2199-2000

c. 2191 v Akkadu/Agade zemřel král Šú-durul (od 2206) a akkadská říše, v posledních desetiletích stát jako jiné v Meziříčí, se po 181 letech rozpadla, město dodnes nenalezeno (královskou residencí od c. 2371, viz tam). Moc Semitů ve střední a jižní Mesopotamii na čas oslabila a většinu bývalé říše ovládli z pohoří Zágros Gutejové, národ původu neznámého nemluvící semitským jazykem a mající světlou kůži. Gutejci byli vůdčí mesopotamskou silou do roku c. 2120, resp. 2116, a to i přesto, že byli nepočetní a vládli semitské a sumerské většině, resp. se stali partnery na jejich úrovni. Po Jarlagabovi (viz 2206) jejich králem Ibate, Jarla či Jarlagab II. Kurum a Chabilkín, současník Sumeřana Gudey Lagašského, viz 2144. O zániku říše pojednává sumerská báseň z éry Ur III "Prokletí Akkadu" (moderní název, mesopotamská díla se označovala podle prvních veršů: "sag-ki-gidda Enlilake/když pohled rozhněvaného Enlila"). Gutejové jsou v ní připodobnováni ke kobylkám pokrývajícím zemi, nelze je pokládat za lidi a třebaže se lidem podobají, jejich řeč "zní jako štěkot". Jinde o nich sumerský autor praví, že mají pouze lidské instinkty, ale inteligenci psů a rysy opic neznalí zemědělství, zavodňování. Gutejský obraz barbarských invasorů zůstal odporný podnes.  

Jiný chronologický systém:

2198 zemřel Šar-kali-šarrí (od 2223), do 2195 vládli v Agade čtyři králové (srov. výše), Dudu do 2174, poslední z dynastie Šú-durul do 2159. Akkadská říše tedy trvala c. 2340 - 2159. Gutejové vládli nad Mesopotamií proto podle těchto počtů v letech 2159 - 2116.

 

Někdy ke konci akkadské éry vládl ve městě Urkiš/dn. Tal Muzán/Tell Mozán na horním Chábúru u města Ámúdá v syrském Kurdistánu na hranici s TR, viz předtím rok 2292, jistý Tišari či Tiš-atal (psáno: ti-iš-a-ri/tal), král Urkiše a Nawaru (jiné od Namri n. Namar za Tigridem, zde v Pochábúří), který po sobě zanechal první známý churritský nápis (viz dále 2073 a 2400), dedikaci na dvou bronzových lvech chrámu zřejmě Nergalova, který dynasta/"endan" svěřil do ochrany boha Lubadaga/pozd. Nubadag a "paní Nagaru" Šimagy. Urkiš byl mythologickým sídlem Kumarbiho, jednoho z velkých bohů churritských. V Urkiši odkryty podzemní prostory, místnosti ve sklepení paláce/ábi, užívané pravděpodobně v souvislosti s záhrobními kulty převzatými od Churritů Chetity. 

Zachována jsou z této doby (nelze přesněji datovat) jména ještě dvou Tišariů/Tišatalů: jednoho z Ninua/bibl. Ninive (srov. rok 2039), druhý byl dynastou v Karcharu/Karacharu na východ od Tigridu. Z konce akkadské říše a z doby navazující jsou známi jménem ještě Urkišané endan Tupkiš s manželkou Uqnítum (za.gìn-ni-tum/"Lapislazuliové děvče" a její chůva se podle zachované pečeti jmenovala Zamena).

Zda další urkišský král Šatar-mat, byl synem předešlých, je spekulace. Jeho syn Ari-šen/Atal-šen byl jako král Urkiše a Nawaru jeho nástupcem, stavitel Nergalova chrámu. Z éry Ur III se zachovalo jméno dynasty An-na-tal/Ann-atal titulovaného sumersky jako lú Ur-kiš/člověk z Urkiše, tedy buď autonomní vládce nebo na Uru závislý. V době kolem roku 1800 v Urkiši/Urkeši vládl jistý Te'irru. O jejich skutcích jako o Churritech nevíme nic až na to, že vedli permanentní války se světem mesopotamských a syrských mocností. Z Nagaru je z pečeti znám z doby někdy po pádu Agade churritský dynasta Talpuš-atili, "slunce" Nagaru/Tal-pu-za-ti-li, šamaš Na-gàr, már [xxx].  

 

c. 2193 zemřel kdesi v meopotamské n. syrské stepi podle nízké datace Noach, řec. Nóe/Nóé, syn Lámechův (nar. 3143); srov. k datu rok 3200 a 2543.

 

************************************************************

2184 v Egyptě zemřel po nejdelší vládě v dějinách král Pepi II. (na trůnu od 2278). Jeho nástupce Anchkare Nemtiemsaef/Antiemsaef II., řec. Menthesúfis, panoval jen jeden rok. Horovo jméno je známo jen ve fragmentu: Se-[x]-towej. Bývá označován za Merenrea II., ale dokladu o tom, že by se tak trůnním jménem psal, není (na jednom z královských seznamů je uveden jako Merenre Džefaemsaef). Byl synem Pepiho II. s Neitou, o jeho vlastní rodině nevíme nic. S velkou pravděpodobností musel být značně pokročilého věku a není zpráv o tom, že by začal se stavbou své pyramidy. Ústřední královská moc se zcela rozpadla, v nilské říši anarchie.

O konci Nemtiemsaefa nevíme nic. Mohl mu roku c. 2183 následovat jistý Nečerikare/Netjerikare (královský seznam z Abýdu), který snad také vládl jen několik měsíců. Turínský seznam vede panovníka jménem Neitiqirti Sa-Ptah/Saptah n. Siptah ("Ptahův syn"). Doložen archeologicky není a hellénská tradice z Neit-iqirtiho udělala ženské jméno Nitókris, která podle Hérodota pomstila smrt svého bratra Merenrea II., když lstivě zlikvidovala jeho vrahy; o jménu královny viz rok 2498 (Hérodotos čtenářům nabídl ještě jednu Nitókris, a to královnu babylónskou, rovněž postavu spíše románovou). Jako první žena v egyptských dějinách kralovala samostatně do roku 2181, ale lze tušit, že asi nikdy neexistovala. Panovníky Nečerikareho a Saptaha řadívají moderní chronografové na začátek Osmé dynastie. 

S "královnou" skončila VI. dynastie (od 2345) a celá stará říše (od 2686; bývá do ní někdy počítána ještě vii. a viii. dynastie, tedy až do roku asi 2169). K další ženské samovládě viz Sobekneferu a rok 1799 a Hatšepsut a rok 1503.  

Po dlouhé vládě Pepiho se z důvodů, které nejsou zcela jasné, v mnoha ohledech zhroutila královská/státní správa: slabá ústřední vláda, silní nomarchové a jejich klany bažící po co nejširší autonomii, mohutnící královská byrokracie, vlivem klimatické proměny sucho a nižší úrody, chudší výbava hrobů ukazuje na chudnutí a menší zdroje i pro elity, širší autonomie chrámových komplexů, ale též invase kočujících kmenů z Asie do Delty, kde mimo jiné zcela někdy v této době vyvrátili Džedet/Mendés. Zřejmě to byly skupiny Amoritů/Amurru, jejichž příbuzní procházeli Syrií a Mesopotamií, srov. o nomádech rok 3200, o amorejských Tidnu/Tidánu v Mesopotamii rok 2490 a 2039. 

Egypt byl kolem roku 2200 v jedné z dob meziledových (každých 1500 let je v Evropě a Středomoří dvě stě let chladných). V Ponilí bylo málo srážek, odhadem o dvacet procent méně než předtím. Země zřejmě strádala nedostatkem potravin, což se mohlo odrazit v politických poměrech, srov. důkaz roku 2160. Sucho se zřejmě projevilo také v Mesopotamii (srov. konec říše Akkadů) a v Anatolii (srov. migraci Chattů). Zřejmě v této době se poprvé v Egyptě objevily případy vykrádání královských hrobek a zřejmě za součinnosti kněží posmrtných kultů.

 

Na Nilu vypukla doba anarchie a tzv. první meziobdobí, dynastie VII. až X. (do c. 2040). Rok c. 2181 byl začátkem a asi též koncem VII. dynastie: podle Manethóna mělo sedmdesát memfitských králů vládnout jen sedmdesát dnů. Eusebios Manethóna, jehož původní text neznáme, pochopil tak, že pět králů vládlo 75 dnů. Jména excerptoři neuvádějí žádná, snad narážka na jakousi juntu, ale např. Eusebios s výjimkou Nitókridy neuvedl rovněž žádného panovníka Šesté dynastie jménem.

K podivné manethónovské dynastii nelze přiřadit žádné archeologicky doložené jméno, takže tvoří s VIII. dynastií logický celek (do roku c. 2160). Podle Manethóna tvořila "dynastii" řada 27 králů vládnoucích z Memfidy 146 let (tak S. Iulius Africanus), nebo pět jejích králů vládlo sto let (tak Eusebios), oba opět bez uvedení jakýchkoli jmen. Součet panovnických let všech dosavadních osmi dynastií činil 1639, podle Eusebia 1598 roků.

Vládli podle všeho pouze v Mennoferu a okolí. Jsou známi jen nahodile, nelze je datovat ani seřadit jejich nástupnictví. Nečerikare/Nečerikare Siptah z konce Šesté dynastie bývá kladen do čela seznamu králů Osmé. Je znám pouze z královského seznamu z chrámu Setiho I. v Abýdu. Následují (?): Menkare je znám kromě toho z pečetítka, na Setiho seznamu je Neferkare II. Neferkare Nebi/Nebej s trůnním jménem Neferkare III. byl synem královny Anchenesmerire/Anchenespepi IV., manželky Pepiho II. a nápisně je doložena jeho pyramida, kterou však ještě nikdo nenalezl. Viz dále rok 2170. 

    

V Palaistíně začala třetí fáze lidu bronzové doby. Po VI. dynastii přišli Amorité ze Syrie a zůstali tu a v nilské Deltě až do kralování Achtoa III. v X. dynastii (srov. 2100). Země byla vypleněna a nastupuje fáze IV.

 

************************************************************

c. 2170 v Egyptě na Neferkareho III., viz rok c. 2181, následovali panovníci známí jen jmény z královského seznamu z Abýdu popř. též z Turínského papyru: Džedkare Šemaj ("Kočovník"; trůnní jméno), Neferkare IV. Chendu, Merenhor, Neferkamin I., Nikare I., Neferkare V. Tereru, Neferkahor (doložen též nápisně), Neferkare VI. Pepiseneb, Neferkamin II. Anu. Qakare Ibi (trůnní a osobní jména) měl malou nedokončenou pyramidu u monumentu Pepiho II. ("Ibiho pyramida"), pro nás všechno již jen pouhá jména. 

Po něm podle královského seznamu následoval Neferkaure a Hor Nečerejbau Neferkauhor Chujujhapi, jehož hornoegyptským čatejem/wezírem byl Šemaj a jeho syn Idi, kteří pořídili na kameni sbírku královských výnosů a dopisů od konce Šesté dynastie v Minově chrámu v Geptiu/řec. Koptos, dn. arab. Qift ("koptské dekrety"). Šemaj byl ženat s Nebetou, královskou dcerou. 

Po Neferkauhorovi asi vládl Neferirkare II. známý jen z abýdského královského seznamu, Sechemkare/Anchkare, ztotožňovaný s Nemtiefsaefem II. ze Šesté dynastie a Hor Džemedžibtowej Wadžkare, známý nápisně. Dále viz rok c. 2160.     

 

************************************************************

c. 2160 v Egyptě po Wadžkareovi se k Osmé dynastii řadívají králové Iti, známý nápisně, Imhotep, kterého jako svého vládce jmenuje nápis vojevůdce Džatiho na výpravě v čele 2500 mužů Wádím Hammámatem k Rudému moři, král Hetep/Hotep (shodný s předešlým?), Chuj, jemuž se přičítají zbytky velké pyramidy u Dary, Isu a Ijtenu/Ijtjenu, Ijčenu známý ze jména jeho manželky ze Saqqáry.

O konci  VIII. dynastie (od c. 2181) nelze nic uvést. Zjevně hegemonie memfidských velmožů volně přešla na hérákleopolské. Je s podivem, že by tolik panovníků vládlo dohromady pouze dvě desetiletí, v průměru každý jeden rok.  

c. 2160 se nomarchos 12. hornoegyptského nomu v jménem Cheti prohlásil v Henen-nesut/Nen-nesu, Ninsu, hellén. Hérákleopolis, dn. Ihnásja al-Madína před Fajjúmem králem. Přijal trůnní jméno Wahkare I. Cheti alias Chet-Iti, řec. asi Achthoés I. Délku jeho vlády rovněž neznáme stejně jako jeho skutky. Byl to začátek tzv. hérákleopolského království o sedmnácti panovnících, doba IX. a X. dynastie, které trvaly do 2130, resp. 2040 (Manethón a Tur. pap. udávají třináct králů). Sídelním městem králů byla Neni-nesut/řec. Hérákleopolis, Memfis zůstala sídlem prostého nomarcha. Rozdělit známá královská jména mezi obě manethónovské dynastie nelze. 

Achthoés I. byl uznávám od Delty až po první nilský prah. Podle Manethóna vládl násilnicky a „byl zabit krokodýlem“. Po něm vládl jistou dobu kraloval kdosi neznámého jména a pak (třetí v seznamu Tur. Pap.) jistý Neferkare VII., který není odjinud znám. Pokud by byl identický s králem Kaneferrem, zmiňovaného jistým Anchtifiem v době jeho mládí. Později vedl Anchtifi válku s Thébami, asi jednu z mnoha v této éře: "doba válčících nomarchů"? Nomarcha Herákónpole/Nechen jménem Anchtifi, syn Ikua, stranil vládcům v Hérákleopoli a vyhnal z jeho nomu Chuje, nomarchu v Behdetu/Edfu, jak uvedl na nápisu ve své hrobce. Vytáhl na Hermonthis/Armant obléhanou Thébany a Koptskými, ale nikdo se mu v poli nepostavil. Chlubil se, že uživil obyvatele své domény v době, kdy jinde v Horní zemi „z hladu jedli lidé své děti“, rozdával lidem šaty, sandály, olej, dokonce ženy svobodným lidem. Kdo byli jeho protivníci, nevíme, snad zakladatel Jedenácté dynastie Mentuhotep.

Proč v prvním přechodném období sužovaly Egypt hladomory, není známo: možné jsou klimatické změny, kdy pro sušší počasí byly nižší záplavy na Nilu, a k tomu zřejmě přistupovaly vleklé domácí války mezi nomarchy, srov. rok 2181.

Po Neferkareovi VII. vládl jistý Hor Meriibtowej Meriibre/Meriibre Cheti, Neferkare VIII. Cheti, asi řec. Achthoés II., za něhož pravděpodobně dále utrpěl územní rozsah říše. Delta byla již plně obsazena Asijci. Až do roku 2130 následovali v Hérákleopoli podle Turínského papyru Setut/Senen-[], Meri-[...]re Cheti, Šed-[...], Hu[...], x, x, x a User? -[...] a další ztracená jména.

Po nich Nebkaure Cheti bývá počítán za panovníka Desáté dynastie, po něm Wahkare Cheti. Bývá označován řecky jako Achthoés III., jeho existence a řazení je však spekulativní jako většina údajů o tomto období. Následující (?) Merikare je archeologicky doložený. Stavěl si asi u Saqqáry pyramidu, ta ale nebyla nalezena. S jeho jménem se váže jedno ze zachvaných "ponaučení/zrcadel", sebajt., která získal snad od svého otce Chetiho, srov. o takové literatuře roku 2686, 2589 a 2414. Někdy v této době, c. 2050, vznikly v Deltě proti Asiatům nové osady Egypťanů a byla obnovena výměna zboží se Syrií.

Z Manethóna se uchoval výpisek: "Devátá dynastie devatenácti králů hérákleopolitských, kteří vládli 409 roků. Prvním byl Achthoés/Achthóés, hroznější než jeho předchůdci, páchal zlo po celém Egyptě, nakonec ho stihla deprese a byl zahuben krokodýlem. Desátá dynastie, devatenáct králů, kteří kralovali 185 let." Stejnou kuriositu si poznamenal Eusebios, ale králů chtěl mít jen čtyři a vládnout měli z Hérákleopole/Nennesu sto let. U počtů Desáté dynastie se oba monotheističtí chronografové shodli. Stejně struční a ve shodě je výpisek o Jedenácté dynastii: "Jedenáctá dynastie, šestnáct králů diospolitských/thébských, kteří vládli 43 roky. Až sem dotáhl Manethó první knihu. Dohromady králů 192, let 2300, dnů sedmdesát (Eusebios spočetl ještě vtipněji: 79)." 

Ve Wasetu, tedy Thébách/též Niut n. Niut-reset, řec. též Diospolis, byl někdy v této době správcem Nomu žezla Antef/Intef n. Injotef, „Velký vůdce Horního Egypta“, syn Ikua, zakladatel thébské moci (viz dále rok 2133). Byl pravděpodobně otcem zakladatele sjednotitelské Jedenácté dynastie Mentuhotepa I. Ovládl Horní zemi od Elefantíny po Čenu/řec. Thís. Měl spojence v Koptu/arab. Qift, kde byl nomarchem Dagi, syn Džefiho.

V Nomu zajíce s hlavním městem Chmunu n. Chemenu/Hermopolis n. Hermúpolis, dn. al-Ašmúnajn (nezaměňovat s Hermúpolis/dn. Baklíja, srov. v indexu) vládla lokální dynastie s trváním od konce staré říše do XII. dynastie, tedy po celé první mezidobí: Iha I., Iha II., Džehutinacht/Thutnacht I.-III., Ahanacht a Džehutinacht IV. Viz dále rok 2060.

 

2164 v Mesopotamii v Lagaši nástupcem knížete Kakua/Kakuga, délku jeho vlády neznáme, v řadě panovníku druhé dynastie (viz seznam roku 2255) Ur-Baba, jehož dcera (matku neznáme) En-an-ni-pad-da byla kněžkou entu Nannarovou v Uru, sestra Nin-al-la manželkou Gudeovou a druhá Nin-che-du, žena Nam-ma-cha-niho, viz rok 2119. Vládl do c. 2144.

 

************************************************************

c. 2150 v Assyrii náčelníkem Apiašalem I. skončila éra šejků "žijících ve stanech" (od c. 2400, viz tam). Beduinští Assyrové se usadili v okolí Aššuru a od nyní do c. 2000 jim podle starých oficiálních královských seznamů vládne "dynastie jejich předků," rozumí se pravděpodobně předků dynastů následujících v seznamu; neměli tedy asi jen jeden dynastický původ.

Assyrská dynastie „jejich předků, otců/abbúšununi“:

1. Apiašal II., syn Ušpíjův,

2. Chalé, syn Apiašala II.,

3. Samánum, syn Chaleův,

4. Chajáni, syn Samánův,

5. Ilu-Mér, syn Chajánův,

6. Jakmesi, syn Ilu-Mérův,

7. Jakmeni, syn Jakmesiův,

8. Jazkur-ilum, syn Jakmeniův,

9. Ila-kabkabi/Ilum-kabkabum, syn Jazkur-ilův,

10. Amínum, syn Ila-kabkabiův.

Celkem deset „králů“, doba nevyčíslena, jak praví starý seznam. O mocnářích nevíme nic, zato ze dvou nápisných zmínek známe jméno Amínova "otroka"  Muqaddima a králova písaře: "Ríbam-ilí, tupšar, warad Amínim". O vztahu Ila-kabkabia, jeho syna Amína a případného mladšího jeho bratra Samsu-Addua alias Šamší-Adada I. Assyrského viz rok 1830. 

 

z hebrejských pradějin: c. 2150 se podle jedné tradiční datace narodil v jihomesopotamském Uru/hebr. Úr Kasdím Avram ("božím jménem" Avráhám, arab. Ibráhím, řec. Abraam, č. Abram a Abrahám), syn beduina Teracha, Taracha/řec. Thara, Tara kočujícího mezi severní Mesopotamií a Kanaánem, Charránem a Palaistínou (Abram zemřel 1975; podle vyšších biblických počtů žil v letech 2166-1991). Jeho otci bylo tehdy sedmdesát let. Podle vyšší chronologie byli prý kolem roku 2051 všichni Židé, resp. jejich nomádští předkové, poprvé obřezáni. Abrahamovi bylo tehdy 99 let (narozen tedy cca 2150 n. 2166). Roku 2050 se narodil stoletému Abrahamovi s více než devadesátiletou Sarou (Sáraj, pak Sára, tak též arab.) Jischáq (řec. Isaak, arab. Isháq, č. Izák), její prvorozený syn (zemřel 1870).

Podle nižší chronologie se tak stalo až roku 1929 a roku 1916 se prý Abrahámovi jako prvnímu z židovských proroků zjevil bůh v lidské podoběKolem roku 2010 se Jischáq oženil v Aram nachráim (tj. v severní Mesopotamii) s Rivkou/Rebekkou, vnučkou Abrahámova bratra Náchóra (Ischáq byl tedy její strýc). Rebekka porodila dvojčata Ésau/Éśáu zvaného též Edóm (prapředek Edómů, Idúmaiů) a Ja'qoba/Jákoba alias Jisraele/Isráéle.

Kolem roku 2102 zemřel Peleg, otec Re'ua (narozen 2341). O rok později zemřel Náchor, otec Tarachův (narozen dle vyšších chronologie roku 2249). 

Jiné výklad bibl. podání tvrdí, že se náčelník nomádů Avram narodil v jiném Uru na severu Mesopotamie: Ur Kasdim, tradičně překládáno podle Septuaginty jako Ur Chaldajských, je takto myšlena Úrhaj/řec. Orrha n. Orrhoéné, známa nejvíce jako Edessa v Orrhoéně, dn. Şanlıurfa v TR, viz v indexu, s. v. V židovské tradici ustálené datum podle Eusebia, podle něhož se počítá jedna kalendářní éra, populární u křesťanů, se měl Abraham narodit až roku 2016 a zemřít roku 1841 (viz roky 776 a 753), jak počítáno i v chronografii CSD. O mythičnosti těchto údajů viz v indexu s. v. velbloudi.

Kolem roku 2075 odešel Abraham z Charránu do Kanaánu a Sichemu (srov. rok 2220). C. 2072 zemřel Re'u/Ragau, Réchu, otec Sárugův (nar. 2311). 

Kolem roku 2064 se narodil Ismail, syn Abrahamův a Egypťanky Agary/Hagar, zemřel 1927. Od něho odvozují původ muslimští Arabové. Byl prvním Abráhámovým potomkem a mezi do té doby bezdětnou manželkou Sarou (dcerou Abráhámova bratra) a služkou Hagarou/řec. Hagar, arab. Hádžar, č. Agarou z toho povstala řevnivost, kterou Abráhám vyřešil podle biblického příběhu vyhnanstvím Egypťanky s dítětem. C. 2049 zemřel Sárug, syn Réchu a otec Náchórův (nar. 2279).

Viz dále rok 2009 a 1942. 

Podle nižší chronologie se Avram/Avráhám narodil roku roku 2016 a tento rok je počítán za začátek jedné z datovacích ér, populární mezi křesťanskými autory (srov. roky 1942, 776 a 753). Kolem roku 2015 v Charránu zemřel Tarach, otec Abrahámův (narozen v této dataci roku 2220), Abrahám zemřel podle této bájné datace roku 1841. Abrahám byl údajně pohřben v Chebronu se Sárou, Issakem a Rebekkou a s vnukem Jákobem s jeho ženou Leou. Abraháma pokládají všechna tři monotheistická náboženství Předního východu za ideového předka svých proroků Mošého, Ježíše a Muhammada. Od biblického odkazu, že bůh (Elohim n. Jahwe) dal Abrahámovi a jeho potomkům celý Kanaán do majetku, odvozují sionisté nároky na Palestinu. 

 

Pro ukázku, jak si představovali souběh dějin staří chronografové, připojuji oddíl o assyrských panovnících z kroniky Eusebia z Kaisareie (zemřel 339 n. l.) zachovaný v armenském překladu z řečtiny. Křesťanský ideolog a hagiograf Eusebios čerpal z klasických hellénských chronografií, assyrskou část snad z autorů-excerptorů z Hadriánovy éry Kefalióna a Abýdéna. Jejich hellénocentrismus je nepřehlédnutelný stejně jako tradiční brutální přehlížení nehellénských, "domorodých" pramenů. Překlad z klasické armenštiny do angličtiny pořídil Robert Bedrosian (2008). Jména jsem ponechal v latinisované podobě podávané překladatelem:

Králové Assyřanů

1. Ninus 52 roků 

Říkají, že byl prvním králem vládnoucím všem Asiatům s výjimkou Indů. V jeho době žil Abrahám, patriarcha Židů.

2. Semiramis 42

3. Zhames zvaný též Ninyas 38

4. Arius 30

5. Aralius zvaný též Amyrus 40

6. Xerxes zvaný též Balaeus 30

7. Armamithres 38

8. Belochus 35

9. Balaeas 12

10. Aladas 32

11. Mamithus 30

12. Machchalaeus 30

13. Sphaerus 22

14. Mamilus 30

15. Sparethus 40

16. Ascatades 40

Za jeho vlády žil Mojžíš, židovský zákonodárce. 

17. Amintas 45 years 

18. Belochus 45 years 

Jeho dcera Tratre’s zvaná též Ak’urartist vládla za něho 17 roků. V této době žili Dionysius and Perseus. 

19. Balatores 30

20. Lamprides 32

21. Sosmares 8

22. Lampares 30

23. Pannias 42

Za jeho vlády se objevilo loďstvo Argonautů a Héráklés. 

24. Sosarmus 19

25. Mithraeus 27

26. Teutamus 32

Za jeho vlády bylo dobyto Ília. 

27. Teutaeus 40

28. Theneus 30

29. Derusus 40

30. Eupalmes 38

Za jeho vlády žil David, významný král Židů. Byl to jeho syn Solomo, který postavil v Jerúsalému chrám. 

31. Laosthenes 45

32. Peritiades30

33. Ophrataeus 21

34. Ophatanes50

35. Acrazanes42
36. Sardanapallus 20

Za jeho vlády dal Lykúrgos Lakedaimoňanům zákony. Králové Assyřanů panovali až do té doby, kdy byl králem Athéňanů Thespieus, syn Arifrónův. 

Podle důvěryhodného zdroje trvala celá říše Assyřanů 1240 let. Jiní říkají, že trvala 1300 roků. Thonnus Concolerus zvaný řecky Sardanapallus byl poražen Arbakem a Belesiem a vzal si život ohněm. Od něho po první olympiádu uplynulo 40 roků. 

Když Arbaces zničil assyrskou vládu, určil Belesia za krále Babylóňanů. [Arbaces] převedl vládu nad Assyřany na Médy…

 

************************************************************

2144 v Lagaši zemřel Ur-Baba/Ur-Bau (od 2164) a ensim jeho zeť Gudea (do 2124), vedle Gilgameše zřejmě nejznámější ze sumerských dynastů v novověku; jeho manželkou byla Nin-al-la, dcera Ur-Babaova, druhou Gemé-Šul-pa-è. K moci nepřišel asi cestou legitimní: nepocházel z Lagaše, ale jistě byl mužem významným, neboť se přiženil do knížecí rodiny, snad si cestu na trůn po tchánově smrti otevřel pučem. Na jednom z nápisů na válci A praví: "Jsem pastýř, vláda ke mně přišla/sipa-me, nam-nun-ne sag ma-ab-sì-sì (sum.sum)." Na soše označované jako B uvedl: "Když bůh Ningirsu ... Gudeu k pravému/dobrému pastýřství země povolal, ze středu 216.000 lidí jeho ruku uchopil.../u4 Nin-gir-su-ke ... Gu-de-a sipa-zi-še kalam-ma ba-ni-pàd-da ša lu-šardiši (3600x60)-ta šu-ni ba-ta-an-díb-ba-a... ."

Jeho válečné výpravy směřovaly do Anšanu a Elamu, s Ummou válčil o rovinu Gu-edenna, nákladně obnovil v Lagaši chrám Ningirsua E-ninnu/Chrám pěti (boha tituloval jako krále/lugal, sebe jako knížete-zástupce/ensi). Ningirsuovu sochu nazval "Svému králi dům jsem postavil: Život je můj dar/lugalmu e-ani munadu: namtil nibamu". Bohyni Ninchursaze "paní s městem srostlé, matce dětí, své paní, Gudea, vládce Lagaše, jí postavil dům v Girsu/Nin-chur-saga, nin uruda muda, ama dumu-dumune, nin-ani Gu-de-a, ensi Lagašake, e Girsukani munadu". Bohyni Babě/Baba n. Bau postavil v Girsu chrám E-tar-sir-sir/E-sila-sir-sir a nazval ho "Paní, milované dcera čistého nebe, matka-bohyně Baba, v E-tar-sir-siru Gudeovi věnovala život", Innaně tamtéž chrám E-anna/Dům nebes.

Stavební materiál ve dřevě a kamenech dovážel, též velkými loděmi/ma galgal, nebo si pro něj v čele armády došel, z Amanum, cedrového pohoří/chursag erena, z Umanum, pohoří v zemi Menua, z Basalla/= Bašar n. Pusala, pohoří Amorejců/chursag Martua, z Ti-da-num, pohoří země amorejské, z Maganu měl diorit na sochy, z Meluchchy jiné druh dřeva. Ve svém svatém nadšení rozdrtil zemi Anšan a Elam a kořist věnoval Ningirsuovi.  

Jeho vrstevníky byli Gutejci Chabilkín, Lá'erábum a Irarum. Moc Gutejců v Mesopotamii v této době již oslabena. Do jaké míry svou moc nad zemí uplatňovali prostřednictvím vasalských vztahů a byrokracie zděděné po Akkadech, známo není. Interní život sumerských státečků zjevně neohrožován, viz pak 2039. 

 

************************************************************

2133 v Egyptě po asi delší válce mezi nomy a proti severu přijal v Thébách/Wasetu, tj. v Jižním městě, královskou hodnost nomarcha Mentuhotep/Mentuhotpe I., „Mentu je spokojený“, vlastně Mentuhotepaa, syn nomarchy Antefa Staršího, viz 2160. Horovo jméno neužíval, posmrtně mu ho dali jeho synové: Hor Tepia/„Předek“. Založil tak první thébskou dynastii, v Manethónově řazení XI. (do 1991). Zemřel ještě téhož roku a králem se stal jeho nejstarší syn jako Hor Sehertowej Antef I. (do 2118).

Zda-li v důsledku thébského „povstání“ z roku 2133 skončila IX. dynastie, první hérákleopolská (od 2160) a na ni bezprostředně navázala X. dynastie (do 2040), známo není. 

Pyramidové komplexy staré říše nahradily thébské zádušní chrámy s podzemními skalními hroby a sloupořadími, arab. saff, „řada“.

 

************************************************************

2124 v Lagaši zemřel Gudea (od 2144), ensim jeho syn Ur-Ningir-su (do 2119), vládnoucí zcela ve stínu otcovy slávy. Je označován za Ur-Ningirsua II., neboť někdy před Gudeou, viz rok 2255 se seznamem vládců II. lagašské dynastie, panoval Ur-Nin-gir-su gu-la/"Starší", syn Ur-Nin-mar-kiho a manžel Ur-Nin-nigin-e-si, rodiče Pirig-meho, viz rok 2119. 

 

2122 v Helladě jako první král v Sikyónu, tedy zřejmě na celém Peloponnésu, podle tradice zmiňován Aigialeus (do 2070), po němž byl údajně pojmenován celý poloostrov. Je také vůbec prvním panovníkem v Evropě, kterého známe jménem a také prvním Evropanem, který v podání starých kronikářských záznamů a chronografických výpočtů „vystoupil z anonymity“. Královláda v Sikyónu trvala do 1160.

 

************************************************************

2118 v Egyptě v Thébách zemřel Antef I. (od 2133), nástupcem mladší syn Mentuhotpeho I. s královnou Neferu Hor Wahanch Antef II. (do 2069). Dobyl nadvakrát thínský nomos a Afrodítopolis. Tři Antefové/Injotefové jsou pohřbeni v Západních Thébách, v at-Tárifu severně od Kurny, do dobových skalních hrobek se sloupovitou fasádou, arab. saff.

Jeho armádní velitel Džarej bojoval s hérákleopolským vojskem v Abýdu, Hetepi správcoval ve třech nomech na jihu Injotefova království, Čeči/Tjetji byl královským pokladníkem a správcem majetku (= ministrem financí), který na své autobiografické stéle hrdě konstatoval, že se stal boháčem a velkým, silným mužem s pozemky darovanými králem.

 

2119 v Mesopotamii v Lagaši zemřel Ur-Ningirsu II. (od 2124). Nástupcem syn Ur-Ningirsua I., viz roky 2255 a 2124 Ug-me či Pirig-me (do 2117). Pak vládl Ur-GAR, jeden ze zeťů Ur-Baby a po něm Nam-cha-ni/Nam-chani, Nammacháni, druhý z Ur-Babaových zeťů (do 2109). Je doložena jeho stavební činnost a byl posledním vládcem II. dynastie lagašské (od c. 2280). Nammachániho manželkou byla Nin-che-du, dcera ensiho Ur-Baby, viz rok 2164. Nammachániho matkou byla asi Nin-ka-gi-na, dcera Kakuga Lagašského, viz rok 2255. Zda-li nápisně doložená Chala-Baba/Chala-Bau, manželka Lugal-iridaova, nějak souvisí s ensiovskou dynastií, nelze stanovit. 

Gutejci vyhnáni z Mesopotamie. Současníkem Ur-Ningirsua byl Gutejec Ibranum, Ugmeho Chablum, Puzur-Sîn (jméno akkadské), Jarlaganda a Si'um. Poslední z gutejských vládců v Mesopotamii Tiriqan byl roku 2116 poražen Utu-chengalem a jeho "spoluobčany" z Uruku a Kullabu po šestidenním pochodu na sever ve zničující bitvě u Ennigi na severu Babylónie (?). Před bitvou bylo zatmění měsíce v létě 14. du'úzu, první historicky zmiňované. Tiriqan, který seděl na trůnu teprve čtyřicet dnů, unikl do Dabrum/Dubrum, ale město jej s manželkou a dětmi vydalo vítězi; spoutaného krále dal oslepit, o osudu rodiny nevíme nic. Jedna věštba však varuje před osudem Tiriqanovým, "který zemřel mezi svými vojáky/ša ina libbi ummáníšu imútu". To byl konec gutejské nadvlády nad Mesopotamií a pro zbytek dějin zůstali jedním z horských národů pohoří Zágros (viz 2255, vládli od 2191 či 2198). O jejich osudu v Mesopotamii nevíme nic a s podivem, že jejich tři generace zde nezanechaly žádných stop. Odpor vůči nim je srovnatelný s pozdějším vztahem Egypťanů k Hyksům, viz rok 2191. • Jméno Zágros je mnohem pozdější, snad z osmého století od íránského kmene sídlícího v Médii Sagartů, viz rok 521.

Utu-chengal (vládl 2116 - 2110, resp. 2120 - 2113) byl posledním králem IV. dynastie urucké (viz 2245). Lze jej ovšem také pokládat za jediného panovníka V. a poslední dynastie urucké. Utuchengal se prohlásil „králem Sumeru“ a ještě před vítězstvím nad Gutejci užíval obratu "král všech čtyř světových stran". Jeho vítězství nad Gutejci může být rámcem básně Inanna a Ebech (bůh stejnojmenného pohoří, dn. Džabal Chamrín), pokud však nenáleží do doby akkadské a její autorkou není Šarrukénova dcera Encheduanna (viz 2316).

V Uru se jistý Ur-Nammu/Ur-Namma, původně zřejmě Utuchengalův guvernér, prohlásil králem a proti svému suverénu povstal. Roku 2111 (či již 2113) dobyl Uruk a stal se králem Sumeru (vládl do 2096). Utuchengal, jemuž texty dávají přízvisko "sladkovodní rybář/šuchaddáku", zřejmě již nežil, neboť se o něm traduje, že se utopil při inspekci stavby vodní hráze (nebo při rybolovu?). Alespoň to naznačuje rozšířený výklad jedné pozdější věštby/omina z jater: "amút Utu-ché-gál, ša ina sekér ná[ri...]/jaterní znamení Utu-chengalovo, který při zahrazování ře[ky... utonul?]." Kdo byl jeho nástupcem a vedl Uručany do války s Urskými, není známo. 

Urnammu se stal zakladatelem III. urské dynastie, nových mesopotamských hegemonů (do 2006; o Druhé dynastii vide 2460). Do dějin vstoupil též jako tvůrce (nebo to byl až jeho syn Šulgi) nejstaršího z trestních zákoníků, resp. nařízení; zachovány z něho fragmenty. O jeho pokračovatelích (souvislosti nejsou však známy) viz roky 1935 (Lipit-Ištar Isinský), 1830 (Narám-Sîn Ešnunnský) a 1761 (Chammurapi Babylónský). Meziříční civilisace vdechla v život pojem individuální svobody a vymahatelnosti práva, nì-si-sá nì-gin-na, akk. míšaru u kittu/právnost a spravedlnost. 

Ur-nammu odrazil vpád Gutejců a roku 2109 porazil Nam-machániho Lagašského, čímž skončila vláda tamní II. dynastie (viz 2255, u moci od c. 2280, o začátku lagašského soustátí v Girsu viz rok 2540).

Ur-Nammu vystavěl nové hradby Uru. Po obsazení Nippuru přijal titul „král Uru, Sumeru a Akkadu“. Stavební činnost v Nippuru na chrámu Enlilově, v Uru na chrámu Nannarově, dal stavět kanál Nanna-gugal. Guvernéři Nippuru se nazývali guennakku/guenna. S Nippurem je z počátku druhého tisíliletí rovněž spojeno dílko o hádání ovce s obilím o svých přednostech. Manželkou/dam Urnammuovou byla SI.A-tum/nezn. čtení, uctívána jako Geštianna-SI.A-tum, matka Šulgiho, Urnammovou byla matkou snad Damiqtum, která byla podle všeho ve větší vážnosti než otec, jehož jméno neznáme. Žádné jméno vedlejší manželky/lukur neznáme, stejně jako náplň slova lukur (existovala též lukur-kaskal, dáma-průvodkyně na cestách, ale co to znamenalo, jiná byla "velká dáma"/lukur-gal. Není znám ani rozdíl mezi nin a lukur.  

Mari, které bylo původně spojencem Uru III., viz k tomu rok 2490, se stalo za neznámých jeho vasalem. Ur-nammovým guvernérem/šakkanakkum v Mari byl Apil-kín, nejmladší ze synů Išme-Dagana, jemuž se po rozpadu akkadské říše podařilo nabýt autonomie. Apil-kín užíval královského titulu/lugal, což po něm udělalo několik jeho nástupců v době III. urské dynastie, tedy do 2006. Následovali Iddin-El/Iddin-ilum, doložený nápisně, Ilí-Ištar, syn Apil-kínův, Tura-Dagan, jeho bratr doložený zachovanou soškou, jeho tři bratři Puzur-Ištar, Chitlal-Erra a Chanun-Dagan, současník a vasal Ibbi-Sîna Urského; všichni tři užívali královského titulu/lugal, maliku. Viz dále rok 2021, kde guvernérovi Išbi-Errovi a o expansi Amoritů, a rok 2006, kde o osamostatnění Mari.

Ze začátku III. dynastie urské vznikla báseň Zpustošení Akkadu/Sag-ki-gíd-da en-líl-lá-ken („Když Enlilův hněvivý pohled“). Z téže dynastie pochází sumerský zemědělský kalendář, jehož 109 veršů je známo z řady fragmentů opisů většinou z 18. století.

Období III. dynastie urské se říká novosumerská renesance. Vládci se v symbiose s tradicí semitské akkadské velkoříše a s předsargonskými sumerskými státy ztotožňovali s koncepcí vládců světa a čtyři z pěti panovníků byli uctíváni jako bozi za svého života. Prvním deifikovaným králem byl již Narám-Sîn. Akkadská titulatura světovládců byla šar kiššati, král veškerenstva, a šar kibrát arbá´im/lugal an-ub-da limmu-ba-ke, král čtyř světových stran. Ur-Nammu členil svou říši na provincie řízené guvernéry/ensi, iššiakkum: Sippar, Kuta, Babylón, Kiš, Kazallu, Ešnunna, Išim-Šulgi (kolem Dijály, nezn. polohy), A.CHA (?), Urmu, Puš, Giritab, Apiak (vše nezn. polohy). 

 III. dynastie urská

1. Ur-nammu                     2113 - 2096 (nízká chronol.: 2051 - 2034)

2. Šulgi                             2096 - 2048

3. Amar-Su´ena/Búr-Sîn     2048 - 2039

4. Šú-Sîn                           2039 - 2030

5. Ibbi-Sîn                         2030 - 2006 (nízká chronol.: 1969 - 1945)

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

 

************************************************************

2100 - 1900 Troiá V. V Kilikii trvá do 1750 střední doba bronzová a v Kappadokii raná době bronzová.

2100 - 2000 vznik nejstarších assyrských obchodních osad v Kappadokii, kárum v Kültepe při Kayseri, (první) kárum Kaneš/Kaniš; zde začala psaná historie Anatolie. Mezi 2000 a 1950 bylo Kaneš vypáleno Chetity, v Néši se kárum transformovalo; viz dále 1920, 1840 a 1800, kde o vztahu slov Kaneš a Néša. O konci assyrských osad v Kappadokii viz rok 1780. 

 

2100 - 1200 v Palaistíně trvá střední doba bronzová I. (Kanaánci, viz začátek jejich osídlení před c. 2500) v době egyptské XI. až do konce XII. dynastie, pak kontinuálně přechází ve druhou fasi, viz 1786.

 

2107 o vzniku armenského národa viz rok 2492

 

************************************************************

2096 v Uru zemřel zakládající panovník III. dynastie Ur-nammu (od 2113, nebo 2111 - 2094); podle jednoho literárního obrazu padl ve válce, snad na tažení na Dijále (?), "zanechán na bojišti jako rozbitý džbán".

Nástupcem jeho syn Šulgi (ŠUL.GI či DUN.GI) vládnoucí do 2048. Jeho manželkou zřejmě ještě před nástupem na trůn byla Tarám-Uram/"Milující Ur", zřejmě jméno kultovní, dcera mariského krále Apil-kína. Následovala Amat-Sîn/Gemé-Su.en, s níž měl korunního prince Amar-Sîna/Amar-Su.en, viz rok 2048 (pokud nebyl synem již Tarám-Uramy). Pro Šulgiho vládu se zachovala jména všech jeho panovnických let a podle toho lze rekonstruovat též jeho expansivní politiku. Před své jméno dával písařům klást znak pro boha/dingir, byl tedy jako bůh poddanými uctíván. Stavebně činný byl Š. hlavně v první éře své dlouhé vlády, a to doma, v Nippuru (chrám Enlila a Ninlily v Tummalu při Nippuru), Uruku Eannu (srov. rok 722) a v Eridu, kam na chrám Eaův přenesl majetek Mardukův z babylónské Esangíly, jak se později tradovalo, neboť v této době ještě „obec“ Babylón neexistovala, „město“ bylo založeno až Amority roku 1894, viz tam.

Literární hymny na Šulgiho. Král se chlubil svou gramotností, že chodil do školy, že se naučil psát sumersky a akkadsky, že uměl počítat: zřejmě první ze vzdělaných panovníků. O jeho případném autorství trestního zákoníku viz rok 2116sqq. Ke konci vlády se tituloval "silný muž, král Uru, král čtyř světových stran/šul-gi, nita kalag-ga, lugal uri-ma an ub-da limmú-ba-ke4", akkad. Šulgi, il mátíšu, dannum, šar Urim, šar kibrátim arbá'im/Š., bůh své země, silák, král Uru, král čtyř světových stran".

 

************************************************************

Z 80. let 21. století není uchovaného historického data, srov. však stavební činnost Šulgiho Urského zde výše, který se kultovním stavbám věnoval intensivně v prvních sedmnácti letech vlády; alespoň podle nich a podle událostí spojených s kultem pojmenovával jednotlivé své roky ("rok [2080], kdy byla Ennirsianna pomocí jaterních věštebných znamení vybrána za kněžku entu měsíčního boha Nanny/mu en-nir-sí-an-na en-Nanna máš-e ì-pàd"; roku 2053 zřejmě zemřela a novou Nannovou kněžkou entu se stala En-ubur-zi-an-na). V Lagaši byl Šulgiho místodržitelem Ir-Nanna, jehož manželkou byla Ama-ilí. Není o nich nic známo, zato Nin-chilia, manželka guvernéra ummského Aja-kaly/A-a-kal-la, byla podle dochovaných dokumentů ženou podnikatelského ducha. 

 

************************************************************

2078 v Mesopotamii, v osmnáctém roce své vlády (podle jiné interpretace roku už 11. n. 14.), provdal Šulgi svou dceru Liwir-mittašu/"Ať zazáří jeho božská zbraň" Libanug-šabašovi, ensiovi elamského Marchaše (či Barachše/Warachše; ze sumerského hlediska byl urským místodržitelem, srov. rok 2048), jak lze usoudit z názvu onoho roku. Vztahy obou států vydržely v pohodě i za Šulgiho syna.  

Se svými královnami měl Šulgi třicet jedno dítě, z toho sedmnáct chlapců. Po Geme-Sueně/Amat-Sîn byla královnou/nin Šulgi-simtí pocházející asi z Ešnunny, s níž se oženil 28. roku své vlády (2068); jméno jistě získané sňatkem znamenající "Přináležím Šulgimu". "Vedlejšími" manželkami/lukur (mí.me), lukur lugal, byly Ea-niša, Gemé-Nin-lil-la, pohřbená pravděpodoboně společně s královským párem Šulgim a Šulgi-simtíou, Nin-kalla, matka asi dcery Šát-Sîn/"Náležející Sînovi", která se později podle svého panujícího strýce přejmenovala na Šát-Šú-Sîn (?). Jinou dceru Šát-Šulgi provdal za jistého Amoritu Abi-amutiho, jistě muže v mesopotamské stepi významného, Tarám-Šulgi provdal za Šuddu-bániho, dynastu v Pašime (a řadu dalších svých dcer s důležitými muži Uru).

Dalšími vedlejšími ženami byly Šuqurtum/"jeho milovaná žena, lukur ki-ag-ga-ni", Simat-Ea a asi Inannaka, dcera velekněze Kakuganiho. Lukury zaujímaly u dvora významné posice, plnily rituální role, vlastnily stáda a pozemky, jejich majetky stály pod samostatnou správou, ženám se dostávalo darů z kořistí ve vítězných válkách. 

Následujícího roku vyvrátil Šulgi Dér a dvacátého roku (2076) uvalil na své spoluobčany odvody ke kopiníkům: ze stavitele chrámů se stal budovatel velké urské armády. Téhož roku dal do pořádku účty chrámů Enlila a Ninlily a následujícího roku dal druhý vládce III. dynastie urské do pořádku pozemkový registr Enlilův a Ninlily.

Jeho administrativní a fiskální reform vedla zjevně k unifikaci říše, právo bylo kodifikováno, povstala v Sumeru korunní půda. Stát, který se rozprostíral v Babylónii, na východním břehu Tigridu a v částech Zágrosu a Elamu byl rozdělen do provincií, které obyčejně navazovaly na předcházející městské státy. Provincii vládl guvernér (ensi) s vojenským guvernérem (šagina). Zorganisovaný daňový systém vedl ke vzniku silné byrokracie. Říše trvala pouze jedno století. V době III. urské dynastie začalo Eufrátem a Tigridem téci méně vody, zemědělství přicházelo salinisací o ornou půdu.

24. roku své vlády (2073) se Šulgi vypravil proti národům na severu a východě od Sumeru, zřejmě do oblasti Kurdistánu; poprvé od časů Narám-Sînových si některý z Mesopotamců troufl proti churritskému (?) severu. Vyvrátil Karchar (po vzpouře o sedm let později podruhé dobyt, roku 45 potřetí), následujícího roku Simurrum/Šimurrum, a poněvadž došlo asi k revoltě, 26. roku (2071) zemi dobyl podruhé a šest let na to potřetí. Roku 2070 došlo na Charši.

30. roku (2066) provdal Šulgi jednu ze svých dcer za krále Anšanu, jména páru neznáme. Nicméně už o čtyři roky později se Šulgiho panovnický rok jmenuje "rokem vyvrácení Anšanu/mu An-ša-an ba-chul". 37. roku (2059) vybudoval urský král "s bohem Nannou" hraniční zeď, pravděpodobně proti neudolatelným nepřátelům ze severu (lokalisaci neznáme, možná obranná zóna jeho říše probíhala mezi Urbilem a Tutubem/dn. Chafádží a Dérem, srov. dále rok 2039). Sumerský limes se jmenoval bàd ma-da/zeď při hranicích, popř. "bàd-igi-chur-sag-gá/val čelící horám" a jeho velitelem/šaginou byl Puzur-Šulgi. 

Roku 2054 doby Šulgi Šašrum/pozd. Šušarra, dn. Šemšára na Malém Zábu (rok 42; vydáváno též za Aššur?), roku 2052 už podeváté porazil a dobyl země Simurrum a Lullubum a následujícího roku (45. rok vlády) dobyl se svým synem během jednoho tažení město Urbilum (= akk. Arbá'ilu, arab. Irbil, řec. Arbély), znovu Simurrum/Šimurrum, jehož krále Tappan-Daracha s rodinou snad nyní jal (nástupcem se stal snad jistý Kirib-ulme), sousedící Lullubum, obě neznámé polohy na Malém Zábu nebo východně od něj, a znovu Karchar. Roku 2050, 46. Šulgiho rok, během jediného dne, tak se chlubil, s Amar-Su'enou dobyli Kimaš a Churtum/Chumurtum, zřejmě v Assyrii, roku 2048, posledního Šulgiho roku porazil Kimaš podruhé; zajetí kimašského ensiho bylo v chrámech Enlila a Ninlily slaveno dva dny (jménem známi ensiové odtud Chun-chili a Rašiši). Guvernérem Subiru byl jistý Apillaša tvrdě panující podrobenému kraji a jak vyplývá ze zachované korespondence Šulgiho se svými "komisaři", žil v paláci v královské nádheře, což královým poddaným přišlo jako vzpupnost; nikoli králi: "Jak by jinak udržel v zemi pořádek?"

Za Amar-Su'eny, viz rok 2048, byl guvernérem/šakkanakkum Aššuru jistý Zariqum/Zarriqum, Sariqum, který později odešel do Sús. Zarriqum/"Šilhavec" vystavěl v Aššuru pro spásu svého "krále Uru a krále čtyř světových stran" chrám bohyni Bélet-ekallim, jehož dedikační nápis se zachoval. Ze stejné zřejmě doby pochází fragment dedikace svítivého slitku/ganúnu mušanwiru kohosi (jméno zničeno), jehož otcem byl blíže neznámý Urdánum.  

Šulgi ovládl Súsiánu a elamský král v Simaški vládl zřejmě nominálně pod jeho protektorátem, třebaže se válce se Sumeřanem vyhnul. Šulgiho guvernéři seděli v Ešnunně (viz rok 2028), Mari, Tuttulu (zde jistý Jašilim; dn. Tell Bi´a u Rakky), Eble, ale také v Byblu. Šulgi měl titul lugal/král, guvernéři ensi/kníže, iššiakkum. V Ešnunně známe z ensiů: Ur-Gu-edenna (31. rok Šulgiho vlády), Bamu (46), Kallamu (47), který předtím správcoval z Kazallu a v Ešnunně vydržel nejméně do devátého roku Amal-Sîna. Následoval Itúríja, jehož syn Šú-ilíja se někdy za Ibbi-Sîna osamostatnil, viz 2028. 

 

Za Šulgiho došlo k prvním válkám Sumerů s Churrity. Vládce země Simurrum, viz zde výše, se jmenoval Tappa-daraš. O Churritech viz také 2400 a 2191. Roku 2052 vládce urské říše s Churrity porazil také národ či kmenový svaz ze země Su, Šubaru, Šubary. Poprvé z Mesopotamců s nimi válčil Šarru-kín Akkadský. Přišli z východu a původně žili východně od Tigridu, později po celé severní Mesopotamii. Po konci III. dynastie urské roku 2006 v jejich stopách přišli Churrité.

Churri/Churrité (bibl. Horité), resp. jejich lokální dynastové, jsou na své cestě z východu poprvé zmiňováni v době vlády akkadského krále Narám-Sîna. V době III. dynastie urské žili Churrité v knížectvích Karchar/Karachar, Marchaše, Simurrum, Turkiš a Šašrum, Simanum a Urbilum, tzn. v oblasti mezi Tigridem a Dijálou (pův. Turnat). Pouze knížectví Urkiš, pravděpodobně nejstarší jejich, leželo v horním Pochábuří (palác dynasty Tupkiš a jeho ženy Uqnítum; dn. Tell Mozán, viz 2400 a c. 2191).

Churritským státům vládla mitannská aristokracie, vyznávající indoarijská božstva (védský Indar, Soma, Vaja-wind?, Mitra, Indra, Varuna). Vládnoucí státotvorná vrstva vystupovala ve válkách jako bojovníci na koňských spřeženích lehkých bojových vozů a její příslušníci měli označení márijanna, od ie. márja, mladý muž či bojovník. Mitanni byl největší z churritských států a postupně v něm všechny splynuly. O vlastním původu Churritů toho známo mnoho není. Pravděpodobně šlo o lid původu kavkazského a jeho jazyk nebyl ani indoevropský, ani semitský. Tušívá se jakási souvislost s Urartu/urartštinou. 

Indoarijská jména kasty márjanna mezi Churrity jsou známa až z 19. století (viz dále 1899 a 1600, 600 a 1).

 

2070 v předhellénské Helladě v Sikyónu po Aigialeovi (od 2122) vládl Európs (do 2025).

 

************************************************************

2069 v Egyptě v Thébách/Wasetu zemřel král XI. dynastie Antef/Intef, Injotef II. (od 2118). Jeho nástupcem byl Hor Nachtnebtepnefer Antef III., Horovo jméno též Nebtepnefer (do 2061). Jeho matka se jmenovala Neferu II., hlavní manželka Jaah/Jah, s níž byl otcem Mentuhotpeho II. a královny Neferu III. K vládě se dostal pravděpodobně v pokročilém věku. V jeho době byl v zemi hladomor. Přechodně přišel o Thínu/Čenu: Hérákleopolští s pomocí asjútského nomarchy Tefifiho se oblasti zmocnili a v Thíně mimo jiné vyplenili také hroby. Je to asi první historická zpráva v dějinách o takovéto lidské činnosti. Králova protiofensiva vrátila Thínu do rukou thébské XI. dynastie, srov. rok 2047. Wezírem Antefa III. a jeho syna Mentuhotpeho II. byl Cheti/Chetej, který vedl výpravu na Sínaj a do Núbie.

2061 Antef III. zemřel a králem se stal jeho syn Hor Seanchibtowej, který se od roku 2047 jmenoval Hor Nečerejhedžet a naposledy Hor Šematowej Nebhepetre Mentuhotpe II. (do 2010: šema-towej/šema-tawi, "sjednotitel obou zemí"). Jeho hlavní královnou byla Tem či Atum, matka Mentuhotpeho III., a králova vlastní sestra Neferu (III.), dcera Jaahy. Mladšími ženami, a asi také kněžkami, byly mimo jiné Ašatej/Ašait (zemřela ve věku dvaceti dvou let), Henhenet, Kemsit, Kawit a Majt/Mijt (pětiletá); v jeho chrámovém komplexu se našlo osm ženských pohřbů. • Novoříšský příběh ducha údajného Mentuhotpeho ministra pokladu a armádního velitele Nebusechema, který se ve snu zjevil o půl tisíciletí později literárnímu veleknězi Amunova kultu Chonsemhabovi, viz rok 1379.   

Wezíry Mentuhotpeho II. byli Thébané Dagi, Bebi a Ipi, v XI. dynastii se ještě objevuje jméno Amenemhet („Amon je v čele“). Kancléřem za něho byl Chetej, později Meketre, v jehož hrobu byly nalezeny dřevěné modely s figurkami, strážcem pečeti Meru, který řídil z Théb Východní poušť a oasy a velel tažení proti Núbiům, nejvyšším číšníkem Henenu, který byl v oblasti Libanonu pro cedr a obnovil egyptskou moc v Palestině. Nejznámějšími a nejvlivnějšími nomarchy, thébskými straníky, byli Neheri a jeho syn Dženutinacht V. (k tomu viz I. hérákleopolskou dynastii, rok 2160 nn.), kteří úspěšně válčili se svými oddíly s Hérákleopolskými, a Baqet, nomarch Antilopího nomu.

  

************************************************************

50. let 21. století o kronice Šulgiho Urského viz rok 2078sqq., srov. též rok 2160.   

 

************************************************************

2047 v Egyptě se hérákleopolští z Desáté dynastie naposledy pokusili dobýt Čenu/Thís.

2040 zemřel král X. dynastie Merikare (od c. 2050?) a jeho neznámý nástupce vládnoucí jen několik měsíců byl posledním vládcem Desáté dynastie (u moci v Memfidě od 2130) a také celého hérákleopolského království (existovalo neslavně od 2160). Vládce v thébském království Mentuhotpe II. z XI. dynastie obsadil Hérákleopoli a uzavřel dějiny X. dynastie. Dolní a Horní země se zase dostala pod vládu jednoho panovníka a tak také v chronografii skončila první meziobdobí (od 2181) a začíná střední říše (XI. a XII. dynastie, do 1786).

Mentuhotpe II. reformoval vojenské síly království. Rozšířil instituci cizích žoldnéřů: v egyptském vojsku od nyní až do konce dějin za peníze bojovali Kúšité-Núbijci, ti již od staré říše, Libyjové a Asiaté, většinou semitsky hovořící skupiny původem ze Syrie (první Núbijci se v egyptském žoldu objevili už za šesté dynastie).

Král válčil s Asiaty z Delty Amu a Sečetin, na Sínaji s Mentjin/Mančin a s Rečenu/Retjenu, kočovnými skupinami ze Syrie. Západně od Nilu bojoval s Tjemehu/Čemehu a Tjehenu/Čehenu, tedy Libyji, jejichž vůdce Hedž-waweš byl zabit. Na núbijské frontě dorazila armáda až do hor Džabal Umajnát na dn. egyptsko-libyjsko-súdánské hranici, kde nalezen nápis s královým jménem. Armádním velitelem byl jistý Antef, o němž je známo jen to, že úspěšně válčil v Asii. 

Nejpozději do doby XI. dynastie, jejího konce, spadá začátek kúšitského v Dolní Núbii, eg. Wawat, nejdříve už do časů VII. až X. dynastie. Mohli to ovšem být též tři vzdorokrálové Mentuhotepa IV., viz rok 1998. Panovníci užívali egyptské titulatury: Horus Senefertowejef Qakare In(jotef)/Qakare Ini, Geregtowejef Ijibchentre a Menechkare Segerseni. Kúšité ale byli Egypťany poraženi, sídelní město Kerma zničeno a podrobili se thébským králům (stalo se před rokem 2022?). O Kermě viz dále roku 1720.

 

2048 v Mesopotamii v Uru zemřel po dlouhé vládě druhý král III. dynastie Šulgi (od 2096) a nástupcem se stal jeho syn Amar-Suena/Amar-Sîn či Búr-Sîn (do 2039; jméno matky viz rok 2096). Jeho královnou/nin byla Abí-simtí, matka Šú-Sînova. Odkud pocházela, nevíme. Její bratr se jmenoval Babati, měla sestru jménem Bizua (Abí-simtí/Přináležím svému otci" bývala pokládána za manželku Šulgiho). Z jeho vedlejších žen/lukur známe Puzur-uša, Udat-senat, Zaganbi a [X]natum. S kterou z žen měl dceru Taddin-Ištar, nevíme. 

Následujícího roku opět dobyl Amar-Suena Urbilum (jeho otec je získal 2052) a národ Su, Šubarové, se opět stal tributární Uru, viz rok 2078. Amar-Suena pokračoval ve válkách s churritskými dynasty východně za Tigridem. V letech 2043 a 2042 válčil Amar-Su'ena v Šašrumu, to přemohl a zničil v letech 2044 a 2042, a v Elamu (Chuchnuri/Chuchunuri na neznámém dnes místě roku 2041). Zanechal tu své guvernéry a na pořádky nad Elamem dohlíželi Sumerové, kteří tak pravděpodobně kontrolovali většinu zemí kolem Zálivu. V Marchaši byl sumerským guvernérem/ensi nadále Libanug-šabaš, viz o něm roku 2096, guvernéři sumerští byli v Simanu, Chamazi (Ur-Iškur, jehož synovi, jméno neznáme, dal za manželku svou dceru Tabúr-chattum, Arad-Nanna, Lu-Nanna), Chuchnuri, Awaku (zde Šarrum-báni), do Sús byl povolán Zariqum, předtím guvernér Aššuru (do 2025, srov. 2076). 

Stavební činnost v Nippuru a Eridu.

 

************************************************************

2039 v Mesopotamii v Uru zemřel třetí panovník III. dynastie Amar-Suena, prý na „kousnutí botou“, snad zánět nohy (od 2048; podle jiných datačních systémů 2046 - 2037). Králem se stal jeho syn s královnou Abí-simtí spíše než bratr (a syn Šulgiho s Šulgi-simtí) Šú-Sîn či Gimil-Sîn (do 2030); jeho hlavní manželka se jmenovala Kubátum, podle jedné rozvahy původním postavením královská kojná/ummeda lugal. Jedna z jeho žen/lukur byla Geme-Nana. Šú-Sînovým strýcem byl Babati, vojenský správce/šakkanakkum v Maškán-šarri a guvernér/ensi v Awalu, bratr Abí-simtí, matky Šu-Sîna. Králova matka užívala za synovy vlády stejného postavení jako za jeho otce, svého manžela. Šú-Sînovou váženou sestrou byla Simat-Ištarán/"Náležející Ištaránovi", provdaná za Šú-Kabtaa. Z vedlejších manželek/lukur známe Ti'amat-báští pocházející snad z Assyrie, Geme-Nana a Šalim-niaš.

Roku 2038 provdal Šú-Sîn, který se jako jeho otec na konci vlády prohlašoval za boha, jednu ze svých dcer guvernérovi Anšanu. Následujícího roku potlačil vzpouru v Simanu a roku 2032 válčil v Zabšali, části asi Simaški, kde vládli králové Ziringu a Indasu.

V Simánu došlo na palácový převrat a povstalci vyhnali krále Pušama s jeho snachou s politicky exponovaným jménem Kunší-mátum/"Země, podrob se!", dcerou Šú-Sînovou, provdanou za jednoho z Pušamových synů Ipchuch n. Arib-atala. Sumerové vytáhli na sever od Aššuru, revoluci zlikvidovali, dceru vrátil do paláce, vyhnaného krále na trůn a část obyvatel Simana deportoval do Sumeru. Zřídil pro ně ležení se zřejmě stejným názvem: sumerské Simánum je první v historii zaznamenaný případ masové deportace přemoženého národa a v podstatě první případ násilného usazení do nějakého tábora. Zajatci z jiných tažení museli pracovat na chrámových pozemcích Enlilových a Ninlininých, ženy v tkalcovnách, jejich majetky v kovech a zvířatech rovněž připadly chrámům. Někteří zajatci skončili v dolech na území Zabšali, za jehož ensiho později provdal svou dceru Tukín-chatti-migríša/"Upevnila žezlo své náklonnosti" Ibbi-Sîn

Po tomto vojenském úspěchu dorazil do Uru osobně složit v doprovodu stovky mužů poddanskou přísahu Tiš-atal, vládce v Ninua, bibl. Ninive, srov. o něm rok 2078. Odměnou mu bylo velké množství mouky.    

Roku 2036 dal postavit slavnou zeď proti Amurru, muriq tidnim/"(zeď) držící zemi Tidnu v odstupu" (od rêqu, resp. rúqqu, "držet na distanc"), nejstarší podobný pokus v lidských dějinách na pomoc proti nájezdům, zde západosemitských beduínů, popř. nájezdníků zpoza Tigridu (srov. čínskou stavbu). Podle jiného výkladu jde o obnovu či spíše rozšíření valu postaveného Šulgim, viz údaje u roku 2039, nyní při změně nepřátel pod akkadským jménem, když Amorité/sum. Martu se stali větším nebezpečím pro Sumer než Churrité. Dozorem prací byl pověřen Šarrum-báni a Amorité napadali Sumery během stavby. V zachované korespondenci si emisař Šarrum-báni stěžuje na nedostatek nuceně nasazených na práce, na nedostatek vojáků a stálé útoky beduinů. 

Jeho obranná zeď se táhla neznámými místy údolím Eufrátu severozápadně od dn. Baghdádu od kanálu Apkallat (pozd. Aplakkat, řec. Palakottas, od toho město Pallukat, dn. irácká Fallúdža) celou Babylónií, která neměla a nemá žádných přírodně ani jinak vymezených hranic. Výjimkou asi byla doba hellénistické satrapie. O kočovnících Tidnu/Tidánu viz rok 2490, kde Eannatum, ensi lagašský, si dával jako druhé tidnujské jméno Limma, což by znamenalo, že v Sumeru, na jihu Mesopotamie obecně už byli Amorité rozšířeni (?). "Amorejské pohoří/chursag Martua", jehož částí bylo Bašar/Basalla a Tidnu, patřilo ke kmenovým oblastem Amorejců západně od Eufrátu. V této době však dávno sídlili rovněž v Podijálí, takže je možné, že val byl namířen proti nomádům žijícím na východ od Tigridu (byla též vyslovena theorie, že existovaly dvě země Tidnum, západní a východní).

S východními Amorejci vítězně válčil Iddin-Sîn/Id-dì-En.Zu (též možné čtení: It-ti-Sîn, "Se Sînem", namísto "Sîn dal"), král země Šimurrum, současník Išbi-Erry Isinského, viz zde níže: pobil pět amorejských vůdců/rabián amurrim, z nichž dva měli akkadsky znějící jména (Achátum, Awílánum), a s nimi potřel Elamity ze Simaški, srov. zde níže a rok 1977. Byl podle zachovaného nápisu vypočítávajícího vítězství Šimurra současníkem Annubaniniho Lullubského, viz o něm rok 2292. 

Po éře Třetí dynastie urské existovaly amorejské státečky po celé Mesopotamii, v klasických severosumerských státech seděli na trůnech panovníci s amorejskými jmény, na jih Sumeru se nerozšířili. Sídlívali původně kolem velkých měst ve svých stanech/kuštáru a stanových městečkách/kuštarátu blízko svých stepních pastvin/nawûm. Sumerské státy najímali Amorejce jako žoldnéře nebo jako palácové gardisty a jejich služba byla pravděpodobně spojena s pronájmem půdy (amurrútum, amurrútam aláku/"vykonávat vojenskou službu"). V jednom okamžiku se s podporou svého klanu před hradbami mohli šejkové, vůdcové najatých Amorejců/rabi n. rabián amurrim, (v syrském Jamchadu/Chalab byl jistý Bin-Dammu sag.gal mar.tu, tedy vrchní velitel Amorejců) palácovým pučem snadno dostat k moci: to byla pravděpodobná jejich cesta k vládě nad Sumerem a Akkadem/Babylónií. Amorejští hlavouni si po vzoru domácích zvyklostí drželi tajemníky titulované (a nepochybně tak i fungující) jako písaře dub.sar mar.tu/tupšar amurrim.

Amorejské obyvatelstvo nikdy a nikde domácí Sumery a Akkaďany nepřečíslovalo a amoritské elity se rychle nostrifikovaly. Nejrozšířenějšími kmenovými svazy Amoritů starobabylónské éry byli Amnánum, Jachrúrum, Jamútbálum, Numchá, Rabábum, Mutiabálum a Jabasa. Dobově však nikdy nebyli označováni za Amurrú/Amority.    

2030 po zemřelém Šú-Sînovi pátým a posledním králem III. dynastie urské jeho syn Ibbi-Sîn (vládl do 2006; dle jiného datačního systému vládl 2028 - 2003). Zřejmě brzy po otcově smrti se oženil s Geme-Enlila, o jejímž původu nevíme nic. Z vedlejších žen známe jménem Simat-Nisabu/"Patřící Nisabě". Jeho nástupní první dva roky byly ve znamení klidu.   

 

2035 od konce II. dynastie awanské po dvou staletích ticha, srov. 2255, je jako současník Šú-Sîna v Elamu zmiňován jistý Girnamme jako první ze dvanácti králů v Simaški, kteří vládli do 1929, resp. 1910. Začátek II. elamské říše, éra I. dynastie ze Simaški. Podle seznamu nalezeného v Súsách to byli: Girnamme, Tazitta, Ebarti, Tazitta II., Lu-[x.x.-a]k (?)-luchchan, Kindattu (snad identický s Chutran-Temtim?), Idattu, Tanruchu'atter, Ebarti II., Idattu II., Idattu-napir a Idattu-Temti, srov. v přílohách s oddílem dynastové xi. a rok 2006. 

 

************************************************************

2028 v Mesopotamii se král Ibbi-Sîn z Uru vypravil proti chronickým protisumerským povstalcům v Simurru s vládcem Iddin-Sînem, srov. o něm rok 2292, a knížectví opět t. r. pacifikoval; Iddin-Sînovým nástupcem se někdy později za Išbi-Erry stal jeho syn Zabazuna. Až do roku 2026 nebo 2025 měl Ibbi-Sîn klid od podrobených nesumerských poddaných a dal opravovat městské hradby Uru a Nippuru. Roku 2025 provdal svou dceru jménem Tukín-chatta-migríša guvernérovi/ensimu v Zabšali, jméno neznáme, ale nezískal tím žádnou diplomatickou výhodu. Tohoto roku se totiž začal rozpad sumerské říše III. dynastie urské. Devátého roku své vlády (2021) válčil Ibbi-Sîn v Chuchnuri. 

V Kazallu byl guvernérem Ibbi-Sînovým Puzur-Numušda, druhým jménem Puzur-Šulgi. Ibbi-Sînovým původně správcem, pak suverénním současníkem v Ešnunně (Ašnunnak/dn. Tell Asmar v IRQ) byl kníže/ensi Itúríja. Se svým synem jménem Ilšu-ilíja/Šú-ilíja přijal kolem roku 2025 královský titul a z Ešnunny ovládal kraj na Dijále zvaný Warium. Celá jejich dynastie byla pak zcela autonomní, ale nadále užívala titulu pouze ensiovského, nikoli krílovského/lugal (srov. obnovu královské titulatury roku 1896). K podobnému kroku se odhodlal vládce v Déru, jehož jméno neznáme.

Vládcové v Ešnunně:

Z doby urského krále Šulgiho známe starší "ensi", závislá knížata, jménem Urguedinna a Kallamu, srov. rok 2076.

1. Itúríja

2. Ilšu-ilíja/Šú-ilíja, syn předešlého

3. Núr-achum/Nurachum (č. 3 – 5 zřejmě Elamité)

4. Kirikiri, současník Émisum z Larsy

5. Bilalama, syn předešlého současník Samium z Larsy, otec dcery Mekubi provdanou za Tan-Ruchuratira ze Sús, syna Indattu-Inšušinakova

6. Išar-ramaššu

7. Usur-awassu, současník Zabája z Larsy, město dobyl zřejmě Anum-muttabbil z Déru a na čas přišlo o suverenitu, viz však rok c. 2006;

8. Azuzum

9. Ur-Ningiš-zidda, současník Abísarého z Larsy

10. Ur-Nin-mar, bratr (?) no. 9, měl syna Erra-báni, který se nástupcem nestal

11. Ibiq-Adad I., Ipiq-Adad

12. Abdi-Erach, není identický s Abda-Erachem z éry dynastie Mananá; kde v Podijálí vládl, není jisto

13. Šiqlánum, vládl kdesi v Podijálí

13a. Mašparum, dtto

14. Šarríja, současník Sumu´ela z Larsy; možná krátce vládnoucí usurpátor

15. Bélakum, syn předešlého

16. Warassa, současník Lipit-Enlilův

17. Ibál-pi-El I., přijal opět královský titul

18. Ibiq-Adad/Ipiq-Adad II., 1860 - 1830 (?), přisuzoval si božství

19. Narám-Sîn, syn č. 18, současník Šamší-Adada I.

20. Dádúša, syn č. 18, současník Šamší-Adada I.

21. Ibal-pi-El II., syn č. 19 n. 18, c. 1784 - ?, současník Zimrílima

22. Sillí-Sîn

 

2025 v Larse, prvním z sumerských států, jehož se zmocnili, založil kníže-šejk v okolí, tj. přímo v srdci Sumeru usazených Amoritů jménem Naplánum novou samostatnou éru města a tzv. dynastii larskou. Trvala do c. 1762, on sám vládl do 2005. Vůdcové larských Amorejců se akkado-sumersky titulovali rabián amurrim/ugula mar.tu, rabi amurrim/gal mar.tu, šéfové Amoritů, amorejských oddílů, nebo rabián martumen/"jsem náčelníkem Amorejců". Usuzuje se, že Naplánum se svým klanem asi z okolí Mari tvořil ochranku Šú-Sîna a Ibbi-Sîna. S koncem Ibbi-Sînovým c. 2006 po elamské invasi užívali amorejští dynastové plné autonomie. Zda byl Naplánův nástupce jeho synem, nevíme. Odjinud známe Mudanum, Šulgi-abí, Abi-iškina a Ilí-bábum jako syny jistého Naplána, nevíme však, zda se jednalo o našeho dynastu z Larsy. Jeho bratry byli Janbul-lí a Ea-bila.  

Králové z Larsy:

1. Naplánum                      2025 - 2005

2. Emisum/Jemsium           2005 - 1977

3. Samium, Sámium           1977 - 1942

4. Zabája                          1942 - 1933

5. Gungunum                     1933 - 1906

6. Abisaré                         1906 - 1895

7. Sumu´el, Sumu-ilum      1895 - 1866

8. Núr-Adad                      1866 - 1850

9. Sîn-iddinam                   1850 - 1843

10. Sîn-eríbam                   1843 - 1841

11. Sîn-iqíšam                    1841 - 1836

12. Sillí-Adad                     1836 - 1835

13. Warad-Sîn, syn šejka Jamtbalů Kudur-Mabuka; Rím-Sîn byl Warad-Sînův bratr

                                       1835 - 1823

14. Rím-Sîn I.                    1823 - 1762

15. Rím-Sîn II.                   1762 - 1741 (?)

 

2021 Ibbi-Sîn z Uru porazil vládce Sús a Awanu, Adamdun/dn. Šustar (?), kde byli ensimem/iššiakkem Sumerové Ur-gigir a Nagidda, a vládce Simaški jménem Girnamme. Jeho nástupce Lu[...]luchchan byl poražen a zajat. Ibbi-Sîn byl úspěšný i v dalších válkách v Anšanu s lidem Su (Subarové), porazil Amority. Do Mari byl jmenován šakkanakkem-guvernérem Išbi-Erra. Amoritům se ale podařit zdolat v Poeufrátí zeď postavenou proti nim, infiltrovali sumerské státy však dávno předtím mimo jiné jako žoldnéři ve služnách sumerských dynastů. Išbi-Erra byl jmenován guvernérem v Isinu a v nových poměrech se roku 2017, resp. již 2019, osamostatnil a založil tradici I. královské dynastie Isinu (panovala do 1794, Išbi-Erra vládl do 1985).

Je ovšem také pravděpodobné, že Amority na sumerský jih Mesopotamie pozval Išbi-Erra, aby měl spojence ve vzpouře proti Uru. To by znamenalo, že zeď proti Amurru, všem nomádům přicházejícím ze syrského Západu (?), byl dal Išbi-Erra Isinský prolomit. Nicméně se později chlubil Išbi-Erra, nazval tak svůj osmý panovnický rok, že zničil jakési "město Amoritů/iri martu bachul" (c. 2011), pravděpodobně nějaké ústřední stanové ležení kdesi ve stepi. Desátého roku získal pro Isin (zřejmě meliorací) nová pole a dvanáctého (c. 2007) postavil u Isinu obranný val zvaný "Zavírající jejich ústa/bàd gal i-ti-li pá-šu-nu, akk. idil pâšunu".  

Ibbi-Sîn Urský nyní válčil na několika frontách: proti Išbi-Errovi Isinskému a jeho beduinským spojencům, s Išbi-Errou stáli v koalici Núr-achum Ešnunnský, Šú-Enlil Kišský a Puzur-Tuta z Borsipp. Druhý blok tvořil Zinnum/Zinum ze Subartu/Subir, nippurský dynasta-kněz sanga Nidugani, Girbubu z Girkalu (u Kazallu) a Puzur-Numušda Kazallský.

Ibbi-Sîn válčil v Elamu, kam se vypravil v letech 2017 a 2015. Po těchto výpravách došlo k dohodě Ibbi-Sîna Urského s Elamity a Subary proti Išbi-Errovi Isinskému. Zinnum Subirský (viz o jeho konci roku 1993) s Elamitou Kindattem dobyli Ešnunnu, Šúilíja asi zahynul v bojích, jeho dědic Núr-achum vítězům unikl. Ke zvratu v urských válkách nedošlo, naopak viz dále rok 2006.

I. dynastie isinská:

1. Išbi-Erra                2017 - 1985

2. Šú-ilíšu                  1895 - 1975

3. Iddin-Dagan           1975 - 1954

4. Išmé-Dagan           1954 - 1935

5. Lipit-Eštar/-Ištar     1935 - 1924

6. Ur-Ninurta             1924 - 1896

7. Búr-Sîn                  1896 - 1874

8. Lipit-Enlil               1874 - 1869

9. Erra-imittí              1869 - 1861

10. Dadbaná              1861 - 1860 (šest měsíců)

11. Enlil-báni              1860 - 1836

12. Zambíja               1836 - 1833

13. Iter-píša               1833 - 1829

14. Ur-duku(g)ga        1829 - 1825

15. Sîn-mágir             1825 - 1814

16. Damiq-ilíšu           1814 - 1791

 

2025 v předhellénské Helladě v Sikyónu po Európovi (od 2070) vládne jako třetí král nejstarší peloponnéské dynastie Telchínos (do 2005).

 

************************************************************

c. 2010 v Egyptě v Thébách zemřel po dlouhé vládě král-sjednotitel z XI. dynastie Mentuhotpe II. (od 2061). Nástupcem se stal jeho nejstarší syn Hor Seanchtowejef Seanchkare/Seneferka Mentuhotpe III. (do 1998). Klidná vláda s rozsáhlou stavební činností. Jeho rodinné poměry nebyly dosud rozklíčovány. Wezírem zůstal asi Dagi, dozorcem pečeti a správcem královských majetků/imi-ra-per n. imi-ra-per-wer Henenu/Henu, viz rok 2002, kancléřem/pokladníkem Meketre.

 

************************************************************

2009. - 2000.

 

2002:

V Egyptě vypravil Henenua k Rudému moři. Obnovil trasu, která od konce VI. dynastie chátrala až nepoužívána zanikla (resp. nemáme o ní zpráv). Na pobřeží, v lokalitě Wadž-wer v blízkosti asi hellénistického přístavu Leukos limén v regionu Trogloditiké (hellénistická označení), dal postavit flotilu (ale také jen jednu loď?), kterou vyslal do země Púnt (snad Somaliland, nebo severněji přímořská oblast dnešního Súdánu a Eritreje). Cesta z Théb k moři vedoucí přímo směrem východním, nahradila cestu z Memfidy z časů staré říše, která vedla do okolí dn. Suezu (podél, nebo po kanálu?). Trasa z Théb a Koptu na Leukos limén/dn. al-Qusair pak byla užívána po celou dobu, a dokonce dnes tudy vede silnice pouští. Henenu dal z Koptu při ní vyhloubit dvanáct studní a svých tři tisíce mužů odvedených na jihu Egypta vybavil na cestu zásobami vody; a dokonce náhradními sandály vezenými nákladními osly. Cestou zpět vezla expedice nejen náklad koření a kadidla z Púntu, ale též kamenné bloky z obnovených lomů v regionu. Henenuův nápis ve Wádí Hammámat/eg. Rahenu, v jednom z nich, je datován osmým rokem vlády Seanchkareho a jediným datovaným z jeho éry. 

Lodi pro plavbu Rudým mořem byly postaveny na Nilu, rozebrány a na hřbetech oslích karavan dopraveny do mořského přístavu, kde byly opět složeny. 

Asi padesát kilometrů jižně od Suezu bylo od 5. či 6. dynastie jiné přístaviště s loděnicí a skladišti v dnešním letovisku Ajn as-Suchna/Ain al-Sukhna ("horký pramen", vykopáváno od roku 2001).

Poblíž novodobého egyptského přístavu Safágá/Safádžá leží v lokalitě Wádí Gawasis ruiny přístavu. Kdysi byl na laguně, dnes na pevnině. Z doby kolem roku 1800 nalezena vesla, kotvy, stočená lana a bedny s nápisem "podivuhodnosti z Púntu".

Do X. nebo XII. dynastie patří nápis v egypt. hieroglyfech z Byblu, dedikace jistého Kukuna (Kukkuniris) z Lykie (Lukka). Lykijština/lyčtina je zřejmě jazykem protoluwijským. Luwili („luvijsky“, v chet. z Bogazköy) v klínopisných textech z 18. a 17. století. Hieroglyfické luwijské texty (bývají označovány za hieroglyfickou chetičtinu) pocházejí z poslední čtvrtiny 8. st. Předpokládá se, že hierogl. luwijština představuje východní dialekt, klínopisná střední. Lyčtina v psané podobě z let 600 až 200 je psána v alfabétě (29 písmen, z toho šest samohlásek, znaky kupodivu západohellénské alfabéty) a snad je západoluwijským dialektem. Na 150 známých nápisů je převážně funerálními texty a nejsou dosud přečteny (ačkoli existují lycko-hellénské bilinguy).

Pravděpodobně to anatolské podskupiny indoevropských jazyků patří také kárština, kterou také nikdo zatím nevyluštil (stovka nápisů ze sajského období v Egyptě, domácí nápisy). O dalších anatolských jazycích viz rok 1780. 

 

2006 (nebo 2003):

Ur válčí osamocen proti koalici Išbi-Erry z Isinu, dalším Amoritům, Elamitům-Simaški, Gutejům a národu Su. Išbi-Erra Isinský ve svém 12. roce (2007) vyhnal z Ešnunny Elamity a pomohl Núr-achovi zpět na trůn, viz rok 2021. Šestnáctého roku (c. 2003) porazila isinská armáda oddíly Kimaše, Simaški a Elamu: koalice se otočily, Elamité se spojili s Išbi-Errou a se Su a dobyli a vyplenili Ur. Jeho vládce Ibbi-Sîn zajat zřejmě Elamitou Chutran-Temtim alias Kindattu (o jménu viz rok 2035; vládl c. 2010 - 1970), nástupcem vládce (sukkala) elamského (Simaški, Sirmaš) jménem Lu-[...]akluchchan (?). Ibbi-Sîn v elamské internaci zemřel (vládl od 2030, resp. 2028). 

Tím také skončila III. dynastie urská (od 2113). Město si již nikdy nezískalo starou slávu, sumerská říše se rozpadla. Išbi-Erra byl původně Ibbi-Sînův guvernér v Mari, Elamita Lu-[...]akluchchan byl Ibbi-Sînův zajatec (viz 2021). Pád Uru a posledního z velkých sumerských vládců pojednává sumerská báseň "Nářek nad zkázou Uru" datovaná snad několik desetiletí po události. Elamský garnison ve městě po letech vyhnal Išbi-Erra, viz rok 1993; 26. rok jeho vlády byl nazván podle vyhnání "Elamity z Uru, který obýval", jeho jméno ale neuvádí. 

V Mari po Išbi-Errovi vládli jako Ibbi-Sînovi šakkanakkové-guvernéři, autonomní vasalové Isi-Dagan, jeho syn Ennin-Dagan a si pět dalších známých jmény z pečetidel (předešlé šakkanakky viz 2119, dále o Mari viz rok 1830). 

Současníkem Ibbi-Sînovým Urským byl Núr-achum, vládce v Ešnunně, spojenec Išbi-Errův, nástupce ensia jménem Ilšu-ilíam/Šú-ilíja, a po něm jeho bratr (?, n. elamský usurpátor?) Kirikiri, současník Émisa z Larsy; viz dále rok 1977. Šú-ilíjův korunní princ se však jmenoval Ikún-pi-Tišpak, ale o jeho osudu nevíme nic. Núr-achum byl spřátelen s amorejským šejkem Abda-Elem, jehož syna jménem Ušašum si vzala Núr-achova dcera (jejíž jméno neznáme). Ušašovým poddaným byl ešnunnský vládce Usur-awassu, viz rok 2028 (vládl kolem 1950?). 

V Mê-Turánu vládl jistý Achi-maras, z jehož doby pochází nápis amorejského vůdce/rabián amurrim Arim-Lima. V Tutubu kraloval Abí-madar, králem Kisurry byl Itúr-Šamaš, syn Iddin-Iluma, a tituloval se rabián Rababi/"šéf Rababů". V Šadlaši vládl syn Apil-Sînův Sumu-Šamaš, velitel amorejských Amnánů/rabián Amnán Šadlaš, a jistý Sumu-Amnánum a před ním Sumu-nuchnim, srov. rok 1895. V Uruku kraloval šejk Amnánů Sumu-binasa, Alila-chadum a po něm Sîn-kášid, současník babylónského Sumu-la-Ela, jehož dcera Šallurtum/"Mišpule?" se za Sîn-kášida provdala (druhá dcera Sumu-la-Elova Ajalátum žila v Sipparu v klášteru jako nadítum). Amorita Sîn-kášid vyznával vlastního boha Lugal-bandu a jako svou matku Nin-sun a na zachovaném hliněném kuželu z Uruku se chlubí, jak se za něho báječně žilo s nízkými cenami potravin. Kultu Lugalbandy určil svou dceru Níši-íníšu za velekněžku. Jak dlouho se kult udržel, nevíme. 

Po Sîn-kášidovi v Uruku kraloval Sîn-eríbam a Sîn-gamil, viz dále rok 1895 a 1813. Borsippským údělným králem na konci epochy Ur III. byl Puzur-Tutu, spojenec Išbi-Erry Isinského. 

c. 2005 V Larse zemřel první z amorejských vládců státu Naplánum (od 2025), nástupcem Émisum (do 1977), o němž nevíme nic, žádný jeho nápis neznáme.

 

c. 2000 V Aššuru skončila iššakkem/ensim jménem Amínum dynastie, jíž sami assyrští kronikáři říkali „Předkové“ (rod od c. 2150). Nová dynastie, spíše nová řada jmen, vládla již ve městě s chrámovým okrskem: Sulílí, syn Aminův, Kikkía, za něhož povstala první hradba města Aššuru a zřejmě se zbavil nadvlády Uru (vládl tedy před rokem 2006, snad kolem roku 2025). Po něm vládl jistý Akkía, současník Émisa Larského (viz dále rok 1970).

V assyrské oficiální chronografii tvořilo šest panovník od Sulílího jednu dynastickou skupinu, jejíž označení je však ztraceno: Sulílí (Sulilu, Sulé), Amínův syn, Kikkia, Akía, Puzur-Aššur I. (vrstevník Iddin-Dagana Isinského, Samium z Larsy a Nidnúši z Déru, viz rok 1975), jeho syn Šallim-achché/Šallim-achum, doložený ze stavebního nápisu, a tohoto syn Ilušumma (vrstevník Lipit-Eštara Isinského a Sumu-aba Babylónského). Viz dále rok 1934, resp. 1920.

Nápisně je doložen iššakkum/ensi Silulu, syn Dakikiho, který se též tituloval "mluvčí/hlasatel města Aššuru/nágir Aššuri". Ve starých královských seznamech jejich jména chybí, jinak znám rovněž není, nebýt archeologů.

Panovníci staré Assyrie se  titulovali "otrok Aššurův/wakil (sum. ugula) Aššur" a iššakkum/sum. ensi, kníže. Králem/šarrum, sum. lugal, byl ve staroassyrských dobách pouze bůh Aššur, vlastní vládce města a království. Činnost panovníků směřovala rituálně k velebení Aššurova jména a šíření jeho moci. První se královsky tituloval Šamší-Adad I., viz rok 1815, resp. Aššur-uballit I. Typická byla titulatura z nápisu Sulílího: "Aššur šarrum/lugal, Silulu iššak/ensi Aššur, már (apil)/dumu Dakiki, nágir/nimgir.uru Aššur."    

 

O kárum Kaneš viz rok 2100.

2000 - 1900 ze západní Anatolie, z Beyecesultanu (vrsta VI.), pochází první nález popsaného hliněného pečetidla hieroglyfickým písmem, možná luwijským.

 

c. 2009 V Palaistíně/Kanaánu se podle jedné z nejvyšších biblických datačních tradicí narodil Esau alias Edom, syn Jicchaka/řec. Isaak, Izákův a Aramajky Rebekky/Rivky. Stal se praotcem, jak se traduje, Idúmajů. Já'áqób/Jákob alias Israél, řec. Iakóbos, syn Izákův a Rebekky, se s mladším dvojčetem Esauem vulgo Edomem narodili roku 2008. (zemřel 1861, srov. rok 1878 a 2150).

Jákob si vzal dceru Lábanovu, Rebečina bratra, jménem Ráchel. Před sňatkem ale měl již děti s Ráchelinou sestrou Liou (Ruben a Léwi). Jákobův syn s Aramajkou Rebekkou Josef se narodil 1917 (řec. Ióséf, arab. Júsuf; pro muslimy profet Júsuf as-sidíq). Pak se Jákob usadil v Palaistíně, kam přišel z Charránu. Srov. předtím rok 21250.

Roku 2002 zemřel Arfachad, syn Šémův, otec Sáleův (narozen ve vysoké dataci roku 2440).

 

c. 2000 - 1900 dorazila do budoucí Hellady ze severu a východu (či ze severu nebo východu) nová indoevropská populační vlna (srov. rok 2200). Snad jde o ethnikum z vrstvy Troja VI., které možná ještě nehovořilo řecky, asi nebylo ještě Graiky/Hellény, popřípadě šlo o jakési „Prahellény“ nebo hellénisované Pelasgy. Pastevci vyráběli šedou, tzv. minyjskou keramiku, která má vazby na severozápadní Balkán a v černomořskou oblast (jméno Minyjci dal této předřecké vlně Heinrich Schliemann podle Orchomenu). Viz dále rok 1520, 1104 a o osudu Minyjců viz index Kleió.

Minyjci se vedle starších Pelasgů či Lélegů stali jednou z částí předhellénského obyvatelstva regionu, uctívali kult Velké Matky etc., obchodovali s mínójskou Krétou, středněbronzová doba na pevnině (do 1550). Do Hellady přišel kůň a éra šachtových hrobů, zřejmě ale už obyvatel hellénských (?).

Kréťané měli osady v 17. a 16. století na Théře, v Triandě na Rhodu, Mílétu a na některých Kykladách, na Samothráce (viz rok 1700). Ve Wattu severně od ostrůvku Hallig Südfall v Severním Frísku byla nalezena krétská pečeť s nápisem v lineárním písmu A z jihokrétského Kommu, faistského přístavu, a další předměty z doby kolem roku 1300 (kadidlo ze Somálska, lapis lazuli z Hindúkuše, mušle z jižního Rudomoří).

Kréťané a východní Středomoří nepochybně brali cín z Cornwallu a jantar ze Severního moře a Baltu a znali severoevropské pobřeží. Severozápadní Evropa pro ně možná začala být zajímavá v době, kdy se Chetité s Egypťany prali o výsadní postavení v Levantě a kdy byly asi zablokovány obchodní kontakty na afghánské zdroje kovu.

První řecky psané dokumenty jsou teprve z let 1400 - 1200 (lineární písmo B, viz tam). Předhellénští Kréťané, jejichž jazyk neznáme, užívali písem, které jako poslední ze staré éry dosud zůstaly nesrozumitelné. Od protopalácové doby bylo v užívání hieroglyfické písmo a písmo „lineární A“ (písmo "čárové/v liniích" nebylo jako piktogramy malováno): jejich začátky sahají do doby středněmínójské (MM Ia), s jistotou lze lineární písmo A datovat do MM III. a do pozdněmínójské doby (LM I.).

Hieroglyfické/piktografické písmo bylo používáno od c. 2000 na severu a severovýchodu ostrova, písmo "A" ve středu a na jihu Kréty. Jako neznáme jejich jazyk, neznáme ani dobu používání: znalci je pokládají obě písma buď za současná, nebo je hieroglyfické (asi 350 nápisů) starší, nebo se lineární A (asi 1500 nápisů) vyvinulo z hieroglyfického. Lineární A je nejstarším evropským slabičným písmem s použitím ideogramů; zmizelo s invasí mykénských Hellénů kolem roku 1450, viz; o stáří viz též o znacích vinčovské kultury roku 5300.

Existuje z této éry ještě jedno záhadné písmo použité na hliněném vypáleném "disku z Faistu" (nalezen 1908), ale o něm panuje shoda, že je to buď podvrh, nebo pochází odjinud než z Kréty, popřípadě, že to je součást nějaké deskové hry (?).

Hieroglyfické i písmo "A" je známo v souvislosti s hospodářskými dokumenty, pečetěmi, nápisy na nádobách a předmětech, lineární A též na kameni a kovu. Dokládají čilou palácovou byrokracii Mínójců. Na Krétě období c. 2000-1700 je érou raných paláců (existovaly do c. 1400 ve středněmínójské éře MM III). 

2005 v předhellénském světě v Sikyónu po Telchínovi (vládl od 2025) prý kraloval čtvrtý panovník Ápis (do 1980). Podle něho se poloostrov (pozdější Peloponnésos) jmenoval Ápiá (srov. ale Ápia z Argu, rok 1745).

 

2000 - 1700:

Na Krétě vznikly první paláce, období raných paláců (též: 2200-1600, knósský založen c. 2400). Vydržely šest staletí, c. 17600 po zemětřesení obnoveny a po další destrukci kolem roku 1400 již nebyly opraveny. Pravoúhlé stavby v Knóssu, Faistu, lokalitě Aja Triada u Faistu, Malii, Chanii,  atd. nemusely sloužit živým k obydlí, ale byla též vyslovena theorie, že šlo o rozsáhlé nekropole.

Kréťané, tradičně označovaní za Mínójce, mohou být vlastním jménem snad Keftiu, jak podle Egypťanů, či Kaftor, jak podle Hebrejů, měli své vlastní písmo, práci s kovem přebírali ze syrské a kyperské oblasti, krétské výrobky nalezeny i v Itálii.

Podle pozdějších vyobrazení bojových her, boxu a zápasu, skoků přes býčí rohy byli mínójští Kréťané bojovní stejně jako jejich okolí, třebaže nestavěli svým sídlištím hradby. Mínójské zbraně převzali mykénští Hellénové, jejich přemožitelé c. 1450. O chodu mínojské společnosti nevíme téměř nic. 

 

c. 2000 Směrem k indickému subkontinentu se začali v jihoruských stepích pohybovat pastevečtí Árjové, Áriové (viz dále rok 1800 a 1600, srov. rok 2300 a c. 8000). Vyšší odhady o začátku migrace hovoří o 5.-3. tisíciletí. Podle v IND mezi hinduisty rozšířeného názoru lidé véd nebyli přemoženi árjskou invasí, ale původní obyvatelstvo (nejenom protodrávidské) kontinuálně pokračovalo ve vývoji pod jménem Árjů. Nedělili se v pravlasti na západní a jižní migrační směr, ale vyšli z védického světa. Podle hinduistů jsou Chetité, Kassité a Mitanci Árjové.

 

c. 2000 Do Karibiku dorazila nová migrační vlna, viz rok 4200, tentokrát z Jižní Ameriky. Kolonisovala Malé Antily a Portoriko a kultura nese jméno podle naleziště na největší řece na Trinidadu Ortoire (další lokality např. Jally Beach na Antiguy a Krum Bay na St. Thomas v Panenských ostrovech Spojených států. Viz dále rok 500.