Přední a Zadní Indie

Indický subkontinent je co do počtu obyvatel nejrychleji se rozvíjejícím regionem a soudí se, že v první polovině příštího století jenom obyvatel Indie bude více, než kolik bude mít Čína. Indie se v průběhu tohoto věku proměnila z pestrého konglomerátu států a státečků, spojených Brity v Indické císařství, v polovině století na republiku, která v šedesátých letech zde ukončila i portugalské a francouzské panství.

V roce 1975 bylo jako spolkový stát připojeno Knížectví sikkimské. Sporná je hranice s Čínou (válečný konflikt v r. 1962), která neuznává tzv. MacMahonovu linii z roku 1914. O válkách s Pákistánem viz výše. V polovině 80. let propukl pohraniční konflikt s Bangladéší kvůli bengálské imigraci do Ásámu, kde se místní obyvatelstvo dostalo do menšiny. V téže oblasti, v Ásámu, v Nágsku a Tripuře, bojoval proti ústřední vládě národní ozbrojené, povětšinou marxistické skupiny za odtržení od Indie.

Marxisté ovládali vedle Tripury i Západní Bengálsko a Keralu. V 80. letech se přiostřil spor s paňdžábskými Sikhy, kteří usilují o samostatnost ve státě jménem Chálistán. Terostickým akcím padla za oběť i ministerská předsedkyně Gándhíová. Ústřední vláda roku 1986 obsadila Zlatý chrám v Amritsaru.

O čtyři roky později explodovaly náboženské spory mezi muslimy a hinduisty v Ajódhji v Uttarpradéši, které se přenesly i do indických komunit po světě. V zemi se hromadí náboženské, politické a sociální konflikty, pro něž neexistuje rychlé řešení (dodnes se např. udrželo kastovnictví, dlužní otroctví, prodej dětí, rituální sebeupalování vdov atd.). Je otázkou, zda má takto národně a nábožensky složitý stát vůbec budoucnost.

Značnou proměnou prošel i himálajský Nepál, kde v poslední době král Birendra umožnil činnost politických stran a odešel z aktivního politického života. V loňských volbách zvítězili místní komunisté/maoisté. Snaha o autonomii cejlonských Tamilů, které kdysi přiváželi na ostrov Britové na práci na čajových plantážích z jižní Indie, nenalezla u většinových obyvatel Srí Lanky pochopení a v 80. letech eskalovala v krvavou občanskou válku. Před pěti lety vyhlásili předáci Tamilů boj do "konečného vítězství".

Vnitřně velmi neklidnou zemí je dlouhodobě Barma. Již v dobách britské vlády bojovali menší národnosti Barmského svazu o svou samostatnost. Od šedesátých let v těžce přístupných lesních a horských oblastech bojují vládní oddíly s Kareny, se třemi ozbrojenými skupinami Šanů, s Darenny a Kajahy, s barmskými komunisty, thajskými revolucionáři a dokonce s čínským Kuomintangem.

V 80. letech kontrolovala ústřední vláda jen polovinu plochy státu s 80 % obyvatelstva. Stejně jako odbojné národy a revolucionáři i barmská armáda aktivně participuje na produkci a obchodu s drogami. V jedné z nejchudších zemí planety jsou už půl století u moci vojáci, kteří teprve po skončení Studené války ukončili experimenty se socialismem.

Při pronásledování zbojníků v občasných ofensivách vládních vojsk mnohdy dojde ke konfliktu s Thajskem. To přišlo na začátku století o některé provincie ve prospěch francouzských částí Indočíny Laosu a Kambodže. V thajských lesích působí od 60. let různé ozbrojené skupiny, ať už etnická, nebo klanová spojení pěstitelů a pašeráků drog (v r. 1985 zemřel vyhlášený opiový král Khun Sa).

Začátkem roku 1988 propukla krátká pohraniční válka s Laosem a Thajsko, které se v posledním desetiletí stalo mj. jednou z Evropany vyhledávaných turistických zemí, vzneslo své staré nároky i vůči Kambodži.

Kambodža byla v první polovině století pod francouzskou vládou. Jako samostatné království od roku 1953 zažilo již o rok později první vietnamský vpád. První polovinu 70. let existovala v zemi proamerická Lon Nolova Khmerská republika, po níž přišli Rudí Khmerové Pol Pota. Podle odhadů OSN vyvraždili 3,3 miliony Kambodžanů: lonnolovce, inteligenci, městské obyvatelstvo, vše v rámci maoistických kooperativ, čili nucených prací.

Po roce 1975 opět začali v zemi působit Vietnamci, a byli tu až do konce Studené války. Třebaže nyní v Kambodži působí jednotky OSN (mezi nimi poprvé po padesáti letech v cizině japonští vojáci), občanská válka se ještě neuklidnila. V Laosu byla suverenita království obnovena v roce 1954 a už dva roky na to propukla občanská válka s vietnamskou účastí. V r. 1975 nahradila komunistická republika tradiční monarchii (v jejímž čele stál deset let následník trůnu princ Souphanouvong!). Po odchodu Vietnamců ze země zůstali u moci komunisté.

Nejbohatší zemi Indočíny Vietnam postihly v tomto století čtyři války. Ta první vedla k okupaci země Japonci za světové války, druhá v letech 1946 až 1954 vedla k odchodu Francouzů ze země. V roce 1955 zaniklo Annámské císařství (dalšími historickými vietnamskými zeměmi jsou na severu Tonkin a na jihu Kočinčína) a na jihu země vznikla proamerická republika.

Proti ní a proti Američanům vybojovali Vietnamci úspěšnou třetí indočínskou válku v letech 1960 až 1975, která vedla ke sjednocení země pod myšlenkami marx-leninskými. Pak ještě následovala vietnamská expanse do Kambodži a Laosu, což můžeme v letech 1978 až 1989 považovat za čtvrtou indočínskou válku. Hraniční spory s Čínou Vietnam ukončil dohodou v r. 1991.
Eurasie a Dálný východ
Ruské bezpečnostní zájmy dnes, po půl století studené války, již neleží ve střední a východní Evropě, ale na Kavkaze, ve Střední Asii a na Dálném Východě. Tomu zřejmě bude muset v příštích desetiletích ruský stát věnovat veškerou svou moc, kromě zvládnutí domácího chaosu. Rusko tak bude odvráceno od problému Evropy a Evropské unie a intensivně se bude věnovat uchování surovinových zdrojů za Uralem a jejich prodejem („sibiřský emirát“).

Státy, které obnovily po studené válce svou existenci (západní část Sovětského svazu) nebo nově vznikly z bývalých svazových republik, budou mít především starost s vnitřní stabilitou. Jak v případě Ruska, tak i těchto nových států, lze předpokládat časté vnitřní konflikty (viz otázku ruských menšin v Pobaltí, spory mezi kavkazskými státy, karabašskou, abcházskou a čečenskou válku, islamisaci států Střední Asie, válku v Tádžikistánu, ale i složitou vnitřní situaci Ukrajiny, boje v Podněstří, nebo nároky Rumunska na Moldovu atd.).

Rusko je svou oblastí Kaliningradu, tedy zbytku Východních Prus s kdysi hlavním městem Pruského království Königsbergem, stále ještě přítomno ve východní Evropě asi jako na jihu Turecko svým thráckým předmostím. Oblast Kaliningradu se může stát citlivou zónou polsko-litevsko-rusko-německých zájmů.

U komunistické Číny lze očekávat pronikavý hospodářský boom, jehož šíření bude záviset od rusko-čínských vztahů, akceptovatelnosti jejího státního či partajního kapitalismu Západem a od schopnosti změnit stávající komunistický režim doma. Přitom nelze očekávat europeisaci, tj. převzetí evropského pojetí parlamentní demokracie. Do konce století připadne Číně bývalé britské a portugalské území Hong Kong a Macao, což bude zřejmě spojeno s exodem části místních podnikatelských kruhů.

Směr vývoje kontinentální Číny bude i odpovědí na rychlost, s jakou zanikne původně čankajškovský čínský stát na Tchaj-wanu; jeho přežití souvisí s ochotou Ameriky se nadále v regionu angažovat, tedy s vývojem Spojených států. Vícerychlostnost společenských změn může znamenat i rozpad dnešního centralistického maoistického režimu na několik čínských států.

Čína v tomto století prodělala prudké změny: v roce 1911 zaniklo čtyři tisíce let staré císařství a vznikla republika, následovala anarchie, ve třicátých letech přišla japonská intervence, po válce občanská válka republikánů s komunisty a roku 1949 vznikl nejlidnatější komunistický stát a zároveň celé planety. V letech 1950 až 1951 se Čína zapletla do korejské války, kde se dostala do přímého bojového styku s Američany: z milionového expedičního sboru padlo více než 900 tisíc Číňanů. Vůdcovství Maa stálo zemi mnohem více milionů obětí než obě světové války dohromady.

Desetiletí 1966 až 1976 země prožila v hrůzné ultralevičácké maocetungovské „velkou kulturní revoluci“, ničící všechny tradiční hodnoty minulosti. Ale i to země unesla, stejně jako předtím světovou nevoli s okupací Tibetu.

V Koreji bude pokračovat liberalisace komunistického režimu na severu a sbližování obou korejských států, existujících po obou stranách 38. rovnoběžky již půl století. Šance spojit zemi v jeden stát německým způsobem, tj. náhlým včleněním severu do jihokorejské ekonomiky a naroubování jihokorejských právních, politických a společenských norem, ale očekávat nelze.

Celý proces, bude-li mírový, bude dlouhodobý. Japonsko patří vedle Spojených států k technologicky nejvyspělejším zemím. Země byla v první polovině století vojenskou velmocí, okupující Koreu a velké části Číny (stát Mandžukuo) a ve druhé světové válce přechodně obsadila celou Jihovýchodní Asii a část Pacifiku.

Po totální porážce Spojenými státy a spojenci se po dvaceti letech stala opět velmocí, tentokrát hospodářskou. Problémem japonské budoucnosti bude změna společenské hodnotové orientace mladších generací, „nakažených“ evropským hédonismem. Řada výrob velkých koncernů se proto přesune mimo zemi (např. do Koreje, Číny, na Filipíny, do Thajska či Vietnamu atd.).

Austrálie a Oceánie

Dějiny Melanésanů, Mikronésanů a Polynésanů jsou plné zničujících agresí. Shodou okolností teprve velmoci v minulém století přinesly do oblasti klid... Již dlouho žijí vnitřním klidem Austrálie a Nový Zéland, které bychom měly řadit spíše po bok států severoamerických, než za asijské.

Indonésie ale vznesla nárok na australský Vánoční ostrov (od začátku století pod správou britského Singapuru, australský od roku 1958) a na Kokosové ostrovy (též Keellingovy zvané). V tomto století spadaly pod britskou administrativu v Singapuru, na Cejlonu a od roku 1955 jsou australské. Kdysi dostal rod Rossů, který se na ostrovech usadil se svými Malajci, od královny Viktorie vlastnická práva na věčné časy, což ale po stu letech začalo jiným překážet.

V roce 1982 vyhlásili nespokojenci na ostrově Horsburgh republiku. Rok nato bylo odloženo referendum o budoucnosti Kokosových ostrovů a teprve dalšího roku byl pátý Tuan Besar John Clunnies Ross referendem pod dohledem OSN definitivně zbaven mj. i soudní moci. Obyvatelstvo v počtu asi 600 lidí se přihlásilo k Austrálii a zvolilo si Radu Kokosových ostrovů.

Neklid trvá s přestávkami v Papui-Nové Guineji, která vznikla jako suverénní stát v r. 1975. Secesionisté na ostrově Bougainville vyhlásili Republiku Severních Šalamounových ostrovů, ale pokus byl potlačen. Opakoval se o patnáct let později pod názvem Republika Me'ekamui ("Svatá země" - Bougainville; roku 2004 se Francis Ona, jeden ze secessionistů, provolal za krále, ale do roka zemřel na malárii) a klidu v zemi není dodnes. Občas dochází k narušení hranic ze strany indonéských vojáků, když pronásledují melanéské partyzány ze Západního Irianu, kteří pod jménem Svobodná Papua bojují proti usidlování Javánců.

K neúspěšné secesi provincie došlo ještě před vyhlášením nezávislosti Vanuatu (dř. anglo-francouzské kondominium N. Hebridy) na ostrově Espiritu Santo pod jménem Federace Nagriamel. O pět let později, v roce 1980 byl na témže ostrově s francouzskou pomocí proklamován Melanésany oddanými "cargo cultu" Stát Vemerana s vůdcem Jimmym Stevensem, když týden předtím odtud byli vyhnáni Britové. Akce, která těsně předcházela oficiálnímu vyhlášení nezávislosti Vanuatu, byla opět neúspěšná a s pomocí britského a papuánského vojska a diplomacie britského komisaře Andrewa Stuarta potlačena ("kokosová válka").

Současně zanikla Republika N Makiante na ostrově Malekula. Pro podporu separatistů vládne mezi Vanuatu a Francií napětí. Vanuatu s probritskou vládou podporuje hnutí Kanaků na Nové Kaledonii. Zde se totiž v 60. letech začali usazovat alžírští Francouzi a domorodí Kanakové se dostali téměř do menšiny.

Začátkem 80. let vypukly násilné akce Melanésanů a koncem r. 1984 dokonce vyhlásili Socialistickou republiku Kanaků. Podpory se jim dostalo v Libyi, kam jezdili na školení. Francouzi protahují vypsání dalšího referenda o budoucnosti zámořského území a na konci 80. let se v hnutí Kanaků objevil rozkol.

Etnické spory s nově usazeným obyvatelstvem se řešily i na Fidži. V polovině 80. let bylo z necelých 700 tisíc obyvatel slabá polovina Fidžijců a o zhruba 35 tisíc převládali Indové, které sem od minulého století vozili Britové na práci na třtinových plantážích. V roce 1987 povolily spory v protiindický puč, provedený domorodou armádou.

Melanésané vyhlásili republiku s podporou Sovětského svazu a Libye. Indové se stáhli do pasivní resistence, ale o rok později bylo v Austrálii zabaveno větší množství zbraní určených pro Indy na Fidži. Mezitím se několik desítek tisíc Indů z ostrovů odstěhovalo a Melanésané mají převahu 56 procent.

Myslím, že pro naše účely je zbytečné uvádět chronicky známé konfliktní oblasti v Evropě. Proto na tomto místě seriál ukončím.

vyšlo v Českém týdeníku na pokračování začátkem roku 1995, zde doplněno

•

První dekáda 21. století

(volné pokračování XX. století, prosinec 2010)

Desetiletí 2001-2010 poznamenaly čtyři velké události. Dominovaly důsledky útoku sebevražedných wahhábitských sunnitů v unesených dopravních letadlech na New York a Washington 11. září 2001, který odstartoval „dlouhou válku“ Američanů s muslimským protizápadním terorismem. 

President George Bush mladší se jí věnoval po celou dobu své vlády (2001-2009), přinesla vleklou válku do Afghánistánu a na paštunská území Pákistánu, stala se jednou ze záminek pro americký vpád do Iráku a pro likvidaci národně socialistického režimu Saddáma Husajna.

Američané koncentrovaní na Přední východ a Střední Asií zanedbali vývoj na Dálném východě. V historii nevídaná hospodářská expanse komunistické Čínské lidové republiky je dalším a největším fenomenem desetiletí. Země s 1,3 miliardami obyvatel se pro svou přelacinou pracovní sílu krocenou brutální maoistickou despocií stala planetární výrobnou západních koncernů, jejichž posice postupně přecházely pod kontrolu gigantických čínských státních podniků. 
Letní olympijské hry 2008 v Pekingu se staly výkladní skříní maoistů a upozorněním celému světu, že hospodářský rozvoj je možný i bez demokracie a dodržování lidských práv.

Bushovu éru ukončila roku 2008 krise amerických bank a celého finančního systému, která přešla v krisi hospodářskou. Zmuchlaná pýcha finančního světového centra na newyorské Hradební ulici (Wall Street), který byl v tomtéž desetiletí na svém vrcholu i propadu, se promítla do celého západního světa. Největší ostudou byl krach jedné z největších investičních bank Lehman Brothers. Několik evropských států se dostalo na hranici státního bankrotu (Island, Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko). To je třetí úkaz desetiletí s důsledky do dalších let.

Americká vláda zachraňovala banky a podpořila domácí průmyslovou výrobu přímými injekcemi v objemu vyšším než jeden bilion dolarů. Zadluženost západního světa byla v přímém protikladu s mohutnícími národními ekonomikami Číny, Indie a Brasilie.

Jestliže se po celé dvacáté století pokládal dolarový milionář za nesmírného bohatce, koncem století a začátkem 21. se na místo milionů začalo počítat v miliardách – u státních i soukromých výdajů; nikoli milionář, ale miliardář byl společenským hrdinou nové éry. Po celé desetiletí rostla s poklesem dolaru cena zlata a do léta 2008 i ropy.

Šlágrem decenia byly „alternativní“ zdroje, například výroba etanolu jako pohonné hmoty na obřích plantážích cukrové třtiny nebo palmy olejnaté. V Brasilii proměna deštného pralesa v plantáže a pastviny významně ohrozila plochu amazonských lesů a v indonéské části Kalimantanu/Bornea zmizela polovina pralesa. V rozsáhlých částech světových oceánů se za stejnou dobu průmyslovým lovem významně snížil objem ryb.

Čtvrtým jasným fenomenem bylo šíření významu internetu. V jeho západními vládami nekontrolovatelném „cyber“ světě se šířily myšlenky mudžáhidů, optimismu a pesimismu Západu, zároveň také rozsáhlé soubory vojenských a diplomatických dokumentů (aféra WikiLeaks).

Zintensivnělo šíření islámu a muslimů na Západ a v řadě evropských států proti tomu rostl odpor (Skandinávie, německy mluvící země). Evropská unie se co do plochy zdvojnásobila a v očích eurokratů se naplnil sen jedné měny a Evropy od Atlantiku po Černé moře. Do ruské sféry vlivu, tedy na Ukrajinu a na Kavkaz, se EU ani Američanům proniknout nepodařilo.

Ani americký pokus rozšířit svůj vliv prostřednictvím afghánské války do Střední Asie nevyšel. Hráči nové „velké hry“ o Turkestán se s nimi vedle Rusů stali Číňané a tak trochu i Indové.

Rusové posílili pod vládou skupiny tajných policistů a rozvědčíků (bývalá KGB) kolem Vladimira Putina („putinovština“); ještě nikdy v žádném státě nevládli policisté ekonomikou a politikou současně. Po desetiletí rozvratu vrátil Putin Rusům díky vysokým cenám surovin pocit slávy a v očích Američanů se udělal partnerem pro jejich strategická jednání. K zásadní hospodářské proměně jako například v Číně však v Rusku nedošlo.

Číňané hledali, kde jsou volné kapacity pro těžbu surovin, skupovali firmy a těžební licence a především v afrických státech investovali obrovské částky protihodnotou za pravidelné dodávky ropy a nerostů. Jejich praktiky připomněly po dvou desetiletích pojem „neokolonialismu“. 
Na rozdíl od Evropanů nekladli maoisté propagující svérázný partajně státní kapitalismus nikdy důraz na ideologii obchodních partnerů ani na jejich režimní praktiky.

Afrika zažila rozsáhlé „občanské“ války. Nejkrutější dvě „africké světové“ s přesahem z devadesátých let v Kongu s odhadem pěti miliony obětí. Černým kontinentem se šířila bída. V kdysi soběstačné Zimbabwe dosáhla v březnu 2009 inflace neuvěřitelných 231 milionů procent; roku 1996 v Kongu byla dokonce 6,3 miliardy procent (sic).

V Latamu se šířily levicové režimy, které všechny vzešly z voleb, nikoli převratů. Jihoamerickým fenomenem byla Brasilie v době presidentování Luize Inácia Luly da Silvy (2003-2010), jemuž se dařilo zmírnit masovou chudobu. 
Žádné ze stávajících válečných ohnisek se nerozrůstalo, ale také nezaniklo. V rozpadlém Somálsku se poprvé od dob bukanýrských vedla mezinárodní válka s piráty unášejícími obchodní lodi s posádkami. „Jugoslávské“ války zavřelo odtržení albánského Kosova od Srbska Američany. Jenom při pohledu na mapu Předního východu a Afriky se vybavuje katalog možných konfliktů a válek.