************************************************************

949. - 940.

945:

v Egyptě v Taně zemřel někdy kolem t. r. král Psúsennés II. (vládl od asi 955). Jím skončila manethónská řada vládců Dvacátá první dynastie zvané tanská (začala rokem c. 1085 n. 1045). Následovali králové Dvacáté druhé dynastie zvané libyjská (až do roku 720, resp. 715). Jejich sídelním městem zůstala Tanis/Džanet, popřípadě residovali v Búbastě/Baset n. Per-Bastet. Libyové, předkové asi Berberů, se v průběhu předešlých let stali v Dolním Egyptě silným ethnikem a drželi vlivné posice především ve vojsku.

Mašweše/Mešweše a Libu porazil už Merneptah a Ramesse III., ale v Egyptě se udrželi, neboť je tam vítězové usazovali i s rodinami jako kolonisty: Ramessse III. jimi osidloval okolí Hérákleopole. Rekrutovali z nich žoldnéře a Libyové sami expandovali proti proudu Nilu.

Delta se stala pozvolna celá libyjská, nadále nosili péra ve vlasech, dlouho zůstavali negramotnými kočovníky a nikdy se plně nepoegyptštili. Jejich náčelníci ale vládli Egyptu čtyři staletí. Přes zjevný kulturní úpadek ekonomika země zřejmě prosperovala nejen v zemědělství. Na rozdíl od Théb se v Deltě za Libyjců používalo i nápisně hieratického písma namísto hieroglyfů.

Prvním panovníkem XXII. dynastie se stal  Šošenq I., Šošenq-meri-Amun-nečer-heqa-Junu, na jednom z nápisů psán Šišeq/Šašeq, tradičně zván Šešonk, hebr. Šišak, řec. Súsakeim; o jménu srov. vliv Smendův roku 1085. Vládl do roku 924 jako Hedž-cheper-Re-setep-en-Re, Hor Ka-nechet-meri-Re-sechajef-em-nesu-er-sema-taui. Pocházel z rodiny z Búbasty, syn Nimlota/Namilt n. Lamitu a Tanet-sepehy, ženat byl s Karamou n. Karamamou (I.) a Penrešnesou, rodilými Libyjkami. 

První čtyři roky vlády dosáhl uznání pouze v Dolní zemi, až pátého roku, c. 940, byl uznán též v Horní zemi. Odměnou hornoegyptskému theokratickému státu zrušil dědičnou vládu domácích veleknězů v Thébách i v celé Thébaidě (trvala od dob Herihorových za předcházející Dvacáté první dynastie, viz rok 1102) a panoval nad celým Egyptem. Nejdůležitější zemské úřady obsadil svými syny a lidmi ze svého klanu. Nástupcem trůnu byl nejstarší syn Osorkon (I.), Nimlot (I.)/Namilt se stal armádním velitelem v Hérákleopoli, Amunovým veleknězem v Thébách Jupet/Juput, kterého udělal zároveň velitelem armády a správcem celé Horní země: od dob Šošenqovy vlády zůstal v panovníkově rodině také úřad vrchního armádního velitele. Šošenqova dcera Ta-šepen-Bastet se stala manželkou thébského Amunova kněze Džehutinefancha. 

Za svého předka uvedl král jistého Libyjce Bujuwawu usazeného někdy v éře Dvacáté dynastie v Hérákleopoli. Jeho syn Musen se tam stal knězem a zároveň velitelem oddílu žoldnéřů. Obě funkce zdědil jeho syn Nebneši a po něm další dědici v rodině Pethut, Šošenq a Nimlot/Namilt, otec krále Šošenqa I. Manželkou předka Šošenqa byla Mehtenwešchet, matka Osorkona, zřejmě krále předchozí dynastie známého pod řeckým jménem Osochón, viz rok 1085, a Nimlota: onen Osorkon ("starší") byl tedy strýcem krále Šošenqa I. 

Církevní hodnosti král rozdával svým důstojníkům, převážně Libyjcům, popřípadě egyptským manželům svých dcer nebo příbuzných. Král a velekněz byli přirovnáváni k Horovi, dítěti Usira a Isety/Esety, kterého jeho božská matka kojí (srov. její pozdější podobu s madonnou křesťanských monotheistů). 

Libyjci na trůnu plenili hrobky starých králů, jak to dělali už jejich předchůdci, a mumie zbavené cenností pohřbívali skupinově v nenápadných hrobech. Zlato přetavovali, texty přepisovali atd.; ostatně okradení mrtví přeci byli ti panovníci, kteří honili jejich předky… 

Za Dvacáté druhé dynastie zanikla funkce hlavy chrámového hudebního sboru a rozšířila se moc „božské manželky Ammónovy/manželky božského, hemet-nečer-en-Amun“. Mužská velekněžská funkce s koncem thébského separatismu postupně také slábla a za Dvacáté páté dynastie núbijské už namísto králů obětují bohům (panenské?) manželky Ammónovy s korunami obou zemí na hlavě: ženy byly zcela autonomní a nedotknutelné (stejně jako núbijské kněžky-panovnice). 

Část thébského kléru egyptského rodu se asi před Libyjci vystěhovala do núbijských Napat, kde pěstovala dál Ammónův kult, dokladu pro to však nemáme. V Memfidě byl veleknězem Ptahovým Šedsunefertem. Jeho matkou byla Tapešenese, manželka zemřelého velekněze Anchefensechmeta, rovněž asi královi příbuzní.

Při severní hranici Thébaidy vylepšil Šošenq I. opevnění města na pravém nilském břehu Teudžoj, dříve Dehenet weret, hellénistické Ankyrón polis, dn. al-Híba s Ammónovým chrámem, vybudovanou králi předchozích dynastií na obranu proti libyjské expansi proti Thébám. V Thébách dal posledního roku své vlády stavět nové nádvoří Ammónova chrámu, práce řídil stavitel Haremsaf/Har-em-saf, ale dokončení se nedočkal.   

Wezírové ve Dvacáté druhé a Dvacáté třetí dynastii: Ze severních z XXII. dynastie je znám jistý Iken. Na jihu za obou dynastií úřadovali: Padimut, Jao, Rudpamut, Hori, Hori (syn Jučeka?), Nesipaqašuti, jeho syn Harsiese, Hor, jeho syn Pentifanch, Harsiese, Džedchonsefanch, Nachtefmut, jeho syn Hor, Pamiu, jeho syn Pacharu, Anch-Osorkon, Padiamonet, syn Pamiuův.

Egypt se pozvolna rozpadl v několik autonomních domén. Thébaidou vládli libyjští dynastové sídlící v Thébách, severně od nich v Hermopoli se drželi dynastové hérákleopolští. Memfis na jižním okraji Delty kontrolovali princové xxii. a xxiii. dynastie. O Deltu se dělilo subjektů vícero: téměř celou západní polovinu ovládali Libyové a jejich "velcí náčelníci", východně od nich ve středu delty Nilu se drželi "velcí náčelníci" Mašwešů, tedy jiní z Libyjů, a na východ od nich panovníci xxii. (Tanis, Avaris, Búbastis) a xxiii. dynastie (Leontopolis). Východní okraj Delty a kraj až po Hořká jezera ovládali Mašwešové.

Manethós počítal podle jedné zachované verse se třemi králi vládnoucími dohromady 49 roků, podle druhé devět králů panujících 120 let. První verse: Sesónchósis (21), Osorthón (15) a Takelóthis (13). Druhá verse: Sesónchósis (21), Osorthón (15), tři další králové (25; jména neuvádí), Takelóthis (13) a tři další králové (42; jména neuvádí). Doloženo je však jedenáct panovníků (Šošenq II. a Harsiese pravděpodobně nebyli vládci suverénními) panujících c. 230 roků.

Podle moderních řazení (CAH) vypadala vláda xxii. dynastie takto:

xxii. dynastie (cca 945-715, není pevné datace)

Hedž-cheper-Re-setep-en-Re Šošenq I. asi 945-924 (ke konci jako spoluvládce Heqa-cheper-Re Šošenq II.)

Sechem-cheper-Re-setep-en-Re Osorkon I. 924-889

Takelot I. (ostatní jména neznáme) 889-874

User-maaat-Re-setep-en-Amun Osorkon II. 874-850 (spoluvládcem v Thébách v letech asi 870-860 Hedž-cheper-Re-setep-en-Re Harsiese)

Hedž-cheper-Re-setep-en-Re Takelot II. 850-825

User-maaat-Re-setep-en-Re/User-maat-Re-setep-en-Amun Šošenq III. 825-773; za něho c. 818 v Leontopoli povstala konkurenční libyjská dynastie xxiii.

User-maaat-Re-setep-en-Re/Usermaat-Re-setep-en-Amun Pimaj 773-767 

Aa-cheper-Re Šošenq V. 767-730 

Aa-cheper-Re-setep-en-Amun Osorkon IV. 730-715     

942:

v Babylónu zemřel král Nabû-mukín-apli (vládl od roku 978), na trůnu ho následoval jeho syn Ninurta-kudurrí-usur II. (vládl 8 měsíců a 12 dnů). Od roku 941 vládl jeho bratr Már-bíti-achché-iddina. Délku jeho panování přesněji neznáme, skončila někdy před rokem 912 (viz tam). Z dob vlády obou bratrů se nedochovaly žádné psané dokumenty. S největší pravděpodobností byla Babylónie opět vážně sužována ničivými nájezdy kočovných Aramajů. 

Na babylónském venkově byli v této době stále ještě velmi mocní Kassité. Vyplývá to ze seznamu jmen vystupujících na hraniční stéle/kudurru kassitského klanu Bít Abí-rattaš, kontrahentů sporu o náhradu za zabitou otrokyni, sporu o převod půdy a též jako úředníci; mezi svědky jsou guvernéři a královští princové. Jedna ze zaznamenaných smluv je ze simánu 2. roku Ninurta-kudurrí-usura I. (asi 984), druhá z 22. tašrítu 22. roku vlády Nabû-mukín-apliho (956).   

Po Már-bíti-achché-iddinovi následovaly vlády králů: Šamaš-mudammiq, Nabû-šuma-ukín I. a Nabû-apla-iddin. Poslední vládl v Babylónu do roku 851 (viz tam). Délky jejich vlád neznáme, neboť počty let se v klínopisných kronikách neuchovaly.

aramajské státy východně od Eufrátu ve druhé polovině 10. století:

• v Gúzáně (bibl. Gózán, dn. Tell Halaf na okraji Réš'inu/římská Rhésaina, dn. Rás al-'ajn v SYR části Džazíry u pramenů Chábúru, řec. Gauzánis) vládne aramajský dynasta („král“) Kapara, syn Chaziánův či Chadiánův (bibl. Chezjón?), z klanu Bachiánu/aram. Bachján. Vybudoval zde královský palác zničený assyřany c. 759 n. 758. Ze začátku 9. století z Gúzány známe jméno jistého knížete Abi-šalamu/Abšalom, Absalom, viz rok 894. Gúzána byla sídelním městem a jiným jménem pro Bít Bachiáni/„Dům Bachjánův“ na horním Chábúru; 

• Bít Chalupé („Dům Chalupiů“) na dolním Chábúru, viz rok 883. 

• Aramajové kromě toho žili usazeně na východu Mesopotamie jižně od Malého Zábu ve východním Potigridí mezi Aššurem a Babylónem již od dob vlády assyrského krále Aššur-rabî II. (1014 - 973). Rovněž místní populace byla již plně aramaisována. Jejich státní útvary byly v pramenech zvány bítu/domy, rody a jejich dynastové „králi“, srov. rok 1159, 1000. 

• Bít Zamáni („Dům Zamániho“), pozdější hellénistická Arzanéné a Gordyéné na jihu Armenie, se sídelním městem Amida/Amid, kurd. Amed, dn. Diyarbakır v TR, "Země Bakrova klanu", původně assyrská osada z 3. tisíciletí, později churritská (jméno Amida poprvé zmiňováno za krále Adad-néráriho I.)

O aramajských státech v Syrii viz též rok 1000.

************************************************************

939. - 930.

935:

v Aššuru skončila vláda Tukulti-apil-Ešarry II. (začal vládnout od roku 967). Následovala královláda jeho syna Aššur-dana/Aššur-dána II. (do roku 912). Byl po stu letech prvním assyrským panovníkem, který podnikal pravidelně každý rok polní tažení mimo hranice kmenového území Assyrie, resp. prvním, jehož záznamy o takové činnosti se dochovaly.

Jím také začíná rané období novoassyrské říše (vymezeno rokem 782; pozdní období říše, vrcholové, pak trvalo mezi lety 745 až 612 resp. 609 n. 606).

Aššur-dan II. postavil v sídelním městě Aššuru nový palác a hradební bránu. V první rok své vlády se vypravil proti Aramajům na Zábu, válčil s Iachány a dobyl jejich město Chalchalauš. Slavným se však stal dobytím a naprostým zničením země a státu Katmuchu/Kadmuchu na horním toku Tigridu severně od Assyrie (chlubil se tím ovšem již Tukulti-apal-Ešarra I., viz roky 1115sqq.). Jeho poslední král Kundibchalê/Kundabchalê byl Assyřany odvlečen do Arbél/Arba'ilu, zaživa stažen z kůže, kterou dal Assyřan napnout na hradby, a jméno státu zmizelo z lidské paměti. Později se stalo okrajovou součástí Urartu. Sídelním městem Katmuchu byla Nasíbína (Nisibis, hallénistická Antiocheia v Mygdonii).

Aramajům se sice podařilo za Aššur-danovy vlády dobýt v okolí Nisiby město Gidara, přesto byli Assyřané v bojích s Aramaji po dlouhé době úspěšní a dobyli na nich zpět ztracená stará assyrská území. Král se kromě toho chlubil tím, že ulovil sto dvacet lvů, 1600 buvolů, dva chytil živé, zabil 56 slonů, a také že obnovoval své residenční město. To všechno pravděpodobně konali též jeho předchůdci, nicméně žádná zpráva o tom se dosud nenalezla. 

936:

ve dvoustátí Tyru a Sídónu (o existenci či neexistenci konfederace viz rok 990) skončila vláda Chíráma I. (panoval od roku 969). Následoval král [...] (jméno nápisně neuchováno). Podle pozdních kronikářů nastoupil po Chírámovi jeho prvorozený syn Ba’al-ezer I., řec. Baleazaros. Žil prý (1)43 roky a vládl do roku 919 (podle jiné tradice jen sedm, nikoli sedmnáct let). Jeho mladším bratrem byl Abdémón, který proslul chytrostí v luštění hádanek, mimo jiné též Šalomonovy. 

Po Ba’al-ezerovi vládl do roku 910 jeho syn ‘Abd-Aštart/‘Abd-Aštoreth, řec. Abdastratos n. Abdastartos. Dožil se 39 let (podle jiného zdroje dvaceti) a byl zavražděn spiknutím čtyř bratrů, s nimiž sdílel kojnou. Nejstarší ze spiklenců Methusastartos, syn Eleastartův/Delaiastartův, vládl zřejmě dva roky (jinde v chronografiích: dvanáct). 

Od roku 908 vládl dvanáct let jeho bratr Astartos (Stratón?), který se dožil prý 54 let. Roku 896 následoval další bratr Astharimos/Aserymos, který vládl devět roků a dožil se 58/54. Zavraždil ho poslední z bratrů Fellés, Felétos, který žil 50 let, ale vládl jen osm měsíců roku 887, než byl sám zabit, viz dále rok 887.

933:

v Jerúsalému zemřel král Hebrejů Šlomo, řec. Salómón (vládl od roku 972). Ke stáru opustil israélský kult Jahweho, jemuž vybudoval chrám, viz rok c. 955, a přiklonil se k příznivcům syrofoinícké Aštaroth (hellénistická Astarté), k bohu Ba‘alovi a věnoval pozornost i dalším neisraélským kultům (svatyně dostal v zemi Chamós Móabů, Molek, Molech/Moloch Ammónů). To prý v závislosti na svých harémových ženách, jimž na stará kolena propadl. Manželek/řec. gametai prý měl sedm set, milenek/pallakides, pallakai tři sta. • Moderní historiografie docházejí k různým letopočtům Šlomova úmrtí. Uváděny bývají roky 931, 930, 928 či 922 i další.

Šlomovým dědicem z dětí z harému se stal syn Rchab'ám, Rechab'ám, řec. Rhoboam, lat. Roboam, bibl. č. Roboám  (40), jehož matkou byla Na'amá há 'Amoníth/Ammónská/bibl. řec. & lat. Naama hé Amanítis, též Noomás (vládl v Jerúsalému do roku 917), údajně jediný kluk od tisícovky Šlomových žen a to ještě z cizinky. Nebyl proto přijat za krále všemi israélskými kmeny (bylo jich kdysi dvanáct, srov. rok 1108 - odtud řec. označení dódekafýlon, dvanáctikmení). Na severu království ukamenovali Rchab'ámova výběrčího daní a když se z Egypta vrátil Járáb'ám z Efraim, viz rok 972, byl deseti severními kmeny zvolen rovněž králem se sídelním městem v Šechem (Sichem, řec. Neápolis, dn. Náblus). Rchab'ám byl oddán s osmnácti ženami, harémových držel třicet a synů měl 28. Jeho oblíbenou ženou byla Ma'achá (II.), dcera Abšálómova, Dáwídova syna. Stala se matkou Abijámovou a bábou Ásovou. 

Království Israél se tímto rozdělilo na dva nezávislé útvary: 

• severní úrodnější království Israél/Jisrael (trvalo do roku 722; „deset ztracených kmenů israélských“, srov. rok 1108), monotheistický bůh se tu jmenoval Elohim/Bůh či spíše (grammaticky) "Bohové" (škola elohistů) a vyznávány byli obyvateli též polytheistické kulty, s odhadem jedno sto tisícem obyvatel a se sídelním městem Šomron, Šomrón/Šomeron, řec. Samareia, bibl. č. Samaří (viz ale rok 880 a 879, do kdy byla sídelním městem království Tirsá/Thirsá, řec. Tharsé n. Tharsalé, bibl. řec. Tharsa, dn. Tell el-Far'a u Náblusu), kde až do roku 912 vládl král Járáb'ám/Jeroboám I., a na 

• jižní suché až vyprahlé království Jhúdá/Júdá, řec. Iúdeia (lat. Iudea, č. Júdea) s odhadem deseti tisíci lidmi pod Rchab'ámem, Rechab'ámem,  bibl. č. Roboám a se sídelním městem Jerúsalémem (stát existoval do roku 587) a monotehistický bůh se tu jmenoval Jahwe ("škola jahwistů"). Nástupci Šlomonovi vládli pouze v Júdě a v bývalém kmenovém území israélských Ben Jámínů. Zachovaná historiografie soustavně deklasuje Israél jako zemi nejhorších škůdců-odpadlíků od víry a Samarské podává jako nejhorší druh lidí.

Historickou kuriositou je skutečnost, že Járáb'ám, který zastával u Šloma významné postavení v době, kdy byl ještě jerúsalémský panovník oddán kultu Jahweho, musel před hněvem krále uprchnout do Egypta, neboť v Sídónu obětoval bohyni Aštaroth. Na Nilu se stal zetěm krále řeckým jménem Súsakeim, jak praví židovská tradice, zřejmě Libyjce Šošenqa I. (u moci 945-924). 

K židovské chronologii:

začátek roku byl v Júdě počítán od měsíce tišri (bab. tašrítu, na podzim), zatímco v Israéli tradičně od nisanu (bab. nisannu, na jaře). V roce 848 přijalo i království Júdá systém svého severního souseda, ale roku 797 se vrátilo k původnímu svému systému za Amazjáhúa a rok předtím se pro podzimní cyklus rozhodl i Israél krále Jóáše. Júda počítala kalendář podle prvního plného roku královy vlády, zatímco Israél počítal poslední rok staré vlády jako první rok krále nového (usus běžný později u Hellénů a Římanů).

930:

v Lakedaimonu skončila královláda Ágidovce Agésiláa I. (od roku 960), následoval Meneláos (II.; vládl do roku 886). Současně v rodu Eurypóntovců skončila vláda Prytanida (od 980), následoval Eunomios (-mos) (do 886).

937 v Latiu skončila vláda krále Capya Silvia (od roku 965), nástupcem Carpentus Silvius (řec. Kalpetos), který vládl do roku 924.

************************************************************

929. - 920.

928:

egyptský král Šošenq I. se pokusil dobýt zpět dávné posice v Syrii, nebo spíše méně geopoliticky vytáhl se žoldnéřským vojskem za kořistí. Přitom obsadil řadu israélských měst, celou Júdu a Jerúsalém i s Jahweho chrámem byl vypleněn pátého roku panování Rechobeáma. Prý to bylo 1200 vozů s cennostmi, jak praví židovská tradice o chrámovém pokladu, který nájezdníci s sebou odvezli. Egyptský vliv ve Foiníkii dostal nový impuls. V Byblu nalezeny sochy Šošenqa I., Osorkona I. a Osorkona II. • V lokalitě Chirbat an-nahas mezi Mrtvým mořem a Petrou s tehdy asi stovkou domů a pevností Egypťané za něho a jerúsalémského Šloma provozovali měděný důl (podle dřevěného uhlí kolem roku 910 těžba přerušena, později obnovena).

924:

v Taně zemřel Šošenq I. (vládl od roku 945). Králem na Nilu se stal jeho nejstarší syn Sechem-cheper-Re-setep-en-Re Osorkon I. (eg. Userken, hebr. Zerach/Zarach?; vládl snad do roku 889). V Búbastě věnoval chrámu zlaté a stříbrné předměty o celkové váze přes 390 tun (což by mohla být kořist jeho otce z tažení proti Israéli a Júdě, viz zde výše). Ženat byl s Makarou/Maat-ka-Re, dcerou posledního krále předchozí dynastie Psúsenna II. či III., matkou Šošenqa II. 

Koncem své vlády snad jmenoval Osorkon I. svého syna Šošenqa II. spoluvládcem pod jménem Heqa-cheper-Re-setep-en-Re. Syn, nástupce Jupeta ve velekněžském úřadu Amunově v Thébách a guvernérství nad celou Thébaidou, ale pravděpodobně předešel ve smrti svého otce; po Šošenqovi převzal úřad jeho bratr Juwelot. Roku 889 se tedy stal králem Takelot I., Šošenqův bratr, a další jejich bratr Nesbanebdžed III. veleknězem Amunovým v Thébách (řec. jméno Smendés III.). Jeho nástupcem v Thébách se stal Harsiese I./Hor-sa-Aset(-meri-Amun), syn Šošenqa II. s Nesitanebetašruou: po vzoru církevních knížat z éry Dvacáté první dynastie užíval královské titulatury, viz dále rok 889 a 874. 

Podle jiné úvahy mohl být Šošenq II. později nástupcem Takelota I., srov. rok 874, popř. krátce vládl po smrti otce Osorkona I. O vztazích otce a syna nejsme informováni, stejně jako o celé vládě krále Osorkona I. a jeho synů. V zemi vládl klid a byly stavěny chrámy, dostavěl opevnění Ankyrónpole/Teudžoj, dn. al-Híbu. Kdesi u vstupu do Fajjúmu vybudoval opevněný garnison pojmenovaný po sobě Pi-Sechem-cheper-Re (dosud neidentifikováno).

Egyptologové předpokládají, že pod jménem krále, jemuž říkáme Šešonq II., syn Osorkona I., se ve skutečnosti skrývají tři panovnická jména, tedy králové tři. Nápisně doloženi: Heqa-cheper-Re Šošenq, Tut-cheper-Re Šošenq a Maa-cheper-Re Šošenq. 

925:

v Byblu-Gubla skončila vláda Jechimilka (od asi 950), následoval jeho syn (?) Abí-Ba‘al/Abibaal (vládl do asi roku 910).

kolem roku 920:

v Bít Adíni (srov. rok 1000), resp. v Tíl Barsip, vládne Chamijataš, syn Arijáchiny z chetitského rodu. On a jeho neznámý nástupce bojovali o moc nad státem s Aramaji, jeden zachovaný nápis tvrdí, že syrochetitský klan zvítězil, nicméně v letech asi 975 až 855 vládl jistý Achúni, tedy již Aramaj, setrvalý odpůrce assyrské agrese na Eufrátu (viz 881 a 858sqq.).

kolem roku 920 (?):

v Sam’alu vládne Gabbár/Gabbáru, zakladatel státečku (srov. rok 1000). Následují:

BMH/Bamach, kolem roku 890 (?)

Chajánu (aram. HJ’), v assyrských pramenech doložen v letech 858, 857 a 853

Š’L/Šá´úl, syn Chajánův

Kilammuwa/Kilam-muwa, doložen 840 až 830?; syn Chajánův (?); všichni tři byli současníky assyrského krále Salmán-ašaréda III.

QRL, současník Adad-néráriho III.

Panammu I., Panam-muwaš, současník Salmán-ašaréda IV.

Bar-sur, současník Aššur-dana III.

Panammu II., doložen 733/2

Bar-rakib, současník Sargona II.

921:

v Athénách po Forbovi (archontem od 952) následoval jako archón jeho syn Megaklés (do roku 891). 

924 v Latiu po Carpentovi Silviovi (vládl od 937) byl desátým králem v Albě Lonze jeho syn Tiberinus Silvius (řec. Tiberínos, do 916).

************************************************************

919. - 910.

před rokem 912:

v Babylónu zemřel král Már-bíti-achché-iddina (vládl od roku 942), jeho nástupcem se stal Šamaš-mudammiq. Nic bližšího není známo, srov. rok 942 a pořadí panovníků rok 851. Šamaš-mudammiq v letech asi 908 až 902 potýkal s útoky Assyřanů a podlehl, viz níže.

912:

v Aššuru zemřel Aššur-dan II. (vládl od roku 935), následovala vláda jeho syna Adad-néráriho/Adad-nárárího II. (do roku 891), upevnitele obrozené imperiální moci novoassyrské říše (srov. ale také rok 745 a Tukulti-apal-Ešarra III.). Začal armádním tažením do království Qumánu, zajal jeho vládce Iluju a až do jedenáctého roku své vlády (tj. do roku 902) vedl válečná tažení především proti zemi Chabchu jižně od jezera Van po jezero Urmijské (Chabchu byla jednou ze zemí Nairi, a to na jeho východě či jihu, bylo to pouze zeměpisné označení, nikoli státní útvar, pozdější součást Urartu), proti zemím Lullubu/Lullume, Zamua, proti zemím Nairi, proti Babylónii.

Proti Aramajům směřoval osm polních tažení do Pochábúří a k Eufrátu, zpoplatnil zde Aššurovi stát Súchu a polousazený pouštní lid Achlamů/"beduinů" (jehož součástí původně byli Aramajové, srov. roky 1320 a 1112). Obnovil též hradby assyrské metropole a kromě své jedinečnosti a síle se na nápisech chlubil loveckými úspěchy v kraji mezi Chábúrem a Eufrátem: zabil 240 buvolů, šest slonů, 120 lvů, čtyři slony chytil živé a odvedl je do Aššuru; a s nimi lvy, jeleny, gazely a zvířata skončila v královském zvěřinci.  

Z dob vlády Adad-néráriho II. je opět známa souvislá řada jmen epónymních assyrských úředníků limmu; královo jméno zahajuje seznam roku 910 (jména epónymních úředníků viz v indexu s. v. limmu). Nejstarší zachovaná část seznamu je z let c. 1830-1735, n. 1876-1781, srov. tam.

kolem roku 910:

v Byblu skončila vláda krále Abí-Ba‘ala (začala 925). Po něm kraloval jeho bratr Elí-Ba‘al (až do roku asi 885). 

917:

v júdském Jerúsalému zemřel s výjimkou egyptské invase po klidné vládě král Rchab'ám (57; na trůnu od 933). Do roku 914 vládl jeho syn s Ma'achou II. (řec. též Machané, ve Starém zákonu Míkájáhú, srov. rok 990) Abijám/Abijá (Abjám, řec. Abiás, Abia, Abiú). Jeho matka byla dcerou Dáwídova syna Abšálóma. Zahájil válku s israélským králem Járáb'ámem I. a porazil ho v bitvě na úpatí hory Smárajim/Semárajim, řec. Somorón, lat. Someron v kraji Efraim. Abijám zanechal po sobě 22 synů a šestnáct dcer se čtrnácti ženami.

914:

Abijám zemřel po mrtvici a nástupcem se stal jeho syn s Ma'achou III. Ásá, řec. Asa n. Asanos (vládl do 873). Po celou svou vládu žil v nepřátelství s Israélem. Za chrámové i královské cennosti si koupil Ásá spojenectví krále Aramu-Damašku Bar-Hadada I./hebr. "Ben-Hadad, melek Arám", řec. Ader, lat. Benadad, který byl synem Tabrimmona/řec. Taberemman a vnukem Chezjóna/řec. Azin, lat. Ezion, též asi Chadiánu, srov. roky 949-940 a 888 (o jeho nástupcích viz rok 857sqq.). Získal tak převahu nad severním sousedem, kde kraloval Ba'šá, Baešá.

Záhadná byla za jeho vlády invase jistého "Aithiopa" jménem Zerach ha Kúší, řec. Zare ho Aithiops, lat. Zara, který vpadl do Palestíny s údajně milionovou armádou. Židé je porazili a získali velkou kořist. Možná platilo jméno Zerach egyptskému králi Osorkonovi I., viz rok 924, který byl však libyjského rodu; označení "Aithiops/černoch" možná zmatečně odkazuje na množství kušitských/nubijských žoldnéřů (?) v egyptském vojsku; viz rok c. 905. 

Ásá se vrátil k monotheistickému kultu boha Jahwe, od něhož se jeho rodiče a prarodiče odvrátili, resp. připouštěli i vyznávání kultů jiných, v ostatní Palaistíně obvyklých. Královnu-matku, uctívající Jahweho manželku Ašeru, vyhnal ode dvora a její posvátný strom dal podtít a spálit. Současně zrušil svatostánky a háje polytheistických resp. henotheistických kultů včetně těch, jejichž náboženské zvyklosti vyžadovaly homosexuální klérus (a jejichž jména neznáme, srov. anatolskou Kybelu). Radikální monotheismus v Jerúsalému Ásu dlouho nepřečkal, viz další represálie vůči polytheistům roku 634.

912:

v Israéli zemřel jeho první král Járáb'ám I. (vládl od 933) a nástupcem se stal jeho syn Nádáb, řec. Nadab/Nabados; jeho otec měl prý synů 28 a dcer 67. Následujícího roku propukla s Nádábem nespokojenost, když se svými lidmi obléhal filistské město Gibthón, řec. Gabathón, lat. Gebbethon, dnes neznámé polohy. V čele spiknutí stál Ba'šá, syn Achijův/řec. Achia, z klanu Jisáschár, který krále v ležení zavraždil. Ba'šá/Baešá, řec. & lat. Baasa, jemuž královládu předpověděl jistý prorok, vzápětí vyvraždil celou Nádábovu rodinu a vládl do roku 888; jeho residenčním městem byla namísto Šomronu Tirsá, srov. rok 933.

Nádábem skončila vláda Dáwídova rodu v severním židovském státu a První israélské dynastie (od 933), Ba'šou začalo období Druhé královské dynastie (vládla do roku 876). 

916 v Latiu po Tiberinovi Silviovi (od 924) králem jeho syn Agrippa Silvius (Agrippás). Vládl do 875. Tiberinus se podle jedné pověsti utopil na začátku výpravy proti Etruskům v řece a z řeky Albuly n. Alby, "Bělá", se stal Tiberis (m.), it. Tevere, č. Tiber n. Tibera. 

************************************************************

909. - 900.

908 (?) až 903:

válka Adad-néráriho II. Assyrského se Šamaš-mudammiqem Babylónským. Roku 902 byli Babylóňané poraženi v bitvě na úpatí hory Jalman (Džabal Hamrín?) a Babylóňan padl či vzápětí zemřel (srov. rok 912). Adad-nérári odňal Babylónu Kassity obsazená města Dér/dn. Badrá, Arrapcha, Lubdu a v podstatě vše na východ od Tigridu. Na středním Eufrátu přišlo babylónské království o pevnosti Idu/dn. Hít, starobab. Tuttul, a Zaqqu (903 n. 902), které bývaly assyrské, viz roky 1797, 1232 a 1097; nelze ovšem vyloučit, že šlo spíše o Idu na Dolním Zábu než na Eufrátu.

Nástupcem Šamaš-mudammiqa na babylónském trůnu se stal jeho syn Nabû-šuma-ukín I. (nebo: Nabû-šuma-iškun; délku vlády neznáme), který byl Assyřany pod Adad-nérárim rovněž v poli poražen a vítězové připravili jeho království o velkou kořist. Později uzavřeli mír a na znamení jeho trvání se oba králové navzájem oženili se svými dcerami a "lid Assyrie a Akkadu se spojili". Hranice mezi oběma státy šla tehdy mezi Tíl Bít Bari po Tíl ša Abtáni a Tíl ša Sabdáni. 

902:

Adad-nérári se vypravil do pole na své první tažení proti Aramajům na severu Mesopotamie do oblasti zvané dnes již po staletí muslimskými Araby Džazíra/"Ostrov" (srov. rok 919 - 910). 

901, 900 a 898 a 896:

tažení Adad-néráriho II. proti temmanským beduinům v okolí Nasibiny/Nisibis v zemi Chanigalbat na severu Mesopotamie, které vedli vůdcové/šejkové Núr-Adad a Múquru (srov. rok 899sq.). Temmanové/Temmánu, Temánu patřili k Aramajům a členili se na čtyři silné klany. Roku 901 Adad-nérári porazil v poli Núr-Adada poprvé, následujícího roku podruhé, "rovinu jsem zbarvil krví jeho bojovníků", to už pod hradbami Nasibiny; v obou případech zničili Assyřané úrodu, viz dále rok 899.    

905 nebo později:

tažení egyptského krále Osorkona I. do Palaistíny (pokud se pod označením Zerach skrývá jeho hebrejské označení, viz rok 914). Vojsko se dostalo až k Mareša v jižní Júdě, kde ho rozložila nějaká epidemie. Júdský král Ásá, vládce v Jerúsalému, pak mohl egyptskou expedici, „Kúšity/Aithiopy“, jak praví dobový text, zahnat. 

900:

někdy koncem května či v průběhu června/třetí měsíc júdského kalendáře se pod dojmem válečných úspěchů krále Ásy staly spojenci klanů Jehúdá/Júdá a Ben Jámín israélské klany Efraim, Mnašše/Manasse a Šim'ón/Simeon a uznali království Júdá. Mír v Júdě pak trval do roku 880.

kolem roku 900:

v Karchemiši vládnou po králi Šuchovi I. (srov. roky 1000 a 950) další příslušníci chetitské panovnické dynastie: Aštuwatamanzaš, Šuchiš II. a po něm jeho syn Katuwaš (viz rok 880 a 849). O dění v jejich státečku, ačkoli byl ohrožován ze všech stran, není známo nic. 

kolem roku 900:

v Indii končí období šedě malované keramiky (začalo kolem roku 1100).

v soudobé Nigérii v oblasti vymezené na severu okolím Kaduny, na východě jsou a na západě Abujou vznikala kultura Nok pojmenovaná podle lokality uprostřed vymezení. Trvala do asi 200 n. l. Podle mladší datace existovala v rozpětí let 600 př. n. l. až 200 n. l.

Známé jsou její keramické sošky lidí a zvířat a je to nejstarší známá subsaharská civilisace zpracovávající železo. Kromě keramiky není nic zachováno. Lze jen spekulovat, že její tvůrci byli Prabantuové.