849-800

849. - 840.

 

849:

V desátém roce své vlády se vypravil Šulmán-ašaréd III. proti Sangarovi z Karchemiše, na němž dobyl několik měst, a proti Arpadu, resp. králi Aramému, jemuž kromě Arné dobyl dalších "sto měst" státu bít Agusi. O důvodech assyrských tažení víme obvykle velmi málo: že by poražení a podrobení dynastové jeden rok souhlasili s tributem a druhý rok ho odmítli místodržitelům Aššurovým vyplatit?

848:

Po devété vytáhl Assyřan za Eufrátés, dobyl v zemi Hamatu "bezpočet měst" a pustil se proti Aramu-Damašku/Iméri, Ša-iméríšu Hadad-ezera a koalici dvanácti syrských dynastů; nic bližšího královské kroniky neříkají, tedy buď nedošlo k žádnému rozhodnutí v poli, nebo to pro Aššura nebylo moc slavné. 

847:

Tažení proti Paqarchubúni, části Bít Adíni na západním břehu Eufrátu.

845:

Třetí tažení Šulmán-ašaréda proti Hamatu a Damašku, a opět zjevně neúspěšné; zato byl celý region vyrabován. 

844:

Třetí výprava proti Urartu, země byla vypleněna. Král Aramu/Aramé se marně postavil Assyřanům v poli, jeho sídelní město Arzaškun s okolím na severním pobřeží Vanu dobyto. Šulmán-ašaréd dorazil k pramenům Eufrátu a Tigridu, přijal tribut od krále Dajaenů jménem Asia a na zpáteční cestě si Assyřané podrobili Melid, Gilzánu a Chubuškiu.

843:

Šestnáctého roku konal assyrský král z Arbél inspekční cestu na východ po pevnostech v Zamuy. Národy a země Allabria, Parsua, Abdadáni a Chaban byly Assyřany vypleněny: zmínka o Parsua-Peršanech je první známá. Král země Namri Marduk-mudammiq byl poražen a zmizel kdesi v horách. Marduk-mudammiq byl zřejmě odpadlíkem od Babylónu a patřil do některého z kassitských klanů (bítu). Jeho palác byl Assyřany vyrabován. Za krále v Namri pak Assyřané instalovali jistého Janzúa, syna Chanbany (také Kassita; pokud nebyl rodem z města a země Chabanu?). Namri prý bylo bohaté na koně, vítaný tribut armádě Aššurovy (srov. rok 835).

842:

Tažení Šulmán-ašaréda do severní Syrie až k pohoří Amanos (tzv. země Chatti) za účelem vybírání tributu: bez násilnických údajů, král dával v horách kácet cedry. 

841:

Další výprava Šulmán-ašaréda proti Damašku. Po tamní změně na trůnu porazili v Libanonu Assyřané nového krále Chazá’éla, vyplenili zemi severně od Damašku, ale města nedobyli. král však zajal 1121 bojové spřežení. Odtud se obrátili na západ a u pohoří Ba’li-ra’si (hebr. Karmel) dospěli k moři. Zde vybrali tributní „dary“ od konfederovaného Tyru se Sídónem a od Byblu a nově od israélského krále Jéchú/ass. Jaua. Z vlády Šulmán-ašaréda se Assyřané jižněji v Palaistíně již nedostali. 

840:

Nová výprava do severní Syrie až do pohoří Amanos, kde Assyřané zase káceli cedrové porosty a neměli čas myslet na válku. 

 

mezi roky 845 až 842/1:

v království Aram-Damašek byl zavražděn král Bar-Hadad II. (viz text kolem roku 850; jméno dynastické). Nástupcem se stal jeho syn a vrah Chazá’él (řec. Azaélos).

 

849:

v júdském Jerúsalému zemřel král Jóšáfát (od 873). Nástupcem se stal jeho dvaatřicetiletý syn Jórám, Jehórám, JHWRM (vládl do roku 842). Byl ženatý s dcerou krále Achaba Israélského jménem Atalja, řec. Othliá (srov. assyrskou královnu Atalii, rok 727): sňatek měl symbolisovat spojenectví obou států. První, co jako král nařídil, bylo vyvraždění všech svých bratrů. Jórám Júdský vedl válku proti království Edomu (= hellénistická Idúmaia), které se mezitím osamostatnilo a mělo vlastní vládce.

Když pak Jórám (40) zemřel na nemoc, králem byl prohlášen jeho dvaadvacetiletý syn Achazja (řec. Ochoziás, č. Ochoziáš). Vládl formálně a krátce, buď do konce roku nebo nejvýše jeden rok. Byl oddaným vyznavačem filistínského boha Ba‘al-zebúba (srov. č. Belzebub) a spojencem Jóráma Israélského. Vyslal obchodní lodní výpravu do země Ofir-Punt (?). • V této době nebyl Jahweho kult u židovských panovníků tolik v oblibě, ale "proroci" pracovali na jeho restauraci.

Téhož roku vypukla nová válka Israéle a Júdy proti Aramu-Damašku. V bitvě u Rámot Galád (Gilead) ale byli Jórám a Achazja Chazá’élem poraženi a Jórám v bitvě zle raněn (viz níže). Achazja krátce na to zemřel mimo Jerúsalém na následky zranění, které utržil při protijórámském puči (viz níže).

Po Achazjově smrti se vlády v Jerúsalému chopila jeho matka Atalja (do roku 836), Achabova dcera z rodu Omrího a vyznavačka Ba'alova. Její svět se hroutil: přišly zprávy o smrti jejího bratra Jóráma a syna Achazji a vyvraždění celého rodu v Israéli pučistou Jéhúem. Nevíme proč, ale též dala sama vyvraždit královský rod synův v Jerúsalému. Achazjova sestra Jehóšeba/Josaba a její manžel a velekněz Jahweho Jehójádá, viz rok 836, však zachránili jednoročního syna Achazjova jménem Jehóáš/Jóáš, JHW'Š, řec. Ióas n. Ióasos, a ukryli ho v chrámu; matkou mu byla Civja/Zibia, řec. Sabia z Ber-šeby, řec. Bérsabé, Bérsebee, dn. arab. Bír es-Seba. Atalja byla první královnou židovských dějin (druhou, hellénistickou, viz Salómé) a vládla šest let.

 

842:

v Israéli se během války proti Aramu (viz výše) vzbouřil velitel Ramatu v Gileadu jménem Jéhú/Jehu, JHWH, řec. Iéús, proti králi Jórámovi a zavraždil ho (júdský král Achazja byl právě návštěvou u zraněného Jóráma v Jezre'eli, viz výše; Jórám vládl od roku 853). Také Jéhú, syn jistého Jehóšáfáta (jiný od júdského krále, člověk možná "z lidu") a vnuk Namšího/Nimší, vyvraždil dynastii Omríovců, která vládla v Israéli od roku 879; buď jich bylo sedmdesát, jak praví biblické podání, nebo pouze sedmáct, jak Iósépos (3. israélská dynastie). Během atentátu na Jóráma zastřeleného šípem byl těžce raněn i jerúsalémský král Achazja. Unikl sice Jéhúovým lidem, ale brzy na následky ran zemřel.

V následujícím roce Jéhú obsadil celé království (panoval do roku asi 815), ale v nové válce s Chazá’élem z Damašku byli Israélci opět poraženi. Jéhúova dynastie vládla v Israéli až do roku 747 (4. dynastie).

Jéhú (ass. Ia-u-a, már chu-um-ri-i/Jaua ze země Chumrího, Chumřan) uzavřel vládu filofoinícké dynastie Omríovců a současně ukončil období silného vlivu Filistínů na israélský stát (Ba‘alův kult apod.). Příznivci nežidovských kultů byli za něho masakrováni, chrámy vyvráceny a království Israél se vrátilo k Jahweho monotheistickému kultu. Ba‘alův kult byl zaveden do Samareie dcerou Ittoba‘ala I. Tyrského Izebel (Jezebel), manželkou krále Achaba; srov. roku 876. • Královnu-matku Izebel/Izevel (Jezebel), která ovládala dvůr svých královských synů, dal Jéhú shodit s věže a nepochované tělo Foiníčanky nechal ležet napospas psům.

Jéhúovu náruživou zbožnost podporovali rechabité, vyznavači beduinského života. Vedl je Jónádáb, syn Rechabův, který se svými lidmi z kmene Kenů, Kenitů/Qení, Qenim (prapředkem Qajin, řec. Kain/č. Kain?) nepocházel z žádného židovského kmene, kočoval po Levantě, vyznával život pod stany, bez nemovitostí a obdělávání půdy, bez vína. Na rechabity navazovalo mnoho radikálních jahwistických hnutí a jedna novodobá theorie předpokládá, že jahwismus převzali Židé od Midiánů prostřednictvím Kenů, viz rok 1448.  

 

844:

v Athénách po Ferekleovi (od 863) archontem jeho syn Arifrón (do 824).

 

849:

podle etruské tradice se prý v tomto roce začaly jejich dějiny v Itálii.

 

841:

v Číně byl svržen, dle jiné interpretace přišel na trůn, císař Li z dynastie Čou: začátek jednotné čínské chronologie, první čínská kronika dynastie Čou. Seznam panovníků dynastie viz rok 2205 a v příloze.

 

************************************************************

839. - 830.

 

839:

Ve dvacátém roce vlády uspořádal Šulmán-ašaréd III. své dvacáté tažení za Eufrátés. Vypravil se proti království Qúe/Qáue n. Gaue, kde vládl Katé (vládce Qúe viz rok 850) a loupil. V druhé části pozdější Kilikie, v Chiluku či Chilakku, kraloval Pichirim. V severní Syrii si dal Šulmán-ašaréd hofírovat králi zemí Chatti.

838:

Assyřané se opět vypravili proti Damašku a králi Aramu Chaza'elovi, poplenili zemi, ale poplatnou ji opět neučinili. Assyřané si vzali tribut z dvojstátí Tyru a Sídónu a od Byblu/Gubly.

837:

Během tažení proti Tabalu, které zřejmě odpadlo od přísahy věrnosti Aššuru (tzn. že odmítlo platit tribut). Šulmán-ašaréd prošel ve svém 22. roce vlády s armádou Královstvím Melid a Qúe, kde ještě vládl král Katé. • Království Tabalénů bylo v této době konfederací 24 knížat („králů“), kde hlavním králem byl Tuatte a po něm jeho syn Kikki. Federativní uspořádání před Hellény měli mimo jiné ještě dříve státy Elam, Mitanni a Chetitové.

836:

Assyřané znovu plení města v Melidu a Tabalu. Dobyli Uetaš, sídelní město melidského krále Lally. Odtud (a v následujícím roce) se vypravil Šulmán-ašaréd podruhé proti Namri. Zde odpadl dosazený král Janzú (srov. rok 843), ale odpadlíka s celou rodinou Assyřané dopadli a odvlekli do Assyrie. V Parsua assyrský král převzal tributní poplatky/"dary" 27 „králů“. Když plenil v zemi Médů, v Charchar a v Parsua, padl mu do rukou i Janzú. • Z této doby pochází první zmínka o národech Mannajů a Médů/Mádai, o Peršanech/Parsua viz rok 843.

834:

Assyřané podnikli znovu tažení proti královstvím Tabal a Qúe. Překročili pohoří Chamánu/Amános a vyvrátili opevněné město Qué Timur a řadu dalších sídel (T. bylo též pohoří, asi Antitauros). Na zpáteční cestě byl do Múru, sídelního města Aramého z Bít Agusi, vložen assyrský garnison.

833:

Válečnický duch Aššurův přivedl krále Šulmán-ašaréda III. v jeho 26. roce vlády počtvrté do Qúe. Země byla znovu vypleněna, poddal se mimo jiné také Tarzu (hellénský Tarsos): byl to první vojenský kontakt hellénského světa s mocí Aššuru. Král Katé byl dopaden a odveden do Assyrie, panovníkem Qúe Assyřan jmenoval jeho bratra Kirrího.

832:

v Urartu zřejmě došlo ke změně na trůnu: po Aramovi přišel Šarduri I. (ass. Séduri), syn Lutipriho (vládl do roku 825; byl Lutipri totožný s Aramou?). Čtvrtému assyrskému tažení proti Urartejcům přes Bít Zamáni a řeku Arsanii velel turtánu Dajján-Aššur, král zůstal v Kalchu: Šarduri byl poražen v bitvě kdesi za řekou, která si uchovala jméno do hellénismu/Arsaniás. Daján-Aššur byl zjevně nejsilnějším mužem říše ještě před tímto okamžikem a nyní velel všem assyrským výpravám. Je pozoruhodné, že Šulmán-ašaréd jeho jméno tolikrát uvádí. Turtánovo "dílo" však přisuzuje sobě ("dobyl jsem..."): usus se svým způsobem objevil u Římanů, jejichž principové nedovolovali triumfovat nad nepřítelem nikomu, kdo nepatřil do augustovy rodiny. 

831:

v království Unqi (Pattin) zavraždil "lid" chetitského krále Lubarnu II., věrného spojence Aššuru. Na jeho místo dosadila revoluce jistého Surriho, "který nebyl z královského rodu". To byl Šulmán-ašaréd stále v Kalchu a velením kárné výpravy pověřil opět svého turtána Daján-Aššura. Než byl generál dorazil pod hradby sídelního města království Kinalua (dn. Tell Ajn Dárá v SYR n. Tell Tayinat v TR u Tell Açana/Alalach), usurpátor zemřel sám od sebe, ostatní pučisty obyvatelé sami Assyřanům vydali: turtánu je dal narazit na kůl. Na trůn Unqi byl dosazen jistý Sási.

830:

páté tažení proti Urartu, a to do země Chabchu.

 

Vládci v Tabalu (srov. rok 1000)

Tuwatiš I. (ass. Tuatti/e I.) • doložen 837

Kikki§

Tuwatiš II. (ass. Tuatti/e I.) • doložen 788, 783

Waššurme • doložen 738 až 730

Chulli • vládl od 730 do ?

Am(ba)ris • vládl od ? do 713

Mugallu z Melid • současník Aššur-acha-iddina

Mugallův syn • kolem roku 650

 

Konfederované státy Tabalu a jejich panovníci:

Puchame z Chubušny (= hellén. Kybistra) • doložen 837

Urimme z Chubušny§

Urballa z Tuchány (= hellén. Tyána)§

Uškitti z Atuny • oba doloženi 738

Kiakki z Šinuchtu§

Kurti/Gurdi z Atuny • oba doloženi 732

Urballův syn • kolem roku 700

 

836:

v Jerúsalému stál v čele spiknutí proti júdské královně Atalji, viz rok 849 a 842, Jehójádá/Jójádá, řec. Iódás, velekněz Jahweho kultu (srov. dále rok 814). Puč jahwistů byl s pomocí kárských žoldnéřů a kněží úspěšný a královna byla zavražděna (vládla od 842). Sedmiletý Jehóáš n. Jóas, řec. Ióás n. Ióasos, její vnuk, byl pučisty provolán králem (vládl do roku 797). Ba‘alův chrám postavený v Jerúsalému manželi Jehórámem a Ataljí byl stržen a jeho kněz zavražděn. Jehójádá byl dětskému panovníkovi rádcem a v podstatě regentem, přitom přísně střežil zásady jahwismu. Po jeho smrti, dobu neznáme, se náboženské poměry opět liberalisovaly a dospělý Jehójádá povolil staré kulty, viz rok 797. 

 

************************************************************

829. - 820.

 

825:

v Taně zemřel někdy v této době král Takelot II. (vládl od asi 850) a novým egyptským panovníkem se stal jeho druhorozený syn Usermare Setepenre II. Šošenq III., též Usermare Setepenamun II. (vládl do 773). Pravděpodobná je i datace 816 až 764: v obou případech šlo o nejdelší královládu v Egyptě od časů Ramesse II.). Proč se králem nestal jeho starší bratr Osorkon, viz rok 850, nevíme (že by byl Šošenq včas u nečekaně umírajícího otce v Taně, kdežto Osorkon pobával daleko na jihu v Thébách?). 

Šošenqovým wezírem byl Nesipaqašutej. Král uznal Harsieseho, syna Takelota z Théb (či Nimlota?) za velekněze Amonova kultu v Thébách a Théby si udržely autonomii.

V hornoegyptských Thébách si za králů Šošenqa II a Pedubastise I. ve vzájemných bojích (?) o moc vyměnili velekněžské úřady Osorkon (asi dvakrát sesazován), nicméně stále armádní velitel v Horní zemi, Harsiese a Takelot (viz výše). Všichni ale zůstali věrní tanitské dynastii, tedy Šošenqovi III. Přesto začíná rozpad říše (viz dále rok 818). Nelze vyloučit, že velekněžský Osorkon se nakonec v Thébách královských poct dočkal, srov. Osorkon III. roku 770.  

 

829 a 828:

Ve třicátém roce vlády pořádal šesté své tažení assyrský král Šulmán-ašaréd III. proti Urartu. Velel mu opět turtánu Dajján-Aššur, viz o něm roku 832. Armáda táhla zemí Chubuškia, kde platil své "dary" král Datana, pak se obrátila východně, vyplenila území Mannajů, jehož král Ualki utekl před invasory ze svého sídelního města Zirty: Assyřané plenili a ničili, na co přišli. V zemi Parsua vybral turtán tribut. Roku 828 následoval generálův vpád do Musasiru, kde Assyřané zničili 46 "měst", tribut zaplatil Upú z Gilzánu, ničeny kraje na horní Dijále (Parsua, Namri a Chalman).

827:

Třetí Šulmán-ašarédovo tažení v zastoupení turtána na východ, území Mannajů bylo opět vypleněno. V téže době vypuklo doma v Assyrii povstání, které vedl jeho syn Aššur-dannin-apla (či Aššur-dá’in-apla). Téměř totální rebelie, jejíž důvody neznáme, byla potlačena až za Šulmán-ašarédova nástupce Šamší-Adada V. a byla zpočátku podporována 27 městy (jejich výčet zachován v kronice Šamší-Adada V.), mezi nimi Arbélou, Ninuou, Aššurem a Arrapchou, tedy s výjimkou Kalchu jádrem assyrského státu. Výpravy v posledních letech nevedl král, ale jeho nejvyšší armádní zástupce. Je pravděpodobné, že Šulmán-ašaréd již nedokázal vést dlouhé polní výpravy a zveleboval své Kalchu, kde se udržel. O postavení Daján-Aššura viz rok 832; jakou roli hrál v "občanské válce" a zda nebyla vedena proti němu, nelze odhadnout.  

824:

V Kalchu zemřel (?, zavražděn v "občanské válce"?) Šulmán-ašaréd III. (na Aššurově trůnu od roku 859). Nástupcem se stal jeho mladší syn Šamší-Adad V. (do 811), manžel babylónské princezny Sammurámat/Šammu-rámat. Pozvolna a asi s babylónskou pomocí (?) se vypořádal vzpourou staršího bratra Aššur-da'innin-apla. V okamžiku nástupu k moci pravděpodobně ovládal pouze otcovské Kalchu: Šamší-Adad ve své kronice sděloval, že bratr ve svém zločinném záměru získal na svou stranu "lid Assyrie nahoře i dole"/nišé mát Aššur eliš u šapliš". Válka trvala čtyři roky, ale kromě výsledku nevíme o ní vůbec nic. Po jejím zvládnutí podnikl Šamší-Adad sedm válečných výprav do okolních zemí, první asi až roku 819.

 

825:

v Urartu zemřel Šardur I. (od 832), novým králem se stal jeho syn Išpuini/ass. Ušpina, který vládl do roku 806. Svého syna jménem Menua si vzal za spoluvládce.

 

kolem roku 820:

v Tyru po Mattanovi I. (848-820) vládne devítiletý (?) Pygmalión (řecká forma foiníckého jména PMYYTN či PMYTN, asi Pumajaton) a jeho sestra Elissa (‘LŠT alias lat. Dídó). Malého krále ovládla tyrská „strana lidová“, ostrý soupeř „aristokratů“. Elissa se se svým manželem, Melkarthovým knězem Sicharbou n. Sichaiou/Sicharba'ál popř. Akerbou/Askarba'ál, stáhla. Kněze dal po čase Pygmalión zavraždit a sedmého roku jeho vlády Elissa odplula přes Kypr do Libye, kde založila Karthágo, viz rok 814. Pygmalión kraloval do roku 773. Následoval Ittoba’al II. a od roku 740 Chírám II., viz tam.

 

824:

v Athénách se po Arifrónovi (od 844) stal archontem jeho syn Thespieus (do roku 797). V jeho době dal Lykúrgos Lakedaimonským zákony, resp. začal je tvořit (?) (srov. ale rok 891 a 810).

 

826:

v Lakedaimonu vládl z Ágidovců po Archeláovi (od 886) Téleklos (do 786). Zároveň v rodu Eurypontovců skončila vláda Chariklova/Charillova (od 886), následoval Níkandros (do 786).

 

************************************************************

819. - 810.

 

818 nebo 809:

v Egyptě povstala proti ústřední moci krále Šošenqa III. v Taně část libyjské aristokracie a prohlásila králem Usermare Setepenamuna III. Pedubasta I. (Pedibastet/Padibastet, řec. Petubastés/Petubastis; kraloval do 793, resp. 769, od roku 804 se spoluvládcem, viz), zakladatele XXIII. dynastie, II. libyjské (vládla do roku 715). Dynastie sídlila v Deltě v Leontopoli v blízkosti Búbasty/dn. Tell al-Muqdám. Memfis zůstala Šošenqovi III. věrna a ovládali ji potomci Osorkona II. Viz dále rok 773 a 770. 

Podle jedné verse Manethóna (výpisků z něho) vládl Petúbastés čtyřicet roků (a za něho se prý konala první olympiáda), Osorchó n. Osorthón 8 (tomu prý říkali Egypťané Héráklés), Psammús deset a jistý Zét 31 roků, dohromady 89 let (tedy 809-720). Druhá verse nezná Zéta a celkovou vládu dynastie počítá na 44 roky.

Podle moderní datace (CAH) vypadají vlády libyjské dynastie takto:

 

xxiii. dynastie (cca 818 - 715, není pevné datace)

Usermare Setepenamun Pedubast I. 818-793 (spoluvládcem asi 804-803 Iuput I.; ostatní jména neznáme)

Usermare Merejamun Šošenq IV. 793—787 

Usermare Setepenamun Osorkon III. 787-759 

Usermare Setepenamun Takelot III. 764-757 

Usermare Setepenamun Rudamun 757-754 

Usermare Setepenamun Iuput II. 754-720/715 

Wasneterre Šošenq VI. (pravděpodobná vláda, nejisté) 720-715 (?)      

 

819:

se vypravil Šamší-Adad V. proti Nairi, pravděpodobně jeho první armádní expedice od nástupu na trůn roku 824: řádil v hornatém regionu mezi Zágrosem a horním Eufrátem. V té době se Aššurova říše rozprostírala od Paddiry v Nairi po Kár Šulmán-ašaréd na Eufrátu oproti Karchemiši, od Zaddi na hranicích s Babylónií/"Akkadem" po zemi Enzi, od Aridu po Súchu čili bratrovražedná válka se na velikosti říše výrazněji nepodepsala. 

818:

Assyřané opět na tažení proti Nairi a Urartu. Armádě nyní velel rabi šáqê Mutarris-Aššur. Assyřané dospěli až k Urmijskému jezeru, naloupili velkou kořist mezi domorodci včetně "jejich dcer", dobyli tři sta "měst" jistého Šarsiny, syna Meqdiary, k tomu jedenáct opevněných a dvě stě "měst" urartského krále Ušpiny. Všichni nairští dynastové zaplatili Aššurovi tribut koňmi. 

815 (?):

se Šamší-Adad V. osobně vypravil proti Nairi, jeho třetí expedice. Tribut v koních platili Dadí, vládce Chubuškie, Šarsina, mezi jinými též Mannájové a obyvatelé Parsua. Nárůdek Mésu žijící kdesi v Zágrosu pravděpodobně vyvraždil, pět set jejich měst "zničil a vypálil". V zemi Gizilbunda porazil a zajal krále Pirišátiho, jiný dynasta jménem Bél-áli se mu poddal sám od sebe. Odtud se Assyřané pustili do Médů/Matája, porazili krále Chanasiruku, dobyli jeho sídelní město Sagbitu a dalších 1200 médských "měst". Cestou domů porazil krále Munirsuartu a dobyl jeho město Araziaš. Ve své kronice tesané do kamene vypočetl král 27 dynastů/"králů" z Nairi, kteří museli platit tribut Aššurovi. 

814:

Poté narušil téměř stoletý mír s Babylónií. Důvody neznáme. Je možné, že na základě otcovských dohod a vztahů pomohl Marduk-balassu-iqbi Šamší-Adadovi v "občanské válce", což zřejmě něco stálo, což po vítězství nechtěl Assyřan dále uznávat (územní ústupky?). Na své čtvrté celkově a první babylónské tažení vyrazil Šamší-Adad 15. simánu. Mezi městy Zaddi a Zabanem si na Zábu udělal čas na lov lvů/zabil tři. Oblehl Mé-turnat a když se město vzdalo, veškeré obyvatelstvo s majetkem přesídlil do Assyrie. Babylónský král Marduk-balassu-iqbi vytvořil protiassyrskou koalici s Kassity (Namri), Aramaji, Chaldaji a s Elamity, o nichž je tak v mesopotamských pramenech zmínka poprvé po třech staletích (srov. rok 1120). Assyřané vpadli na nepřítele na východ země mezi Zágrosem a Tigridem, rabovali, ničili a pálili, na co přišli, pobili třináct tisíc vojáků. Před městem Dúr Papsukkal na Dijále koalici porazili, padlo pět tisíc koaličních vojáků, dva tisíce jich Assyřané zajali; kromě toho se zmocnili stanu babylónského krále i s postelí. Pak se zase stáhli. 

813:

druhé tažení Šamší-Adada proti Babylónii, celkově páté. Na babylónské straně opět bojovali Elamité, ale Marduk-balassu-iqbi byl znovu poražen: v noci utekl z Gannanáte před přicházejícími Assyřany, ukryl se za zdmi Németti-šarri, ale Babylóňan unikl. Assyřané vítězili, dobyli města Dér a zmocnili se třiceti tisíc zajatců. Babylónský král byl konečně rovněž jat a odvlečen do Ninuy; jeho osud neznáme; z porušeného místa chronografického nápisu lze usuzovat, že mezi zajatci byli též muži bojující v assyrské válce o nástupnictví 827 n. 826-820 na straně poražených a ty dal Šamší-Adad stáhnout z kůže zaživa.

Nástupcem Marduk-balassu-iqbiho se nakrátko stal Baba-achché(acha)-iddina (syn?). Šamší-Adad s armádou dorazil do Kuty, Babylónu a Borsippy, kde všude v chrámech zbožně obětoval. 

812:

Třetí tažení Šamší-Adada V. proti Babylónii. Baba-achché(acha)-iddinu potkal stejný osud jako předchůdce a byl odvlečen do Aššuru s celou svou rodinou a palácovým služebnictvem; jak skončil, nevíme. Země a města vyrabována, Assyřané vybírali všude daně, v Babylónu následovalo interregnum, v zemi anarchie.

811:

Čtvrté tažení Šamší-Adada V. do Babylónie, celkově sedmé. V Přímoří přijal jako první assyrský král tribut od Chaldajů, srov. otcův triumf nad Dakkúry a Jakíny roku 850, který však do Přímoří tehdy nedorazil. Krátce před svou smrtí přijal Šamší-Adad titul „král Sumeru a Akkadu“. Zemřel zřejmě mlád (na trůnu od 824). Svou stavební činnost soustředil na Ninuu a Kalchu, pohřben byl v Aššuru (jeho sarkofág byl nalezen).

Nástupcem Šamší-Adada V. se stal jeho syn Adad-nérári III. (vládl do roku 782). Do roku 806 vládla jako regentka jeho matka Sammurámat/Šammurámat. Neexistuje však důkaz o tom, že by nový král byl tak mladý, není důkaz o tom, že by jeho matka s ním spoluvládla ani o tom, že by pocházela z Babylónu (domněnka se opírá též o náklonnost krále ke kultu Nabua a že dal v Ninuy postavit v letech 788-787 jeho cihlový chrám.

V Babylónu začala po smrti Šamší-Adada vláda jistého Ninurta-apla-[...], neznámo však, jak dlouho. Po něm se stal králem Marduk-bél-zéri (do roku 780?).

Podle jedné babylónské kroniky zavládla po roce 812 „x let“ v zemi anarchie a Babylón neměl krále (x = 2 nebo 12 let?). Následujících padesát let znamenaly pro zemi dobu nejhlubšího úpadku státní moci. Právě v tomto času vzrostla moc Chaldajů, kteří sídlili při dolním toku Eufrátu a v Přímoří a z části se měnili z nomádů v usedlíky.

 

810 či 806:

v Urartu zemřel král Išpuini, ass. Ušpina (vládl od 825), nástupcem na trůnu se stal jeho syn Menua(s) (vládl do 790, další možný údaj 804 - 790); ženat byl s královnou Taririí, z dětí známe jménem Argištiho, jeho nástupce, a Inušpuu. Menuova vláda je érou územního rozmachu Urartu. Zmocnil se země Erikua(chi) severně od Araratu, na řece Aras dobyl zemi a město Luchin(ni). Severně od Araratu dal postavit pevnost Menuachilini („Menuův hrad“, dn. Başbulak na turecko-arménské hranici). Pak porazil vládce země Diaue(chi) jménem Utupurši. Kromě toho vystavěl řadu dalších pevností a vedl války na východě proti Parsua.

Na západě dobyl Malatii a tabalský vládce Sulechawali či Sulumel se stal jeho vasalem. Menua také válčil s Chilaruadou, králem Chatti.

 

814:

Foiníčanka Elissa n. Dídó založila Karthágo, Qart/Kart-Hadašt („Nové Město“), osadu Tyru (tradiční kroniky udávají také roky 925, 822 a 810, viz ale také rok 1048 či 1013), když použila lsti na domorodce nabízejícím půdy jen tolik, kolik obejme rozprostřená volská kůže. Viz dále rok 654. 

 

815:

v israélském Šomerónu zemřel král Jéhú (panoval od 842) a nástupcem se stal jeho syn Jóácház, Jehó’ácház, řec. Ióachaz (vládl do roku 798). Za jeho vlády dosáhli suverenity nad Israélem králové Aramu-Damasku Chazá’él (cca. 850 až 800) a jeho syn Bar-Hadad III.: Jóácház byl jejich vasalem, posléze assyrským, viz rok 800.

 

814:

v júdském Jerúsalému bylo započato s opravou a obnovou Jahweho chrámu zanedbávaného v polytheistické éře. Poté zemřel ve věku údajných 130 let velekněz Jahweho kultu Jehojada/Jójada (srov. rok 842 a 836). Vzápětí vypukla válka s Chazá’élem z Aramu-Damasku, který se zmocnil kontroly nad Israélem, dobyl a vyvrátil Gat ve Filištínsku (viz rok 1200) a oblehl Jerúsalém. Král Jóas se vykoupil pouze vydáním chrámového pokladu a všeho zlata v Jerúsalému.

 

kolem roku 810:

Lykúrgova eunomiá v Lakedaimonu bývá kladena do rozmezí let 830 až 810 (srov. roky 750 a 610). Tato událost může souviset s datem dobytí Amyklai (?), neboť Sparťanům se nabídla možnost rozdělit dobyté půdy („revoluce potřebuje prostor“). Lykúrgovým nejbližším pomocníkem při prosazování reforem ve Spartě byl Arthmiadés. Rozdělili prý Lakóniku na třicet tisíc stejných pozemkových dílů a okolí Sparty pro samotné Sparťany na dalších devět tisíc dílů/klérů. Kléry nebylo možné prodávat, pouze dědit; viz ovšem revoluční změnu Epitádeovu roku 400 a reformy roku 243 a 227. Lykúrgos zavedl peníze ze železa bez obsahu stříbra, prý zavedl společné stravování (fiditie, na Krétě se jmenovaly andrie).

Lykúrgova postava je polomýthická a datace pouze hypothetická. Zemřel prý dobrovolnou smrtí hladem. Jediným Lykúrgovým synem prý byl Antióros, a ten zemřel bezdětný.

 

819 v Latiu v Albě Lonze padl ve válce král Aventinus Silvius (od 856) a nástupcem Proca Silvius, řec. Prokás (vládl do 796).

 

************************************************************

809. - 800.

 

804:

v Egyptě přivzal první král XXIII. dynastie Pedubast I. za spoluvládce svého syna (?) jménem Iuput I. (krátká vláda; srov. rok 818).

 

809:

první z osmi polních tažení Assyřanů za vlády Adad-nérári III. proti Médům. Druhé tažení viz rok 800.

808:

tažení Adad-néráriho proti Guzáně (jediné za jeho vlády), kterou obsadil a učinil z ní assyrskou provincii.

807 a 806:

dvě válečné výpravy proti Mannajům

806:

v Aššuru složila Šammurámat regentství za svého syna Adad-néráriho III. (srov. 811), který od nyní vládne sám (do roku 782). Obnovil mír s Babylónií, odvedl zpět do vlasti zavlečené Babylónce a do hladovějící země posílal potraviny (srov. rok 811)Za jeho vlády začali pozvolna ukrajovat z královské moci guvernéři, správci provincií. Díky darům půdy a svým posicích se několik z nich v podstatě dostalo do postavení autonomních dynastů v rámci Aššurovy říše:

Nergal-ériš, guvernér/šakin máti provincie Rasappa a po roce 797 také Chindánu, byl limmu roku 803 a 775 a jeho doména se téměř kryla s územním rozsahem bývalého státu Chanigalbat (Mitanni); podnikal vlastní válečné výpravy, po něm zde úřadoval Palil-ériš, guvernér Némed-Ištary;

Bél-tarsi-ilúmma, guvernér města Kalchu, byl epónymním úředníkem (limmu) roku 797 a byl ša réši/palácový úředník (vykládáno jako eunúchos), šakin máti/guvernér a klínopisný písař/tupšar;

Mannu-kî-Aššur, guvernér Guzány (Tell Halaf; cf. rok 808), byl limmu roku 793. Turtánu krále Adad-nérári III. byl Šamší-ilu a kromě toho, že velel říšské armádě, byl správcem chrámů, guvernérem/šápir mát Chatti/Syrie, Guti, Namri, (srov. rok 782 a 773; jeho hrob nalezen roku 1989 v Nimrudu/Kalchu). Zůstal turtánem všech Adad-nérárího (III.) synů a zemřel někdy krátce před revolucí proti poslednímu z nich Aššur-nérárimu V., viz rok 746. Byl patrně mužem na svém místě, který dokázal zabránit rozpadu říše a je zajímavé, že si půl století udržel neohroženou posici u dvora; nic bližšího o něm nevíme. 

Král stavěl v Kalchu a v Ninive (chrámy pro Nabua), restaurační práce dal vést v Dúr Šulmán-ašaréd.

 

805 až 804 (a 803 až 802?):

Tažení Assyřanů proti „osmi králům země Chatti“, tj. do severní Syrie. Poslušnost Aššurovi tehdy odmítli prokazovat především Ataršumki, syn krále Adramu v Arpadu (Bít Agusi), a Urikki z Qúe. Všichni byli Syrochetité, povstání se ale nezúčastnili vládcové Kummuchu a Karchemiše. Král Ušpiluluma z Kummuchu Assyřany pozval a Adad-néráriho do války doprovázela Sammurámat, "hlavní manželka/mí.e.gal krále Šamší-Adada, krále Assyrie, matka Adad-néráriho, silného krále, krále Assyrie". V bitvě v Paqarchubúni Assyřané s Adad-nérárim zvítězili a nové mírové podmínky obnovily vasalské vztahy místních vládců k Aššurovi. Mimo jiné byla uzavřena nová hraniční smlouva mezi králi Qalparundou/Chalparuntuaš z Gurgumu, synem Palalama, a Ušpilulume z Kummuchu. • Ušpiluluma je pravděpodobně chet. jméno Šuppiluliumaš. Jeho manželka (?) se jmenovala Panamuwatiš.

V této době vládl v Karchemiši král Jaririš (dříve čteno Araraš), jehož nástupcem byl Kamaniš. Před Jarirem vládl Astiruwaš.

V Arpadu, v sídelním městě státu Bít Agusi/aram. Bajt Guš, vládl po Ataršumkim jeho syn Mati’ilu. Ataršumki rebeloval proti Aššuru již za Šamší-Adada V. Po znovudobytí země Assyřany se Bít Agusi dostalo do postavení protektorátu turtána/tartána Šamší-ilu. Tehdy byly také stvrzeny nové hraniční smlouvy mezi Arpadem a Hamatem, jakož i mezi Kummuchem a Gurgumem. Mati'ilu uzavřel též smlouvu s jistým BR G'YH/Bar-ga'já z města/státu KTK, jejíž aramajský text se uchoval na stéle z as-Safíry u Halabu, ale zůstává záhadou, o jaký subjekt syrské politiky se jednalo, když Bar-ga'já vystupuje jako Mati'ilův protektor. 

V Sam’alu kraloval Panammu I. spolu se svým synem (?) jménem Bar-sur.

 

801:

první výprava Adad-néráriho Assyřanů proti zemi Chubuškia (z celkově čtyř; srov. rok 791).

800:

druhá výprava Adad-néráriho proti Médům. Podle řeckých a armenských kronik vládl Médům od t. r. nebo od roku 808 jako první z řady králů jistý Arbakés/Varbakés, po něm od roku c. 780 do roku 760 Mandakés, viz dále tam.

Varbakés podle armenského kronikáře Mosea z Chorény korunoval prvního "armenského" krále Paruira/Paruyr, syna Skajordiho. Mandakovým současníkem byl druhý Hračia/Hračya, následovali Farnovas/Farnavaz, Pačuič/Pačuyč, Kornak, Favos, současník Fraortův, po něm Hayk/Haykak II. Současníky médského krále Astyaga/arm. Ašdahak (585-550) byli "Armeni" Erovand/Jervand, řec. Orontés, který vládl krátce, a Tigránés označovaný kronikářem za Velikého, nicméně ani o něm ani o dalších jmenovaných není odjinud nic známo a v jejich existenci se v moderní době pochybuje. Hračia si údajně u Nabû-kudurrí-usura po dobytí Jerúsaléma vyžádal jednoho ze zajatců, usadil ho ve své zemi a od něho vzal začátek prý armenského a gruzínského knížecího a královského rodu Bagratovců, Bagratidů, který existuje dodnes a dodnes nárokuje královládu v Gruzii.

 

kolem roku 800 (?):

po dlouhých válkách, vedených od roku 853, bylo konečně Assyřany porobeno n. dobyto centrum státu Aram-Damašek, přesný údaj neznáme (někdy v rozmezí let 805 až 796?, viz hlavně tam). Ze zemí Chatti a Amurru vybral král dva tisíce talentů stříbra, jeden tisíc talentů mědi, dva tisíce talentů železa a od vládce Damašku Marího tři tisíce pestrobarevných oděvů/lubultí birmé, jiný z nápisů o Marím říká, že z Damašku vydoloval 2300 talentů stříbra, dvacet zlata, tři tisíce mědi a pět tisíc železa (zřejmě se vztahuje k roku 796?).   

V téže době, během tažení Adad-nérári III. na západ do oblasti Libanonu, kde v horách dal pokácet sto silných kmenů pro stavbu svého paláce a chrámů, se opět staly assyrskými tributními vasaly konfederace Tyru a Sídónu a s nimi král Israéle Jóácház/ass. Iuasu Samerinája, viz rok 814. 

 

800:

v Makedonii začala vláda prvního krále argívské (tj. z Argu, též argejské) dynastie Karána (do roku 770). Podle jiných tradičních chronografických údajů se Karános stal králem roku 814. • Dynastie Argeovců vládla v zemi až do roku 310.

 

c. 800: ve střední Evropě mizí pozdně bronzová kultura lidu popelnicových polí existující od roku c. 1300, viz tam a roky 1100 a 775. Na její místo nastoupila povětšinou železná kultura hallstattská, č. halštatská (do c. 450, viz tam), spojovaná s Kelty. 

 

kolem roku 800:

v Indii skončilo období, během něhož povstali bráhmani (od roku cca. 1000). Až do roku 600 vznikaly áranjaka, předbuddhistické upanišády a nejstarší literatura súter. V této době také na severozápadu Indie končí závěrečné období vzniku vedské literatury (od cca. 1200).

c. 800 až c. 200 př. n. l., popř. 400 n. l. v Peru kultura Paracas s prvními geoplyfy; c. 200 př. n. l. na ni navazuje jižněji položená na severním okraji Atacamy kultura Nazca, viz v indexu s. v. Peru