499-490

499.

Ol. 70, 2

 

Lákratidés

a. u. c. 255

T. Aebutius Helva a C. (nebo P.) Venturius Geminus Cicurinus I.

A. Postumius Albus Regillensis dict. I.

************************************************************

Aristagorás, samovládce a perský místodržitel v Mílétu, se zřekl svých pravomocí, zavedl ísonomii, rovnost před zákonem, a zrušil ve státě tyrannidu. Vyslal Iátragoru, který se zmocnil perských exponentů v regionu, samovládců Oliata v Mylasách, Histiaia v Termeru, jmenovce Aristagory v Kýmé a Kóa v Mytiléně.

Všude byly tyrannidy odstaveny, Kóés (vládl od roku 512) byl Mytilénskými ukamenován. - Začátek povstání v Iónii (trvalo do roku 494).

Aristagorás Mílétský se vypravil do Sparty, kde jednal s králem Kleomenem I. o pomoci pro Ióny. Byl však odmítnut. Po jednáních v Athénách mu bylo poskytnuto dvacet lodí, jimž velel Melanthios. Cestou domů do Iónie sesadil na Samu samovládce Sylosónta vládnoucího s perskou vůlí od roku 517.

 

Paionové, kteří byli roku 512 Megabázem přesídleni do Frygie, se proti vůli Peršanů vrátili zpět do Thrákie přes Chios, Lesbos a Doriskos na Hebru, kde sídlili perští satrapové pro Evropu.

 

Někdy mezi lety 499 až 496 vystoupil v Athénách Aischylos se svou první tragédií, neměl však úspěch (srov. rok 484). Jeho protivníkem tehdy byl Pratínos a Choirilos, který měl svou premieru již někdy mezi lety 523 až 520, kdy měl vylepšit kostýmy masky.

 

Římané vedli svou válku s latínskou koalicí podporovanou Tarquinii a římskými vyhnanci úspěšně, viz rok 501. Zvítězili v bitvě na Regillském jezeru, Regillus lacus, kde Etrusk Tarquinius II. Superbus a jeho nejstarší syn Titus byli v bitvě zraněni, padl vojevůdce Latínů Mamilius Octavius. S Latíny zavládlo příměří, viz dále rok 495. A. Postumius Albus byl druhým diktátorem v historii a podle místa vítězství dostal přízvisko Regillský, Regillensis. • Podle jiné chronologické tradice se bitva konala až roku 496.

 

************************************************************

498.

Ol. 70, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 256

Q. Cloelius Siculus a T. Larcius Flavus (Rufus?) II.

týž podruhé dictator (?)

************************************************************

Athénští spolu s pěti loďmi z Eretrie dorazili do Mílétu. Iónové pod Charópinem, bratrem Aristagorovým, a pod Hermofantem vyrazili z Efesu, kde se vojsko protiperských povstalců sešlo, proti Sardám. Byly dobyty a vypáleny, ale na akropoli se udržela perská posádka. Pak se Iónové vrátili do Efesu.

U Efesu byli Iónové Peršany poraženi. V bitvě padl i velitel Eretrijských Eualkidés. Nato opustili Athéňané Iónii a ukončili své spojenectví.

Jiná výprava Iónů do Helléspontu a Kárie byla úspěšnější: dobyli několika měst, mezi nimi Býzantia, a na iónskou stranu se postavila celá Kárie, včetně Kaunu.

 

V Gele na Sicílii byl zavražděn tyrannos Kleandros (vládl od roku 505). Nástupcem se stal jeho bratr Hippokratés, synové Pantarea, který na 68. olympiádě jako první ze sicilských Hellénů zvítězil ve spřežení. Zahájil dobývání Sicílie: dobyl Naxos, osadu Naxu Kallipolis (sicilskou; druhá je v Messápii), Zanklé a Leontínoi. Všude bylo obyvatelstvo „zotročeno“ (v tomto případě: občané byli zbaveni státní autonomie; dále viz rok 493). Hippokratés vládl do roku 491.

 

************************************************************

497.

Ol. 70, 4

 

 

 

Archiás I.

a. u. c. 257

A. Sempronius Atratinus I. a M. Minucius Augurinus I.

************************************************************

Na Kypru vypuklo protiperské povstání hellénských městských států, ke kterému se nepřipojilo pouze město Amathús. Amathúntské začal obléhat Onésilos, vládce v Salamíně, jeden z vůdců povstání.

 

Iónové se vypravili na Kypr. V námořní bitvě byli proti Peršanům úspěšní, ale na souši byli v koalici s hellénskými Kypřany poraženi, a to především díky zradě Stésénóra, vládce v Kúriu. V bitvě padli i vůdcové povstání, Onésilos Salamínský, syn Chersiův, a Aristokypros, syn Filokyprův, vládce v Solech.

Gorgos, který byl krátce před těmito událostmi vyhnán Onésilem z města, se opět stal „králem“ Salamíny. Sol dobyli Peršané až po pětiměsíčním obléhání.

Iónský expediční sbor se pak vrátil do vlasti.

 

V Římě byl zřejmě t. r. na Foru zasvěcen chrám Sáturnův a zavedeny sáturnálie (každoročně 17. či 19. prosince, později dvoudenní, se začátkem principátu od 17. do 22. prosince).

 

************************************************************

496.

Ol. 71, 1

Tísikratés z Krotónu (poprvé)

 

 

Hipparchos I.

a. u. c. 258

A. Postumius Albus Regillensis I. a T. Verginius Tricostus Caelimontanus

A. Postumius Albus Regillensis dict. (?) II.

************************************************************

Na 71. olympiádě byla zavedena další disciplína, závod klusáků, kalpé. Prvním jejím olympioníkem se stal Pataikos z Dýmé. I tato disciplína (srov. Ol. 70), byla zrušena na 84. olympiádě roku 444. Tísikratés Krotónský byl prvním olympioníkem, který na téže olympiádě zvítězil ve třech disciplínách po sobě, ve stadiu, diaulu a v hoplu. • O účasti krále Alexandra I. Makedonského viz níže.

 

V Iónii zahájili Peršané protiofensívu. Jejich vojevůdci byli Artafernés, satrapa v Sardech, a Otanés. Snadno dobyli zpět celou oblast Helléspontu a v bitvě porazili Káry. V druhé bitvě s nimi ale podlehli a perský vojevůdce Daurisés, který byl krátce předtím úspěšný u Helléspontu, padl (mj. to byl manžel jedné Dáreiovy dcery z harému). Jiná část Peršanů, kterým velel Hymaios a který byl stejně poctěn jako Daurisés, dobyla mezitím města Klázomenai, Kýmé atd.

Za této situace předal Aristagorás město Mílétos Pýthagorovi a sám uprchl do Thrákie do osady Myrkínos v Édónii, který roku 510 založil Histiaios. Usadil se na místě, kde o šedesát let později stála Amfipolis Zde byl ubit loupeživými Thráky (k tomu srov. rok 464). • Z édónských vládců známe pouze snad současníka Alexandra I. Makedonského, krále Getu. Myrkínos se později stal sídelním městem Édónů. Druhým a posledním králem Édónů, kterého známe jménem, byl Pittakos, který byl roku 423 zavražděn syny šlechtice Goaxia a jeho ženy Braury.

Do Mílétu se vrátil ze svého perského pobytu (viz předešlé roky) Histiaios, kterého král Dáreios I. právě propustil. Byl však z města vyhnán a proto odešel do Sard.

 

V Makedonii zemřel král Amyntás I. (vládl asi od roku 545), nástupcem se stal jeho nejstarší syn Alexandros I. Filellén (vládl do roku asi 450). • Alexandros byl připuštěn jako potomek Hérákleův, což musel svým rodokmenem v Olympii dokázat, na olympijské hry. Nastoupil do rozběhů, ale nepostoupil. Je pravděpodobné, že nesoutěžil jako král, ale na předcházející olympiádě ještě jako korunní princ.

 

Skythové vpadli na Thrácký Chersonésos. Miltiadés V., syn Kimóna II., vlastně athénský vládce thráckých Dolonků, musel uprchnout ze svého sídla Kardie. Později ho Dolonkové uvedli zpět do jeho athénské domény (viz rok 493).

 

Kolem roku 496 se v attickém dému Kolónos Hippios narodil tragický básník Sofoklés (zemřel v Athénách roku 406).

 

[Možné datum bitvy na Regillském jezeře, viz rok 499].

 

V Číně začal vládnout ve státu Jüe Kou-ťien/Goujian, který též přijal královský titul (do roku 466). Pokračovala válka se státem Wu a jeho panovníkem Fu-čchajem (srov. rok 514). Kou-ťien byl zkraje těžce poražen, vítěz mu ponechal malé území a Kou-ťien opět postavil své vojsko na nohy (válka trvala do roku 473, viz).

Zřejmě tohoto roku zemřel vojevůdce a filosofující stratég Sun Wu alias Sun-c´, narozen roku asi 544, viz tam a 514.

 

************************************************************

495.

Ol. 71, 2

 

 

Filippos

a. u. c. 259

Ap. Claudius Sabinus Inregillensis a P. Servilius Priscus Structus

************************************************************

Histiaios se vypravil na Chios a odtud do Mytilény a do Býzantia. Nyní se dostal na protiperskou posici. Peršané se vypravili proti Iónům po moři.

 

Římané ukončili válku s Latíny, resp. s jejich konfederací, vedenou od roku 501; mír následoval roku 493 (viz tam; vzájemné vztahy byly ale definitivně vyřešeny až v roce 338).

Znovu kolonisovali osadu Signii, kterou založil král Tarquinius I. Priscus, a podle tradičního data byl Řím rozdělen na 21 okresů, tribus (viz rok 578; čtyři městské a sedmnáct "venkovských").

Když se zklidnila latínská fronta, znovu propukla nespokojenost Římanů s vysokou zadlužeností, do které se dostali pro dlouhou službu ve vojsku v neustálých válkách, kdy se nomohli věnovat svým hospodářstvím. Sociální nepokoje z dlužního nevolnictví se sice podařilo uklidnit odkazem na hrozící Volsky a tám, že konsul P. Servilius zmrazil placení daní po dobu války a propustil z vězení dlužníky viz však příští rok.

Začala válka Římanů s Volsky. Poprvé byli oba národové ve válce již roku 534 (viz tam) a naposledy po dvou staletích roku 341 (viz tam). Římané dobyli Suessu Pometii a prostí doma zadlužení vojíni se zahojili z kořisti. Válka trvala do roku 493.

O květnových idách (15.) zasvěcen chrám Mercuriovi na Aventinu.

 

V Kýmě, lat. Cumae, v exilu na dvoře Aristodémově, viz rok 525 a 506, zemřel Římany vyhnaný král L. Tarquinius II. Superbus (králem v letech 534 až 510).

 

************************************************************

494.

Ol. 71, 3

 

 

 

Pýthokritos I.

a. u. c. 260

A. Verginius Tricostus Caelimontanus I. a T. Veturius Geminus Cicurinus I.

M’. Valerius Maximus dict.

************************************************************

Lakedaimonští v čele s králem Kleomenem I. porazili Argívské v bitvě u Sepeie u Tírynthu, když právě vypršelo padesátileté příměří mezi oběma státy uzavřené roku 554 po bitvě u Thyrey. U Sepeie padlo na šest tisíc Argívských. Sparťané následně Argos oblehli, ale města nedobyli, což bylo později Kleomenovi doma předhazováno.

Tím Sparťané na Peloponnésu odstranili poslední konkurenci. Tíryns a Mykénai se staly lakedaimonskými spojenci (do asi roku 478?, srov. rok 468).

 

Iónové byli v námořní bitvě u ostrova Ladé před Mílétem perským loďstvem poraženi (o dalším osudu nauarcha Dionýsia Fókajského viz rok 349). Mílétos byl obléhán a po dobytí zcela zničen. Byl to konec iónského povstání (vypuklo roku 499, mír podepsán roku 493).

Histiaios Mílétský (viz předešlý rok) vyplul z Býzantia proti Chiu, který dobyl. Oblehl Thasos, odtud odplul s nepořízenou na Lesbos a pak k Atarneu. Zde však byl Peršany poražen, zajat a následujícího roku byl v Sardech naražen na kůl.

 

Po bitvě u Lady dosadili Peršané na Samos Aiaka, Sylosóntova syna, bratra Polykratova: Sylosónta vyhnal Aristagorás roku 499.

Samští, kteří uprchli před Peršany a před Aiakem, odešli k Anaxiláovi II., vládci v Rhégiu. Slíbil jim, že je usadí na Sicílii v Zanklé, kde právě vypukly vnitřní rozbroje a která měla v této době již druhé jméno Messáná (srov. rok 664).

Messánští si zavolali na pomoc z Gely Hippokrata, který se zmocnil jejich vládce Skytha: záminkou pro zásah mu bylo to, „že si lépe nevšímal občanů“. Hippokratés pak předal Messánu jejím občanům i samským.

Skythés, který pocházel z Kóu, kde se předtím vzdal tyrannidy, uprchl do Persie. Jeho syn Kadmos se v Messáně brzy dostal sám k moci a vládl zde do roku 491.

Po potlačení iónského povstání přišlo na Sicílii mnoho nových kolonistů. Hippokratés z Gely uvedl mj. osadníky i do Kamaríny (srov. roky 554 a 528). V této době již ovládal většinu hellénských států na Sicílii.

 

V Římě nanovo nepokoje dlužníků z minulého roku. Volbou diktátora M'. Valeria byly opět uklidněny, plebejové mu důvěřovali, neboť byl bratrem Publicolovým, a věřili v jeho sliby. Úspěšně proto pokračovala válka s Volsky, k nimž se připojili Aequové a Sabínové. Římanům se dařilo a prý v té době měl diktátor k disposici poprvé v dějinách armádu o deseti legiích. Když se z tažení vrátil domů, odmítl senát M'. Valeriovi žádost o projednání vysoké zadluženosti Římanů. Zato od lidu se mu dostalo přízviska Maximus.

Ve Velitrách, kterou Římané právě na Volscích dobyli, byla založena římská kolonie.

Ve dnech 4. až 7. listopadu bouřila v Římě tzv. první secesse lidu. Plebejové demonstrativně odešli na Svatou horu u Říma, Sacer mons, na protest proti vysoké zadluženosti a lichvářství. Vůdcem „revolucionářů“ byl Sicinius (o jeho jménu viz index, s. v.; už se dále neobjevuje).

Pozdvižení uklidnil u lidu oblíbený patricij Agrippa Menenius Lanatus, cos. roku 503, jinak "plebejsky" Menenius Agrippa (zemřel následujícího roku). Uklidnil státoprávní požadavky plebejů, ale jak byla rešena otázka dluhů a dlužního otroctví, není známo. Pro rok 493 byli zvoleni jako první plebejští tribunové, tribuni plebis, C. Licinius a L. Albinus. Úřad byl nedotknutelný a nepřístupný patricijům, nastupován byl tradičně 10. prosince. • Z těchto sociálních nepokojů vyšly i rozbroje stavovské mezi patriciji a plebeji, které trvaly až do roku 287.

V Římě byl v údolí Circu 19. dubna zasvěcen chrám Cerery, Libera a Libery (srov. rok 396).

 

************************************************************

493.

Ol. 71, 4

 

 

Themistoklés I.

a. u. c. 261

Postumus Cominius Auruncus II. a Sp. Cassius Vecellinus II.

************************************************************

Při potlačování zbytků iónského povstání se perská flotila zmocnila Chiu, Lesbu a Tenedu a vyplenila oblast Helléspontu, odkud se ještě před tím stačili Býzantští a Kalchédónští uchýlit do Mesémbrié a tak rozšířit počty místních Hellénů (stali se vlastně jejich epoikií).

Na Thráckém Chersonésu dobyli Peršané všeho kromě Kardie, kde se bránil athénský dynasta Miltiadés V., syn Kimóna II. (viz rok 496). Pro přesilu perského, tj. především foiníckého loďstva, musel ale Miltiadés Kardii opustit směrem na Imbros. Cestou byl na moři zajat jeho syn Métiochos, kterého Peršané později usadili v Persii. Z Imbru se dostal Miltiadés do Athén.

Chersonéský stát athénských osadníků a zároveň doména athénského aristokratického rodu, eupatridů, Filaiovců, musel být po odchodu Peršanů z Evropy po roce 479 obnoven, protože rozpuštěn byl až roku 447 (o jeho vzniku viz rok 560, srov. 546).

Archón Themistiklés prosadil rozšíření přístavních kapacit pro Athény: Faléron nestačil a Athéňané začali budovat větší přístavy v Peiraieu a Múnychiu; zjevně už v této době plánoval Themistoklés budování velké flotily, viz rok 482 a 480.

 

Peršané uzavřeli s Ióny mír (válka od 499, srov. 494). Mezi iónskými vyslanci byl u Velkého krále mj. jako vyslanec Mílétských Hekataios, syn Hégésandrův, pozdější historik.

Satrapa Artafernés nově uspořádal Iónii, tj. vybírání daní apod.

 

Zřejmě t. r. obsadil Hippokratés z Gely Syrákúsy, když předtím porazil a vyhnal místní oligarchy, gámoroi (srov. Hippokratovu cestu k hégemónii nad Sicílií od roku 498, viz i rok předcházející).

V Akragantu narodil v aristokratickém prostředí filosof, literát a lékař Empedoklés. Politicky byl ale démokratem. Jeho akmé spadá do 84. olympiády, zemřel roku 433.

 

Pokračovala válka Římanů s Volsky. Římané dobyli volského města Corioli, kde se vyznamenal Cn. Marcius, nyní zvaný Coriolanus (část pramenů ho vede jako C. Marcia). Volskové uzavřeli příměří či mír (válka vedena od roku 495, viz též rok 340sqq.).

Zemřel Menenius Agrippa (srov. též předešlý rok) a Římané uzavřeli spojeneckou smlouvu s Latíny, jíž se podle konsula Sp. Cassia Vecellina říká smlouva kassijská, foedus cassianum (konec války s Latíny viz roku 495). Římané podle ní měli vojenský pakt s Latínskou konfederací sloužící obraně proti pronikajícím Volskům, Aequům a Etruskům, členové paktu získali vzájemná práva sňatku a obchodu/ius conubii & commercii. O rozšíření paktu o Herniky viz rok 487, o Cassiově konci viz rok 485. 

 

V Magadě, tj. zhruba v dnešním indickém Biháru, jednoho ze šestnácti velkých árjských států, mahádžanapada, byl zavražděn král Bimbisára (vládl od roku asi 545, viz; seznam magadhských dynastií s tradičními údaji indických chronografů viz v indexu s. v. Magadha). O vraždě hovoří jen část pramenů, jinak byl prý synem sesazen, uvězněn a umučen hlady. Značně rozšířil říši, dobyl Angu a otevřel si cestu do delty Gangy. Byl prvním z indických panovníků kladoucí důraz na organisaci administrativy spojené s výběrem daní, alespoň se to o něm traduje. Vystavěl do velké krásy sídelní město Rádžagrihu a po rozhovorech s Buddhou konvertoval k jeho učení. 

Vrahem a nástupcem byl jeho syn Adžátašatru či -sattu, tj. Vítěz nad nepřítelem (vládl do roku 461), který pokračoval v otcových výbojích. Přenesl sídlo státu z Rádžagrihy (Girivrádž, dn. Rádžgir v Biháru) do Pátaliputry, dn. Patna, původně vsi Pátaligramy opevněné za válek se severními kmeny.

Adžátašatru byl rovněž přítelem Buddhovým a po jeho smrti roku 483 mu připadla část Buddhových tělesných ostatků. Pohřbil je do stúpy v Girivradži.

 

************************************************************

492.

Ol. 72, 1

Tísikratés z Krotónu (podruhé)

 

 

Diognétos I.

a. u. c. 262

P. Geganius Macerinus a P. Minucius Augurinus

************************************************************

Po neúspěchu tažení do Skythie (513 – 512), získání kontroly nad Kýrénaikou (roku 512) a po uklidnění Iónie (499 – 494) se král Peršanů Dáreios I. rozhodl zmocnit se hellénského světa (operace do roku 490).

Vypravil Góbryova syna Mardonia v čele velkého vojska z Persie přes Kilikii do Iónie a do Evropy. Všude likvidoval tyrannidy a zaváděl tzv. démokratie, čili státní režimy, řízené volenými úředníky a shromážděními občanů.

Z Iónie pokračoval Mardonios do Helléspontu a obsadil ostrov Thasos. Při obeplouvání hory Athós na poloostrově Akté byly perské námořní síly téměř celé zničeny bouří: potopilo se na tři sta lodí a zahynulo na dvacet tisíc plavců, námořníků a vojáků (o pozdějším Xerxově průplavu srov. rok 483, 480 a 255).

Pozemní vojsko pak napadli thráčtí Brygové, v bojích byl zraněn i Mardonios. Peršané je však do konce roku podrobili a Mardonios se na podzim vrátil zpět do Asie. Brygové, Brygoi či Briges, byli Hellény považováni za zbytky těch z Frygů, kteří se nepřepravili krátce před rokem 1200 do Anatolie a mj. tam přivodili konec říši Chetitů (srov. k tomu rok 742, který je tradičním datem pro začátek říše Frygů).

 

V Římě vypukl hlad: pro secessi a neustálé války odvádějící občany od zemědělských prací se v Latiu neurodilo, panovala drahota. Římané byli nuceni nakoupit obilí až na Sicílii a v Etrúrii, ale většinu dodávek zabavil Aristodémos Malakos, vládce v Kýmě, neboť byl dědicem majetku Tarquiniovců a jejich pohledávek; viz rok 495. U Volsků hlad přešel v hladomor.

Římané zavedli nové kolonie do Norby a posílili Velitry.

 

************************************************************

491.

Ol. 72, 2

 

 

Hybrilidés

a. u. c. 263

M. Minucius Augurinus II. a A. Sempronius Atratinus II.

************************************************************

Král Peršanů Dáreios I. rozeslal po Helladě poselství, která žádala podrobení všech hellénských států.

Athéňané a Sparťané posly zavraždili, v některých obcích občané váhali, některé státy se podrobily. Thasští (viz předcházející rok) byli Peršany donuceni strhnout městské hradby a všechny své lodě poslat do Abdér.

Peršané se z Iónie vypravili po moři a postupovali po ostrovech. Obsadili Samos, ĺkaros, Naxos, Délos a přes celé Kyklady se dostali až do Karystu (část této expedice však patří již do následujícího roku, viz tam).

 

Athéňané obnovili nakrátko válku s Aigínskými (viz rok 506). Aigínští totiž patřili mezi ty, kteří se poddali Peršanovi. Na Aigínu přišel i spartský král Kleomenés I., aby potrestal viníky zrady. Ti však nebyli spoluobčany vydáni. Perským hlavním sympatisantem byl Kríos, syn Polykritův. Kríův syn Polykritos však u Salamíny bojoval již na hellénské straně. Kleomenés I. musel od svých bývalých spojenců odejít s nepořízenou.

 

Ve Spartě mezitím intrikoval druhý král Démarátos, syn Aristónův (vládl od roku 510). Kleomenovi I. se ale podařilo „získat si“ v Delfách vlivného Kobóna a kněžku Periallu, kteří potvrdili, že Démarátos není synem Aristónovým! Proto zvolili ve Spartě za nového krále Eurypontovce Leótychidu II., syna Menarova, bratra Aristónova (vládl do roku 469).

Démarátos musel ze Sparty uprchnout a přes Élidu a Zakynthos se oklikou dostal do Asie k Dáreiovi. Byl jediným spartským králem, který kdy v Olympii vyhrál (on konkrétně v závodě čtyřspřeží). Když se později lež provalila, uprchl Kobón z Delf a Periallá přišla o svou kněžskou hodnost. • Je to první známý případ úplatnosti kněží v evropských dějinách.

Kleomenés I. s Leótychidou II. (srov. ale rok 508) se vypravili proti Aigíně. Properští Aigíňané byli i s Kríem zajati a předáni jako rukojmí Athénským.

Teprve nyní se dostala na světlo aféra kolem Démarátova synovství. Kleomenés I. táhl s vojskem nejprve do Thessalie, pak se vrátil do Arkadie, odtud však byl Lakedaimonskými odvolán. Na to měl Kleomenés I. zešílet (viz roku 488).

 

Leótychidás II. byl Aigínskými ve Spartě obviněn z bezpráví. Odešel proto do Athén, kde propustil aigínská rukojmí. Tím se opět rozhořela válka Athéňanů s Aigínou. Aigínští aristokraté povraždili na ostrově 700 přívrženců démokratie poté, co se s podporou Athéňanů pokusil „lid“ pod vedením Níkodroma o puč. Athénské loďstvo ale připlulo až s jednodenním zpožděním. Níkodromos se společníky pak byl Athénskými usazen na attickém Súniu, odkud podnikali pirátské výpady proti Aigíně.

Ještě tohoto roku byli aigínští aristokraté po invasi Athéňany na ostrov poraženi. Aigínský velitel Eurybatés padl po souboji s Athéňanem Sófanem (který padl roku 478 u Drabésku v Thrákii, viz tam).

 

V Argu se po bitvě u Tírynthu (viz rok 494) dostali k moci údajně otroci (zřejmě hanlivé označení pro místní démokraty), které na obranu proti Sparťanům svolala básnířka Telesilla - takto první „revolucionářka“ evropských dějin. Oddílům velel jistý Kelandros z Figalie. Sparťany (?) byli „revolucionáři“ poraženi až po delším boji, snad v letech 490 až 488.

 

Na Sicílii zemřel u Hyblé na jedné z výprav proti Sikeliótům Hippokratés z Gely (vládl od roku 498). Nástupci se stali jeho synové Eukleidés a Kleandros II., ti však byli brzy odstaveni Gelónem, synem Deinomenovým. Gelón pokračoval v dobyvatelské politice Hippokratově (vládl do roku 478).

 

Anaxilás II. z Rhégia (vládl do roku 476) vyhnal ze Zanklé-Messány samovládce Kadma Kójského (viz rok 494). Kadmos unikl do Syrákús pod ochranou Gelónovu (srov. rok 480) a Anaxilás II. opanoval Messánu, která pak tvořila s Rhégiem do roku 461 konfederační soustátí.

 

V Římě chtěl při rozdělování nakoupeného obilí za starou cenu (viz předešlý rok) získat Cn. Marcius Coriolanus výhody pro senát: požadoval výměnou za nízkou cenu zrušení pravomocí tribunů lidu. Následovalo všeobecné vzbouření plebejů a Coriolanus musel odejít do vyhnanství, když se ani nedostavil k soudu. Usídlil se u Volsků a kuriosně v Coriolách u silně protiřímského Attia Tullia (srov. rok 493).

Římané právě držely náboženské hry (údajně "římské") s dostihy, na něž se sjeli i Volskové. Úředníci se vyděsili, že jich je ve Městě moc (upozornil je na to záměrně Tullius, aby vyvolal provokativní reakci), a vykázali je. Z toho povstala další válka s Volsky, viz následující rok.

 

************************************************************

490.

Ol. 72, 3

 

 

Fainippidés nebo Fainippos

a. u. c. 264

Q. Sulpicius Camerinus Cornutus a Sp. Larcius Flavus (Rufus) II.

************************************************************

Po přípravných operacích, které probíhaly od roku 492, zamířili Peršané do centra hellénského světa: vypukla dlouhá první válka perská (trvala do roku 449, srov. dále roky 399 a 336). Peršané pokračovali v námořních operacích v Kykladách, dobyli a zničili Eretriu na Euboji (viz rok předešlý). Z Euboje se vypravili proti Attice. Perskými veliteli byli Dátis z Médie a Artafernés, syn sardského satrapy Artaferna.

Athénští vyslali do Sparty rychlého posla, hémerodroma, tj. „toho, kdo běží celý den“, jménem Feidippidés s žádostí o pomoc. Sparťané právě slavili slavnost karnejí a přislíbili pomoc až po jejím skončení.

Feidippidés uběhl vzdálenost Athény - Sparta za nejdéle 48 hodin, vzápětí se prý zúčastnil marathónské bitvy, o jejímž výsledku okamžitě informoval do Athén (slavné „neníkékamen, zvítězili jsme“). Pak vyčerpáním zemřel. Podle jiné tradice se zvěstovatel marathónském vítězství jmenoval Diomedón (vzdálenost 42,2 km).

Jiný běžecký rekord vytvořil Amystis ze Sparty a posel Alexandra Velikého Filónidés, kteří ze Sikyónu do Élidy doběhli za 24 hodin. Roku 479 běžel Euchidás Platajský z Platají do Delf pro očistný oheň a vrátil se téhož dne před západem slunce a zemřel vysílením. Uběhl prý tisíc stadií, což by bylo na 190 km. • Pověst o Feidippidovi či Diomedontovi je zjevně pozdějšího data. Podle Hérodotových údajů (a ten je z dochovaných pramenů události nejblíže) totiž běželo od Marathónu do Athén celé vojsko.

Perský výsadek se vylodil u attické obce Marathónu. Peršany doprovázeli athénští exulanti a mezi nimiž i Hippiás, syn Peisistratův. U Marathónu však byli Peršané šestého dne měsíce boédromiónu, tj. 13. září, Athéňany poraženi a zahnáni zpět na moře. Z polemarchů se vyznamenali Miltiadés (V.). a Kallimachos, který padl (o Aischylovi a jeho bratru viz rok 472). Z invasorů zahynulo 6400 mužů, Athéňanů 192. • Jistý Epizélos v bitvě oslepl, aniž by se ho kdo dotkl. Prý před ním stanul mohutný těžkooděnec s vousem pokrývajícím celý štít a zjevení že zabilo Athéňana vedle něj. Hérodotův příběh je pokládán za první doklad posttraumatické stressové poruchy (PTSD).

Lakedaimonští se dostali do Attiky až po bitvě, a proto se hned vrátili domů. • Hippiu před bitvou přepadlo kýchání, při kterém mu vypadl již dlouho se viklající zub. Okolostojícím připadlo ominosní, když ho athénský aristokrat v písku nenašel (stejně jako téhož dne svou instalaci v Athénách...).

Dátis s loďstvem plul do Asie přes Mykonos a Délos. Ustupující Peršané s sebou odvlekli mj. i Eretrijské, které Král usadil ve městě Arderikka v Kissii, pozdější Súsiáně (nebo mezi Kardúchy v dnešním Kurdistánu). Marathónský debakl perského námořního výsadku znamenal ve válce s Hellény přestávku, která trvala do roku 483, kdy Peršané zahájili přípravu na nové tažení.

 

Kolem roku 490 se narodil básník a historik Ión z Chiu, který dlouho žil v Athénách (zemřel kolem roku 422).

V téže době se narodil filosof Zénón z Eley, žák Parmenidův. Při pokusu odstranit ve své vlasti samovládu Nearchovu či podle jiné tradice Diomedontovu, byl jat a krutě vyslýchán. Prý si však ukousl jazyk, aby nemohl nikoho prozradit. Za to ho dal tyrannos utlouci v moždíři (podle další verse se Zénón zakousl do samovládcova ucha a nepustil, dokud ho strážci neubodali). Převrat se však podařil a tyrannos byl občany ukamenován. Zénónova akmé spadala do 79. olympiády.

Mezi lety 490 až 480 se narodil sofista Prótagorás z Abdér. Jeho akmé byla v 84. olympiádě (zemřel někdy v letech 420 až 410).

 

Začala další válka Římanů s Volsky (viz roky 495 až 493, tato válka trvala do roku 484). Volskům velel Attius Tullius a římský exulant Cn. Marcius Coriolanus, viz předešlý rok. V letech 490 až 488 dobyli Volskové zpět mnoho svých ztracených měst a osad, o které přišli ve válce předešlé, viz rok následující.