1899-1800

1899. - 1890.

 

1897

V Egyptě přibral král Amenemhet II. svého syna pod trůnním jménem Hor Sešemutowej Chaperre Senwosret II. za spoluvládce (do 1895).

1895 Amenemhet II. zemřel po dlouhé vládě (vládl od 1929), Sesóstris II., zřejmě pokročilého věku, samostatným králem (do 1878). Zcela klidná vláda, rozšiřování obchodních vztahů. Ve Fajjúmu rekultivační stavby, kontrola hladiny vody Nilu. V al-Láhúnu na ústí kanálu z nilského údolí do Fajjúmu (dn. Bahr Júsuf) si dal král postavit pyramidu, kterou začal rozebírat Ramesse II. V jejím okolí vzniklo město Hetep Senwosret se čtvrtěmi pro řemeslníky, úředníky, archivy atd., vše stavěno do pravých úhlů. Souběžně vzniklo rozsáhlé jezero Ta-henet-en-Merwer, řec. Moéris, dn. Birket Qárún, s úrodnou půdou kolem.

Královou hlavní manželkou byla Chnemetneferhedžetweret, matka Senwosreta III. Nefret (II.), jejíž socha z černé žuly je v káhirském museu, byla buď královou sestrou, nebo manželkou před jeho nástupem na trůn. Sathathoriunet či Sat-Hathor byla blízká příbuzná krále (dcera Senwosreta II.?) a její zlaté šperky vykládané polodrahokamy nalezené roku 1914 v Láhúnu v pohřební komoře v komplexu pyramid, jsou nejlépe dochovanými egyptskými šperky. Dcerou Senwosreta II. byla Itakajt (II.). 

Z Láhúnu je také nejstarší zachovaná louč a forma na výrobu nepálených cihel z této doby, nebo z 12. dynastie.

 

1896

V Isinu zemřel, byl zabit, možná padl v bitvě s larským Abí-sarém král Ur-Ninurta (od 1924), nástupcem jeho syn Búr-Sîn (do 1875).

1895

V Larse zemřel Abí-saré (od 1906), velký stavitel zavodňovacích kanálů v okolí Larsy až pod zřejmě Adab, titulující se jako král Uru a Larsy. Spekuluje se, že budoval na jihu přepravní vodní systém, který měl nahradit zablokovanou cestu na sever Isinem, který však v poli porazil, viz předešlý rok. Abí-sarého dcera Enmeteanki byla vybrána za Šamašovu kněžku a instalována roku 1889 nástupcem. Jím se stal Sumu´el/Sumu-ilum, "Boží potomek", (do 1866), o příbuznosti s předchůdcem není známo nic. Provdal někdy později svou dceru Šát-Sîn za dynastu Maradu a Kazallu Ibni-šadûa, ale protibabylónské spojenectví dlouho nevydrželo. Ibni-šadû byl pravděpodobně první z maradských dynastů, který se někdy v této době zbavil isinského protektorátu z doby Išbi-Errovy a přiklonil se k Larse. Roku 1891 vyvrátil Akumsum (království Mananaovy dynastie ale nepadlo) a porazil v poli armádu Kazallu, v dalších dvou letech dobyl Lugal-Sîn a porazil v bitvě Urucké. Osmého roku (1887) zničil město Ka-ida/akkad. Pi-nárátim, "Ústí řek n. kanálů" (polohy neznámé), a roku 1885 "padlo Sabum a města na Eufrátu/sum. Buranun", následujícího roku (jedenáctý jeho vlády) porazil kišské vojsko, pravděpodobně babylónské, v jehož rukách Kiš byl. Svého patnáctého roku (1880) porazil Sumu'el Kazallu a prokázal, že byl nejbojovnějším z králů "Sumeru & Akkadu", tedy Babylónie, před Rím-Sînem, k tomu intensivně budoval zavodňovací kanály a hráze. 

Současníky Sumu-abua Babylónského, viz rok následující a 1881, byli v Ešnunně ensimy Šarríja a Bélakum (srov. předtím rok 1930), současníky Sumu-abova nástupce Sumula'ila/Sumu-la-El Babylónského byly Šarríjův nástupce Warassa/Ìr.sa, Ibál-pi-El I. a jeho syn Ipiq-Adad II. (Ippiq-Adad/Ibiq-Adad, první si dával královský titul od časů Šú-ilíji, viz rok 2028sqq.). Viz dále rok 1850 a 1830, seznam ešnunnských vládců viz rok 2028. Ipiq-Adad pravděpodobně vystavěl městečko Uzarlulu/Zaralulu, dn. Tell az-Zibá'í/Dhiba'i, "Hyenin vrch", na okraji Baghdádu a poblíž ležící opevněnou osadu Šaduppûm/Tell Harmal (zničeno asi Chammurapim roku 1762 při porážce Ešnunny). Z přísah pod dokumenty jsou z Uzarlulua známi jako ešnunnští údělní králové: Sumun-abi-jarim, který byl členem jistého "amorejského shromáždění/puchur amurrim", Chammi-dušur, který uzavřel mírovou smlouvu se Sumu-nuchnimem, panovníkem v Šadlaši,  Sîn-abúšu, jehož vládu ukončil jeho protektor Ipiq-Adad II., a Jadkur-El.  

Ve stejné době jako v Babylónu se usadili amorejští beduíni Amnánu a Jachrúru v okolí Sipparu (srov. přívlastky obou částí sipparského dvouměstí v indexu s. v. Sumer) a východně na středním Tigridu kmen Jamútbál. Amorejci různých klanů ovládli Marad, Uruk, Sippar a Kiš. Zde vládl po pádu urské říše jistý Ašdúni-jarím, doba neznámá, honosící se starým kišským královským titulem jako vládce celého Sumeru. Jeho armáda čítala po osmi letech bojů tři sta mužů, ale jeho nepřítel, nejmenuje ho, se proměnil v hlínu. Na obranu proti všem nepřátelům obnovil městské hradby Kiše a jeden z kanálů, jak uvedl na jednom z hliněných kuželů. Poražen byl Sumu-Elem z Larsy a jeho nástupcem snad byl jistý Abí-x.x.x a po něm Jawium. Sumerský element přišel z velké části o kontrolu nad svou původní zemí a čím dál tím více o moc. Viz dále zde níže. 

V Maradu byl králem c. 1890 - 1880 Chalun-pi-umu vládnoucí též v Kazallu a Dilbatu a poražený babylónským Sumula'ilem/Sumu-la-El c. 1878. Chalun-pi-umuova dcera Šát-Aja byl kněžkou nadítum v Sipparu. V její době byla písařkou (asi) chrámové korporace nadítek Inanna-ama-mu, dcera Abum-tábum. Jejím současníkem byl písař Nanna-azida, syn Sîn-muballita, jehož jméno je spojeno s datacemi pěti králů.

Chalun-pi-umuovým maradským a kazallským nástupcem se stal Sumu-ditána (do c. 1870), pak snad jistý Sumu-atar a po něm v letech Sumu-numchim, pak krátce Jamsi-El a Sumu-la-El. Zda byli maradští "králové" v nějakém příbuzenském vztahu, nevíme, viz dále rok 1864.   

V Sipparu vládl z amorejských dynastů starobabylónské éry Ilum-ma-Ila, který, ač lokální vládce, se tituloval "král/malik nemající konkurence, král/šarrum veškerenstva, služebník Daganův/ma-lik lá š[a-na]-an, šarrum/lugal k[iš-ša-tim? warad] Da-gan". Následoval Ammi-sura/Chammi-sura z Anmánů, stavitel Adadova chrámu v Sipparu, Immerum/"Ovce n. Beran", který vybudoval Inannin chrám, obestavěl klášter kněžek nadítum a opatřil Šamašův chrám ziqqurratem. Buntachtun-Ila vládl asi z Jachrúra, Altinú a pak Lipit-Ištar, po němž se jeden rok jmenuje "kdy vyhnal Amurrum" (z města?), jehož jméno ja akkadské. Na seznamu nippurských dynastů je uveden též Ikún-pi-Ištar, nástupce Lipit-Ištarův v Sipparu. Následovali jako vládci Sipparu Amorejci babylónští Sumu-abuem počínaje. 

V další vlně nomádských „Amorejů/Zápaďanů“ byli nejsilnější Benjamín/Bené Jamína, kteří se zdržovali a pásli hlavně kolem Charránu (srov. možnou lokalisaci hebr. Úr Kasdím, jinou než překlad v Septuagintě "Ur Chaldajský"). Kmen měl federativní uspořádání a některé části známe (klan Jarichu odkočoval z Mesopotamie do Kanaánu, odtud slovo Jeríchó, řec. Hieríchó); viz dále o Bené Jamíni roku 1179. Na jihu, v Sipparu a okolí, kočovali Amnánu a Jachrúru, kteří dali Uruku dynastii svého šejka Sîn-kášida, srov. rok 2006 a rok 1813. Sutiové/Suti žili v syrské poušti již v době I. babylónské dynastie a útočili na Tadmor a celé Poeufrátí. Chanajové žili hlavně v údolí Chábúru. Byli polonomády a dávali se najímat mariskými dynasty jako žoldnéři. Chabirové/Chabirú žili v západní části horní Mesopotamie severně od Chanajů. Jejich souvislost s Chabiru, Chapiru n. Apiru/"lupiči", vystupujícími v egyptských a židovských dějinách, je pravděpodobná, srov. rok 1400. Všechny nomadické kmeny byly loupeživé a znamenaly stálou hrozbu pro usedlou zemědělskou populaci Meziříčí.

1894

V Kazallu až do roku 1894 (?) vládl král Sumu-ditána, popř. Jachzir-El, v té době také panovník nad Kišem. Po jeho smrti se v Kiši, ovládaný z Kazallu, osamostatnil Jawium, viz zde výše, a v Babylónu Sumu-abum, který v prvních dvou letech své vlády stavěl městské hradby. Devět let po Sumuditánově smrti, c. 1885, se v Kiši zmocnil vlády jistý Mananá. Jeho panství sahalo od města Akusum (asi severně od Kuty) po Ilip mezi kutou a Sipparem. Vytlačil či poslal Sumu-aba do Déru, který držel, souvislost neznáme, a donutil babylónského dynastu k uznání své nadvlády (nebo to byl panovník ešnunnský?). Sumu-abum a jeho nástupce Sumula´él/Sumu-la-El byli Mananáovi zástupci, "starostové/rabiánum“. V dopisu odjinud neznámého Zazanátum/Sassanátum Sumu-abovi o něm odesílatel říká, že ho "Enlil jmenoval velitelem vojsk/En-lil a-na be-lí um-ma-na-ti-im iš-ta-kà-an-kà". Znamenalo by to, že začátek babylónské dynastie ležel rovněž v amorejském kondottiérství. 

Kišští Amorejci, "Mananáova dynastie", po Sumu-ditánovi: Chalijum (jeden jeho datační rok měl jméno "rok, kdy byl zabit Ur-Ninurta", tedy c. 1896), Abdi-Erach (jiný byl králem v Tutubu), Mananá, Náqimum, Achi-maras, Sumu-Jamútbál (jméno s označením amorejského kmene), Manium a Sumu-la-El (posloupnost a délky vlád nejsou známy, třebaže jsou doložena některá roční datovací jména). Viz vítězství babylónských Amoritů rok 1869.  

Tradice amorejské dynastie babylónské je postavena zcela jinak. Šejk východokanaanských beduinů/Amoritů Sumu-abum/Súmu-abum obsadil lokalitu Babilla (podle lidové etymologie Báb-ilí/"Brána boží") a vládne zde do roku 1881. Jím začíná I. dynastie babylónská, též zvaná dynastie z Amurru (trvala do 1594). Sumu-abum zavedl do celé oblasti kult boha Marduka. Dobyl stará města Kazallu, Kisurru, kde vládl Ibni-šadûm, a Dilbat a položil základ babylonské říši (srov. zde výše). Kolik mystiky a kolik historičnosti je v postavě Sumu-aba/"Otcův potomek", nelze určit; nejnověji se v jeho zakladatelskou dynastickou roli mnoho nevěří, viz však zde výše. Jedna z ročních datací časově nezařaditelná říká, že "zemřel Chanbatíja, syn Sumu-aba/šattu Cha-an-ba-ti-ia, már Su-mu-a-bi-im, i-mu-tu". Jaká byla pak souvislost mezi Sumu-abem a jeho nástupcem Sumu-la-Elem, možná vlastním zakladatelem dynastické moci, není známo.  

Prvních pět králů se zabývalo především náboženskými záležitostmi a stavební činností, tzn. že žili převážně v míru, praví tradice. První dva šejkové ještě nebyli suverénními vládci, viz níže, rovněž královský titul se stal dědičným až od třetího panovníka.

Babylónské panovnické dynastie/éry podle starých chronografů:

1. dynastie amorejská (též první babylónská) 1894 – 1594,

2. dynastie první přímořská 1720 – 1450,

3. dynastie kassitská,

4. dynastie isinská 1156 – 1068,

5. dynastie druhá přímořská 1024 – 1004,

6. dynastie z Basu 1004 – 984,

7. dynastie elamská 984 – 978,

8. dynastie (druhá) babylónská 978 – 733,

9. dynastie assyrská 733 – 627,

10. dynastie chaldajská 626 - 539

 

1894 V Sikyónu po Aigidrovi či Aigydrovi (od 1928) králem Thúrimachos (do 1849). Byl současníkem Ínacha Argívského.

 

************************************************************

1889. - 1880.

 

1881

V Babylónu zemřel šejk Sumu-abum (od 1894). Novým vládcem jeho amorejského klanu se stal Sumu-la-El/Sumu-la-ilu (do 1845). Chalun-pi-umu, vládce Maradu, připravil babylónské Amorejce o Dilbat, ale Sumu-la-El se města brzy zmocnil zpět a ve válce s Maradem pravděpodobně jeho král přišel o život. Svého čtvrtého roku obnovil hradba Babylónu (1877). Viz dále rok 1869. 

1880

V Aššuru zemřel ensi Eríšum I. (od c. 1920). Nástupcem jeho syn Ikúnum (do c. 1850), který dokončoval stavební práce otcovy v chrámu Adadově. Postavil v Aššuru chrám Ereš-kigale, který obnovil Šamší-Adad I. 

 

z mýthických hebrejských pradějin 19. a 18. století:

podle vyšší chronologické tradice byl roku 1887 biblický Jóséf/Josef, řec. Iósépos, ve věku třiceti let králem egyptským jmenován wezírem (srov. dále rok 1878). Jeho nové jméno bylo Sofenat Paneach. Viz předtím rok 1942 a 2150. Josef, syn Jákobův s Rachel, zemřel podle této datace roku 1807, a vymřel později i jeho rod.

Roku 1857 se podle vysoké biblické chronologie šedesátiletému Ischáqovi/Isaákovi narodila dvojčata Ésau alias Edom, od něhož prý pocházeli Idúmajové, a Jákov/Iákób, později zvaný Israél, od něhož jsou Israélité, později nazývaní Jehúdové, řec. Iúdaiové (č. Židé). Viz výše roku 2150 a 1940.

Roku 1841 zemřel ve věku 175 let praotec beduínského monotheismu Avráhám/Abráhám, narozen roku 2016. Viz vyšší biblickou dataci roku 2150. 

Asi roku 1878 dorazili Židé pod šejkem Jákobem do Egypta, do kraje Gesen na východu Delty. Jeho syn Josef byl v Egyptě jako sedmnáctiletý už od roku 1900. Jákob žil ještě sedmnáct let (do 1861, nar. 2008).

c. 1870 zemřel Isaák, otec Ésaua a Jákoba (narozen 2050, viz k dataci rok 2150).

Podle nižší datace se roku 1772 Jákobovi narodil Ruben, roku 1771 Simeón, 1770 Lévi a roku 1769 Iúda, od něhož prý mají Židé jméno. Roku 1765 se měl v této chronologii narodit Jóséf/Josef (Jákobovi bylo 92 let). Roku 1749 byl Josef ve věku sedmnácti let prodán bratry do otroctví a o jeho karieře v Egyptě viz zde výše. Roku 1737 zemřel Isaák stár 180 let; jeho synovi Jákobovi bylo tehdy 120.

Roku 1727 Jákob se syny přišel z Mesopotamie do Egypta a roku 1710 Jákob zemřel ve věku 147 let. Podle výpočtů křesťanských kronikářů zemřel Josef ve věku 110 let roku 1657. Po jeho smrti prý Židé "sloužili" Egypťanům ještě 144 let (celkově tedy 215, v nízké dataci od roku 1727). 

 

************************************************************

1879. - 1870.

 

1878

V Egyptě zemřel král Sesóstris II. (od 1897, resp. 1895). Nástupcem se stal jeho syn Hor Nečericheperu Chakaure Senwosret III. (do 1843 sám), nejsilnější panovník XII. dynastie; že by dobyl svět až po Thrákii, jak tradovali Helléni, doloženo ovšem není. Jeho pyramida s mastabami pro rodinu v Dahšúru o šedesáti metrech byla ze sušených cihel. Manželkou mu byla Itakajt (II.), jeho sestra, Chnemmetneferhedžet (II.) a Nofrethenut. Měl s nimi čtyři dcery a korunního prince Amenemheta III. 

Provedl správní reformu. Namísto „náčelníků“ nomů byl od nyní celý Egypt řízen centrálně z residenčního města Ič-toweje/Itj-towy prostřednictvím tří úřadů, waretů: waret severu, jihu a „hlavy jihu“. Moc místních dynastů tak byla zlomena, ačkoli formálně setrvali ve svých úřadech.

Jeho wezíry byli Sobekemhet, Nebit, Chnumhotep (III.) a snad Ameni.

1872 jedno z pevných dat egyptských dějin: 16. dne 4. měsíce doby pučení/peret 7. roku krále Senwosreta III.

1871 byl u Asuánu opět vyhlouben kanál či průplavový systém opatřený ochrannou zdí ze sušených cihel dlouhou 7,5 kilometrů, původně zřízený v Šesté dynastii za krále Merenrea I. (viz rok 2283). Přes asuánské peřeje tak mohly proplouvat také válečné lodě. Král zakázal Núbijcům vstupovat s loďmi a stády přes opevněnou hranici do Egypta. Viz jeho obnovu Thutmosem I., rok 1526. 

Předpokládá se, že dal vyhloubit kanál spojující Nil z Delty s Rudým mořem (nebo tak učinil již král první toho jména?). Viz rok 280.

1870, 1869, 1863 a 1860 tažení do Núbie. V roce 1863 král Sésostris III. potlačil povstání pouštních kočovníků Iuntiu/Iuntiu-seti (řec. asi Tróglodytai) a roku 1860 se Egypťané dostali s loďmi až za druhý nilský katarakt. Obnovil zde hranici říše a opevnil ji novými pevnostmi (šest oslavných písní na působení v Horní zemi). Do Palaistíny vedla jen jedna výprava, a asi nevýznamná, proti Menču; Egypťané pod velitelem Chusobkem dospěli až k Sekmem (= Sechem?). Zachována hraniční stéla poblíž Semny ze 16. roku královy vlády. Král tu vybudoval dvě tři pevnosti, jednu z nich se jménem Sechem-Chakaure-maa-cheru/"Spravedlivý Chakaure je mocný", která byla obývána ještě za nové říše. Na protilehlém, východným břehu Nilu stála pevnost Kumma, celá oblast je dnes pod hladinou Asuánské přehrady.   

Stavební činnost: chrám Monta z Hermónthidy (Sokolí bůh) v al-Madámúd u Karnaku; hliněná pyramida v Dahšúru.

Začíná nová infiltrace Asiatů, eg. Aamu (označení ze střední říše), ze Syrie a Palaistíny do Delty. Nomádi, semitské etnické skupiny, byli později označováni za Hyksy (srov. rok 1902, viz dále rok 1780). Egypťané Asiaty opovrhovali, ale v zemi na Nilu jich žilo relativně hodně, a to nejen jako zajatci (první z nich roku 1554 přivezl z Palestiny Amenemhet II.).

 

1875

V Isinu zemřel Búr-Sîn (vládl od 1896). Na trůnu jeho bratr Lipit-Enlil (do 1870). Zřejmě se mu podařilo vydobýt na Larse zpět Ur (Núr-Adad se přestal titulovat vládcem v Uru) a na čas zastavit růst larské moci. Po jeho smrti vládl Erra-imittí, vnuk Ur-Ninurtův (do 1861). Podílel se na jednom z častých dobývání Kazallu, přišel však o kontrolu nad Nippurem, kterou získala Larsa. Zemřel „při srkání horké polévky“ v den, kdy byl na sto dnů zvolen "náhradní král/šar púchi" Enlil-báni, jinak zahradník, aby z krále sňal zlá znamení z věšteb hrozících vládci Isinu. Náhradník se zřejmě osvědčil, neboť po krátké vládě jistého Dadbany, viz rok 1861, usoudili pravděpodobně v Isinu dvořané, že zahradník jim vyhovuje. Srov. mnohem pozdější příklady roku 671.

V Assyrii rokem asi 1876/1875 začíná seznam epónymních úředníků limmu/límu. Zachovaný soupis sahá do roku asi 1781, po přerušení pokračuje roku 910, viz v indexu s. v. limmu, kde též jmenný výčet. 

 

************************************************************

1869. - 1860.

 

1869 ve válce Sumu-la-Ela Babylónského s Kišem jeho král Jawium z dynastie Mananá, viz rok 1894, podlehl a Kiš připadl pod správu rozrůstající se říše babylónských Amorejců. O sedm let později dal Sumu-la-El hradby sumerského města zbořit. Důvody k válce, řevnivosti snad dvou amorejských klanů, neznáme. Nicméně, snad i natruc, v Kiši stavěl chrám válečnému bohu Zababovi E-me-te-ursag, který roku 1756 restauroval jeho vnuk Chammurapi.

Roku 1864 vypukla ve spojenectví s Erra-imittím Isinským válka s Jachzir-Elem, vládcem Maradu a Kazallu, Jachzit-El z Kazallu vyhnán a dva roky na to byly hradby dobytého Kazallu rozvaleny (není dodnes identifikováno). Jachzir-El byl definitivně poražen roku 1857. Roku 1860 stavěl Sumu-la-El v Kutě opevnění, tedy se jí asi zmocnil, stejně tak v Dimat-kalbim (?), následujícího roku přinesl obětní dar do Borsipp. Roku 1858 stavěl hradby Sipparu čili v již na Babylónu závislém městě. Opevnění renovoval též v Dilbatu a v dalších městech starého Sumeru, z nichž řadu pak obnovoval Samsu-iluna.  

1866

V Larse skončila slavná vláda Sumu´ela (od 1895), nástupcem nijak příbuzný Núr-Adad (do 1850), nastoupila nová dynastie. Podobně jako Entemenna, Urukagina, Gudea a Ur-Nammu o sobě šířil informaci, že vzešel z lidu, nikoli z vůle panovníkovy: "šà-ukù-šàr-ra-na ché-éb-ta-an-[d]ib/ze středu 3600 lidí byl vybrán." Na zachovaných textech se chlubil, že jeho vláda byla šťastná a ceny poživatin za něho byly nízké: za všechno vděčil Núr-Adad bohu Utu/Šamašovi (a hlavně silnému postavení na jihu Babylónie). Svým (případným) amorejstvím se na rozdíl od předchůdců nechlubil, u něho i nástupců zmizel odkaz na Amority a stejně jako on i členové jeho dynastie mají akkadská jména (nebo se akkadsky jen tvářili?). Núr-Adad měl blízko k Lagaši a na rozdíl od předchůdců se přestal titulovat králem Uru, ale vydával se za jeho podporovatele. Nicméně v Uru dál stavěl a pokud nakrátko o území ve prospěch Isinu přišel, rychle ho nabyl zpět.

Vrátil pod larskou kontrolu Maškan-šápir, dn. Tell Abú Duwari, známé Nergalovým chrámem Meslam a ztracené někdy po Zabájovi. Kromě tohoto roku, nevíme však, který to byl, pojmenoval pouze jeden ještě vojenskou událostí (stavbou opevnění Larsy), jinak všechna jména let jeho vlády se týkají kultovních záležitostí. 

Podle literárního dopisu Núr-Adadova syna a nástupce Sîn-iddinama určeného otcově soše byl stát na konci Sumu'elovy vlády v katastrofálním stavu: zavodňovací systém se zhroutil, nikde nic na polích nerostlo, sýpky vykradeny, pevnosti opušteny vojáky, desertéři hynuli ve stepi. V ulicích Larsy se bojovalo "dům proti domu, bratr likvidoval bratra". Dokud si nevymohl vstup do Larsy Núr-Adad a vše napravil. Druhý dopis Sîn-iddinama byl určen bohu Utuovi/Šamašovi prostřednictvím jeho manželky Šeridy a byl to paián na odesilatelova otce.   

1861

V Isinu po Erra-imittím (na trůnu od roku 1870) snad vládne šest měsíců jistý Dadbaná, jméno na Babylónii této doby ojedinělé. Jedno jméno isinského roku, nevíme, kterého, ho označuje za krále/"Da-ad-ba-na-a lugal-e ba-til-a, král zemřel". Zda panoval v této době potvrdit nelze. Po něm, nebo přímo po Erra-imittím, jak naznačuje příběh uvedený u roku 1875, přišel na isinský trůn roku 1860 svérázný usurpátor, zahradník Enlil-báni, předtím náhradní král vystrašeného Erra-imittího (panoval nurdo 1836). Zbožný proletář, "oblíbenec Enlilův a Ninlilin", dopravil z Isinu do Nippuru po 117 letech dvě velké bronzové sochy bohyně Ninlil zasvěcené svým dávným předchůdcem Iddin-Daganem, viz rok 1975. Umístil je tam na nádvoří Ga-giš-šu-a v chrámovém komplexu E-kur. Ze zahradníka se stal schopným dynastou.  

 

c. 1860

V Elamu vládl Eparti/Ebarti III., zakladatel dynastie Epartiů, III. říše elamské (trvala do c. 1520). Králové si dávali sumero-akkadský titul sukkal-mach/šukkalmachchu, "wezír, hlavní ministr", Anšanu a Sús, vicekrálové byli sukkalové Elamu a Simaški, obvykle králův bratr a jeho nástupce na celoelamském trůnu. Králův syn byl sukkalem v Súsách. Titulatura upomíná dynasty staroassyrské, kteří králem/lugal, šarrum nazývali pouze boha Aššura, sebe jeho zástupcem, správcem/ensi, iššiakkum, iššakkum.  

Eparti III. Ale neměl žádného bratra a sukkalem Sús byl jeho syn Šilchacha, který si za své vlády později vedle sukkalmacha říkal otec/adda a král/šarrum, lugal Anšanu a Sús. Epartiho kancléř se jmenoval Kuktanra. Epartiho dědictví bylo zjevně slabé, neboť mnohem později za zakladatele dynastie pokládali Elamitů Šilchachu a jeho sestru, která však asi nebyla jeho manželkou (jméno však neznáme). 

Viz předtím rok 1910, kde poslední panovníci říše Simaški. Srov. o struktuře Elamu 2340, pak rok 2255 a 2223, dále viz rok 1830.

 

************************************************************

1859. - 1850.

 

1850:

V Larse skončila pravděpodobně abdikací vláda Núr-Adada (od 1866) a novým vládcem jeho syn Sîn-iddinam (do 1843). Na jednom z nápisů se Sîn-iddinam presentuje jako král Larsy, který obnovil v Uru chrám Ga-nun-mach v kultovním komplexu boha Nannara E-kiš-nu-gal "pro spásu mého otce a sebe", čili Núr-Adad za kralování svého královského syna ještě žil. Núr-Adad přitom zanechal zprávu, že Ganunmach opravoval on, stejně tak jako oba o sobě zanechali na cihlách nápisy v Eridu, že ho obnovovali. Jiné dva texty z Lagaše dokladují spoluvládu otce a syna; jak dlouho trvala, nevíme. V této době to je jediný doklad o spoluvládě dynastů v Meziříčí, též pro pozdější časy úkaz vzácný.

Núr-Adad se pravděpodobně dočkal zbožnění, chrámu a svého kléru. Za Sîn-iddinama a ještě za Rím-Sîna, viz rok 1836sqq., úplného cizince v Larse, pečetili dokumenty s přívlastkem "(chrámový) služebník/ìr Nur-Adad". Stejné úcty byl u Rím-Sîna Sîn-iddinam, jemuž stavěl zlaté a stříbrné sochy (Larsa, Adab) a jeho chrámovému kultu věnoval živé obětiny.

Podle jedné moderní spekulace byl Núr-Adad otcem Sîn-iddinama, Sîn-eríbama (tedy dědem Sîn-iqíšama), Achu-tabuma a Sillí-Adada; přímého dokladu pro takovou rodinu není, srov. rok 1836.  

První tři roky obnovoval Sîn-iddinam základy chrámu E-babbar a řídil zavodňovací práce na Tigridu/sum. Idigna. Stejně jako jeho otec zvěčňoval chválu své šťastné vlády a velikost Šamašovu. Vedl roku 1846 válku s babylónskými Amorejci, které porazil, rok na to Malgium (a dobyl?), obsadil Ibrat a další města. Roku 1844 vyplenil území Ešnunny Ipiq-Adada II. a obnovil hradby Maškan-šápiru/Maš-gán-šabra, protiváhu nedaleké babylónské pevnosti Kár Šamaš, viz rok 1845. Kromě Larsy vládl nad Urem, Eridem a Lagašem, asi též Nippurem, přemohl Dér a jeho panovníka jménem Warassa zajal a odvedl do Larsy (v Déru této doby se pravděpodobně panovníci titulovali "warassa/ìr.sa, z warad-ša", popř. to bylo dynastické jméno). 

 

c. 1850:

V Aššuru skončila vláda panovníka Ikúna (od c. 1880). Ačkoli je nápisně na společné dedikaci doložen Ikúnův syn Aššur-imittí, na Aššurově trůnu následoval Šarru-kén I., hebr. Sargon (do c. 1840). Po něm vládl jeho vlastní syn Puzur-Aššur II. (do c. 1830) a bývá považován za posledního panovníka staroassyrské říše. Jeho konec přivodila porážka armádou ešnunnského vládce Narám-Sîna. Následovali Puzur-Aššurův syn Narám-Sîn (tvrdí to zachovaný nápis), odlišný tedy s velkou pravděpodobností od ešnunnského vítěze, a Eríšum II., syn asi Narám-Sîna Assyrského (viz rok 1830). Délky jejich vlád neznáme, Narám-Sînovo jméno a filiace doložena nápisně.

Z doby Šarru-kéna je zachován dedikační nápis jisté Chadíty/Chattíty, manželky Bélum-nádaa, která přinesla Ištaře Assyrské/ana Ištarim Aššurítim v oběť za životní zdar chotě a svých dětí obraz životní síly/pohlaví, báltu, báštu.  

 

c. 1850:

Na Kypru, zdroji mědi pro celý východ, začala středněbronzová kyperská doba (Middle Cypriot period, MC: I. 1850 - 1800, II. 1800 - 1700 a III. c. 1700 - 1600 či 1500). V semitských jazycích byl K. zván Alašija, popř. jedna část jeho, asi jeden ze sgtátních útvarů na ostrově.

Na Krétě před rokem 1850 začala středomínójská doba II. Trvala do c. 1700, kdy přišla katastrofa (viz tam).

1855 v předhellénském Argu začátek královlády. Prvním panovníkem v Argu byl Ínachos (do 1805). Podle něho se země, pozdější Argolis, jmenovala Ínachia. Dodnes se po něm jmenuje říčka v Argolidě. Ínachova dcera Íó byla podle hellénských historiků uctívána v Egyptě pod jménem Ísis.

V téže době vládne v Sikyónu král Thúrimachos (viz 1894).

  

************************************************************

1849. - 1840.

 

1843:

V Egyptě zemřel král Senwosret III. (Sesóstris, vládl od 1878). Novým králem se stal jeho syn Hor Aabau Nimaatre Amenemhet III., řec. Ammerés (do 1797). Jeho vláda byla dobou vrcholu střední říše. Jižně od fajjúmské pyramidy jsou zbytky městského a chrámového komplexu se spletitými chodbami a místnostmi, který později Helléni nazvali Labyrinthos.

Ve Fajjúmské oase v této době prováděny další kultivační projekty (srov. rok 1895 za Amenemhetova dědy Senwosreta II.). Povstalo město Šedet, řec. později Krokodeilopolis/Arsinoé, dn. Kímán Fáris. Byl tu postaven chrám Sobkův a jeho manželky Renenutet v Medínet al-Ma´ádi, ve Fajjúmu byla navršena pyramida a druhá v Dahšúru (kterou nepoužil, protože měla trhliny a pochovány v ní byla královna Aata a Chnumneferhadžet). Matkou korunního prince Amenemheta IV. byla Hetepti, královou dcerou byla Neferuptah a Nofrusobek a snad i Hathorhetep. Jeho wezíry byli Cheti a Samont, snad též Chnumhotep a Amenej. Strážcem pečeti s řadou dalších dvorských funkcí byl, stejně jako za králova otce, Ijchernofret; svou karieru a zbožnou činnost vylíčil na stéle nalezené v Abýdu. Královským synům bylo určeno ponaučení zachycené na stéle úředníka Sehetepibreho. Po velechvále panovníkově radí stát králi po boku, neopomíjet své povinnosti a kdo krále miluje, to bude mít u něj dobré. 

Kúš/Núbie byla plně pod kontrolou, na Sínaji byly doly na tyrkys a měď v plném provozu.

 

c. 1840:

Chetité/Néšité (?) dobyli v centrální Anatolii nočním útokem Néšu, ztotožňovanou s assyrskou obchodní osadou/kárum Kaneší (viz o ní rok 1920). Ethnická příslušnost sedí za předpokladu, že střediskem Chetitů bylo východněji ležící město Kuššara (dnes neznámé polohy, možná v pozdější chet. éře město Ankuwa, dn. ves Alişar s lokalitou Alişar Hüyük v TR, provincie Yozgat). Jejím králem byl Pitchánaš a je možné, že si dal trůnní jméno Labarnaš (vládl do c. 1800). Pitchána, jehož jméno není chetitské, vládl svému království nadále z Kuššary. K události došlo ještě v době vlády assyrského vládce Šarru-kéna I. (od c. 1850 do c. 1840; srov. dále rok 1830). Néšu/Kaneš o něco později ovládl dynasta Waršama, syn Inarův, a obnovil vladařské sídlo (podle dřevěných ostatků datovatelné do doby po 1840). S Waršamou korespondoval dynasta v Mamě, polohy neznámé, Anum-chirbe (Aniš-churpi n. -chulpi), ale bližšího o nich známo není nic.  

 

1845:

V Babylónu zemřel amorejský šejk/král Sumula´el (od 1881), když podle všeho vedl v posledních letech ještě několik válek, viz rok 1869. Stát babylónských Amorejců sahal v Meziříčí od sipparského dvojměstí na severu po Marad na jihu s Babylónem ve středu, jádro Babylónie po staletí. Nástupcem se stal jeho syn Sábium (do 1831), pravděpodobně ke konci života otce již jeho spoluvládce. Stavěl a dokončil Mardukův chrám Esangílu a na Tigridu posiloval pevnost Kár Šamaš v době, kdy opodál zpevňoval hradby Maškan-šápiru Sîn-iddinam Larský (1844), viz rok 1850 a zde níže.

1843:

V Larse skončila vláda Sîn-iddinam (od 1850), okolnosti neznáme. Krátce následoval Sîn-eríbam (do 1841), o jehož vztahu k předchůdci nevíme nic. Za své krátké vlády (usurpace?) udržel kontrolu Larsy nad Nippurem, opravoval E-babbar stavěný předchůdcem a do Nannarova chrámu v Larse postavil velkou měděnou sochu.

Po něm vládl Sîn-iqíšam (do 1836), jeho syn. Z důvodů, které neznáme, obnovil Sîn-iqíšam státnost Kazallu (1840), viz roky 1894, 1875 a 1869, vrátil do města kultovní sochy, zachován je hymnus na Numušdu, kazallského ochranného boha; jakou formou bylo město krátce spravováno, nevíme. Roku 1839 Sábium Babylónský porazil Larsu, to víme z babylónského vročení, a z larského víme, že Sîn-iqíšam obnovoval městské hradby a že dobyl města Ka-ida/Pi-nárátim a Nazárum (pravděpodobně v rámci polního tažení proti babylónským Amoritům). Roku 1837 porazil Larsan koaliční síly Uruku (zde vládl král Sîn-eríbam, larský jmenovec otce larského krále), Isinu, Elamu a - Kazallu. Po svou krátkou vládu stavěl sochy do chrámů doma a v Nippuru; viz dále rok 1836. 

 

1849 v Sikyónu po Thúrimychovi (od 1894) vládne Leukippos (do 1796).

 

************************************************************

1839. - 1830.

 

1838:

V Isinu zemřel Enlil-baní (od 1862), do 1835 vládl Zambíja, po něm Iter-píša (do 1831). Do 1828 pak vládl Ur-dukuga. Čím byli zajímaví, známo není. 

1836:

V Larse skončila vláda Sîn-iqíšama (od 1841). Rok vládl Sillí-Adad, o jehož vztahu k předchůdcům není nic známo, ale podle všeho to byl muž vážený a žádný usurpátor, srov. rok 1850. Udržel se pouze devět měsíců a neoznačoval se za krále Larsy, ale správce/guvernéra Uru, Larsy, Lagaše a Kutally/dn. Tell Sifr poblíž Larsy. Roku 1835 ho porazil ve válce vedené předchůdcem, viz zde výše, a sesadil Elamita nebo spíše Amorita v elamských službách Kudur-Mabug/Kudur-Mabuk, syn Simti-šilchaka, kníže Jamútbálu či Emutbalu/abu Emutbala, adda kur martu v Podijálí, spojenec babylónského Sábia (o Jamutbalech/Emutbalech viz rok 1779; jméno otce i syna je elamské). To byl konec dynastie Núr-Adadovy, srov. rok 1866 a 1850. 

Kudur-Mabuk, jméno ojedinělé, figuroval na zachovaných textech v Larse již za Sîn-iddinama roku 1844: účetní zápis praví, že dostal čtvrtinu kapra, v jiném dvacet sila/litrů piva, v dalším deset litrů sesamového oleje, byl tedy v Larse váženým člověkem. Původně zřejmě sídlil v Maškan-šápiru náležejícího do larské říše. Sám vítěz se nijak ve městě nepovýšil a za vládce Larsy prohlásil svého staršího syna Warad-Sîna (trůnil do roku 1823), po němž dlouho a slavně kraloval jeho mladší bratr Rím-Sîn (do 1763; mladší sourozenec Sîn-muballit se k vládě nedostal). Jejich sestrou byla En-an-e-du/Enanedu (zřejmě kultovní jméno), kterou Rím-Sîn udělal roku 1828 velekněžkou/entum Ningalina chrámu Egipar v Uru, viz rok 1823. Další Kudur-Mabukova dcera měla jméno opět elamské Manzi-wartaš. Warad-Sîn po nějakém čase užíval titulatury svých předchůdců "pečovatel o Ur, král Larsy, král Sumeru a Akkadu", slávu Šamašovu vystřídal Enlil. V Uru obnovil hradby nebo jejich část, uctíval se svým bratrem své předchůdce na trůně a soutěžili v darech chrámům s jejich zbožností.   

1834 dobyl Kudur-Mabug (nebo Babylónec Sábium?) také Kazallu, které se pustilo znovu do války, a městu strhnul čerstvě vybudované hradby. U Larsy pak otec se synem rozprášil vojsko amoritského kmene Muti-abalů, spojenců Kazallu, kteří vpadli do Sumeru posílení částí Jamútbálů. O osudu Maradu v této době nevíme. Kudur-Mabukovi synové o svém otci hovořili na nápisech jako "otci Amurrie/sum. ad-da kur mar-tu", později jako o "otci Emubalu/ad-da E-mu-ut-ba-la (tak se tituloval i Kudur-Mabuk sám)". Naopak jeho synové o svém amorejství nehovořili. Později si dával titul krále všech amoritských zemí Chammurapi, vcelku oprávněně/lugal da-ga-an kur mar-tu

1831:

V Babylónu zemřel Sábium (vládl babylónským Amoritům od 1845). Králem jeho vnuk Apil-Sîn/Awíl-Sîn; do 1813. Zkraje opevňoval Babylón s Borsippami, proti Ipiq-Adadovi II. na sever od Sipparu vybudoval pevnost se svým jménem Dúr Apil-Sîn a na jihu u Nippuru roku 1827 Nukar. Expandoval podél Tigridu, roku 1818 obnovil pevnost s tigridským přístavem Kár Šamaš, obsadil Aštabalu a obnovil hradby Upî.  

c. 1830:

Narám-Sîn, syn a čerstvý nástupce Ipiq-Adada II. (Ebiq-Adad; viz 1895), ensiho městského státu na Dijále-Turnatu jižně od Assyrie Ešnunny (ovládající okolní kraj na Dijále zvaný Warium; Ešnunna, dn. Tell al-Asmar 32 km sv. od Baghdádu), porazil Puzur-Aššura II., syna Šarru-kéna I. (vládli od c. 1850, resp. 1840) a obsadil Aššur. Tím skončila staroassyrská říše (od asi 1920, resp. 1934). Ešnunnský Narám-Sîn asi nebyl totožný s Narám-Sînem Assyrským, viz rok 1850, u něhož víme, že jeho otcem byl poražený Puzur-Aššur. 

Kromě Aššuru obsadil Narám-Sîn na horním toku řeky Idamaraz v povodí Chábúru Ašnakkum. Narám-Sîn byl současníkem babylónského vládce Apil-Sîna (1831 - 1813). Jeho otec Ipiq-Adad/Ippiq-Adad II. Ešnunnský během své vlády dobyl Mê-Turán, Ziqqurátum, Rapiqum na středním toku Eufrátu a celý kraj Suchum, porazil Elamity, dobyl Arrapchu a ke konci vlády porazil Sîn-abúšua, krále v Nérebtum (1823?), a obsadil Tutub, Šaduppûm a Uzarlulu. Zkraje vlády byl poražen Amínem, starším bratrem Samsi-Addua/Šamší-Adada I., pozdějšího vládce Aššuru, viz rok 1815, ale o několik později mu porážku v poli oplatil. Tento Amínum se Samsi-Adduem byl synem údajně Ila-kabkabua, což byla kdysi buď rodokmenová mystifikace amorejského usurpátora Aššuru, nebo jde o jiného, mnohem mladšího Amína a jiného Ila-kabkabua. 

Narám-Sîn vládl ve své spojené ešnunnsko-assyrské říši nejdéle někdy do doby krátce před rokem 1815. Nařídil odpuštění dluhů/anduráru, zajímavá skutečnost raných dějin, viz předtím roky 1934 a 1920 v Aššuru. Pravděpodobně sepsal trestní zákoník, který byl možná vzorem pro dílo babylónského Chammurapiho, srov. rok 1761 a starší zákoníky či nařízení roku 2116 a 1935. Jeho nástupce v Aššuru, Eríšum II., ještě dítě a asi syn Narám-Sîna Assyrského, vládl nespokojeným Assyřanům krátce (viz rok 1815 a o nástupnictví rok 1850). Narám-Sîn panoval v Ešnunně do roku 1797 (c. 1830 - 1797, nebo jen do 1810, viz dále rok 1797).

Narám-Sînův bratr vládl po jeho smrti v domovské Ešnunně až do doby krátce po roku 1790 jako ensi Dádúša (do 1787?). Dádúšův poslední rok = rokem 29 Šamší-Adada I. Assyrského (viz rok 1815; vládl jako vasal Ešnunny, srov. 1815 a 1797) a Dádúša vládl jedenáct roků, stejně dlouho jako před ním jeho bratr Narám-Sîn. Dádúša by tak v Ešnunně vládl v letech 1797 až 1786. Kolem roku 1830 (n. 1876) začíná první část zachovaných seznamů epónymních assyrských úředníků limmu, viz text v indexu.

1830:

V zemi Šušarra na dolním Zábu tvoří Churrité většinu obyvatelstva, polovina známých jmen z Ekallátum je churritských. V této době Ch. sídlili v celé severní části Mesopotamie, nejvíce východně od Tigridu, po severní Syrii a do Anatolie (země Chaššum a Uršu, kdesi u Chalpy/Aleppa, o lokalisaci viz rok c. 1650). Hranice mezi churritštinou a amorejštinou byla tehdy pravděpodobně shodná s dnešním rozhraním v Syrii a zčásti též v Iráku mezi kurdštinou a arabštinou. Churritská šlechta měla úzké vztahy s védskými Árji, užívala bojových koňských spřežení a vyznávala kulty árjské jako mitru, Varunu, Indru a dvojčata Násatje/Ašviny (srov. s hellénskými Dioskúry). Lze tušit, že královská dynastie chetitská je churritského původu; jak k její integraci došlo, nevíme. Churritská matka bohů a lidí Chepat, manželka Tešubova/Teššupova, se usadila v patheonu Chetitů a syrských Amoritů (v Eble jako Chabatu).   

V Mari na středním Poeufrátí vládnou suverénně Amorité, kteří se oblasti zmocnili pozvolna v migračních vlnách v posledních letech 21. století, viz rok 2021 a 2006. Nově etablovaní králové Jaggid-Lim/Jagitlim a po něm po deseti letech jeho syn Jachdun-Lim/Jachdunlim (též Jachud-Lim; viz předtím rok 2490 a 2006, dále viz 1815) byli původně assyrští spojenci odloživší titul šakkanakkum/místodržitel užívaný mariskými dynasty od éry akkadské říše. Jachdunlim proměnil Mari v mesopotamskou velmoc. Podnikal tažení do Syrie až ke Středozemnímu moři, porazil a podrobil amorejské Benjamíny a Chanaje, tituloval se pak "král Mari a Chany". Porazil koalici ujednanou dynasty La'uem, králem v Samánu, Bachlu-kullimem z Tuttulu a vládcem Amnaneů, Ajalem, králem v Abattu, jimž přispěchal na pomoc Šumu-epuch, vládce Jamchadu, srov. rok 1793. Jachdunlimovými  současníky, rovněž amorejskými dynasty, byli v Anduragu (?) Ilúna-Addu, Samum-Addu a jeho syn Asqur-Addu, v Allachadu Warad-Sîn se syny Sîn-eríbamem, Jašub-Ašarem a Chulálum (srov. rok 1769) a v Kurdě Aštamar-Addu, Simach-iláne a Búnu-Eštar, srov. dále rok 1779sq. • Lim v amorejských theoforních jménech je nejasného původu: možná souvisí s "lim iláni/tisíc bohů" nebo vůbec s číslovkou tisíc/lim. Jachdunlim vybudoval v Mari chrám Šamašovi a na jedné z cihel se zachoval popis části královy expanse.   

 

1830:

V Elamu po Epartim III. (viz rok 1860) následoval jako sukkal-mach Anšanu a Sús jeho syn Šilchacha (do c. 1800, srov. rok 1860). Attachušu, syn jeho sestry (sám byl bezdětný?), byl sukkalem v Súsách, kde je doložena jeho stavební činnost na chrámech. Mimo jiné dal postavit most přes Eulaios/hebr. Uláj, arab. al-Karcha, pers. Karche, chrám In-Šušinaka/Inšušunaka a dalších domácích bohů a rozšířit opevnění Sús. Na súském tržišti umístil stélu s ceníkem základních potravin a boha slunce Nachchunteho vyzval, aby střežil dodržování poctivých cen. Attachušu zemřel před Šilchachou a novým sukkalem Sús se stal jeho mladší bratr Širukduch (I.). Šilchacha používal titulu "král Anšanu a Sús", ale usem se to nestalo (teprve Untaš-Napiriša obnovil královskou titulaturu a vydržela do konce elamské říše, viz rok 1266). 

 

************************************************************

1829. - 1820.

 

1828:

V Isinu zemřel Ur-dukuga (od 1831). Jeho nástupcem byl Sîn-mágir (do 1817) a po něm v Isinu vládl poslední král I. dynastie Damiq-ilíšu (do 1794). Přisoudil si božství a obnovil hradby města, popřípadě postavil novou zeď, jíž dal jméno "Damiq-ilíšu je oblíbencem Ninurtovým". Zachován je literární dopis Damiq-ilíšua Isinského babylónskému králi Apil-Sînovi s kuriosními událostmi spojenými s kultovním životem panovníků od starých dob sumerských po Šulgiho. Opisy textu známého jako Weidnerova kronika jsou zachovány v novobabylónské a novoassyrské versi. 

1823:

V Larse zemřel Elamita (?) Warad-Sîn (od 1835) a nástupcem se stal jeho bratr Rím-Sîn I. (do 1763). Warad-Sîn stavěl v Uru v chrámu Nannarově/Sînově, v chrámech v Larse, Zabalamě, v Maškan-šápiru a stavěl sochy v Nippuru, roku 1826 dostal Utuův chrám v Larse zlatou otcovu sochu. Roku 1825 obnovoval hradby Uru, rok na to Ál-šarrákí. Sînovou kněžkou byla od roku 1828 jeho sestra Enanedu. Později sepsala v sumerštině memorandum o vítězství nad Isinem. 

Také Rím-Sîn I. byl zpočátku podporován otcem Kudur-Mabugem, vládcem v rodovém amorejském Jamutbalu, popřípadě byl jím kontrolován (viz 1836). králův otec zřejmě zemřel jeho pátého roku vlády (1818). Stavěl chrámy nebo je zkrášloval v Larse, Ašdubu, Adabu a Uru, hradby vybudoval v blíže neznámých pevnostech Iškun Šamaš a Iškun Nergal. 

 

************************************************************

1819. - 1810.

 

1815:

V Aššuru skončila krátká vláda (dítěte) Eríša II., syna Narám-Sîna (asi nikoli Ešnunnského, srov. rok 1830). „Assyřan“ Šamší-Adad I./Šamší-Addu, syn Ila-kabkabův, obnovil domácí vládu (viz k tomu rok 1830; panoval do 1781, podle tzv. nízké chronologie 1753 - 1721). Nový král byl možná Západosemita (Amorita Samsi-Hadad, Samsu-Addu) z Terqy, který Ešnunnce z Aššuru vyhnal a zemi obsadil beduiny vlastního klanu; jeho příběh se podobá životům hellénistických kondottiérů. Podle jedné kroniky přišel do země z Babylónie/Karduniaš, zmocnil se Ekalláta a setrval tam tři roky a pak teprve, roku c. 1815, vyhnal z Aššuru Eríšu. Skončila c. patnáctiletá nadvláda Ešnunny nad Assyrií (od c. 1830). Šamší-Adad I. asi přenesl panovnické sídlo z Aššuru do Šubat-Enlilu na severozápadu Mesopotamie (Chagar Bazar, dn. Tell Lajlán/Lejlán u Qámišlí v SYR na hranicích s TR). Jeho nástupci se ale do Aššuru vrátili. Šubat-Enlil zmiňováno ve starobabylónské éře v epu Šar tamchári/"Král bitvy" o Šarru-kénovi Akkadském jako ležení Ummán-manda, lidí neznámého původu, snad ve významu "barbarů z cizích hor". Pro kontrolu okolních amorejských území najmenoval své místokrále: Chasidánum sídlil v Karaně, Šaššaránum zřejmě úřadoval v království Nurrugum, Janúch-Samar v Saddúwatum, současníci Warad-Sîna Andarižského.  

Šamší-Adad I. byl prvním panovníkem tzv. dynastie z Terqy (do c. 1700) a v assyrské královské tradici byl velmi oblíben. Jeho vládou můžeme začít počítat období středoassyrské říše (1815 až 1077), nebo počkat až na Aššur-uballita I. a rok 1366. Šamší-Adad je prvním assyrským králem, který se takto také tituloval na nápisech: "král veškerenstva/šar kiššati"; k tomu se psal jako "šakin Enlil u iššak Aššur/pověřenec Enlilův a ensi Aššurův". Šamší-Adadův bratr Amínum (asi starší syn Ila-kabkaba, lokálního dynasty, srov. rok 1830) zůstal vládcem v Terce. Šamší-Adad tam vybudoval chrám Daganovi a nazval ho E-ki-siga/Jeho tichý chrám.

Zkraje své vlády Šamší-Adad I. dobyl Ekallatum/dn. Tell Munbáka, kde učinil vládcem svého staršího syna Išme-Dagana. C. roku 1808 porazil Jachdunlima (viz 1830), bývalého spojence. Po čase poraženého amorejského Marijce zavraždil vlastní syn Sumu-Jamam a vládl několik málo roků. Teprve pak, kolem asi 1800, byli Marijci znovu poraženi Assyřany a Mari s eufrátskými břehy ovládl díky pomoci mariského boha Itúr-Méra Šamší-Adad I. Assyrské vítězství mimo jiné ve městě na Eufrátu připomínaly sochy lvů, z nichž jeden se jmenoval "Pijan krve nepřátel Šamší-Adada na pokyn Ištary".

V Mari/Mári udělal šakkanakkem-guvernérem svého druhého syna Jasmach-Adada/Jasmach-Addu (viz zde níže a 1790). Vlastní dědic trůnu Zimrí-Lim, druhý syn Jachdun-Lima, unikl do Jamchadu/Chalab, Aleppo k jeho králi Jarim-Limovi, viz rok 1793. Šamší-Adad rozšířil vládu Aššurovu od Zágrosu po celé střední Poefrátí a povodí Chábúru. Assyrské kolonie v Anatolii vzkvétaly, ale o Šamší-Adadově anatolské politice nevíme nic.  

V královském archivu v Mari se zachovala rozsáhlá korespondence otce se synem žádajícího o rady a schválení svých vladařských rozhodnutí. Velkým problémem Mari a kraje na Eufrátu byly v této éře stejně jako v příštím tisíciletí beduinské nájezdy ze syrské stepi.

Otec to s mladším synem neměl asi lehké. Soustavně mu dával za vzor staršího bratra Išme-Dagana: "lú chadit: achúka annikí'am Dawidam idúk u attá ašránum ina birít sinnišátim sallat. inannama inúma itti ummánátim ana Qatánim tallaku, lú awílat! kima achuka šumam rabém ištaknú u attá i[na mátíka] šumam rabém ši[tkan]/Věru raduj se: tvůj bratr tu zabil Dawida (vůdce loupeživých amorejských beduinů) a ty tam (v Mári) pospáváš mezi ženami. A teď když s armádou potáhneš do Qatána (jiné od syrského Qatnu), pochlap se! Jako tvůj bratr si udělal velké jméno, udělej si ho rovněž ty u sebe v tvé zemi!"

Otcova doporučení byla přímá a jeho syn v Mári byl zřejmě spíše indolentní než pacifista. Šamší-Adad psal o vzetí jistého města: "Znič jeho pevnost, obyvatele vyžeň..., toto město znič a vypal a jak jsem ti napsal ve své předešlé tabulce, přemísti se do města Šudá, zásob vojsko na jeden měsíc...". Šamší-Adad o sobě uvedl, že zanechal v Libanonu/Labán u "velkého moře/tamtum rabítum" nápis o svých činech. Obsadil Arrapchu a 20. addaru, nevíme ovšem, kterého roku, překročil Zaibu/Záb, raboval v zemi Qabrá, ničil úrodu, dobyl všechna opevněná sídla v okolí Arbél/Urbiél a všude umístil své posádky. 

Nakrátko se Aššuru opět zmocnil ešnunnský Narám-Sîn a následovala Assyřanů válka s Ešnunnou a s Churrity (konfederace Turukků, Tukriš). Churritští králové platili Aššurovi tribut stejně jako vládce Horní země/šar mátim elitim (jména neznáme). Později, za Išme-Dagana I., uzavřeli Assyřané s Churrity koalici. Jako panovníky turuckýckého státu Itabalu/Itabalchum známe Uštap-šarriho, jehož synem byl Turukti/Tukukti, toho synem byl Pišendén a jeho korunním princem byl Tabit. Jejich sídlem bylo Kunšum. Z dalších, o jejichž dynastických souvislostech nevíme nic, je znám Lidája a Zazíja, syn Akkíji. Současníkem Pišendéna byl král Gutiů Endušše/Indaššu, jehož armáda ničila po tři čtyři roky úrodu turuckou a zemi vyhladověla. Válku se spojencem ve svém vasalovi Kuwarim, dosazeném do Šušarrá a Uttum/Utûm, a v okolních dynastech, kteří však zklamali a Turukkum prohrálo, Gutijci zemi plenili; důvody konfliktu neznáme, o Pišendénovi už slyšet není. 

Zdá se, že Šamší-Adad I. mohl být určitou část své vlády vasalem Narám-Sîna Ešnunnského. Souvislosti známy nejsou. Nicméně se tituloval též jako "narám Dagan, muštemki mátim birít Tiglat u Puratti, rubá Mari, šar Ekallátim, šákin [Šubat-Enlil]/oblíbenec Daganův, který vnesl mír (?) do země mezi Tigridem a Eufrátem, pán Mari, král Ekallátu a správce Šubat-Enlila", popř. jako šar kiššati/král veškerenstva (tak v Terce). 

Šamší-Adad I. se na dochovaných nápisech chlubí bohatou stavební činností. Chrám Enlilův v Aššuru postavený Eríšem I., synem Ilušumy, se rozpadl, tak ho postavil nový a nazval É-am-kurkurra/Chrám Divoký býk všech zemí, akk. Bít rím mátátim. Když ho stavěl, dobu neznáme, bylo možné v Aššuru koupit za šekel stříbra dva kurry obilí (c. šest set litrů), patnáct min vlny (c. 7,5 kg) a dva súty oleje (asi deset litrů). V Ninuy/Nináwě postavil Ištaře zikkurrat a nazval ho E-ki-tuš-kuga/Chrám Její pokladnice (obnovil ho po letech Šamší-Adad III.). V ninujském posvátném okrsku Emašmaš obnovil Ištařin chrám Emenua postavený Maništúšem Akkadským a který již ležel v ruinách. Obnovil v Aššuru chrám bohyně Ereš-kigaly vystavěný Ikúnem, synem Eríša I.   

V Mari se oženil Jasmach-Adad, syn Šamší-Adadův, s Béltum, dcerou Iški-Adada/Išchi-Addu, krále Qatny. V otcově písemném podání: "Dívenku, dceru Išchi-Adduovu, pro tebe vezmu. Palác mariský má jméno a palác qatanský má jméno. Nevěstina cena je malá, velmi nízká - pět talentů stříbra se dají do Qatána za nevěstu/suchartam, márat Išchi-Addu akkašim eleqqe. Bít Mári šumam íšu u bít Qatánim šumam íšu. Terchatum ístum, ana nadánim šaplat - chamiš bilát kaspim terchatim ana Qatánim innaddin." Takže Šamší-Adad a Jasmach-Adad uzavřeli mírovou smlouvu s Iški-Adadem, prvním známým vládcem pravděpodobně původně amorejského státu (dnešní Tell Mišrifé u Homsu). Jeho vláda v Qatně skončila ve stejné době jako Jasmach-Adadova v Mari, viz rok 1793. V Qatně pak vládl jistý Amut-piel, vasal Zimrílima Mariského (viz dále 1793).

Jasmach-Adad měl pěkné vztahy s Karchemiší (Karkemiš, dn. Džerablus, SYR), jejíž ústředním kultem byla Kubaba se svým manželem Karchúhou/Karchúchiš. Na Malém Zábu se zmocnil měst Qabrá, Arrapcha a Nurrugum. S armádou podnikl výpravu do země Zalmaqum (oblast Charránu). Jako vrstevník Jasmach-Adadův vládlo v Karchemiši churritské kníže Aplachanda. Jeho syn Jatar-ami uzavřel později mír a vasalskou smlouvu se Zimrílimem Mariským.

1813:

V Babylónu zemřel Apil-Sîn (od 1831) a králem se stal jeho syn Sîn-muballit (do 1793). Jeho současníky byli v Uruku amorejští králové Anam a Irdanene/Ìr-ne-ne, Anam vystavěl chrám Ningišzidovi, viz rok 722. Před nimi ovládal Uruk Sîn-kášid, náčelník amoritských Amnánů (Amnánum), současník a zeť Sumu-la-Ela Babylónského, viz roky 2006 a 1895. Dal mimo jiné vystavět chrám É.KI.KAL božským manželům, původně panovníkům v Uruku, Lugal-bandovy s chotí Nin-sunou, rodičům Gilgameše. Svou dceru Niši-íníšu v něm udělal Lugal-bandovou velekněžkou. Nástupci Sîn-kášida byli Sîn-eríbam, Sîn-dámil, Ilum-gámil, Anam, který korespondoval se Sîn-muballitem Babylónským, Irdanene a Nabi-Ilíšu. 

1814:

Rím-Sîn I. z Larsy přišel ve válce s Damiq-ilíšuem Isinským o Nippur; revanš nastala až 21. roku Rím-Sînovy vlády (1802), definitivní roku 1798 (25. rok). 

 

************************************************************

1809. - 1800.

 

1809:

Rím-Sîn porazil v polní bitvě koalici Uruku, Isinu, Babylónu, Sutia (Sutium), Rapiqa; Irdanene/Ìr.ne.ne, urucký král, padl v bitvě do zajetí. Vítěz osvobodil "v Uruku a okolí všechny syny a dcery Nippuru" pro Enlila Nippurského, co to ale znamenalo, nevíme (byli Uručany zotročeni nebo povinovali poddanskou prací?). Následujícího roku Rím-Sîn obsadil Pi-nárátim a Nazárum, srov. rok 1839sqq, asi součást války o zavodňovací projekty s babylónskými Amority. V dalších taženích se zmocnil Imgur-Gibilu, Zibnatu, Bít Šú-Sîn, Uzarbara a Kisurra a Dúrum, obě města spojenecká s Urukem. V Dúru sídlila velekněžka boha Meslamtaea (jiné jméno pro Nergala/""Vystupující ze svatyně Meslam") a dcera dynasty Sîn-kášida, srov. rok 1813, Nin-šata-pada. Král ji z Dúra vyhnal a po pěti letech exilu ho kněžka písemně žádala, aby bral ohled na její stáří a pardonoval ji. 21. roku své vlády, 1802, porazil Rím-Sîn znovu Uruk a rozvalil ho. Pokračuje válka Larsy s Isinem (srov. rok 1814 a dále 1798).

 

c. 1800

V Elamu po Šilchachovi (od c. 1830) sukkal-machem Širukduch I., syn Šilchachovy sestry, mladší bratr Attachušův (do c. 1772). Jeho bratr Šimut-wartaš se stal místokrálem (sukkal Elamu a Simaški). Širukduch neměl syna a proto udělal sukkalem Sús svou matku (jméno neznáme); ojedinělý případ ženy vykonávající knížecí funkci v Súsách v elamských dějinách.  Po její smrti povznesl na její místo svého synovce Siwe-palar-chuppaka.

 

c. 1800:

V centrální Anatolii v Kuššaře po Pitchánovi alias Labarnovi (?, od c. 1840) Chetitům vládl jeho syn Anitta (do ?). S otcem dobýval Néšu jako jeho rabi simmilti/"šéf žebříků", titul korunního prince, viz rok 1840. Přenesl sídlo své vlády z Kuššary do Néše. Dobyl po vyhladovění Chattum(-tuš), pozdější Chattušu (srov. rok 1920), kterou vyvrátil a dal na jejím území vysázet býlí. Jak se chlubí na zachováném nápisu: " Kdo bude vládnout po mně a Chattušu znovu osídlí, toho ať trefí bůh hromu." Viz ovšem rok 1650 a obnovu města, které pak stálo ještě c. čtyři staletí.

Anitta přemohl města Ullamma, Charkiuna a Zalpuwaš, jejíhož posledního krále Chuzzíju zajal. Porazil vládce Šalatiwary (pozd. Salambriai) v bitvě, v níž se král Purušchandy, království v anatolském středu, Chetitům vzdal; darem vítězi přinesl železný trůn a železné žezlo. 

Dával si říkat velký král/v chet. textu sumerogramy lugal.gal, akkad. šarru rabû, jinak byl "velký vládce/staroass. rubá'um rabi'um". Néšu Anitta opatřil hradbami, zveleboval chrámovými stavbami a pravděpodobně také něčím, co lze nazvat první zoologickou zahradou se sto dvaceti zvířaty: lvy, leopardy, jeleny, kozorohy, prasaty. To i se svými válečnými činy vypodobnil na zachovaném "Anittově nápisu". 

Anittova vláda či vláda jeho dynastie skončila zjevně v domácích rozbrojích; palác Kaneše a/resp. Néšy lehl popelem (viz rok 1920, 1840, 1650). Jména Anittových nástupců neznáme, ale jeho synem byl Piruwa/Peruwa, jeho rabi simmiltim. Jméno se neobjevuje nikde samostatně, zřejmě tedy nevládl. Zato je znám néšský král Zuzzu, jinak nic bližšího. Viz dále rok c. 1700.  

Kaneš/Kaniš bývá identifikována s Néšou, tj. Kültepe a klade se rovnítko mezi Kaneš-Néša-hellénistická Anisa s tím, že assyrská kolonie před hradbami Kaneše/Néše se označovala jménem města (původ jejího jména znám není), srov. rok 1840.

 

c. 1800:

V Knóssu skončila Středomínójská doba MM I. (od 1900) a začala MM II. (do 1700): Doba „hieroglyfického“ mínójského písma. Éra skončila zničením (vypálením?) Knóssu, Faistu, Mallie, Pseiry, Mochlu, Gurnie a Palakastra.

Z Faistu pochází ojedinělý „disk“ z pálené hlíny s 241 hieroglyfickým znakem, nalezený 3. července 1908. Lineární písmo A nebylo ani po stu letech vyluštěno.

Na Mélu druhé město (ve Fylakopi) dováží šedou mínójskou keramiku, jakož také keramiku období MM II.

1805 v Argu po Ínachovi (od 1855) jako druhý král vládne jeho syn s Niobou Foróneus (do 1745). Jako první v „hellénském“ světě prý zavedl zákony a soudy. Zeus se prý jako s první ze smrtelných žen spojil s Niobou, a to roku 1790.

 

c. 1800 na Sardinii se začalo někdy v této době se stavbami nuraghů/nuraghi, kulatých kamenných věží až třicet metrů vysokých (zůstalo jich na sedm tisíc). Jejich účel není přesně znám a třebaže se stavěly ještě v římské době republikánské, popsány klasickými prameny nejsou. Význam podobných staveb na severu Skotska brochů, a o tisíciletí mladších, rovněž zůstává záhadou. Nuraghy bývaly obklopeny sídlištěm s dvěma až třemi sty obyvateli. První fází éry stavitelů věží byla kultura Bonnannaro c. 2200 - 1600, z níž jsou známy "hrobky obrů"/tombe dei giganti. Srov. předtím o Sardinii rok 4000.

O tom, zda Sardové jsou oním "mořským národem" Šerdenů/Šardanů ničícím přímořské oblasti Egypta a Levanty, viz v indexu s. v. Sardinie. Nuraghi mají obdoby na Korsice ve věžích/torry a kultuře zvané torréen, sesi na Pantellerii, talayoty na Baleárách (srov. rovněž takové stavby v Zimbabwe a Ománu).

V Ibérii současně s kulturou bonnannarskou kvetla argarská/El Argar v Almeiře, c. 2200 - 1550, nižší datace 1800 - 1300. Nepohřbívala do tholů, ale individuálně do země. Navazovala na kulturu Las Millares v Andalusii, která elity pohřbívala individuálně do tholových hrobek c. 3200 - 2250.   

 

c. 1800/1700:

Končila západní expanse Indoevropanů (Indogermánů) z Ukrajiny do Podunají a přes Kavkaz (c. 2500 - 2000, druhá fáze; vyšší odhady viz c. 8000). Kolem roku 1800 nebo krátce poté dorazili odkudsi z jihoruských stepí a dnešního Kazachstánu přes Írán Áriové, Árjové, Chajbarským průsmykem na hranicích mezi dn. AFG a PAK do Indie (srov. rok 2300 a 2000). Koncem 3. tisíciletí se na svém treku oddělili od ""Íránců". Vyhnali (?) obyvatelstvo města Čanču Daro, krátce nato také měst Harappá a Mohendžo-daro (moderní názvy z území dn. PAK; původní nejsou známy, H. leží již. od Láhauru/Lahore v Paňdžábu u indických hranic, M. na jihu PAK v Sindhu).

Harappá mohla v době svého rozkvětu mít na 20 až 40 tisíc obyvatel. Stálé osídlení v H. doloženo již kolem 3300, viz rok 8000 a 2300. Vedle původních skupin se usuzuje, že Civilisace údolí Indu mohla být dílem hlavně Protodrávidů. Viz dále rok 1600.

Árjové, "vznešení", postupovali na východ až po soutok levobřežního Gandaku/starým jménem Sadanira s Gangou u Patny. Vedl je podle hindských tradic Agni, vypalující kraj svým ohněm a zde se zastavil. Za důkaz pastevecké árjské migrace ze západu na východ se pokládá mimo jiné klesající snášenlivost kravského mléka na východě IND. Vlastním vedským árjským jádrem, odkud migrovali před důsledky pravděpodobně klimatických proměn na východ, byl Dóáb, "Dvojříčí", země mezi Jamunou a Gangou až k jejich soutoku u Illáhábádu/Allahabad. Odtud v povodí Gangy po Himálaj existovalo od c. 1200 množství kmenových a klanových států, monarchií i "republik", džanapada/ang. janapada. Region celého povodí Jamuny a Gangy měl historický název Madhjadéša, Země středu, čín. Čung-kuo (Číňané měli stejný náhled na svou říši a jméno si uchovali). Někdy v šestém století z nich povstalo šestnáct velkých států, mahádžanapada, viz o nich rok 600. 

Árjové postupně zavedli na ochranu své ethnické identity kasty, varny, tj. barvy, sc. pleti; nicméně srov. v Mahábharátě svatbu pěti bratrů klanu Pandavů s dcerou domorodého krále Pančálů, jejich východního souseda a s pomocí domorodého boha Krišny, který byl tmavé/černé pleti zvítězili v osmnáctidenní bitvě nad svými bratranci z klanu Kauravů.

Poslední z kast, „nedotknutelní“, byli uvedeni v život až kolem začátku našeho letopočtu (viz rok 1). Veškeré pestré původní obyvatelstvo subkontinentu žijící dnes nejvíce na Dekánské plošině, na Andamanech a Nikobarech se zahrnuje pod pojem ádivásí (srov. rok 600 a 22). V Nepálu se praobyvatelům říká džanadžáti, na Cejlonu veddá.

Je pozoruhodné, že indičtí a nepálští ádivásové jsou v moderních dobách velkými přiznivci maoismu a pojili se a pojí ke komunistickým lesním guerrillám.

Na severu Indie neolitické nálezy v Burzahomu v Kašmíru (c. 2250 - 2000). Na jihu Indie neolitické kultury Piklihal, maskí, Utnúr a Brahmagiri v povodí Krišny (c. 2000), další stadia v letech 1800 - 1600 a 1400 - 1050 (Sanganakallu, Tekkalalota a Hallúr). Ve východní Indii neolit nelze datovat (Ásám). Patří spíše do jižní Číny a jihovýchodní Asie.

Archeologicky jsou Árjové po harappské době spojováni s vedskou černě a červeně malovanou keramikou (BRW) do c. 9. století, vedle níž fungovala a navázala šedě malovaná hlazená (PGW) do c. 600 a následovala ji severní černě malovaná hlazená keramika (NBPW/NBP) spojovaná s dobou mahádžanapad. 

 

Kolem 1800 mizel v Číně neolit (od c. 4000).

 

Ve Střední Americe začátek někdy v této době nejstarší mesoamerické civilisace, olmecké. O nejstarší celoamerické „městské“ civilisaci Caral v Peru či ještě starší viz rok 3000. Mesoamerické civilisace mezi Rio Grande na severu a Costaricou na jihu se archeologicky nejčastěji člení na:

• dobu archaickou ± 7000 až 2000, odpovídající přibližně předněvýchodnímu eneolitu,

• dobu ranou předklasickou 1800 až 900 v mayské oblasti, v mexické 1500 až 900 (začátek olmecké civilisace),

• na dobu střední předklasickou 900 až 300 (rozšíření Mayů),

• pozdní dobu předklasickou 300 př. n. l. až asi 150 n. l. (v mexické oblasti), nebo 300 – 250 (v mayské oblasti),

• ranou dobu klasickou od cca. 150 až 600 či 650 n. l. a

• pozdní dobu klasickou 600 až 900 [raná poklasická 900 – 1200 (c. 800 až 1168 Toltekové), pozdní poklasická doba I. 1200 – 1400, II. 1400 do příchodu Španělů roku 1521, éra Azteků].

Olmekové žili při Atlantiku na území dnešních mexických spolkových států Veracruz a Tabasco. Vytvořili první náboženská centra ve Střední Americe, kde byl zřejmě praktikován kultovní kanibalismus (dnešní lokality San Lorenzo, La Venta, Tres Zapotes).

Záhadná kultura s megalitickými hlavami o váze až třiceti tun byla v květu v době cca. 1100 – 800, kolem 400 - 200 nálezy zcela mizí. Olmekové, „Gumoví lidé", pěstovali kukuřici, maniok, dýně, sladké brambory, lovili ryby.

Kolem pyramid hráli míčové hry, s největší pravděpodobností o život, snad kolem roku 500 používali hieroglyfy stejně jako Zapotekové, první písmo západní hemisféry, dosud nečitelné. Cascajalský kámen z olmecké epochy „San Lorenzo“ kolem roku 900 se 62 obrázkovými znaky však bývá nejnověji pokládán za ještě starší příklad písma v Americe.

 

Kolem 1200 se objevují na jihu Mexika z oblastí v dnešní Guatemale a Belize Mayové s prvními vesnickými centry v údolí Copán v Hondurasu u hranic s Guatemalou. Kolem roku 1000 doložena v Ceibatu v Guatemale dlážděná rituální plošina s náměstím, zřejmě starší než podobné objekty olmecké (La Venta je asi až kolem 800).

Ve svém klasickém období žili v technicky překvapivě vyspělé civilisaci s matematikou postavenou na vigesimálním systému, kalendářem a urbanistickými a sakrálními architektonickými díly ve zhruba 250 lokalitách ležících často jen několik kilometrů od sebe, ale s brutálními masožravými kultovními zvyky, mundo maya, „mayský svět“.

Patrilineární nástupnictví nebylo vždy dodrženo: ze 4. století n. l. známe jméno tikalské panovnice Une Balam, Jaguárče, a několik dalších. Mayové neznali ani kolo ani železo. Namísto kovu měly obsidián a nefrit byl jejich zeleným zlatem (vlastní žlutý kov získal určitou váženost až v pozdních dobách mayských dějin), platili kakovými boby (z nichž kořeněná pasta a nápoj byl jen pro elitu). Pozdější zřejmě „federativní“ sídelní město Tikal (departement Petén, severní Guatemala) mělo kolem roku c. 200 n. l. na deset tisíc obyvatel, kteří žili na ploše asi 150 kilometrů čtvrečních (první datovatelná stéla je z Tikalu z 6. července 292 n. l.).

Kolem roku 500 n. l. v Teotihuacánu pod téměř 65 m vysokou pyramidou Slunce poblíž dnešního Mexico City, jehož zárodky vznikaly od roku asi 150 př. n. l., podle archeologů mohlo žít na 125 tisíc lidí, podle jiných odhadů na dvě stě tisíc. Největší stavba staré Ameriky.

Soupeřícím městským státem Tikalu byl Calakmul (Mexiko, nedaleko guatemalských hranic, novodobý umělý název) s cca. padesáti tisíci obyvatel. Calakmulští roku 562 n. l. Tikal dobyli, roku 695 Tikalští zajali calakmulského krále.

Nejvyšší „americkou“ pyramidou je chrám IV. v Tikalu se 65 metry výšky postavenou za vlády místního dynasty jménem Jikin Chan Kawil I. (vládl 682 – 734). O pyramidách v Peru viz rok 3000.

Kolem roku 100 stojí na Yucatánu pyramidové chrámy komplexy (Uxmal, Chichén Itzá) a vzniklo druhé mesoamerické písmo, mayské, dnes na nápisech z části čitelné. Nejstarší nápisy jsou z guatemalského Peténu z doby kolem 300-200 př. n. l. Nejstarší známé kalendářové datum z amerického kontinentu je v přepočtu 7. prosinec 36 př. n. l.

V dobách rozkvětu mezi roky cca. 200 n. l. až 900 n. l. existovalo v mayské oblasti na padesát městských států/náboženských komunit, které zřejmě nikdy nepřekročily hranice konfederace/náboženské amfiktyonie. Žádný jednotný mayský stát nikdy nevznikl.

Tradiční mayská centra v nížinách po roku 850 n. l. upadala a z roku 898 je z Chichén Itzá poslední známá mayská datace (poslední mayské datum na stéle je z Toniny z 18. ledna roku 909): poslední známý nápis v Copánu je z roku 820, v Tikalu 879 a v Uxmalu z roku 907. Mayské státy zanikaly v době mezi koncem 8. století a koncem 10.: Los Higos v Hondurasu (starý název není znám) zaniklo roku 781, Chichen Itza 998. 

Soudívá se, že důvodem zkázy bylo buď dlouhodobé sucho (doložena pro roky 810, 860 a 910) a následně pro nedostatek potravin vzpoury poddanských vrstev populace, revoluce, nebo nekonečné soupeření elit. Vysočina ale vylidněním postižena nebyla. Dlouhý proces zcela vylidnil města až v 15. století a za konec mayských měst je pokládán rok 1451. Viz dále roku 500.

 

Kolem roku 900 př. n. l. se v mexickém údolí Oaxaca objevili Zapotekové, stavitelé chrámů, kováři a keramici, se sídelním městem na Monte Albánu (c. 500 př. n. l. do c. 700 n. l.). V zapotecké lokalitě San Martín Tilcajete odkryt palác z doby c. 300-100. Vedle nich žili Mixtekové (Mixtec), kteří Zapoteky porazili a z  velké části ovládli. Začátkem 15. století n. l. se stali vasaly Azteků. Kultury Zapoteků a Mixteků byly na území dn. mexického státu Oaxaca a dodnes se jich zde dohromady na dva miliony lidí dovolávají jako svých předků; srov. v indexu s. v. Zapotekové..

V údolí kolem dn. hlavního města Mexika v době před rokem 800 n. l. existovala kultura Teotihuacán podle města (San Juan T.) severně od Mexika. Jejich sídlo bylo nejrozsáhlejším městem všech mesoamerických kultur a předkolumbovské doby: mělo plochu třiceti čtvrečních kilometrů a snad až dvě stě tisíc obyvatel. Stavěno bylo od doby kolem roku 300 př. n. l., mělo rovnoběžné ulice a na dva tisíce obytných komplexů. Hlavní třída byla 2,4 kilometru dlouhá a šuroká 45 metrů.

Sluneční pyramida Teotihuacánu je druhá největší pyramida Ameriky (po „velké p. v Cholule“): 65 metrů výšky a 225 metrů spodní hrany, na vrchol vede 248 schodů. Mimo jiné postavila pyramidu o základně 150 na 120 metrů o výšce devítipodlažního domu na místě dn. Ciudad de México odkrývané od roku 2006. Protože nebyl dosud nalezen doklad pro panovnický kult, spekuluje se, že to mohla být první americká „republika“.

Kultura, jejíž nositele praktikující lidské oběti ani jejich rasu a jazyk neznáme, záhadně zanikla, snad pod změnou klimatu (velké sucho v 6. století?). Přišla kultura toltecká od cca. 800 n. l. až 1168, resp. 950 až 1300. Střediskem státu polomýthických Tolteků byla Tóllán/dn. Tula de Allende severně od Mexiko City ve státu Hidalgo, Aztéky mnohem později vybájené středisko umění, věd a nesmírného bohatství, které svými nápady pozvedl král Quetzalcoatl, "opeřený had"; žil v letech 843-895 a zahubili ho žárlící čarodějové, před nimiž uprchl z města k moři a dosáhl božství.

Kolem roku 1000 n. l. dorazili toltecké skupiny k yucatánské Chichén Itzá, ale roku 1168 (též datováno jako 1179 n. cca. 1300) jejich moc zničili nomádi tmavší pleti přišedší ze severu, z území dnešních Spojených států: deviantně morbidní Aztekové, jejichž vlastí byla podle nich země Aztlan neznámé polohy, dle některých badatelů snad dnešní Utah.

Usadili se poblíž Tuly, Tolteky měli za své předchůdce a roku asi 1325 založili na ostrovu jezera Texcoco své sídelní město Tenochtitlan (jezero bylo v 17. století vysušeno jistým hamburským inženýrem a stojí na něm mexická megalopole). V letech 1345 – 1521 postupně ovládli celé Mexiko a velkou část Střední Ameriky. Roku 1398 poprvé vytáhla aztecká armáda paty z tenochtitlanského údolí a obsadila oblast Puebla.

Aztécký expansionismus založil válečný vůdce/král Itzcoatl roku 1430, roku 1464 dospěli k Atlantiku, roku 1497 pod králem Ahuitzotlem do Guatemaly. Nakonec kontrolovali padesát až šedesát městských států od Mexika po Guatemalu. V kontrolované oblasti, která držela pohromadě zřejmě pouze terorem při ročním vybírání tributu, tlatoani, se hovořilo třiceti jazyky.

Organisovali se do územních celků calpulli, "velký dům", sdružující venkovská sídla na klanovém základu, ve městech i podle profesí. Měly společná kultovní a kulturní centra. Lze je přirovnat k tribuím či frátriím. Calpulli podléhaly městským státům altepetl, jimž vládli dynastové tlatoani (pl. tlatoque). Byli formálně voleni, de facto vládli dědičně (srov. hellénistické makedonské dynastie). Městům vládl velmocenský trojspolek center Tlacopan, Tenóchtitlan a Texcoco. Nejvyšší mocnář byl titulem huetlatoani.

Obchodníci donášející z dálek luxusní zboží se sdružovali do cechů chráněných bohem Yacatecuhli a užívali jistých společenských privilegií, třebaže nepatřili k privilegované vrstvě. Obchodníci pochteca, sg. pochtecatl, u Mayů zvaní ppolom (ti se však do cechů nedružili), měli dvanáct cechů fungujících po městech a jsou podobné hellénským koinům a římským collegiím, srov. pod řemesla v indexu.    

Aztekové hovořící jazykem nahua neznali domácí zvěř, kozy, ovce, prasata, skot, chovali pouze malé psy (xolos) a krocany. Jedli obojí a k tomu áhuacatl/avocado, xíli/chili, rajčata/tomatl, velmi drahé bylo kakao-čokolátl/xocolatl (boby sloužily jako směnná jednotky), mršiny obětovaných dospělých a dětí odklízel coyotl. Rituální kanibalismus udělal z psožravých Aztéků a jejich civilisačních předků nejodpornější kultury dějin, v níž už děti usínaly nakrmeni libým pocitem z pohádek o strašidlech, obludných duchů atd., a z obrazů např. boha smrti, jemuž z odkrytého hrudního koše visí ven játra…

Kněží vraždili v rauši údajně houby teonanacatl o velikosti sombrera a až deset cm vysoké. Aztecký rok měl osmnáct krvavých slavností a pokud do toho nepřišla oslava válečného tažení, zemřelo odhadem na obětišti každý rok na pět až sedm set lidí. Poslední a pravděpodobně největší lidská oběť dějin přineslo zasvěcení chrámového objektu „templo mayor“ v Tenochtitlanu roku 1487 n. l., při němž za krvavého šílenství trvajícího čtyři dny a noci bylo obětována krev, srdce a maso na dvaceti tisíc zajatců.

Pak se země zmocnili evropští Španělé: Hernando Cortez (1485 – 1547) s pěti sty Španěly a snad třemi sty tisíci spojeneckých indiánů po devadesátidenní válce dobyl a pacifikoval 13. srpna 1521 Tenochtitlan s jeho kanibalskými kulty (třináct z asi dvou set azteckých bohů bylo masožravých a domáhalo se drogové látky z lidské krve, aby mohli existovat, jak tvrdili aztečtí šamané). Ve znamení jiných šamanů, křesťanských, o sto let později choroby a násilí snížili počty mesoamerických domorodců o devadesát procent předcortezovských počtů.

Z aztéckého území se do Španělska odvezlo pět tisíc tun zlata a v Seville se mezi roky 1521 až 1560 v přístavu přeložilo cca. šestnáct tisíc tun stříbra. Dnešní Mexico City stojí na Tenochtitlanu a Mexičané v podvědomé snaze oživovat předkřesťanskou identitu strhávají v centru města celé ulice, aby mohli odkrývat aztécké ruiny pod nimi. Na nejstarší křesťanskou katedrálu Ameriky však sáhnout nesmějí, ačkoli prý stojí přímo nad pokořenou lidožravou slávou Azteků.

Viz dále rok 500.