Arabský svět a Přední východ
V průběhu sedmého a osmého století obsadila arabská vojska celou severní Afriku od Maroka až po Indii a rozšířila tak jedno z monoteistických náboženství, islám. Po staletí se utvářel stejný životní styl, jeden z civilisačních okruhů planety. Sporů mezi Araby vždy bylo dost a některé přečkaly i do druhé poloviny století, kdy všechny země severní Afriky obnovily svou suverenitu. Připomeňme si některé.
Arabský Západ
Mezi Marokem a Alžírskem panovala vždy rivalita. Naposledy se projevila ke konci tohoto století, když v roce 1975 ukončilo Španělsko svou suverenitu nad územím tzv. Západní Sahary. Zemi si mezi sebou rozdělily dva islámské státy, Maroko a Mauretánie, ale místní Arabové a Berbeři s alžírskou pomocí proklamovali Saharskou arabskou demokratickou republiku.

Mauretánie už roku 1979 postoupila svou část záboru Maroku. Válka Maročanů se už táhne šestnáct let, zatím s jediným výsledkem: po několika jednáních obě strany pozastavily operace...

Maročané mají otevřený ještě jeden účet na severu, ačkoli mimo své výsostné území. Ve španělské Melille se od r. 1985 občas demonstruje za připojení k Maroku, třebaže muslimové jsou ve městě v menšině. Jinak má Maroko úzké hospodářské styky s EU a je jednou ze zemí, která již v 80. letech podala přihlášku na plné členství v EU.

V ostatních severoafrických arabských státech po získání nezávislosti přehlušovaly spory vnitřní spory se sousedy. Vzrůstající role konservativního islámského fundamentalismu se projevuje stejnou agresivitou v obou národněsocialisticky řízených státech, v Alžírsku i Tunisku a ohrožuje vnitřní stabilitu Egypta. Ten z tureckého panství a z britského protektorátu se v roce 1922 změnil v suverénní monarchii, od roku 1952 v republiku.

Od 80. let má nejsilnější armádu v Africe. Kromě válek s israelem, viz níže, má hraniční spor s Libyí a se Súdánem o trojúhelník Haladžib u Rudého moře. Haladžib spadá od roku 1902 pod egyptskou výsost, ale spravován byl Súdánem. Egypt oblast policejně obsadil roku 1993. Od poloviny 80. let sužují zemi násilné akce islámských fundamentalistů.

Nejvyhlášenějším státem posledního třicetiletí je však v této oblasti Libye. Z počátku století ještě turecká, od 1912 italská, po krátkém britském poručenectví od 1951 království a od 1969 republika se svérázným vývojem. Díky ropnému bohatství se plk. Kaddáfímu, od 1977 Vůdci revoluce, podařilo realisovat řadu průmyslových a sociálních projektů.

Jako revoluční islámský socialista se však zároveň staral o své ideologicky blízké, vyzbrojoval je a financoval stejně v Evropě, Guayaně, jako v USA, na Trinidadu, v Ugandě, na Filipínách, nebo v Oceánii. Kaddáfího boj s americkým imperialismem a s israelským sionismem vedl k vytvoření teroristické sítě, operující po celé planetě. Doplněna palestinskými, íránskými či syrskými agenty islámské revoluce zůstává do nového století funkční jako jeden z možných destabilisujících faktorů hlavně v zemích třetího světa.

Začátkem 80. let měla Libye více tanků, než např. DDR (2900), pozemní armáda čítala 100 tisíc mužů ve zbrani a počet bojových letadel (pilotovaných žoldnéři např. ze Severní Koreje) byl srovnatelný s italským letectvem. Od roku 1985 se přiostřily vztahy k USA a Západní Evropě.

O rok později byly spáleny francouzské a anglické knihy, vyhlášena hospodářská blokáda Libye a v Syrtě, kterou si Kaddáfí nárokuje celou, se konaly manévry amerického námořnictva, při nichž došlo k vzdušnému souboji, sestřelení libyjských letadel a k bombardování pobřežních měst. Ze země byly ve třech vlnách vypovězeni gastarbeiteři v počtu více než sta tisíc lidí, nejvíce z Egypta a Tuniska (v letech 1976, 1980 a 1985).

Plk. Kaddáfí podporoval vojensky i finančně mohamedánské skupiny v subsaharské oblasti (např. Gambie, Burkina Faso, Benin, Guinea-Bissau, válka v Čadu, Súdán atd.). Roku 1973 využila Libye občanské války v Čadu a obsadila na severu země oblast s oasami Aouzou, na něž si činila nároky podle neratifikované dohody o rozdělení Sahary mezi Francií a Itálií z roku 1935. V čadské občanské válce, vyvolané opět etnickými spory místních politiků, byla země od roku 1982 v podstatě rozdělená.

Později sice jihočadské jednotky, podporované mj. francouzskými legionáři, celou zemi opět obsadily, v jednáních se dospělo k určitým hraničním dojednáním, Mezinárodní soud v Haagu rozhodl ve prospěch Čadu, ale dohoda s Libyí není uzavřena dodnes.

V 80. letech se Libye postavila na stranu saharských Tuáregů, kteří především v Nigeru usilovali o autonomii, nebo přímo o vytvoření svého vlastního saharského státu. V Nigeru žije na půl milionu Tuáregů, v Mali na 300 tisíc, v Libyi asi 50 tisíc, v Burkině Faso na 30 a v Alžírsku asi 20 tisíc.

Kaddáfí Tuáregům nabídl Libyi za vlast a v Nigeru začal podporovat nejsilnější tuárežskou organisaci, Osvobozeneckou frontu Airu a Azawádu. V první polovině osmdesátých let ohrozilo tuárežskou populaci velké sucho a v roce 1986 rekordní záplava kobylek.

Tuáregové se dávali najímat jako žoldnéři u Kaddáfího, bojovali na straně Tamilů na Cejlonu, v Libanonu u Arafáta, v občanské válce v Čadu, v Polisariu na Západní Sahaře a pochopitelně v Nigeru proti ústřední vládě.
Arabský východ a kmenová území
Arabský Egypt a všechny země Levanty leží ve druhé polovině století v nejvýbušnější oblasti planety. Důvodem je obnovení židovské státnosti po 1900 letech na britském mandátním území Palestina (do konce první světové války pod tureckým panstvím), což nebylo dodnes definitivně přijato arabskými blízkými a vzdálenými sousedy Israele.

Celý kraj prodělal v průběhu století obrovské proměny. Palestina patřila k zaostalejším oblastem turecké říše a v roce 1920 dosahoval poměr arabského a židovského obyvatelstva čísla 9:1. O deset let později se ale redukoval už na poměr 2:1, stále ještě ve prospěch Arabů. Masivní vykupování pozemků z arabských rukou vedlo k protižidovským nepokojům v letech 1921, 1929 a v roce 1936 po generální stávce Arabů i k ozbrojenému nepřátelství proti britské administrativě.

Těsně po druhé světové válce byla Palestina Brity rozdělena na židovskou a arabskou část. Důsledkem byla první palestinská válka, během níž byl vyhlášen Stát Israel. Jedna ze zbylých částí Palestiny, Transjordání, připadla Jordánsku a druhá část, Gaza, se dostala pod správu Egypta.

Po druhé arabsko-židovské válce roku 1956 byl potvrzen status quo, ale o jedenáct let později v tzv. šestidenní válce deklasovali Židé spojené Araby a obsadili egyptskou Sinai, Transjordání a syrskou část Golánské vrchoviny. Čtvrtá arabsko-židovská válka roku 1973 potvrdila israelské zisky. Palestinští Arabové žijí po desetiletí v exilu v arabských zemích od Syrie po Jemen a Alžír.

Únava po desetiletí trvajících násilnostech zatím v náznacích vede k možnosti vytvoření podmínek mírové koexistence Židů a Arabů. V roce 1979 na základě separátního israelsko-egyptského míru dostala Káhira zpět Sinajský poloostrov. Po dlouhé teroristicky vedené válce došlo loni (1993) dokonce k uznání Organisace osvobození Palestiny a udělení autonomie arabským územím v israeli a k mírově smlouvě israele a Jordánska.

Vzhledem k tomu, že téměř jediným zahraničněpolitickým pojítkem všech arabských států byl odpor k existenci israele, je mírový trend na konci století příslibem pro celkové uklidnění poměrů na Blízkém východu s jeho surovinovými a finančními zdroji. V opačném případě je celá oblast jednou z možných zón pro použití nukleárních zbraní.

Šestnáct let trvala 1991 ukončená občanská válka v Libanonu, který roku 1920 oddělila Francie od Syrie (od roku 1941 formálně jako republika). Od sedmdesátých let operovala na jeho území i Organisace pro osvobození Palestiny a několik islámských náboženských ozbrojených skupin. Po intervencích israele a mezinárodních mírových sborů USA, Británie, Francie a Itálie začátkem osmdesátých let došlo v roce 1985 k ústavní změně, podle níž přišla křesťanská menšina o svou parlamentní většinu ve prospěch muslimů.

Během občanské války přišlo o život na 150 tisíc Libanonců. Bejrút, kdysi bankovní centrum arabského světa, leží v troskách a novými finančními centry se mezitím staly emiráty na Arabském poloostrově.

O tureckých ambicích a o Kypru jsme již hovořili. S dostavbou velkého vodního díla na horním toku Eufrátu se Turecko dostává i do posice vodního hegemona nad Syrií a částečně i Irákem a tuto vodní diplomacii se již pokusilo použít. Syrie kromě na israelem obsazené Golánské vrchoviny vznáší nároky proti tureckému držení malého území na moři, Hatay (hellénistická Seleukis).

Územní spory mezi státy Arabského poloostrova nabyly na důležitosti až v posledních desetiletích, kdy jsou spojeny se zisky z těžby ropy. Předtím šlo většinou o lokální boje beduinů o prameny a pastviny.

Tak byl v poslední době ohřát spor o vymezení hranic mezi spojeným republikánským Jemenem a saúdskoarabskou monarchií. Hraniční spory má od získání samostatnosti Bahrajn s Katarem, Katar s Abú Zabí ze Spojených arabských emirátů (dř. Pirátské pobřeží, později Pobřeží dohody, Smluvní šejchanáty nebo Dohodový Omán). Emiráty jsou ve sporu o několik ostrůvků v Perském (Arabském) zálivu, které obsadil Írán.

Všechny tyto země se díky svému ropnému bohatství staly jedněmi z nejbohatších států světa a finančně nejsilnějšími. Toho využívají i pro diversifikaci svých ekonomických zdrojů i k proměnám svého životního prostředí. Poněkud jiné primáty zaznamenalo od 80. let Jordánsko. V zemi, kde 60 procent obyvatelstva je palestinského původu a roční přírůstek činí čtyři procenta (což je po Keni druhé místo na planetě), navštěvoval každý čtvrtý Jordánec nějakou střední či vysokou školu. Jordánsko má od roku 1965 díky výměně území se Saúdskou Arábii za přístav Aqaba i přístup k moři.

Největším konfliktem je ale neuznávání suverenity Kuvajtu ze strany Iráku, což vedlo k obsazení země na Zálivu v létě 1990 a následně k mezinárodní vojenské akci OSN pod vedením Spojených států, která Iráčany z Kuvajtu vyhnala a doma vojensky porazila.

Byla to předimensovaná, mnohem rozsáhlejší bojová operace, než celá první světová válka v této oblasti. Irák vedl od šedesátých let s přestávkami vnitřní válku s Kurdy, usilujícími o plnou autonomii. Stejně jako v Turecku iráčtí Arabové usilovali o likvidaci Kurdů.

Nejnovější povstání Kurdů souviselo s bojovými akcemi, navazujícími na irácko-kuvajtskou válku roku 1991 a Kurdové byli opět velmocemi opuštěni. O rok později se v Ankaře dokonce dohodly Turecko, Syrie a Írán na nedělitelnosti území Iráku. V roce 1981 vybombardovalo židovské letectvo atomový reaktor francouzské výroby Osirak u Baghdádu, čímž byl zrušen irácký nukleární program. V letech 1980 až 1988 vedl Irák neúspěšně válku s teokratickým Íránem o Araby obývaný naftový kraj Chúzistán, jádro dávného Elamu, která byla zakončena pouhým příměřím. Američané evidentně ponechali Husajna u moci, aby zůstal hrozbou svým sousedům...

Černá Afrika

Velká část afrických zemí dostala nezávislost v roce 1960 (tzv. rok Afriky). Jimi založená Organisace africké jednoty, jinak nefunkční instituce, se rozhodla konservovat koloniální hranice se všemi etnickými nepřístojnostmi. První vlaštovkou byla Eritrea, která v dlouhých domácích válkách získala samostatnost a mezinárodní uznání v roce 1993.

Opakem rozpadu koloniálních hranic byly pokusy o vytvoření státních konfederací. Vedle arabských pokusů o státní spojení (srov. v padesátých letech unii Egypta a Syrie, později Egypta a Súdánu, pokusy Libye o unie se sousedy) dosud funguje spojení Tanganjiky a Zanzibaru v neobvykle stabilní, byť dlouholetým nyererovským socialismem zchudlé Tanzanii (1964).

Nevyšel pokus o spojení Senegalu a Gambie v Senegambii v osmdesátých letech. Rozpory přiostřil v roce 1985 incident na fotbalovém zápase, srov. salvadorsko-honduraskou válku. Od sedmdesátých let je v kraji Casemance na jihu Senegalu aktivní separatistické hnutí. Jeho lidé nechtějí nadvládu „severu“, který je muslimský. President Diouf navštívil jih teprve po šestnácti letech vlády v květnu 1996.

Zato prožila a prožívá černá Afrika několik občanských válek, přesněji řečeno srážek na kmenovém, klanovém a národním či náboženském základě uvnitř mnohonárodnostních států. Konflikty mezistátní byly kupodivu vzácnější. Zde uveďme (kromě již známých) protimauretánské a protisenegalské bouře v obou zemích v roce 1989, spojené se vzájemným vyháněním občanů, nebo válku Mali s Burkina Faso, která vypukla o vánocích 1985 (předtím již v roce 1974) o správní oblast Agacher se čtyřmi vesnicemi a která opět nic nevyřešila. Kromě toho, že se obě země velmi zadlužily u dodavatelů zbraní, což byl Sovětský svaz a Libye.

Roku 1977 vpadli somálští vojáci do etiopského Ogadenu s cílem vytvořit Velké Somálsko všech somálských kmenů. Byli odraženi a ačkoli se země přeorientovala z libyjsko-sovětského spojenectví na Spojené státy, o jedenáct let později vypukla doma meziklanová válka, která mj. vedla v roce 1991 k vyhlášení státu Somaliland na území bývalého Britského Somálska na severu (Berbera byla ve své historii britskou, sovětskou a naposledy americkou základnou).

Na rozdíl od Eritreje se ale Somaliland mezinárodního uznání ještě nedočkal. V Etiopii zaniklo po marx-leninské revoluci roku 1974 císařství. Nový vládce Mengistu Hailé Mariam se držel jen s pomocí sovětské a kubánské intervence. V domácích válkách byla roku 1990 ztracena Eritrea, Mengistu se zřekl marxismu a o rok později uprchl do Zimbabwe na ranč, který si pro svou rodinu u spřáteleného socialisty Mugabeho pořídil.

V posledním desetiletí procházejí v podstatě všechny země kolem guinejského zálivu vnitropolitickými bouřemi, často spojenými se zánikem sovětské, kubánské či libyjské podpory socialistických režimů (např. Benin, Kongo). Již pět let trvá krvavá mezikmenová válka v Libérii, do níž byla částečně zatažena a destabilisována sousední Sierra Leone.

V Nigérii na konci šedesátých let se neúspěšně pokusily Ibové na jihu odtrhnout jako Republika Biafra, aby unikli společnému státu s mohamedánským severem a aby měli zisky z ropy jen pro sebe. Po většinu času vládne v Nigérii armáda. Ve dvou vlnách (v roce 1983 a 1985) byli vyhoštěni občané okolních států, ale mnohdy stejné etnické příslušnosti, kteří žili v zemi bez pracovního povolení. Týkalo se to téměř čtyř milionů lidí, převážně z Ghany, Toga, Nigeru, Kamerunu a Beninu (jen v Ghaně žije 87 národností, užívajících 56 jazyků a nářečí).

Hraniční spor Guineje a Guineje-Bissau roku 1985 vyřešil Mezinárodní soud v Haagu a o rok později obdobný spor se Senegalem. V Kamerunu stále trvají spory o míru autonomie bývalé britské části země (Britský Kamerun byl rozdělen mezi Nigérii a bývalý francouzský Kamerun). V relativním domácím klidu žily dlouhá desetiletí bývalé francouzské země Pobřeží Slonoviny a ropou bohatý Gabun.

Pobřeží slonoviny má druhý největší katolický kostel na světě, ale president Houphouet-Boigny je také animista a v Gabunu vládne velký mohamedán Bongo - oba už třicet let.

Na ostrovech Zeleného mysu došlo za studené války k jedinečné situaci, že totiž hospodářskou pomoc státu, sužovanému dlouhým suchem, poskytovaly země z obou stran: vedle pomoci USA a EU byly realisovány i projekty Severní Koreje, Číny či Sovětského svazu. Ostrovy během desetiletého sucha 1940-1950 přišly o třetinu obyvatelstva a v cizině, většinou v Portugalsku, dnes žije dvakrát více Kapverďanů, než doma!

Více než dvě desetiletí trvá občanská válka v Súdánu mezi islámským severem a křesťansko-animistickým jihem. Odhaduje se, že jen v letech 1983-1988 jí padlo za oběť na 35 tisíc Súdánců, na 260 tisíc zemřelo hlady a 360 tisíc jich odešlo do exilu. Proklamovaným cílem súdánských jižanů (hlavně nilotské kmeny Dinků a Šilluků) je nezávislost.

V Ugandě po diktatuře libyjského chráněnce boxera Idi Amina Dady od roku 1978 přerostla mezikmenová guerilla ve válku, jejíž konec není v dohlednu. Kenya je pro západní svět jakýmsi modelem africké podoby parlamentní demokracie a tržněkorupční ekonomiky: turistické oblasti a masoví turisté však musejí být i v této zemi separováni od domorodců, neboť se rozmohl banditismus.

V mnohonárodní největší africké zemi Zairu se několikrát pokusila odtrhnout provincie Kasai a Šaba (bývalá Katanga, povstání Šaba I. v roce 1977 a Šaba II. o rok později) s přímou vojenskou podporou Sovětského svazu, DDR a Polska z území Angoly. Zairský president Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu Waza Banga (dř. prostě Joseph-Désiré M.) vládne přes dvacet let díky shovívavosti velmocí - jeho osobní majetek bývá odhadován výše, než jsou vůbec ekonomické možnosti Zairu, dříve Konga-Kinshasa, popř. Leopoldville.

Hned po odchodu Portugalců v roce 1975 vypukly občanské války v Angole a Mosambiku: v obou zemích se vládní marxistické strany po skončení Studené války zbavily revolučního charakteru a vyhrály pluralitní volby, v Angole se válka rozhořela znovu. K největší změně na černém kontinentu došlo na jihu, kde po desetiletí trvajícím rasovém oddělování černé a míšenecké většiny od vládnoucí bílé menšiny došlo loni k mírovému předání moci formou všeobecných parlamentních voleb.

Jižní Afrika se tak po dlouhých desetiletích mezinárodní isolace díky svému systému odděleného rasového rozvoje, apartheidu, stala opět positivním faktorem mezinárodněpolitického života. Teprve roku 1902 uznali Búrové britskou svrchovanost, o osm let později byla vyhlášena Jihoafrická unie a v roce 1961 republika.

Od sedmdesátých let vzniklo v Jižní Africe deset bantustánů, samosprávných černých území s rozličným statutem (srov. Republika Transkei, Bophuthatswana, Venda, Ciskei atd.). Jako dříve je Jižní Afrika nadále vystavena neustálému nebezpečí eskalace vnitřních kmenových, národních a rasových konfliktů.

Toto nebezpečí se vztahuje i na enklávy v jihoafrickém území, monarchie Svazijsko a Lesotho. Před obdobným problémem ovšem stojí všechny bývalé „frontové státy“ proti bílé vládě na jihu Afriky, třebaže v mnohých případech tvoří ekonomickou špičku černé Afriky a prošly válkami s bílými: Namibie (bývalá Jihozápadní Afrika), Botswana (bývalé Bečuánsko) a země bývalé Rhodesie a Njaska Zambie, Zimbabwe a Malawi. Kromě pohraničních problémů mezi Zimbabwe a Mosambikem během občanské války s jednou z válčících stran (Renamo), v regionu nepovstal žádný podstatný územní spor.

V šedesátých letech oživl hluboký etnický rozkol mezi Tutsiy a Huty v bývalé německé a posléze belgické oblasti Ruanda-Urundi. Tutsiové se už roku 1919 postavili na stranu Belgičanů proti povstavším Hutům. V Burundi i ve Rwandě je poměr obyvatelstva 85 % Hutů ku 14 resp. 15 % Tutsiů, úřednictvo v osmdesátých letech ale tvořili v Burundi Tutsiové z 95 %. Ve Rwandě je třetina obyvatelstva katolická, v Burundi dvě třetiny.

Hutuové na rozdíl od Burundi ve Rwandě i vládli. V r. 1959 Hutuové zničili ve Rwandě tutsiovskou hierarchii a král Mwami Kigeri V. uprchl (o dva roky později byla monarchie zcela zrušena; Kigeri V., občansky Jean-Baptiste Ndahindurwa zemřel v říjnu 2016 u Washingtonu ve věku 80 let)). Následovala agrární reforma a nové pogromy a menšinoví a dosud vládnoucí Tutsiové v hromadných exodech prchali do okolních zemí. Monarchie zanikla roku 1966 i v Burundi (Mwambutsa IV.).

Za jedenáctileté vlády Kaddáfího přítele a Tutsiho plk. Bagazy (1976-1987) byly mj. zakázány v zemi katolické svátky a bylo vyvražděno na sto tisíc Hutů, část z nich prchala do ciziny. V roce 1984 bylo ve Rwandě na 50 tisíc uprchlých Hutů, o čtyři roky později opět krvavé nepokoje v Burundi.

Roku 1990 vpadli Tutsiové z Ugandy do Rwandy a současně se proti vládě postavili i exiloví Hutuové. O dva roky později začal konflikt v oblasti, kde prý má obyvatelstvo z 80 procent virus HIV, eskalovat. V etnické válce se odhaduje, že byl vyvražděn téměř milión lidí a zhruba půl miliónu jich uprchlo do okolních zemí.

Relativním klidem žijí ostrovní státy Indického oceánu. Na Seychellách organisoval proslulý žoldnéř Mad Mike Hoare na začátku osmdesátých let tři pokusy o puč (údajně v dresu Adnana Kashoggiho, který zde přišel při postátňování o hotely a pozemky). Byl však vždy odražen tanzanským oddílem, který chránil socialistický režim na ostrovech (a později v Jižní Africe odsouzen na deset let, ale za dva roky propuštěn).

O Seychelly se v polovině osmdesátých let v rámci soupeření se Spojenými státy živě zajímal Sovětský svaz: měl tu 12 vojenských přidělenců a jednoho manažera Aeroflotu, který sem ovšem nelétal. Velvyslanec M. Orlov byl exšéfem KGB v Turkmenistánu. Vytvořit sovětský protipól americké základny na čagoském ostrovu Diego García se už nepodařilo. S pádem sovětské moci přešly i Seychelly na systém pluralitní demokracie.

Sesadit presidenta pomocí žoldnéřů (v Africe dosti obvyklé v posledních dvaceti letech, srov. pokusy v Beninu, na Komorách, ve Svazijsku, v Zairu-Kongu) se v listopadu 1988 pokoušeli příznivci monarchie i na Maledivách. V žoldu tentokrát stáli většinou Tamilové, ale po indické intervenci byl pokus snadno odražen. Dopadení žoldnéři byli později popraveni nebo exulováni na pusté ostrovy.

Jiný z indických států, Mauritius, prohlásil v roce 1982 za neoddělitelné od svého území Čagoské ostrovy s největším z nich, Diego García. Britové ale obyvatele ostrova přesídlili na Mauritius a odškodnili je. Ostatní, trvale neosidlované ostrůvky, jsou pod přímou správou Londýna jako Britské Indickooceánské terirorium. Mauritius si rovněž nárokuje na Francii ostrov Tromelin, který je spravován z Reunionu.

Muslimská Asie

Největší zvrat z nearabských muslimských zemí prodělal v tomto století Írán. Jedna z nejstarších monarchií změnila v roce 1935 svůj název Perské císařství na širší „íránské“ a v dalších desetiletích se stala díky ropnému bohatství hospodářsky i vojensky nejsilnějším státem regionu.

Po krátké revoluci a za všeobecného zděšení západního světa však byla monarchie v lednu 1979 odstraněna a nahrazena teokratickou islámskou republikou. Země, která za šáha v podstatě vstupovala do elektronického věku, se začala řídit náboženskými předpisy a popřela, za použití krutých represálií, vše evropské. V zahraničí začal teokratický režim financovat skupiny ozbrojených islámských radikálů, bojujícím proti americkému imperialismu a sionismu.

Systém jedné strany byl v roce 1988 sice opět nahrazen parlamentním systémem více stran, ale země zůstala v mezinárodní isolaci. Mocenské ambice se Írán snaží uplatnit ve své tradiční zájmové sféře, ve Střední Asii. Roku 1992 inicioval vznik hospodářského seskupení zemí kolem Kaspického moře (Írán, Rusko, Ázerbájdžán, Kazachstán a Turkmenistán) a k Organisaci hospodářské spolupráce, založené v roce 1965 Íránem, Tureckem a Pákistánem (ale nefunkční), se připojily ještě Ázerbájdžán, Turkmenistán, Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgystán.

V příštích desetiletích lze očekávat mocenský střet o oblast Střední Asie právě mezi Íránem, Tureckem, Ruskem a zřejmě i Čínou. Zatím jelcinovské Rusko cvičí íránskou armádu a staví tu továrnu na výrobu letadel MiG-29.

Velkými proměnami v druhé polovině století prošel Afghánistán. Po zrušení monarchie roku 1973 se k moci dostal socialistický režim, jehož vnitřní spory umožnily Sovětskému svazu po vánocích 1979 vojenskou intervenci, která skončila v únoru 1989 stažením vojsk. Tím se otevřel prostor k rozšíření občanské války různých etnických a politických skupin a klid není v zemi dodnes. Sovětská intervence v Afghánistánu měla obdobné rysy jako americká ve Vietnamu dvě desetiletí předtím.

Dosud jedinou islámskou zemí s vlastní odzkoušenou nukleární zbraní je Pákistán. Po odchodu Britů roku 1947 tvořilo jeho území ojediněle dvě části, Západní a Východní Pákistán, rozdělený územím Indie. Východní část se po krvavé válce oddělila v březnu 1971 s pomocí Indie jako republika Bangladéš (při stomilionové populaci má o tři miliony více mužů, než žen, což je ve světě unikátní).

Teprve dvacet jeden rok po válce byli odsunuti do Pákistánu muslimští Urdové, které jako zajatce drželi celou dobu muslimští Bengálci v Bangladéši v lágrech! Po pět desetiletí existence jsou vztahy mezi islámským Pákistánem a vícenáboženskou Indií napjaté a obě země spolu již vedly dvě války. V roce 1949 byl rozdělen stát Džammú a Kašmír, druhá byla vedena v prosinci 1971 (bez nějakého výsledku). Vztahy mezi oběma státy zůstávají i do budoucna pro mír v oblasti velkou neznámou.

Nejlidnatějšími muslimskými státy v Asii jsou Malajsie a Indonésie. V obou však žijí i jinověrci a náboženské spory bývají mj. častými příčinami konfliktů a prvkem nejisté budoucnosti pro vnitřní stabilitu.

V Malajsii žije 47 % Malajců, 34 % Číňanů a 9 % Indů. Malajština a Malajci mají zvláštní práva. Po skončení britského protektorátu nad malajskými sultány čas od času propukají etnické rozbroje mezi Malajci a Číňany a Malajci a Indy. V Sabahu a Sarawaku na Borneu přitom žije více Číňanů, než muslimských Malajců (75 % obyvatelstva Singapuru tvoří rovněž Číňané, což bylo příčinou osamostatnění se tohoto malého, ale hospodářsky silného ostrůvku). Zato převážně animistickým státem, ale s bigotně islámskou vládnoucí vrstvou, je naftový sultanát Brunei. O malajsijské území na Borneu vedou od 50. let spor Filipíny.

V Indonésii hned po skončení nizozemské koloniální správy v padesátých letech začala nová vláda napodobovat národnostní politiku holandské administrativy. Ta již od 1905 stěhovala desítky tisíc Javánců na řidčeji osídlenou Sumatru, Kalimantan a N. Guineu (Irian), kteří tam dostávali po jednom hektaru půdy. 
V letech 1951-1983 odešlo odhadem z Jávy na 5 milionů lidí, ale ve stejné době jich na ostrově přibylo milionů 45. Dnes Javánci tvoří 62 % indonéského obyvatelstva. Součástí

Indonésie je od roku 1962 i bývalá Holandská Nová Guinea (jako Západní Irian) s melanéskou většinou a od roku 1975 Portugalský Timor s katolickou většinou. Čas od času zde dochází k násilnostem armády proti domorodcům.

Na Irian bylo přestěhováno v 80. letech na 700 tisíc Javánců, proti nimž zahájili Melanésané ozbrojený boj. Na Sumatru si od konce padesátých let činí nárok Malajsko a od šedesátých let působí na severu ostrova protivládní guerilla, která vyhlásila stát Atjeh (Aceh). K tomu přistupují občasné protičínské bouře, z nichž největší byla v návaznosti na pokus indonéských komunistů o puč v roce 1965.

Filipíny mají od 70. let na svém území dva odboje. Jedním je ozbrojená komunistická skupina a druhým je Fronta národního osvobození Moro, která proti ze severu přicházejícím katolíkům jako kolonistům s vládní podporou vyhlásila džihád, svatou válku. Nárokuje pro sebe třináct jihofilipinských provincií, které zahrnula do své Republiky Severních Moluk, podporované mj. z Libye.

Filipíny vyhlásily svůj nárok na Paracelsovy a Spratlyho ostrovy, stejně jako kontinentnální Čína, Vietnam, Malajsie a tchajwanská Čína. Formální nárok přednesly na Severní Mariany, které se nedávno staly samostatnými. Jako náhrada za v roce 1992 vyklizenou americkou základnu Subic Bay se počítá s pacifickým Guamem.