Vocátés, Vokátové, kelt. (?, ibérský) kmen v Aquítánii, dn. kraj Bazadois§ 56 

Vocció z Nórika, řec. Vokkión, k. nórických Keltů§ 60, 58

Vocetius, hora na území Helvétiů, snad dn. Bözberg v Aargau/CH§ 69+ 

Q. Vocónius Saxa, tr. pleb. (rod V. pocházel z Arície), na jehož návrh byl přijat zákon, dle něhož žena z první censovní třídy nesměla dědit přímo, ale musela k tomu účelu ustanovit legáta§ 169

Q. Vocónius Saxa Fidus§ cos. suff. 146+ 

Vocontiové, Vokontiové§ 124, 55-, 69+ a viz Gallia Narbonensis

vodní kolo pro pohon měchů§ 31+ 

vodovody v Římě§ viz aqua a tunely. Římské aquadukty navazovaly na hellénistické stavby, které inspirovaly vzory mesopotamské. Nejstarší vodovody a záchody s protékající vodou v Evropě doloženy v mínójské osadě na Théře, lokalita Akrotiri (zanikla před rokem 1628?). Svérázným vodovodem se stal první světový pivovod zprovozněný v září 2016 v Bruggách: stál čtyři miliony eur a podzemním umělohmotným potrubím vede na vzdálenost větší než tři kilometry pod zemí pivo z pivovaru Halve Maan do jeho stáčírny. 

vodopády, katarraktés, déiectus aquae, Středomoří jimi nevyniká. Nejvyšším vodopádem planety je Salto del Angel s 972 metry před jihoafrickými Tugela Falls s 948 metry. Vodopád Gocta v Peru je vysoký 771 metr, o 32 metry jsou nižší Yosemite Falls.

vojáci§ viz legionáři, žoldnéři
vojenství, vojsko, armáda, vojenská technika, válečnictví§ viz též pod legie, legionáři, válka:

Boji, zbraním, taktice, strategii, velení obecně se Hellénové věnovali intensivně. Nastávající občan každého z hellénských států se v zacházení se zbraněmi systematicky cvičil, a nebylo zbytí: hellénské armády klasické éry byly totiž stoprocentně občanské. Naproti tomu byli v Číně ke službě ve zbrani odsuzováni, resp. do armády posíláni jako trestanci: pro hellénský a římský svět bylo sloužit vlasti ctí. 

Zdatnost ve válce je dominantním předmětem Homérova zpěvu, též válečné lsti. Bojovat učili mládež zkušení učitelé. Z Platónovy doby známe z Athén Euthydéma a Dionýsodóra. Sókratův žák Xenofón, sám nějaký čas žoldnéř, psal o vojenských záležitostech. Zachován je jeho spisek o koních a umění jízdního boje, o ideálu vojevůdce a státníka psal ve spisku o Agésiláovi a o výchově Kýra staršího/Kýrúpaideiá. V Xenofóntově době žil Aineiás, stratégos Arkadského spolku, jemuž se dostalo přízviska Taktikos; část jeho díla o vojenství se zachovala jako nejstarší ukázka tohoto žánru v Evropě. 

V hellénistické éře, která znamenala prudký rozvoj logistiky, bojové techniky, se věnovalo umění války větší pozornosti: profesionální nebyli jen vojáci, též jejich velitelé, kondottiéři. Díla se nezachovala. O dobývání měst sepsal spis Filón z Býzantia, o taktice psal jistý Euangelos, historik Polybios, stoik Poseidónios z Apameie, neznámý Asklépiodotos, o velení Formión, oblíbený prý autor Hannibalův.

V římské imperiální éře sepsal dílko o vojenství Onásandros a nejstarším zachovaným latinským zachovaným spisem tohoto žánru je práce S. Iulia Frontína, sbírka válečných lstí/stratégémat. Před ním latinsky o válečnictví psali M. Porcius Cató Cénsórius a A. Cornélius Celsus.

Frontínův přítel Ailiános složil dílo o taktice, které se nedochovalo, stejně jako práce na stejné thema lékaře Hermogena ze Smyrny. V excerptu je znám spisek o obléhání měst architekta Apollodóra z Damašku, Tráiánova oblíbence a Hadriánova soka, o taktice psal Arriános z Níkomédeie a Polyainos pořídil sbírku "fint", lstí, výpisky z historických děl dnes mnohdy ztracených. Jeho vrstevníkem asi byl praefectus praetorio Tarrutenius Paternus, popravený Commodem, který své zkušenosti z pole sepsal do spisu o vojenství/dé ré mílitárí; nedochován.         

Všechna slavná tažení starého věku, jako na příklad "anabase" Kýrových žoldnéřů, Alexandrovo na Persii a v Indii, se vyznačovala vítězstvím nad podobně vyzbrojeným nepřítelem, byť často mnohonásobně silnějším (srov. Lúcullus proti Tigránovi, nebo úspěchy Caesarovy v Galliích).

Hellénům ani Římanům se nedařilo na taženích proti národům sice velmi lidnatým, ale se slabší výzbrojí, např. proti Skythům n. Arabům, které chránilo životní prostředí. Tak díky koním a střelným zbraním (a také pověře ve vzácnost bílé pleti a četným spojencům) přemohl Španěl Hernán Cortés (zemřel roku 1547) v letech 1519-1521 aztécké imperium v Mexiku a jeho vzdálený příbuzný Francisco Pizarro (zemřel roku 1541) rozvalil říši Inků v Peru. Cortés původně vytáhl s asi 550 muži od pobřeží do mexického vnitrozemí, Pizarro se 159/215. Takové šílené "výkony" hellénorománský svět neznal.

Od Kárů (Lelegů), které z ostrovů vytlačili Dórové a Iónové na pevninu prý převzali Hellénové chocholy na helmách, držadla na štítech a pak i zvyk malovat na štíty znaky a různá vyobrazení; Athéňané sovy, Thébané sfingu nebo kyj, Sparťané písmeno lambdu.

Zřejmě prvními evropskými brannými učiteli byli bratři Euthydémos a Dionýsiodóros z Chiu, vyučující v Athénách v Sókratově éře válečnickému a bojovému umění.

Zbraně sečné byly zastoupeny krátkými meči o několika typech, používaných jako zbraně sečné i bodné. Kratší hellénská machaira (snad základem pro "machetu"), latinský gladius (odtud "gladiátoři") a dvousečný delší rovný ensis. Za bodné zbraně sloužily kopí a oštěpy, stříleno bylo šípy. Bojovníci se chránili různě tvarovanými a zdobenými štíty a tělo oblékali do přileb, krunýřů, chráničů atd.

Linothóráx chránil tělo jako plátěná košile zpevněná protkanými šlachami a v několika vrstvách slepená lepech z králičí kůže. Lněný pancíř doby Alexandra Velikého byl lehký a odrážel rány jako moderní látka kevlar, jak zjistili rekonstrukcí roku 2009 na Wisconsinské universitě-Green Bay. Byl levný, vážil jen třetinu kovového thóráku a celý byl impregnován včelím voskem a smolou (srov. rok 173, kdy si Korsičané vykoupili mír s Římany za dvě stě tisíc liber vosku, více než 65 tun materiálu).

Římané používali k rituálním účelům kovové přilby s celoobličejovou kovovou škraboškou vytepanou do jednoho kusu. Jedna taková, nalezená v květnu 2010 v polích Crosby Garrett v Cumbrii z prvního až třetího století, byla v londýnské aukční síni Christie´s v říjnu t. r. vydražena po telefonu za 2,3 miliony liber (3,6 milionů dolarů).

Homérovští hrdinové se do boje odívali do bronzové zbroje a při chůzi museli vydávat hodně plechový zvuk, o čemž svědčí dvouverší užité několikrát básníkem o bojovníkově smrti, včetně Achillea: "Zhroutil se a zbroj na něm resonovala," básnicky "Padl s duněním, řinčela zbroj na něm/dúpésen de pesón, arabése de teuche' ep' autó".

Válečný pokřik Hellénů následoval po paiánu na Apollóna. Jejich eleleu lze přirovnat k indiánským bojovým pokřikům a mylně bývá přirovnáváno k hebrejskému pokřiku k poctě jejich boha hallelújá/allelújá. Novodobé hurá (č. podoba) je z něm. hurra, které prý pochází ze středoněm. hurren, pobíhat (dtto angl. hurrah), nebo bývá dáváno do souvislosti s tureckým urá, bij!

V hellénském dávnověku byl středem válečného boje souboj šlechticů a héróů, ostatně těch, kteří válku způsobili. Achajští šlechtičtí „rytíři“, hippotai, jezdili na koních, ale kupodivu jen na nich do války odjeli, pak bojovali pěšky. Srov. Homéra. Aristokratická homérovská „jízda“ jako bojový prostředek poprvé historicky doložen mezi Hellény ve válce lélantské, a také naposledy.

Rozšíření bojových vozů s dvouspřežím, s nimiž přišli Churrité a rozšířili techniku boje s nimi po celém Předním východě, se v Helladě a na středozemním Západu neuchytila. Nikdo též v klasickém období nekopíroval kýrénský úsus vozit těžkooděnce/hoplíty rychlými dvoj- nebo čtyřspřežími na vozech do bitvy a za bojových přesunů, takže na místo dorazili bojovníci odpočatí, neunavení dlouhým pochodem. Chetité a další Anatolci používali od c. 17. století vedle klasického dvoukoláku za spřežením dvou koní s kočím a střelcem spřežení s plnými koly a tažené zebu. 

O bojovém nasazení homérovských aristokratických hrdinů zůstává moderní čtenář na rozpacích. Jejich příchod na bojiště a rychlé souboje doprovázejí poetické obrazy lvů vrhajících se na dobytek, ale také podivné prodlevy při snímání zbroje padlého nepřítele. Jakoby se na bitevním poli zastavil čas. Hrdinové odcházejí z bitvy do ležení a odkládají zbroj, venku se přitom válčí dál.

Nestór dokonce v okamžicích, kdy Trojané prolomili achajskou bitevní linii, překonali příkop a kolovou hradbu kolem ležení a lodí, ležel u vína s raněným ranhojičem Macháonem a čekali, až hostu Hekamédé "krásných vlasů" připraví teplou lázeň. A poněvadž kolem stanu hlučeli Achajové a musel být slyšet bitevní lomoz, šel se pylský stařešina Nestór podívat, co se to tam venku děje, zatímco Macháonovi poručil, aby v klidu seděl dál a "pil jiskrné víno/píne kathémenos aithopa oinon".  

Většina klasické Hellady nebyla uzpůsobena pro velkochov koní. Výjimkami byly Thessalie a Boiótie, k tomu mimo Helladu Makedonie. Širší nasazení jízdy použil v podstatě až Filippos II. a jeho syn. Po nich jízdu ve velkém nasazovali diadochové, nicméně starý kalkul, že nejlepší poměr v armádě jezdců vůči pěším bojovníkům by byl jedna ku dvěma, se zřejmě nikdy nenaplnil: žádná hellénská, hellénistická ani římská armáda republikánské ani vrcholné imperiální éry takového poměru nedosáhla a asi materiálově ani nemohla.

Makedonská jízda byla členěna na híly/hílé, švadrona, v čele s hílarchem. Královská švadrona/hílé basiliké sestávala ze tří set elitních vojáků, důvěrníků panovníka, též tón hetairón agéma. Híly tvořily hipparchie, silné jízdní oddíly sestavované podle ethnické příslušnosti vojáků, označované též jménem velitele. Podle hipparchií se organisovaly z armádních vysloužilců klérúchie, zemědělské osady, srov. praxi hellénistických dynastií.    

Ani Helléni ani Římané neznali těžkou, obrněnou jízdu, jakou vynikaly armády íránských Parthů a sásánovských Novoperšanů. Malý oddíl zavedl zřejmě L. Septimius Sevérus, regulérně až Gallienus (v té době byl kůň stejně drahý jako voják). První vítězství jízdy nad legionáři zaznamenali asi vojáci Magnentiovi v bitvě u Mursa Maior roku 351+ nad pěchotou Constantia II. Jízdní voje přivedli do Evropy s sebou až Hunové, jejichž obtížné sousedství donutilo vybudovat jízdu chanské Číňany, viz rok 133.

Třmeny starý svět neznal, byl to vynález buď čínský nebo avarský, v Evropě až od roku asi 700 (snad také proto uspěli obrnění jízdní Frankové Karla Martella u Poitiers a Tours roku 732 n. l. proti Arabům; srov. pod cestování). ● Poslední jízdní bitvu dějin vybojovali 21. srpna 1914 ve východní Haliči severně od Zborova/Zboriv v lokalitách Jaroslawice/Jaroslavyči a Wolczowce/Vovčkivci (dnes západní Ukrajina) Rakušané s Rusy. Kozáci v ní ztratili jedenáct důstojníků, 153 muže a 162 koně, zatímco rakouských vojáků padlo díky špatnému velení 928, čtyřicet důstojníků a 207 koní. Nebojováno jen na koních, ale použito též kulometů a dělostřelectva. 

Zatímco šlechtici homérovské éry byli v podstatě vojenskými profesionály, klasická Hellada neměla ani vojáky ani jejich vůdce jako profesionály: byli to lidé s občanskou obživou a včetně stratégů-vojevůdců to byli v každém ohledu amatéři, srov. jejich losování v Athénách. Ani v klasickém, ani hellénistickém období se Hellénové až na výjimky nevěnovali válce totální. V Íliadě překvapuje pohoda například Nestora popíjejícího víno s Patroklem a zraněným Macháónem čekajícího na ošetření „krásnovlasé“ Hekamédy, zatímco nedaleko od jeho stanu zuří bitva o achajský lodní tábor, protože Hektór s Trojany prolomil opevnění.

Do bitvy táhli Achajové potichu. Sparťané později nastupovali do boje za zvuků pištců, jejichž flétny dávaly šikům pochodového rytmu a tím i hrozivého zvuku, srov. rok 371. Alyattés Lýdský ve válce s Mílétskými dával za týmž účelem vojáky doprovázet hráči na flétny a lyry, dokonce flétnistky. Že by se podobný zvyk udržel do hellénismu, známo není. 

Valy kolem ležení Helléni dlouho nestavěli. Bylo to vynález až Pyrrhův, který od něho převzali a zdokonalili Římané, viz rok 274. Na zimu se v hellénismu ubytovávali vojáci v městech nebo v jejich blízkosti, velitelé v rodinách. Antigonos Monofthalmos nakázal, aby rodinných domů jako ubikyce směli využívat pouze vojáci starší padesáti let, ostatní museli do ležení. 

Pokácení ovocných stromů a vytrhávání vinic patřilo k tvrdým válečným methodám. Poprvé jsou zmiňovány v Egyptě při taženích proti Libyjcům na začátku střední říše c. 2040.

Podle Íliady se v aristokratické době zřejmě vojsko dělilo na oddíly, „pluky“ (přesněji řady, stix, stiches) po pěti stech. Achilleus přivedl z Fthíje s sebou na padesáti lodích po padesáti Myrmidonech s veslem a zbraní. Vojsko o 2500 mužích se členilo na pět „řad“, pluků, s hégemony v čele.

Podle míry ochrany těla se v klasické éře rozpoznávali těžkooděnci (hoplíté) a lehkooděnci (gymnéti, peltasté). Hoplíta měl přílbu s chráničem nosu a tváře, hrudní pancíř a chrániče na holeních, vše z bronzu (nejstarší přílba je známa z Korinthu, kyrys z Chalkidy).

Osmiřadou falanx, klasickou peloponnéskou, poprvé užili dórští Argívští za Feidóna ve válce se Sparťany (srov. roku 669 bitvu u Hysií; srov. válku lélantskou roku 700) a Korinthští za Kypsela. Sparťané vynález dotáhli k dokonalosti.

Lučištníci a prakovníci (toxotai & sfendonétai) jsou známi již z dob mykénských, stejně jako jízda. Lučištníky jako první najal Peisistratos Athénský (Skythy), za Peloponnéské války již bojovali koňmo. Vynikají zbroj byla drahá a jedni z nejznamenitějších výrobců byli Kypřané. V prakovnictví vynikali v západním Středomoří obyvatelé Baleár, na Východu Kyrtiové z médských hor, s Kardúchy snad prapředci Kurdů, srov. v indexu s. v. Gordyéné. 

Doba po peloponnéské válce dala ještě více šancí námezdním oddílům a žoldnéřům, především lehkooděncům. Jejich armády zdokonalil Athéňan Ífikratés, který dal vojákům namísto těžkých kulatých podlouhlé menší, méně nákladné štíty/pelté původu thráckého, odtud byli pak lehkooděnci zvaný peltastové. K tomu prodloužil meč a nahradil jim bronzové nebo drátěné prsní chrániče lněnými. Kopí dostali vojáci třímetrová, jeho falanga těžkooděnců/hoplítů se stala pohyblivější. Posílil ochranu křídel lehkooděnci ze spojenců.

Ífikratovým a vzorem Epameinóndovým se inspiroval Filippos, který ze špatně vyzbrojených oddílů rekrutovaných pastevců s nejvýše dvoumetrovými kopími vytvořil profesionální armádu. Makedonští těžkooděnci byli zařazeni do falangy, která před sebou držela na ramenou obouručně nesené více než pětimetrové sarísy (lat. též sarissy). Těžkopádné falangy, které v hloubce osmi řad působily jako dnešní pancéřové jednotky, byly doprovázeny pohyblivými oddíly pěchoty, pezhetairoi, a jízdou, Alexandros přidal oddíly prakovníků a lučištníků. Armádu doprovázel rozsáhlý trén se všemi možnými řemeslníky a inženýry schopnými vypořádat se s jakoukoli překážkou. 

Pro bitvy v sešikovaných řadách bylo zapotřebí hodně místa. Bojové řady pěchoty pochodovaly v odstupech šesti stop/c. 1,8 metru. Na jeden stadion se jich vešlo 1600, na deset stadií, tedy stranu o c. dvou kilometrech šestnáct tisíc mužů. Jízdy se vešlo osm set koní na jeden stadion, do řady deseti stadií osm tisíc. Pokud takové oddíly nebyly secvičeny, což byl většinou případ obřích barbarských armád, nebylo v podstatě možné je velitelsky ovládat.

Makedonská pěší armáda sestávala z falangy, agématu, peltastů a z reservistů/boéthoi. Jak je známo ze dvou fragmentárních nápisů z doby Filippa V. s armádním zákoníkem, odváděla každá rodina/oikos do pole a do zálohy muže, viz u roku 181. Vojenská povinnost byla věkově omezena, nikoli u důstojníků a jízdních hetairů. Základní armádní jednotkou byl lochos (slovo z hellénského dávnověku znamenající mimo jiné partu mužů číhajících v záloze, též ležení). U hellénistických Makedonů čítal šestnáct mužů, kteří v táboře sdíleli jeden oheň pro vaření a ohřátí, proto druhým jménem pro lochos v Makedonii byla pyrokausis (od "pálení ohňů v ležení/ta pyra kaiein"). Velitelem lochu byl lochágos.

Čtyři lochy tvořily tetrarchii, jejímž velitelem/tetrarchés byl jeden z lochágů. Čtyři tetrarchie tvořili syntagma či speiru/útvar, jejímž velitelem/speirarchés byl jeden z tetrarchů. Čtyři speiry dávaly chíliarchii/"tisícihlavá jednotka" a čtyři chíliarchie stratégii, tedy vojsko/armádu. Chíliarcha a stratégy jmenoval král. 

Síla jednotek byla v hellénském světě a v jednotlivých epochách různá. Spartský lochos v době peloponnéské války sestával ze 640 mužů tvořených čtyřmi "padesátkami/pentékostyes (sg.: pentékostýs) o 160 mužích. Každá z "padesátek" měla čtyři enómotie po čtyřiceti. Dva lochy tvořily moru a těch měla spartská armáda šest. Lochágos byl podvelitelem polemarcha, muže z nejvyšších společenských vrstev státu obvykle spřízněného s královskými rody. 

Hradby rozbíjel beran (kríos), před střelami se shora se útočníci chránili pod přístřeškem, želvou (chelóné), pod níž pracovali na zhroucení hradeb, např. podkopáváním (orygma).

Artilerie sestávala z všelikých vrhacích strojů (lat. tormenta), jako byly catapultae, ballistae, scorpiones & onagri. Nauka o strojovém střelectví se nazývala belopoiétiké, střelověda. Katapulty vystřelující šípy se nazývaly katapeltés oxybelés, balvany katapeltés petrobolos či lithobolos (lat. ballista). 

Oddíly lukostřelců byly nedílnou součástí starých armád. Velkou roli v klasických hellénských a římských vojscích nehrály, ani mezi Kelty a Germány. Vybudovat oddíl lukostřelců (a prakovníků) byla záležitost generační, znamenalo to praktikovat střelbu šípy od dětství. To bylo běžné u jízdních národů Orientu, mezi Skythy a turkickými nájezdníky a teprve války s Parthy a Peršany donutily římské armády ke zřizování silných lučištnických oddílů.

Mnohem později poráželi angličtí lukostřelci francouzské rytířské armády ve stoleté válce. Konec oddílům mužů s lukem přivodil vynález střelných zbraní a symbolickou tečkou byla zřejmě námořní bitva před Naupáktem, dobově italsky Lepanto, v říjnu 1571. Koalice Benátek a dalších italských států se Španěly ve válce o Kypr rozdrtila tureckou flotilu. Osmané přišli o odhadem dvacet tisíc mužů. Mezi nimi o obávané lukostřelce, jejichž počty se Turkům již nepodařilo nikdy zacelit a východní velmoc se rovněž orientovala na co do ovládání snadnější střelné zbraně (u Lepanta pravděpodobně padlo nejvíce mužů v jednodenní bitvě na moři). • Účinný dostřel lukostřelce se odhaduje na dvě stě metrů, s přesností to bylo asi slabší. Novodobá ostřelovací puška zabíjí na vzdálenosti mnohem vyšší. Z roku 2009 a z Afghánistánu pochází dosud rekordní údaj, kdy britský desátník zlikvidoval dva táliby na vzdálenost 2475 metrů (sniper rifle britské firmy Accuracy International, model AX 308), a roku 2017 zastřelil jistý kanadský ostřelovač v Iráku nepřítele z Islámského státu na vzdálenost 3540 metrů (americká puška McMillan TAC-50). 

Roku 399 byla v Syrákúsách vynalezena katapulta v hellénském světě, řec. katapelton n. katapeltés. Poprvé byla použita hromadněji v bojích proti Karthágincům roku 395 Hierónem I. (gastrafetés). Nejstarší zobrazení katapult je však z devátého století z Assyrie. Srov. pod poliorkésie.

Menší katapulta byla nazývána štír, skorpios. Katapulty na kamenné střely vrhaly (podle nálezů) až desetitalentové balvany, tj. o váze více než 250 kg. Zvláštním druhem vrhacího zařízení byl přístroj na metání ohně (pýrforos). Jistý Zóilos z Kypru v časech diadošských prý vyrobil pancíř o váze čtyřiceti min, který katapulta ze vzdálenosti dvaceti kroků neprostřelila. V Indii vynalezl, respektive první použil katapultu vrhající velké kameny (mahášilakantaka) Adžátašatru (493-461), král Magadhy, který ke své expansivní politice používal ještě krytý vůz opatřený na kolech kosami a kopími, rathamušal.

Během obléhání Syrákús použil Archimédés několika svých nápadů k vojenským účelům a silně prý Římanům zatápěl. Speciální katapulty vrhaly velmi rozměrné kamenné bloky, jakési drapáky zdvihaly z hradeb lodi nad vodu a převracely a dokonce velká zrcadla na dálku zapalovala lodi koncentrovaným slunečním světlem.

Roku 2005 vyzkoušeli v Massachusettském technologickém institut (MIT) zrcadly o třiceti čtverečních metrech zapálit na padesát metrů starou rybářskou loď. Dřevo pouze doutnalo, na 25 metrů paprsek zapálil, ale dřevo zakrátko zhaslo. Archimédovy veleúčinné zbraně včetně tohoto „paprskového kanonu“ patřily zřejmě do světa propagandy, protože nikdy později nebyly znovu použity (nebo o tom není zmínky). 

V Číně byl kolem roku 300 vynalezen alchymisty slzný plyn, kouřové pumy, kuše/samostříl viz rok 402.

Východořímské rychlé galéry, dromón, dromónes, měly c. 36 metrů zdély, necelých pět metrů šíře a ve dvou patrech po padesáti veslařích. Lodě-běžci měly na palubě třicet až padesát- vojáků a od roku 678 n. l., kdy zahnaly Araby od říšského hlavního města, byly vybaveny dodnes záhadnou zbraní, jakýmsi plamenometem s pozdějším označením „řeckým ohněm“, výbušnou směsí síry a ledku hořící i pod vodou, původně hygron pýr, tekutý oheň.

Vynález architekta a "alchymisty" Kalliníka z Héliopole (libanonské) z roku 671 zajistil Východořímanům dlouhá staletí převahu na moři; sehrála roli první odstrašující zbraně lidstva proti Arabům při obléhání Konstantínopole v letech 674-678. Složení tekuté směsi se prý ztratilo roku 1204 při plundrování Konstantínopole křižáky.

Vlastní vynález plamenometu jako zbraně je starší. Boióťané ho použili při obléhání Délia v zimě roku 424 proti Athéňanům. Podle Thúkýdidova popisu se zařízení na kolech skládalo z mohutného trámu rozříznutého podél a vydlabaného. Z jedné okované strany k němu byl železnou trubkou připojen kotel plný řezavého uhlí, síry a smůly, z druhé strany se do zařízení foukal vzduch měchy.

Z okované strany létaly plameny na obránce na valech, kteří ve strachu před ohněm opouštěli posice. V klasické době není o zbrani další zmínka, třebaže v případě Boióťanů jim pomohla k vítězství.

První bojové nasazení neživých „vojáků“ v pozemním boji se událo v polovině června 2007 v Iráku. Američané použili tří robotů o výšce jednoho metru, vyzbrojených kulometem a nočním viděním s pásovým pohybem. První na dálku řízené bezpilotní letouny, drones, byly použity k pozorování v prvním americkém tažení do Iráku roku 1991. Na živé cíle útočily poprvé koncem roku 2001 při americké akci proti Talibanu a al-Ká´idě na afghánsko-pákistánském pomezí, od roku 2009 v denním nasazení, roku 2011 také nad Libyí. V polovině roku 2011 měli Američané k disposici na devět tisíc "čmeláků", deset let předtím pouhých padesát kusů.

Aby armáda zasahovala v civilních záležitostech jako při katastrofách, během zásobovacích kolapsů apod., není ze starého věku známo. Všechna vojska, občanská i žoldnéřská, byla ryze bojová uskupení. Snad s jednou výjimkou: když se na Baleárách rozmnožili králíci, žádali ostrované Augusta, aby jim poslal "vojenskou pomoc".

První plně profesionální armády s plně unifikovanou výzbrojí a výstrojí stavěli hellénističtí mocnáři. Zdokonaleny byly vojsky pozdní římské republiky a principátu. Výroba pro armádní potřeby tvořila důležité průmyslové odvětví: část výstroje si legionáři platili sami. Zásobování a vůbec armádní potřeby vedly k neustálým inovacím a k technologickému pokroku, jev ostatně věčný a též velmi moderní.  

vojevůdci, jednoocí§ viz tam

vojsko, římská armáda§ viz legionáři, žoldnéři

Vojvodina, aut. oblast SRB§ 235+ 

Vokátové§ viz Vocátés