2399-2200

2375 v Egyptě zemřel Džedkare Isesi (od 2414). Králem poslední panovník V. dynastie Hor Wadžtowej Unas/Unis, Wenis (bez druhého Horova jména), řec. Onnos či Únos, vládl do 2345 (podle Manethóna 33 let, podle Tur. pap. let třicet). Podle anthropologů zemřel někdy po čtyřicítce, pyramidu si postavil u Saqqáry: Amenemhet I. ji použil jako lom kamene na stavbu své vlastní (Dvanáctá dynastie), restaurovat ji dal v Devatenácté Chaemwaset, syn Ramessea II.

Unasovou hlavní královnou byla Nebet, s níž měl syna Unasancha. Další ženou byla Chenut a pravděpodobně všichni nepatřili do dosavadního královského klanu. Jméno králova nejstaršího syna neznáme, druhorozený byl Unasanch; oba zemřeli před otcem. Měl několik dcer, z nichž Iput (I.) se stala manželkou Tetiho II. a matkou korunního prince Pepiho I.

Za něho pořádána výprava do Rečenu/Syrie. Jako první egyptský vládce dal na stěny podzemních komor své pyramidy namalovat-napsat dlouhé náboženské texty. Královská moc za jeho vlády zřejmě upadla a vysocí úředníci dvora si stavěli hrobky v královské nádheře.

Jeho wezíry byli Inefert, Nefer-sechem-sechat, Ihi, ke konci vlády Kagemni. Koncem Páté dynastie zřejmě vznikl úřad správce Horní země. Nomarchové byli za staré říše a v prvním přechodném období „velkými správci nomu“ a „představenými kněží“. Během přechodného období obě moci splynuly. Do této doby patřili provinční správci do rodiny královské dynastie, od šesté dynastie byli nomarchové z místních aristokratů a vznikla „oposice“ k centru.

Venkov bohatl a z výroby pro elitu povstal celý průmysl. V prvním přechodném období se objevily v egyptských hrobech předměty vyráběné pouze pro funerální účely, modýlky lodí, dílen, figurek řemeslníků a dělníků, přišly do módy barevné masky ze sádry a plátna na obličejích mumií, což všechno bylo v dobách staré říše výhradně v pohřební výbavě panovníků a jejich nejbližších.

Zřejmě v průběhu Páté dynastie se rozšířil po celém Egyptě hrnčířský kruh a v prvním přechodném období se proto změnil tvar keramiky z vejčitého a širšího na užší a vyšší. V hrobce dvořana jménem Mečeči/Metjetji v Saqqáře uchována nástěnná malba s první vyobrazením dojení krávy. Zpracovávání mléka se rozšířilo z Anatolie zřejmě z oblastí na sever od Mesopotamie v 7. tisíciletí do východní Evropy v 6. tisíciletí a Afriky v 5. tisíciletí (srov. u roku 5200). 

 

2384 v Lagaši po knězi-ensim Ennentarzim, synu kněze Dudua (od c. 2390, viz rok c. 2410) následuje na trůnu jeho syn a rovněž kněz Lugal-an-da (u moci sedm let do c. 2378). Vládl společně se svou ženou Bar-nam-tarra, zjevně velkostatkářkou s dobrými vztahy k panovnické rodině Adabu. Je to první spoluvláda muže s ženou ve světových dějinách. O nákladný pohřeb Baranamtarry se postarali nástupci na trůnu Urukagina s Šašou ve třetím roce své vlády. 

Lugalandu, usurpátorova syna bažícího po majetcích, zavraždil (nebo prostě vyhnal?) a po nejméně jedenáct let (? do c. 2367) panoval další usurpátor "vybraný Ningirsuem, Enlilovým válečníkem", Urukagina/Uruinimgina, též čteno jako Irikagina, Irikaginak, poslední z Ur-Nanšeho "dynastie" (začátky viz 2540). Jeho královská manželka/nin se jmenovala Šaša (Šag-šaga) a byla velekněžkou bohyně Baby. Od druhého roku své vlády 2383 se Urukagina začal titulovat králem, tedy nikoli ensi („kníže, vládce“, psáno PA = ugula + TE.SI, hloubící základy svatých staveb), ale lugal Girsu, „král roviny Girsu“ (srov. 2460).

Moc lagašského soustátí (s Girsu a Ninou) sahala na jihu k moři. Ve městě s 36 tisíci obyvatel (svobodných a mužských), jak praví nápis, nastala rozsáhlá stavební činnost a pokus o sociální "reformu": Urukagina je prvním známým společenským reformátorem, srov. však osvobození od dluhů Entemennou roku 2450. Vyprázdnil vězení od lagašských dlužníků a „zlodějů a vrahů“, postaral se, aby nikdo neubližoval vdovám a sirotkům (sum. amar-gi, akkadsky andurárum, osvobození, též od dluhů, srov. pozdější athénskou seisachtheji). Stanovil výši dávek chrámům a poněkud omezil kompetence jejich úředníků. Urukagina zrušil zákonem sňatky žen se dvěma muži, biandrii, při rozvodu měl muž zaplatit ensimu pět šekelů stříbra. Ovšem pokud žena mluvila s mužem nebo o něm s neúctou, měla být její ústa "rozbita pálenou cihlou a ta byla vystavena v městské bráně". Zda se v kolekci ediktů známých jen velmi fragmentárně a pro moderního čtenáře značně chaoticky jednalo o "společenskou revoluci", nelze stanovit. • Podobně se dělo v Uruku, Larse a Bad-tibiře.

Koncem své vlády válčil Urukagina Lagašský s Ummou, kde vládl Lugal-zaggesi, syn zaříkávače-ensiho Bubua, zřejmě již při nástupu Urukaginy k moci nejsilnější mezi sumerskými dynasty. Lugalzaggesi se zmocnil Uruku a potřikrát obléhal Lagaš, resp. Girsu (podle jiného výkladu byl útočníkem Lugal-tarsi, vládnoucí Urukem a Urem před Lugalzaggesim Ummským, viz rok 2420 a do pole vytáhl desetkrát). Roku 2367 byl Lagaš Ummskými poražen, král Urukagina, jemuž žádná dochovaná zaříkávání Lugalzaggesiho nepomohla, přišel o velkou část území, nikoli však Girsu, Lagaš s chrámy vyrabován a lagašský stát nadlouho přestal hrát mocenskou roli v jižní Mesopotamii (II. lagašská dynastie viz 2280, o vzájemných válkách o vodu viz roky c. 2600 a 2490). O osudu Urukaginy není známo, pravděpodobně v Lagaši ensioval dál. Jeden ze zachovaných textů dokonce Urukaginu před Ningirsuem omlouvá, že to všechno spáchal Lugalzaggesi a za to by mu měla být uříznuta ruka. Za Rímuše Akkadského doložen ensi v Lagaši, jméno neznáme, za Maništúšua byl ensim kdosi, jehož synem byl Urukaginův jmenovec. O začátku lagašského státu viz rok 2540, o druhé jeho dynastii viz 2280.  

Lugalzaggesi, velekněz řady kultů, se zmocnil sumerských měst od Kiše po Ur, Nippur a Larsu, k tomu velkých částí Mesopotamie a chvástal se tím, že vládne zeměmi mezi Horním a Dolním mořem, tj. oblastí mezi Vanským jezerem (?) či spíše Středozemím a dn. Zálivem. Vládl celé čtvrtstoletí, stal se „králem Kiše a Sumeru“ a jako král Uruku, kde se usadil s dvorem, byl jediným vládcem tzv. III. dynastie urucké (o II. dynastii viz 2490 a 2420; bývá také počítán za posledního panovníka II. dynastie).

V rodné Ummě za něho vládl jako protektorátní král jistý Mese, současník i Šarrukénův. Vládce Kiše Ur-Zababa, druhý panovník IV. dynastie, srov. rok 2420, byl poražen Lugalzaggesim roku c. 2360. Ur-Zababa byl buď zabit, nebo spíše zůstal Lugalzaggesiho vasalem a sesezen byl až akkadským žoldnéřem, který si jako král dal jméno Šarru-kén, viz 2346.

 

2371 se ve vsi Azupiránu/"Šafránov (?)" na Eufrátu narodil, podle pověsti připlul po vodě, chlapec, údajně syn Akkaďana jménem Lá'ibum, jehož se ujal a vychoval zahradník Aqqi. Podle jiné verse byl synem jisté vyšší kněžky/entu s jakýmsi pocestným, jehož bratr žil v horách, dítě nemanželské, které žena po porodu odložila: dala do asfaltem vymazaného košíku a pustila po Eufrátu. Z vody ho vytáhl Aqqi, člověk zavodňující datlové háje, a vychoval z chlapce zahradníka. Tehdy prý mladík propadl kultu Inannině/Ištařině. Žil na dvoře Ur-Zababy jako arcičíšník n. žoldnéř v Kiši. Podle snad logičtější chronografické verse se neznámý, který se později proslavil jako Šarru-kén, dostal v Kiši k moci právě roku 2371. 

Akkaďané přišli do Mesopotamie jako nomádi ze Syrie a pozvolna od c. 2400 infiltrovali do oblastí jižní Mesopotamie, pozdější Babylónie.

 

c. 2375 narodil se Éber/Ábir (č. Heber), syn Šelacha (Sále), otec Pelegův (zemř. 1911, podle nejvyšších „výpočtů“ biblických výkladů roku 3000; srov. roku 2341). Od Ébera/Ábira, "toho zpoza řeky", předka Abrahámova, odvozují Židé své nejstarší jméno: Hebrejové.   

 

 

************************************************************

2345 v Egyptě zemřel Unas (od 2375), poslední panovník V. dynastie (od 2498). Co bylo dělítkem pro novou řadu králů, nevíme. Prvním králem VI. dynastie (trvala do 2181) byl Hor Seheteptowej Teti II., Othoés (?), vládl do c. 2333 (nižší údaj: 2323 - 2291) [Teti I. kraloval v První dynastii]. Jak se dostal na trůn, není známo, předpokládá se, že s pomocí své matky Sešsešet; otcem byl snad jistý Šepsipuptah. Ani on zjevně nebyl královského rodu a jako roli hrála jeho matka u dvora, také nevíme, stejně jako je sporná délka jeho vlády.

Tetiho hlavní manželkou byla Iput (I.), snad dcera Unasova, matka Pepiho I. Dalšími královnami byly Chujt a asi Chentkaus (III.). Kromě Pepiho měl Teti nejméně tři dcery, jejichž matky neznáme. Pyramidka Sešsešety o hraně 21 metru a výšce pěti metrů byla sice známa z roku 1898, ale odkryta byla až v listopadu 2008.

Veleknězem v Héliopoli byl Isesicha, wezírem Kagemni (dítětem za krále Isesiho, úředníkem za Unase) a Mereruka, nejvyšším soudcem a wezírem Nefersešemre alias Šeši (hrobka u královy pyramidy). Tetiho pyramida se třemi pro jeho královny stojí v Saqqáře. Byl prvním panovníkem dějin, který poskytl „církvi“ daňové úlevy: osvobodil od daní chrámy v Abýdu. Také byl prvním ztělesněným Horem a synem Reovým, jehož zavraždili vojáci, viz rok 2333. 

V Abú Síru u Káhiry byla roku 2000 objevena hrobka soudce a vysokého činovníka Tetiho vlády Inteje/Inti z Nechenu/Hierákónpolis.

Wezírové vi. dynastie: Ptahhotep, Chnumneti, Kagemni Memi, Merefnebef, Nefersesešemre Šeši, Anchemaher Zez, Mererukaj Merej, Chentejkaj Ichechi, Mehu, Ptahhotep, Tepemanch, Tjenti/Čenti, Merejteti, Rawer, Mereri, Nefersešemsešat Chenu a jeho syn Saenterus, kněz-předčitatel s hrobem v Saqqáře, Zezi, Idu Nefer, Anchmerejre, Chenu, Ihejchenet, Kajhotep, Merejrejam, Merejremerejanchptah, Sabuptah Ibebi, Šenaj, Nebkauher Idu, Chabauchnum Biu, Nihabsedneferkare, Fefi, Unasanch.

Manethónovi excerptoři o Šesté dynastii poznamenali: "Šestá dynastie, šest králů z Memfidy. Othoés, třicet roků, který byl zavražděn ochrankou/doryforoi, "kopiníci. Fios 53, Methúsúfis sedm. Fióps začal kralovat v šesti, pokračoval do sta. Menthesúfis, jeden rok. Nitókris, nejvznešenější a nejpohlednější ze současnic, se světlou kůží, která vztyčila třetí pyramidu, kralovala dvanáct roků. Celkem 203 roky, činí to s předešlými 1294 roky pěti dynastií let 1497." Eusebios si z celé dynastie poznamenal pouze Nitókridu.  

 

c. 2346 či až 2340 v Kiši svrhl z trůnu bezejmenný vysoký palácový funkcionář („arcičíšník“)-žoldnéř panovníka Ur-Zababu, vasala Lugalzaggesiho (viz 2371). Ur-Zababa byl prý bezbožný, nevážil si kultů jako atentátník, takže musel pikat. Kiš zřejmě zůstal pod nadvládou Lugalzaggesiho (jednal atentátník v dohodě s Lugalzaggesim?) a nový mocnář si hledal místo pro svou residenci: našel ji v Agade, polohu města tehdy již stojícího neznáme; nabízí se okolí pozdějšího Babylónu.

Jeho Akkaďané brzy zmohutněli ("můj chléb jedlo denně 5400 mužů"; jiný epický text vyzdvihoval, že "před ním jedlo denně sedm tisíc bojovníků maso") a porazili a pobili padesát iššiakků/ensiů a k tomu krále Ummy, Kiše a Sumeru Lugalzaggesiho (roku 2340?), který vládl od 2371, zničili Uruk, strhli hradby: "Kišské zbavil pout a otrockého účesu, osvobodil Kiš/andurár Kiššim iškun". Lugalzaggesiho nový muž krále v bitvě zajal a zavřel do klády/šigaru před Enlilovým chrámem v Nippuru, tedy v centru sumerské "amfiktyonie", podle druhé verse do Akkadu; o jeho dalším osudu nevíme nic. Dobyl E-Ninmar na území Lagaše a Ummu, obsadil celý Sumer. Kiš zůstal dobrým akkadským spojencem až do nástupu Narám-Sîna, viz rok 2292. Královské jméno neznámého akkadského usurpátora bylo Šarru-kén, Šarru-kín/„Pravý, zákonitý král“, hebr. Sargon.

Jiné chronologické posloupnosti:

Šarru-kénův atentát v Kiši již 2371,

Šarru-kén vládl v letech 2334 - 2279,

Šarru-kén vládl 2371 - 2316, jak bude dále počítáno,

Šarru-kén vládl 56 let od 2340 až 2284, jak výše počítáno.

Roku 2340 tak vznikla Šarru-kénova akkadská říše s hlavním městem Akkad (sem.)/Agade, A-kà-dè (sum.). Trvala do 2159 či 2191; jak zde nadále počítáno 2371 - 2191). Když ovládl celou jižní Mesopotamii, celý Sumer, zničil město Kazallu a vypravil se podél Eufrátu přes Mari na severozápad, do Syrie. Dobyl Jarmuti, snad přístav u Byblu nebo v okolí Armana (?), Eblu a celé Amurru, tedy syrské Pomoří, prošel "Cedrovým lesem", tedy asi Amánem, a "Stříbrnými horami", asi Taurem. Dorazil k Chachchum na horním Eufrátu (u dn. Adiyamanu v TR) s brodem. Dokonce jej měl uznat jistý Núr-daggal (Núr-Dagan/Núr-Dagán?) z Purušchandy (ass. Purušchattum, chet. Paršuchanda, města neznámé polohy a tehdy ještě zdaleka ne chetitského, cf. rok 3000 a 2200); pokud nejde o ryze literární smyšlenku z epu o Sargonovi "Král bitvy"/Šar tamcháti jako tažení do země dynasty jménem Úta-rapaštim skrz nepřátelský temný les a cestu mu ukazovaly hvězdy: pak spatřil devět pevností a zmocnil se země Šimurrum za Tigridem (oba příběhy pocházejí snad původně ze stejného zdroje). 

V Purušchandě, kde podle epu měl Šarrukén pobýt více než tři roky, neměli vliv zjevně akkadští obchodníci, ale amorejští, syrští. Autentický Šarrukén jistě v Purušchandě nikdy nebyl, epický, staroassyrský, ano. 

 

Než Šarrukén dorazil k moři, ve 34 bitvách porazil padesát vladařů/ensiů, bojoval s nomády Tidnu/Titinum. Ve epickém textu objeveném v káru Kaneši Akkaďan porazil v jednom dnu sedmdesát měst a zajal všechny jejich vládce.  Později do Šarru-kénovy říše tributárně patřily Kaptar (bibl. Kaftór, eg. Keftiu, tedy Kréta?) a Anaku („země cínu, tedy Kypr, nebo kavkazské země?), Subartum (= Assyrie), Anzan (= Anšan) a Elam (v distriktu Guni-lacha byl guvernérem Chidadida-[...] s elam. titulem chalmenik, tj. sum. ensi a akkad. iššiakkum; titul vicekrále byl akkad. šakkanakkum, wezír. Obchodní lodi z Meluchchy, Maganu a Tilmunu pluly až k Agade, tedy od Zálivu až do c. poloviny Mesopotamie. 

Elam byl poražen kolem 2325, druhé tažení proti jižní části Elamu, zemi Šerichum na moři, podnikl Šarru-kén krátce před svou smrtí), Arrapcha, Lullubi, Armánum, Gutium, Paraši, Tukriš (neznámé polohy; někdy za akkadské éry zde vládl král Kiklip-atal, jméno churritské).

V Elamu byl v této době vicekrálem Sanam-simut. Guvernér Chuchnuru (pozd. elam. Ajapir v Anšanu, dn. Qal'a-i Toll u Malamíru, IR) se jmenoval Zina. Jako osmý král druhé dynastie v Awanu vládl Luch-iššan/Luchišan, syn Chišep-rašira (Chišip-rašini), nástupce krále Kukku-siwe-temtim (viz 2400). Devátým králem dynastie byl Chišep-ratep (II.)/akkad. Ch.-rašir, rovněž současník Šarru-kéna Akkadského (dále viz 2300).

(Kon)federativní struktura elamského státu na dalších osm staletí:

Šerichum           pobřežní část pozd. Persidy, dn. Chúzistán/Chuzestán, srov. 2300,

Anšan                východní Elam, pozdější severní Persis s Paraitakénou v již. Médii,

W/Barachše        severozápadně od Awanu,

Awan                 na severu pozd. Súsiány (dn. Šúštar v Chúzistánu/IR?),

Elam                  severní Súsiána, pozdější země Kossaů, se sídelním městem Súsami.

 

V Kiši vládli panovníci IV. dynastie, poplatní Šarrukénově akkadské říši. Po Ur-Zababovi (do 2371?, viz 2420, kde seznam králů, 2384 a 2346), druhém panovníkovi dynastie, vládl vítěz nad ním Lugal-zaggesi z Ummy (2371 - 2346). Pak zase „domácí“: Simu-dár (2346 - 2316?), Usí-watar (2316 - 2309), Ištar-muti (2309 - 2298), Išme-Šamaš (2298 - 2287) a Nannía (2287 - 2280?).

Podle jiné chronologie vládl Simu-dár do 2341?, Ištar-muti do 2323 a Išme-Šamaš do 2312. Všichni by byli současníky a zjevně chráněnci Šarru-kéna Akkadského. Posledním vládcem IV. dynastie kišské (začala 2420) by podle této chronologie byl Nannía, který vládl do roku 2305. Byl současníkem Rímuše Akkadského.

Další eventualita: Po smrti Ur-Zababy a po povstání Šarru-kéna či válce s Lugalzaggesim (?) následoval snad Lugalzaggesi sám a teprve pak Simu-dár.

 

c. 2341 narodil se kdesi v mesopotamské nebo syrské stepi Peleg, otec Re'ua/Regu, řec. Rhagau, č. Rechu, syn Ebera, Ábira/Hebera (zemř. 2102). Podle jiné datace „biblické“ datace bylo Pelegovi roku 3000 už 130 let, kdy se mu narodil Re'u.

 

************************************************************

2333 v Egyptě zavraždila palácová garda krále Tetiho (na trůnu Obou zemí od c. 2345), jak praví Manethón; jiný z jeho excerptorů však vraždu Othoovu zahrnul do dynastie předcházející, viz rok 2498. Je to první podobná zpráva z egyptských dějin, první palácový puč, konec královy nedotknutelnosti.  Následovala roční nebo ještě kratší vláda jistého Userkareho/Weserkare. Buď byl jedním z pučistů, který možná patřil do reovského panovnického klanu Páté dynastie, nebo byl s královnou Iputou poručníkem Pepiho I. v obou případech jistě velmož. 

Tetiho syn Horus Meritowej Pepi I. (dříve čteno i Pjopej) s trůnním jménem Nefersahor a později Merire, řec. Fios, vládl do 2283. Jeho pyramida s názvem Men-nefer v Saqqáře je poblíž stavby Isesiho (o jménu Mennefer a spojitosti s řec. Memfis srov. rok 3236). V 36. roce vlády, tj. 2297, podnikl úspěšná tažení na Sínaj a do kanaánské Palaistíny, kde jeho oddíly dobyly nejméně dvě města, předtím do Núbie. Roku 41 své vlády, tj. 2292, vydal dekret ohledně dávek pro Sneferovu pyramidu. Dal restaurovat jeden z chrámů v Búbastě.

Jeho královnami byly Nubwenet, Inenek alias Inti, Meritites (asi jeho dcera), Nedžeftet, Behenu (zda s nimi všemi měl potomky, nevíme) a Haaheru, matka Hornečericheta, který zemřel mlád. Naopak u Pepiho syna Tetiancha a dcer Neity a Iputy II., obě manželky svého bratra Pepiho II., neznáme matky. Po likvidaci harémového spiknutí 21. censu (tedy rok 42 jeho vlády nebo rok 21?) se král oženil se dvěma stejnojmennými sestrami. První Merejreanchnes n. Anchesenmerire/Anchenesmerire ("Žije pro Merirea, tedy Pepiho"), popř. Anchesenpepi se stala matkou krále Merenrea a asi brzy na to zemřela, druhá Pepiho II. Jejich otec Chuj a bratr Džau byli hodnostáři v Abýdu, bratr byl královým wezírem. Chujova manželka Nebet se jako první Egypťanka stala čatejem/wezírem.

Harémové spiknutí zmiňuje v autobiografickém nápisu ve své abýdské hrobce soudce z Nechenu/Hierákónpole Weni/Uni. Vedla ho jedna z vedlejších královen s titulem weret hetes (ve smyslu "velká oblíbenkyně"), ale její jméno vašnosta neprozradil. Pepi poručil, aby výslechy vedl beze svědků ode dvora: "Nikdo přede mnou neslyšel harémová tajemství." Pikantností, důvodů spiknutí a výsledků ovšem Weni čtenáře svého záhrobního textu ušetřil. Za Merenkareho se stal hornoegyptským guvernérem a do dějin vstoupil též jako armádní reformátor a vojevůdce pěti vítězných tažení proti beduinům libyjským a asijským a proti núbijským černochům, viz o jeho výpravách rok 2686. Jako první z egyptských veličin angažoval do armády núbijské žoldnéře.  

 

2333, dne 3. října mythický začátek korejských dějin. Tan-gun (Dangun), vnuk boha země a nebes Hwa-nong (angl. transkripce Hwanung; v buddhistické tradici obdoba Indry), syn božského syna a ženy z klanu medvědů založil první království jménem Čoson, „Země jitřního chladu“, se sídelním městem Pchjongjangem, které založil a kde prý vládl až do roku 1122, kdy přišel Kidža/Gija. Podle čínských kronik se tak stalo za jednoho z pěti mythických pracísařů Jao. Stát byl dobyt Číňany roku 105. Čosonská dynastie počítá podle spisu Kjuwon sahwa/Gyuwon Sahwa (1675) s Tangunem 47 králů, posledním z nich byl v letech 295-237 Kojolka/Goyeolga. Tan-gun se stal králem devíti původních domorodých kmenů zvaných úhrnně Ku-i žijících přes léto pod stromy, v zimě si kopaly díry v zemi, krmili se korejsští aboriginové sběrem plodů, jak tradují korejské mýthy. To až Tan-gun je naučil šatit se, česta, vařit, ženit se.   

Roku 1122 Číňany založené další Čoson či Ko-Čoson (Go-Joseon, čín. Čchao-sien/Chaoxian), tedy Staré Č. (viz rok 1122), mělo novodobé pokračování v letech 1392 až 1910, kdy bylo zabráno Japonci (okupace trvala do roku 1945). Na rozdíl od tangunského Čosonu nazývá se kidžovským Čosonem: Kidža Č./Gija Go-Joseon trvalo do roku 195 a nacházelo se pravděpodobně západně od tangunského Ko-Čosonu, asi z větší části na mandžuském, dn. čínském území. 

Datum 3. října je dodnes dnem národního založení, svátek Otevření nebes. Z klanové komunity se vyvíjela tři samostatná království, viz roky 105, 57, 37 a 18.

 

Z dvacátých let 24. století není historiografického záznamu.

************************************************************

2316 v Mesopotamii zemřel po 56 letech vlády Šarru-kén, král v Agade (od 2371?, srov. diskusi pod 2340). Říši zdědil jeho mladší syn Rímuš, který vládl devět let do 2307. Bezprostředně v letech 2316 až 2315 pacifikoval spojené Sumery, kteří povstali pod vedením krále Kaku/Kakug z druhé dynastie urské (existovala od 2460, viz tam jména čtyř králů, kteří vládli 116 let; urského Kakuga nezaměňovat s panovníkem lagašským, viz zde níže). Akkaďané koalici porazili, v bitvě padlo 8040 Sumerů, zajatců z boje si odvedli 5460, mezi nimi krále Kakua a lagašského ensiho Kituš-ida. Ur s Lagaší Akkaďané dobyli a strhli jejich hradby a z měst odvlekli 5985 lidí, jak zaznamenal Rímuš na svém nápisu. Stejně jako otec a další z rodu užíval božského přívlastku a statutu (srov. např. osobní jméno poddaného Ilí-Rímuš/"Mým bohem je Jeho [boží] dar"). 

Z té doby pochází „Nářek nad zkázou Uru“ první historické známé literátky dějin jménem En-che-du-an-na, pod jejímž jménem se dochovalo čtyřicet dalších chrámových hymnů. Byla dcerou Šarrukénovou s jeho královnou Tašlultum/"Odvedená, Unesená", tedy sestrou Rímušovou a Maništíšuovou, nadítum/panenskou kněžkou Anua a Inanny v Uruku a později a v Uru entum/kněžkou-manželkou měsíčního boha Nannara/Sîna. V Nin-me-šar-ra opěvuje Inannu, "divokou krávu", ochraňující kněžku před despocií Lugalanneho, viz o něm rok 2292, známý je hymnus Inanna a Ebech/Ebich (pohoří severně od dn. Baghdádu Džebel Chamrín), snad velebení válečných výprav svého otce Šarru-kéna vedeného vůlí Inanny. Encheduannina neteř En-men-an-na, dcera Narám-Sînova, byla rovněž kněžkou entu a pravděpodobně nástupkyně tety v Uru, stejně jako její sestry Šumšaní a Túta-napšum byly enty; Túta-napšu jmenoval Narám-Sîn a je jedinou dosud známou nippurskou Enlilovou entou. Známe jméno její služky: Aman-Aštar. 

Pak Rímuš porazil další sumerskou koalici tvořenou vládci (jména nezachována) Ummy a opět Lagaše, ensim Adabu Meskigalem a ensim Zabalamu (dn. Tall Ibzajch/Ibzéch) u Ummy jménem Lugal-ušumgal (vládl již za Lugalzaggesiho Ummského, tedy před rokem 2346!). Zabalam bylo známo kultem Ištary Zabalamské, akk. Sugallítu/Šugallítu. 

2315 se vypravili Akkaďané opět proti Kazallu a město znovu dobyli. Jeho ensi Ašaréd byl zajat. Rok na to se Rímuš vydal proti Elamu (srov. předtím rok 2340). Ve W/Barachše, resp. Parachšum, mezi Súsami a Awanem/Šúštarem?, svedl vítěznou bitvu s Abalgamašem, vicekrálem Warachše, s jeho šakkanakkem (wezírem) jménem Šidgau a s vládcem země Zachara, šakkanakkem jménem UngapiŠargapi (Z. sousedila s Warachše na severozápadu, pozd. na assyrsko-médské hranici, kolem dn. Ilamu v Lúristánu). V bitvě padlo 16.212 nepřátel a 4216 jich Akkaďané zajali. Z elamské a parachšumské kořisti třicet min zlata, 3600 min stříbra a tři sta otroků a otrokyň věnoval Akkaďan pansumerskému nippurskému Enlilovi; v zemi pobyl nejméně tři roky a tituloval se jako "král Kiše, dobyvatel Elamu a Parachšumu". 

Konfederačním králem celého Elamu byl tehdy Chišep-ratep (viz 2340) a Rímuš ovládl části Elamu: tituloval se "král Kiše a pán Elamu". Ve svém nápisu o vítězství nad Elamity jmenuje Rímuš králem "celého Elamu" Emachsiniho, jehož jméno není v elamských dynastických seznamech obsaženo (nikde jinde se neobjevuje, jeho osud neznáme). V Awanu, nedotčeném středisku elamského státu, se nástupcem Chišep-ratepa stal Chelu. Jeho šakkanakkem byl vlastní bratr Ešpum titulovaný ensi. Po Chelovi vládl v Awanu Epir-mupi, syn Chišep-ratepa. Jeho syn Lamgium není později jako vladař zmiňován. Po Epir-mupim následuje Chita, viz dále rok 2280 a 2255. Všichni tito awanští panovníci udržovali s akkadskou říší mírové vztahy, nicméně Maništúsu se chlubil, že porazil všechny země zděděné po otci Šarrukénovi, které se proti němu vzbouřily (formulace přehlížející vládu svého mladšího bratra; důvody takovéhoto následnictví neznáme, ale asi souvisejí s následujícími událostmi u dvora).

 

c. 2311 se narodil biblický Re´u/Regu, syn Pelegův, otec Seruga.

 

************************************************************

2307 V Akkadu/Agade podlehl Rímuš spiknutí své gardy či služebnictva. Byl prý utlučen pečetěmi. Králem se stal jeho starší bratr Maništíšu/Maništúsu. Vládl patnáct let do 2292. Jak souvisí akkadský panovník s nálezem dedikačního nápisu bohu Be'al-SI.SI.mu na kopí z Aššuru nesoucí jméno Maništúsu, "krále Kiše", nevíme: jistý Azuzu zde o sobě říká, že je jeho otrokem/poddaným. Co má tento společného s jedním ze starých knížat assyrských Abazuem/Azuzuem, také není jasné, srov. rok 2400. Maništíšu užíval božského determinativu, event. jako bůh byl vzýván, jak ukazuje otisk pečetního válečku: "Ma-ni-iś-ti-śu Tá-rí-bu dam Lugal-ezen mu-na-dím/Maništíšuovi pořídila Taríbum, manželka Lugal-ezenova" (o nich není známo nic; jméno T./"náhrada" je doloženo též jako mužské). 

Zpočátku byla Maništúsova vláda podle všeho klidná, ale pak povstaly elamské provincie Anšan a Šerichtum/Širichum, které stály pod akkadskou kontrolou. V Šerichtum dosadil Maništúsu jistého Ubua jako ensiho Sús (= Chumban?). Jméno Šerichtum již nebylo od této války používáno, v pramenech zaniklo. Král dovážel z této oblasti kámen na stavbu mola v Agade a na svou sochu, kterou vztyčil před Enlilovým chrámem v Nippuru, bohaté dary věnoval Šamašovi a jeho chrámu v Sipparu. 

Maništíšu se během své ojedinělé výpravy na východ dostal až k městu Meluchcha, dnes neznámé polohy (= Makrán na jv. Íránu? Indie? Assyřané tak mnohem později označovali Núbii/Kúš). Porazil tu koalici 32 vládců a zmocnil se rudných dolů a dioritových kamenolomů. Je možné, že šlo o jméno pro civilisaci v Sindhu v lokalitě Mohendžo-daro (?).

Král vykupoval pro své lidi půdu za stabilní ceny, pevné byly též ceny obilí: jeden šekel stříbra za jeden kurru obilí (c. 300 litrů) a půdní plocha jednoho iku (asi třetina hektaru) za tři a třetinu kurru obilí. Ceny vydržely po staletí, teprve za první dynastie babylónské/amorejské vyrostly o polovinu.  

 

c. 2300 až 1600 vrcholné období bronzové kultury Harappá (v pákistánském Paňdžábu) na vyschlém ramenu řeky Ráví/Irávatí (měnívá tok i v novověku) a Mohendžo-daro (v Sindhu na břehu Indu; tj. v hind. Pahorek mrtvých) s protoindickým písmem, viz dále 2000, dnes na územích státní celků Indie a Pákistánu. Civilisace bývá indickými indology nazývána podle Indu "civilisací údolí Indu", popř. podle v historické době vyschlé řeky tekoucí paralelně se Sindhem/Indem v dn. PAK civilisace sarasvatí-sindhská.

V témže civilisačním okruhu bylo postaveno více než sedmdesát měst, řada z nich na spáleništích starších sídel. Jejich jména neznáme. Při příchodu do Poindí zničili „Mohendžodarové“ či Harappané" (Protodrávidové?) mimo jiné místní starší městskou civilisaci, dokladovanou např. Kót Dídží jižně od Chairpuru v Sindhu.

V indickém Gudžarátu od c. 2500 střediskem harappské civilisace Dholavira (novodobý název) s velkými vodními nádržemi, která stála na břehu mýthické řeky Sarasvatí (snad občasná řeka Ghaggar-Hakra tekoucí pouze za monsunu a ležící z největší části na území indickém; Sarasvatí vyschla c. 2000), a Lothal s koupelnami, toiletami a studněmi. V indickém Paňdžábu na řece Satludž/Satledž leželo něsto Rupnagar, v Rádžasthánu na řece Ghaggar-Hakra/Sarasvatí město Kalibangán a na téže řece v poušti dnešního pákistánského Paňdžábu, a Ganéríwálá/Ganeriwala. V údolí Ghaggaru byla hustota osídlení větší a řada (dosud nezkoumaných) lokalit je větší než Harappa. 

Zatímco lokality Harappá a Mohendžo-daro se rozkládaly na ploše c. 250 hektarů, největší známé město "Harappanů" Rakhigarhi na Sarasvatí v indickém státu Harijáná zastavělo 3,5 čtverečních kilometrů.

Města byla stavěna plánovitě s pravoúhlými ulicemi, s kanalisací a drenáží z pálených cihel, vodními nádržemi, lázněmi a toiletami, a v zemědělském prostředí se zavodňovacími kanály, chovem dobytka a pěstováním bavlny. Masivní hradby stavěny z nepálených cihel, vrchní vrstva byla z cihel pálených. Městské brány bývaly z obranných důvodů úzké c. 2,5 metrů, přitom široké městské ulice mívaly 4,5 až devět metrů, úzké ("jednosměrné") dva až tři metry. Ulice byly dílem dlážděné cihlami, dílem tvrzeny keramickými střepy. Obyvatelé byli mistry ve vodním hospodářství a ve stavbě kanálů (i kanalisace), nicméně dosud nebylo nalezeno žádné vesnické osídlení, což lze vysvětlovat tím, že takové lokality sloužily pouze pro sezónní práce. 

Ke konci civilisace c. 1900 užívali "Harappané" bakterských dvouhrbých velbloudů, koní a oslů. Co vedlo ke konci civilisace, známo není. Pro vyvrácení měst Árji není jednoznačných dokladů, zato změna klimatu a toků řek, oslabení monsunů, omezení obchodu mohly vést k pozvolnému zániku městských center ("posturbánní období" od c. 1900 do 1450), zaniknout mohla civilisace též náhle v důsledku tektonických změn, které mohly způsobit katastrofickou záplavu; viz dále rok 1800.

Písmu na keramice nerozumíme, stejně jako doprovodné grafice. Pašupatiho pečeť z Mohendžo-dara kromě znakového písma ukazuje sedícího muže s rohy a rukama opřenýma o kolena obklopeného buvolem, nosorožcem, slonem a tygrem (dnes je oblast pustá). Pečeť se připodobňuje k elamským z třetího tisíciletí, popř. se soudívá, že jde o podobu-avatara hindského Šivy/Mahádeva, "pána zvěře" Pašupatinath.  

O společenské struktuře civilisace není známo prakticky nic. Městské státy (?) pravděpodobně fungovaly bez dědičných panovníků, snad existovala jistá forma kolektivní vlády, snad měla exklusivní postavení vrstva knížat-kněží.

Vyšší datace civilisace povodí Indu bývá rozvrstvena na: období prvních zemědělců c. 7000-3200, raná fáze c. 3100 – 2800, vrcholné období 2800 – 1900 a pozdní fáze 1900 – 1400.

Srov. dále rok 2000 a 1800.

 

2300 v Anatolii skončila raná doba bronzová II (od 3000 či 2800, konv. 2600/2500), začátek rané doby bronzové III v západní Anatolii, od 2200 ve střední Anatolii (item konv. datace); tucet lokálních kultur. Střední Anatolie a pontské oblasti zůstaly zjevně indoevropské migrace ušetřeny, srov. odvěké nepřátelství národů Kaška a Muški k Chetitům usazeným ve vnitrozemí kolem Halyu. 

2300 - 2200 doba kamenné Troje III., 2300 skončila násilně Troiá II. Koncem raně bronzové doby došlo v jižní a západní Anatolii ke katastrofě, možná v důsledku vpádu Thráků na Balkán (??). Neklid z pontských stepí se šířil až na dolní tok Dunaje a do Syrie. Se zničením Troje II. dorazili do Anatolie snad ve druhé vlně Luwijci (srov. ale 3000), resp. se definitivně usadili. Obyvatelé jihozápadu a jihu Anatolie se částečně zachránili před invasory na Kypr (až do 2000, vesnice Filia).

Troja III. trvala do 2200, raně bronzová doba III. až do 1900. Migrace do Anatolie kolem 2300 byly již indoevropské. Na severozápadu Anatolie se raně bronzová doba III. prokazuje šedou mínyjskou keramikou (skončila také kolem 1900). S koncem raně bronzové doby II. mohli v migrační vlně Luwijců, kteří putovali snad z Balkánu spíše než zpoza Kavkazu, přijít do Anatolie (Pra)Hellénové doby středně helladské. Zřejmě příliš vysoký údaj, viz rok 2000.

 

************************************************************

2292 v Egyptě zřejmě ve čtyřicátém roce vlády krále Fiopa I. (od 2332) byl jeho syn Horus Anchchau Merenre/Meri-en-Re, vlastním jménem Nemtiemsaef/Antejemsaf (I.), řec. Methúsúfis, povýšen na spoluvládce.

 

2292 v Mesopotamii v palácovém převratu byl zavražděn král v Agade Maništíšu (vládl od 2307); skončil ošklivě jako jeho bratr Rímuš. Ani zde neznáme důvody ani aktéry. Nástupcem jeho syn Narám-Sîn, kraloval 36 let do c. 2255. Po svém dědovi druhý nejsilnější panovník sargonovské dynastie. Pro jeho vládu není přesnější chronologie. Narám-Sîn vedl dlouhé války a rozšířil říši.

Zřejmě již při nástupu Narám-Sîna na trůn následovaly všude protiakkadské revolty: "Když se čtyři světové strany proti mně společně vzbouřily.../inúma kibrát arbá'i ištíniš ibbalkitúninni...". Převážně sumerská města Kiš, Kutû, Tiwa, Urumu, Kazallu, Giritab, Apiak, Ibrat, Dilbat, Uruk a Sippar povstala: novověkým označením se hovoří o "velké vzpouře". Vypukla podle všeho v Kiši, osvobozeného kdysi Šarru-kénem zpod urucké nadvlády, viz rok 2346sqq., kde za revoluce (chrámové občiny?) dosadili na trůn jistého Ipchur-Kiše/"Kiš se shromáždil" (jistě to nebylo jeho rodné jméno, ale politické), syna kněžky-plačky/sárichtum Summirát-Ištary/"Ištařina přání". K provolání došlo "mezi městy Tiwou a Urumem na Sînově poli/Ugár Sîn náležející chrámu Esabad bohyně Guly alias Ninkarrak, tedy zřejmě během shromáždění Kišských ve zbrani. Zajímavé, že mezi povstalci chyběla Larsa, vedle Sipparu středisko Šamašova kultu, o níž není zmínky v celé sargonské éře. 

Kiš byl motorem rebelie, v Uruku si k sobě vybral jistého "nekrále/lá malkum (výraz neužívaný v akkadské éře) jménem Amar-girid disponující čtyřiceti tisíci vojáky: lapil ho po sedmi bitvách, v akkadském zajetí skončil též Ipchur-Kiš, o jejich osudu známo není nic. Prvního roku své vlády vybojoval, tvrdí jiné literární texty, devět bitev a v jedné zajal tři krále najednou: Ipchur-Kiše, Amar-girida (Amar-gin) a Lugalanneho Urského, postavy snad tvůrcem kutské legendy, viz zde níže, podle Encheduanny, viz rok 2346, možná k obrazu Lugalzaggesiho (?). V bitvě v Tiwě zajali Akkaďané, jak oznámili na svém nápisu, jejích vládce Puzur-Ningala s jeho armádním velitelem, Ilam-dana, knížete Borsipp, a Dadu, vládce Apiaku, dohromady tři sta velmožů s 4932 válečné zajatce. V bitvě před branami Kiše byl zajat kníže Kazallu Puzur-Numušda, ensi Sipparu Iliš-takal, vládce Kuty Iddin-Ilum, Girtabu Šalim-bélí, Erešu Qíšum, Dilbatu Ita-Ilum, celkem tisíc velmožů, dohromady 2015 zajatců. Zisky z bitvy u Akšaku neznáme, nápis v těchto místech zničen.    

Sedmnáct n. osmnáct povstaleckých králů bylo Narám-Sînovými Akkady poraženo, podle zeměpisné vzdálenosti to nebylo jistě nebylo rychle: Puttim-atal, král Šimurru, Ingi z Namaru/pozd. Namri, Réš-Adad, král Apišalu (nezn. lokality), Migir-Dagan z Mari, Chupšumkippi, vládce elamského Marchaše, Duchsusu z Mardamanu, Lugalanna, král v Uru, Ir-Enlilla z Ummy, Amar-Enlilla n. Warad-Illili (Ama-mullili v emesal), král v Nippuru, Bubu z Déru, Pašachnadgalni/Lašach (?) Lullubského a panovník Maganu jménem Manium či Mannu, resp. Mannudannu. Magan zde může znamenat Egypt (??) a Mannu Menés (??), nebo záliv Ománský, též pohoří Makrán v Balúčistánu (?). Jeden z odbojných velmožů měl churitské jméno: Chuwaruwaš, král Amurru (srov. roky 3000 a 2200).

Akkaďané pod Narám-Sînem si postupně opět podrobili celou severní Syrii a v západní Kappadokii Akkaďané obsadili město Talchatum, které ovšem mohlo být situováno také v severní Mesopotamii. Obsadili v Syrii Armánum a zničili blízkou Eblu/Iblu (?). Ríd-Adad, král Armána (nezn. polohy, jiného od předešlého), byl Akkaďanem přivázán ke své městské bráně, dobyli Ulišum (= Ullaza), jak vypráví na zachované stéle a neopomněl zdůraznit, že opatřil svou dioritovou sochu věnovanou Sînovi nápisem zdůrazňujícím, že krále Ríd-Adada zajal (o jeho dalším osudu nevíme). V Bašaru, části "Amorejského pohoří" západně od Eufrátu, dn. Džabal al-Bišrí, definitivně v bitvě porazil a na útěku zajal uruckého krále, nejzatvrzelejšího ze svých odpůrců, lugal Amar-Girida a s ním dva amorejské náčelníky Beliliho a Kindagala.

Amorejci v té době neznamenali pro Akkad nebezpečí jen ze Západu, ale též z Podijálí, kde se usadili. Vztah Sumerů k nim byl po celou dobu sousedství opovržlivý jako vůči barbarům, jak to u sedláků ve vztahu k beduínům bývá. V sumerské básni "O svatbě Martuově" žádá amorejský eponymní bůh Numušdu, boha města Katallu, aby mu dal ruku dcery Adgar-kidugy. Její přítelkyně vypočítává hrůzy života kočovníků neznajících obilí, žijících v zimě dešti pod stanem, bez domů, maso jedí syrové: "Proč si tedy chceš Martua brát?" Adgar-kidug byla rozhodnuta: "Martua si vezmu!"  

Na východní frontě za Tigridem v Zágrosu porazil Narám-Sîn národ Lullubi a jejich krále Satuniho zajal. Lullubi (též Lulu, Lullubu, Lullumu) sídlili na území novověkého okresu kolem osady Sar-e Pol-e Zaháb/Sarpoli Zaháb (Sar-i Pul) v dn. západ. Íránu, kolonie Boiótů zavlečených Xerxem I., srov. rok 324, pozd. hellénistická Chala/Chalónítis a arab. Hulwán. Z pozdních časů akkadské dynastie n. spíše z éry Ur III známe ještě dva lullubské krále jménem: Annubanini (s královnou Melili, viz zde níže), současníka Iddin-Sîna Simurrského, viz rok 2039, a Tar[…]dunni; první postavil svou a sochu Ištary na hoře Batir a zanechal oslavný nápis s výčtem svých vítězství. Sousedy Lullubů byli Gutijci (pozd. Quti), s nimiž obývali východní oblast pozdějšího Kurdistánu a Lúristánu (Lúrové = jméno vyšlé z Lullu?), přesněji je nelze vymezit. Je pravděpodobné, že od Narám-Sîna sloužili v říšské akkadské armádě jako žoldnéři a že jejich počty pozvolna za staletí usnadnili invasi jejich soukmenovců do Meziříčí a dopomohli Akkadu do hrobu. Annubaniniho nápis u Sarpoli Zaháb je nejstarším známým skalním nápisem v moderním Íránu. 

Narám-Sînova dcera Tar'am-Agade/Tar-àm-A-ga-dè byla zřejmě provdána za panovníka/endan v Urkeši/Urkiši (nalezena zde její pečeť), jehož jméno neznáme. Jméno Tar'am-Agade znamená "Miluje Akkad" a stěží bylo jejím rodným: je to spíše proklamace spojená s jejím posláním u spojeneckého mocnáře. O Urkiši viz dále rok 2191. Její sestra Túta-napšum byla kněžkou nadítum v Nippuru, další En-men-an-na kněžkou entum v Uru, Šumšaní entum v Sipparu; srov. jejich bábu roku 2316. Z několika synů známých jménem byl Nabi-Ulmaš místodržícím v Tutulu, Lipit-ilí byl ensim v Maradu, synem bez funkce (podle nálezů) byl Ukín-Ulmaš a dcerou-soukromnicí Mê-Ulmaš; o korunních princech viz rok 2255.

Mezi poraženými velmoži Narám-Sînem byla též první churritská jména, která známe. V jednom roce porazil Subir/Subarejce a zřejmě jejich spojence Azuchinum ležící kdesi na východ od Tigridu, snad na dolním Zábu, jehož vládce jménem Tachiš-atili/Dachiš-atili zajal. Mezi rebely byl Puttim-atal, král v Šimurru/Simurru, jiného roku Akkaďan porazil obyvatele Šimurra v Kirašeniwe a jal šimurrského ensiho jménem Baba s jistým DUB.UL (?), ensim kraje Arame. V akkadské době byli Churrité v regionu nepochybně v menšině, stejně jako v oblastech západně od Tigridu. 

S Narám-Sînovým jménem souvisí legenda z Kuty budící zdání historiografického zápisu na stéle/narû, genre to je však fiktivně-naučný: jak zle dopadne panovník, nedbá-li vůle bohů. Akkaďan čelil sedmi synům-králům lullubského panovníka a Šarrukénova současníka Annubaniniho s královnou Melili (srov. zde výše). Jejich armáda čítala 360 tisíc vojáků, na pomoc jim přišlo sedmnáct dalších králů s devadesáti tisíci vojáky (srov. počet protinarámsînovských rebelů) a vyvrátili všechno v Zágrosu, Elamu, Dilmunu, Makkanu, Meluchha, zabíjeli lidi na ostrovech. Narám-Sîn proti nim prvního roku poslal 120 tisíc vojáků, ale z války se domů nevrátil žádný. Druhého roku ztratil armádu devadesáti tisíc vojáků, třetího vojsko o 60 700 mužích. Byl z toho zoufalý, zemí se šířil hlad a všechna zla. Až čtvrtého roku o svátku Nového roku/akítum (většina zachovaných kopií je babylónských) konsultoval s bohy a na přímluvu Eaovu se dali uchlácholit: to ovšem přišel o 270 700 mužů, ale dostal druhou šanci.

Jeden z opisů kutské legendy pořízený písařem Iddatum je datován 26. addarem 14. roku vlády babylónského krále Ammi-saduqy. Královské nápisy se umisťovaly na stély/narû, jiným se říkalo šitir šumi nebo mušaru/musaru. Rozšířen byl fiktivní královský nápis šířený na tabulkách začínajících často slovy: "schránku na tabulky otevři a ti nápis/tupšenna pitéma narâ šitassi." 

 

************************************************************

2283 v Egyptě zemřel král Pepi I. (od 2332). Jeho syn Anchchau Merenre Nemtiemsaef (I.) vládl dál samostatně (do 2278). Po boku mu stáli Džau (viz 2332) a jeho syn Ibi, guvernér 12. nomu v Horním Egyptě/Thís, eg. Čenu, Weni/Uni, guvernér celého Horního Egypta (a vysoký úředník již za Fiopa I., viz o něm roku 2333) a Harchuf, nomarch v Elefantíně. Ženat byl s Anchenesmerireou/Anchenespepi (II.), s vdovou po Pepim a svou tetou, další královny neznáme. Z dětí známe jménem pouze Anchenesmerireu (III.), manželku Pepiho II. Merenreova pyramida u Saqqáry zůstala nedokončena. 

V nástupním roce byl farao v Núbii, kde přijal núbijské (= kúšitské) náčelníky. Weni s pomocí núbijských žoldnéřů pětkrát porazil beduiny na Sínaji. Za jeho vlády se moc královských úředníků začala srovnávat s mocí jejich suveréna. Ústřední vláda se začala rozpadat.

Merenre I. dal u Asuánu vykopat průplavový systém, aby se ulehčilo přepravě lodí přes peřeje, projekt jeho hornoegyptského guvernéra Weniho/Uniho. Systém byl později restaurován za krále Sésostria III., srov. rok 1871. Jedním z nástupců Weniho se stal Harchuf, který podnikl za Merenrea a Pepiho II. tři expedice. Trvaly sedm osm měsíců a dorazil do dnes neznámé země Jam/Imu (okolí Čadského jezera?). Její panovník byl právě ve válce s Libyji a poskytl Egypťanovi muže, aby mu pomohli s pokořením núbijských zemí Irčet/Irtjet a Saču/Satju ohrožující Wawat/Dolní Núbie. Chlapeckého Pepiho potěšil dárkem "tančícího trpaslíka", snad Pygmeje, viz k tomu rok 2686. 

 

Podle nízké datace, viz rok 2371 nebo 2340, v roce 2284 zemřel Šarrukén. Začal by tedy vládnout podle této datace v roce 2340, jeho nástupce Rímuš do 2275.

 

c. 2280 v Elamu byl guvernérem Sús Epir-mupi (srov. rok 2300), později se stal králem celého Elamu. V guvernérství v Súsách byl jeho nástupcem Kutik-In-Šušinak/akk. Puzur-In-Šušinak, nejzajímavější panovník staré říše elamské. Jeho otec Šinpi-chiš-chuk byl zřejmě mladším bratrem Chity (srov. 2300). Kutik-In-Šušinak zanechal řadu akkadských a protoelamských (lineárních) nápisů (viz dále 2255). V této době Elamité nadále uznávali nadvládu Akkaďanů. Kolem 2280 uzavřel mírovou smlouvu Narám-Sîn s Chitou, králem Awanu, mezi jehož spojenci byl Chupšumkipi z Marachše/Barachši a Puttimadal, král Šimurrum, země východně od Tigridu.

 

V Lagaši se osamostatnil současník Narám-Sîna nebo ještě Rímuše jménem Ki-KU-id. Zřejmě přijal královský titul. Stal se tak zakladatelem druhé dynastie lagašské, která trvala do 2109 (první dynastie zanikla 2371). Jeho nástupcem byl Engilsa, pak v Lagaši vládl Ur´a (viz dále rok 2255, kde seznam).

 

************************************************************

2278 v Egyptě zemřel mladý Merenre I. (vládl samostatně od 2283). Králem se stal jeho šestiletý bratr Horus Nečerichau Neferkare (I.) Pepi II., řec. Fióps (dříve jeho jméno čteno jako Pjopej). Dožil se jednoho sta let a vládl 94 roků do roku 2184. Je to nejdelší ověřitelná vláda v dějinách lidstva. Jako wezír mu sloužil ještě Džau a po něm osm nebo deset dalších. Jeho královnami byly tři sestry Neit, matka Nemtiemsaefa (II.), Iput (II.) a Wedžebten/Udžebten, Anchenesmerire (III.), dcera Merenreova, tedy Pepiho neteř, a Pepianchnes/Anchenesmerire (IV.), matka Neferkareho (II.) Nebiho. Z jeho dlouhé vlády neznáme mnoho králových potomků. Mezi ně asi také patřil wezír a soudce Nebkauhor Idu s princ Ptahšepses. Kolik Pepiho potomků náleželo k Osmé manethónovské dynastii, není známo. Svou pyramidu postavil u Saqqáry. 

Řada hornoegyptských správců podnikala za Pepiho expedice do Núbie a na rudomořské pobřeží do Puntu. Tak guvernér Chuj, jehož výpravu popsal jeho podřízený Chnumhotep a Čeči/Tjetji (hrob Chujův v Qubbet al-hawá), Sabni, který se vypravil za tělem svého otce Mechua zabitého Núbijci a záznam o cestě pořídil Sabniho syn Mechu (II.). Pepinacht Heqaib (ve svém hrobu ve stejné lokalitě jako Chuj) se pochlubil dvěma armádními taženími proti Núbiům s mnoha zajatci a kořistí. Do Východní pouště vytáhl proti beduinům/"obyvatelům písku" pomstít smrt velitele Aaenachta s mužstvem chystajícím na pobřeží loď pro plavbu do Puntu: jeho tělo dopravil domů. 

 

Za vlády Pepiho II. zničil požár Byblos. V neklidné době po Pepiho smrti se egyptské obchodní styky s Levantou na dlouho minimalisovaly a na starou úroveň se vrátily až po dvou staletích s nástupem Jedenácté dynastie. 

 

Podle nízké chronologie v akkadské říši zemřel 2275 Rímuš, Maništúsu vládl do 2260, Narám-Sîn do 2223.

 

2279 se mezi israélitskými nomády narodil Serug/Srug, řec. Serúch, č. Sarúg, syn Re´ua/Regua, otec Náchóra.

 

Ze 60. let 23. století není historického data.

 

************************************************************

2255 v Mesopotamii zemřel král Akkadu/Agade Narám-Sîn (od 2292). Byl prvním ze smrtelných vládců, který se prohlásil bohem, před své jméno dával psát ideogram pro božské jméno (dingir) a dal se též tak uctívat. K tomu se jako první tituloval "král všech čtyř světových oblastí, stran/šar kullat kibrát arbá'im". Nástupcem se stal jeho syn Šar-kali-šarrí/"Král všech králů"; jméno se stalo mnohem později obligatorním přívlastkem orientálních panovníků. Vládl 25 let do c. 2230 a podle jedné z pečetí jistého Iškun-Dagana, písaře a pravděpodobně pověřence přes Gutium, byla jeho královnou/nin Túta-šar-libbiš/"Nalezla krále svého srdce". Králův bratr se jmenoval Bin-kali-šarrí/"Syn všech králů" a na trůn se nedostal. I jeho bratr čelil při nástupu na trůn povstání vasalů jako jeho otec, nikoli však s takovým zdarem. Iškun-Dagan psal jistému Lugalraovi, aby si loupeživých Gutiů nevšímal, hlavně hlídal dobytek a obdělával pole, "a neříkej mi, že všude dokola jsou Gutiové a že nemůže obdělávat pole". 

Již ke konci vlády Narám-Sîna se Elam zbavil akkadské nadvlády. Chitův nástupce Kutik-In-Šušinak (viz 2280, vládl do c. 2230). Byl 12. a posledním vládcem II. dynastie awanské, která začala vládnout c. 2400. Elamité se státem Zachara, který válčil s Akkady již za Rímuše, vpadli do Mesopotamie, ale u Akšaku byli Akkaďany poraženi (?). Král Kutik-In-Šušinak se prohlásil „silným králem Awanu“. Jím ovšem skončila éra I. elamské říše (od 2550; Awan I. a Awan II.).

S vpády Gutejů a Amoritů do Mesopotamie končí I. říše elamská (od c. 2550). Ústřední královská moc upadla a sídlo „federálního“ panovníka se přestěhovalo z Awanu či Sús do Simaški na severu Súsiány/dn. Churramábád v Luristánu (?). Posledními králi v Súsách z I. říše byli Tazitta I., Eparti I. a Tazitta II.

Informace o Elamu na dvě staletí chybějí (dále viz II. říše elamská 2035 až 1860). Federativně uspořádaný elamský stát tvořený převážně rovinatou Súsiánou a hornatým Anšanem označoval své dynasty různými tituly. Sukkal-mach/sukkalmachu, "velký ministr/vládce", sídlil ve federální metropoli Súsách a byl hlavou, králem Elamitů. Jeho zástupcem, místokrálem, bylo kníže se sumero-akkadským titulem sukkal/šukkalu Elamu, "ministr", sídlící v Simaški; obvykle to býval mladší bratr federálního krále. Dynastický triumvirát doplňoval sukkal Sús, jímž býval králův syn sídlící s otcem v Súsách. Nástupcem trůnu se stával místokrál, tedy bratr, a syn zemřelého krále odešel do místokrálovské role do Simaški, kdežto v Súsách se novým sukkalem stal syn nového federálního krále. Podobně jako na Nilu i v Elamu se sestry stávaly manželkami svých vznešených bratrů. Jak se incest na panovnických rodech projevoval, nevíme.    

Po válce s Elamity bojoval Šarkališarrí s Amorejci. Akkadskou suverenitu přestaly v této době uznávat horské národy zvané úhrnně Ummán-manda, tehdejší akkadské souhrné označení pro všechny nepřátelské barbary (souvisí s akk. ummánum, lidé, mužstvo, vojsko, + mádu, mandu, mnozí, četní). Mezi nimi vynikali Gutejci, Gutiové, viz o nich 2292. Rostly počty kočujících Amoritů ze Syrie, odkud ostatně rovněž pocházeli předkové Akkaďanů, srov. rok 2500. Akkaďané je porazili v oblasti Basár n. Bašar či Basallu, "hoře Amoritů", dn. výšiny Džabal al-Bišrí pod městem Raqqá na středním Eufrátu; zde nad nimi zvítězil králův otec Narám-Sîn. Nomádi Martu či Amurrú, Amorité, "lidé ze Západu", se svým bohem bouří Amurru měli u usedlých mesopotamských Akkadů tu nejhorší pověst: nežili městsky, obešli se bez polních prací ("neznají zrno") a kočovali. Mesopotamští sumerští i semitští sedláci nájezdníky nesnášeli a pokud se usadili, dlouho jimi opovrhovali; Sumerové je však dokázali integrovat, až po staletích v záplavě migrantů zanikli. Meziříčí naopak všechny nomády z východu i západu lákalo bohatstvím domorodců. Slovo martu, resp. amurru bylo v sumerštině/akkadštině označením pro západ. V oblasti Akkadu a Sumeru se Amorité usadili v průběhu vlády Šar-kali-šarrího. Jejich západosemitská jména končívala na -ánum.

Je možné, že migrační vlna souvisela s pohyby národů ve Střední Asii a Íránu, resp. s příchodem nových národů zpoza Kavkazu na dějinnou scénu, chaos  na Nilu i v Meziříčí. Brzy se objeví churritská jména, viz rok 2292, 2191, srov. migraci Árjů u roku 2000. Kolem 2200 vypukla doba velkého sucha trvající asi dvě staletí, pro geology začátek poslední holocénní éry meghalayanu (srov. začátek oddílu "před 6000"). 

Následovala válka Akkadů/Agade s Gutejci, v níž měl Šar-kalí-šarrí zajmout krále Gutiů Šarlaka (Sarlagab), jejich čtvrtého podle domácí královské tradice. Roku 2245 či 2241 začíná seznam 21 panovníků (do c. 2120):

Králové Gutijců

1. Erridu-Pizir              od 2145, syn Enrida-Pizira užívajícího stejné titulatury jako syn, současník Šar-kali-šarrího, zmocnil se: Urbilum (ensi Niriš-chucha, Churrita), Simurrum/Šimurrum (král KA-Nišba), Lullubum, Magdy (mezi Zábem a Dijálou?) a dalších zemí v zágroském regionu. Podle votivních nápisů z Nippuru se tituloval "mocný král Gutia a čtyř světových stran/danum šar Gutium u kibrátim arbá'im".

2. Imtá                      vládl 3 roky,

3. Inkišuš/Ingišu         vládl 6 let,

4. Sarlagab, Šarlak, Zarlagaba kol. 2100, vládl 6 let,

5. Šulmé/Jarlagaš        6 let,

6. Elúlumeš                 identický s Elúlu, králem Agade, vládl 6 let,

7. Inimabakeš             vládl 5 let,

8. Igeš-a'uš                 6 let, současník Šú-durula Akkadského,

9. Jarlagab                  vládl 15 let,

10. Ibate/Ibati             3 roky,

11. Jarla či Jarlangab   3 roky,

12. Kurum                   vládl jeden rok,

13. Chabilkín/Apil-kín (?) vládl 3 roky, současník Gudey Lagašského,

14. Lá'erábum              vládl dva roky, doložen dedikačním nápisem ze Sipparu,

15. Irarum                    dva roky,

16. Ibranum                  vládl jeden rok, současník Ur-Ningirsua Lagašského,

17. Chablum                 dva roky, současník Pirigmeho Lagašského,

18. Puzur-Sîn                vládl 7 let, syn předešlého,

19. Jarlaganda              vládl 7 let, na dedikačním nápisu jmenován Ar-la-ga-an danúm, šar/lugal Gu-ti-um,

20. Si'um/Sa'um           vládl 7 let,

21. Tiriqan/Tiriga           na trůnu 40 dnů roku 2116, svržen Utu-chengalem Uruckým.

Celkem 21 králů bylo u moci 91 roků a 40 dnů [podle jiné kroniky však 124 roky, resp. 125 let čtyřicet dnů]. Mezi dynasty nos. 5 a 6 se objevuje ještě Silulumeš panující šest n. sedm roků.  

 

V Uruku byl nezávislým vrstevníkem Šar-kali-šarrího z Agade zakladatel místní IV. dynastie Ur-nigin (vládl 7 let). IV. dynastie urucká trvala do 2116 či 2120, nebo byl Ur-Utu posledním panovníkem dynastie (viz tam).

IV. dynastie Uruku

1. Ur-nigin         vládl 7 let, současník Šarkališarrího Akkadského, Erridu-pizira Gutejského a Lugal-ušumgala Lagašského.

2. Ur-gigir          jeho syn, vládl 6 let,

3. Kudda           6 let,

4. Puzur-ilí         5 let,

5. Lugal-melam n. Ur-Utu    (?), následovala zřejmě vláda několika neznámých panovníků (?),

x+6 Ur-Utu (Urutu) či Ur-babbar, vládl 6 let a poražen. Teprve od tohoto okamžiku byli na čas Gutejci hegemony Mesopotamie (viz 2191). Poté se království do Uruku zase vrátilo:

x+7 Utu-chengal 2116 - 2110, poslední vládce IV. dynastie urucké.

 

V Lagaši vládne II. dynastie (viz předtím 2292 a 2283). Po Ur'aovi vládl současník Šar-kali-šarrího Lugal-ušumgal, po něm Puzur-mama, Ur-Utu, Urutu II., Ur-mama, Lu-Baba, Lu-Gula a Kaku(g) do c. 2164, viz pokr. tam.

II. dynastie Lagaše

1. Ki-Ku-id                 c. 2280, vrstevník Rímuše Akkadského,

2. En-gil-sa                c. 2270, vrstevník Maništíšua Akkadského,

3. Ur'a                      c. 2250, vrstevník Narám-Sîna,

4. Lugal-ušumgal       c. 2215, vrstevník Šar-kali-šarrího Akkadského,

5. Puzur-mama

6. Ur-Utu II., Urutu

7. Ur-mama

8. Lu-Baba

9. Lu-Gula

10. Kaku(g)                (jiný od Kakuga Uruckého, srov. 2460); jeho dcerou byla Ninkagina, matka Nammachániho, viz rok 2119

11. Ur-Baba               c. 2164 - 2144, současník Šú-durula Akkadského, vládl 14+x let,

12. Gudea                  c. 2144 - 2124, vládl 16+x let,

13. Ur-Ningirsu II.      c. 2124 - 2119, vládl 5+x let,

14. Ug-me, Pirig-me    c. 2119 - 2117, vládl 2+x let,

15. Ur-GAR                 c. 2117 - 2113,

16. Nam-macháni       c. 2113 - 2109, vnuk Kakugův. 

 

Někdy před Gudeou vládl Ur-Ningirsu gu-la/"Starší", syn Ur-Nin-mar.ki, manžel Ur-Nin-nigin-e-si, otec Pirig-meho. O příbuznosti Ur-Ningursua I. a II. nevíme nic bližšího. 

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

 

************************************************************

2249 narodil se biblický Náchór, syn Serúgův, otec Teracha (zemř. 2101).

 

************************************************************

2230 zemřel v Agade Šar-kali-šarrí (od 2255; podle jiného datačního systému vládl 2260 - 2223 Narám-Sîn a Šar-kali-šarrí 2223 do 2198). V říši propukla anarchie, důvody palácových sporů neznáme, závislí dynastové se osamostaňovali. Moc nad Akkaďany drželi vojenští velitelé Igigi, Nanum, Imi a Elúlu či Elúl-dán (všichni do 2227; snad jakásil junta). O Elúlu viz seznam gutejských vládců 2255: vládce v Agade byl krátce zřejmě Elulumaš, který Gutejcům vládl šest let po Šulme´ovi. Tzn. že to byla první vláda Gutejů nad Mesopotamií. Po Elulumašovi vládl v horách Inimabakeš, dále viz 2206. O chaosu v akkadském královském paláci napsal kdysi chronograf: "Kdo byl králem? Kdo nebyl? Byl to Igigi? Kraloval Nanum? Byl Imi králem? Byl Elulu králem? Kralovala jejich čtveřice?/abam lugal, abam nu lugal? Igigi lugal? Nanum lugal? Imi lugal? Elulu lugal? 4bi lugal?

 

c. 2230 v Uru vládne jistý Elili II. Až do roku 2113 neznáme žádné jméno jeho nástupců.

 

c. 2220 se narodil v okolí sumerského Uru biblický Terach, Tarach/č. Táre, otec Abrahamův (zemř. 2015). Později odešel kočovat do severní Mesopotamie, do okolí Charránu (viz 2150, 2075 a hlavně 2016 etc.).

 

************************************************************

2227 v akkadské říši po třech letech anarchie králem jistý Dudu (vládl 21 let do 2206), viz rok 2230.

 

Z let 2219 - 2210 není historických dat.

 

************************************************************

2206 v Akkadu/Agade zemřel jinak neznámý král Dudu (od 2227). Jeho nástupcem byl poslední vládce akkadské dynastie, pravděpodobně nijak příbuzný se Sargonovci, Šú-durul či Šú-turul (kraloval 15 let do 2191). Současníkem Šú-durula byl Gutej Igeša'uš a po něm Jarlagab.

 

c. 2200 ze severu z Pontu dorazili do střední části Anatolie Chetité, Chatti, hovořící indoevropským jazykem, srov. rok 3000, 2292. Již migrace 2300 v západní Anatolii byla indoevropská.

V Kilikii trvá 2300 - 2100 raná doby bronzová E. B. 3.

 

2200 - 1700 ve Střední Asii na jihovýchodu dn. Turkmenistánu, na jihu Uzbekistánu a na severu Afghánistánu žili lidé kultury okské (podle řec. jména Amudarji Óxos, lat. Oxus); zvána též kulturou oasovou, resp. angl. Bactria-Margiana Archeological Complex, BMAC. Zemědělská bronzová kultura soudobá s civilisací na Indu a v mesopotamské oblasti vynikala zavodňovacími systémy, pevnými stavbami v opevněných městech oddělenými uličkami, nález pečetí ukazuje na rozvoj byrokracie. Je identifikováno na 150 archeologických lokalit okské kultury, největší z nich je Gonur Depe na sever od turkmenské Mary/starý Merv, Alexandreia resp. Antiocheia v Margiáně. Odkud se civilisace vzala a jak skončila, zda násilně nebo za změny klimatu, nevíme. Její lid bývá dáván do souvislosti s indoíránskou migrací/Árjové směrem jižním a jihovýchodním, lze tušit nějaké spojení s národy Daů či Dahů a Parnů/Parthů známých z klasické doby. 

 

2200 - 2000 čtyři stupně „malované kappadocké keramiky“ v Kültepe. Styl nebyl zaveden indoevropským obyvatelstvem.

?2200 - 1900? raně mínojská doba III. v Helladě (= v egyptských dějinách doba VII. až X. dynastie). Konec raného bronzu, objevuje se šedá minyjská keramika, v Helladě první Indoevropané, o Lerně viz rok 3200 a 2500. Nová civilisace na Kykladách a jihu Hellady zničila předchozí, stavby byly jednodušší, dlouhé, úzké, přízemní a asi se střešním štítem. Původní obyvatelstvo bylo zřejmě zotročeno, nikoli však vyhubeno.

2200 - 2100 Troiá IV.

 

V Číně první „historická“ dynastie dle tradiční datace 2205 - 1766, viz dále tam (vysoká datace: 1818) dynastie Sia (pinyin Xia, angl. Hsia) se sídelním městem v Er-li-tchou/Erlitou v dn. provincii Che-nan a v Jün-čchen v dn. prov. Šan-si. V krátké dataci kladeno do období 1962 - 1523. Začátek Sia bývá moderně kladen do c. 2150 a říše trvala 650 let. Dynastie Šang později sídlila v Čeng-čou (v pinyin Zhengzhou) a v An-jang v prov. Che-nan, megapoli bronzové éry rozprostírající se na ploše třiceti kilometrů čtverečních.

Podle archeologických nálezů jsou první hliněné paláce v Er-li-tchou nejdříve z roku 2070 n. c. 1900, stavba residence na ploše 3,4 km2 v Čeng-čou je z doby kolem roku 1500.

První z vládců dynastie Sia zbavil zemi rozsáhlých povodní tím, že po třináct let kopal odvodňovací kanály na Žluté řece. Předcházející pokusy neúspěšně stavěly naopak hráze. Podle theorie čínských geologů a archeologů (2016) zemětřesení kolem roku 1920 př. n. l. spustilo zával, který zahradil Žlutou řeku v soutěsce Ťi-š'/Jishi (podle astronomických záznamů mohla dynastie či klan začít vládnout roku 1914). Voda za hrází se hromadila několik měsíců, než se zával provalil a způsobil katastrofu po celém dolním toku řeky. 

Dynastii Sia tvořilo sedmnáct mýthických vládců a čínští vědci čistě mechanicky rozdělili 650 let trvání dynastie na stejné časové úseky jednotlivých královlád:

Chronologie čínských dějin podle dynastií:

2205 - 1766                     Sia

1766 - 1122 (1027)          Šang (později zvaná Jin)

1122 - 771                       Západní Čou

771 - 221 B.C                   Východní Čou

770 - 476 B.C.                      éra Jaro a podzim

476 – 221                            éra Válčících států

221 - 206                        Čchin

206 př. n. l. - 25 n. l.         Západní Chan

9 - 23 n. l.                           Sin (interregnum Wanga Manga)

25 - 220 n. l.                   Východní Chan

220 - 280 n. l.                 Tři království (San Guo)

220 - 265                           Wej

220 - 263                           Šu n. Šu Chan

229 - 280                           Wu

265 - 316 n. l.                Západní Ťin

317 - 420                      Východní Ťin; Šestnáct království

420 - 588                      Jižní a Severní dynastie

420 - 588                          Jižní dynastie

420 - 478                            Sung

479 - 501                            Čchi

502 - 556                            Liang

557 - 588                            Čchen

386 - 588                          Severní dynastie

386 - 533                          Severní Wej

534 - 549                          Východní Wej

535 - 557                          Západní Wej

550 - 577                          Severní Čchi

557 - 588                          Severní Čou

581 - 617 n. l.               Suej

618 - 907                     Tchang

907 - 960                     Pět dynastií

907 - 979                        Deset království

916 - 1125                      Liaou

960 - 1279                   Sung

960 - 1127                        Severní Sung

1127 - 1279                               Jižní Sung

1038 - 1227                               Západní Sia

1115 - 1234                               Ťin

1279 - 1368                   Jüan

1368 - 1644                   Ming

1644 - 1911                   Čching

 

Čínská datovací éra (anno Sinarum, AS)

krátká datace: začátek roku 2637 př. n. l.,

střední datace: začátek roku 2697 př. n. l.,

dlouhá datace: začátek roku 2852 př. n. l.

 

Doba mýthická pěti císařů trvala 647 let: Chuang-ti (Huang Di), Žlutý císař/Süan-jüan Chuang-ti (Xuanyuan Huang Di), Šao-chao (Shaohao), Čuan-sü (Zhuanxu)/Kao-jang (Gaoyang), Kch (Ku)/Ti-kchu (Diku), Jao či Tchang Jao (Yao, Tang Yao), Šun (Shun). Srov. k začátkům čínské historie rok 2780/2737.

 

Dynastie Sia (pinyin Xia, angl. Hsia),

2205 až 1766 (1962 až 1523);

jejím sídelním městem byl Jün-čcheng v prov. Šan-si a Er-li-tchou v Che-nanu

(v závorce jméno v pinyinu, příp. v angl. transkripci)

1. Jü (Yu), Velký Jü

2. Čchi (Qi)

3. Tchaj Kchang (Tai Kang)

4. Čung Kchang  (Zhong Kang)

5. Siang (Xiang)

6. Šao Kchang (Shao Kang) nebo Siao Kchang (Xiao Kang)

7. Ti Ču (Di Zhu )

8. Ti Chuaj (Di Huai)

9. Ti Mang (Di Mang)

10. Ti Sie (Di Xie)

11. Ti Pu-siang (Di Buxiang)

12. Ti Ťiung (Di Jiong)

13. Ti Ťin (Di Jin)

14. Ti Kchung-ťia (Di Kongjia)

15. Ti Fa (Di Fa)

16. Ti Kao (Di Gao)

17. Ti Liou-ťie (Di Liujie/Jie, viz rok 1766)

 

Dynastie Šang (v pinyin Shang),

1766 až 1122 (1523 až 1028, resp. 1066)

jejími sídelním městy byly Er-li-tchou, Čeng-čou a An-jang v prov. Che-nan (Zhengzhou, Anyang, Henan)

18. Tchang (Tang, Ch´eng t´ang; Tchang Dokonalý)

19. Waj Ping (Wai Bing)

20. Čung Žen (Zhong Ren)

21. Tchaj Ťia (Tai Jia)

22. Wo Ting (Wo Ding)

23. Tchaj Keng (Tai Geng)

24. Siao Ťia (Xiao Jia)

25. Jong Ťi (Yong Ji)

26. Tchaj Wwu (Tai Wu)

27. Čung Ting (Zhong Ding)

28. Waj Žen (Wai Ren)

29. Che Tan-ťia (He Danjia)

30. Cu I (Zu Yi)

31. Cu Sin (Zu Xin)

32. Wo Ťia (Wo Jia)

33. Cu Ting (Zu Ding)

34. Nan Keng (Nan Geng)

35. Jang Ťia (Yang Jia)

36. Pchan Keng (Pan Geng), přesídlil do Jin (Yin)

37. Siao Sin (Xiao Xin)

38. Siao I (Xiao Yi)

39. Wu Ting (Wu Ding), první historicky doložitelný vládce, c. 1200 či 1150

40. Cu Keng (Zu Geng)

41. Cu Ťia (Zu Jia)

42. Lin Sin (Lin Xin)

43. Keng Ting (Geng Ding)

44. Wu I (Wu Yi)

45. Tchaj Ting (Tai Ding)

46. Ti I (Di Yi)

47. Ti Sin (Di Xin)

 

Dynastie Čou (v pinyin Zhou, angl. Chou),

1122 (1066 či 1028) až 221

a. Západní Čou, 1122 (1066, 1028) až 771

císaři sídlili v Čcheng-an (dn. Si-an v provincii Šen-si)

48. Wu-wang (Wu)

49. Čcheng-wang (Cheng)

50. Kchang-wang (Kang)

51. Čao-wang (Zhao)

52. Mu-wang (Mu)

53. Kong-wang (Gong)

54. I-wang I. (Yi)

55. Siao-wang (Xiao)

56. I-wang II. (Yi)

57. Li-wang (Li), do roku 841 (827)

58. Süan-wang (Xuan), 841 (827) - 781

59. Jou-wang (You), 781 - 771