************************************************************

37.

Ol. 185, 4

275 SE

211 AE

(Kallikratidés ?)

a. u. c. 717

M. Vipsanius Agrippa I a L. Caninius Gallus

T. Statilius Taurus cos. suff.

************************************************************

V únoru po pětiměsíčním obléhání dobyl Héródés s C. Sosiem Jerúsalém s chrámem Jahweovým. Po velkém masakru se podařilo Héródovi zachránit chrám před zvědavými Římany a město před vyloupením tím, že je před leginonáři a jejich velitelem osobně nákladně vykoupil (summu neznáme). Poslal na smrt 45 antigonovských předáků, velkých represí se zdržel.

Antigonos II., syn Aristobúla II., se vzdal Sosiovi, vrhl se mu k nohám a Říman ho pohrdlivě oslovil jako Antigonu. Pak byl v železech odvezen do Antiocheie k M. Antoniovi. Na Héródovo přání, obával se reakce senátu, kdyby byl Antigonos, potomek Římem uznaných králů, dopraven do Města, dal triumvir posledního z panujících Hasmónajů roku 36 uvázat na kříž, zmrskat a stít sekyrou - ponížení, které Římané nezpůsobili žádnému z králů (vládl od roku 40).

Héródés napsal do Parthie novému králi Fraatovi, aby propustil z internace Ióanna Hyrkana II., žádost podpořil svým vyslancem Saramallou s dary. Parth svolil a vyhnanec se směl vrátit do Jerúsaléma, kde byl králem přijat s poctami. 

Héródés z Idúmaie se tak stal jediným vládcem Židů a vládl do roku 4. Co se změnilo ve vztahu k hellénským či hellénisovaným městům, jak je uspořádal Pompeius, viz rok 63, a na Gabiniově územním členění Iúdaie na pět rad, viz rok 55 (pentarchie), nevíme. Třebaže svou manželku Mariamu hluboce miloval, jak se tradovalo, viz rok předešlý, k její rodině takový vztah neměl. Zprvu jmenoval veleknězem Jahweho kultu k nelibosti Jerúsalémských Ananéla pocházejícího z Babylónie n. Egypta, poněvadž Aristobúlos (III.), jemuž by úřad dědičně přináležel, bratr Mariamy, nebyl zletilý.

Po nějakém krátkém čase ale svěřil na znamení usmíření s Mariamou a Aristobúlovou matkou Alexandrou úřad do péče Aristobúla. Rodinnou dohodu zprostředkoval Antoniův důvěrník Q. Dellius, viz o něm roku 31. Byl prý uchvácen ztepilostí postavy Aristobúlovy a krásou Mariamy, takže doporučil jejich matce Alexandře dát pořídit jejich malovaný portrét a poslat ho Antoniovi, aby věděl, jakou nádheru by měl podporovat. Stalo se, ovšem Mariamu k sobě nepovolal s vědomím, že je provdána.

Nicméně už na podzim roku 36 dal Aristobúla (III.), bratra své ženy (srov. předcházející rok), posledního velekněze z rodu Hasmónajů, zavraždit. Velekněz, jemuž v době jmenování bylo sedmnáct, se utopil při cachtání v bazénu královského paláce v Hieríchu/Jeríchó, kde byl s matkou Alexandrou o podzimním svátku chýší; prý s pomocí králových sluhů. O reinstalaci Ananélově viz rok následující; k události mohlo dojít již t. r.

Mariamé pak po zbytek dnů Héróda nenáviděla. Aristobúlova a Mariamina matka Alexandrá, dcera Ióanna Hyrkána II., se za synovu smrt Héródovi pomstila. Král ji držel už od začátku roku v paláci pod přísným dohledem stráží. Napsala o jeho chování do Alexandreie Kleopatře s cílem očernit krále u Antonia a Egypťanka jí dala naději. Nachystala dokonce útok ve dvou rakvích - pro sebe a Aristobúla, ale pokus byl prozrazen a Hérodés ho udělal nakrátko veleknězem; podle všeho s ním ale nepočítal.

V Láodikeji se musel později Héródés před Antoniem ze smrti Aristobúlovy obhajovat, což se mu podařilo. Héródés pak musel na nátlak M. Antonia darovat královně Kleopatře Filopatór části Palaistíny.

Ptolemaiovkyně židovského dynastu nasnášela stejně jako Araba Malicha (srov. následující rok a rok 32) a tak ji nechtěl ničím dráždit: Héródés jí musel vydat olivové háje u Hierícha a nám neznámá foinícká města před řekou Eleutheros, jichž se zmocnil s výjimkou Tyru a Sídónu (příštího roku mu to vše Kleopatrá při cestě od Efrátu domů pronajme za dvě stě talentů ročně). 

M. Antonius poslal s vojskem do Armenie legáta P. Canidia Crassa, aby dostal krále Artavasda II. do většího římského područí, ale bez většího úspěchu. Za to začátkem příštího roku porazil Canidius krále Ibérů (východní část dn. Gruzie) Farnabáza II./Parnavaze II. a ve spojení s ním vpadl do Albánie (zhruba dn. Ázerbájdžán) a podrobil krále Zobéra: římské slovo na chvíli opět platilo mezi kavkazskými Ibéry a Albány (srov. rok 66).

Farnabázos II. panující od roku 63 adoptoval Kartama, potomka kolchidského krále Kudžiho a sestry Farnabáza I. Kartam si vzal dceru Farnabáza II. a měli spolu syny Farasmana a Mithridáta. Někdy po Antoniově armenské katastrofě roku 36 vpadl do Ibérie Meribanés, do Parthie exulovaný syn Farnadžomův, viz rok 90. Roku 33 v bitvě s ním padl Kartam, jeho choti se podařilo uniknout do Armenie (podle jiné verse se Farasman ztotožňovaný s Aderki/Aderek narodil až postumně). Viz dále rok 30.   

V říši Parthů jmenoval král Oródés II. nástupcem svého syna Fraáta, matku neznáme. Truchlil prý po smrti Pakorově, viz rok předešlý, bláznil, měl vidiny, v nichž hovořil s padlým synem. Vybíral pak nástupce mezi třemi desítkami svých synů a jeho ženy si ho podávaly v touze prosadit právě svého potomka.

Povedený syn otce brzy zavraždil (Arsakés XIV. Oródés II. Ktistés byl na trůnu od roku 57) a vládl jako Arsakés XVI. Fraátés IV. (do roku 3). Používal stejnou oficiální titulaturu jako jeho otec (srov. rok 57) Arsakés Euergetés Dikaios Epifanés Filhellén. Fraátés IV. vyvraždil příbuzenstvo, údajně oněch třicet svých bratrů a jejich syny, včetně dvou bratrů, které měl Oródés II. s kommágénskou princeznou Láodikou, dcerou Antiocha I. Thea.

Dal odstranit i Antiocha a jeho teror vystrašil předáky na západě parthské říše. Fraátés byl vyhlášen krutostí: roku 26 dal vyvraždit celý svůj harém, tedy desítky žen s eunúchy, aby nepadl do rukou usurpátora, viz tam a rok 10.

Nato vstoupil do jednání v Syrii s M. Antoniem Parth Monaisés, prchlý velkostatkář, majitel latifundií především v Mesopotamii. Monaisés za slib pomoci ve válce s novým králem, ve válce, kterou Antonius neustále připravoval a odkládal, obdržel v Syrii Lárissu, Arethúsu, Hierápoli a území ve stepi, nad nímž předtím vládl šejk Alchandonios či Alchaidamnos (srov. roky 54 a 46).; Antonius se cítil jako Král králů a k uprchlíkovi se zachoval jako Xerxés I. n. Artaxerxés I. k Themistokleovi, viz rok 466. • Uvedená města byla zbavena vlády arabských šejků roku 41 právě M. Antoniem (viz tam).

Do jižní Itálie dorazila Antoniova flotila tří set lodí, aby podpořila Octaviana ve válce s Pompeiem. Na zprostředkování Octavie a Maecenata, viz rok předešlý, se na jaře ještě jednou a naposledy dohodli v Tarentu M. Antonius a Octavianus na smíru a na prodloužení platnosti druhého triumvirátu na dalších pět let (srov. předešlý rok). Setkali se v kraji mezi Metapontem a Tarentem, aby je dělila jakási řeka. Když k ní dorazili, vydal se Antonius na člunu přes řeku k Octavianovi, ten neváhal a plul naproti; v loďkách se pak dohodli na tom, že mladý Caesar chce na "Antoniův břeh", aby mohl v Tarentu navštívit svou sestru.

Po městě se oba triumvirové pohybovali beze stráží v atmosféře plné důvěry. Zasnoubili zde Caesar svou dceru Iulii Antyllovi a Antonius Antonii st. s L. Domitiem Ahenobarbem, cos. 16, předky Neronových. Do Tarentu přicestovali Antonius a Octavie z Athén ještě společně. Cestou zpět se na Korkýře však M. Antonius od Octavie oddělil a na podzim odcestoval na východ. Octavie šla za svým bratrem do Itálie. 

Na Korkýře měla Octavie porodit svou druhou dceru (Iulii) Antonii ml. 31. ledna 36/Antonia Augusta. Její starší sestra Antonia Maior byla pravděpodobně ještě dcerou Octavie s M. Claudiem Marcellem (srov. rok 40; Antonia Maior se narodila roku 39). Zimu roku 37/36 prožil Antonius zase s Kleopatrou Filopatór v Antiocheji v Syrii (srov. výše).

Po dohodě v Tarentu, kde oba triumvirové vzájemně podávali důkazy o své náklonnosti vůči druhovi, získal Octavianus od Antonia okamžitě 120 n. 130 lodí na válku s Pompeiem, sám na oplátku dostal slíbených dvacet tisíc legionářů pro dlouho chystané parthské tažení. 

V rámci své druhé války sicilské s Pompeiem nachystal Octavianus invasi, ale u Messány bylo loďstvo napadeno Démocharem a zle poničeno; sám Octavianus se zachraňoval na pevninu plavání. Následujícího dne jádro jeho flotily znovu zničila bouře. Ještě před touto bitvou obelstil Ménodóros Calvisia Sabina a se sedmi loďmi se vrátil k Pompeiovi, který mu slíbil odpuštění a vrácení velitelských pravomocí; viz rok následující. 

Novým velitelem octaviánské flotily pak jmenoval Caesarův dědic z trestu za to, že nevěděl o Ménodórových záměrech, namísto C. Calvisia Sabina M. Vipsania Agrippu, jehož jako prvního z Římanů po M. Terentiovi Varronovi z časů Pompeiovy války s piráty (67) po naulošské bitvě následujícího roku vyznamenal "námořním věncem", corona navalis. Agrippa za další slavné vítězství u Aktia dostal od Octaviana pro svou velitelskou loď tmavomodrý prapor či standartu, srov. modré pláště Pompeiovy.

Téhož roku se Octavianův vrstevník M. Vipsanius Agrippa (26) oženil. Choti Pomponii (Caecilii) Attice bylo čtrnáct a měl s ní dceru následujícího roku Vipsanii Agrippinu, která jako jediná z Agrippových dětí zemřela roku 20 n. l. smrtí přirozenou (nebo o ní nebylo pochybováno). Bankéř a literát T. Pomponius Atticus, Pomponin otec známý z korespondence s Ciceronem, zemřel roku 32. Adoptována byla strýcem Caeciliem, proto Caecilia Attica. Viz dále rok 28. 

V Římě byl aedilem M. Oppius (Cornicinus?), syn stejnojmenného otce, kterého za proskripcí roku 43 odnesl na zádech na jih Itálie a přeplavil se s ním na Sicílii. Lidová iniciativa ho vynesla do plébejského aedilského úřadu, na který však neměl peníze, neboť rodinný majetek propadl proskripcím. Tradovalo se, že mu Římané poskytli gratis vše, co úřad vyžadoval, a o hrách házeli do arény peníze tak dlouho, až požadovanou summu dali dohromady (summu neznáme).

V Koreji vznikl další stát na území jižně od zaniklého Čosonu (srov. rok 105, 57 a 18), království Kogurjo/Goguryeo, který existoval do roku 668 našeho letopočtu. Zabíralo posléze většinu poloostrova a brzy získal vládu i nad celým jižním Mandžuskem. Kogurjo stálo pod silným čínským vlivem. Jeho sídelní město leželo u dnešního Pchjongjangu, viz k tomu rok 196. Prvním vládcem byl Čumong/Jumong, trůnním jménem Tongmjongwang/Dongmyeong (37 - 19), následovali Jurimjong wang/Yurimyeong (19 - 18) a Tamusin wang/Damusin (18 př. n. l. až 44 n. l.). Srov. pod Pekče a Silla, s nimiž tvoří dějiny Kogurja do roku 668 n. l. éru tří království.

 

************************************************************

36.

Ol. 186, 1

Skamandros z Alexandreie v Tróadě

276 SE

212 AE

(Theopeithés) | (Asklépiodóros) 

a. u. c. 718

L. Gellius Publicola a M. Cocceius Nerva

suff. L. Nonius Asprenas a Q. Marcius

Rok 1 Antoniovy éry na východu

************************************************************

Na Antoniův pokyn byl popraven král Kappadoků Ariaráthés X. Eusebés Filadelfos (vládl od roku 42). Spekuluje se, že se paktoval s Parthy. Nástupcem triumvir jmenoval jistého (Archeláa) Sisina, syna hetairy Glafyry (srov. rok 42), používajícího tehdy jako velekněz jméno Archeláos jako jeho otec, zbavený velekněžství v Kománách Božským Iuliem roku 47. Královský děd byl krátce v letech 56 až 55 manželem Kleopatřiny starší sestry Bereníky a králem v Alexandrii, a praděd, neúspěšný Mithridátův vojevůdce, přeběhl po porážkách od Sully k Římanům. 

Jako král se Sisinés jmenoval Archeláos (II.) Filopatris Ktistés/"Patriot Zakladatel" a vládl do roku 17 našeho letopočtu: poté zřídili Římané provincii Cappadocii.

Ve východní části Pontu, v pozdějším Pontu Polemóniku (srov. roky 64 a 46) skončila vláda krále Dáreia a jeho bratra Arsaka (??; o jejich záhadném původu viz rok 46). Jeho nástupcem se z vůle Antoniovy stal pod trůnním jménem dynasta v části Kilikie, o kterou přišel, viz zde níže, Polemón I. Eusebés, viz něm již roku 39. Vládl do roku 8, od roku 14 byl i králem Bosporu.

Zúčastnil se na římské straně parthské války (viz níže), během tažení na Fraáspu padl do zajetí, ale krátce na to byl Parthy poslán jako posel k Římanům zpět. Polemón I. byl synem vlivného rhétóra Zénóna z Láodikeie na Lyku, nebyl aristokratického původu, zato z rodině věrné Římanům, viz rok 40.

V Galatii zemřel král Kastór II. (vládl od roku 40): za jeho vlády dosáhla Galatie největšího územní ho rozsahu. M. Antonius po jeho smrti království rozdělil na dvě části (srov. mírové úpravy Anatolie z let 188, 64, 63 a 47):

1. Vlastní Galatii s Lykáonií, Isaurií, Pamfýlií a západní Kilikií obdržel bývalý tajemník/grammateus a stratégos Déiotara I. Amyntás (srov. rok 42), který zde vládl do roku 25, neboť ještě před Aktiem přešel k Octavianovi;

2. Paflagonskou vnitrozemní část bývalého království kolem Ganger obdržel syn Kastóra II. Déiotaros IV. Filadelfos, vládnoucí do roku 5, nejprve společně se svou matkou či manželkou (Adobogiónou I., viz rok 47) nebo sestrou (?) Adobogiónou II., od roku 31 pak se svým synem nebo mladším bratrem (?) Déiotarem V. Filopatorem (pobřežní Paflagonie byla již od roku 64 součástí provincie Bíthýnie).

Antonius jmenoval vůdce lupičů Kleóna z Gordiúkómé (srov. rok 40), který držel za parthské invase s Římany, vládcem kraje kolem řídce osídleného a lesnatého mýsského Olympu. Svou rodnou ves vystavěl Kleón později na Iúliopoli, ale jeho základnou zůstávala pevnost Kallydion, z níž své knížectví kontroloval. Byl knězem Dia Abretta. Pro Antonia sbíral vojáky, ale s věrností nevydržel, viz rok 29. 

Adiatorika Galatského, syna Domniláova, viz rok 49, jmenoval králem v části Pontské Hérákleie (kde vládl do roku 29; ve druhé už byla římská osada) a Ateporika Galatského vládcem v Zélítidě, v pozdějším Pontu Galatiku. Po Ateporikově smrti někdy po roce 12 bylo jeho území rozděleno mezi provincii a dynasty Polemóna Pýthodóra/Polemóna I. Euseba, viz rok následující, a Dyteuta (srov. roky 29, 12 a 8).

V Jerúsalému jmenoval král Héródés, ve styku s Římany tetrarcha, po zavražděném (?) Hasmónajovi Aristobúlovi (III.), viz rok předešlý, opět veleknězem babylónského Žida Ananéla (či Chananela nebo Chananiela, resp. Hananiela) z rodu Sádokovců/Zádokovců žijícího v diaspoře (podle jiné verse pocházel z Egypta). Staronový hodnostář pak spolu s rodem Boéthů vládl značnému panství; Boéthové byli ve věrouce určitou formou saddúkajů a byli věrnými přívrženci idúmajské dynastie. O tom, co předcházelo, viz rok předešlý a k události mohlo dojít už na podzim roku předešlého. 

• Sektářství v rámci monotheistického júdaismu bylo jednou ze součástí židovského náboženského života (viz roky 455, 190, 135 a 104). Později bylo mezi obřezanými Židy sedm sekt: chasidové/asidaioi čili essejští, galilejští, hémerobaptisté, masbothejští, samaritáni, sádducejové a farisejové.

Délku druhého Anaélova úřadování neznáme. Někdy před rokem 23 Héródés jmenoval Jéšúu/Iésús z rodu Fiabí a roku 23 Šim'ona/Simóna z rodu Boéthů: byl veleknězem až do roku 5, nejdéle ze všech za Héródovy královlády. Následovaly krátká velekněžství Matthiy, Theofilova syna, Iósépa z rodu Ellem, Ióesdra/Joazar z Boéthů, jeho bratra El'ázára/Eleazara, který úřadoval už za Archeláa a po něm další Jéšúá do roku 6 n. l. 

Na začátku roku slavil v Antiocheji na Orontu M. Antonius formální sňatek s královnou Kleopatrou VIII. Filopatór, zřejmě jen několik týdnů od odloučení od Octavie na Korkýře, kde porodila Antonii, viz rok předešlý. Koncem roku se narodil Antoniův a Kleopatřin syn Ptolemaios (XVI.) Filadelfos II. a Antonius ho uznal za třetí společné dítě, viz rok 40. Kleopatrá podle této události, popř. podle likvidace Lýsaniy zavedla novou datovací éru odlišnou od svých panovnických let (15. rok vlády = rok 36 = rok 1). Druhý rok této datace dokumentuje aukční zpráva rozprodeje dlužníkova majetku na papyru z Hérákleopole z března 35, kde je panovnice se synem jmenována jako Kleopatrá Theá Neóterá Filopatór kai Filopatris kai Ptolemaios ho kai Kaisar Theos Filopatór kai Filométór. 

Na jaře Antonius v Antiocheji rozhodl o novém uspořádání na východě:

1. Na Héródovo naléhání byl nyní v Antiocheji popraven Antigonos II. (viz předešlý rok).

2. Antonius dal t. r. (nebo až roku 34) popravit šejka Lýsaniu, syna Ptolemaia Mennaia (popř. syna Ptolemeiova, vnuka Mennaiova), tetrarchu v syrské Chalkidě pod Libanem, za jeho proparthské sympatie (srov. předešlý rok a šílené sliby parthským velmožům roku 40). Knížectví Chalkis s itúrskými Abilami (kraj se jmenoval Abiléné) obdržela Kleopatrá, která knížecí majetek pronajala Zénodórovi, asi Lýsaniovu synovi (?). 

Po její smrti Octavianus věnoval Zénodórovi celé itúrajské panství, viz jeho rozsah roku 85. Později se celé území rozpadlo na malé domény pod vládou jednotlivých náčelníků Itúrajů, část připadla Héródovi Židovskému, viz dále rok 30. 

• Ve druhé polovině Tiberiovy vlády je zmiňován jistý "tetrarcha" Lýsaniás panující nad Abilénou, jehož zemičku předal princeps Gaius Hérodovi Agrippovi I. a Claudius dar potvrdil, viz roky 41 a 49 n. l. Buď byl potomkem Zénodórovým (vnuk?), nebo synem Filippiónovým s Alexandrou, jehož existence doložena však není, viz rok 49. 

3. Antonius věnoval jménem S. P. Q. R. královně Kleopatře Kypros, čímž potvrdil Caesarovo rozhodnutí z roku 47, některá města v Kilikii, části Iúdaje (např. Jericho), syrské pobřeží (srov. rok 200), kusy Kréty, Kýrénu a Kypr a král Malichos I. musel Kleopatře odstoupit malou část nabatské Arabie na pobřeží Rudého moře. • Všechna tato území patřila Egyptu až do roku 30.

V květnu zahájil M. Antonius konečně válku s Parthy, vlastně druhou vedle obranných bojů Ventidia Bassa, kterou s nimi Římané vedli (srov. roky 54 a 53). Kleopatrá doprovázela Antonia přes Damašek na Eufrátés, pak se vrátila do Antiocheie. Armenské a médské tažení podpořila finančně a proviantem. Svým stratégem do roku 30 pro právě získanou část Koilé Syrie jmenovala Athénióna, viz rok 32.

Ještě před zahájením římského tažení se do Mesopotamie ze Syrie vrátil s Antoniovým vědomím Monaisés (viz předešlý rok) a usmířil se s králem Fraátem IV., jenž ho jmenoval vrchním velitelem svých vojsk. Antonius se pokoušel vyjednávat o navrácení crassovských orlů a pokoušel se přes diplomacii znepozornit Parthy. Povedl se mu pravý opak. • Fraátés IV. nikdy nebyl válečně v poli, žádného tažení se neúčastnil, což byl u parthských panovníků první takový případ.

Antonius táhl s třinácti legiemi severní Mesopotamií, tehdy již osídlenou arabskými nomády, a jižní Armenií do Médie. Armenský král Artavasdés II. poslal vojáky, neboť jeho stejnojmenný soused byl jeho nepřítelem, a tvářil se jako Antoniův spojenec. V říjnu se proto spojil s Parthy král atropaténských Médů jménem Artavasdés (= Artabázos z Augustových Monumenta Ancyrarum), syn krále Ariobarzána I. Atropaténského (srov. možného předka roku 141 a potomka roku 2). Antonius se z toho důvodu musel vypravit až do Atropatény. Její sídelní město Fraáspy východně od jezera Urmia však nemohl přes velké úsilí dobýt, takže se tudy nedostal do nitra Médie, do Ekbatan, kam vlastně směřoval. 

Byl odražen, jeho oddíly hájící přístupové cesty byly Parthy pod Monaisem rozprášeny, zahynuly dvě legie střežící bagáž celé armády i s jejich legátem Oppiem Statianem, celkem deset tisíc vojáků; zde padl do zajetí pontský dynasta Polemón I. Triumvir nucen obrátit a stáhnout se již zasněženými médskými horami na západ, ale našel je hromady padlých Římanů a zničený válečný materiál.

Totálnímu zániku armády zabránila rada neznámého římského zajatce, který v kraji žil od časů Crassovy porážky, dorazil do ležení na koni a ukázal Antoniovi cestu lesnatým terénem namísto stanovenou otevřenou krajinou. Celé zpětné tažení Médií od Fraásp neznámými cestami trvalo sice jen dvacet sedm dnů, během nichž však zahynula až třetina římského vojska a jeho spojenců, asi třicet tisíc vojáků!

● K šedesáti tisícům Římanů a jízdy o deseti tisících jezdcích ibérských a keltských (?) patřilo na začátku tažení ještě šest tisíc Armenů jízdních a sedm tisíc pěších, dohromady spojenců prý třicet tisíc: tak velkou západní armádu ještě Orient neviděl. 

Pro neukázněnost mezi mužstvem musel Antonius sáhnout dokonce k decimaci dvou kohort, ostatním dával rozdávat namísto pšenice ječmen (srov. roky 471, 295, 71, 49 a 34). Parthové nechali Římany svému osudu a většina z vojáků, kteří na cestě zahynuli, zmrzla.

Byla to hrozná katastrofa pro římské jméno na Východě a parthské tažení zničilo Antoniovu pověst u vojáků a respekt na Západě. Proč nepřezimoval Antonius v Médii, aby na jaře mohl pokračovat ve válce, nyní konečně proti Parthům, známo není. Již ve starém věku se důvod spatřoval v jeho lásce ke Kleopatře. Antoniova ostuda byla o to větší, neboť ve stejné době na Západě skoncoval Octavianus s Pompeiem. 

V Armenii si vojsko poněkud oddychlo a bylo odvedeno do Syrie. Antonius se vypravil sám v listopadu napřed do Syrie a v Leuké kómé, tj. v Bílé vesnici, mezi Bérýtem a Sídónem se setkal s královnou Kleopatrou. Oba pokračovali, zjevně bezstarostně, přes Palaistínu do Egypta. Ptolemaiovkyně přivezla s sebou menáž pro armádu a každému z vojáků rozdala po čtyřech stech séstertiích. Poněvadž ale mincí nebylo přivezeno z Egypta dostatek, vyplatil zbytek Antonius ze svého. 

Během tažení se král Armenů Artavasdés II. nezachoval k Římanům jako dobrý spojenec: neukazoval nejsnadnější cestu pochodu, vázlo zásobování, spojení atd. Římané byli roztrpčeni a Antonius prahnul po mstě (srov. pak rok 34).

Během antoniových válek na východě se měli údajně setkat nebo střetnout kdesi v Sogdiáně (??) římští legionáři s Číňany (řec. a lat. Séry, tj. s „lidmi, kteří dělají hedvábí“). Byl by to jediný konkrétní kontakt republikánského Říma se "čung-kuo/zhongguo, zemí, královstvím n. říší středu", jak svou zemi sami Číňané nazývají.

Octavianova druhá sicilská válka (viz předešlý rok) proti Sex. Pompeiovi pokračovala na moři a na souši. 1. července/n. 30. června se podle vzájemné dohody vypravil z Afriky na Sicílii triumvir M. Aemilius Lepidus s tisícem nákladních lodí se dvanácti legiemi a patnácti tisíci numidskými jezdci na palubě a se sedmdesáti válečnými loděmi a vylodil se v Lilybaiu.

Lodi ostatních dvou triumvirů, které vypluly z Puteol (Octavianus) a Tarentu (antoniovec T. Statilius Taurus velel 102 lodím ze 130, poněvadž přes zimu část mužstva zemřela), vybavené zčásti věžemi dva dny na to opět rozprášila bouře. Octavianus ztratil měsíc opravami a sháněním dřeva na lodi po jihu Itálie, třebaže z válečných plavidel bylo zničeno jen šest, množství však lehčích. Lepidus oblehl Lilybaion, které hájil pompéjovec L. Plinius Rufus, Pompeius držel posádky na všech ostrovech kolem Sicílie, aby se nestaly základnami pro lodi triumvirů. ● Jako z jiného světa zní údaj, že 17. července, v době kulminující války o moc nad říší, triumfoval na Hispánci Cn. Domitius Calvinus, viz rok 42. Ze své kořisti dal renovovat na foru Regii, úřední sídlo kněžského sboru pontifiků. 

Na Pompeiově straně stál od konce předešlého roku opět Ménodóros, který se cítil nedoceněn a nesnesl podřízenost Sabinovi ve flotile. Pompeius ho poslal, aby bránil opravě flotil nepřátel poškozených bouří. Šířil mezi octaviánovci nejistotu, ničil nákladní plavidla. Dělal si však Ménodóros naději na velení celé Pompeiovy flotily, ale z toho nebylo nic.

Takže Ménodóros vzápětí podruhé přešel k Octavianovi (sic), jak to dohodl s Octavianovým přítelem Mindiem Marcellem; vinu za předešlé zběhnutí svalil na Calvisia, s nímž se neshodli. Na lodi, s níž zběhl, měl senátora C. Caninia Rebilla slavného jednodenním konsulátem s Božským Iuliem roku 45 (je možné, že to byl ale stejnojmenný jeho syn). Ménodóros zůstal u triumvira sám, jeho plavčíci směli odejít, kam chtěli, taktéž Caninius Rebillus. 

Papiás Démocharés zničil část Lepidova loďstva, plavidel hlavně nákladních, a s ním čtyři legie přepravované z Afriky na Sicílii. Využil situace, kdy se lepidovci mysleli, že jim plují naproti plavidla vyslaná Lepidem naproti. Katastrofa africké armády byla dokonalá: část lodí shořela, důvody neznáme, část se potopula, část byla zajata, některá plavidla se vrátila do Afriky. V moři zahynuli vojáci dvou legií, z těch, kteří doplavali na břeh, byli mnozí pobiti na rozkaz Pompeiova legáta Tisiena Galla, dříve ve službách L. Antonia.  

Pak se Démocharés obrátil do vod na sever od ostrova, kam připlouval z Hippónia/Vibony přes aiolské Strongylé a Thérasii Agrippa; Octavianus se vrátil do Vibony. U Myl Démocharés s Apollofanem, kteří veleli 85 plavidlům, a nablízku byl Sex. Pompeius se sedmdesáti dalšími (sám ale bitvu sledoval z pevniny), Agrippovo loďstvo vybavené silnějšími plavidly opatřenými věžemi odrazili.

Sami ale navečer vyklidili vody po ztrátě třiceti bitevních lodí, Agrippa přišel o pět lodí. Po nezbytném odpočinku odplul k Tyndaridě, kterou obsadil bez boje, ale hned byl vyhnán Pompeiovou posádkou pevnosti města. Když si Agrippa zajistil nové posice v okolí, odplul s flotilou k Thérasii.

● Někdy po tomto roce, možná až v první polovině prvního století n. l. po zemětřesení byla polovička Tyndaridy zničena a s přístavem zmizela pod mořskou hladinou. Zbytek zničili roku 836 Arabové (založeno roku 396, viz tam). 

Octavianus se mezitím vylodil v prostoru mezi Messánou a Tauromeniem, Tauromenion se odmítlo vzdát. Plul s flotilou dále na jih do ústí řeky Onobalás/Akesinés podél chrámu Afrodíty ke staré kultovní sošce Apollóna původními kolonisty z Naxu zvána Archégetés/"Vůdce-zakladatel". Zde dal budovat ležení pro své tři legie, pět set jezdců bez koní a tři tisíce lehkooděnců a místních dobrovolníků. Z jedné strany přicházela Pompeiova pěchota s jízdou, od moře flotila, která zakotvila opodál u jinak neznámé obce jménem Foinix.  

Octavianus svěřil legie znavené noční stavbou opevněného tábora L. Cornificiovi, sám z rána vyplul k Itálii, aby měl ještě šanci proplout; stáhl dokonce velitelskou standartu. Myslel si totiž, že Sex. Pompeius je stále ještě u Myl v Agrippově blízkosti. Na moři byl téhož dne dvakrát poražen a loďstvo zničeno či zajato, vojáci, kteří se zachránili plováním, byli zčásti pompéjovci pobiti, jen někteří unikli do ležení ke Cornificiovi.

Sám se zachránil plaváním do přístaviště Abala na jakémsi člunu mezi lodním troskami z bitvy s jedním jediným vojákem na bruttijský břeh. Vyčerpaný byl dopraven k M. Valeriovi Messalovi Corvinovi, kdysi proskribovanému, jehož armádní část se ještě na Sicílii nepřepravila; organisoval odtud další posily pro sicilské tažení, přes posla informoval Cornificia, že přežil.

Pozemní vojsko na Sicílii odvedl z obklíčení ze sice spolehlivého opevnění, ale bez potravin L. Cornificius. Postupovali bezvodým krajem zničeným současnou sopečnou erupcí neustále napadáni pronásledovateli, až je ze zoufalé situace zachránily tři legie legáta Q. Laronia (cos. roku 33), které Cornificiovi na pomoc poslal Octavianus, podle jiného podání Agrippa. Po čtyřech dnech Cornificiovi muži dorazil do Myl k Agrippovi. Ve stejné době vypukly v Římě a Etrúrii jakési nové nepokoje, které měl uklidnit C. Cilnius Maecenas. Dosáhl toho za cenu několika poprav. 

Agrippa obléhal Tauromenion, dobyl konečně dobře zásobenou Tyndaridu, když dorazily Octavianovy posily: dohromady zde bylo na jeho straně na tak malém prostoru 21 legií, dvacet tisíc jezdců a pět tisíc lehkooděnců. Pobřeží od Myl po Pelóros a celý sicilský severovýchodní cíp držel Pompeius. • Sopka Aitné právě chrilila lávu, země se chvěla a její dunění děsilo hlavně germánské žoldnéře z Octavianova vojska: první setkání Germánů v historii s činnou sopkou. 

Před Messánu, kde měl hlavní stan Pompeius, dorazil se svými legiemi od Lilybaia M. Aemilius Lepidus a spojil se s Octavianem. Došlo na řadu potyček, nikoli však rozhodující polní bitvě. Sex. Pompeius byl v kraji pozemními silami nepřátel v podstatě obklíčen, když přišel o kontrolu průsmyků a nakonec i Myl a Artemisia, vázl dovoz potravin. Proto navrhl, aby byla svedena rozhodující bitva na moři, na obou stranách po třech stech válečných lodí, což triumvirové přijali (třebaže Octavianus nebyl dosud na moři nijak úspěšný). 

V dohodnutý den 3. září porazil v bitvě u Naulochu před severní Sicílií M. Vipsanius Agrippa zničujícím způsobem loďstvo Sex. Pompeia (ani on ani Octavianus nebyli bitvy účastni); byly potopeny, spáleny a zajaty podle jednoho údaje 163 lodi, uniklo pouze sedmnáct, z Octavianových lodí byly potopeny jen tři. Pompeiův nauarchos Démocharés si z obavy před zajetím vzal život, Apollofanés naopak k Octavianovi přešel a byl přijat.

Pozemní vojsko pompéjovců před Naulochem předal Octavianovi Tisienus Gallus a legie, které přivedl Pompeiovi na pomoc do Messány z Lilybaia L. Plinius Rufus, posílily obléhané ve městě, obklíčeném jednotkami Agrippovými a Lepidovými. ● V Římě pořádali k tomuto datu pravidelně díkůvzdání a pulvinar či lectisternium/theoxenia (pl.). 

Když Pompeius urychleně po bitvě u Naulochu opustil Messánu, aniž by se staral o osud svých legií, Plinius v čele osmi legií město vydal Lepidovi i se svými vojáky, kteří byli zahrnuti do triumvirovy armády. Lepidus dal Messánu vojákům obou táborů (kuriosní situace) v plen. Lepidus na okamžik disponoval 22 legiemi a "tabulkově" byl stejně silný jako Octavianus. Na messánském setkání obou triumvirů následujícího dne pak žádal zpět své postavení (o válce s pompéjovci jednali vždy jen Octavianus s Antoniem) a Octavianovi navrhl, aby si ponechal ve správě jeho provincie africké a Sicílii. 

Lepidovi vojáci však měli sympatie na straně Octavianově a svého velitele masově zradili; nejen nedávní pompéjovci, ale i staří lepidovci. Došlo dokonce na přestřelku, během které byl mladý Caesar zasažen do krunýře, nikoli však raněn. Lepidus pak opuštěn všemi převlékl se do civilu a běžel poníženě žádat Octaviana o milost a zachránit pro sebe alespoň vládu nad Sicílií. Octavianus však z něho učinil prostého občana, vyškrtl ho z triumvirátu a poslal ho do Říma, viz zde níže.

Octavianus měl nyní armádu o 45 legiích, 25 tisících jezdců, 37 tisíci lehkooděncích a flotilu o šesti stech lodích; Antoniovi jeho 120 půjčených plavidel poslal do Tarentu, odkud se postupně vracely na území pod Antoniovou vládou, viz rok následující. Později se Augustus chlubil, že pod ním sloužilo půl milionu římských občanů a z nich že tři sta tisíc veteránů usadil v koloniích (jenom v Itálii založil 28 vojenských osad), nebo jim dal po venkovských obcích půdu či peníze.

V armádě to však vřelo, neboť vojáci se domáhali odchodu "do civilu". Octavianovi se podařilo vzpouru uklidnit tím, že propustil a pozemky hlavně kolem Capuy obdaroval dvacet tisíc legionářů, ty, kteří bojovali už u Filipp a Mutiny. Mluvčí nespokojenců Ofillius, celé jméno vojenského tribuna neznáme, v noci na druhý den zmizel a nikdy nebyl nalezen.

Nevinná vypleněná, rozkradená a vyjezená provincie Sicílie byla zavalena kontribucí v astronomické výši šestnácti tisíc talentů. Majetky pompeiovců konfiskovány, vůdcové měst, kteří s nimi drželi, byli popraveni. Provincii, v níž svobodným obyvatelům daroval na začátku roku 44 Božský Iulius latinské právo, výsady Octavianus vzal.

Z Tauromenia vyhnal starousedlíky a město proměnil v římskou osadu stejně jako Rhégion. Později zřídil na ostrově ve starých hellénských městech šest osad veteránů, viz rok 22.

Sex. Pompeius unikl po bitvě z Messány, vyloupil Héřin chrám na Lakíniu, a přes Kerkýru a Kefallénii dorazil na Lesbos, kde v Mytiléně s věrnými přezimoval; směřoval do Asie, kde se chtěl vzdát Antoniovi (viz následující rok). 

Pompeiovo nelegionářští vojáci, převážně uprchlíci před proskripcemi, piráti, otroci a propuštěnci, byli vítězem na Sicílii těžce potrestáno: senátoři a jezdci smrtí stětím, prostí svobodní občané byli začleněni do Octavianových legií, třicet tisíc otroků vráceno pánům k potrestání a když nebyli pro šest tisíc mužů bývalí vlastníci k nalezení, popř. již nežili (po proskripcích), byli v obcích, kam kdysi náleželi, naraženi na kůl/ukřižováni. 

Tak skončila válka řečená sicilská vedená s triumviry Pompeiem ml. od roku 43 a Octavianus (28) se stal vládcem západního Středomoří: po návratu do Říma v ovaci 13. listopadu uspořádal velkolepou hostinu a na Capitoliu položil svůj meč k nohám Jovovi s tím, že ho již nebude potřebovat...

Dal si doživotně udělit tribunské moci, tribunitia potestas; věčným tribunem však byl až o třináct let později. Zrušil dluhy z nezaplacených daní a dal spálit usnesení senátu z éry předchozích rozbrojů. C. Calvisius Sabinus pak ukončil do konce následujícího roku řádění lupičských band, které se v dobách občanské války po Itálii nesmírně rozmohli; zřejmě jenom málo banditů bylo "politicky" motivovaných. Možná do této doby spadá též konec bandy jistého Selúra, "syna Aitny", viz v indexu s. v. otroci (2). 

Po bitvě u Naulochu obsadil M. Vipsanius Agrippa Sicílii. Octavianovi se chtěl postavit M. Aemilius Lepidus, ale při rozmluvě v Messáně se podařilo Octavianovi odlákat Lepidovi většinu vojska, až byl zcela opuštěn. Octavianus vzal Lepida na milost, avšak zbavil všech veřejných funkcí kromě nejvyššího pontifikátu (pontifikem maximem byl zřejmě od ledna 44 až do své smrti). Lepidus pak žil v Circei v ústraní jako prostý občan do roku 13 či 12.

Obě Lepidovy africké provincie obsadil bez boje z Octavianova pověření antoniovec T. Statilius Taurus, cos. suff. roku 37 (nicméně 30. června 34 proconsul nad Afrikou triumfoval), který se účastnil obou sicilských válek s Pompeiem. U Aktia velel Octavianovým pozemním silám, válčil pak v Hispániích, roku 29 postavil na Martově poli první kamenný amfiteátr v Římě (zničen roku 64 n. l. při neronovském požáru) a byl městským praefectem v letech 16 až 10.

Lepidovým pádem fakticky skončil druhý triumvirát, třebaže úředně měl vypršet až 31. prosince roku 33, srov. rok 43, 38 a 37.

Po roce 36 zemřel historik Diodóros z Agyria na Sicílii (datum jeho narození neznáme). Působil v Římě, v letech 60 až 56 v Egyptě.

Číňané v přesile přemohli v bitvě na řece Talas pravděpodobně u pevnosti Taraz/dř. Džambyl na novodobém kazašsko-kyrgyzském pomezí armádu hunského čchan-jüa Č´-č´ a zabili ho. Č´-č´/Zhizhi se poprvé objevil na chanské scéně roku 53 jako chán části Hunů (viz tam a v indexu pod Hunové).

Jako vůdce západní části Hunů měl za spojence Sogdy/Kchang-ťü, s nimiž napadal stát Wusun, na jehož straně stáli Chanové, které vedl velitel pro Si-ťu/Xiju, "Západní oblast", Kan Janšou/Gan Yanshou a jeho zástupce Čchen Tchang/Chen Tang. Č'-č' padl v poslední bitvě o pevnost s palácem, s ním 1500 Hunů včetně korunního prince Ťü-jü-li-šoua/Juyulishou a celého harému.

Byl jediným z hunských chánů zabitých chanskými Číňany. Větší části Hunů stále ještě vládl jeho bratr Chu-chan-sie/Chu-chan-je, který užíval míru s Číňany v chanském protektorátu, viz rok 53.  

Část Č'-č'ho Hunů, čín. Siung-nu/Xiongnu, porážku přežila a pokračovala postupně na západ: roku 375 našeho letopočtu jejich prapotomci dorazili na Volhu (začátek doby tzv. stěhování národů).

• Jméno Hunů bylo označením jen pro velmi malý kmen. Pak se však vyvinulo ve sběrné, souhrnné označení kočovníků západní Asie, východní Evropy i Střední Asie, kteří je následovali a s nimiž se více či méně asimilovali; není to tedy označení ryze ethnické a je pravděpodobné, že styčným jazykem mezi evropskými Huny se stala gotština.

Vojenská přítomnost Číňanů-Chanů ve Střední Asii vytváří pravděpodobnost pro setkání Římanů s nimi v tomto roce (viz zde výše a srov. rok 53). Č'-č' nebo jeho sogdští spojenci měl ve vojsku žoldnéře ze západu, ale nelze posoudit, zda římské nebo hellénské či hellénsko-makedonské, viz v indexu pod Čína. Dosud nebyl v této souvislosti uspokojivě vysvětlen evropský původ ostatků nalezených ve vsi Li-čchien/Liqian na severu provincie Kan-su.

Nejstarší známé kalendářové datum západní polokoule je 7. prosince 36 a pochází od Mayů; nejstarší datum se nalézá na stéle z peténského Tikalu ze 6. července 292 n. l. (srov. tam; viz více rok 1800).