Ha-He

Habrón z Athén§ 1. arch. 518; možné je i znění jména Abión; 2. arch. 458; 3. syn Lykúrgův, 305, 295

had, hadi, viz drak

Hadad, viz Adad

Hadramút, Hadramaut, angl. Hadramawt, hist. království na východu dnešního Jemenu, Wádí Hadramút je nejdelším údolím v arabském světě, „Údolí přicházející smrti“, sídelním městem byla Šabwá, dn. ruiny. Kr. Hadrami existovalo v letech c. 750 až 220 n. l., srov. pod Arabové, Saba§ 600, 400, 109

Hadránum, viz Sikelové

Hadria, viz Hatria

Hadriánopolis, viz Adriánopolis

Hadriánus, P. Aelius H., císař Imp. Caesar Traiánus H. Augustus, narozen 24. ledna 76, zemřel 10. července 138§ 515, 404, 287, 223, 173, 4
Aeliové Hadriánové pocházeli z Hadrie v Pícénu, po púnských válkách odešli do Italiky v Hispánii Baetice.

Těsně před smrtí složil jeden z nejmocnějších římských císařů tyto verše: Animula vagula blandula, / hospes comesque corporis, / quae nunc abibis in loca / pallidula rigida nudula / nec ut soles dabis iocos, čili "Toulavá milounká dušinko, v tělu (mém) hoste i průvodkyně, na jaká to místa nyní odejdeš bledoučká, ztuhlá a nahotinka; už nebudeš vtipkovat, jak máš ve zvyku."

Hadriánův val, viz Skotsko

Hadrúmétum§ viz Adrúmétos

Haeduové, Haeduí, Aeduí, kelt. kmen v Galliích mezi řekami Ararem (dn. Saône, zde oppidum Cavillonum, pozd. Cabyllona, dn. Chalon-sur-Saône) a Ligerem (dn. Loire) s největším sídlem Bibracte, v císař. době bylo sídel. m. Augústodúnum, dn. Autun; viz též Lugdúnum§ 121, 101, 71, 61, 60, 58, 54, 52, 51

Hágé-§ viz pod Hégé-

Hágésistratos ze Sparty§ efor epón. 427

Hagésandros z Rhodu§ viz Agésandros

Haggadir§ Gádés

hagiografie, viz pod křesťanství

Hagniás z Athén§ arch. 216

Hagnón z Athén, syn Níkiův, o. Thérámenův§ 437, 422, 411
Hagnón z Peparéthu§ 568 (Ol.)

Hagnotheos z Athén§ arch. 140

Hachámanis z Persie§ viz Achaimenés

Haibre§ vide Wahjebre

Haimón z Aitólie, -mona, s. Thoantův, o. Oxylův§ 776

Haimos, lat. Haemus, dn. Stara Planina v Bulharsku, Balkánské pohoří a odtud B. polooostrov (jméno od tureckého balakan, hory; jméno poprvé použito pro celý poloostrov teprve roku 1808 přeceněním rozsahu pohoří)§ 429, 342, 335, 313, 181, 29, 13, 10

Hellénské jméno pro poloostrov bylo Chersonésos tú Haimú.

hairesis (není v CSD), č. herese, 1. dobytí, vzetí (města), 2. volba, 3. přesvědčení, světonázor; odtud 4. u křesťanů sekta, kacířství (Ketzerei, to od katharos, čistý: první z křesťanů přišel s nápadem cílené chudoby a rozdáním majetku jistý Petrus Waldes z již. Francie, c. 1140 – 1206, první v dlouhé řadě evropských sociálních revolucionářů. Pro křesťany bylo a je vlastní herese větším zlem než jiné monotheismy nebo dokonce polytheismy (srov. podobný jev u obdobně visionářsky orientovaných komunistů). Viz pod křesťanství.

Hajdárábad, viz Patala

Hakór§ viz Akorés

Halaisa, Alaisa, lat. Halaesa, m. na Sicílii, dn. (Castel di) Tusa§ 403

Haliai, Haliás, Haliés, m. v Argolidě§ 459, 430

Haliartos, m. v Boiótii§ 595, 550, 525, 395, 316, 172, 171, 167

Halič, historická země a království ve vých. Evropě, lat. Galicia, něm. Galizien§ 700, 100, 50

Halikarnássos, též -násos, -néssos nebo -nésos, m. v Kárii, kdysi nazýván Zefyrá, původ. osada Troizénských, dn. turecké Bodrum (což vzniklo zkomolením jména Petrónium, jak se jmenoval v 15. st. místní hrad rhodských rytířů); oikésty H. byli po vyhnání Lelegů-Kárů do hor Melás z Argu a Areuaniás z Troizénu§ 650, 611, 568, 484, 460, 455, 444, 425, 411, 390, 353, 344, 341, 334, 197, 190, 60

Halikyai, Halicyae, m. v záp. Sicílii pův. elymajské§ 278, 104

Halisarna (sg.), m. v Tróadě§ 399

Halkynoeus z Makedonie, nevlastní s. Antigona II. s Démou§ 289, 272, 243, 239

Hallstadt, m. v Solnohradech, hallstadtská kultura§ 450

Halón, athénský léčivý daimón§ 420

Halonnésos, o. v sev. Egeidě (není v textu, pozd. Chiliodromia či Ikos)

Halykiai, lat. Alicia a Halyciae, elymajská osada, dn. Salemi na západu Siciílie v provincii Trapani; není v CSD

Halykos, ř., viz Hérákleia Mínóá

Halys, ř. v Kappadokii a Paflagonii, dn. Kızılıırmak/Rudá řeka v TR; chet. Maraššantijaš§ 713, 585, 549, 547, 276, 180, 82, 81, 72

Hamadán, m. v Íránu§ viz Ekbatana

Hamát, m. v Syrii, hebr. Chamát, bab. Chamátu, angl. Hamath, dn. Hamá v SYR; sídlo chet. knížectví, v hellénismu řec. Lárissa, viz tam, nebo Epifaneia, viz tam§ 740, 738, 720, 715, 609, 608, 605, dále viz Lárissa a Epifaneia
Hamaxia, m. na západokilickém pobřeží§ 41

 

Hamdán, m. v Jemenu§ 109

Hamilkar z Karthága, řec. Amilkás, pún. ‘Abd-Melkart§ 1. 540, 480, 410, o. Gyskónův, děd Hannibalův (I.); 2. 339, 310, 309, syn Gyskónův (II.); 3. 317, 313, přítel Agathokleův (III.); 4. 218, syn Gyskónův (IV.), identický s č. 5?, 210; 5. 201, 200 a 197, poslední Kartháginec vzdorující Římanům v severní Itálii; 6. 280, 261, 260, 258 - 256, 248 - 244, 241, 239 - 236, 231, 228, o. Hannibalův a syn Hannibalův, zvaný Baraq, řec. Barkas, lat. Barca(s), tj. Blesk; 7. H. zvaný Rhodinos, zvěd/diplomat, 324; 8. zvaný Samnita, politik, 160; 9. o. Gyskónův, 151

Kudy šel Hannibal přes Alpy

Nejslavnějším vojenským kouskem se slony bylo Hannibalovo tažení v září roku 218 př. n. l. přes Alpy z dnešní Francie do Itálie. Kudy přes pohoří táhl, však známo není.
Tradičně se soudívalo, že Hannibal překonal Grajské Alpy průsmykem malého St. Bernharda, zvanému kdysi latinsky Poeninus, „Fénický, Punský“. Z 58 slonů, které měl k disposici na jaře roku 218 př. n. l. v Hispániích, 21 nechal Hasdrubalovi a s 37 vyrazil do Itálie.

Kolik jich v patnácti dnech přešlo Alpy, není známo, ale kolem slunovratu 21. prosince 218 v bitvě u Trebie v Popádí sloni ještě proti Římanům bojovali. Přezimování však všechny umořilo až na jednoho, na jehož hřbetu na jaře pokračoval Hannibal k jihu na Řím.

Najít trasu přechodu Hannibalova vojska se deset let snaží Patrick Hunt z kalifornské Stanfordovy university. Prošel patnáct alpských průsmyků, některé vícekrát, a říká, že si zlomil třicet kostí v těle. Za nejpravděpodobnější z průsmyků Hunt shledal Col du Clapier, nadmořská výška jehož sedla je 2482 metry nad mořem. Poprvé se věda zabývala v terénu zkoumáním Hannibalovy trasy už roku 1911 (Spenser Wilkinson).

Splňuje také obě podmínky, které o Hannibalově trase říkají antické literární prameny: sedlo je dostatečně široké na to, aby zde tábořilo na třicet tisíc mužů s výstrojí a je odtud vidět do Pádské roviny.

Hannibal vedl z Hispánií přes Pyreneje proti Římu původně devadesát tisíc mužů pěchoty, dvanáct tisíc jezdců a k tomu sloní brigádu o 37 kartháginských „tancích“ živé váhy; o počtech jeho armády viz rok 218. V armádním výčtu je nepochybně zahrnut i trén. Řeku Pád v prosinci 218 však uvidělo jen 26 tisíc mužů pěchoty, šest tisíc jezdců a několik slonů.

Obrovské ztráty mezi mužstvem nezastavily Hannibala v cestě proti nenáviděnému římskému imperialistovi, stejně jako o dva tisíce let později Američana Hunta v hledání pravé válečné cesty do Itálie. Tvrdí, že v horských stržích a roklích podél trasy musejí dodnes ležet ostatky asi šedesáti tisíc lidských a zvířecích těl.

Hunt, který vede universitní projekt „alpinské archeologie“, vytipoval devatenáct míst, kde doufá, že narazí na důkazy dávné kartháginské přítomnosti. Čeká na povolení francouzských a italských úřadů a s výkopovými pracemi chce začít ještě letos.

K tomu nedošlo a roku 2016 Chris Allen z Queen's University of Belfast na základě stop po koňském hnoji datovatelných do doby kolem roku 200 př. n. l. usoudil, že Hannibalovým průsmykem byl Col de la Traversette. Kromě tohoto, Huntova Col du Clapier a Col du Petit Bernard, viz výše, připadají v úvahu ještě Mont Cenis, Col du Montgenèvre a Col de la Croix.

vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 24/07, doplňováno

 

Hamotua§ Motyé

Hampsicora, Hampsikorás, dynasta Sardů, o. Hostiův§ 215

Hananeel§ viz Ananel

Hannibal z Karthága, řec. Annibás, Hanní-Bá´al, „Mou slávou/milostí je Bá´al“§ 1. 410, 409, 497, syn Gysgónův, vnuk Hamilkarův; 2. 270, 262, 261, 241, o. Hamilkara Barky, syn Gyskónův, popraven ukřižováním na Sardinii; 3. 379, 246, 241, 236, 228, 221 - 203, 196, 195, 193 - 189, 186, 182, 167, 166, 75, slavný syn Hamilkara Barky, manž. dnes bezejmenné oretanské ženy (Imilce/Imilké?) z Castulónu (Castuló), řec. Kastalón, dn. Cazlona; 4. 364, syn Hasdrubalův; 5. velitel v žoldnéřské válce, 238; 6. H. zvaný Monomachos, člen Hannibalovy vojenské rady, 219; 7. velitel flotily, zavražděný vlastními vojáky, 265, 258; 8. zvaný Psár/Špaček, politik, 160

Hannó z Karthága, řec. Annón§ 1. podnikl plavbu kolem Afriky, 450; 2. o. Himilkónův, 407; 3. vojevůdce v 6. válce sicilské, 346; 4. suffet, 310, 5. vojevůdce, 307; 6. vojevůdce z první války púnské, 265, 264, 262, 259, 258, 256, 241; 7. vojevůdce ve válce žoldnéřské, 239; 8. vojevůdce Hannibalův z druhé války púnské, 214, 211 – 210; 9. púnský agent na Sardínii, 215; 10. velitel na Sardinii, 239; 11. s. Bomilkarův, armádní velitel v Karthágu, 203; 12. zvaný Veliký/Megás, politik, 202, 160

Hanoi, hlavní město soudobého Vietnamu§ 175

Hapi§ viz Neilos

Hapiru, ´Apiru, Apiru, viz Iúdaiá

harém, jeho povraždění§ 26

H. je v mohamedánských zemích část domu pro ženy z rodiny, arab. charím, kollektivum pro ženy charímí, „nedotknutelný, svatý, zakázaný. V IND v užívání zanána (z pers. zan, žena), v IR andarún (pers. vnitřek domu), u Osmanů ser(r)aglio (z ital. oplocení, ohrada), nad nímž dohlížela sultánova matka, walíde sultan (polygamie v TR ale zrušena roku 1926).

H. není islámskou institucí, ale celý Přední východ a Indie, všechny jejich civilisace, měly soukromé části domu pro ženy odděleny. Výjimkou byly nejchudší společenské vrstvy, v Indii nižší kasty. Podobně odděleně s vlastními rituály žily ženy Hellénů a Římanů a Evropanky-šlechtičny v podstatě až do novověku. Původně nešlo o vyčlenění ženy, ale o oddělení rituálně neslučitelného mužského a ženského světa. Harémy Egypta, Mesopotamie, Íránu, Indie (zde jmenovány zanána n. zenána) a Číny měly svůj personál (služebnictvo, ženy, eunúchy) s vlastním společenským životem, vlastním hospodářstvím a často s přesahem do vysoké politiky.

Jejich celospolečenský význam vyčníval obvykle v intrikách „z ženské části domu“, vedoucím mnohdy k puči nebo dokonce pádu dynastie. Královny velmi často usilovaly o prosazení svého syna na místo korunního prince, nástupce trůnu. Harém krále Amenófise III. Čítal na tisíc žen. Mitannská princezna Gilucheppa měla při sobě přes tři sta žen, když se stala jednou z dalších manželek egyptského krále. Všechny tyto údaje nemají pochopitelně téměř nic společného se sexem: vždy šlo o representaci moci.

Z egyptských dějin víme o karieře jistého Uniho, který se přes harémový příběh vyšvihl až pod vrcholek společenské pyramidy. Teti I., první král 6. dynastie, pověřil Uniho vyšetřením spiknutí v královském harému (eg. ipet nisut, dům královských žen). Zřejmě to udělal k velké spokojenosti králově i jeho nástupců, protože byl jmenován vrchním veltelem arnády a za Tetiho nástupce Merenreho se stal správcem-guvernérem Horní země.

Nejznámějším harémovým spiknutím z egyptských dějin je zřejmě pokus o puč proti králi Ramesse III roku 1170 nebo krátce nato. V tom roce byla v Egyptě v dn. Dejr al-Medína odstávkována první v historii známá stávka dělníků, kteří na stavbě královských hrobek trpěli hladem. Následoval pokus jedné z králových žen jménem Tij z harému dosadit na trůn svého syna s králem jménem Pentwere. Ramesse III.

Měl být zavražděn o slavnostech v Thébách, ale nevím, zda se spiknutí prozradilo předem nebo zda byl král pouze poraněn a atentátníci přemoženi. Z 29 pučistů bylo po soudním projednání, zčásti před ním a v jeho průběhu, většina popravena. O osudu královny není nic známo, princ si vzal život sám.

Assyrské královské dekrety, resp.jejich velmi poškozené zlomky, dokazují, že život v královském paláci a harému byl velmi přísně regulován (podobné zlomky jsou z Arrapchy, Chattuše a původ zřejmě mají v Babylónu). Enlil-nérári (vládl c. 1330 – 1320) nakázal z náboženských důvodů, aby lidé některých profesí nevstupovali do určitých částí paláce. Král se nesměl dozvědět dokonce o smrti svého nejbližšího příbuzného od přímého svědka, ale zprostředkovaně ústy, popř. psaním dvorního úředníka, správce paláce/majordoma.

Pokud harémové ženy měly své dny, nesměly se ke králi ani přiblížit. Z paláce nesměly bez povolení krále odcházet, což platilo i pro harémové eunúchy. Kdo spatřil odhalené boky harémové ženy a oslovil ji, dostal sto ran holí, což bylo na hranici přežití.

Eunúši a králová garda museli skládat před dvorními úředníky zkoušky odborné způsobilosti a pokud někdo funkci přesto „bez papíru“ dostal, nepozornému úředníku zlomili nohy (!), jak nařídil Tukulti-apal-Ešarra I. (vládl 1116 – 1077). Eunuši a dvořané měli přísně zakázáno poslouchat hádky a nadávky harémových žen: kdo se zastavil, aby se potěšil výlevy vzteku, dostal za trest opět sto ran holí a navíc přišel o jedno ucho.

K ženě se směli dvořané přiblížit za jakýchkoli okolností pouze na sedm kroků. Děvčata to ovšem měla stejně kruté: pokud byla dopadena na schůzce mimo palác, byla upálena v peci (!), jak dekretoval král Aššur-réša-íší I. (vládl 1132 – 1116; výklad okolností hrůzného trestu není jednoznačný). Totéž mělo potkat svědka „rande“.

Assyrský protokol myslel zřejmě na úplně všechno. Ninurta-apal-Ekur, vládce Assyřanů v letech 1183 – 1180, zakázal v paláci (nebo dokonce obecně) v hádce hanět jméno boha Aššura: za rouhání hrozil trest proříznutí hrdla (!). Tento korunovaný tvor dokonce zakázal brát svévolně do úst jméno krále a trestem za s velkou pravděpodobností relevantní větu „seš blbej jako Ninurta-apal-Ekur“ byla smrt (urážka majestátu panovníka ve velkém ožila v římských císařských dějinách a odtud přešla do evropské monarchistické tradice).

Roku 297 n. l. se Galérius zmocnil harému krále Narsa, který sídlil v Dafně a následoval zajímavý mír mezi Římany a sásánovskými Peršany: děvčata byla vyměněna za část Mesopotamie a obě velmoci se uznaly za rovnocenné.

Čínský císař Ču-ťi někdy po roce 1407 moc nad svým harémem vykonal doslova a do písmene vlastní rukou. Byl impotentní, stojí v kronikách, a vadilo mu, že se řada dvorních dam a eunúchů (měl jich na 2800) spouštělo v sexuálních hrátkách: popravoval je osobně.

Harithath, aram.§ viz Aretás Nabatajský

Harjanka, dynastie v Magadě§ 461

 

Harmachis, Harmaxis z Thébaidy, eg. usurpátor, nyní eg. čteno též Haronnofris, řec. Hyrgonafor; jméno podle slunečního boha Haremachét§ 207, 204, 199

Harmodios z Athén, tyrannoktonos, tyrannobijec, srov. pod Aristogeitón§ 514

Harmoniá ze Syrákús, d. Gelónova§ 215, 214

Harmozia§ viz Ormuzd, Hormuzd, Zátis a Karmánie

Harmozika či Armastika, domácí Armazi/Armazciche, "Armaziho pevnost", akropole a pevnost ibérské metropole Mcchety, založeno Farnabázem I., vyvráceno roku 736+ arabským vojevůdcem a budoucím kalífou Marwánem II.§ 324, 66

harmosta, spartský velitel okupační posádky ve „spojeneckých“ státech, původně doma dohlížitelé nad perioiky§ 404, 379

Haronnofris z Thébaidy§ viz Harmachis

Harpagos z Médie, velitel v Anatolii; akk. Arpagu§ 556, 545

Harpalos z Makedonie 1. s. Machatův, Alexandrův pokladník§ 333, 331, 324 - 322; 2. Perseův vyslanec, 172

Harpaktidés z Athén§ arch. 511

Harsa, k. v Magadě! 232

Harsiese II. z Théb, velekněz Amonův§ 770, 764
Harsiese III. z Théb, item§ 758
Harsiese, wezírové 1. o. Harsieseův a Nesmena I. 2. s. Chamhórův§ 730
Harsiese (iii.), wezír§ 570
Harsiese (iv.), wezír§ 380

Harsiese, Harsiesis, Egypťan nebo Núbijec, usurpátor§ 130

Har-si-jótef, Harsijótef, k. v Meroé§ 400

Harsomtusemhet, wezír§ 664

Harúdové, severogerm. kmen, později za Caesara usazený na území dn. Badenu-Württembergu§ 113, 58

hasard či hazard, viz hry

Hasdrubal z Karthága, řec. Asdrúbás, pún. Azrú-Bá´al, „Jeho pomocí je Bá´al“§ 1. 540, syn Magónův; 2. 364, o. Hannibalův; 3. 339; 4. 236, 228, 221, 226, zeť Hamilkarův; 5. 215, H. zvaný Calvus, Holohlavý, vojevůdce; 6. 218-215, 212-211, 207, 209, b. Hannibalův; 7. vojevůdce, s. Gyskónův, 214, 212, 207, 206, 203-202; 8. 148, vn. Massinisův; 9. H. zv. Boétharchos/"Kapitán", poslední karth. vojevůdce, 151, 149-146; 10. viz Kleitomachos; 11. 521, 254; 12. zvaný Haedus, řec. Erifos/č. Kozlík, púnský pacifista, 202-201


hasiči, požárníci, jako veřejně organisované jednotky existovali ve všech velkých hellénistických městech. Mechanik Ktésibios z Alexandrie vymyslel mimo jiné pro nilskou metropoli hasičskou stříkačku. O hasičích organisovaných magnáty v Římě viz architektúra a viz pod požárníci.

Hasmónajové, Asmónajové/Asmónové (řec.), přední žid. rod, pozd. královský; jméno podle předka Hašmónaj (hebr.)§ 166, 160, 140, 103, 64, 40, 37, 17, viz dále jednotlivá knížecí a královská jména

Hastinapura, sídelní m. království Bharátů na sev. IND, prapředků dn. Indů, později Kurů a Paňčalů§ 600

hašíš, haššáš, hašiš§ viz pod terorismus, Mesopotamie

Hatay, dn. jihoturecká provincie, starý osmanský vilájet Alexandretta, do roku 1939 součást Sýrie (tehdy pod franc. mand. správou)§ 750

Q. Haterius, cos suff. 5

 

Hathór, eg. bohyně, Hellény identifikována s Afrodítou§ 160

Hatra, Atra§ viz Arabové

Hatria, Hadria, Atriá, Hatri᧠1. m. ve Venetii, původně etruské s venetským podílem, později kolonisováno z Korinthu, dalo jméno celému Jaderskému moři§ 387, 386, 131; 2. m. v Pícénu, odkud pocházel rod císaře Hadriána, srov. tam, 289, 132
Diomédés prý založil město Spinu na sloupech, později spojenou s Hatrií č. 1 kanálem (sedm km západně od Comacchia). Byla však převážně etruská a asi měla hellénskou obchodní čtvrť.

hawala, haval§ viz pod banky, bankovnictví

Hazael z Damašku, k.§ 773
Hazael z Arábie, dyn.§ 676

Hazrak§ viz Chatarikka

Hebrejci, řec. Hebráioi§ viz Iúdaiá, Židé

Hebron, m. v Iúdaji, kdysi Arbe, řec. Chebróna, hebr. Chebrón, arab. al-Chalíl§ 182, 165, 139, 135

Hebros, ř. v Thrákii, dn. Marica, není v CSD

Hebryzelmis, kníže Odrysů§ 387, 383

hedvábí, jeho výroba, "Velká" hedvábná cesta z Číny na Západ§ 600, 200, 128, 120, 6

V Číně podle legendy začala pěstovat bource morušového družka mýthického Žlutého císaře paní Si Ling-š'/Xi Lingshi alias Lej-cu/Leizu viz 2637.
Cesta začínala v Čchang-anu či Čchen-anu, později v Luo-jangu. Vedla přes Su-čou do Tun-chuangu a Lou-lanu, přes Kášgar/Kašgar (čín. Kcha-š´, pinyin Kashi, řec. asi Kasia) nebo přes Chotan (angl. Khotan, srov. pod knihovny) v dnešním Sin-ťiangu (Východní/Čínský Turkestán, Ujgurská autonomní oblast „Nové hranice“) na Západ na Samarkand v Uzbekistánu nebo jižněji přes Balch (staré Baktry-Zariaspy v severním Afghánistánu).

Západně od Kášgaru bývalo knížectví (tocharské?) čínsky nazývané Ťüan-tu (Juandu, „Daňová kontrola“?), dnešní Irkeštam/Erkeč Tam. Z Kášgaru vedla cesta buď severně přes průsmyk Terek (v zimě průchozí, ale jen pro nákladní zvířata, nikoli vozy) do Fergány nebo jižně údolím Alai, přes Daraut-kurghán a Čat na jihouzbecký Termez, kde brodem přes Óxos do Bakter.
Po spojení cest v Mervu, dn. turkmenské Mary, pokračovala jižní trasa přes Parthii do médských Ekbatan. Druhá trasa se Parthům zcela vyhnula. Asi sto km severozápadně od Termezu za Derbentem, Darband je na hedvábné stezce snadno kontrolovatelná soutěska Železná brána, tradiční hranice mezi Sogdiánou a Tocharistánem.

Většina státečků v Čínském Turkestánu byla ve čtvrtém století buddhistická a buddhismus převládal i v Afghánistánu, Pákistánu a na severu dn. IND. Helléni poblíž postavili obranný val obnovený v 1. až 2. století n. l. Kušány. Za Železnou branou cesta vedla do Samarkandu nebo západně do Buchary, odtud na Merv. Kdo nesměřoval do parthské říše, ale chtěl přímo na středomořské trhy, pokračoval podél Iaxartu/Syrdarji k Aralu a severně kolem Kaspiku k Azovskému moři.

Trasa napříč Tarimskou pánví byla odvislá od klimatických podmínek. Lou-lan stávalo na severním břehu slaného jezera Lobnor (Lop-nor) na okraji pouště. Jako řada dalších měst na trase vzniklo městské osídlení kolem roku 200 př. n. l. v době větších srážek ve vnitřní Asii a poprvé je zmiňováno roku 176 př. n. l. v dopisu hunského chána Mao-tuna čínskému císaři. Když po několika staletích nastalo sucho a jezero téměř vyschlo, Lou-lan bylo kolem roku 330 n. l. opuštěno.

V Římě byl v císařské době hlavním obchodním místem s hedvábím vicus Tuscus ("Etruská čtvrť"; srov. bourec morušový). O módě hedvábí viz pod móda, o Evropanech na hedvábné cestě viz pod Čína. Helléni hedvábí říkali médiké esthés, "médská tkanina", sériké e., "sérská tk.", surovému hedvábí metaxa.
Obchodní cesty přes Střední Asii nebyly pochopitelně ani zdaleka pouze "hedvábné". Putovalo tudy sklo, porcelán, koření a byliny, drahé kameny a sibiřské zlato, pochopitelně i myšlenky ze Západu na Východ a válečníci. Od 14. století její význam klesal, neboť ji nahrazovaly trasy námořní.

Označení "hedvábná cesta" nebo dokonce s přívlastkem "velká" pro spojení Číny s Indií a Západem via Střední Asie je novodobé. Poprvé ho použil německý zeměpisec Ferdinand, svobodný pán z Richthofenů (zemřel roku 1905) v pětisvazkovém popisu Číny (1877) a z německého Seidenstraße vzešlo Silk Road či Route de la soie. Mezi Richthofenovými žáky byl slavný Švéd Sven Hedin (zemřel roku 1952). Čínští komunisté za vlády Si Ťin-pchinga/Xi Jinping (od 2012/2013) zahájili finanční megaprojekt "Jeden pás, jedna cesta", One belt - one road/OBOR s rozsáhlými investicemi do dopravy v zemích kolem Číny i vzdálených, surovinově atraktivních (východní a střední Afrika). Ideologicky využili spojnici Číny se Západem s vynecháním dopravy myšlenek ze Západu: po hedvábné cestě, resp. po jejích jednotlivých směrech, dorazil do Číny mimo jiné buddhismus.

 

Hédyfón, gen. –óntu, ř. v Súsiáně§ 317
Hedžcheperré-setepenré I.§ viz Šošenq I.
Hedžcheperré-setepenré II.§ Takeloth II.

Héfaisteion, Héfaistův chrám v Athénách, sev. od Areopagu, nejlépe zachovaný chrám Attiky, od středověku nazývaný Théseion§ 450

Héfaistión z Makedonie, Alexandrův důvěrný přítel, gen. Héfaistióna§ 334, 327 - 323

Héfaistos, bůh, viz Bohové a jejich svátky. Kromě toho, že vyniká kovářství, inženýrstvím a manuální šikovností, je vyhlášeným konstruktérem. Vyrobil si podle Íliady dvě zlaté služky, první umělé tvory světové literatury.

Hefthalité, Bílí Hunové, Jeda/Yeda§ viz Hunové

Hégelochos z Athén, velitel Athéňanů u Mantineie§ 362

Hégelochos§ 1. 332, maked. voják; 2. 125, ptolem. strat.

Hégémachos z Athén§ arch. 300

Hégémón z Athén§ arch. 327
Hégémón z Thasu, autor komédií, první psal parodie§ 450

hégemoneuón, řec. ekvivalent lat. praeses (místodržitel provincie, vojenský velitel, tedy nikoli dn. „předsedající“)§

hégemón, úřad nebo hodnost hégemona u Hellénů, ge. hégemona; odtud novodobé hegemon s obdobným významem „vůdce, nejsilnější ze spojenců“§ 478, 346, 337, 336
hégemón autokratór, „samovládce, s neomezenou pravomoc퓧 407 (v Athénách; srov. také např. u Fóků)

hegemoni v Číně§ viz Éra hegemonů

Hégemonidés, seleuk. strat. v Koilé§ 163

Hégésandros z Mílétu, o. Hekataiův§ 493

Hégésianax z Alexandreie v Tróadě, literát, historik a diplomat Antiocha III.§ 197, 194

Hégésiás z Athén§ 1. arch. 555; 2. arch. 324
Hégésiás z Efesu, tyr.§ 324
Hégésiás z Kýrény, zvaný Peisithanatos, tj. Přemlouvající k smrti, kyrénaický filosof§ 399, 370, 330
Hégésiás ze Sinópy, ž. skeptika Diogena§ 399
Hégésiás z Magnésie, historik a řečník, zakladatel tzv. asijského stylu v řečnictví§ 300

Hégésinús z Pergamu, scholarchos Akadémie§ 241, 164

Hégésippos z Athén, ze Súnia, protimakedonský politik a řečník, zřejmě autor řeči O Halonnésu zařazené mezi démostheneovské§ 344

Hégésipylé, d. Olorova, m. Kimónova (III.)§ 510

Hégésistratos nebo Hégéstratos z Athén§ 1. 546, 514, 510, zřejmě druhým jménem Thessalos, syn Peisistratův a Tímoanassy, tyr. v Sígeiu; 2. arch. 560

Hégiás z Athén, učitel Feidiův§ 432

heilótové, heilótes, Dóry podrobené obyvatelstvo Lakóniky a Messénie§ 775, 743, 706, 480, 464, 425, 409, 397, 222 (vyplacení na svobodu), 206 (občanství); srov. i pod Lakónie, Messénie atd.
Heilótie byla formou „státního nevolnictví“ a nelze uspokojivě doložit, zda spočívalo na sociálním, majetkovém základu (tzn. že by h. byli i části lakedaimonských Dórů), nebo zda šlo o područí celého původního obyvatelstva (předdórské, achájské obyvatelstvo Lakóniky - viz Helos, nebo vůbec předhellénské, „pelasgické“ obyvatelstvo).

V pátém st. Sparťané heilótům říkávali Messénové. Pokud někdy Sparťané dali heilótům svobodu, rychle se jich zbavovali: srov. rok 425, kdy dva tisíce osvobozených bojovných heilótů povraždili z obavy z budoucích nebezpečí pro svůj stát a srov. rok 397 Kinadónovo spiknutí na vyvraždění všech Sparťanů. Obecně platilo, že Sparťan heilóta prodat nesměl do zahraničí a nesměl mu dát svobodu. 

Heirakté, h. u Panormu na Sicílii§ 246

hekas, hekás, ekas, viz pod kléros

Hekataios z Kardie, tyr.§ 323
Hekataios z Mílétu, historik a zeměpisec§ 560, 493, 480
Hekataios ze Sindie, k.§ 393
Hekataios z Abdér, zeměpisec, viz pod pyrrhónici a dějepisci; jiný H. byl osobním lékařem Vespasiánovým (není v CSD)

Hekaté, kouzelnice a podsvětní bohyně, později znázorňována se třemi hlavami a třemi těly§ 432

Poslední den každého měsíce bylo pravidelně kladeno k soškám a sloupkům Hekaty jídlo a pití (apotropaion, „odvracející“). Tzv. Hekatiny hostiny pak spořádávala chudina (a později tolik proslavili kynikové). Podsvětní bohyně Hekaté je původem starou matriarchální maloasijskou bohyní, kterou Helléni poznali v Kárii. Sloupky se soškami jí byly stavěny u cest, bran, dveří, na rozcestích.

Hekaté byla nejprve zobrazována jako žena s pochodní, až Feidiův žák Alkamenés jí jako první dal podobu tvora s trojím tělem a s třemi hlavami. Její prastará trojjedinost ženského života (dívka-matka-smrt) se kultovně odrážela v jejím spojení se vzýváním Měsícem (proto později tato část Hekatina kultu splynula se Selénou), porodem a dětmi (zde byl její kult převážně překryt Artemidou/Diánou) a s fryžskou Kybelou či podsvětní vládkyní Persefonou. Římané říkali Hekatě Trivia.

V poklasické době je Hekaté již jen bohyní podsvětní, panovnice kouzelníků a čarodějnic, nočních duchů, oblud a příšer, která se ráda potuluje po odlehlých místech, po hřbitovech, po prázdných cestách.
S Hekatou souvisejí pověsti o vlkodlacích apod. Královně duchů a magie obětovali mistři a mistrové kouzel psy, černé ovce a se záhrobními božstvy související med. Znaky Hekaty byly pochodně, klíče, dýka, hadi a psi. Byla bohyní dobrotivou i zlou.

Její původní trojjedinost se vedle egyptské Ísidy stala velkým vzorem pro křesťany (Ísis v modrém plášti s hvězdami a Měsícem se dokonce stala předlohou pro křesťanskou modlu jménem Panna Maria). Vidět ve snu Hekatu o třech postavách prý značí odchod do ciziny: jedním z přízvisek bohyně je Enodiá, Pocestná. Hekatina mystéria se až do konce starého věku konala na Aigíně.

hekatombaia (pl.), hry v Athénách 28. dne měsíce hekatombaión, „Měsíce velkých obětí“ v našem červenci; z hekatombé, oběť jednoho sta volů, později jakákoli „velká oběť“ (o jisté h. se hovoří ještě za Balbina roku 238, roku Galliéna 263 a poslední za císaře Tacita roku 275 – 276)§ 776, 466, 393, 17


Hekatombaion, mí. před Dýmou§ 226

Hekatomnos z Élidy§ 72 (Ol.)

Hekatomnós z Mylas, o. Mausólův, Hidrieův, Pixódarův, Artemísin a Adin, dyn.§ 391, 344, 341

Hekatompylos, m. v Parthii, per. Víšpanzatiš§ 521, 209

Hekatonnésoi, ostrovy mezi Lesbem a Aiolidou, „Sto ostrovů“§ 333

hektémoroi, viz pod Athény

Hektór, pl. Hektora, mýth. s. trojského vládce Priama, viz pod epos a Homéros

Helené, 1. 775 a viz pod Troiá; 2. Helena Flávia, viz pod křesťanství

Helenos z Épeiru, syn Pyrrha I. s Birkennou§ 295, 280, 274, 272
Helenos, strat. na Kypru§ 107

helepolis, „dobývající, ničící město“, vysoký a mohutný věžovitý obléhací stroj na kolech přisouvaný k hradbám, vynález Epimacha z Athén, viz tam a pod poliorkétika§ 306, 305

Héliadés, zrádný seleukovský důstojník§ 145

 

héliaiá, státní rada a soudní sbor v Athénách; vylosovaní občané (šest tisíc včetně náhradníků) soudili v deseti soudních dvorech – dikastériích, viz také pod Athény§ 594, 508, 461, 410

Heliké, m. v Acháji; původ. kult. a sněmovní centrum Achájů, po zániku státu roku připadlo území Aigiu, srov. tam a pod zemětřesení/tsunami§ 720, 388, 373, 280

helikoptéra, viz létání

héliocentrismus§ 470, 450, 250, 150

Héliodóros z Athén§ arch. 229

Héliodóros z Taxil, vyslanec Antialkidův, hinduista, jehož monolith na dvoře krále Bhagabhadra je zván též Chambha Baba (Khambha Baba)§ 115

Héliogabalus§ viz Elagabalus

Hélioklés, jméno indobakterských vládců:§
Hélioklés I.§ 155, 140, 130, 120
Hélioklés II. Dikaios§ 120, 115, 100

Héliopolis, m. v údolí Biqá', Báalbek§ 63, 15 a viz Koilé Syriá
Héliopolítés, dolnoeg. nomos, zvaný též Delta§ viz Héliúpolítés

héliopolíté, řec. héliopolítai, společnost sociálních reformátorů v zanikající Pergamské říši§ 133

Hélios, bůh§ 181

Hélis, sídelní m. Getů/Dáků neznámé polohy (ve Valachii, Moldově n. snad v Předdunají v lokalitě Sveštari v BG?)§ 292

Helisové, Helisií, kmen východogerm. Lugiů§ 500

Héliúpolis, m. v Dolním Egyptu, eg. Iunu, hebr. On nebo Anu, dn. káhirská čtvrť Mataríja§ 664, 332
Slavné kultem Slunce Atum, tj. Vše, a jeho býky; severně od Káhiry na začátku Delty na dnešním káhirské předměstí Ajn Šams byl roku 2006 odkryt jeho největší chrám boha slunce postavený Ramessem II. 

Héliúpolítés, nomos tamt鞧 285, 173, 160

Helix, velitel jerúsalémské posádky§ 43

 

Hellaníkos z Élidy, tyrannobijec§ 271
Hellaníkos z Mytilény, historik§ 480, 400

hellánodikás, hellánodikoi, rozhodčí na Olympijských hrách§ 400, 392, 368, 364, 348
Hellas, Hellén, Hellénes, lat. Graecia, Graeci (z Graikoi), Řecko, Helléni a Řekové (jen souhrnně)§ 696, 675, 595, 591, 580, 575, 570, 568, 546, 530, 491, 481 - 478, 446, 408, 387, 371, 370, 362, 346, 337, 336, 323, 322, 319, 315, 308, 302, 301, 287, 283, 224, 220, 215, 200, 197, 196, 192, 172, 168, 147, 146, 88, 83, 49, 44 - 42, 22, 21; po roce 146 viz i Provincia Achaea

Podle Parského mramoru a podle jeho datace se proměna Graiků (od graus, gráos, stařena) v Hellény přihodila roku 1521 či 1520/19, kdy ve Fthíótidě začal vládnout Hellén, syn Deukaliónův, a po něm přijali jeho jméno všichni ti, kteří se předtím nazývali Graioi/Graikoi, jejichž vlastí byl Épeiros. Podle jednoho výkladu první vlna patriarchálních Hellénů byla domácím matriarchálním obyvatelstvem při příchodu ze severu „přemluvena“, aby uctívali masožravou Trojjedinou bohyni. Domácími, autochthoními obyvateli byli Pelasgové, Minyové a Eteokréťané, všechno možná "Protohelléni".

Teprve později odstranili Achajové a Dórové gynaikoarchii a zavedli andrarchii, vládu patriarchální, dědictví z otce na syna (Hellénové v Itálii a na Sicílii - Velké Řecko/Megalé Hellas, Magna Graecia, viz Velké Řecko). Hellas, m. a kraj vedle Fthíótidy, patřily do říše krále Pélea, Achilleova otce.

Deukalión s Pyrrhou, lidé přeživší potopu, měli podle starých syna Helléna a Amfiktyóna a dceru Prótogeneiu. S Diem měla syna Aethlia, prvního krále Élidy. Hellénovými syny s thessalskou nymfou Orséidou byli Aiolos, Dóros (srov. pod Dórové) a Xúthos. Xútha bratři vyhnali z rodného Iólku a asyl získal u attického vládce Erechtheia. S jeho dcerou Kreúsou měl Xúthos dceru Diomédu a syny Achaia a Ióna, praotce oněch hellénských kmenů. Attické fýly byly pojmenovány po Iónových synech jménem Aigikorés, Argadés, Geleón a Hoplés.

Dórovým synem byl Aigimios pokládaný za praotce hellénského kmene Dórů. Byl prvním vládcem v jejich thessalském království a měl syny Pamfýla, praotce anatolských Pamfýlů, a Dymu, prapředka části peloponnéských. Ve válce s Lapithy mu pomohl Hérákleův syn Hyllos. Po vítězství ho Aigimios adoptoval a od těch časů měly všechny dórské státy jména po třech epónymních hérojích Hyllovci, Dymovci a Pamfýlové.

Podle chronologie Parského mramoru založil athénský král Amfiktyón roku 1521 v Thermopylách amfiktyonii a panathénaje, předtím roku 1532 za Kranaa se prý uskutečnil Aréův soud ve sporu Athény s Poseidónem o Attiku. Roku 1520/19 v době, kdy vládl Athéňanům král Amfiktyón, začal prý v jižní Thessalii ve Fthíótidě vládnout Hellén, Deukaliónův syn (viz zmínku o potopě v Thessalii).

Jeho jméno si vzali všichni ti, kteří se předtím nazývali Graikové, Graioi. Tímto nastala proměna „Řeků“ v Hellény (srov. roky 2200 a 2000).
Hellén měl syny Xútha (byl otcem Iónovým), Aiola a Dóra.

První vlna patrirchálních Hellénů byla autochthonním obyvatelstvem po příchodu ze severu po 2700-2500 „přemluvena“, aby uctívali Trojjedinou bohyni, Stařenu (graus či gráos, protějšek slova gerón). Helladští Graikové sídlili rovněž v okolí Dódóny, resp. tam byli vytlačeni. Slovo Hellén souvisí zřejmě s hellé, seléné, světlo, měsíc, Měsíční bohyně, Jasná. Tito Graikové, tedy předkové Achájů a Dórů, teprve nyní odstranili gynaikokracii a zavedli patriarchální přechod vlády z otce na syna (názor Gravesův).

Podle Homérova seznamu lodí (bez Messéňanů, Achájů na severozápadu Peloponnésu, Makedonů, ale s Athéňany) se pod Íliem/Trojou ve vojsku Agamemnonově sešli Boiótové (50 lodí) a minyjský Orchomenos (30), Fókové, Argívští z Tírynthu a Mykén, Sparťané, Élidští s Pylem (90), Élidští s ostrovany (40), Arkadové (60), Lokrové (40), Eubojští (40), Athénští a Attika (50), Salamis (12), Ithaka s okolními ostrovy (12), Aitólové (40), Kréťané (80), Rhodští (9), Sýmé (3), Kós s dalšími ostrovany (30), a devět skupin z Thessalie: Fthíá (50), jedni Thessalové (40), Thessalové z Fer, Thessalové s Filoktétem (7), Thessalové z Trikky (30), Perrhaibové (22), Magnéti (40) a další dvě skupiny Thessalů (po 40).

Původní městská Hellas patřila do říše krále Pélea, Achilleova otce. Hellénové byli původně malým kmenem v thessalské Fthíi (?, srov. osud Čechů). V homérovské době ještě nebylo označením pro všechny Hellény; v epech je „Panhellénes“ a obyvatelé Thessalie byli ještě Achájci (srov. příchod Thessala do Th. kolem roku 1140).

Označení Hellén, hellénismos, tedy pěstovat hellénství, polytheismus apod., bylo hanlivé označení pro polytheisty, které se zřejmě poprvé objevilo koncem třetího století n. l. v syrské Antiocheji, kde se křesťanství první zbavilo svého ethnického židovského elementu; prostě to byla ze strany promíšeného, řecky mluvícího, nikoli však hellénského obyvatelstva nadávka na tradiční polytheisty, převážně pravděpodobně ethnické Hellény.

Ve východořímské říši znamenal hellénismos návrat ke všemu zlému před křesťanstvím, formu kacířství a obvinění z něho znamenalo vyloučení z církve (srov. osud Ióanna z Itálie v 11. století, jehož spisy za návrat k platónismu byly spáleny). Teprve u pozdněbyzanstkých intelektuálů se vrátilo označení ethnické, nikoli říšské: jsou Hellény, nikoli Římany (např. Laoníkos/Níkoláos Chalkokondylés, 1423-1490). Novodobé užívání slova zavedl pruský historik Johann Gustav Droysen (zemřel 1884) na označení doby hellénských dějin mezi Alexandrem Velikým a Kleopatrou, milenkou římských vojevůdců.

O novověkých označeních pro Řeky viz pod Řím. 

helleborus§ viz čemeřice

Hellén, Hellénos, viz pod Hellas

Hellénika z Oxyrhynchu, dějiny neznámého autora navazující na Thúkýdida, viz také pod dějepisectví§ 400, 387

Hellénion, všehellénský posvátný okrsek v Naukrátidě, viz, v Egyptě§ 568

hellénisace, Arabů§ 96

hellénismos, viz pod Hellas
hellénismus, v Asii§ 343, 256, 75
Hellénokratés z Lárissy, exulant a milenec Archeláa Makedonského§ 399

hellénotamiás, -tamioi, athénští výběrčí spojeneckých tributů v délském spolku$ 479 a viz pod Athény, administrativa
Hellénský spolek, spolek Hellénů, koinon tón Hellénón§ viz korinthský spolek

Helleporos§ viz Eloporos

Helléspontos, úžina mezi Evropou a Asií, dn. Dardanelly§ 675, 620, 600, 512, 498, 496, 493, 492, 480 - 478, 431, 413, 411 - 409, 405, 403, 400, 398, 396, 394, 390, 389, 387, 364, 351, 342, 334, 333, 322, 321, 318, 315, 313, 309, 302, 282, 279, 250, 218, 202, 200, 190, 170, 86, 85, 48, 34

Harigast, Harigastův nápis na helmě z Negau/Negova, údajně nejstarší rúnový nápis (interpretace nejednotná), přilba patřila do nálezu 28 helem z roku 1811 a je nyní ve Vídni§ 100

Helóris ze Syrákús, strat.§ 394, 393, 388

Helóros, též Elóros, m. a ř. na jv. Sicílii, pův. osada Syrákús, dn. Tellaro, ruiny u osady Stampaci§ 275

Helos, achájská osada, od níž prý pochází slovo heilóti§ 775

helotové§ viz heilótové

Helvétiové, Helvétií, kelt. kmen v Galliích, v dn. záp. části Švýcarska; rozdělen do čtyř tetrarchií - kantonů (pagus - jednu z nich, Tiguríny, zničil na jaře roku 58 Caesar a pomstil ponížení z roku 107 po bitvě u Aginna/Agen); jejich sídel. m. bylo Aventicum, snad dn. Avenches u jezra Morat, dalšími centry např. Lousonna, dn. Lausanne, Viviscus, dn. Vevey. V jejich tažení na západ roku 58 měli za spojence kelt. Rauraky a Boje, kteří právě dobývali Nóréiu v Nóricu, kelt. či germ. Latobrígy a germ. Tulingy. Z 263 tisíc H. a 100 tisíce spojenců (z toho všeho více než čtvrtina zbraně schopných) po válce s Římany přežilo 110 tisíc lidí. - Odlišovat H. od Helvů, lat. Helvií, jiného kelt. kmene, žijícího na severu Narbonské Gallie mezi Volky a Allobrogy se sídel. m. Alba Augústa, dn. Aps§ 113, 110, 107, 60, 58

C. Helvius Cinna§ trib. 44, 98

M. Helvius, praetor§ 195

P. Helvius Pertináx, císař roku 193 n. l.§ 89

hémerobaptisté, židovská sekta§ 36

hémerodromos, rychlý posel na dlouhé vzdálenosti; viz také pod sportovní kuriosity a Feidipiddés§ 490, 200

Hémeroskopeion, hellénská osada na dn. Cap de la Nao ve Španělsku, Římany zvaná Dianium, dn. Denia§ 530

hemoroidy, z řec. haimoroó, ronit krev, viz pod Bimbisára

 

Henetové§ viz Venetové

Heniochidés z Athén§ arch. 615

Héniochové, Héniochoi, sarmatský národ n. kmenový svaz mezi Kimm. Bosporem a Kolchidou, dle jiných asi lid z protogruzínské skupiny, s Abasgy zřejmě předkové Abchazů, srov. pod Pitusu§ 65

V době Mithridáta Eupatora jim vládli čtyři králové, ale nic bližšího o nich ani národu známo není. Řecké označení národa znamená "vozatajové", latinský ekvivalent aurígae. Jejich šlechtu Helléni titulovali sképtúchoi, lat. scéptrigerí, "nosiči žezla", podobně jako jiné dynasty v regionu, viz s. v.


Henna, Enna, m. na Sicílii, arab. Kasr-Jani, „Pevnost Henna“, dn. Enna, starší Castrogiovanni (henna je označení pro přírodní barvivo dodnes v užívání; arabské ženy si na oranžovo barví ruce a nohy, hinná)§ 403, 309, 261, 258, 138, 132, 104

Heptanésiá, „Země sedmi ostrovů“, oblast pozdější Bombaje, Bom bahia, v IND; pův. osídlena rybářským národem Koli, který uctíval „kamennou bohyni“, Mumba déví§ 115

Heptastadion, molo mezi Alexandrejí a Farem§ 47

Heptazéta§ viz Étazéta z Bíthýnie

Hérá, Héré, bohyně, choť Diova§ 532, 432, 427, 197

Héraiá, m. v Arkadii§ 255, 223, 199, 196

héraia, slavnosti a hry na Samu a v Argu§ 776, 404
Héraia, část Megaridy§ 728

Héraion, svatyně u Argu§ 432, 423, 391, 303, 240

Stavitel Eupolemos dokončil roku 423 obnovu vyhořelého chrámu Héraion u Argu. Sochu Héry ze slonoviny a zlata vytvořil Polykleitos ze Sikyónu. • Héraion vyhořelo nedbalostí Héřiny kněžky Chrýséis, která v chrámu usnula od hořící svítilny chytly věnce. Kněžka uprchla a zůstala nepotrestána.
Héraion, svatyně na mysu Lakínion§ 205, 173
Héraion v Olympii, viz pod hry olympijské
Héraion, svatyně na Samu§ 532

Héraion na Samu prošlo řadou proměn. Od 10. století stál na temenu (posvátném okrsku) oltář. od konce 9. století měl zdejší kult i dřevěnou kultovní sochu, jejíž podstavec se zachoval. Kolem roku 800 vznikl první Héřin chrám, který byl dřevěný. V polovině 8. století dostal chrám dřevěné sloupořadí. V 7. století byl na stejném místě postaven druhý chrám. Ještě v Augustově době byl chrám zdoben četnými malbami a jeho nádvoří sochami, mimo jiné Myrónovými podobami Athény, Héráklea a Dia v nadlidské velikosti stojící na jednom podstavci. Sochy zabavil Antonius, ale Octavianus je s výjimkou Dia vrátil; Zeus skončil v Římě na Capitóliu v samostatném chrámku.


Héraios ze Sol na Kypru, k.§ 709

Héraios z Baktrie/Jüe-č´, viz pod Kušánové

Hérákleia, epos snad Peisandrův§ viz Peisandros

hérákleia (pl.), hry v Chalkidě, v Magnésii a Tyru§ 776

hérákleia lútra, řec. označení pro teplé prameny a lázně, vary

Hérákleia na Latmu, m. u Mílétu, v letech 301 až 295 Pleistarcheia v Kárii; předtím zvaná i Latmos§ 301
Hérákleia v Areji, na čas zvaná Acháis§ 282
Hérákleia u Rhag, m. v Médii§ 301

Hérákleia v Lynkéstidě, někdy s přízviskem Pelagoni᧠657, 630, 181, 167
Hérákleia Mínóá, m. na jz. Sicílie u ř. Halykos (dn. Platani), původně krétsko-foinícké emporion Mínóá na místě sikánské osady Makara, Foiníčany a Kartháginci zváno Raš Melkart, „Mys Melkartův - Hérákleův“, hell. osadu zal. Dórieus ze Sparty, většinou ale v kartháginských rukách, dn. Eraclea§ 510, 383, 357, 313, 307, 278, 262, 256, 250, 104
Hérákleia Pontská, H. hé Pontiké, m. v Bíthýnii, dn. Karadeniz Ereğli, "H. na Černém moři"  v TR (všechny "turecké" Hérákleje se jmenují Ereğli)§ 559, 390, 389, 370, 364, 353, 338, 310, 306, 305, 302, 300, 292, 289, 281, 280, 278, 277, 275, 266, 191, 186, 181, 86, 83, 72, 70, 29
Domácí obyvatelstvo Mariandýnové se dohodlo s kolonisty z Megar a Tánagry, že se stanou jejich nevolníky, ale že nesmějí být prodáváni mimo svou vlast.
Hérákleia na Síridu, m. v Lúkánii na území tarentském, ještě za Augusta prosperující hellénské město§ 431, 420, 280, 273; viz též Síris
Hérákleia, m. nebo pevnost v Syrii, zvaná Přímořská, hé pros thalassé§ 96
Hérákleia Tráchíniá, m. ve Fthíótidě, předtím zvaná Tráchis; též Hérákleia na Oitě§ 426, 420, 409, 371, 280, 278, 191, 189, 167, 147, 146
Hérákleia§ viz Perinthos

Hérákleiá ze Syrákús, d. Hieróna II.§ 215, 214

Hérákleion, gen. Hérákleia§ 1. mí. u Tegey v Arkadii, 418; 2. eg. Thónis, mí. vých. od Alexandreie, přes řeku od Kanópu, u mysu Zefyrion; viz Naukrátis a 664, 593; 3. lat. Hérácleum, dn. Iráklion, středověká Kandia (z arab. Chandak), hl. m. řecké provincie Kréta, ve starověku pouze přístav v římské době

Hérákleidés z Ainu, vrah Kotya I.§ 359
Hérákleidés z Antiocheie na Orontu, seleukovský předák§ 153
Hérákleidés z Athén§ 1. makedonský frúrarchos, 229; 2. arch. 104
Hérákleidés z Býzantia, diplomat Antiocha III.§ 190
Hérákleidés z Hérákleie Pont., filosof Akadémie§ 390, 310
Hérákleidés z Kallátidy, zvaný Lembos/"Příživník", historik a ptolemaiovský úředník§ 169, 150
Hérákleidés z Leontín, tyr.§ 288
Hérákleidés z Mílétu, b. usurpátora v Médii Tímarcha§ 261, 255, 175, 164, 162, 161
Hérákleidés z Órópu, Alexandrův velitel expedičního oddílu§ 324
Hérákleidés ze Salamíny na Kypru§ 204 (Ol.)
Hérákleidés ze Syrákús§ 1. předák strat. a nauarchos, 360, 357, 354; 2. strat. a protivník Agathokleův, 319, 318; 3. Agathokleův s. a podvelitel, 310, 307
Hérákleidés z Tarentu§ 1. architekt a poradce Filippa V., 209, 204, 199; 2. lékař a farmakolog, 75
Hérákleidés, zvaný Kritikos, autor ethografického a historického spisu o hellénských městech§ 275, 200
Hérákleidés, skeptik§ 230

Hérákleion, viz Kanóbos

Hérákleitos z Athén§ 1. arch. 213; 2. arch. 137; 3. arch. 97
Hérákleitos z Athmony, makedonský frúrarchos§ 256, 229
Hérákleitos z Efesu zv. Skoteinos, „Temný“, slavný filosof§ 540, 480, 451

Hérákleitos Skoteinos, lat. Héráclítus Skotínus, diplomat Filippa v. (zřejmě nemluvil příliš jasně a jednoznačně, proto dostal přezdívku podle iónského filosofa)§ 215

Hérákleitos ze Samu§ 208 (Ol.)

Hérákleodóros z Athén§ arch. 76

Hérákleón z Berroie, arab. šejk, ministr a vrah Antiocha VIII. Grýpa, o. Dionýsiův, gen. Hérákleóna§ 96

Hérákleopolis, m. a nomos v Horní zemi, ve střed. Egyptě, lat. H. Magna, eg. Nennísowet, arab. Ehnásíja al-Madína§ 770

Hérákleopolítés, eg. nomos§ 285

Hérákleovci, Hérákleidai, dórští aristokraté:§
Hérákleovci, návrat§ 1103, 776

Hérákleovci v Argu§ 680
Hérákleovci v Korinthu§ viz Bakchovci
Hérákleovci v Lýdii§ 757, 716, 695
Hérákleovci na Rhodu§ 575

Héráklés, hérós a bůh, jeho podoby, lat. Herculés§ 770, 753, 710, 573, 507, 500, 496, 365, 325, 309, 218, 212, 156, 129, 125, 92, 81, 70, 68, 61, 52, 49, 41, 33 (s Philippovým portikem)
Héráklés Tyrský§ viz Melkarth

Héráklés, syn Alexandra III. a Barsiny§ 770, 355, 323, 309, 303

Hérákón z Makedonie, velitel oddílu Alexandrova vojska§ 325

heraldika§ viz znaky

Herát§ viz Alexandreia Areión

Herbéssos/Erbéssos, m. na původně akragantském území neznámé polohy, jiný H. ležel západně od Syrákús a byl domorodým městem, dn. snad Buscemi (?)§ 309, 214

Herbité/Herbitá, sikulské m. na střed. Sicílii, dn. neznámé polohy§ 403, 317

 

herci, herectví, srov. pod ceny, divadla, gladiátoři, hostiny a lúdí

V Helladě se herci sdružovali do hereckých spolků, koinon nebo synodos, a říkali si dionýsovci, dionýsiastai, později dionýsopolítai a hoi peri ton Dionýson technítai, "herci kolem Dionýsa". První a nejvlivnější v Athénách, v hellénismu spolek isthmijsko-nemejský sdružující menší hellénské spolky, spolek v Iónii, asi nejstarší. Původně sídlili v Teu, nakonec v Lebedu, kde každoročně o synodu Iónů konali soutěže.

Voleným předsedou spolku, též hé hierá synodos tón peri ton Dionyson technítón/"svatá synoda herců kolem Dionýsa", byl Dionýsův kněz, hiereus. Koinon mělo po vzoru státních organisací písaře/tajemníka a pokladníka, pozemek s Dionýsovým chrámem a spolkový dům.

Dionýsovci se organisačně stali předchůdcem všem novověkých občanských zájmových a profesních spolků. Koinon zastupovalo herce v jednáních o ceny vystoupení, sjednávalo termíny, vyjednalo osvobození divadelníků od vojenské povinnosti, nebyli za válek bráni do zajetí apod. Herecké spolky měly nejblíže k novověkým odborům, srov. tam.

Ve spolku se sdružovali kromě herců literáti, hudebníci, tanečníci, výrobci kostýmů a masek, malíři (srov. Kleisthenea, otce Menedémova), kulisáci, prostě všichni kolem divadla. Centrem spolku v římské době byla asi Alexandreia Tróás. O zneužití dionýsovců v Athénách roku 88 Athéniónem viz tam.

Podobně v Římě (o původu, resp. údajném původu lat. označení histriónés viz rok 364). Ředitel uměleckého klubu/spolku měl titul magister collégií poétárum a z řad členů vybíral do rolí o divadelních hrách (v polovině posledního století se jmenoval Sp. Maecius Tarpa, v Athénách Hermippos).

Spolkovou činnost omezil až císař Tráiánus, když všechny organisace spojil do jedné „všeřímské herecké asociace“. Viz také pod hry olympijské a daně. Ženy ve hellénském starověku nehrály a jejich role vždy předváděli muži (srov. trend anglosaského divadelnictví z roku 2015, kdy mužské role na shakespearovském divadle hrají ženy). Takže například jistý herec z císařské doby Démétrios se v Římě proslavil v rolích bohů, jinochů, otců, otroků, ale také počestných žen a stařen. Jiná celebrita z téže doby, herec Stratoklés, uměl mazané otroky, starce, kuplíře, parasity; měl hlubší hlas.

Slavným athénským hercem po peloponnéské válce byl Kallippidés. Snaha napodobit do detailu vše co nejvěrněji mu vynesla přízvisko Opice, Pithékos. Traduje se, že dokázal vylouděnými slzami donutit obecenstvo až k pláči. Neoptolemos ze Skýru, athénský klérúchos, hrál na dvoru Filippa II. a vypomohl při sjednávání Filokratova míru (ale nikoli prý ve prospěch Athén).

V komentářích k Menadrově komédii Dyskolos, Neruda, známe jméno herce, který zahrál protivného starce na premiéře o lénajích roku 316, Aristodémos zvaný Skafeus, Hrobník (zachovala se amfora s nápisem Me[nandrú] Dyskolú, a hovořívá se o ní jako o rekvisitě pro třetí dějství této hry, tedy nejstarší zachované evropské divadelní rekvisitě).

Z téže doby je slavný jiný herec, nikoli však pro své výkony na podiu. Antipatros po smrti Alexandrově a po ukončení lamijské války najal komando, které lovilo představitele hellénské oposice a likvidovalo. Velel mu Archiás z Thúrií, zvaný Fygadothérás, tj. Lovec uprchlíků, něco jako současný americký lovec odměn.

Muži odehrávali všechny ženské role, na hellénském divadlu ženy nevystupovaly. Herci hráli v maskách stylisujících příslušnou postavu. Museli mluvit hodně hlasitě, aby byli v rozměrných divadlech pod širým nebem slyšet. Ačkoli známe mnoho tragických a komických masek z vyobrazení, zachována nezůstala žádná (novoattická komédie užívala 24 masek starců, otroků, hetér atd.).

Z králů byl znám vřelým vztahem k hercům Antiochos IV. Epifanés a Antiochos IX. Kýzikénos. Tento se obklopoval mímy a kouzelníky, miloval tajné noční lovy lvů, pardálů a divokých prasat a rád se vystavoval nebezpečí boje se zvířaty. Učil se herectví, vyráběl perpetuum mobile, o armádu a o stát se nestaral. Byl též znám jako korunovaný blb.

Tiberius byl první, kdo snižoval výdaje na gladiátorské zápasy, hry (viz pod lúdí), snižoval platy hercům (později se k témuž odhodlal M. Aurélius Antónínus) a dokonce v odporu k hospodám a aby snížil jejich atraktivitu zakázal hospodským prodávat pekařské výrobky. To všechno po informaci, že se na trhu prodávaly parmice za třicet tisíc sésterciů. Za Caliguly jistý Asturius Celer koupil jednu parmu za osm tisíc sésterciů.

Nejlukrativnější povolání v Římě na konci republiky byla stejná jako v dobách hollywoodských: herectví, tanečnictví a zpěváctví, kulinářství. Z tragiků prý vydělával těžké peníze herec Aesópus, přítel advokáta Ciceróna (celkový majetek dvacet milionů). Tanečnice Dionýsia měla roční přijem dvě stě tisíc sésterciů, to je polovina toho, kolik činilo minimum pro zapsaání do jezdeckého stavu.

Slavný představitel komédií Q. Roscius (zemřel ve vysokém věku roku 62), přítel Sullův, měl roční příjem šest set tisíc sésterciů. V době slávy dokonce odmítal honorář za vystoupení. Předtím dostával od státu za každý hrací den tisíc dénárů plus výdaje na team. Roscius vystupoval ve velepodnicích, při nichž se vynakládaly neuvěřitelné summy na kulisy a dekorace. Během jednoho takového Rosciova projektu prošla pódiem karavana šesti set oslů.

Augústus po nepřístojnostech při hrách udělal pořádek v hledišti. Senátoři zasedali v první řadě, odděleně od lidu seděli vojáci a ženy, dříve volně mezi diváky, od nyní seděly odděleně od mužů na vyšších místech hlediště. Od pěstních zápasů ženy vykazoval. Megastar římských komedií Stefanióna dal zmrskat v uličkách před třemi divadly za to, že se dal na své hostině doma obsluhovat římskou matrónou, svou fanynkou, ostříhanou po chlapecku.

Ačkoli se tvrdilo, že má herce rád, dával najevo, že herci jsou jen herci, že mezi elitou nemají co dělat a že ani pro urozené není důstojné se s nimi paktovat nebo dokonce se jako herci chovat (což ostatně fungovalo rovněž ve všech kulturách Afriky a Asie). Na druhou stranu zbavil herce strachu před úředníky, kteří od pradávna měli právo herce kdekoli a kdykoli trestat: nyní to směli při přestupcích jen o hrách a v divadle.

Herce Pylada vykázal z Města a Itálie za to, že z podia prstem ukázal na diváka, který ho právě vypískal. O podivných „stoletých“ hrách Claudiových vystupovali herci, kteří stáli na scéně už za Augústa (např. vytrestaný Stefanión/Stephanió), a stále žili pamětníci her.

Tiberius vyháněl herce do vyhnanství, stejně jako vůdce dostihových stran, když došlo k nějakým nepokojům při hrách. Tiberius zakázal prostřednictvím senátu vystupovat roku 19+ senátorům a jejich rodinným příslušníkům na scéně a aréně. Byl ostatně prvním z císařů, kteří se snažili mírnit obrovské náklady věnované na hry všeho druhu, tedy také gladiátorské. Augustův nástupce snížil platy hercům, omezil nákladově gladiátorské hry a dokonce hospodským zakázal prodávat u sebe pekařské výrobky (viz pod gladiátoři). Roku 23 n. l. informnoval Tiberius senát po stížnostech praetorů na buřičská jednání a provokace herců-histriónů na veřejnosti a v domácnostech. Konkrétně to dopadlo na nestydaté herce fraškovitého "oskického divadla", oscum lúdicrum, kteří byli šmahem usnesením senátu vyhnáni z Itálie. 

Herci to obecně měli dobré, pokud uměli včas rozpoznat, kdo za co tahá. Za občanské války po Caesarově vraždě se v táboře M. Bruta a P. Casky po bitvě s M. Antoniem v Makedonii objevil mim Volumnius s hercem frašek Sacculiem. Starorepublikáni je popravili za to, že si z nich předtím dělali mezi caesarovci legraci.

Neró bral herectví a vystupování na scéně nesmírně vážně. Pečlivě se připravoval a projevoval známky trémy. Jako kitharový pěvec byl žákem Terpnovým a o závodech vydržel zpívat pět hodin.

Vespasiánus herce odměňoval. Tragik a pěvec Apellárius od císaře dostal 400 tisíc sesterciů, pěvec ke kithaře Terpnos, učitel Nerónův, a Diodóros po 200 tisících. Naopak odměny hercům omezil M. Aurélius. Divadelníci dostávali na akci nejvýše pět zlatých a pořadatel nesměl celkově na akci přetáhnout částku deseti aureů/zlatých. V jakéms takéms orientačním přepočtu to může být deset tisíc eurů (platí-li odhad 1 HS = 10 E, viz v přílohách o mírách a vahách). Za něho a jeho syna Domitiána prosluli herci ženských rolí Antiochos, Haimos, Stratoklés a Démétrios.

Podobně jako cestující umělci putovali po světě umělečtí řemeslníci a kováři. Znalosti a umění roznášeli po mínójských dvorech a centrech éry šachtových hrobů (c. 1600-1450) stejně jako kováři v západní a střední Evropě. Výtvarní umělci po celou dobu hellénských dějin byli zváni a putovali do sídel makedonských a thráckých velmožů, podobně fungovali na jihu Itálie.

Hellénským hereckým spolkům se podobalo tajné sdružení na druhé straně planety. V Polynésii a hlavně ve Společenském souostroví existovala společenství arioi, lidí putujících po ostrovech s tanečními a hudebními produkcemi všeho druhu. Pořádali divácké zápasy a vedli svérázný život plný volné lásky, bezstarostnosti a žádných závazků a mimo jiné zasvěceným ženám zakazoval mít děti (pakli k tomu došlo, muselo být zabito). V 19. století byli proti srsti přivandrovalým křesťanským kazatelům a arioi zlikvidovali.

Herculáneum, Hérklánon, středověká Resina, od roku 1969 Ercolano; viz hl. Vesuvius§ 89

Herculés, řím. bůh; srov. i pod Héráklés§ 179

Hercynský les, Hercynia silva, řec. oré Arkynia/Orkynia n. drýmos Herkynios§ srov. také pod Volkové, Boihaemum
Buď pás německého středohoří Schwäbische Alb, Fränkische Alb, Fichtelgebirge (příp. Thüringer Wald) a Erzgebirge/Krušné hory, dělící dn. Německo na dvě části, nebo celkové označení prostoru mezi Rýnem a Moravou, tj. dn. jižního Německa, podunajské části Rakouska a Čech (není v textu). Caesar počítal Herc. les až k dáckým Karpatům. Slovo může souviset s kelt. gabros, kamzík, kozel, odkud se též klade původ pro kelt. název Gabreta, asi dn. Šumava. Naopak Ptolemaiovy "Sudetské hory", Súdéta oré, snad pokračování Krušných hor na východ od Labe, tedy Lužické a Jizerské hory, Krkonoše (též Vandalské hory, viz) až Jeseníky, se vykládává jako "hory divokých prasat".   

Herdóniae n. Herdónia, m. na sev. Ápulie, dn. Ordona; u Herdónií i u Herdónie§ 212

Ap. Herdónius ze Sabínska, vůdce protiřímského povstání§ 460

M. Herennius§ cos. 93

M. Herennius Pícéns (?)§ 1. cos. suff. 34, 2. cos. suff. 1 n. l.

herese, viz hairesis

Hérillos z Karchédonu, stoik§ 264

Hérippidás ze Sparty, nauarchos§ 393

Herius Asínius§ viz pod Asínius

Herius Pótílius§ viz pod Pótílius


Hérklánon, viz Herculáneum

hermafrodit§ viz pod enarové

Již u starých slovo pro obojpohlavního tvora pochází od Hermafrodíta, syna Hermova s Afrodítou, sourozenců z jednoho otce. V jednom těle s H. splynula na vlastní žádost jistá zamilovaná nymfa. Příběhům smrtelných hermafroditů věnoval část 32. knihy své Historické knihovny Diodóros Sicilský.

Hermagorás z Témnu, rhétór§ 150

Hermaion, mys a poh. v Libyi§ 310

Hermaios Sótér, k. v Indobaktrii, čín. In-mo-fu, sanskrt. gen. forma na mincích Heramajasa = Hermaiú§ 75, 70, 55
Hermaios, strat. Mithridáta VI.§ 72, 71

Hermann§ viz Armínius

Hermarchos z Mytilény, nástupce Epikúrův v Zahradě§ 325, 270, 250

Hermeiás z Kárie, seleukovský šlechtic§ 223 - 220
Hermeiás z Atarnea§ viz Hermión

Hermésianax z Kolofónu, učenec a básník§ 300

Hermeskeil, osada v Hunsrücku, viz, u níž nalezen velký vojenský tábor pravděpodobně C. Iulia Caesara§ 53

Lars (Sp.?) Hermínius Coritinesánus§ cos. 448

T. Hermínius Aquilínus§ cos. 506

Hermínius (mons), pohoří na sever od Taga, dn. Serra da Estrela v P§ 61, 47

Hermión z Atarnea, též Hermiás nebo Hermeiás, eunúch a tyrannos, člověk Filippa II., přítel Aristotelův§ 347, 342, 341, 283

Hermióné, m. v Argolidě (osídlena Dóry z jejich vlasti Dryopidy, odkud byli vypuzeni Hérákleem a Mélijskými)§ 700, 229

Hermippos z Athén, autor staré attické komédie§ 436, 432

Hermodiké, d. Agamemnonova, manž. Midova, podle jiného zdroje zvaná Démodiké, možná první z Hellénů, která razila minci§ 742

Hermodóros ze Salamíny na Kypru, architekt§ 130

Hermodóros z Efesu, aristokrat obdivovaný Hérákleitem, žil v exilu v Římě, kde spolupracoval na zákoníku XII. desek§ 540, 451

Hermogenés z Alabandy, architekt§ 200
Hermogenés z Aspendu, seleukovský strat.§ 280
Hermogenés z Athén§ arch. 183

Hermofantos z Iónie, jeden z velitelů v protiperském povstání Iónů§ 498

Hermokratés ze Syrákús§ 1. předák, 424, 413 - 407, 405; 2. 405, o. Dionýsia I.

Hermokratés, Mithridátův stratégos§ 73 

Hermokreón z Athén§ arch. 503

Hermoláos z Makedonie, Alexandrovo páže§ 328

Hermón, ptolemaiovský elefatarchos§ 145

 

Hermonassá, m. v Bosporském království, viz pod Kubáň a Sindové

Hermopolis, m. a nomos Horní země ve střed. Egypta (lat. H. Magna na rozdíl od H. v Deltě u jez. Bútó), eg. Chnúm(ew), dn. al-Ašmúnajn, Ešmúnén; nezaměňovat s Hermúpolis, dn. Baklíja§ 745
Nekropolí Chnúmu byla lokalita Tuna al-Džabal (el-Gebel) s hrobkou velekněze Petosiria z doby kolem roku 300, na začátku ptolemaiovského období.

Hermopolítés, eg. nomos§ 285

Hermundurové, germ. kmen ze starého kmenového svazu Suébů-Hermionů na území dn. sever. Bavor, v Durynsku a Sasku, zřejmě na severu Čech a horním Labi (?), sousedé jižněji žijících Markomannů (in Hermundurís Albis oritur: na území H. podle Tacita prý pramenilo Labe, což asi popletl, viz pod Labe a Vandalové), roku 5 n. l. pod vládou Maroboduvou, roku 51 n. l. bojovali na Dunaji, roku 58 porazili Cherusky, naposledy jmenováni za markomanských válek M. Aurélia; pozdější Durynkové§ 100, 3

Hernikové, italický národ v Latiu§ 493, 487, 486, 463, 388, 386, 362, 360, 358, 307, 306

Héródás ze Syrákús, obchodník§ 396

Héródeion, sídlo Héróda Velikého§ 40, 10

Dvanáct kilometrů jižně od Jerúsaléma H. vystavěl na umělém pahorku opevněný palác viditelný z židovské metropole s rozsáhlým obytným, servisním a zábavním zázemím, Héródeion, lat. Héródium, kde se dal i pochovat. Městečko se zahradami, lázněmi, stájemi, sklady etc. na úpatí Héródeia bylo nazýváno Dolní H. a mělo rozměry městečka. V hellénistickém světě bylo H. ojedinělé a typově navazovalo na egyptské a perské vzory, nikoli hellénské. Objekt byl vystavěn v letech 23-20.

Jeho mausóleion (srov. tam) bylo zřejmě odhaleno archeology na jaře roku 2007 (Ehud Necer). Zůstaly z něho jen základy a zlomky sarkofágu. Místo na boku Héródeia však bylo prosto nápisného nálezu a autentičnost nálezu králova pohřebistě není potvrzena. Po H. smrti v Héródeiu sídlil jeho nástupce Héródés Archeláos. Když byl roku 6 n. l. Augústem sesazen a země dostala přímou římskou správu jako Provincia Iúdaea, sídlil na pahorku praefectus.

Palác s okolím byl roku 71 n. l. vyvrácen Římany během likvidace židovského povstání. O šedesát let později byl jako pevnost ještě použit povstalci bar Kochbovými, pak opuštěn. Později zde žili mniši a až do invase mohamedánů to bylo leprárium. Vykopáváno bylo za jordánské vlády v letech 1956-1962, za israélské od roku 1972.

 

Héródés z Idúmaie, o. Antipatrův, děd Héróda Velikého§ 65

Héródés z Idúmaie zvaný Veliký, Megas, k. Židů, hebr. Hordos, jako římský občan C. Iúlius Héródés, s. Antipatrův, vn. Héródův§ 110, 65, 64, 47, 43 - 36, 34, 32, 30, 29, 28, 25, 23, 20, 17, 12, 10, 7, 5, 4, 1
Jeho jméno se stalo populární v Orientu a nejenom mezi hellénisovanými Židy. Ještě v polovině 3. st. n. l. se tak jmenoval syn Odaenathův, vládce arabské Palmýry. Soudilo se, že H. zemřel na gonorrhoiu/kapavku n. syfilitidu (kterou však starý věk do této doby zřejmě ještě neznal), ale nejnověji se objevila theorie, že zemřel na komplikovanou chorobu ledvin kombinovanou se vzácnou a extrémně svědivou Fournierovou snětí.

H. měl s desíti ženami sedm dětí: s (1) Dóridou Antipatra, s (2) královnou Mariamou pět dětí  (viz výčet roku 38), s (3) Mariamou, dcerou velekněze Simóna Héróda, s (4) Malthakou ze Samareie Antipa, Archeláa a Olympiadu, z (5) Kleopatry Jerúsalémské Héróda a Filippa, s (6) Palladou Fasaéla, s (7) Faidrou Rhóxanu a s (8) Elpidou Salómu; život se dvěma dalšími (9-10) ženami, jejichž jména neznáme, byly však z příbuzenstva, zůstal bezdětný.  


Héródés Archeláos, tetrarcha Židů, s. Héróda Velikého s Malthakou, b. Antipatrův§ 64, 17, 4, 2

Archeláos zapudil někdy po roce 4- manželku jménem Mariamé a oženil se s Glafýrou, vdovou po Alexandrovi, synovi Mariamy (I.), a zrovna rozvedenou chotí Iúby II. Numidského/Mauretánského, která s ním žili jen krátce. Glafýra zřejmě nepřežila Archeláův exil roku 6+.
Héródés Filippos, item§ 20, 4
Héródés Agrippás I. Filokaisar, item a král, s. Aristobúlův a Bereníčin§ 28, 17, 4
Héródés Antipás, item (A. je hypokoristikon z Antipatros)§ 17, 4
Héródés Agrippás II., item a král§ 20
Héródés Boéthos alias Filippos, s. Héróda Velikého s Mariamou (II.), manž. Héródiady, o. Salómé§ 17, 4

Héródés Chalkidský, s. Aristobúlův a Bereníčin§ 28, 17

Héródés z Athén§ arch. 60
Héródiás, dc. Aristobúla a Bereníky, manž. Héróda Boétha a Héróda Antipy, m. Salómé§ 17, 4


Hérodikos z Babylónu, grammatik§ 150

Hérodóros ze Seleukeie na Eulaiu/Sús, básník§ 150
Jiný Hérodóros byl mýthograf, viz pod dějepisci. Jiný H. byl dvořanem a „přítelem“ Antigona Monofthalma a Démétria Poliorkéta, kterého v dubnu 294 poctili Athéňané občanstvím a dalšími poctami, jak o tom praví zachovaný nápis.

Hérodotos z Halikarnássu, zv. ale obvykle Thúrijský, kde asi zemřel historik, „Otec dějepisu“§ 484, 480, 472, 460, 455, 445, 444, 425, 286

Podle rodičů jménem Lyxés a Dryó (b. Theodóros, strýc či bratranec Panyassis) lze předpokládat, že H. pocházel z hellénisované kárské rodiny.
Hérodotos z Tarsu, skeptik§ 230

Hérofantos z Paria v Mýsii, tyr.§ 512

Hérofilé z Eryther§ viz Sibylla
Hérofilé, sibylla§ 534

Hérofilos z Chalkédonu, lékař, první hell. anatom§ 300, 264

Hérofilos či C. Amatius n. Chamatés, též Pseudomarius§ 44

Hérofón, Perseův dvořan§ 169

Héromenés z Lynkéstidy, účastník spiknutí na zavraždění Filippa II.§ 336

Hérón z Alexandrie, viz pod poliorkétika

Héró(n)dás z Kóu, básník§ 250

Héróónpolis, eg. Per-Atum, z toho hebr. Pitom a řec. Patúmos u Hérodota, m. v Dolním Egyptu na vých. okraji Delty na dn. Suezkém průplavu, u ústí starého nilského kanálu, původního „průplavu“§ 331, 280, 30

Héróópolitikos kolpos, Záliv Héróonpolský, dn. Suezský (dn. m. Suez stojí na místě staré osady jménem Klysma, tj. Příboj, od Arabů zváno Kolsum§ 280

hérós, héróové, jedním z rodičů byl bůh, nebo to byl božskými poctami vyznamenaný význačný smrtelník; jeho kult a pocty; o dekretovaném božství viz pod bůh, božství§ 466, 422, 404, 395, 353, 324, 280, 279

Monarchové a později aristokraté odvozovali původ od bohů a héróů a měli svůj svět cti, arété, s právem na spradlnost a zákonnost, eunomiá, což poddaným nepříslušelo ani vzdáleně. Jezdili na koních a válečných vozech, udržovali kultovní pijácká přátelství, srov. symposia, obklopovali se lidmi, které milovaly Músy, jejich dědičná hostinná přátelství a systém vzájemných darů proplétal celý svět.

Hellénská aristokracie neuznávala obchod, leda pro získání věcí pro sebe sama, nikoli pro obživu. Proto šlechtici neznali investice a jejich filosofie obchodem pohrdala. Obchod však od 6. století aristokratickou moc zlomil a začal se dít i v zájmu státním, byl jedním z motorů demokratisace.

Od konce 8. století přišla psací a čtecí manie (srov. pod alfabéta), jeden z pilířů demokracie: na kameny byly tesány zákony, nomoi, aby se je každý mohl na náměstí přečíst, a ústně vyhlašována šlechtická rozhodnutí, thesmoi, zmizela. Šlechtickou výsadu náladovosti odstranili nomothetové, zákonodárci, a jejich zákoníky. Vlastencem už nebyli jenom šlechtici, ale všichni občané, neboť se stali součástí státu.

Nejhorší, co mohlo potkat aristokrata je chudoba. Theognis Megarský měl hořký život: „Ach, ty chudobo bídná, co doléháš na moje plece,/rozum hanobíš můj, tělo i postavu mou?//Násilím proti mé vůli mi vnoukáš nejednu špatnost,/mně, jenž v dobru a krásnu vynikám nad lidský dav.“

Aristokraty z většiny států vyhnali tyrannové, viz tam, po nich přišli oligarchové čili nejbohatší lidé ve státě, hoplítové. Aristokraté zůstali u moci po celou dobu v Lakedaimonu a v Thessalii jakož hlavně na Kypru. Oligarchové namísto šlechtické eunomie toužili po ísonomii, rovných právech před zákonem.

Prvním z tyrannů, který ji hlásal jako vládce, byl Maiandrios na Samu, viz rok 522. „Prohlašuji rovnost všech,“ prohlásil, „považuji však za spravedlivé, abych dostal čestný dar z Polykratových pokladů, šest talentů…“

Alexandros alias Battos I., král v Kýréně, je prokazatelně první z hellénských smrtelníků, jehož posmrtný hérójský kult je dokumentován (zemřel roku 590). Následoval Syrákúsan Hierón I., viz rok 466.

Sparťan Brasidás byl prvním z Hellénů, jemuž se dostalo roku 422 hérojských poct v „mateřské“ Helladě, a to konkrétně od Amfipolských. V zimě roku 404/403 se Lýsandros ze Sparty stal prvním člověkem, který byl Hellény uctíván jako bůh pajány, oltáři a oběťmi ještě zaživa; poprvé se tak stalo na Samu, kde byly každoročně v Héraiu pořádany slavnosti lýsandreie.

Pýthagorici kuriosně rozlišovali mezi poctami pro bohy a héroje: hérós směl být uctíván jen po poledni.
Klearchos I. se stal roku 353 po Sparťanovi Lýsandrovi druhým z Hellénů, jemuž se od některých z nich dostalo božských poct. Pak již následovali Filippos II., Alexandros III. a po nich většina hellénských vladařů, jimž konvenoval domácí, orientální usus dynastického kultu.

První člověk z Evropy, který po sobě pojmenoval město, je Filippos II. a roku 357 přejmenované Krénides/Praménky (založeny sto let předtím) na Filippoi/Filippy. Odtud přes Alexandra, který založil řadu Alexandrií, přešel zvyk na hellénistické monarchy, nejmasověji na seleukovské.

Ovšem už roku 1731, ve svém 20. roce vlády, vypuklo v kraji Warum povstání proti Babylóňanům. Po úspěšném tažení dal král vystavět pevnost Dúr-Samsú-ilúna, dn. Chafádží (IRQ). Jiný babylónský vládce (1337 – 1324) si postavil residenci Dúr-Kurigalzu, dn. ´Aqar-quf, stály Dúr-Šulgi, Dúr-Apil-Sîn, Dúr-Šulmán-ašaréd atd., v Egyptu si Ramesse II. postavil Pi-Ramesse.

Roku 279 zemřela matka Ptolemaia II., královna Bereníké I. Sóteirá, manželka Ptolemaia I. Sótéra od roku 317 nebo 309. Brzy po ní zemřela (vlastní?) sestra Ptolemaia II. Filóterá. Obě ženy byly zbožněny, tzn. byl zaveden státní kult jejich božstev. Byly prvními ženami s takovými poctami.

Nebyli ovšem pouze héróové-válečníci. Ve Spartě byl pekařský, hrdina pletoucí těsto Mottón, a v Athénách dostala jedna čtvrť jméno po héróovi hrnčířů Kerameikovi.
Prvním z Římanů, který byl Hellény zbožtěn a uctíván hérojskými poctami, byl T. Quinctius Flamininus, kterému Chalkidští roku 191 dedikovali s Hérákleem a s Apollónem gymnasium a delfinium a ročně mu byl volen kněz, a to ještě v polovině 2. st. n. l. Poctu získal za to, že zabránil vyplenění města poté, co ho opustil Antiochos III., který zde měl své evropské sídlo.

Posledním za polytheismu, jemuž se dostalo hérójských poct, byl zřejmě Hadriánův milenec Antinóos/Antinous, který se ve věku dvaceti let roku 130 utopil v Nilu. Uctíván byl jako Osíris-Antinóos. Hadrián, který byl zjevně jen formálně ženat, ho poznal osm let předtím jako dvanáctiletého.

Poněkud zvláštním zvěčněním důležitosti smrtelníka je přívlastek Megás, Magnus, Velký. Nejstarším použitím obratu velký král je z akkadské říše mesopotamské. Prvním z lidí se prohlásil bohem a dal se tak uctívat král Agade Narám-Sîn (vládl 2292 až 2255). Namyšlenost měl v rodině. Jeho syn a poslední z velkých vládců první světové říše se jmenoval Šar-kalí-šarrí, tedy Král všech králů (2255 – 2230) a králův bratr se jmenoval Bin-kalí-šarrí Syn všech králů.

Helléni říkali perského králi Velký král, aby rozlišili od dalších monarchů na území říše. Velkým králem se nazývali parthští Arsakovci. První z Evropanů dostal přívlastek Velký Alexandros III. Makedonský, později Antiochos III., Pompeius, Héródés, Constantínus.

Středověcí šlechtici se božskými původy nechlubili, neboť to neladilo s jejich monotheismem. Za to si obarvili krev. Pravděpodobně ve Španělích vznikl po reconquistě obrat "modrá krev", sangre azul, u lidí, kteří se vydávali za potomky Visigotů, možná jimi i byli, a na jejichž bílé kůži chráněné před sluncem látkami byly vidět modré žíly. V novověku se postavení héróů dostalo mnoha smrtelníkům převážně proletářského původu a v brutálních diktaturách: vůdci bolševiků Uljanov alias Lenin a Gruzínec Džugašvili alias Stalin v sovětském Rusku, Ir-sen a Čong-il z rodiny Kimů v komunistické severní Koreji (první a jediná komunistická dynastie), Mao v Číně, Argentinec Che Guevara na Kubě a v latinoamerickém světě, diktátor/president Gnassingbé Eyadéma v západoafrickém Togu (zemřel 5. února 2005 a nástupcem armáda ustavila jeho syna Fauré Gnassingbé), Saparmurad Nijazov alias Turkmenbaši/Türkmenbasy, Otec Turkmenů“, v Turkmenistánu atd. V moderních časech se ovšem hovoří o „kultu osobnosti“.

V demokratický státech se postavení héróa dopracoval generál americké protibritské revoluce a první president Spojených států George Washington. Vojáci ho chtěli provolát králem, odmítl, kontinentální kongres mu odhlasoval pomník, také odmítl. Mjr. Pierre Charles L´Enfant (1754 – 1825), autor plánů města Washingtonu v hippodámovském stylu (a vzorem tak pro města celých Spojených států), navrhl ještě za života generálova postavit mu velkou jezdeckou sochu.

Po Washingtonovi se jmenuje federální hlavní město a jeden spolkový stát Unie. Americký hérós má ve spolkovém distriktu nesoucím jméno Columbie, jakési „mystické královny světa a dítě nebes“, která má chránit Ameriku před Anglií, pomník postavený nad kenotafem.

Obdobně Američané zbožtěli třetího presidenta a velkého požitkáře Thomase Jeffersona a šestnáctého Abrahama Lincolna. Vítěz v americké občanské válce severu proti jihu, která přinesla smrt šest stům tisícům lidí, byl zastřelen 14. dubna 1865 ve Fordovu divadlu během komédie Our American Cousin. Herec John Wilkes Booth vystřelil jednou a atentát doprovodil slovy: „Sic semper tyrannis“ a „Jih je pomstěn“.
Je kuriosní, že vrahův otec se jmenoval Iunius Brutus Booth a že vraždil na tzv. velký pátek, jak křesťané nazývají den umučení ústřední postavy svého mýthu Ježíše Krista, úvodní den velikonocí.

Aboliciononista Lincoln ve Spojených státech skutečně požívá mučednické pověsti. Jeho památník dle návrhu Daniela Chestera Frenche z roku 1920 byl inspirován velikostí Feidiova trůnícího Dia Olympského v Olympii, chrám byl v letech 1914 – 1922 postaven dle návrhu stavitele Henryho Bacona po vzoru Parthenonu (36 dórských sloupů symbolisuje počet států Unie v okamžiku Lincolnovy smrti).

Jefferson byl k dvoustým narozeninám 13. dubna 1943 poctěn ve Washingtonu kopulovitou a rotundovitou stavbou inspirovanou Pantheonem architekta Johna Russella Popa s mramorovou kolonádou a šestimetrovou bronzovou sochou Rudulpha Evanse. Hlavní aktér amerických deklarací o nezávislosti a lidských právech byl ovšem otrokář, třebaže liberální, a podporoval ethnické čistky Ameriky od indiánů, ačkoli jejich zvyklosti a jazyky jako monotheistický osvícenec studoval (viz pod otroctví).

Francouzi obdobně uctívají Korsičana Napoleona Bonaparteho, jemuž se na začátku 19. století dařilo ovládat velkou část Evropy, a kult, Napoleonův nápad, Neznámého vojína.
Všechny novodobé hérójské kulty mají společné to, že nejsou ani veštebné, ani léčivé (srov. např. Asklépia z thessalské Trikky). Viz také pod bůh, bohové.

Hérostratos z Efesu, žhář§ 356

Herpyllis, manž. Aristotelova§ 341

 

Hersília ze Sabínska, manž. Rómulova (měla s ním dceru Prímu a syna Aollia či Avillia), zbožněna jako Hóra§ 751

Podle jiné verse byla ženou Hostia Hostilia; v obou případech by byla bábou k. Tulla Hostilia.

Herulové, severo- a východogermánský národ, srov. pod Maiótové, Gotové a Germáni, řec. Erúloi§ 86 a viz pod Germáni a Gotové
Herulové se usídlili od oblastí kolem Baltu a Dněstru v oblastech kolem Azovského moře vedle Ostrogotů (východní H.) a odtud také krátce na to, od 267 n. l. podnikali námořní útoky do egejské oblasti a na anatolské provincie. Od roku 276 n. l. Ostrogotové, kteří záhy Heruly zčásti ovládli (?a po nich Hunové), pronikli až na Krétu a napadali před rokem 270 Kypr, srov. Gotové. Byli posledním z Germánů, kteří významněji zasáhli do římských dějin. Část se jich vrátila domů na sever.

Původně H. sídlili na dánských ostrovech ("Thúlé"), resp. na jihu Skandinávie, odkud byli vytlačeni Dány, původně sídlícími v jižním Švédsku, kteří pak porazili obyvatelstvo Jutska, Juty/Eutiové, Euthiové: část migrovala do Británie a Belgické Gallie, část zůstala a splynula s Dány.

Část migrovala s Visigoty. Poraženi roku 377 Římany byla jedna velká skupina národa usazena v Popádí (Modena, Parma), část jich odešla s Visigoty do Aquitánie. Západní část Herulů sídlila i na území dn. Nizozemí, část po roce 453 s Gépidy přemohla Huny a usadila se v oblasti Moravy a Pannonie. V 6. st. n. l. mizejí z historie. Někdy v rozmezí let 505-510 byli Herulové rozprášeni Langobardy: posledním z herulských králů byl Roduulf/Rodulf, jmenovec s králem Raniů, který c. 500 prchl k Theoderikovi Ostrogotskému do Ravenny. Část se dala roku 528 orthodoxně pokřtít z Kónstantínopole, větší část zůstala ariánská, připojila se roku 545 ke Gépidům a sdílela s nimi další osud. Část odtáhla na sever přes území tehdy již ovládané Slovany a přes území Varnů a Dánů, kde se nalodili na svůj dávný kdysi "ostrov" Thúlé, kde se usadili po boku Gautů (pradávní Gotové?).
Prokopios o nich psal, že přinášeli bohům lidské oběti, že zabíjeli staré a nemocné lidi a že vdovy bojovníků se zabíjely na jejich hrobech; pokud se ženy nezachovaly, jak se očekávalo, staly se bezectnými. Muži prý často praktikovali zoofilní sodomii. 

Hésiodos z Asker v Boiótii, básník§ 700, 534

Měl spory se svým nezdárným bratrem Persem, který se dostal na mizinu. Na jednom místě ho oslovuje jako "Persés, božského rodu", což je zřejmě ironická narážka na zašlý životní styl bratrův, který se asi celý život vyhýbal práci. Byla vyslovena hypothesa, že v obou případech jde o jména fiktivní a protikladná: Hésiodos, "Vysílající hlas/Promlouvající", a Persés, "Ničitel/Ničema". Viz též v indexu s. v. otroci. 


Hessové, Hessen, viz Chattové

Hestiaiá, m. na Euboji, též Histiaiá, pozd. Óreos, viz tam; Histiaiótis zabírala severní čtvrtinu Euboje§ 700, 446, 377, 198, 44

Hestiaiótis, část Thessalie§ 700

hestiásis, viz leitúrgie

 

Hestia, lat. Vesta§ 6

hetairá, hetéra, viz sex, ženy

hetairiá, hetairos, hetairové („přátelé, druhové“, králova družina, srov. také lat. amící principis a comes pod princeps) v maked. vojsku doma a u diadochů šlechta, sloužící v poli jako jízda (jízdní král. garda)§ 334, 323

Hetairie v hellénském světě byla pův. aristokratická nebo oligarchická občanská sdružení, později také démokratická (kolem společného lokálního kultu, podpůrná sociální, politická). V krétských státech byly h. občanskými institucemi podobné iónským frátriím. V Athénách lobbyistická partaj se vším všudy. Themistoklés prohlásil, že by nikdy v politice nedosáhl takového postavení, kdyby jeho přátelé neměli přednost před jinými; je to nejstarší evropské partajní a zájmové heslo takhle upřímně pronesené (dnes se tak v politice podniká, ale neformuluje).

V athénské démokracii držely vliv instituce kolem fyl a dalších „okresních“ forem staré samosprávy a stát se jejich „mužem“ znamenalo, jak praví kolem roku 350 Démosthenés, ucházet se veřejnou funkci s „otrockou ponížeností“ (při té příležitosti hovoří ironicky o tom, že v čele symmorií stojí řečník, který vše vybojuje na sněmech, za ním prý stratégos a tři sta křiklounů. Srov. pod volby a korupce.

První hellénské velkoměsto žilo interně soustavnými spory zájmových skupin, obchodníků se statkáři, „boháčů“, jejichž strana se jmenovala Plútis, s řemeslníky a dělníky (Cheiromachá), cizí kupci (Foiníčané) s domácími atd. Je to vůbec první zmínka o „partajnictví“ v dějinách s relativně jasně daným programem, jak ukazují názvy stran.

O římských "partajích" viz pod volby. Z paktování občanstva na základě řemeslné odbornosti měl strach Tráiánus. Opatrnický C. Plínius Caecilius Secundus, jeho správce v provincii Býthínii, se principa písemně po jednom požáru v Níkomédeji ptal, zda-li by neměl založit řemeslnický sbor, collegium fabrórum, o 150 lidech, aby zasahovali proti požárům (velká hellénistická města a Řím měla takovou instituci dávno). Tráiánus, který zbavil samosprávy i sdružení divadelních herců, dionýsiastai, srov. pod herci, Plínia zchladil: "Pamatujeme si tuhle provincii a hlavně to město, jak je sužováno podobnými partajemi, factiónés. Ať už se jmenují jakkoli a ať se sdružili z jakéhokoli důvodu, spolky budou na obtíž," hetaeriae praegravés fient. Čili: jen ať si dál majitelé domů hasí sami...

Hethitové§ viz Chetitové

Hetoimaridás ze Sparty, Hérákléovec§ 475

Hetoimoklés ze Sparty, syn Hippostheneův, oba slavní athléti§ 632

Hexamilion, viz pod Lýsimacheia na Chersonnésu Thráckém

Hezekiah§ viz Hiskia