Ř

Řecko, Řekové§ = Hellas, Hellénové, pass.
Řecká republika, Helleniké démokratiá, novořec. Eliniki dimokratia§ 316

Nezávislost na turecké říši vyhlásili povstalečtí Řekové 25. března 1821. Novodobé územně jednolité Řecko nemá žádného starověkého ani pozdějšího předchůdce. Není dědicem polytheistické  a polykulturální antiky, ale monotheistického Východního Říma/Byzance a osmanského Turecka. 

řečník§ viz rhétór

řečtina, její důležitost pro římský svět a obliba, viz též Hellas (kde dialekty), překlady a grammatici. Kroky proti její šíření do latiny viz roku 16+. 

Helléni darovali pozdějšímu Západu lásku ke spekulativnosti, diskusi a k přesnému pojmenování věcí a jevů. Sofistika, filosofie a advokacie oplývaly exaktními slovními složeninami a z žertu jedna z Aristofanových komedií utvořila dodnes pravděpodobně nejdelší složeninu o 171 písmenu, jméno jednoho stolovacího chodu. Závěrečný dívčí sbor v Aristofanově Ženském sněmu, Ekklésiazúsai, přezpívává jídelní lístek s vymyšlenou studenou mísou.

„Λοπαδοτεμαχοσελαχογαλεοκρανιολειψανοδριμυποτριμματο-σιλφιολιπαρομελιτοκατακεχυμενοκιχλεπικοσσυφοφαττοπεριστερα-λεκτρυονοπτοπιφαλλιδοκιγκλοπελειολαγωοσιραιοβαφητραγανοπτερυγών“,

což volně modernicistně přeložil Ferdinand Stiebitz roku 1924: „Soleno-ústřico-sardelo-slanečko-medo-a česneko-bramboro-drobečko-mošto-a omáčko-kohouto-mozečko-zajíco-holubo-skřivánčí směs."

Navazují na ně v novověku Němci, kteří se úředně zbavili svého nejdelšího právního pojmu, zákona o převodu závazků v dozoru nad označováním hovězího masa, neboli Rindfleischetikettierungsüberwachungsaufgabenübertragungsgesetz, ve zkratce RkReÜAÜG. Slovo o 63 písmenech zaniklo, neboť zákon z roku 1999 zanikl.

V běžném užívání zůstal pravděpodobně nejdelší německý obrat „pojišťovací společnosti poskytující právní ochranu“, čili Rechtsschutzversicherungsgesellschaften o 39 písmenech. Nejdelší umělé slovo v němčině má písmen osmdesát a označuje „společnost nižších úředníků správy hlavní elektroúdržby Dunajské paroplavby“, neboli Donaudampfschifffahrtselektrizitätenhauptbetriebswerkbauunterbeamtengesellschaft.


řemesla, viz jednotlivé druhy; řemeslníkův výdělek, zisk, byl kerdos, lat. cerdó a lucrió.
Zřejmě prvním smrtelným zmiňovaným evropským řemeslníkem byl v Odysseji Ikmaleos/Ikmalios, tektón, který zhotovil pro Pénelopu lenošku. Nejstarším latinským řemeslným předmětem opatřeným jménem výrobce je fíbula praenestína, jehlice z Praeneste, o jejíž pravosti se však často pochybuje, viz rok 600. Nepochybuje se však o bronzové válcové nádobě zdobené rytinami mýthologických výjevů z druhé poloviny 4. století ("cista Ficoroni" podle nálezce z roku 1738 rovněž v Praeneste-Palestrině) opatřené nápisem ve staré latině: dindia macolnia fileai dedit novios plautios med romai fecid. Lza to chápat tak, že cistu buď jistá "Dindie věnovala své dceři Magulnii", nebo že cistu "Dindia Magulnia věnovala dceři". Info o výrobci má pouze jeden výklad: "Novius Plautius mne vyrobil v Římě."

Řemeslníci se v Římě spolčovali kolem svých dílen/tabernae, řec. kapéleia, zároveň hospodách, kde se uzavíraly obchody. S obchodem a finančnictvím ovládali za principátu výrobu jezdci, svobodní řemeslníci a propuštěnci a jejich velkomanufaktury/officínaeergastéria plné zručných otroků, kupovaných i doma vychovávaných. Propuštěnci a otroci řídili bankovní filiálky, agentury lodních přepravců, farmy a statky, divadla, stavební firmy, cokoli. Počty zaměstnanců, řemeslných dělníků/opificés i otroků, neznáme. Nicméně všechny velké stavby, od dlážděných silnic napříč Itálií a provinciemi, obří veřejné stavby atd. byly konány s rychlostí dnes zarážející. Dlouhé aquadukty, silnice se budovaly rok dva (srov. Nerónův Zlatý dům postavený za rok), umělecké výzdoby stavby prodlužovaly. Na zemních pracích musely denně pracovat tisíce lidí, srov. stavby principa Ti. Claudia, rok 52+. 

Císař vlastnil veškerou zbrojní výrobu, cihelny, výrobu a obchod egyptským papyrem, měl monopol tkalcovský a barvení látek. Řemeslnické a podnikatelské spolky, cechy, fungovaly stejně intensivně v Itálii jako provinciích.

Od dominátu byly však spolky výrobců, řemeslnické cechy, collegia, spojeny se státem, srov. Tráiánovo collégium pistórum, pozd. corpus n. consortium pistórum, cech pekařů/mlynářů, jehož význam pro zásobování Říma byl tím pádem politicky brisantní a nedocenitelný. Svůj cech měli všichni, i římští slanečkáři/corpus saláriórum; srov. jejich hellénské kollegy v Alexandreji taríchopólai, popř. kybiosaktai, srov. rok 58. 

Řemeslníci museli od dominátu setrvat v branži a také jejich potomci museli na věky věkův zůstat v oboru: od roku 317 n. l. to platilo např. pro mincovnictví, o dva roky později 13. srpna pro pekařství, od roku 326 n. l. v říčním loďařství/přepravě šífy, náviculárií códicárií/caudicárií, a nucené řeznictví nastalo sdružení řezníků obchodujícím s vepřovým, corpus suáriórum, 8. března 334 n. l., vše za vlády Konstantína I. a tresty za zběhnutí byly stanoveny i hrdelní. Od 24. června 384 se svému povolání nesměli vyhýbat státní speditéři po souši, povozníci, bastagárií, a trestné bylo brát je do stavů armádních.

Řemeslnící nesměli v dominátu převádět své pozemky, aby se živnosti zbavili. Od 6. července 355 nařídil Konstantius v Mediólánu, aby ten, kdo si vezme pekařovu dceru za ženu, byl povinován stejně jako by byl pekařem (tzn. stal se z něho pekař) a zároveň august zakázal, aby se collégia pekařů sdružovala s říčními dopravci obilí, náviculária/rejdařství. O deset let později 27. září bylo pekařům zakázáno prchat do kostelů a žádat tam o asyl, aby se vyhli pekárně. Záměrem bylo udržet v chodu alespoň státní zakázky, za což naopak dostávali podnikatelé malou mzdu.

Tento model se udržel dlouho do středověku a jeho dozněním jsou v Evropě povinná členství v odvětvových spolcích lékařů, právníků, řemeslné cechy apod.

Jejich vlastní obchodní posice byly velmi stíženy tím, že se hroutil dálkový obchod a protože latifundisté v této době měli již zcela autonomní hospodářství a byli plně soběstační.

O aztéckých obchodních spolcích pochtecatlů/pochteků viz rok 1800. Meziříční cechy se jmenovaly chatru, spolky podnikatelů, též uskupení ethnická na jihu Mesopotamie: Indúja/indů, Arbája/Arabů, Uruštája/Armenů, Milinduája/Meliťanů (asi Chetitů), Muškája/Frygů etc. Spolkům/cechům předsedali šaknu n. paqdu. Své chatru měly všechna povolání, od tesařů a pivovarníků po dveřníky a kopiníky. Chatru mohlo nějak v perské době souviset s vojenskou kolonisací, srov. pod klérúchie: cechu zřejmě poskytovaly armádě lidi a dostávaly do správy určité pozemky. 

Klasický Říman lepšího rodu na svět dílen, podnikání, financí nahlížel s opravdovým pohrdáním. Filosofující advokát M. Tullius Cicero na konci republiky spiskem O povinnostech/Dé officiís svému stejnojmennému synovi vysvětluje, jak se co má a jak se co patří. Na konci první knihy káže dobová moudra: "A o řemeslech (arteficium) a živnostech (quaestus), o těch, které je třeba brát jako hodné svobodného člověka (líberálés) a o těch, které že jsou nehodné ("špinavé, sordidí"), o těch jsme slyšeli asi tolik," docíruje právník. "Předně jsou k zavržení ty živnosti, které jsou v nenávisti u lidí jako povolání celníků (portitor), jako investor/lichvář (fénerátor, faenerátor). Nevhodné svobodných lidí a špinavé živnosti jsou všech těch, kteří pracují za mzdu (mercénnárius), jejichž práce a nikoli um se kupuje; je totiž v nich vlastní mzda (mercés) cenou (auctórámentum) otroctví." Podle tatíka Cicerona jsou v businessu špinavci též překupníci, poněvadž ti by nic nevydělali, kdyby při tom hodně nelhali; "nic není hanebnějšího než prázdné vychvalování (vánitás)." Řemeslníci (opificés) vězí ve špíně všichni, neboť "dílna nemůže přeci mít v sobě něco ušlechtilého".

Aby mladý Cicero nezbloudil z cesty hodné římského šlechtice, dostává ze světa podnikání i dobrou radu do života. Otec chválí povolání "s větším rozhledem a nemalým užitkem jako jsou medicína, architektura, učitelství". Obchod v malém je však třeba pokládat za zaměstnání nehodné/špinavé, "ale když to je podnikání ve velkém dovážející odevšad hodně zboží a mnoha lidem ho bez vychvalování rozděluje, pak to kárat nelze". Když se takový podnikatel uchýlí posléze na své venkovské statky, "pak ho lze plným právem chválit. Koneckonců ze všeho, co přináší nějaký zisk, není nic lepšího než zemědělství, nic výnosnějšího, nic sladšího, nic člověka svobodného hodnějšího".

Římské elity byli agroprodukcí posedlí. Básník zamilovaných rad Ovidius doporučuje všem, kteří se chtějí "odmilovat", aby se věnovali zemědělským pracím, a to přímo manuálně, lovili do únavy a cestovali. 

 

řez císařský, lat. sectió caesaréa, porod pomocí chirurgického řezu na žijící/mrtvé ženě§ 183, 100
Již starý věk spekuloval o původu názvu a lidová etymologie pravila, že rodové přízvisko Božského Iúlia Caesar, srov. tam, pochází od caedere/caesus, řezat, a odtud caesarský-císařský řez, "vyříznutý z břicha" (bezproblémové císařské řezy a plastické operace prováděny v buddhistické Indii). Versi, že Caesar byl vyříznut z umírající matky a podle toho pojmenován, zachoval též chorezmijsko-perský polyhistór al-Bírúní. 

Římský úsus souvisí s pohřebnictvím. Podle jednoho z "královských zákonů", legés régiae, které údajně ustanovil Numa Pompilius, bylo zakázáno pohřbít těhotnou ženu, která zemřela před nebo při porodu, dokud z ní nebude odstraněn vyříznutím plod ("sectió in mortuá", řez do mrtvé). Podle znění textu královského zákona o pohřbívání mrtvých, lex régia dé inferendó mortuó, z Digest/Pandekt zachyceného právníkem Marcellem se tak dělo v naději, že v těle zemřelé je život. Císařští spoluvládci Septimius Severus a Caracalla vydali reskript, posílající do vyhnanství ženu, která se rozvedla v těhotenství a o dítě se připravila potratem, aby nepřipadlo exmanželovi. Cicero si vzpomněl na případ ženy, která si dala zaplatit potrat od dědiců ve druhé linii, aby se zvýhodnili před manželem a jeho (případným) potomkem: byla poslána na smrt. 

Koncem 20. století se porody císařskými řezy dostaly u žen do módy, protože jsou méně bolestivé a plastická chirurgie umožnila snadné, ale nákladné kosmetické nápravy. Rodily tak i ženy korunované: v říjnu 2005 se "císařem" narodila Leonor, první z dětí dědice španělského trůnu Felipeho s princeznou asturskou, novinářkou Letizií.

řezbář gem, pečetí§ viz pod sochaři

řezník, kreopólos, carnárius§ viz pod kuchyně

Řím, lat. Róma, řec. Rhómé (snad souvisí s řec. rheó, teku, tedy „Brod“, či se starolat. rúma, prs, srov. bohyni výživy nemluvňat a mláďat Rúmília, jíž se nekonala úlitba vínem, ale mlékem, nebo jde o neznámé slovo etruského původu). Arabové slovem Rúm, Rúmán/římský nazývali Východní Řím, moderně: "Byzanc".

Na území Ř. existovala vesnické osídlení od 15. století, která se po c. 830 shlukovala v protoměstského (oblast pozd. Dobytčího trhu/forum boárium), viz rok 1100, jak praví moderní archeologie. Ve starém věku nebylo pevného, obecně přijatého data založení Ř.: rok 753 používaný v CSD spočetl Varró, 752 (první rok 7. olympiády neboli 433 roků od pádu Troie) použil M. Porcius Cato, Augustovy fastí capitólíní a též křesťanský chronograf Eusebios, 751 (Ol. 7, 2) Polybios a Dionýsios Halikarnásský, rok 748 (Ol. 8, 1) Q. Fabius Pictor, 729 (Ol. 12, 4) L. Cincius Alimetus, Tímaios dokonce už roku 814 (jako Karthágo; Ol. 12, 4). Mezi křesťanskými chronografy též kolovala verse, podle níž Rhómylos/Rómulus, syn Aineiův vládl od AM 4742/roku 858 let 38 a třináctého roku své vlády založil Město. Podle této chronologie padla Troia AM 4330/1170 a 425 let po této události povstal Římn, tedy roku 745.  

Na rozdíl od řady hellénských osad roztroušených po Středo- a Černomoří a Orientu, u nichž tradiční datum založení bývalo spojeno s nějakou kultovní událostí a zakladatel města býval ctěn jako hérós, v případě Říma byl jeho kult dovyprávěn až s velkým zpožděním a jak se zdá, autory hellénskými spíše než domácími: Řím nebyl založen k určitému okamžiku a pokud, nebyla o tom mezi domorodci paměť.   

Ani obecně známá zkazka o Romulovi a Removi není jedinou versí o založení města. O pestrost výkladů se bez ohledu na vergiliovskou versi opět postarali hellénští autoři. Kefalión z Gergetha/Gergis v Mýsii u Troie, asi autor pozdně hellénistický (nezaměňovat s Kefalónem, historikem hadriánovské éry), ve svých Trojských dějích/Tróika psal (to víme od Geórgia Synkella), že Rhómos byl synem Aineiovým a bratrem Askaniovým, Euryleontovým a Rhómylovým. S Kefaliónem prý souhlasili historici Démagorás, Agathýmos a prý i další (zachováno z nich není nic). Rovněž jinak neznámý Damastés ze Sígeia tvrdil, že jméno Města pochází po Trojance Rhómé, která vedla ženy, když zahnáni po pádu Ília na dlouhé plavbě bouří dorazili v zimním času do Latia. Trojanky už nechtěly dál se plahočit, tak zapálily lodě a donutili muže usadit se (to uváděl Aristotelés, který ani netušil, že Řím bude jednou supervelmocí).

Kalliás ze Syrákús, mladší filosofův vrstevník, autor historie Agathokleovy, napsal, že Trojanka Rhómé se provdala za krále Letína a měli spolu syny Rhóma, Rhómyla a Télegona. První dva založili město, jemuž dali jméno po matce, poddáni byli otci a říkali si Aboriginové, z nichž později byli Římané. Ani Kalliás nemohl tušit, jaké velmoci to popsal začátky. To Xenagorás, jehož vlast neznáme, už asi velikost Říma prožíval. Ve své chronografii "Časy/Chronoi", jako všichni Helléni, také nepřipustil domorodý vznik Říma: Rhómos, Anteiás a Ardeás byli syny Odysseovými s Kirkou a všichni si založili své město a dali mu své jméno. - Podobných mýthologických kombinací kolovalo hellénskou historiografií více.  

Římský národ/populus Rómánus, tvořili ve stavovské republice a za vojenské diktatury principátu patricijové/aristokraté, rytíři/jezdci a lid/plébéjové, viz tam. Sem patřili též propuštěnci/líbertíní. O počtech Římanů viz pod otroci.

Helléni pokládali národy Itálie za barbarské a Římanům dlouho říkávali podle jednoho starého kampanského národa Opikové/Opicí a adjektivum opicus znamenalo tolik co "buran"; o změně postoje viz v indexu s. v. hry. Novověcí řečtí tradicionalisté se označují za Římany. Řekyně Romia (psáno klasicky Rhóméa), hellénství/řectví romiosiny (psáno rhóméosyné), novořečtina romeika. Římanka italská se píše Rhómaia, římský rhómaikos a romaisti znamená "latinsky"; pro zvědavce: antilský rum je novou řečtinou romi, psáno rhómi, jazykově nulová příbuznost. Od 4. století používali latinsky píšící křesťanští autoři pro označení území pod správou augustů slova Rómánia, tedy Románie/Země Římanů, ale zaniklo s koncem římského Západu a kuriosně přežilo v označení jednoho novodobého balkánského státu: România, novořec. Rumania.

Za úchylného Commoda se Ř. krátce jmenoval Colónia Commodiána. O císařských dějinách Ř. viz pod Germáni a křesťanství. Roku 2005 objeveny na Foru Romanu zbytky zřejmě královského paláce z osmého století.

Augústus administrativně Město rozdělil na 14 obvodů, regiónés: 1. Porta Capéna, 2. Caelemontium, 3. Ísis et Serápis, 4. Templum Pácis, 5. Esquiliae, 6. Alta sémita, 7. Via láta, 8. Forum Rómánum, 9. Circus Fláminius, 10. Palátium, 11. Circus Maximus, 12. Piscína pública, 13. Aventínus, 14. Trans Tiberim.

Zcela jinou podobu dostalo Město po obrovském požáru vypuknuvším 19. července roku 64 n. l. (Neró dal prý Řím zapálit, tvrdívalo se, ve stejný den, kdy ho roku 390- zapálili Kelti). Byl to zřejmě nejslavnější oheň evropských dějin, srov. pod požár. Tvář Města poznamenalo vícero zničujících ohnivých neštěstí, srov. například rok 217.

Rozloha Města v auréliánských hradbách byla 14 km2, obvod sedm metrů vysokých a tři a půl metrů tlustých cihlových hradeb urychleně vystavěných roku 271 na ochranu před germánskými útoky za císaře L. Domitia Auréliána (vládl 270 – 275) činil 19 km – největší uchovaný antický architektonický celek. Hradby měly sedm tisíc osmdesát cimbuří a co třicet metrů stála strážní věž.

Pro srovnání: pražská památková reservace uznaná agenturou Spojených národů (UNO) UNESCO, největší městská reservace na světě, má plochu 863 hektary (celá Praha 497 km2). Římský stát byl však už v počátcích větší: na začátku republiky měl rozlohu c. 820 kilometrů čtverečních (plocha Starého Latia/Latium vetus, Priscí Latíní činila podle moderních odhadů tehdy 2344 kilometrů čtverečních). Ve stejné době ovšem silnější a slavnější hellénské státy římské velikosti rovněž nedosahovaly: Tarás se rozkládal na ploše 510, Rhodos 200 a Athény s Peiráieem na 585 kilometrech čtverečních.

Řím je vzácný příklad státu, kde se republika vrátila k monarchii; asi jako v novověku Nizozemí. O počtech obyvatel Říma viz s. v. otroci. Kolem roku 1400 pobíhalo v ruinách kdysi milionového města odhadem 25 tisíc lidí, méně než obyvatel Benátek a Florencie, hlavních měst renesance. Dnešní italský Řím má 2.655.970 obyvatel, s okolím 3.552.600 (roku 2001).

Nádhera císařského Říma, jeho chrámy a veřejné stavby, povstala z válečné kořisti. Na rozdíl od foiníckých a části hellénských sídel, jejichž lesk a sláva vyšly především z obchodu více než z válek, byl Řím přeplněn uměleckými trofejemi z celé oikúmeny. Město bylo kronikou, veleskladem válečných úspěchů, živoucí paměť bohyně Victórie/Vítězství.

Pýcha Římanů byla nebetyčná stejně jako víra v předurčení vlády Rómy nad světem. Napsal básník Ovidius ve svém únorovém Kalendáři: "Jiným národům je země vyměřena danými hranicemi, římské Město a svět jedno a totéž jsou (gentibus est alliís tellus data límite certó: rómánae spatium est urbis et orbis idem)." Podobně jako kdysi Assyřané a v novodobých dějinách Američané nepochybovali Římané v předurčenost k permanentním vítězstvím. Hellénský řečník a autor spisu o válečných lstech/Stratégémata Polyainos věnoval sbírku zajímavých příběhů někdy po roce 161 n. l. císařům stojícím právě ve válce v Orientu: "Nejsvětější imperátoři Antoníne a Vére, bohové vám poskytnou vítězství nad Peršany a Parthy, stejně tak vaše udatnost a římská zmužilost, s nimiž jste vždy šťastně dokončili minulé a stávající války a bitvy." Polyainos byl rodem Makedon, tak jenom připomněl, že právě Makedonové Peršany už přemohli (s nimi se ovšem M. Aurélius Antonínus ani L. Vérus utkat nemohli). Nyní Polyainos nepochyboval ve vítězství, poněvadž tak to prostě s Římany chodí, oni ostatně nadělali z jeho Makedonie provincii...

Z lokality al-Hisma v jihojordánské poušti, kdysi pevnůstky v provincii Arabia, pochází řecký nápis zjevně muže neřímského původu: "Římané vítězí vždy, napsal Laurikos. Zdráv buď; Zénón/Rhómáioi aei nikósin. Laurikos egrapsan. Chaire, Zénón". Zda právě někdo vyhrál partičku kostek, pijáckou soutěž, nebo zahnal od pevnosti lupuchtivé beduiny, nevíme. V podobném duchu o několik staletí později byrokrat císařské správy Flávius Eutropius, vrstevník Theodosia I., svůj souhrn římských dějin, Breviárium historiae rómánae, začal slovy: "Nakolik může lidská paměť zaznamenat, nic nebylo menšího ani většího v celém světě než římská říše...". Podobně jeho mladší současník P. Flávius Vegetius Renátus ve své Vojenské příručce/Epitoma réí mílitáris: "Vidíme, že ničím jiným si Římané nepodrobili celý svět, než výcvikem ve zbrani, kázní v leženích a využitím vojenských znalostí/armórum exercitió, dísciplíná castrórum úsúque mílitiae." 

Nicméně jak upadl význam říšské metropole v očích theodosiovců a vlastně tehdejšího světa ukazuje anekdota historika Prokopia s Honóriovým kohoutem jménem Řím z roku 410, viz s. v. Gotové v části o Alarichově řádění v Itálii. Ostrogotský král Totila (padl v létě 552) uvažoval roku 547 po dobytí Říma, že Město srovná se zemí a promění ho v pastviny. 

Náklady na výstavbu říšské métropole šly po staletí z prodeje kořisti neživé i živé, z obilí, koní, dobytka, lidí. Stavby svým jménem zasvěcovali vojevůdci z dílu, který jim z kořisti připadl. Zánik hellénistických státních útvarů přinesl do Latia neuvěřitelné finanční a umělecké prostředky a samozřejmě intelektuální. První umělecké předměty přišly do Říma s kořistí ze Sicílie z první púnské války a po dobytí Tarenta a dalších jihoitalských hellénských měst. Dobytí Syrákús roku 212 bylo zlomové. Po válkách s Filippem v., Aitóly a Antiochem objem umělecké kořisti rostl. M. Fulvius Nobilior dal v triumfu 23. prosince 187 nad Aitóly nést 785 bronzových a 230 mramorových soch, veskrze z hellénských oblastí, která stála v klasické době mimo hlavní centra hellénství.

Bohatství hellénského světa do Říma někdy přišlo oklikou. Když Keltové nakradli v Delfách státní a chrámové poklady, Tektosagové jich část dokázali donést do svých sídel na jihu Gallií poblíž Pyrenejí (viz rok 277). Apollón prý do jejich sídlech přinesl mor a tak Keltové poklady ukryly do jezera u Tolósy, svého sídelního městyse, dn Toulouse. Roku 105 vítěz nad Tektosagy konsul Q. Servilius Caepió poklad z vody vyzdvihnul, ale stal se mu také osudový.

Téhož roku u Arausia podlehl Kimbrům a senát rozhodl o tom, že mu bude za trest za chyby ve velení zabaven veškerý majetek. Bylo to první zabavení majetku v republikánských dějinách Říma před proskripcemi občanských válek. Vůbec prvním takto postiženým v římských dějinách byl král Tarquinius Superbus. Serviliovského pokladu prý bylo na 110 tisíc liber stříbra a 1,5 milionu liber zlata, tzn. asi 55, resp. 750 tun drahých kovů v uměleckých předmětech, slitcích, zřejmě nikoli mincovní ražbě.

Pro srovnání: Po staletích římské říše toho ve městě mnoho nezbylo. Jako výpalné dostal roku 408 Visigot Alarich I. od zbídačeného Říma, který už dávno nebyl říšským sídelním městem, pět tisíc liber zlata, třicet tisíc liber stříbra, čtyři tisíce hedvábných šatů, tři tisíce červených koží a tři tisíce liber pepře. Pak prý už v Římu nezbylo z drahých kovů nic: první část odvezli Alarichovi Visigoti roku 410, druhou roku 455 Geiserichovi Vandalové, kteří si kořist včetně pozlacených bronzových tašek Iovova chrámu na Kapitóliu vzali do Karthága.

Poslední z (východo)římských císařů, který Řím navštívil, byl na dvanáct dnů roku 663 Kónstans/Constans II. (řec. Kónstás; 641-668), který se zachoval k Městu stejně tvrdě jako před ním „barbaři“: pro potřebu svého „zbrojního průmyslu“ a také pro okrasu odvezl s sebou do Kónstantínopole všechno kovové, co zbylo, včetně bronzové střechy Pantheonu a jeho výzdoby (srov. tam). Podobně se zaopatřoval po celém italském jihu a na čas se usídlil v Syrákúsách. "Italům" vadilo, že se najednou vybírá moc daní a tradiční Východořímané se naopak obávali přesunutí sídelního města na Sicílii. Zde ho 15. září 668 v lázních ubil konví jeho komorník. Constans II. byl též posledním z císařů, který zastával konsulský úřad.

Posledním velkým válečným loupením bylo pověstné sacco di Roma 6. května 1527, jehož aktéry byly landsknechti habsburského císaře Karla V.

V době Konstantínově na zač. 4. st. n. l., tedy pouhé století před svým rychlým koncem, mělo Město 22 velkých jízdních soch, osmdesát zlatých soch bohů a 77 slonovinových (a údajně 3785 dalších portrétních soch), 37 bran, po dvou circích, amfiteátrech a točitých schodech, dva kolossy, dvě masné tržnice, deset basilik, tři divadla, čtyři gladiátorské školy, osm stájí pro čtyři dostihové kluby, pět „umělých moří“, osm mostů, jedenáct náměstí-for, deset basilik a 29 silnic vedoucích z Říma, 19 přívodních vodovodů, 36 mramorových oblouků, 424 malých svatyní, 46 602 domů, 1790 paláců, 290 skladišť, 856 veřejných lázní a jedenáct therem, 28 veřejných knihoven, 1352 vodních nádrží, 254 pekáren, 45 bordelů, 144 veřejných záchodků, 2300 prodejen oleje. Srov. s mnohem chudší vybaveností Constantínopole kolem roku 450 n. l., viz tam.

Z Ř. se v té době ještě vládlo říši o rozloze 5,856 milionů km2. Elektronický model Říma z 21. června 320 pořídil po deseti letech práce a nákladech ve výši dvou milionů dolarů (= 1,5 milionů eur) team universitních badatelů ze Spojených států, Británie, Německa a Itálie vedený Bernardem Frischerem z Virginské university. Projekt Rome Reborne 1.0 byl zpřístupněn veřejnosti v červnu 2007 a od listopadu 2008 je součástí vyhledavače Google. Obsahuje digitální rekonstrukce sedmi tisíc, téměř všech staveb uvnitř aureliánských hradeb, u třiceti z nich s detaily zevnitř. 

Za vlády papeže Gregoria Velkého v letech 590 až 604 mělo Město maximálně padesát tisíc obyvatel bez jakékoli občanské sounáležitosti, bez senátu a institucí státu; státní autoritu nahrazovala církev. Atmosféře upadající imperiální metropole lze snad přirovnat v současné době klesající váženost Londýna a Paříže od konce 20. století. Obě kulturní a finanční střediska uchovávají do jisté míry své tradiční postavení, mocensky ovšem ochabují a mění se ethnicita obyvatel.

Generální opravu římských vodovodů provedl během své aedility M. Vipsanius Agrippa a spojil je do jednoho vodního systému. Řím tehdy díky tomu měl sedm set kašen, pět set vodotrysků a sto třicet vodních nádrží. Stavby byly opatřeny třemi sty bronzovými a mramorovými sochami, čtyřmi sty mramorovými sloupy. Během svého úřadu prý uspořádal hry trvající 59 dnů a pro veřejnost otevřel sto sedmdesát lázní.

Císař Gaius zahájil stavbu vodovodu Nový Anió. Od 40. milníku od Říma byl veden v takové výši nad terénem, aby mohl zásobovat všechny římské pahorky. Světově ojedinělou stavbu dokončil císař Claudius a prý stála tři sta milionů sesterciů.
O Římanech a římanství viz pod Quiríté.

původ Římanů, trojský§ 189
Římané ve vnitřní Asii§ viz pod objevy

římské vojenské katastrofy: Císař Licinius Valeriánus byl roku 260 u Edessy poražen a zrádně jat Peršanem Sapórem I. Po Caudijské soutězce, Cannách, Karrhách a Teutoburském lesu další z velkých římských vojenských ostud, ne-li největší. Valentiánus se po vládě v letech 253 až 260 už domů nevrátil. Následovala katastrofa, první frontální útok barbarů na říši po celé linii severní hranice: Gotové v Asii a Helladě, Alamanni v Itálii, Frankové v Galliích a Hispániích, dokonce až v Africe a v důsledku museli Římané vyklidit provincii Dákii. 9. srpna 378 n. l. proti vítězným Visigotům padlo čtyřicet tisíc římských vojáků vedených císařem Valentem u Adriánopole.

Roku 297 n. l. se Galérius zmocnil harému i hlavní manželky krále Narséa, který sídlil v Dafně a následoval zajímavý mír mezi Římany a sásánovskými Peršany (z Nisibiny, 299): děvčata byla vyměněna za část Mesopotamie a obě velmoci se uznaly za rovnocenné.

Římská říše, lat. imperium rómánum/rómánórum, pozd. řec. Rhómánia, arab. ar-Rúm, čín. Ta-čchin (Daqin). Byl to pestrý státní útvar tvořený vedle dobytých zemí a porobených národů pod přímou ústřední správou, deditii (řekli bychom moderně: "okupační") též sítí "přátel a spojenců/amici et socii populi Romani", což byli dynastové, městské státy, národy a kmeny/nationes, gentes, všechno klienti Říma, svého patrona; moderně bychom řekli: "protektoráty".

Clientela nebyl vynález římský, fungovala dávno mezi národy a kmeny například keltskými a stejně systém protektorátních státečků je starý jako imperiální dějiny lidstva (srov. např. levantské státečky po celou dobu jejich trvání a jejich vztah k Egyptu, mesopotamským říší n. Chetitům a Mitancům). V důsledku bylo jedno, zda je k imperiu vázaly smlouvy, přátelství nebo poddanství/foedera, amicitiae, deditiones; vývoj v éře principátu šel tak jako tak k ustavení jednotné provinciální správy.  

V republikánské éře a v prvním století principátu bylo udržování závislých království praktické pro publikány, pronajimatele cel, poplatků a daní. V provinciích se totiž museli dělit s provinčními úředníky, kdežto králové vedoucí nákladný způsob života jim šli obvykle rádi na ruku (viz rok např. 55 a příběh Ptolemaia Auléta a C. Rabiria Postuma). Dynastové se zadlužovali a publikánů nebo agentům římských magnátů propachtovávali výběr daní a v důsledku osudy svých poddaných. Ti, co nebyli schopni platit daně a odvádět naturální dávky, byli Římany zotročeni a se ziskem prodáni do ciziny. 

Největšího mocenského a kulturního rozkvětu došlo za vlády prvních čtyř „adoptivních“ císařů (shodou okolností všichni zemřeli bezdětní). Za Nervy, Tráiána, Hadriána a Antónína Pia zažil Řím šedesát let klidu, míru a prosperity, naposledy ve svých dějinách (96-161).

Podobně dlouhá epocha míru a státního štěstí je v Evropě ojedinělá a blíží se jí jen doba spojování mnohonárodní Evropy v jeden státní útvar po druhé světové válce.

M. Aurélius si „vyjedl“ dlouhou dobu prosperity a míru, během níž se kumulovaly problémy, jejichž řešení bylo odkládáno. Výdaje na vojsko byly velmi vysoké a provinční města mnohdy žila nad poměry, zadlužovala se a přicházela o samostatnost ve prospěch císařské administrativy. Odtud, z tohoto procesu, pochází rozsáhlá až orientální říšská autokracie a obecně konec obecní samosprávy v Evropě.

Zřejmě z finančních důvodů, aby rozšířil počty daňových poplatníků, dal roku 212 n. l. císař Caracalla všem obyvatelům říše občanství, constitútió antóníniána. V této době také zmizely tradiční římské stavovské rozdíly včetně kategorie římský a neřímský, a platilo jediné členění, majetkové: na honestiorés a humiliorés, lepší a horší.

Poprvé rozdělil říši administrativně na východ a západ Valeriánus se synem Gallienem roku 256 n. 257. Po definitivním rozdělení říše roku 395 n. l. a zániku západní části se východní se sídlem v Konstantínopoli/Istanbulu pokládala za pokračovatele římských tradic a je pozoruhodné, že řecký živel se až do konce svého římského státního útvaru roku 1453 nazýval Rhómánia a obyvatelé Římany/Rhómáioi, v názvosloví Západoevropanů a Slovanů Byzantinci (v Maroku jsou místně Evropané nazýváni Rúmi dodnes).

Od Rhómánie je arabské označení pro Konstantinopol ar-Rúm a arabsko-turecký výraz pro říši Rumélie, později pro turecká území v Evropě. Východořímané/Byzantinci oslavovali svého nového císaře slovy: „Bože, ochraňuj vladaře Římanů.“ V hippodromu předával ceny vítězům „basileus Rhómaión“, císař Římanů. Dynastie byzantských Duků odvozovali původ od jistého člověka z okolí Konstantína Velikého, který s císařem odešel do Nového Říma a dostal za to titul dux. Měli se tedy za ryzí Římany.

Ovšem byzantský diplomat Geórgios Gemistos Pléthón (1355 – 1452), který se jako první z významných křesťanů vymanil z pout monotheismu, před pádem Kónstantínopole nehovořil o Římanech, Rhómáioi, ale o Hellénech.

Po pádu Konstantinopole do tureckých rukou ve středu 29. května 1453 se sultáni pokládali za nástupce (východo)římských císařů a ve styku s křesťanskými mocnostmi se tak titulovali. Jak dosvědčuje ve svých "Příhodách" Václav Vratislav z Mitrovic oslovoval Murad III. (+ 1595) habsburského císaře Rudolfa II. "králem vídeňským".

Držíme-li se pouze jména, pak „svatá říše římská“ svou poslední válku vedla od 26. března 1793, a to proti Francii. Konflikt dospěl roku 1806 k formálnímu zániku říše. • Výrok „dívide et imperá“, rozděl a panuj, bývá vykládán jako římská zahraničněpolitická zásada. Ve skutečnosti nepatří ani do antiky, ale zřejmě od „diviser pour régner“ Ludvíka XI. Francouzského (1423 až 1483).

Řada Římanů chtěla přeložit sídelní město říše z Itálie na lidnatější, bohatší a pravděpodobně „přívětivější“ východ, pryč od senátorských latifundistů. O Alexandreji snili Caesar i Antónius. Diokletiánovi se líbila bíthýnská Níkomédeia a Constantínus I. zamýšlel umístit centrum říše do svého rodiště Naissu/Niše, nebo do nedaleké Serdiky/Sofie, do Soluně, nebo do Troie, o níž spekuloval vedle Kleopatřina města již Božský Iúlius.

Jak to dopadlo aneb Svět kolem roku 1000 (n. l.)

Všechno bylo jiné. Bohaté regiony byly chudé, oblasti dnešního třetího světa naopak byly centry vzdělanosti, technických vynálezů a bohatství. Dědictví antiky bylo v Evropě záležitostí několika málo gramotných mnichů. Lidé k sobě měli daleko, novinky ze světa "roznášeli" obchodníci.

Tehdy ovšem cestování vůbec nepatřilo mezi oblíbené kratochvíle. Naprostou většinu tehdejších Evropanů tvořili venkované, svázaní s půdou. Jejich jedinou "turistikou" byly cesty na nejbližší tržiště, na trhy do měst nebo do lesa za dřevem. Cestovalo se do soumraku, protože v noci vládli krajinou zlí duchové.

Cesty lesnatou Evropou byly riskantní, neboť banditismus byl velmi rozšířený. Kdo neměl ozbrojený doprovod, lesům se vyhýbal. Lesy však kryli více než osmdesát procent střední Evropy. Lupičem byl tehdy kdekdo. Zlodějíčkové na útěku, pytláci, kteří byli odsouzeni za pych na panském, vojáci, jejichž vojsk a prohrála, ale také potulní klerici, kterým se nechtělo do klášterů.

Zpřetrhané tradice

Starý římský silniční systém již šest staletí chátral, protože ho nikdo neudržoval (ve střední a východní Evropě ostatně nikdy neexistoval). Šlechtické družiny a poustevníci na svatá místa na západě a jihu Evropy putovali zeměmi, v nichž ruiny antických staveb čněly z krajiny jako na filmové Planetě opic. Dosud nebyly zcela rozebrány na stavby nové a místně sloužily za pevnůstky.

Sám Řím, spíš vesnice ve srovnání se starou slávou, byl největší vápenicí a kamenolomem Evropy. O lidech, kteří staré stavby stavěli, tehdy už nikdo nic nevěděl. Velká část Evropanů pocházela z kořenů, které nikdy nepřišly s antickou civilizací do styku. V průběhu následujícího tisíciletí zmizí také většina antických pamětihodností a znovuobjevení helénsko-římských hodnot práva, demokracie a tolerance potrvá ještě staletí.

Svět naruby

Dnešní evropské metropole byly z hlediska tehdejšího velkého světa pouhé vesnice, některé z nich ještě ani nestály. Londýn měl prý deset tisíc obyvatel, Paříž snad padesát tisíc. Největším městem na území dnešního Německa bylo možná dvacetitisícové bavorské Řezno (Regensburg). Trier neměl pět tisíc obyvatel, ačkoli za Římanů v jeho zdech žilo padesát tisíc lidí. Praha snad měla nějaké kamenné budovy. Berlín neexistoval.

Odhaduje se, že v Evropě na sever od Alp bylo zhruba čtyřicet osídlení městského typu s více než pěti sty obyvatel. Vesnice mívaly jen vzácně více než deset „čísel“. Okna byly díry ve stěně: anglické window souvisí s německým Windauge, „oko pro vítr“.

Města měla většinou dřevěné palisády a připomínala westernové pevnůstky z hollywoodských filmů. Podobně vypadala většina šlechtických opevněných sídel; kamenná sídla si stavěli jen nejsilnější z panstva. Ve městech pobíhal po úzkých ulicích dobytek, všude ležely odpadky, exkrementy, ve vzduchu smrad a vysoké risiko nakažlivých chorob a epidemií. Požáry byly časté a po nich vydržely jen kamenné kostely apod. Topilo, vařilo se dřevem a území kolem měst a sídlišť se po roce 1000 rychle odlesňovala.

Civilizační centra na severní polokouli ležela v arabském světě, v Indii a Číně. Z evropského hlediska to byl islám a jeho svět, který kolem roku 1000 n. l. stál stále ještě na vrcholu moci. S výjimkou byzantské říše se tehdy zcela zaostalá křesťanská Evropa s Araby nemohla měřit, a to ani ve vojenství.

Arabové si osvojili a spojili kultury zemí, které v průběhu 7. a začátkem 8. století dobyli. Na sever od Pyrenejí se ale arabská invase nedostala. V říjnu 732 zastavila Araby pod Abdarrahmánem, guvernérem al-Andalús rodem z Jemenu, koalice Franků, Sasů, Langobardů a Frísů. Abdarrahmán, který předtím vyvrátil Bordeaux, padl a Evropa si ušetřila islám.

Na indonéské Jávě kolem roku 1000 opustili lidé největší z buddhistických staveb Borobudur, „Buddhův klášter na výšinách (?)“, a nebylo to ještě pod tlakem muslimů. Vznikala v letech asi 778-824 a dostavěl ji král Samaratunga.

V Kambodži kolem roku 1000 měl hinduistický a buddhistický residenční a chrámový komplex khmerských králů Angkor milion obyvatel a v té době byl asi největším sídelním městem světa. Město sice nemělo hradby, ale zástavba se zavodňovacími systémy se rozkládala na ploše jednoho tisíce kilometrů čtverečních (dnešní Berlín devět set, Praha pět set, ale Babylón jen devět). Jeho největší stavbu Angkor Vat, „Klášter sídelního města“ (dostavěn v letech 1113-1150), velikostí překonal pouze Borobudur.

Orient: Arabská převaha

Abbásovský kalifát (od roku 750/132 A. H.) se sídlem v Bagdádu již nebyl jednotnou arabskou říší. V dnešním Španělsku až k Pyrenejím sahal kalifát córdobský, založený roku 756/138 A. H. Arabská velkoměsta mohla mít přes milion obyvatel: na východě vedle Bagdádu starý Damašek, Káhira (založena 969), na západě Palermo, Sevilla, Granada, Toledo; Córdoba se svými 80 školami, 50 špitály a 500 mešitami byla zřejmě největším městem západní Evropy.

Obchodníky z křesťanského severu musela arabská města přivádět k většímu úžasu, než jaký cítíme dnes my v Los Angeles či Tokiu. V římské říši, to jest v Německu, bylo kolem roku 1100 asi padesát měst, teprve v polovině 15. století na čtyři tisíce. Arábie ležela velmi blízko.

Muslimové drželi od roku 711 většinu Pyrenejského ostrova, po dvou staletích nájezdů dobyli roku 831 na Sicílii Palermo a pod jménem al-Madína z něho udělali hlavní město ostrova; arabské panství omezil až roku 1060 vpád Normanů, roku 1072 "osvobodili" Palermo a teprve roku 1091 byly vyhnány z ostrova poslední arabské posádky - a muslimové vyháněni až do roku asi 1240. Dlouho se drželi Arabové také na jihu Itálie.

Třebaže se tehdy v křesťanských kostelech západní Evropy začala výrazněji objevovat vitráž, práce z emailu, iluminované rukopisy, práce zlatnické, kováři dokázali vyrábět varhanní píšťaly, v zemědělství se vylepšil pluh a začalo se intenzivněji využívat vody k pohonu mlýnského kola, evropský svět ve srovnání s arabským zaostával.

Na dvorech mohamedánských velmožů se pěstovala poesie, astronomie, matematika, historie a geografie, působili tu hudebníci i tzv. filosofové; někdy po roce 950 byly do jedné sbírky shrnuty pohádky Tisíce a jedné noci.

Vyráběly se mechanické hračky, lékaři prováděli stejné chirurgické zákroky jako jejich hellénští předchůdci před tisícem let (např. tracheotomii). Botanici křížili stromy, vyráběly se parfémy a arabské číslovky se v této době dostaly do užívání i na sever od Pyrenejí (v Indii se kolem roku 870 poprvé objevila nula).

Rukou psané knihy byly doslova vyvažovány zlatem. Spisy dávných řeckých autorů byly přeloženy do arabštiny a odtud zprostředkovaně přicházely do Evropy. Mohamedánští obchodníci navštěvovali subsaharské oblasti (říše Songhaj), kde je zajímala např. tehdy hledaná sůl a otroci, plavili se podél východoafrických břehů a do Indie a Číny.

Dováželi slonovinu, zlato, koření, ořechy kola. Islám se uchytil na severu Indie a později v dnešní Indonésii. Že byla Afrika obepluta již ve starověku a helénští panovníci vládli ve Střední Asii a v Indii, bylo zapomenuto.

Otroci byli také v Evropě vyhledávaným artiklem. "Zbožím" byly hlavně oběti válek nebo loupeživých výprav ze slovanských zemí, které na arabských dvorech sloužily jako vojáci a konkubíny. Prodávali je vikingové, ale také „nóbl“ věřící. Prodejem slovanských otroků z Polabí zbohatli například saští Liudolfingerové (= Ottonovci): jejich zboží zprostředkovaně končívalo v Orientu.

V době, kdy latinské označení pro otroky servus a řecké dúlos upadlo v zapomenutí, vzešlo germánské a románské sclave, slave, esclave, neboť otroci byli v raném středověku získáváni ve slovanských oblastech (mimo jiné se slovem souvisí původ pozdravu čau).

S lidmi se obchodovalo v přemyslovských Čechách ještě ve 12. st. a různé formy otrokářství/nevolnictví přetrvávaly v Evropě do poloviny 19. století, ve smyslu politické/občanské svobody až do začátku století dvacátého.

Řím východu

Nástupcem římského císařství byla jeho východní polovina, které Evropané říkali říše byzantská (podle starého městského státu Býzantion, přestavěného ve 4. století v Konstantinopoli). Křesťanští Řekové, kteří tvořili jádro státu, sami sebe ovšem nazývají Římany (Rómáioi, Rómájové) a také arabský svět a po nich Turci říši na Bosporu nazvali Rumelií.

Naopak Řekové a po nich celá Evropa nazývala bez rozlišení všechny mohamedány po jednom nevýznamném mesopotamském beduínském kmeni Saracény (Sarakénoi).

Na přelomu prvního a druhého tisíciletí existovala v Evropě výrazná hranice mezi východem a západem, a to nikoli jen mezi římským (katolickým) křesťanstvím a pravoslavím; byl tu i velký rozdíl civilizační. Řekové byli vyhlášenými staviteli a určovali trend (v jižní Francii, Španělsku a v Itálii se začínal objevovat románský stavební sloh). Konstantinopolis měla milion obyvatel a ještě dlouho byla největším městem celého křesťanského světa.

Stejně jako velká arabská města měla z antických dob pouliční osvětlení, veřejný dohled nad hygienou, nemocnice, chudobince, ale také luxusní obchody otevřené dlouho do noci. Na tržištích a širokých ulicích se obchodovalo s textiliemi, dobytkem či rybami v téměř bursovním kursu, fungovaly směnárny a místní bankéři poskytovali obchodníkům exportní úvěry (ještě dlouho se bude platit mincemi, první papírový peníz je z Číny z roku 1024). Veřejní písaři a notáři pořizovali zápisy.

Císařský dvůr byl proslulý přepychem a bohatí chodili v hedvábí, které se ve městě tkalo. Dělníci pracovali za mzdu a řemeslníci byli organizováni do cechů. Některé ceny byly pevně stanovené, stát kontroloval zahraniční obchod. Město mělo knihovny, zahrady, zoologickou zahradu a tolerovalo obchodníky-jinověrce. Ve vojenství vyvinuli v Byzanci na bázi nafty látku dnes neznámého složení, tzv. řecký oheň, který nešel uhasit vodou.

Barbarská Evropa

Ostatní Evropa žila výrazně "jednodušeji". Znalosti hygieny byly i v nejvyšších vrstvách téměř nulové. Splachovací záchody, koupelny, sauny a lázně z Evropy zmizely. Byzantinci a Arabové je používali. Zatímco velmoži Orientu jedli a pili, co svět dal, jejich evropské protějšky měly omezenější zdroje. Na stolech evropské šlechty převládala zvěřina; lov byl nutností i vášní (o štvanicích viz zde níže). Pro chytání ptactva se používali sokolové a sokolnictví bylo pro feudály kultovní zábavou (zvyk přišel z Arábie, kde je dodnes populární).

Kdo v Anglii nevrátil ulétlého sokola a byl usvědčen, byla mu z těla vyříznuta tři kila masa a předhozena k sežrání psům majitele dravce. K pečenému masu byly přílohami ořechy, obilné kaše a placky; méně chléb, neboť patřil na chudé stoly. Ze Středomoří se na sever jako vzácné zboží vozily mandle, pomeranče a hrozinky. Jídlo se zapíjelo medovinou, pivem a v některých oblastech vínem.

Obžerství bylo společenským standardem vyšších vrstev a zůstalo ještě po dlouhá staletí (s racionální výživou se od dob antických přišlo až v 15. století). Zeleninu horní vrstvy nekonzumovaly, byla považována za potravu pro poddané. Víno se tehdy za Alpami pilo mladé.

Na dně dna

"Lid", tzn. vesničané, jedl maso vzácně. Ostatně rapidní nárůst konzumu masa patří teprve do 14. století, kdy lidé jedli mnohem více masa než dnes. Bylo-li maso, pak vepřové (koně a skot, pokud je vesničan vůbec měl, se poráželi jen pro stáří). Prostí kolem roku 1000 jedli hrachové, ovesné, prosné a žitné kaše ochucené bylinami, placky a chléb, ale málokdy z mouky. Kromě toho všechno, co les a louka daly.

Pily se medové nápoje zkvašené nebo mošty (hruškový). Znalost vaření domácího piva často patřila do výbavy manželek, ale velká éra piva nastane až za půl tisíciletí. V této době neexistovaly ve většině Evropy restaurace, zájezdní hostince ani nevěstince. Tradice taberen se uchovala na jihu Evropy a vzkvétala v arabském světě (srov. karavanseráje, slovo kurdského původu).

Zvěřina byla ze stolu chudiny v podstatě vyloučena. Feudál totiž znemožňoval poddaným lovit na svých pozemcích. Pytláctví se trestalo oběšením či utnutím ruky. Načerno se lovila zvěř do ok, ptáci "sedali na lep" na větvích.

Zemědělec (v této době ještě převážně osobně svobodný) toho s primitivním pluhem ve volském spřežení mnoho nevyprodukoval. Když přišla neúroda nebo války, snědl lid dobytek a pak došlo na mouku smíšenou s hlínou a kořínky.

Majitelům pozemků, šlechtě, byla ve výroční dny odevzdávána naturální daň z úrody a domácích zvířat. Podíl roboty byl ještě nízký, ale sedláci o osobní svobodu již přišli, viz zde níže. Panské a církevní "velkostatky" byly hospodářsky autonomními celky, státy ve státě.

Po Evropě ještě existovalo otroctví (zajatci), evropští panovníci měli otrokyně a otrocké služebníky. Vikingové a Arabové přímo pro otroctví lovili, Slované svá děvčata a ženy prodávali (srov. spojitost mezi slovy Slave, Sklave, slave, esclave a slovem Slovan).

Cena života

Kdo se neuhájil silou, o své právo přišel. Krevní msta byla rozšířená všude po Evropě. Cena za krev, zranění či zabití byla placena příbuzenstvem, jak stanovovaly dobové "zákoníky". Týkaly se však jen osobně svobodných lidí nebo majetku velmožů. Sem také patřily zlé skutky vůči královým otrokům a otrokyním. Za ty se platilo o trochu více. Z Východu přicházely do Evropy hazardní a jiné hry.

Karban lidu znám ještě nebyl, zato se všeobecně hrály staré známé kostky. V této době rozšířili Arabové znalost šachu, hry, která pochází z Indie ze 7. stol. (šaratunga, „vojsková hra“).

Do Evropy dorazila její perská podoba (slovo je odvozeno od perského "šáh", král) a na evropských dvorech se stala vášní, někdy až nesportovní. Kanut, nástupce anglosaského krále Ethelreda II., dal popravit jednoho šlechtice za to, že ho na šachovnici porazil. Tu a tam byly Franky obnoveny arény, ale nikoli pro lidské zápasy, ale pro štvanice zvěře.

Evropská (ne)vzdělanost

Naprostá většina Evropanů byla v této době negramotná. Znalost čtení a psaní byla získávána v křesťanských klášterech, odkud vybraní "učenci" přicházeli na panovnické dvory. Jenom málo mnichů, hlavně na jihu Evropy, mělo možnost dostat se k opisům antických svitků (knihtisk tehdy ještě neexistoval a ručně psané pergamenové a papyrové knihy zůstávaly velevzácností).

Obecným jazykem Evropy byla latina, jazyk církve. 
Pozdní latina se v nejčistší formě pozoruhodně zachovala tam, kam moc Říma nikdy nesahala - v irských klášterech. „Intelektuálové“ na kontinentu pocházeli za franské expanse převážně z gallorománských domácích kruhů, nikoli germánských.

Povědomí o jakési sounáležitosti neexistovalo a ani "konec světa" roku 1000 nebyl společnou "oslavou". První stoletní oslavou západního křesťanstva byl rok 1300, vyhlášený papežen Bonifatiem viii. 22. února.

Pouze několik lidí umělo řecky a arabsky. První univerzity vzniknou až v nadcházejícím století v italském Salernu a v Bologni. Staré vědy jako fyzika, matematika a mechanika byly v Evropě v podstatě zapomenuty. Medicína byla závislá na pověrách, magii a na špatně přeložených a upravených knihách z pozdní antiky. Největšími stavbami tehdejší Evropy byly ještě dlouho ruiny římského Colossea a dalších amfiteátrů v Galliích.

I šlechta bydlela v dřevěných staveních, města byla převážně dřevěná, elita se uchylovala do dřevěných věží, začínalo se teprve se stavbami kamenných kostelů (např. dón ve Špýru/Speyer byl zasvěcen až roku 1061). S rapidní proměnou se přišlo až kolem roku 1050, kdy se šlechta začala stěhovat do kamenných staveb na kopcích, hradů.

O egyptských pyramidách věděl v Evropě málokdo a od 3. st. př. n. l. neustále se prodlužující Velkou čínskou zeď neznal vůbec nikdo. Špitály na západě a ve středu Evropy ještě neexistovaly. Chudí se rodili a umírali bez povšimnutí, od sedmého století do zhruba roku 1000 se většina germánských sedláků (na starém říšském území byl proces rychlejší) zbavila osobní svobody; zakořenil lenní systém.

Průměrný věk populace nedosahoval třicet roků. Ženy s dvaceti dětmi nebyly vzácností. Odhaduje se, že téměř dvě třetiny novorozeňat se nedožívaly pěti let. Mezi panstvem byla šedesátka považována za věk požehnaný. Někdy v této době se začala šířit znalost stavby komínů, které odváděly kouř z domků a chýší. Topilo se všude dřevem (v Číně bylo právě jako topivo objeveno uhlí).

Bosí a do suknicovitých oděvů oblečení lidé si někdy kolem této doby vymysleli knoflíky na zapínání, nikoli jen na ozdobu (přišly z Orientu); topení v podlaze se vrátilo do Evropy až po roce 1400. Móda ve Středomoří kopírovala arabské a byzantské vzory, sever jen zíral. Párové tance se „dostaly do módy“ u šlechty také až po roce 1400.

Svět sám pro sebe

Do Číny za vlády dynastie Sung (960 - 1279) cestovali ze západu hlavně obchodníci arabští a indičtí. Velká čínská města měla kolem dvou milionů obyvatel a říše středu byla světem v hranicích, které v podstatě zůstaly až do roku 1912. Z Číny pochází papír z dřevité hmoty (slovo ale zůstalo "evropské", od papyru), znalost knihtisku stejně jako první kompas a první porcelán. Arabové roku 851 u Číňanů poznali čaj a dovezli jej na Západ (rostlina pochází z Barmy, nápoj byl v Číně znám údajně již od roku 2780 př. n. l.).

Evropa čaj objevila až roku 1610, kdy jej dovezli Holanďané. Další povzbudivý nápoj, káva, byl sice v Etiopii a v Jemenu znám kolem roku 850, ale na sever se pozvolna dostával až později. Holanďané ji přivezli do Evropy roku 1637. Americkou čokoládu/kakao zprostředkovali Evropě Španělé roku 1528 (první recept je z roku 1631). Všechny tyto nápoje byly zprvu Evropany považovány za medicínu. Také chemii či spíše alchymii poznali Arabové u Číňanů.

Od 10. století znali Číňané střelný prach, ale ne pro válečné použití, nýbrž pro pobavení, ohňostroj. První dělo z okovaného bambusu vystřelující šípy sestrojili Arabové roku 1304, ze začátku 14. stol. je první západoevropský ohňostroj (kolem 1320 Florencie; kolem 1420 teprve masivnější použití děl při obléhání hradů) a teprve z roku 1575 známe první použití ohňostroje k poctě panovníka (v Anglii). Státy hinduistické Indie stály technologicky také výrazně nad západním světem.

Zatímco orient stavěl do pole desetitisíce jezdců, císař Otto II. vyrazil na své slavné tažení do Itálie s 2100 obrněnci (prý měli na sobě dohromady padesát tun železa), syrské křižácké hrady pojaly nejvýše dva tisíce jezdců. Doba okázalých rytířských soubojů přijde až za sto let: první turnaj ve střední Evropě se konal roku 1127 ve Würzburgu.

Patriarchalismus indické společnosti byl však brutální nade všechny, i nad evropské. Hinduisté praktikovali zvyk satí, rituální vstup vdovy do žároviště zesnulého manžela. Sebeupálení se na zbožném indickém venkově děje místy dodnes. (Před třemi roky se takto upálila jistá Rúp Kanwarová, vzdělaná žena ve věku necelých třiceti let, pouze šest měsíců provdaná, když její manžel zemřel. Přihlížely tři tisícovky souvěrců, kteří čin nadšeně schvalovali.)

Pověry a víra

Na přelomu prvního a druhého tisíciletí byla převážná většina evropské šlechty pokřtěná. Výjimku tvořily ostrůvky starých kultů ve východní a severní Evropě. Naopak mezi prostým lidem byl odpor ke křesťanství, většinou šířenému cizinci, rozsáhlejší, srov. v Čechách legendy kolem sv. Václava a Vojtěcha; ještě Břetislav ii. (zavražděn 1100) dával ve své říši kácet a pálit posvátné háje starých českých bohů, vyhánět kněze jejich kultů a k tomu v prvním českém pogromu terorisoval židovskou populaci a zabavil Židům majetky.

Původní náboženství keltské, germánské a slovanské stále řídilo život evropského venkova. Síť kostelů a klášterů byla v této době ještě řídká a církev ideologicky ovládala přímo jen panovnické rody a města; zato od Grónska po (formálně) Palestínu.

Rozšířeným jevem mezi křesťany v této době bylo putování na svatá místa. Na místa "mučednická", do Říma nebo galicijského Santiaga de Compostela. Pouť měla zkrátit pobyt věřícího po smrti v očistci. Brzy se z toho pro církev vyklube výnosný obchod. Kvetl byznys se svatými ostatky, tedy podvrženými objekty z těl mučedníků víry nebo předměty z příběhů Ježíšových (krev, kosti, třísky z kříže).

Už císař Theodosius I. roku 386 kšeftování s relikviemi a jejich přemisťování zakázal zákonem. Neúspěšně. Kulty uctívání relikvií, neznámé ve starověku, přetrvaly dodnes (srov. předměty po slavných hercích, zpěvácích a politicích, srov. také useknutou ruku Rudolfa Švábského z roku 1080). Pravé šílenství po relikviích vypuklo s „latinským“ dobytím Konstantinopole roku 1204.

Pokud někdo v této době hledal východisko z problémů, doporučili mu duchovní správci, tj. církevní hodnostáři, obvykle jednoduchý všelék: zbožnost a abstinenci od masa a žen. Císař římskoněmecký Heinrich/Jindřich II. (králem od roku 1002, posledním ottonovským císařem 1014-1024) dostal přízvisko svatý, protože se nikdy nedotkl své manželky Kunigundy/Kunhuty (zemřela asi 1033).

Nápad, který vedl k vymření dynastie, obdivovali ještě po stu letech a papež Eugenius III. roku 1146 udělal z Heinricha světce, roku 1200 stejná sláva potkala Kunigundu z rozhodnutí papeže Innocentia III. (srov. zde výše pozdněřímské vzory).

Naopak jeden z jeho císařských nástupců, který to ve Vatikánu neměl dobré, Friedrich I. Barbarossa (žil 1122-1190), měl se svou druhou manželkou Beatrix Burgundskou jedenáct dětí, z toho osm chlapců; děvče se provdávalo jako třináctileté. Ovšem obnovitel říše na západě Karel Veliký měl s osmi ženami osmnáct dětí.

Pověrčivost tehdejších Evropanů byla mnohem větší než dnes. Kolem roku 1000 se všechny neobvyklé úkazy jako komety, zemětřesení, růže v lednu apod. hned masově vykládaly jako předzvěst zkázy. Čekalo se na příchod jakéhosi Antikrista, novozákonní falešné figurky chystající se zlomit vládu pravé víry. Poprvé se s ním počítalo roku 800. Nestalo se tak, Frank Karel Veliký se dal v Římě korunovat na římského císaře. O dvě staletí později se připravoval na nový věk mladý císař Otto III. Dokonce roku 1000 symbolicky otevřel Karlův hrob v Cáchách a vylomil si z jeho ostatků zub...

Konec světa nenastal a Otto za dva roky nato v Itálii zemřel, prý na malárii. Chápání jiného než křesťanského světa bylo tehdy vysloveně nepřátelské. Znalosti geografie končily u špatně vykládaných a malovaných starověkých map. Takže mimo malou Evropu žily podle dobových představ jen šelmy, draci a za nimi, za pouštěmi, ležela země zaslíbená (Palestina) a biblický ráj (prý někde v Anatolii). Dveřmi do pekla byly jícny sopek a zemí-pohádkou byla Taprobané, dnešní Cejlon.

Srovnáme-li, že od začátku samostatného vývoje živočišného rodu Homo sapiens uplynulo nejméně 1,5 milionu let, jsou poslední staletí technického rozvoje úchvatně rychlá. Kolem roku 1000 Eilmar z Malmsbury na anglicko-velšském pomezí vylezl na věž opatství, na ruce si přidělal jakousi konstrukci křídel a skočil.

Prý proletěl šest set yardů a do konce života zůstal mrzákem. O necelých tisíc let později, 20. července 1969, stanul první člověk na Měsíci, Neil Alden Armstrong v Moři ticha (nar. 5. srpna 1930; na Měsíc se v letech 1969-1972 dostalo v šesti misích dvanáct Američanů).

[v poněkud pozměněné podobě vyšlo v časopisu Týden 52/00]