Hitler a Stalin. Géniové hrůzy

  

Srovnávací životopisy dvou masových vrahů, stavitelů a ničitelů obludných impérií. Zatímco v Rusku si Stalinova jména stále váží, slovo Hitler se stalo na planetě synonymem pro odporného despotu.

Do jedné z kaváren v Meidlingu nakukovalo jarní dopoledne. Poloprázdným lokálem ve vídeňské dělnické čtvrti páchlo kouřové zatuchlo levných podniků občerstvované kávou na stolech před několika hosty. Vyhublý, bledý muž s knírkem a zánovních šatech procházel propadlýma očima jakýsi šovinistický novinový titul a jezdil si prstem pod nosem.

Ani si nevšiml, že do místnosti vešli dva muži kavkazského vzezření, oba černovlasí a také s knírkem. Teprve po chvíli zdvihl hubeňour od papíru hlavu, protože k jeho uším dolehla ruština. Nic až tak podivného v sídelním městě mnohonárodní habsburské říše, kde žilo téměř více Slovanů než Němců.

Oba hosté si dali po kávě s rumem, zajímavé kombinaci pro východní cizince, a vypluli do ulic proletářské části dunajské metropole. Náš host také složil noviny a při placení kelnerovi říká: „Je to dneska ve Vídni hrozné, viďte. Co všechno sem za svoloč ještě nenaleze. Už aby se s tím něco udělalo...“.

Takový obraz z Meidlingu se ovšem nedochoval a možná ho ani nikdo neviděl, nenamaloval, natož zažil. Vyloučit se však nedá. Na začátku roku 1913 se totiž takto ve Vídni setkat mohli: kavkazský bolševik a bandita Josef Stalin (tehdy 35) a chudý malíř pohlednic a pamětihodných obrázků Adolf Hitler (24).

Babylóny národů

Budoucí geniové obludích krutostí, kteří vehnali své říše do zničující války, vyvražďovali své spoluobčany a div že nestrhli do záhuby celý svět, mají překvapivě v životě hodně společných momentů. Jakoby přesvědčení o vyšším poslání bylo podmíněno zhovadilou netečností ke všemu kolem nich, co se netýkalo jich samých.

Jenom shodou okolností se jeden z nich stal pro svět menším zlem a tudíž spojencem dobra, třebaže pravděpodobně má na rukou krev více obětí. Ale Hitlerovo jméno zůstalo synonymem pro totální destrukci, naprosto odpudivé jednání a pro tovární vyvražďování celého národa, šestimilionovou genocidu evropských Židů. 

Do hitlerů se nadává kdekomu, do stalinů ne. Dokáží to černí Jihoafričané ve vnitropartajních hádkách v ANC, američtí bílí ultrakonservativci tak říkají černému presidentu Obamovi. Přežité katastrofy, vyhrané války a zdánlivé bezpečí ústavních institucí ukolébávají lidi v představě, že v Evropě typové jako Hitler a Stalin definitivně vymizeli. Že podle nich návrat k diktaturám a válečným hrůzám není možný. 

Všeobecně převládá nálada, že žijeme v době navýsost osvícené, jakoby na špici dějinného vývoje od eneolitu. Jakoby v pohledu pomateného amerického akademika Francise Fukuyamy, který s pádem berlínské zdi a bolševického Ruska proklamoval „konec dějin”, neboť západní liberalismus zvítězil; a zapomněl přitom na maskovací plastičnost bolševiků, na pytel odkládaných nebezpečných problémů po světě a na kazatele svatých válek, jimž dějiny právě nabídly příležitost. 

Cestou zpět do pravěku by kromě toho tedy bylo nasekání zlobivému (už to slovo) dítěti, opovrhování homosexuály, zatlačování žen zpět do kuchyní, mluvit o negrech a ne černoších, podivovat se nad (ne)kulturností vzdálených národů. 

Nuže od takového pravěku nás nedělí tisíciletí, ale pouhých několik desetiletí, život jediné evropské poválečné generace. Tak rychle zevšedňují prožitky, tak krátká je paměť. Ale jak rychle se nálady obracejí a vracejí, kolik národní a náboženské nesnášenlivosti přinesla první léta nového století… Hitlerů a Stalinů se bude bát každá generace a vždy se najdou jejich následovníci a adoranti.

Stalin byl roku 1913 na útěku před carskou policií a bolševická strana ho v prosinci 1912 poslala do Vídně „na školení“ pod jménem Stavros Papadopulos, údajně kavkazského Řeka. Aby poznal národní politiku jinde než rusifikační v Ruské říši. Jinak nevzdělaného Kavkazana později soudruzi pokládali za odborníka na národní menšiny a sám o tom napsal spisek, v době jeho krutovlády abecedu sovětské rusifikace („Marxismus a národnostní otázka”). Cesta do Vídně byla Stalinova poslední na Západ. Jeho pozdější dlouholetý ministr zahraničí Georgij Čičerin (cukrovkou nemocný zemřel roku 1936), polyglot a znalec Evropy, vyzval jednou Stalina, aby po vzoru Petra Velikého inkognito obcestoval evropský Západ a "s opravdovým tlumočníkem". Stalin odmítl.

Více než ideolog vztahů mezi národy proslul Stalin jako praktik brutálních odsunů, deportací, celých národů nebo jejich velkých částí a národních komunit na nehostinný východ říše (národů východního Baltu na Sibiř, krymských Tatarů, Ingušů, Čečenů a povolských Němců do Střední Asie; do kolaborace s Němci namočené Osety kupodivu nechal být, ačkoli sestavili pro wehrmacht svých "osvoboditelů" čtyři pěší prapory). Národní elity zlikvidoval a původní (i Leninovo) národní školství rusifikací zvrátil. Rusové takové věci prováděli dávno před Stalinem a také na jeho rodném Kavkazu, když ho dobývali. Mezi Kavkazem a Kubání například decimovali národ Adygů-Čerkesů, než se roku 1864 vzdali, z velké části odešli k Osmanům, zbytek byl Rusy persekvován "doma"; hovořívá se tak o první evropské genocidě.

Z módní vlny požadavků po "sebeurčení národů", jak je uskutečnil světec revoluce Lenin (ale myslel to jen jako opatření přechodné, srov. likvidaci nezávislosti Ázerů, Gruzínců, Ukrajinců, Bělorusů a turkických národů Střední Asie), nebo je vyhlásil v lednu 1918 americký president Woodrow Wilson, dokonce Hitler v roce 1920 mluvil o takovém právu, Stalin hbitě zatočil a brutálně zlikvidoval roku 1924 i povstání "svých" Gruzínců. 

Hitler měl „problém“ trochu odlišný: Vídeň mu byla Babylónem národů, v němž bylo němectví utlačováno slovanstvím a nejvíce ovšem židovstvem. Zde pochytil rasové předsudky a pověru o předurčení Němců, jak ukazuje příběh jedné jeho lásky. 

Někdy v této době se podle svědectví malíře Josefa Greinera budoucí vůdce a říšský kancléř zamiloval do modelky jménem Gretl, „Markétka”, ale ta mu dala košem. Štýrský umělec, který se dožil konce války (zemřel roku 1947) a o své známosti s Hitlerem napsal knihu, žil s Hitlerem vedle zchudlých obchodníků, šlechticů a vojáků na pensi za 2,80 rakouských korun týdně na ubytovně pro bezprisorní muže.

Hitler byl vegetarián a žil velmi spartánsky (viz exkurs „Wagner a ovocný salát”), někdy z nutnosti, někdy ponořen do svého osudu. Chodíval mizerně oblékán, za týdenní práce na svých akvarelech utržil až deset korun, o něž se dělil s prodejcem, jistým židovským cídičem mědi a podle dobových svědectví přítelem Josefem Neumannem. Když bylo nejhůře, šel Hitler i žebrat. Dalo se tehdy za den takto vydělat i padesát haléřů rakouské měny. 

Gretl mu jednou nabídla chleba se salámem a on zhnuseně odmítl, že prý není „požíračem zdechlin“. Děvče mu na to pravilo: „ Pane malíři, vypadáš jako vyhladovělý krejčovský tovaryš. Bude to s tebou mít tvá žena těžké: Místo vídeňského řízku nebo vepřové pečeně dostane talíř mrkve nebo fazolí. Brrr!“

Otcové od rány

Hitler se však přesto zamiloval, dokonce se o Markétku pokusil násilím, a zcela vyhořel. „Tebe si nikdy nevezmu, i kdybys byl císařem,“ a Gretl se provdala za jistého solidního muže, jak soudila. Adolf Hitler si o něm ovšem myslel, že je to rodem Žid, a odmítnutí bylo jedním z jeho velkých zážitků do budoucna, osudové pro svět. „Svinský Žid“, jak ve Vídni říkal, neboť ho prý podobní okrádají; jeho samotného zahrnovali známí také mezi svině, ale „reakcionářské”.

Světově nejznámější Rakušan pocházel z hornorakouského městečka Braunau na Innu z rodiny celníka (nedaleko na druhé straně řeky, bavorské, se v Marktlu narodil roku 1927 Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., od čtrnácti členem Hitlerovy mládeže, HJ, povinné tehdy nacistické instituce). Otec Alois (zemřel 1903) se k němu choval přísně až hrubě a matka Klara Pölzlová (zemřela 1907) ho zbožňovala, neboť jeho tři starší sourozenci předčasně zemřeli (a sestra Paula ho přežila, zemřela roku 1960). 

Dále než na základní vzdělání Hitler nedosáhl a podobně jako jeho sovětský protějšek ani idol nacistů se nenaučil žádných cizích řečí: neměl je rád. Ačkoli si přál později buď malovat nebo být architektem (jenom ne úředníkem po otci), nesnášel matematiku a geometrii a odmítal se připravovat k maturitě.

Když se Hitler dostal k moci, dal zlikvidovat všechny dostupné dokumenty o svých předcích, o nichž se už ve třicátých letech spekulovalo, zda nejsou z části židovského nebo českého původu; jedna ze zvěstí pravila, že by Hitlerovým otcem mohl být Alfons Mucha v době, kdy mu Hitlerova matka údajně posluhovala v ateliéru ve Vídni. 

Z podobných poměrů vzešel Stalin. Ačkoli se celý život hlásil ke gruzínství, je řada dokladů potvrzujících domněnky, že jeho otec švec byl Oset a gruzínština nebyla jeho mateřštinou. Tak jako tak to byl opilecký surovec, který podobně jako v Hitlerově případu brzy zemřel a o malého Josefa či Sosu se starala matka Geladzeová, uklizečka a služebná (zemřela 1937). Ta ho také bila a když se jí po letech už jako absolutní vládce sovětské říše ptal, proč to dělala, řekla mu: „Proto ses tak vydařil!“ Na pohřeb ji vládce šestiny světa do Tbilisi nepřijel.

Kluka, který přežil těžké neštovice a od infekce měl zchromlou paži, strčila proletářka do pravoslavného semináře, ale intelektuál ani kněz z něho nevyrostl. Stejně jako Hitler miloval literaturu, obklopoval se literáty a napsal či byl spoluautorem několika marxistických spisků. Bytrého kluka podporoval penězi a knihami židovský obchodník David Papismedov, který si dával u Džugašviliho matky prát: Stalin ho později živě přijal v Kremlu a to už byl celosvětově zbožňovaným proletářským vůdcem, živoucí modlou spravedlivého socialistického ráje bez kapitalistických utlačovatelů, „naděje dělníků a rolníků celého světa”.

Bandita a generalissimus

Pro násilnictví, fandové tvrdí, že pro šíření socialismu, byl Stalin ze školy vyloučen. Zatímco Hitler odešel v osmnácti z rodné Innské čtvrti Horních Rakous do Vídně s jistou podporou v sirotčí pensi po zemřelém otci, Stalin se živil zlodějnou, banditismem. Fungoval ovšem také jako aktivista ruské sociální demokracie (1898) a za organisování dělnické demonstrace roku 1902 v Batumi byl poprvé zatčen a poslán na Sibiř. Méně revolucionářsky zní verse, že tam vypálil sklad Rothschildů. 

Odtud po dvou letech uprchl a když poznal roku 1905 Lenina, dal se na profesionální revolucionářství: přepadávání bank a vybírání výpalného od naftařů v Baku a na gruzínském pobřeží proměnil ve „sponsorskou“ činnost pro Leninovo hnutí, které bylo do roku 1912 ruskou podobou evropské sociální demokracie.

Spáchal přitom několik vražd. Osobní Hitlerovo „skóre” zůstává v tomto ohledu nevyjasněné. Neobjasněna zůstala smrt jeho neteře Angely-Geli Raubalové (23), jíž byl poručníkem. Děvče, jíž byl vůdce NSDAP a tehdy již významný muž Německé říše poručníkem, žilo na vysoké noze, připravovala se na pěveckou karieru, patřila k prominenci a při cestě po severu Německa jí šoféroval osobní Hitlerův tajemník Rudolf Heß (vzal si život ve spojeneckém doživotním žaláři roku 1987). 

Měla několik známostí a jednou z nich byl jistý židovský student medicíny. V září 1931 se zničeho nic v Mnichově Raubalová zastřelila Hitlerovou pistolí. Podle úřadů a výpovědí svědků sebevražda. Hitler, který v okamžik smrti neteře nebyl ve městě, se měl den předtím s ní pohádat, neboť Geli mu tvrdila, že nedokáže překonat strach ze svého prvního vystoupení. Spekulace se však nesly jinými směry. Že prý Hitler nesnesl Gelinu známost s Židem a že všechna svědectví a důkazy pak prý byly upraveny tak, aby zněly na sebevraždu.

Vedly se však tehdy i řeči o tom, že Geli byla Hitlerovou milenkou a že se zbavila nesnesitelné žárlivosti svého strýce…

Hitler se ve Vídni nestal ani studentem výtvarného umění, ani architektury, ale zůstal provinčním zoufalcem, jakých říšská metropole přitahovala desetitisíce. „Nakopla” ho až roku 1914 světová válka, jíž anglofrancouzská tradice říká „velká“. Shodou okolností ovšem nebyl v únoru toho roku v Solnohradu rakouskou armádou odveden, jak si přál.

Když pak v létě vypukla válka, pětadvacetiletý rakouský nevoják („neschopen služby“ od února 1914) se jako dobrovolník s královským povolením pro cizince sloužit v bavorské armádě přihlásil na frontu a byl přidělen k 16. záložnímu pěšímu pluku (Hitlerův rodný kraj patřil po věky Bavorům a teprve roku 1779 připadl Habsburkům).

Zatímco Stalina revolučně-kriminální činnost dovedla do spárů carské policie (a možná i udavačství) a do nuceného pobytu na Sibiři (kde znásilnil třináctiletou dívku), Hitler hnil v zákopech západní fronty. Naopak z nevojáka-lupiče osmkrát zatčeného a vždy uprchnuvšího Stalina (to nepodporuje zvěsti, že by byl agentem carské tajné policie) vyrostl generalissimus, který třikrát zraněného a čtyřikrát vyznamenaného válečného hrdinu Hitlera ve vzájemné válce porazil. Velitelské zkušenosti ovšem Stalin sbíral za občanské války, když byl roku 1918 jmenován politickým komisařem jižní fronty a podílel se na bolševisaci Kavkazu a hlavně rodné Gruzie (1921), kde si dodnes nárokují Abcházii a Jižní Osetii, které ke Gruzii připojil právě Stalin. 

Zprůmyslněná zhovadilost

Byl v hodnosti svobodníka zařazen jako posel, viděl budoucí vůdce hory padlých „kamarádů“, zažil plynové útoky, měl zvonění v uších, vysoký krevní tlak, bolesti hlavy a srdeční potíže a přechodně oslepl. Nadřízení o Hitlerovi mluvili jako o oddaném vojákovi, jeho spolubojovníci ho ocejchovali jako vlezdoprdelku. V září 1918 se mohl jeho osud naplnit. Při anglickém útoku na německé linie ležel raněný Hitler neschopen obrany před puškou svobodníka/private Henryho Taudeyho. Mnohokrát dekorovaný Brit ho nezastřelil a Hitler prý mu z vděku pokynul hlavou. Příběh roku 1938 vyprávěl říšský vůdce premiérovi Nevillu Chamberlainovi a Taudey do své smrti roku 1977 litoval, že Němce nechal žít, když se dozvěděl, s kým se kdysi na frontě setkal. 

Porážku Německa a potupu versailleského míru nikdy nestrávil („Neexistuje, aby dva miliony Němců padlo pro nic za nic; žádáme odplatu“) a stal se na jihu Německa mluvčím nacionálně konservativních nespokojenců, kteří mluvili o zradě velkokapitálu, o západní židovské plutokracii a brzy k antikapitalismu přidali boj za likvidaci židobolševismu.

Oběma lze v podstatě přiřknout výrok tradičně přisuzovaný Leninovi, že "kapitalisté nám prodají sami lano, na němž je oběsíme". V Leninových spisech nic podobného k nalezení není, od Stalina to také nikdo neslyšel a údajný citát se objevil v různých podobách až dávno po válce, jak prokázal publicista William Safire v dubnu 1987 v listu New York Times. 

Nenávidění plutokraté si však Hitlera a jeho cesty nahoru dosti všímali. Měl relativně hodně obdivovatelů v Británii i v její královské rodině a americký magazín Time dodnes vybírající „osobnost roku” ho po okupaci Rakouska a velké části Československa ocenil roku 1938 („poněvadž se stal největším hrozbou demokracie”; Stalina američtí novináři pozvedli roku 1939 po rozdělení Polska a 1942). Neopomněli však podotknout, že mezi gratulacemi k prosincovým Stalinovým šedesátinám nechybělo uctivé blahopřání Hitlerovo…

Pokud Hitler svou nesnášenlivost v sobě nenesl z Vídně, dorostla v zákopech „velké války“. Rád ležel v knihách a hodně v titulech vyhlašujících židovskou populaci za nepřítele státu. V pomstě, které užíval jako své životní síly, pak 1. září 1939 vehnal Němce do nové světové války, na jejímž konci byli ve válečném stavu s 54 zeměmi světa. Proti sobě stálo 110 milionů vojáků a zemřelo na šedesát milionů lidí, (jenom v Sovětském svazu 23 miliony), z toho 25 milionů vojáků.

Na rozdíl od Stalina se Hitler dostal k moci demokratickou cestou, osudovým selháním parlamentních mechanismů republiky s kuriosním názvem Německá říše. Volby vyhrál programem s body jako zbavení občanství lidí židovského vyznání, zavedení povinného cvičení a sportování, odstranění otroctví úroků v říši. Říšského presidenta při skládání slibu ujistil, že ho bude respektovat, že bude bez ohledu na partajní zájmy vládnout pro blaho národa a že bude dodržovat ústavu.

Během několika měsíců se Německo vládním dekrety „revolučně” změnilo v nacistickou diktaturu a stalinistickou orientální despocii, viz v exkursu. V partajních a společenských čistkách Hitler roku 1934 Stalina předešel, stejně jako on se neostýchal zbavit starých spolubojovníků-zakladatelů nacistického hnutí.

30. leden 1933 neoddělují Němci od data 8. května 1945, kdy nacistické Německo kapitulovalo, neboť to jsou mezní data pro vládu zvrácené ideologie národního socialismu. To Rusové dosud pečlivě oddělují milionové oběti Stalinových hladomorů, čistek a komunistické ideologie od slavného vítězství nad Hitlerem a rozšíření sovětské moci do východní Evropy a velkých částí světa.

Dívčí sen

Cesta obou socialistických diktátorů nahoru se podobala jako vejce vejci, třebaže Hitler byl přímější a Stalin záludnější. Hitlerův „pivní“ pokus o převrat v Mnichově roku 1923 ho dovedl do několikaměsíčního fešáckého kriminálu, kde měl čas na svůj nenávistný spis „Můj boj” a k posílení svého velkoněmeckého hnutí Národněsocialistické německé dělnické strany (NSDAP). 

Hitlerovi se pozvolna dařilo vytvořit v Německu první všelidovou partaj, v níž se lidé nesdružovali stavovsky nebo regionálně: snad s výjimkou nezaměstnaných, u nichž převládala volba Komunistické strany Německa (KPD). Demokratické strany ho mohly zastavit, ale jejich hašteřivost byla hrobem „výmarské republiky” a německého parlamentarismu. Nejsilnější německou stranu SPD oslaboval boj s komunisty, kteří na podnět Stalinův označovali sociální demokraty za sociálfašisty (což jim v podstatě vydrželo do konce roku 1989, kdy se naopak ve východně Evropě z velké části přejmenovávali na sociální demokraty, z nichž historicky vyšli jako levičácká sekta). 

Jako kdysi za první světové války pomohli Němci k moci v Rusku Leninovi, tak nyní Leninův dědic pomohl do sedla Hitlerovi. 

Vlivní lidé z konservativní politiky jím jako násilnickým prosťáčkem opovrhovali, stejně jako předtím bolševičtí vůdci Stalinem... až se všichni přepočítali. Stalin, jehož umírající Lenin za svého nástupce roku 1924 nedoporučoval, v komunistické despocii nepotřeboval žádného společenského zušlechťování, aby byl respektován, ale maloměšťácký Hitler, který si od partajních přátel dával říkat svým bojovým jménem Wolf, si dával velký pozor na to, co si o něm „horních deset tisíc“ myslí.

Dovedně k tomu využíval nacistek, i když s nimi neměl sex (měl na to i poučku: „Oč významnější muž, o to méně významná žena.“). Korekturu „Mého boje” udělala oddaná nacistka Elsa Bruckmannová (zemřela 1946) z rodu východořímských (= byzantských) císařů Kantakuzenů, provdaná za významného mnichovského nakladatele a poslance NSDAP. 

Z hospod ho uvedla do lepších mnichovských rodin. Helene Bechsteinová (zemřela 1951) přispívala na NSDAP a platila mu v Berlíně kurs výslovnosti, aby se zbavil „rakouského“ dialektu. Nastávající vůdce a říšský kancléř byl rakouským státním příslušníkem až do roku 1925, Němcem od roku 1932 (podobně Stalinova ruština trpěla jeho gruzínským přízvukem a do války s Německem měl k Rusům všeho všudy jediný rozhlasový projev).

Bechsteinové muž stavěl klavíry a Hitlera založil, aby si mohl koupit „lepší“ auto. Architektka Gerdy Troostová (zemřela jako 98letá roku 2003) dohlížela na unikátnost Hitlerových kanceláří. Oddanou nacistkou byla též její celoživotní anglická přítelkyně Winnifred, provdaná za Wagnerova syna Siegfrieda (zemřela roku 1980).

Otrocká oddanost zažraných nacistek jistě Hitlerovi společensky v mnohém pomohla, ale jeho vlastním politickým stvořitelem byl velkopodnikatel a vládce nad mediálním imperiem kontrolujícím přes polovinu německého tisku a filmového průmyslu byl Alfred Hugenberg (zemřel 1951). Jeho nacionalisticko-konservativní Německá národní lidová strana (DNVP) stála programově NSDAP blízko a Hitlerova vděčnost vydržela Hugenbergovi až do konce vůdcových dnů: nečlenovi NSDAP ponechal titulární funkci předsedy formálně existujícího parlamentu. 

Evička tričko

informace o svých vztazích k ženám dával Hitler před Němci censurovat. Ani o jeho družce Evě Braunové, která se před smrtí 30. dubna 1945 stala na zhruba čtyřicet hodin i jeho manželkou, toho mnoho nevěděli. Nezletilou mnichovskou blondýnu, učitelskou dcerku s ukončenou dívčí školou poznal roku 1929 u svého fotografa Heinricha Hoffmanna („NSDAP Photohaus Hoffmann; zemřel roku 1957), kde byla zaměstnána. Hitlerovi bylo čtyřicet, jí sedmnáct. Hned ji jako mlsný kocour pozval do opery: „Vidíte, že jsem stále obklopen muži, takže dokáži ocenit štěstí být ve společnosti ženy.“

Nařídil prozkoumat, zda nemá židovské předky a pak ji brával jako mlčící doprovod na partajní akce. Je pozoruhodné, že svého domácího v letech 1920-1929, židovského majitele domu v mnichovské Thierschově ulici ("Tyršova") Huga Erlangera nepronásledoval a Hitlerovo řádění přežil (obchodník ošacením Erlanger si na nájemníka také nestěžoval, ačkoli jeho názory a společnost znal). Ještě jako vůdce vedl Hitler dlouho rozverný život plný divadelních návštěv, výletů na venkov, v jeho očích bohémský životní styl (to pracovitý Stalin, ačkoli dokázal lidi okouzlit, ven nechodíval, na své proslulé pitky si zvával jen známé, cizinců potkal velmi málo a jeho soukromý byt v Kremlu měl tři místnosti). 

Mnoho náklonnosti jí dlouho nevěnoval a dokonce jí jednou před svědky u stolu přisunul obálku s penězi. Dvakrát se pokusila o sebevraždu - to Stalinově od roku 1919 druhé manželce Naděždě Allulijevové pokus o zastřelení v listopadu 1932 vyšel (o případné třetí manželce Stalinově viz v exkursech). Poprvé se „chtěla” Braunová zastřelit téhož roku jako Stalinova žena, aby si jí Hitler více všímal a nebyla tolik sama, když on byl v Berlíně. Když to udělal podruhé o tři roky později, kdy už byl Hitler veličinou evropské politiky, koupil jí samostatný byt, aby nemusela žít u rodičů.

Nicméně podle svědectví Josepha Goebbelse o ní Hitler už tehdy říkal: „Chytrá holka, která pro vůdce velmi mnoho znamená.” Na jeho rozhodování vliv neměla, ale žila do jara 1942 v luxusu a od nekuřáka Hitlera užívala privilegia kouřit. 

Nechal ji formálně vést své výletní sídlo Berghof, kam jezdívaly špičky třetí říše. S přítelkyněmi tu pořádávala party, ovšemže bez vůdce. Pro veřejnost celou dobu žila v utajení. Hitler dal na konci zničit veškerou soukromou korespondeci a dokumenty a přečkaly jen svědectví a několik listin u přítelkyň Braunové. Jedné z nich napsala v dubnu 1945: „Bojujeme až do konce, zemřu tak, jak jsem žila. Potíže s tím nemám.”

Její věrnost Hitlera dojímala a krátce před společnou berlínskou sebevraždou 30. dubna si napsal: „Už jen slečna Braunová a můj ovčák mi zůstali věrní a se mnou.“ Hitlerova fena Blondi s jejím potomkem Wolfem byly otráveni před Hitlerovou smrtí. Byl to příběh konce na způsob temných wagnerovských postav germánské mythologie, které Hitler tolik ctil.

Sex na gauči

Na to, proč se Hitler neženil, měl člověk vidící se jako střed vesmíru snadné zdůvodnění: „Hodně žen na mně visí, poněvadž nejsem ženatý. Je to jako u herce: když se ožení, ztratí pro zbožňující ženy jisté něco a už není tolik jejich idolem.“ Jakoby Hitler pozapomněl, že nepotřebuje shánět hlasy voličů...

Při stlaní v ložnici na bavorském Berghofu personál prohlížel prádlo, ale nikdy nenalezl stopy po sexu mezi vůdcem a jeho vílou. Podle svědectví přítelkyň a příbuzných Braunové se prý Eva chichotala, když viděla snímek Chamberlaina z roku 1938 sedícího na sofa v Hitlerově bytě: „Kdyby tak věděl, jakou historii to sofa má.“

Hitler plánoval usadit se s Braunovou po válce v Linci, které s její pomocí chtěl přebudovat v kulturní hlavní město říše. Myslel dokonce na její pensi: v závěti ji odkázal na partaj, aby jí vyplácela pěknou doživotní apanáž. Cyankáli pozřela 30. dubna 1945 v 15.28 hod., o dvě minuty později se zastřelil Hitler.

Je pozoruhodné, že Hitler a Stalin principiálně štvali své režimy proti sobě a jejich ideologie jakoukoli spolupráci dopředu vylučovaly, dokázali se oba nad mapou Evropy domluvit. Stalin ostatně nechtěně pomohl Hitlerovi k moci, když na jeho pokyn bojovali němečtí komunisté proti SPD, nejsilnější demokratické straně Německa, jako proti „sociálfašistům“; hnědému tsunami se nikdo další nemohl či nechtěl postavit.

Po uzavření paktu o neútočení v srpnu 1939 a dohodě o rozdělení Polska a zón vlivu na východě si na čas říkali přátelé a soudruzi. Jeden jako druhý se mohli pochlubit zlikvidovanou vnitrostranickou oposicí, likvidací ostatních, pracovními tábory a censurou. Ve všem je trumfnul později jenom jeden muž: čínský komunista Mao Ce-tung, jehož šíleným „reformám“ některé odhady připisují nejméně sedmdesát milionů obětí.

Hitler měl jistou slabost pro Kavkazany a o jedenáct let starším Stalinovi si myslel, že by ho likvidaci Ruska udělal za Uralem hlavou nějakého státu pod německým protektorátem. Stalin se revanšoval. Když se dozvěděl o protivníkově sebevraždě, politoval: "Škoda, že jsme ho nedostali živého."

Cukrátka a keksy

Vůdce byl na rozdíl od Stalina spáč a hodně se věnoval „přemýšlení“. Jeho kremelský protějšek pracoval i šestnáct hodin v kuse, uměl porusku hrdlem prohnat litry alkoholu a jako silný kuřák byl prosáklý tabákovým odérem.

Hitler nepil (nejvýše sklenici dvě piva k obědu), nekouřil, vyhýbal se masu a zatímco Stalin bez papiros Kazbek nebo Gercegovina flor (jejichž tabák si cpal i do fajfky) neudělal ani ránu, Hitler nekladl na jídlo žádný důraz. Nabízel cukrátka a sladkosti a dával si k německým hudebním komponistům z gramofonu čaj se sušenkami.

Stalin v dětství prodělal těžké neštovice, Hitler byl neduživý od narození. Oba hodně četli a měli velké knihovny: Hitler měl ve svých sídlech na šestnáct tisíc svazků, Stalin dvacet tisíc („Chceš-li znát lid kolem sebe, zjisti si, co čtou.”). Milovali filmy, ale na rozdíl od Hitlera měl Stalin rád kovbojky a cokoli s Chaplinem. Stalin byl velký psavec na ideologické náměty, na veřejnosti se objevoval zřídka kdy. Hitler více řečnil, a rád, a mezi lid chodíval: od roku 1933 na něho byly naplánovány a provedeny 42 atentáty. 

Na Stalina zřejmě žádný, neboť mezi lid z Kremlu nevycházel a ukazoval se nad Leninovým mausoleem dvakrát třikrát do roka. Vládce říše pracovních lágrů (gulagů) a bezplatných subotniků necestoval a dával pozor, co kdo o něm řekne. Jistý bolševický poeta Osip Mandělštam věnoval roku 1933 "Osetovi široké hrudi" oslavné verše a myslel si, jak dobře udělal. Stalinovi se však zmínka o osetství nelíbila, vydával se za Gruzince, literát dostal pět let "Sibiře", kde zemřel. 

Svobodník bavorského pěšího regimentu Hitler dostal v listopadu 1915 „opušťák” za frontu. Nešel do hospody ani bordellu, nekoupil si cigarety, ale za čtyři říšské marky knihu o kulturních pokladech Berlína. Obrazy se signaturou A. Hitler nebo A. H. ze začátku jeho vídeňského pobytu, kdy se ucházel roku 1907 o přijetí na výtvarnou akademii, jsou-li jeho, byly v dubnu 2009 vydraženy za 143 tisíc dolarů (Stalin nemaloval a tuny jeho spisů ničím atraktivní už - nebo zatím ještě? - nejsou).

Hitler se nikdy žádné rodiny nedočkal, Stalin svým způsobem také ne, třebaže byl ženat třikrát a měl tři děti. Svého syna Jakova z prvního manželství s dámskou krejčovou Ketevan (Jekatěrinou) Svanidzeovou (zemřela 1907) v době, kdy byl banditou, který padl do nacistického zajetí, odmítl roku 1943 vyměnit za maršála Pauluse, zajatce od Stalingradu („Prostý voják se nevyměňuje za generála”: Rusové tuto versi ale jako zkazku zavrhují). O Jakova se ostatně nestaral ani v době, kdy přišel o matku (v německém zajetí se vrhl na elektrický ohradník, ale jeho jediná dcera Galina, která zemřela roku 2007 v Moskvě, tvrdila, že padl již v červnu 1941 u Vitebska).

Světlana Josifovna Allilujevová (zemřela 2011), dcera z druhého manželství, která prohlásila, že „její otec antisemitismus pouze nepodporoval, on ho sám vymyslel“, měla rušný sexuální život s řadou manželů a milenců, až se jí podařilo dostat do Spojených států. Roku 1964 vrátila v Moskvě všechna finanční privilegia spojená s tím, že je Stalinovou dcerou a roku 1967 utekla přes Indii na Západ. Její bratr, alkoholik a generál Vasilij Džugašvili, zemřel pět roků předtím.

Pila, zchudla a uměla říkat podle situace, co je třeba. Při návratu do sovětské říše za Andropova pomlouvala život ve svobodném světě ("ani den jsem tam nebyla svobodná"), když ji Gorbačov po dvou letech pustil zase ven, měla říjnovou revoluci za fatální tragický omyl, návrat do sojuzu jako chybu a otce za monstrum. Žila nakonec jako Lana Petersová po posledním, čtvrtém z manželů v jistém wisconsinském starobinci a své osudové terno viděla ve finále velmi prostě: „Nejlepší, co jsem v životě udělala, bylo to, že jsem odešla ze Sovětského svazu.“

exkurs 1: Stalin a ti další

Mezi roky 1921 až 1954 bolševici věznili podle úředních odhadů 3,8 milionů spoluobčanů, z toho na 650 tisíc jich popravili. Podle odhadů historiků ale bylo za Stalina v pracovních táborech osmnáct milionů lidí. Hladomor vyvolaný na Ukrajině v letech 1932-1933 způsobil smrt 3,8 milionů lidí (úřední odhad) až 14,5 milionů (nejvyšší publicistický).

Na 17. sjezdu bolševiků (počítají i sjezdy sociální demokracie od roku 1898) v lednu a únoru 1934, deset let po smrti Leninově, Stalin na cestě k beztřídní společnosti ohlásil posílení diktatury proletariátu. V prosinci téhož roku pak jistý Leonid Nikolajev (30) zastřelil v Leningradu Sergeje Kirova (48), partajního tajemníka a jednoho z význačných Stalinových podržtašků. 

Nebyl v tom žádný revolucionářský čin, ale pravděpodobně žárlivost a msta za to, že Kirov měl poměr s Nikolejevovo ženou, popřípadě řízená akce NKVD. Kirov přitom Stalina předtím sám varoval před leningradským spiknutím s cílem vrátit se k leninismu podle "Leninovy závěti" z roku 1923 a Stalina zbavit funkce gentajemníka a na jeho místo posadit právě Kirova. Stalin si atentát vzal za záminku k čistkám, neboť v tom viděl rozsáhlé spiknutí. 

Za „velké čistky“ v letech 1937-1938 bylo zatčeno 2,5 milionů lidí (hovoří se ale i o sedmi milionech), popraveno na milion lidí. Stalin dohromady asi zabil více svých Rusů než ve válce Němců, ale o tohle hrůzné skóre se historici přou, zda to nebylo naopak. Na cestě k absolutní moci odstranil i své staré bolševické spolubojovníky a původně spojence v soupeření se Lvem Trockým v čele partaje Grigorije Zinovjeva (rodným jménem Radomyslskij) a Lva Rozenfelda alias Kameněva (srpen 1936), s nímž sdílel v letech 1914-1917 sibiřské vyhnanství. Stalin zlikvidoval původní jádro Leninových židovských bolševických revolucionářů a aby vypadal hezky, zřídil roku 1934 na Dálném východu na Amuru osm tisíc kilometrů od Moskvy Židovskou autonomní oblast Birobidžan. Existuje dodnes, třebaže Židé jsou piuhým zlomkem obyvatelstva. Formálně to byl první židovský státní útvar od starého věku před vznikem novodobého Israele.

Podle úředních šetření sovětských komunistů z roku 1960 KGB od 1. ledna 1935 do července 1940 zatklo 19 milionů 840 tisíc občanů, z nichž sedm milionů z nich zemřelo v lágrech a věznicích. Chruščov se dal tehdy stalinisty umluvit a zjištění komise dal archivovat. Zveřejněny byly až v únoru 1990 Gorbačovem.

Pouze polovina delegátů 17. sjezdu přežila pětiletí do 18. sjezdu. Ze 139 členů ústředního výboru bylo v letech 1936-1938 popraveno 98 a v podstatě zlikvidována stará leninská garda. Delegáti dali ve volbě členů ÚV Stalinovi nejméně hlasů ze všech.

Během Hitlerovy cesty k moci do léta 1934 bylo zavražděno v ulicích šest set až jeden tisíc a asi sto tisíc zatčeno. Zlikvidoval partajní oposici, odpraven byl s desítkami dalších v akci zvané často „Noc dlouhých nožů” na přelomu června a července i šéf partajních hnědokošilatých milicí s názvem Sturmabteilung (SA, „úderné oddělení”) Ernst Röhm (47), jeden z prvních členů NSDAP a tehdy v režimu muž č. 2. Hitler dokázal jejich brutalitu spojit s konservativně měšťáckým sněním o odplatě za příkoří z Versailles a s naivními protikapitalistickými a protielitářským hnutím.

Od roku 1941 dal Hitler systematicky vraždit Židy, nacistická ideologie označovala za méněcenné Poláky a Východní Slovany, Cikány, homosexuály, zdravotně postižené. 

Po tom všem je Stalinův pravnuk, čtyřicátník Jakov Džugašvili, umělec z Tbilisi, rád, že se o jeho pradědovi zase mluví dobře. Podle průzkumů veřejného mínění zůstal v putinovském Rusku Stalin nejváženější postavou jeho dějin. Stalinův výrok o ruské malosti je přední součástí cílů režimu Vladimira Putina: „Staré Rusko byla neustále bito, poněvadž bylo zaostalé. Bili ho mongolští chánové, turečtí bejové, švédští feudální statkáři… Bylo bito, protože bylo vojensky zaostalé, kulturně, průmyslově, zemědělsky… Proto už déle nemůžeme zaostávat.”

Hitlera se Stalinem ve všem trumfnul jenom jeden muž: čínský komunista Mao Ce-tung (zemřel roku 1976), jehož šíleným „reformám“ některé odhady připisují sedmdesát milionů obětí. V letech 1851-1864 stavitel „božího státu“ a protokomunista Chung Siou-čchüan měl na svědomí dvacet milionů obětí a tím asi nekrvavější občanskou válku dějin. 

V jeho stínu zůstávají dobyvatelé jako Čingischán nebo Tímúr Lenk. V Evropě ohromuje genocidní způsob vedení války v Galliích C. Iuliem Caesarem (58-51 př. n. l.), kdy bylo odhadem zabito na milion lidí a stejné množství prodáno do otroctví. Napoleonské války v letech 1792-1815 přinesly smrt odhadem 775 tisícům vojákům a asi šesti milionům Evropanům a Rusům.

Pro srovnání: V první světové válce bylo nasazeno 60 milionů vojáků, z nichž devět milionů padlo, asi šest tisíc denně (k tomu za celou válku šest milionů civilistů): 2,7 milionů Němců v uniformě, 1,9 Rakušanů, stejný počet Francouzů, 1,8 milionu Rusů a 1,4 Britů. 

exkurs 2: Hitlerův a Stalinův vzestup

Adolf Hitler a Josef Stalin byli sice nejznámějšími postavami svých rodných zemí Rakouska a Gruzie, oba však páchali své děsivé kariery v dresu jiných států.

Hitler do Kristových let žil jako anonymní nula. K moci se dostal, stejně jako Stalin, ve svých 44 letech, Stalin neomezené vlády dosáhl ve 48 letech. Hitler i Stalin byli muži bez vzdělání, povolání, přátel a v podstatě i rodin, s mládím prožitým v bídě a ve válce (nebo za mřížemi).

Oba, i Mussolini, byli provinčními extremisty. Zatímco Stalin podědil imperiální nadnárodní myšlení, Hitler byl posedlý myšlenkou národní čistoty Německé říše. Oba dospěli se svými armádami dál, než jejich předchůdci v první světové: Hitler porazil Francii, na východě sice Němci v roce 1918 drželi frontu od Pobaltí po Dněpr, ale Hitlerovy armády dospěly až k Sankt-Petěrburgu a na Kavkazu k Elbrusu. Stalin ho trumfl: ruští vojáci se zastavili až na Labi.

Roku 1887 předpověděl podnikatel a levičácký myslitel Friedrich Engels, Marxův přítel a živitel, že příští válka, kterou Německo povede, bude „světová” nevídaného rozsahu trvající tři až čtyři roky, která zničí celý světadíl jako válka kdysi třicetiletá, a v níž zaniknou staré státní útvary.

Wolf:

1883, 29. července se v Romagni narodil Benito Mussolini, vůdce italských fašistů, původně socialisticky orientovaný pacifista

1889, 20. dubna v Braunau/Inn (č. Broumov) narozen Adolf Hitler. Otec Alois Schicklgruber-Hitler zemřel roku 1903, matka Klara Pölzlová o čtyři roky později

1905 Hitler v Linci

1907 odešel do Vídně, na malířskou akademii ho nevzali, živil se jako malíř malých žánrů; žil krátce i na ubytovně pro bezdomovce; obdivoval velkoněmeckého antikapitalistického a protižidovského vídeňského starostu Karla Luegera (zemřel 1910)

1913 z Vídně do Mnichova, „německého města“

1914 vstoupil do bavorské armády, 1. srpna vypukla „druhá třicetiletá válka” (první světová s druhou dohromady), jíž se Hitler účastnil celé

1915 se na frontu hlasí dobrovolně Mussolini

1918, 11. listopad konec „velké války” zažil v lazaretu („nejhorší den mého života” - srov. s rokem 1939); dva dny předtím provolána republika

1919, 28. června podepsána mírová smlouva ve Versailles: ačkoli na německém území nebyl žádný cizí voják, přišla říše o sedminu plochy a deset milionů obyvatel, reparace rozvrženy na třicet let. Georges Clemenceau (78): „Chabou Němců je to, že jich je dvacet milionů navíc.”

1919, březen Mussolini předložil levicově nacionalistický program Italských bojových svazů, Fasci italiani di combattimento

1920 propuštěn z armády, velkoněmecký řečník a agitátor

1921 vůdcem NSDAP; Mussoliniho nové hnutí Partito nazionale fascista, jeho je "duce", v parlamentu

1922, duben rapallská smlouva Německa s Ruskem, Hitler poprvé hovořil o nezbytnosti zničení Ruska a jeho kolonisaci; od srpna německá hyperinflace; v říjnu Mussoliniho "pochod na Řím", předsedou vlády

1923, v lednu obsadili Francouzi Porúří; v říjnu komunisté z návodu Stalinova chystali v Německu generální stávku, z níž měla vzejít revoluce čili státní převrat; ke stávce nedošlo

1923, 8. listopadu výstřelem do vzduchu v hospodě Bürgerbraükeller oznámil začátek národní revoluce a od piva sesadil berlínskou vládu (po policejním zásahu čtyři mrtví policisté a čtrnáct pučistů); v Rumunsku založil Corneliu Codreanu (+ 1938) fašistickou Legii archanděla Michala

1924, 20. prosince po devíti měsících vězení předčasně propuštěn z pevnostního vězení Landsberg/Lech; v Itálii po vlně násilností vyhrál Mussolini volby

1925 Hitler bez státní příslušnosti

1927 ve Francii založil plk. François de La Rocque Ohňový kříž, Croix-de-Feu

1929, 24. říjen „černý čtvrtek” na newyorské Hradební ulici, Wall Street 

1930, 14. září NSDAP ve volbách obdržela osmnáct procent a stala se za SPD druhou nejsilnější partají Reichstagu; Hindenburg Hitlera v narážce na známější z měst Braunau (český Broumov) označil za „českého svobodníka“. Katolický konservativec Heinrich Brüning byl do května 1932 posledním demokraticky vládnoucím kancléřem (zemřel 1970)

1932 získal Hitler říšskoněmecké občanství, v presidentských volbách 10. dubna prohrál s maršálem Hindenburgem, v parlamentních volbách 31. července NSDAP s 37 procenty hlasů nejsilnější parlamentní stranou (k tomu komunisté získali čtrnáct procent): volební kampaň byla nejkrvavější ve středoevropských dějinách s třemi sty mrtvými (SA v Hamburku-Altoně jednoho dne zavraždilo osmnáct lidí). V únoru t. r. bylo v Německu šest milionů nezaměstnaných (srov. stejné množství za vlády sociálního demokrata Gerharda Schrödera 1998-2005)

Téhož roku založil v Británii sir Oswald Mosley Fašistický svaz, v Rumunsku Železná garda v parlamentu

1933, 30. ledna říšský president Paul von Hindenburg (85) jmenoval Hitlera (44) kancléřem

1933, 27. února v noci zapálilúdajně anarchokomunista Marinus van der Lubbe (34; popraven) Reichstag, vyhlášeno stanné právo, které trvalo až do 1945. Nacisté obsazovali místa ve státní správě a bezpečnosti svými lidmi; ve Španělsku založil José Antonio Primo de Rivera Španělskou falangu

1933, 5. březen nacisté získali přes čtyřicet procent hlasů v posledních parlamentních volbách celoněmeckých do roku 1990

1933, 8. března ministr vnitra Wilhelm Frick zřídil koncentrační tábory (SA už provozovala své lágry) pro politické odpůrce; do konce války jimi prošly více než tři miliony Němců

1933, 23. března vláda zákonem zmocněna vydávat zákony bez souhlasu parlamentu (proti hlasovali poslanci SPD a KPD), pro byl mimo jiné první spolkový president Theodor Heuss (zemřel 1963)

1933, 1. dubna nacisté organisovali s nepříliš velkým ohlasem celoříšský bojkot židovských podnikatelů, advokátů a lékařů

1933, 25. dubna počty židovských studentů na vysokých školách omezeny na nejvýše 1,5 procenta

1933, 2. května zlikvidovány odbory, největší odborová centrála na světě, nahradila je jednotná Německá pracovní fronta

1933, 10. května knihy neněmeckého ducha páleny

1933, 22. června zákaz činnosti SPD, došlo i na další strany

1933, červenec ve státní byrokracii zaveden povinný „německý pozdrav” Heil Hitler!

1933, 30. srpna v Berlíně předveden „lidový přijímač” se sníženou citlivostí pro příjem mimoříšských stanic (srov. komunistický „rozhlas po drátě”)

1933, 14. října vystoupilo Německo ze Společnosti národů

1934, 26. ledna podepsán desetiletý pakt o neútočení s Polskem, „pakt Piłsudski-Hitler" (vypovězen Hitlerem 28. dubna 1939); v Moskvě právě na desáté výročí Leninova úmrtí konán 17. sjezd "partaje vítězů"

1934, 30. června až 1. července, „noc dlouhých nožů”, likvidace hlavounů SA a partajní oposice (c. 85 obětí čistek)

1934, 2. srpen zemřel Hindenburg, presidentský úřad spojen s kancléřstvím, Hitler vládcem s titulem „vůdce a říšský kancléř“

1935 proti versailleským smlouvám počty Wehrmachtu navršeny na 550 tisíc, obnoveno letectvo; v Belgii založil Léon Degrelle monarchisticko-katolicko-korporativní Rexistickou stranu, s ní o rok později do parlamentu (zemřel 1994 u Franka v exilu) a v Maďarsku založil mjr. Ferenc Szálasi Stranu šípových křížů

1935, 1. března Sársko opět včelněno do říše

1936, 7. březen návrat německé armády do demilitarisovaného Porýní

1936, 29. března v parlamentních „volbách” s jedinou kandidátkou 99 procent hlasů pro NSDAP; Židé zbaveni volebního práva rok předtím. Ve Španělích vypukla občanská válka (do 1939)

1938 zkividoval Rakousko (12. března) a Československu s podporou jeho francouzských spojenců a britských přátel odňal území s německou většinou (mnichovský diktát 30. září)

1939, 15. března Hitler zlikvidoval „zbytkovou Čechii” (Rest-Tschechei). Hitler: To je nejkrásnější den mého života.” A k sekretářkám: „Děti, teď mi dejte sem a sem každá pusu.” - Srov. s rokem 1918. Západ stále ustupoval a kdyby se „Wolf” Hitler teď cítil sytý, asi by ho dnes pokládali za velikána německých dějin.

1939, 23. srpna v Moskvě podepsán pak Ribbentrop-Molotov (skončil německým útokem na bolševickou říši 22. června 1941)

1939, 1. září - 1945, 8. května druhá světová válka v Evropě

1945, 30. dubna se Hitler v Berlíně zastřelil; Mussoliniho zastřelili partyzáni dva dny předtím

Koba:

1879, 18. prosince (juliánského kalendáře 6.) v Gori narozen Ioseb Besarionis dze Džugašvili vulgo Soso, od 1912 Josif Vissarionovič Stalin, v rodině osetského ševce a posluhovačky

1888-1894 ve farní škole

1897 v osmnácti členem prvního socialistického gruzínského spolku

1898 členem Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, krycí jméno Koba (také David, Nidžeradze, Čižikov, Ivanovič)

1899 vyloučen z pravoslavného semináře, živ jako partajní propagandista a aktivista na Kavkazu

1901 Stalin v podzemí, soustavně v pohybu a měnil jména

1902 poprvé zatčen (celkem osmkrát) a poslán poprvé na Sibiř, odkud 1904 utekl

1903 sociální demokracie se rozštěpila na menševiky a bolševiky

1905 v Tampere první setkání s Leninem („Máme tu jednoho báječného Gruzínce.”)

1907 v ulicích Tbilisi organisoval přepad dvou spřežení státní banky s penězi, událost vzbudila pozornost i v Evropě a Americe

1912 členem ÚV ruské sociální demokracie

1913 ve Vídni a Krakově, na Dunaji žil v té době i Trockij, ale nesetkali se

1914 svedl třináctiletou Lidiji Perepryginovou (potratila)

1917, 15. března resignoval car Nikolaj II. (17. července 1918 i s rodinou zavražděn)

1917, 7. listopadu bolševická revoluce

1918, 3. březen mír bolševiků s Němci v Brest-Litovsku, jímž noví vládci Ruska přišli o třetinu obyvatelstva a velkou část průmyslu - jeden milion německých vojáků tehdy však chyběl na Západě

1918 politickým komisařem bolševiků na jižní frontě občanské války

1921 řídil bolševisaci Gruzie, v níž krátce vládli menševici

1922, duben gentaj. ÚV KSSS, prosinec založen Svaz sovětských socialistických republik (SSSR); zanikl v prosinci 1991

1924, leden zemřel Lenin. Před smrtí o Stalinovi a Polákovi Felixi Dzeržinském, zakladateli Čeky: „Co se týče pravého ruského smýšlení, jak známo, mají poruštění Nerusové vždy sklony k přehánění.”

1927 letité partajní tahanice o moc uzavřeny vyloučením Lva Trockého, 1929 exulován z SSSR, 1940 zavražděn v Mexiku

1928-1933 násilná kolektivisace

1929 od svých padesátin se dával oslovovat vůdce, vožď

1932-1933 hladomor na Ukrajině a v Povolží; dobový odhad v magazínu Time hovoří o třech milionech obětí

1932, listopad Stalinova manželka Allilujevová si vzala život. Někteří životopisci Stalinovi uvádějí, že se bolševicků vůdce oženil ještě jednou, a to s Rozou Moisejevnou Kaganovičovou (* 1895), která však beze stop za čistek zmizela

1934 SSSR se stává šlenem Společnosti národů (1939 vyloučen)

1936-1938 velká čistka

1939 pakt s Hitlerem, Němci se zřekli vlivu na Finsko, Pobaltí a Besarábii

1941, 22. června - 1945, 9. května válka s Německem

1949-1951 druhá velká čistka

1949, 7. říjen v sovětské části Německa vyhlášena "demokratická republika" (DDR), zanikla 1990

1952 Všesvazová komunistická strana (bolševiků), jak si sovětští komunisté říkali od roku 1925, přejmenována no Komunistickou stranu Sovětského svazu (KSSS); zanikla roku 1991

1953, 5. března zemřel v Moskvě

Exkurs 3: Wagner a ovocný salát

Nacistický vůdce byl velký spáč a podle výpovědi jistého dnes už neznámého plukovníka z hlavního stanu v Berlíně vyslýchaného britskými orgány vstával v poslední fázi války až na jedenáctou a půl dvanáctou. O půl hodiny později se dával informovat o situaci. Ve dvě snědl nějaké ovocné jídlo a na hodinku si zdříml. Pak se vrátil do operační místnosti. Ve tři jídával k čaji sýrový koláč, často posílaný z Berghofu do Berlína.

Kolem osmé večeřel s doprovodem jednoduchá jídla se zeleninou, ovocný salát míval jako desert. K jídlu vypil jednu dvě sklenice piva; více alkoholu nesnesl.

Jedl prý mechanicky, rychle, v gastronomii si neliboval, chtěl se jen nasytit. Sám dojedl během několika minut, ale celá večeře trvávala obvykle dvě hodiny: lidé u stoilu si povídali, Hitler jim nevěnoval pozornost, neboť maslel na své věci. Měl konversaci za zvukovou kulisu. 

Po desáté odcházel s přáteli do soukromých místností, kde byl fonograf/gramofon, zdravotní čaj a hodně sušenek. Poslouchal s oblibou a zaujetím Wagnera a Beethovena. Ve dvě ráno vyšel z bunkru pod širé nebe, aby se v osamění před krytem prošel.

(v silně excerpované podobě vyšlo v časopisu Týden, 18/10)

Krvavá bolševická pýcha 

Začínal ohňostrojem v Tbilisi, o němž psali až v Americe, přiřadil se k nejmocnějším mužům planety. Před 60 roky 5. března zemřel, ale pověst Kavkazana Stalina žije v Rusku neohroženě dál.

Podnikavý nápad tisknout školní sešity s generalissimem Josifem Vissarionovičem Džugašvilim alias Stalinem na obálce se baječně prodává. Nejlépe ze všech dvaceti, lépe než třeba Kateřina II., které jisté moskevské nakladatelství prodává v serii „Velká jména ruských dějin“. Vítěz nad Hitlerem zůstává u mnoha Rusů velkým favoritem dějin a to, že patřil do pomyslného společenství největších despotů dějin, mu velkomyslně odpouštějí i šedesát roků po jeho smrti.

Letos (sc. 2013) na únorové výročí ukončení rozhodující bitvy, která zvrátila průběh německého tažení na východ, se radní města Volgograd rozhodli každoročně ve sváteční dny vracet k názvu města z let 1925-1961, kdy se jmenovalo jmenovalo Stalingrad. Liberálnější křídlo bolševické strany vedené Nikitou Chruščovem se chtělo zbavit památek na jednoho z největších masových vrahů dějin a stejně tak mizelo Stalinovo jméno mezi tehdejšími sovětskými satelitními státy; z bulharského Stalina se stala opět Varna a z rumunského Brašov. 

Josif, budoucí Stalin, syn kořalečnického prťáka Džugašviliho z Gori, se nestal popem, jak si přála matka. Před 110 roky se připojil k bolševické frakci právě rozštěpených ruských sociálních demokratů. Vůdce bolševiků Vladimír Iljič Lenin ho pověřil dozorem nad zájmy partaje na Kavkazu, později i sháněním peněz na revoluci. 

Džugašvili, který si tehdy říkal bojovou přezdívkou Koba, pověřil svého armenského revolučního souvěrce Ter-Petrosjana alias Kamu, velkou akcí v Tbilisi. V červnu 1907 přepadli dostavník s penězi na cestě z pošty do banky. S kumpány, kteří rozhazovali mezi lidi bomby a stříleli kolem sebe, zabili na čtyřicet lidí, ještě více zranili, ale zmocnili se 340 tisíc rublů a zdárně unikli.

Až New York Times tehdy psali o té události, lup „teroristů“ ocenili na 170 tisíc dolarů (se započtením inflace asi čtyři miliony dnešních dolarů), ale ovšem žádné jméno ještě jejich korespondent neznal. Není ani potvrzeno, že by se přepadu účastnil přímo. Džugasvilimu bylo tehdy 28 a za pět let se z rudého bandity Koby stane revolucionář Stalin. 

S tbiliskou teroristickou akcí skončilo i první Stalinovo manželství. Ketevan „Kato“ Svanidzeová byla z učitelské rodiny a její matka údajně pocházela z jistého gruzínského člechtického rodu. Se dvěma svými sestrami vedla krejčovský salon Herviue v Tbilisi, podivná partije pro bolševika Kobu-Stalina, za něhož se roku 1906 provdala. Jejich synem byl Jakov, který se narodil v březnu následujícího roku.

Na cestě do Baku se Kato nakazila skvrnitým tyfem, na který v prosinci 1907 zemřela. Stalin ji miloval, v jeho srdci prý zůstalo s její smrtí „neuvěřitelné prázdno“. O svého prvorozeného syna Jakova či „Jašu“ se Stalin přesto nijak nestaral. Sourozence své choti dal později, když se dostal k moci, povraždit.

Jakov vyrůstal i své tety v Tbilisi a až roku 1921 se podíval do Moskvy, kde se teprve naučil rusky. Stal se inženýrem a pracoval v automobilce. Byl prchlivý, tvrdohlavý, a otce zlobil, neměli se rádi. Poprvé se oženil se šestnáctiletou Zojou Guninovou, sám byl o dva roky starší. Stalin zuřil, naléhal na rozchod a Jakov se prý pokusil o sebevraždu. Střela z revolveru však jeho hlavu minula a Stalin měl pohrdlivě říci: „Ani střílet neumí.“ Otec ho už nechtěl vidět

Když se Guninové narodila dcerka, která v několika dnech zemřela, rozešli se (Zoja Ivanovna Džugašviliová zemřela roku 1983). Podruhé se Jakov, a opět proti vůli otcově, oženil roku 1936 se šantánovou tanečnicí z Oděsy Julií Metzlerovou. Byl jejím třetím manželem. Měli spolu dceru Galinu (zemřela roku 2007) a syna Jevgenije, který žije v Tbilisi (viz rozhovor s ním, TÝDEN 12/10). Jejich sňatek ukončila světová válka, Julie zemřela v Moskvě roku 1968 na rakovinu. 

Na začátku německého tažení do Ruska padl Jakov Džugašvili, velitel dělostřelecké baterie, v červenci 1941 do zajetí. 

Do civilu převlečený Džugašvili a bez dokumentů neskrýval, že je Stalinův prvorozený syn. Po stalingradské katastrofě wehrmachtu nabídli Němci v únoru 1943 Stalinovi výměnu syna za Friedricha Pauluse, polního maršála, jehož nerozhodnosti Rusové hodně vděčili za historické vítězství na Volze. Stalin odmítl údajně slovy: „Nevyměním přeci polního maršála za poručíka.“

O Jakovově osudu kolovaly až donedávna spíše zvěsti. Zahynul roku 1943 v zajateckém táboře, byl tam za projev neposlušnosti zastřelen, dožil se osvobození Američany a pak zmizel. Asi nejfantasknější příběhy nabízeli Italové. Podle jedněch se po válce oženil v městečku Vittorio Veneto, a odešel s rodinou kamsi do Piemontu a jeho syn v šedesátých letech odsloužil základní vojenskou službu. Jinou versi přinesly v prosinci 1967 italské noviny se zjištěním, že Jakov utekl koncem války z lágru a na severu Itálie se pod jménem Giorgio Monti Vorazoscivili připojil k partyzánům. Obklíčen než aby padl do zajetí, odpálil na svých prsou granát. Říkával prý: „Narodil jsem se v Kremlu.“

V únoru 1968 zpřístupnilo americké ministerstvo zahraničí dokumenty, jichž se armáda zmocnila roku 1945 a o nichž Stalin údajně nevěděl: po válce vypsal na informaci o Jakovově osudu ve východoněmeckých novinách vysokou odměnu. Jejich obsah potvrzují nedávno odtajněné dokumenty z archivu ruského ministertva obrany v Podolsku, do nichž směl nahlédnout magazín Der Spiegel.

List New York Times v únoru 1968 citoval z dokumentů ze zajateckého tábora, který byl součástí koncentračního tábora Sachsenhausenu. Džugašvili sdílel místnost se synovcem Stalinova ministra zahraničí Vjačeslava Molotova a čtyřmi Brity. Rusové se se svými spojenci soustavně hádali a když se v dubnu 1943 i poprali, odmítl Jakov vrátit se na barák. Jeden ze strážných SS ho podle výpovědi vyzval k návratu, ale odpovědí mu prý bylo: „Nevrátím, dělejte si se mnou, co chcete!“

Na druhého ze strážných Konrada Harficha křičel „Dělej, dělej, střílej“ a zamířil k elektrickému plotu. „Řekl jsem mu,“ protokoloval esesman, „ať nedělá hlouposti, ať si jde lehnout.“ Džugašvili už byl v zóně smrti a křičel na strážného „Nebuď zbabělý!“ Když se dotkl drátů, Harfich vystřelil jedinou ránu do hlavy.

Druhý den přijel nadřízený z Berlína se dvěma profesory, tělo mrtvého Džugašviliho v ostnatých drátech vyfotografovali a dali odvést do lágrového krematoria. Zjistili, že byl mrtev zasažen vysokým napětím, nikoli až kulkou. O smrti Stalinova syna informoval několik dnů později písemně šéf SS Heinrich Himmler ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa. 

Z výslechů, k nimž se Rusové dostali po válce na ministerstvu letectví, vyplul na denní světlo Džugašviliho podivný antisemitismus či antisionismus. Třebaže byl ženat s Židovkou, Němcům řekl: „Ze svých zkušeností mohu říci, že Rusové nikdy vůči Židům sympatie nechovali. Židé a Cikáni jsou jedno a to samé; prostě nechtějí dělat.“ Odpověď na otázku, zda por. Džugašvili do zajetí padl, nebo zda se vzdal dobrovolně, což si o něm myslel Stalin, nalezena v listinách nebyla; se zbraní v ruce rozhodně zajat nebyl.

 

exkurs: Stalinova rodina

Roku 1906 se oženil s Ketevan Svanidzeovou, roku 1907 se narodil Jakov Džugašvili (zastřelen 1943), který se roku 1936 oženil s Julií/Juditou Metzlerovou: měli dvě děti Galinu (zemřela roku 2007) a syna Jevgenije, plk. letectva, který žije v Tbilisi (má dva syny a mnoho vnuků)

Stalin se roku 1917/1919 oženil podruhé s Naděždou Allilujevovou (zastřelila se roku 1932). Jejich dětmi byl letec-alkoholik Vasilij Stalin (1921-1962) a Světlana Allilujevová (zemřela 2011 ve Wisconsinu); její syn Josif Allilujev, kardiolog, zemřel roku 2008. Syn Vasilije Stalina Alexandr Burdonskij, divadelní režisér užívající matčina jména, zemřel v květnu 2017 (75).

(psáno pro časopis Týden roku 2013)

•