49-40

49.

Ol. 182, 4

263 SE

199 AE

Démocharés II.

a. u. c. 705

C. Claudius Marcellus a L. Cornelius Lentulus Crus

C. Iulius Caesar dict. I.

Rok 1 autonomní éry Antiocheie na Orontu (podle jiného dokladu až roku příštího)

************************************************************

M. Calpurnius Bibulus, prokonsul Syrie (viz zde níže), poslal své dva syny do Alexandreie, aby odtamtud odvedli germánské a keltské žoldnéře, které tu roku 55 zanechal jako Aulétovu gardu A. Gabinius ("Gabiniani/gabiniovci"). Při vzpouře žoldnéřů byli oba zabiti. Krátce na to do Alexandreie připlul Cn. Pompeius, starší syn Cn. Pompeia Magna. Odvolával se na Aulétovu závěť a otcovy „povinnosti a závazky“ vůči Ptolemaiovcům: žoldnéře vzal s sebou, k tomu egyptskou flotilu a potraviny a odplul se vším do Dyrrhachia (viz níže, kde se otcovy síly soustřeďovaly).

caesarovo_tazeni

Cn. Pompeius mladší byl v Alexandreji zřejmě na jaře a odplul snad před podzimem. V této době byla tedy již královna Kleopatrá VIII. Filopatór odstavena od možnosti rozhodovat a vrch měli poručníci krále Ptolemaia XIII. Filopatora.

 

7. ledna se senát, v němž převládali propompeiovští optimáté, usnesl, že stát je v nebezpečí/senatus consultum ultimum a zavazoval konsuly, praetory, tribuny lidu a prokonsuly, aby na jeho záchranu udělali vše možné. V noci z 10. na 11. ledna překročil C. Iulius Caesar s jedinou legií (XIII.) potok Rubikon, lat. Rubico, oddělující Cispadánskou Gallii od Itálie. Druhou občanskou válku Římanů, trvající do roku 45, hravý Caesar zahájil řeckými slovy z athénského komického básníka Menandra „anerrifthó kybos, lat. alea iacta esto/budiž kostka vržena“, ve smyslu "hoďme si". Identifikovat Rubico dnes již nelze. 

11. ledna obsadil s Třináctou legií Zdvojenou/leg. xiii. gemina Ariminum (dnešní Rimini), v dalších dnech ho dohonila Dvanáctá legie s dalšími kohortami: tak malé vojsko stačilo na obsazení Itálie.

Již 17. ledna opustil Cn. Pompeius Magnus s většinou senátorů Řím a v panice směřovali do Kampánie. Převládl mezi nimi názor, že proti Caesarovi nejsou s to Itálii ubránit; psychologický dopad útěku z Říma byl ovšem značný. Pompeia o Caesarových záměrech informoval T. Labienus, nejschopnější z legátů v Galliích, jemuž Caesar svěřoval všechny legie v době své nepřítomnosti. Labienus v Galliích zbohatl, stouplo mu to do hlavy a přeběhl; popraven byl roku 45, viz tam.

Jediným optimátem, který Caesarovi vzdoroval, byl L. Domitius Ahenobarbus, cos. 54, prapraděd imperátora Nerona (který se se jménem svého slavného předka narodil). Obsadil Corfinium a narychlo sestavil z okolních Paelignů a Marsů třicet kohort. Poslal do Ápulie k Pompeiovi, že je vhodný okamžik v horském terénu Caesara sevřít, ale Velký Pompeius i tuto šanci promarnil, nikoho neposlal a naopak pokračoval do Brundisia. Caesar město oblehl a po sedmi dnech vojáci Domitia Ahenobarba zatkli a město Caesarovi vydali. Caesar je zařadil do svého vojska (a poslal je pod C. Scriboniem Curionem obsazovat Sicílii a Afriku, viz zde níže), L. Domitia, svého zarytého nepřítele, nechal i s jeho synem Cn. Domitiem bez újmy odejít; viz zde níže. 

Caesar nyní již se šesti legiemi dorazil do Brundisia a oblehl jeho přístav, odkud odplouvali pompeiovci. Nabídky k jednání Pompeius odmítl. Caesar neměl k disposici žádnou flotilu, nechal tedy Pompeiova pronásledování a z Brundisia se obrátil na sever. Koncem ledna dorazil Caesar do Říma. • Přechodem přes Rubikon spustil seriál válek uvnitř říše, které trvaly do roku 30; v jejich průběhu si Římané a obyvatelé oikúmeny zvykali a zvykli na jediné centrum celé říše s jediným vladařem, velitelem armády. V tomto období se uzavřel vývoj oligarchické římské republiky.

 

17. března se Cn. Pompeius se zbytkem oddílů optimátů přeplavil z Brundisia do Épeiru a Makedonie, kde organisoval celý východ oikúmeny proti Caesarovi. Legie se shromažďovaly v Dyrrhachiu, jeho flotile se základnou v Korkýře velel M. Calpurnius Bibulus, Caesarův kolega v konsulátu roku 59 a podivný správce Syrie roku 52nn. Na zimní přeplavbu Caesara nebyl vůbec připraven a nedokázal jí zabránit, viz začátek příštího roku. Když konečně začal hlídkovat před Brundisiem, podařilo se pompéjovcům zachytit pouze tři desítky nákladních zásobovacích lodí a Bibulus (c. 55), kterého vždycky Caesar převezl, dal ze vzteku všechny jejich posádky povraždit. Začátkem následujícího roku onemocněl a někdy před jarem v Korkýře zemřel. 

V Thessaloníké se ustavil protisenát optimátů s odhadem dvěma sty uprchlými senátory. Na Pompeiovu stranu se postavili Delmatové, kteří oblehli Salónu, kde se drželi caesariáni, srov. zde níže.

Caesar propustil Pompeiova zajatce Aristobúla II., bývalého krále Židů, viz rok 55, a poslal ho s vojenským doprovodem do Syrie. Caesar mu tak dal naději na jerúsalémský trůn. V Antiocheji byl však Aristobúlos pompejovci otráven a jeho syn Alexandros II. byl na Pompeiův rozkaz popraven syrským prokonsulem Q. Caeciliem Metellem Piem Scipionem Nasikou (rodným jménem před adopcí P. Cornelius Scipio Nasica, syn stejnojmenného otce s Licinií Crassou, dcerou L. Licinia Crassa, cos. 95, adoptován cos. 80 a pontifikem maximem Q. Caeciliem Metellem Piem). Aristobúlovo tělo bylo naloženo do medu (srov. rok 360) a později ho M. Antonius poslal do Jerúsaléma k pohřbení. Caesar se pak přiklonil k Ióannovi Hyrkánovi s Antipatrem. Scipio Nasica vynucoval na provinciálech peníze, proviant a lodi, zaváděl nové daně, ale přezimoval s legiemi v Pergamu v provincii Asia a Syřany nechal napospas parthským vpádům. Chystal se zabavit chrámový poklad Artemidin v Efesu, ale poněvadž právě dorazila zpráva od Pompeia, že se Caesar vylodil v Épeiru, pospíchal s loďstvem do Makedonie.

Ptolemaios Mennaios, dynasta v Chalkidě pod Libanem, vyslal svého syna Filippióna do Askalóny, kde žila Aristobúlova vdova, jméno neznáme, se synem Antigonem (II.) a dvěma dcerami, aby je dopravil pod otcovu ochranu. Antigonos se později odebral k Caesarovi a do Alexandry, jedné z jeho sester, se Filippión zamiloval a vzal si ji. Otec Ptolemaios, stručnými slovy kronikářovými, však "syna zavraždil a sám se s Alexandrou oženil".

Pompeia hned z počátku podporovali Galatové: král Déiotaros I., tetrarchové Kastór I. a druhý tetrarcha Tektoságů Domniláos, který v čele galatské jízdy padl u Farsálu, a s nimi všichni monarchové vděčící za svou moc Pompejovu uspořádání orientu před patnácti roky.

 

V únoru a březnu obsadil C. Iulius Caesar celou Itálii, dal obsadit svými lidmi Sicílii, srov. zde výše (nevíme, zda obyvatelům ostrova, z velké části Hellénům, udělil latinské právo nebo zda to zamýšlel a nedošlo na to), a Sardínii na zajištění dopravy obilí do Města a uspořádal ve prospěch populárů poměry v Římě. Na obávané proskripce a likvidaci optimátů nedošlo. V dubnu se Caesar vypravil do Hispánií, kde byla velká síla pompejovců a kde měl Cn. Pompeius od války se Sertoriem silnou klientelu. • Pompeius měl vedle Hispánií rodové klienty hlavně v Pícénu, v Předalpské Gallii, srov. rok 89, v Orientu. O Caesarovi nic takovému nevíme, ale populárové měli tradičně silné posice v Etrúrii a Samniu.

Cestou oblehl Massalii, která se překvapivě jediná v Galliích nepostavila na jeho stranu, neboť tam L. Domitius Ahenobarbus, srov. zde výše, který měl v kraji silnou rodovou klientelu, přemluvil představitele a sněm, aby se Caesarovi postavili. Caesar pokračoval do Hispánií a před městem ponechal tři legie pod velením spolehlivého legáta C. Trebonia osvědčeného z gallských válek (a pozdějšího však spiklence) a D. Iunia Bruta Albina s velením nad loďstvem (což byl dokonce jeden z vůdců caesarovrahů). Město, které vrchní velení svěřilo Domitiovi Ahenobarbovi, se po dvou prohraných menších námořních bitvách s Iuniem Brutem v době, kdy Caesar vítězil u Ilerdy,  a po šesti měsících obléhání v říjnu vzdalo a přišlo o veškeré zbraněale zdání nezávislosti mu zůstalo, srov. rok 154. Pompeius po zprávě o pádu Massalie udělil (stejně formální) nezávislost její métropoli Fókaji. • Massalští vybojovali poslední námořní bitvu samostatného hellénského státu s Římany a byli také posledními z Hellénů, kteří s Římany válčili. Byli přitom odvěkými spojenci a přáteli Říma, Římany neustále vyznamenáváni. Domitius Ahenobarbus z Massalie unikl na jediné ze tří lodí, která dokázala uniknout blokádě přístavu; jeho přátelé na ostatních dvou se museli vrátit a být později zajati. Bojoval u Farsálu a zabit byl na útěku Caesarovými jezdci.  

 

Hispánii drželi Pompeiovi legáti v čele tří vojsk. Přední Hispánii/Citerior se třemi legiemi ovládal L. Afranius, Zadní/Ulterior si rozdělili a drželi po dvou legiích M. Petreius a literát a učenec M. Terentius Varro, největší z římských psavců. Caesar se šesti legiemi s pomocnými sbory od Keltů a Germánů a sedmi tisíci keltských jezdců z Gallií manévroval proti pompejovcům. Postižen nepřízní počasí, povodní, která zatopila ležení, zásobovacími těžkostmi a několika nerozhodnými střetnutími v létě, porazil pompejovce Afrania a Petreia u Ilerdy/dn. Lérida dne 2. srpna. Poražení v poli se mu vzdali i s legáty (o jejich osudech viz rok 46). Ve čtyřiceti dnech prošel provincií Hispánia Ulterior, v Cordubě se mu vzdal Terentius Varro s vojskem, předal Caesarovi provinční finance s výkazy své činnosti a Caesar tu propustil pompejovské důstojníky a vojáky zčásti zařazoval do svých oddílů.

Za podporu ve válce proti pompejovcům udělil Gáditánům, na něž dohlížel důvěrník Domitia Ahenobarba C. Gallonius, jako prvním na poloostrově římské občanství a status municipia. Údajně se povýšení týkalo více měst v regionu, nevím však kterých a je pravděpodobné, že historická noticka se týká činnosti až Augustovy užívajícího též jména Caesar. Srov. názvy veteránských osad Colonia Iulia Hispalis/d. Sevilla, Iulia Victrix Tarraco/dn. Tarragona, Iulia Victrix Nova Carthago/dn. Cartagena, Colonia Iulia Genetiva Urbanorum/Urso, dn. Osuna.  

K tomu Božský Iulius vrátil Gáditským mnohamilionové peníze vynucené pompejovci na válku. Nelze opominout roli Caesarova tajemníka, obchodníka L. Cornelia Balba, který z Gád pocházel, srov. o něm rok 62 a 61. O čtyři roky později po Mundě už tak velkorysý nebyl a zabavil i finance vyhlášeného chrámu Melkarta-Héráklea (srov. roky 68 a 61): Caesar nebyl Hispáncům neznámý, ačkoli tu měl Pompeius velmi silnou klientelu.

V Zadní Hispánii zanechal se třemi legiemi Q. Cassia Longina, bratra C. Cassia, jednoho z budoucích předních caesarovrahů, se zprvu jednou legií M. Aemilia Lepida, budoucího triumvira, v Přední, a po souši se Caesar vrátil přes Massalii do Říma.

Do Města Caesar dorazil v říjnu po té, co se mu vzdala Massaliá: město, které vládlo celému Azurovému pobřeží a dolnímu toku Rhôny a bylo odjakživa římským spojencem uchovalo pouze holou nezávislost. O původu přátelství viz rok 389 a v indexu CSD s. v.

 

V Římě se na jedenáct dnů prohlásil diktátorem a organisoval volby. Povolil Caesar návrat vyhnanců exulovaných v posledních letech s výjimkou T. Annia Milona, viz rok 52 a rok následující. Dal se zvolit konsulem, deset let od konce svého prvního, jak nakazoval zákon, prosadil zákony rehabilitující syny obětí Sullovy diktatury a po jedenácti dnech římského pobytu se vypravil do Brundisia do války s Pompeiem.

Kolem zimního slunovratu/kolem 21. prosince dorazil s vojskem do Brundisia, odkud se chystal přeplavit do Órika. Cestou z Massalie v prosinci v Placentii „usmlouval“ vzpouru vojáků nespokojených se zákazem plenění (ale tvrdili, že jsou unavení), vzápětí ale přikázal mezi nespokojenci decimaci, čtvrtou, kterou z dějin známe (srov. roky 471, 295, 71 a dále 36 a 34).

V Římě byl na Caesarovo přání přijat zákon navržený praetorem L. Rosciem Fabatem, který s Caesarem válčil v Galliích, jímž se dostal římského občanství všem svobodným obyvatelům Předalpské Gallie/Gallia cisalpina, lex Roscia, a z římských kolonií/osad se stala municipia; srov. rok 89; provincie zanikla roku 42. Oddaný populár a caesarián Roscius padl roku 43 v bitvě u Fora Gallorum, viz. Za Caesara se senátorem nestal žádný Hellén, ale několik Keltů, přesněji Gallorománů, ano.    

 

Obsadit Afriku poslal Caesar C. Scribonia Curiona a C. Asinia Polliona, pozdějšího historika. Cestou se bez boje zmocnili Sicílie, kterou před nimi 23. dubna vyklidil pompéjovec, idol aristokratických konservativců M. Porcius Cato, než odešel do Dyrrhachia. Vylodili se před Utikou, Curio zaskočil praetora Afriky P. Attia Vara, který se přidal k pompéjovcům, a město oblehl. Pak však přišla katastrofa. V době, kdy Caesar uspořádával po vítězství u Ilerdy poměry v Hispániích, podlehli 24. srpna na řece Bagradás caesariáni pompejovcům, jimž velel P. Attius Varus a spojenecký král Iuba I. z Numidie, oddaný Pompeiovi, který se znenadání se svou jízdou zjevil: C. Scribonius padl a obě jeho legie, celý výsadek, byly pobity, pouze Asiniu Pollionovi se podařilo s hrstkou vojáků uniknout do Utiky a odtud na Sicílii. Byl s ním i praetor C. Caninius Rebilus, který se proslavil konsulátem na několik posledních hodin starého roku 45, viz tam. Iuba část římských zajatců před Utikou popravil, část z nich odvedl s sebou do otroctví, když se vzápětí vracel do svého království. 

V téže době v Illyrii a na jaderském pobřeží byli caesariáni rovněž neúspěšní, neboť bojovali proti přesile. Veliteli caesarovců byli P. Cornelius Dolabella a C. Antonius, bratr triumvira M. Antonia: C. Antonius byl dokonce na ostrově Curicta/Krk opuštěn domorodci a částí vojáků, kteří prchli na pevninu, vyhladověn a donucen ke kapitulaci.

 

V Číně zemřel chanský císař Süan/Xuan (vládl od roku 74). Za něho nemírně narostla korupce mezi byrokraty, po zbytek čínských dějin součást životního stylu. Nástupcem se stal jeho syn Liou Š'/Liu Shi neboli Jüan/Yuan (27; vládl do roku 33). Byl to prý první z císařů, který se nezabýval vládou, ale hrátkami s dvorními přítelkyněmi, nicméně za něj likvidovala chanská armáda část Hunů, viz roky 53 a 36. Noční zábavou všeho druhu žil také jeho syn, viz rok 33. Nicméně omezil výdaje paláce, císařských chrámů a na rozdíl od svého otce i na armádu: roku 46 dal vyklidit Chaj-nan. Oproti svému otci byl nakloněn konfucianismu.

Roku 48 učinil císařovnou Wang Čeng-ťün/Zhenjun, s níž měl syna Liou Ao/Liu Ao, císaře Čchenga/Zheng. Císařovna vedle permanentní palácovou válku s Jüanovými milenkami Fu a Feng Jüan, s nimiž měl též syny. Když roku 35 onemocněl, byl mu nejsympatičtější s z potomků Liou Kchang, syn s Fu, neboť prvorozený syn Liou Ao byl po otci hodně na zábavu. Nakonec se rozhodl pro Ao, viz rok 33.

 

************************************************************

48.

Ol. 183, 1

Theodóros z Messény (poprvé)

264 SE

200 AE

Filokratés III.

a. u. c. 706

C. Iulius Caesar II. a P. Servilius Isauricus I.

Rok 1 tzv. první Caesarovy éry (viz rok 47)

Rok 1 autonomní éry Láodikeie na Moři (srov. rok 81)

************************************************************

4. ledna/5. listopadu jul. kal. vyplul C. Iulius Caesar z Brundisia a přes Palaisté dorazil do Apollónie a Óriku; města byla obsazena. V Dyrrhachiu se držel Cn. Pompeius Magnus a Caesar ho oblehl. Pompejovci ale ovládali moře a caesariáni strádali nedostatkem potravin. V dubnu se připlavil s posilami M. Antonius a byly obnoveny boje, které se v zimě zastavily. Caesar byl v řadě drobných potyček poražen, pompéjovci měli navrch. Od Caesara k Pompeiovi dosud nepřeběhl z vojska nikdo, až nyní dva Allobrogové, šlechtičtí sourozenci Raucillus a Egus, synové národního vůdce Abducilla, vyznamenávaného soustavně Caesarem: chlapi kradli, fasovali na vyšší počet mužstva než měli a byli o poměrech v Caesarově armádě dobře informováni.

V červenci byl Caesar donucen odejít od Dyrrhachia do Apollónie a odtud pak směřoval se šesti legiemi do Thessalie. Cn. Pompeius ho s celým vojskem, jehož jádro tvořilo dvanáct legií, následoval. Zásobování caesariánů na Jadranu znepříjemňoval Ch. Pompeius, syn Magnův. 

U Farsálu, resp. Palaifarsálu, byla vybojována jediná bitva, kterou spolu Caesar a Pompeius svedli: 9. srpna/6. června jul. kal. byl Cn. Pompeius Magnus se svou elitní armádou na hlavu poražen. Jeho vojenská síla však zlomena nebyla a s ohromnými finančními a materiálními zdroji, jimiž Pompeius disponoval, se mohl snadno postat na nohy. Místo toho muž, jemuž se dostalo mimo jiné přezdívky Agamemnón, prchl.

Před bitvou se na Pompeiovu stranu postavili mimo jiné Nabatajci, jejichž král Obodás II. poslal jízdní oddíl. V Pompeiově vojsku stály oddíly Židů, Armenů, Keltů, Thráků atd. Ještě před bitvou u Farsálu uzavřel Pompeius smlouvu o spojenectví s králem Dáků Burebistou, ale Dákové do této války nazasáhli; smlouvu Burebista ujednal prostřednictvím Helléna Akornióna z Dionýsopole (srov. rok 60). Jezdce Pompeiovi poslal král Astů a Odrysů Kotys V.; velel jim jeho syn a nástupce Sadalás II. Stejnou podporu poslal kníže Sapajů Rhaiskúporis I. n. Rhéskúporis (vládl do roku 42; doložen až tohoto roku, začátek vlády neznáme). • Téhož dne roku 378 n. l. padlo u Adriánopole proti vítězným Visigotům čtyřicet tisíc římských vojáků vedených císařem Valentem: byla to jedna z nejtěžších římských porážek vůbec, viz v indexu pod Řím a vojenské katastrofy. U Farsálu padlo nesrovnatelně méně vojáků: šest tisíc pompéjovců a asi stejné množství jejich spojenců a vojáků pomocných sborů.

 

Během vojenských operací před Farsálem bylo Římany zničeno město Aitólů Kalydón. Zbytek obyvatelstva později usídlil Augustus v Níkopoli (srov. rok 29). Caesar udělil svobodu thessalským městům, potvrdil svobodu Ília a rozšířil státeček o pozemky, obnovil svobodu Knidu, to z vděku vůči svému příteli a mýthografovi Theopompovi z Knidu, a Pergamonu v Asijské provincii, kde jinak trestal obce držící při Pompeiovi.

Po prohrané bitvě, jejíž vojenský dosah nebyl až tak vážný, se pompejovci dali na bezhlavý útěk, někteří hned přešli do tábora Caesarova; po Pompeiově smrti se k vítězi přidal i C. Cassius Longinus, jeden z předních Caesarových vrahů. Pompeiovi fakticky zbývalo hodně prostředků, příznivců a vojáků od Syrie a Egypta po Hispánie, ale potenciálu nedokázal využít. Z egyptského bohatství a celkového potenciálu měl strach i Caesar.

Po Farsálu poslal Caesar do Illyrika A. Gabinia, kterého povolal z exilu, k němuž byl odsouzen roku 54 za podvody při správě provincie Syrie a nepřímo za dosazení Pompeiova chráněnce Ptolemaia XII. na trůn, viz roky 56-55. Gabinius byl původně oddaný pompejovec a proti Pompeiovi bojovat nechtěl, viz rok následující. Jeho protivníkem na Jadranu byl M. Octavius, velitel Pompeiovy flotily. Po smrti svého vůdce se na Korkýře připojil k ostatním pompéjovcům. Před otcovou smrtí se Cn. Pompeius s egyptskou spojeneckou flotilou zmocnil přístavu Órika, i s loděmi ho vypálil, ale po zranění se o jeho celkové dobytí už nepokoušel. Měl namířeno na Brundisium, ale když dorazila zpráva o otcově vraždě, Egypťané odpluli a Pompeiův prvorozený syn se přidal ke Catonovi. 

Q. Fufia Calena poslal Caesar ještě před Farsálem, aby zbavil Helladu pompéjovců. Obsadil Peiraieus a zpustošil okolí Athén, které nechtěly otevřít brány. Po Farsálu se jako všechny hellénské obce vzdaly kromě Megar. Calenus se jich zmocnil zradou a přeživší prodal do otroctví; ale tak, aby je mohl vykoupit nějaký příbuzný a za co nejméně (oddaný caesarián, tr. lidu roku 61, praetor roku 59 a konsul roku 47 se přiklonil k M. Antoniovi a padl v bitvě roku 40, nebo podle jiného zdroje zemřel přirozenou smrtí; jeho syn se přidal k Octavianovi).

M. Porcius Cato, který na začátku roku úspěšně bojoval s Caesarem po jeho vylodění v Illyrii, nebyl u Farsálu, neboť velel jednotkám v Dyrrhachiu. Po bitvě uprchl před vzpourou na Korkýru a do Kýrénaiky, kde se dozvěděl o Pompeiově smrti. Odtud se pak v zimě odebral do provincie Afrika, kde se stal velitelem místních pompejovců. Na Korkýře předtím jmenovali vrchním velitelem všech svých sil Q. Caecilia Metella Pia Scipiona Nasiku.

M. Tullius Cicero, který byl vlažný pompéjovec a zůstal v Dyrrhachiu a odmítl velitelskou funkci, přešel k Caesarovi. Vítěz pardonoval většinu pompéjovců a poražené jejich spojence mezi asijskými monarchy.

 

Cn. Pompeius se na útěku 10. srpna dostal do Lárissy, na Mytiléně se spojil s rodinou a přes Rhodos, který odmítal pompejovce přijímat, a Kilikii a Kypr, kde se dozvěděl, že ani Antiocheia ho nechce, směřoval do Egypta, kde počítal s všemožnou podporou. Zabavil na cestu peníze publikánů na Kypru a půjčil si u soukromníků. Den před svými 59. narozeninami, 28. září/24. července jul. kal. byl při vyloďování před přístavem Pélúsia z rozhodnutí poručníků mladého Ptolemaia XIII. Filopatora zavražděn centurionem L. Septimem či Septimiem, Salviem a Achillou (narozen byl 29. září roku 106)Ptolemaios Filopatór byl v Pélúsiu táborem ve válce se svou starší sestrou Kleopatrou. Septimius sloužíval pod Pompeiem za války s piráty a patřil k vojákům, které s sebou roku 55 přivedl do Alexandrie A. Gabinius.

Rodina, která sledovala vraždu z lodi, prchla na Kypros; manželka Cornelia, jejíž prvním mužem byl P. Licinius Crassus, syn triumvira a slavného boháče, byla Pompeiovi oporou po celý život. Byla vzdělána v literatuře, mathematice, ve filosofii i hudbě. O synech viz další léta. • Později byl Pompeiovi vybudován u Kasia náhrobek, který ještě ve starém věku obnovil císař Traianus, když byl zničen povstalci za druhé války židovské roku asi 115 n. 116 n. l.

Jen o několik dní později, dne 1. října (26. července, dva dny po Pompeiově smrti), připlul do Alexandreie přes Helléspontos, Iónii a Rhodos s malou částí vojska, dvěma legiemi, C. Iulius Caesar.

 

V Egyptě vládla napjatá situace. Krátce před bitvou u Farsálu, pravděpodobně v květnu, byla z Alexandreie vyhnána královna Kleopatrá Filopatór (srov. předcházející rok). Utekla buď do Thébaidy, nebo k arabským kmenům na pobřeží Rudého moře. Podle další verse měla prchnout do Syrie. Oba královští sourozenci sbírali vojsko. Kleopatrá VIII. a Ptolemaios XIII. stáli v době bitvy u Farsálu proti sobě u Pélúsia a u mysu Kasion.

Mezi egyptským obyvatelstvem se po příchodu Caesara šířila nespokojenost s Římany ve městě, s vybíráním peněz, se zabavováním chrámových peněz. Caesar si totiž vybíral dluh po Ptolemaiovi XII., jemuž kdysi půjčil 17,5 milionů drachem, z čehož sedm a půl jeho dětem odpustil. Docházelo k přepadání a zabíjení vojáků. Kleopatře (21) se podařilo tajně dostat k Caesarovi do paláce a představit se mu. Kromě politiky to rozhodlo o jednom z nejznámějších románků světových dějin. Caesar se snažil urovnat spor mezi oběma královskými sourozenci, ale třináctiletého Ptolemaia to rozčílilo tak, že prý si strhl s hlavy diadéma a zahodil. Caesar ho na to zatkl.

Za sílících pouličních nepokojů se pustil stratégos Achillás s královou gardou vedenou L. Septimiem z Pélúsia s vojskem na Alexandreiu byv povolán královým regentem Potheinem: všeobecně se předpokládá, že to byl on, kdo štval Ptolemaia XIII. proti sestře (sloužil jako obraz hanebnosti do nejpozdější antiky: ještě básník Claudius Claudianus ho jako bídáka připodobnil k významnému, dle autora ničemnému dvořanu císaře Arcadia, eunúchovi Eutropiovi, viz rok 392 n. l.).

Brzy ovládli královy vojáci mezi nimiž sloužilo mnoho gabiniovců, většinu velkoměsta. Během jednání o smíru nabídl dokonce Caesar Kleopatřině sestře Arsinoé IV. vládu nad Kyprem, který byl již od roku 58 římskou provincií (srov. níže; Kypros pak byl v letech 48 až 30 naposledy egyptský).

Od podzimu tohoto do jara následujícího roku probíhala v Alexandreji známá už ve starém věku jako válka alexandrijská, v níž se Caesar musel bránit. Pro spiknutí dal popravit eunúcha Potheina, ukázal mladého krále lidu a povolal posily ze Syrie, opevnil se v rozsáhlém prolemaiovském paláci. V září dal v přístavu zapálit v přístavu ptolemaiovskou flotilu. Od požáru rychle chytla část města a s ní jedinečný komplex alexandrijské knihovny; menší část zůstala přesto zachována. Caesar, nyní již pevně na straně královny Kleopatry VIII. (21), byl obklíčen v královském paláci a hrozilo mu odříznutí od moře. Achillovo vojsko provolalo královnou Arsinoé IV. (20), nejmladší dceru Aulétovu, jíž se podařilo s eunúchem Ganymédem, jejím vychovatelem a velitelem alexandrijské milice, uniknout z paláce z Caesarovy moci. Ganymédés ovládl Arsinoé a po neúspěšných operacích ptolemaiovského vojska proti Římanům obvinil Achillu ze zrady: královna dala stratéga popravit a na jeho místo jmenovala Ganyméda (zahynul kdesi na útěku roku následujícího). 

V listopadu dorazila do Alexandreie legie Cn. Domitia Calvina a Caesarovi se podařilo vytlačit Egypťany z města. Koncem roku se Caesarovi na pomoc blížil Mithridátés z Pergamu, jehož dával vychovávat jako svého syna král Mithridátés Eupatór Dionýsos. Byl po matce příbuzným krále Déiotara I. (viz následující rok). Za Mithridátem tábořím v Askalónu dorazil s oddílem tří tisíc Židů Antipatros a zprostředkoval caesariánům podporu arabských šejků. Vzápětí se Antipatros aktivně účastnil Mithridátova dobývání Pélúsia a úspěšně verboval egyptské Židy, aby se přidávali k Mithridátovi na stranu Caesarovu; viz rok následující. 

Caesar předal po odpadnutí Arsinoé IV. Kypros královně Kleopatře Filopatór (srov. výše). Později sem vyslala jako stratéga-správce Sarapióna. V Antoniově éře ho následoval jistý Démétrios (až do roku 30?).

 

Farnakés II., král Kimmerského Bosporu (viz rok 63), využil římské občanské války a pokusil se obsadit otcovský Pontos. Předtím úspěšně bojoval se Skythy, dobyl zpět Tanais, kam zavedl klérúchii, a Fanagoreiu, od roku 63 svobodné město, za které ji prohlásil Pompeius, viz tam. • Tanais zřejmě nikdy nebyla polis ani nebyla Hellény kolonisována, zřejmě byla stále emporiem, tj. střediskem obchodu v oblasti. Později byla zničena Polemónem I. a obnovena teprve za vlády Ti. Iulia Sauromata I. v letech 93 až 124 n. l. Jeho sarmatští protivníci žijící severně od Maiótidy a východně až po Tanaida/Don byli v této době velmi silní. Král Siraků Abeakos sice do pole mohl postavit dvacet tisíc jezdců, ale Spadinés, král mnohem větších Aorsů-Alánů desetkrát tolik a tzv. Horní Aorsové/hoi anó Aorsoi, ještě více. 

Farnakés II., pyšný na své válečné úspěchy přijal titul Král králů, byl na vrcholu moci. Obsadil k tomu Kolchidu, odkud pravděpodobně prchl sképtúchos Aristarchos (u moci od roku 65), a některá města Kappadokie a Pontu. V Bosporu zanechal jako místokrále Asandra, viz rok následující.

 

V Římě M. Caelius Rufus (34), praetor peregrinus t. r. a caesarovec, se postavil začátkem roku proti Caesarově vůli. Ve sporech s konsulem P. Serviliem senát odmítl Caeliův návrh na zrušení dluhů, respektive aby se dluhy spláceli po dobu šesti let bezúročně, a zbavil ho úřadu. Konsul disponoval vojáky a Caelius byl ve Městě bezmocný. Přidal se k pompéjovci T. Anniovi Milonovi, který přes Caesarův zákaz, viz rok předešlý, prchl z Massalie (zde od roku 52, kdy byl Caelius tribunem lidu) a dal na jihu Itálie dohromady oddíl z velké části z otroků a gladiátorů a plánoval velké povstání. Pokoušel se s ním obsadit Capuu. Byl tu poražen a padl koncem roku při obléhání hirpínského městečka Compsa zasažen kamenem. Caelius byl dopaden v Bruttiu a v Thúriích zemřel ve vězení. 

 

************************************************************

47.

Ol. 183, 2

265 SE

201 AE

Dioklés VI.

a. u. c. 707

Q. Furius nebo Fufius Calenus a P. Vatinius (od září)

C. Iulius Caesar dict. II.

Rok 1 tzv. druhé éry Caesarovy v Anatolii (srov. předešlý rok)

************************************************************

V lednu/v listopadu jul. kal. ve válce alexandrijské zvítězil C. Iulius Caesar v bitvě v Eunostu, ale u Heptastadia, alexandrijské čtvrti, byl poražen a div že se na útěku neutopil. Alexandrijským se zajídala vláda Arsinoé IV. s Ganymédem a požádali Caesara, aby jim pustil Ptolemaia XIII. (proč to udělal, zůstane záhadou). V únoru/v prosinci jul. kal. vyjednával Caesar s chlapeckým Ptolemaiem XIII. o smíru s Kleopatrou. Neúspěšně, neboť klučina byl rozhodnut s Římany bojovat; jak se lze domnívat, stála při něm pravděpodobně podstatná část hellénomakedonské ptolemaiovské elity. V námořní bitvě před Kanóbem porazil Ti. Claudius Nero ptolemaiovskou flotilu, jíž velel Eufranór. Nato vytáhl Ptolemaios z Alexandreie proti pomoci, která přicházela Caesarovi z Anatolie (viz závěr předešlého roku). Caesar krále sledoval k Pélúsiu.

Dne 27. března, tj. 14. ledna jul. kal., byla vybojována tzv. bitva na Nilu, v níž byli královští poraženi. Tělo mladého krále Ptolemaia XIII. Filopatora, který se starší sestrou spoluvládl od roku 51, nebylo nikdy nalezeno (jiný zdroj zaznamenal, že tělo utopencovo identifikováno bylo; srov. k tomu rok 705, 480 a 41; roku 1798 n. l. před Kanóbem vybojovali námořní bitvu Angličané a Francouzi, jíž se také dostalo označení bitva na Nilu).

Pak se Caesar vrátil do Alexandreie, a tak bylo město poprvé obsazeno nehellénskými vojsky.

Nabízelo se, aby Caesar proměnil Egypt v provincii. Dosadil však na formálně suverénní trůn královnu Kleopatru VIII. Filopatór a za spoluvládce jí určil druhého mladšího, teprve dvanáctiletého bratra Ptolemaia XIV. Filopatóra IV.; spoluvládli jako Theoi Filopatores III. do roku 44. Sourozenci uzavřeli formální, kultovní sňatek. Theoi Filopatores III. spolu vládli i na Kypru, protože Caesar sesadil královnu Arsinoé IV. a poslal ji do Říma.

 

Na jaře porazil Farnakés II. (viz předešlý rok) Caesarova legáta Cn. Domitia Calvina v Malé Armenii u Níkopole a ovládl celou provincii Bíthýnie & Pontos, když od vypuknutí římské občanské války již obsadil Kolchidu a části Armenie a Kappadokie. Po dlouhém obléhání se zmocnil prořímského Amísu, povraždil všechny zbraně schopné muže a chlapce dal vyklestit. Na Caesarově straně zůstali Galatové (viz níže).

V téže době byl C. Iulius Caesar na cestách po Egyptě, kudy ho doprovázela královna Kleopatrá Filopatór. Pobyl v zemi osm a půl měsíce: 23. června/předjul. 6. září se narodil Kleopatře Caesarův syn Ptolemaios (XV.) Theos Filopatór Filométór vulgo Kaisarión; zavražděn byl v roce 30.

To se již Caesar obrátil proti Farnakovi. Prošel s vojskem Palaistínou, potvrdil Ióanna Hyrkana II. v jeho velekněžském úřadu v Jerúsalému a jako ethnarchu Židů. Antipatra z Idúmaie obdaroval římským občanstvím, osvobodil ho od placení daní a jmenoval ho prokurátorem Iúdaje. S Caesarovým svolením se začalo hned s obnovováním hradeb Jerúsaléma zničených Pompeiem za obléhání roku 63. Druhorozený syn Aristobúla II. (srov. předešlý rok) Antigonos si v duchu otcovských tradic u Caesara stěžoval na spiknutí Hyrkana II. a Antipatra proti jeho rodině, byl však Caesarem odmítnut, když Antipatros neopomněl zdůraznit, že Aristobúlos se syny byli protiřímští.

 

Héródés z Idúmaie, druhorozený syn Antipatrův a pozdější král (srov. rok 65), byl otcem jmenován stratégem Galileje, bylo mu snad 25 (Iósépos mu spočetl let patnáct? zemřel však jako téměř sedmdesátiletý, viz rok 4), a jeho staršího bratra Fasaéla jmenoval otec vojenským velitelem Jerúsaléma. Héródés zlikvidoval bandu brigantů vedených jistým Ezekiou loupících v Galilaji a ohrožujících jih Syrie. Synedriu/sanhedrinu, jerúsalémské radě/senátu, se však nelíbila násilnost na Židech bez jejich rozsudku a chtěli Héróda soudit: je možné, že Ezekiás a jeho banda patřili k náboženským fanatikům, zřejmě pozdějším zélótům (viz rok 4- a 6+), se sympatiemi k farisajům. Umírněné prameny totiž mezi monotheistickým terorismem a banditismem nerozlišovaly. Héródés tedy na varování otce Antipatra necestoval do Jerúsaléma, ale putoval do Damasku, kde ho přátelsky přijal syrský legát Sex. Iulius Caesar, diktátorův příbuzný; viz o něm roku 46.

 

Krátce před těmito událostmi zemřel král Nabatajů Obodás II. (vládl od roku 62). Nástupcem se stal jeho syn Malichos/Maliku I. (vládl do roku 30). Malichos poskytl Caesarovi podporu na jeho pontském tažení.

Caesar dorazil v polovině července (greg.) do Antiocheie, pokračoval dále Anatolií a 2. srpna, tj. 20. května jul. kal., porazil Farnaka II. v bitvě u Zély v Pontu na úpatí hory Skotios (druhá bitva u Zély; srov. rok 67, kdy Mithridátés porazil Římany pod C. Triariem).

Farnakés byl vyhnán z provincie a prchal zpět do svého Kimmerského Bosporu. Proti Farnakovi vypukla v jeho království vzpoura, kterou vedl místodržitel Asandros (srov. předešlý rok a viz králův konec roku následujícího). • Snadnost vojenské operace dokladoval C. Iulius Caesar proslulou velestručnou zprávou: „veni, vidi, vici“, viz o adresátovi rok 61.

 

Caesar nově uspořádal poměry v Anatolii; některá rozhodnutí přijal v Kománách ještě před bitvou u Zély (sic!; srov. římské míry pro Anatolii v letech 188, 64, 63 a 36):

1. sesadil Archeláa, syna Archeláa jmenovaného Pompeiem (a krále v Alexandrii v letech 56-55; viz rok 64) a veleknězem v Kappadockých Kománách byl jmenován Archeláův vnuk Lykomédés Bíthýnský (pokud nejde o syna krále Níkoméda III. Níkoméda V., srov. rok 74). Lykomédés vládl theokratickému státečku do roku 29 (?), srov. též rok 36. Byl ženat s dcerou Mithridáta Eupatora Músou Orsobariou/Orsabaris, a jejich pravděpodobně společnou dcerou byla Órodaltis, s níž matka žila v bíthýnské Prúse.

2. Déiotaros I. si směl podržet královský titul, ale přišel o území Trokmů, kam Caesar jmenoval tetrarchou Mithridáta z Pergama, syna Brogitarovy sestry Adobogióny s Ménodotem z Pergama (srov. předešlý rok). Poněvadž keltská princezna byla milenkou Mithridáta Eupatora, býval jeho mladý jmenovec pokládán za syna králova. Caesar pergamskému Mithridátovi zároveň slíbil království Bosporos (viz následující rok) a zřejmě i části Pontu.

3. Malou Armenii obdržel král Kappadoků Ariobarzánés III. Eusébés Filorhómaios.

4. Kastór I. Tarkondarios (srov. rok 64) vládl nyní jen nad okolím Gordia a Gorbeu (do roku 44, viz, kde jeho nezvyklý konec).

5. Amísos (srov. rok 63) byl potvrzen jako svobodné město. • Asi roku 36 ho přidělil M. Antonius galatským králům (viz tam), ale již krátce před Aktiem zde s Antoniovým souhlasem vládl samovládce Stratón.

 

Pak se C. Iulius Caesar vracel s vojskem do Itálie a Říma přes Mytilénu, Athény, vypálený Korinthos, o jehož obnově se zde rozhodl (srov. Neá Korinthos roku 44), a Brundisium. Cestou po Helladě vybíral kontribuce od všech, kteří dali peníze Pompéiovi. Mimo jiné ve foiníckém Tyru zabavil chrámový poklad Melkarta-Héráklea se zdůvodněním, že Tyrští přijali po Pompeiově smrti jeho prchající manželku Cornelii a syna Sexta. • Z Egypta do Evropy Caesar přivezl dosud neznámý medový meloun.

V Římě rozprodal za plnou cenu majetek Pompeiův a řady padlých nepřátel i těch, které nevzal na milost. Jeho zástupcem byl M. Antonius v posici magistra equitum, viz zde níže.

Jiný Caesarův legát, A. Gabinius, který byl Caesarem poslán proti Delmatům (viz předešlý rok), byl v bitvě u Sinotia těžce raněn a na rány zemřel v Salónách (podle jiného zdroje zemřel na nemoc). V dlouhé válce pokračoval proconsul P. Vatinius, viz rok 42.

Už po Farsálu udělil senát Caesarovi pětiletý konsulát a pokud by chtěl diktátorský úřad, pak ne na půl roku, ale na rok. Získal v podstatě doživotní tribunskou pravomoc, což před ním z Římanů neměl nikdo. Dokonce mu přiřkli právo triumfu nad Iubou a jeho římskými spojenci-pompéjovci, ačkoli ještě žádnou válku v Africe nevedl.

 

Z Říma se C. Iulius Caesar obrátil proti pompejovcům v Africe. Přes Lilybaeum na Sicílii, kde se vylodil 1. října (jul.), pokračoval do Afriky. Při vyloďování v Býzákiu u Hadrúmeta 28. prosince/12. října jul. zakopl a upadl; ominosní pád proměnil v polibek zemi s výkřikem: "Mám tě, Afriko/teneó té, África!" Vrchním vojenským velitelem pompéjovců byl konsulár Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (srov. předešlý rok), z významných předáků konservativců byli přítomni M. Petreius, T. Labienus, Cn. a Sex. Pompeiové, synové zavražděného imperátora, M. Porcius Cato, král Iuba.

Na Caesarovu stranu se postavili králové Mauretánie Bógud I. (srov. rok 81) a Bokchos II. K nim se připojil jistý P. Sittius z Nucerie, brigant a kdysi účastník Catilinova spiknutí, který pak uprchl do Hispánií a když se vrátil do Itálie, uprchl před žalobou do Afriky. Býval velitelem Bokchovy armády, sestavil oddíl italských žoldnéřů a jako condottiér je nabízel místním dynastům. V Cirtě si utvořil vlastní knížectví (vydrželo do roku 44). Sittius se prohlásil za Caesarova spojence a zmocnil se Iubova vojevůdce Saburry. 

Od Caesara dostal odměnou část území krále Masinissy, Iubova spojence, Sittius, druhou získal Bokchos. Masinissův syn Arabión uprchl k pompéjovcům do Hispánií, ale zřejmě po Caesarově smrti se do Afriky vrátil. Vyhnal Bokcha z otcovské země a Sittia dal lstivě zavraždit. O další africké válce viz rok 43 a 42. 

V Africe se prý stala Caesarovou milenkou manželka krále Bóguda Eunoé.

 

Druhým centrem pompéjovců byla v té době Zadní Hispánie, kam po ztrátě Afriky prchli zbývající bojechtiví konservativci. Caesarův legát Q. Cassius Longinus to neměl s domorodci snadné a oni s ním. Porazil sice roku 49 n. 48 propompéjovské Lúsítány, zpustošil jejich město Medobrigu/dn. Marvão (?) v P na hranicích s E a obsadil pohoří Herminius (mons), kam prchli, ale v míru mu to nešlo. Dal vojákům odměnu, kteří ho provolali imperátorem, dvakrát po stu séstertiích, a bojová morálka ochabovala. Přezimoval na tento rok v Cordubě a zatížil provincii a její bohatce zvláštními daněmi, včetně příspěvku na novou legii, kterou zde odvedl.

Když přišel v zimě od Caesara rozkaz, táhnout přes Mauretánii do Numidie, shromáždil legie v Cordubě. Zde se proti němu spikli provinční nespokojenci i někteří z legionářů, hlavně z těch, co byli právě odvedeni, a na radnici města zavraždili spiklenci Cassiova liktora a jeho několikrát bodli, ale neusmrtili. Cassius dokázal řídit protioperaci a vůci atentátníků L. Racilius, L. Laterensis a Annius Scapula, který byl po celé provincii velmi oblíben, byli popraveni. Na mučení vyzradili své soudruhy a následovaly další popravy; někteří se však směli vykoupit za několik desítek tisíc séstertiů. Penězi se mohli u Cassia vyplácet i ti z odvedenců, kterým se do války nechtělo.

Pak se vzbouřila celá nově odvedená Pátá legie a vůdce vzpoury M. Thorius z Italiky se prohlásil za pompéjovce. Vrchu však mezi nimi nabyl Cassiův quaestor M. Claudius Marcellus Aeserninus, který se vydával za caesariána a Cassia se svými muži oblehl u Ulie. Sem dorazil s pomocí mauretánský král Bógud, povolaný Cassiem k likvidaci rebelie. S jeho oddíly dorazila pomoc i hispánských měst, která zůstala věrna a po nich legát Přední Hispánie M. Aemilius Lepidus, praetor roku 49, jemž se předhazovalo, že během svého úřadování v letech 48-47 provincii důkladně vyraboval. 

V Hispániích dojednal Lepidus smír obou stran, rebelové potrestáni nebyli a Q. Cassius Longinus odešel z provincie, neboť mu skončilo funkční období. Jeho nástupcem byl C. Trebonius, ale tomu se vojáci rovněž bouřili a po roce odešel. Lepidus byl za diplomatické řešení interních sporů legionářů po návratu do Říma odměněn na Caesarův návrh dokonce poctou triumfu, ačkoli žádného nepřítele neporazil a žádného území nedobyl. K tomu ho do role magistra equitum diktátor Caesar jmenoval příštího roku namísto M. Antonia: důvěřoval mu více než Antoniovi, který nedokázal ve Městě zajistit klid. 

Zemřel propraetor Cisalpinské Gallie M. Calidus, praetor roku 57, atticista, žák Apollodóra Pergamského.

 

************************************************************

46.

Ol. 183, 3

266 SE

202 AE

(Euklés ? II.)

a. u. c. 708

C. Iulius Caesar III. a M. Aemilius Lepidus

C. Iulius Caesar dict. III. (na deset let)

************************************************************

C. Iulius Caesar obsadil v Africe začátkem roku město Leptis Magna (do roku 148 se jmenovala Neápolis), ale brzy na to byl poražen T. Labienem, svým bývalým legátem z Galliích. V rozhodující bitvě této tzv. africké války však došlo dne 6. dubna/7. února jul. kal., u Thapsu, v níž byli pompejovci rozhodně poraženi a na bojišti pobiti. Velitel Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (rodným jménem P. Cornelius Scipio) po bitvě unikl a když jeho loď s dalšími plující do Hispánie větry zahnali zpět k Africe na území ovládané P. Sittiem, zabil se, respektive byly jeho lodě Sittiem přemoženy, potopeny a Scipio Nasica tehdy zahynul. V Utice si vzal po bitvě život M. Porcius Cato, proto zvaný Utický/Uticensis (ročník 95), když viděl, že obyvatelé nehoří zápalem pro další boj. Král Iuba I. svedl sebevražedný souboj s Petreiem, aby nepadli do zajetí: Říman zabil krále a pak se dal probodnout svým otrokem. L. Afranius a Faustus Cornelius Sulla, diktátorův syn, byli na útěku a pokusu dostat se do Hispánií dopadeni Sittiem a zabiti.

Caesar nově uspořádal poměry v Africe. Království Numidie rozdělil: část byla přeměněna na římskou provincii Africa nova (mrtvý král Iuba I. vládl od roku 60), západní Numidie s Cirtou připadla celá P. Sittiovi, část západní Numidie obdržel král Bokchos II. (srov. rok 44). Starou Afriku od Nové nadále odděloval hraniční "královský příkop", fossa regia, viz rok 146; další změnu viz rok 25. 

Prvním místodržitelem provincie Nová Afrika se stal C. Sallustius Crispus. Dříve, než se proslavil jako dějepisec, proslul jako vykořisťovatel nových poddaných Říma a z kontribucí všem, kteří podporovali pompéjovce, nesmírně zbohatl (srov. v Římě "Sallustiovy zahrady, hortí sallustiání"). • V africké válce jsou poprvé mimo Egypt zmiňováni ve vlastnictví hellénisovaného vládce velbloudi. Patřili králi Iubovi a stali se Caesarovou kořistí (o prvních velbloudech v Evropě viz rok 479 a 286; Římané je poprvé v nepřátelských armádách spatřili ve válce s Antiochem III. roku 190 a za bojů L. Licinia Luculla s Mithridátem VI. roku 73 u Kýziku).

Pak se C. Iulius Caesar vrátil s flotilou do Říma, kam dorazil z Utiky přes Sardinii 28. července. Ze Sardinie poslal legie pod C. Didiem s flotilou do Hispánií proti Cn. Pompeiovi, synovi svého protivníka, sám pokrčoval do Města. Senát mu dekretoval čtyřicetidenní děkovné oběti, dostal právo usedat v senátu mezi konsuly, předsedat v Římě všem hrám, dostal doprovod 72 liktorů a směl pro triumf použít bílých koní, což učinil před ním asi jen M. Furius Camillus roku 396.

Následoval v září veleslavný čtyřtriumf nad Gally, Egypťany, Farnakem II. a Iubou I. Po triumfu poslal Caesar královnu Arsinoé IV., první ženu vedenou v okovech v triumfu, z Říma do Efesu. Kelt Vercingetorix s dalšími význačnými zajatci byl však ve vězení popraven. Senátory Caesar ujistil, že nikoho nebude pronásledovat za jeho bohatství, že nezavede praktiky Mariů a Sullů ani že nezavede nové daně: "Moje říše je i vaše," prohlásil.

 

Koncem roku se Caesar znovu vypravil proti pompejovcům do Hispánií, srov. rok 49, a M. Aemiliovi Lepidovi svěřil Řím; nad Hispánci, tedy všemi válčícími pod Cn. Pompeiem, slavil svůj pátý triumf následujícího roku.

V době africké války obsazoval Pompeius Baleáry, po dobytí Ebusu onemocněl a měsíce se války neúčastnil. V Zadní Hispánii se prosadili pompéjovci proti správci provincie, caesariánovi C. Treboniovi, budoucímu caesarovrahovi. V Přední Hispánii si na vojsko uzdraveného Cn. Pompeia, který oblehl Nové Karthágo/Cartagenu, netroufali Caesarovi legáti Q. Fabius a Q. Pedius, zato C. Didius porazil u Carteje loďstvo Q. Attia Vara, a většiny lodí se zmocnil, když pompéjovci s nimi najeli na břeh a prchli.

V Illyriku se podrobili Delmatové (srov. předcházející roky) a vydali Římanům rukojmí, srov. triumf roku 42.

 

V Římě Caesar provedl několik reforem. Snížil počet osob, na něž se vztahoval zákon o zásobování obilím, z 320 tisíc na 150 tisíc: na 80 tisíc proletářů bylo usazeno do kolonií. Pro správu přídělů od roku 44 fungovali dva plebejští aediles cereales/obilní aedilové a omezil pravomoci collegií obchodníků s obilím (tím hodně obchodníky rozhořčil, neboť zvykli určovat cenu zboží). A poněvadž státní půdy/ager publicus v Itálii již mnoho volné nebylo, rozhlížel se Caesar po provinciích, srov. například kolonisaci Hispánií. Konsulům byla určena pro jejich pobyt v provinciích dvouletá úřední doba, praetorům jednoroční. Municipální zákon, lex Iulia municipalis, kromě toho určoval, jak se budou římští občané oficiálně psát.

Po bitvě u Thapsu (viz výše) si dal Caesar senátem, náýpad to ale nebyl jeho, odhlasovat diktátorský úřad na dobu deseti let. Ve Městě byla zahájena rozsáhlá stavební činnost, cihlové veřejné budovy začaly nahrazovat mramorové. Zasvětil Forum Iulii (restaurováno Domitianem) s basilikou a chrámem Veneris Genetricis, před níž stála jeho jezdecká socha, dokončil chrám Concordie a Clementiae Caesaris/Caesarovy shovívavosti; fláminem jeho kultu se stal M. Antonius. Zahájil stavby curiae Iulii, saeptarum Iulii, které dokončil roku 29 jeho adoptivní syn, resapektiva Agrippa roku 27. Plánoval vysušení Fúcinského jezera a Pomptinských bažin (o obou viz v indexu s. v.), aby se veteránům dostalo nové půdy.   

Podle censu bylo zjištěno pouhých sto padesát tisíc římských občanů: srov. s rokem 70!. • Pro srovnání: podle censu z roku 2 př. n. l. žilo v Číně 57,671.400 lidí (nikoli ovšem „občanů“).

 

Královna Kleopatrá VIII. Filopatór přišla spolu se svým bratrem a spoluvládcem Ptolemaiem XIV. Filopatorem IV. a synem (s Caesarem) Ptolemaiem XV. do Říma žádat senát o spojenectví, což byla pouhá formalita. Ptolemaiovci setrvali v Římě v jednom z Caesarových venkovských domů (monarchové nesměli vstupovat do římských hradeb) a v jeho společnosti do roku 44. Co o vztahu s královnou (tehdy 23) soudila Caesarova manželka Calpurnia (tehdy asi 31), známo není. Vdávala se za něho, když jí bylo osmnáct a její manželství zůstalo bezdětné. Po Caesarových ídách předala jeho veškerou korespondenci a poznámky s cennostmi M. Antoniovi a ani o jejím dalším osudu není nic známo. Stejně tak není známo, zda se Kleopatra znala s Antoniem už z římského pobytu, viz rok 41.

Caesar se s ní na veřejnosti neobjevil. Dokonce v závěti datované 13. zářím 45 a čtené po jeho vraždě na Foru o synovi s Kleopatrou Kaisarionem (úředně asi Ptolemaiem Kaisarem) není zmínky, za to o osmnáctiletém sestřině vnukovi C. Octaviovi, pokud si vezme Caesarovo jméno. Božský Iulius pravděpodobně v té době předpokládal, že jeho manželství s Calpurnií nebude bezdětné.  

 

Mithridátés z Pergama zahájil na jaře tažení do Bosporské říše proti Asandrovi (srov. níže a rok předcházející). Na cestě z Pontu se ale nedostal daleko. Při plenění chrámu bohyně Leukothey v zemi Moschů, což byli předkové dnešních Meschetů, byl domorodci poražen v bitvě a zabit.

Po jeho smrti přišli do Říma jako pretendenti tetrarchie Trokmů keltští velmoži Blesamios, Hierás a Antigonos. Caesar v jejich záležitosti nerozhodl (srov. roky 47 a 45).

Král Farnakés II. se na začátku roku vrátil do své říše na Kimmerském Bosporu, ale zde už pevně vládl Asandros. Dobyl sice Pantakapaion, tj. dnešní Kerč, a Theodosii, v bitvě proti Asandrovi však byl poražen a v Pantikapaiu posléze vítězem zavražděn (vládl od roku 63, narodil se kolem roku 97). Farnakés měl dceru Dynamis a dva syny, které však z pramenů neznáme jménem. Ze souvislostí se moderní historici domnívají, že se jmenovali Dáreios a Arsakés, viz zde níže. Pravděpodobně před svou výpravou na Bosporos Farnakés syny svěřil do ochrany jistého Arsaka, velitele v pevné pontské pevnosti Sagylion, dnes neznámé polohy. Arsakés se však vzbouřil, možná šlo o usurpaci pontského trůnu, neměl k tomu souhlas ani Římanů. Pevnost oblehli římští spojenci Polemón I. s Lykomédem. Když byla vyhladověna, povstalec prchl, ale byl dopaden a popraven. O osudu královských synků se dále už nic nedovídáme, srov. zde níže.

Asandros, původně Farnakův stratégos a místodržitel, se prohlásil archontem Pantikapaia. Titul si držel do roku 44, pak vládl jako král Asandros Filokaisar Filorhómáios až do roku 19. Proti němu povstal prořímský pretendent trůnu (Mithridátés Pergamský?), jehož jméno neznáme, ale Asandros se ho do roku 44 zbavil. Později dosáhl uznání od M. Antonia. Ženat byl s jistou Glykarejí, později se oženil s Dynameou, dcerou Farnaka II., proti němuž se vzbouřil.

V Pontu, ale mimo území provincie Bíthýnie & Pontos, vládl ve východní části, v Pontu Polemóniku/v Polemónském Pontu jistý Dáreios, podle mincí s královským titulem (srov. rok 64). Snad na chvíli souběžně v části panství s Mithridátem Pergamským (viz zde výše) kraloval Dáreios do roku asi 36 a roku 38 dosáhl uznání M. Antonia. Mohl být synem Farnakovým, viz zde výše, nebo nějakým lokálním armenským dynastou (?), který zaplnil vakuum po Mithridátovi z Pergama. Když Dáreios roku 36 náhle přirozenou smrtí zemřel, nástupcem na pontském trůnu se snad stal jeho mladší bratr Arsakés (?), který však zemřel snad ještě téhož roku (?). Antonius pak určil nástupcem Polemóna I., viz tam.

 

V době Caesarovy africké války přivedl k odpadnutí syrskou legii zanechanou zde Caesarem pompejovec Q. Caecilius Bassus (podle jiné verse byl soukromníkem zdržujícím se v Tyru, kam se jako pompejovec uchýlil po porážce u Farsálu). Je možné, že fungoval v Syrii jako vojenský poradce mladého Caesarova příbuzného Sex. Iulia Caesara, jehož tu diktátor zanechal. Sex. Iulius však povoloval mužstvu příliš kratochvílí a legionářům chyběla disciplina. Caecilius Bassus se s ním o to hádal a když ho velitel veřejně ponížil, získal sympatie vojáků a ti Sex. Iulia zavraždili.

Podle jiné verse odlákal pompéjovec Bassus vojáky lživým dopisem, že Caesar byl v Africe poražen a on jmenován legátem. Zmocnil se Tyru, byl sice poražen v polní bitvě caesarovci se Sex. Iuliem, ale dokázal vzápětí legii rozvrátit a vojáci svého velitele Sex. Iulia zavraždili. Pak se Caecilius Bassus zmocnil Apameie, zimoviště legie; většina vojáků před ním prchla do Kilikie. S pomocí Arabů a Parthů se dokázal dlouho proti caesarovcům držet, nakonec ale byl uzavřen v Apameji a obléhán do roku 43, viz. Caeciliovými arabskými spojenci byli Iamblichos I. z Emesy, Ptolemaios Mennaios z Chalkidy a Alchaidamnos, šejk Rhambajů, nomádů na syrském břehu Eufrátu (srov. rok 54). Caesarovce podporoval Antipatros z Idúmaie se svými syny, srov. rok předešlý a k osudu Bassa viz rok 43. 

 

V Athénách snad t. r. zemřel C. Memmius (nar. kolem roku 98, srov. tam).

 

************************************************************

45.

Ol. 183, 4

267 SE

203 AE

(Polycharmos I.?)

a. u. c. 709

C. Iulius Caesar IV., bez kolegy do října

coss. suff.: Q. Fabius Maximus (zemřel v poslední den roku) a C. Trebonius; C. Caninius Rebilus

C. Iulius Caesar dict. IV. (doživotní)

Rok 1 druhé koloniální éry Sinópy (srov. rok 70)

Úprava řím. kalendáře (viz níže)

************************************************************

Od začátku roku válčil C. Iulius Caesar proti pompejovcům v Hispániích. Cestu z Říma do provincií vykonal po souši za 27 dnů. K rozhodující bitvě došlo po manévrování obou vojsk a několika bitkách v Turdetánii u Mundy dne 17. března v den Dionýsova svátku, přesně na den čtvrtého výročí, kdy Cn. Pompeius Magnus opustil s vojskem Itálii. Vítězství dosáhl Caesar po útoku na tábor pompéjovců vedený jízdou krále Bóguda I. Mauretánského. Když se proti ní se svou jízdou stáhl T. Labienus z bojové linie, pokládala to pěchota pompéjovců za útěk a jejich řady povolili. U Mundy skončila občanská válka Caesara s konservativci. Caesar spálil archivy Pompeiovy i Q. Caecilia Metella, údajně aniž by je četl. Během cesty do války a manévrů kolem Mundy sepsal dvě nezachované knihy Anticatones/Protikatonovky, politické zúčtování s vychvalovaným optimátským konservativcem M. Porciem Catonem, který si vzal život rok předtím.

V bitvě padli významní pompéjovci T. Labienus a P. Attius Varus, s nimi na třicet tisíc dalších mužů a s nimi tři tisíce římských rytířů i provinčních/caesariánů pouze tisíc. Vlastní Munda, kam prchli přeživší bitvu, byla oblehnuta a obklopena valem z drnů a těl padlých pompéjovských vojáků s hlavami vojáků nabodnutými na jejich meče. Město se vzdalo až po měsíci a čtrnáct tisíc jeho obyvatel bylo prodáno do otroctví; legionáři rozděleni do vítězných jednotek nebo pobiti.

Cn. Pompeius prchl s několika jezdci do Carteie, zatímco Caesar za všeobecného chaosu mezi pompejány dobyl Cordubu. Krátce předtím si zde uspořádal poslední hostinu T. Quinctius Scopula, na jehož popud provolali vojáci Pompeia imperátorem: pak se dal svým otrokem zabýt a milencem spálit na hranici. Při dobývání města byly pobity dva tisíce pompéjovců. Odtud pochodoval Caesar do Hispaly, do níž vložil posádku. Tu však pobili místní pompejáni popuzovaní jistým Filónem posilněného Lúsítány z okolí. Caesar se však vrátil a města se fingovaným ústupem před výpadem obležených definitivně zmocnil.   

Po těchto událostech byl starší syn Pompeiův Cn. Pompeius, který se z Carteie s dvaceti válečnými loděmi bez zásob a vody nikam nedostal, zaskočen velitelem Caesarovy flotily C. Didiem, který připlul z Gád. Z bojů s obyvateli Carteie raněný Cn. Pompeius prchl s nejvěrnějšími z Lúsítíánů, kteří ho nesli, do kopců. Caesariáni jeho úkryt objevili a zabil. Jeho hlavu 12. dubna doručili do Hispaly (to byl Caesar v Gádech). Brzy na to však silný oddíl Lúsítánů se vrátil do Carteie na pobřeží, přepadli a v bitvě zabili Didia s mužstvem a část lodí spálili. V Hispale pak soudil Caesar provinciály. 

Mladší Pompeiův bratr Sex. Pompeius unikl z Corduby do severních oblastí poloostrova, kde pak s podporou Keltibérů dával znovu dohromady vojsko; prodloužil naděje pompéjovských optimátů a bratra přežil o deset let. Caesarův legát C. Asinius Pollio na něho byl krátký a po jedné z bitev se jen tak tak spasil útěkem. To už Pompeius ovládal téměř celou Zadní Hispánii. Po Caesarově smrti přišel jako správce obou Hispánií pozdější triumvir M. Aemilius Lepidus a se souhlasem M. Antonia uzavřel se Sex. Pompeiem smír; senát v Římě pak dekretoval pardonování Pompeia a jeho lidí.

Do června byl Caesar v Hispániích, zdržel se v Narbonu a na severu Itálie a triumf držel v Římě v říjnu.  Senát mu udělil do té doby neslýchané pocty. Po vítězství u Mundy byla dekretována padesátidenní supplicatio/díkůvzdání. Byl nazván Otcem vlasti/pater patriae, dostal titul imperátor, směl se pohybovat po Městě v oděvu triumfátora s vařínovou snítkou na hlavě, na Quirinálu byl pro něho určen chrám, směl mít po říši sochy a v Městě v chrámech, dostal zlaté kurulské křeslo, jeho narozeniny se staly státním svátkem a jednou za čtyři roky se měly pořádat na jeho počest hry. 

Na dobu deseti let byl jmenován konsulem - k úřadu diktátorskému (od nyní již doživotnímu, dictator perpetuo n. in perpetuum; srov. předešlý rok) a navrch doživotním censorem bez kollegy; jako první z Římanů dal na římské mince svůj portrét (viz ale již první roky po jeho smrti), obdržel moci tribunské a prokonsulské a později, začátkem následujícího roku, byl na návrh konsula M. Antonia přejmenován měsíc sextilis na iulius (= rodný měsíc Caesarův). Nepřejícníci nevěřícně kroutili hlavami, ozývaly se první hlasy obviňující Caesara z touhy po královládě, že chce zlikvidovat republiku.

Nad Hispánií trimfuvali vedle Caesara 13. října konsul Q. Fabius Maximus, srov. o něm zde níže, a proconsul Q. Pedius 13. prosince.

Pro srovnání velkých nesrovnalostí v římském kalendáři zavedl Caesar s platností od 1. ledna roku 45 kalendář reformovaný, jehož autorem byl alexandrijský astronom SósigenésV roce 46 se římský kalendář rozcházel již o tolik se skutečností, že muselo být vloženo devadesát dnů! Rok 46 měl dohromady 455 dnů: vloženo bylo 67 dnů po 23 únoru k běžnému přestupnímu měsíci o 23 dnech. Kalendář byl později ještě opravován v roce 9 a pak byl zaveden také na východu římské říše a v principu platí dodnes, když naposledy byl opraven římským biskupem neboli papežem Gregoriem/Řehořem XIII. roku 1582 (odtud: gregoriánský kalendář).

Caesar zavedl novinku pro konsulský úřad, "konsuly dodatečně zvolené", consules suffecti/coss. suff. Eponymními konsuly zůstali první dva v roce, další dostávali úřad (formálně potvrzovány senátem) za zásluhy; v císařské době byly roky, kdy "úřadovaly" čtyři až osm dvojic.

 

Na podzim obvinil v Římě Kastór II., syn dcery Déiotara I. s králem Kastórem I., svého dědu z všelikých proticaesarovských skutků. V listopadu obhajoval proslulý advokát M. Tullius Cicero krále Déiotara I. a obhájil ho dochovanou řečí De rege Deiotaro; viz dědovu pomstu roku 44.

Koncem roku se Caesar začal připravovat na tažení proti Dákům (srov. následující rok). 31. prosince náhle zemřel konsul suffectus Q. Fabius Maximus a Caesar na několik posledních hodin roku jmenoval svého legáta z Gallií z let 52 - 51 C. Caninia Rebila, srov. rok 49.

 

V Thrákii zemřel král Odrysů a Astů Kotys V. (vládl od roku snad 80). Nástupcem se stal jeho syn Sadalás II. (vládl do roku 42). Byl ženat s Řekyní Polemokratejí, viz dále rok 42.

 

Zemřel pýthagorejský filosof, grammatik a religionista P. Nigidius Figulus (ročník 98)V Římě náhle zemřel v poslední den svého úřadu konsul Q. Fabius Maximus. Na několik hodin zbývajícího roku byl jmenován konsulem C. Caninius Rebilus, který sloužil pod Caesarem v Galliích a na většině jeho taženích.

 

************************************************************

44.

Ol. 184, 1

Theodóros z Messénie (podruhé)

268 SE

204 AE

(Dioklés VII. ?)

a. u. c. 710

C. Iulius Caesar V. (do 15. března) a M. Antonius I.

P. Cornelius Dolabella cos. suff.

C. Iulius Caesar dict. V.

************************************************************

V Delmatii vypuklo všeobecné povstání, tzv. třetí válka delmatská, která trvala do roku 33. Římany byla válka zásadně řešena až od roku 35 (viz tam a srov. roky 158 a 119).

Pravděpodobně na začátku roku, ale lze uvažovat rovněž o roku 46 nebo o době krátce po smrti Caesarově, byl u Dáků při vzpouře zavražděn král Burebista, který jim vládl od roku asi 60.

Burebistova říše na Dunaji, ostatně byla to první podunajská říše v dějinách vůbec, se rozpadla na několik knížectví, jimž vládla knížata Kotiso, Dikomés a Skorilo či Koryllos; podle jiného zdroje bylo státečků pět, za Augusta zůstaly čtyři. Lze spekulovat, že Dáky spojil až Duras neboli Diurpaneus alias Decebalus (nebo to byli dva či tři dynastové? viz rok 85+ sqq.). • Podle gotského historika Iordana po "Buruistovi" panoval "Gothům" Dicineus, pak Comosicus, Coryllus, ten čtyřicet roků, a Dorpaneus. 

Getové se osamostatnili pod rivalisujícími dynasty: Roles byl u moci snad do roku 14, Dapyx si vládl do roku 28 a Zyraxés, jehož dobu vlády můžeme ohraničit rovněž rokem 28.

V Bosporské říši se oženil archón Asandros s Dynameou, dcerou krále Farnaka II. a přijal královský titul (jako král vládl pak do roku 19).

V Galatii po Caesarově smrti (viz níže) dobyl král Déiotaros I. Gordion a popravil zetě Kastóra I. Tarkondaria i s chotí, svou vlastní dcerou (Kastór I. vládl od roku 64, srov. rok 47 a 45). Déiotaros I. se tak stal opět jediným králem Galatů a byl jím až do roku 41. Římský souhlas si koupil od M. Antonia.

 

Kolem 19. dubna opustila královna Kleopatrá VIII. Filopatór spolu se svým bratrem a synem Řím, viz o závěti nepamatující na Kaisariona, srov. rok 46. Na zpáteční cestě do Egypta dala mezi červnem až 2. zářím jedem zavraždit svého bratra a spoluvládce Ptolemaia XIV. Filopatora, s nímž vládla jako „Bohové milující svého otce“, Theoi Filopatores III. V Egyptě pak vládla společně se svým synem Ptolemaiem XV. Filopatór Filométór, což trvalo až do roku 30. • V zemi se ucpaly kanály z Nilu, protože byly delší dobu zanedbávány. Následoval nový hlad v letech 44 až 43.

 

Zřejmě t. r. porazil jistý mauretánský dynasta Arabión, syn numidského dynasty Massanasse či Massinissy III. (řec. Massanassés, Massinissás = lat. Massinissa, byl krátce předtím u Sex. Pompeia v Hispániích, srov. předešlý rok), sám pompejovec, mauretánského krále Bóguda I. a zabil v boji P. Sittia. Získat celou Mauretánii a Numidii se mu ale nepodařilo (srov. rok 41 kdy byl Arabión zavražděn T. Sextiem). Arabión se posléze postavil na stranu caesarovců (viz následující rok).

Krátce po těchto událostech následoval v Mauretánii v západní části, jíž vládl král Bógud I. od roku 105 (resp. spoluvládl; srov. rok 81 - dynastou 61 let) jeho syn Bokchos III.: kraloval do roku 33, od roku 39 opět ve spojeném království (viz tam). Ve východní části země t. r. nastoupil na uvolněný trůn po bratrovi Bóguda I. Bokchovi II. (vládl od roku 81) Bógud II. a vládl do roku 44 (srov. přehled v roce 39).

P. Sittius z Nucerie, vládl v části Numidie nejpozději od roku 47, viz tam, nejdříve někdy po roce 60. Z Hispánií se vrátil Masinissův syn Arabión, vyhnal Bokcha III. ze země, kterou dostal od Caesara, a Sittia dal zavraždit (snad roku 44, n. 43), datum nelze stanovit. Viz dále rok 43.

 

V Římě dal Caesar zvýšit počty úředníků: quaestorů ze dvaceti (od roku 81 za Sully) na čtyřicet, plebejských aedilů na čtyři, praetorů na čtrnáct, později na šestnáct. Augustus počty quaestorů omezil zpět na dvacet (viz v indexu s. v.).

Na začátku roku chystal C. Iulius Caesar vyslání kolonistů do Karthága, nyní pojmenovaného Colonia Iulia Concordia (srov. rok 122); kolonisace byla však provedena až roku 39 Octavianem. Caesar poslal kolonisty do Korinthu, který se nyní jmenoval Laus Iulia Corinthiensis. • Kolonisté Korintha posílili Hellény z Hellady, např. ze Sikyónu, který v této době, především po sullovském teroru, klesl na úroveň venkovského osídlení (srov. k tomu rok 146, kdy tomu bylo naopak).

Zároveň probíhaly přípravy na tažení proti Dákům. Protože se zřejmě stalo neaktuálním (srov. výše), byly válečné přípravy nasměrovány proti Parthům. Tažení mělo oficiálně začít 18. března a Caesar počítal, že potrvá tři roky (a nachystal proto na tu dobu dopředu sadu spolehlivých nejvyšších úředníků státu).

Nespokojenost konservativní senátorské oposice s vládou C. Iulia Caesara dospěla vrcholu 15. února o slavnosti luperkálií, kdy někdo ověnčil jeho bustu věncem a byl dokonce učiněn kolegou konsulem M. Antoniem pokus ověnčit Caesara diadématem za římského krále ("Lid mým prostřednictvím ti to nabízí"). Mezi nespokojenci převažovali pardonovaní pompéjovci, k nimž se přidali zklamaní caesariáni vinící svého vůdce ze snahy zavést tyrannidu. Všichni dohromady se pak vydávali za tyrannobijce a obnovitele republikánských svobod, osvoboditele, "liberatores".

Pro všeobecnou nevoli to bylo odmítnuto samotným Caesarem, který poslal diadema Iovova chrámu na Kapitol ("Pouze Iuppiter je králem Římanů"). Nicméně tribunové lidu C. Epidius Marullus a L. Caesetius Flavus proti němu štvali, jakoby o královládu už usiloval a že nedal případ prošetřovat. Spiknutí odstartovalo.

O měsíc později o březnových idách, dne 15. března, dle athénského kalendáře uprostřed anthestériónu, byl C. Iulius Caesar (narozen 13. července roku 100) zavražděn spiknutím šedesátky senátorů-osvoboditelů, v jejichž čele stáli C. Cassius Longinus, M. Iunius Brutus Caepio a D. Iunius Brutus Albinus. V okamžiku atentátu zdržoval spiklenec C. Trebonius M. Antonia před radnicí, v níž se vše seběhlo (curia Pompeii v Pompeiově divadle, srov. v indexu, s. v., což je také jeden z paradoxů atentátu včetně toho, že byl Caesar zavražděn před Pompeiovou sochou).

Útok liberatorů zahájil L. Tillius Cimber a první bodl C. Servilius Casca: Caesar byl ubodán 23 ranami, z nichž pouze dvě do prsou byly smrtelné, jak stanovil lékař Antistius (n. Aristius).

Caesarovou smrtí zanikl v přímé linii i rod Iuliů, tedy Venušina syna Aineji, v nepřímé sebevraždou Neronovou. Z Caesarových vrahů zemřeli všichni do tří let násilnou smrtí. O spiknutí viz v přílohách "Obrazy ze starého věku" o Brutech.

Na základě staré úvahy lze ještě uvažovat o tom, že Caesarovy choroby (ke stáru manické deprese a epilepsie) byly již tak daleko, že záměrně přehlížel varování o chystaném atentátu, o němž s velkou pravděpodobností musel být informován vlastními zdroji. Caesar měl obavy, jak prohlašoval, z pomalého umírání a přál si smrt rychlou. Využil tedy, jsou-li náznaky v pramenech reálné, „republikánské“ konjurace a zemřel svérázným způsobem euthanasie. Dalšími možnými důvody spiknutí jsou hlavně „záchrana republiky“ a obavy ze spojení s Kleopatrou, která druhým rokem žila na druhém břehu Tiberu (ačkoli Caesar byl od roku 59 ženat s Calpurnií).

Caesarovou smrtí povstaly ve světovládné říši zcela nové poměry. Revoluční okamžik lze srovnat se smrtí Alexandra Velikého v Babylónu, který vedl k třicetileté válce diadochů; poslední římská republikánská občanská válka netrvala ani polovinu válek diadošských. Tehdy ovšem povstal ve východním Středomoří vyvážený mocenský systém hellénistických říší, něco, co hellénský svět dosud neznal, zatímco římské říše se zmocnil jediný panovník, který se se svými nástupci sice vyhýbal slovu král jako prokletí, ale přesto založil universální vojenskou monarchii, k jejímuž odkazu se paradoxně hlásí též ideologové novodobých hnutí za sjednocení Evropy.

Caesar nikdy nic ideologického nenapsal, respektive napsat nestačil. Takže o jeho motivech můžeme jen spekulovat. Konservativní nepřátelé z řad aristokracie tvrdili, že sahal po královládě: monarchou byl, stejně jako pozdější principát, jen jména neužíval. Zlikvidoval zkorumpovanou stavovskou republiku, ideál sullovských optimátů-římských latifundistů, a nahradil ji zkorumpovanou vojenskou, často i osvícenou, diktaturou. Toužil po zbožnění a svým způsobem toh dosáhl již za svého života, snad se viděl jako přestárlý dobyvatel světa Alexandros, byl filhellén a snad chtěl vypadat jako romanisovaný hellénistický monarcha (troška jedu od Ptolemájovkyně Kleopatry?). Chtěl být božským tvorem odvádějící původ od Afrodíty/Venery a Trojana Aineji/Aeney, což si nakonec vybral jeho adoptivní syn Octavianus-Augustus. Anebo byl Caesar prostě nadaným válečníkem a diplomatem za svou vlastní velikost bez jakýchkoli dalších plánů pro následující pokolení a dospěl do okamžiku, kdy už větší moci smrtelník dosíci nemůže. Jeho literární projev vykazuje přímočaré myšlení, suverénnost v podávaných výkonech, žádnou megalomanickou posedlost, žádné vise. Lidé starého věku totiž nesnášeli dlouhodobé projekty, dychtili po okamžitém efektu a v politice, která fungovala v jednoročním volebním rytmu, takže místa pro visionáře nepřebývalo.   

 

V Římě vypukl všeobecný zmatek. Mezi vrahy-osvoboditeli se nevynořila žádná výrazná osobnost, převládala bezradnost mezi caesarovci i doufajícími pompejovci. Atentátníci chtěli pouze zavraždit "tyranna", to byl smysl puče, neboť tak se automaticky vrátí poměry ke stavovské aristokratické republice. Brutovi gladiátoři nezasahovali, přitom sám měl široké pravomoce jako městský praetor.

Caesarovci Antonius a Lepidus, první utekl domů, druhý, diktátorův zástupce-magister equitum, a proto měl k disposici vojáky, selhali. Až v noci dal Lepidus obsadit Forum. Oba zahájili druhého dne jednání s vrahy. M. Aemilius Lepidus (44) se náhle radikalisoval a navrhoval použít vojáků tábořících na Martově poli k pobití caesarovrahů; to mu Antonius (39) s A. Hirtiem (asi 47) rozmluvili. Po Caesarovi převzal Lepidus úřad pontifika maxima a později odcestoval do Hispánie, kde sjednal mír se Sex. Pompeiem (asi 23) a nastoupil správu obou Hispánií a Narbonské Gallie.

17. března o liberáliích bylo v chrámu bohyně Tellus provedeno na zasedání senátu vyrovnání mezi oddanými caesariány a Caesarovými vrahy: Caesar dostane státní pohřeb, jeho zákony zůstanou v platnosti a "osvoboditelé" beztrestní. Následující den bylo po přečtení závěti a Antoniově pohřebním projevu bylo Caesarovo tělo spáleno přímo na Foru z popudu jistého Amatia či Hérofila, viz zde níže.

Když plebs uslyšel, co mu Caesar odkázal, postavil se jednoznačně proti caesarovrahům. Než dav vypálil domy pučistů, lynchoval nevinného tribuna lidu C. Helvia Cinnu, Caesarova přítele a neóterického básníka (srov. rok 98), o němž se rozhlásilo, že patřil k Caesarovým vrahům a dav ho roztrhal. Přitom se kdysi chlubil, že měl v plánu navrhnout zákon povolující Caesarovi vybrat si jakoukoli ženu na plození potomků a v jekémkoli množství... Lidé si oddaného básníka "zlaté mládeže" zjevně spletli s praetorem L. Corneliem Cinnou, synem stejnojmenného mariovského konsula let 87-84

Obyvatelstvo bylo většinově proti vrahům-osvoboditelům, což bylo definitivně znát o Apollónových hrách, které začaly 13. července: D. Iunius Brutus Albinus odešel do své provincie Gallia Cisalpina už brzy po Caesarově vraždě, v létě C. Trebonius do Asie, M. Iunius Brutus Caepio a C. Cassius Longinus se nejprve zdržovali v okolí Říma, v srpnu se oba přes Eleu v Lúkánii vypravili na východ. Do Épeiru přišli až roku 43 a přes Athény pokračovali do Makedonie. M. Iunius Brutus se pak stal velitelem proticaesarovských vojsk v Épeiru a v Makedonii.

Po odchodu Lepida a části Caesarových vrahů-osvoboditelů z Říma byl pánem ve městě M. Antonius. Udržel s vojáky klid a v květnu dal odhlasovat, že každý, kdo by navrhoval zřízení diktatury, může být kýmkoli z Římanů ubit. Antonius zlikvidoval bez soudu jistého Hérofila, event. podle jiné verse C. Amatia či Chamata, který se vydával za syna Maria mladšího (Lžimarius); Amatiovy přívržence dal k nelibosti "lidu" Dolabellovými vojáky pobít, otroky pověsit, svobodné Římany shodit se skály. Antonius kupodivu měl v těch dnech sympatie senátu, neboť doporučoval usmíření se Sex. Pompeiem, které jel vyjednaávat Lepidus, a navrátit mu majetek a tehdy ho ještě chválil i M. Tullius Cicero.

3. června obdržel Antonius proti vůli většiny senátu usnesením lidu na dobu pěti let provincii Gallii Cisalpinskou, kterou držel jeden z caesarovrahů D. Iunius Brutus (viz zde výše) a Antoniův kolega P. Cornelius Dolabella dostal do správy provincii Syrii a starost o vedení války s Parthy; Město opustil v říjnu. Náhradně stejným usnesením dostali M. Iunius Brutus provincii Bíthýnie & Pontos a C. Cassius Longinus provincii Kýrénaiku & Krétu. Pak oba opustili Itálii (viz výše).

Koncem května vypukly u caesarovců první konflikty mezi Antoniem a Octavianem a jejich lidmi. Po 3. červenci se C. Octavius vrátil do Říma: před osmi či šesti měsíci ho poslal Caesar na zkušenou k vojsku do épeirské Apollónie (poprvé v poli s ním byl roku 46 v Hispániích). Octavianus rozprodával pod cenou dědictví své a po Caesarovi, svém otci Octaviovi a matce; pospíchal, aby předešel soudním přím. Části Římanů tím byl sympatický.

Nyní po adopci sebe sama 19. srpna měl jméno C. Iulius Caesar Octavianus a ještě mu nebylo devatenáct. Byl synem C. Octavia z Veliter, jenž zemřel roku 59, a Atie, Caesarovy neteře (zemřela roku 43 za synova konsulátu). Sestra budoucího Augusta se jmenovala Octavia a zemřela roku 11.

Rozhořel se ostrý stranický boj, nic nepomohly dvě osobní schůzky obou vůdců. Oba rekrutovali po Itálii vysloužilce. Vojácký Antonius si znepřátelil hodně caesarovců svou neomaleností až krutostí a také liknavostí po atentátu na Caesara s trestáním vrahů (prvního dne zalezl do svého domu a dalšího byl smířlivý), Octavianus získával hranou mladickou bezprostředností. Najímal v Kampánii v kraji kolem Capuy, Calatie a Casilia Caesarovy vysloužilce dvou legií, kteří byli před několika měsíci obdarováni Božským Iuliem půdou nebo byli za svými darovanými pozemky na cestě (evocati/"znovu povolaní", srov. rok 41). Zrovna v oblasti, kterou předtím navštívil Antonius: přímo od Antonia přešly k němu dvě legie, neboť Octavianus nabízel pětkrát tolik, než Antoniových čtyři sta séstertiů. Senát Caesarovu dědici povolil nastupovat úřady o deset let dříve než stanoví zákon a odhlasoval mu státní kompensaci nákladů na udržování vojska. Vojákům se dostalo práva, že nemusejí už válčit v žádné z válek a že dostanou půdu.

2. září pronesl M. Tullius Cicero proti M. Antoniovi, srov. jejich vztahy zde výše, svou První Filippiku, Philippica I. Původně směřoval Cicero do Hellady podívat se za synem, který byl na studiích v Athénách a navštívit olympiádu, ale pak mu to nedalo a vrátil se do Říma. Na Antoniovu obranu se verbálně postavil snad jen konsul roku 47 Q. Fufius Calenus. Cicero vymohl na senátu pro S. Pompeia, který od loňska sebral úctyhodnou vojenskou moc, viz rok 45, a s flotilou kotvil v Massilii, aby byl jmenován "velitelem loďstva a přímoří", praefectus classis et orae maritimae, viz rok následující. Antonius mu ve snaze získat spojence nabídl restituci otcova majetku, který shrábl: poslal S. Pompeiovi prý sedm milionů sésterciů z dědictví odhadovaného podle jedné verse až na padesát milionů drachem, tedy nejméně dvě stě milionů séstertiů (!).

Antonius měl ve Městě jen malou podporu a v říjnu odešel do Brundisia, kam se scházelo vojsko pro tažení do Makedonie, jemuž měl velet: mělo se táhnout proti Getům, kteří údajně vpadli do provincie, jak pravila fáma, ale zjistilo se, že se v Makedonii žádný Geta nenachází (srov. rok 61 a porážku od Bastarnů). S těmito vojáky, mezi nimiž dlel rovněž Markův bratr Gaius, se obrátil na Řím a po 28. listopadu opustil Město směrem do své provincie: začala mu válka s D. Iuniem Brutem (srov. výše), podporovaného velkou částí senátorů. D. Iunius se uchýlil do Mutiny, dnešní Modeny, kde byl s pěti legiemi a oddílem gladiátorů oblehnut. Na Antoniově straně stálo v Itálii, Galliích a Hispániích třináct legií, Octavianus měl na podzim legií pět.

20. prosince pronesl Cicero v senátu svou Třetí Filippiku proti M. Antoniovi, a to již v přítomnosti Octaviánově. Octaviánovi se dostalo další finanční podpory, když si publikáni odhlasovali darovat mu na válku pětadvacetinu z majetku a senátoři dvě třetiny z dénáru na každou střešní tašku domů, které vlastní nebo mají pronajaté.

V Gallii založil L. Munatius Plancus, cos. 42, na Rýnu osadu Augustu Rauriku (Colonia Augusta Rauracorum) u dnešní Basileje, následujícího roku Lugdunum (Colonia Copia Felix Munatia Lugdunum), soudobý Lyon, a zavedl kolonii do allobrožské osady Cularo, roku 381 n. l. přejmenovanou na Gratianopolis, dnešní Grenoble. Plancus byl původně caesarovec, pak antoniovec a nakonec straník Octavianův, jemuž později doporučoval přejmenovat se na Romula (Caesarův dědic si ale vybral jméno-titul Augustus, viz rok 27).

 

************************************************************

43.

Ol. 184, 2

269 SE

205 AE

(neznámý)

a. u. c. 711

C. Vibius Pansa Caetronianus a A. Hirtius (padli v boji v dubnu)

coss. suff.: C. Iulius Caesar Octavianus I. (do listopadu) a Q. Pedius (zemřel v listopadu v úřadu)

cos. suff.: P. Ventidius Bassus a C. Carrinas

triumviri rei publicae constituendae (od listopadu, viz text)

************************************************************

V lednu obdržel devatenáctiletý C. Iulius Caesar Octavianus od senátu úkol s konsuly válčit proti M. Antoniovi, který 14. ledna měl čtyřicet; Antonia obhajoval pouze L. Calpurnius Piso, tchán zavražděného C. Iulia Caesara. Senát schválil konání D. Iunia Bruta, že odmítl Antoniovi předat správu provincie, viz rok předešlý. Tím se stal Antonius v podstatě nepřítelem státu/hostis, nikoli však ještě zákonným, viz zde níže. Senát odvolal zákaz zastávání úřadů pro caesarovrahy, zrušil všechna nařízení vydaná Antoniem a Massilským vrátil území zabavené roku 48 Caesarem s tím, že tam usídlí veterány. Zásluhu na protiantoniovské radikalisaci senátu má z velké míry M. Tullius Cicero se svými projevy proti Antoniovi a ve prospěch caesarovrahů; osobně si myslel, že zachraňuje "republiku".

Octavianus byl od t. r. až do své smrti každoročně v nějakém úřadu: třináctkrát konsul, 37krát si dával udělovat tribunské pravomoce, čtyřicet roků byl principem senátu, byl pontifikem maximem, augurem, členem patnáctičlenného sbou na provádění obětí (quindecimvir sacris faciundis), členem sedmičlenného výboru na organisování sakrálních hostin (septemvir epulonum), frater arvalis, sodalis Tituius, fetial...

Octavianus se vypravil k Mutině, kde stále ještě obléhal M. Antonius D. Iunia Bruta. K rozhodující dvojbitvě došlo 14. a 15. dubna u vesnice Forum Gallorum u Mutiny, v níž sice konsulská armáda dvakrát zvítězila, ale oba konsulové, oba caesariáni a kuriosně oba epikúrici, padli: Pansa raněn do břicha zemřel 23. dubna v Bononii (jeho lékař Glykón/Glyco byl zatčen pro podezření, že konsulovi nalil do rány jed, snad k Octavianově prospěchu, ale nevíme, jak dopadl), Hirtius, autor osmé knihy Caesarových Poznámek o gallské válce a asi též spisku o válce alexandrijské, zemřel přímo v boji při dobývání antoniovského ležení o dva dny dříve. 21. května osvobodil Octavianus D. Iunia Bruta, jednoho z vrahů svého adoptivního otce, z Mutiny, ten se však na jeho stranu nepostavil (o jeho konci viz níže).

M. Antonius zahájil hned 16. dubna ústup směrem k Alpám do Gallie Narbonské; téhož dne provolali vojáci poprvé imperatorem Octaviana. V této situaci byl senát na koni: M. Antonius a jeho vojáci byli prohlášeni za nepřítele státu a vrchní velení ve válce s nimi svěřil D. Iuniovi Brutovi, jemuž vrátil do správy provincii, nikoli Octavianovi, ačkoli o to usiloval. M. Iunius Brutus s C. Cassiem Longinem obdrželi 27. dubna imperium maius nad všemi provinciemi na východ od Iónského moře a válku s Dolabellou, který byl prohlášen nepřítelem státu v únoru. M. Iunius Brutus měl spravovat Makedonii s Illyrikem, Cassius Syrii.

Sex. Pompeius, zdržující se v této době ještě v Massalii, byl senátem jmenován velitelem loďstva, praefectus classis et orae maritimae: došlo k jasnému zcelení původní pompejovské strany a k faktické amnestii vrahů-osvoboditelů senátem (srov. také zacházení se S. Pompeiem předešlého roku). Chvíli to vypadalo, že caesarovci budou jeden po druhém likvidováni a k moci se dostane stará pompejovská aristokracie.

Senát dal dokonce slavit díkůvzdání v trvání šedesáti dnů, nejdéle od vítězství nad Kelty, a všem antoniovcům zabavil majetky. Cicero si chvástavě na renesanci optimátů činil velký podíl a z jeho dopisů lze pochopit, že se opět, jako roku 63, pokládal za zachránce státu. Předčasně.

Senátoři odmítali vzít na vědomí, že Octaviánus chce být konsulem..., tak si pro úřad došel osobně. Reakce caesarovců na senátorský puč následovala bezprostředně. V téže době totiž už probíhala tajná jednání mezi M. Antoniem, M. Aemiliem Lepidem a C. Iuliem Caesarem Octavianem, dovršená oficiálně na podzim tzv. druhým triumvirátem, viz níže. 29. května u Forum Iulii/dnešního Fréjus u Cannes, spojili svá vojska M. Antonius a M. Aemilius Lepidus, který disponoval Caesarovými veterány.

Ještě předtím sestavil dovolený konsul/cos. suff. P. Ventidius Bassus, oddaný caesarovec, na pomoc Antoniovi po italských vojenských osadách tři legie, s nimiž zamířil na Řím, kde zpráva o tom šířila velký strach. Pak se ale obrátil do Picena a vyčkával výsledek Antoniovy války u Mutiny.

Octavianus se dal na pochod s osmi legiemi z Předalpské Gallie a překročil hraniční říčku Rubikon jako před šesti roky jeho adoptivní otec. Senátorští exponenti s rodinami utekli na venkov a advokát Cicero, který se pokoušel fungovat jako nejvyšší rádce republiky a bylo ho po Římě všude plno, zmizel rovněž rychle z Města.

Po chvilkové hysterii se vzchopili k přípravě na obranu, ale k boji se neodhodlali. 19. června obsadil zcela vystrašený Řím a honorace včetně Cicerona Octaviana vítala. Zrušil výše uvedené usnesení senátu, se svým strýcem Q. Pediem se dal 19. srpna zvolit konsulem a začal pronásledovat Caesarovy vrahy-osvoboditele na základě nového, za tím účelem přijatého zákona Pediova, lex Pedia. Zrušil i zákon o nepřátelství vůči Antoniovi a Dolabellovi, ale ten už v té době nebyl mezi živými, viz zde níže. Naopak nepřáteli státu provolal nyní vystrašený senát S. Pompeia s caesarovrahy, vojáci dostali od státu svých deset tisíc séstertiů, jak jim to loni Octavianus sliboval, a plebs dědictví jeho adoptivního otce.   

Před 27. listopadem se sešli všichni tři, Lepidus (c. 47), Antonius (40) a Octavianus (20; srov. jeho posici nejmladšího s rokem 60) se svými vojsky na dvoudenním jednání na ostrůvku řeky Rhenus či Lavinius spojeným s břehem mostem u Bononie v Cisalpinské Gallii, když ještě předtím v létě měli spolu jednání Antonius a Octavianus. Během konference zde byly přijaty dohody o uzavření formálního přátelství a míru v caesarovské straně a předáci dohodli rozdělení pravomocí a provincií Západu: na dobu pěti let byl ustaven tzv. druhý triumvirát k uspořádání státu, triumviri rei publicae constituendae, moderně bychom řekli druhá vojenská junta, srov. roky 60 a 56. Na válku s Caesarovými vrahy a s Pompeiovou klikou měli v poli šest desítek legií po c. čtyřech až pěti tisících mužích, tedy čtyřikrát více než za prvního triumvirátu roku 60 a 56.

Provincie si triumvirové rozdělili takto: M. Antonius obdržel celou Gallii, tj. provincie Gallia Cisalpina a Comata, M. Aemilius Lepidus dostal do správy Gallii Narbonensis a provincie Hispánie a Octavianovi připadla Afrika a ostrovy. Vojákům se dostalo slibu, že se po vítězství mohou usadit v osmnácti městech Kampánie a italského jihu. Lepidus se měl stát konsulem na rok 42 a pro udržení pořádku v Římě si ponechal tři legie. Dalších jeho sedm bylo rozděleno mezi Antonia a Octaviana, neboť oni měli vést válku s Brutem a Cassiem na Východě. Oba od nyní disponovali po dvaceti legiích. Proč se dostalo mezi Antoniem a Octavianem místo Lepidovi a ne například Asiniovi Pollionovi, cos. 40, n. Munatiovi Plankovi, cos. 42, se již nedozvíme.

Výsledek dvoudenních jednání u Bononie zveřejnil v Římě tribun lidu P. Titius dne 27. listopadu a téhož dne byly dohody přijaty senátem jako zákon, lex Titia: stejným senátem, který ještě půl roku předtím obnovoval posice pompejovské strany. Triumvirové v prosinci dorazili do Říma, každý v jeden den a v čele svých oddílů.

Triumvirové se zároveň dohodli na potrestání všech z proticaesarovské strany liberatorů, nebo také osobních nepřátel někoho z nich: idea clementiae Caesaris/Caesarovy shovívavosti byla zjevně nepraktickým omylem, který vrátil pompéjovce na koně. 28. listopadu byly v Římě vydány seznamy nejméně 150 proskribovaných občanů, kteří tímto aktem propadli majetkem a hrdlem, tzv. třetí římské proskripce (srov. roky 87 a 82). Kdo přinesl hlavu proskribovaného nebo ho udal, dostal 25 tisíc attických drachem, otrok deset tisíc a svobodu. Aby se nikdo neostýchal, uzavírala vyhláška ujištěním: "Odměněného nezahrneme do žádného seznamu, aby se o něm nevědělo."

Následoval útěk postižených buď k S. Pompeiovi, který ovládl západní Středomoří (srov. výše) a v zimě roku 43 a na začátku roku 42 se uchytil na Sicílii, nebo k M. Iuniovi Brutovi a ke Cassiovi na východ.

S. Pompeius od podzimu 43 blokoval přísun potravin do Říma a stal se hlavně pro Octaviana nepříjemným soupeřem. Flotilu, kterou proti němu triumvir poslal, pompéjovci rozprášili: S. Pompeius se dal titulovat imperator, razil i zlatou minci a namísto rudého vojevůdcovského pláště užíval jako vládce moří po Neptunově vzoru modrý.

Opět se Římané vraždili na ulicích, v domech, mezi příbuznými a přáteli, na rostra na náměstí byly připevňovány hlavy obětí, psi okusovali nepohřbívané mrtvoly (co z toho byla skutečnost a co invence autorů píšících několik staletí po události, odhadnout nelze). Opět platilo, že za donesenou hlavu zavražděného dostal svobodný občan peníze, otrok svobodu a peníze. Starověké odhady počítají se dvěma tisíci zavražděnými rytíři a třemi sty senátory (tedy se třetinou všech a s nimi všemi často hynuli i rodinní příslušníci; srov. s rokem 82 za řádění Sully a ani v tomto případě není zachován přesnější údaj). Zkraje "na rozčílení" zemřel konsul Q. Pedius, který den před propuknutím vraždění oznámil, že se trest smrti týká jen sedmnácti mužů.

Mezi proskribovanými Lepidův bratr Paulus, Antoniův strýc Lucius (na nátlak triumvirovy matky omilostněn), také Octavianův poručník C. Thuranius. Proskripcím tentokrát neunikl obojaký advokát M. Tullius Cicero (63), jehož hlavu si logicky vyžádal Antonius: Cicero byl zavražděn 7. prosince centurionem C. Popilliem Laenatem, kterého kdysi obhajoval. Stejnojmenný advokátův syn bojoval na straně Pompeia Magna, Bruta, Sexta Pompeia, ale usmířil se s Octavianem, s nímž byl roku 30 konsulem a přečetl Římanům písemnou zprávu o Antoniově poražce u Aktia.

D. Iunius Brutus, který ještě v létě měl deset legií, z toho však šest sestavených z nováčků, vyklidil před Antoniem Předalpskou Gallii a oklikou přes Alpy se chtěl dostat k M. Iuniovi Brutovi do Makedonie. Legie ho však opustily a na útěku v převlečení za keltského vesničana (hovořil keltsky, ojedinělá schopnost římského aristokrata) byl zajat na konci roku nebo na začátku následujícího keltskými bandity. Tvrdil, že patří ke kmeni, jehož náčelníkem byl jeho dávný známý Capenus či Camilus, který o svém zajatci ovšem informoval Antonia. Na jeho pokyn ho Kelt kdesi mezi Sequany nebo někde na horním Rýnu zavraždil (srov. výše). Stal se po Treboniovi, viz zde níže, druhým z potrestaných caesarovrahů.

Třetím byl ve stejné době jakýsi Minucius Basillus, kterého však odpravili nikoli Caesarovi mstitelé, ale otroci, které z trestu dal vyklestit.

Zatímco Lepidus i Octavián byli v mnoha případech shovívaví, Antonius trval na likvidaci lidí ze seznamů i těch, kteří jim případně pomáhali. Jako jeden z mála, kteří z jeho seznamu unikli smrti, byl pozdější významný předák octaviánovců M. Valerius Messalla (cos. suff. roku 31, zemřel roku 8 n. l.).

Než se toho dopracoval, prošel všemi možnými tábory občanské války: před Antoniem uprchl z Říma k Brutovi s Cassiem, jehož byl přítelem, po Filippách byl vzat Antoniem na milost a roku 33 se dal definitivně k Octaviánovi.

Neméně krutá v proskripcích byla Antoniova manželka Fulvia, o níž historici uchovali poznámku, že tak dělala jak z nepřátelství k obětem, tak z touhy po jejich majetku. Ciceronově hlavě před vystavením na rostrech dokonce vytáhla jazyk z úst a píchala do něj jehlicí do vlasů...

 Tvrdosti z mládí mnohem starší Augustus litoval a snažil se ji odčinit. Jistého propuštěnce T. Vinia Philopoemena (Filopoimena) opatřil hodností jezdeckého stavu za to, že tehdy u sebe ukryl svého proskribovaného patrona. 

 

Občanská válka va Východě. Na začátku roku byl M. Iunius Brutus s vojskem v Épeiru. Zde v době bitvy u Mutiny před Apollónií porazil a lstí a zradou vojáků zajal bratra M. Antonia, praetora Gaia, který měl původně nastoupit jako správce Makedonie, což však senát v prosinci 44 zrušil. Zprvu ho nechal, ale v  květnu ho dal či nechal stráží popravit pro podněcování vojáků ke vzpouře. M. Brutus v té době dával dohromady armádu v Makedonii a bojoval proti vzbouřivším se thráckým kmenům: jejich část však stála při něm, viz rok následující. S Antoniovými vojáky disponoval šesti legiemi.

C. Cassius Longinus dorazil s podporou správce Asie C. Trebonia, jednoho z atentátníků na Caesara, do provincie Syrie. Za ním spěchal na Východ převzít provincii caesarovec P. Cornelius Dolabella, jemuž se do cesty postavil právě Trebonius: odmítl konsula s vojáky vpustit do žádného z měst, zásoby mu předal před hradbami Pergama. V polovici ledna však dobyl Dolabella lstí Smyrnu a dal na lůžku jatého Trebonia, kdysi oblíbeného Caesarova legáta, stít, podle jiné verse předtím i mučit.

Trebonius se stal prvním likvidovaným caesarovrahem a jeho hlavu Dolabellovi vojáci kouleli do roztrhání po smyrenském náměstí. P. Corneliovi se podařilo získat spojenectví královny Kleopatry VIII. a její materiální pomoc.

V březnu se ke C. Cassiovi přidal pompéjovec Q. Caecilius Bassus (srov. rok 46) i se svými obléhateli L. Staiem Murkem (svého legáta a příbuzného Sex. Iulia Caesara do Syrie poslal ještě Božský Iúlius, ale po jeho smrti roku 46 se Staius s třemi legiemi přidal k vrahům) a se správcem Bíthýnie (od roku 45) Q. Marciem Crispem s dalšími třemi legiemi u Apameie (Q. Marcius se však války proti triumvirům na Cassiově straně nakonec nezúčastnil, o jeho osudu není nic známo). Bassus byl předtím se sporech s velitelem legie zanechané v Syrii Caesarem, jeho synovce Sex. Iuliem Caesarem, který byl při vzpouře vojáků ubit, viz rok 46.

K tomu se k vrahům Caesarovým přidaly čtyři legie, která přicházely Dolabellovi na pomoc z Egypta s podporou Kleopatry; vedl je jeho legát A. Allienus, který neměl v Palaistíně odvahu bojovat proti osmi legiím, jimiž disponoval Cassius. Na Bassově straně stál krom toho Arab Alchandonios, na Dolabellově octaviánovec C. Antistius.

P. Cornelius Dolabella se musel před Cassiovou mocí stáhnout do Láodikeie na Moři. V červenci bylo města zradou dobyto a P. Cornelius Dolabella si dal vzít život (dal se zabít svým osobním strážcem s tím, aby hlavu odnesl Cassiovi a sám se tak zachránil; muž si však pak sám vzal život). • Láodikeia byla i s chrámy vyloupena, představitele městské správy dal Cassius popravit. Podobně zničil Tarsos, který z části stál při Dolabellovi, a stanovil mu nezvykle vysokou pokutu 1500 talentů. Tarští tolik neměli a prodávali i své příbuzné do otroctví. Teprve pak se Cassius smiloval a zbytek tributu jim odpustil.

V této době mimo jiné vyslal C. Cassius také k Parthům, s nimiž kdysi bojoval (srov. roky 54 a následující); velitelem poselství byl Q. Labienus. Cassius skutečně pomoc obdržel: později u Filipp bojoval oddíl Parthů, poslaný králem Oródem II. Zamýšlel tažení proti Egyptu a Kleopatře, která držela při mstitelích Caesarovy smrti, ale plán odložil, neboť ho volal k sobě Brutus s poukazováním na sílící caesarovce; sešli se spolu ve Smyrně na konci roku 43 či na začátku roku 42 a dohodli na dalších krocích: nejprve to byla války s Lyky a Rhodskými, viz rok následující. Pro správu Syrie zanechal C. Cassius v zemi svého stejnojmenného synovce s jednou legií (padl následujícího roku u Filipp).

C. Cassius Longinus vybíral po celém východě násilně finanční prostředky pro další vedení války; neunikl nikdo ze spojenců S. P. Q. R. Koncem roku se sešel s M. Iuniem Brutem ve Smyrně, kde ujednali další společný postup proti caesariánům. Praefectem loďstva učinil Cassius L. Staia Murka, který pomohl s blokádou Láodikeie a roku 42 se pustil do Rhoďanů, kteří odmítli Cassia podporovat, viz rok následující.

Cassius dosadil do Tyru za tyranna/samovládce jistého Marióna (u moci snad do roku 41), který se krátce a neúspěšně pokoušel plést do židovské politiky Antipatrovi a jeho synovi Héródovi: v koalici s Ptolemaiem Mannaiem podpořil oddíly Antigona II. při tažení do Iúdaie. Cassius požadoval od Židů sedm set talentů a v Iúdaji zotročil čtyři města. Jmenoval novým králem (?) Židů Antigona II. Mattathiu, syna Aristobúla II., vládnoucího do roku 37, když však již roku 40 byl vyhnán ze země Héródem. Ióannés Hyrkanos II. zůstal veleknězem a ethnarchou, když ze svého vyplatil Cassiovi sto talentů (vládcem byl od roku 69, resp. 63).

Zřejmě t. r. jistý Malichos, lstivý sok idúmajské rodiny a pravděpodobně příslušník silného klanu (není identický s králem Nabatajů Malichem I.), který dělal předtím obstrukce při vybírání peněz požadovaných Cassiem (důvody neznáme), podplatil kohosi z královského služebnictva, aby otrávil velmože Antipatra z Idúmaie. Jeho syn a nástupce Héródés s Cassiovým souhlasem, právě dobyl Láodikeiu, vraha před Tyrem dal zavraždit. Malichův bratr, jméno neznáme, se postavil Hyrkánovi, Fasaélovi a Héródovi a zmocnil se na čas několika pevností včetně Masady.

Héródés stál tehdy na straně caesarovrahů-osvoboditelů, třebaže jeho otec věrně bojoval na straně Caesarově, a napřesrok po bitvách u Filipp se stane spojencem Antoniovým a po jeho porážce v občanské válce Octavianovým. Po odchodu Cassia koncem roku ze Syrie do Smyrny se pokusil velitel Cassiovy jerúsalémské posádky jménem Helix v době, kdy byl Héródés v Damašku zaskočen nemocí, pomstít Malikovu smrt a zmocnit se města. V tom mu zabránil Héródův starší bratr Fasaélos, srov. rok 48, a společně pak s Héródem zahnali Helikovy a Antigonovy oddíly ze země; viz dále rok 40.  

Na africké frontě občanské války (viz předešlý rok) se dynasta Arabión, původně pompéjovec, postavil na stranu caesariánů a s ním žoldnéři jím zavražděného P. Sittia, viz rok 44. S jejich pomocí zde byli pompejovci caesarovci poraženi a vyhnáni (což bylo zřejmě završeno až roku příštího, viz tam).

 

Zemřel na senátní misi k Mutině filhellén Ser. Sulpicius Rufus, cos. 51, jehož datum narození neznáme, přítel Ciceronův a otec básnířky Sulpicie, právník a řečník. Caesar ho roku 46 učinil správcem Achaje tehdy vyčleněné z Makedonie. Téhož roku zemřel autor mímů D. Laberius (ročník 115).

20. března se v Sulmónu narodil básník P. Ovidius Naso, po smrti Vergilia a Horatia nejvýznamnější latinský básník. Autor Lásek, Dopisů héróin, Proměn a Kalendáře asi roku 1 př. n. l. vydal Umění milovat, ars amatoria, a soudívá se, že erotika mileneckých návodů, nevyslyšení Augustovy výzvy, aby ho zvěčnil v nějakém epu a neznámá souvislost s principovou nezbednou dcerou Iulií pobouřila vládce konservativně ideologisujícího pevnost rodiny (o thematu umění ošálit manžela v lásce viz rok 55 a autora Tibulla); jiným důvodem mohla být jeho jistá znalost komplotu Iuliina manžela L. Aemilia Paulla, cos. roku 1+. Roku 8 našeho letopočtu, viz, musel literát, dissident mezi intelektuálními příživníky Augustova okolí, bez soudního n. senátního rozhodnutí odejít z Města do exilu do západopontské Tomidy, kde roku 17 nebo 18 n. l. zemřel.

 

************************************************************

42.

Ol. 184, 3

270 SE

206 AE

(Euthydomos)

a. u. c. 712

M. Aemilius Lepidus II. a L. Munatius Plancus

************************************************************

1. ledna senát prohlásil C. Iulia Caesara bohem jménem Divus Iulius a jeho adoptivní syn Octavianus přijal jméno C. Iulius divi Iulii filius Caesar, tj. C. Iulius Caesar, syn Božského Iulia. Triumvirové zavedli válečné dávky, které se netýkaly jen senátorů a jezdců, také propuštěnců: do státní pokladny museli Římané odvést desetinu svého majetku, museli poskytnout námořnictvu otroky k veslování a pokud je neměli, museli je koupit. Senátoři museli na své náklady opravovat silnice. Majetky se v této době získávaly velmi levně a ozbrojení straníci triumvirů enormně bohatli.

M. Antonius se s Octavianem vypravili do Makedonie proti Caesarovým vrahům. V Římě zůstal M. Aemilius Lepidus, aby vedl válku se Sex. Pompeiem, synem Cn. Pompeia Magna, zmocnivšího se hned po proskripcích Sicílie a později i Sardínie s pomocí loďstva, jímž disponoval a ovládal námořní cesty celého západního Středomoří. Lepidovi se v bojích nedařilo.

Na začátku roku a na jaře sužovali "osvoboditelé" M. Iunius Brutus s C. Cassiem Longinem Anatolii, kde si podrobili obce Spolku Lyků: Brutus dobyl Xanthos a Patary se mu podrobili a vydali z veškerého majetku. Cassiův nauarchos L. Staius Murcus porazil v námořní bitvě u Myndu Rhodské, Cassius pak jejich ostrov obsadil, zrádci mu otevřeli brána a stát, v němž byl kdysi vychováván a "hellénisován",  ožebračil: padesát vůdců dal popravit, zabavil veškerý majetek veřejný, lidí a bohů a udavačům dal desetiprocentní zisk a otrokům svobodu.

Krátce předtím se k moci na Rhodu dostali démokraté, sesadili aristokraty a Římanům pod Cassiem se nechtěli podrobit (vůdci "lidu" byli Alexandros a Mnáseás). Aristokraté při obléhání města Rhodu otevřeli brány a Cassius byl neoblomný: státní výpalné činilo 500 talentů, od občanů „vybral“ na osm tisíc talentů! • To byl v podstatě také konec rhodskému obchodnímu bohatství. Ostrov přišel o autonomii, kterou obnovil M. Antonius, viz rok následující, zrušil roku 44 n. l. a zase obnovil roku 53 n. l. princeps Ti. Claudius, viz tam. Naopak Lykové za Antonia pro neustálé domácí rozbroje o samosprávu přišli.

Caesarovi vrazi-osvoboditelé dobyli Xanthos, kde ze strachu před Brutem spáchalo masovou sebevraždu veškeré obyvatelstvo (stalo se tak Lykům v tomto městě údajně již potřetí v historii: předtím za Peršanů a za Alexandra Velikého). Mimo jiné byl na tomto tažení dopaden a popraven Theodotos z Chiu (srov. rok 51). Všude pompejovci vybírali těžká výpalná.

Námořních akcí proti straně Bruta a Cassia se účastnila královna Kleopatrá VIII., ale její loďstvo bylo cestou k Peloponnésu v bouři zničeno a ona se vrátila domů. U Tainaru na ni čekal s flotilou L. Staius Murcus, odvelený Cassiem od Rhodu. Když se nedočkal, odplul k Brundisiu a v den první bitvy u Filipp zničil ve spojení s flotilou Cn. Domitia Ahenobarba (celkem 130 lodí) flotilu triumvirů pod Cn. Domitiem Calvinem, synem cos. roku 54 a sám cos. roku 32, dopravující dvě legie a jezdce do války. Razil dokonce minci s nápisem "murcus imperator".

Po makedonských událostech odplul se svými osmdesáti loďmi a dvěma legiemi k Sextovi Pompeiovi na Sicílii; jednal však s triumviry o pardonu, ale zřejmě na přelomu let 40 a 39 ho Pompeiův syn dal v Syrákúsách zavraždit, ačkoli sám vyjednával s Antoniem. Posílen penězi, legionáři a loďmi Staiovými vyslal Pompeius svého nauarcha Ménodóra, který právě porazil Octavianovo loďstvo pod Q. Salvidienem Rufem u Rhégia, srov. rok 40, a následujícího roku obsadil Sardinii a Korsiku, viz dále rok 39.

Na Sardinii porazil správce M. Luria, města se mu vzdala, dobývat musel pouze Caralis; mezi zajatci se zde zmocnil Octavianova propuštěnce Helena, kterého propustil, což se mu v blízkých letech bude hodit...

C. Domitius Ahenobarbus, syn L. Domitia cos. 54 s Porcií, sestrou M. Porcia Catona Utického, byl původně pompéjovec, atentátu na Caesara se pravděpodobně neúčastnil, ale k jeho vrahům se přidal. Velel části loďstva, jako Staius se dal provolat imperatorem a razil také dénáry. Po rozdělení flotily zničil v Brundisiu Octaviánovy lodi a později se usmířil s Antoniem, u něhož měl velké slovo. Krátce před bitvou u Aktia odpul nemocen k Octaviánovi a Antonius velkoryse za ním poslal zavazadla. Před bitvou zemřel v horečkách. Jeho pravnuk je znám jako císař Nero.

Cn. Domitius Calvinus, který stál původně na optimátské straně, s Ahenobarbem příbuzný není, přešel po gallských válkách k Caesarovi, bojoval u Farsálu a od počátku byl octaviánovec. V letech 39-36 válčil v Hispániích a vysložil si triumf držený 17. července 36.

Koncem léta se Brutus a Cassius obrátili zpět do Evropy. K rozhodujícímu střetnutí třetí občanské války Římanů došlo na podzim v Makedonii. Brutus velel osmi, Cassius jedenácti legiím a na dvaceti tisícům spojenecké jízdy od Ibérie na západě po Ibérii na Kavkaze. Obelstili osm legií Antoniových pod L. Decidiem Saxou a C. Norbanem Flakkem, cos. 38, aby se dostali od Helléspontu do Thrákie na makedonské hranice. Při thráckém pobřeží operoval s loďstvem a zajišťoval zásobování L. Tillius Cimber, který se před dvěma roky první vrhl na Božského Iulia a po jeho vraždě odešel do Bíthýnie jako její správce. Po Filippách o něm není slyšet.

Ve dvou těžkých bitvách v říjnu a v listopadu u Filipp/Filippoi nejprve přemohl M. Antonius C. Cassia Longina, jenž se dal zabít svým propuštěncem-štítonošem Pindarem (který pak zmizel; bitva se konala v den Cassiových a Antoniových narozenin, jejichž přesné datum však neznáme). Údajně téměř současně porazil M. Iunius Brutus vojsko Octavianovo, ale posel nedorazil včas (centurio se prý s pocitem viny zabil na Cassiově těle).

V další bitvě, v níž se již Octavianus pro nemoc neobjevil, M. Antonius porazil M. Iunia Bruta, který si po bitvě vzal život prostřednictvím ruky rhétóra Stratóna z Épeiru či Makedonie, pozdějšího přítele Augustova (M. i D. Brutové byli ročník 85). Brutova manželka Porcia, dcera M. Porcia Catona, si na to vzala život v Římě spolknutím žhavých uhlíků (podle jiné, asi pravděpodobnější verse, se zbavila života či zemřela na nemoc již v červenci 43).

Po Filippách se část uprchlíků soustředila u maloasijské flotily, jíž velel proskribovaný literát, epikúrik a caesarovrah C. Cassius Parmensis, quaestor roku 43, podřízený vzdáleného příbuzného C. Cassia Longina, který se rovněž hlásil k Epikúrově Zahradě. S početným doprovodem odplul s nedotčeným loďstvem na Sicílii k Sex. Pompeiovi. • S jeho pádem roku 36 se přidal k Antoniovi, bojoval po jeho boku u Aktia, utekl do Athén, kde se vydal octaviánovcům, jimiž byl ještě roku 31 nebo 30 jako autor protioctaviánovských pomluv, skladatel tragedií, elegií, satyr a epigrammů zabit. Byl zřejmě posledním z žijících vrahů C. Iulia Caesara, posledním "liberatorem" republikánského Říma.

Po bitvě u Filipp se stále nemocný Octavianus se svými hlavními poradci M. Vipsaniem Agrippou a C. Cilniem Maecenatem vrátil do Říma, aby omezil moc Lepidovu. V Brundisiu byl jeho stav natolik vážný, že ho v Římě předešla pověst o úmrtí.

M. Antonius zůstal v Helladě a přezimoval v Athénách. Pokud dříve dával Antonius najevo pohrdání Octavianem pro jeho mládí, nyní po Filippách se cítil v opovržení potvrzen. Svou řevnivost však oba zatím hojili na Lepidovi, který přišel o výhodu "být u toho". Tím, že Antonius po Filippách směřoval na Východ, dostal se stejné nevýhody: chyběl v Římě. S Octaviánem se dohodli, že Lepidus přijde o Hispánie a Numidii v Octaviánův prospěch, o Gallii Narbonskou a případně i Afriku v Antoniův.

 

Ještě před rozhodujícími bitvami u Filipp se rozhodla válka i na africké frontě. Caesarovce vedl správce provincie Nová Afrika (iubovská) T. Sextius, Starou (katháginskou) ovládali pompéjovci pod správcem Q. Cornificiem, snad potomkem stejnojmenného řečníka a autora příručky o řečnictví. Na Sextiovu stranu se postavil Arabión, numidský dynasta, a Sittiovi žoldnéři, viz rok předešlý, a silnější vojsko pompéjovců u Utiky porazili, jejich vůdce Q. Cornificius, padl (ale mohlo se tak stát již předešlého roku, viz tam). Octavianus jmenoval praefectem Nové Afriky bývalého žoldnéře a Caesarem jmenovaného senátora C. Fuficia Fangona, v němž antoniovec T. Sextius našel soupeře, viz rok následující.

Po makedonských událostech se na stranu caesarovců postavila královna Kleopatrá VIII. (srov. výše). Galatská jízda, jíž velel archigrammateus, tj. státní sekretář, krále Déiotara I. Amyntás, přešla během bitev u Filipp na stranu triumvirů. Jízdní lukostřelci krále Nabatajů Malicha/Malcha I. zůstali věrni Caesarovým vrahům a krátce na to podpořil král Parthy při jejich vpádech do Syrie a Anatolie, viz rok 39.

V Thrákii byl někdy zkraje roku zavražděn král Sadalás II. (vládl od roku 45). V zemi Odrysů a Astů následovala anarchie: vdova po Sadalovi Polemokrateiá unikla se svým synem Kotyem (VII.) k M. Iuniovi Brutovi. Kotys jím byl poslán do Kýziku na vychování, královský poklad Odrysů a Astů byl Caesarovými vrahy proměněn na mince a říše obsazena; viz dále rok 28. To vše před Filippami, snad v první třetině roku. Z thráckého zlata a stříbra raženy pravděpodobně ke druhému výročí Caesarovy vraždy dénáry s dvěma dýkami a čepicí propuštěnců (pileus libertatis) mezi nimi s nápisem eid(ibus) mar(tiis), "o březnových ídách". Na druhé straně mince se skvěl Brutův portrét s nápisem "Brutus imp(erator)" a se jménem úředníka dohlížejícího na ražbu (L. Plaetorius Cestianus). Zachována je rovněž jeden zlatý Brutův dénárius. "Tyrannovrah" Brutus se tak kuriosně po své oběti stal druhým z Římanů, který razil minci s vlastním portrétem. 

Sapaiové pod Rhaiskúporidem I. stáli rovněž na straně Brutově a Cassiově, jimž pomohli dostat se do zad Antoniových vojáků pod Norbanem a Decidiem, jeho bratr Rhaskos drželi s triumviry (srov. předešlý rok). Po první prohrané bitvě však Rhaiskúporidovi Sapaiové přešli k triumvirům a bratři se usmířili. Za to Rhaiskúporis I. (pozdější podoba jména: Rhéskúporis) obdržel části odrysko-astského království.

V jeho zbytku vládl jistý Sadalás III. (snad do roku?). Údělným knížetem Rhaiskúporida I. byl jeho syn (?) Kotys VI., kníže Sapaiů do roku 31.

V Kappadokii byl po pacifikaci Rhodu nebo již minulého roku Cassiovými vojáky zavražděn král Ariobarzánés III. Eusebés Filorhómaios, prý jako podezřelý ze spolupráce s triumviry (vládl od roku 52). Kappadocký poklad byl dopraven Cassiovi do Smyrny. Nástupcem na kappadockém trůnu se stal jeho bratr Ariaráthés X. Eusebés Filadelfos (vládl do roku 36). Hned následujícího roku, roku 41, povstal proti Ariaráthovi X. jistý Sisinés, syn Archeláův, protěžovaný M. Antoniem jeho matce Glafyře k vůli, která byla triumvirovou milenkou před Kleopatrou (viz rok 36).

 

Provincie Gallia Cisalpina, jejíž obyvatelé obdrželi římské občanské právo roku 49, viz tam, byla zrušena a její území se stalo součástí Itálie, a zůstalo jím dodnes. Nad Illyrikem triumfoval 31. července t. r. proconsul P. Vatinius. 

Majetným ženám žijícím bez manželů, triumvirové nařídili koncem roku 43 odevzdat válečnou daň: na válku jim chybělo ještě dvě stě milionů séstertiů. Původně to mělo být 1400 Římanek, ale po vystoupení Hortensie začátkem roku na foru, kde pravila, že nechápe, proč by ženy měly platit daň na válku, když se samy nijak nepodílejí na správě státu, na veřejném životě a nezastávají žádné úřady a nemají na to právo, byl počet postižených daní snížen na čtyři. Válečná daň tehdy činila padesátinu z majetku. • Byl to první emancipační pokus ženy touto cestou v historii vůbec! • Hortensia byla dcera Q. Hortensia Hortala, konsula roku 69, a zřejmě jako jediná žena v historii starého světa vystoupila v roli politického řečníka.

16. listopadu se narodil Ti. Claudius Nero, pozdější Tiberius Claudius Nero Caesar Augustus, císař Tiberius (zemřel nebo byl zavražděn 16. března roku 37 našeho letopočtu v Misenu).

 

************************************************************

41.

Ol. 184, 4

271 SE

207 AE

(Níkandros)

a. u. c. 713

L. Antonius (Pietas) a P. Servilius Vatia Isauricus II.

************************************************************

Začátkem roku odplul M. Antonius z Athén do Efesu, kde se nechal oslavovat jako Nový Dionýsos. Dal zde odstranit královnu Arsinoé IV., mladší sestru Kleopatry VIII.; je možné, že se tak stalo až v létě v chrámu Artemidy Leukofryéné v Magnésii nad Maiandrem či v Mílétu na přání Kleopatřino, její nevlastní sestry. Antonius rozkázal zabít i Serapióna, ptolemajovského stratéga Kypru (srov. rok 48), ukrývajícího se v asylu v Tyru, za to, že poskytl loď C. Cassiovi. • Rakouští archeologové vykopávající do roku 2016 po jedno století Efesos přišli s trochu divokou theorií, že lidské ostatky nalezené v neoznačeném sarkofágu uprostřed města ve stavbě zvané Oktagónos, "Osmihran", náleží zavražděné Arsinoé a že stavba měla upomínat na podobu farského majáku před Alexandrejí...

Rovněž nově uspořádal poměry mezi hellénskými spojenci Říma. Rhodským obnovil autonomii a věnoval jim Andros, Ténos, Naxos a Myndos, ale někdy později jich zase byli zbaveni, neboť prý svým poddaným vládli krutě; viz dále roky 44+ a 53+. Athénští od Antonia získali Aigínu, Ikos, Keos, Skiathos a Peparéthos. Caesarovrahy ožebračení syrští Láodikejští a kilický Tarsos byli zbaveni daní. Maloasijští Helléni ale po zaplacení desetiroční daně za rok pro cassiovce nyní museli snést výběrčím daní devítiletou za dva roky.

Od tohoto roku se stal Efesos namísto bývalého královského attalovského Pergamu sídlem římské správy provincie Asie. V císařské době mělo až dvě stě tisíc obyvatel a jeho divadlo bylo postaveno pro 25 tisíc návštěvníků. 

Pak odjel do Tarsu v Kilikii, kde se poprvé, srov. rok 46, setkal s královnou Kleopatrou VIII. Filopatór. Připlula se omluvit za rozpačitost, s níž se daly vyvodit skutky pro druhou stranu za této občanské války (viz minulý rok). Udělala na Antonia tak hluboký dojem, že se rozhodl jít za ní přes Syrii do Alexandreie, a strávil s ní celou zimu. Kleopatřini nepřátelé a konkurenti měli smůlu: dostávala, o co si řekla. Třeba i cedrové lesy nad západokilickým přístavem Hamaxií, aby se z jejich dřeva dalo stavět ptolemaiovské loďstvo.

V Kilikii Antonius rozhodl o povýšení Tarkondimota I. Filantónia na krále v Kilikii Rovinaté/Pedias a v Amánu se sídelním městem Hierápolis-Kastabala (Tarkondimotos I. vládl jako dynasta od roku 64 do roku 31).

V Tarsu nechal vládnout jistého Boétha, který dokázal beztrestně vytunelovat i fond na stavbu gymnásia svěřený mu Antoniem. Změna nastala s Antoniovým pádem. Octavianus Boétha sesadil a na jeho místo (jakou formou vládli, nevíme) dosadil svého učitele, stoického literáta Athénodóra, viz rok 75. Tarsu odpustil daně, viz zde výše, a pro klid ve státě filosof exuloval Boétha a jeho kliku. Athénodórovým nástupcem se jiný filosof, akadémik Nestór, vychovatel M. Claudia Marcella, syna Augustovy sestry Octavie.

V Olbě, chrámovém státečku v Drsné Kilikii s kultem Diovým se většina veleknězů jmenovala po zakladatelích, po Teukrovi nebo Aiantovi, jeho bratrovi. Antonius s Kleopatrou sesadili olbského dynastu Zénofanta (srov. jeho jmenovce roku 155) a povýšili místo něj jeho dceru Abu, přivdanou do kněžské rodiny. Po pádu Antonia ji Augustus zbavil vlády, nicméně její potomstvo u vlády v Olbě zůstalo.

Začátkem roku zemřel v Galatii král Déiotaros I. (vládl od roku 64, srov. rok 58 a 53). Byl ženatý se Stratoníkou Élektrou z rodu Attalovců. Protože o nástupnictví vznikl spor, rozhodl o něm Antonius příští rok (viz tam).

 

V Syrii odstraňoval Antonius z hellénisovaných měst arabské šejky (dobově "tyranny", tedy "pány"), kteří se jich zmocňovali koncem seleukovské říše po oslabení hellénské moci. Antoniovi legáti podnikli výpravu proti arabské Palmýře, z níž všichni mocní včas uprchli k Parthům; záminkou bylo, že se nedrželi ani Parthů ani Římanů a nešlo prý Antoniovi o nic jiného, než aby se jízda dostala také k nějaké kořisti. • Bylo to první setkání Palmýrských s Římany. Síla tohoto obchodního města a státu vzrostla mnohem později, až po zániku moci arabských Nabatajů roku 106 našeho letopočtu. Palmýra/Tadmór byla Římany vyvrácena roku 273 našeho letopočtu.

Cestou do Egypta dal Antonius v Aradu popravit jistého Ptolemaia, vydávajícího se za krále Ptolemaia XIII. Filopatora, bratra Kleopatry VIII., zmizelého v bitvě na Nilu roku 47 (Pseudoptolemaios II., srov. rok 140).

Ještě v Apollónově háji Dafné u Antiocheie jmenoval Antonius na doporučení velekněze a ethnarcha Ióanna Hyrkána II. tetrarchy Héróda s jeho starším bratrem Fasaélem; rozhodnutí potvrdil osobně při setkání v Tyru. Rozhodování ulehčily Antoniovi peněžité dary a okolnost, že Hyrkánův sok Antigonos se spřáhl s Parthy, viz rok následující.

Téhož roku jmenoval M. Antonius filologa Níkiu vládcem v jeho vlasti, na Kóu (Níkiás zde vládl do roku 33).

 

V Itálii si bratr M. Antonia, konsul L. Antonius, vymohl triumf nad alpskými Kelty (1. ledna), ačkoli žádného výrazného vojenského úspěchu nad nimi nedosáhl. Měla na něj velký vliv Fulvie, manželka M. Antonia (a k tomu tchyně Octaviánova) a tehdy velmi významná osoba ve Městě; byla také první Římankou, jejíž podobizna se objevila na mincovní ražbě. Ze sporů s Octavianem o půdu pro vysloužilce vznikla v létě otevřená válka a L. Antonius, který nikdy nesympatisoval s triumvirátem, zkraje na čas ovládl Řím. K boji s Octavianem ho vyzývala nejen Fulvie, ale také jistý blíže neznámý Manius, jehož dal koncem roku 40 v Římě popravit M. Antonius za to, že vyjevil Fulvii Antoniovo soužití s Kleopatrou v Egyptě, z čehož se triumvirova manželka usoužila, viz rok následující.

Pak byl ale octaviánovci s podporou velké části veteránů vytlačen z města a táhl na sever, aby se mohl spojit s vojsky svého bratra. Porazil M. Aemilia Lepida, ale od října byl obklíčen v Etrúrii ve městě Perusia, kde byl obléhán do února následujícího roku, tzv. válka nebo též hlad perusijský, bellum perusinum, resp. fames perusina.

Po celý rok pustošil západní italské vody Sex. Pompeius a jeho blokáda přivodila v Římě hlad. Měl nejsilnější flotilu v západním Středomoří a na Sicílii pozemní vojsko a zůstane záhadou, proč se nevylodil v Itálii: proti vzájemně válčícím caesarovcům a Antoniem v Egyptě ve spárech Kleopatry by syn Pompeia Magna měl příležitost.

Octavianus (23) vyzval T. Sextia, který stál na Antoniově straně, aby předal obě africké provincie M. Aemiliovi Lepidovi. Sextius odmítl a držel obě provincie se čtyřmi legiemi až do roku 39 (viz tam). Nápor C. Fuficia Fangona, kterého vyslal Octavianus, po válce se střídavými úspěchy, ustál a Fuficius si vzal na útěku život, když v noci slyšel dusot antilop a myslel si, že to je přijíždějící nepřítelova jízda. Sextius se také neshodl s knížetem Arabiónem, který uprchl z Cirty před Fuficiem, a když nabyl dojmu, že ho chce Numid zavraždit, předstihl ho (srov. rok 44 a 43). T. Sextius pak vyhladověl Zamu a ovládl obě africké provincie. Po misenském smíru roku 39 na Antoniův pokyn T. Sextius předal správu provincií M. Aemiliovi Lepidovi a jeho šesti legiím, viz tam.

Octavianus neměl na vykupování pozemků pro své veterány ani na vedení války peníze, neboť nedisponoval výnosnými cizími provinciemi jako Antonius. Bral tedy, "půjčoval si", z latinských chrámů: z římského Kapitólia, z chrámů Fortuny a Aesculapia v Antiu, z Iunonina v Lanuviu, Dianina v háji u Aricie (Diana nemorensis, "z háje") a Herculova v Tiburu. Po skončení občanských válek majetek bohům vrátil. Zabavenou půdu a usedlosti pro veterány v Popádí, kde došlo k masovým majetkovým proměnám, ovšem nevrátil již nikdy: vojáci dostávali padesát, důstojníci sto jiter/iugum, viz též rok 44.

Někdy v této době založil Octavianus mimo jiné na křižovatce cest Postumiovy a Anniovy (via Annia viz rok 131) na území Venetů kolonii Iulia Concordia ("svornost" s Antoniem), dnešní Concordia Sagittaria. Via Postumia vedla z Genuy/Janov přes Cremonu a Veronu do Aquileie; postavena byla roku 148 dílem konsula Sp. Postumia Albina Magna.

 

************************************************************

40.

Ol. 185, 1

Aristón z Thúrií (poprvé)

272 SE

208 AE

(Filostratos II.)

a. u. c. 714

Cn. Domitius Calvinus II. a C. Asinius Pollio

coss. suff.: L. Cornelius Balbus a P. Canidius Crassus

************************************************************

Na začátku roku vpadli Parthové pod Pakorem a Barzafernem znovu do Syrie (srov. roky 52 až 50) a do Palaistíny. Vedeni Q. Labienem, synem T. Labiena, bývalého Caesarova legáta (srov. rok 43 a následující) vpadli též do Anatolie. Říman měl za to, že teď, když Antonia zajímá Egypťanka, nebude mít na válku čas a vzhledem k napětí s Octavianem ani síly. Správce Syrie L. Decidius Saxa, jehož po Filippách poslal M. Antonius, se svým bratrem ve funkci quaestora agresorům nestačili. Quaestorovi vojáci, kteří předtím sloužili vrahům Caesarovým, zběhli ke Q. Labienovi, který se zmocnil Apamaje a L. Decidius byl poražen. Prchl přes Antiocheju do Kilikie, kde byl znovu poražen, dopaden a popraven (orel jeho legie se vrátil Římanům až za Augusta roku 20, viz).

Parthové obsadili celou Kilikii a Pakoros se rychle stal vyjma Tyru pánem Syrie a Palaistíny. Proti Parthům řečnili a konali Zénón z Láodikeie na Lyku, otec Polemónův, a v Mylasách Hybreás, oba vlivní prořímští exponenti, viz rok 36 a další. Labienus Mylasy vyplenil a Hybreás stačil uniknout na Rhodos (později Octavianem poctěn římským občanstvím). Zénón pravděpodobně nepatřil mezi láodikejské bohatce, jakým byl Hierón, viz rok 88, stal se jím však díky své spolehlivosti a známostem s Antoniem a posléze Octavianem., viz rok 36 a hvězdný osud Zénonova syna Polemóna. 

Pakoros na římském území razil mince jako Imperator Parthicus. Na stranu Parthů se postavil Antiochos I. Kommágénský a v Anatolii se přiklonila na Labienovu stranu všechna velká města kromě Stratoníkeie a Láodikeie na Lyku v Kárii. K Parthům se nepřidal vůdce mýsských brigantů Kleón z lokality zvané Gordiúkómé, který dal Labienovy posly pozabíjet; o něm viz dále roky 36 a 29.

 

V době svátků pentékosté, tj. padesátý, rozumí se den, hémerá, po velikonocích, tzn. mezi 9. květnem a 13. červnem, obsadil s Pakorovou parthskou pomocí a hlavně lstí v době končící sklizně Antigonos II. Jerúsalém a dal se prohlásit Pakorem králem Židů, když po bitvě u Filipp musel pod tlakem Héródovým a Fasaélovým prchnout ze země před Antoniem k Parthům (srov. roky 43 a 42). Ióannés Hyrkanos II. byl vylákán z města, z úřadu sesazen a odvlečen do Mesopotamie, kde na přímluvu místních Židů byl uchován při životě (viz dále rok 38; srov. rok 43, v letech 42 až 40 byl ethnarchem).

Antigonos II. Mattathiás, vládnoucí do roku 37, byl posledním z domu Hasmónajů na židovském trůnu. Aby zcela zlikvidoval moc svého příbuzného Ióanna Hyrkana II., osobně mu ukousl uši (sic!), čímž tento nemohl již být veleknězem (u Židů platil kultovní předpis o tělesné integritě kněží, srov. podobný zvyk u Parthů, rok 49+, a ustříhnutí loken u germánských Franků, aby se dotyčný nemohl ucházet o vládu). Exkněz pak byl odvlečen do Parthie (o osudu Ióanna Hyrkana II. viz roky 38 a 30). S ním byl jat i Fasaélos, Héródův starší bratr, který si však vzal život tím, že si rozbil hlavu o kámen (podle jiné verse se uzdravoval, ale Antigonův lékař mu dal do rány jed).

Antigonos se mohl do Jerúsaléma vrátit mimo jiné díky vojenské pomoci arabského šejka Lýsania z Chalkidy, syna Ptolemaia Menaia, který nastoupil začátkem roku vládu po svém zemřelém otci (vládnoucího od roku 85). Lýsaniás vládl do roku 36 a tituloval se jako král arabských Iturajů. Pakora prý na židovskou výpravu nalákal slibem jednoho tisíce talentů a pěti sty žen k tomu (!). 

Héródés (viz předešlý rok) na rozdíl od svého bratra dokázal v noci uprchnout z Jerúsaléma do Idúmaie se zástupem devíti tisíc lidí a pronásledovatele porazil v místě, kde dal později postavit své luxusní sídlo Héródeion. Rodinu s doprovodem osmi set lidí svěřil v nepřístupné pevnosti Masadě do rukou bratra Iósépa (Antigonos ji pak neúspěšně obléhal), přes poušť pokračoval do Alexandreje, kde odmítl návrh Kleopatry, aby velel její armádě, a odtud se přes Rhodos dostal do Říma, když mu král Nabatajů Malichos I. odmítl z obavy před Pakorem poskytnout asyl. Dosáhl přímluvy Octavianovi a hlavně Antoniovi a koncem roku byl v Římě Héródés uznán senátem králem Iúdaie, Idúmaie a Samareie. • Héródés, později zvaný Veliký, byl synem Antipatra z Idúmaie a Kypry z Arábie (Nabatajské?) a s ním nastupuje na židovský trůn dynastie Idúmajů (vládl do roku 4). Na rozdíl od svých soků dokázal být ve správný okamžik v Římě a představit se lidem, kteří o poměrech v zemičce a regionu mezi Syrií a Egyptem věděli málo nebo nic. Monotheista Héródés obětoval Iovu Capitolskému a po celý život pak podporoval hellénismus doma i v hellénském světě. 

 

V Galatii se stal králem Kastór II., t. r. jmenovaný z Říma M. Antoniem (srov. předešlý rok; vládl do roku 36). Triumvir mu přidal část jižní Paflagonie, totiž okolí Ganger, kde pravděpodobně zemřel dynasta Attalos (vládl zde od roku 64, srov. tam), a k tomu připojeno území, jemuž vládl Déiotaros I., srov. rok předešlý, vrah Kastórova stejnojmenného otce, viz rok 44.

Pro parthský vpád do Syrie musel na začátku roku M. Antonius opustit Alexandreiu s královnou Kleopatrou Filopatór a přes Tyros, Kypros, Rhodos a Asii odjel do Athén.

V polovině roku se Kleopatře VIII. narodily děti Alexandros (III.) Hélios a Kleopatrá (IX.) Seléné II.

 

V Itálii pokračovala perusijská válka (viz předešlý rok). Koncem února ve vyhladovělém městě L. Antonius kapituloval. Byl s legionáři Octavianem omilostněn a poslán do Hispánie jako správce některé z provincií, brzy na to asi zemřel, neboť o něm není dalších zpráv. Zle však dopadli senátoři (?), kteří mu stáli po boku a město, které bylo dáno vítězným vojákům v plen, městská rada popravena. Vítěz prý dal na výročí Caesarovy vraždy ve městě u jeho oltáře popravit po způsobu žertev tři sta předních mužů města.

Odtud pokračoval Octavianus do předalpinských Gallií, kde převzal celou vojenskou moc od syna Q. Fufia Calena, který zemřel či padl krátce předtím a disponoval jedenácti legiemi ve dvou provinciích (viz rok 38; lze se dohadovat, jak moc byla Calenova smrt osudová pro Antonia, neboť nyní se musel soustředit pouze na síly Východu). Z třinácti legií a šesti tisíc jezdců, které stály pod pěti veliteli v Itálii na straně L. Antonia, se většina odebrala na jih a přidaly se pompéjovcům nebo k M. Antoniovi, který byl toho času v Athénách. Pouze dvě legie se přidali k Octavianovi. Octavianus se pak vrátil do Říma.

Po perusijských událostech se pokusil v Kampánii podnítit povstání otroků namířené proti triumvirům velký republikán Ti. Claudius Nero. Bylo velmi rychle potlačeno a iniciátor povstání se svou manželkou Livií (Drusillou), budoucí chotí Augustovou, a synem Ti. Claudiem Neronem, budoucím císařem, uprchl na Sicílii k Pompeiovi (ještě po stu letech se v Bájích ukazoval pláštík a spona, dary Pompeiovy sestry Pompeie dítěti Tiberiovi). Od něj pokračoval do Hellady k M. Antoniovi a útočiště pro sebe a rodinu našel ve Spartě, která byla Claudiům Neronům klientsky zavázána (srov. dále rok 38 a 21). Odtud ji na útěku v lesním požáru ohořely šaty a vlasy. Do Říma se vrátili po dohodách z misenské konference.

Fulvia, manželka M. Antonia, po perusijské válce s dětmi Antyllem a Iullem prchla před octaviánovci za manželem do Athén, který sem směřoval od Kleopatry přes Kypr a Rhodos. V Athénách se s ní na jaře dal triumvir rozvést, neboť již naplno žil s Kleopatrou. Iulia, matka tří Antoniů Marka, Gaia a Lucia, vzdálená příbuzná Caesarova, odešla z Říma před Octavianem k Pompeiovi na Sicílii: přijal ji s poctami a přeposlal s návrhy na dohodu synovi do Athén. Aby si Pompeia naklonil, poslal za ním jeho matku Mucii s příslibem, že by se mohl pokusit o usmíření s Pompeia s Octavianem. Blokádu Itálie tím ale neuvolnil; pompéjovský blok disponoval v této době pěti sty loďmi.

M. Antonius vzápětí odešel z Athén do jižní Itálie, kde se schylovalo k nové válce mezi oběma triumviry, vypukly první potyčky. V srpnu jednal v Brundisiu o spojenectví proti Octavianovi se Sex. Pompeiem.

V této době zemřela Fulvia (asi něco přes 40), prý žalem z manželského rozvratu, v Sikyónu, kde ji Antonius zanechal, v tehdy již rozpadající se vesnici (srov. rok 44; v době císařské bylo místo znovu osídleno římskými kolonisty). Antonius prý cítil na její smrti vinu. • Fulvia byla nejvlivnější ženou své doby. Poprvé byla provdána za P. Clodia Pulchra a její nezletilá dcera s ním se stala první manželkou Octaviánovou. Po Clodiově smrti si vzala C. Scribonia Curiona a po jeho smrti roku 49 M. Antonia.

Na moři cestou z Korkýry se Antonius setkal s loďstvem Cn. Domitia Ahenobarba, který přestoupil na palubu Antoniovy lodi a spolu pluli na Kefallénii do přístavu Palé. Odtud pokračovali do Brundisia, které ale před nimi zavřelo brány (nikoli před Antoniem, ale Domitiem Ahenobarbem, který po Filippách vody kontroloval). Antonius, kterého Ahenobarbus, praděd císaře Nerona, uznal za nadřízeného, dal brundisijský poloostrov obléhat. Zároveň vypukly na jihu Itálie potyčky octavianovců s antoniovci a pompéjovci, které si na pomoc povolal pod záminkou jednání o smíru ze Sicílie; loďstvu velel Ménodóros a měl s sebou čtyři legie pěšího vojska, s nimiž odňal Octavianovi Sardinii.

Na jih Itálie se z Říma vypravil opět nemocný Octavianus a jeho oddíly vytlačily z řady míst pompéjovce podporovaných Sextem.

Po zprostředkování přítele obou potentátů L Cocceia Nervy, známého básníků Vergilia a Horatia, praprastrýce císaře Nervy, a na hostinách, které dával Octavianus v římském stylu a Antonius v orientálním, "egyptském", se v posledních dnech října v Brundisiu dohodli M. Antonius s Octavianem, a pravděpodobně za součinnosti s Iulií, Antoniovou matkou, na smíru, tzv. smlouva brundisijská, foedus brundisinum.

Antonius dosáhl odchodu pompéjovců z jižní Itálie a Cn. Domitia Ahenobarba poslal jako správce do Býthínie, účastnil se jeho armenského tažení a ve funkci setrval do roku 34. Jak se stal konsul roku 32 octaviánovcem viz rok 31.

Zároveň oba bez Lepida sáhli na další dělení říše, nyní již s označením orbis romanus: vše na západ od illyrské Skodry dostal Octavianus, na východ Antonius, Afriku Lepidus a Itálie zůstala „neutrální“, tam mohli konat stejně silné odvody oba triumvirové. O další dohodě triumvirů viz rok následující. • V podstatě takto rozdělil o tři staletí později římskou říši Diocletianus a vlastně civilisačně Středomoří dodnes.

Z Brundisia všichni odešli do Říma, kde se Antonius připravoval na válku s Parthy, jak bylo domluveno, a Octavianus na boj se Sex. Pompeiem. Pro potvrzení smíru se v Římě oženil s Octavií (zvanou Minor, Mladší), těhotnou starší sestrou Octavianovou, čerstvou vdovou po M. Claudiovi Marcellovi (srov. rok 37). S Kleopatrou přitom zůstával v písemné styku a každý o tom věděl. Pravděpodobně v téže době se rozvedl Octaviánus (23) se svou první manželkou Clodií (asi 14), dcerou Fulvie s P. Clodiem Pulchrem, údajně ještě pannou (už o ní v dějinách nebude řeč) a oženil se se Scribonií (28), dcerou L. Scribonia Libona. Jejich dcera Iulie (starší) se narodila v den rozvodu rodičů a byla jediným Octaviánovým-Augustovým rodným potomkem, viz rok 38.

Konsulové uspořádali v Římě oslavy konce války s Caesarovými vrahy (44-40). V Římě přitom panoval hlad a Antonius při nebezpečném srocení lidu, který na foru kameny zranil Octaviana, svého politického partnera zachránil nasazením legionářů, kteří nespokojence s neustálými válečnými poplatky pobili.

Konsul C. Asinius Pollio válčil s illyrskými Parthény (viz příští rok a srov. rok 76); byl politicky caesarovec a antoniovec, vynikal v rhétorice, skládal neóterické verše a sepsal historické dílo o občanských válkách. Od roku 31 žil jako soukromník, ze své illyrské kořisti založil v Atriu libertatis první veřejnou knihovnu v Římě; otevřela roku 28. Zemřel roku 4 našeho letopočtu (možné je též datum 5 před naším letopočtem) a byl otcem C. Asinia Galla Salonina, cos. roku 8, kterého dal roku 30 Tiberius zavřít a umučit ve svém paláci hlady roku 33, neboť se stal roku 11 na Augustův nátlak druhým manželem Vipsanie Agrippiny, milované ženy Tiberiovy, a měl s ní pět n. šest synů.

Jedním z konsulů suffektů byl tohoto roku L. Cornelius Balbus "Maior", viz roku 62, rodem z Gád a první Říman v konsulském úřadu narozený mimo Itálii, srov. k tomu 90. Od dob Pompeiových válek v Hispániích patřil mezi nejbohatší obyvatele říše, byl poradcem Caesarovým i Octavianovým. Pompeius ho s rodinou obdaroval občanstvím. Datum jeho smrti známo není. Každý římský občan dostal od něho dědictvím sto sésterciů (!). Census roku 46 vykázal 150 tisíc občanů, zatímco roku 70 ještě devět se tisíc: rozdal tedy Balbus nejméně patnáct milionů sésterciů...

Jeho stejnojmenný synovec ("Minor", mladší) vynikl rovněž jako bohatec, mecenáš i vojevůdcem, viz rok 19, kdy se stal prvním Neřímanem rodem, který slavil triumf (nad saharskými Garamanty).

Tohoto roku zemřeli dva nejbližší lidé z Octavianova života: jeho vychovatel a důvěrník propuštěnec Sfairos/Sphaerus a jeden z nejbližších rádců triumvirových Q. Salvidienus Rufus. První zemřel smrtí přirozenou, druhý násilnou.

Salvidienus byl nízkého ale svobodného původu, snad pastýř, vojenskou karieru zahájil pod Božským Iuliem a spolu s M. Vipsaniem Agrippou patřil roku 44 do doprovodu Octavianovu a mezi jeho oblíbence. Roku 42 ho učinil velitelem flotily ve válce se S. Pompeiem, po prohře na moři u Rhégia, viz rok předešlý, obléhal L. Antonia v Perusii. Octavianus mu roku 40 svěřil jedenáct legií (!) a vybral ho na konsulský úřad roku 39, ačkoli k tomu Salvidienus neměl vůbec žádné "kádrové" předpoklady.

Vyznamenaný se mu za takovou důvěru a poctu vůbec neodvděčil: zřejmě během jednání v Brundisiu nabídl M. Antoniovi, že přejde se svou armádou do jeho tábora. Antonius to po uzavření dohod sdělil Octavianovi, který dal Salvidiena odsoudit senátem jako zrádce, popřípadě si odsouzenec vzal život sám.

Tribun lidu P. Falcidius prosadil zákon o zachování minimální čtvrtiny pro přímé dědice (quarta falcidia), i kdyby zemřelý majetek odkázal někomu jinému nebo na ně nemyslel, lex Falcidia de legatis.

 

Po roce 40 byl desátým scholarchem peripatetické školy Androníkos z Rhodu (až do roku 20). Mj. vydal Aristotelovy spisy, do té doby nepříliš v oblibě.

Kolem roku 40 zemřel Filippos z Thessaloníky, autor druhé známé anthologie (epigramů) Stefanos/Věnec; vedle sbírky Meleagra z Gadar se stala mnohem později základním materiálem pro středověkou Anthologii Palatinu a Planudeu (srov. rok 70).

V téže době zemřel Asklépiodotos, žák Poseidóniův (narozený kolem roku 110), autor odborného spisu, resp. záznamu učitelových přednášek o přírodních jevech (Aitia fysika) a zachovaného o vojenském umění (Taktika).

Po roce 40 zemřel Alexandros z Mílétu či Kárie, zvaný Polyhistór (narodil se kolem roku 105).

V letech 40 až 35 zemřel v Itálii, pravděpodobně ve ville Caesarova tchána L. Calpurnia Pisona Caesonina v Herculaneu pod Vesuvem Filodémos z Gadar (narozen kolem roku 110). Měl v Neápoli epikúrejskou filosofickou školu a jeho nástupcem stal jistý Sirón/Seirón; dobu jeho působení neznáme.