Segédé, Sekaisa/Sekeida, oppidum keltibérských Bellů, dn. ruiny v provincii Zaragoza§ 154, 153

Segesta, lat.§ viz Egesta

Segestés Cheruský, o. Segimunda a Thusneldy, tchán a sok Armíniův§ 15+, 17+ 

Segimer, kníže Cherusků, řec. Segiméros, o. Arminiův§ 16-, 15+

Segimund, s. Segimerův, řec. Sesithakos n. Segimúntos; ženat byl s Rhamií Chattskou§ 15+

Segobrigové, ligurský kmen v Provenci, na jehož území byla založena Massali᧠viz tam

Segontia, m. v Baetice, asi dn. Sigüenza§ 74

Ségór z Egypta (řec.), záhadný dynasta§ 724

Segovax, kníže Cantů§ 54

Segovia, m. v Přední Hispánii, pozd. H. Tarrákónské; jméno dodnes nezměnila§ 75

Segusió, sídel. m. Kottijských Alp/Alpés Cottiae, dn. Susa v Piemontu§ 15 

Poněvadž se roku 312+ přidala k Maxentiovi, dal ji Constantinus I. rozbořit. 

Sechem, hebr.§ = Prosópis v Egyptě

Seiánus§ viz pod Aelius

Seilénos z Pelly, o. Ofellův, též Sílénos§ 322

Seirios§ viz Sírius

seisachtheiá (sg.), „setřesení, odpis, břemen (dluhů)“, jedna ze Solónových reforem, rušící u zástavních půjček ručení vlastní osobou občanů, hektémoroi; seisachtheia (pl.), byly slavnosti, držené ještě v Aristotelově době. Viz také pod Athény a hektémoroi, kde jiný výklad seisachtheje, a rok 2384 o sumerské amar-gi, akkad. anduráru(m)§ 594, 510 

seismograf§ viz zemětřesení

L. Seius Strabó§ 1. o. L. Aelia Seiána a L. Seia Strabóna, praef. praet. a praef. Egypta§ 14+, 19+; 2. s. no. 1, 25+; 

T. Seius Túberó§ cos. suff. 18+  

sektářství, sekty v židovském monotheistickém náboženství; sekty křesťanské viz pod křesťanství§ 36

Sekúndos z Athén, celé jméno neznáme§ arch. 39+

Sekydiános n. Sogdiános, s. Artaxerxův s Alogúnou z Babylónu, k.§ 424, 423 

Seldžukové§ viz Hunové

Selenga, ř. v Mongolsku a na ruské Sibiři§ 105, 96 a viz Hunové

Seleukeia na Eufrátu§ = Zeugma
Seleukeia na Eulaiu, města v Súsiáně§ 1. = Súsy; 2. 317, starým jménem Badaké ?? (viz spíše s. v. Madaktu/Tepe Patak); 3. 317, starým jménem Soloké, buď na ř. Hédyfón nebo identická s č. 2; 141 buď č. 2 nebo 3
Seleukeia epi tés Erythrás thalassés (‘na Rudém moři’), srov. pod Elymáis§ 150
Seleukeia na Hédyfóntu§ = Seleukeia na Eulaiu, č. 3, město výstavné, ale asi nikoli Súsy (?)
Seleukeia na Kalykadnu, m. v Kilikii, dn. Silifke na Göksu v TR§ 295
Seleukeia na Maiandru§ = Tralleis

Seleukeia pod Bélem§ na Orontu na úpatí pohoří Bélos v Apaméně, dnes asi as-Suqajlabíja n. Džisr aš-šughúr v severní SYR; zřejmě založeno Seleukem Níkátórem, známé pod latinským označením Seleucia ad Belum, též Seleukopolis, Seleukobélos
Seleukeia v Assyrii§ = Arrapcha, dn. Kirkúk (?)
Seleukeia na Orontu zvaná Píeriá nebo epi tés thalassés/"na Moři", lat. ad Mare, m. v Seleukidě v severní Syrii§ 302, 301, 300, 246, 240, 235, 219, 217, 184, 155, 145, 141, 140, 123, 109, 106, 104, 19+ 

Seleukeia v Gaulanítidě§ 84

Seleukeia na Tigridu, zvaná též S. Babylóniá, sídelní m. seleukovských Horních satrapií, pro Parthy dlouho sídelní m. západní části říše, viz také pod Mesopotamie§ 321, 311, 301, 274, 268, 221, 220, 211, 204, 162, 155, 141, 130, 129, 100, 91, 55, 54, 50, 26, 10+, 12+, 15+, 35+, 36+  

Jedno z největších měst starého věku, v prvním století n. l. mělo prý šest set tisíc obyvatel (jenom Alexandrie a Řím byly větší, možná také Antiochie). Založeno Seleukem Níkátorem někdy v letech 321-316, možná roku 318, na místě, které se prý jmenovalo Zóchasé, jako hellénská polis a sídelní město Horních satrapií stalo se multikulturním a obchodním střediskem celé Mesopotamie. Babylónský titul města zněl: Se-lu-ku-´-a ál šarrúti ana muchchi Idiglat/Seleukeia, královské město na Tigridu.

Polis byla spravována po vzoru hellénských aristokracií senátem/gerúsií vybíraném možná na základě původu (makedonského?) a doplňovaného podle majetkového censu (?). Tři sta členů gerúsie/hoi en tímais, lidé se ctí se jmenovalo peligové (pelioi/peligánes) či adeiganové. Slovo snad souvisí s aramajským DJN (?). Je také možné, že čtení příslušného místa v Polybiovi je sporné a má znít „peligánes“ (výraz makedonský namísto všehellénského gerontes, starší, senátoři). Státním hlavním kultem byl seleukovský Apollón Kómaios.

Když Římané roku 165 n. l. pod Luciem Vérem město zničili, přenesli jeho sochu do Říma do Apollónova chrámu na Palatín (a tím, že vojáci nahlédli v Seleukeji v Apollónově chrámu do nějakého utajovaného prostoru, vyletěl odtamtud mor a postihl celou říši, první epidémie ve Středomoří). Město vyvrátil roku 197 L. Septimius Sevérus a za Iuliánova tažení roku 363 už nebyla městem, ale místem zatopeným velkým jezerem s osadou Kóché/Chóché na jeho břehu.

Seleukovská kotva, mateřské znaménko údajně celé dynastie, symbol Apollóna Mílétského, byla na královských pečetích také znakem fiskálním, doloženo na hliněných bullách, dokladech o zaplacení poplatků a daní, srov. pod Uruk a daně. Obrazy doprovázel portrét krále. 
V okolí S. ležely osady Ópis, staré emporion a původní jádro nově založeného města, Chóché/Kóché, Falga a Ktésifón, pozdější zimoviště parthských králů.

seleukeios, kalend. měsíc v Íliu§ 44 

Seleukis, též Syriá Seleukis, tj. Seleukovská Syrie, krajina a eparchie v severní Syrii (druhou syrskou eparchií byla Koilé)§ 311, 308, 300, 281, 235, 150, 145, 63 
Již. část je staré království Neja, Země slonů. Později se S. skládala ze čtyř satrapií, které se jmenovaly podle původních makedonských kolonií Antiocheia na Orontu, Seleukeia Píeriá, Apameia a Láodikeia, přičemž území satrapií byla větší než uvedených poleis. Dnes z velké části v TR, provincie Hatay.

Seleukovci, vládnoucí hellénistická makedonská dynastie v Anatolii a na Předním Východu, viz též pod jednotlivými jmény panovníků, Syrie apod.§ 312, 261, 255, 244, 225, 213, 206, 200, 198, 196, 189, 188, 169, 168, 145, 141, 129, 128, 138, 104, 71, 96, 64, 58
Seleukos, jméno několika příslušníků vládnoucí seleukovské dynastie. Jméno je buď makedonskou formou attické podoby jména Zaleukos, nebo jako panhellénské souvisí s bílou barvou Měsíce, Seléné, Seláná + bílý, leukos, tedy „Jasná, bílá záře“. Ochráncem dynastie byl Apollón a Seleukovec se prý rozpoznal podle mateřského znaménka ve tvaru kotvy na stehnu, viz pověst:

Seleukos I. Níkátór, syn Antiochův, z Pelly§ 626, 480, 356, 334, 326 - 323, 321, 319 - 315, 312 - 308, 305 - 298, 296, 294, 291, 292, 288 - 281, 279, 256, 252, 241, 206, 166

Vynořil se názor, že Níkátorova podoba je zachycena na obrazu a podle něho slavné pompéjské fresce z bitvy u Issu mezi Alexandrem a Dáreiem, kde Peršan právě obrací a prchá. Seleukos je v levé části pěšákem po pravici krále a zřejmě propagandisticky se dal zpodobnit tak blízko božského krále. Ke královskému kultu patřila i pověst, že Seleukova matka Láodiké, manželka Antiochova, jednoho z vojevůdců Filippových, souložila s Apollónem, tedy, že se jí o tom zdálo, a že ráno měla na posteli, to již mimo sen, prsten s vyrytým znamením  kotvy. Ta se pak objevila na stehnu novorozeněte, Seleuka Níkátora. S prstenem táhl Seleukos s Alexandrem do války. Po něm znamení na stehnu měli všichni Seleukovci. Antiochos při vzniku zkazky zjevně už nežil… Během své vlády však Seleukos na počest svého otce založil jedenáct Antiochejí, své matky pět Láodikejí, devět pojmenoval po sobě, tři po své první manželce Apamě a jednu Stratoníkeju. Jiný pramen praví, že celkově „založil“, tedy asi pojmenoval po sobě a blízcích, na 75 měst.

Seleukos II. Kalliníkos alias Pógón, tj. Vousáč, syn Antiocha II.§ 246 - 244, 242, 241 - 237, 235, 228, 226, 225
Seleukos III. Sótér alias Keraunos, tj. Blesk, syn Seleuka II., narozen jako Alexandros§ 225, 223
Seleukos IV. Filopatór, syn Antiocha III.§ 197, 196, 191-189, 187, 186, 182, 181, 178, 175
Seleukos V., syn Démétria II.§ 129, 125, 124
Seleukos VI. Epifanés Níkátór, syn Antiocha VIII.§ 187, 96, 95
Seleukos VII. Kybiosaktés, tj. Obchodník se slanečky či tuňáky, syn Antiocha X. (podobnou přezdívku dostal od Alexandrijských později císař Vespasiánus, lat. cybiosactés, protože zavedl ve městě daň ze slanečků)§ 95, 75, 69, 58, 56

Seleukos, nevládnocí příslušníci seleukovské dynastie:§
Seleukos z Makedonie, děd Seleuka I.§ 356
Seleukos ze Syrie§ 1. 279, 268, 261, syn Antiocha I.; 2. 125, 120, syn Antiocha VII.

Seleukos z Athén§ arch. 77
Seleukos z Pantikapaia, syn Spartoka I., k.§ 433, 393
Seleukos ze Seleukeie na Rudém moři, (s přízviskem „Chaldaj“, tj. Babylónec, Nehellén), mathematik a astronom§ 150
Seleukos z Dúry, šejk§ 96

Seleukos, satr. mesopotamský (?)§ 245

Seleukos, pirát, důvěrník Mithridátův a pučista v Sinópě§ 72, 70 

Seleukos, grammatik na dvoře Tiberiově§ 31+

Seleukos, astrolog Othónův (podle jiných se jmenoval Ptolemaios)§ 69+

Seleukos, astrolog Vespasiánův§ 69+ (totožný s předcházejícím nebo omyl v pramenech?)

selfmademan§ vide s. v. proměny osudu

Selgé, m. v Pisidii, dn. u obce Altınkaya, okres Manavgat v TR§ 334, 218, 165

Selínús, m. v západní Sicílii (souvisí se „selínon, petržel, lat. apium - miřík“)§ 648, 628, 580, 575, 510, 487, 454, 416 - 415, 410, 407, 405, 402, 397, 383, 368, 339, 313, 307, 278, 250
Ruiny nazývali Arabové Rahal al-Asnam, „Vesnice idolů“, středověké obyvatelstvo později „Pilieri dei Giganti“. Jeho Olympeion se začalo stavět koncem 6. století a v době vyvrácení státu Kartháginci roku 409 nebyl ještě dostavěn a nezastřešen; je to jeden z největších hellénských chrámů. Od roku 409 do roku 250 byla obec púnská a mnohem menší. 

Selínús, m. v Drsné Kilikii/K. Trácheia, dn. Gazipaşa v prov. Antalya v TR§ 41+

sella currúlis§ viz kurulské úřady

Sellaios, Silchu§ = Eulaios

Sellasiá, m. v Lakónice§ 405, 370, 366, 290, 222, 218

sellisternium§ viz lectisternium

Sellové, Selloi/Helloi, pelasgický národ žijící kolem Dódóny, v hellénských dobách jméno Diových kněží ve věštírně§ 639

Selúros, s. Aitny, bandita§ viz s. v. otroci

Sélymbriá, m. na thráckém břehu Propontidy (též Sélybriá či Sálybriá), dn. Silivri v TR§ 675, 662, 603, 410, 408, 355, 196
Arcadius na počest své germánské manželky Aelie Eudoxie S. na krátko přejmenoval na Eudoxiopolis. V novodobém Silivri sídlí největší věznice moderního Turecka.

Semestra, manž. Kotya III. Odryského, m. Dyégila§ 167

Semirámis§ viz Šammurámat

Semnónés, Semnonés, Semnonové, germánský suébský kmenový svaz mezi Labem a Odrou či až Vislou, s Markomany a dalšími Suéby, srov. tam, pozdější jádro Alamannů, předkové dn. Švábů, viz pod Alamannové§ 100, 6-, 5+, 17+, 69+   

Sémónidés ze Samu resp. Amorgu, též Simónidés, iambický básník§ 650, 556 

Semprónia, sestra reformátorů Gracchů, manž. Scipiona Aemiliana§ 183, 169, 129, 121

P. Semprónius§ cos. 270

A. Semprónius Asellió§ praet. 89

A. Semprónius Átrátínus§ 1. cos. 497, interr. 482; 2. cos. 428

L. Semprónius Átrátínus§ 1. cos. 444, cens. 443; 2. 2. žalován za korupci, o. no. 3, 56; 3. s. no. 2, mstil se na žalobci svého otce, 56; 4. cos. suff. 34

C. Semprónius Átrátínus§ cos. 423

C. Semprónius Blaesió nebo Blaesius§ cos. 253 a 244

Semprónius Dénsus, centurió věrný Galbovi§ 69+

C. Semprónius Gracchus§ 1. manž. Alliarie, milenec Iúlie, manž. Tiberiovy, o. (asi) stejnojmenného syna, 2-, 20+; s. předešlého, 20+  

C. Semprónius Gracchus, b. Tiberiův, č. 4§ 726, 262, 154, 133, 126, 123 - 121, 118

Ti. Semprónius Gracchus§ 1. cos. 238, 214, o. no. 2; 2. s. no. 1, 238, 212, cos. 215 a 213, 214, 212; 3. 187, 180, praet. 180, cos. 177 a 163 (zvolen), cens. 169, 179, 177, s. č. 2, o. obou reformátorů Gracchů, 183, 181, 169, 154, 133; 4. reformátor, 183, 169, 164, tr. pl. 133, 123, 118

P. Semprónius Longus, praet.§ 182

Ti. Semprónius Longus§ 1. cos. 218; 2. cos. 194

T. Semprónius Rutilus, zlovolný otčím, viz pod bakchánália a travičství (rok 186)

P. Semprónius Sophus§ 1. cos. 304; 2. cos. 268

C. Semprónius Tuditánus§ 1. praetor 197; 2. cos. 129

M. Semprónius Tuditánus§ 1. tr. pl. 193, cos. 185; 2. cos. 240

P. Semprónius Tuditánus§ 216, 206, cos. 204

Semprónius Asellió, historik§ 100

Semprónius Proculus, právník§ 20

senáculum, řec. synedrion, sněmovní místo pro senátory§ 331 

Jednací místo senátorů před odchodem do curie bylo na místě pozdějšího chrámu Concordie, u Capénské brány, popř. za chrámem Bellony a asi též na Capitóliu (slovo není zdrobnělina). O ženském senátu na Quirínálu viz rok 331.

Senamótis ze Skythie§ viz Dednamótis

senátus, senát v Římě, státní rada původně aristokratická, „sbor starců“, srov. senáculum§ 726, 578, 175, 167 a passim

S. byl údajně ustaven Rómulem ze stovky představitelů římského státu s plnými právy (čili „lidu, státu“, populus), tj. nad šedesát let a ze šlechtických rodin a po podrobení Sabínů přidal další stovku senátorů z nejlepších rodů. Tarquinius Priscus rozšířil s. o dalších sto „starců“, jimž se říkalo patrés mínórum gentium, starším dvěma stům patrés maiórum gentium, jejich hromadné oslovení znělo patrés conscriptí, které vzešlo z patrés & conscriptí, tedy "otcové a povolaní/přísedící". • Helléni senát překládali jako synklétos (sc. búlé), tj. sněm, nikoli slovem gerúsiá, výrazem pro sbor starších. Požadovaný věk pro senátory neustále klesal. Slovo odkazuje na starce, senex, senés, ale Sulla stanovil minimální věk pro senátora (shodné s quaestory) na třicet, Augustus na 25 roků.

Prvním senátorem, který se nenarodil v Římě ani Itálii, byl Q. Varius Sevérus ze Sucrónu v Hispánii (srov. prvního konsula narozeného mimo Itálii roku 40). 

Vstup do senátu byl povolen jen jeho členům a zapisovačům, scríbae, a později v hlubokém principátu úředníkům daňovým, cénsuálés. Z roku 238+ je zmínka o tajném usnesení senátu, tzn. že se jednání neúčastnili pomocní úředníci a senátoři si zapisovatelskou službu obstarali sami, viz tam. 

Po pádu monarchie byl počet senátorů vždy doplňován do počtu tří set, a to obvykle z počtu římských jezdců. Tak po cannské katastrofě byl senát roku 216 doplněn 190 jezdci. Sulla rozšířil počty senátorů na čtyři sta, Caesar na devět set, Augústus snížil na šest set a zvýšil census z 800 tisíc HS na 1,2 miliony séstertiů (a doplnil roku 28 dvaceti dvěma „novými“ patricijskými rody a kdo na zvýšený census neměl, tomu doplatil).

Příslušníky s., ordó senátórius, se stávali lidé, kteří vykonali konsulský, diktátorský či censorský úřad a kteří se při censu mohli vykázat majetkem v hodnotě min. 800 tisíc sesterciů (od Augusta až 1,200.000) a kteří museli žít určitým stavovským životem; např. nesměli se zabývat obchodem a finančnictvím. Většina senátorů nedosáhla nikdy ani na praetúru, konsulárů bylo mezi nimi nejvýše několik desítek. Jejich rozhodnutí (aequum est, iústum est, "správné a spravedlivé") nemusela mít váhu závazného zákona, ale byla uznávána, auctoritás senátús/AS, nebo byla závazná, senátús consultum/SC.

Dohlíželi totiž za republiky jako sbor na příjmy a vydání státní pokladny a quaestoři, hospodářští úředníci konsulů, mohli konat jen se senátním povolením. Kromě toho senát jmenoval soudce a soudil hrdelní případy, k nimž došlo na území Ítálie.

M. Aurélius Antónínus senátorům z provincií, tedy mimoitalským, navíc nařídil, že jednu čtvrtinu svého pozemkového majetku musejí mít v Itálii. Obchod byl ale pro řadu Římanů tolik atraktivní, že se senátoři raději připravovali o svou „společenskou prestiž“ než o zisk. Císař Claudius musel dokonce odebrat senátorům-obchodníkům také práva jezdecká, aby jim „zběhnutí“ ztížil. Tiberius trestal senátora, který se ze svého domu v Římě vystěhoval již 1. července na venkov, ačkoli senátní dovolená je až od 1. září do konce října. Aby mohl dům se ziskem pronajmout…

S volností pohybu to měli senátoři složité, pokud je k tomu nezavazoval nějaký úřad. Roku 30- zakázal Octaviánus cestovat senátorům do Egypta a výjimky uděloval pouze on. Později nesměli opouštět dlouhodobě metropoli ani ti, kteří nepocházeli z Itálie. Výslovně bez potvrzení principa směli "domů" na své statky pouze senátoři na Sicílii, Sardinii a do Narbonské Gallie - sem od roku 49+. Teprve za Konstantínovců nemuseli senátoři, to byl jejich vliv již zcela nepatrný, opouštět své domény. 

Z éry principátu nejsou známy senátorské rodiny z Germánií, Raetie a Nórika. Z lidnatého a bohatého Egypta pouze dvě, a to z hellénisované Alexandreie (což v moderních výkladech bývá dáváno do souvislosti s římskou aversí vůči rodilým Egypťanům). Od Nerónovy vlády hrály významnou roli v senátní politice rodiny z Hispánií, především z Baetiky a z Přední Hispánie: Annaeové, Aeliové, Ulpiové, rody císařské. Naopak chudě zastoupeny byly Gallie a jménem znám je pouze Helvét Iallius Bassus a Picton Sedatius Sevériánus (mezi Kelty přitom v té době velcí bohatci věnující velké peníze na veřejné stavby v provincii). 

Za dominátu byla proklamace císaře stále ještě formálně schvalována senátem. Dosáhl počtu až šesti tisíc a vedle dědičných starých rodů a nové šlechty byli císaři jmenováni noví členové za odměnu. Senátu předsedal vir illustrissimus praefectus urbi se soudní pravomocí nad lidmi s titulem clarissimus, tzn. i lidí mimo senát. Nosil tradiční římskou togu, zatímco ostatní senátoři byli opásáni důstojnicko-úřednickou šerpou, cingulum.

Císař Konstantínos I. obnovil „patriciát“ jako čestnou doživotní hodnost. Ovšem senátorské leitúrgie, múnera, se už dávna nevyplácela. Městské úřady, které senátoři s jezdci zastávali odjakživa na vlastní náklady, byly na obtíž a zastávaly je officiálés, císařem placení byrokraté.

Senát v Kónstantínopoli měl původně tři sta členů, od roku 359 za Constantia členů dva tisíce. Císař sem nutil všechny anatolské magnáty, kteří si museli na Bosporu dokonce stavět domy.

Senátoři od roku 312 n. l. platili ve třech kategoriích roční „příspěvek“ císaři za to, že jsou senátory, až libru zlata, tedy třetinu kilogramu. Follis, „měšec“, senátórius, resp. collátió glebális, se platil pětiletně jako přídavek k annóně. Císaři si od dominátu uvykli na podobné dary, které se předtím dávaly z poddanské uctivosti, nyní povinně, aurum corónárium, původně zlaté věnce měst.

Pětiletá povinnost městům vznikla rokem snad 314, chrýsargyron, lat. aurí lustrális collátió. Příspěvek od Kónstantína dávali řemeslníci včetně prostitutek a zemědělci prodávající na městských tržištích.

Vnějšími senátorskými znaky byla bílá tunika se širokým rudým pruhem, tunica láticlávia, černé vysoké boty ze semišové kůže s našitým slonovinovým či stříbrným půlměsícem, resp. „C“ (za patrés conscriptí, „zanesení do seznamu senátorů“), calceí nigrí ex alútá, a právo sedávat na circu a na jiných hrách na čestných místech. Po celou republiku neměl senát pevný sněmovací kalendář až ten, který zavedl roku 9 Augústus: povinně se zasedalo minimálně dvakrát do měsíce a to o kalendách a ídách (nóny neměl rád, jméno pokládal za negativní, poněvadž obsahovalo, podle něj, záporku "non"). Augustus též zrušil novinku svého adoptivního otce z roku 59, denní zprávy o aktuálních jednáních senátu.

Usnesení, senátús consulta, SC, zněla jménem všech Římanů: Senátus populusque Rómánus, tj. Senát a lid římský“, a jejich text končíval ve státním archivu v Sáturnově chrámu. Senát jednal porůznu v chrámech, nejčastěji ale v cúrii Hostíliově, viz. Jednáním předsedal král, později jeden z konsulů. Seznamy senátorů ověřovali censoři a tomu, koho napsali na první místo seznamu, se dostávalo cti vyjadřovat se první k projednávaným věcem, princeps senátús.

Z principa se později stal jeden ze základů „císařské“ moci a celá doba císařství do vlády Diocletiána se nazývá principátem. • Principem se stávali především lidé z vůle armády; jediní z vůle senátu zvolení císařové byli M. Cocceius Nerva v l. 96 - 98 n. l., Balbínus s Pupiénem Maximem v roce 238 a M. Claudius Tacitus v l. 275 – 276; hellénističtí dynastové nazývali senátory podlézavě Theoi Sótéres, Spásní bohové. V Římě senát vymizel někdy po roce 600 n. l., zůstal v Kónstantínopoli.

V imperiální době se senátoři a významní činovníci císařské administrativy začali nazývat nejjasnějšími muži, virí clárissimí, řec. kratistos, později lamprotatos. Vyšším titulem byl v dominátu muž významný vir spectábilis a ještě výše vir illústris, muž vynikající. Illústrů byly další kategorie: illústrés magnificentissimí a illústrés glóriosissimí. Císařské rodině byl vyčleněn titul a oslovení nóbilissimus, nejvznešenější. Podobná titulatura vydržela po dlouhá staletí, v universitním prostředí u nejvyšších hodnostářů dodnes. Rytíři/jezdci se od Diocletiána titulovali virí perfectissimí

Séna, Séna Gallica, m. v Umbrii, dn Senigaglia, srov. také ager Gallicus§ 293, 289

Senen-tenen§ viz Chababaša

Senk-amanisken, Senkamanisken, trůnním jménem Sehertowej Secheperenre S., k. Kúšitů, manž. Amani-malel§ 600
Jeho žulová socha s Aspeltovou a jejich egyptsko-núbijským předchůdcem Taharkou byla roku 2008 nalezena jižně od pátého kataraktu v lokalitě Dangeil, zatím nejjižnější podobný nález u egyptského krále. 

Sennušepes, Libyjec, za Ptolemaia II. hlava koptského nomu a představený královského harému§ 720 

Senonové, lat. Senonés, řec. Sénónes, keltský kmen částečně v Lugdúnské Gallii, částečně v Gallii cispadánské a v Umbrii§ 397, 295, 283, 207, 54, 51-, 64+ 
Jejich sídelním městem v Galliích jižně od Mátrony bylo Agedincum/dn. Sens, velkým opevněným mí. bylo Vellaunodúnum/dn. Château-Landon již. od Paříže, v Cispadánii Ancóna. Byli to zřejmě S., kteří tvořili roku 390 jádro Keltů před Římem.

Sentínum, m. v Umbrii, u dn. Sassoferrato§ 295

C. Sentius Sáturnínus§ 1. praet. 91, 88; 2. 91, cos. 19, o. no. 3; 3. s. no. 2, cos. 4+, 4+ až 6+, 19+ 

Cn. Sentius Sáturnínus§ 1. b. předešlého, cos. suff. 4+, 6+; 2. stejnojmenný s. předešlého, cos. 41+    

Sépeia, mí u Tírynthu§ 491

Sépiás, magnétský mys oproti Skiathu§ 480

Sepfóris, gen. Sepfóry, hebr. Cippori, řec. Diokaisareia, Autokratóris, arab. Saffúríja, na čas sídel. m. Galilaje§ 103, 39, 20+, 66+, 67+ a viz Galilaia

septemvirí/trésvirí epulónés§ viz e.

Septimius, nešťastný centurió§ 14+

L. Septimius, centurió n. tribúnus, jeden z vrahů Pompéiových§ 48

P. Septimius Geta, s. Vitorie, o. L. Septimia Sevéra§ 42+

L. Septimius Sevérus, římský císař v letech 193 - 211 n. l. § 668, 182, 38, 30, 17-, 20+, 31+, 32+ 
Provolán 9. dubna 193 v pannonském Carnuntu a stal se tak prvním císařem, který přišel k moci na území novověkého Rakouska (roku 180 byl M. Aurélius Antónínus prvním císařem, který v Rakousku zemřel), zemřel 4. února 211 v Eboracu, dn. Yorku, když měl dlouhodobě oteklé nohy a nemohl chodit (66). Byl z jezdecké rodiny zřejmě púnské, praděd byl Pún.

Jeho sestra v Římě budila pozornost svou nemožnou latinou, takže ji raději poslal domů do Leptis Magna. Císaři říkali protivníci posměšně Púnský Sulla n. Púnský Marius. O barvě pleti viz pod Quirítés, o jeho manželce a potomcích viz pod Arabové.

L. Septimuleius, odporný typ§ 121

Septízódium, Septízónium, výškový chrám syrského kultu Slunce, viz heslo Kolossos pod Sedm divů světa.

Septuáginta, "LXX", řec. Metafrasis tón hebdomékonta/Para hebdomékonta, překlad židovského Starého zákona do řečtiny§ 289, 279, 48+ 

Pořízen byl dle pověsti sedmdesáti dvěma „mudrci“ v Alexandreji za Ptolemaia II. a za stejné množství dnů a údajně ve shodě, ale pravděpodobně vznikal po celé třetí století. Hellénisace umožnila překonat jazykovou barieru a přibývalo ethnicky více Nežidů v kultu, tzv. prosélyté, tj. „přistoupivší“ k júdaismu; všechny knihy, které vznikly před vystoupením sekty křesťanů a nepatří dnes mezi starozákonní (apokryfní) byly s výjimkou I. knihy Makkabajských sepsány již v řečtině. 

Sami ethničtí Židé již v dobách tzv. babylónského a perského exilu převáděli starozákonní texty do aramejštiny (na území říše Peršanů úřední řeč královské administrativy), neboť již tehdy hebrejština postupně vymírala. Aramejským starozákonním versím se říkalo targúm(a), targúmy, „překlady“ (z akkadského ta/urgumannu, srov. dragoman, tlumočník).

Ze Sept. od druhého století n. l. pořizovány v severní Africe latinské překlady, které v době biskupa Cypriána z Karthága (zemřel roku 258 n. l.) byly sjednoceny a jsou známy jako Itala/Ítala nebo jako Vetus Latína. Podle těchto textů složil po roku 383 úplný překlad bible z hebrejštiny Sophónius Eusebius Hierónymus (zemřel 420 n. l.), jemuž se dostalo kanonisace, úředního posvěcení církví na koncilu tridentském, a je znám jako Vulgáta. Z hebrejštiny do řečtiny přeložil kolem roku 125 n. l. Aquila z Pontu, který se původně hlásil ke gnósy a stal se prosélytou júdaismu. Po něm překládal Starý zákon Theodatión z Efesu, rovněž gnóstik a židovský prosélyta na konci druhého století n. l. V obou případech šlo spíše o revise Septuáginty a víceméně totéž udělal slavný Alexandrinec Órigenés, když sepsal Hexaplá, "v šesti sloupcích", text Starého zákona vedle sebe v hebrajštině, v hebrejštině přepsané do alfabéty, v překladu Aquily ze Sinópy, Symmacha z ebiónské sekty, revidovaný text Septuáginty a překlad Theodotiónův; zachovány jsou z rozsáhlého díla, které pravděpodobně existovalo v jediném exempláři uložerném v biskupské knihovně v Kaisareji Přímořské, pouze zlomky. 

Séquana, ř., dn. Seine§ 52

Séquanové, keltský kmen ve vých. Galliích, v pozdější Burgundii; jejich sídel. m. byl Vesontió/dn. Besançon, něm. Bisanz, důležitým centrem zůstal Divió, dn. Dijon (po S. zůstalo jméno řeky Seiny - Séquana)§ 101, 71, 61, 60, 58, 57-, 21+ 

Serápis§ = Sarápis

Séra, Sér, lat. Sérés, řec. Séres, Sérica§ = Čína, Číňané

Seránus§ význam: odvozeno od umberského m. Saránum, tj. Seránský

Serápión, ptolemajovský stratégos Kypru§ 48, 41

Seraspadanés z Parthie, syn Fraáta IV.§ 10

Sergia, travička§ 331

L. Sergius Fídénás§ cos. 437, 429

L. Sergius Catilína, aristokratický pučista; jeho náladovost se stala příslovečnou, že ještě povstalec proti M. Auréliovi Antónínovi Avidius Cassius (prý z rodu Cassiů) byl zván Catilínou, manž. Grátiány§ 87, 82, 66, 64 - 62

M. Sergius Silus, hrdina z II. púnské války, děd Catilínův§ 66

Serdika, m. v Thrákii, dn. Sofija v BG§ 29

Serdové, thrácký kmen§ 29, 28

Serífos, o. v Kykladách; jméno může být semit. původu, srov. bab. šarápu, spalovat, hebr. a aram. SRF, tavit; pozd. Livadion, dn. opět S.§ 1+, 15+ 

Sérika, Sérové§ viz Čína, Číňané

Sérippos ze Sparty, vůdce proachájské strany§ 183, 182

Sermylé, m. na Síthónii na Chalkidice§ 750

Sérón, gen. –ona, seleukovský stratégos asi Idúmaie§ 166

Q. Sertórius, vůdce mariovců v Hispániích§ 87 - 86, 83, 81 - 77, 75, 74, 72, 71, 63, 49

Serubabel z Iúdy§ viz Zerubabel

Q. Servaeus, první praetor Kommágény§ 18+

Cn. Servátus Caepió§ = Cn. Servílius Caepió, č. 3

Servília, manž. M. Aemilia Lepida ml., m. M'. Aemilia Lepida§ 29

Servília, d. Q. Marcia Baréy Sórána§ 66+

Servília, d. Caepiónova, nevlastní sestra M. Porcia Catona, milenka C. Iúlia Caesara, m. čtyř dětí ze dvou manželství: o synovi M. Brutovi se tradovalo, že je Caesarův§ 22+ 

Servília Considia, d. Servília Nóniána, manž. Q. Marcia Baréje Sórána§ 59+

M. Servílius§ cos. 3+

Q. Servílius, praet., jiný od Q. Servília Caepióna no. 3 (?)§ 91, 69 

C. Servílius Ahála, vrah Sp. Maelia, který prý usiloval o královládu nad Římem§ 439

Q. Servílius Ahála§ dict. 360, interr. 355, cos. 342

Cn. Servílius Caepió, řec. Kapión Serbilios§ 1. cos. 253; 2. cos. 203; 3. cos. 169, též Cn. Servátus Caepió možné; 4. cos. 141, cens. 124

Q. Servílius Caepió§ 1. cos. 140, 139, b. Q. Fabia Maxima Serviliána; 2. 277, cos. 106 - 104, 69, o. č. 3; 3. praet. 90, s. č. 2

C. Servílius Casca, jeden z Caesarových vrahů, bodl jako první§ 44

Q. Servílius Fídénás§ interr. 396

C. Servílius Geminus§ cos. 203, dict. 202, 82, s. C. Servília

C. Servílius, o. C. Servília, consula roku 203, dlouholetý zajatec Bójů§ 203

Cn. Servílius Geminus§ cos. 217

M. Servílius Geminus§ cos. 202

P. Servílius Geminus§ cos. 252 a 248

C. Servílius Glaucia, jeden z představitelů populárů v domácích rozbrojích§ tr. pl. 100

P. Servílius Isauricus§ cos. 48

M. Servílius Nóniánus, historik§ cos. 35+, 59+ 

P. Servílius Priscus§ cos. 463

Q. Servílius Priscus Fídénás§ dict. 435 a 418

P. Servílius Priscus Structus§ cos. 495

P. Servílius Rullus, neúspěšný reformátor§ 64, tr. pl. 63

Sp. Servílius Structus§ cos. 476

C. Servílius Structus Ahála§ 1. cos. 478; 2. cos. 427

Q. Servílius Structus Priscus§ cos. 468 a 466

C. Servílius Tucca§ cos. 284

P. Servílius Vatia Isauricus§ 1. 88, 82, cos. 79, 78, 74, cos. suff. 68 (možná tento konsul osobou jinou, syn?), cens. 55; 2. cos. 41

Servílius, Pompéiův nauarchos§ 65

Servius, jm. osobní, „dítě otroka“

Servius Tullius, k. v Římě (šestý)§ 578, 542, 534, 378, 240

servus, otrok a pozdrav§ viz otroci

Sésamos§ = Amastris

Sesaréthiové, část illyrských Taulantiů§ 400

sesazení, z úřadu, hlavy státu§ viz pod impeachment

sestertius, séstertius§ viz míry a váhy v přílohách

P. Sestius, tr. pl.§ 57, 56 

L. Sestius Albaniánus Quirínális, cos. suff. 23

P. Sestius Capitólínus Váticánus§ cos. 452

Séstos, m. na Thráckém Chersonésu§ 670, 620, 512, 479, 411 - 409, 405, 378, 365, 360, 357, 352, 334, 202, 196, 190

sesuv půdy, viz povodeň

Sétia, m. Volsků v Latiu, dn. Sezza§ 382, 198

Sethroités, jeden z eg. nomů§ 285

Seuthés, jméno thráckých (odrysských) vládců:§
Seuthés I.§ 429, 424, 410, syn Sparadokův, synovec Sitalka I.
Seuthés II.§ 410, 407, 405, 400 - 398, 390, 387, 383 [jeho hellénsky vybavený hrob se zlatou korunou, prstenem, obětními poháry a součástmi zbroje a koňského postroje byl možná nalezen roku 2005 v „údolí thráckých králů“ u Zlatinice u Kazanlaku v BG]
Seuthés III.§ 330, 325 - 323, 313 
Seuthés IV.§ 183, syn Kotya III.

Seuthés, Dromichaitův vojevůdce§ viz Aithés 

Seuthopolis, m. v Thrákii, její ruiny poblíž dn. Kazanlaku ve stř. BG byly zaplaveny přehradní nádrží Jiřího Dimitrova, později přejmenované na Koprinka, v 50. letech 20. st.§ 424
Zakladatelem Sethopole byl zřejmě Sethés I., obvykle za zakladatele bývá označován až Seuthés III. Nebylo to však město v hellénském slova smyslu, ale královské sídlo a religiosní středisko Odrysů. 

Sevan, jez. v Armenii§ 754, 733

Severní Čchi§ viz Čchi

Severní Makedonie, novodobý stát§ viz Makedonie a FYROM

Severní moře, Nordsee, lat. Oceánus Germánicus§ 16+, 47+, 58+   

Severní Porýní-Vestfálsko/Nordrhein-Westfalen (NRW), německá spolková země§ 11-, 9+, 15+, 16+ 

Severní Ťi§ viz pod Ťi a Tataři

Sevérus, císař§ viz L. Septimius Sevérus

Sevérus, architekt Zlatého domu, celé jméno neznáme§ 64+

Sevilla§ viz Hispal, Hispalis