Historické obrazy z moderního věku

Svět Arabů a islámu

Jak povstal současný Přední východ • Beduínské války o Arábii • Vyhnání Turků a anglofrancouzské dědictví • Irácké experimenty • Tři desetiletí americké studené války s šíitským Íránem • Tažení za ropou

Ve zkrácené seriálové podobě vycházel text roku 2011 na webové stránce časopisu TÝDEN po názvem Za velkou ropnou louží.

Úvodem

Koktejl bazarových vůní, barev a chutí připomíná arabský svět. Před čtrnácti staletími rozseli dobyvatelé na kopytech koní jazyk Muhammadův od Atlantiku po Eufrat a jeho víru ještě dál, do Persie, Indie, do Indonésie a na jižní ostrovy Filipín. 
Jako pestré tácky s kořením na stolech obchodníků vypadá mapa severní Afriky a Předního východu. Mezi stavitelskými poklady islámu leží bída chatrčí. Pohádkově bohatí lidé z naprosto neúrodných písků se prolínají s chudáky velmi úrodných krajů Ponilí a Meziříčí.

Ultrakonservativní monarchie s náboženskou policií a brutální segregací žen, bohaté však na ropu a zemní plyn střídají vládci liberálnější. Na arabských summitech se s nimi potkávají revolucionáři národně socialistických ilusí vybavení petrodolary a kříží cesty stejně vyčpělým republikánským bojovníkům za rovnoprávnost, ale chudým jako mešitní myši.

Všichni umí hovořit o dávné arabské velikosti a přeludu velké jednoty, nedokáží se však dohodnout na téměř ničem ze současnosti. Chtějí pomoci palestinským bratřím, ale s Židy už prohráli čtyři války. 
Topí se v miliardách, ale v celém arabském světě za půl století šíleného ropného boomu nevznikla žádná významnější vědecká ani technická instituce, žádný velký nápad. Pouze importovaný přepych.

Čáry v písku
Mosaiku zemí, které v předislámské době byly kolébkou západní civilisace, dnes skládají diktátorské režimy polních maršálů, partajních byrokratů, království s více než osmdesátiletými vladaři nebo z korunovaných technokratů střední generace. 
Žádný z arabských a muslimských států zdaleka nesplňuje kriteria západní parlamentní demokracie, region přesto budí zdání velké stability. 
Ruší soustavný neklid v Palestině, kde na arabský svět naráží úspěšný sionistický projekt nezávislého Izraele. Zdání neměnnosti hranic však zahnaly války iráckého diktátora Saddáma Husajna s Íránem o vymezení toku Šatt al-Arabu a o uznání nebo neuznání nezávislosti Kuvajtu. 
Podobně roku 2009 v důsledku americké finanční krise vyvanula iluse nevyčerpatelnosti arabských petromiliard.

Americká invase do Iráku převrátila zemi vzhůru nohama a stejným směrem obrátila americkou autoritu na Předním východě. Po třiceti letech málo zdárné studené války s režimem ajatolláhů v Íránu o hegemonii nad ropným regionem zpochybnili Američané za vlády George Bushe své schopnosti udržet nad vodou své spojence. 
Irácká válka posílila šíitskou větev islámu a znepokojila sunnitskou většinu v celém muslimském světě. Americké tažení za ropou do Mesopotamie nebyl dobrý kalkul. Stál Spojené státy přes dva biliony dolarů, životy asi milionu Iráčanů a rozbouřil region.

Nevděční šíité
Nyní rozděluje šíitská vláda v Bagdádu těžební licence. Jakoby se Spojené státy nezasloužili o šíitský režim: americké firmy zatím v podstatě přišly zkrátka (2011). Profitovaly naopak státní podniky z Ruska, Číny, Malajsie, Norska nebo Francie, kde president Chirac byl tolik proti intervenci v Iráku. 
Tažení za ropou, které však takto nikdy nebylo formulováno, bylo kryto hesly neokonservativní Bushovy vlády o šíření demokracie a likvidaci světu nebezpečného baasistického diktátora, v osmdesátých letech tichého ještě spojence Spojených států ve válce s ajatolláhy.

Nic z toho nenastalo. Namísto vlády sunnitských národních socialistů prostříleli američtí vojáci k moci nad Irákem zájmy šíitů z jižní části země. K demokracii má jejich republika věru hodně daleko. Nový režim, který se pohodlně těšil na smluvně daný odchod bojových jednotek Američanů ze země roku 2011, prodlužuje moc teheránských ajatolláhů do Libanonu a Sýrie, což také neslibuje zvýšení bezpečnosti v této části světa a určitě ne Izraele.

Beduínské kořeny

Na troskách osmanské říše devadesát let fungoval státní útvar, který byl mixem přímé anglické okupace, vměšování, diktátorských vlád a nadvlády náboženské menšiny nad většinou. Takový byl do roku 2003 Irák.

Konfliktní spojení tří tureckých vilájetů v současný irácký slepenec držely pohromadě monarchistické a republikánské diktatury. Sunnitského krále instalovali před devadesáti roky Britové, převážně sunnitské baasisty podporoval před třiceti roky Sovětský svaz i Spojené státy s celým západem a šíitům roku 2003 k moci pomohli Američané. 

Irák bez diktatury nemohl existovat. Stát věčných rivalů Kurdů a arabských sunnitů a šíitů se sice tváří jako monolitní republika, ale je faktickou federací s nevyjasněnými kompetencemi a otevřenými hranicemi nad jedněmi z nejbohatších ropných nalezišť planety v oblastech, které si nárokují Kurdové. Již za americké okupace 2003-2011 bojovaly všechny frakce o moc, občanská válka s teroristickým záškodnictvím pokračovala i v dalších letech za vlády šíity Núrího al-Málikího (jeho koalice prohlášena vítězem voleb na jaře 2014). 

Překreslování hranic
Šance na zánik iráckého státu v dnešní podobě jsou proto značné. Patří mezi rozsáhlé dědictví po osmanské říši. Po porážce Turecka roku 1918, které po staletí ovládalo větší část severní Afriky a celý Přední východ od Jemenu po hraniční hory s Persií (= Íránem), vytvořili Západoevropané několik státních útvarů, které nenavazovaly na žádný starší, na žádnou ze starověkých nebo islámských říší. 
    Tak vznikly zárodky dnešního členění Orientu, jehož části v dobách mezi oběma světovými válkami stály pod přímou kontrolou Británie a Francie: formálně byly země dlouho mandátní území Společnosti národů.

Tehdy poprvé vznikla jednotná Sýrie, od níž byl později odštípnut Libanon, od antických časů opět povstala Palestina, vzniklo Zajordání a Saúdové postupně dobyli celou svou dnešní Arábii. 
Z britských protektorátních emirátů v Perském zálivu vznikl konglomerát Spojených arabských emirátů, z maskatského sultanátu se stal ománský a Jemen vystřídal podob více. 
Ve věčných bojích beduínů o hegemonii nad Arábií vznikly dnešní hranice v písku, jejichž pevnost nepotvrzuje žádná tradice, ale mocenské okolnosti několika posledních desítek let.

Vlastní dějová linka vedoucí k dnešku Arabského poloostrova a tak řečeného úrodného půlměsíce není vůbec stará. Na rozdíl od slavné minulosti Arabů v předislámské éře, kdy byli polytheisty a podíleli se na dálkovém obchodu celého Východu. 
Z arabských předmonotheistických států v pozdějším Jemenu pocházelo a pochází kadidlo, určené bohům celého starověku. Z dnešní Sýrie mimo jiné pocházeli ve třetím století našeho letopočtu římští císaři arabského rodu, první Orientálci na „evropském“ trůnu.

Začátek moderní Arábie leží v historii jedné sekty a kmenových válek vedených sezónně podle toho, kolik bojové aktivity dovolí pouštní podnebí. Ukazuje také, jak úzce je arabský svět propojený. Minimálně do téže míry jako je evropský poskládaný do bruselského puzzle.

S válkou v krvi
Kmeny a jejich svazy žily v nepřátelství a jejich „mezinárodní“ vztahy řídila tradiční beduínská pravidla, z nichž se mimo jiné vyvinula šaríja. 
Bojovnost některých z kmenů byla vyhlášená, nikoli však pro jejich úspěšnost. Před první světovou válkou u Huvajtátů (též Huétátů/Huwajtát či Howejtátů) na území dnešního Jordánska a severu Saúdské Arábie, kam byli v 18. století vytlačeni wahhábity ze střední Arábie, podle svědectví theologa, orientalisty a cestovatele Aloise Musila (zemřel roku 1944) umíralo starobou na lůžku ve stanu jen pět mužů ze sta (sic!). Z řad Huwajtátů pochází hodně vojáků saúdské národní gardy a jordánské královské gardy. 

Historie plná loupeživých nájezdů, krádeží velbloudů a koní, únosů a odplat byla pro pachatele slavným činem, pro postižené zločin (N. B.: karta se po několika dnech mohla snadno otočit). Zásadu "krev za krev/dam bi dam" dovedla beduínská etika k obludnosti: kdo se nepodrobil rozhodnutí qádího, svolal na svůj rod krevní mstu až do pátého kolene (tzv. hamza, "pět"). Msta byla povinností a například cestovatel a orientalista Max svobodný pán z Oppenheimů dospěl k závěru (1893), že ze strachu před mstou vedli beduíni své děti k tomu, aby tajili svá jména a kmenovou příslušnost. Odtud prý pochází pověstná beduínská prolhanost...

Sváry kočujících beduínů o pastviny, vodu, o lukrativní právo ochrany nad vesničany a sedláky, to je stará vnitřní Arábie. 
Z ní povstala dnešní Saúdská Arábie. Kmenové a rodové vztahy zůstaly směrodatnými momenty celého arabského světa dodnes. Bez nich nelze chápat, natož dělat v arabském světě politiku. Ve spojení s náboženskou orientací a sektářstvím vzniká obraz společnosti, v níž je prakticky nemožné naplnit pravidla volené zastupitelské demokracie.

Složitý systém Libanonské republiky s vymezenými počty a funkcemi pro představitele partají křesťanů, sunnitských muslimů a šíitských, druzských socialistů to nakrásně ilustruje.

Jedna sunnitská sekta

Čas od času v arabských oázách vystoupí nějaký náboženský reformátor s představou návratů k beduínské prostotě. Jeden z nich sice zemřel v zapomnění, ale jeho nástupci založili na troskách osmanské říše Saúdskou Arábii a proklínaní sektáři se stali strážci svatých míst všech muslimů.

Předek dnešního saúdského královského rodu byl úzce spjat s náboženským kazatelem Muhammadem, synem Sulajmánovým, který byl z rodu ibn Abdal-Wahhába z velkého kmene Banú Tamím (jedním z jeho dalších rodů je například as-Sání/al-Thani, který od roku 1825 vládne Katarem). 

Se svými přívrženci si říkal mahhidín, vyznavači jediného boha. Jeho nepřátelé, to jest ostatní sunnitští Arabové, sektě říkali wahhábovci, wahhábité (al-wahháb). 
Muhammad ibn Abdal-Wahháb (* 1703) vyzýval k návratu k původní víře v Alláha, brojil proti všem symbolům spojených s vírou, ničil kapličky vesničanů na význačných místech. Za to byl většinou muslimů pronásledován. 
Saúdové sami nazývají své učení salafismem (salafisté, „ti, co následují předky“).

Ropné peníze Alláhovy
Saúdové (rod se vlastně jmenuje Ál Su´úd, „rod Suúdů“, ale vžilo se Saúdů) zůstali ve svém pouštním království velezbožní dodnes. Jejich ministerstvo pro záležitosti islámu rozdá po světě ročně třicet milionů koránů (sic), zaměstnává na 120 tisíc lidí včetně 72 tisíc imámů, kteří mají doma na starosti duše a mravnost 29 milionů lidí. 
Se stejnou intensitou financují po světě nákladné stavby mešit a muslimské semináře a rozličná media. Od sedmdesátých let podporují se spřízněnými šejky ze Spojených emirátů či Kuvajtu svými petrodolary misionářskou činnost v západním světě. 

S jejich pomocí se islám během jediné generace stal náboženským kultem, kterým se křesťanský Západ velmi intensivně, byť bezradně zabývá a počty jeho vyznavačů v Evropě a Americe od posledních dvou desetiletí 20. věku raketově rostou. 

V zemích jako Francie, Německo, Británii tvoří muslimové už pět až osm procent obyvatelstva a na Balkáně v devadesátých letech vznikly tři převážně muslimské státy: nově Bosna, Kosovo, starší Albánie se debolševisovala.

K tomu Turecko ovládané od roku 2002 konservativní náboženskou stranou AKP Recepa Tayyipa Erdoğana a Abdullaha Güla důrazně buší na brány Bruselu, aby bylo vpuštěno do Unie. 
V době, kdy generace „68“ dala západnímu světu v květovaných košilích a na vlně rhythm´n´bluesu nová pravidla, byl svět okouzlen indickou musikou. Arabové se svým islámem byli známi pouze jako petrošejkové nebo jedna ze stran šestidenní a jomkippurové války (1967 a 1973).

Beduínská pravda
Hesla jako Dělej lásku ne válku uvolnila přirozené xenofobní postoje většiny Evropanů a etnické poměry starého kontinentu se přistěhovalectvím během jedné generace místy výrazně změnily (Británie, Francie, Holandsko). V Rusku kavkazským teroristům neřeknou jinak než vachabit (též bandité) a ruský islám nesmírně posílil s rozpadem sovětské říše (desetina ze 140 milionů obyvatel se hlásí k islámu; 2010). 
    Jednou ze sil podporujících šíření islámu v Evropě jsou wahhábité. „Kočovní i usedlí Arabové věří v jediného boha (al-Láh), neviditelného a osobního všudypřítomného. Beduíni, hlavně chovatelé velbloudů, nemají ani svatých míst, věcí, prostředníků mezi člověkem a bohem, ani přesně stanovených modliteb a málo se starají o předpisy islámu.“ 

Tak popisoval náboženské postoje obyvatel arabské pouště před první světovou válkou orientalista Alois Musil. 
    Usedlíci v oasách naopak mají svá posvátná místa, stromy, skály, prameny, ctili zemřelé jako své patrony, zkrátka neopustili zcela předislámský polytheismus. „Protože ale měli z kočovníků strach a dostávali od nich povolení cestovat mezi oasami, hledí si jejich názorů,“ vypichoval poměry před první světovou válkou v Arábii rakouskočeský orientalista, z kterého se později ve „velké válce“ stal rakouský protihráč britského agenta T. E. Lawrence. 
Zakladatel wahhábismu (al-wahhábiya) Muhammad ibn Abdal-Wahháb zemřel 14. července 1791 v zapomenutí a o jeho mužské potomstvo se nikdo nepostaral. Roku 1744 se Muhammad z rodiny Saúdů oženil s dcerou Muhammada-kazatele.

První saúdský stát
Imámem víry se tak stal as-Saúd. V době kazatelovy smrti byla Paříž a Evropa v revolučním rauši, respektive ve strachu z ní, Spojené státy prožívaly pátý rok svého dětství, v Praze se chystala korunovace Leopolda II. Habsburského českým králem. 
    Druhý z jmenovaných Muhammadů, Muhammad as-Saúd ibn Medžren (zemřel roku 1765) je zakladatelem saúdského státu. Roku 1747 byl prvním z beduínských náčelníků, který ve své rodové oase ad-Dir‘ija (Darija, Derijje) u Rijádu uznal wahhábismus za svou ideologii. Oddělil se od rodu Midžrinů (al-Migrin; Medžren), který měl kořeny v dávném středoarabském kmenovém svazu Banú Hanífa, a založil vlastní klan ibn Saúd.

Saúdové šířili svou moc oasu od oasy, ovládli i Medínu a Mekku. Pod Muhammadovým synem a nástupcem Abdal Azízem (vládl 1765-1803) se roku 1772 zmocnili rijádské oasy a celého kraje až po Perský záliv. 
Roku 1799 velký šaríf-turecký guvernér Hidžázu Ghálib Efendi povolil Abdal Azízovi wahhábitské učení a připustil, aby jeho věřící při pouti-hadždži vstoupili do obou svatých měst. 
Roku 1801 vykonal hadždž ibn Saúd osobně a do Mekky dorazil v čele velké karavany. Tím ale klid zbraní skončil.

Turci v arabské poušti

Osmané se tvrdě pustili do Saúdů a udolali jejich beduínskou říši. První saúdský stát zanikl, ale wahhábismus se v pouštích Arábie udržel.

Turci vyznávající sunnitský islám však dál vedli imáma rodu Saúdů a zakladatele saúdského státu Muhammada jako kacíře. Dobově ho s jeho synem Abdal Azízem označovali za šéfa „banditů“, což ovšem v očích osmanské byrokracie byl v podstatě každý beduín. Honěná za wahhábity neskončila. 

Abdal Azíz as-Saúd udeřil jinde, na druhé straně arabského světa: 20. dubna 1801 vyplenili wahhábité dokonale šíitskou Karbalu na jihu pozdějšího Iráku, jedno z jejich svatých měst.

Šía a sunna
Zde leží další ze zdrojů nenávisti obou velkých směrů islámu, která se po roce 2003 znovu projevila naplno v Iráku. Jihoiráčtí šíité byli pod ochranou tureckých úřadů bezpečnější před nájezdy beduínů z pouště. Postupem doby ale přestávali vzhlížet k Turkům a tíhli k Peršanům, svým souvěrcům a konkurentům tureckého sultána. 

Sami Iráčané ovšem byli ve věcech víry spíše umírnění. Sektářské masakry s sebou do Iráku přinášeli cizinci. První velký exces ve vztazích mezi oběma hlavními muslimskými sektami přinesla invase perských Safavidů (Safavíján; vládli 1501-1722) do Bagdádu roku 1508 pod zakladatelem dynastie Ismáílem I. Krvavým způsobem etablovali v Persii šíu za státní kult. 

Během vpádu masakrovali tehdy sunnity s křesťany. Roku 1623 to při novém vpádu zopakovali pod vládcem Abbásem I. Velkým. 
Převážně sunnitští baasisté, arabští národní socialisté, se sice hrůzně pomstili šíitům za to, že podporovali Spojené státy roku 1991 v kuvajtské válce („druhá válka v Zálivu“), rovněž však tvrdě zasahovali proti sunnitským kmenům ve středním a západním Iráku. 
Ani povstání z let 1920 a 1958 v sobě nic sektářského neměla – o nezávislý státeček v Basře po vzoru Kuvajtu se ve dvacátých letech pokoušeli obchodníci sunnitského, křesťanského, židovského vyznání a s nimi i několik šíitů, ale nenalezli podporu ani u Britů ani na šíitském venkově.

Saúdové v útoku
V dubnu 1803 obsadil Abdal Azíz as-Saúd Mekku. 6. listopadu 1803 byl druhý ze saúdských imámů zavražděn dýkou během modlitby v ad-Dar‘iji (Derijji) jistým šíitou mstícím se za útok na Karbalu a za zničení náhrobku šíitského megamučedníka, imáma Husajna. 
Na revanš chtěli Saúdové vyplenit Nadžaf, druhé ze svatých šíitských měst na jihu pozdějšího Iráku, ale přepad se plně nezdařil. 

Novým vládcem kmene a rozsáhlé beduínské říše se stal imám Saúd ibn Abdal Azíz a ovládal země od Ománu a Jemen po syrský Halab (Aleppo). Na vánoce roku 1804 vzali Saúdové Medínu a všude v duchu wahhábismu systematicky ničili náhrobky a svatá místa.

Za jeho vlády dosáhl první saúdský stát největšího rozmachu. Když se roku 1806, v roce, kdy Napoleon donutil Františka II. rozpustit Svatou říši římskou, Mekkánci vzbouřili proti wahhábitům, saúdovci město vyplenili a znectili obě svatá města: roztloukli kámen v Kaabě a zneuctili hrob proroka Muhammada v Medíně, neboť uctívání hrobů a posvátných objektů puristický wahhábismus zakazoval.
Nebezpečí pro Turky už bylo značné. Měli obavu, že jim Saúdové v Arábii přerostou přes hlavu.

Osmanský protiúder
Na podzim proti nim vytáhl egyptský váli-správce Mehmet Alí (Muhammad Alí). Jeho syn Túsún vyhnal koncem roku 1812 Saúda z Medíny a začátkem roku 1813 i z Mekky. Ve stejné době končila v Evropě sláva Napoleonova, proti němuž roku 1799 válčil v Egyptě Mehmet Alí jako poručík jezdectva. 
wahhábitský imám Saúd zemřel na prvního máje 1814 a jeho syn Abdalláh Turkům také neodolal. Od roku 1816 jim velel Ibráhím, další syn Mehmeta Alího, albánského „zakladatele moderního Egypta“. 9. září 1818 po několikaměsíčním obléhání dobyl a zbořil Dar‘iju a Abdalláha poslal do Istanbulu, kde byl 17. prosince téhož roku sťat. 
Jeho hlavu kázal sultán a chalífa sunnitského islámu Mahmud II. hodit do bosporských vod. 

Bylo to jedno z posledních velkých tureckých vítězství. Velká část saúdského klanu byla deportována do Káhiry, beduínská říše zanikla. 
Byl to konec prvního saúdského státu, jak celé období nazývají arabisté (1740-1818). 

Z Turka na Angličana

Osmanští Turci beduíny v centrální Arábii na uzdě neudrželi a Saúdové obnovili wahhábitský stát. V Arábii se k velké nelibosti slábnoucích sultánů objevili Angličané.

Všechny Saúdy však osmanští Turci roku 1818 ve vesmíru arabských pouští nedohonili. Vzdorovali prastrýc posledního z imámů zaniklé první saúdské říše Abdalláha Turkí ibn Abdalláh (tehdy měl 63 let a jeho otcem byl bratr imáma Abdal Azíze) a jeho syn Fajsal. Saúdové uspěli v interních sporech a bitkách o moc nad střední Arábií. 

Turkí uznal nadvládu Turků (v Arábii se slova „Turek“ používalo a používá též jako „Pěkný“), a ti mu za roční tribut dali pokoj v domácích rozbrojích. 
Roku 1820 byl uznán za imáma wahhábitů a s pomocí spřátelených beduínských kmenů se postavil egyptskotureckým vojákům. Roku 1824 se zmocnil rijádské oázy, která se pak stala namísto rozvalené Dar´íje centrem nového saúdského státu. 
Podle oficiální saúdské historiografie trval do roku 1891.

Prsy a velbloudi
Turkí sice ustál vzpouru uvnitř vlastní rodiny, ale na jaře roku 1834 byl zavražděn jistým příbuzným jménem Mušarí. Zavčas ovšem kmenové náčelníky zavázal přísahou v nástupnictví svého syna Fajsala ibn Turkí Ál Saúd. 
Jako episodu z války s Turky uvádí cestovatel Alois Musil (o něm později) příběh Arabky Álije, která po porážce od Ibráhímových Turků roku 1820, kdy muži už z boje utíkali, vlezla v čele ostatních žen na velbloudy, rozhalily šat na prsou a donutily prchající muže, aby se vrátili. Arabové slavně zvítězili, Álija padla. 
I takové příběhy se odehrávaly mezi mohamedánskými beduíny...
    Turci zřídili v Basře pevnost. Vládli kraji u bažinatého ústí obou mesopotamských toků sice již od roku 1668, ale po likvidaci beduínského nepřítele v roce 1818 se zviditelňoval další, mnohem silnější, evropský. 
Ten byl ovšem z turecké expanse také nervosní a nehodlal se arabské šance pustit. Britové uzavřeli řadu protektorátních smluv v Zálivu a roku 1839 se uchytili na jihu poloostrova v Adenu. Arábie od té doby až do poloviny dvacátého století zůstala pod neustálých britským tlakem. 

Egypt a Arábie
První britské zastoupení v Basře bylo ostatně již od roku 1639. V Bagdádu udržovali residenturu od roku francouzské revoluce. Před domem britského zástupce na Tigridu kotvil od roku 1820 bojový člun s britskou vlajkou, prý aby chránil šíitské poutníky z Britské Indie do jejich jihoiráckých svatých míst v Nadžafu a Karbaly. 
Od roku 1852 vyplácel Londýn jménem vládce v severoindickém knížectví Avadhu (Oudh; zhruba třetina dnešního spolkového státu Uttarpradéš) měsíčně deset tisíc liber strážcům svatyní v obou městech. Přepravní firma Lynch Bros. získala roku 1861 od turecké vlády právo na zřízení paroplavby z Basry do Bagdádu. 

Po samostatnosti toužící sultánův guvernér Egypta a Súdánu v letech 1805-1848 Mehmet Alí, rodilý Albánec a zakladatel dynastie, která vládla pod pyramidami do roku 1952, nebyl populární ani v Londýně natož v Istanbulu u sultána, Mahmudova syna Abdülmecida I. (vládl v letech 1839-1861). 
Mehmet Alí Paša (arab. Muhammad Alí Bášá), který jako poručík válčil roku 1799 proti Napoleonovým jednotkám v Egyptě, se postavil i sultánovi a ovládl na čas Sýrii. Anglie, Rusko, Rakousko a Prusko se ale postavilo za sultána a Mehmet Alí musel roku 1840 ustoupit (byl to mimo jiné také rok, kdy se stal Nový Zéland britským územím). 

Mehmet Alí vyklidil posice v Arábii a Sýrii, musel zničit loďstvo a zůstal prostým válim-správce Egypta, nicméně dědičným. 
Na plnou nezávislost čekala arabská země na Nilu ještě dlouho. Británie měla vojáky v Egyptě od roku 1882 a po vyhlášení války Turecku roku 1914 jí vnutila protektorátní smlouvu. 
Britové v ní uznali Egypt za nezávislé království pod Fuadem I. z dynastie Mehmeta Alího roku 1922, ovšem při zachování anglických základen v zemi (vyklizeny až roku 1956; téhož roku zanikla společná angloegyptská správa Súdánu, která trvala od roku 1889).

Šammarové na scéně
Mehmet Alí však Fajsala ibn Turkí Ál Saúd za vládce nad beduíny Arábie neuznal a poslal proti němu svého pretendenta drženého v káhirském zajetí, Chálida ibn Saúda. Egyptští vojáci opět přemohli Araby. Po zradě svých beduínských spojenců se Fajsal roku 1838 vzdal a byl internován v Káhiře.
Mezikmenové války v Nadždu pokračovaly. Fajsal roku 1843 z Egypta uprchl a vládce z druhé větve Saúdů vyhnal. Měl oporu v Abdalláhovi ibn Rášidovi z Há´ilu (Hájelu) z velkého kmenového svazu Šammarů, jehož syn Talál se oženil s Fajsalovou dcerou a jako tributární vládce Saúdů kontroloval severní Arábii. 

V prosinci 1865 Fajsal, který rozšířil moc wahhábitů do Ománu, Bahrajnu i Kataru, téměř slepý zemřel. Jeho syn a nástupce Abdalláh ibn Fajsal měl život krušný. Jako první ze Saúdů se dostal do křížku s Brity a uznal jejich nadvládu nad Pirátským pobřežím, kde měli vlezlí Evropané s místními šejky řadu protektorátních smluv. 
Z Pirátského pobřeží se staly Smluvní šejcháty (Trucial sheikhdoms) a po ukončení protektorátních smluv od prosince 1971 Spojené arabské emiráty (o tom v seriálu později). 

V říši Šammarů a Rašídovy okovy

Saúdové se dostali pod nadvládu velkého kmenového svazu Šammarů, kteří sídlí na severu Arábie, ve středním Iráku i Sýrii. Nescházelo mnoho a dnešní Arábie by se jmenovala Šammarská.

Šammarský vládce Talál, který si vzal dceru saúdského amíra a wahhábitského imáma Fajsala, zemřel roku 1868. Rovněž šest jeho synů postupně zemřelo násilnou smrtí. Há´il (Hájel) bylo centrem hornaté oblasti Džabal Šammar, Šammarského pohoří, sídlo emirátu hájelského a jeho rášidovské dynastie (Ál Rašíd; jiné arab. jméno je: Rášid), která vládla Šammarům v letech 1836-1921.

    Wahhábitský imám Fajsal ibn Saúd, obnovitel saúdské beduínské říše, se usadil roku 1843 v oáze Rijád, která zůstala střediskem saúdské říše dodnes. Když po přepestré vládě, během níž byl dvakrát zbaven moci, roku 1865 zemřel, jeho synové se rozhádali a vzájemně se vyháněli z Rijádu. 
Abdalláha vypudil roku 1871 bratr Saúd (po německo-francouzské válce se právě ve Versailles narodila Německá říše). Jeho přímí potomci jsou dodnes pokládáni v saúdském královském rodu za nejvznešenější klan (Saúd al-kabír).

Rijád pod Rašídy
Po Saúdově smrti v lednu 1875 se Abdalláh s tureckou pomocí vrátil se svými dvěma dalšími bratry Muhammadem a Abdarrahmánem, ale bratrovražedný boj rozvrátil saúdskou moc. Saúdové pak neobstáli v boji s ibn Rášidem, emírem z Hájelu/Há'il. 
V bitvě roku 1884 přišli Saúdové o všechny državy. Saúdovi synové se v rodinné válce dokonce zmocnili Abdalláha s Abdarrahmánem. Šammarové ale prosadili jejich propuštění a oba byli internováni v Há´ilu; Rijád dostal rášidovského guvernéra. 

Abdalláhovi se podařilo zorganisovat povstání, to nikdy nebyl v prostředí chronické nedůvěřivosti mezi kmeny a náčelníky snadný cíl, a znovu se zmocnil roku 1887 rijádské oázy. O dva roky později byl oblehnut Šammary a abdikoval ve prospěch svého bratra Abdarrahmána, nejmladšího ze synů Fajsalových. 
Ale skutečným vládcem oázy se stal Muhammad ibn Rašíd z Hájelu, náčelník Šammarů. Stal se nejsilnějším z kmenových vládců Arábie. Nejstarší Abdarrahmánův syn Abdal Azíz se vrátil z Iráku a roku 1890 vyhnal rášidovskou posádku z Rijádu. 

Rok na to v lednu v bitvě u Mulajdy však porazil Muhammad ibn Rášid Saúdy na hlavu a zajal Abdarrahmána. Eskortoval ho do Rijádu, dal střežit, ale saúdovec utekl do Kuvajtu k Abdalláhovi ibn Sabbáhovi (rod zde vládl od roku 1756 a panuje dodnes jako jeden z nejbohatších na světě).

Z pána kmán
Muhammad ibn Rašíd udělal vládcem oázy pod svým protektorátem Abdarrahmánova staršího bratra Muhammada. Saúdové utekli z části do Iráku, z části do Bahrajnu pod křídla rodu Ál Chalífa (vládnou dodnes) a odtud do pevnosti Kuvajtu, kde jim poskytl útočiště Abdalláh as-Sabbáh, jeden z předků dnešních amírů. 
Saúdové se v Arábii stali vasaly, rašídovci pány; karty se obrátily. Na dvacet let.

Rok 1891 je zároveň podle oficiální saúdské historiografie posledním z dat druhého saúdského království, které trvalo od roku 1824.
Pro srovnání: v letech 1881-1885 vedli v Súdánu Britové první „západní“ válku s konservativně islámským hnutím, které vedl mahdí Muhammad Ahmad. Winston Churchill (1874-1965) popsal první novodobý boží stát muslimů jako nejhorší vojenský režim dějin. Vzpomínky na mahdího jsou však dodnes v Súdánu živé a myšlenky populární. 

V devadesátých letech zde ostatně podnikal a živil své džihádistické sny Usáma bin Ládin: na čas byl dokonce největším zahraničním investorem v Súdánu. 
O několik později, na podzim roku 1897, se Churchill zúčastnil vojenské výpravy Britů proti Paštunům a dobývání Málákandu ve údolí Svátu. Jejich válka proti invasorům byla druhou islámskou bitvou o samostatnost, u níž významný představitel britské politiky byl: během svého života zažil vrchol moci impéria i jeho pád, a to nejen v islámském světě.

Pirátská mezihra u Zálivu

Nástup Britů do budoucí arabské ropné pokladnice planety nastal v oblastech kolem Perského zálivu. Nebylo to však v honičce za naftou, ale ve válce s piráty.

Muhammad ibn Rašíd, šammarský amír, vedl od roku 1869 (v Německu socialisté právě ustavily předchůdkyni sociálně demokratické strany) do roku 1895 válku se Muhammadem as-Sabbáhem, vládcem na Kuvajtu. Jeho bratr a předchůdce Abdalláh (II.) poskytl totiž vypuzeným Saúdům asyl a to bylo pro šammarskou říši nebezpečné. 

Muhammad z rodu Sabbáhů byl však napřesrok zavražděn ve svém paláci nevlastním bratrem Mubárakem, který pak roku 1899 podepsal s Brity protektorátní smlouvu a odtrhl se od osmanské říše. 

Je proto pokládán za zakladatele moderního Kuvajtu, za což mu oficiální historiografie dává přívlastek Veliký a zdůrazňuje, že pro bratrovraždu není dosti dokladů. 
Od tohoto data se rovněž počítají mnohem pozdější nároky Iráčanů na kuvajtské území a odvozují je od toho, že oblast před britským protektorátem nominálně spadala pod tureckou správu, konkrétně do vilájetu baserského.

Šammarské pletichy
Naproti tomu šammarský Muhammad, jeden z bratrů Találových, se před podobným nebezpečím pojistil hned jak se dostal k moci: dal povraždit velkou část příbuzenstva i se služebnictvem. Přes neustálé rozbroje vládl dlouho a úspěšně. Na severu obsadil celý kraj kolem v římském starověku slavném Tadmóru/Palmýry, vládl oasám Tajmá a pohoří Chajbar v Hidžázu. Šammarové vedle svých příbuzných v nitru Arábie ovládali  před první světovou válkou kmeny kočující v Džazíře/"Ostrově", ve stepi severně od Baghdádu po dnešní turecké hranice. 

Pomsta šammarských příbuzných ho ale dostihla. Roku 1897 byl otráven a nástupcem v domě Rašídů se stal strýcem Muhammadem adoptovaný Abdal Azíz, jeden ze synů roku 1869 zavražděného amíra Mitaba (Meteba), Találova mladšího bratra, jehož smrt Muhammad mstil. 

Turci Abdal Azízovi od roku 1900 vypláceli měsíčně 230 tureckých liber a občas od nich dostával zbraně a munici. Byl také chráněncem Hášimovců z Mekky, šarífů svatých míst. O těch brzy uslyšíme jako o hráčích nejvyšší hry o Arábii a jejich dynastie dodnes vládnou v Jordánsku.

Vlezlí Angličané
Do hry o střední Arábii se vložili Britové, kteří roku 1899 uždíbli Turkům kuvajtskou pevnost s okolím, když jim amír Mubárak podepsal protektorátní smlouvu. Byl z arabského břehu Zálivu poslední. 
Už roku 1820 podepsal dohodu o ochraně s britskou Východoindickou společností rod Ál Chalífa vládnoucí Bahrajnu od roku 1753 (roku 1867 bylo změněno na protektorátní smlouvu se Spojeným království, která trvala do roku 1971). 

Soupeřící rod Ál Sání (Thani), větev silných Banú Tamím, která vládla Kataru od roku 1825, spadl pro britský protektorát roku 1878 a zůstal pod ochranou Jejího veličenstva rovněž do roku 1971. Role wahhábismu je v Kataru dodnes závažná. 
Téhož roku přestala platit protektorátní smlouva Britů s řadou šajchů vládnoucích územím, kterému se od té doby říká Spojené arabské emiráty. 
Kdysi zde Brity pálila rozsáhlá piraterie, takže dali pobřeží jméno Pirátské (Pirate Coast). Jinak se však obyvatelé zde živili rybolovem a sběrem perel, což místním Arabům vydrželo v podstatě do šedesátých let minulého století. 

Dnes je ve všech arabských zemích 672 miliardy barelů potvrzených zásob ropy, což je podle vládní zprávy Spojených emirátů z roku 2009 na 58 procent všech světových (o to, kde leží největší potvrzené zásoby, se mohou podle jiných údajů přít Libye, Írán a Venezuela). 
Z tohoto množství připadá na Emiráty 15 procent, na Saúdskou Arábii 39 procent (nejvíce), na Irák 17, Kuvajt patnáct procent, na Libyi asi sedm. 
Piraterie se ve vodách Zálivu už dávno nevyplácí. Postava nejslavnějšího z arabských pirátů Perského zálivu Rahmá ibn Džábira al-Džálahimá/Rahmah ibn Jabir al-Jalahimah je dnes folklorním hrdinou. Byl asi prvním v branži, který nosil přes vystřelené oko pásku. Pocházel z klanu Ál Džálahmá na dn. kuvajtském pobřeží a dlouho měl základnu v dnešním Kataru. Válčil většinu života s rodem Chalífa, dn. královským rodem bahrajnským, dlouho byl spojencem Saúdů a vybudoval pevnost ad-Dammámů základnu měl též v Búšehru. S Angličany měl dohodu o neútočení, kterou obě strany dodržovaly. Rod Chalífů/Ál Chalífa byl jeho osudem. V námořní bitvě před Bahrajnem roku 1826 než aby padl se svým osmiletým synem do zajetí, zapálil Rahmá sudy s prachem na své lodi.    

 

Ománské impérium

Roku 1820 s místními vládci Britové uzavřeli dohodu o nevylupování lodí a roku 1853 smlouvu o věčném míru. Zemi se pak začalo říkat Smluvní šejcháty (Trucial Sheikhdoms) nebo též Smluvní Omán a všem jeho částem se roku 1892 dostalo protektorátní ochrany.
Nezaměňujme Smluvní Omán s tradičním státním útvarem na východu Arabského poloostrova. Sultanát Maskat a Omán (arab. Umán) byl silným obchodním střediskem v Indickém oceánu a vytrvalým protihráčem Portugalců, později Britů. 

V novodobých dějinách byl dlouho nejmocnějším arabským státem na poloostrově a teprve ropná ekonomika umocnila jeho západní sousedy. Pod jeho kontrolu spadala rozsáhlá území východní Afriky od Somálska po Mosambik, Zanzibar a balúčské pobřeží v dnešním Pákistánu.

Roku 1861 se sultanát rozdělil na arabskou a zanzibarskou část. Maskatský sultán z rodu Saídů (dynastie vládne od roku 1741) měl od roku 1908 s Brity smlouvu o přátelství; roku 1951 uznali jeho plnou suverenitu. Od roku 1959 se sultanát jmenuje pouze po Ománu, který byl předtím sídlem imáma. 
Teprve současný sultán Kábús (Qaboos) ibn Saíd (od roku 1970, kdy sesadil svého otce) udělal z Ománu opět respektovaný stát. 

Návrat Saúdů

S britskou podporou se Saúdové vrátili z kuvajtského exilu a znovu se zmocnili Rijádu. Po dvou desetiletích poddanství pokořili Rášidy.

Moderní Iráčané se kupodivu nikdy s nezávislostí Kuvajtu nesmířili a stále ho pokládali za součást tureckého vilájetu Basra a tudíž jako jeho nástupnický stát za irácké území. 
Tak také v podstatě argumentoval Saddám Husajn, když roku 1990 jeden z nejbohatších členských států Spojených národů brutálně obsadil. 
O vánocích roku 1901 se na výzvu Britů z Kuvajtu znovu ozval wahhábitský imám Abdarrahmán as-Saúd. Od Turků dostával měsíčně šedesát liber a jeho syn Abdal Azíz chytal rozumy od kuvajtského amíra Mubáraka, jak vládnout. 
Za svého otce začal řídit praktické věci a Saúdové se vrátili do Rijádu.

Válka o Arábii
Původně to byla běžná loupežná výprava za velbloudy a koni na rášidovské území, ke které prý ponoukali Britové. Nakonec z toho bylo vítězství a dobytí oázy: v únoru 1902 Rijádem opět vládnou Saúdové a Abdarrahmánovi se dostalo všeobecného uznání středoarabských kmenů. 
O dva roky později pozval na výpravu proti nim Abdal Azíz ibn Rašíd Turky, ale vystupování sultánových vojáků velmi podráždilo ostatní Araby. 

Turkům se proto nedostávalo menáže. Kromě toho roku 1905 v Jemenu, v oblasti, kterou si Turci a Britové vágně vymezili za hranice svých zájmů, propuklo povstání šíitské sekty zajdistů; v podstatě protiturecké povstání živené Brity. 

Zajdisté, k nimž patřili imámové Jemenu se sídlem v Sana´á, kteří byli sesazeni až roku 1962, jsou v zemi obklopené ze všech stran sunnity, neklidným elementem. 
Od roku 2004 jsou ve válce s ústřední jemenskou vládou dodnes a mimo jiné napadli i saúdské území: v několikatýdenních bojích koncem roku 2009 s nimi zemřelo na padesát saúdských vojáků. Byla to první válka vedená na saúdském území od založení království roku 1932, a nebyla pro Saúdy s nesmírnou vojenskou převahou včetně letectva úspěšná.

Teprve v rámci jednoho z mnoha příměří v únoru 2010 propustili zajdisté vedení klanem al-Husí (al-Houthi) zajatce, opustili saúdské území a uznali (alespoň na několik měsíců a do další potyčky) zákony Jemenské republiky.

Konec Rašídů
V kraji Kasím (dnešní saúdská provincie Kasím/Qassim) ve střední Arábii 17. dubna 1906 porazil Abdal Azíz ibn Saúd podporovaný Brity Abdal Azíze ibn Rašída, na jehož straně stáli Turci, a zabil ho. 
Byl to začátek třetího saúdského státu a zároveň krok ke konci šammarského. Zároveň historie předeslala, jak budou vypadat koalice na Arabském poloostrově během „velké války“.

S Rášidovci to pak šlo s kopce. Po Abdal Azízovi jim vládl jeho syn Mitab (Meteb II.), který byl po několika měsících zavražděn i se svým bratrem Mašaalem (Mišaalem) rukou příbuzného jménem Sultán, synem Hámudovým, který ale také nevládl rodu déle než rok. 
Po něm převzal moc nad rášidovci jeho bratr Saúd bin Hámud a v letech 1910-1910 Saúd bin Abdal Azíz (otec byl zavražděn roku 1906).

Šammarská agonie
V Arábii panoval všeobecný chaos, rozvrat v domě Rášidově. Roku 1909 uznal Sultán ibn Rašíd nadvládu rodu Ál Saúd. Hegemonii nad Araby uznali i Turci a udělili ibn Saúdovi titul walí, přítel (odlišné od titulu wáli pro lokálního vládce). 

Britský vliv však byl v Arábii znatelně silnější, protože Evropané platili lépe než Turci. A ti pak prohráli „velkou válku“, jak Britové s Francouzi říkají první světové válce. 
Roku 1920 byl emír Saúd ibn Rašíd zavražděn a knížetem se stal Abdalláh ibn Talál. Neměl však slovo všech Šammarů a v bojích v okolí Há´ilu padl. Novým knížetem se stal Abdalláh ibn Mitab (Meteb).

Rašídové z Há´ilu, střediska kraje Džabal Šammar, byli knížata velkého severoarabského kmenového svazu Šammarů. V Saúdské Arábii, která se osudově mohla jmenovat Šammarská Arábie, žije dnes na milion Šammarů. V Iráku žijí dva z celkově šesti milionů Šammarů. V Sýrii je jeden a půl milionů příslušníků rozvětveného kmene, Šammarové žijí v Kuvajtu, Jordánsku i Egyptě. 

Jsou zřejmě potomky starověkého předislámského kmenového svazu Tajj, který v posledním století před naším letopočtem migroval z Jemenu na sever Arábie. Kolem roku 1650 ovládali rozsáhlé kusy Syrie po Halab/Aleppo, v devatenáctém století překročili Eufrat do Džazíry. 
Šammarové podporovali Hášimovce v Jordánsku a Iráku a těžce snášeli krátkou vládu královraha Kásima roku 1958 nad Irákem (více v některém z dalších dílů). Uvítali proto baasistickou revoltu a postavili se také za režim Saddáma Husajna sesazeného roku 2003 Američany.

Šammar se neztratí
Muhsin, strýc Ghazího al-Jávara (dnes 51), který byl po přímé americké okupační správě roku 2004 interimním presidentem Iráku, je šajch všech šammarských předáků. Šammarové mají mimo jiné velké peníze z naftových polí v Saúdské Arábii a jsou i jinak podnikaví. 

Dynasticky jsou propojeni se Saúdy. Dnešní saúdský král Abdalláh je synem Abdal Azíze, zakladatele monarchie, se šammarskou princeznou. Propojení se Saúdy bylo podezřelé Saddámu Husajnovi a z respektovaných přátel se stali nepřátelé. Šammarské špičky za jeho vlády odešly do exilu a vrátili se s americkou okupací. 
Šajch Lawrence Mutib Hazan, který sídlí v an-Nuchajb (asi 55 roku 2011) v irácké centrální provincii al-Anbár, je například prapravnukem šammarského šajcha, který válčil po boku Thomase Edwarda Lawrence ve „velké válce“ proti Turkům. Je příbuzný se Saúdy a spojenectví s Američany si dal dobře zaplatit. 

Když se dal roku 2006 na jejich stranu proti iráckým kajdistům v rámci hnutí as-Sahva, museli mu okupanti opravit v an-Nuchajbu studny a rozvod elektřiny. 

Ghazí al-Jávar byl na několik měsíců prvním presidentem Iráku po Husajnově pádu. Z díry u Tikrítu ho ostatně 13. prosince 2003 vyzdvihoval jistý šammarský Irákoameričan Samír. 
Po volbách roku 2005 se al-Jávar stal vicepresidentem a následujícího roku se vrátil do privátu světa podnikání. V politice byl sunnita přijatelný i pro šíity, poněvadž jedna ze šammarských částí šíu vyznává.

 

Šarífovy naděje

Před vypuknutím světové války roku 1914 existovali na Arabském poloostrovu tři veličiny. Velký šaríf Husajn v sunnitském Hidžázu, imám Jahjá ze šíitské sekty zajdistů v Jemenu a wahhábita Abdal Azíz ibn Saúd ve vnitrozemí. Maskatský sultán ani ománský imám do velké arabské hry příliš nezasahovali.

Jahjá Muhammad nechtěl mít nic společného s nevěřícími Brity a vyháněl probritské náčelníky. Saúd uznal roku 1915 britský protektorát a slíbil, že nenapadne země britských chráněnců Kuvajt, Bahrajn, Katar, Smluvních šejchátů (vládce na Pirátském pobřeží) a Maskat a Omán.
Šaríf Husajn ibn Alí, vládce Hidžázu od roku 1908, také nesnášel osmanského chalífu, istanbulského sultána (v jehož městě se roku 1853 narodil), a Britové si ho naklonili slibem, že na tureckých územích Arábie vznikne arabský stát. 

Roku 1916, uprostřed „velké války“, vyhlásil šaríf nezávislost Hidžázu, sebe za krále a postavil se proti Turkům. Jeho syn Fajsal ovšem předtím v Istanbulu přísahal věrnost sultánovi a vzal od něho velké peníze na vyzbrojení celé armády, která by se v Arábii postavila po bok Osmanů.

Arabské povstání, jak mu Britové říkali, moc úspěšné nebylo. Například Medína zůstala turecká až do začátku roku 1919. 
Roku 1916 se do Husajna pustil ibn Saúd a dobyl hornatý kraj s oázou Chajbar severně od Medíny. Oasa je známá arabským obléháním a pokořením z roku 629, kdy patřila do řetězce židovského osídlení podél karavanní stezky z Jemenu na sever. Arabové tehdy Židy dílem zotročili, dílem vyhnali a pokřik "Chajbar, Chajbar" patří dodnes do výbavy arabských protižidovských demonstrací.
Propaganda velkého přátelství

Šarífové, „vznešení“, odvozovali svůj rod od Muhammadova vnuka Hasana a zdobili se zeleným turbanem. Z nejznámějších šarífských rodů jsou například Idrísové, které vyhnal z Libye roku 1969 důstojník letectva Muammar Kaddáfí. Dodnes sedí na trůnu Alavidové v Maroku v osobě Muhammada VI. a Hášimovci v Jordánsku v postavě Abdalláha II. 
O těch je nyní řeč. Poněvadž od desátého staletí ochraňovali svatá území s Medínou a Mekkou, dávali si titul „velkých šarífů“. 

V Arábii se k Husajnovi v podstatě nikdo nepřidal. V Jemenu byl Jahjá Muhammad bombami donucen spokojit s předválečným Jemenem a Britové ho nechali vládnout (zemřel roku 1948). Slavný plk. Thomas Edward Lawrence (1888-1935) a Husajnův syn Fajsal ve vlastní Arábii ničeho nedosáhli a na Turcích dobyli pouze Akabu. 
Oba se na území pozdější Saúdské Arábie v podstatě nedostali a pověst „Lawrence z Arábie“, archeologa, agenta a publicisty, je literární smyšlenka s politickým nábojem mythu o spojenectví Arabů z Brity. 
Je to i jeden z prvních příkladů mediálně vypreparované a předimensované události z pera válečného amerického zpravodaje Lowella Thomase.

Abú Músá mluví česky
Stejně tak na straně turecké vlády rakousko-český theolog, zeměpisec a arabista Alois Musil (1868-1944), který naopak před válkou procestoval centrální Arábii, Irák, východní Sýrii a Zajordání. Za plus jeho mise ve prospěch německo-rakousko-tureckých spojenců lze počítat to, že udržel kmeny severní Arábie v relativním klidu a míru s Turky.

Na rozdíl od Lawrence se po prohrané válce nestal společenskou hvězdou. Rodák z hanáckého Rychtářova, dnes součásti Vyškova chvíli nevěděl, zda se přihlásit k Rakousku nebo Československu. Když usoudil, že je spíše Čechem, dostal roku 1920 místo v Praze na Karlově universitě a stal se jedním ze zakladatelů Orientálního ústavu, který existuje, sice ve velmi, velmi skromných poměrech, dodnes.

Theologii studoval v Olomouci, kde se stal knězem. V Jeruzalému ve škole francouzských dominikánů studoval od roku 1895 orientalistiku, později v Bejrútu, Londýně, Cambridgi a Berlíně. V Olomouci byl pak před první světovou válkou profesorem starozákonní biblistiky a v letech 1909-1920 ve Vídni biblických věd a arabistiky.
Jeho cesty po Předním východu byly ve své době přínosné, ačkoli zpočátku málo doceňované. První zmapoval a souhrnně popsal Petru s okolím (Arabia Petraea, 1907) a přišel roku 1898 se sensačním objevem v pouštním loveckém zámečku Amra (Kusajr/Kasr Amra; od lat. castrum) umajjovských vládců na území dnešního Jordánska: muslimští vládcové dávali na freskách znázorňovat i lidské postavy včetně ženských. 

V první republice vydal sérii cestopisů, které jsou z etnografického hlediska dodnes zajímavé. Roku 1912 doprovázel na výpravě do Orientu prince Sixta z Bourbonu-Parmy, bratra pozdější císařovny Zity, jejímž zpovědníkem pak Musil byl. Z popudu Františka Josefa I. za války objížděl beduínské kmeny pod tureckou nadvládou s výzvou, aby se nepřidávali na anglickou a saúdskou stranu. Nakonec patřil k důvěrníkům císaře Karla, ale nikdy o své činnosti u dvora nic neprozradil.

 

exkurs: Jahjá a zajdisté
Na severozápadě Jemenu se v prvních letech 21. století znovu rozšířila vzpoura klanů vyznávajících jednu z forem šíitského islámu, zajdismus. 
Povstalce v počtu asi deseti tisíc mužů vede Abdal-Málik al-Husí (al-Houthi), syn šajcha Badra ad-Dína al-Husího a bratr protiamerického kazatele Husajna al-Husího, který byl zastřelen při povstání roku 2004.

Povstání tehdy ukončilo přiměří v červnu 2007 a začátkem roku 2008 mír. Brzy byl porušen a nové násilnosti propukly v dubnu roku 2009. Obě strany hlásí desítky padlých protivníků, tisíce lidí na útěku a jejich okrádání. 
Na podzim vpadli zajdisté i na saúdské území a do bojů proti nim zasáhla saúdská armáda s veškerou moderní technikou včetně letectva. Po dvouměsíčních bojích se zajdisté stáhli a Saúdové hlásili několik desítek padlých a nezvěstných vojáků. 

Byla to první válka na ochranu vlastních hranic, kterou kdy Saúdská Arábie vedla a také poprvé, kdy samostatně předvedla svou drahou západní technologii. 
Zajdistů je mezi většinovými sunnitskými Jemenci asi třetina. Jmenují se podle jednoho z Muhammadových prapotomků Zajda ibn Alího (zabit v boji roku 740). 
„Zajdí" je od 9. století rod (severo)jemenských imámů vyhnaných po smrti imáma Ahmada Jahjá roku 1962 republikánskými povstalci s pomocí Egypťanů (poslední z imámů Muhammad al-Badr, syn Ahmadův, válčil do roku 1970, než odešel do exilu a roku 1996 v Londýně zemřel). 

Rovněž jemenský vládce v letech 1978-2012, polní maršál a president Jemenské republiky Alí Abdalláh Sálih (67), později exulant ve Spojených státech, patří mezi zajdisty; jeho a jeho nástupce spojenci ve válce se zajdisty však byli sunnitští džihádisté, mezi nimi pardonovaní kajdisté.

Anglické pořádky

Saúdové se v Arábii nehodlali s nikým dělit. Natož s Husajnem ibn Alím, kdysi anglickým spojencem a králem Hidžázu v letech 1916-1924.

Šaríf Husajn ibn Alí patřil do významného rodu Hášimovců (banú Hášim), z něhož pocházel zakladatel islámu Muhammad. Je to nejvýznamnější z rozvětveného kmene Kurajšovců, ochránců Ka´by v Mekce ještě v dobách polytheistických. 
Hášimovci tedy patří k jedněm z nejstarších vznešených rodů na světě, jejichž autorita se po dva tisíce let udržela dodnes. Staršími vládci jsou již jen japonští tennóvé. 

Hášimovci jako šarífové-ochránci svatých míst ovládali Mekku a Medínu (Makka a al-Madína) s obchodními trasami v oblasti Rudého moře. Konečné slovo však měl v oblasti půl tisíciletí turecký Cařihrad. Mekka, hlavní město Hidžázu, byla po staletí pod egyptským vlivem, nikoli bagdádským. Po roce 1517 připadla svrchovanost nad ní Osmanům.

S bratříky po boku
Saúdové už nebyli k zastavení. Ve shodě s nimi napadli obě svatá města v lednu 1920 wahhábitští Achuánové. V říjnu téhož roku udeřili na druhé straně Arábie a vpadli pod vedením Fajsala bin Sultána ad-Davíše (Dvajš) z velkého kmene Mutajr (Mtajr nebo Mtejr) do okolí pevnosti Kuvajtu (zemřel roku 1931). 
Achuánové (Echuánové, Ichván), Bratři, je označení wahhábitských bojovníků, nikoli ethnické. Jejich útoky prosluly brutalitou. Neohlíželi se na výkupné a zajatým nepřátelům prořezávali hrdla. Proměnily se později v saúdskou národní gardu („bílá armáda“), která nespadá pod saúdskou armádu. 
Bratři inspirovali i jiné uskupení, al-ichván al-muslimún, Muslimské bratrstvo, které vzniklo v Egyptě.

Uznání Saúdů
Tehdy se Britové postavili na stranu Saúdů a v květnu 1921 Abdal Azíze ibn Saúda, který se byl roku 1919 představit v Londýně, uznali za sultána Nadždu. Svého spojence z války s Turky Husajna, jak uvidíme, hodili přes palubu...
Abdal Azíz slíbil, že nebude útočit na Irák a že se smíří s Fajsalem, synem velkého šarífa Husajna, kdyby se stal králem v Iráku (v beduínském označení as-Savád, Černozem). V této době ještě jeho spojenci Achuáni plenili celý sever Arábie od Mekky po Karbalu a Nadžaf na jihu Iráku. 

Achuáni ve spolupráci s Abdal Azízem porazili a zajali koncem roku 1921 Abdalláha bin Mitab ibn Rášida i jeho nástupce Muhammada, Találova syna. Abdal Azíz dobyl Há´il, zajal Muhammada a uvěznil ho v Rijádu. Nicméně Muhammad uprchl v ženských šatech, byl však dopaden a roku 1922 zavražděn. 
Abdal Azíz ovládl Arábii po Sýrii, Zajordání a Poeufratí. To byl také definitivní konec šammarského státu Džabal Šammar a na severu Arábie vznikla hranice, jaká tu ještě nikdy nebyla. Je s podivem, že s drobnými úpravami spočívajících v rozdělení „neutrálních“ liduprázdných oblastí drží dodnes.
Britové donutili Saúda uznat hranice Kuvajtu a Iráku, roku 1925 také s Transjordáním, a Abdal Azíz se zařadil mezi britské spojence. 

Jeden z potomků rášidovce Muhammada se stal o půl století později královrahem. Fajsal bin Musájd byl z rodiny Saúdů, ale jeho matka Vatfa byla jednou z Muhammadových dcer a manželka Musájda bin Abdal Azíze, údajně patnáctého ze synů zakladatele saúdského království. Roku 1975 zastřelil z bezprostřední blízkosti během audience krále Saúdské Arábie Fajsala. Jako královrah byl veřejně sťat.

Husajnovo ponížení
Husajn byl velkým šarífem v letech 1908-1916, kdy se prohlásil králem Hidžázu. Britové mu za odměnu, že otevřel za „velké války“ jižní frontu proti Turecku, slíbili vládu nad celou Arábií, rozsáhlým světem mezi Egyptem a Persií; mluvilo se tehdy o „Velké Sýrii“. 
Sliby-chyby a s vítězným koncem války Britové ochladli. Husajn si totiž mimo jiné také nárokoval titul chalífy, když v březnu 1924 zrušil turecký republikánský parlament osmanský chalífát, jehož posledním představitelem byl Osman Abdülmecid II. (zemřel roku 1944 v Paříži a pochován je v prorokově Medíně).

Téhož roku Husajn prohrál válku s Abdal Azízem as-Saúdem, zakladatelem Království Saúdské Arábie, jehož synové vládnou jeden po druhým v jedné lini dodnes. 
Saúdy podporovali Britové a Husajn utekl do Akaby, který ve válce dobyl na Turcích (jeho nejslavnější vítězství). Přístav byl (a stále je) součástí Zajordání, kde tehdy vládl Husajnův syn Abdalláh. 
Protože nedal pokoj, byl v červnu 1925 odvezen na palubě britské válečné lodi do internace na Kypr. V létě 1931 se směl vrátit k synovi do Ammánu na léčení a brzy tam zemřel. Užíval tehdy tak trochu komediálního titulu kalífa ammánský.

 

exkurs: Velká Sýrie
Bilad aš-Šám byl sen Arabů o spojení zemí „úrodného půlměsíce“ do jednoho státního útvaru. Z dnešních států by to byly egyptský Sinaj, Izrael, Jordánsko, Libanon, Sýrie, turecká provincie Hatay, Irák, Kuvajt.
    Podle slibů z války proti Turkům se o uskutečnění snu snažil Fajsal, syn velkého šarífy mekkánského Husajna. V Damašku od roku 1918 fungovala první arabská vláda pro Sýrii, Libanon, Palestinu a Jordánsko s premiérem v čele (Rida ar-Rikabí). 
Roku 1919 byly první generální volby, z nichž vyšlo první parlamentní shromáždění v této části světa od dob hellénistických. 8. března 1920 parlament prohlásil zemi Syrským královstvím se čtyřmi autonomními oblastmi a zvolil Fajsala panovníkem. 

Francouzi a Britové nebyly však s projektem spokojeni a tajně se dohodli na rozdělení vlivu. Francouzi obsadili Bagdád a s pomocí maronitských křesťanů z Libanonu porazili slabou syrsko-arabskou armádu v červenci 1920 v bitvě u Majsalúnu (Maysalun). 
Fajsal uprchl a Brity byl o rok později odškodněn královstvím v Bagdádu (o tom dále v seriálu). Velká Sýrie zůstala pro arabské sunnity snem dodnes a politickým programem sunnitských mudžáhidů. Obnovu chalífátu ohlásil v Mosulu za občanswké války v Sýrii a Iráku v červnu 2014 jistý Abú Bakr al-Baghdádí, který si dal říkat chalífa Ibráhím.

Palestinci a Jordánci

Saúdové zůstali pevně v sedle. Jejich moc rostla i před nálezem ropy v poušti. V nových poměrech se z Arabů nejvíce ztráceli obyvatelé Palestiny.

Britové vytvořili ustavením Zajordání, Sýrie a Iráku severní hranice nové saúdské říše. Historického opodstatnění nemají a svou logikou připomínají koloniální hranice v Africe, o jejichž dočasnosti asi také není nutné pochybovat. 
    Žádný z Arabů totiž neměl na jejich průběh vliv, a pokud, pak pramalý. 

Mezi Irákem a Arábií byla odjakživa hranicí řeka Eufrat a nikoli poušť. Napříč Arábií vedla z Bagdádu a Kúfy do Mekky Poutnická cesta jindy zvaná Zubajdina podle ženy bagdádského chalífy Hárúna ar-Rášida, která ji v devátém století dala vybavit studněmi a zastávkami. 
Fungovala podle svědectví orientalisty Aloise Musila (viz předcházející díly) v podstatě ještě v době krátce před první světovou válkou.

Hra na chalífát

Roku 1927 uznali Britové kralování Abdal Azíze nad Hidžázem, Nadždem a Asírem a jejich suverenitu. V jeho říši (sjednocené království vyhlášeno až roku 1932) do dnešních dnů nevládl nikdo kromě jeho a jeho vlastních synů. Což je historická originalita...

Indickým muslimům, poddaným britského krále, který byl i císařem indickým (1876-1947), tehdy Saúd slíbil, že z Hidžázu s hlavním městem Mekkou vytvoří státní útvar spravovaný radou muslimských národů, tedy i nearabských. Což nedodržel a sám se zmocnil svatých míst. 
Fahd, jeden z jeho synů, se roku 1986 jako první ze Saúdů prohlásil za „strážce svatých míst, chádim al-haramajn aš-šarífajn“ (vládl v letech 1982-2005). Odložil královský titul „výsost“, neboť prý pouze Alláh je výsostný. Uvedený titul náležel arabským a osmanským kalifům a jeho obnovení akcentovalo saúdské hrátky s ústřední posicí v islámském světě. 
Právoplatní potomci mekkánských šarífů přitom panují v Jordánsku, viz předešlá pokračování...

Jeho wahhábitskou „usurpaci“ sice nikdo oficiálně neuznal, a nejméně šíité, ale proti faktickému stavu nikdo z muslimských představitelů neprotestoval.

Jordánsko na obou březích

Více náklonnosti než otci věnovali Britové Husajnovým synům. V Zajordání vládl starší z nich v letech 1921-1951 jako emír Abdalláh ibn Husajn I. Jeho emirát se úředně nazýval Imárat šark al-Urdun, „Emirát východně od Jordánu“, a byl součástí britského mandátního území Palestiny. 

Plnou královskou nezávislost získal až roku 1946 a roku 1948 se prohlásil hášimovským králem jordánským. 
Po vzniku Izraele v květnu roku 1948 území království rozšířil o palestinské Předjordání (1950). Po jeho dobytí Izraelci roku 1967 v šestidenní válce se mu říkává i Západní břeh. Stát Izrael kraj oficiálně nazývá provincií Judea a Samaria (Jehuda veŠomron) a východní Jeruzalém spojil se západním v jeden celek. 
Jordánský zábor Předjordání s východní částí Jeruzaléma tehdy uznala pouze Británie a čerstvě narozený muslimský Pákistán. 

Abdalláha I. zastřelil v červenci 1951 jistý palestinský Arab na cestě do jeruzalémské mešity al-Aksy v přítomnosti králova patnáctiletého vnuka Husajna ibn Talála. Abdalláhovým nástupcem se na několik měsíců stal Talál I. ibn Abdalláh. Roku 1952 duševně chorého otce Talála nahradil jeho syn Husajn ibn Talál; schizofrenií postižený Talál I. zemřel v Istanbulu roku 1972. 

Palestinské bezdomoví

Jordánsko ve spárech palestinských Arabů a jak se jim hášimovský král Husajn ubránil.

Dva roky před šestidenní válkou se Saúdové s Hášimovci dohodli na výměně území. Rozsáhlá pouštní území ve vnitrozemí Husajn vyměnil za okolí přístavu Akabu (hebr. Eilat a hellénistickou Bereníké), které emírům v Ammánu patřilo od roku 1925. 
Bylo to místo slavného vítězství nad Turky svého stejnojmenného otce. Jordánsko se tím stalo námořním státem. 

V království našly útočiště dvě vlny palestinských Arabů prchajících před židovským Izraelem. V sedmdesátých letech, když se revolucionář Jásir Arafát pokoušel v Ammánu o protimonarchistický převrat, byla většina Palestinců z Jordánska vyhnána a vtáhli do občanské války do té doby poklidný Libanon. 
Řádila v zemi s cedrem ve znaku a několika desítkách živých exemplářů v horách v letech 1975-1990, zničila Bejrút a zcela ochromila život a ekonomiku státu, kterému se říkávalo arabské Švýcarsko. Bankéřskou roli republikánského Bejrútu od té doby převzaly ropné monarchie Arabského poloostrova.

Palestinci a kuchař-travič
Přesto je jordánská populace z poloviny nebo podle jiných odhadů až ze dvou třetin palestinskoarabského původu. 
Král Husajn měl štěstí i v tom, že unikl travičskému pokusu svého kuchaře, kterého uplatila syrská rozvědka. Prozradila ho zajímavá okolnost: kuchař zkoušel jed na kočkách a panovníkově ochrance bylo podezřelé, že jich tolik kolem ammánského královského paláce leží mrtvých. 
Na žádost monarchovy dcery dostal však travič milost a byl dokonce propuštěn z vězení. 

V roce 1970 měl Husajn vycvičenou a vyzbrojenou armádu 65 tisíc vojáků, zatímco palestinských Arabů bylo ve zbrani jen asi patnáct tisíc. Jordánskou armádu postavil na nohy britský generál John Bagot Glubb, který již velel Arabské legii, její předchůdkyni, s níž odrazil ve válce o Izrael sionistické oddíly roku 1948. 
Když ale král Husajn chtěl zdůraznit svou nezávislost na Britech, roku 1956 ho zásluhy nezásluhy nemilosrdně propustil a dal mu dvě hodiny na to, aby opustil zemi.
Část Palestinců vyhnaných z Izraele se mimo jiné usadila v Kuvajtu (kde roku 1956 otevřel svou stavební firmičku elektroinženýr Jásir Arafát) a v Iráku a stali se později vděčnými podporovateli baasistického režimu Saddáma Husajna.

Palestinská diaspora
Z Kuvajtu však byli vyhnáni roku 1992 po irácké invasi, právě protože tehdy Bagdád spolu s jemenským Abdalláhem Alím Sálihem (vládne dodnes) podporovali. V Meziříčí se připojili ke předešlým dvěma emigračním palestinským vlnám (1948 a 1970). 
Konec Palestinců v Iráku přinesla americká invase na jaře 2003. Jako prohusajnovští byli šíity nenáviděni a hromadně před jejich mstou prchali ze země. 
V Iráku žilo 35 tisíc sunnitských Palestinců a podle úřadu Spojených národů o uprchlících (UNHCR) jich na jaře roku 2007 zůstalo patnáct tisíc. V letech 2004-2007 jich bylo v etnických a náboženských čistkách podle bagdádských vládních tabulek 186 zavražděno. 

Jordánsko je pouštní státní útvar s určitými turistickými pozoruhodnostmi ze starověku, ale beze zdrojů a jeho osud odvisí z velké části od vůle mocných sousedů a Američanů. Hášimovská královláda zde může skončit ze dne na den jako před půl stoletím v Iráku.
V Iráku vládl v letech 1921-1933 Husajnův mladší bratr Hášimovec Fajsal I. Roku 1920 byl krátce králem Velké Sýrie, kterou v Damašku po porážce Turků proklamovali Arabové. To se ale nelíbilo Francouzům a anglofilního krále vyhnali (o tom více příště). 
Jeho potomci se v Bagdádu udrželi u moci do roku 1958, jak uvidíme v následujících pokračováních. 

exkurs: Palestina naruby: Židovsko-arabské války
Odvěce špatné vztahy vyznavačů dvou monotheistických náboženství přitahují pozornost ke konfliktu, jehož globální důležitost není zřejmě tak veliká stejně jako význam celé levantské oblasti. 
Muslimové všeobecně sice touží po osvobození Jeruzaléma, svého Svatého města (al-Kuds), ale tolik za svůj problém "dýchat" nemohou.
    Všude totiž mají starosti s vlastními sousedy a vážné problémy doma. Tradičně se nadsazuje velikost a údernost islámských armád. Nebezpečí Husajna Bagdádského se stovkami tanků, ale nepojízdnými, a stovkami letadel, ale neschopnými provozu, bylo nafouknuto před útokem na Irák v březnu 2003 presidentem Georgem Bushem mladším a okořeněno hrůzou ze zbraní hromadného ničení, které údajně baasistický režim vyvíjel (o tom v seriálu později).
    Podobně armáda ajatolláhů, která dostala ve větší míře technickou posilu naposledy za šáha, který byl dobrým americkým spojencem. Třicet let výzbroj stárne, tanky, letadla, lodi. 
Kromě toho hrozí Íránu etnické konflikty, protože s Peršany se neidentifikují šíitští Ázerové, jazykově příbuzní s Turky, sunnitští Kurdové i sunnitští Balúčové, kteří v rozlehlé východní provincii Sístán a Balúčistán vedou od roku 2004 partyzánskou válku (k Íránu se v některém z pozdějších pokračováních vrátíme). 
    V židovsko-arabských válkách a teroristických akcích od dvacátých let, kdy bylo vyhlášeno mandátní území Společnosti národů Palestina, zemřelo odhadem na sto tisíc lidí. Stejný odhad, ale jako nižší hranice, se vypočítává pro oběti šestileté americké války v Iráku a domácích rozbrojů touto válkou spuštěných (2003-2009). 
    Je také pozoruhodné, že klesá surovinová důležitost zemí celého Předního východu. Dnes se tu vytěží asi třetina ropy. Za naftové krise roku 1973 to bylo čtyřicet procent. Současně se neustále zmenšují dovozy ropy do Spojených států z regionu a Američané je diversifikují s dodávkami z Afriky. 
    Arabové jsou na rozdíl od svých předků překvapivě málo produktivní a ropné bohatství teče do písku jako megastavby ve Spojených emirátech. Mezi Araby je velmi vysoká nezaměstnanost a oddanost osudu jakoby proklela veškeré reformní snahy. 
To je překvapivé hlavně u republikánských režimů s ropou, zatímco ropné monarchie byly donedávna vzorem občanských sociálních jistot (včetně státního příspěvku na pensi od dvou let věku).
    Ropné země vyprodukovaly roku 2006 jen čtyři procenta světového HDP, což je méně než například Německo.