Kuba: revoluci je těžké dát sbohem

Po Castrovi Castro. Starší bratr, který bude mít 13. srpna osmdesát, předal vládní pravomoci mladšímu. Je to konec jedné éry, nebo zůstává líder máximo svému lidu dál na krku, aby vedl permanentní revoluci?

Před třemi nedělemi byl v Argentině a viděl místa, kde jeho přítel Che vyrůstal. Byl dojat a jakoby cítil, že na něho soudruh ze záhrobí mává. Týden před kolapsem v jednom z projevů doma v jisté předtuše uklidnil americké politiky a exulanty: „Sousedé na severu se nemusejí bát. Neplánuji zůstat v úřadu do sta let.“

      Stalo se. Minulé pondělí večer přečetl Carlos Valenciaga, tajemník presidenta Kubánské republiky Fidela Castra Ruze, v televisi prohlášení uvedené slovy: „V důsledku nesmírné námahy při návštěvě argentinského města Córdoby, kde jsem se zúčastnil summitu Mercosur..., mé zdraví, které ustálo všechny zkoušky, bylo vystavěno extrémnímu stressu a zhroutilo se.“

      Když dočetl, kamera zabrala vůdcův podpis pod prohlášením s datem 31. července, 18.22 hod. Program bez vysvětlení pokračoval dalším dílem telenovely. 

      Zdravotní stav kubánského vůdce je předmětem státního tajemství. Asi to je rozumné opatření: podle mluvčího vlády by údajů totiž mohli zneužít imperialisté. Imperialisté, to jsou kříž Kuby, příčina všech zel na ostrově. 

Já na bráchu

V Argentině Castrovi sliboval jeho velký obdivovatel, bolivijský president Evo Morales (46), že mu k osmdesátým narozeninám pošle z And velký kokový dort. Aymarskou specialitu, s níž by oba politiky zavřeli ve většině států světa na hodně dlouho a v jihovýchodní Asii by si o revolučních výdobytcích mohli povídat v celách smrti.

      Castro ještě zažertoval, že přežil šest set atentátů nebo pokusů o ně. Náhlá operace střev po krvácení do žaludku byla úspěšnější než všichni atentátníci od kubánských exulantů, CIA či jiných dobrodruhů. 

      Svět vzal na vědomí, že vousatý sympaťák v maskáčích a doutníkem v ústech, jehož slávu roku 1957 vyrobil reportér listu The New York Times Herbert Matthews, za sebou pozvolna zavírá dveře. Castro je onoho roku otevřel a byl také prvním mužem dějin, k jehož vzestupu později pomohla televisní reportáž: havanský právník mluvil anglicky.

      Teď dostal šanci Castrův bratr Raúl. Dočasně, jak zamýšlí prohlášení. Byl u všeho, ale jaksi druhý. Byl jeho zástupcem celý život, ale ve funkcích, které vypadají spíše na „špinavou práci“ než okrasu. Raúl Castro je nejdéle sloužícím ministrem obrany světa, zástupcem bratra ve vedení strany-předvoje dělnické třídy. 

      Řídil africké operace v sedmdesátých letech, s pomocí komunistické části Německa vybudoval na ostrově síť špiclů. V očích kubánské emigrace je tvrdším, krvavějším z bratrů Castrových. Stejně jako Ramón (82), nejstarší ze tří bratrů Castrů a který se do politiky nemíchal, i Raúl má blízko k zemědělství; koneckonců jsou ze statkářské rodiny.

Hodný diktátor

Revolucionáře z Castrů udělal puč generála Fulgencia Batisty roku 1952. Právník Fidel Castro dva roky předtím graduoval, žil se studentskou láskou Mirtou Díazovou Balartovou z bohaté havanské rodiny (jejich syn „Fidelito“ je atomovým fysikem). Ale chlapec z východní provincie (dnes Holguín) z nepříliš majetné statkářské rodiny vyhledával chudou klientelu. 

    Vadil mu vliv Spojených států: v jeho rodném kraji všechno řídila pověstná United Fruit Co. a Castro se chtěl dát na politiku: ucházel se o místo v parlamentu. Místo voleb přišel převrat generála, který pocházel ze stejné provincie, ale z většího města. 

      Možná proto přežil Castro podivný pokus o puč o rok později v Santiagu de Chile, kde jeho skupina krvavě zaútočila na kasárna. Na útěku byli s bratrem dopadeni. Třebaže většina povstalců byla hned popravena, Castrovi zachránila buď rodácká sympatie Batistova, nebo, jak se traduje, známý ze studií v armádní uniformě, který Fidela s Raúlem nechal na živu. 

      Dostali u soudu patnáct let, ale už roku 1955 je generál amnestoval a směli pokračovat v plánování národní a sociální revoluce v mexickém exilu. Kde se o ně mimo jiné zajímala i místní residentura sovětské KGB. Spojení národní a sociální revoluce byly právě v módě a velkým vzorem byl egyptský voják Gamál abd an-Násir, který právě znárodňoval Suezský průplav.

      Z Ameriky dostali castrovci určitou podporu od exulantů, kteří utekli před Batistou. Koupili od jednoho Američana motorovou jachtu Granma („Babička“) konstruovanou pro dvanáct lidí. Koncem listopadu 1956 na ní vypluli 82 lidé se zbraněmi a municí a 2. prosince se vylodili na východě Kuby u Manzanilly. 

Pány v Havaně

Většinu z Castrových a Guevarových lidí vojáci bezprostředně zabili a do hor se dostaly jen dvě desítky mužů. Batistovi muži však zklamali, ani americká pomoc nestála za to. 8. ledna 1959 přijal Castro do obsazené Havany. Revoluce zúčtovala s kolaboranty a zrádci lidu; kolik tisíc lidí to bylo, se neví. Čistku měl na starosti Che Guevara. 

      Castro se prohlásil vrchním velitelem ozbrojených sil, o měsíc později předsedou vlády. V květnu 1959 podepsal zákon o agrární reformě. O socialismu ještě moc nahlas nehovořil (bratr Raúl už ano), ale o znárodňování a konci vykořisťování ostrova americkými firmami. 

      To je ovšem pro Ameriku zjevný socialismus. Novináře vousáč přitahoval, ale Eisenhowerova Amerika mu ukázala záda. Sovětský vůdce Nikita Chruščov (u vesla 1953-1964) nikoli. Na západní polokouli se tak narodil komunismus. 

      Když rafinerie vlastněné americkými firmami odmítly začátkem roku 1960 prodávat zpracovanou ropu, Castro je zestátnil a o dodávkách ropy se dohodl s Rusy. Chruščov posílal na Kubu vojenskou pomoc, Eisenhower omezil dovozní kvóty pro kubánské doutníky do Spojených států a castrovci v odpověď znárodnili americký majetek za téměř miliardu tehdejších dolarů. Kdo neutekl z ostrova před revolucí, utekl teď a z Miami se stalo centrum více než milionové emigrace.

Nezávislost, kubánský úděl

V lednu 1961 vypověděly Spojené státy diplomatické styky s Kubou a tajné služby rozvíjejí plány na Castrovo svržení. Vylodění více než tisícovky „kontrarevolucionářů“ podporovaných Američany v dubnu 1961 skončilo ostudou. Za to na Kubě začal toho roku na Prvního máje socialismus, jak vůdce oznámil, a koncem roku se Castro prohlásil za komunistu. 

    Pospojoval levicová hnutí a roku 1965 se z nich narodila komunistická strana (PCC), „podporovaná masovými organisacemi a vším lidem“, jak zní jeden její úřední přívlastek. 

      Když Rusové namontovali na Kubě odpalovací rampy pro rakety s doletem do Spojených států, hrozila Kennedyho Amerika válkou. Po několika měsících roku 1962 „kubánskou krisi“ Chruščov ukončil tím, že dal zařízení odvézt. Kennedym na oplátku slíbil, že Spojené státy na Kubu nezaútočí. Dohoda platí dodnes, a proto je Kuba dodnes „libre“. 

Spojené státy uvrhly na Kubu hospodářské embargo, které stále platí a spolu se systémem plánované ekonomiky znemožňuje jakýkoli rozvoj ostrova. Za cenu velké disciplíny se rudá Kuba přesto drží půl století nad vodou a dosáhla několika úspěchů. Pozoruhodných ve třetím světě a lákajících hlavně latinský na západní polokouli. 

      Na ostrově byla odstraněna negramotnost (třebaže knihy a noviny spadají pod censuru), zmizela řada chorob, stát zvládá spoušť po hurikánech. Všechno je sešlé, ale není hlad a kubánští lékaři (70 tisíc v zemi s 11 miliony obyvatel!) zvyklí na prostředí chudých zemí, dokáží dělat zázraky i jako specialisté. Castrovci je spolu s učiteli používají jako vhodný exportní artikl do spřátelených zemí (první lékaři pracovali od roku 1963 v Alžírsku). Letos do Bolívie, kde se dostal k moci Castrův obdivovatel Evo Morales (viz TÝDEN 26/06). 

Spása před kapitalismem

Rusové a sovětský blok lidu Kuby chvalně známému rumem, doutníky, ligeroskami a palmami pomáhali, jak jen mohli. Naopak kubánští vojáci pomáhali upevňovat vítězství revoluce v Angole (1975) a Etiopii (1978), podporovali partyzány po celém světě. Do východní Evropy přijížděly kubánské kontingenty na práci v továrnách a ke studiu. Nikdo nic neplatil, kdo si nenakradl, nic neměl, a říkalo se tomu všemu dohromady internacionalismus. 

Moskva za svou pozornost ovšem chtěla své a měla na ostrově „poradce“. Castro se nepohodl se svým spolubojovníkem Che Guevarou, který byl více promaoistický než prosovětský. Argentinec šel roku 1965 dělat revoluci do Konga. Když zjistil, že místní revolucionáři vedení budoucím presidentem Laurentem-Désirém Kabilou (zavražděn roku 2001) jsou na jeho vkus líní, odešel si do Bolívie pro smrt (1967). 

    O rok později uvítal Fidel Castro sovětskou okupaci dubčekovského Československa („pražské jaro“), protože spasila zemi před „kapitalismem a imperialismem“. U Čechů tím získal vřelý odpor. Česká diplomacie dnes za EU a USA plní roli zlého muže režimu.

      Presidentství socialisty Salvadora Allendeho v Chile (1970-1973) osobně podpořil dlouhou návštěvou s projevy na náměstích. Nepochybně přispěl k postrašení Washingtonu, aby se castrismus neuchytil na jihu Ameriky. Castra pro změnu vyděsilo, když sovětský vůdce Michail Gorbačov roku 1985 přišel s onou záhadnou sebevražednou perestrojkou a glasností. 

      Po přechodu čínských komunistů na nezřízený kapitalismus, ale v rukách soudruhů a jejich rodin, zůstala castrovská Kuba vedle kimovské Severní Koreje leninskými skanseny studené války. K disidentům je Castro tvrdý (osmdesát až sto tisíc vězňů!), jeho asijští soudruzi jsou ještě tvrdší. 

      Politicky mrtev ovšem Castro není. V posledních letech prošla Latinskou Amerikou vlna nespokojenosti s neúspěšnými ekonomickými reformami devadesátých let. Castro má ve stáří zřejmě více spojenců a bohatších než za sovětské éry. 

      Mesiáš ropné levice, venezuelský vůdce Hugo Chávez, vytáhl ostrov z krise a uzavřel s Kubou a Bolívií smlouvu o pomoci, pakt o protiimperialistické ose. Kubánci se mohou spolehnout na sympatie vlád Brazílie, Argentiny, Chile, ale také Panamy. 

Žádná sláva

Raúl Castro může ve svých pětasedmdesáti tlačit kárku tropického komunismu dál. S bratrem i bez něho; s mladšími soudruhy, kteří se pak obejdou i bez něho a spolehnou se na spřátelené režimy v latinskoamerické oblasti, ale například i na Jižní Afriku na Čínu. Pak by událost z minulého pondělí byla zdařilým předáním moci. Možná také zkouškou na předání: Fidel má příležitost pozorovat, jak to „mladému“ půjde, a pak „se štítem“ odejde. 

      Emigrantská Malá Havana v Miami se raduje, že Castro je vážně nemocen, těší se na změnu a na návrat domů. Takový chaos způsobený různorodými zájmy emigrantů a domácích Kubánců by byl osudný reformním komunistům, kdyby vyrukovali s jakousi perestrojkou. Sovětská, nebo čínská cesta, to by mohl být další scénář. 

Američané z kapitalismu na Kubě asi příliš nadšení také nebudou. Za desetiletí embarga na východním pobřeží Spojených států vznikl rozsáhlý zábavní průmysl, který nahradil výpadek levné exotické Kuby a Kubánek. Herny a noční podniky všeho druhu od Floridy po Atlantic City by zdolala cenová konkurence „osvobozené“ Kuby. Cuba libre by v takém případě udělala větší díru do Ameriky než Američané do ní. 

      Stav pacienta je stabilisovaný. Po operaci Fidel Kubánce ujistil, že mu je fajn. Nezbývá než čekat, na kterého nešťastníka spadne role uklízeče po havarovaném projektu reálného socialismu s antilskou tváří. Přesto se zdá, že do dějin Fidel Castro vejde se slávou nepokořeného buřiče, jako vítěz.

exkurs: Pavučina kolektivní moci

Nové uspořádání kubánského státu na nejvyšších místech nebylo dílem okamžiku. Mělo svůj řád svědčící o právnickém vzdělání autora. 

Země je z hlediska castrovců v permanentní válce se „Severoameričany“. Kromě toho má na krku soustavně špatnou hospodářskou situaci zachraňovanou po roce 1999 Hugo Chávezem a kampaň proti korupci, která se na socialistickém ostrovu rozmohla až příliš. 

    Svým dekretem proto předal Fidel Castro pravomoci hlavy státu a vlády, nejvyššího velitele ozbrojených sil a šéfa komunistické partaje bratru Raúlovi. Ale důležitý vládní program zdravotnický povede ministr zdravotnictví José Ramón Balaguer Cabrera, vzdělávací program členové politbyra José Ramón Machado Ventura a Esteban Lazo Hernández. 

    Energetický řídí „tajemník výkonného výboru rady ministrů“ a člen politbyra Carlos Lage Dávila (55), bývalý šéf osobního Castrova štábu poradců. Peníze pro tato tři odvětví bude dozorovat triumvirát stávají z Lageho, tvůrce ekonomických „reforem“ 90. let, z presidenta centrální banky Franciska Soberóna a z ministra zahraničí Felipa Péreze Roque (41), Castrova oblíbence. 

      Z tohoto okruhu lidí se mohou rekrutovat nástupci bratrů Castrů. Patří k nim i předseda národního shromáždění Ricardo Alarcón (69), předtím ministr zahraničí a dlouholetý zástupce Kuby v OSN.

(vyšlo v časopisu TÝDEN 32/06)

•

Socialismo o muerte

Kubánský rumový vousáč s doutníkem odešel do pense (vyšlo v časopisu TÝDEN 08/08)

Chorý diktátor Fidel Castro Ruz (81) minulé úterý oznámil, že se už nebude ucházet o nejvyšší funkce. Dohady z předloňského července, kdy byl v Havaně hospitalizován s vážnou žaludeční chorobou, se potvrdily: skončila Fidelova éra.

Symbol zašlých revolucí, jeden z vousáčů v úhledných uniformách, písemně soudruhům a kubánskému lidu sdělil, že už nebude vrchním velitelem armády ani prezidentem republiky. Jeden z idolů studentského revolučního roku 1968 odchází do důchodu.

Když se roku 1959 s obrázkem Panny Marie na krku prostřílel do Havany, sloužil Elvis Presley v Evropě na vojně. V Praze seděl na Hradčanech Antonín Novotný. V Německu strašili lidovědemokratické Čechoslováky revanšisté kancléře Konrada Adenaura, přisluhovače amerických imperialistů, kterým prezidentoval generál s německými předky Dwight Eisenhower.

V Sovětském svazu skoncoval Nikita Chruščov se stalinismem, ale pak také s maďarskou kontrarevolucí. V Číně umíraly miliony lidí v důsledku Maových šílených reforem a většinu Afriky ovládali Angličané a Francouzi.

Saúdská Arábie byla chudým pouštním královstvím a na Pirátském pobřeží, jak se říkávalo území Spojených arabských emirátů, šejkové počítali své bohatství na kozy a velbloudy.

Modla antiamerikanismu

„Máximo líder“ přečkal ve svém revolučním skanzenu konec kolonialismu, konec Sovětského svazu, viděl vzrůst Číny a Indie. Na ostrově sice lidé dokážou přečíst stranický tisk, živí je však přídělový systém. Vůdce přesto mlel o úspěších někdy i osm hodin. V OSN drží řečnický rekord: roku 1960 mluvil v plénu čtyři hodiny 29 minut.

Proměnil vystřílenou svobodu v tropický socialismus, laskavé označení pro latinskoamerickou levičáckou diktaturu. Prezident George Bush mu naopak dal nálepku tropického gulagu. Zůstal „ryzím“ socialistou, modlou jihoamerických následovníků, kterým dnešní vysoké ceny surovin ještě nenadělily lekci krachu.

Jihoamerickou chudinu fascinuje poctivostí. Ve svých pamětech, které vyšly předloni, mimo jiné tvrdí, že za celou dobu nebral více než třicet dolarů měsíčně.

Sověti se proměnili v říši ovládanou tajnými policisty se státním kapitalismem a pravoslavím. Čínští komunisti vybudovali impérium na loupeživém partajním kapitalismu. Bratři Castrové vydrželi půl století totálního amerického embarga, tedy pravého opaku toho, čeho se dostalo jejich soudruhům v Moskvě a Pekingu. Rezignace Fidela Castra pro vlastní režim dnes už mnoho neznamená. Jeho zástupce a faktický nástupce Raúl drží moc s armádou pevně v rukou.

Raúl Castro (76) vládl ve stínu bratra velmi intenzivně. Významně posílil roli vysokých armádních důstojníků. Kubánská ekonomika dostala v devadesátých letech nádech putinizace: do řídících funkcí důležitých státních podniků dosadil generály a plukovníky: oni vybudují novou Kubu.

Militaristická republika

Castrové připravili režim na diadošské války, které nastanou po jejich smrti. Na Floridě budou emigranti a antikomunisti snít sen o převzetí moci, ale všechna důležitá místa budou pevně držet lidé starého režimu. Vojáci ovládají i vnitro, generálové sedí v ústředním výboru a po Castrovi udrží na ostrově mír v podobě pokračování vojenského režimu. Vojáci již kontrolují veškeré exportní firmy a turistiku.

Je pozoruhodné, že Revoluční ozbrojené síly (FAR) mají mezi Kubánci dobré jméno. Jejich velitel Raúl Castro se delší dobu orientoval na čínský a vietnamský „přestavbový“ vzor.

Vojáci nepodléhali tolik ideologickým náladám Fidela a jsou schopni dohod i s druhou stranou barikády, je-li to pro ně prospěšné. Roku 1993 použil Raúl Castro, nejdéle sloužící ministr obrany světa, za velmi těžké hospodářské situace po rozpadu Sovětského svazu bonmot: „Fazole jsou důležitější než kanony.“ Loni 26. července pronesl zásadní řeč v Camagüey o strukturálních změnách v zemědělství, která pozvolný reformní trend potvrdila. Armáda začala pěstovat zeleninu, chovat dobytek a „nápad“ se rozšířil do měst (sic!) mezi lid. Vlastníci půdy, kterým po převratu bylo ponecháno maximálně 6,5 hektaru, směli úrodu prodávat a najímat si od státu další půdu.

Patnáct procent kubánské půdy zůstalo v soukromých rukou a do zemědělství přišlo více peněz začátkem nového století s vysokými cenami niklu, hlavního exportního artiklu, a s pomocí Chávezovy ropné Venezuely. Soudí se, že téměř dvě třetiny devizových příjmů procházejí podniky, které řídí vojáci. Osmdesát procent vývozu a téměř polovinu turismu kontroluje armáda. Podle bývalého zaměstnance CIA a amerického experta na Kubu Briana Latella (After Fidel, 2005) je na osm set podniků řízeno vojenskými řediteli.

Holdingové společnosti armády s hotely, diskotékami, nákupními středisky, taxislužbami i turistická střediska řídí brigádní generál Julio Casas (72). Spadá pod něho také holding 230 podniků od cukrovarů po zbrojovky Unión de Empresas Militares.

Mystická kdyby

Osud nastražil Fidelu Castrovi řadu „kdyby“. Když pohořel jeho amatérský pokus o puč roku 1953, nebyl vládními vojáky zastřelen jen proto, že se ho jednomu z důstojníků zželelo.

Za Castrovy diktatury bylo na něho spácháno údajně 638 atentátů. Ale dvě hlavní „kdyby“ byla hned na začátku. Jako třináctiletý syn bohatého Kubánce napsal prý prezidentu Franklinu Rooseveltovi, aby mu poslal desetidolarovku, kterou ještě neviděl.

Odpověď dostal, ale ne bankovku, a tak měl zklamaný chlapec v srdci zasetou celoživotní nenávist k Americe. Roku 1949 nabídl baseballový klub New York Giants studentu práv Castrovi pět tisíc dolarů (dnes by to bylo při započtení inflace 45 tisíc). Castro odmítl a začal dělat na Kubě politiku.

•

Samuraj se zlomeným mečem

Alberto Fujimori (72) zbavil Peru ničivé inflace, maoistických banditů a v posledním desetiletí starého století patřil mezi nejznámější tváře západní polokoule. Jeho pád však byl ostudou.

Jeho příběh určitě nepatří do leporela latinských diktátorů, ale dopadl tak, jako by jím pro Peruánce byl. Vyšlo v časopisu TÝDNU 01/11 v rámci seriálu „Zmizeli z prvních stránek“.

Sedí ve vězení, odkud by vyšel ledaže by se dožil stovky. Možná se stane zázrak, možná se dočká svobody už příští rok. Zpoza mříží by ho totiž mohla dostat jeho dcera. Už to slíbila. Keiko Sofía Fujimoriová (35) se rozhodla kandidovat v dubnu 2011 v presidentských volbách a třebaže bude mít co do činění mimo jiné se zkušeným a mezinárodně chváleným Alejandrem Toledem, který už jednou presidentem byl, není bez šancí.

Osud Alberta Fujimoriho, peruánského presidenta v letech 1990-2000, byl hodně v rukách svých žen. Jeho první manželka Susana Higuchiová (60), s níž má čtyři děti, už po dvou letech chotě v úřadu obvinila z toho, že lidé z jeho okolí rozkradli dobročinnou zásilku onošených šatů z Japonska. 

    O dva roky později Fujimoriho ocejchovala jako zkorumpovaného tyrana a manželé se potichu rozvedli (do roku 2006 poslancovala). 

Z rektora politikem

Fujimori roku 1994 prohlásil svou devatenáctiletou studující dceru Keiko za novou „primera dama del Perú“, zřejmě nejmladší z žen v tomto postavení v demokratickém světě. Keiko se během otcovy vlády věnovala nadační činnosti ve prospěch dětí. Když byl pak otec po roce 2000 v exilu, studovala ve Spojených státech. Od roku 2006 je poslankyní jednokomorového peruánského parlamentu a při své volbě udělala peruánský rekord: získala nejvíce hlasů v dějinách republiky. 

Pokračuje v otcově politice liberální ekonomiky, podporuje programy na ulehčení bídy Peruánců neevropského původu („větší hospodářský růst s větší měrou rovnosti“) a nevzdává boj s maoisty, kteří se znovu vracejí na scénu. 

Fujimoriho rodiče přišli do Peru z Japonska roku 1934 jako česači bavlny. Z buddhistů se proměnili v katolíky a synovi umožnili praktické vzdělání agronoma. Fujimori však mnoho polností nenavštívil a dělal akademickou kariéru, která vedla v 80. letech až k místu rektora limské zemědělské university. 

    Když se jejich syn ucházel o dekret v Pizarrově paláci, sídlu peruánských presidentů v Limě, spekulovalo se, že se nenarodil v zemi, jak u hlavy státu vyžaduje zákon, ale za mořem, že je tedy starší a že jeho doklady jsou falešné. 

    Akademik Fujimori chtěl výše, než pouze řídit studentský svět. Roku 1988 založil partaj s názvem, který se proslavil až mnohem později a jinde: Cambio 90, „Změna“. Do presidentských voleb šel s hesly hodnými jeho inženýrského diplomu „poctivost, technologie, práce“ a byl onoho roku pokládán za naprostého outsidera. Pohrdlivě mu říkali El Chino, „Číňan“. 

Poněvadž ho však nikdo nespojoval s „provařenými“ kandidáty zkorumpované politscény, dostal se do druhého kola a tam převálcoval liberálně demokratického favorita, literáta Maria Vargase Llosu (dnes 74), nositele Nobelovy ceny za rok 2010. 

Divoká jízda

Fujimori měl roku 1990 na krku hyperinflaci, zoufalou ekonomiku, která strádala v éře velmi nízkých cen surovin, hlavním peruánským exportním artiklem a šířící se banditismus maoistických partyzánů z Komunistické strany Peru známé jako Světelná stezka a jejich rivalů z Revolučního hnutí Túpaka Amarua (MRTA). Partyzáni tehdy ovládali nebo ohrožovali více než polovinu peruánského území. 

    Oproti svým slibům spustil neoliberálně reformní „fujishock“, který drasticky zvýšil ceny, odzbrojil ale inflaci, ozdravil rozpočet, provedl měnovou reformu a přilákal investice. Fujimoriho úspěch oslovil jelcinovské reformátory v Rusku, ale to dopadlo strašně: výsledek jejich liberálních reforem a privatisace vedl k rozvratu, který dostal k moci tajné policisty vedené Vladimírem Putinem.

    Fujimori sice ovládal se svým důvěrníkem Vladimirem Montesinosem (65) Peru, nikoli ale kongres, limský parlament. Prapodivný advokát a hráč z prostředí rozvědek a drogových obchodníků dokázal korumpovat kdekoho, přetahovat od oposice do vládního bloku, ale i na něho platila zásada „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhe“. 

    Deset let to vycházelo. V dubnu 1992 zlomil Fujimori oposici nikoli úplatky, ale prazvláštním fuji-pučem („fujigolpe“) odsouhlasený se špičkami armády a jak se ukázalo, populárním i v lidových vrstvách. Poslanci nechtěli schválit ostré protiteroristické zákony, a tak poslal do ulic tanky, rozpustil kongres, pozastavil platnost ústavy a vládl presidentskými dekrety. 

    Svolal ústavodárné shromáždění a rok na to mělo Peru nové ústavní noty, namísto dvojkomorového kongresu jednokomorový o 120 poslancích a ovšem také omezenou automii regionů. Američany si získal tím, že se pustil do pěstitelů koky a obchodníků s kokainem – Peru byla tehdy světová dvojka.

    V září téhož roku triumfoval Fujimori ještě jednou. V Limě byl dopaden profesor filosofie a vůdce Světelné stezky Abimael Guzmán (dnes 76). Válka s jeho partyzány stála během desetiletí životy sedmdesáti tisíců Peruánců. Soud ho poslal do vězení na doživotí. 

Strhující finále

Roku 1995 se Fujimori podruhé prosadil v presidentských volbách, když jeho neúspěšným vyzyvatelem byl bývalý generální tajemník Spojených národů Javier Pérez de Cuéllar (dnes 90). 

    V prosinci 1996 obsadila během recepce u příležitosti císařových narozenin partyzánská skupina MRTA japonské velvyslanectví v Limě a držela na pět set rukojmí. Postupně jich větší část pustili a požadovali propuštění svých 450 vězněných lidí, což Fujimori odmítal. Teprve v dubnu 1997 ukončilo akci komunistů komando peruánské armády, které zbývajících sedmdesát rukojmí osvobodilo a s minimálními ztrátami všech čtrnáct únosců zabilo. Do budovy se dostali tunely z okolních domů. 

V době, kdy peruánská ekonomika vykazoval největší růst z latinských zemí, se Fujimorimu z presidentského paláce nechtělo. Roku 1998 protlačil parlamentem zákon o možné kandidatuře potřetí, poněvadž roku 1990 se ještě volilo podle staré ústavy (stejný fígl použil dva roky předtím Boris Jelcin...). 

Byla z toho revolta, ústavní soud se v podstatě rozpadl. Přesto v dubnu 2000 Fujimori znovu volby vyhrál. Mluvilo se však o podvodech a jeho oponent, ekonomický teoretik s „harvardem“ Alejandro Toledo, požadoval zrušení výsledků. V září 2000 se Fujimoriho kariera zhroutila. V televisi se objevilo video ukazující jeho poradce Montesinose při uplácení oposičního poslance. Montesinosova videotéka se odhaduje na třicet tisíc snímků ze setkání peruánských politiků s diplomaty a byla svého času stejně brisantní jako dnes WikiLeaks. 

Fujimori vypsal na rok 2001 nové volby, k nimž už nenastoupil. Odjel služebně, a z jednoho japonského hotelu poslal fax s abdikací; světová originalita. V prosinci 2000 dostal od Japonců občanství a lidé se ptali, jak je možné, že se samuraj vzdal tak snadno a bez boje. V odpověď přišel z Limy mezinárodní zatykač vinící ho z porušení lidských práv. Když se roku 2005 vydal do chilského Santiaga, byl zatčen. 

    Dva roky později povolil nejvyšší chilský soud jeho vydání do Peru, i když se jeho japonští přátelé snažili ho zachránit: malá parlamentní Nová lidová strana ho kandidovala v Tokiu do horní komory. 

    V prosinci 2007 byl za nezákonné prohledání bytu Montesinosovy manželky a zabavení jejího majetku včetně kaset o jeho vládních praktikách odsouzen na šest let vězení, o dva roky později za nasazení antikomunistických eskader smrti „Grupo Colina“ složených z vojáků a policistů ve válce s maoisty na 25 let a v dalším procesu téhož roku na sedm a půl roku za korupci. Odsedět si musí podle práva jen ten nejdelší. 

    Protivníci s Fujimorim tvrdě zúčtovali, jeho likvidace měla jasně politický účel. Jeho jedinou nadějí byla jeho dcera Keiko: nevyšlo to. V lednu 2018 nemocného Fujimoriho (79) omilostnil liberálně konservativní president Pedro Pablo Kuczynski, oba ročník 1938. 

exkurs 1: Vladimiro Lenin Montesinos

Za své jméno vděčí svým rodičům, řeckým komunistům, ale jako svou jmenovku ho moc nebral. Vojenskou školu navštěvoval americkou v Panamě a už roku 1976 byl obviněn ze spolupráce se CIA. 

Z armády byl v době, kdy ji ovládali levicový důstojníci, propuštěn a zavřen. Po dvou letech na svobodě si „opatřil“ diplom právnické fakulty a jako advokát zastupoval kolumbijské a domácí drogové dealery a s nimi zapletené policisty. Roku 1990 hájil Fujimoriho a nový president z něho udělal svého poradce a úkolem dohlížet na tajnou službu SIN. V podstatě ovládal armádu, obchodoval se zbraněmi, s jeho vědomím šly přes Peru zbraně i pro kolumbijské narkomarxisty FARC, od ruských obchodníků se zbraněmi kupoval předražené migy.

Před zatčením roku 2000 uprchl a v Caracasu si dal udělat plastickou operaci obličeje. Ačkoli se roku 1992 postaral o lidi, kteří se s Hugem Chávezem tehdy pokoušeli o převrat, byl z Venezuely roku 2001 vydán. Byl obžalován v 63 případech podvodů, rozkrádání státního majetku, praní peněz, obchodování s drogami a různých násilnictví. Sedí ve vězení, které byl v Callau postaveno podle jeho plánů a bude-li odsouzen, čeká ho tam nejméně dalších dvacet let. 

exkurs 2: Alberto Fujimori

1938 Alberto Kenya Fujimori narozen v Limě, z matčiny strany z rodu samurajského; má pět sourozenců

1957-1961 studium agronomie v Limě, později matematiky a fysiky ve Štrasburku a Milwaukee

1974-1995 ženat s inženýrkou Susanou Higuchiovou, rozdělila je politika; mají spolu čtyři děti

1984-1989 rektorem zemědělské university v Limě (UNALM)

1988 vlastní strana Cambio 90

1990 poprvé presidentem a také jako první Asiat v Americe

1992 Fujimoriho puč, vládne dekrety; dopaden vůdce Světelné stezky Abimael Guzmán

1993 asteroid Fujimori

1995 podruhé

1996-1997 obsazení japonské ambasády komunisty (MRTA)

2000 vyhrál volby, ale před korupčním skandálem do Japonska uprchl

2004 Keiko se provdala za Američana Marka Villanellu; dvě dcery

2005 v Chile zatčen

2006 se Fujimori oženil s hoteliérkou Satomi Kataokaovou

2007 vydán do Peru, odsouzen na šest let

2009 odsouzen ve druhém procesu na 25 let

Peru je nezávislou republikou od roku 1821 a jejích 30 milionů obyvatel žije na 1,3 milionech km2. Hovoří španělsky, indiáni kečuánsky a aymarsky. Peruánský Pacifik patří mezi nejvýnosnější rybářské revíry, země je bohatá na suroviny, známá svými kávovými plantážemi a turistikou za inckými památkami. 

•