1999-1900

1999. - 1990.

 

1998:

V Egyptě v Thébách zemřel Mentuhotpe III. (od 2010). Nástupcem se stal Hor Nebtowej Nebtowejre Mentuhotpe IV. (do 1991), možná pučista (?). Jeho matka Imi byla zřejmě z harému Mentuhotpeho a užívala titulu "králova matka" (nikoli králova manželka). Na výpravě svého vojevůdce Antefa dal na Rudém moři kopat prameny, vystavět přístav a wezír/čatej Amenemhet druhého roku Mentuhotpeho vlády na výpravě podél Wádí Hammámat za sarkofágem pro krále řídil na pobřeží kolonisaci.

Pokud král nezemřel roku 1991 bezdětný, je pravděpodobné, že Amenemhet/Ammenemés Mentuhotpeho IV. svrhl z trůnu, ale nic bližšího není známo. Byl by to první takový případ v egyptských dějinách přechodu vladařské moci z rodiny prostým pučem (srov. případ Tetiho roku 2333). Nebyl zahrnut do turínského panovnického seznamu stejně jako tři panovníci známí nápisně z Dolní Núbie. Buďto to byli Mentuhotpeovi lokální vzdorokrálové, nebo první kúšitští panovníci používající egyptské titulatury, viz o nich rok 2040. 

Mentuhotpem IV. skončila XI. dynastie (od 2133) a začala vláda slavné dynastie XII. (do 1786). Hor Wehem-mesut Sehetepibre I. Amenemhet I., řec. Ammenemés I. (do 1962), nebyl z královské rodiny. Byl synem Senwosreta/Senuserta, řec. Sesóstris, o němž není nic známo. Král otce zařadil do seznamu králů, kanónu, jako „Sesóstria, otce boha“. Králova matka pocházela z Elefantíny a jmenovala se Nefert/Nefrer, manželka Nefertatenen byla asi rovněž z jihu; o matce se novodobě soudívá, že byla Núbijkou, tedy černoškou.

Jako každý Théban byl Amenemhet I. oddán bohu Amonovi (= „Ammón v čele“; trůnní jméno Sehetep-ib-Re znamená „Uspokojující srdce Reovo“). Hlavním kultem předchozí dynastie však byl thébský Mon, Mentu, Menču, viz jména panovníků. Přenesl královskou residenci z Théb do nově založeného vlastního sídelního města osmdesát mil jižně od Memfidy jménem Ič-towej/Itj-towej n. Amenemhet-ič-towej („Am., dobyvatel obou zemí“), zřejmě u dn. al-Lišt jižně od Káhiry. Dal si zde se synem Sesóstriem I. ve staroříšské tradici postavit pyramidy (a ikradl k tomu kvádry z Cheopsovy), datum založení města neznáme.

Ve spolupráci s velitelem flotily o dvaceti lodích Chnumhotpem (I.), takto nomarchem Antilopího nomu/Mahedž, pacifikoval Egypt po Elefantínu včetně Kúše: Chnumhotpe za to obdržel též "starostování" v Menat Chufu (nebylo dosud lokalisováno) a guvernérství ve Východní poušti. Úřady zůstaly v rodině: Chnumhotpeova dcera Baqet byla manželkou Neheriho a jejich synem byl Chnumhotpe (II.), jehož jedním ze synů byl opět Chnumhotpe (III.), wezír Sesóstria III., jak víme z jeho hrobky v Dahšúru a jeho předků v Baní Hasan poblíž lokality nazývané Hellény Artemidina jeskyně/Speos Artemidos. 

Král vytvořil stálou královskou armádu, aby nebyl závislý na odvodech nomarchů a umenšil tak jejich vliv na říšskou politiku, srov. rok 3236. Jeho wezírem na začátku vlády byl Ipi, ke konci Antefiqer, který sloužil i Sesóstriovi. Ve funkci "strážce pečeti" stále ještě Meketre, po něm Rehuerdžersen. Armádě velel Nesmont. 

Za jeho vlády se stavěly chrámy např. Hathoře v Dendeře, Mina v Koptu, Usirewovi v Abýdu, Amon-Reovi v Karnaku ve východních Thébách, Amonově manželce Mut v Karnaku.

Od střední říše (12. dynastie) se pro chrámy změnila stavební technologie a cihlové stavby ustoupily pískovcovým kvádrům. Největším pískovcovým lomem až do římské éry v zemi byl Džabal as-silsila (arab. Řetězová hora, domácí název Chenu/Cheni) severně od Asuánu.

V éře Amenemhetově byl obnoven katastr, vznikl příběh probuzeného námořníka, tzv. kniha Kemejt, instrukce, které králi dal písař Achthoés ("naučení Amenemheta I. synovi Senwosretovi") připisované mudrci Chetimu. Chetiho jméno patří ještě pod chvalozpěv na Nil a "Chetiho rady" synovi Pepimu, tzv. Satiry na povolání, z rané 12. dynastie, zachováno v opisech z 18. – 26. dynastie: chválí písařství a vyzdvihuje nevýhody ostatních řemesel. Z dalších zachovaných literárních děl střední říše: • rozprava člověka s velešpatnou náladou, vyčerpaného životem, s jeho duší/ba, až se tvorovi dostane ujištění, že ho ba úzkostí zbaví a že dosáhne klidu až bude jeho tělo pohřbeno do země • nářek nad zkázou země, nad poměry, kdy je vše vzhůru nehama, pro válku neplaceny daně , boháči žijí v chudobě, prodávají své děti (text pochází z 19. dynastie, ale obsahem ze střední říše, ne-li z prvního meziobdobí) • podobně nářek Chacheperrea Seneba z 18. dynastie, ale obsahově asi ze střední říše nebo z druhého meziobdobí • věštba Bastetina kněze Neferteje odhalující králi Snofruovi ze Čtvrté dynastie, viz rok 2613, hrůzy po příchodu Asiatů do země, text je ze střední říše.      

Podle excerptorů Manethónových počítala Dvanáctá dynastie sedm králů vládnoucích z Diospole/Théb 160 let (jiný délku vlády dynastie sečetl na 245 roků): Sesonchosis/Sesonchóris, syn Ammanemův, vládl 46 let, jeho nástupce Ammanemés byl zavražděn vlastními eunúchy po 38leté vládě, Sesóstris panoval 48 roků, během nichž se po devítiletém tažení zmocnil celé Asie a Evropy po Thrákii. Po něm Lacharés vládl osm roků a jako hrobku si dal vystavět v Arsinojském nomu Labyrinthos. Amerés kraloval osm roků, stejně dlouho jeho nástupce Ammenemés a poslední v dynastii byla jeho sestra Skemiofris vládnoucí čtyři roky. 

 

1993 plenil Išbi-Erra Isinský Elam, svého kdysi spojence, viz rok 2006, a téhož roku provdal svou dceru Líbur-nírum za syna súského sukkala (šakanakkum) Chuban-šimtiho (Chaban-šimtiho), syna Chutran-temtiho (alias Kindatta?). Před elamským tažením porazil druhého ze starých spojenců ve válce proti Ibbi-sînovi Urskému, vládce Subartu/Subiru jménem Zinnum, viz rok 2006. Poražený se stal štvancem a zahynul prý žízní ve stepi usoužen démony. 22. roku své vlády (c. 1997) dal král vybrat "pomocí věštebných znamení" svou dceru En-bara-zi za Anuovu kněžku igisítu/e-gi-zi-an-na (kultovní náplň nejasná).   

Někdy v této době v Podijálí kraloval v Nérebtum král Išmech-bala/Išme-bali, současník Ipiq-Adada I. Ešnunnského a panovníků Abdi-Erry, Šiqlána a Mašpara, viz seznam ešnunnských panovníků u roku 2028. Po Išme-balim asi panoval v Nérebtum Ikún-pi-Sîn, který na dolní Dijále přemohl Diniktum; odtud je znám z jednoho pečetidla panovník Itúr-šarrum. Po pádu urské hegemonie vládl v Karcharu dynasta Zardamu, ale bližšího o jeho vztazích nevíme nic. 

  

************************************************************

1989. - 1980.

 

1885

V Isinu zemřel po dlouhé a silné vládě král Sumeru a Akkadu Išbi-Erra (jako samostatný panovník od 2017), zakladatel silného jihomesopotamského státu. Nástupcem se stal jeho syn Šú-ilíšu (do 1975); nic bližšího není známo.

 

1980 V předhellénském Sikyónu vládl po Ápiovi (od 2005) král Thelchión (do 1928).

 

************************************************************

1979. - 1970.

 

1972:

V Egyptě zřejmě prohlásil král Amenemhet I. svého nejstaršího syna s královnou Neferečaterenou (?) pod jménem Horus Anchmesut Cheperkare Senwosret či Senusert I., řec. Sesóstris, za spoluvládce (rok 20 Amenemheta = rok 1 Sesóstriův).

 

1975:

V Isinu po Šú-ilíšuovi (králem od 1985) vládne jeho syn (?) Iddin-Dagan (do 1954); nic bližšího o něm není známo až na to, že sice bohyni Ninlile zasvětil dvě velké bronzové sochy, ale nedopravil je do Nippuru, kam měly přijít, viz o záležitosti rok 1861.

1977:

V Larse po Émisovi (od 2005) vládne Sámium/Sámúm (do 1942); také není blíže znám, stejně jako u jeho obou předchůdců neznáme afilaci a žádné z ročních jmen se dosud neobjevilo.

Současníci - mesopotamské dobové mocenské elity:

v Aššuru: po Akíovi (srov. 2000) vládl ensi/iššakkum Puzur-Aššur I. (c. 1970), zakladatel dynastie, která však v domácích assyrských tradicích byla zařazována jinak, viz rok 2000. Dal rozšířit městské hradby. Po něm vládl jeho syn Šalim-achum (do asi 1934). V Aššuru dal vystavět Aššurovi nejstarší jeho známý chrámový komlex se sklady, z jehož základů pochází dynastův dedikační nápis.

v Isinu Šú-ilíšu a Išme-Dagan 

v Malgiu Šú-Kakka; viz dále o Malgiu rok 1784

v Déru: Nidnúša, první nezávislý ke konci éry Ur III. Nástupce Ilum-mutabbil, současník Bilalamy Ešnunnského, porazil v poli Elamity z Elamu, Anšanu i Simaški. Současníkem Sabia Babylónského, viz rok 1845, byl Abba. Někdy po něm vládl jistý Iram-x.x a pak Iddinúnim. Dérští dynastové se obvykle titulovali šakkanakkum/gìr.nitá bàd.an.ki, guvernéři, neboť za skutečného krále městského státu pokládali jeho ochranného boha Ištarána (srov. stejný religiosní vztah v Aššuru aj.). Jistý Iddinúnim byl otcem Nindúši a Šamaš-apiliho, kteří vedli v Sipparu hojně citovaný dědický spor. 

v Ešnunně: Bilalama, syn Kirikiriho, viz rok 2006. Otec ho oženil s dcerou amorejského šejka Abda-Ela, který svým ešnunnským spojencům za do manželství již druhou ze svých dcer (Abda-Elova manželka se jmenovala Battum). Z částí amorejských šejků měl Bilalama styky přátelské, vedle Abda-Ela se šejkem jménem Usûm/Usû a jeho synem Ilum-lu-watarem, s jinými válčil. Po Bilalamaovi, jemuž snad přináleží přemožení Tutubu, vládl Išar-ramassu, o jehož vztahu k předchůdci nevíme nic (dále vide 1940). Zato známe jméno Bilalamaova syna Šalila-milkum, nikoli však jeho osud. 

• v Simurru Anzabazuna, syn Iddin-Sînův, cf. rok 2039 

v Elamu: jako králové panovali v Simaški po Chutran-temtim alias Kindattu (od c. 2010?, srov. rok 2035) Idattu I. alias Indattu-In-Šušinak I. (do c. 1945), syn Pepiho. Patřil do rodiny Chutran-temtiho a předtím byl vicekrálem v Súsách. Vicekrálem Sús jmenoval svého syna Tan-Ruchuratira a oženil ho s Me-Kubiou/Šimat-Kubi, dcerou Bilalamy, ensiho Ešnunny. Za jeho vlády stavební činnost v Súsách, Me-kubi dala vystavět také chrám Inanně. O Elamu srov. předtím 2034, 2021 a 2006).

 

V Palaistíně c. 1975 zemřel ve věku 175 let Abraham, vyšší datace. Narozen buď 2150 (2166) nebo 2016 (první rok křesťany spočítané Abrahamovy éry; podle tohoto data by zemřel roku 1841). Pochován je podle pověsti v Hebronu (arab. al-Chalíl) v jeskynním hrobu (Jeskyně patriarchů, n. Dvojího hrobu, me'arat hamachpela), nad nímž dal Héródés Veliký postavit chrám. Vedle něj leží pochována Abrahamova manželka Sara (též Šáráh; původně Sarai), syn Isaak s Rebekou a Abrahamův vnuk Jákob s manželkou Leou. Že by hrob byl autentický, není dokladu, ale je stejně uctívaným místem pro Araby (al-haram al-ibráhímí). Pozemek prý koupil Abraham od jistého Efrona Hetejského (kanaánští Hetejové, "lid Heth", nemá s velmi velkou pravděpodobností nic společného s anatolskými Chetity).

1972 zemřel podle nízké datace Šelach/Sále, otec Éberův/Heber, syn Arpachšadův/Arfachadův (nar. 2405). Od Ébera/Ábira, "toho zpoza řeky", předka Abrahámova, odvozují Židé své nejstarší jméno: Hebrejové.  

 

************************************************************

1969. - 1960.

 

1963:

Egypťané obsadili Dolní Núbii (Wawat) a Amenemhet I. dal u Semny na druhém nilském kataraktu zřídit hraniční pevnost. K dobytí země došlo až po déle trvajících bojích (od c. 1969), které byly zastaveny až roku 1945 (viz tam). Pod velením Nesumonta válčili proti Asiatům, nevíme však, kde. 

15. února 1962 = 7. den 3. měsíce Achetu 30. roku krále (= desátý rok Senwosretův) byl Amenemhet I. v palácovém spiknutí zavražděn; srov. v manethónovském podání atentát palácových eunúchů. Jeho syn (a asi též hlavní spiklenec??) Sesóstris I. byl právě na tažení v Libyi proti národům Čehenu a Čemehu a vracel se s velkou kořistí. Vlády se ujal pravděpodobně po nepokojích v sídelním městě. 

Srov. příběh Sinuhetův a Instrukce Amenemhetovy synovi Senwosretovi od písaře jménem Achthoés n Cheti. Instrukce spočívá v jediné radě: nespoléhat na nikoho. Zachovaná část textu líčí noční revoluci palácové gardy a smrt krále ve tmě. Kdo za pučem stál, králův duch neříká: byly to ženy? O ponaučeních viz roky 2686, 2589, 2414 a 2160.

Sinuhe/Sa-Nechet, „Syn bohyně Sykomory“, byl vyšší úředník/"služebník královského harému" a královny Nefery, který z hrůzy, že se dozvěděl během libyjské výpravy o spiknutí, aniž by se s někým rozloučil uprchl do Syrie (knížectví Qedem v okolí Damašku) a Palestíny/Rečenu či Retenu (později název pro celou Syrii), kde žil rok a půl. Na cestě ho kdesi ve východní Deltě zachránil od žízně šejk kočovného kmene, který ho znal z Egypta. Dynastovi Ammi-Enšimu/Amusinenši převyprávěl svůj příběh, dostal od knížete jeho nejstarší dceru do manželství a pozemek k tomu při hranicích státu v kraji Jaa. Sinuhetovy děti vyrostly, samy se staly hlavami kočovných klanů, egyptští královští poslové se při cestě na sever u něho stavovali, sám v čele svého kmene v poli porazil a zabil šejka jakýchsi nomádů. Když dostal z Egypta svolení k návratu, svěřil svou doménu a veškerý majetek nejstaršímu ze synů a vrátil se po "Horově cestě". Byl přijat králem Cheperkarem, vráceno mu bylo postavení dvořanovo a k tomu pro Egypťana to nejcennější: hrob v kamenné hrobce s vlastními funerálními kněžími. O Sinuhetově rodině v Palestíně příběh mlčí.

Zřejmě o málo starší je povídka o ztroskotavším plavci do Púntu. Jeho loď o délce 120 loktů, tedy c. šedesáti metrů, zavalila čtyřmetrové vlna a z posádky 120 námořníků, "jejichž srdce byla udatnější než lví", přežil jediný. Na jakémsi ostrově ho zachránil patnáctimetrový had, který mu vyprávěl, že i on je jediný z rodiny, nebo po pádu hvězdy shořela v požáru 75členná jeho plazí rodina.     

Horus Anchmesut Cheperkare Senwosret či Senusert I. se stal jediným vládcem Obou zemí (králem od 1972, samovláda do 1929, zemřel se spoluvládcem o rok později). Jeho hlavní královnou byla sestra Neferu/Nofru a jejich synem byl korunní princ Amenemhet (II.) a dcerou Itakajt. Nový král nejprve úspěšně dokončil tažení proti Libyjům z kmenů Čemehu a Čehenu. Po celou jeho dlouhou vládu pak byl v Asii a Libyi klid. Zintensivněly obchodní vztahy se Syrií a Palaistínou, egyptští obchodníci se usazovali ve Foiníkii (srov. předtím o Foiníčanech roku 2703 a 3200).

Stavební činnost v Héliopoli, Fajjúmu, Karnaku (vstupní brány-pylony a obelisky), vlastní pyramida u Ič-toweje. Měl dva wezíry současně, Antefiqer/Antefoker a Mentuhotpe, každého s vlastním úřednickým aparátem. Od časů Senwosreta III. se královské instituce rozrostly o „waret, úřad pro dary věřících“, a úřad „organisace práce“.

Fiskální systém střední říše „posilnila“ robota, viz v indexu pod daně. Za 11. dynastie dohlíželi na nomarchy královi úředníci a jejich role klesala, protože sídlem administrativy se stávala města. Nomarchové se ve střední říši titulovali jako „nejvyšší vládce, starosta a představený kněží“. Přechodně na začátku 12. dynastie byli jmenováni, pak se zase úřady staly dědičnými. Měli své finanční správce/pokladníky, kancléře a velitele vojska, ale králi měli poddanskou, „feudální“ povinnost chránit hranice a účastnit se vojenských tažení.

Ze začátku Senwosretovy vlády jsou zřejmě dopisy Heqanachta synům o chodu hospodářství a také dopis ženy své matce: snad důkaz toho, že ženy v této době uměly psát, respektive měly přístup k písařským službám.

Senwosretovým wezírem byl Injotef-Iker/Antefiqer a Senwosretanch, který sloužil i královo otci a též synovi Amenemhetovi II., viz níže.

 

1963 na Krétě prý začala vláda jistého Kréta (Krés), který měl patřit mezi Kúréty. Podle jiných dávných kronikářských údajů se tak stalo až 1886.

 

************************************************************

1959. - 1950.

 

1954:

V Isinu zemřel král Iddin-Dagan (od 1975). Nástupcem (jeho syn?) Išme-Dagan (do 1935). Z nápisu na hliněném kuželu z Isinu víme, že rozšířil hradby Isinu. O jeho dceři Enannatumě viz rok 1933. 

 

************************************************************

1949. - 1940.

 

1945

V Egyptě král Sesóstris I. v osmnáctém roce své vlády dokončil vojenské obsazení země Wawat a opatřena posádkami (viz 1963). Egypt od teď poprvé kontroloval zemi mezi druhým a třetím nilským kataraktem a poprvé padla zmínka o zemi Kúš, ležící ještě jižněji. V 38. roce výprava sedmnácti tisíc mužů dopravila z lomů při Wádí Hammámat k Nilu materiál pro šedesát sfing a 150 soch. 

 

1942

V Larse skončila vláda amorejského dynasty jménem Sámium (od 1977). Novým králem jeho syn Zabája (do 1933). Ani o něm nevíme nic bližšího, ale byl první z rodu, který zanechal nápisy, mimo jiné s informací, že postavil v Larse Šamašovi chrám E-babbarru. Jako král se netituloval, ale jako "náčelník Amorejců", viz rok 2025. 

 

Současníky Zabáje z Larsy a Išme-Dagana z Isinu byli:

v Ešnunně: Usur-awássu, nástupce Išar-ramassua. Pak vládl Azuzum, Ur-Ninmarki, ur-Ningišzida, o nichž nevíme nic.

• v Simaški zemřel král Indattu-In-Šušinak I. (od c. 1970). Nástupcem jeho syn Tan-Ruchuratir (do 1935?).

 

z hebrejských pradějin:

1942 údajně první rok Abráhámův zaslíbení se bohu (ve stáří 75 let, počítáno podle Abráhámovy éry začínající rokem 2016). Své původní jméno Abrám změnil na Abráhám.

1940 Abráhámovi se ze služky Agar či Hagar narodil Isma(h)él, Ismail, Išmaél, od něhož Ismaelité, jimž se později říkalo Agarové, Hagarové a nakonec Saracéni! (jméno nespecifikovatelně západosemitské doloženo v Eble v letech 2400-1600)

Abráhámova manželka Sara (též Šáráh, původně se jmenovala Sarai) byla neplodná, proto dala svolení k početí potomka Abrahamova se služkou. Když o čtrnáct let později Sara otěhotněla, porodila legitimního potomka Abráhámova Ischaka/Isaaka (srov. rok 2064).

Sara, která se dožila 127 let, Išmaéla s Agar vyhnala do pouště. Išmaél měl dvanáct dětí, které založily prý dvanáct kmenů, prapředky dnešních Arabů.

Isaákovými syny byla dvojčata Ésau a Jákób. Jákob měl třináct dětí, z nichž deset údajně založilo israélské kmeny, prapředky Israélitů, Židů. Abráhám tak je podle židovské dějepravy bájným praotcem Semitů. Jákob měl prý sen, v němž viděl žebřík vedoucí do nebe s anděli lezoucími sem a tam a nahoře s "pánem" (kyrios v Septuagintě) tvrdící, že "je bohem Abraamovým a tvého otce Isaaka". Tato bytost Jákóba ujistila, že ho neopustí: "Dám ti zemi, na níž spíš, a tvému semeni," slíbila, že ho sem přivede zpět, ať je kdekoli (Geneseis, 28). Stalo se tak v lokalitě Bejtel/Betel, řec. Baithél severně od pozdějšího Jerúsaléma, a je to zjevně první biblické vyjádření nároku židovských kmenů na Palaistínu ("Jakubův žebřík").  

Srov. rok 1859 a vyšší dataci od roku 2150 dolů.

1940 podle jiné chronologie zemřel Šém, syn Nóéův, otec Arfachadův (nar. 2540).

 

************************************************************

1939. - 1930.

 

1935

V Isinu zemřel Išme-Dagan (od 1954), králem (jeho syn?) Lipit-Ištar (do 1924). Ani on není historicky nijak více znám, ale pod jeho jménem se dochoval ve zlomcích další sumerský "zákoník". Hospodářskou kriminalitu vyměřoval "finančními" tresty (krádež v sadu deseti šeqely stříbra, pokácení stromu polovinou miny, za přivlastnění si otroka patnácti šeqely). Na zachovaném nápisu se chlubil, že po "ustavení spravedlnosti v Sumeru a Akkadu" si postavil v Isinu velký palác E-meten-am-lugal. O dalších trestních zákonících viz rok 2116 (Ur), 1830 (Ešnunna) a 1761 (Babylón). Ve svém prvním vládním roce vypudil Amority, pravděpodobně jakého nomádské nájezdníky, nikoli někoho z Larsy, viz zde níže (v úvahu mohou připadat amorejští vládcové v Kisuřře Alilachadum n. Sumukanasa?). Ze dvou literárních dopisů se lze domnívat, že za Lipit-Ištarovy vlády se na isinské území dostaly larské oddíly pod velením Atta-mannua. Isinský vojevůdce Nanna-kiag tomu nedokázal zabránit a žádal po Lipit-Ištarovi posily: dostal šest tisíc mužů. 

 

1933

V Larse skončila vláda Zabáji (od 1942), nástupcem jeho bratr Gungunum (do 1906). Jako první z Naplánova rodu se tituloval "král Larsy, Sumeru a Akkadu" a zachována zůstala jména jeho roků. Během jediného roku prý opatřil Larsu novými hradbami. Jeho vojenské výpravy proti Elamu v letech 1931 a 1929 ukončili éru panovníků ze Simaški. Gungunum plenil v letech 1930-1928 po tři sezony Elam a Anšan (roky 3 až 5 své vlády), v této době isinského spojence. Před ním místodržitel v Déru Anum-muttabil, současník Bilalamy Ešnunnského, porazil na hlavu armády Anšanu, Elamu a Simaški a vyplenil Warachše, jak o sobě uvedl; souvislosti neznáme. Zachovaný votivní nápis na keramickém kuželu z Uru sděluje, že kněžka entum Nanny v Uru Enannatumma, dcera "božského" Išme-Dagana, krále Sumeru a Akkadu, viz rok 1954 a zde níže, zasvětila Daganův chrám (E) Eš-me-dagal-la v Uru za zdar Gunguna Larského. Znamenalo to, že isinský panovník přišel o Ur, což asi byla ztráta citelná a především prestižní. Larsan však respektoval Lipit-Išarovo rozhodnutí vybrat podle věšteb za entu urského chrámu Ningublagy, nejstaršího syna Nanny, svou dceru En-nin-sun-zi (1920, třináctý rok Gungunovy vlády). 

 

1935

V Simaški po Tan-Ruchuratirovi (od 1945) vládne králův syn s Me-kubi jménem Indattu-In-Šušinak II. Za jeho vlády pokračovala stavební činnost v Súsách, nájezdům z Mesopotamie zabránit zjevně nedokázal, viz zde výše.

 

Současníci:

V Ešnunně jako současník Gungunua z Larsy král Ur-Ninmar. Jeho nástupcem byl Ur-Ningizzidda a po něm Ip(p)iq-Adad I., syn Ur-Ninmarův.

V Uru vládla Enannatum, kněžka Měsíce. Byla dcerou Išme-Dagana Isinského, a instalována byla otcem, viz rok 1954. Ur však nyní zjevně patřil do domény Gunguna Larského (předtím do říše Isinu), viz rok 1933 zde výše.

V Aššuru byl současníkem Lipit-Ištara Isinského ensi/iššakkum Ilušuma či Ilušumma, syn Šalim-achua (od c. 1934 do 1920; jinde kalkulováno již 1962 - 1942). Byl poslední v tzv. staré dynastii, která začala knížetem Sulílím (c. 2000). Postavil "ana balátíšu bítam ípuš/pro spásu svého života chrám" v Aššuru Ištaře, do města svedl dva prameny z okolí. Lidem celého Akkadu poskytl daňové úlevy pro obchodování s celou Mesopotamií: "Adurár Akkadí u maréšunu aškun. Erušunu amsi. Ištu páne midrim u Urima u Nippur, Awal u Kismar, Dér ša Ištaran adi Álim aduráršunu aškun," jak o sobě napsal na zachovaných cihlách Ištařina chrámu, "Úlevy jsem poskytl Akkaďanům a jejich potomkům. Jejich rudu jsem zbavil nečistot. Od začátku močálů (?) a Uru, Awalu a kismaru, Déru Ištaránova až po Město (= Aššur) jsem je osvobodil od poplatků."

Anduráru/adduráru znamenalo zjevně úlevu pro obchodníky assyrské (= akkadské) od poplatků knížecí/královské pokladně včetně daně při zpracování mědi, panovníkova monopolu. Jak dlouho opatření vydrželo, nevíme, ale zjevně to byl náznak první bezcelní obchodní zóny v historii. Královým synem a nástupcem Eríšem I. začíná roku 1920 období staré assyrské říše (do 1830). 

 

************************************************************

1929. - 1920.

 

1929

V Egyptě zřejmě učinil král Sesóstris I. svého syna spoluvládcem pod trůnním jménem Hor Hekenemmaat Nebukaure Amenemhet II., řec. Ammenemés (vládl do 1895, v letech 1929 - 1928 a 1897 - 1895 se spoluvládcem). Jeho manželkou snad byla Senet. 

1928 zemřel ve svém 45. roce vlády král Senwosret/Sesóstris I. (od 1972, resp. 1962). Amenemhet II. se stal ve svém druhém vládním roce samovládcem (do 1897, resp. 1895). Mírové výpravy do Wawat (Dolní Núbie). Dary poslali místní syrští dynastové, intensivní kontakty s Mesopotamií. Amenemhetova vláda byla klidná. Velkou moc získali nomarchové Zaječího a Orykového nomu.

V Zaječím, 15. hornoegyptském, až do panování Senusreta III. vládl dědičný nomarcha Džehutihotpe s manželkou Hathorhotep. V jeho hrobce objevena freska znázorňující přepravu obří, asi sedmimetrové kamenné sochy sedícího vašnosty (asi jeho samotného) na dřevěných saních, do nichž bylo zapřaženo 172 dělníků. Sochu sice v novověku nikdo neviděl, ale obraz znázorňuje egyptský stavební a přepravní zázrak v dopravě obřích kamenných objektů: v čele saní stojí dělník se džbánem lijící do dráhy saní vodu, aby se snížil odpor suchého písku.  

Amenemhetovým wezírem byl Senwosretanch, který sloužil už královo otci, a Amenej. Strážcem pečeti i wezírem byl Saaset/Siese ("Ísidin syn"), jedním z nejmocnějších v zemi Tuthotpe, nomarcha Hermopole.

 

Ve foiníckém Byblu vládne sice domácí, ale silně egyptisovaná dynastie. Stát udržuje obchodní kontakty s Anatolií a Krétou. Ba'alat Gebal, Paní Byblu, byla lokální formou Aštarty či Hathory.

 

1920

V Aššuru po Ilušummovi (na trůnu od c. 1934) vládne jeho syn Eríšum/Iríšum I., vlastní zakladatel staroassyrské říše (trvala do vlády Puzur-Aššura II., c. 1830, srov. rok 2000). Ensi/iššakkum, kníže Eríšum, který se tituloval jako předkové "Aššurovým pověřencem/wakil Aššur", vládl čtyřicet roků, do c. 1880 (jiné moderní propočty vykazují roky 1942 - 1902, resp. 1902 - 1867). Ve staroassyrské éře náležel královský titul/sum. lugal, akk. šarrum bohu Aššurovi, nikoli ještě lidem.

V Aššuru navýšil hradby vztyčené jeho otcem a postavil Aššurovi chrám Bítum rímum/"Dům divokého býka" s rituální vstupní branou/mušlálum, jejíž části dostaly jména jako pro zámek "Budiž silný" a pro práh "Budiž bdělý"/šigurum lu dannat šumšu, aksuppum lu érat šumšu. Před zahájením stavby vyhlásil ve městě "osvobození od daní/anduráru placených stříbrem, zlatem, mědí, cínem, obilím a vlnou" a do malty dával Eríšum přidávat přepuštěné máslo s medem/chimétu u dišpu. Anduráru/aduráru vyhlásil též jeho otec, viz rok c. 1934. 

Za Ilúšumy a hlavně za Eríši I. zakládali Assyřané v Anatolii v pozdější Kappadokii obchodní kolonie (kárum) Kaneš/Kaniš (dn. Kültepe u Kayseri, srov. 1900, jiné jméno je Néša, hell. Anisa), Ankuwa (dn. Alişar) a Chattum (pozd. Chattuša, residence chetitských panovníků, dn. Boğazkale/dříve Boğazköy v tureckém kraji Çorum viz dále rok c. 1800 a 1780), Ninašša (Nanassos, dn. Nenizi asi 40 kilometrů východně od Aksaray?), Sisium/Sisum, Sís (dn. Kozan asi 60 kilometrů severovýchodně od Adany), Wašchania (knížectví s kárum, u dn. Nevşehir asi 70 kilometrů západně od Kayseri), Purušchattum, Durchumid, Wachšušana, Zalpa. Chetitská metropole Chattuša měla před zničením "mořskými národy" c. 1200 odhadem padesát tisíc obyvatel.

Místa měla starší osídlení, ale nyní byla oživena. Začátek (druhého, srov. rok 2100) kárum Kaneš ležel kolem roku 1910 a nejdůležitějším obchodním domem byla rodina Púšu-kén. Kanešské kárum existovalo do 1840 (viz tam), až do vlády Šarru-kéna I. O rab kári(m) viz Index pod „půda“. Kárum bylo střediskem multikulturálním, nicméně s přísným kodikem podnikatelského chování. Assyrští obchodníci mohli obchodovat zlatem mezi sebou, nikoli však pod trestem ztráty hrdla s Akkaďany (tj. amorejskými Babylónci), Amorejci (ostatními) a se Subarejci. Amorejci přitom udržovali v Anatolii svou síť obchodních osad či souručenstev. 

Nejnovější datovací pokus vymezuje první kanešské kárum lety 1974-1836 (střed. mesopotamská chronologie), druhé 1798-1740.

 

Původními obyvateli vnitřní Anatolie byli Chattové/Protochetité, jejichž řeč, podobně jako Churritů, nebyla indogermánská. Podle jedné z theorií byla příbuzna s jazyky kavkazskými, například s mluvou Adygejů-Čerkesů, kteří se domnívají, že jsou potomky Chattů migrujících na sever od Kavkazu až po Kubáň; archeologické důkazy migrace chybějí (srov. v indexu pod Maiótové). Chattové s Chetity žili vedle sebe a nově příchozí od starousedlíků mnoho čerpali, moc však drželi chetitští velmoži. Chetité patřili k praindogermánské/indoevropské migraci, viz rok c. 4000, jejíž lid se z ukrajinských a jihoruských stepí obrátil ke Kavkazu a v době c. 2000 ho překročil do Anatolie. Chetité žili v centrální oblasti a začátky jejich územního státu se v dějinách objevily v polovině 19. století. Viz dále rok 1840. 

 

1924

V Isinu byl palácovým pučem vyhnán z trůnu Lipit-Ištar (od 1935). Králem se stal amorejský (?) usurpátor Ur-Ninurta (do 1896). Jeho jméno je sumerské a vydával se za syna Iškurova/Adadova, boha bouří oblíbeného mezi západními nomády. Přes takovou afilaci za jeho vlády ztratil Isin ve prospěch Larsy kontrolu na Lagaší a Urukem a Ur-Ninurta i život.

 

1929

V Elamu učinil konec vládě Indattu-In-Šušinaka II. (od 1935) vojenský vpád larského vládce Gunguna. Skončila tak, nebo až 1910, elamská I. dynastie ze Simaški (od 2034). Jako zakladatel II. simaškiské dynastie začal vládnout pod larským protektorátem (do 1860) jistý Eparti II. (do 1910?).

 

c. 1927 zemřel Ismail, Išmail, Išmaél (nar. 2064). Roku 1917 narozen v Charránu (?) Jóséf, č. Josef (řec. Iósépos), syn Jákobův (zemřel 1807). Srov. rok 2008. Jeho matkou byla Aramajka Ráchel. Kolem roku 1900 byl Josef podle biblické tradice prodán svými příbuznými, bratry z Kanaánu, do otroctví. Skončil v Egyptě u hodnostáře Potifara, č. Putifara (srov. rok 1878). Podle Egypťanova jména, snad Padipara, "Daný Raem", které je až z pozdní doby, není příběh historického základu. Podle části moderních historiků se Židé objevili v Egyptě až za Ramesse III., exodus se udál až 1230; viz 1448.

Mezi kočujícími hebrejskými kmeny kolem roku 1911 zemřel Heber, otec Pelegův, syn Sálé (nar. 2375).

 

1928 V předhellénské Helladě v Sikyónu po Thelchiónovi (od 1980) vládne Aigydros či Aigidros (do 1894).

 

************************************************************

1919. - 1910.

 

1915

Elamité povstali neúspěšně proti Gungunovi Larskému. 1910 po Epartim II., králi Simaški a Elamu (od 1929), vládne zemi Indattu-napir (Indattu III., do c. 1860) a Indattu-temti/Indattu IV., stále pod larským protektorátem. Indattu IV. byl 12. a posledním elamským králem s titulem král Simaški a Elamu, poslední vládce II. dynastie ze Simaški (1929 - 1860). Viz dále 1860. 

V Larse král Gungunum v letech 1918-1915 stavěl zavodňovací kanály a chrám Inanny. Roku 1914, jeho devatenáctý rok, porazil armádu Malgia, roku 1912 zpevňoval městské hradby Larsy a stavební čilost ho držela až do konce jeho dnů. 

 

1917 

V Tibetu se narodil zakladatel bönu Šenrab Miwoče resp. Miwo (podle jiné tradice ale měl být současníkem Buddhovým n. jeho převtělením), viz v indexu pod Tibet. Rok je začátkem jednoho z kalendářů tibetských. Druhý se odvíjí od roku 127 př. n. l., kdy byl korunován první král Ňatri Cenpa a rok 127, srov. v indexu pod Tibet.

 

************************************************************

1909. - 1900.

 

1902

V Egyptě se vrátil z Púntu admirál Chentechtajwer a zakotvil v přístavišti Sawu (Wádí al-Gásús, severně od hellénistického Bílého pobřeží, Leukos limén, dnešní al-Qusajr). Osm let později, roku 1894, při stejné příležitosti zde zakotvil ministr financí Chnumhotpe (III.), srov. o něm rok 1998. Tentýž člověk později převzal jako první z Egypťanů dary od Hyksů, od jednoho jejich náčelníka jménem Abíša.

 

1906

V Larse zemřel po slavné vládě král Gungunum (od 1933), nástupcem Abí-saré/Abísaré (od 1895), oba amoritští velmoži, jak se Abí-saré rovněž tituloval.

 

V Anatolii c. 1900 zničena druhá vrstva assyrského obchodního střediska v Kaneši, kárum Kaneš/Kaniš, viz rok 1920.

 

c. 1900

v Égeidě trvá středomínójská doba I. (do 1800). V Knóssu, Mallii a ve Faistu na Krétě se objevují první paláce, viz rok 2000. Na jižním pobřeží Kréty u Faistu fungoval jako pojítko s východním Středomořím přístav Kommos (bývá ztotožňován s pozdějším Amyklaiem), zanikl c. 1200. Na ostrovech a v kontinentální Helladě trvá středokykladská a středohelladská doba (konec raněmínójské doby III., od 2200?). Za středohelladské doby vysoušeno jezero tunely Kópáis v Boiótii, srov. zde níže egyptský Fajjúm jako možný vzor.

1900 - 1750 období raná Troja VI., středněbronzová doba na severozápadu Anatolie. Celé období Troja VI. trvalo do 1300.