2399-2200

2375 v Egyptě zemřel Džedkare Isesi (od 2414). Králem poslední panovník V. dynastie Hor Wadžtowej Unas/Unis, Wenis (bez druhého Horova jména), řec. Onnos či Únos, vládl do 2345 (podle Manethóna 33 let, podle Tur. pap. let třicet). Podle anthropologů zemřel někdy po čtyřicítce, pyramidu si postavil u Saqqáry: Amenemhet I. ji použil jako lom kamene na stavbu své vlastní (Dvanáctá dynastie), restaurovat ji dal v Devatenácté Chaemwaset, syn Ramessea II.

Unasovou hlavní královnou byla Nebet, s níž měl syna Unasancha. Další ženou byla Chenut a pravděpodobně všichni nepatřili do dosavadního královského klanu. Jméno králova nejstaršího syna neznáme, druhorozený byl Unasanch; oba zemřeli před otcem. Měl několik dcer, z nichž Iput (I.) se stala manželkou Tetiho II. a matkou korunního prince Pepiho I.

Za něho pořádána výprava do Rečenu/Syrie. Jako první egyptský vládce dal na stěny podzemních komor své pyramidy namalovat-napsat dlouhé náboženské texty. Královská moc za jeho vlády zřejmě upadla a vysocí úředníci dvora si stavěli hrobky v královské nádheře.

Jeho wezíry byli Inefert, Nefer-sechem-sechat, Ihi, ke konci vlády Kagemni. Koncem Páté dynastie zřejmě vznikl úřad správce Horní země. Nomarchové byli za staré říše a v prvním přechodném období „velkými správci nomu“ a „představenými kněží“. Během přechodného období obě moci splynuly. Do této doby patřili provinční správci do rodiny královské dynastie, od šesté dynastie byli nomarchové z místních aristokratů a vznikla „oposice“ k centru.

Venkov bohatl a z výroby pro elitu povstal celý průmysl. V prvním přechodném období se objevily v egyptských hrobech předměty vyráběné pouze pro funerální účely, modýlky lodí, dílen, figurek řemeslníků a dělníků, přišly do módy barevné masky ze sádry a plátna na obličejích mumií, což všechno bylo v dobách staré říše výhradně v pohřební výbavě panovníků a jejich nejbližších.

Zřejmě v průběhu Páté dynastie se rozšířil po celém Egyptě hrnčířský kruh a v prvním přechodném období se proto změnil tvar keramiky z vejčitého a širšího na užší a vyšší. V hrobce dvořana jménem Mečeči/Metjetji v Saqqáře uchována nástěnná malba s první vyobrazením dojení krávy. Zpracovávání mléka se rozšířilo z Anatolie zřejmě z oblastí na sever od Mesopotamie v 7. tisíciletí do východní Evropy v 6. tisíciletí a Afriky v 5. tisíciletí (srov. u roku 5200). 

 

2384 v Lagaši po Ennentarzim (od c. 2400) následuje na trůnu jeho syn Lugal-anda (vládl sedm let do 2378). Vládl společně se svou ženou Bar-nam-tarra. Je to první spoluvláda muže s ženou ve světových dějinách. Lugalandu zavraždil a po osm let (? do 2371) panoval usurpátor Urukagina/Uruinimgina, poslední z Ur-Nanšeho dynastie (začátky viz 2540). Jeho manželka se jmenovala Šaša (Šag-šaga) a byla velekněžkou bohyně Baby. Od druhého roku své vlády 2383 se Urukagina začal titulovat králem, tedy nikoli ensi („kníže, vládce“, psáno PA = ugula + TE.SI, hloubící základy svatých staveb), ale lugal Girsu, „král roviny Girsu“ (srov. 2460).

Moc Lagaše sahala na jihu až k moři. Ve městě stavební činnost a pokus o sociální reformu: Urukagina je prvním historicky známým společenským reformátorem. Jako první zbavil lidi vysokých daní/lichvy, dluhů a „zlodějů a vrahů“ (sum. amar-gi, akkadsky andurárum, osvobození od dluhů, srov. pozdější athénskou seisachtheji). Urukagina zrušil zákonem sňatky žen se dvěma muži, biandrii. • Podobně se dělo v Uruku, Larse a Bad-tibiře.

Koncem své vlády válčil Urukagina s Ummou, kde vládl Lugal-zaggesi. Roku 2371 byl Lagaš poražen, král Urukagina zabit a město zničeno (II. lagašská dynastie viz 2280).

Lugalzaggesi se zmocnil velkých částí Mesopotamie a chvástal se tím, že vládne zeměmi mezi Horním a Dolním mořem, tj. oblastí mezi Vanským jezerem (?) či spíše Středozemím a dn. Zálivem. Vládl celé čtvrtstoletí, stal se „králem Kiše a Sumeru“ a jako král Uruku byl jediným vládcem tzv. III. dynastie urucké (o II. dynastii viz 2490 a 2420; bývá také počítán za posledního panovníka II. dynastie).

Vládce Kiše Ur-Zababa, druhý panovník IV. dynastie, srov. rok 2420, byl poražen Lugalzaggesim roku c. 2360. Ur-Zababa byl buď zabit, nebo spíše zůstal Lugalzaggesiho vasalem a sesezen byl až akkadským žoldnéřem, který si jako král dal jméno Šarru-kén, viz 2346.

 

2371 se ve vsi Azupiránu/"Šafránov (?)" na Eufrátu narodil, podle pověsti připlul po vodě, chlapec, údajně syn Akkaďana jménem Lá'ibum, jehož se ujal a vychoval zahradník Aqqi. Podle jiné verse byl synem jisté kněžky s jakýmsi pocestným, dítě nemanželské, které žena po porodu odložila: dala do asfaltem vymazaného košíku a pustila po Eufrátu. Z vody ho vytáhl Aqqi, člověk zavodňující datlové háje, a vychoval z chlapce zahradníka. Tehdy prý mladík propadl kultu Inannině/Ištařině. Žil na dvoře Ur-Zababy jako arcičíšník n. žoldnéř v Kiši. Podle snad logičtější chronografické verse se neznámý, který se později proslavil jako Šarru-kén, dostal v Kiši k moci právě roku 2371. 

 

Akkaďané přišli do Mesopotamie jako nomádi ze Syrie a pozvolna od c. 2400 infiltrovali do oblastí jižní Mesopotamie, pozdější Babylónie.

 

c. 2375 narodil se Eber (č. Heber), syn Šelacha (Sále), otec Pelegův (zemř. 1911, podle nejvyšších „výpočtů“ biblických výkladů roku 3000; srov. roku 2341).

 

************************************************************

2345 v Egyptě zemřel Unas (od 2375), poslední panovník V. dynastie (od 2498). Co bylo dělítkem pro novou řadu králů, nevíme. Prvním králem VI. dynastie (trvala do 2181) byl Hor Seheteptowej Teti II., Othoés (?), vládl do c. 2333 (nižší údaj: 2323 - 2291) [Teti I. kraloval v První dynastii]. Jak se dostal na trůn, není známo, předpokládá se, že s pomocí své matky Sešsešet; otcem byl snad jistý Šepsipuptah. Ani on zjevně nebyl královského rodu a jako roli hrála jeho matka u dvora, také nevíme, stejně jako je sporná délka jeho vlády.

Tetiho hlavní manželkou byla Iput (I.), snad dcera Unasova, matka Pepiho I. Dalšími královnami byly Chujt a asi Chentkaus (III.). Kromě Pepiho měl Teti nejméně tři dcery, jejichž matky neznáme. Pyramidka Sešsešety o hraně 21 metru a výšce pěti metrů byla sice známa z roku 1898, ale odkryta byla až v listopadu 2008.

Veleknězem v Héliopoli byl Isesicha, wezírem Kagemni (dítětem za krále Isesiho, úředníkem za Unase) a Mereruka, nejvyšším soudcem a wezírem Nefersešemre alias Šeši (hrobka u královy pyramidy). Tetiho pyramida se třemi pro jeho královny stojí v Saqqáře. Byl prvním panovníkem dějin, který poskytl „církvi“ daňové úlevy: osvobodil od daní chrámy v Abýdu. Také byl prvním ztělesněným Horem a synem Reovým, jehož zavraždili vojáci, viz rok 2333. 

V Abú Síru u Káhiry byla roku 2000 objevena hrobka soudce a vysokého činovníka Tetiho vlády Inteje/Inti z Nechenu/Hierákónpolis.

Wezírové vi. dynastie: Ptahhotep, Chnumneti, Kagemni Memi, Merefnebef, Nefersesešemre Šeši, Anchemaher Zez, Mererukaj Merej, Chentejkaj Ichechi, Mehu, Ptahhotep, Tepemanch, Tjenti/Čenti, Merejteti, Rawer, Mereri, Nefersešemsešat Chenu a jeho syn Saenterus, kněz-předčitatel s hrobem v Saqqáře, Zezi, Idu Nefer, Anchmerejre, Chenu, Ihejchenet, Kajhotep, Merejrejam, Merejremerejanchptah, Sabuptah Ibebi, Šenaj, Nebkauher Idu, Chabauchnum Biu, Nihabsedneferkare, Fefi, Unasanch.

Manethónovi excerptoři o Šesté dynastii poznamenali: "Šestá dynastie, šest králů z Memfidy. Othoés, třicet roků, který byl zavražděn ochrankou/doryforoi, "kopiníci. Fios 53, Methúsúfis sedm. Fióps začal kralovat v šesti, pokračoval do sta. Menthesúfis, jeden rok. Nitókris, nejvznešenější a nejpohlednější ze současnic, se světlou kůží, která vztyčila třetí pyramidu, kralovala dvanáct roků. Celkem 203 roky, činí to s předešlými 1294 roky pěti dynastií let 1497." Eusebios si z celé dynastie poznamenal pouze Nitókridu.  

 

c. 2346 či až 2340 v Kiši svrhl z trůnu bezejmenný vysoký palácový funkcionář („arcičíšník“)-žoldnéř panovníka Ur-Zababu, vasala Lugalzaggesiho (viz 2371). Ur-Zababa byl prý bezbožný, nevážil si kultů jako atentátník, takže musel pikat. Kiš zřejmě zůstal pod nadvládou Lugalzaggesiho (jednal atentátník v dohodě s Lugalzaggesim?) a nový mocnář si hledal místo pro svou residenci: našel ji v Agade, polohu města tehdy již stojícího neznáme; nabízí se okolí pozdějšího Babylónu.

Jeho Akkaďané brzy zmohutněli ("můj chléb jedlo denně 5400 mužů") a porazili krále Ummy, Kiše a Sumeru Lugalzaggesiho (roku 2340?), který vládl od 2371, zničili Uruk. Lugalzaggesiho nový muž v bitvě zajal a zavřel do klády před Enlilovým chrámem v Nippuru, tedy v centrum sumerské "amfiktyonie"; o jeho osudu nevíme nic. Dobyl E-Ninmar na území Lagaše a Ummu, obsadil celý Sumer. Královské jméno neznámého akkadského usurpátora bylo Šarru-kén/„Pravý, zákonitý král“, hebr. Sargon.

Jiné chronologické posloupnosti:

Šarru-kénův atentát v Kiši již 2371,

Šarru-kén vládl v letech 2334 - 2279,

Šarru-kén vládl 2371 - 2316, jak bude dále počítáno,

Šarru-kén vládl 56 let od 2340 až 2284, jak výše počítáno.

Roku 2340 tak vznikla Šarru-kénova akkadská říše s hlavním městem Akkad (sem.)/Agade (sum.). Trvala do 2159 či 2191; jak zde nadále počítáno 2371 - 2191). Když ovládl celou jižní Mesopotamii, celý Sumer, zničil město Kazallu a vypravil se podél Eufrátu přes Mari na severozápad, do Syrie. Dobyl Jarmuti, snad přístav u Byblu nebo v okolí Armana (?), Eblu a celé Amurru, tedy syrské Pomoří, prošel "Cedrovým lesem", tedy asi Amánem, a "Stříbrnými horami", asi Taurem. Dokonce jej měl uznat jistý Núr-daggal z Purušchandy (ass. Purušchattum, chet. Paršuchanda, města tehdy ještě zdaleka ne chetitského, cf. rok 3000 a 2200). Než dorazil k moři, ve 34 bitvách porazil padesát vladařů/ensiů. 

Později do Šarru-kénovy říše tributárně patřily Kaptar (bibl. Kaftór, eg. Keftiu, tedy Kréta?) a Anaku („země cínu, tedy Kypr, nebo kavkazské země?), Subartum (= Assyrie), Anzan (= Anšan) a Elam (v distriktu Guni-lacha byl guvernérem Chidadida-[...] s elam. titulem chalmenik, tj. sum. ensi a akkad. iššiakkum; titul vicekrále byl akkad. šakkanakkum, wezír. Obchodní lodi z Meluchchy, Maganu a Tilmunu pluly až k Agade, tedy od Zálivu až do c. poloviny Mesopotamie. 

Elam byl poražen kolem 2325, druhé tažení proti jižní části Elamu, zemi Šerichum podnikl Šarru-kén krátce před svou smrtí), Arrapcha, Lullubi, Armanum, Gutium, Paraši, Tukriš.

V Elamu byl v této době vicekrálem Sanam-simut. Guvernér Chuchnuru (pozd. elam. Aiapir v Anšanu, dn. Qal'a-i Toll u Malamíru, IR) se jmenoval Zina. Jako osmý král druhé dynastie v Awanu vládl Luch-iššan, syn Chišep-rašira (Chišip-rašini), nástupce krále Kukku-siwe-temtim (viz 2400). Devátým králem dynastie byl Chišep-ratep (II.), akkad. Ch.-rašir), rovněž současník Šarru-kéna Akkadského. (dále viz 2300).

(Kon)federativní struktura elamského státu na dalších osm staletí:

Šerichtum          pobřežní část pozd. Persidy, dn. Chúzistán/Chuzestán, srov. 2300,

Anšan                východní Elam, pozdější severní Persis s Paraitakénou v již. Médii,

W/Barachše        severozápadně od Awanu,

Awan                 na severu pozd. Súsiány (dn. Šúštar v Chúzistánu/IR?),

Elam                  severní Súsiána, pozdější země Kossaů, se sídelním městem Súsami.

 

V Kiši vládli panovníci IV. dynastie, poplatní Šarrukénově akkadské říši. Po Ur-Zababovi (do 2371?, viz 2420, kde seznam králů, 2384 a 2346), druhém panovníkovi dynastie, vládl vítěz nad ním Lugal-zaggesi z Ummy (2371 - 2346). Pak zase „domácí“: Simu-dár (2346 - 2316?), Usí-watar (2316 - 2309), Ištar-muti (2309 - 2298), Išme-Šamaš (2298 - 2287) a Nannía (2287 - 2280?).

Podle jiné chronologie vládl Simu-dár do 2341?, Ištar-muti do 2323 a Išme-Šamaš do 2312. Všichni by byli současníky a zjevně chráněnci Šarru-kéna Akkadského. Posledním vládcem IV. dynastie kišské (začala 2420) by podle této chronologie byl Nannía, který vládl do roku 2305. Byl současníkem Rímuše Akkadského.

Další eventualita: Po smrti Ur-Zababy a po povstání Šarru-kéna či válce s Lugalzaggesim (?) následoval snad Lugalzaggesi sám a teprve pak Simu-dár.

 

c. 2341 narodil se Peleg, otec Re'ua/Regu, řec. Rhagau, č. Rechu, syn Ebera/Hebera (zemř. 2102). Podle jiné datace „biblické“ datace bylo Pelegovi roku 3000 už 130 let, kdy se mu narodil Re'u.

 

************************************************************

2333 v Egyptě zavraždila palácová garda krále Tetiho (na trůnu Obou zemí od c. 2345), jak praví Manethón; jiný z jeho excerptorů však vraždu Othoovu zahrnul do dynastie předcházející, viz rok 2498. Je to první podobná zpráva z egyptských dějin, první palácový puč, konec královy nedotknutelnosti.  Následovala roční nebo ještě kratší vláda jistého Userkareho/Weserkare. Buď byl jedním z pučistů, který možná patřil do reovského panovnického klanu Páté dynastie, nebo byl s královnou Iputou poručníkem Pepiho I. v obou případech jistě velmož. 

Tetiho syn Horus Meritowej Pepi I. (dříve čteno i Pjopej) s trůnním jménem Nefersahor a později Merire, řec. Fios, vládl do 2283. Jeho pyramida s názvem Men-nefer v Saqqáře je poblíž stavby Isesiho (o jménu Mennefer a spojitosti s řec. Memfis srov. rok 3236). V 36. roce vlády, tj. 2297, podnikl úspěšná tažení na Sínaj a do kanaánské Palaistíny, kde jeho oddíly dobyly nejméně dvě města, předtím do Núbie. Roku 41 své vlády, tj. 2292, vydal dekret ohledně dávek pro Sneferovu pyramidu. Dal restaurovat jeden z chrámů v Búbastě.

Jeho královnami byly Nubwenet, Inenek alias Inti, Meritites (asi jeho dcera), Nedžeftet, Behenu (zda s nimi všemi měl potomky, nevíme) a Haaheru, matka Hornečericheta, který zemřel mlád. Naopak u Pepiho syna Tetiancha a dcer Neity a Iputy II., obě manželky svého bratra Pepiho II., neznáme matky. Po likvidaci harémového spiknutí 21. censu (tedy rok 42 jeho vlády nebo rok 21?) se král oženil se dvěma stejnojmennými sestrami. První Merejreanchnes n. Anchesenmerire/Anchenesmerire ("Žije pro Merirea, tedy Pepiho"), popř. Anchesenpepi se stala matkou krále Merenrea a asi brzy na to zemřela, druhá Pepiho II. Jejich otec Chuj a bratr Džau byli hodnostáři v Abýdu, bratr byl královým wezírem. Chujova manželka Nebet se jako první Egypťanka stala čatejem/wezírem.

Harémové spiknutí zmiňuje v biografickém nápisu ve své abýdské hrobce soudce z Nechenu/Hierákónpole Weni/Uni. Vedla ho jedna z vedlejších královen s titulem weret hetes (ve smyslu "velká oblíbenkyně"), ale její jméno vašnosta neprozradil. Pepi poručil, aby výslechy vedl beze svědků ode dvora: "Nikdo přede mnou neslyšel harémová tajemství." Pikantností, důvodů spiknutí a výsledků ovšem Weni čtenáře ušetřil. Za Merenkareho se stal hornoegyptským guvernérem a do dějin vstoupil též jako armádní reformátor a vojevůdce vítězných tažení proti beduinům libyjským a asijským a proti núbijským černochům. Jako první z egyptských veličin angažoval do armády núbijské žoldnéře.  

 

2333, dne 3. října mythický začátek korejských dějin. Tan-gun (Dangun), vnuk boha země a nebes Hwa-nong (angl. transkripce Hwanung; v buddhistické tradici obdoba Indry), syn božského syna a ženy z klanu medvědů založil první království jménem Čoson, „Země jitřního chladu“, se sídelním městem Pchjongjangem. Podle čínských kronik se tak stalo za jednoho z pěti mythických pracísařů Jao. Stát byl dobyt Číňany roku 105.

Čoson či Ko-Čoson (Go-Joseon, čín. Čchao-sien/Chaoxian), tedy Staré Č., založené Číňany roku 1122, viz, mělo novodobé pokračování v letech 1392 až 1910, kdy bylo zabráno Japonci (okupace trvala do roku 1945). Datum 3. října je dodnes dnem národního založení, svátek Otevření nebes. Z klanové komunity se vyvíjela tři samostatná království, viz roky 105, 57, 37 a 18.

 

Z dvacátých let 24. století není historiografického záznamu.

************************************************************

2316 v Mesopotamii zemřel po 56 letech vlády Šarru-kén, král v Agade (od 2371?, srov. diskusi pod 2340). Říši zdědil jeho mladší syn Rímuš, který vládl devět let do 2307. Bezprostředně v letech 2316 až 2315 pacifikoval spojené Sumery, kteří povstali pod vedením krále Kaku/Kakug z druhé dynastie urské (existovala od 2460, viz tam jména čtyř králů, kteří vládli 116 let; urského Kakuga nezaměňovat s panovníkem lagašským, viz zde níže). Akkaďané Ur dobyli a strhli jeho hradby, zajatců z bojů si odvedli 5700.

Z té doby pochází „Nářek nad zkázou Uru“ první historické známé literátky dějin jménem En-chedu-anna, pod jejímž jménem se dochovalo čtyřicet chrámových hymnů. Byla dcerou Šarrukénovou s jeho královnou Tašlultum/"Odvedená, Unesená", tedy sestrou Rímušovou a Maništíšuovou, nadítum/panenskou kněžkou Anua a Inanny v Uruku a později a v Uru entum/kněžkou-manželkou měsíčního boha Nannara/Sîna. Encheduanna je autorkou hymnu Inanna a Ebech (pohoří severně od dn. Baghdádu Džebel Chamrín). Nářek nad zkázou Uru bývá spojován také s dobytím Uru Elamity a s koncem II. dynastie urské roku 2006 (král Ibbi-Sîn), což by vysvětlovalo málo "vlastenecký" vztah autorky k thematu.

Pak Rímuš porazil další sumerskou koalici tvořenou vládci (jména nezachována) Ummy a Lagaše, ensim Adabu Meskigalem a ensim Zabalamu (dn. Tall Ibzajch/Ibzéch) u Ummy jménem Lugal-ušumgal (vládl již za Lugalzaggesiho Ummského, tedy před rokem 2346!). Zabalam bylo známo kultem Ištary Zabalamské, akk. Sugallítu/Šugallítu. 

2315 se vypravili Akkaďané opět proti Kazallu a město znovu dobyli. Jeho ensi Ašaréd byl zajat. Rok na to se Rímuš vydal proti Elamu (srov. předtím rok 2340). Ve W/Barachše, mezi Súsami a Awanem/Šúštarem?, svedl vítěznou bitvu s Abalgamašem, vicekrálem Warachše, s jeho šakkanakkem (wezírem) jménem Sidgau a s vládcem země Zachara, šakanakkem jménem Ungapi (Z. sousedila s Warachše na severozápadu, pozd. na assyrsko-médské hranici, kolem dn. Ilamu v Lúristánu).V bitvě padlo na šestnáct tisíc nepřátel a čtyři tisíce jich Akkaďané zajali. Z kořisti mědi a zlata obětoval velkou část pansumerskému nippurskému Enlilovi. 

Konfederačním králem celého Elamu byl tehdy Chišep-ratep (viz 2340) a Rímuš ovládl části Elamu: tituloval se "král Kiše a pán Elamu". V Awanu, nedotčeném středisku elamského státu, se nástupcem Chišep-ratepa stal Chelu. Jeho šakkanakkem byl vlastní bratr Ešpum titulovaný ensi. Po Chelovi vládl v Awanu Epir-mupi, syn Chišep-ratepa. Jeho syn Lamgium není později jako vladař zmiňován. Po Epir-mupim následuje Chita, viz dále rok 2280 a 2255. Všichni tito awanští panovníci udržovali s akkadskou říší mírové vztahy, nicméně Maništúsu se chlubil, že porazil všechny země zděděné po otci Šarrukénovi, které se proti němu vzbouřily (formulace přehlížející vládu svého mladšího bratra; důvody takovéhoto následnictví neznáme, ale asi souvisejí s následujícími událostmi u dvora).

 

c. 2311 se narodil Re´u/Regu, syn Pelegův, otec Seruga.

 

************************************************************

2307 V Akkadu/Agade podlehl Rímuš spiknutí své gardy či služebnictva. Byl prý utlučen pečetěmi. Králem se stal jeho starší bratr Maništíšu/Maništúsu. Vládl patnáct let do 2292. Jak souvisí akkadský panovník s nálezem dedikačního nápisu na kopí z Aššuru nesoucí jméno Maništúsu, "krále Kiše", nevíme: jistý Azuzu zde o sobě říká, že je jeho otrokem/poddaným. Co má tento společného s jedním ze starých knížat assyrských Abazuem/Azuzuem, také není jasné, srov. rok 2400.

Zpočátku byla Maništúsova vláda podle všeho klidná, ale pak povstaly elamské provincie Anšan a Šerichtum, které stály pod akkadskou kontrolou. V Šerichtum dosadil Maništúsu jistého Ubua jako ensiho Sús (= Chumban?). Jméno Šerichtum již nebylo od této války používáno, v pramenech zaniklo. Král dovážel z této oblasti kámen na stavbu mola v Agade a na svou sochu, kterou vztyčil před Enlilovým chrámem v Nippuru, bohaté dary věnoval Šamašovi a jeho chrámu v Sipparu. 

Maništíšu se během své ojedinělé výpravy na východ dostal až k městu Meluchcha, dnes neznámé polohy (= Makrán na jv. Íránu? Indie? Assyřané tak mnohem později označovali Núbii/Kúš). Porazil tu koalici 32 vládců a zmocnil se rudných dolů a dioritových kamenolomů. Je možné, že šlo o jméno pro civilisaci v Sindhu v lokalitě Mohendžo-daro (?).

Král vykupoval pro své lidi půdu za stabilní ceny, pevné byly též ceny obilí: jeden šekel stříbra za jeden kurru obilí (c. 300 litrů) a půdní plocha jednoho iku (asi třetina hektaru) za tři a třetinu kurru obilí. Ceny vydržely po staletí, teprve za první dynastie babylónské/amorejské vyrostly o polovinu.  

 

c. 2300 až 1600 vrcholné období bronzové kultury Harappá (v pákistánském Paňdžábu) na vyschlém ramenu řeky Ráví/Irávatí (měnívá tok i v novověku) a Mohendžo-daro (v Sindhu na břehu Indu; tj. v hind. Pahorek mrtvých) s protoindickým písmem, viz dále 2000, dnes na územích státní celků Indie a Pákistánu. Civilisace bývá indickými indology nazývána podle Indu "civilisací údolí Indu", popř. podle v historické době vyschlé řeky tekoucí paralelně se Sindhem/Indem v dn. PAK civilisace sarasvatí-sindhská.

V témže civilisačním okruhu bylo postaveno více než sedmdesát měst, řada z nich na spáleništích starších sídel. Jejich jména neznáme. Při příchodu do Poindí zničili „Mohendžodarové“ či Harappané" (Protodrávidové?) mimo jiné místní starší městskou civilisaci, dokladovanou např. Kót Dídží jižně od Chairpuru v Sindhu.

V indickém Gudžarátu od c. 2500 střediskem harappské civilisace Dholavira (novodobý název) s velkými vodními nádržemi, která stála na břehu mýthické řeky Sarasvatí (snad občasná řeka Ghaggar-Hakra tekoucí pouze za monsunu a ležící z největší části na území indickém; Sarasvatí vyschla c. 2000), a Lothal s koupelnami, toiletami a studněmi. V indickém Paňdžábu na řece Satludž/Satledž leželo něsto Rupnagar, v Rádžasthánu na řece Ghaggar-Hakra/Sarasvatí město Kalibangán a na téže řece v poušti dnešního pákistánského Paňdžábu, a Ganéríwálá/Ganeriwala. V údolí Ghaggaru byla hustota osídlení větší a řada (dosud nezkoumaných) lokalit je větší než Harappa. 

Zatímco lokality Harappá a Mohendžo-daro se rozkládaly na ploše c. 250 hektarů, největší známé město "Harappanů" Rakhigarhi na Sarasvatí v indickém státu Harijáná zastavělo 3,5 čtverečních kilometrů.

Města byla stavěna plánovitě s pravoúhlými ulicemi, s kanalisací a drenáží z pálených cihel, vodními nádržemi, lázněmi a toiletami, a v zemědělském prostředí se zavodňovacími kanály, chovem dobytka a pěstováním bavlny. Masivní hradby stavěny z nepálených cihel, vrchní vrstva byla z cihel pálených. Městské brány bývaly z obranných důvodů úzké c. 2,5 metrů, přitom široké městské ulice mívaly 4,5 až devět metrů, úzké ("jednosměrné") dva až tři metry. Ulice byly dílem dlážděné cihlami, dílem tvrzeny keramickými střepy. Obyvatelé byli mistry ve vodním hospodářství a ve stavbě kanálů (i kanalisace), nicméně dosud nebylo nalezeno žádné vesnické osídlení, což lze vysvětlovat tím, že takové lokality sloužily pouze pro sezónní práce. 

Ke konci civilisace c. 1900 užívali "Harappané" bakterských dvouhrbých velbloudů, koní a oslů. Co vedlo ke konci civilisace, známo není. Pro vyvrácení měst Árji není jednoznačných dokladů, zato změna klimatu a toků řek, oslabení monsunů, omezení obchodu mohly vést k pozvolnému zániku městských center ("posturbánní období" od c. 1900 do 1450), zaniknout mohla civilisace též náhle v důsledku tektonických změn, které mohly způsobit katastrofickou záplavu; viz dále rok 1800.

Písmu na keramice nerozumíme, stejně jako doprovodné grafice. Pašupatiho pečeť z Mohendžo-dara kromě znakového písma ukazuje sedícího muže s rohy a rukama opřenýma o kolena obklopeného buvolem, nosorožcem, slonem a tygrem (dnes je oblast pustá). Pečeť se připodobňuje k elamským z třetího tisíciletí, popř. se soudívá, že jde o podobu-avatara hindského Šivy/Mahádeva, "pána zvěře" Pašupatinath.  

O společenské struktuře civilisace není známo prakticky nic. Městské státy (?) pravděpodobně fungovaly bez dědičných panovníků, snad existovala jistá forma kolektivní vlády, snad měla exklusivní postavení vrstva knížat-kněží.

Vyšší datace civilisace povodí Indu bývá rozvrstvena na: období prvních zemědělců c. 7000-3200, raná fáze c. 3100 – 2800, vrcholné období 2800 – 1900 a pozdní fáze 1900 – 1400.

Srov. dále rok 2000 a 1800.

 

2300 v Anatolii skončila raná doba bronzová II (od 3000 či 2800, konv. 2600/2500), začátek rané doby bronzové III v západní Anatolii, od 2200 ve střední Anatolii (item konv. datace); tucet lokálních kultur.

2300 - 2200 doba Troje III., 2300 skončila násilně Troiá II. Koncem raně bronzové doby došlo v jižní a západní Anatolii ke katastrofě, možná v důsledku vpádu Thráků (?). Neklid z pontských stepí se šířil až na dolní tok Dunaje a do Syrie. Se zničením Troje II. přišli do Anatolie snad ve druhé vlně Luwijci (srov. ale 3000), resp. se definitivně usadili. Obyvatelé jihozápadu a jihu Anatolie se částečně zachránili před invasory na Kypr (až do 2000, vesnice Filia).

Troja III. trvala do 2200, raně bronzová doba III. až do 1900. Migrace do Anatolie kolem 2300 byly již indoevropské. Na severozápadu Anatolie se raně bronzová doba III. prokazuje šedou mínyjskou keramikou (skončila také kolem 1900). S koncem raně bronzové doby II. mohli v migrační vlně Luwijců, kteří putovali snad z Balkánu spíše než zpoza Kavkazu, přijít do Anatolie (Pra)Hellénové doby středně helladské. Zřejmě příliš vysoký údaj, viz rok 2000.

 

************************************************************

2292 v Egyptě zřejmě ve čtyřicátém roce vlády krále Fiopa I. (od 2332) byl jeho syn Horus Anchchau Merenre/Meri-en-Re, vlastním jménem Nemtiemsaef/Antejemsaf (I.), řec. Methúsúfis, povýšen na spoluvládce.

 

2292 v Mesopotamii v palácovém převratu byl zavražděn král v Agade Maništíšu (vládl od 2307); skončil jako jeho bratr Rímuš. Ani zde neznáme důvody. Nástupcem jeho syn Narám-Sîn, kraloval 36 let do 2255. Po svém dědovi druhý nejsilnější panovník sargonovské dynastie. Pro jeho vládu není přesnější chronologie. Narám-Sîn vedl dlouhé války a rozšířil říši. Akkaďané obsadili v Syrii Armanum a blízkou Eblu/Iblu (?). Réš-Adad, král Armana (nezn. polohy), byl přivázán ke své městské bráně, Akkaďané dobyli Ulisum (= Ullaza). Narám-Sîn zmiňuje též jiného Réš-Adada, vládce Apišalu, které též dobyl; kde leželo, nevíme. 

Akkaďané pod Narám-Sînem si podrobili celou Syrii a Kappadokii: zřejmě při nástupu na trůn následovaly všude revolty. Válčili se sedmnácti místními odbojnými knížaty či králi, z nichž jeden se měl chetitské jméno: Chuwaruwaš, král Amurru (srov. roky 3000 a 2200). V Kappadokii Akkaďané obsadili město Talchatum, které ovšem mohlo být situováno také v severní Mesopotamii.

Na východní frontě porazil Narám-Sîn národ Lullubi a jejich krále Satuniho zajal. Lullubi (též Lulu, Lullubu, Lullumu) sídlili na území novověkého okresu kolem osady Sar-e Pol-e Zaháb/Sarpoli Zaháb (Sar-i Pul) v dn. západ. Íránu, kolonie Boiótů zavlečených Xerxem I., srov. rok 324, pozd. hellénistická Chala/Chalónítis a arab. Hulwán. Z časů akkadské dynastie známe ještě dva lullubské krále jménem: Annubanini a Tar[…]dunni. Sousedy Lullubů byli Gutijci (pozd. Quti), s nimiž obývali východní oblast pozdějšího Kurdistánu a Lúristánu (Lúrové = jméno vyšlé z Lullu?), přesněji je nelze vymezit. Annubaniniho nápis u osady je nejstarším známým skalním nápisem v moderním Íránu. 

Narám-Sîn porazil krále Maganu jménem Manium či Mannu, resp. Mannudannu. Magan zde může znamenat Egypt a Mannu Menés (??), nebo záliv Ománský, též pohoří Makrán v Balúčistánu (?).

 

************************************************************

2283 v Egyptě zemřel král Pepi I. (od 2332). Jeho syn Anchchau Merenre Nemtiemsaef (I.) vládl dál samostatně (do 2278). Po boku mu stáli Džau (viz 2332) a jeho syn Ibi, guvernér 12. nomu v Horním Egyptě/Thís, eg. Čenu, Weni/Uni, guvernér celého Horního Egypta (a vysoký úředník již za Fiopa I., viz o něm roku 2333) a Harchuf, nomarch v Elefantíně. Ženat byl s Anchenesmerireou/Anchenespepi (II.), s vdovou po Pepim a svou tetou, další královny neznáme. Z dětí známe jménem pouze Anchenesmerireu (III.), manželku Pepiho II. Merenreova pyramida u Saqqáry zůstala nedokončena. 

V nástupním roce byl farao v Núbii, kde přijal núbijské (= kúšitské) náčelníky. Weni s pomocí núbijských žoldnéřů pětkrát porazil beduiny na Sínaji. Za jeho vlády se moc královských úředníků začala srovnávat s mocí jejich suveréna. Ústřední vláda se začala rozpadat.

Merenre I. dal u Asuánu vykopat průplavový systém, aby se ulehčilo přepravě lodí přes peřeje, projekt jeho hornoegyptského guvernéra Weniho/Uniho. Systém byl později restaurován za krále Sésostria III., srov. rok 1871. Nástupcem Weniho se stal Harchuf, který podnikl za Merenrea a Pepiho II. tři expedice. Trvaly sedm osm měsíců a dorazil do dnes neznámé země Jam/Imu (okolí Čadského jezera?). Její panovník byl právě ve válce s Libyji a poskytl Egypťanovi muže, aby mu pomohli s pokořením núbijských zemí Irčet/Irtjet a Saču/Satju ohrožující Wawat/Dolní Núbie. Chlapeckého Pepiho potěšil dárkem "tančícího trpaslíka", snad Pygmeje. 

 

Podle nízké datace, viz rok 2371 nebo 2340, v roce 2284 zemřel Šarrukén. Začal by tedy vládnout podle této datace v roce 2340, jeho nástupce Rímuš do 2275.

 

c. 2280 v Elamu byl guvernérem Sús Epir-mupi (srov. rok 2300), později se stal králem celého Elamu. V guvernérství v Súsách byl jeho nástupcem Kutik-In-Šušinak/akk. Puzur-In-Šušinak, nejzajímavější panovník staré říše elamské. Jeho otec Šinpi-chiš-chuk byl zřejmě mladším bratrem Chity (srov. 2300). Kutik-In-Šušinak zanechal řadu akkadských a protoelamských (lineárních) nápisů (viz dále 2255). V této době Elamité nadále uznávali nadvládu Akkaďanů. Kolem 2280 uzavřel mírovou smlouvu Narám-Sîn s Chitou, králem Awanu.

 

V Lagaši se osamostatnil současník Narám-Sîna nebo ještě Rímuše jménem Ki-KU-id. Zřejmě přijal královský titul. Stal se tak zakladatelem druhé dynastie lagašské, která trvala do 2109 (první dynastie zanikla 2371). Jeho nástupcem byl Engilsa, pak v Lagaši vládl Ur´a (viz dále rok 2255, kde seznam).

 

************************************************************

2278 v Egyptě zemřel mladý Merenre I. (vládl samostatně od 2283). Králem se stal jeho šestiletý bratr Horus Nečerichau Neferkare (I.) Pepi II., řec. Fióps (dříve jeho jméno čteno jako Pjopej). Dožil se jednoho sta let a vládl 94 roků do roku 2184. Je to nejdelší ověřitelná vláda v dějinách lidstva. Jako wezír mu sloužil ještě Džau a po něm osm nebo deset dalších. Jeho královnami byly tři sestry Neit, matka Nemtiemsaefa (II.), Iput (II.) a Wedžebten/Udžebten, Anchenesmerire (III.), dcera Merenreova, tedy Pepiho neteř, a Pepianchnes/Anchenesmerire (IV.), matka Neferkareho (II.) Nebiho. Z jeho dlouhé vlády neznáme mnoho králových potomků. Mezi ně asi také patřil wezír a soudce Nebkauhor Idu s princ Ptahšepses. Kolik Pepiho potomků náleželo k Osmé manethónovské dynastii, není známo. Svou pyramidu postavil u Saqqáry. 

Řada hornoegyptských správců podnikala za Pepiho expedice do Núbie a na rudomořské pobřeží do Puntu. Tak guvernér Chuj, jehož výpravu popsal jeho podřízený Chnumhotep a Čeči/Tjetji (hrob Chujův v Qubbet al-hawá), Sabni, který se vypravil za tělem svého otce Mechua zabitého Núbijci a záznam o cestě pořídil Sabniho syn Mechu (II.). Pepinacht Heqaib (ve svém hrobu ve stejné lokalitě jako Chuj) se pochlubil dvěma armádními taženími proti Núbiům s mnoha zajatci a kořistí. Do Východní pouště vytáhl proti beduinům/"obyvatelům písku" pomstít smrt velitele Aaenachta s mužstvem chystajícím na pobřeží loď pro plavbu do Puntu: jeho tělo dopravil domů. 

 

Za vlády Pepiho II. zničil požár Byblos. V neklidné době po Pepiho smrti se egyptské obchodní styky s Levantou na dlouho minimalisovaly a na starou úroveň se vrátily až po dvou staletích s nástupem Jedenácté dynastie. 

 

Podle nízké chronologie v akkadské říši zemřel 2275 Rímuš, Maništúsu vládl do 2260, Narám-Sîn do 2223.

 

2279 se narodil Serug/Srug, řec. Serúch, č. Sarúg, syn Re´ua/Regua, otec Náchóra.

 

Ze 60. let 23. století není historického data.

 

************************************************************

2255 v Mesopotamii zemřel král Akkadu/Agade Narám-Sîn (od 2292). Byl prvním ze smrtelných vládců, který se prohlásil bohem, před své jméno dával psát ideogram pro božské jméno (dingir) a dal se tak uctívat. K tomu se jako první tituloval "král všech čtyř světových oblastí, stran/šar kullat kibrát arbá'im". Nástupcem jeho syn Šar-kalí-šarrí/"Král všech králů". Vládl 25 let do 2230. Králův bratr se jmenoval Bín-kalí-šarrí/"Syn všech králů" a na trůn se nedostal.

 

Již ke konci vlády Narám-Sîna se Elam zbavil akkadské nadvlády. Chitův nástupce Kutik-In-dašušinak (viz 2280, vládl do c. 2230). Byl 12. a posledním vládcem II. dynastie awanské, která začala vládnout c. 2400. Elamité se státem Zachara, který válčil s Akkady již za Rímuše, vpadli do Mesopotamie, ale u Akšaku byli Akkaďany poraženi (?). Král Kutir-In-Šušinak se prohlásil „silným králem Awanu“. Jím ovšem skončila éra I. elamské říše (od 2550; Awan I. a Awan II.).

S vpády Gutejů a Amoritů do Mesopotamie končí I. říše elamská (od c. 2550). Ústřední královská moc upadla a sídlo „federálního“ panovníka se přestěhovalo z Awanu či Sús do Simaški na severu Súsiány/dn. Churramábád v Luristánu (?). Posledními králi v Súsách z I. říše byli Tazitta I., Eparti I. a Tazitta II.

Informace o Elamu na dvě staletí chybějí (dále viz II. říše elamská 2035 až 1860). Federativně uspořádaný elamský stát tvořený převážně rovinatou Súsiánou a hornatým Anšanem označoval své dynasty různými tituly. Sukkal-mach/sukkalmachu, "velký ministr/vládce", sídlil ve federální metropoli Súsách a byl hlavou, králem Elamitů. Jeho zástupcem, místokrálem, bylo kníže se sumero-akkadským titulem sukkal/šukkalu Elamu, "ministr", sídlící v Simaški; obvykle to býval mladší bratr federálního krále. Dynastický triumvirát doplňoval sukkal Sús, jímž býval králův syn sídlící s otcem v Súsách. Nástupcem trůnu se stával místokrál, tedy bratr, a syn zemřelého krále odešel do místokrálovské role do Simaški, kdežto v Súsách se novým sukkalem stal syn nového federálního krále. Podobně jako na Nilu i v Elamu se sestry stávaly manželkami svých vznešených bratrů. Jak se incest na panovnických rodech projevoval, nevíme.    

 

Po válce s Elamity bojoval Šarkalíšarrí s vpádem Amorejců, které porazil v kraji Basar kdesi na středním Eufrátu. Akkadskou suverenitu přestaly v této době uznávat horské národy zvané úhrnně Ummán-manda, tehdejší akkadské souhrné označení pro všechny nepřátelské barbary (souvisí s akk. ummánum, lidé, mužstvo, vojsko, + mádu, mandu, mnozí, četní). Mezi nimi vynikali Gutejci, Gutiové. Propukly vpády Amoritů ze Syrie, odkud ostatně rovněž pocházeli předkové Akkaďanů. Akkaďané je údajně porazili v oblasti Basár, dn. výšiny Džebel al-Bišrí pod městem Raqqá na Eufrátu.

Nomádi Martu či Amurrú, Amorité, "lidé ze Západu", se svým bohem bouří Amurru měli u usedlých mesopotamských Akkadů tu nejhorší pověst: nežili městsky, obešli se bez polních prací ("neznají zrno") a kočovali. Mesopotamští sumerští i semitští sedláci nájezdníky nesnášeli a pokud se usadili, dlouho jimi opovrhovali; Sumerové je však dokázali integrovat, až po staletích v záplavě migrantů zanikli. Meziříčí naopak všechny nomády z východu i západu lákalo bohatstvím domorodců. Slovo martu, resp. amurru bylo v sumerštině/akkadštině označením pro západ. V oblasti Akkadu a Sumeru se Amorité usadili v průběhu vlády Šar-kalí-šarrího. Jejich západosemitská jména končívala na -ánum.

Je možné, že migrační vlna souvisela s pohyby národů ve Střední Asii a Íránu, resp. s příchodem nových národů zpoza Kavkazu na dějinnou scénu, chaos  na Nilu i v Meziříčí. Brzy se objeví churritská jména, viz rok 2191, srov. migraci Árjů u roku 2000. Kolem 2200 vypukla doba velkého sucha trvající asi dvě staletí, pro geology začátek poslední holocénní éry meghalayanu (srov. začátek oddílu "před 6000"). 

Následovala válka Akkadů/Agade s Gutijci, v níž měl Šar-kalí-šarrí zajmout krále Gutiů Šarlaka (Sarlagab), jejich čtvrtého podle domácí královské tradice. Roku 2245 či 2241 začíná seznam 21 panovníků (do c. 2120):

Králové Gutijců

1. Erridupizir               od 2145, současník Šar-kalí-šarrího,

2. Imta'                     vládl 3 roky,

3. Inkišuš                   vládl 6 let,

4. Sarlagab, Šarlak      kol. 2100, vládl 6 let,

5. Šulme'                  6 let,

6. Elulumeš                identický s Elúlu, králem Agade, vládl 6 let,

7. Inimabakeš            vládl 5 let,

8. Igeša'uš               6 let, současník Šú-Durula Akkadského,

9. Jarlagab                vládl 15 let,

10. Ibate                   3 roky,

11. Jarla či Iarlagab II.  3 roky,

12. Kurun                 vládl jeden rok,

13. Chabilkín (?)       vládl 3 roky, současník Gudey Lagašského,

14. Lá'erábum         vládl dva roky,

15. Irarum                dva roky,

16. Ibranum               vládl jeden rok, současník Ur-Ningírsua Lagašského,

17. Chablum              dva roky, současník Pirigmeho Lagašského,

18. Puzur-Sîn             vládl 7 let, syn předešlého,

19. Jarlaganda           vládl 7 let,

20. Si'um                 vládl 7 let,

21. Tiriqan/Tiriga        na trůnu 40 dnů roku 2116, svržen Utu-chengalem Uruckým.

Celkem 21 králů bylo u moci 91 roků a 40 dnů.

 

V Uruku byl nezávislým vrstevníkem Šar-kalí-šarrího z Agade zakladatel místní IV. dynastie Ur-nigin (vládl 7 let). IV. dynastie urucká trvala do 2116 či 2120, nebo byl Ur-Utu posledním panovníkem dynastie (viz tam).

IV. dynastie Uruku

1. Ur-nigin         vládl 7 let, současník Šarkalíšarrího Akkadského, Erridupizira Gutejského a Lugal-ušumgala Lagašského.

2. Ur-gigir          jeho syn, vládl 6 let,

3. Kudda           6 let,

4. Puzur-ilí         5 let,

5. Lugal-melam n. Ur-Utu    (?), následovala zřejmě vláda několika neznámých panovníků (?),

x+6 Ur-Utu (Urutu) či Ur-babbar, vládl 6 let a poražen. Teprve od tohoto okamžiku byli na čas Gutejci hégemony Mesopotamie (viz 2191). Poté se království do Uruku zase vrátilo:

x+7 Utu-chengal 2116 - 2110, poslední vládce IV. dynastie urucké.

 

V Lagaši vládne II. dynastie (viz předtím 2292 a 2283). Po Ur'aovi vládl současník Šar-kalí-šarrího Lugal-ušumgal, po něm Puzur-mama, Ur-Utu, Urutu II., Ur-mama, Lu-Baba, Lu-Gula a Kaku(g) do c. 2164, viz pokr. tam.

II. dynastie Lagaše

1. Ki-Ku-id                 c. 2280, vrstevník Rímuše Akkadského,

2. En-gil-sa                c. 2270, vrstevník Maništíšua Akkadského,

3. Ur'a                      c. 2250, vrstevník Narám-Sîna,

4. Lugal-ušumgal       c. 2215, vrstevník Šar-kalí-šarrího Akkadského,

5. Puzur-mama

6. Ur-Utu II., Urutu

7. Ur-mama

8. Lu-Baba

9. Lu-Gula

10. Kaku(g)                (jiný od Kakuga Uruckého, srov. 2460)

11. Ur-Baba               c. 2164 - 2144, současník Šú-Durula Akkadského, vládl 14+x let,

12. Gudea                  c. 2144 - 2124, vládl 16+x let,

13. Ur-Ningírsu           c. 2124 - 2119, vládl 5+x let,

14. Ug-me, Pirig-me    c. 2119 - 2117, vládl 2+x let,

15. Ur-GAR                 c. 2117 - 2113,

16. Nam-macháni       c. 2113 - 2109, vnuk Kakugův. 

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

 

************************************************************

2249 narodil se Náchór, syn Serúgův, otec Teracha (zemř. 2101).

 

************************************************************

2230 zemřel v Agade Šar-kalí-šarrí (od 2255; podle jiného datačního systému vládl 2260 - 2223 Narám-Sîn a Šar-kalí-šarrí 2223 do 2198). V říši propukla anarchie, závislí dynastové se osamostaňovali. Moc nad Akkaďany drželi vojenští velitelé Igigi, Nanum, Imi a Elúlu či Elúl-dán (všichni do 2227; snad jakásil junta). O Elúlu viz seznam gutejských vládců 2255: vládce v Agade byl krátce zřejmě Elulumaš, který Gutejcům vládl šest let po Šulme´ovi. Tzn. že to byla první vláda Gutejů nad Mesopotamií. Po Elulumašovi vládl v horách Inimabakeš, dále viz 2206.

 

c. 2230 v Uru vládne jistý Elili II. Až do roku 2113 neznáme žádné jméno jeho nástupců.

 

c. 2220 se narodil v okolí sumerského Uru Terach, Tarach/č. Táre, otec Abrahamův (zemř. 2015). Později odešel kočovat do severní Mesopotamie, do okolí Charránu (viz 2150, 2075 a hlavně 2016 etc.).

 

************************************************************

2227 v akkadské říši po třech letech anarchie králem Dudu (vládl 21 let do 2206).

 

Z let 2219 - 2210 není historických dat.

 

************************************************************

2206 v Akkadu/Agade zemřel král Dudu (od 2227). Jeho nástupcem byl poslední vládce dynastie, pravděpdoobně nijak příbuzný se Sargonovci, Šú-Durul či Šú-turul (kraloval 15 let do 2191). Současníkem Šú-Durula byl Gutej Igeša'uš a po něm Jarlagab.

 

c. 2200 ze severu z Pontu dorazili do střední části Anatolie Chetité, Chatti, hovořící indoevropským jazykem, srov. rok 3000, 2292. Již migrace 2300 v západní Anatolii byla indoevropská.

V Kilikii trvá 2300 - 2100 raná doby bronzová E. B. 3.

 

2200 - 1700 ve Střední Asii na jihovýchodu dn. Turkmenistánu, na jihu Uzbekistánu a na severu Afghánistánu žili lidé kultury okské (podle řec. jména Amudarji Óxos, lat. Oxus); zvána též kulturou oasovou, resp. angl. Bactria-Margiana Archeological Complex, BMAC. Zemědělská bronzová kultura soudobá s civilisací na Indu a v mesopotamské oblasti vynikala zavodňovacími systémy, pevnými stavbami v opevněných městech oddělenými uličkami, nález pečetí ukazuje na rozvoj byrokracie. Je identifikováno na 150 archeologických lokalit okské kultury, největší z nich je Gonur Depe na sever od turkmenské Mary/starý Merv, Alexandreia resp. Antiocheia v Margiáně. Odkud se civilisace vzala a jak skončila, zda násilně nebo za změny klimatu, nevíme. Její lid bývá dáván do souvislosti s indoíránskou migrací/Árjové směrem jižním a jihovýchodním, lze tušit nějaké spojení s národy Daů či Dahů a Parnů/Parthů známých z klasické doby. 

 

2200 - 2000 čtyři stupně „malované kappadocké keramiky“ v Kültepe. Styl nebyl zaveden indoevropským obyvatelstvem.

?2200 - 1900? raně mínojská doba III. v Helladě (= v egyptských dějinách doba VII. až X. dynastie). Konec raného bronzu, objevuje se šedá minyjská keramika, v Helladě první Indoevropané, o Lerně viz rok 3200 a 2500. Nová civilisace na Kykladách a jihu Hellady zničila předchozí, stavby byly jednodušší, dlouhé, úzké, přízemní a asi se střešním štítem. Původní obyvatelstvo bylo zřejmě zotročeno, nikoli však vyhubeno.

 

2200 - 2100 Troiá IV.

 

V Číně první „historická“ dynastie dle tradiční datace 2205 - 1766, viz dále tam (vysoká datace: 1818) dynastie Sia (pinyin Xia, angl. Hsia) se sídelním městem v Er-li-tchou/Erlitou v dn. provincii Che-nan a v Jün-čchen v dn. prov. Šan-si. V krátké dataci kladeno do období 1962 - 1523. Začátek Sia bývá moderně kladen do c. 2150 a říše trvala 650 let. Dynastie Šang později sídlila v Čeng-čou (v pinyin Zhengzhou) a v An-jang v prov. Che-nan, megapoli bronzové éry rozprostírající se na ploše třiceti kilometrů čtverečních.

Podle archeologických nálezů jsou první hliněné paláce v Er-li-tchou nejdříve z roku 2070 n. c. 1900, stavba residence na ploše 3,4 km2 v Čeng-čou je z doby kolem roku 1500.

První z vládců dynastie Sia zbavil zemi rozsáhlých povodní tím, že po třináct let kopal odvodňovací kanály na Žluté řece. Předcházející pokusy neúspěšně stavěly naopak hráze. Podle theorie čínských geologů a archeologů (2016) zemětřesení kolem roku 1920 př. n. l. spustilo zával, který zahradil Žlutou řeku v soutěsce Ťi-š'/Jishi (podle astronomických záznamů mohla dynastie či klan začít vládnout roku 1914). Voda za hrází se hromadila několik měsíců, než se zával provalil a způsobil katastrofu po celém dolním toku řeky. 

Dynastii Sia tvořilo sedmnáct mýthických vládců a čínští vědci čistě mechanicky rozdělili 650 let trvání dynastie na stejné časové úseky jednotlivých královlád:

 

Chronologie čínských dějin podle dynastií:

2205 - 1766                     Sia

1766 - 1122 (1027)          Šang (později zvaná Jin)

1122 - 771                       Západní Čou

771 - 221 B.C                   Východní Čou

770 - 476 B.C.                      éra Jaro a podzim

476 – 221                            éra Válčících států

221 - 206                        Čchin

206 př. n. l. - 25 n. l.         Západní Chan

9 - 23 n. l.                           Sin (interregnum Wanga Manga)

25 - 220 n. l.                   Východní Chan

220 - 280 n. l.                 Tři království (San Guo)

220 - 265                           Wej

220 - 263                           Šu n. Šu Chan

229 - 280                           Wu

265 - 316 n. l.                Západní Ťin

317 - 420                      Východní Ťin; Šestnáct království

420 - 588                      Jižní a Severní dynastie

420 - 588                          Jižní dynastie

420 - 478                            Sung

479 - 501                            Čchi

502 - 556                            Liang

557 - 588                            Čchen

386 - 588                          Severní dynastie

386 - 533                          Severní Wej

534 - 549                          Východní Wej

535 - 557                          Západní Wej

550 - 577                          Severní Čchi

557 - 588                          Severní Čou

581 - 617 n. l.               Suej

618 - 907                     Tchang

907 - 960                     Pět dynastií

907 - 979                        Deset království

916 - 1125                      Liaou

960 - 1279                   Sung

960 - 1127                        Severní Sung

1127 - 1279                               Jižní Sung

1038 - 1227                               Západní Sia

1115 - 1234                               Ťin

1279 - 1368                   Jüan

1368 - 1644                   Ming

1644 - 1911                   Čching

 

Čínská datovací éra (anno Sinarum, AS)

krátká datace: začátek roku 2637 př. n. l.,

střední datace: začátek roku 2697 př. n. l.,

dlouhá datace: začátek roku 2852 př. n. l.

 

Doba mýthická pěti císařů trvala 647 let: Chuang-ti (Huang Di), Žlutý císař/Süan-jüan Chuang-ti (Xuanyuan Huang Di), Šao-chao (Shaohao), Čuan-sü (Zhuanxu)/Kao-jang (Gaoyang), Kch (Ku)/Ti-kchu (Diku), Jao či Tchang Jao (Yao, Tang Yao), Šun (Shun). Srov. k začátkům čínské historie rok 2780/2737.

 

Dynastie Sia (pinyin Xia, angl. Hsia),

2205 až 1766 (1962 až 1523);

jejím sídelním městem byl Jün-čcheng v prov. Šan-si a Er-li-tchou v Che-nanu

(v závorce jméno v pinyinu, příp. v angl. transkripci)

1. Jü (Yu), Velký Jü

2. Čchi (Qi)

3. Tchaj Kchang (Tai Kang)

4. Čung Kchang  (Zhong Kang)

5. Siang (Xiang)

6. Šao Kchang (Shao Kang) nebo Siao Kchang (Xiao Kang)

7. Ti Ču (Di Zhu )

8. Ti Chuaj (Di Huai)

9. Ti Mang (Di Mang)

10. Ti Sie (Di Xie)

11. Ti Pu-siang (Di Buxiang)

12. Ti Ťiung (Di Jiong)

13. Ti Ťin (Di Jin)

14. Ti Kchung-ťia (Di Kongjia)

15. Ti Fa (Di Fa)

16. Ti Kao (Di Gao)

17. Ti Liou-ťie (Di Liujie/Jie, viz rok 1766)

 

Dynastie Šang (v pinyin Shang),

1766 až 1122 (1523 až 1028, resp. 1066)

jejími sídelním městy byly Er-li-tchou, Čeng-čou a An-jang v prov. Che-nan (Zhengzhou, Anyang, Henan)

18. Tchang (Tang, Ch´eng t´ang; Tchang Dokonalý)

19. Waj Ping (Wai Bing)

20. Čung Žen (Zhong Ren)

21. Tchaj Ťia (Tai Jia)

22. Wo Ting (Wo Ding)

23. Tchaj Keng (Tai Geng)

24. Siao Ťia (Xiao Jia)

25. Jong Ťi (Yong Ji)

26. Tchaj Wwu (Tai Wu)

27. Čung Ting (Zhong Ding)

28. Waj Žen (Wai Ren)

29. Che Tan-ťia (He Danjia)

30. Cu I (Zu Yi)

31. Cu Sin (Zu Xin)

32. Wo Ťia (Wo Jia)

33. Cu Ting (Zu Ding)

34. Nan Keng (Nan Geng)

35. Jang Ťia (Yang Jia)

36. Pchan Keng (Pan Geng), přesídlil do Jin (Yin)

37. Siao Sin (Xiao Xin)

38. Siao I (Xiao Yi)

39. Wu Ting (Wu Ding), první historicky doložitelný vládce, c. 1200 či 1150

40. Cu Keng (Zu Geng)

41. Cu Ťia (Zu Jia)

42. Lin Sin (Lin Xin)

43. Keng Ting (Geng Ding)

44. Wu I (Wu Yi)

45. Tchaj Ting (Tai Ding)

46. Ti I (Di Yi)

47. Ti Sin (Di Xin)

 

Dynastie Čou (v pinyin Zhou, angl. Chou),

1122 (1066 či 1028) až 221

a. Západní Čou, 1122 (1066, 1028) až 771

císaři sídlili v Čcheng-an (dn. Si-an v provincii Šen-si)

48. Wu-wang (Wu)

49. Čcheng-wang (Cheng)

50. Kchang-wang (Kang)

51. Čao-wang (Zhao)

52. Mu-wang (Mu)

53. Kong-wang (Gong)

54. I-wang I. (Yi)

55. Siao-wang (Xiao)

56. I-wang II. (Yi)

57. Li-wang (Li), do roku 841 (827)

58. Süan-wang (Xuan), 841 (827) - 781

59. Jou-wang (You), 781 - 771