Viva El excelentísimo!

Jméno modrookého Alfreda Stroessnera mělo zvuk velkého antikomunisty a jednoho z latinských generálů, o něž se opírala za studené války americká diplomacie. Dokud bylo třeba.

Jako jednomu z „nenahraditelných, které vlast povolala do služby“ se mu sice vlastního mausolea nedostalo, ale zemřel roku 2006 zcela civilně v nemocnici. Generál Alfredo Stroessner skončil ve fešáckém exilu ve vile v hlavním městě Brazílie a s přísně střeženým rančem-fazendou u Belo Horizonte. Z Brazílie raději nikam necestoval, když viděl osud svého chilského souputníka Pinocheta. 

Z rodné Paraguaye ho vyhnali, když mu bylo 76 a měl za sebou 35 let neomezené vlády „stability, míru a prosperity“. Pouze komunistický diktátor Fidel Castro byl u moci na západní polokouli déle.

Návštěvníci, které přijal v Brasílii, generála ovšem pomlouvali. Že celý den chodí doma v pyžamu a že dopoledne kouká v televizi na dětský pořad uváděný krátkovlasou blonďatou Marií de Graçou Meneghelovou alias Xuxou s hlubokými italskými kořeny (ročník 1963). 

Významná brazilská herečka, zpěvačka a přítelkyně fotbalisty Pelého a automobilisty Senny si dříve než povídáním pro děti udělala pověst obrázky pro dospělé. A zřejmě z Playboye umělkyni znal i Stroessner.

Vysoký, modrooký generál přehlížel řeči o tom, že se jako ženatý muž ohlíží za děvčaty a že je otcem prý až patnácti nemanželských potomků. Latinský machismus k uniformě patří, za to řeči o demokracii a lidských právech ne. Ale hlavně, jeho manželka Eligie, kdysi chudá učitelka, dělala, že o ničem neví a ve svých nejlepších letech se starala o zahrádku v presidentském paláci v Asunciónu.

Kondoři nad savanou

Stroessnerova diktatura ve srovnáním s frankismem nebyla tak krvavá. Důstojník od dělostřelectva kladl důraz na preventivní zastrašování, dával zavírat lidi, intelektuály a učitele, za „podvratnou činnost“ a za „intelektuální terorismus“. Běda tomu, kdo by zpochybnil jeho zákaz šíření marxismu z roku 1955. 

Podobný slovník ovšem měli v téže domě za železnou oponou i komunisté…

Nebál se cestovat po světě jako Franco a Salazar a jedinou skutečnou oposicí nábožensky tolerantnímu muži byla katolická církev. Po studentských nepokojích roku 1972, kdy policie zničila asunciónskou universitu, exkomunikoval arcibiskup Ismael Rolón Silvero na čas ministra vnitra a náčelníka policie. Po návštěvě papeže Jana Pavla II. roku 1988 vyšlo do ulic Asunciónu na padesát tisíc demonstrantů: byl to signál začátku generálova konce. 

Modrooký generál byl členem Světové antikomunistické ligy, kterou v roce 1960 založil a sponzoroval generál Ťiang Ťie-š‘ (čes. Čankajšek), tehdy už jenom vládce na Tchaj-wanu. Ve spojení s duchovními soukmenovci z Brazílie, Chile, Bolívie, Uruguaye a Argentiny se Stroessner od roku 1975 podílel v latinském světě na akcích proti všemu levicovému a levicově liberálnímu. 

V Asunciónu neměl žádný komunistický stát velvyslanectví s výjimkou titovské Jugoslávie. 

V rámci „Operación Cóndor” vojáci a tajní policisté s americkou podporou likvidovali oposici, zavírali do pracovních táborů, mučili a unášeli lidi, jejichž osudy nejsou dodnes z části zcela objasněny. Oficiálně zmizelo za Stroessnera v Paraguayi čtyř sta lidí; nezávislé zdroje hovoří o třech tisících.

Policisté z celé Latinské Ameriky byli školeni v americkém Panaské průplavové zóně (PCZ) ve Škole Amerik. Světová antikomunistická liga (WACL) se roku 1990 přejmenovala na Světovou ligu pro svobodu a demokracii (WLFD).

Rudí s bílou hvězdou

O asyl v Brazílii nežádal Stroessner v únoru 1989 poprvé. Roku 1947 stál při jednom puči na špatné straně a zachránil se útěkem v kufru auta na brazilské velvyslanectví. Kromě tohoto okamžiku stoupala jeho kariéra pohádkovým způsobem: podobně jako Franco v Evropě se krátce na to stal v 36 letech nejmladším žijícím generálem Latinské Ameriky. 

Každá latinská diktatura byla bizarní svým způsobem a osudy Somozů, Batistů, Trujillů, Banzerů se znamenitě odlišovaly. Stroessner, bylo mu 76, skončil stejně báječně jako začal: když byl sesazen, přesněji řečeno, když pochopil, že už není u moci, na letišti v Asunciónu, které kdysi pojmenoval po sobě, se mu dostalo rozloučení v přímém přenosu podobného ceremoniálu před odletem na státní návštěvu (dnes vzdušný přístav nese jméno Silvia Pettirossiho, pilota a zakladatele paraguayského aeroklubu). 

Stroessnerova konzervativní Národně republikánská asociace (ANR; založena 1887), které se podle červeného praporu s bílou hvězdou u žerdi říká Colorados, zůstává nejpočetnější a nejvlivnější partají Paraguaye. Není divu: generál šel jinou cestou než například Salazar a mezi „colorados“ musel každý, kdo chtěl něco znamenat. 

Generálova pravá ruka a od roku 1966 ministr vnitra Sabino Augusto Montanaro známý jako Řezník se roku 2009 v květnu vrátil těžce nemocen z honduraského exilu a hned byl umístěn na policejní polikliniku. Byla proti němu vznesena obvinění ze zločinů proti lidskosti, když vyšetřoval „podvratnou činnost“. Zůstal v domácím vězení a tak i o dva roky později zemřel.

V jeho éře hlavní policejní vyšetřovatel Pastor Coronel (roku 1992 odsouzen na 25 let vězení) mimo jiné proslul tím, že vyslýchal nešťastníky ve vaně naplněné lidskými exkrementy. Když nebyl spokojen, vypomáhal si elektrickými šoky. 

Důkazy o jeho zločinech a souvislostech s operací Condór poskytl policejní „archiv hrůzy“ se stovkou tisíců dokumentů nalezený roku 1992 protistroessnerským aktivistou Martínem Almadou na asunciónském předměstí. 

Almadova žena zemřela roku 1974, když jí policisté přehráli nahrávku s manželovým křikem od výslechu ve vězení a ukázali jí jeho zkrvavené šaty. Po třech letech věznění, kam se dostal za prosazování vyšších mezd učitelů, pustil režim Almadu do pařížského exilu.

Z pivovaru do Chaka

Stroessner si nikdy nebral dovolenou, jen o svátcích chodil na ryby. Byl salazarovsky pracovitý. Den začínal v pět telefonáty velitelům posádek ještě z postele, od šesti do jedné v noci otravoval ministry ze svého úředního sídla. Každý čtvrtek se v uniformě ukázal na generálním štábu, asi aby si plukovníci připomněli, kdo jim velí.

El excelentísimo, jak si dával novináři říkat, byl synem Huga Strößnera z hornofranckého Hofu, odkud svým signálem oblažoval za vlády „právního režimu” v podání dr. Husáka velkou část Čech rozhlasový a televizní vysílač. Syn Alfredo zůstal germanofilem, ale němčina mu moc nešla.

V otcovském Bavorsku Stroessnerovi roku 1973 udělili řád za zásluhy. Jeho přítelem byl vůdce křesťanských sociálů a jeden z démonů německé poválečné politiky Franz Josef Strauß (zemřel 1988). 

Když se provalilo, že paraguayské pasy a občanství si pořizovali po dvou stech až sedmi stech dolarů mimo jiné uprchlí nacisté a mezi nimi i „Anděl smrti“ z vyhlazovacího tábora Osvětimi Josef Mengele, už generálovy zásluhy tolik v Německu nevyzdvihovali, třebaže zločinec na začátku šedesátých let z Paraguaye navždy zmizel. 

Aby se stal vojákem poradil Alfredovi Stroessnerovi strýc. Byl to dobrý tip: kdo by kdy slyšel o synovi pivovarského účetního z jihoparaguayského Encarnación („Vtělení“) s neznámou guaranskou vesničankou? 

Byť se jako poručík dělostřelectva vyznamenal v letech 1932-1935 ve strašlivé a zcela zbytečné válce s Bolivijci o Gran Chaco. 

Obě strany se domnívaly, že pod ním leží ropa, mnoho ropy. Bolivijce podporovala americká Standard Oil of New Jersey (dnes ExxonMobil), Paraguayce Royal Dutch Shell. Světové zbrojovky zde ozkoušely nové modely zbraní. Paraguayci vsadili na Francouze, Italy a také bělogvardějce, v Bolivii vedle německé mimo jiné působila i československá vojenská mise vedená generálem Vilémem Plačkem. Československo tehdy vyvezlo do Bolívie sto tisíc střelných zbraní a osmdesát milionů nábojů.

Velepřehrada a diktatura

Don Alfredo stoupal v armádním žebříčku, až ho šéf Colorados a president Federico Chaves (zemřel roku 1978 v 96 letech) udělal roku 1951 náčelníkem generálního štábu. Když se chtěl Chaves, jehož otec byl Portugalec (takže se nepsal španělsky Chávez), pojistit proti armádě tím, že ozbrojil policii, vojáci v čele se Stroessnerem mu to zatrhli a v květnu 1954 ho sesadili. 

Stav obležení, obnovovaný Stroessnerem po třech měsících, až na krátké přestávky trval do roku 1987. Devětkrát se dal volit prezidentem, naposledy několik měsíců před svým sesazením. Colorados zůstali na dlouho jedinou povolenou stranou. Další byly formálně připuštěny až v roce 1962. 

Nelze říci, že by Stroessner něčím obohatil a obzvláštnil dějiny paragayských diktatur a ve srovnání například s vládou klanu Trujillů jeho kult osobnosti nebyl nijak výrazný. Asunción osvětloval v noci neon „Stroessner: mír, práce, blahobyt“. Tedy něco na úrovni banality jako nápis na stadionu jedné šumavské obce „Město Sušice podporuje sport“. 

Paraguayci před rokem 1989 v podstatě neznaly mechanismy demokracie a jeho teror byl preventivní: policii organisoval Stroessner po Frankově vzoru.

Paraguayská ekonomika se jakýmsi zázrakem nezhroutila. Diktátor elektrifikoval, stavěl kanalizace, silnice, otevíral osobně každou novou školu (stejně tak znal celý svůj diplomatický sbor). Naopak: v sedmdesátých letech vykazovala země bez významných surovinových zdrojů nejvyšší růst v LatAmu. Přitom třetinu rozpočtu strkal do vojáků, které za výsluhu zaopatřoval i půdou, pokud na oněch dvaceti hektarech chtěli hospodařit. 

Po vzoru hellénských klérúchů to udělalo deset tisíc Paraguayců. Nicméně ze země v jeho éře odešla pětina Paraguayců a jedním z momentů, které vedly ke Stroessnerovu pádu, byla vysoká inflace.

Země se podílela od roku 1975 na stavbě mohutné vodní elektrárny Itaipú na Paraně a svůj podíl proudu, kteří není schopna spotřebovat, prodává od roku 1984 do Brazílie a Argentiny. Veledílo, jedna z největších světových hydroelektráren, stála šestnáct miliard dolarů a v Paraguayi na ní vidělal kde kdo, mimo jiné jako jeden z řídích manažerů stavby budoucí president Wasmossy.

Pánem pašeráckého ráje

V zemi, kam nebylo téměř nemožné úředně dovést automobil, byly už v osmdesátých letech v hlavním městě dopravní zácpy. Blahosklonně se generál díval na prohřešky svých věrných. Korupci přehlížel, takže se pohraniční kraj s Argentinou a Brazílií stal rájem pašeráků, drogových gangů a obchodníků se zbraněmi, velkoprádelnou peněz, odkud se mimo jiné financuje i libanonský Hizballáh. 

V Asunciónu se směl ukrývat francouzský mafián, výrobce a obchodník heroinem Auguste Ricord alias Il commandante, než byl roku 1972 jako jedna z hlavních postav „Francouzské spojky” vydán do Spojenýchb států; když si odseděl trest, vrátil se do země v srdci Latinské Ameriky a roku 1985 zde zemřel. 

Vedle nacistů na útěku poskytoval Stroessner asyl padlým diktátorům. Roku 1955 na krátko Argentinci Juanu Perónovi, který si útěkem do Paraguaye zachránil život před pučisty. Naopak roku 1980 v ulicích Asunciónu rozstříleli komunističtí atentátníci jiného asylanta, vyhnaného nikaragujského vládce Anastasia Somozu mladšího (viz po Somozovci).

Bývalý americký velvyslanec v Asunciónu v letech 1977-1980 Robert White (zemřel roku 2015) v listu New York Times vzpomínal na dobu, kdy Stroessnerův velvyslanec v Buenos Aires prohrál v kasinu celý roční rozpočet ambasády. Generál ho povolal domů a dal mu podepsat přiznání. Vzápětí ho jmenoval ministrem zahraničí a prý už s resortem neměl nikdy problémy.

Američanům za prezidentů Jimmyho Cartera a Ronalda Reagana se režim „diktatury“ stal nepohodlný. John F. Kennedy mu ještě blahopřál k „demokratisaci” země, jeho nástupce Johnson ho přijal v Bílém domě. Pohled na ometálovanou uniformu se však přežil a věrný don Alfredo, antikomunista, který vždy stál bezvýhradně po boku Ameriky, to pocítil zrovna v době, kdy se doléčoval po operaci prostaty. 

Poslední zvonění

V únoru 1989 se proti němu vzbouřil dlouholetý důvěrník gen. Andrés Rodríguez, přezdívaný Tygr; krom toho Stroessnerův syn si vzal Rodríguezovu dceru. 

Jeden z nejbohatších mužů Paraguaye, který si za svých 550 dolarů měsíčního žoldu koupil jeden ze zámků na Loiře („ušetřil jsem hodně peněz tím, že jsem se odnaučil kouřit”), vlastnil leteckou společnost, pivovar, klenotnictví, směnárny a dlouho byl vojenským velitelem velké části hraničních oblastí, tedy králem nad pašeráky. 

V Americe ho sledovala DEA („paraguayský Noriega”) a mimo jiné ho tehdy obviňovala z drogových obchodů: generálův osobní pilot byl roku 1986 zatčen ve Spojených státech při pašování čtyř desítek kilogramů heroinu.

Při puči sice zemřelo na pět set vojáků, ale nad Stroessnerem se ve vysoké politice zavřela voda. Kdo by chtěl při vzpomínce na andské kondory prát špinavé prádlo? Ve Washingtonu určitě nikdo. Byl to puč z milosti, než Rodrígueze předběhne někdo jiný, někdo mimo rodinu. Rodríguez (tehdy 64) zvolený v květnu 1989 presidentem, také proti nikomu z představitelů minulého režimu výrazně nezakročil. 

Stroessnerovy 78. narozeniny 3. listopadu toho roku slavili „stroessneristas” v Asunciónu ohňostrojem, vytahovali podle reportéra listu New York Times potréty oslavencovy a v ulicích hráli jeho oblíbenou polku.

Stejně jako portugalský pořádku milovný profesor Salazar také syn bavorského kolonisty Stroessner po léta naříkal: „Nejraději bych šel do penze, chytal ryby a lovil. Ale copak to jde? Moje země mne potřebuje...“ Přání se mu splnilo až v Brazílii. Doma jeho systém fungoval ještě několik let, než si Paraguayci jakž takž zvykli na republiku bez armádních a policejních dozorců.

exkurs 1: Alfredo Stroessner Matiauda

Byl synem bavorského kolonisty Hugo Strößnera s Heribertou Matiaudou, guaranískou vesničankou žijící v kreolské rančerské rodině. Po Frankově vzoru Stroessner o svých rodičích ani dvou sourozencích nehovořil a v oficiálních životopisech o nich není zmínky. 

1898 se Hugo Strößner vystěhoval z Bavor do Paraguaye a stal se účetním v pivovaru

1912, 3. listopadu narozen v Encarnación 

1929 nastupuje do vojenské akademie

1931 poručíkem dělostřelectva, od 1932 ve válce o Gran Chaco (trvala do 1935), v září 1932 účastník bitvy o pevnost Boquerón

1946 důstojníkem genštábu

1947, březen v několikaměsíční občanské válce stál na straně vlády presidenta gen. Higinia Moríñiga (v úřadu od roku 1940), který zakázal činnost partají, proti levičákům a liberálům v čele s expresidentem Rafaelem Frankem

1948 nejmladším generálem LatAmu (36); v armádním puči proti Moríñigovi mu zůstal věren a musel nakrátko ze země prchnout (= první brazilský exil)

1949-1954 vláda Federika Chavese

1951 náčelníkem generálního štábu, později ministrem vojenství a vůdcem Národní republikánské asociace-colorados (ANR), založené roku 1887, partaje vojáků a latifundistů, která byla u moci od roku 1947 s výjimkou let 2008-2013

1954, 4. května puč, pak se dal zvolit presidentem, znovu 1958 a pak v pětiletých cyklech do 1988 (obvykle s osmdesátiprocentím výsledkem)

1955 spiknutí, které vedl Epifanio Méndez Fleitas, president centrální banky a přítel argentinského presidenta Juana Dominga Peróna

1955 zákaz propagace marxismu

1956 další protistroessnerovské spiknutí údajně vedené exulantem a vůdcem paraguayských socialistů (PRF) plk. Rafaelem Frankem, presidentem republiky v letech 1936-1937 (zemřel 1973).

1959 studentské nepokoje proti zdražení jízdného v Asunciónu, když krátce experimentoval se zrušením stavu obležení a s povolením činnosti politických stran; v prosinci levicoví partyzáni na jihozápadu země podporovaní z Argentiny, Venezuely a Kuby, tvrdě potlačeni

1963 začal formálně „demokratisovat” politiku a povolil návrat frakce Liberální strany (Partido azul, azules), jádro liberálů (od 1887) se roku 1978 a po Stroessnerově pádu zformovalo jako Autentická radikální liberální strana (PLRA), která v osobě Federika Franka poprvé vládla v letech 2012-2013

1964 puč generálů v Brazílii (u vlády do roku 1985); gen. Charles de Gaulle v Asunciónu

1965 poslal Američanům oddíl na podporu pro jejich invase do Dominikány; později chtěl poslat vojáky i do Vietnamu

1966 puč generálů v Argentině (u vlády do roku 1973)

1967 nová ústava zavedla dvoukomorový parlament a čtyři volební období presidentovy po sobě

1972 nové studentské nepokoje, odpor církve

1973 Stroessner na pozvání presidenta Gaustava Heinemanna v Německu (podruhé oficiálně roku 1985 kromě Strauße se mu hodně politiků už vyhýbalo, president Richard von Weizsäcker měl náhlou dovolenou)

1975 součást operace Cóndor, persekuce katolických institucí

1984 třicetiletí u mocioslavil vojenskou přehlídkou

1987 americký velvyslanec Clyde D. Taylor v oblaku slzného plynu, když navštívil oposiční skupinu „Ženy za demokracii” a president Reagan zbavil Paraguay všech obchodních výhod

1988 návštěva Jana Pavla II.

1989, 3. února po 35 rocích vlády sesazen, druhý brazilský exil

1989 druhé největší město země Puerto Presidente Stroessner (založeno roku 1957 jako Puerto Flor de Lis, Město květu lilie), přejmenováno na Ciudad del Este

1990 vnuk Alfredo Domínguez Stroessner (20) vyhoštěn z Paraguaye, neboť fungoval jako spojka s dědem v Brazílii (soudně zrušeno). Brazilský soud naopak zadržel generálova syna a plukovníka letectva Gustava Stroessnera Moru (46) za podezření nezákonného obohacování, ve skutečnosti údajně proto, aby se nemohl ucházet o presidentství ve volbách 1993, jak si plánoval; po třech měsících propuštěn a do Paraguaye nevydán. Brazilské úřady rovněž odmitly vydat Stroessner a netlačili na jeho vydání ani brazilští socialisté, když se roku 2003 dostali k moci.

1991 Stroessner se setkal se svými poříznivci ve Foz do Iguaçu

1992 nová ústava

1992 nalezen archiv operace Condór „technického oddělení ministerstva vnitra” s detaily vražd oponentů

1993 Rodríguez odstoupil z úřadu, zemřel 1997 v New Yorku. Jeho nástupce Juan Carlos Wasmosy, inženýr a podnikatel maďarského původu z řad Colorados, se stal prvním voleným civilistou v historii republiky

2006, za vlády brazilského socialistického presidenta Silvy Inacia da Luly 16. srpna zemřel v Brasílii na infarkt po operaci kýly (93)

Stroessner byl ženatý s učitelkou Eligií Morou Delgadovou, která zemřela rok před manželem (95). Měli tři děti: Gustava Adolfa (bezdětný kokainista, zemřel před otcovým vyhnáním), Gracielu Concepción de Domínguez (tři synové) a Huga Alfreda „Freddyho“, který se oženil s dcerou generála Rodrígueze Marthou (čtyři dcery). 

exkurs 2: V srdci Jižní Ameriky

Paraguayská republika se sice rozkládá na ploše 400 tisíc km2, nemá však žádné významné surovinové zdroje a žije v ní pouze šest milionů lidí. Pro většinu je mateřštinou jazyk guaraní, který je vedle španělštiny jazykem úředním. Jeho přídomek El Excelentísimo koresponduje s El Supremo, jak byl přezdíván první z paraguayjských despotů.

1537 Španělé založili pevnost Asunción na Papouščí řece/Paraguay

1611-1767 země ve správě jezuitů („reducciones”)

1811, 14. května nezávislost, diktátor El Supremo José Rodríguez de Francia (do 1840). Zakázal vstup cizincům a veškerý dovoz, vyvážet se smělo jen maté a donutil Španěly ženit se s indiánkami Guaraní a s mulatkami

1844-1870 absolutní despocie otce a syna Carlose (do 1862) a Franciska Lópezů (jmenován otcem generálem už v devatenácti)

1859 uzavřel Carlos Antonio López se Spojenými státy smlouvu o přátelství, obchodu a plavbě (stále v platnosti); latinský antiamerikanismus nebyl v Paraguayi nikdy silný

1864-1870 strašlivá válka proti Brazílii, Argentině a Uruguayi: stát přišel o dvě třetiny území, ze 660 tisíc Paragayců přežila jen třetina, z toho ani ne třicet tisíc mužů - rozvoj země se o století zbrzdil. Nicméně krutovládce Francisco Solano López za Stroessnera presentován jako kultovní figura (je na bankovkách, Stroessner nikdy nebyl)

1887 založena konzervativní Národně republikánská asociace (Colorado); vládla do 1904 a od 1947

1912-1916 presidentem švýcarský občan Eduardo Schaerer, který uzavřel s Němci dohodu o pomoci při reorganisaci armády a za první světové války zůstala země neutrální

1913 a 1915 hraniční dohody s Bolívií a Argentinou na Chaku

1925 zvěsti, že na Gran Chaku nalezena nafta, spory s Bolivijci, 1928 první ozbrojený konflikt

1932-1935 vítězná válka o Gran Chaco („země pro lov”), Paragayci získali dvě třetiny území, ropa se tu aled těžit nedala

1954-1989 vláda Alfreda Stroessnera

2008 Colorados nevyhráli volby a poprvé přešla vláda demokratickou cestou, a to ještě doleva; prezidentem se stal bývalý biskup Fernando Lugo, který vzal do vlády mimo jiné první indiánskou ministryni a jednoho partyzána

2012 Lugo donucen odstoupit, u vlády do roku 2013 liberálové/Federico Franco

2013 vládnou opět Colorados/Horacio Cartes

•

Dobrodružství uruguayského dobytkáře

Nebyl to generál ani šéf rozvědky, ale synek dobytkářské famílie vychovaný v ultrakonservativním katolicismu. Juan Bordaberry posloužil uruguayským vojákům jako mouřenín, pak mohl mouřenín jít.

Byl právě na státní návštěvě Bolívie u generála pučisty Huga Banzera Sáncheze, své ultrakonservativní krevní skupiny (o generálových proměnách viz jeho samostatný portrét). V La Pazu se oba dozvěděli o atentátu na bolívijského velvyslance v Paříži 11. května 1976. Neznámý střelec zavraždil na ulici za bílého dne generála Joaquína Zentena Anayu (53). Armádní kariéra ho přivedle až k náčelnictví genštábu, byl ministrem zahraničí a diplomatem. 

V roce 1967 byl vojenským velitelem provincie Santa Cruz, když se v ní objevil argentinský revolucionář a spolubojovník Castrů MUDr. Ernesto „Che” Guevara de la Serna. Chirurgovou prací bylo vyprovokovat v Bolívii lidové povstání a ukázat vykořisťovaným indiánům cestu k beztřídnímu vykoupení ze života na zemi. 

Vojáci generála a presidenta Reného Barrientose mu v tom zabránili. Oddíl povstalců byl obklíčen, Guevara dopaden a jistým seržantem Mariem Teránem v říjnu 1967 zastřelen. 

Msta Guevarova ducha

Jedním z podřízených velitelů Zenteny v protiguerrillové operaci byl i generál Luis Reque Terán, pod jehož rozkazy spadal seržant-popravčí (shoda jmen). V roce 1976 žil v argentinském exilu a byl to on, kdo mediím prozradil do té doby neznámé okolnosti Guevarovy smrti, které vedly k identifikaci Zentenova podílu na ní.

Komunisté Guevaru mstili. Zentena byl šestým z vojáků, které ho zlikvidovali a nevysvětlena zůstala nehoda vrtulníku, v jehož troskách v dubnu 1969 zahynul generál Barrientos. 

Reque Terán čistku přežil a jeho dcera Gina (53), matka dvou dětí, byla v březnu 2015 presidentem Evem Moralesem povýšena do generálské hodnosti, první pro ženu v bolívijské armádě. 

Bordaberry onoho květnového dne odřekl chystanou recepci a společně s Banzerem podle agentury AP prohlásili, že „se pustí do otevřené války proti mezinárodnímu komunismu”. Bordaberry „přijal výzvu těchto bezcenných lidí extremní mezinárodní levice a budeme proti nim bojovat všude a kdykoli se pokusí provádět své odporné vražedné činy.”

Život šel jinými cestami a už měsíc poté nebyl Bordaberry presidentem ani vojínem války s mezinárodním komunismem. Banzer se po své abdikaci roku 1978 napravil v demokrata a dokonce byl zvolen podruhé presidentem Bolívie. Bordaberryho za účast na uruguayské vojenské diktatuře ve stáří soudili a odsoudili v době, kdy zemi vládli jeho socialisté, jeho životní „oblíbenci”.

Za Bordaberryho dnů řádily v Montevideu a okolí bandy levičáckých a pravičáckých teroristů. Hnutí za národní osvobození - Tupamaros (MLN), odvolávající se na inckého protišpanělského povstalce z 18. století Túpac Amaru II. (+ 1781), byla v poli od roku 1963.  Počty tupamarů se odhadovaly na tisícovku a byla to nejúčinnější „městská guerrilla” Latamu. 

Uprostřed Montevidea držela jedno ze svých vlastních podzemních „lidových” vězení pro unesené lidi odhalené až v létě 1972. Měla sympatisanty i v Evropě a terorem v městských centrech inspirovali italské Rudé brigády a německou Frakci Rudé armády (RAF). 

Válka o ulici

Proti nim stály polovojenské „eskadry smrti” (escuadrón de la muerte), uskupení konservativních aktivistů různého věku a názvů skrytě podporovaných policií a vojskem („Úderka lovců tupamarů”, Řádná uruguayská mládež, Autentický lid Uruguaye”). 

Údery tupamarů vedly k chaosu a civilní vlády nebyly schopny teroristy zastavit. Ve svých řadách měli intelektuály, studenty, podnikatele, ředitele škol, vojáky i policisty. Jejich politické zastoupení „Široká fronta”, Frente amplio (FA), koalice komunistů, socialistů, křesťanských demokratů, odborů sdružených v PIT-CNT a menších skupin ve volbách roku 1971 neuspěla, takže chilská cesta díky silným konservativním Colorados Uruguayi nehrozila. 

Kandidát FA generál v. v. Líber Seregni (tehdy 54; + 2004) skončil tehdy třetí a po Bordaberryho puči byl bez soudu uvězněn a propuštěn až roku 1984. Nezávislé průzkumy přitom dávaly jeho FA před volbami druhé místo před Blancos.

Bordaberry nebyl žádným vůdcovským typem, nevynikl ničím, co je pro veřejný život nezbytné. Pouze v rozhodujícím okamžiku souhlasil, aby se jeho jménem spojeným s bohatstvím, konservativním katolictvím a antikomunismem podpořili vojáci chystající tak jako tak státní převrat.

V podstatě tedy ani nepatří do sbírky klasických latinských diktátorů, moci se domohl „civilním” pučem, za něhož se ani jednou nevystřelilo, byl dobrovolným spolupracovníkem generálů pro začátek jejich vlády v Uruguayi v letech 1973-1985, nakonec na jejich žaludky až moc radikálním.

Vyvanulý blahobyt

Bordaberry je vnukem Baska z francouzské strany Pyrenejí Santiaga Bordaberryho a synem jednoho z největších chovatelů dobytka v Uruguayi a senátora Dominga Bordaberryho. Uruguayci a Argentinci za světových válek až do poloviny let padesátých profitovali ze svých agrárních vývozů do západního světa, hlavně masa. Montevideo patřilo k nejmodernějším městům s mrakodrapy a širokými bulváry, s bohatým společenským a podnikatelským životem. Zemi, kde od roku 1915 trvala pracovní doba osm hodin, děti podléhaly povinné školní docházce a zdravotnictví bylo zdarma, se přezdívalo Švýcary Latamu.

V šedesátých letech přišel úpadek a s ním radikalisace. Mezi studentstvem se po úspěchu castrovské revoluce šířil obdiv k revolučnímu socialismu. Promoskevští komunisté a pročínští maoisté budovali podzemní sítě podnikající teroristické nájezdy na policejní stanice, kasárna, bandité vyhazovali do vzduchu budovy, vykrádali banky, unášeli diplomaty a páchali atentáty na politiky. 

Nejsilnější z nich byli právě tupamarové, jehož aktivním členem byl i pozdější president republiky José Alberto „Pepe” Mújica úřadující v letech 2010-2015. Z radikálního marxismu a pouličního třídního boje mu zůstalo to, že svůj presidentský plat rozdával na charitu a se svou manželkou-senátorkou Lucíí Topolanskou bydlel ve stejném bytě, jako předtím soukromník.

Upjatá konserva

Mladého Juana Maríu Bordaberryho poslal otec na vzdělání a výchovu do jesuitské školy. Vystudoval v Montevideu práva, než podědil otcovské statkářské imperium. Byl oddaným karlistou podporujícím tradiční španělské katolické instituce a nesouhlasil se současnou burbonskou panovnickou větví na španělském trůnu. V rámci hnutí zastával v jeho jihoamerické větvi zajímavé postavení.

Bordaberryho kariera se odvíjela logicky k jeho sociálnímu původu. Ve vládě presidenta Jorgeho Pacheky Areky (+ 1998), za něhož začaly městské guerrilly a„eskadry smrti” řádit, byl v letech 1969-1972 ministrem dobytkářství a zemědělství. Velmi těsným poměrem hlasů před Blancos byl na Pachekovo doporučení (jeho návrh na referendum o zavedení dvou funkčních období po sobě neprošel) za Colorados roku 1971 zvolen presidentem a přísahu složil 1. března 1972. 

Země procházela vleklou hospodářskou krisí a pouliční násilnosti kulminovaly, tupamarové po jeho volbě otevřeli ofensivu. Bordaberry jmenoval do význačných funkcí civilní a armádní konservativce a zprvu se orientoval na vzory policejních metod z Brazílie, kde vojáci vládli v letech 1964-1985. 

V předvolební kampani ukazovali konservativci Uruguaycům v televisi obrázky z ruské okupace Československa v srpnu 1968 a propagandisté se ptali, zda chtějí žít jako lidé nebo jako otroci Rusů. Hysterii šířily zkazky, že při vítězství komunistů podřežou pensistům krky a děti že prodají na Kubu a do Sovětského svazu.

Jízda na tygru

Advokát Bordaberry tolik krvelačný nebyl. Slíbil pokračovat v Pachekově ekonomice úsporných opatření a ve válce s tupamary: „Tohle je země požehnaná bohem,” řekl v březnu 1972 v inaugurační řeči před parlamentem, „a jediné, co potřebuje, je poctivá práce, aby každému zajistila prosperitu.” Cestu do parlamentu ovšem musela kolona vozů prolétnout pod vojenskou ochranou a seshora pod kontrolou vrtulníků: „Násilí antisociálních sil ze stínů není kompatibilní se zemí našich demokratických tradic,” komentoval Bordaberry.

Na kompatibilitě zapracoval. Zprvu se souhlasem generálního shromáždění, uruguayského dvoukomorového parlamentu, vyhlásil na třicet dnů „stav vnitřní války”. V odpověď zintensivnili tupamarové svou bojovnost. V dubnu 1972 prchlo několik desítek tupamarů z vězení Punta Carretas tunelem prokopaným na svobodu, teroristé stříleli policisty, vojáky.

Vojáci potřebovali více pravomocí a „prostor na práci”. Bordaberry se proto „na obranu institucí” dohodl s armádními špičkami a s jejich krytím na ústavním převratu. 27. června 1973 nadekretoval s tanky v ulicích Montevidea rozpuštění parlamentu, pozastavil činnost politických stran a společenských organisací. Až Bordaberryho odsoudí roku 2010 na třicet let za mříže, bude rozsudek stát na podobném paragrafu: za „útok na ústavu”.

Namísto kongresu jmenoval dvacetičlennou státní radu, jíž předsedal, nicméně nejvlivnější byla už tehdy bezpečnostní rada, kterou ustavil po sporech s vojáky v únoru 1972 a sestavenou z velících důstojníků. 

Vojáci, kteří po celou dobu své vlády zůstali na rozdíl od dalších latinských vojsk jako celek neideologičtí, dostali neomezené pravomoci pro boj s komunistickým podsvětím a nic na tom nezměnil seriál protirežimních a hladových stávek vedených komunisty kontrolovanými odbory PIT-CNT: založeny roku 1964, zrušeny roku 1973 a činnost obnovily roku 1985. 

Armádě se válka s terorismem dařila. Do jara 1974 decimovala stavy tupamarů a vyčistila policii od korupce. Vládnout však generálové nedokázali.

Fašistická inspirace

Bordaberry myslel mnohem dál než na pouhý „civilně-vojenský režim”, jak říkal tomu, co nastolil. Roku 1975 navrhl generálům nové státní uspořádání Uruguaye. V roce, kdy zemřel Francisco Franco a oslněn myšlenkami italského fašismu hodlal definitivně zrušit činnost politických stran a občanských institucí vůbec. Když to o několik měsíců později předložil armádním představitelům, zalekli se. 

Úplná likvidace partajního života byla na uruguayské vojáky trochu silný tabák. 12. června 1976 zaskočili Bordaberryho tři neděle po návratu z Bolívie a tři měsíce po puči generálů v čele s Jorgem Rafaelem Videlou v Argentině. Sesadili ho „pro nepřekonatelné rozdíly” (jeho funkční období by končilo roku 1977) a nahradili ho na osmdesát dnů profesorem práv Albertem Demichellim (+ 1980 ve věku 84 let). 

Životní náklady za Bordaberryho vlády enormně vzrostly, HDP soustavně klesalo, inflace raketově rostla, peso mnohokrát devalvovalo, čtyři sta tisíc důchodců mělo zničené pense a zemi opouštěli hospodářští emigranti. 

Diktatura pak vydržela pod několika nastrčenými civilními presidenty a jedním generálem do jara 1985. Skutečná moc ve státě spočívala na členech státní bezpečnostní rady.

Chaos mezi uniformami

Soužití s vojáky nebylo pro Bordaberryho snadné. Mezi generály nebylo jednoty a naopak po celou dobu, kdy byli u moci, se mezi nimi přely tábory umírněných a liberálů s konservativními radikály. 

Řada vojáků, uruguayské ozbrojené síly všech zbraní tehdy čítaly 22 tisíc mužů, měla spíše levicově liberální představy a okouzlovala je revolučně reformní vláda peruánského vojenského diktátora Juana Velaska Alvarada (1968-1975). Domáhali se účasti na protikorupční a protiinflační kampani a v únoru 1973 žádali o spuštění „programu národní obnovy” počítající ve svých devatenácti bodech s pozemkovou reformou a omezením zahraniční zadluženosti; mezi rebely tehdy vynikl velitel letectva gen. José Pérez Caldas. 

S velitelem námořnictva gen. Juanem Zorrillou u Bordaberryho v únoru 1973 prosadili, aby zrušil jmenování ministra obrany generála Antonia Franceseho, vojáka ze staré školy, který jim nevoněl. Kdyby neustoupil, vládl by o dva roky méně: tehdy se ukázalo, kdo je pánem na hřišti…

Hádáli se často s Bordaberrym. Přímo „na tělo” byl spor o místo předsedy státní masné komise. V té době rančeři tajně hnali dobytek přes hranice do Brazílie, kde na jatkách dostávali za své maso mnohem více než v Uruguayi. Když byl v květnu 1975 Bordaberry návštěvou u generála Stroessnera v Asunciónu, předseda komise Eduardo Peile nařídil jatkám upřednostňovat porážku dobytka menších rančerů. To se nelíbilo velkým dobytkářům, jejichž představitelem byl Bordaberry.

Jenže Peile měl hodně známých mezi generály a vojáci ve spolupráci s velením policie nařídili novinám, aby netiskly žádná presidentská prohlášení, dokud je neautorisují vojenské orgány. Vojenští emisaři dodržování příkazu kontrolovali přímo v redakcích. Bordaberry musel ustoupit a Peile zůstal v úřadu.

Pozdě doručený účet

Bordaberry se po armádním puči už veřejného života neúčastnil a spravoval svůj obří ranč. Socialisté mu však klidného stáří nedopřáli. Jestliže argentinští vojáci zavraždili za své vlády na třicet tisíc lidí, uruguayská účast na „Cóndoru” se odhadla na 210 lidí. 

Bordaberryho podíl na likvidaci protivníků v rámci mezinárodní akce Cóndor, jeho spolupráce s vojenskými režimy v Chile, Argentině, Bolívii a Brazílii byl předmětem zkoumání vyšetřujících soudců a vedly k jeho zatčení roku 2006. 

O čtyři roky později byl odsouzen k nejdelšímu z trestů uvedených v uruguayském trestním kodexu, ke třiceti rokům života za mřížemi. Soud měl za prokázáno, že řídil spiknutí proti ústavě a že se podílel na smrti a zmizení čtrnácti lidí.

To už bylo Bordaberrymu 82. Pro svůj zdravotní stav byl zavřen doma v Montevideu, kde v červenci 2011 zemřel. 

exkurs: Juan María Bordaberry Arocena

S manželkou Maríí Josefinou Herránovou Puig mají devět dětí, z toho sedm synů. Z nich Pedro se též věnuje politice, byl ministrem turistiky, předsedá Colorados a ucházel se roku 2009 o presidentský úřad. Jeho mladší bratr Santiago je katolickým aktivistou, karlistou a zůstává u otcovského řemesla. 

1928, 17. června narozen v Montevideu v rodině vlivného dobytkáře Dominga Bordaberryho Elizonda se senátorským křeslem a Elisy Aroceny. Děd Santiago přišel do země z francouzské části Baskicka. Vychován byl na jesuitské koleji, studoval práva, podědil otcovský majetek

1951 založena Federální liga venkovské akce, v níž Bordaberryho otec Domingo hrál významnou roli

1958 za Národní stranu („Blancos”) zvolen senátorem

1964 se přidal k Federální lize venkovské akce, která se 1969 spojila s Colorados, odvěkými rivaly „Bílých”

1964-1985 v Brazílii vláda vojáků

1969-1972 ministrem dobytkářství a zemědělství ve vládě Jorgeho Pacheky Areky (který byl později velvyslancem ve Švýcarsku a několikrát se pokoušel o druhý presidentský úřad; + 1998)

1971 zvolen za Colorados presidentem, jeho soupeř z oposiční liberální Národní strany (Blancos) Wilson Ferreira Aldunate (+ 1986) odešel roku 1973 do exilu, kde žil jedenáct roků

1971 Banzerův puč v Bolívii

1972, 1. březen presidentem republiky „na východ od Uruguaye”

1973, 27. června souhlasil s generály a provedl s nimi státní převrat, rozpustil kongres, zastavil platnost ústavy a vládl dekrety

1973, 11. září Pinochetův puč v Chile

1976, 24. března argentinští generálové v čele s Jorgem Rafaelem Videlou (+ 2013) sesadili presidentku (první na světě) Isabelu Martínezovou de Perón a vládli do roku 1983

1976, 12. června byl vojáky zbaven úřadu Bordaberry a nahrazen ministrem Albertem Demichellim; vrátil se na svůj statek, jeden z největších v Uruguayi

1976-1981, září presidentem po Demichellim dosazen vojáky Aparicio Méndez Manfredini (+ 1988). Jeho nástupcem do roku 1985 byl generál Gregorio Álvarez, na čtrnáct dnů následoval advokát Rafael Addiego Bruno (+ 2014) 

1985, 1. března po něm se Uruguay vrátila k civilním voleným vládám, když přísahal právník Julio María Sanguinetti (do 2000)

2000-2005 presidentem právník Jorge Battle

2005-2010 v čele republiky socialista, lékař Tabaré Vázquez, po něm pět let „Pepe” Mújica a roku 2015 opět Tabaré Vázquez

2006 Bordaberry zatčen pro podezření z účasti na vraždách dvou oposičních politiků v Buenos Aires v rámci operace Cóndor

2009, říjen odsouzen na 25 let vězení gen. Gregorio Álvarez, jeden z vojenských presidentů, za zločiny proti lidskosti a účast na vraždě

2010 odsouzen na třicet let do vězení, nejvyšší uruguayský trest, „za útok na ústavu”, ze zdravotních důvodů byl od roku 2007 vězněn v domácím vězení

2011, 17. července zemřel v Montevideu

exkurs 2: Republika na východ od (řeky) Uruguay

Stát mezi Brazílií a Argentinou je v podstatě beze jména, nicméně obyvatele jako Uruguayce znají úplně všichni. 

Na ploše 180 tisíců kilometrů čtverečních žijí 3,3 milionů obyvatel. Z toho dvě třetiny v metropoli Montevideu. V Bordaberryho letech se počet Uruguayců blížil třem milionům a Montevidea jednomu milionu.

•

(pokr.)