zkrachovalci§ vide s. v. proměny osudu

zkratky, jsou velmi starou písařskou institucí. Jejich základ lze spatřovat v praxi sumerských písařů, kdy se za často užívané slovo použila jeho první slabika (= znak). Zvyk nepochybně vychází z užívání ideogramů, znaků vyjadřujících celé jméno (název i činnost).

Akkadští (a tedy assyrští a babylónští) písaři, jejich mateřštinou sumerština dávno nebyla, praxi převzali a rozšířili; oba jazyky na sebe působily a lze říci, že meziříční civilisace byla v podstatě dvojjazyčná. V hellénském světě jsou nejviditelnější zkratky na mincích, například trojpísmenná ATHノza Athény.

Římané zkracovali kdeco: usnesení (SC) senátu a římského lidu (S.P.Q.R.), konsuly (COSS.), vojenské instituce (LEG. = legie) atd. Zkratky se užívaly při zaznamenání státoprávně důležitých okamžiků i v korespondenci pro přání zdaru, jako například Q. B. F. F. F., tedy quod bonum, faustum, félíx fortutátumque (sit), což (budiž) k dobru, zdaru, štěstí a blahu.

Zkracovaly se darovací formule jako D. D. D., dónó dedit dédicávit, „dal darem a věnoval/zasvětil“, nebo náhrobní O. T. S. L. T., optó terra sit levis tibi, „kéž ti je země lehká“, D. M. E. M., Dís mánibus et memoriae, „záhrobním bohům a paměti“, H. S. E (B. Q.), hic situs/sepultus est (bene quiescat), „zde leží/je pohřben (kéž dobře spočívá)“. 

zlacení, soch§ 181

Zlatá horda§ viz Hunové

Zlatý dům§ viz domus aurea

zlato, perských králů míří na západ§ 331, 324 - 323, 317 – 316
Zlatá ražba od hellénismu privilegiem monarchů, v císařském Římě císařů. Edikt se zlatou pečetí, chrýsobúllos logos, byl také jejich výhradním právem a zvyk vydržel do nejvyššího středověku, srov. „zlatá bulla“. Viz rozsáhle pod ražba, ceny, cenové relace, platy, mzdy, výdělky, majetky, boháči atd. Zlatokopectví, zlaté horečky, starověk neznal: nejslavnější Velká aljašská zlatá horečka/Great Alaska gold rush vypukla 16. června 1897 zprávou o prvním nálezu zlata v Bonanza Creek. 
zlatý standard§ viz pod měna/ražba
Samo o sobě je zlato málo se vyskytujícím kovem, který byl pro většinu dějin lidstva technicky dosti nepraktický, zato ceněný. Od doby bronzové je znakem luxusu a platidlem. Touha po něm byla jedním z hybných momentů dějin, velkých změn na mapě světa, růstu a pádu říší, šíření evropské civilisace, osidlování vzdálených zemí.

Všechno zlato světa/Zamotané příběhy dávných pokladů
Dnešní miliardáři by se mezi dávnými neztratili

Říká se, že velké lumpárny generují ještě větší majetek. Děje-li se tak několik generací v jedné famílii, odpouští se to takovým lidem a za vinu se jim třeba klade, že nečetli dopisy poddaných, nebo že se často bavili s astrology. 

Jedinou rozsáhlejší zachovanou antickou kuchařkou je příručka v deseti knihách ze 3. či 4. století n. l., jíž se říká Caelií Apícií Dé ré coquináriá čili Caelius Apícius o kuchařství. Je to kompilát, kde jméno Apícius zřejmě patří proslulému snobovi, bohatci a labužníkovi éry Augustovy a Tiberiovy Markovi Gabiovi či Gaviovi Apíciovi, a jistý Caelius je mnohem pozdějším sestavitelem příručky. Apícius dosáhl svou gastronomickou marnivostí až zhovadilostí (ragú z jazýčků plameňáků, nalévání prasat před porážkou medovým vínem a krmení fíky) mezi Římany takové proslulosti, že ještě megaexcentrik a jeden z Arabů mezi římskými císaři (Pseud)Antónínus znám jako Sardanapallos n. Héliogabalos n. Elagabalus (vládl 218 až 222), který usilovně napodoboval a trumfoval Neróna a Vitellia, soupeřil v nákladnosti hostin a smyšlenostech jídel s Apíciem.

Apícius chtěl prý trumfnout dávno mrtvou alexandrijskou Kleopatrou a denně za hostiny rozhazoval mnohem vyšší částky, než si lze vůbec představit. Jednou z historických kuriosit je to, že kulinářskou marnotratností proslul nenápadně žijící vojevůdce, po němž se hovoří o „lúcullských hodech“, a nikoli o „apíciovských“. 
Každá legrace má svůj konec, v tomto případu hodně laskominek v jednom břichu zabolí. Apícius projedl majetek a když spočetl, že mu zbývá už „jen“ deset milionů séstertiů v hotovosti, šel cestou stoických filosofů: ze strachu z chudobného zbytku života si ho zkrátil jedem.

Cesty zlata
Deset milionů byla v jeho době slušná suma. Převedeno do ražby by to bylo osm set kilogranů raženého zlata s dnešní tržní cenou přes deset milionů dolarů při ceně 400 USD z roku 2003 za trojskou unci. V přepočtu na odhadovanou směnou sílu by to bylo zhruba sto milionů eur (vyšší odhady jsou až dvojnásobné).

Na začátku 21. století se však hodnota žlutého kovu významně měnila. V květnu 2006 byla cena zlata přes 700 dolarů (USD) za unci, koncem listopadu 630, na jaře 2007 na 730, začátkem listopadu 2007 836,75 USD, 11. ledna 2008 stála na 900,10 USD, ale na konci února už na 973 USD a 13. března 2008 se v Londýně prodávala unce za 1000,45 USD. Ve stejné době stál barel ropy 110 dolarů – ale v červenci téhož roku stál rekordních 146 dolarů.

Cena zlata mezi roky 1920 až 1970, kdy byl zrušen zlatý měnový standard, se v podstatě nepohybovala. A to včetně světové války, po níž unce stála 35 USD. Pozvolna rostla a od devadesátých let rychleji. 13. října 2009 v Evropě na 1065 USD/unci (barel ropy tehdy stál 74 dolary), pak 4. listopadu téhož roku na 1090,90 USD. Cena tehdy poskočila po zprávě, že indická vláda nakoupila dvě stě tun zlata za 6,7 miliard dolarů, což je osm procent roční těžby kovu na světě. • Je pozoruhodné, jak během půl století zcela zapadla paměť na kdysi v západním světě tradované pohádkové bohatství indických nizámů, mahárádžů, rádžů, sultánů etc...

2. prosince 2009 překročila unce cenu 1200 dolarů, 12. května 2010 stála 1248,95 dolarů (a téhož dne byla cena za unci poprvé s 1006,76 € přes tisícovku; ovšem euro bylo za 1,25 USD, kdežto před půl rokem za 1,45); unce zlata byla 25. června 2010 za 1274 dolarů, 22. září 1293,35 USD/unce a 8. listopadu téhož roku přeskočila 1400 USD.

Trend se udržel: 14. července 2011 byla cena za unci zlata 1589,56 dolarů, 23. srpna 2011 na 1911 dolarech a nejvýše 6. září 1923,70 USD. Koncem roku se však pohybovala cena kole 1670 USD/unce a kilogram zlata přišel na asi 54 tisíc dolarů.

Na druhém pólu byla cena zlata na konci roku 1975 s 161,04 dolary a v srpnu 1999, kdy unce stála 251,70 USD.
Nejvíce zatím stálo na newyorské burse zlato v lednu 1982: 875,80 dolarů, což při přepočtu na kupní sílu roku 2007 ale bylo 1836 USD a roku 2010 dolarů 2329,57! V té době dopadla na západ íránská šíitská revoluce a okupace Afghánistánu Sovětským svazem. 
Unce platiny byla koncem roku 2005 asi tisíc dolarů.

Kolik je zlata
Počítat podle zlata bylo vždy ošidné. Zlata nebylo nikdy moc. Proto je tolik ceněno, ačkoli nemá žádnou hodnotu, pouze cenu. Kdosi odhadl, že v Egyptě a Núbii bylo před Římany za cca. tři tisíce let vytěženo 3200 tun zlata. Z Hispánií získávali Římané od dob Augustových (a asi jen po dobu prvního století n. l., než těžba klesla) ročně dvacet tisíc liber zlata, to je asi 6,5 tuny. Většina kovu připadla pokladnici principově.

Pro hellénský svět byly nejblíže naleziště v Thrákii a Karpatech na území pozdějších Dáků (lokalita Rosia Montana uprostřed dn. RO). Kupy zlata se přelily v dějinách na západ a jaksi zmizely. Možná, že dnes leží někde v tresorech některé z cedulových bank, nebo jsou ve snubním prstenu kdekoli na planetě, nejčastěji asi v Číně.

Babylónští mocnáři u 18. egyptské dynastie pod pyramidami žebrali o dárek v podobě zlatého prachu, kterého je prý v Egyptě více než prachu na ulicích (Egypťané ovšem často prach pančovali mědí, na což byly od královských žebráků z Mesopotamie stížnosti, jak je písmně doloženo).

World Gold Council odhaduje množství vytěženého zlata na 171 300 tun. Podle odhadů Deutsche Bank by se veškeré vytěžené zlato na planetě vešlo do kostky o hraně dvacet metrů; mohlo by to být 150 tisíc až 166 tisíc tun; takový nižší paneláček...

Z lidožravého aztéckého území v Mesoamerice konkvistadoři do Španělska odvezli pět tisíc tun zlata (za prvních osm roků 181 tunu) a v Seville se mezi roky 1521 až 1560 přeložilo cca. šestnáct tisíc tun stříbra (tj. 2,830 miliardy dolarů). V kursu unce zlata po 400 dolarech to je 64 miliard 308 milionů 700 tisíc amerických dolarů. Na dně mořském například v Magellanově úžině leží další tisíce tun ze ztroskotaných nákladů.

Nic moc: americký časopis Forbes, odborník na podobné odhady, vyčíslil majetek „úředního“ boháče planety za rok 2003 částkou 40 miliard 700 milionů dolarů. Nejde ovšem o hotovost, ale kombinaci bursovních hodnot akciových podílů ve firmách a ceny vlastněných nemovitostí a dalších „drobností“. Rekordní částky bohatců rok od roku rostou stejně jeko počty lidí, jejichž odhadovaný majetek se počítá nad jednu miliardu dolarů/USD.  

Roku 1933 odhadl National Geographic Magazine, že od roku 1492 se na světě vytěžilo zlata za 22 413 757 117 dolarů, z toho osmdesát procent po roce 1860. Svět měl tehdy v bankách uloženo zlata za 11 940 000 000 dolarů zlatého standardu. Jeden zlatý dolar vážil 25,8 zrna, tedy asi 1,5 gramu (raženy mince s nominální hodnotou 5, 10 a dvacet USD).

Kolem roku 1500 n. l. se na světě odhadem vytěžilo šest tun zlata (v cenách roku 2003 za pouhých 77,170.440 USD), o tři sta let později osmnáct tun, roku 1930 šest set tun, roku 1965 na 1450 tun, roku 1970 to bylo 1738 t, roku 1987 kolem tří tisíc tun a roku 2000 na čtyři tisíce tun zlata.

Roku 2007 se celosvětově vytěžilo 2047 tun zlata, k tomu 937 tun bylo recyklováno a 485 tun prodaly cedulové banky. Nejvíce bylo vytěženo v Číně (276 tun), pak v Jižní Africe (272), Austrálii (248), Spojených státech (238), Rusku (169), Peru (167), Indonésii (137), Kanadě (101), Ghaně (78), Uzbekistánu (75), Papuy-Nové Guineji (59), Brazílii (57), Mali (52), Mexiku (44) a Tanzanii (43).

Z tohoto množství se roku 2007 použilo 2426 tun zlata ve šperkařství, průmysl spolykal pouze 465 tun, mincovnictví 405 a zlaté fondy 251 tun Midova prokletí. Rok na to vypadala čísla poněkud jinak: Čína 295 tun, Jižní Afrika 250, Spojené státy 230, Austrálie 225, Peru 175, Rusko 165, Kanada 100 a Indonésie 90.

Dlouhodobý roční průměr těžby se pohybuje kolem 2500 tun zlata. Jeho nejvyšší cena byla 21. ledna 1980 na 850 amerických dolarech, což očištěno o inflaci by koncem roku 2006 znamenalo dolarů 2149. Čím vyšší cena zlata, tím nižší kupní hodnota dolaru. Většina zlata neustále cirkuluje... 

Pozoruhodné a první svého druhu na světě rozhodnutí učinili v březnu 2017 zákonodárci mesoamerického Salvadoru. Již deset let tam platilo moratorium těžby zlata a dalších kovových rud, teď ho s ohledem na ohrožení vod proměnili v zákon. Zákaz se netýká těžby uhlí a solí. 

Všeho méně, i zlata
Jeho těžba v posledních letech klesá. V Jižní Africe se roku 1970 vytěžilo tisíc tun zlata, roku 2005 jen 297 tun, což bylo čtrnáct procent světové produkce (USA procent 11, Austrálie deset, Čína devět, Rusko sedm, Peru sedm).

Protože však padá hodnota amerického dolaru, o padesát procent posílil jihoafrický rand a po roce 2002 i přes vysokou cenu zlata zisky těžařských firem padají. Cena zlata podle odborníků pozvolna poroste. Švýcarský investor Marc Faber vulgo Mr. Doom v mnichovském časopisu Focus předpověděl kurs 6000 USD za unci. S rostoucí cenou zlata se zvyšuje atraktivita jeho těžby i na lokalitách s nižším obsahem kovu v zemi.

Těžební podmínky byly kolem roku 1970 lepší. Tehdy bylo v tuně jihoafrické zlatonosné zeminy třináct gramů kovu, roku 2005 jen pět. V některých jihoafrických dolech se už těží v hloubce tří kilometrů. U Johannesburgu 3040 metrů pod povrchem a důl Moab Khotsong vlastněný AngloGoldem je hluboký 3,5 kilometru.

Cedulové banky po celém světě mají v tresorech na třicet tisíc tun zlata (listopad 2014: 31 887 tun Au dle IMF), soudí se, zřejmě s velkou nadsázkou (?), tedy v roce 2003 za asi 385, 86 miliard dolarů (to není ani jeden roční rozpočet Spojených států).

Americké federální reservy (Fed) skladují ve Fort Knox 8134 tun zlata (2007-2013), v přepočtu údajně útvar 20 x 20 x 1 metr. Německá spolková banka měla roku 2004 v reservě 3450 tun zlata, roku 2007: 3424 tun. Roku 2011 bylo tun 3396 (109 milionů uncí), které měly v dubnu 2012 cenu 137 miliard eur. Většina kovu byla do té doby uložena v New Yorku, menší v Londýně, Frankfurtu a Paříži). Roku 2013 však začali Němci své zlato stahovat z ciziny domů a do konce roku byl zcela zrušen pařížský deposit německého zlata, rušen londýnský a zmenšován americký. V listopadu 2013 vlastnila Spolková republika 3387 tun zlata (dle IMF), po America druhé největší množství.

Mezinárodní měnový fond (IMF) uskladňuje 3217 tun (z něhož roku 2008 prodal 403,3 tuny za 11 miliard USD/7,01 mld. a roku 2011 měl 2814 tun), Banque de France 3025 tun (ale roku 2011-2013 udávala 2435 tun), Banca d´Italia 2452 tun (2007-2013), Čína 1054 (2013), Švýcarsko 1040, Japonsko 765, Holandsko 612 (vše v listopadu 2013) a Rusko 537 tun zlata (ale 2011 837 tun a 2013 už 1015 a v červenci 2015 tun 1275: při cenách od roku 2010 klesajících ale v hodnotě z podzimu 2011), Indie 558 (2013), Evropská ústřední banka (ECB) 502 tuny, Tchaj-wan 424, Portugalsko 383 a Venezuela 366 tun (vše 2011 a podle World Gold Council). 

Kupodivu Spojené království vykazovalo roku 2013 zlata 310,3 tun (v řadě států patnácté místo), Filipíny 193 tuny (dvacáté), těžbou bohatá Jižní Afrika 125 tun (dvacátá pátá).

Aby co nejvíce snížila závislost na dolaru a zahraničních peněžních ústavech, převedla od roku 2005 vláda íránského presidenta Mahmúda Ahmadínežáda sedmdesát procent svých reserv z dosahu dolaru a velkou část uložila doma ve zlatu.

Ovšem až devadesát procent roční těžební produkce zlata mizí ve šperkařství, hlavně v Indii. Ročně to na přelomu století dělalo 880 tun, hlavně ve svatebním období v únoru a ze dvou třetin na chudém venkově: nejméně pětina světové spotřeby obvykle z 22karátového zlata, zatímco Západ většinou pracuje s osmnáctikarátovým kovem. Roku 2013 dovezla Indie 987 tun zlata (srov. zde výše: je to více, než kolik drží státní banka).

Podobně se ke zlatu přistupuje v Číně a vůbec v Orientu. Komunisté povolili Číňanům soukromý nákup zlata až roku 2003, a o deset let později činil čínský dovoz vzácného kovu 1190 tun (údaj z agenturních zpráv). V roce 2006 se například ve Vietnamu prodalo 86 tun zlata.

Mění se v poklady a pokládky a zlatem ověšená žena je mužova trofejní visitka a dýchající bankovní depositář. Pro všechny má kov jistotu universální směny prakticky vždy a všude. O šperkařství srov. pod móda.

Indické odhady tvrdí, že v indických domácnostech se za generace nashromáždilo na dvacet tisíc tun zlata v ceně 1100 miliard USD (2013). Pro srovnání: V centrálních bankách leželo podle IMF (The Economist) ve čtvrtém čtvrtletí roku 2003 na 2,9 trilionu valutových reserv (v dolarovém vyjádření). Z toho japonské reservy dělaly 590 bilionů dolarů.

Druhou nejvyšší spotřebu zlata má dnes Čína. Roku 2004 to byly 234 tuny, sama vytěžila jen tun 212. Přitom má Čína 1200 zlatých dolů, ale kromě stovky z nich vytěží v průměru méně než 500 kg. Číňané na hlavu „zkonsumují“ 0,16 g, což je méně než čtvrtina světového průměru.

V roce 2008 se nejvíce zlata z celkových 3804 tun získalo recyklací 1212 tun, 2064 tun bylo vytěženo, zbytek připadá na prodeje. 2185 tun zlata zmizelo roku 2008 ve šperkařství, 862 mezi šetřílky, 436 v průmyslu a 321 tuny ve zlatých fondech.

Nicméně obchodníci nabízejí zlato horem dolem. Teď už i jako limonády nebo cukrovinky. Roku 2009 byl v Německu ozkoušen automat prodávající zlaté cihličky do váhy deseti gramů a zlaté mince rozličné ražby. Poprvé byl stroj, sám vyvedený ve zlatě, instalován v květnu 2010 v Emirate Palace v Abú Zabí. Cenu zlata stroj upravuje podle světových kursů vždy po deseti minutách a bere místní dirhamy i bankovní karty.

Žlutý kov nabírá na ceně

Cena zlata na světových trzích v novém století rostla. Roku 1999 stála unce žlutého kovu 250 dolarů, dnes kolem 1100. Souběžně klesala jeho těžba. Kov se nachází v čím dále více nepřístupných místech, jeho těžba se prodražuje. Patnáct procent roční těžby se přitom recykluje. 
Kanaďan Peter Munk (82) patří přes svůj (vysoký) věk mezi esa v těžebním průmyslu. Elektrotechnik původem z Budapešti podnikal v hudební a televisní elektronice, později také v hoteliérství a restauratérství. Roku 1983 však založil firmu Barrick Gold, jejíž doly po celém světě od roku 2006 vyprodukují nejvíce zlata vůbec a její obrat i zisk byly větší než De Beers.

státy s největší těžbou (v tunách; rok 2008/2007)
Čína               295/276
Jižní Afriky      250/272
Spojené státy  230/238
Austrálie         225/248
Peru               175/167
Rusko            165/169
Kanada          100/101
Indonésie         90/137

centrální banky se zlatými reservami (v tunách/USD; 2009)
Spojené státy     8133    
Německo           3413
IMF                   3217
Itálie                 2452
Francie              2451
ČLR                  1054
Švýcarsko         1040
Japonsko            765
Nizozemí            612
Rusko                537

zdroj: World Gold Council, Deutsche Bank, září 2009
Pozn.: skutečné zásoby zůstávají ve většině zemí utajeny. V červnu 2010 se provalilo, že Saúdská Arábie nemá v tresorech 143 tuny zlata, ale 323 a podle IMF držela libyjská centrální banka před občanskou válkou nejméně 143,8 tun zlata, což v březnu 2011 znamenalo 6,5 miliardy USD a 25. místo mezi zlatými reservami.

Drahé počty
Jedna trojská unce je 31,1 g zlata. Do jednoho kilogramu zlata se vejde 32,15 uncí. Při průměrné ceně jedné unce zlata 400 dolarů (koncem roku 2003; v polovině roku 2006 byla unce za 536,50 USD, 6. října 2009 na rekordních 1042,55 USD) přijde kilogram měkkého kovu na 12 862 USD (2006: 17 248,50 USD), tzn. že jedna tuna žlutého elektrovodiče stojí 12,862.000 USD (2006: 17,248.475 USD).

Z toho svým způsobem plyne, že čtyřicetimiliardový majetek nejbohatšího muže planety začátku 21. století Billa Gatese převeden na množství zlata by bylo 3110 tun (o tři roky později 2006: 2360 tun). Jako proletář ve světle těchto čísel stojí bankéř, investor a podnikatel Jakob Fugger z Augšpurka (zemřel roku 1525), jehož přebytek v hotovosti před smrtí vypočetli na 2,1 milionů rýnských zlatých. Říkávalo se tehdy, že byl nejbohatším mužem planety. Rozumí se: Evropy, ovšem osobně se přesvědčil o tehdejším indickém potenciálu, na který spolu s čínskými trhy Evropané ještě dlouho neměli. O Fuggerově nadaci viz s. v.

Koncem roku 2007 bylo na světě podle specialisovaného časopisu Forbes 1125 dolarových miliardářů, mezi nimiž vynikali Warren Buffet s odhadovaným majetkem ve výši 62 miliard, Carlos Slim Helú (60) a Bill Gates (58). V listopadu 2009 finanční krise provětrala i počty boháčů a Forbes napočetl jen 793 miliardáře s celkovým majetkem o čtvrtinu nižším. Ovšem začátkem února 2018 poprvé přesáhlo hodnocení Forbesu majetkové ocenění hranici jednoho sta miliard dolarů u Jeffa Bezose (52; Amazon, Washington Post) odhadní částkou 112 miliard; následoval Billy Gates (62) s devadesáti a Warren Buffett (87) s 84 miliardami. 

Za nejbohatšího muže novověku je pokládán americký podnikatel John D. Rockefeller s Andrewem Carnegiem a Corneliem Vanderbildem. Rockefeller bývá označován za prvního z dolarových miliardářů (1916) a při započítání inflace bývá jeho majetek odhadován na 200-330 miliard dolarů, nejvyšší odhady srovnávající současné ceny majetků šly až na 660 miliard dolarů (2012). Roku 1905 se dobově hovořilo o jednom tisíci milionů dolarů a převedeno do zlata by ho bylo 1750 tun. Na jejich odvezení by bylo zapotřebí 250 železničních vagonů. Jeho Standard Oil Co. (založena 1870) ovládala svého času z devadesáti procent olejářskou branži a velkopodnikatel a také pravděpodobně největší mecenáš dějin Rockefeller proslul též stručným: "Competition is a sin."

Za nejbohatší rodinu dějin bývají vydáváni Rothschildové, jejichž nepřehledné majetky byly roku 2012 odhadnuty se započtením iflace na 400 miliard dolarů. Kuriosní je odhad provozovatele webové adresy celebritynetworth.com, který za nejbohatšího muže všech dob považuje císaře/mansu Musu, vládce západoafrické muslimské říše Mali v letech 1312-1337...

Začátkem prosince 2008 se ve Státech provalil skandál kolem rozsáhlé a dlouholeté finanční malversace newyorského investičního bankéře Bernarda L. Madoffa (70). Své podnikání měl postaveno na principu "letadla" ("sněhové koule", "pyramidy") spočívající v tom, že nově příchozí financují stávající klienty a podnikání nespočívá na skutečných investičních výnosech.

Ztráty Madoffa a jeho klientů byly odhadnuty na padesát až šedesát miliard dolarů (sic!), zřejmě rekordní částku v historii finančních podvodů. Kuriosní na skandálu bylo i to, že se Madoffa "specialisoval" na židovskou klientelu. Texasan Allen Stanford (62), jehož banka sídlila na Antiguy, sice takovou specialisaci neměl, zato byl v červnu 2012 v Houstonu odsouzen na 110 let do vězení za podobnou zpronevěru více než sedmi miliard dolarů svých investorů.

Několikrát se v moderní popularisující literatuře objevilo hodnotové rovnítko 20 $ (USD) = 1 séstertius (HS), ale také 7 až 10 eurů = 1 HS; v korunách českých na konci roku 2003 počítejme 1 HS za 320 až 520 Kč. Jiný přepočet má 25 HS do jednoho dolaru a zřejmě nejvyšší počítá 600 USD za jednu drachmu (= séstertius). Před americkou krisí byl další přepočet jedné drachmy na osmnáct centů (1922). 

Ze vztahu zlatého aureu o asi 8 gramech a stříbrného séstertia jedna ku stu vyplývá (100 HS = 1 aureus), že jedno sto milionů séstertiů bylo za Caesara 8,18 tuny zlata, za Augusta 7,96 tuny. Aureus, zlatý, byl roku 313 n. l. solidem s výrazně nižším obsahem zlata, nicméně „solidní“. Odtud se přes němčinu dostalo do Čech slůvko žold, žoldnéř.

V Hérodotově době se cena zlata počítala jako třináctinásobek ceny stříbra. Poměr stříbra ke zlatu byl v klasických dobách dvanáct či třináct ku jedné, před peloponnéskou válkou čtrnáct ku jedné, od peloponnéské války deset ku jedné. Bronz byl v poměru ku stříbru od 50 do 125 ku jedné. Filippos II. Makedonský zavedl zlatý statér v hodnotě 20 attických drachem.

Po Alexandrově výpravě cena drahých kovů klesla, za císařství stoupala. Od 3. století n. l. se opět znehodnocené mince počítaly na váhu. Relace vydržela po celý hellénismus. Obsah stříbra v minci byl poprvé klesl za Neróna, za Tráiána ho bylo 85 procent, za L. Septimia Sevéra pouze polovina, zbytek byla měď. Caracalla přišel s antóníniánem, v němž bylo již jen několik procent stříbra („bílá měď“).

Diocletiánus zavedl zlatý solidus, „pevný peníz“, 1/72 libry, asi 4,6 gramů zlata. Od solidus je pozdější soldus, německý výraz pro vojáka Soldat a české žold, vojenský plat. Solidus a dénárius vydržely až do éry stěhování národů. Římané razili ještě „medailóny“, příležitostné zlaté, stříbrné a bronzové mince bez vyznačení nominální hodnoty, které nebyly určeny pro směnný oběh.

Základním mincovním kovem antiky však bylo vedle bronzu stříbro. Unce stříbra byla v únoru 1931 za 26 amerických centů, na konci roku 2003 za 5,50 USD (osmiletý vrchol), v létě 2010 ale dvacet dolarů (zlato tehdy za 1265 USD), kilogram za 176,85 USD, tuna za 176 850 USD. V dubnu 2011 byla unce stříbra za téměř padesát dolarů, v květnu 2012 za USD 35.

Zatímco zlata je v oběhu nebo kdesi "na skladu" na odhadem 166 tisíc tun (kostka o hranách asi dvaceti metrů), stříbra je pouze 62 tisíc tun.

Dnešní poměr je mnohonásobně větší, obvykle padesátinásobek. Roku 1980 byla unce stříbra za téměř padesát USD, koncem roku 2001 ale jen za 4,15 USD, v srpnu 2006 za dvanáct USD. Starší archeologické a historické odhady se v německé literatuře uváděly ve zlatých markách. Jeden z přepočtů praví, že by se do takové marky vešla 3,6krát. 
Denní cenový kurs zlata stanovuje od 12. září 1919 mezinárodně uznávaný institut London Gold Fixing. O zlatém standardu viz pod ražba zlatá.

Perské poklady a klíče k nim
Prvním známým „miliardářem“ ve Středomoří nebyl Hellén ani Foiníčan, ale Lýd. Nejbohatším člověkem nekrálovského rodu byl v „perské“ době, jak tvrdí Hérodotos, Pýthios z Lýdie, syn Atyův. Při tažení Xerxa na západ nabídl roku 481 králi dar dva tisíce talentů stříbra a bez sedmi tisíc čtyři miliony zlatých dáreiků; tolik měl v drahých kovech a uživí ho prý pozemky a jeho otroci. Král to odmítl a daroval mu oněch sedm tisíc dáreiků (Pýthiova pozdější prosba, aby propustil z vojska jeho nejstaršího syna však Xerxa rozčílila natolik, že kázal nešťastníka rozetnout a mezi půlkami těla pak promenovala jakoby při lustraci armáda; srov. onen makedonský zvyk, nikoli však s lidským tělem). 

Při váze dáreiku asi osmi gramů měl tehdy Pýthios téměř 32 tuny zlata a 52 tuny stříbra, to bylo množství nesmírné. Lýdští miliardáři to ale neměli jednoduché. Srov. osud krále Kroisa, nebo mnohem později jistého Larkia (A. Larcius Lýdus), který lezl do zadku Nerónovi a doplatil na to: principovi a vševládcí Středomoří nabídl jeden milion sésterciů, když mu, a Římanům, zahraje na lyru. Neró peníze dotčeně odmítl - copak vznešený Říman pracuje za mzdu, a viděl Larkia rudě. Peníze si vzal velitel Nerónových praetoriánů Tigellinus a prostoduchého Larkia zachránil od popravy.

Sitalkova říše thráckých Odrysů byla co do financí bohatší než říše athénská; z Thrákie jsou i nejstarší doklady o zpracovávání zlata v Evropě (c. 4500). Sitalkův nástupce Seuthés na konci pátého století vybral ročně na území větším než dnešní Bulharsko čtyři sta talentů ve stříbře a zlatě a k tomu mnoho dalších "naturálií", například látky.

Roční čistý výtěžek slavných attických stříbrných dolů v Lauriu, které udělaly z Athén námořní velmoc Hellady, byl jedno sto talentů kovu. Při lehčí váze eubojsko-attického talentu (nominativ talás) 26,2 kg, to bylo 2620 kg (nejvýše podle talentu aigínského 37,2 až 37,8 kg). To je v dnešních cenách 463 347 USD. V polovině 2. st. př. n. l. na druhé straně Středomoří vynášely denně stříbrné doly u Nového Karthága v Hispánii 25 tisíc drachem (do talentu jich bylo šest tisíc), tedy ročně 1521 talentů stříbra neboli c. čtyřicet tun kovu; a poněvadž tehdy bylo do talentu 24 tisíc séstertiů, znamenalo to ročně 36,5 milionů HS. Římanům tam ovšem otročilo na čtyřicet tisíc lidí (!), viz rok 181 (údaj asi autentický, neboť je pravděpodobné, že podívanou osobně shlédl historik Polybios doprovázející Scipiona Africana do numantinské války, viz roky 134sq.). 

Pravděpodobně začátkem vlády Tiberia se stříbrné doly všude v Hispániích dostaly do nájmů soukromníků, zlaté zůstaly státu. Kořist, s níž se vracely armády za republiky z hispánských válek, na římské aristokraty, kteří v té době tvořili velitelský sbor občanských armád, působila jako ona droga ženoucí do zámořských dobrodružství o mnoho staletí později právě hispánské dobyvatele do zámoří a po nich další evropské zlatokopy: hispánské stříbro a zlato byly stejným lákadlem jako v novověku americké Mexiko, Peru a Kalifornie.    

V pohledu na athénské finance takto dnes malé sumy dokázaly financovat hellénský svět proti agresi Asijců do Evropy. Směnná hodnota stříbra byla ovšem nesrovnatelně vyšší. Např. za peloponnéské války státy platily veslařům válečných lodí tři až čtyři oboly denně (bylo šest obolů do drachmy, kterých bylo šest tisíc do talentu!), a nebylo to špatné zaměstnání…

Za třetí svaté války brali Fókové na financování svých armád zlato a stříbro z delfských votivních darů Apollónovi. Prý toho bylo za deset tisíc talentů ve stříbře, viz rok 354. Nepochybně tam předmětů/anathémat z drahých kovů zůstalo po pokoření Fóků ještě hodně. Makedonský král Filippos II. vyzískával z pohoří Pangaion přes 260 metráků zlata ročně/jeden tisíc talentů, jimiž uhradil svou agresivní politiku vůči hellénským státům. Peršané, hellénští protivníci, měli daleko jiné možnosti. Na začátku 5. století př. n. l. vybral král Dáreios I. ročně na poddanských poplatcích, chcete-li na daních, minimálně 14.560 talentů eubojských ve kursu stříbra, z toho 9540 talentů stříbra a 4680 talentů zlata.

K tomu přistupovala celá řada naturálních daní odváděných po dvou nebo pěti letech, od koní, obilí po otroky. Kov byl roztavený nalit do hliněných sudů, z nichž po zchladnutí byla keramika otlučena a k disposici bylo stříbro a zlato v mincovní kvalitě.

Finanční prostředky v ražené i neražené podobě ukládali velkokrálové po celé říši na strategicky důležitých místech spolu s rozsáhlými skladišti vojenského materiálu a potravin (gázofylakia). Ze tří západoanatolských satrapií, tedy včetně hellénské Iónie, získával ročně 1260 talentů. Král králů tehdy ročně vybral za 381,472 tuny stříbra, ze západu říše 33,012 tuny.

Zajímavé je pak srovnání se majetkem celého jednoho státu, a to z hellénských dějin nejslavnějšího. Podle censu veškerého majetku v Athénách a Attice provedeného roku 378 pro účely válečných daní při zakládání druhé námořního spolku vlastnili občané tohoto roku hodnotu 5750 talentů. Roku 354 to bylo šest tisíc talentů. Počítáno ve stříbru, čili 150,65 tun kovu (resp. 157,2 tun).

Na jaře roku 431 v okamžiku, kdy vypukla třicetiletá válka se Sparťany a Peloponnésany, dostávali Athéňané ročně na šest set talentů stříbra od spojenců svého paktu ("délský spolek"). Na Akropoli bylo uloženo na šest tisíc talentů raženého stříbra; ještě několik let předtím tam toho bylo 9700, ale použito bylo z části na stavbu propylají, chrámy a také na výpravu proti Poteidaji. K raženému stříbru přistupovalo podle Thúkýdida za pět set talentů neraženého zlata a stříbra v kultovních nádobách a předmětech a na soše Athény bylo snímatelných čtyřicet talentů zlata.

Mír v první válce púnské roku 241 přišel Karthágiňany na tři tisíce eubojských talentů stříbra splatných do deseti let od roku 241, což bylo 78,6 tun kovu. Ovšem výrazně chudší stát, jakým byla pisidská Selgé, zaplatila roku 217 Acháiovi II. na výpalném ve dvou splátkách osmnáct tun stříbra...

O půl tisíciletí pozdější římský přepočet počítal jeden milion sésterciů jako téměř 42 talenty stříbra, tj. 1100 kg. Při ceně 536,50 USD/unci v polovině roku 2006 to je 5,42 miliardy dolarů, při ceně 400 USD/trojskou unci roku 2003 to je 4,043 miliardy USD. 
Stomilionové majetky měla řada Římanů, což by znamenalo v přepočtu 4200 talentů ve stříbru, tedy 110 040 kg kovu.

Ve zlatu v době kolem začátku datovací éry „našeho letopočtu“ by roční perský daňový výnos jenom v kovu činil minimálně 27,733 tuny zlata, 346,67 milionů HS, tedy bohatství, které nedal dohromady Seneca za celý život. Artaxerxés II. Mnémón nosíval na sobě ve 4. století šat a šperky v hodnotě dvanácti tisíc hellénských talentů: to je 31,4 tuny zlata, 10 107 960 trojských uncí.

Pokud by se daňová a tributární zátěž poddaných perských vládců nezhoršovala, mezi roky 520–330 př. n. l. by pánové na Persepoli vybrali 2 766 400 talentů ve stříbře, tj. 65 585,714 milionů HS, tj. 656,85714 milionů aureů čili 5354,857 tun zlata neboli 68 874 170 734 amerických dolarů – peníze srovnatelné s majetky amerických hyperboháčů.

V moderním světě bohatství tolik neváží; a dost možná proto si ho lidé ani tolik neváží. Tak například na jaře 2010 podle zjištění londýnského listu The Independent zdůvodňujícího, proč vláda stáhla z oběhu pětiseteurové bankovky, které byly z devadesáti procent používány při praní peněz na ostrovech, neboť jsou skladné.

Z podobných důvodů stáhly Spojené státy roku 1969 za vlády Richarda Nixona z oběhu desetitisícové dolarové bankovky. Milion britských liber ve dvacetilibrových bankovkách vážilo asi padesát koligramů. V padesátilibrovkách jenom 22 kilogramy, ovšem v pětiseteurovkách pouze 2,2 kilogramy. Policisté zjistili, že dospělý pašerák dokáže spolknout v pětiseteurovskách asi 150 tisíc liber. Summy kolem dvaceti tisíc se vešly do krabičky na cigarety.

Milion amerických dolarů ve stodolarovkách vážil asi deset kilogramů, ale v pětiseteurových bankovkách 1,413 kilogramy. Koncem dubna 2010 bylo v EU v oběhu za 776 miliard eur, z toho 280 miliard v pětiseteureových bankovkách. Přesto by nahoře uvedená hypothetická summa převodu perského zlata na dolary (rok 2003) ve stodalorovkách vážila 688,74 tun papíru!

Do hellénských kapes
Tolik bylo vybráno v „hotovosti“. Materiální tributy nelze odhadnout, ale nepochybně byly hodnotově mnohonásobně vyšší. Nelze také odhadnout, kolik z toho perští vládci utratili na své pohodlí a ve válkách. Koneckonců když Peršané nedokázali Hellény přemoci vojensky, vsadili na lidskou slabost požitkářství a cestu k ní, korupci: pustili do nich armádu lukostřelců, jak říkali Helléni, protože na perských mincích zvaných dáreikos byl vyobrazen král v posici střílejícího lukem. Když Dáreios III. cestoval po říši, měl při sobě, tedy transportovali s ním, na osm tisíc talentů peněz. Co po finančně náročné politice megavelmoci starověku zbylo, naznačují Alexandrovo tažení a nástupnické války.

Bez výraznějších otřesů zvenčí žila perská říše v relativním míru po téměř dvě staletí. Armáda nebyla a není jen "čedokem", ale s dobrým velením i nevšedně lukrativní firma. Alexandros Makedonský roku 334 vytáhl do boje proti Asiatům s 30 až 43 tisíci pěchoty a čtyřmi až pěti tisíci jízdy, se sedmdesáti talenty na proviant a s dluhy asi dvou set talentů. Jaké množství drahých kovů mu pak spadlo do klína, se údaje různí. Rozhodně hory. Např. v Súsách roku 331 nalezl na 49 tisíc talentů v mincích a neraženém zlatě a stříbru a v Persepoli, v centru říše, bylo raženého stříbra a zlata tolik, že to bylo odvezeno prý na deseti tisících mezčích spřeženích a na pěti tisících velbloudů: 120 tisíc talentů, tedy 3144 tun kovu. Kolik čeho bylo, zda stříbra nebo zlata, nevíme. Perských pokladů v Ekbatanách bylo za 180 tisíc talentů/4716 tun, summa summárum z celého Íránu na 350 tisíc talentů, tedy 9170 tun. Srov. s údaji zde níže!

Na konci svého tažení roku 324 př. n. l.vyplatil dluhy všech svých vojáků ve výši dvaceti tisíc talentů, což by ve zlatu bylo 524 tuny kovu. Jako součást jeho nikdy neuskutečněných pohřebních záslibů měli Makedonci postavit šest chrámů po říši různým bohům v ceně po pěti tisících talentech, což by odpovídalo 786 tunám kovu (zlata nebo stříbra?).

Doba to byla tehdy zvláštní. Alexandrův písař a šéf dvorské kanceláře Eumenés cestoval s tisícovkou talentů ve stříbru a zlatu a měl je ve svém stanu (sic!). Když začaly diadošské války, měl už prostředků v příruční pokladně za pět tisíc talentů/131 tun...

V první fázi válek diadochů disponoval stejnou sumou Antigonos Monofthalmos. Ve zlatě to odpovídá při kursu 400 USD za unci (2003) nebo 536,50 (2006) částce 1,684.660.000 dolarů resp. 2,259.550.225 dolarů na vojenské výdaje v době, kdy běžná denní obživa vojáka přišla maximálně na tři drachmy, hetéra "na úrovni" na deset a stejně tolik stál vojevůdce měsíční armádní proviant na muže.

Hellénistické války nefinancovala jen orientální kořist. Když si roku 281 pozval na pomoc proti Římanům Tarás Pyrrha, krále Molossů, sliboval mu veškerou podporu a s ním další hellénská města italského jihu. Ze zachovaného archivu chrámu Dia Olympského v Epizefýrských Lokrech, tedy jen jednoho z Pyrrhových spojenců, vyplývá, že v období září 281 až září 275 jeho hospodáři poskytli státu formou půček (zjevně peníze nikdy už neuviděli) ve výši 11.240 talentů stříbra, to je 294,5 tun šedého kovu! Archiv 39 bronzových desek větších než metr čtvereční na šesti z nich uchoval tajemství tří chrámových úředníků/hieromnámones epi thésauró vydávající městu peníze "na společné výdaje králi/es tán synteleián basilei", tedy na válku. Pakliže tehdy žoldnéř "bral" drachmu denně, stačily peníze lokerského Dia pro nejméně dvacet tisíc mužů na šest let. 

Militaristický rozpočet
Pravda, armády mívaly deset až čtyřicet tisíc profesionálů. Všechny tyto prostředky spotřebovala hydra války (drachem do talentu bylo šest tisíc!). Války diadochů trvající čtyřicet let (321–281 př. n. l.) mohly přijít na 120 až 150 tisíc talentů, tedy ve zlatu 3930 tun čili 50,547.660.000 dolarů.

Z hellénistických válečných výdajů je jeden z posledních také jedním z nejvyšších: Kleopatra známá jako Nová Ísis věnovala svému příteli a milenci Marku Antoniovi na katastrofální armenskou válku roku 33 př. n. l. dvacet tisíc talentů plus proviant pro celé římské vojsko a dvě stě lodí. Prakticky všechno přišlo vniveč.

Pro srovnání s dobou pozdější a militantnější: Celkový roční rozpočet římské říše v antónínovské době, tedy za největšího rozkvětu říše ve druhém století n. l., pro snad 54 miliony obyvatel žijících na ploše odhadem 3,3 miliony čtverečních kilometrů, ležel kdesi na 250 milionech dénáriů, tj. jedné miliardě séstertiů (HS). Připustíme-li, že jeden HS můžeme přepočítat jako deset eur, ani zdaleka neodpovídá takový rozpočet dnešním evropským státům s takovým počtem obyvatel.

Největší část císařského rozpočtu spolykaly výdaje na armádu. Odhaduje se, že roční žold pro legionáře a pomocné sbory na hornogermánsko-raetském límitu stál deset milionů dénáriů (= čtyřicet milionů HS). Když však byl roku 161 posunut do germánského vnitrozemí, musely legie z úspornosti rozebrat a přemístit kamenné a cihlové lázně, latríny a další budovy.

Pro srovnání: v roce 2004 se vyrobilo podle odhadů Spojených národů ve 1200 továrnách 92 zemí osm milionů lehkých palných zbraní a prodáno jich bylo za čtyři miliardy dolarů; čtvrtina obchodů nebyla legálních. K tomu bylo vyrobeno 14 milionů kusů munice, takže by každý člověk na planetě mohl být zastřelen dvakrát. V té době bylo na světě asi 640 milionů zbraní od pistolí po lehké kulomety. Vládní výdaje na zbrojení činily roku 2003 956 miliard dolarů (z toho asi polovina ve Spojených státech), o rok později 1,035 bilionu dolarů. 

Nemenší rozpočtové částky tvořily dary římským občanům. Tráiánus během svého nikdy už nepřekonaného triumfu nad Dáky věnoval každému občanovi Říma 650 drachem čili 2 600 HS (nebo spíše 5200 HS; 1 dr. = 1 dénár = 4. n. 8 HS). Antónínus Pius věnoval Římanům 640 milionů séstertiů, L. Septimius Sevérus věnoval každému senátorovi za hlavu proticísaře Didia Iúliána 720 aureů čili 72 tisíc HS (jeden zlatý = 100 HS).

Jakou část všechna tato čísla znamenala v celkové hospodářské výkonnosti doby, nevíme. Anglický ekonom Angus Maddison (zemřel roku 2010), který miloval počty o dávných událostech, roku 2001 spočetl, že roku 1 n. l. vyprodukovala světová ekonomika, tedy nejen antická, za 105,4 miliard dolarů v cenách z roku 1990 (tedy v roce 2010 odhadem 170 miliard)...

Zlato z východu
Obrovské majetky ovšem zůstaly vládcům v Seleukidě, Alexandreji, Pergamu, Makedonii, v Pontu atd. nadále a udělali z polytheistického hellénismu nejdůležitější éru v dějinách lidstva co do rozvoje humanity, umění, vědy a literatur. Makedonci brali drahé kovy ze svého území a ze severu Balkánu, Seleukovci ze Střední Asie (Fergana, Afghánistán) a omezeně z Indie a Kavkazu, Attalovci snad ze zbytků z lýdských a fryžských nalezišť, Ptolemaiovci málo z egyptských dolů v údolí Hammamat/Hamáta v horách u Rudého moře na jihu poblíž Marsá alam, z Nubie a ze Sínaje, západní Afriky, Somálska a z dálkového jihoarabského obchodu. Každému zůstalo v pokladně něco ze zlata perského.

Stříbro proudilo do Středomoří z oblastí severně nad Alpami souhrnně zvanými Germánie, nebo z Hispánií, kde v dnešní autonomní oblasti Castilla a León byly největší říšské stříbrné doly, v nichž v dobách největší slávy pracovalo na 40 tisíc lidí.

To byla cesta, jak se perské zlato těžené mezi Skythy na Altaji a ve Střední Asii rozplynulo po Alexandrově výpravě po celém Středomoří. Když pak v polovině třetího století Parthové obsadili Írán a o sto let později Mesopotamii, pozemní cesta zlata, hedvábí, koření atd. do Evropy se velmi přivřela. 
Římané po vydolování státních pokladen celého východního Středomoří vojenskou cestou, tedy po jeho dobytí, se už museli spokojit vlastními zdroji (Hispánie, Egypt, Thrákie), nebo na omezené importy z Indie. Zlato „došlo“ a na státních zásobách klovali v prvních staletích našeho letopočtu špatní a často úchylní vladaři.

Když marocký sultán Ahmad I. al-Mansúr (vládl 1578-1603) roku 1591 dobyl Timbuktu, Djenné a Gao v Mali, zmocnil se prý 4,5 milionů liber zlata. 
Zlato bylo ve Středomoří vymýváno z řek. Usazovalo se v beraních rounech, do něhož voda zlatá písečná zrnka ukládala. Po vysušení se písek vyklepal. Odtud mimo jiné pověst o zlatém rounu.

Nejdražší večeře
Než se tak stalo, bozi smrtelného světa dělali obří vylomeniny. Lásce k perlám a smaragdům např. propadla manželka depresemi sužovaného principa C. Iúlia Caesara zvaného Caligula Lollia Paulína, vnučka po M. Lolliovi. Byla jimi pokrytá od vlasů po prsty u nohou a sbírka, kterou nosívala, měla cenu čtyř milionů séstertiů, řekněme podle jednoho z přepočtů 80 milionů dolarů (řetízek na noze neměla, tehdy ještě byl odznakem prostitutek).

Pokud Kleopatrá VIII. jedla sama, stálo to prý jeden milion séstertiů (1 HS = 10 eur/320 korun?). Tak drahé malé večeře už zřejmě po její smrti nikdo nikdy nejedl. Pro srovnání: pensionovaný vojevůdce L. Licinius Lúcullus jedl sám nejdráže za 50 tisíc drachem, tj. 200 tisíc HS. Když královna soutěžila v nákladnosti se svým vojáckým milencem Antóniem, dala přinést stolek s jedinou nádobou, v níž byla „v octu“ rozpuštěná velká perla – pití opět za jeden milion séstertiů.

Pro srovnání: např. 2. dubna 1987 zaplatil anonymní kupec na aukci v ženevské pobočce Sotheby´s 2,126.646 USD za smaragd o 19,7 karátech na zásnubním prstenu Edwarda VII. Anglického. 7. května 1934 byla nalezena na Filipínách nejslavnější perla novověku, „Alláhova“, dlouhá 24,13 cm o průměru 13,97 cm, dosud neoceněná (rok 2006).

Nejdražší diamant byl vyvolán v Ženevě v aukční síni Sotheby´s 13. listopadu 2013: Pink Star o 59,60 karátech byl prodán za 83,02 milionů dolarů. Byl vybroušen ze surového diamantu o 132,5 karátech nalezeného firmou De Beers roku 1999. Předchozí prodejní rekord držel Graff Pink o 24,78 karátech cenou 45,75 milionů dolarů (2010). 

Cesta pokladů na západ byla různá. Když spojenecká vojska několika keltských skupin roku 279 a 278 př. n. l. vyloupila Makedonii a střední Helladu pravděpodobně i s Delfami, odnesla s sebou obrovské poklady, na které střádali Helléni mnoho staletí, nebo se před několika desetiletími zrovna dostaly vojenskou cestou z Orientu do Makedonie.

Část Keltů se vrátila s kořistí domů do oblastí v dnešní jižní Francii, část se přeplavila do Anatolie a vybojovala si tu ve střední části země v okolí dnešní Ankary půdu pro svá knížectví (Galatie). Keltští Tektoságové ukryli kořist z nájezdů na Makedonii a severní Helladu včetně Delf z let 280-277 př. n. l. v posvátných jezerech kolem Tolosy, dnešní Toulouse (aurum tolósánum). Roku 106 př. n. l. oblast vyplenili Římané pod Q. Serviliem Caepionem.

Cestou do Říma byl konvoj s pokladem přepaden a zlato zmizelo, práce zřejmě Serviliových lidí. Bylo ho v uměleckých předmětech a zřejmě neraženém kovu na 110 tisíc liber stříbra (které do Říma dorazilo) a 1,5 milionu liber zlata (35,97 respektive 490,5 tun). Podle jiného pramene to bylo patnáct tisíc talentů zlata (393 tuny kovu, to je více než zlatý poklad Spojeného království, viz zde níže). Při ceně zlata z května 2007 by to bylo buď 10,5 miliardy nebo „jen“ 8,4 miliardy dolarů (USD). 

Servilius napřesrok ostudně prohrál u Arausia bitvu s Germány, v níž zemřelo na osmdesát tisíc Římanů, byl odsouzen ke ztrátě majetku a k doživotnímu exilu. Po králi Tarquiniovi Superbovi se stal prvním vyvlastněným Římanem před dobou velkých proskripcí. Dožil ve Smyrně, určitě ne chudý. Tolósské zlato je dosud největší „poklad“, kterého se kdy někdo zmocnil, matka všech pokladů.

Pro srovnání: dosud největší podmořský poklad byl ohlášen v květnu 2007. Z vraku galeony Nuestra Señora de las Mercedes kdesi v Atlantiku (nálezce nelokalisoval) bylo vyzdvihnuto sedmnáct tun zlatých a stříbrných mincí původem z Ameriky v dnešní hodnotě půl miliardy amerických dolarů (firma Odyssey Marine Exploration). Odyssey ale na konci ledna 2012 prohrála spor o vlastnictví: madridská vláda prokázala rovněž u floridského soudu, že patří Španělsku.

Dosud byl nejvýnosnějším nálezem vrak španělské lodi Nuestra Seňora de Atocha, která se potopila v hurikánu u pobřeží Floridy v roce 1622. Známý lovec pokladů Mel Fisher ho nalezl v roce 1985 a z hlubin se mu podařilo vytáhnout zlaté předměty za čtyři sta milionů dolarů.

Odyssey větší poklad nalezla již jednou. V roce 2003 její tým vylovil mince a další předměty z lodi Republic u pobřeží Savannah. Další významnou adresu firma objevila u pobřeží Španělska. V lednu 2007 sice získala povolení španělské vlády a hodlá pokračovat ve zkoumání vraku britské válečné lodi Sussex, která se potopila u Gibraltaru. Pokud se potvrdí tvrzení historiků o tom, že Sussex vezl devět tun zlata a pokud se podaří poklad vylovit, může Odyssey vydělat další půl miliardy dolarů.

Římské konfiskace

Státní poklad, hotovost ve vzácných kovech, býval i v malých městských státech značný. Severokampánská Capua měla po obsazení Římany roku 211 př. n. l. „v tresorech“ 2070 liber zlata a 31 200 liber stříbra, tedy asi tři čtvrti tunu zlata a přes jedenáct tun stříbra. V nejbohatším z jihoitalských hellénských států Tarentu získali Římané o padesát let předtím 83 tisíc liber zlata, tj. třicet tun.

Také však na třicet tisíc otroků, z nichž někteří Římany podarovali v zajetí základy latinské národní literatury. Roku 209 odtud Římané znovu odvedli třicet tisíc lidí a tři tisíce talentů ve stříbru. Za to Řím mohl zahájit roku 269 stříbrnou ražbu a o 62 let později se skončením hannibalské války zlatou.

Jak veliká byla kořist z dobytých Syrákús roku 212 př. n. l., není známo. Ale prameny u největšího ze západohellénských měst a v 6. a 5. století největším městu Středomoří zdůrazňují, že kořist z ní byla vyšší než bylo možné nalézt v Karthágu.

Například roku 480 po porážce Kartháginců dostal Gelón kontribuci dvou tisíc talentů stříbra, tedy 52,4 tuny kovu. Dal z nich razit slavné desetidrachmy, dámaráteia. Manželka od vděčných Kartháginců dostala údajně stotalentový věnec zlata, tedy 262 kilogramů. Do Delf samovládce poslal čtyři trojnožky a sochu Níké ze zlata o váze padesáti talentů (= 1310 kg).

Těžké kontribuce
Z velkých válek šly Římanům velké peníze. V hotovosti, nepřímo v uměleckých předmětech, v nepřeberném množství kořisti včetně výnosů z prodeje zotročené části populace, a v kontribucích. Z dobytých území, které si Quiríté, tedy „lid a senát římský“ přímo přivlastnil, plynuly vysoké tributy, daně.

Po první válce púnské platilo Karthágo od roku 241 př. n. l. Římanům 3200 talentů kontribucí: polovinu hned, zbytek v deseti ročních splátkách. Roku 201 mírem s Karthágem jako jednou z jeho podmínek byla platba deseti tisíc talentů stříbra do Říma ve splátkách na padesát let.

Od roku 196 musel Filippos V. Makedonský vyplatit jeden tisíc talentů v pravidelných splátkách do deseti let, a polovinu ihned. Jiné prameny udávají 4200 liber na třicet let a dvacet tisíc okamžitě, nebo za deset let čtyři tisíce liber stříbra.

Jeho syn Perseus říši zlikvidoval svou indolencí a snad i skrblictvím. Roku 168 v době nejvyššího ohrožení odmítl vyplatit Keltům sjednanou částku žoldu: po deseti Filippových zlaťácích (zřejmě myšlen statér Filippa II. o ceně dvaceti drachem) na jezdce, po pěti na pěšího a tisícovku pro velitele.

Protože se dostavilo po deseti tisících jezdcích a pěšáků, měl Perseus jednorázově vyplatil jedno sto tisíc statérů jezdcům a padesát tisíc statérů pěšákům, dohromady tři miliony drachem – dobrá cena za velkou pomoc ve válce. Illyrskému Gentiovi sice dal tři sta talentů, ale ten mu málo platný.

Když v létě roku 168 u Pydny prohrál, měl s sebou na útěku (je to vůbec technicky možné?) více než šest tisíc talentů zlata, to bylo 157,2 tuny kovu. Římané si prý ve zlatých a stříbrných ražených penězích přišli na 120 milionů séstertiů.

Stejnou cenu odhadovaly antické prameny za umělecké předměty všeho a prý nejméně stejně tolik kamsi zmizelo (asi podle známého pravidla policejního časování: já sto, ty sto, náčelníkovi pět set). Makedonie dodnes zůstala vybrakována.

Vítězná válka ovšem znamenala též zisky nikoli pouze jednorázové. U Catulonu/řec. Kastalón na území Oretánů se nacházel vydatný stříbrný velkodůl zvaný v imperiální éře Baebelo. Kartháginec Hannibal, nejvyšší představitel obchodní púnské republiky v Hispánii, z něho denně dostával tři sta liber stříbra, téměř sto kilogramů kovu, takže měl na financování svých válek. Roční výnos 35,86 tun znamenal 1368,54 talentů ve stříbře; to byly i z hlediska státní obrovské peníze a poněvadž Hispánie byla bohatá na všechny kovy, netřeba spekulovat o důvodech římsko-púnské války. V dobách Pliniových byla hora se stříbrnou žílou odkryta v rozsahu c. 2,2 kilometrů/1500 dvojkroků. 

Války jsou kšeft/Publikánští supové
Seleukovci byli těžším kalibrem a římské ceny byly po vítězství vyšší. Podle míru z roku 188 musel Antiochos III. zaplatit za 12 let Římanům dvanáct tisíc talentů stříbra plus přikrmovat Quiríty 540 tisíci měřic obilí, tj. nejméně 4,727.160 litrů (ale možné je i třikrát tolik).

Ariaráthés IV. Kappadocký, Antiochův spojenec, zaplatil Římanům 600 talentů. Jejich spojenec Eumenés II. dostal od Seleukovce téměř celou Malou Asii a 350 talentů v hotovosti plus 127 dalších cash namísto obilí.

Krátce předtím roku 197 dovezli Římané domů kořist z na čas pacifikovaných Hispánií. Z Přední Hispánie to bylo 1515 liber zlata, dvacet tisíc liber stříbra a 34500 ražených stříbrných dénárů. Ze Zadní Hispánie dovezli padesát tisíc liber stříbra a z obou provincií peníze za rozprodanou obrovskou kořist včetně velkého množství otroků. Výše attalovského dědictví roku 133 z Pergamu není známa, ale bude se podobat kořisti makedonské.

Římská tvrdost vůči poraženým a dobytým zemím neznala mezí. Sulla roku 84 vyměřil provincii Asia za příchylnost ke králi Mithridátovi VI. kontribuci dvacet tisíc talentů. V těch městech, kde přezimovali vojáci, museli „hostitelé“ zaplatit každému vojákovi denně 16 drachem a stravu, a to i v případu, že si přivede jakýkoli počet přátel na večeři. Centurio dostával denně padesát drachem a jeden oděv domácí a jeden vycházkový na agoru.

Bohatství (Malé) Asie ale jakoby nemělo dna. Sullova kontribuce už byla publikánům dvakrát splacena a stálým připisováním úroků ji pronajimatelé poplatků a daní zvýšili na 120 tisíc talentů. O desetiletí později L. Lucullus nařídil, aby ten, kdo připisuje úrok ke kapitálu, přišel o všechno, a aby věřitelé nesměli zabavovat větší část dlužníkových příjmů než čtvrtinu. Pustil se do boje s nejmocnější mafií republikánského Říma, s publikány, a prohrál.

Zdá se, že i jeho labužnická pověst je spíše msta chamtivých publikánů. Vždyť v jeho době žilo více bohatších lidí a známějších stolovacími excesy. Asie za občanské války po smrti Caesarově zaplatila na kontribucích do roku 41 na dvě stě tisíc talentů! Ale to se už jeden z triumvirů M. Antónius slitoval...

Tuny a tuny zlata
O Lúcullově triumfu roku 66 př. n. l. v průvodu šlo mimo jiné osm mezků se zlatými lehátky, 56 mezků se stříbrem a 197 mezků se stříbrnými mincemi za téměř 2,7 milionu drachem. Kromě toho už dal peníze na Pompeiovo tažení a každému ze svých vojáků dal 950 drachem. V armenských Tigránokertách Lúcullus zabavil roku 69 př. n. l. osm tisíc talentů v hotovosti a kromě toho dal z kořisti každému vojákovi 800 drachem.

Roku 61 př. n. l. slavil Cn. Pompéius triumf nad východem. Na tabulích v průvodu stálo, že až dosud Římané pobírají poplatků poddanských (tributů či daní) za 50 milionů drachem, ale z jím nově dobytých území to je 85 milionů drachem.

Do státního pokladu z Mithridátova a Tigránova majetku nateklo v ražených zlatých a stříbrných mincích a v nádobách na dvacet tisíc talentů (zlata nebo stříbra?). Do této summy Pompéius nezahrnul dary vojákům (ten z nich, kdo dostal nejméně, obdržel za čtyři roky války vedle služného darem 1500 drachem).

V létě roku 58 př. n. l. si ze zoufalství z brutální římské chamtivosti vzal jedem život vládce Kypru Ptolemaios (dějiny ani neuchovaly oficiální přízvisko tohoto panovníka). Z Kypru Římané udělali provincii a jenom ražených mincí v Ptolemaiově majetku bylo sedm tisíc talentů. Sedm tisíc talentů (183,4 tun kovu) je 42 milionů drachem neboli dénárů, tedy 168 milionů HS. 
Kyperské obce ovšem ještě roku 51 nabízely správci provincie Cilicia, k níž ostrov patřil, dvě stě talentů, aby u nich nenakvartýroval vojsko. Správcem byl advokát Ciceró a na „obchod“ nepřistoupil.

Kleopatřin otec Ptolemaios XII. dlužil Caesarovi rekordních 17,5 milionů drachem, tedy 70 milionů sésterciů. Božský Iúlius pak Aulétovým dětem 7,5 milionů odpustil. Svých deset milionů (= 40 milionů HS) chtěl Říman na obživu armády roku 48 př. n. l. Sedmdesát milionů HS odpovídalo směně ve zlatých mincích římské ražby o váze 5,726 tuny zlata.

Tolik se ho netěžilo na celém světě kolem roku 1500. Jeho kupní síla byla nesrovnatelně vyšší než přepočet na 700 milionů eurů. Ptolemaios Aulétés vyplatil již předtím správci Syrie A. Gabiniovi deset tisíc talentů za to, že ho roku 55 posadil v Alexandrii na trůn.

Kam to všechno zmizelo
Císař Hadrianus reguloval nálezné z pokladů. Nálezce pokladu na vlastním pozemku si ho ponechal celý, na cizím jen polovinu a na veřejném se z poloviny dělil se státem (dnešní doba tak velkorysá není a "stát" je hamižnější). Ještě Sevérus Alexander stanovil, aby poklad zůstal nálezci, "a když byly veliké, přidal k nálezcům některé ze svých úředníků". Cesty pokladů z východu na západ se v průběhu druhé poloviny čtvrtého století n. l. uzavřely. 

Naopak lákavou pokladnicí pro loupeživé nájezdníky se stal Řím. Visigot Alarich (I.) s sebou roku 410 n. l. odnesl vysoké výkupné od Římanů, prý jejich poslední majetek (loupili však později ještě další, viz zde níže). Když téhož roku zemřel, byl i s kořistí pochován do mohyly v řečišti jihoitalské říčky Busento, kam byl po dostavbě (a podle dobových zvyklostí národů ze stepní části východní Evropy, tedy i gotských Germánů, vyvraždění jeho harému a služebnictva) vodní tok vrácen.

Kam poctivě naloupená visigotská kořist zmizela, zůstalo záhadou. S trochou nadsázky platí, že Germáni pátého století byli skromní. Alarich I. si od zbídačeného Říma, který už dávno nebyl říšským sídelním městem, totiž vzal jako výpalné pět tisíc liber zlata (italská libra vážila snad 327,45 g, tedy pouhých 1635 kilogramů), třicet tisíc liber stříbra (tj. 9810 kilogramů), čtyři tisíce hedvábných šatů, tři tisíce červených koží a tři tisíce liber pepře (981 kg) už i to tehdy patřilo mezi poklady, protože obchodní cesty s Indií válkami a rozvratem „vyschly“.

Pro srovnání s dobou, kdy Řím stál na druhém pólu moci, ve svých plenkách: roku 389 se Římané vykoupili z keltského obležení za jeden tisíc liber zlata (327,45 kg).

V dobách rozkvětu se z kultovních soch zlato nekradlo. Za Plínia byla dovezena z Egypta socha „Iána“ od neznámého autora a umístěna v Augustově chrámu. Byla pokryta zlatem a ještě po sedmdesáti letech stála nedotčena.

Pak už v Římě nezbylo z drahých kovů na očích nic: první část odvezli Alarichovi Visigoti roku 410, druhou roku 455 Geiserichovi Vandalové, kteří si kořist včetně pozlacených bronzových tašek Iovova chrámu na Kapitóliu vzali s sebou do Karthága, kde si právě zařídili státní hnízdečko, které vydrželo do roku 534 n. l.

V okolí Busenta dodnes nebylo nic nalezeno, ale pověsti je stále přikládána vážnost. Ovšem část visigotské kořisti se ještě roku 507 nacházela v ohrazeném městu Karkasiané/Carcasió n. Carcasó v Narbonské Gallii, dn. jihofrancouzské Carcassone. Zmocnil se ho Theodorich Ostrogotský (zemřel 526) a je pravděpodobné, že v Ravenně padl roku 540 do rukou Východořímanů vedených Belisariem a jím že byl poklad odvezen do Kónstanínopole Iústiniánovi I. 

Po Visigotech ovládli kraj severně od Pyrenejí jejich vzdálení příbuzní, západogermánští Frankové, nicméně jejich úhlavní nepřátelé: sami byli katolíky, kdežto Visigoti ariány. O sektářských válkách mezi monotheisty viz pod křesťanství. Chlodovech, který strávil zimu 507/508 v Burdigale, dal Alarichův poklad odvést do své říše. Jeho syn Childebert I., který porazil Alarichova syna Amalaricha roku 531, neboť se ariánský Visigot choval ošklivě k Frankově katolické sestře a své manželce Chlodechildě (cestou domů do Paříže však zemřela). Chilbert s sebou vezl další kus visigotského pokladu, který ve výčtu Gregoria z Tours obsahoval mimo jiné (asi nekovové předměty?): šedesát pohárů, patnáct mís a dvacet skříněk na evangelia ve zlatě a osázeno drahokamy. Král to prý všechno rozdal po kostelích...

Peníze zase na váhu
V té době však už žádná peněžní ražba kromě východořímského území v Evropě neexistovala, majetek se měřil na truhlice a novorozenci nezakládala šlechta konto, ale usypala jeho díl pokladu – dávných a čerstvých lupů v drahých kovech, kamenech, látkách a kožešinách; otroci byli nádavkem. Do evropských pohádek se dostaly místo jmen velkých bankéřů poklady v jeskyních, na poli ve džbánech.

Takovými sysly Helléni ani Římané nebyli, protože na ochranu svého majetku v ražených drahých kovech nebo ve slitcích měli jednak důvěryhodné chrámové úschovy, jednak bankéře, kteří jim majetek převedli promptně kamkoli po Středomoří. Kromě toho majetek magnátů spočíval především  v nemovitostech. Srov. ale komedii T. Maccia Plauta Aulária, kde lakomec zakopává džbán se zlatem.

Germáni v době naturální směny nosili provrtané zlaté mince na krku. Kdo měl peníze, střežil je jako poklad, měl je za šperk. Směnný smysl peněz byl v sedmém století v podstatě zapomenut a s jistou nadsázkou lze říci, že antické mincovní kovy z velké části zmizely v lesích Germánie.

Jistou výjimkou je zřejmě provokativní zlatá ražba Theoderichova syna Theoberta I., vládce v Austrasii (534–548). Solidus měl Frankovo jméno, což pobouřilo ve vzdáleném Novém Římu (Cařihradu), neboť zlatá ražba byla až dosud pokládána za výhradní právo císařské. Karel Veliký ale nerazil zlatou minci a za základ peněžnictví zavedl stříbrnou minci. Bylo obnoveno mincovnictví po nejméně třech staletích, zlaté skončilo kolem roku 670.

Při stolování se germánská knížata 6. a 7. století předháněla ve váze zlatých číší a přináležitostí k tabuli. Francký král Chilperich (vládl 561–584) si dal vyrobit zlatý podnos o váze padesáti liber a král Burgundů Guntram/Gunthram z rodu Merovejců (vládl 561-592) se chlubil, že měl patnáct takových mís, ale že většinu jich rozbil a ponechal si jen stejně velkou a jednu o váze 470 liber.

Stará stříbrná a zlatá římská ražba se tak změnila v germánské poklady. Když poslali Frankové svou princeznu Rigunthu roku 584 k Visigothům do Hispánií, doprovázel ji na padesáti vozech její poklad. Největší mincovní poklad z blížícího se konce západořímského státu v Británii a na území celé říše byl nalezen v listopadu 1992 v anglickém Suffolku. "Hoxne Hoard" tvoří 569 zlatých mincí, 14.191 stříbrných a 24 bronzových z doby Valentiniána I. (363-375) až Honoria (395-423); legie vyklidily ostrov roku 407. Součástí jmění zakopaného nejpozději do roku 450 n. l. bylo 29 šperků se sadou kořenek, vše nyní součást sbírek Britského musea.  

Roku 1895 byla v Kolíně nad Rýnem nalezena římská polní pokladna s 15 centy mincí: byla zakopána na místě, kam se už Římané nevrátili a Germáni nikdy nenalezli. Roku 1913 nalezený zlatý poklad z Eberswalde vážil 2,54 kilogramů. Osm misek, smotky zlatého drátu, náramky a řetězy jsou sice z devátého století př. n. l., ale patřili zřejmě nějakému ze semnonských šlechticů. Největší zlatý poklad nalezený v Německu je od roku 1945 ruskou válečnou kořistí.

Mezi poklady, o nichž je psaného záznamu, ale stále kdesi leží, patří část Jahweho majetku. Podle kumránských textů je v okolí jeskyní uloženo 4630 talentů stříbra (asi sto tun), 65 zlatých ingotů a šest set nádob s mincemi.

Velké peníze římského starověku:
Za pozdní republiky byl čistý zisk statku orientovaného na produkci vína a oleje sto tisíc sesterciů ročně. Z obilné úrody byl roční výnos třicet tisíc sesterciů. 400 tisíc séstertiů musel mít jezdec v majetku, aby mohl přináležet ke stavu (sto tisíc dénárů). Jak by se něco takového mohlo rovnat se ziskem ropné firmy Exxon Mobil, která za účetní rok 2007 uvedla nevídanou summu 40,6 miliard dolarů.

Nejmenší majetkový census senátora musel být jeden milion séstertiů, tedy 125 až 250 tisíc dénáriů či drachem. Průměrný majetek senátorů se pohyboval do čtyř milionů, filosofující boháč Seneca měl prý oceněn majetek na tři sta milionů séstertiů, více než jeho vrah, císař Neró.

Ve druhém století byl L. Aemilius Paullus, poražený u Cann, se 60 talenty (240 tisíc séstertiů) majetku pokládán za středně zámožného senátora. U jeho úspěšnějšího vrstevníka P. Cornélia Scípióna Áfricána staršího bylo za přiměřené pokládáno věno padesáti talentů (= dvě stě tisíc séstertiů), které se dostalo jeho dcerám jako děvčatům z dobré rodiny.

Ačkoli šlo v obou případech o vojevůdce, kořistící na válečných taženích, tehdy to na hellénský svět ještě „nestačilo“. Dokonce i v chudé Helladě byl majetek nejbohatšího z Hellénů a jejich současníka Aitóla Alexandra Ísia odhadován na dvě tři sta talentů (= 1,8 milionů drachem, tj. 7,2 milionů séstertiů). Odkud majetek pocházel, známo není, ale Aitólie byla tradičně jednou z nejchudších oblastí Hellady. Jak ukazuje Alexandrův příběh z roku 189 byl to šikovný škudlil, viz tam. V nepoměrně bohatších Athénách se lišily udávané částky "milionářů" od toho, co zbylo na dědice. Kalliás, syn Hipponíkův, zdědil dva talenty, ale jeho děd jich prý měl dvě stě. Níkiás měl v mincích 120 talentů, ale jeho syn Níkératos zanechal jen čtyřicet. Podobně boháč Ischomachos: jeho jmění se odhadovalo na sedmdesát talentů, ale jeho dva synové nalezli jen deset; a stejně Stefanos, syn Thallův, měl mít padesát talentů, po smrti nalezeno jen jedenáct. Bohatí Athéňané ovšem měli velmi nákladné zákony dané povinnosti vůči spoluobčanům, srov. pod leitúrgie. 

V posledním století republiky byl majetek venkovského statkáře vzácně navštěvujícího Řím odhadován na šest milionů séstertiů (roku 79 Sex. Roscius). Krátce předtím v mariovské době bylo deset milionů séstertiů velké bohatství.

Megaboháči: Crassové a krésové
V císařské době byli ze soukromých osob nejbohatšími lidmi starého světa velkostatkář Cn. Cornélius Lentulus Augur, jehož závěť spočítala na 400 milionů séstertiů (donucen Tiberiem vzít si život, viz rok 31+). Propuštěnec a šéf Claudiovy kanceláře Narcissus zanechal také 400 milionů (zemřel z donucení roku 54 n. l.).

350 milionů majetku zanechal roku 62 n. l. po popravě M. Antónius Pallas, jiný propuštěnec z Claudiova okolí a také šéf císařské Nerónovy finanční správy, po 300 milionech séstertiů zbylo po L. Annaeovi Senecovi (nucená sebevražda roku 65 n. l.) a právníkovi Q. Vibiovi Crispovi (93 n. l.). Propuštěnec C. Caecilius Ísidórus, který zemřel roku 8-, sice utrpěl těžké ztráty za občanských válek, přesto po něm zůstalo šedesát milionů HS, 3600 párů volů, 257 tisíc drobného dobytka a 4116 otroků. 

Augustus po sobě zanechal 150 milionů HS a prosperující stát. Z toho 40 milionů „lidu“ bylo vyplaceno hned po smrti na ruku. Stříbrný HS měl v té době váhu jednoho gramu, bylo by to tedy 40 tun kovu k výplatě. V oběhu ale už byly séstertie bronzové.

Lidu na ruku vyplácel po své smrti z dědictví Augusův přítel L. Cornelius Balbus "Maior", viz roku 62 a 40, rodem z Gád, první rodem Neříman v konsulském úřadu. Od dob Pompeiových válek v Hispániích patřil mezi nejbohatší obyvatele říše, byl poradcem Caesarovým i Octavianovým. Pompeius ho s rodinou někdy před svým návratem z války se Sertoriem roku 71 obdaroval občanstvím a vzal s sebou do Říma. Každý římský občan dostal od něho dědictvím sto sésterciů. 

Census roku 46 vykázal 150 tisíc občanů, zatímco roku 70 ještě devět se tisíc: rozdal tedy soukromník Balbus, finančník a politický poradce, nejméně patnáct milionů sésterciů, tedy patnáct tun stříbra...

Po dobytí Makedonie roku 168 př. n. l. přišlo do římské pokladny tolik prostředků, že občané nemuseli platit až do rané doby císařské přímé daně. Věci předtím levné značně podražily: velký svět dorazil do Říma. Od druhé makedonské války s vlnou chuti po luxusu Římané vše začali převádět na peníze, zadarmo ani kuře nehrabe. Průměrný senátorský majetek byl na třech milionech séstertiů (asi 125 talentů), jezdecký na dvou (asi 84 talentů).

P. Licinius Crassus, cos. 131, již měl majetek v hodnotě jednoho sta milionů séstertiů, tj. asi 420 talentů, základ bohatství triumvira M. Crassa. Začínal prý s pouhými třemi sty talenty. Ale když byl roku 70 poprvé konsulem, odvedl ze své majetku desátek Hérákleovi, pohostil Římany u deseti tisíc stolů (nepochybně světový rekord) a každému ze spoluobčanů daroval obilí na tři měsíce. Jeho dar Quirítům byl odhadnut na 170 milionů séstertiů.

Přesto člověkovi, který nesmírně zbohatl na machinacích kolem nemovitostí a na sullovských proskripcích po této akci zůstalo 7100 talentů (mj. vlastnil stříbrné doly, ale jeho životní styl byl jednoduchý, skromný, žádná extravaganza). Jeho kolega v kolegiu tří Cn. Pompéius měl sedmdesát milionů a třetí, ale vítěz, C. Caesar, ve své nenadálé smrti zanechal v ražené hotovosti na čtyři tisíce talentů.

Podle jedné zachované tradice nalili Parthové roku 53 do úst mrtvého triumvira M. Crassa roztavené zlato, prý za jeho údajnou chamtivost. Bude to spíše smyšlenka, neboť většina tehdejších parthských předáků byla s vysokou pravděpodobností majetnější než triumvir a o podnikatelské činnosti Crassa v Římě toho asi také mnoho nevěděli.

Easy come, easy go

Na peníze se hledělo stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“ a „ať všichni vidí, že na to mám“. Žilo se nadoraz, velký život – velké peníze, potomci ostrouhali. Božský Iúlius měl v roce 62 na 25 milionů dluhů, ale před sebou vynikající válečnickou kariéru, takže vše uhradil.

M. Antónius ve 24 letech dlužil šest milionů, o čtrnáct let později již čtyřicet milionů (250 talentů). Podivný P. Clódius Pulcher, který se zřekl šlechtictví a přestoupil na plebejství, si pořídil koncem republiky dům za 14,5 milionu sesterciů. Jeho soupeř T. Annius Miló měl 70 milionů dluhů (to ho netrápilo, krev mu pil Clódius), ale na hry dával 300 tisíc séstertiů (v úvahu připadá také čtení 3 miliony).

Caesarián Curió dlužil šedesát milionů. Měsíční úroky přitom byly čtyři až osm procent, tedy 48 až 96 procent ročně! Obvykle se vše vyřešilo prodejem pozemků a dalších nemovitostí… To byla cesta, na níž vymřela římská šlechta.

Zábava vynáší: Antický Hollywood
Nejlukrativnější povolání v Římě na konci republiky byla stejná jako v dobách hollywoodských: herectví, tanečnictví a zpěváctví, kulinářství. Z tragiků prý vydělával těžké peníze herec Claudius alias Clódius Aesópus: jeho majetek byl vyčíslen na dvacet milionů séstertiů. Jeho syn Clódius proslul cvičenými zpěvnými a mluvícími ptáky, kus kupoval za šest tisíc séstertiů. Byl také prvním z Římanů, který po vzoru Kleopatry pil a dával na hostině hostům pít v octu rozpuštěné velké perly, úniónés.

Tanečnice Dionýsia měla roční příjem dvě stě tisíc séstertiů (pro srovnání: tolik o více než století později stál soukromý pohřeb Nerónův). Slavný představitel komediálních postav Q. Roscius (zemřel ve vysokém věku roku 62 př. n. l.), přítel Sullův, měl roční příjem šest set tisíc séstertiů, tj. sto padesát tisíc drachem. V době slávy odmítal honorář za vystoupení, viz ovšem vysvětlení roku 80. Předtím dostával od státu za každý hrací den tisíc dénárů plus výdaje na celý svůj team. Roscius vystupoval ve velepodnicích, při nichž se vynakládaly neuvěřitelné summy na kulisy a dekorace. Během jednoho takového projektu prošla pódiem karavana šesti set oslů.

V době principátu herce vystřídali žokejové. C. Ápuléius z Hispánií, současník Hadriánův, se dožil 42 let. Závodil za červené a během své čtyřiadvacetileté kariery startoval v 4257 závodech, z nichž ve 1462 zvítězil. Vydělal 35,863.120 séstertiů (tj. c. 4,5 mio dénárů, což při přepočtu 1 HS rovná se deset eur dělá téměř 350 milionů).

Literáti už tehdy nevydělávali ani zdaleka tolik. Za komédii Eunúchus/Kleštěnec dostal roku 161 autor, Kartháginec P. Terentius Áfer, propuštěnec senátora C. Terentia Lúcána, do té doby v Římě nejvyšší odměnu osm tisíc séstertiů. O sto dvacet let později však dokázal P. Vergilius Maró uspořádat happening s pohřbem své oblíbené masařky, musca carnália, se všemi přináležitostmi funerálií lidských s účastí honorace včetně Maecenáta. Když mouchu uložil do mausolea, mohl spočíst útratu celé legrácky na 800 tisíc séstertiů!

Stejně pozoruhodné je to, že básník pochovával hmyz v době, kdy se rozdělovala roku 40 za druhého triumvirátu půda pro dvě stě tisíc veteránů a bohatí o ni snadno přicházeli; ledaže by se k půdě vázala speciální práva a povinnosti, jako např. péče o záhrobní stavby…

Poklady z ateliérů
Honoráře výtvarných umělců byly naopak vysoké. Apellés za obraz Alexandra v efeském Artemísiu obdržel dvacet talentů raženého stříbra (nepočítaně, naváženě). Za bitvu s Peršany se sto lidmi na plátnu dostal Aristeidés Thébský od samovládce Mnásóna, pána v Elateji, po deseti minách za každého.

Pamfilos Makedonský neučil malovat za méně než talent, ročně za 500 dénárů. Což mu prý dali Apellés i Melanthios. Za Aitiónovy obrazy, srov. zde výše, se prý „dávaly státní poklady“, jak praví zdroj.

Ceny obrazů byly často nesmírné. Lucullus dal za kopii, apografon, Pausiovy Glykery dva talenty (pozoruhodnost: nezabavil obraz, ale zaplatil). Zámožný athénský malíř Níkiás odmítl nabídku pergamského krále Attala II. na prodej jednoho svého obrazu za 60 talentů a raději ho věnoval své vlasti. Asklépiodórovi vyplatil jinak nevýznamný tyrannos Mnásón z boiótské Elateie ve druhé polovině 4. století př. n. l. za dvanáct bohů po třiceti minách a Theomnéstovi za každého z héróů po dvaceti.

Král Attalos II. vydražil Aristeidův obraz Nemocného za 100 talentů (tj. více než 2,6 tuny raženého zlata či spíše jen stříbra). Parrhasiův obraz Kybélina velekněze miloval císař Tiberius a dal za něj šest milionů sésterciů. Visel v jeho ložnici. M. Agrippa koupil od Kýzických dva obrazy Aianta a Afrodíty za 1,2 milionu sesterciů.

K vzácným obrazům se však přistupovalo z dnešního hlediska mnohdy velmi necitlivě. Císař Claudius, který se nepochybně považoval za vzdělance (a lidé to o něm říkají dodnes), vyřízl ze dvou Apellových obrazů Alexandra Velikého vystavených na Foru královu hlavu a nahradil je Augustovými.

O restaurátorství nelze hovořit ve starém věku hovořit. Apellova Afrodíté anadyomené, umístěná v Caesarově chrámu v Římě, za Neróna zetlela a byla prostě na císařův příkaz nahrazena „čerstvým“ dílem Dorotheovým.

Poklady z ložnic
Sochař Práxitelés vytvořil podle známé hetéry Frýné z Thespií vlastním jménem Mnésarété, sochu Afrodíty Knidské. Její tuctová starověká kopie, práce neznámého provinčního kameníka, byla v červnu 2002 v Londýně vydražena za 11,67 milionu dolarů! Dvorní malíř Alexandra Velikého Apellés podle ní namaloval v polovině 4. st. př. n. l. proslulý obraz Afrodíté anadýomené, „vynořené z vln“.

Jejím přítelem měl být i slavný řečník a velký athénský demokrat Hypereidés. Říkává se, že nomen je omen. V tomto případu to zjevně nesedí, neboť řecké frýné znamená ropucha.

Do Delf jako první votivně daroval Apollónovi sošku boha Echekratidás z Láríssy. Frýné zase byla první ženou, která věnovala do Delf votivní dar Apollónovi - svou podobu, dílo jejího milence Práxitela.

Kulinářské šílenství
V posledním století republiky v Římu kypěl „stolní“ průmysl. Magnáti si sami pěstovali ryby v umělých nádržích se sladkou i slanou vodou, ústřice, ptáky všeho druhu, divokou atd. Kvalitní holubník s holuby přišel na sto tisíc séstertiů. Velkoptáčníci, čihaři či čižbáři měli tak rozsáhlé chovy, že dokázali najednou uspokojit zakázku na pět tisíc kvíčal, kus za tři dénáry neboli dvanáct sésterciů.

Velkochovatelé ryb dokázali najednou dodat dva tisíce murén. Po L. Liciniovi Lúcullovi zůstalo ryb za 40 tisíc séstertiů (tedy snad i 400 tisíc, nebo 800 tisíc USD, což bylo minimum senátorského majetkového censu). Chovatel včel prodal ročně medu za deset tisíc séstertiů. Na vylepšeních rasy se za chovného osla platilo 60 až 400 tisíc séstertiů.

Starožitný nábytek se stal ještě koncem republiky předmětem sběratelské vášně. Zřejmě první z Evropanů, který starožitnostem propadl, byl Augustus, sbírající cenné kusy nábytku a korithské vázy (slitina zlata, stříbra a bronzu vzniklá údajně při požáru města roku 146).

Luxus konce republiky a později byl nepřehlédnutelný také u nábytku. Stůl z pomalu rostoucího a proto vzácného afrického citronovníku, mensa citrea, stál milion séstertiů.

Nejluxusnější módní materiál: libra purpurového hedvábí = 150 tisíc dénárů. Flakon stál šafránové voňavky z Arábie dva tisíc dénárů, za což se podle některých odhadů pořídilo osm tun pšenice.

Megainflace ve 3. století n. l. postihla hlavně provincie. Podílela se nástupu křesťanství k moci. 
Po dvě staletí 31. př. n. l. až 235 n. l. vládl v jádru říše klid. Kromě několika krátkých občanských válek větší konflikty se odehrávaly pouze na hranicích říše. Velké pohromy přišly na říši s první vlnou stěhujících se Germánů na západ. Obsah drahého kovu v minci se rapidně snižoval.

Roku 255 n. l. stála v Egyptě měřice obilí (o 29,18 l) šestnáct drachem. Roku 314 už stála deset tisíc drachem! Dům, který roku 267 stál dva tisíce drachem, o čtyřicet let později mohl být zatížen hypothekou ve výši 3,840.000 drachem. Půl litru vína tehdy stálo dvanáct až 26 tisíc drachem, tři kilogramy masa osm tisíc.

Mzdy rostly obdobně: roku 304 byla denní mzda pomocného dělníka v terénu a u výroby cihel 400 – 500 drachem denně. Písař dostával tři tisíce drachem měsíčně, učitel šest tisíc drachem, stejně jako člověk od oslů!

Přitom kolem roku 1 n. l. by dénár, tedy čtyři séstertie či čtyři drachmy, stravné na 16 dnů. Srovnáním dělnických výdělků v Egyptě docházím k hrůzné inflaci. 
Rekordní inflace moderních dějin byla mezi říjnem 1990 a prosincem 1996 v africkém Zairu (Kongo), kde dosáhla 6,3 miliard procent. Koncem roku 2007 dosáhla úředně inflace v Zimbabwe desíti tisíc procent.

Pro srovnání: reálné ceny hovězího roku 1997 byly o třetinu nižší než roku 1971, kdy byl ve Spojených státech zrušen zlatý standard (a o dva roky později také obecně). V téže době vzrostla spotřeba masa v průmyslových zemích třikrát, ve třetím světu pětkrát, spotřeba mléka třikrát. Jev dosud v historii nevídaný…

Deset nejbohatších lidí planety (2003):
Časopisecké odhady se tvoří podle veřejně ověřitelných obchodů a kapitálových výnosů. Skutečnost mohla a může být znamenitě odlišná (srov. např. majetky arabských ropných mocnářů, ruských kleptokratů apod.): William H. Gates III, majetek ocenil Forbes na 40, 7 miliard USD, 2. Warren Edward Buffett, 30,5 miliardy, 3. Karl & Theo Albrechtovi, 25,6 miliard, 4. Paul Gardner Allen, 20,1 miliard, 5. princ al-Walíd bin Talál as-Saúd, 6. Lawrence Joseph Ellison, 7. – 10. Alice L. Waltonová, Helen R. Waltonová, Jim C. Walton a John T. Walton. O třináct let později se "tabulka" změnila: 1. Bill Gates se 75 mld. USD, 2. Amancio Ortega s 67 mld., Warren Buffett 60,8 mld., 4. Carlos Slim Helù s 50 mld., 5. Jeff Bezos s 45,2 mld., 6. Mark Zuckerberg 44,6 mld., 7. Larry Ellison 43,6 mld., 8. Michael Bloomberg 40 mld., 9. Charles Koch 39, 6 mld. a 10. jeho bratr David se stejně vysokým odhadem. 
zdroj: magazín  Forbes