Bohové a svátky VI. (březen–duben)

BŘEZEN

 

Martius („Martův“; kdysi první měsíc v roce; Mars je mýthickým kmenovým otcem Římanů, otec Rómulův. Pro Albany, Aricijské a Tuskulské byl třetím měsícem, pro obyvatele Cur, Paeligny a Sabíny čtvrtý měsíc, pro Falisky, Laurentské pátým, pro Herniky šestým měsícem, pro Aequiculy desátý)

 

1. březen - kalendae féminárum, tj. ženské kalendy, mátrónália. Kdysi první den nového roku, kdy Saliové obětovali Mártovi a k Apollónově poctě se vyvěšovaly větévky vavřínu. Mátrónálie byly k poctě Iúnóny Lúcetie a Lúcíny, bohyně světla a porodu (hellénská Eileithýia, lat. Ílíthýia, popř. Hérá Zygiá).

Toho dne měl prý Rómulus v Římě zavést instituci manželství. Ženy rozdávaly a dostávaly dárky a žádaly Iúnónu o šťastné manželství. Ve Vestině chrámu byl zažehnut nový plamen zrcadlem ze slunce nebo třením ovocného dřeva (srov. rok 86; nezaměňovat s mátráliemi 11. června), u Vestina krbu čerstvé věnce vavřínové.

Iúnó Sóspita bděla nad výchovou dětí, husy I. Monéty zachránily Řím před Kelty (viz rok 389). Kalendy vůbec byly dnem Iúnóny, ídy naopak Iovovy.

1. března se ovšem také držely narozeniny Mártovy.(srov. též se 3. květnem). Toho dne spadl Mártův posvátný štít, ancíle, z nebe (řec. ankylos, "zahnutý"). Kovář Mámurius přidělal jedenáct kopií a všechny střežili salií Palatíní: v tento den s nimi konali průvod a poskakovali po Městě. Slavnost byla opakována v říjnu, kdy návrat štítů (ancilia) znamenal konec válečného období roku. Během obou slavností se neúřadovalo ani nepokračovalo v žádném válečném podniku.

Věčný oheň měly na starosti panenské Vestálky (v hellénských státech dohlížely na věčný plamen, např. v Athénách a Delfách, ženy, které již manželstvím prošly, tzn. vdovy); viz o nich též v indexu s. v. Vesta. Římské kněžky vybíral pontifex maximus z nejlepších rodin ve věku osmi až dvanácti let. Po vzoru Amáty („Milované“) manželky krále Latína a matky Lávínie, první Vestinou služkou v Lávíniu, se adeptky na panenské kněžství jmenovaly amáty.

V Římě kněžství zřídil a první vestálky vybral král Numa (po smrti manželky Tatie žil se svou láskou, nymfou Égerií, která mu prý dávala různé rozumy; na místě, kde se Numa s Ég. scházel, měli za Iuvenála propachtované Židé pro synagogu). Zasvětil Geganii a Verenii, později Canuleiu a Tarpeiu. Král Servius přidal další dvě a počet vestálek zůstal pak šest. Na veřejnosti je doprovázel jeden liktor.

Vestálky měly na starosti věčný plamen, který prý vyhasl za občanské války se Sullou (v Delfách např. za perských válek a v Athénách za tyrannidy Aristióna).

Porušení sexuální abstinence (= čistoty) bylo trestáno smrtí, uzavřením odsouzené do podzemní komůrky a zavalením přístupu k ní. Ojedinělá je násilnost císaře syrskoarabského původu Římany přezdívaného Sardanapallus/Elagabalus, který roku 221 n. l. slavil svatbu s vestálkou Iúlií Aquílií Sevérou (zavražděn 11. března 222). Šílenec dokonce dal zhasit věčný oheň (jako jedinému ze zavražděných římských vladařů se mu nedostalo řádného pohřbu).

Vestálky fungovaly až do konce římského polytheismu. Poslední, dnes již anonymní vestálku, prý ze svatyně vyhnala manželka křesťanského Vandala Stilichona a neteř císaře Honória Seréna (zřejmě koncem roku 392 n. l.). Fanatická křesťanka Seréna s manželem horlivě ničili symboly starého věku. Roku 408 byli oba ve vnitropolitických tahanicích o moc popraveni (shodou okolností téhož roku, nebo až roku 410 jako součást výpalného Alarichovi, Římané roztavili sochu Virtútis, zosobnění římských ctností).

Roku 191 n. 192 n. l. vyhořel Vestin chrám a tehdy prý poprvé Římané spatřili palladium, Athénu ve zbroji, které přinesl Aineiás/Aenéás z Troie: vestálky je totiž přenášely do císařského paláce, což se stalo již roku 14-. Za téhož požáru, který vznikl po zásahu bleskem, vyhořel chrám Míru, zasvěcený roku 75 n. l. Vespasiánem za vítězství v Iúdaji. Současníci ho hodnotili jako nejkrásnější v Římě a byl oblíbeným místem, kam boháči ukládali své úspory.

Palladium měl po požáru ve své ložnici šílený Syřan Elagabalus a Athénu chtěl provdat za svého boha Elah-gabala, kterého Římanům soustavně vnucoval a dal mu vystavět chrám, kam prý také soustředil obřady mj. židovské včetně samarských a křesťanských. Arabskému kameni se však ozbrojená bohyně nelíbila, jak říkal, dal meteoritu z Karthága přivést Tanith čili Iúnó Caelestis, podle jiných jakýsi orientální kult, prý babylónský, jménem Salambó, kterou Římané identifikovali s Venuší.

Až do roku 153 př. n. l. byl 15. březen začátek úředního roku, nástup konsulů atd. Dodejme, že konsulové prvního roku republiky byli voleni v červenci roku 510, do úřadu nastupovali v srpnu. Kolem roku 450 ale už bylo běžné nastupovat do úřadu a tím zahajovat úřední rok 15. května. O něco později, doloženo poprvé roku 424, nastupovali konsulové 13. prosince a roku 391 tomu bylo 1. července; více viz v indexu s. v. konsul.

Rodinnými, ryze však „ženskými“ ochrannými božstvy, byla personifikovaná prosebná oslovení pro zdraví ženy, její svatby, zdaru porodu a prvních měsíců dítěte. Protože v mnoha případech jsou jediným pramenem existence těchto kultů autoři křesťanští, můžeme předpokládat i určitou manipulaci monotheistických ideologů s jim protivnou minulostí:

Obecně ochrannými místními ženskými božstvy byly Aufániae mátrónae. Dívky od nemravností prý odrazovala Verticordia/Odvracečka srdcí, možná jinak jen přízvisko Venušino. Ženám v čase menstruace pomáhala Genita Mána, Ména (dea), jíž se dostávalo obětí každoročně stěněte, a to ještě v době Vespasiánově; obětníkům/obětnicích se dostávalo masa štěněte (o zvyku křižování psa v Římě viz rok 389).

Bohyně osvobozující od všech ženských starostí Stimula. Bohyní proseb, zřejmě bez jakékoli specialisace, byla Peta. Camélae virginés (srov. hell. gaméliai theai, tj. svatební bohyně) byly nymfy oslovované nastávajícími nevěstami.

Afferenda byla bohyně střežící předávání věna a dalších svatebních darů. Prema měla na starosti držet pannu, aby manželovi neuhýbala, když ji „sevře“. Pokud se manželé pohádali, usmířila je Viripláca, tj. Muže usmiřující, pokud to nebyl přídomek Iúnóny, s chrámkem na Palátiu.

Iúnó a Ména se starala o menstruaci budoucí matky, Iugátínus chránil rodinný svazek muže a ženy, Cinxia či Virginénsis chránila ženin pás, Subigus ji přiváděl k muži, Prema řídila penetraci, Inuus (Tutúnus či Mútúnus/Mútínus, přízviska Priápova) a Pertunda končili s panenstvím. Iánus otevírá cestu tvorbě semene, kapajícího ze Sáturna, Líber má na starosti ejakulaci. V těhotenství vyživují zárodek krví Fluónia či Fluvión(i)a, o vlastní výživu se stará Alemóna.

Ossipágina zpevňovala v matčině těle kosti rodícího se dítěte. Nad celým porodem držela stráž Lúcína, pův. bohyně světla, zbavující zlých snů a nočních postav, které na rodičku a dítě sesílala Hekaté, jež také novorozenci pomáhala na světlo. Později splynula s Iúnónou v Iúnó Lúcídu.

Pro odvrácení nebezpečí potratu je vzývána Postverta a Prorsa, pro hladký průběh těhotenství je vzývána Diána Nemorensis. Antevorta či Anteverta, tj. Předvídavě předcházející, též Porrima či Prorsa a její sestra Postvorta byly vlastní bohyně porodu, průvodkyně své sestry Carmenty/Karmenty (srov. carmentálie, Fortúna a 24. června, 13. srpna), a to při porodu hlavičkou napřed (Antev.), nebo nožičkami (Postv.).

Bohyní rychlého a lehkého porodu byla Numeria, též prý bohyně počtů, čas porodu sledovaly Nóna a Decima, tj. „Devátá a Desátá“. Neznámou roli, a zda vůbec v této souvislosti, nebo jen se sexem, hrála jistá Panda Cela či Pantica dea, bohyně „otevírání“. • Staří hovořili o desíti měsících těhotenství, protože počítali deset měsíců siderických, tj. 273,25 dnů = devět kalendářních měsíců.

Novorozeňata byla svěřována bohům Volumnovi a Volumně. Aby novorozeněti a šestinedělce neubližoval Silvánus, dávala na ně v domě pozor bohyně rituálního vymetení Déserra. Jako kolegové proti Silvánovi, bohu lesní a polní zvěře, jí pomáhaly Intercídóna a Pícumnus či Pílumnus (event. byli oba bratry).

Pícumnus pod jménem Sterquilínus vynalezl hnojení polí, jinak ale byl ochranným bohem novorozenců. Pícumnus a Pílumnus, jinak drtící palicí obilí, a oba byli agrárními božstvy, měli v domě rodičky vždy připraveno lože, aby ji chránili. Před porodem je obětováno Pílumnovi, Pícumnovi či Iúnóně a Herculovi.

Na ochranu šestinedělek obešli tři muži v noci dům, jeden se sekerou udeřil do prahu, druhý moždířem a třetí práh ometl koštětem. Tak byl Silvánus od návštěvy domu odstrašen (symbolika značila sekeru kácející stromy, drcení obilí v moždíři a hromadění ovoce koštětem).

Égeria dostane dítě na světlo světa, Parca a Partula jsou u porodu. Život dítěti vdechne Vítumnus a Sentínus smysly. Po porodu se vzývá Lúcína, nositelka světla. Na ni se obracejí také ženy neplodné. Rodičku po porodu očistí Iúnó Februa (Februális či Februlis), který ji zbaví placenty. Levána pozdvihuje novorozeně k matce a otec pak zdvihá dítě s pomocí Statíny (Statilína, Statínus či Statilínus/Statánus).

Núndina dohlížela na rituální očistu novorozeněte, pořádanou rodiči u chlapce devátého dne po narození, u děvčete osmého. • Podle jiné interpretace byla Levána bohyní novorozeňat pro okamžik, kdy byla zdvíhána otcem ze země, z prahu domu, a tím uznána za vlastní. Bohyní prahu byla Líma, jejím mužským protějškem byl Límentínus.

Rúmína byla bohyní kojenců s vlastním chrámem u fíku, pod kterým kojila vlčice Rómula a Rema (rúmína fícus).

Cuba byla bohyní střežící ležení dětí, na děti v kolébce dohlížela Cúnína. Ochrannou bohyní dětské stravy byla Edúlica a Edusana, pití Pótína a Pótica. Statánus či Statilína se starali o stání dítěte. Dvojice Abeóna & Adeóna prý stály při dítěti, když poprvé po svých putovalo z paží do paží („odchozí a příchozí“). Když dítě začalo mluvit, bylo obětováno bohu mluvy Fábulínovi. Před náhlým strachem děti chránila Paventia. O osiřelé děti pečovala Orbóna.

[Budiž připomenuto, že velkou většinu zde uvedených božstev uvádějí ve svých apologetických spisech monotheističtí autoři. Mnohdy se přitom dopouštějí malversace. Nepochybné také je, že italické kulty a hellénistická literatura zduchovňovala všechno pozemsky hmatatelné a lidské. Z křesťanského zdroje rovněž pochází informace o tom, že Římané měli do roku 269 boha Měďáka/Aesculána. Pak se mu narodil syn Stříbrňák/Argentínus. To prý se zavedením stříbrné ražby v Římě (sic!), viz rok 269]

V novověku nahradily staré ženské svátky dny nové. V Evropě se slaví Den matek, pohyblivý svátek připadající vždy na druhou květnovou neděli (uzákonil v USA 8. května 1914 president Woodrow Wilson). V Americe a mezi ženskými aktivistkami a socialistkami se od začátku 20. století objevuje 8. březen jako Den žen. Poprvé držen v USA roku 1908 poslední únorovou neděli, 19. března 1911 ve Skandinávii a Německu s Rakouskem (komunistky Clara Zetkin a bolševická komisařka Alexandra Kollontai). Ve Spojených státech se drží Den zrovnoprávnění žen (26. srpna, zaveden roku 1971).

 

3. březen - vzpomínány narozeniny Quirínovy, též diés aegyptiacus. 

5. březen - svátek Ísidiny lodě, návigium Ísidis, ploiafésia. Po celé říši po slavnostním alegorickém průvodu karikujícím lidskou marnivost k mořskému břehu na vodu vypouštěna loď s obětinami. Takto byl zahajován nový plavební rok a zároveň žádáno o ochranu bohyně na moři (viz ísie 27. října).

6. březen - oběť Vestě, hellénské Hestii. Hlavní svátek Vestin viz 9. 6. Od roku 12 u Vestina krbu přinášeny zápalné oběti za Augustův zdar. • Někdy drženy compitálie, viz leden.

7. březen - nóny, výročí zasvěcení chrámu Véjova. Véjovis je jméno mladého Iova usmiřitele a ochránce vyhnanců: jako nemluvně shozené Rheiou na Krétu, aby ho otec Kronos-Sáturnus nesnědl. • Vzpomínány iúnónálie, svátek držený mátrónami. • Roku 189 se narodil L. Septimius Geta, Imp. Caesar P. Septimius Geta Aug. (zemř. 212).

9. března - arma ancília movent

8. března - narozeniny Blíženců, ochránců Říma Kastora a Polydeuka, lat. Castóra a Polluka.

13. března - svátek Iova Cultóra

14. březen - equirria (II.). Opakování svátku, viz 27. února.

Sacrum Mámurió, mámurália, svátek Mámuria, zhotovitele štítů, viz. 1. března. Nahý muž byl metlami vyháněn z Města za pokřikování „Mámurius“, což symbolisovalo vyhánění starého roku: vyhnáním tohoto obětního beránka bude úroda zdárná. Mámurálie jsou jediným svátkem Numova kalendáře, který připadá na sudý den. Kdysi to byl poslední den starého roku.

15. březen - ídy, prapůvodní začátek římského roku, věnované Iovovi a svátek Anny Perenny. Anna Perenna byla bohyně roku a ročních proměn a požehnání a její oslavy byly bujaré a rozpustilé, slavené od dob Rómulových na Martově poli. Pilo se na věčné trvání života (Anna Perenna je fem. k annus perennis, Věčný rok, nebo jméno vzniklo z amnis perennis/stále tekoucí pramen). Původní oslavy římského Nového roku. • Jiný svátek Anny byl držen 18. června, o němž nic bližšího neznáme.

Figura staré ženy byla vrhána do Tiberu, ženský protějšek předcházejících mámurálií. Lidé toužili po tolika rocích života, kolik dokázali vypít pohárů vína, opilství toho dne pokládáno za požehnané. Na březích Tiberu stavěli Římané chýše z listnatých větví (srov. příbuznou podzimní slavnost Židů ’ásíp či sukkót, „slavnost, svátek chýší, salaší“, viz pod Iúdaia a židovské svátky).

Někdy po tomto datu roku 195 byly vykonány mimořádné státní obětiny, tzv. ver sacrum/svaté jaro, a to 22 let po jejich zaslíbení po bitvě u Trasimenského jezera, v níž mimo jiné padl i konsul C. Flaminius. Opakování slavnosti není zmiňováno (viz rok 217). V dějinách se den proslavil vraždou C. Iúlia Caesara roku 44, tzv. březnové ídy.

V kultu přívrženců Velké Matky bohů/Magna máter deum vulgo Kybely od 15. března konány týdenní očistné obřady. První den byl vzpomenutím na Atyovo zrození v rákosí "canna intrat/vchází rákos", viz 21. března

16. a 17. březen - procesí k Argeům, tj. k Hellénům, ke 24 kapličkám v Římě podle řeckého ritu, argéi(s), sacrária Argeórum. 17. byly v kaplích vyvěšovány panáci starých mužů, symbolů starého roku a protiklad k mladíkům, dostávajícím togy. Srov. 14. 5. • 16. března roku 37 n. l. zemřel/byl zavražděn císař Tiberius (narozen roku 42 př. n. l., datum neznáme).

17. březen - líberália, bacchánal. Velká venkovská slavnost a scénické hry k poctě boha úrodné půdy Líbera, lúdí líberálicí. Staroit. Líber pater později splynul s mladým, krásným hellénským Bakchem, Dionýsem; jeho vychovatel a společník se jmenoval Maró, vyznačující se zpěvem a tancem ve škraboškách na tváři (oscilla, opět symbolika starého roku; masky se pak doma věšely na zdi). Chlapci, kteří dosáhli sedmnáctého roku věku, oblékali 17. března mužskou togu a zapsáni do seznamů stávali se plnoprávnými římskými občany. 

Obětovány medové koláčky a tohoto dne byli chlapci prohlašováni za dospělé a oblékáni do togy: dosáhli sedmnácti let, v pozdní republice šestnáctého roku, a byli zapsáni do seznamu občanů, čímž se stali plnoletými. Namísto togy s rudým lemováním (toga praetexta) dostali teď togu bílou (toga pura, libera).

Na vysoké sosny se věšel obrázek boha, aby, kam dohlédne, byla půda úrodná. Téhož dne prodávaly staré ženy, sacerdotés Liberí, představitelky Anny Perenny, po ulicích na malých přenosných oltářích, foculí, masové koláčky/liba.

Saliové, sbor Mártových kněží (dva sbory po dvanácti lidech, v čele stál magister) vykonali státní oběť Martovi, zpívali a tančili se štíty a kopími v rukách (pontifikové proto svátek nazývali agónium Mártiále).

Kultovní činnost saliů vrcholila 19. března o quínquátrús a 19. října očistou zbraní po oddílech, armilústrium zbraní těch, kteří se vraceli z letního tažení. Srov. podobný zvyk Makedonců a později germánských Franků, kteří každoročně vyparádění a v plné zbroji pochodovali 1. března před svým knížetem/králem.

Bakchánal ve městech jednou po třech letech konal velmi hlučné noční průvody a tajná shromáždění, orgia. V republikánské době byly slavnosti pro svou nevázanost a noční tajuplnost předmětem zákazů.

19. až 23. březen - quínquátrús. Pětidenní svátek narozenin Minervy (19. března, pátého dne po ídách březnových) a jejího bratra Márta (21. března) kolem jarní rovnodennosti, svátek moudrosti a řemesel, výročí Minervina chrámu (viz rok 240, 19. byly fériae Minervae). Srov. s athénskými panathénajemi, které později Římany drženy v tomto termínu; narozeniny Athény drženy 28. hekatombaiónu. Minervin kult převzali Římané údajně od Falisků, Minerva Capta/Jatá Minerva.

Quínquátrús byly slaveny dvakrát do roka. Těmto se říká q. máiórés (větší), 13. 7. byly q. minorés. První den byl bez zápasů, další čtyři byly s gladiátory. Původně slaveno jednodenně pátý den po ídách. Minerva, obdoba hellénské Pallady Athény, učitelky lidstva, eg. Néith, byla uctívána hlavně tkalci, valcháři, barvíři, obuvníky, učiteli, malíři, lékaři a všemi umělci, byla to sláva řemeslnických spolků. Konala se slavnost kněží saliů a gladiátorské hry.

19. března pořádány dostihy, které byly zopakovány 19. října.

20. březen - diés sanguinis, tj. den krve válečné bohyně Bellóny (Duellóny), průvodkyně později Mártovy, a Bellóny z Asie,  fryžské Ma/hell. Enýó, kdy si její kněží či vyznavači/fánáticí zvaní hastiferí/nosiči kopí a potulní žebraví kněží (gallové) rozdrásávali paže a nohy dvousečnými sekerami a krev obětovali, resp. sami vypili. V extasi docházelo i na autokastraci. Bývá kladeno až na 24. března. Tento kult se do Říma dostal až v 1. st., o starších Bellóně viz v indexu s. v. • Srov. obdobné praktiky o megalésiích bohyně Kybely a den 3. června.

V Bellónině chrámu se shromažďoval senát, aby vyslechl žádost konsulů o triumf (prvním triumfátorem byl prý roku 509 P. Valerius Poplicola, a to nad véjskými Tusky), nebo aby vyslechl cizí diplomaty, poněvadž ležel mimo pómérium. • Svátek B. byl ještě 24. 3. a 3. 6.

Pélúsia, jarní svátek Ísidin.

21. březen - jarní rovnodennost, aequinoctium, isémerínos (slunce v Beranu poprvé po zimě prodlužuje den), narozeniny Minerviny.

Den poté držena v kultu Kybely-Velké Matky bohů berekyntia/berecyntia či hilaria, tj. oslava radosti, viz megalésia 4. - 10. dubna. Podle pozdějšího rítu zavedeného císařem Ti. Claudiem začínala čtyřdenní jarní slavnost Velké Matky bohů 23. března procesím s palmovými nebo borovicovými větvemi do chrámu Kybelina ("arbor intrat", strom vchází). 24. byl den krve, kdy se velekněz větvemi seřezal a pokropil bohyni krví. Na kmen pokácené borovice upevňovali věřící chomáče vlny symbolisující snahu zahřát umírajícího Attida. 

Následovala po půstu 25. března hilaria s maškarním průvodem a hostinou (jiným datem začátku slavností je 25. březen, srov. níže). Očistná příprava na berekyntie začínala 15. března půstem od určitých potravin a asi též vína. • Borovice upomíná na mnohem pozdější křesťanský zvyk vánočních stromů, ale dějinná souvislost po dlouhých staletí zapomenutí Kybelina kultu tu není asi žádná.

Kult se v západní Evropě udržel do konce 4. století n. l. Z Cattericku v anglickém hrabství York byla nalezena nástěnná malba z této doby v hrobu galla, ukazující kněze v ženských šatech a s ženskými šperky.• Berekyntai, Berekyntes, fryžský kmen pojmenovaný podle pevnosti Berekyntos na Sangariu, k němuž se kult Velké Matky váže.

Kolem jarní rovnodennosti v Indii od věků slaven hinduisty několikadenní rozpustilý svátek holí (angl. huli) na pamět boha sexuální náruživosti Kámy. Od zarathuštriánských dob drží Peršané, a to i jako šíité, o jarní rovnodennosti svátek nového roku novruz (nowruz/nourúz), "nový den".

Předchází mu svátek ohně "rudé středy", poslední středy v roce čahár šanbi súri. Ten však šíitskému kléru vadí.

22. březen - diés violáris, "fialkový den", violária, v imperiální době zdobení náhrobků věnci z fialek; pravděpodobně souvisí s kultem fryžské bohyně, srov. 9. května rosálie.

23. březen - poslední den quínquáter, oběti Minervě a na Mártovu počest byly rituálně čistěny polnice používané k sakrálním i vojenským účelům, trubačská slavnost (tubilústrium). Viz 19. března.

24. březen - diés sanguinis, viz 20. březen; diés aegyptiacus

25. březen - v Ísidině kultu den Panny-Matky, Naše paní Ísis; zmrtvýchvstání Osírida (dtto Tammúze, Dionýsa/Bakcha, Adónida či Attida/Attína, Mithry, dokonce prý Ježíše). Začátek Kybeliných hilarií (= a. d. VIII. kal. aprílis).

26. březen - v Kybelině kultu po divokých oslavách odpočinek, requiétió.

27. březen - lavátió, procesí a slavnostní omývání sochy Velké Matky bohů.

28. březen - initium Caiáni, prostor za Tiberem/Caiánum, Gaiánum, související asi s iniciačními obřady kultu Kybely

30. březen - druhé oběti na Augustově Oltáři míru, srov. 30. 1. Oběti Pácis/Míru, Concordii/Svornosti, Iánovi a Salútis/Spáse národa.

31. březen - svátek Lúny. Uctěn na Aventínu.

? - pohyblivé - latinské slavnosti (Latínae fériae, Latiar), viz květen a o stanovování data viz na začátku oddílu o Bozích a jejich svátcích.

 

DUBEN

 

Aprílis (Venušin měsíc, ale se jménem Afrodíty nesouvisí: od „quod ver omnia aperit“, tj, jaro všechno odhaluje, otevírá; • za Neróna se měsíc krátce jmenoval nerónéus)

 

1. až 3. duben – venerália a lúdí venerálés. Třídenní svátky a hry Venušiny, dávné bohyně jara. Její socha byla umyta v Tiberu a nově ozdobena. Slaveno v chrámu Veneris Verticordiae/Venuše Napravitelky zasvěceném po roku 114 př. n. l., kdy bylo několik poprav Vestálek a jezdců, kteří se s nimi spustili.

Libentína či Lubentína byla bohyní smyslné lásky, vyprchávání životních sil, ale spíše to bylo jedno z přízvisek Venuše. Totéž platí o starolat. bohyni lenivosti Murciji či Murcidě (Murcia měla svatyni u Circu Máximu a „murcijské mety“ byly špičaté cílové sloupy na východní straně závodní dráhy). Jako matka římského národa prostřednictvím Trojana Aineia a Iúliů uctívána pod jménem Venus Genetríx.

Dubnové kalendy byly věnované Iánovi, Iúnóně a Iovovi.

Dnes tzv. apríl, v anglosas. světě den všech bláznů, all fool's day (franc. poisson d'avril, „dubnová ryba“), je svátkem vtipálků. Původ není znám, ale bývá spojován s tradicí hilarií 25. 3. nebo hinduistického svátku holí, který končí 31. března; způsob přenosu do moderních dnů zůstává záhadný. Hinduisté slaví tři měsíce do konce dubna Obětování džbánu nektaru, kumbh melá/kumbha méla, během něhož na čtyřech místech IND rituálně smývají hříchy do 88. generace.

Hrnec s nektarem, amrita, unesl po bojích mezi bohy Garuda, syn Indry, když spadl na Zemi. Prchal dvanáct božských dnů čili dvanáct roků a proto se místa oslav scházejí ve dvanáctiročních cyklech: Haridwar/Hardvár ve spolkovém státu Uttarákhand na západní hranici Nepálu, Udždžajn/Ujjain u Bhópalu ve středu IND, Násik/Nášik na Godavari sv. od Mumbaí, a Iláhábád/Alláhábád.

Roku 2001 v Alláhabádu na soutoku Gangy a Jamuny s mythickou Sarasvatí/angl. často Saraswati se sešlo největší lidské shromáždění všech dob, prý třicet až sedmdesát milionů lidí, roku 2004 v Haridwaru „jen“ milionů patnáct, ale roku 2010 na čtyřicet milionů. Tok Sarasvatí, která kdysi za lidské paměti vyschla, je dodnes předmětem pátrání, objevování a hlavně dohadů a pro konservativní hinduisty pojmem se silným politickým nábojem. 

Roku 2013 začal kumbh melá 14. ledna a skončil 10. března (55 dnů) a už první den přijely tři miliony lidí.

Přirozeným zdrojem „bláznovství“ žertéřů je proměnlivost počasí v této roční době. Maškarní průvody zřejmě mají původ rovněž v Kybelině kultu. Roku 187 chtěl maškarního reje o hilariích využít k atentátu na císaře Commoda bandita jménem Máternus převlečen za praetoriána, ale byl vlastními lidmi udán.

3. dubenv císařské době svátek Herculovi Victorovi, "narozeniny" chrámu Quirínova a diés aegyptiacus. Z císařů ctěn Commodem a Sardanapallem. Kromě mužné podoby Herákleovy-Herculovy se dostala do obliby jeho podoba transsexuální. Taková role stála na pověsti o héróově pobytu na dvoru lýdské královny Omfaly (fem. k "pupek"), kde musel z trestu posluhovat panovnici v ženských šatech (a měli spolu syna, podle jiné verse i tři), příst vlnu. Na Kóu chodíval Hérákleův kněz v ženských šatech a na hlavě s ženskou mitrou. V Římě se v tento svátek objevovali muži blízcí kultu rovněž v ženských šatech, Commodus měl přes ně hozenou lví kůži.   

4. až 10. duben - lúdí megalensés/megalésiací, megalésia. Slavnost pro patricijky a hry v circu a v divadle, veselí s orgiastickým rázem, hilaria solemnia. Zasvěceno fryžské Velké Matce bohů, Mágna Máter Deum/Máter Deum Mágna Idae, též známé jako Kybelé, Ma, nebo prostě Megalé, tj. Velká, jež byla vyznavači považována za původkyni všeho na světě. Tradiční svátky v kultu viz berekyntie 21. března. Původem bisexuální bohyni obětován býk, taurobolium, a beran, críobolium.

Kultovní předmět, snad meteorit, byl z nápadu prořímského exponenta Attala I. přivezen do Říma 12. dubna 204 př. n. l. z fryžského Pessinúnthu (v Tiberu uvízlou loď uvolnila Claudia Quínta, když požádala bohyni, aby takto prokázala její nevinnost, viz pod vestálky); každoroční slavnosti zavedeny roku 191 př. n. l. V rámci propagandy na východu se Římané dovolávali fryžského původu (Aineiás Trojský).

Všeobecnou pouliční nevázanost doprovázely scénické hry, závěrem hry v circu. Docházelo k samovyklešťování mužů, fánáticí, kteří se v extasi zasvěcovali bohyni; v císařství byl tento zvyk nahrazen praxí, kdy si archigallos nařízl paži a nechal stékat krev (jméno galloi, lat. Gallí, od říčky ve Frygii). Končilo se průvodem a lectisterniem, imaginární hostinou bohů, kdy jejich sošky či sochy ležely nebo seděly (sellisternium) na lehátkách či na sedátkách, a dostihy. Phrygiánum, svatyně Kybely a Attida v Římě postavil císař Antónínus Pius, pokud nestálo již za Ti. Claudia.

Znaky Kybely byly kymbalon-cimbál, tj. puklice či talířovité nebo pohárovité zvony, bubny, píšťaly, lvi zapřažení do jha a na hlavě nosila věžatou korunu.

Zvonky a zvony patří mezi nejstarší nástroje očistných rituálů, přivolávaly déšť a zaháněly bouřky. Sudovitého tvaru byly zvony na Dálném východu, pohárovitého či tulipánovitého tvaru na Západu. Nejstarší zvonkohra je z Číny z dob dynastie Čou (1122 – 221). V hellénistickém světě používaly zvonečky přišité k sakrálnímu oděvu některé nehellénské kulty (např. právě Kybelé). Ve světském životě oznamoval zvon ve tvaru klobouku (petasos) otevírání rybího trhu, Římané ho měli jako svolávací nástroj ve veřejných lázních. S touto symbolikou přešel zvon do monotheistického kultu Ježíšova.

O lectisterniu pro dvanáct nejvyšších bohů viz římské hry v září.

V Praeneste slaven svátek Fortúny Praenestíny.

4. dubna – (nebo 6. dubna) roku 188 se narodil Bassiánus, Imp. Caesar M. Aurélius (Sevérus) Antónínus Aug. zv. Caracallus/Caracalla n. Tarautás (zemř. 217)

5. dubna - Fortúna Pública; na Quirínalu zasvěcen chrám.

8. dubna – Castór et Pollúx; (nebo až 11. dubna) roku 145 n. 146 se narodil L. Septimius Sevérus, odtud lúdí Sevérí, císař Imp. Caesar L. Septimius Sevérus Pertináx Aug. (zemř. 4. února roku 211)

11. dubna - Fortúna Prímigenia.

12. až 19. duben - cereália sacra, lúdí cereálés/ceriálicí. Vlastní svátek cereálií byl první den her a měl plebejský charakter; později začátek her. Chudí dostávali pohoštění na státní útraty, všichni oblečeni v bílém. Poslední den cereálií byl svátkem státním.

Původně byly pouze 19. dubna, kdy roku 493 byl kult zaveden v Římě zasvěcením Cereřina chrámu, viz tam.

Slavnosti připomínaly únos Cereřiny dcery Proserpiny (Líbery) Dítem (Cerés-Démétér, Persefoné a Hádés) do podsvětí a současně založení rolnictví. Vedle divadelních her, o které se starali plebejští aedilové, pořádány štvanice na lišku roznášející po polích obilnou sněť: bývala upalována ve slámě. Roku 42 poprvé namísto závodů spřežení pořádány gladiátorské zápasy/múnera. Upalování lišek (ale také koček či hadů) se udrželo v Německu, Francii a Walesu do středověku.

Cerés, dcera Sáturnova a sestra Iovova, je kromě plodnosti půdní také bohyní rodiny, milovnice míru a zákonodárkyně. Slaven byl její svátek rovněž 1. srpna, neulévá se jí vína.

O 12. dubnu tradovali Mongolové v Mandžukuu, že se narodil Čingischán (rok však neznali). 

13. dubnaLíbertás, výročí zasvěcení chrámu na Aventínu o dubnových ídách.

15. dubna- byla obětována hlavní vestálkou/virgó vestális máxima Tellúře březí kráva, forda, za úrodu polí a zdraví stád, fordicália (fordicídium či hordicália od hordus), v každé curii jedna a jedna na Capitólu (tj. celkem 31). Nenarozené tele bylo vestálkami vyňato z těla zabité krávy, spáleno v ohni a jeho popele se použilo k očistě o paríliích, k výrobě "slané mouky/mola salsa". Svátek byl Římany úředně převzat roku 494.

Tellús a její mužský protějšek Tellumó představují personifikované produkční síly země (podobně uctívali Germáni božstvo latinisovaným jménem Nerthus) a novodobě jejich kult rád interpretován eko-socialisty jako „ekologický“.

21. duben - parília. Původně palília (fésta) podle záhadné staroital. polní a pastevecké bohyně horských pastvin Palés (někdy uváděna jako bůh), kdy byly obydlí a chlévy očišťovány vykuřováním kadidly a svěcenou vodou, zapalovány kopky slámy a sena, mezi nimiž pastevci hnali stáda a sami přes ohně skákali; později v Římě pořádány hry v circu.

Den je zároveň dnem Bohyně Rómy/Dea Róma a dnem založení města Říma/diés nátális urbis Rómae. Slavit tento den jako založení Města nařídil až C. Iúlius Caesar, na vědomí však dáno již M. Fulviem Nobiliorem roku 179 ve fástech/kalendáři v chrámu Hercula Músárum (tzn. tehdy již byl svátek vztahován k porodu/partus, nikoli ke kultu jménem Palés).

O paríliích zahájil Rómulus stavbu římských hradeb a zabil Rema, jehož pak pochoval na Aventínu. Za obětiny bohyni Pale sloužilo jídlo a mléko. Palés spolu s Inuem (Inuus), Pánem jako oplodňovačem, střežili stáda před chorobami a lupiči (nezaměňovat Palu s ochrannou bohyní římského pahorku Palátia jménem Palátua - s jedním fláminem, fl. Palátuális). • Ochrannou bohyní stád krav byla Búbóna.

Snad v den parílií konány hry stoletní, lúdí saeculárés, viz „nezařaditelné“.

Výročí chrámů Venuše (zasvěcen 21. 4.) a Rómy, zasvěcené roku 121 n. l. Hadriánem; snad tehdy došlo i k přejmenování parílií na rómaea/rómeje. Kuriosní, ale bez souvislosti, je to, že právě tohoto dne drží anglosaský křesťanský svět Earth Day.

23. duben - vínália priora. Otevíral se první sud vykvašeného vína, ochutnávky, obětováno jehně Diovi (19. 8. byly vínália altera, viz).

Zároveň den Venuše ze sicilského Eryku, Venus Erucína/Erycína, v Orientu Aštarty a Tanith, svátek prostitutek, vzývající Venuši, aby jim dala krásu, šarm a oblibu (poprvé slaveno roku 181).

25. dubna - róbígália, svátek Obilné rzi (Róbígó bylo božstvo mužské i ženské). Přinášena ovce a pes s barvou rzi jako oběť (o obětování psa viz 1. května) a pořádány závody ve skákání v pytli. Závodům předsedal flámen Quirinális, čili oslavy také nějak souvisely s Rómulovým kultem.

Róbígália k odvracení obilní rzi zavedl v 11. roce královlády Numa Pompilius a slavily se od 19. dne po jarním slunovratu po západ Psí hvězdy, Síria (28. dubna v Římě). Srov. řec. Erysibié Démétér a Erysibios Apollón. Róbígália a následující flórália byly konány původně na obranu proti napadení květů zemědělských plodin.

Křesťané zavedli na stejný den procesí s modlitbami a zpěvem, litanie, litanía máior (od klas. litátió, obětování, a pozdního litanía, souvisí s řec. litaneia, které je od lité, prosba, modlitba).

25. dubna - sarápeia, ústřední slavnost Sarápidova kultu v chrámu na Quirínálu (až v době císařské). Hellénistický svět držel slavnosti kultu zmrtvýchvstání a střídání života a smrti (Adónis - srov. adónie, Sarápis, Attis) v době, kterou později křesťané překryli svými velikonocemi s obdobnou náplní (v době Attidových svátků oznamoval velekněz původem fryžského kultu, archigallos (jméno od fryžské říčky Gallos), Attidovo zmrtvýchvstání; během mystérií přešli věřící ze smutku do veselí a knězem jim byl předkládán chléb a víno, srov. křesťanské zvyky o velikonocích, srov. rísus paschális/velikonoční smích, kterým zaháněna zima a vítáno obnovení života jarem.

Možná odtud pochází zvyk „aprílových žertů“, srov. ale také venerália či cereália. • Římský a alexandrijský Sarápeion byly křesťany zničeny roku 391 či 392 n. l., Íseion u Alexandreie roku 414.

26. duben – roku 121 se narodil M. Annius Catilius Sevérus, od devíti let věku M. Annius Vérus, po adopci M. Aelius Vérus Aurélius Caesar, císař Imp. Caesar M. Aurélius Antónínus Aug. (zemř. 17. března 180).

27. duben až 3. květen - flórália sacra. První den (v době západu Psí hvězdy, Síria) se konala vlastní slavnost flórifertum, navazovaly lúdí flórálés, lúdí Flórae na počest bohyně květeny, jedné z nejstarších italských bohyní ztotožňované s hellénskou Chlóris a později s Afrodítou s přízviskem Anthea/Květnatá. Nošena pestrá roucha, květinové ozdoby a pořádány rozmarné až lascivní hry, 28. dubna se zápasy nahých prostitutek (a nemusely to bý ženy nesvobodné) a se závody v circu. Svátek oblíbený u mládeže. 

2. května se pořádala štvanice koz a zajíců (poněvadž se pohybují po lukách a po lesích). 3. květen byl dnem narozenin Mártových, zřejmě jeho chrámu, viz totiž 1. březen.

Slavnosti a hry se konaly podle návodu Sibylliných knih nepravidelně poprvé roku 238 př. n. l. a od roku 173 každoročně tři až šest dnů. Začínalo se scénickými hrami (mímy) a končilo hrami v circu a oběťmi Flóře. Podle staré římské tradice ovšem svátek zavedl sabínský král Titus Tatius.

28. duben – roku 32 n. l. se narodil M. Salvius Othó, od 15. ledna 69 Imp. M. Othó Caesar Augustus (vzal si život 17. dubna t. r.)

30. dubenAcca Lárentia/Laurentia; slaveno ještě 23. prosince. U Germánů Walpurgis, cf. Valpuržina noc.