nebennu/Nebnun (osobná jméno). Po něm kralovali (podle nálezů a turínského kanónu):

• Hotepibre Qemau-sa-hor-nedž-her-jotef/Hornedžherjotefsaqemau (Asiat?; bez časových údajů, zachována socha s jeho jménem),

• Sewadžkare (trůnní jméno)

• Nedžemibre (trůnní jméno; vládl pouze několik dnů)

• Hor Sematowej Chajanchre Sobekhotep, Sobkhotpe II./Sobekhotepre

• Renseneb Amenemhet VII., vládl čtyři měsíce,

• Hor Hetepibtowej Awibre Hor I., má hrob v chrámovém komplexu Amenemheta III.,

• Hor Heriteptowej Sedžefakare Kaj Amenemhet VIII.,

• Hor Menech-[x] Sechemrechujtowej Amenemhet IX. Sobekhotep, možná identický se Sobekhotpem I. (stavěl v Madu, arab. ad-Madámút, kde stával velmi starý Montův chrám), 

• Hor Džedcheperu Userkare II. Chendžer, asi neegyptské jméno, jeho manželkou byla Seneb; byl jediným panovníkem dynastie, který svou hliněnou pyramidu v Saqqáře dokončil, vládl 4+x let (jeho jméno není egyptské a za wezíra měl Anchu, který sloužil i dalším králům),   

• Semenchkare I. Emrameša/Imiramešta, "Generál" (rozumí se: předchůdce Userkareho II.; usurpátor?), vládl 3+x let a zůstaly po něm dvě velké sochy v Taně,

• Sehotepkare Antef/Anjotef, je znám z kanónu a jedné sochy,

• [x]-i[bre] Set/Sutech,

• Hor Chujtowej Sechemre Sewadžtowej Sobekhotep III. Jako armádní velitel mohl dosednout na trůn pučem. Vládl podle kanónu tři roky a dva měsíce, nápisně ale doloženo datum roku pět jeho vlády. Jeho otec se jmenoval Mentuhotpe, matka Jau-hejebu/Juhabu, bratři Seneb a Chakau, ženat byl s Neni a Seneb-hena-esou. jejichž dcerami byly Juhetibu a Dedet-anqet.

Tito panovníci seděli na trůnu Obou zemí do roku c. 1740, viz tam dále. Jejich wezíry zřejmě byli Res-seneb, Ijmeru, Neferkare, Ded-Ptah, Dedtu-seneb.

"Dynastická" přináležitost části panovníků Třinácté a Sedmnácté dynastie je hypothetická a mezi egyptology nepanuje žádná shoda. Tak Sobkemsaf I. bývá počítán za druhého krále Sedmnácté dynastie s datací 1619-1603, srov. rok 1637 a v přílohách Dynastové viiii.   

 

1779 a 1778:

Ve válce Ešnunny s Assyrií zvítězil u města Razama (lokalisaci neznáme) v údolí Balíchu v kraji Idamaraz, během tažení na Eufrátu Ibál-pî-el II. Ešnunnský nad Subartu/Subartejci, tzn. nad Assyřany Jasmach-Adada/Jasmach-Addu, krále v Mári/Mari, a nad Chanaji, což byli beduini kočující kolem Terqy a odtud snad označení pro obyvatele Terqy. Jasmach-Adad, mladší a zřejmě nekompetentní bratr assyrského krále Išme-Dagana I., viz rok 1815, mizí z dějin a v Mari se stává vládcem Amorejec Zimrí-Lim/Zimrílim, který žil dlouho v exilu u Jarimlima I. v Jamchadu/Chalab-Aleppo, srov. rok 1815. V exilu se oženil s panovníkovou dcerou s královnou Gašerou jménem Šibtu (srov. 1793). Na mariský trůn mu tedy asi pomohl tchán. Král Aššuru Išme-Dagan I. z důvodů, které neznáme, nepřišel bratrovi na pomoc a ztratil kontrolu nad celým středním Poeufrátím a velkou částí severozápadní Mesopotamie, včetně Šubat-Enlila, assyrské hraniční pevnosti.

V královské archivu v Mari se dochovaly dopisy Zimrílima s jeho druhorozenou dcerou Kirûm. Královský otec provdal svou nejstarší dceru Šimátum za svého spojence jménem Chaja-súmu, vládci v Ilan-sura, dnes neznámé polohy. Po čase mu dal za ženu i mladší dceru Kirûm, která se v harému se sestrou hádala a dokonce jí prý vyhrožovala smrtí. Kirûm otce několikrát žádala, aby si ji vzal domů a když ne, že si vezme život. Po nějaké době ji vyslechl a Kirûm se vrátila do Mari do paláce, v té době zřejmě nejvýznamnější stavby na Eufrátu severně od Babylónie se dvěma sty místnostmi. Bylo to středisko byrokracie řídící zavodňovací práce celé země a kontrolující pravděpodobně největší králův příjem, karavanní obchod z východu do Syrie k moři.

Zimrílimova sestra Liqtum byla provdána za churritského krále Adal-šennua, panovníka země Burundum na západu Šubartu v horním Pochábúří nebo už v Tauru. V jednom dopise bratrovi mu píše, že řídí chod paláce, že má k disposici dvě stě lidí služebnictva a že se má s manželem fajn. Adal-šenniho po jakési válce zajal nebo zabil král země Eluchut jménem Šarrája a novým panovníkem na Burundem se stal Edip-chuch. Šarrájovou královnou byla Narámtum. 

O celou oblast vedeny války a intensivní diplomatická jednání. Roku asi 1775 dynasta Kurdy Simach-iláne navštívil Babylón a pak Mari, aby si pojistil svou vládu. Roku 1772 mizí z pramenů a na jehoi místě se objevil Búnu-Eštar. Zimrílim válčil na začátku své vlády v Pochábúří s amorejskými nomády Bené Jamína/Benjamíny, viz o nich roku 1895. První tažení vedl proti beduinům roku 1774, o čtyři roky později s nimi uzavřel mír. Celé povodí Chábúru bylo v této době hustě osídleno především etniky západosemitské jazykové skupiny (Amurru/Amorité) a Churrity. Ešnunnci se ho nezmocnili, to udělali jejich spojenci, viz rok 1769sqq. V rozhodujícím okamžiku se na stranu Mari postavil Qarni-Lim (vládl od c. 1775), vládce Andarigu/dn. asi Tell Choši a s ním další amorejští dynastové severozápadní Mesopotamie mezi horním Chábúrem a Tigridem. Ešnunna vytáhla poprvé do oblasti Sindžárských hor roku 1771 a její armáda oblehla Kurdu. Město a království se spasilo protektorátní smlouvou s Ešnunnou, ale na krku mělo nepřátelství s Mari, které uzavřelo mír s Andarigem.  

Zároveň se podařilo usmířit se s Turukky, kteří se pod králem Zazíjou postavili na nohy a zpoza Tigridu expandovali na západ. Zmocnili se zřejmě kraje kolem Nenit n. Ninet (asi Ninua, Ninive) a lákali k odpadnutí od paktu se Zimrílimem lokální amorejské dynasty v Sindžárských horách na severu IRQ Bunu-Eštara, vládce v Kurdě/Kurdá (do 1769), dn. Balad Sindžár, Chadnu-rabiho z Qattary/ass. Zamache, dn. Tell ar-Rimah (asi vládce též v Karaně/dn. Tell Afar), Zimríju ze Šurry/Šurrá, Zurrá a Šarrum-kíma-kalímu z Razamy/dn. Tell Abta. V oblasti Sindžárských hor byly v té době doma též amorejské kmeny či klany Numchá (možná součást Bené Jamínů), Ida-Maras a Jamutbal (srov. pozdější Emutbal východně od Tigridu, cf. rok 1836; součást Bené Simal?). Nyní stáli všichni v jednom protiešnunnském paktu a Zazíja byl též zadobře s Chammurapim, podle formulace jeho vasalem. Roku 1771 se Zimrí-Lim Mariský postavil na elamskou stranu proti Ešnunně a následujícího roku byl návštěvou v Jamchadu u tchána Jarim-Lima a společně si udělali výlet ke Středozemnímu moři. V té době se Elamité chystali na Babylónii, viz rok 1769sqq. 

 

1778: se vypravil Širukduch I. Elamský s Ešnunnou proti beduinům útočícím z východní Syrie v oblasti Idamaraz v Pochábúří. Oblehli město Razama, které ale od obležení osvobodil Chammurapi Babylónský. Takhle daleko elamské oddíly v mesopotamských dějinách nikdy nedorazily. 

 

c. 1770:

V Elamu po Širukduchovi se stal sukkal-machem jeho mladší bratr Šimut-wartaš, dosavadní místokrál. Jeho synovec Siwe-palar-chuppak se stal sukkalem Elamu a Simaški/místokrálem, jehož bratr Kuduzuluš vládl do 1768 v Súsách jako sukkal.

 

************************************************************

1769. - 1760.

 

1769:

Elamité pod vojevůdcem Kunnamem se s Ešnunnskými na druhém tažení do regionu zmocnili Šubat-Enlilu a na elamskou stranu se postavila většina dynastů v Pochábúří, dosud kontrolovaného regionu Zimrí-Limem Mariským. V Šubat-Enlilovi dosazen jistý Chaja-abum (brzy vyhnán a zavražděn jako elamský spojenec roku 1765). Kurdě mizí jméno krále Búnu-Eštara a na trůnu Chammu-rabi. V elamsko-ešnunnském vojsku bojoval též oddíl Gutijců. Zazíja, král Turukků, měl na jednu stranu pakt o neútočení s Ešnunnou, podporoval Elam a byl nepřítelem Aššuru.

Asi koncem t. r. nebo až roku 1764 opustili Elamité Šubat-Enlil a pevnost předal jistému Simat-Chulurišovi, který odtud s vojáky odešel roku následujícího, když elamský král vyklízel Babylónii. Šubat-Enlil obsadil Atamrum, syn Warad-Sînův, král v Allachadu/dn. Tell Hazail a Andarigu (v této době spojenec ešnunnský, brzy mariský a babylónský); když po letech zemřel, prosadil Chammurapi babylónský na allachadský trůn Chulála, syna Warad-Sînova (viz rok 1830) a Šubat-Enlil předal Chimdíjovi. V éře Chammurapiho syna Samsú-ilúny vládl v Šubat-Enlilu jistý Mutija, ale to se město jmenovalo Šechna. Jeho spojencem byl Churrita Chazip-Tešup, vládce v Razamě.

Atamrum žil deset roků v Ešnunně v exilu, když byl ze svého trůnu v Andarigu vyhnán. Při návratu padl andarižský král Qarni-Lim, spojenec mariský, viz rok 1779sq.     

1768:

Chammurapi porazil Elamity se spojenci  na hranicích s Warachše. Elamský král Šimut-wartaš (vládl od asi 1770) byl v bitvě zajat a zabit. Jeho nástupcem se stal jeho místokrál, syn Širukduchovy sestry Siwe-palar-chuppak (vládl do c. 1745), který o sobě tvrdil, že rozšířil říši, ale tituloval se jen jako „sukkalmach Elamu“ (a nikoli jako král, jak vyplývá z jediného z dokumentů zachovaných z let 2250 – 1250). Jeho bratr Kuduzuluš/Kudu-zuluš I. zůstal sukkalem v Súsách a později místokrálem Elamu a Simaški; jeho nástupcem v Súsách v roli jejich sukkala se stal Šullim-kutur, snad jeho synovec.

1764: Išme-Dagan Assyrský se dozvěděl o puči chystaném Atamrem v Ekallátu a utekl se do Babylónu. O tři měsíce později se s babylónskou a mariskou podporou do svého malého království vrátil.  

1763: porazil Chammurapi, "oblíbenec Mardukův", ve svém třicátém roce vlády (11. Zimrílimův) protibabylónskou koalici, kterou tvořili: Zimrí-Lim z Mari (spojenec Babylónu od roku 1765), Elamité, Ešnunna, královna Nawaru ("Nawarítum/Nawarka"; gutijský horský kraj v dn. íránském Kurdistánu), jejíž jméno neznáme, ale přitáhla s deseti tisíci muži, Malgium (na Tigridu jižně od soutoku s Dijálou) a Subarové (Aššur a Assyřané). 

V bitvě u Chirítu následujícího roku Chammurapi porazil vládce Emutbalu/Jamutbalu, země na jihu Mesopotamie východně od Tigridu a tehdy jedné z oblastí Elamu, kterou ovládal Rím-Sîn I., král z Larsy (kde vládl od 1823), rodem po otci šejk Jamutbalů.

Babylóňané na to oblehli Maškan-šápiru hájenou Rím-Sînovým bratrem Sîn-muballitem. Když opevněné město padlo, Sîn-muballit padl do zajetí a zajaté Jamutbaly zařadil Chammurapi do své armády (v této době se jinak za "lepšího" zajatce požadovalo deset šekelů stříbra výkupného). Babylóňan si vyžádal posily z Mari a když dorazili, vytáhl na Larsu. Obléhání trvalo šest měsíců. Rím-Sîn, snad už osmdesátník, unikl, ale zajat na útěku zřejmě zemřel v Babylónu. Jeho říše se dlouho rozprostítala od středního Meziříčí po vody Perského zálivu, nyní připadla země babylónským Amoritům. 

V Larse vládli zprvu Babylóňané i za Chammurapiho syna a nástupce, viz rok 1750, zatímco stejnojmenný syn (?) zajatého krále uplatňoval své nároky na zaniklou otcovu říši mezi Jamutbaly, jejichž byl "králem": o Rím-Sînovi II. viz dále roky 1741 a 1737. V Larse úřadovali po jeho otci dva babylónští úředníci-místodržitelé/iššakkum Sîn-iddinam a Šamaš-chazir. Tím definitivně skončila vláda larské dynastie (od 2025). Až do konce existence domácích mesopotamských říší zůstal starý Sumer pod kontrolou panovníků v Babylónu.  

V Pochábúří oblehli Chammu-rabi Kurdský s Atamrem Andarižským elamský Šubat-Enlil, který dobyl Atamrův vojevůdce Lawila-Addu. Ještě t. r. operovaly v Pochábuří armády Zimrílimova i babylónská pod vojevůdcem Munawirum. 

Roku 1762 (31. rok vlády) porazil Chammurapi Ešnunnu ovládanou předtím krátce elamským vládcem Siwe-palar-chuppakem. V boji s Elamity, bývalými spojenci a asi i hegemony padl Ibál-pî-el II. (vládl v Ešnunně od 1787). Byl asi posledním králem staré ešnunnské dynastie, viz rok 2028. Elamité byli vyhnáni/popř. vyklidili Ešnunnu a novým jejím vládcem se stal Sillí-Sîn, podřízený Babylónu. Po smrti Chammurapiho Babylónského (1750) v Ešnunně po Sillí-Sînovi vládli Ibni-Erra, Iqíš-Tišpak a po něm Anni/Ilúni, kralující do roku 1741 nebo 1727, kdy skončila samostatnost městského státu (zřejmě zdvojená informace, srov. tam). Silli-Sîn vypověděl po larských událostech přátelství s Išme-Daganem Aššurským tísněným nyní ze všech stran a přidal se k bloku Chammurapiho Babylónského.

Išme-Dagan, který byl v této době již nemocen a nemohl chodit, požádal o mír za cenu osmi talentů stříbra Zaziju Turuckého, který ovládl s výjimkou kmenového území kolem Aššuru a Ekallátum celé Šubartum/tedy Assyrii, pobýval v Ne-ni-it resp. Ni5-né-et/Nenit n. Ninet = asi Ninua. Assyrsko-turucký pakt symbolicky utvrdil sňatek Zazíjovy dcery s Išme-Daganlovým synem Mút-Aškurem. Mír mezi Aššurem v tísni a Turukky dlouho nevydržel, neboť Zazíja poslal k Ekallátu armádu o čtyřech tisících mužích, aby vyrabovala okolí ale města se nezmocňovala, sám uzavřel následně mír s Chammurapim, králem města Kurdá. Perfidní skutek dosvědčil ešnunnský vojevůdce Lipissa, který vše viděl. Téhož roku asi zemřel Atumrum a králem Andarigu se stal Chimdíja; dynastou v Allachadu byl z vůle Zimrílimovy Chulálum. 

Roku 1761 porazil Chammurapi (32. rok jeho vlády) koalici Mari, Gutiů a Subartu/Assyřanů. Král Zimrí-Lim/Zimrílim mizí z dějin (vládl od 1778), skončila vláda amorejské "Limské dynastie" od roku 1830 (novodobé označení podle jména amorejského boha Lima/Líma, snad související s akkadským obratem lim iláni, "tisíc bohů").

Roku 1760 porazil Chammurapi v poli armády Mari a Malgia a obsadil celou mariskou zemi. K tomu města v Šubartu (Assyrii) Ekallátum, celé Burundum a Zalmaqum a vnutil jim spojenecké smlouvy, tedy severomesopotamský region Meziříčí. Na území Zazíji Turuckého moc babylónských Amoritů nezasahovala. V roce 37 a 39 své vlády však v Šubartu válčil znovu, též s Gutijci, viz rok 1755.  

Mari bylo obsazeno Babylónci a 1759 (34. rok Chammurapiho) zpustošeno: proč, nevíme, zřejmě se Zimrí-Lim pokusil o restituci své vlády. Při požáru města a královského paláce se kuriosně vypálil a tím pádem lépe uchoval archiv klínopisných textů na hlíně (obsahuje dokumenty od c. 1810). Mariské území v Poeufrátí Babylónci anektovali, ale dlouho neudrželi. Zda se Babylónci zmocnili též Pochábúří, nevíme, asi se zde etablovaly státečky amorejských dynastů, kteří byli přečísleni churritskými migranty. V regionu následoval dlouhý klid, resp. mlčení pramenů, téměř tři sta let do expanse churritské říše Mitanni.

Během vlády Zimrílima Mariského se upevnila posice Terqy, která se stala centrem nového království Chana (jméno podle amorejských beduinů, kteří se v kraji usadili). Za Zimrílima byl guvernérem Terqy Kibrí-Dagan. Po Zimrílimově konci užívali místní vládci titulaturu „králové Mari, Tuttulu a Chany“. Pořadí vládců Chany není známo (jména to jsou amorejská, nikoli churritská): do zhruba roku 1650 (?) panovali Išarlim, Isich-Dagan, Kaštiliaš, Šunuch-rammu, jeho syn Ammimadar a Chammurapi z Terqy. Kassita Kaštiliaš mohl však být posledním vládcem Chany, srov. rok 1742 a dějiny Babylónie. Na ruinách Terqy stála arabská ves Ašára (SYR).

1761 se prohlásil Chammurapi Babylónský jako první panovník po konci akkadské říše vládcem nad celým Akkadem a Sumerem. Datum, kdy pořídil text návrhu či fikce svého zákoníku/codex Chammurapi, znám není. Obsahuje formulace budící zdání, že byl králem uveden v život a pamatoval též "pro úplně celou budoucnost ať král, který v zemi bude vládnout, slovo spravedlnosti, které jsem na svou stélu napsal, zachovával.../ana warkiát úmí ana matíma šarrum, ša ina mátim ibbaššú, awát míšarim, ša ina narája ašturu, lissur...". Zachovaná dioritová stéla je vystavována v Louvru. Srov. s předešlými autory trestních zákoníků, nejstaršími známými lidstva, Narám-Sînem Ešnunnským (1830), Lipit-Ištarem Isinským (1935) a Ur-Nammem Urským (2116). 

 

c. 1760:

V Ugaritu vládl v mariské době (éra Zimrílimova) král Jaqaru (YQR), syn Niqmadda I. Další jména třiceti vládců jsou zachována jen částečně a nelze proto stanovit číslování stejnojmenných dynastů. Viz až amarnskou éru, rok 1400, předtím srov. rok 1793.

 

Zřejmě již za Chammurapiho žili, nebo do Mesopotamie přicházeli Ummán-manda, „ummánu mádu/hordy lidí, nepřátelé, barbaři“ podle Babylónců, které lze snad identifikovat s Indo-Árji; později tvořili nejvyšší společenskou vrstvu v churritském státu Mitanni. Silnější migrace Indo-Árjů do severní Mesopotamie a Syrie nastala až po konci I. babylónské dynastie. Mezi Churrity však tvořili vždy malou část populace. V Babylónii byli jménem "ummán-manda" mnohem později označováni též Elamité, Médové, Kimmeřané a Skythové. 

 

V Číně skončila podle jedné z tradičních chronologií roku 1766 vláda dynastie Sia/Xia (od 2205). Sedmnáctý a poslední z jejich vládců Ťie/Jie (1818-1766) vynikal krutostí, likvidoval vzdor barbarů i čínských velmožů, vyžíval se v požitcích všeho druhu. Jeho oblíbenou milenkou a posléze manželkou byla Mo Si/Mo Xi, která vymyslela jezero vína, kam navelela tři tisíce mužů, aby ho vypila (a utopili se v něm). Císaři se vzepřela koalice údělných knížat/králů, v jejímž čele stál Tchang ze státu Šang. Nespokojenost z Ťieovým císařstvím umocňovaly přírodní katastrofy, špatné počasí a úrody. Revolta trvala sedmnáct roků. Za velké bouřky porazili vzbouřenci císařské v bitvě u Ming-tchiaa/Mingtiao, Ťie byl jat na útěku a donucen resignovat. Dožil jako soukromník a zemřel po nemoci.

Tchang (1766-1754) se stal zakladatelem druhé císařské dynastie Šang (do 1122). Jeho ministrem byl I Jin/Yi Yin, původně otrok v domě Tchangovy manželky. Jako dobrý kuchař se Tchangovi zalíbil a naslouchal též jeho radám politickým (jiná tradice o Iově otroctví nic neví). Po Tchangově smrti zastával místo prvního ministra-regenta na dvorech jeho synů a nástupců Waj Pinga/Wai Bing a Čung Žena/Zhong Ren, kteří zemřeli po velmi krátkých vládách. Tchangův vnuk Tchaj Ťia/Tai Jia (1753-1721), jejich nástupce, na I Jina příliš nedal a vládl bezohledně. Ministr mu prý podle jedné verse domluvil, aby se na tři roky odebral do ústraní a připravil se na další vládu. I Jin po tu dobu vládl Číně a posici uhájil i za Tchaj Ťiaova syna a nástupce Wu Tinga/Wo Ding (1721-1692). Zemřel roku 1714 jako stoletý a dostalo se mu královského pohřbu. Podle jiné verse v přetahování o moc s Tchaj Ťiaem ministr podlehl a byl zabit.

Podobnou posici jako I Jin měl za císaře Wu Tinga/Wu Ding (1324-1266) Fu Šuo. Jeho oblíbenou manželkou byla kněžka Fu Chao/Fu Hao, která též velela armádě válčící s nečínskými kmeny Ťiang/Jiang. Její nevyloupený hrob byl nalezen roku 1976; pro její záhrobní život bylo zavražděno šestnáct lidí a šest psů. Viz dále rok 1122.       

 

************************************************************

1759. - 1750.

 

1755 vítězné tažení Chammurapiho Babylónského na sever proti Gutejům a proti zemi Subartum, tj. Assyrii, srov. roku 1763sqq., dal rozvalit hradby Mari a Malgia a vyvrátil s pomocí vodního přívalu Ešnunnu. Roku 1751 vybudoval na Tigridu pevnost Kár Šamaš a opatřil novými hradbami eufrátské Rapiqum. Roku 1750 v Babylónu zemřel po slavné vládě král Chammurapi (od 1793). Nástupcem se stal jeho syn Samsú-ilúna či Šamšú-ilúna (do 1718). Na jednom z nápisů se roku 1733 chlubil, že během jediného roku osmkrát porazil své nepřátele v Sumeru a Akkadu a že jejich města srovnal se zemí; jména neuvedl, viz k tomu rok 1741 a 1738sqq. Svůj druhý rok vlády nazval "Rok, v němž Samsú-ilúna, který požívá náklonnosti velkých bohů, zajistil svobodu Sumeru a Akkadu".  

Snad téhož roku v amorejském Jamchadu zemřel král Chammurapi I. (od c. 1790, jmenovec babylónského); nástupcem jeho starší syn Abbael I. (též Abba'il n. Abban; do c. 1710). Mladší bratr Jarimlim se stal údělným knížetem v Irridi/Irrite, kde se proti něm vzbouřil jeho chazannu/starosta Zitraddu, jak líčí smlouva z části zachovaná na nápisu z Alalachu, dř. Alachtum. Rebel se spojil s "lupičem"/chabbátu jménem Mušnaddu a vpustil ho do města. Abbael rebely a bandity porazil, sídelní město knížectví vyvrátil a v náhradu za ně přidělil bratrovi město Alalach s více než tuctem měst či usedlostí, základ nového státečku, jemuž později Chetité říkali Mukiš/dn. Tell Açana v TR provincii Hatay. Pokud by se mladší bratr postavil staršímu nebo jeho potomci potomkům Abbaelovým, o svou doménu by přišli. Abbael/Abban užívá pozoruhodně chetitské titulatury šukkal/sukkal Chattuša, "ministr Chattuše" a nikoli jako "král Jamchadu". Kterému z chetitských králů této éry byl Abbael a jeho Jamchad poddán, lze jen spekulovat, srov. rok 1700.

Synem alalašského Jarimlima byl Ammitaqum/Ammitakum, stále lenník krále jamchadského. Podle opisu zachované závěti odkázal v přítomnosti Jarimlima z Jamchadu (asi jiný od pozdějšího Jarimlima III. Jamchadského, viz rok 1620) "svůj dům, město, území a statky, které dostal od otce a matky svému synovi Chammurapimu, kterého mu porodila dcera ministra/šukkalu Nawar-ariho/Nawar-atala. Dokument je datován do roku, kdy Jarimlim porazil vládce Ešnunny (??): srov. ovšem osudy Ešnunny roku 1763sqq. 

  

c. 1750 se v Popádí objevila bronzová kultura terramarní (podle terra-marne, slínová zemina, pokrouceno v terramare). "Terramaricoli" (ital.) bývají pokládáni za předky Ligurů a ve starém věku byli považováni za Pelasgy, kteří se v regionu usadili podle Diodóra "dvě generace před trojskou válkou" (tedy podle něj na zač. 13. století). Zemědělci a chovatelé dobytka stavěli domy na kůlech, jak bylo v alpské oblasti zvykem od c. 4250. Kultura vymizela c. 1150 a oblast přecházela do sféry protovillanovské civilisace, viz rok 1300 a 1100. 

 

************************************************************

1749. - 1740.

 

1740:

V Egyptě ve XIII. dynastii (viz předchůdce roku c. 1770) vládne jedenáct let Hor Geregtowej Chasechemre Neferhotpe I. (c. do 1730). Jeho rodiči byli Chaanchef a Kemi, zřejmě nikoli královského rodu, ale z vojenské rodiny thébské. Jeho hlavní manželka se jmenovala Senebsen I. a měli spolu čtyři děti (jeden syn se jmenoval Wahneferhotpe). Měl dva bratry, kteří také usedli na Horův trůn a všichni zdůrazňovali svůj nedynastický, neurozený původ. Král zanechal po sobě nápisy v Asuánu a pískovcovou stélu v Abýdu, dnes ztracenou, pojednávající o jeho cestě na Osíridovy slavnosti do Abýdu. Za kralování Neferhotepa I. ovládal Egypt území po první katarakt a stále ještě měl pod kontrolou část Syrie: vládce Byblu Janti-'Ammu/Janti-Hammu, eg. Jantin/Inten, syn (?) Jakín-iluma, uznal egyptský protektorát, jak dokládá stéla s vyobrazením obou mocnářů. Egyptský král zato někdy v této době přišel o kontrolu nad částí západní Delty s městem Xois/Ka-sunt, srov. rok 1786 (gen. řeckého Xois je Xoidy). Viz dále rok 1730. 

Hyksové ve východní části Delty nebyli v jeho době ještě silní, srov. rok 1786 a viz dále rok 1720.

 

c. 1745

V Elamu po Siwe-palar-chuppakovi (od 1768) federálním panovníkem Elamu jeho bratr Kuduzuluš I. (do c. 1730). Siwe-palar-chuppak neměl syna a synovec Šullim-kutur musel mezitím zemřít, takže Kuduzuluš jmenoval sukkalem Sús svého synovce Kutir-Nachchunteho I.

 

1742

V Aššuru zemřel nemocný Išme-Dagan I. (od 1782), který neudržel zděděnou říši po Šamší-Adadovi. Za života se podivoval, čím to je, že nemá žádnou autoritu. Jeden ze Zimrílimových mužů svého krále písemně informoval o odpovědi jakýchsi dvou vesničanů podivujícímu se Išme-Daganovi (souvislost neznáme, mariský dialekt): "Attá awílum chummurum, tašapparnêti?/Ty's mrzák a chceš nám vládnout?" Král jim zapálil střechy nad hlavou, ale přežili to...

Jeho nástupci Aššur-dugulovi dávají kroniky přízvisko „syn nikoho“, byl tedy usurpátorem, tzn. že nepatřil do královského rodu ani rodu dalších assyrských šejků (u moci do 1736). Oficiální královská tradice ovšem jako nástupce Išme-Dagana uvádí jeho syna Mút-Aškura/Mút-Aššura. Byl ženat s dcerou Zazíji, krále churritského kmenového svazu Turukků, s nímž předtím Assyřané válčili; Turukkuové v Zágrosu a v regionu mezi Chábúrem a Tigridem tvořili zřejmě populaci smíšenou z Churritů a Semitů a pro mesopotamskou civilisaci byli s výjimkou této doby momentem spíše okrajovým. Viz dále 1736.

Roku 1742 porazil u Kikally, snad lokality u Kiše, Samsú-ilúna Babylónský Kassity. Je to první zmínka o bojových hordách národa Kasitů/Kaššu, řec. Kossaioi, kteří zřejmě stáli v této době pod určitým churritským vlivem. Jejich domovinou byly hory Zágrosu. Jako první jejich král v Mesopotamii je v kronikách jmenován Gandaš. Následovali Agum I., Kaštiliaš I. (vládl v knížectví/království Chaná v oblasti soutoku Chábúru s Eufrátem, viz 1761, pokud vůbec patří do této nástupnické řady), Ušši, Kaštiliaš II., Abirattaš, UR-zigurumaš, Charbašichu, Tiptakzi, Agum II. (syn UR-zigurumašův?). Všichni vládli v době do roku 1594, viz tam. Kassitští dynastové/"králové" používali titulu bukášum.

Je rovněž možné, snad i pravděpodobnější, že je třeba tuto řadu panovníků začít počítat teprve odtamtud (srov. též 1761). Podle tradice se totiž měl Gandaš prohlásit králem Babylónie a tím by se mohla jeho vláda počítat teprve od roku 1594. Je též možné, že k proklamaci žádnou Babylónii nepotřeboval...

Jiné pořadí (snad příhodnější):

1742 Gandaš (16 let)

1726 Agum I., jeho syn (22 let)

1704 Kaštiliaš I., jeho syn (22 let)

1682 Ušši, jeho syn (8 let)

1674 Abirattaš, bratr Uššiho (x let)

Kaštiliaš II. (?)

UR-zigurumaš (?)

Charbašichu (?)

Tiptakzi

1594 Agum II., syn UR-zigurumašův(?).

1741, desátého roku své vlády, porazil Samsú-ilúna Babylónský koalici Idamarazu, Jamutbalu (= Emutbalu), Uruku (Rím-Anum) a Isinu, zřejmě blok 26 panovníků, o němž se zmiňuje na jednom ze svých nápisů, viz rok 1738, mezi nimiž byl také Rím-Sîn II., král Jamutbalu, otcovské původně říše: podařilo se mu opět uniknout. Jeho spojenec Ilúni z Ešnunny byl však jat a popraven (patří zpráva až do roku 1727, nebo je reduplikací kronikářského záznamu z roku 1762? srov. tam). Zda byl Rím-Sîn II. synem Rím-Sîna I. potvrzeno není, ani není znám žádný jeho nápis. Z otisku pečetidla je známo jméno Rím-Sîn, syna Warad-Sîna, není však jasno, zda se jedná o larské dynasty. Rím-Sîn II. mohl být kdokoli z usurpátorů-nepřátelů babylónských Amoritů, využivší jména oblíbeného panovníka.  

Následujícího roku rozbořili Babylóňané "na pokyn Ana a Enlila" hradby Uruku a Uru a osmkrát porazili armádu "Akkadu", zničili Larsu, která zřejmě držela s Rím-Sînem II. Dvanáctého roku vlády, tedy 1739, se proti Babylónu vzbouřily "všechny země", ale díky Mardukově síle Samsú-ilúna armádu Sumeru a Akkadu porazil. 

 

V pozdější Helladě roku 1749 v Sikyónu po Messapovi (od 1796) vládne Eratos (do 1703). Roku 1745 v Argu po Foróneovi (od 1805) třetím králem Ápis (do 1710). Za jeho vlády se Argolida nazývala Ápiá (a nikoli původním Ínachiá).

 

************************************************************

1739. - 1730.

 

1730:

V Egyptě zemřel král Neferhotep/Neferhotpe I. (od c. 1740). Po něm krátce, snad tři měsíce, seděl na trůnu Obou zemí jeho bratr Menwadžre (trůnní jméno) Sihathor/Sahathor. Jeho nástupcem (a možná předtím spoluvládcem) byl druhý Neferhotepův bratr Hor Anchibtowej Chaneferre Sobkhotpe IV., řec. Chenefrés. Vládl 8+x let a pravděpodobně jako poslední na dlouhou dobu celému Egyptu, stále měl vliv v Núbii, kam osmého roku vlády podnikl tažení, Palestině a na Sínaji. S královnou Čan/Tjan měli čtyři syny a jednu dceru. Dále viz rok 1720. Sobkhotpeův wezír Ijmeru, syn Ijmerův, patřil zřejmě do vlivné rodiny Anchu, svého předchůdce (?).

Za vlády Sobkhotpeovy obsadili Hyksóvé Avaris, Pi-Ramesse či Per-Ramesse, 24 km jižně od Tany, dn. Sán al-Hagar, srov. rok 1720). "Asiaté" v jeho době definitivně zaplavili Deltu. • Podle jedné židovské tradice, se za jeho kralování udál egyptský příběh Mojžíšův, srov. rok 1448, a rebelie v Deltě. 

 

1738:

V Babylónii dobyl Samsú-ilúna Babylónský (13. rok vlády) na Ešnunně zpět města Kišurra a Sabum a zničil; udělal to na pokyn Enlilův, jak řekl ve jménu onoho roku. Rok nato zlikvidoval revoltu Uru s nějakým samozvancem (asi myšlen Rím-Sîn, který si dal titul "krále Uru", což z Larsanů uděšlal naposledy Sumu'el), následovalo definitivní vítězství Babylónců nad Rím-Sînem II. Emutbalským v Kiši. Rím-Sîn, původně po otci (?) král Larsy (viz 1763) mizí z dějin; pravděpodobně utonul v záplavách, které provalením hrází na Tigridu způsobili Samsú-ilúnovi vojáci (hradby dal Babylónec obnovit roku 1734, za jeho sedmnáctého roku). Samsú-ilúna se na hliněném válečku z Kiše, srov. rok 1727, chlubí, že s Rím-Sînem zlikvidoval 26 sumerských králů, viz rok 1741. Sumer byl opět pacifikován a amorejští Babylóňané zničili v kraji Warum u Ešnunny opevnění.

1736 první tažení Samsú-ilúnovo proti Ilúma-ilumovi, vládci Přímoří, nedopadlo, jak by si přál. Babylóňané dobyli Isin a strhli městské hradby (patnáctý rok vlády).

1733 dal Samsú-ilúna (18. rok vlády podle nápisu na kuželu) obnovit v Sipparu hradby, postavil ziqqurratu "sahající do nebes" a Šamašův chrám E-babbar; hradby pojmenoval "Šamaš dal Samsú-ilúnovi sílu vlády, moc a život". Rovněž v Nippuru obnovil opevnění, které pojistil šesti pevnostmi. Přesto ještě před koncem Samsú-ilúnovy vlády Babylóňané o Nippur přišli.

1732 vedl Samsú-ilúna válku s Kassity (pokud se spíše nejedná o shodnou informaci s rokem 1742).

1731 v jeho 20. roce vlády vypuklo v kraji Warum povstání proti Babylóňanům. Po úspěšném tažení Ešnunnci poraženi v poli (viz dále rok 1727), dal král vystavět na ešnunnském území v Podijálí pevnost Dúr Samsú-ilúna/sumerský Tutub, dn. Chafádží u Baghdádu v IRQ (1726). Z předdynastického období tu stával starobylý, mnohokrát přestavovaný chrám Sînův a bohyně Nintu. S oslabením amoritské dynastie osídlení lokality zaniklo. 

 

1736:

V Aššuru zemřel usurpátor Aššur-dugul (od 1742). Po něm vládli další „synové nikoho“ (viz 1742) Aššur-apla-iddin (či –idí), Násir-Sîn, Sîn-námir, Ipqi-Ištar a Adad-salúlu/-salílí alias Adasi, který se stal zakladatelem nové dynastie, viz rok 1700. Všichni vládli buď po jednom roce, nebo byl rok 1736 tak bouřlivý, že měl šest usurpátorů. Lze je také považovat za konec dynastie Eríšum či vládců z Terqy (srov. roky 1920, 1830, 1815 a c. 1700). Podle nízké chronologie odpovídá rok 1736 roku 1674.

Podle "oficiální" verse jmenného seznamu assyrských králů po Išme-Daganovi I. vládl jeho syn Mút-Aškur a po něm Talmu-š[arri] případně Rímu[š]? a Asínum, pravnuci Šamší-Adada I. (?; jména jsou známa z Mari a Núzi). Pak následovala anarchie. Mezi Puzur-Aššurem až Adasim vládlo osm králů.

Jistý Puzur-Sîn ukončil „churritskou nadvládu“, pravděpodobně Chanigalbatu po smrti Išme-Dagana. Byl ensim/iššakkem Aššuru a po něm zřejmě přicházeli na trůn „synové nikoho“.

Výklad historických pramenů nabízí několik možností. Jeho jméno i s otcem uchoval nápis citovaný k roku 1619, který dává oba panovníky do jiné souvislosti, viz tam a rok 1600.

 

c. 1730:

V Elamu po Kuduzulušovi I. (od c. 1745) federálním vládcem jeho synovec Kutir-Nachchunte I. a do té doby sukkal Sús (do c. 1700). Jeho bratr Lila-ir-taš se stal sukkalem Elamu a Simaški, tedy místokrálem, a králův nejstarší syn Temti-agun I. sukkalem Sús. Temti-agun postavil v Súsách chrám bohyni Išme-karab za zdar svého otce, strýce, mladšího bratra Temti-chiša-chaneše a matky Welkiše. 

Kutir-Nachchunte I., jeden z nejsilnějších vladařů Elamu, vpadl mezi roky 1730 až 1720 do Mesopotamie, asi v reakci na babylónskou agresi, viz rok 1727, dobyl prý na třicet měst a mimo jiné dal odvléci sochu bohyně plodnosti Naná či Nannáji do Sús. Do Uruku ji vrátil až roku 646 assyrský král Aššur-báni-apli. Expanse elamské moci nebyla stabilní, viz rok 1650, ale po dobu své vlády Kutir-Nachchunte zřejmě část jižní Babylónie nepustil, srov. babylónské války s Přímořím roku 1715.

  

V budoucí Helladě 1736 Telchínovci a Karyatidé poraženi Foróneem Athénským a Parrhaji (válka od roku 1786). Odešli na Rhodos, který se tehdy jmenoval Ofiússa, kde se usadili („založili jej“).

 

************************************************************

1729. - 1720.

 

c. 1720:

V Egyptě zemřel Sobkhotpe IV. (od c. 1730). Krátce byl králem jeho syn s královnou Čan/Tjan (a možná nějaký čas spoluvládce?) Chahotepre (n. Merihotpere? trůnní jméno) Sobkhotpe V. pak vládl čtyři roky, osm měsíců a 29 dnůJeho nástupcem (?) se stal Wahibre Jajebi/Jajb n. Ibiau, který vládl deset let, osm měsíců a 28 dnů (sic Pap. Tur.; viz dále c. rok 1700. Zůstalo po něm několik památek a stéla v Thébách, paměť jeho skutků je rovněž žádná.

 

1720 Hyksové (srov. o nich 1786 a 1740) obsadili Hatwaret/Hut-waret, Per-Ramesse/Pi-Ramesse, řec. Auaris/Avaris, kde uctívali kultu Setův a kde pak měli své hlavní sídlo. Do Egypta s sebou přivedli ze Syrie koně a vozovou jízdu/dvojspřeží s dvoukolovým lehkým vozíkem pro kočího a střelce, bojové sekery, dokonalejší luky a pokročilou vyspělejší techniku. Egypťané techniku bojové vozové jízdy později zdokonalili; zprávy o dostizích z Ponilí nemáme. 

Jména migrujících šejků neznáme; prvním jmenovitě známým byl král Aqen, viz dále rok 1674. Obsadili tak celou východní Deltu. Na západu Delty stále ještě vládli králové XIV. dynastie.

V době, kdy Hyksóvé (eg. Aamu, staré slovo pro "Asiaty") postupně obsazovali ze severu Egypt, přicházela z jihu z Dolní Núbie nová ethnická skupina, hamitonegroidní lidé, jejichž potomky jsou dnes na severu Súdánu lidé z Kermy, núbijské lokality a hlavního města Kúše asi 800 kilometrů jižně od Théb („kermská kultura“). Zřejmě sloužili jako žoldnéři v královské armádě a usadili se mezi Asjútem a Asuánem (prvním archeologickým nálezem je Hú u Abýdu). V době XVIII. dynastie již byli plně poegyptštěni. Dolní Núbie byla důležitá svými lomy a doly na diorit, žulu, ametyst, zlato a měď, proudil jí říční a pouštní transit. Kermu proslavil v Egyptě dobytek a lučištníci a pravděpodobně pod jménem Medžaj sloužili v egyptských armádách jako žoldnéři. Medžajům-Kúšitům původem z východosúdánských pouští a z krajů kolem Rudého moře bývá připisována archeologická kultura pánvových hrobů/Pfannengräberkultur, pan-grave culture. 

Kerma a okolí jižně od třetího kataraktu v dnešním Súdánu byly osídleny již v osmém tisíciletí, neolitické osady jsou z doby c. 4500, od c. 3000 je osídlení Kermy nepřerušené až do křesťanství (kostely z konce čtvrtého století n. l.). Zavodňovací kanalisace doložena z doby kolem 2200.

Město stálo za hradbami kolem ústřední svatyně nazývané dnes Deffufa/„Hliněný hrad“, jedna z největších staveb z hlíny; kámen nebyl v Kermě užit. Kolem Deffufy stály sakrální stavby, palác a obytné domy. Hlavní svatyně zřejmě měla uvnitř prázdný prostor. O první válce s Egypťany viz rok 2040.

V květu byla Kerma s vedle ležícím královským sídlem v Dukki-Gel s cihlovými stavbami chrámů ve středu a s nekropolí kolem roku 1500, viz tam. Její obyvatelé nic nenapsali a jinde v Núbii pokračovala „kultura C“. V pohřebních mohylách kúšitských-kermských králů (asi jen „bojoví“ králové kultovní federace) byli tehdy ještě vražděni na cestu do záhrobí královi služebníci. V Dukki-Gel jsou v písku pětimetrové hradby a za nimi několik chrámů mimo jiné Atonův. 

Oblast na sever od Meroé je pro vědu ztracena, neboť Súdánci na čtvrtém kataraktu roku 2008 dokončili za čínské a arabské peníze stavbu přehrady v lokalitě Hamdab neboli Merowe Dam (Merowe není Meroé!), největší hydroelektrárny v Africe.

 

1727:

V Babylónii porazil Samsú-ilúna Babylónský definitivně Anniho či Ilúniho, krále Ešnunny, zmocnil se jej a dal popravit (srov. rok 1741 a 1738, možná reduplikace kronikářského záznamu). Skončila autonomie Ešnunny. Zničil hradby Šachny, sídelního města země Apum, zničil Zarchánum, Putra a Súsy (?). Rok předtím táhli babylónští vojáci do Pochábúří. V Kiši pak obnovil ve 24. roce své vlády hradby z vděku k bohům Zababovi a Ištaře. 

1723 porazil kdesi na Eufrátu Samsú-ilúna amorejské krále/šejky jménem Jadich-abum a Muti-churšana.

1718 dal Samsú-ilúna stavět pevnost na Chábúru v Sagarátim, 60 mílí od Mari, na ochranu před vpády amorejských nomádů, svých vzdálených příbuzných.

 

1720:

V Přímoří na jihu Mesopotamie po smrti Rím-Sîna II., srov. rok 1741, založil Ilúma-ilum dlouhotrvající státní útvar, Mát tamtim/"Země moře", Přímoří. Byl prvním panovníkem její první dynastie (u moci 1720 až 1450), doba sumerské renesanceIlúma-ilum vládl šedesát let až do roku c. 1700 (včetně své vlády jako lokálního dynasty). Přes tak dlouhou dobu u moci, nezůstalo po něm žádných pamětihodností a stejně tak jeho nástupci, které známe většinou jen jménem. O původu Ilúma-ila není rovněž nic známo, možná býval amoritským condottiérem stojícím zpočátku ve službách Amorejců/Amurrú babylónských (?).

 

************************************************************

1719. - 1710.

 

1715:

V Babylónii porazil Samsú-ilúna Babylónský na Eufrátu znovu amorejské nájezdníky "z hor" (z horního Pochábúří? 36. rok vlády).

1712 Samsú-ilúna zemřel (vládl od 1750). Králem jeho syn Abí-ešuch či Abiéšu (do 1684). Za jeho vlády se moc Babylónu zmenšila. Na jihu neúspěšně válčil s Ilúma-ilem Přímořským (někdy zvaným Iliman), na severu Babylóňané přišli o střední Poeufrátí, kde vzrostla moc Chany (srov. rok 1761).

 

c. 1710 V Jamchadu skončila vláda krále Abbaela I. (od c. 1750), nástupcem jeho syn Jarimlim II. (do c. 1700).

 

V budoucí Helladě:

1716 Spartos, syn Foróneův, prý podle jedné staré kroniky založil Spartu.

1710 V Argu po Ápiovi (od 1745) králem Argos, syn Diův a Niobin (vládl do 1640). Po něm se dodnes město a země jmenují Argos, resp. Argiá, později Argolis.

 

************************************************************

1709. - 1700.

 

1700:

V Egyptě zemřel král Jajebi/Jajb (viz rok c. 1720). Jeho nástupce Merineferre Aja/Eje s třinácti roky a osm měsíci a 28 dny na trůně vládl v XIII. dynastii a v Ič-toweji (za jeho nástupce město opuštěno) nejdéle (do 1676). Byl posledním panovníkem na dlouho, po němž zůstala památka v obou zemích na Nilu. Jeho hlavní manželka se zřejmě jmenovala Ineni/Ini. Náleží mu pravděpodobně pyramida v lokalitě Fáqús ve východní Deltě. Byl asi již vasalem Hyksů, Dolní Egypt víceméně ztracen. Třebaže vládl tak dlouho, o jeho činnosti známo není nic. 

 

c. 1700:

V Elamu zemřel po slavné vládě král Kutir-Nachchunte I. (od c. 1730), nástupcem jeho bratr Lila-ir-taš, dosavadní místokrál. Byl zřejmě velmi starý a vládl jen krátce do c. 1698. Temti-agum I., jeho synovec, byl stále sukkalem v Súsách.

 

V Přímoří zemřel po dlouhé vládě Ilúma-ilum (též Ilúma, Iluman, Iliman; od c. 1720?, srov. tam). Do c. 1690 vládl Itti-ilí-níbi či Ittílí.

 

po 1700:

V Aššuru se v osobě Adad-salúlu, Adad-salílí čili zkráceně Adasi (srov. rok 1736) k moci nová dynastie (vládla do 1585). Ještě král Aššur-acha-iddin/Assarhaddon odvozoval svůj rodokmen od Adasiho (srov. rok 688). Adasiho dynastie ukončila vládu dynastie z Terqy (vládla od 1815), sám vládl do c. 1670 (srov. také rok 1736), jeho dynastie až do roku 721, kdy skončila v osobě Šulmán-ašaréda V., pokud s ním pučista Šarru-kén II. nebyl opravdu příbuzný, viz o tom roku 722.

 

V chetitském království ve střední Anatolii kolem roku 1750, před nebo kolem 1700 vládl jistý Tudchaliaš I., viz dále rok 1650. Jeho nejbližší předchůdce, krále v Kuššaře resp. v Néši/Kaneši, neznáme, viz starší panovníky roku 1800. O jeho skutcích nevíme rovněž nic, ale začíná jím dynastická řada panovníků chetitské říše. Ani o jeho synu Pu-Šarrumovi/PU-Šarruma (nezn. čtení) nevíme nic, jen to, že byl otcem Papach-dilmacha/Pawach-telmach a dcery Tawananny, jejíž jméno se stalo titulem chetitských královen. Její role byla náboženská a nebyla pouze hlavní manželkou panovníkovou. Zastupovala krále v rituálech za jeho nepřítomnosti a tawananna zůstávala ve funkci po celý svůj život, třebaže na trůnu seděli již její mnohem mladí příbuzní. Je možné, že institutce t. představovala relikt matrilineárního nástupnictví fungujícího u původních Protoanatolců (Chattů) a že labarnaš byl jejím kultovním manželem/"královnin muž". Indoevropští Chetité se ženili s domorodými princeznami a po nějakém čase došlo k proměně nástupnictví z otce na syna. Srov. rok 1800. 

Tawananna byla manželkou Labarny a když se synové Pu-Šarrumovi otci postavili, učinil král nástupcem svého zetě (s Papach-dilmachem pravděpodobně o nástupnictví Labarna musel bojovat, nezdá se však, že by porážka znamenala pro sesazeného královského syna smrt). Viz dále o chetitských dějích roku 1650.   

 

V Palaistíně/Kanaánu c. 1700 - 1200 kanaánské nápisy ve vlastních alfabétických znacích.

V nížinách západního Kavkazu někdy v této době povstala kultura kolchidská, volně navazující na svět po rozpadu kultury Kura-Araxés, viz rok 4000. Trvala do c. 600 a bývá dávána do souvislosti s anatolskými národy Chattů a Kašků a její obyvatele zachytily hellénské mýthy (srov. Iásonovu výpravu za rounem). Jejich potomky jsou pravděpodobně Adygové/Čerkesové a Abcházci. Východním sousedem "Kolchiďanů" byla kultura kobanská, jejíž nositelé bývají pokládáni za předky Nachů/Vajnachů, tedy Čečenů a Ingušetů; zanikla c. 400 s nájezdy Skythů.   

 

c. 1700:

Na Krétě zničilo zemětřesení "paláce" v Knóssu a Faistu (srov. rok 2000 a 1600). Jejich obnovou začíná středomínójská doba III. (MM II. před c. 1850 do 1700), éra pozdních paláců (do 1450, srov. o raných palácích rok 2000). Řada katastrof, která postihla Krétu a oblast, velmi poškodila paláce Knóssu a Mallie, vyhořel ve Faistu. Co ze zkázy náleželo živlům a co lidem, není známo (dobyvatelé, domácí války?). O "hellénské" nebo luwijské invasi není podkladů, srov. rok 1200.

Paláce byly obnoveny a prožily poslední velký rozkvět. Na Krétě se od 17. století objevily opice, první v Evropě, jak ukazují fresky, import z Egypta. Po Kykladách se šířila krétská keramika s chobotnicemi a dekorativními vzory. Na rozdíl od Kréty žila kontinentální Hellada zcela ve vesnických osadách s elitami v domech z vepřovic. Z nich povstane mykénský svět, jehož jazykem je nejstarší podoba řečtiny psaná lineárním písmem B, který zbaví moci, ale absorbuje c. 1480 - 1450 svět mínójský.

Podle jiné chronologie c. 1700 začíná nová éra na Krétě MM III. (do c. 1600). Thalassokracie Mínóova, nadále mínójské vlivy na Mélu, Théře, Keu (ostrov dobyt Mínójci?), osada na Rhodu v Triandě (srov. rok 2000). Doloženy malé importy MM III. do Argolidy.

Podle další možné datace byla Thérá/Santorin zničena výbuchem vulkánu c. 1675 popř. 1628 (srov. roky se staršími odhady explose 1500, 1480, 1360); ostrov prý osadníci nazývali před katastrofou Strongylé, Kulatý. Theorií kolem ničivé explose je mnoho (viz index, kde nejnovější geologické datum kolem 1600), některé bývají spojovány s Platónovou Atlantidou, sídlem Atlantů apod.

Výbuch Théry byl největší katastrofou v historických dobách, otřesy a popel zaznamenány v Anatolii, Palaistíně, v Syrii, Egyptě. Pověst o Deukaliónovi a Pyrrze může mít svůj začátek v hrůzách tsunami (některé moderní odhady mluví o padesátimetrové vlně), kterou zdvihl výbuch sopky. Stopy po přílivové vlně však o ničivosti nesvědčí, mínójská civilisace nezanikla a výbuch Théry nemusí být totožný se zkázou z roku c. 1700. Explose byla podle jedněch odhadů zřejmě silnější než erupce indonéské Tambory v roce 1815 ("rok bez léta"). Nejnovější datace podle C14 ze snítky olivy z Théry tvrdí, že zuhelnatěla roku 1613 plus/mínus třináct roků, viz v indexu.

Podle rekonstruované "bouřkové" stély krále Ahmose I. za jeho vlády propukly náhle nad celou zemí několikadenní hluboká tma, bouře "hlasitější než nilské peřeje" a přívalové deště. Nil se prudce rozvodnil a ničil stavby a zabíjel lidi. Země nikdy nic takového nepamatovala.

Soudívá se, že jde o propagandistickou hyperbolu hrůz válek s Hyksy. Stéla bývá rovněž dávána do souvislostí s výbuchem Théry, což však leží mimo nastavené chronologické souvislosti. Ahmose I. totiž začal vládnout až snad roku 1570, Hyksů se zbavil 1567 (= začátek XVIII. dynastie, viz). Nižší datace kladou začátek faraonovy vlády do roku 1550 n. 1539 a tím pádem také nejsou sladitelné s datací olivy. Týká-li se Ahmoseův text katastrofického počasí, pak by mohl nejvýše potvrzovat existenci několika výbuchů sopky.

 

1703 v Sikyónu po Eratovi (od 1749) vládne Plemneos (do 1654).