999-900

999. - 990.

 

kolem 995:

v Egyptě následovali po Amenemopeovi na trůnu (vládl od asi 1045) panovníci jménem Osochór (tak Manethón; zřejmě Osorkón, syn náčelníka Mašwešů Šešonqa s Mehitusechetou/Mehtenwešchetou, bratr Nimlota/Namilta I., strýc zakladatele xxii. dynastie Šešonqa I.) a Psinachés; jehož existence není dosud doložena. Osorkón (starší) vládl šest roků, záhadný Psinachés roků devět (viz dále rok 975). Manethónův Psinachés by mohl být Manethónův Siamun/Saamun, popřípadě neméně záhadný král Tutcheperre Šošenq, pokud tento nepatří do xxii. dynastie.

 

kolem 990:

v Tyru se datuje začátek panování sídónských králů, resp. prvního, kterého známe jménem. Abiba‘al ze Sídónu z Chírámovy dynastie vládl do roku 969. Etabloval foiníckou moc na Kypru.

 

asi 990 až 980:

Hadad-ezer, král v Aram-Zobá, dobyl na Eufrátu pevnost Mutkini (kdysi získanou assyrským králem Tukulti-apil-Ešarrou/Tiglatpilesarem I.). Poté napadl Hadad-ezerovo panství Dáwíd, král Israélců, za to, že byl spojencem Chanuna Ammónského (viz rok 1010) a damašský vládce byl židovskými vojevůdci Jóabem a Abíšajem poražen, viz rok 1005. Vítězové oblehli sídelní město Ammónů (řec Ammónítes/Ammanítoi) Rabbu či Rabbath Ammón, řec. Rabbathos, dn. jordánský Ammán a dobyli. Chanunův zaltý královský věnec/"korunu" o váze údajně jednoho talentu si nasadil Dáwíd a používal ho po celou svou vládu, poražené dal mučit a povraždit stejně jako Ammóny z dalších dobytých a vyvrácených osad. O osudu Chanuna není nic známo.

Dáwíd někdy v této době znásilnil Bat-šebu, řec. Bersabeé, židovskou manželku Chetity jménem Úrjá, řec. Úriás, který sloužil jako zbrojnoš/důstojník vojevůdce Jóaba. Aby se ho zbavil, nakázal Dáwíd Jóabovi poslat Úrju v poli do řeže, z níž nebylo návratu. Vdova Bat-šeba pak porodila syna, který žil jen několik dnů. Nová králova manželka pak porodila syna Šaloma, překvapivého nástupce trůnu.

Dáwíd visel na svém prvorozeném synovi Amnónovi. Když znásilnil svou nevlastní sestru Támáru, řec. Thémar, pomstil ji její bratr ze stejné matky Ma'achy (I.) Avšálóm/Abšálóm, řec. Absalóm, Abessalóm n. Apsalómos, třetirozený králův syn. Poněvadž otec Dáwíd, třebaže o násilnosti věděl, nic proti Amnónovi nepodnikl, dal Abšálóm při příležitosti, která se naskytla po dvou letech, svými lidmi Amnóna zavraždit. Po třech letech se směl vrátit do Jerúsaléma, ale nesměl otci na oči, po dalších dvou letech se usmířili. Po dalších čtyřech letech roky na to vznesl nárok na trůn a v Chevronu se prohlásil králem. Dáwíd před synem prchl za Jordán a Abšálóm používal jeho harému.

Jóab však zůstal Dáwídovi věren a porazil povstalce v bitvě kdesi v zemi Gilead v pozdější Dekapoli, snad roku 973; celý příběh mohl začít roku 989. Abšálóm se na útěku zachytil svými proslulými dlouhými vlasy o strom a když mula pod ním utekla, zůstal tam viset: Jóab ho proklál třemi kopími (nebo jen jedním šípem do srdce). Viz dále rok 972. 

 

V Hamatu tehdy vládl churritský král/panovník s churritským jménem Toj (T‘Y/T‘W), Dáwídův spojenec. Po Tojovi vládl jeho syn Hadórám(hebr. Jórám). Oba byli současníky krále Aššuru Aššur-réša-íší II. (k Hamatu/dn. Hamá v SYR viz také 1000 a 870).

 

[997: podle vyšší starověké chronologie zemřel tohoto roku král Šalomo; rozdělení království Israél na severní království Israél pod Jerobeamem I. a na jižní království Jehúdá/Júdá/Júdea, kde vládl Rehobeam, viz vše rok 933]

 

993:

v Athénách vládl po archontovi Archippovi (od roku 1012) jeho syn Thersippos (do roku 952).

 

991: V Latiu v Alba Lonze zemřel Alba Silvius (od 1030), syn Aenea II. Silvia. Sedmým králem Starolatinů se stal Silvius Atys (též Aegyptus Alba, Atys, řec. Kapetos), který vládl do roku 965.

 

************************************************************

989. - 980.

 

987:

v Babylónii zemřel král E-ulmaš-šákin-šumi (vládl od 1004) a byl pohřben v paláci svého sídelního města Kár Marduk. Následovala vláda jeho syna n. bratra (?) Ninurta-kudurrí-usura I. (do roku 984). Po něm pouze tři měsíce/tři roky (?) kraloval jeho bratr Širiqti-Šuqamuna. Známo o nich není nic. 

984:

Následovala vláda Már-bíti-apla-usur (do roku 978), který pocházel z elamské rodiny. Nemáme žádný důkaz jeho současné vlády v rodném Elamu, vzhledem ke jménu byl v Babylónii dlouho usazen. I jeho doba byla pro celou Babylónii neklidná, a to hlavně díky neustávajícím vpádům aramajských kmenů. Aramajové vrazili klín mezi Babylónii a Assyrii, styky obou starých říší v této době mizivé. Teprve Assyřan Aššur-dan II. se pustil do Aramajů (viz rok 935) a jeho syn Adad-nérári II. se pustil s Babylónem opět do války, viz rok 908. • Már-bíti-apla-usur byl posledním panovníkem VI. babylónské dynastie, zvané bazská (vládla od roku 1004). Tradičně ale bývá považován za jediného krále samostatné dynastie (VII. zvané elamská, srov. rok 978). Jak ke změně došlo, nevíme. 

 

989:

v Lakedaimonu následoval v rodu Ágidovců po královládě Labóty (od 1026) král Doristhos, resp. Doryssos (vládl do roku 960).

980:

v rodu Eurypóntovců se po Eurypóntovi, po němž se celá dynastie jmenuje (vládl od roku 1031, srov. rok 1104), stal králem ve spartské diarchii Prytanis (do 931).

 

986:

bylo založeno město Samos a Smyrna byla rozšířena na město (srov. rok 1000).

 

************************************************************

979. - 970.

 

kolem roku 975:

v Egyptě po Psinachovi (?, viz rok 995) vládl předposlední panovník XXI. dynastie Necericheperre setepenamun Siamun merejamun. Údajně kraloval sedmnáct let, ale nic bližšího není známo (viz dále rok 955). Siamun/Saamun, "Ammónův syn" mohl být Manethónovi předlohou pro jeho záhadného Psinacha. 

Siamun zřejmě dobyl na Filištínech (Peleset, odtud: "Palestinci") město Gezer (srov. rok 1191) a dal ho své dceři darem (její jméno historie neuchovala). Když se s ní oženil jerúsalémský král Šalomo, dostalo se kanaánsko-filištínské město do rukou židovského krále.

Je to první v historii známý případ, kdy se sňatkem vyženilo nějaké území a rozšířilo tak vlastní. Egyptský panovník předtím neprovdal svou dceru do ciziny, o což například mesopotamští mocnáři panovníky na Nilu žádávali, vždy naopak; je to další důkaz hlubokého úpadku prestiže. Událost je však známa pouze z kronikářských textů Starého zákona; egyptské prameny ji neznají a je dosti pravděpodobné, že k ní nedošlo.

 

973:

v Aššuru skončila vláda krále Aššur-rabîho II. (vládl od roku 1014). Králem se stal jeho syn Aššur-réša-íší II. (panoval do 968). O jeho činech není známo nic, ale z jeho vlády je zachován fragmentární nápis jistého vyznavače božstev Samnuchy a Gubaby Bél-ériše ze Šadikanni v Pochábúří na paměť obnovy zavodňovacího kanálu a restaurování a výzdobu chrámu Samnuchy. 

 

978:

v Babylónii skončila vláda Már-bíti-apla-usura (na trůnu od 984) a tím skončila též VI. babylónská dynastie, dynastie z Bazi (od 1004); pochován byl v Sargonově paláci. Jeho vláda ale bývá tradičně považována za samostatnou babylónskou dynastii, VII. elamskou. Současně byl posledním Elamitou, který byl králem v Babylónu (srov. rok 1159)Jeho nástupcem se stal Nabû-mukín-apli (vládl do 942), první král VIII. dynastie babylónské, která byla „domácího“ původu (podle rozlišovacích označení klínopisných dokumentů, kde jsou uchována tato chronologická data, bývá dynastie označována jako „H a J“). Dynastie se udržela u moci až do roku 733.

Vláda Nabû-mukín-apliho, stejně jako jeho předchůdců, byla velmi neklidná, neboť pokračovaly loupeživé vpády aramajských beduínů. V prvních dvaceti letech své vlády nemohl dokonce v jedenácti případech v Babylónu pořádat novoroční oslavy, proslulé slavnosti akítum. V jeho osmém roce obsadili v nisannu Aramajové Kár Bél-mátáti. 

 

kolem 975:

v Byblu vládl po Achírámovi či Chírámovi I. (od asi roku 1000) jeho syn Ittoba‘al I. (do roku asi 950).

 

kolem 975:

v Aramu-Damašku vládl současník a odpůrce israélského Šaloma Rezon, syn Eliadův, předtím poddaný Hada-ezerův. Zastínil moc státu Aram-Zobá (zde až do roku 853 není znám jménem žádný z panovníků, viz tam a srov. rok 1000).

 

972:

v Jerúsalému zemřel král Israélitů Dáwíd (vládl od roku 1010, resp. 1011 jako král v Chevronu/Hebronu, od roku 1005 v Jerúsalému. O despotovi se též tradovalo, že skládal písně a hymny, hrál na hudební nástroje.  Nástupcem se stal jeden z mnoha synů z mnoha Dáwídových manželek, viz rok 1010 a 990, Šalomo (Salomo, Šelomo/Šlomo, řec. a lat. Salomón/Solomón, Salómón, Solómón, č. Šalamoun, vládl do roku 933). Jako o jeho otci také o něm se tradovalo, že je literárně zdatný, autor básní, písní a rozličných přírodovědných spisů.

Jeho židovská matka se jmenovala Bét-sabé, Bat-šeba, řec. Bersabeé, a Dáwíd ji donutil k něvěře svému manželovi jménem Úrjá/Urija, řec. Úriás, č. Uriáš, chetitskému důstojníkovi v židovském vojsku. Král dal nešťastníka zlikvidovat v bitvě tím, že ho opustí v řeži spolubojovníci, a vdovu strčil do svého harému, srov. rok 990. • Řada moderních historiků pochybuje o rozsahu zděděného Dáwídova panství a má za to, že vládl nejvýše okolí malého Jerúsaléma, viz rok 1010.

Dáwíd po Amnónově a Abšálómově smrti, viz rok 990, preferoval v nástupnictví Adóniju/Adónia, čtvrtorozeného syna. Bat-šeba však tolik naléhala na krále, který se jí zmocnil zločinem, viz rok 990, aby nástupnictví svěřil jejich synovi Šalomovi, až král po přímluvě velekněze Natana, který kdysi vybral i pro Šaloma jméno, povolil s tím, že se ostatních sourozenců nový panovík nedotkne. V rozhovoru se svým synem Dáwíd pak ovšem požádal o likvidaci svého věrného vojevůdce Jóaba, jemuž vděčil za vládu, a dalších činovníků, kteří mu sloužili celý život: Šalomo je dal po nástupu na trůn zavraždit stejně jako Adóniu a jejich vrah Benjahu, řec. Banaiás, velitel královské gardy, se stal novým vojevůdcem celého královského vojska. 

Krátce po nástupu na trůn se Šalomo oženil se s jednou z egyptských princezen, s dcerou krále Siamuna (srov. rok 975)Zavedl do židovského vojska vozovou jízdu (dosud v užívání jednotlivými předáky), bájí se, že vybudoval námořní flotilu, založil Tadmór/řec. Thadamora, hellénistickou Palmýru, a že se aktivně staral o dálkový obchod s Arábií (srov. pověst o královně ze Sáby). Šalomo udržoval Dáwídovy přátelské styky s Chírámem Tyrským a od něho posléze dostával stavební materiál pro svůj chrám, který platil ročními dávkami obilí, oleje a vína, viz rok 968.

 

Po Dáwídově a Jóabově smrti se z Egypta vrátil Hadad Edomský (řec. Aderos; srov. rok 1005), manžel údajně sestry egyptské královny (který z panovníků na Nilu je míněn, známo není). Úhlavní Šalomův nepřítel po celou jeho vládu loupil v Iúdaji a Šalomova armáda se Edomských nedokázala zbavit. Hadad byl spojencem Rezona z Damašku, řec. Rhazos, dalšího z neporažených israélských nepřátel za Šaloma. To dokládá, že moc Jerúsaléma nesahala daleko mimo Iúdaiu/Júdu.

Ke konci Šalomově vlády se proti němu na pošťuchování proroka/nábí Achíji ze Šíló spikl královský činovník Jeroboám/Jarob'am n. Járáb'ám (řec. Hieroboam), syn Nebatův, z kmene Efraim. Chtěl se prohlásit panovníkem severních israélských kmenů, ale neuspěl a prchl rovněž do Egypta. Viz o něm a jeho velkém návratu roku 933.

 

[972: podle jednoho z tradičních starověkých dat přešli Thrákové, sídlící u Strýmónu, do Malé Asie do oblasti, která se později nazývala Bíthýnie, tehdy podle nich zvané Bebrykie]

 

************************************************************

969. - 960.

 

968:

v Aššuru skončila vláda Aššur-réša-íší II. (panoval od 973) a novým králem se stal jeho syn Tukulti-apal-Ešarra II. (vládl do 935). V čele válečné výpravy byl třikrát v zemích Nairi a nápisně se chlubil tím, že vládl „od moře na Západu (Amurru) až po moře Nairské/jezero Van (srov. dále rok 912).

 

969:

v Tyru a v Sídónu kraloval po Abi-ba‘alovi (řec. Abibalos; vládl od roku asi 990) jeho syn Chírám I., řec. Heirómos, lat. Hiromus (až do roku 936; dožil se 58 let). Byl spojencem židovského království Šalomonova a doma vystavěl chrámy „Hérákleovi“ a Aštartě. Pravděpodobně za jeho vlády byly založeny osady Utika (v dn. Tunisku) a Gadér, Gádés, Agdir, Haggadir (Cádiz v dn. Španělsku; srov. ale tradiční starověké chronologické údaje již k roku 1101).

 

asi roku 968:

v Jerúsalému bylo 480 let po odchodu Židů z Egypta, druhého měsíce v roku, tj. asi koncem března až květen, započato se stavbou prvního chrámu boha Jahwe (dokončen asi 955): dílem pověřil Šaloma jeho otec Dáwíd. Stavební materiál a řemeslníky směňoval Šalomo s Chírámem Tyrským, viz rok 972, takže lze předpokládat, že též podobu měl tyrskou. Biblický údaj, že židovský panovník určil sedmdesát tisíc lidí na nošení nákladů, osmdesát tisíc na lámání kamene a k tomu 3600 (na jiném místě 3300) dozorců nad nimi, byl zjevně jednoduše vycucán z prstu.

 

960:

v Lakedaimonu vládl v rodu Ágidovců po Doristhovi (kraloval od roku 989) Agésiláos I. (do roku 930).

 

965 V Latiu v Albě Lonze zemřel Silvius Atys (od 991), osmým králem (vládl do roku 937) jeho syn Capys Silvius (řec. Kapys).

 

************************************************************

959. - 950.

 

kolem roku 955:

v Egyptě zemřel v Taně král Siamun (vládl od asi 975). Na trůnu následoval Titcheprure Setepenamun Psibchaemne Merejamun, řec. Psúsennés II. (do roku 945). V hornoegyptských Thébách se po smrti Nesbenebdeda stal veleknězem jeho bratr Pinudžem II. (srov. rok 1075). Jeho manželkou byla Neschons.

Dynastie thébských velekněží se uzavřela synem Pinudžema II. Psúsennem II., který po smrti (zřejmě) Saamuna/Siamuna v Taně získal moc nad celým Egyptem a přesídlil z Théb do Tady v Deltě. Byl posledním králem XXI. dynastie a také jediným z ní, který fakticky spojil Dolní a Horní zemi pod jednu vládu. Povolil Šošenqovi (I.), "velkému náčelníkovi" Maů/Mašwešů, aby umístil v Abýdu v chrámu Osíridově sochu svého otce Nimlota (kněžím tam Libyjec rozdal 35 debenů stříbra). Psúsennés II. byl bez mužského potomka a Libyjce Šošenqa si vyhlédl za svého nástupce. 

 

kolem 955:

začátek řady jmen vládců chetitské dynastie v Gurgumu (srov. rok 1000; přesné údaje z "Palalamovy stély" neznáme, hypotheticky řazeny vlády po 25 letech):

955 Palalam I. (nejasné čtení)

930 Muwanzaš (současník assyrského krále Aššur-dana II.)

905 Chalparuntijaš I. (současník assyrského krále Adad-néráriho II.)

880 Muwatališ (doložen v assyrských pramenech roku 858)

855 Chalparuntijaš II. (doložen roku 853, ass. Qalparunda)

830 Palalam II.

805 Chalparuntijaš III. (doložen roku 805, vládl do roku asi 780, současník Adad-néráriho III.)

mezi roky asi 780 až 743 neznáme jméno panovníka

743 - 711 (?) Tarchulara

711 Mutallu

 

kolem roku 950:

v Karchemiši vládne jistý Šuchiš I. s manželkou Watiš; srov. rok 1000, viz dále roku 900), v Gurgum LA+I-mas (?). Ze syrochetitských manželských párů známe ještě Ušpilulumeho s Panamuwatiš, viz rok 805, a jistého dynastu jménem Taitaš a jeho paní Kupapijaš (datovatelné c. 900-700). 

 

kolem 950:

v Byblu/Gubla vládne po Achírámově/Chírámově synovi Ittaba‘alovi (od roku 975) jeho syn Jechimilk (do roku asi 925).

 

kolem 955:

v Jerúsalému v říjnu asi t. r. podle biblické tradice slavnostně dokončil král Šalomo první Jahweho chrám (začal se stavět roku asi 968). Stál do roku 587, viz tam; o jeho velikosti líčené ve Starém zákonu věda obecně pochybuje a předpokládá, že to byla stavba spíše o velikosti palácové kaple, popřípadě kostelíku, pokud vůbec existoval (není po něm archeologických stop ani po více než 150 letech výzkumů na území města). O velikosti sídelního města židovských kmenů archeologové rovněž pochybují, někdy dokonce hovoří o větší neohrazené vsi, viz roky 1400 a 1005.

Podle hellénistické tradice chrám stál sedmého roku a sedmého měsíce od zahájení stavby, tedy asi v říjnu roku 961 (historik Iósépos Flavios a viz rok 3761, kde některá datace podle jím použité éry). Přes ústřední roli chrámu v dějinách a jeho kněží nestal se židovský stát nikdy theokracií, a to ani za nejrevolučnějších obdobích válek s Hellény a Římany.

Jerúsalémský chrám nebyl jediným místem, kde byl uctíván Jahwe. Jeho svatyně byla objevena též v Aradu/Tel Arad, 'RD, júdské opevněné osadě v Negevské poušti; zanikl snad v době kolem pádu severního židovského království.  

 

952:

v Athénách po Thersippovi (od 993) vládl jako archón jeho syn Forbás (až do roku 921).

 

************************************************************

949. - 940.

 

945:

v Egyptě v Taně zemřel někdy kolem t. r. král Psúsennés II. (vládl od asi 955). Jím skončila manethónská řada vládců XXI. dynastie zvané tanitská (začala rokem 1045). Následovali králové XXII. dynastie zvané libyjská (až do roku 720, resp. 715). Jejich sídelním městem zůstala Tanis, popřípadě residovali v Búbastě. Libyové, předkové asi Berberů, se v průběhu předešlých let stali v Dolním Egyptě silným ethnikem a drželi vlivné posice především ve vojsku.

Mašweše/Mešweše a Libu porazil už Merneptah a Ramesse III., ale v Egyptě se udrželi, neboť je tam vítězové usazovali i s rodinami jako kolonisty: Ramessse III. je usazoval kolem Hérákleopole. Rekrutovali z nich žoldnéře a Libyové sami expandovali proti proudu Nilu.

Delta se stala pozvolna celá libyjská, nadále nosili péra ve vlasech, dlouho byli negramotnými kočovníky a nikdy se plně nepoegyptštili. Jejich náčelníci ale vládli Egyptu čtyři staletí. Přes zjevný kulturní úpadek však ekonomika zřejmě prosperovala nejen v zemědělství. Na rozdíl od Théb se v Deltě za Libyjců používalo i nápisně hieratického písma namísto hieroglyfů.

Prvním panovníkem XXII. dynastie se stal Hedžcheperre Setepenre Šošenq I. (tradičně Šešonk, hebr. Šišak, vládl do 924); o jménu srov. vliv Smendův roku 1085. Pocházel z rodiny z Búbasty. Zrušil dědičnou vládu veleknězů v Thébách i v celé Thébaidě (trvala od dob Hrihorových) a panoval nad celým Egyptem, ženat byl s Karamou/Karamat a Penrešnesou, rodilou Libyjkou: její syn s králem Nimlot se stal armádním velitelem v Hérákleopoli. Veleknězem byl jeho syn Iuput, kterého udělal zároveň velitelem armády a správcem celé Horní země: od dob Šošenqovy vlády zůstal v panovníkově rodině také úřad vrchního armádního velitele (stal se jím králův druhorozený syn Iuput, a to před nebo od roku 936).

Vůbec všechny nejdůležitější úřady drželi zjevně rodinní příslušníci. Za svého předka uvedl král jistého Libyjce Bujuwawu usazeného někdy v éře xx. dynastie v Hérákleopoli. Jeho syn Musen se tam stal knězem a zároveň velitelem oddílu žoldnéřů. Obě funkce zdědil jeho syn Nebneši a po něm další dědici v rodině Pethut, Šošenq a Nimlot/Namilt, otec krále Šošenqa. Manželkou předka Šošenqa byla Mehtenweschet, matka Osorkona, zřejmě krále předchozí dynastie, viz rok 1085, a Nimlota: onen Osorkon ("starší") byl tedy strýcem krále Šošenqa I. 

Církevní hodnosti král rozdával svým důstojníkům, převážně Libyjcům, popřípadě egyptským manželům svých dcer nebo příbuzných. Král a velekněz byli přirovnáváni k dítěti Usira a Ésety Horovi, kterého jeho božská matka kojí (srov. její podobu s madonnou). Libyjci na trůnu plenili hroby starých králů a mumie zbavené cenností pohřbívali skupinově v nenápadných hrobech. Zlato přetavovali, texty přepisovali atd.; ostatně okradení mrtví přeci byli ti panovníci, kteří honili jejich předky…

Za xxii. dynastie zanikla funkce hlavy chrámového hudebního sboru a rozšířila se moc „božské manželky Ammónovy/manželky božského, hemet-necer-en-Amun“. Mužská velekněžská funkce s koncem thébského separatismu postupně také slábla a za xxv. dynastie núbijské už namísto králů obětují bohům (panenské?) manželky Ammónovy s korunami obou zemí na hlavě a byly zcela autonomní a nedotknutelné (stejně jako núbijské kněžky-panovnice).

Část thébského kléru egyptského rodu se asi před Libyjci vystěhovala do Napat, kde pěstovala dál Ammónův kult, dokladu pro to však nemáme. V Memfidě byl veleknězem Ptahovým Šedsunefertem. Jeho matkou byla Tapešenese, manželka zemřelého velekněze Anchefensechmeta, rovněž asi královi příbuzní.

Při severní hranici Thébaidy vylepšil Šošenq I. opevnění města Teudžoj, hellénistické Ankyrón polis, dn. al-Híba s Ammónovým chrámem, vybudovanou králi předchozí dynastie na obranu proti libyjské expansi proti Thébám. V Thébách dal posledního roku své vlády stavět nové nádvoří Ammónova chrámu, práce řídil stavitel Haremsaf, ale dokončení se nedočkal.   

Wezírové ve XXII. a XXIII. dynastii: Ze severních z XXII. dynastie je znám jistý Iken. Na jihu za obou dynastií úřadovali: Padimut, Ia-o, Rudpamut, Horej, Hori (syn Iučeka?), Nesipaqašutej, Harsiese (syn Nesipaqašuteje), Hor, Pentejfanch (syn Horův), Harsiese, Džedchonsefanch, Nachtefmut, Hor, syn Nachtefmutův, Pamiu, Pacharu (syn  Pamiuův), Anch-Osorkon, Padiamonet (syn Pamiuův).

Egypt se rozpadl v několik autonomních domén. Thébaidou vládli dynastové sídlící v Thébách, nad nimi v Hermopoli, severně od nich se drželi dynastové hérákleopolští. Memfis na jižním okraji Delty kontrolovali princové xxii. a xxiii. dynastie, o Deltu se dělilo subjektů vícero: téměř celou západní polovinu ovládali Libyové a jejich "velcí náčelníci", východně od nich ve středu delty Nilu se drželi "velcí náčelníci" Mašwešů a na východ od nich panovníci xxii. (Tanis, Avaris, Búbastis) a xxiii. dynastie (Leontopolis). Východní okraj Delty a kraj až po Hořká jezera ovládali Mašwešové.

Manethós počítal podle jedné zachované verse se třemi králi vládnoucími dohromady 49 roků, podle druhé devět králů panujících 120 let. První verse: Sesónchósis (21), Osorthón (15) a Takelóthis (13). Druhá verse: Sesónchósis (21), Osorthón (15), tři další králové (25; jména neuvádí), Takelóthis (13) a tři další králové (42; jména neuvádí). Doloženo je však jedenáct panovníků (Šošenq II. a Harsiese pravděpodobně nebyli vládci suverénními) panujících c. 230 roků.

Podle moderních řazení vypadala vláda xxii. dynastie (CAH) takto:

xxii. dynastie (cca 945-715, není pevné datace)

Hedžcheperre Setepenre Šošenq I. asi 945-924 (ke konci jako spoluvládce Heqacheperre Setepenre Šošenq II.)

Sechemcheperre Setepenre Osorkon I. 924-889

Takelot I. (ostatní jména neznáme) 889-874

Usermare Setepenamun Osorkon II. 874-850 (spoluvládcem v Thébách v letech asi 870-860 Hedžcheperre Setepenre Harsiese)

Hedžcheperre Setepenre Takelot II. 850-825

Usermare Setepenre/Usermare Setepenamun Šošenq III. 825-773; za něho c. 818 v Leontopoli povstala konkurenční libyjská dynastie xxiii.

Usermare Setepenre/Usermare Setepenamun Pimaj 773-767 

Acheperre Šošenq V. 767-730 

Acheperre Setepenamun Osorkon IV. 730-715     

 

942:

v Babylónu zemřel král Nabû-mukín-apli (vládl od roku 978), na trůnu ho následoval jeho syn Ninurta-kudurrí-usur II. (vládl 8 měsíců a 12 dnů). Od roku 941 vládl jeho bratr Már-bíti-achché-iddina. Délku jeho panování přesněji neznáme, skončila někdy před rokem 912 (viz tam)Z dob vlády obou bratrů se nedochovaly žádné psané dokumenty. S největší pravděpodobností byla Babylónie opět vážně sužována ničivými nájezdy Aramajců. Na babylónském venkově byli v této době stále ještě velmi mocní Kassité. Vyplývá to ze seznamu jmen vystupujících na hraniční stéle/kudurru kassitského klanu Bít Abí-rattaš z jako kontrahenti sporu o náhradu za zabitou otrokyni a sporu o převod půdy a jako úředníci; mezi svědky jsou guvernéři a též královští princové. Jedna ze zaznamenaných smluv je ze simánu 2. roku Ninurta-kudurrí-usura I. (asi 984), druhá z 22. tašrítu 22. roku vlády Nabû-mukín-apliho (956).   

Po Már-bíti-achché-iddinovi následovaly vlády králů: Šamaš-mudammiq, Nabû-šuma-ukín I. a Nabû-apla-iddin. Poslední vládl v Babylónu do roku 851 (viz tam). Délky jejich vlád neznáme, neboť počty let se v klínopisných kronikách neuchovaly.

 

druhá polovina 10. století:

v Gúzáně (bibl. Gózán, dn. Tell Halaf na okraji Réš inu/římská Rhésaina, dn. Rás al-'ajn v SYR části Džazíry u pramenů Chábúru, řec. Gauzánis) vládne aramajský dynasta („král“) Kapara, syn Chaziánův či Chadiánův (bibl. Hezion), z klanu Bachiánu (aram. Bachján, Bít Bachiáni). Z doby mnohem pozdější, ze začátku 9. století, odtud známe jméno jistého knížete Abi-šalamu, Abšalom, Absalom, viz rok 894.

Aramajové žili jižně od Malého Zábu ve východním Potigridí mezi Aššurem a Babylónem již od dob vlády assyrského krále Aššur-rabî II. (1014 - 973). Rovněž místní populace byla již plně aramaisována. Jejich státní útvary, knížectví (v mesopotamských pramenech vládci zváni „králi“, státy bítu/domy, rody) zde byly:

Bít Zamáni („Dům Zamániho“), pozdější hellénistická Arzanéné a Gordyéné na jihu Armenie, se sídelním městem Amida (Amid, kurd. Amed, dn. Diyarbakır v TR, "Země Bakrova klanu"), původně assyrské osadě z 3. tisíciletí, později churritská (jméno Amida poprvé zmiňováno za krále Adad-néráriho I.)

Bít Bachiáni („Dům Bachjánův“, Gúzána) na horním Chábúru a

Bít Chalupé („Dům Chalupiů“) na dolním Chábúru.

O aramajských státech v Syrii viz rok 1000.

 

************************************************************

939. - 930.

 

935:

v Aššuru skončila vláda Tukulti-apil-Ešarry II. (začal vládnout od roku 967). Následovala královláda jeho syna Aššur-dana/Aššur-dána II. (do roku 912). Byl po stu letech prvním assyrským panovníkem, který podnikal pravidelně každý rok polní tažení mimo hranice kmenového území Assyrie, resp. prvním, jehož záznamy o takové činnosti se dochovaly. Jím také začíná rané období novoassyrské říše (vymezeno rokem 782; pozdní období říše, vrcholové, pak trvalo mezi lety 745 až 612 resp. 609 n. 606).

Aššur-dan II. postavil v sídelním městě Aššuru nový palác a hradební bránu, ale slavným se stal dobytím a naprostým zničením země a státu Katmuchu/Kadmuchu na horním toku Tigridu severně od Assyrie (chlubil se tím ovšem již Tukulti-apal-Ešarra I., viz roky 1115sqq.). Jeho poslední král Kundibchalê/Kundabchalê byl Assyřany odvlečen do Arbél/Arba'ilu, zaživa stažen z kůže, kterou dal král napnout na hradby, a jméno státu zmizelo z lidské paměti. Později se stalo okrajovou součástí Urartu. Sídelním městem Katmuchu byla Nasibina (Nisibis, hallénistická Antiocheia v Mygdonii).

Aramajům se sice podařilo za Aššur-danovy vlády dobýt v okolí Nisiby město Gidara, přesto byli Assyřané v bojích s Aramaji po dlouhé době úspěšní a dobyli na nich zpět stará assyrská území. Král se chlubil, že ulovil 120 lvů, 1600 buvolů, dva chytil živé, zabil 56 slonů, obnovoval své residenční město. To všechno pravděpodobně konali též jeho předchůdci, nicméně žádná zpráva o tom se dosud nenalezla. 

 

936:

ve dvoustátí Tyru a Sídónu skončila vláda Chíráma I. (panoval od roku 969). Následoval král [...] (jméno nápisně neuchováno). Podle pozdních kronikářů nastoupil po Chírámovi jeho prvorozený syn Ba’al-ezer I., řec. Baleazaros Žil prý (1)43 roky a vládl do roku 919 (podle jiné tradice jen sedm, nikoli sedmnáct let). Jeho mladším bratrem byl Abdémón, který proslul chytrostí v luštění hádanek, mimo jiné též Šalomonovy.

Po Ba’al-ezerovi vládl do roku 910 jeho syn ‘Abd-Aštart/‘Abd-Aštoreth, řec. Abdastratos n. Abdastartos. Dožil se 39 let (podle jiného zdroje dvaceti) a byl zavražděn spiknutím čtyř bratrů, s nimiž sdílel kojnou. Nejstarší ze spiklenců Methusastartos, syn Eleastartův/Delaiastartův, vládl zřejmě dva roky (jinde v chronografiích: dvanáct).

Od roku 908 vládl dvanáct let jeho bratr Astartos (Stratón?), který se dožil prý 54 let. Roku 896 následoval další bratr Astharimos/Aserymos, který vládl devět roků a dožil se 58/54. Zavraždil ho poslední z bratrů Fellés, Felétos, který žil 50 let, ale vládl jen osm měsíců roku 887, než byl sám zabit, viz dále rok 887.

 

933:

v Jerúsalému zemřel král Hebrejů Šalomo (vládl od roku 972). Ke stáru opustil israélský kult Jahweho a přiklonil se k příznivcům syrofoinícké Aštaroth (hellénistická Astarté), k bohu Ba‘alovi a věnoval pozornost i dalším neisraélským kultům (svatyně dostal v zemi Chámos Móabů, Moloch Ammónů). To prý v závislosti na svých harémových ženách, jimž na stará kolena propadl. • Moderní historiografie docházejí k různým letopočtům Šalomova úmrtí. Uváděny bývají roky 931, 930, 928 či 922 i další.

Šalomovým dědicem z dětí z harému, který údajně čítal na tisíc žen, se stal syn Rechobeám/Rechabeám n. Rechab'ám, řec. Roboam (40), jehož matkou byla Naáma Ammónská, řec. Noomás (vládl v Jerúsalému do roku 917). Nebyl však přijat za krále všemi israélskými kmeny (bylo jich kdysi dvanáct, srov. rok 1108 - odtud řec. označení dódekafýlon, dvanáctikmení). Na severu království ukamenovali Rechobeámova výběrčího daní a když se z Egypta vrátil Jeroboám z Efraim, viz rok 972, byl deseti severními kmeny zvolen rovněž králem se sídelním městem v Šechem (Sichem, dn. Náblus). Rechobeám byl oddán s osmnácti ženami, harémových držel třicet a synů měl 28. Jeho oblíbenou ženou byla Ma'acha (II.), dcera Abšálómova, Dáwídova syna. Stala se matkou Abijámovou a bábou Ásovou. 

Království Israél se tímto rozdělilo na dva nezávislé útvary:

severní úrodnější království Israél/Jisrael (trvalo do roku 722; „deset ztracených kmenů israélských“, srov. rok 1108), monotheistický bůh se tu jmenoval Elohim/Bůh či spíše (grammaticky) "Bohové" (škola elohistů) a vyznávány byli obyvateli též polytheistické kulty, s odhadem jedno sto tisícem obyvatel a se sídelním městem Šomerón, řec. Samareia, č. Samaří (viz ale rok 880 a 879, do kdy byla sídelním městem království Tirza/Tirca/Tersa, dn. Tell el-Farah u Šomeronu), kde až do roku 912 vládl král Jerobeám I., a na

jižní suché až vyprahlé království Jehúdá/Júdá, řec. Iúdeia (lat. Iudea, č. Júdea) s odhadem deseti tisíci lidmi pod Rechobeámem a se sídelním městem Jerúsalémem (stát existoval do roku 587) a monotehistický bůh se tu jmenoval Jahwe ("škola jahwistů"). Nástupci Šalomonovi vládli pouze v Júdě a v bývalém kmenovém území israélských Ben Jamínů. Zachovaná historiografie soustavně deklasuje Israél jako zemi nejhorších škůdců-odpadlíků od víry a Samarské podává jako nejhorší druh lidí.

Historickou kuriositou je skutečnost, že Jerobeám, který byl u Šaloma vysokým úředníkem v době, kdy byl ještě jerúsalémský panovník oddán kultu Jahweho, musel před hněvem krále uprchnout do Egypta, neboť v Sídónu obětoval bohyni Aštaroth.

Palaestina 2

K židovské chronologii:

začátek roku byl v Júdě počítán od měsíce tišri (bab. tašrítu, na podzim), zatímco v Israéli tradičně od nisanu (bab. nisannu, na jaře). V roce 848 přijalo i království Júdá systém svého severního souseda, ale roku 797 se vrátilo k původnímu svému systému za Amazjáhúa a rok předtím se pro podzimní cyklus rozhodl i Israél krále Jóáše. Júda počítala kalendář podle prvního plného roku královy vlády, zatímco Israél počítal poslední rok staré vlády jako první rok krále nového (usus běžný později u Hellénů a Římanů).

 

930:

v Lakedaimonu skončila královláda Ágidovce Agésiláa I. (od roku 960), následoval Meneláos (II.; vládl do roku 886). Současně v rodu Europontovců skončila vláda Prytanise (od 980), následoval Eunomios (-mos) (do 886).

 

937 v Latiu skončila vláda krále Capya Silvia (od roku 965), nástupcem Carpentus Silvius (řec. Kalpetos), který vládl do roku 924.

 

************************************************************

929. - 920.

 

928:

egyptský král Šošenq I. se pokusil dobýt zpět dávné posice v Syrii, nebo spíše vytáhl se žoldnéřským vojskem za kořistí. Přitom obsadil řadu israélských měst, celou Júdu a Jerúsalém i s Jahweho chrámem byl vypleněn pátého roku panování Rechobeáma. Prý to bylo 1200 vozů s cennostmi, jak praví židovská tradice o chrámovém pokladu, který nájezdníci s sebou odvezli. Egyptský vliv ve Foiníkii dostal nový impuls. V Byblu nalezeny sochy Šošenqa I., Osorkona I. a Osorkona II. • V lokalitě Chirbat an-nahas mezi Mrtvým mořem a Petrou s tehdy asi stovkou domů a pevností Egypťané za něho a jerúsalémského Šaloma provozovali měděný důl (podle dřevěného uhlí kolem roku 910 těžba přerušena, později obnovena).

 

924:

v Taně zemřel Šošenq I. (vládl od roku 945). Králem na Nilu se stal jeho nejstarší syn Sechemperre Setepenre Osorkón I. (hebr. Serach; vládl snad do roku 889). V Búbastě věnoval chrámu zlaté a stříbrné předměty o celkové váze přes 390 tun (což by mohla být kořist jeho otce z tažení proti Israéli a Júdě, viz zde výše). Ženat byl s Makarou/Maatkare, dcerou posledního krále předchozí dynastie Psúsennem II., matkou Šošenqa II. 

Koncem své vlády snad jmenoval Osorkón I. svého syna Heqacheperrea Setepenrea Šošenqa II. spoluvládcem, ale ten pravděpodobně zemřel dříve, než otec (podle jiné úvahy mohl být Heqacheperre Šošenq II. později nástupcem Takelota I., srov. rok 874). O vztazích otce a syna nejsme informováni, stejně jako o celé vládě krále Osorkona I. V zemi vládl klid a byly stavěny chrámy, dostavěl Ankyrónpoli/al-Híbu. Kdesi u vstupu do Fajjúmu vybudoval opevněný garnison pojmenovaný po sobě Pi-Sechemcheperre (dosud neidentifikováno). 

 

925:

v Byblu-Gubla skončila vláda Jechimilka (od asi 950), následoval jeho syn (?) Abiba‘al (vládl do asi roku 910).

 

kolem roku 920:

v Bít Adíni (srov. rok 1000) vládne Chamijatas, syn Arijáchinase z chetitského rodu. Kolem roku 900 ho ve vládě následoval jistý Sangara („syn z rodu Adíni“, jménem doložen roku 899), po něm, v letech asi 975 až 855 vládl jistý Achúni (srov. 1000 a 899).

 

kolem roku 920 (?):

v Sam’al vládne Gabbar (srov. rok 1000). Následují:

BMH/Bamach, kolem roku 890 (?)

Chajánu (aram. HY’), v assyrských pramenech doložen v letech 858, 857 a 853

Š’L/Šá´ul, syn Chajánův

Kilamuwa/Kilam-muwa, doložen 840 až 830?; syn Chjánův (?); všichni tři byli současníky assyrského krále Šulmán-ašaréda/Salmanassara III.

QRL, současník Adad-néráriho III.

Panammu I., Panam-muwa, současník Salmanassara IV.

Bar-sur, současník Aššur-dana III.

Panammu II., doložen 733/2

Bar-rakib, současník Sargona II.

 

921:

v Athénách po Forbovi (archontem od 952) následoval jako archón jeho syn Megaklés (do roku 891).

 

924 v Latiu po Carpentovi Silviovi (vládl od 937) byl desátým králem v Albě Lonze jeho syn Tiberinus Silvius (řec. Tiberínos, do 916).

 

************************************************************

919. - 910.

 

před rokem 912:

v Babylónu zemřel král Már-bíti-achché-iddina (vládl od roku 942), jeho nástupcem se stal Šamaš-mudammiq. Nic bližšího není známo, srov. rok 942 a pořadí panovníků rok 851. Šamaš-mudammiq v letech asi 908 až 902 potýkal s útoky Assyřanů a podlehl, viz níže.

 

912:

v Aššuru zemřel Aššur-dan II. (vládl od roku 935), následovala vláda jeho syna Adad-néráriho/Adad-nárárího II. (do roku 891), upevnitele obrozené imperiální moci novoassyrské říše (srov. ale také rok 745 a Tukulti-apal-Ešarra III.). Začal armádním tažením do království Qumánu, zajal jeho vládce Iluju a až do jedenáctého roku své vlády (tj. do roku 902) vedl válečná tažení především proti zemi Chabchu jižně od jezera Van po jezero Urmijské (Chabchu byla jednou ze zemí Nairi, a to na jeho východě či jihu, bylo to pouze zeměpisné označení, nikoli státní útvar, pozdější součást Urartu), proti zemím Lullubu/Lullume, Zamua, proti zemím Nairi, proti Babylónii. Proti Aramajům směřoval osm polních tažení do Pochábúří a k Eufrátu, zpoplatnil zde Aššurovi stát Súchu a polousazený pouštní národ Achlamů (jehož součástí původně byli Aramajové, srov. roky 1320 a 1112). Obnovil též hradby assyrské metropole a kromě své jedinečnosti a síle se na nápisech chlubil loveckými úspěchy v kraji mezi Chábúrem a Eufrátem: zabil 240 buvolů, šest slonů, 120 lvů, čtyři slony chytil živé a odvedl je do Aššuru; a s nimi lvy, jeleny, gazely a zvířata skončila v královském zvěřinci.  

Z dob vlády Adad-néráriho II. je opět známa souvislá řada jmen epónymních assyrských úředníků limmu; královo jméno zahajuje seznam roku 910 (jména epónymních úředníků viz v indexu s. v. limmu). Nejstarší zachovaná část seznamu je z let c. 1830-1735, n. 1876-1781, srov. tam.

 

kolem roku 910:

v Byblu skončila vláda krále Abiba‘ala (začala 925). Po něm kraloval jeho bratr Eliba‘al (až do roku asi 885).

 

917:

v júdském Jerúsalému zemřel s výjimkou egyptské invase po klidné vládě král Rechobeám (57; na trůnu od 933). Do roku 914 vládl jeho syn s Ma'áchou I. (řec. Machané) Abijám/Abijá (Abjám, řec. Abiás n. Abia). Jeho matka byla vnučkou Dáwídova syna Abšálóma. Zahájil válku s israélským králem Jerobeámem I. a porazil ho v bitvě na úpatí hory Šemaraim v kraji Efraim. Abijám zanechal po sobě 22 synů a šestnáct dcer se čtrnácti ženami.

914:

Abijám zemřel a nástupcem se stal jeho syn s Ma'áchou II. Ásá, řec. Asa n. Asanos (vládl do 873). Po desetiletí bojů s Israélem uzavřel mír (905). Ásá byl spojencem krále Aramu-Damašku Bar-Hadada I./Ben-Hadad, který byl synem Tabrimmona a vnukem Chadiána/hebr. Chezjon, srov. roky 949-940.

Ásá se vrátil k monotheistickému kultu boha Jahwe, od něhož se jeho rodiče a prarodiče odvrátili, resp. připouštěli i vyznávání kultů jiných, v ostatní Palaistíně obvyklých. Královnu-matku, uctívající Jahweho manželku Ašeru, vyhnal ode dvora a její kultovní strom dal podtít a spálit. Současně zrušil svatostánky polytheistických resp. henotheistických kultů včetně těch, jejichž kultovní zvyklosti vyžadovaly homosexuální klérus (a jejichž jména neznáme, srov. anatolskou Kybelu). Radikální monotheismus v Jerúsalému Ásu nepřečkal, viz další represálie vůči polytheistům roku 634.

 

912:

v Israéli zemřel jeho první král Jerobeám I. (vládl od 933) a nástupcem se stal jeho syn Nádáb, řec. Nabados. Následujícího roku vypuklo v Israéli povstání proti Nádábovi, které vedl Baesa či Ba'aša, řec. Baasa, syn Achíjův z klanu Issachar. Nádáb byl povstalci před filistínským městem Gebbeton, řec. Gabathón, které obléhal, poražen a král pučistou zabit. Ba'aša, jemuž královládu předpověděl jistý prorok, vyvraždil celou Nádábovu rodinu a vládl do roku 888; jeho residenčním městem se stala namísto Samareie Tirza/Tersa, řec. Tharsé n. Tharsalé.

Nádábem skončila vláda I. israélské dynastie (od 933), Baesou začíná období II. královské dynastie (vládla do roku 876).

 

916 v Latiu po Tiberinovi Silviovi (od 924) králem jeho syn Agrippa Silvius (Agrippás). Vládl do 875. Tiberinus se podle jedné pověsti utopil na začátku výpravy proti Etruskům v řece a z řeky Albuly n. Alby, "Bělá", se stal Tiber (n. Tibera). 

 

************************************************************

909. - 900.

 

908 (?) až 902:

válka Adad-néráriho II. Assyrského se Šamaš-mudammiqem Babylónským. Roku 902 byli Babylóňané poraženi v bitvě na úpatí hory Jalman (?) a Babylóňan padl či vzápětí zemřel (srov. rok 912). Adad-nérári odňal Babylónu Kassity obsazená města Dér/dn. Badrá, Arrapcha, Lubdu a v podstatě vše na východ od Tigridu. Na středním Eufrátu přišlo babylónské království o pevnosti Idu/dn. Hít, starobab. Tutul, a Zaqpu, které bývaly assyrské.

Nástupcem Šamaš-mudammiqa na babylónském trůnu se stal jeho syn Nabû-šuma-ukín I. (nebo: Nabû-šuma-iškun; délku vlády neznáme), který byl Assyřany pod Adad-nérárim rovněž v poli poražen a vítězové připravili jeho království o velkou kořist. Později uzavřeli mír a na znamení jeho trvání se oba králové navzájem oženili se svými dcerami a "lid Assyrie a Akkadu se spojili". Hranice mezi oběma státy šla tehdy mezi Tíl Bít Bari po Tíl ša Abtáni a Tíl ša Zabdáni. 

902:

Adad-nérári se vypravil do pole na své první tažení proti Aramajům na severu Mesopotamie do oblasti zvané dnes již po staletí muslimskými Araby Džazíra/"Ostrov" (srov. rok 919 - 910).

901, 900 a 898 a 896:

tažení Adad-néráriho II. proti temmanským beduinům v okolí Nasibiny/Nisibis v zemi Chanigalbat na severu Mesopotamie, které vedli vůdcové/šejkové Núr-Adad a Múquru (srov. rok 898). Temmanové/Temmánu, Temánu patřili k Aramajům a členili se na čtyři silné klany. Roku 901 Adad-nérári porazil v poli Núr-Adada poprvé, následujícího roku podruhé, "rovinu jsem zbarvil krví jeho bojovníků", to už pod hradbami Nasibiny; v obou případech zničili Assyřané úrodu, viz dále rok 899.    

 

905 nebo později:

tažení egyptského krále Osorkóna I. do Palaistíny (pokud se pod označením Zerach n. Zarach skrývá jeho hebrejské označení, řec. Zaraios). Vojsko se dostalo až k Mareša v jižní Júdě, kde ho rozložila nějaká epidemie. Júdský král Ásá, vládce v Jerúsalému, pak mohl královo vojsko („Núbijce n. Aithiopy“, jak praví dobový text) zahnat.

 

900:

někdy koncem května či v průběhu června/třetí měsíc júdského kalendáře se pod dojmem válečných úspěchů krále Ásy staly spojenci klanů Júdá a Ben-Jamín israélské klany Efraim, Manasse a Simeon a uznali království Júdá. Mír v Júdě pak trval do roku 880.

 

kolem roku 900:

v Karchemiši vládnou po králi Šuchovi I. (srov. roky 1000 a 950) další příslušníci chetitské panovnické dynastie: Aštuwatamanzaš - Šuchiš II. a po něm Katuwaš (až do roku asi 870). O dění v jejich státečku není známo nic. 

 

kolem roku 900:

v Indii končí období šedě malované keramiky (začalo kolem roku 1100).

v soudobé Nigérii v oblasti vymezené na severu okolím Kaduny, na východě jsou a na západě Abujou vznikala kultura Nok pojmenovaná podle lokality uprostřed vymezení. Trvala do asi 200 n. l. Podle mladší datace existovala v rozpětí let 600 př. n. l. až 200 n. l.

Známé jsou její keramické sošky lidí a zvířat a je to nejstarší známá subsaharská civilisace zpracovávající železo. Kromě keramiky není nic zachováno. Lze jen spekulovat, že její tvůrci byli Prabantuové.