************************************************************

413.

Ol. 91, 4

Kleokritos

a. u. c. 341

Q. Fabius Vibulanus interrex

A. (M.) Cornelius Cossus a L. Furius Medullinus I.

ep. eforos ve Spartě Onomantios

************************************************************

Na jaře osmého roku Níkiova míru a devatenáctého války se poprvé od roku 425 objevili v Attice opět Sparťané se spojenci; velel král Ágis II. Plenili rovinatý kraj a na Alkibiadovu radu a nepochybně s jeho znalostmi terénu opevnili v Attice pevnost Dekeleiu viditelnou na 25 kilometrů z Athén a zanechali zde posádku.

Tím byla po mnoha athénských provokacích (viz předcházející roky a 404) obnovena peloponnéská válka, která byla vlastně po roce 421 přerušena, svou druhou fází, válkou dekelejskou, která se skončí až roku 404. V Dekeleji zůstal velitelem král Ágis. Uteklo k němu z Athén na dvacet tisíc otroků, převážně řemeslníků, Dekeleia se stala útočištěm athénských exulantů, odpůrců radikálního lidového režimu. Athéňanům se teď prodražil dovoz potravin z Euboje, neboť všechno muselo jít přes moře kolem Súnia, domácí agroprodukce byla značně omezena, Sparťané ničili úrody, umíral dobytek a ovce, hodně olivovníků bylo zničeno n. poškozeno. Hellénský svět se divil, jak mohou Athéňané vést válku na dvou frontách a jak dlouho že to asi mohou vydržet. 

Na západní ostrovní frontu poslali Sparťané posily. Na Sicílii odplulo na nákladních lodích šest set hoplítů, jimž velel Ekkritos, a s nimi tři sta Boióťanů, pět set Korinťanů, dvě stě Sikyóňanů a arkadští žoldnéři pod korinthskými velením. Bojových plavidel korinthské flotily bylo 25, které přes zimu kotvily u Naupáktu na dohled dvaceti athénských.  

Athéňané rovněž vyslali na Sicílii posily, jimž velel zkušený Démosthenés. Na cestu kolem Peloponnésu vyplulo z Aigíny šedesát lodí s 1200 hoplíty. Démostheneovu flotilu doprovázel zkraje menší výsadek pod velením Chariklea, který se třiceti loděmi poplenil Kythéry a vybudoval tam pevnost pro případné přeběhlíky z řad heilótů; v Argu nalodil vojáky pro sicilské tažení, které předal Démosthenovi, viz zde níže, a od Korkýry se s Argívskými na palubě vrátil domů, na Sicílii nepokračoval. 

V téže době porazila athénská flotila před městem loďstvo Syrákúsanů o sedmdesáti plavidlech, které ve dvou skupinách vypluli z obou přístavů města. Proti nim plulo šedesát triér athénských: jejich ztráty činily jen tři triéry, syrákúských bylo zničeno jedenáct a tři zajaty.

Na souši využil Gylippos momentu překvapení a během námořní bitvy na Athéňanech dobyl zpět systém tří pevností na Plémmyriu na jižním okraji syrákúského přístavu, v němž měli Athéňané od loňska hlavní sklady s plachtami a výstrojí pro čtyřicet triér a tři triéry vytažené na břeh. Zásobování athénské armády se stalo obtížnější, neboť odtud mohli Syrákúsané hlídkovat se svými plavidly. Na athénské vojáky padla špatná nálada, z níž se již nevzpamatovali.

Po pádu plémmyrských pevností přišli Athéňané o své poslední spojence, když se i Kamaríňané a Gelští dali na stranu Syrákús. Pouze Sikanové ještě s nimi drželi a v několika nastražených léčkách pobili osm set mužů, které táhli na pomoc Syrákúsanům; 1500 jich do města uniklo. 

Ze Syrákús vyplul Agatharchos s dvanáct triérami k Itálii. Jedna loď z nich vyrazila do Sparty referovat o stavu války. Ostatní narazily na zásobovací flotilu pro Níkiovo vojsko a zničily ji, stejně jako dřevo pro stavbu lodí uskladněné na území Kaulónských. V Lokrech Epizefýrských narazili Syrákúsané na nákladní loď s hoplíty z Thespií, zajali je a dopravili do Syrákús. Cestou se srazili s dvaceti triérami Athéňanů, ale se ztrátou jediného plavidla unikli. 

Thrácké pomocné sbory, vedené Dieitrefem, přišly do Athén v létě pozdě a nestihly odplutí Démosthénovy flotily. Pro Athéňany byli do války se Sparťany u Dekeleje příliš drazí: Thrákové brali jednu drachmu na den, tak je poslali domů.

Na zpáteční cestě do Thrákie po moři dal Dieitrefés zastavit na boiótském pobřeží u Tánagry, "aby si rychle naloupili/kai harpagén tina epoiésato dia tachús" a na večer je znovu vylodil a táhli v noci na Mykaléssos. Na athénské přání pak zcela „zrušily“ v Boiótii bezbrannou obec Mykaléssos: vyvraždili z rána obyvatelstvo včetně chlapců, kteří právě přišli do gymnasia, též tažný dobytek/hypodzygia. Thébané se stačili mobilisovat a kořistí obtížené Thráky zaskočili jezdci při jejich cestě ke kotvišti: z 1300 loupežníků bylo 250 Boióťany pobito. Z Boióťanů padlo dvacet mužů, mezi nimi boiótarch Skirfóndás. 

V létě opevnil Démosthenés cestou kolem Peloponnésu na Sicílii Pylos, místo své slávy a spartské nenávisti vůči němu. Odtud pokračoval do Naupáktu (zde byl tehdy velitelem Konón) a odtud se společně s Eurymedontem, který přinesl ze Sicílie zprávu o pádu Plémmyria, plavil přes Korkýru do Iápygie a Rhégia. Cestou obnovil přátelství Athéňanů s Messápii a jejich vládcem Artou a získávali spojence a posily. Metapontští přidali Athéňanům tři sta kopiníků/akontistai a dvě triéry, v Thúriích po nedávné občanské válce byla u moci vláda proathénská a flotila se tu zásobovala, Thúrijští přidali k expedici sedm set hoplítů a tři sta kopiníků. Pěchota táhla po souši a když jim Lokerští odmítli povolit průchod, nalodili se a dorazili tak na území spojeneckého Rhégia, než přepluli na Sicílii. 

Po Démosthenově odplutí z Naupáktu svedli Athéňané nerozhodnou bitvu s Korinťany, kteří poblíž kotvili od loňska, u mysu Eríneos u Naupáktu. Velitelem athénského loďstva o 33 triérách byl Dífilos, korinthského Polyanthés (o athénsko-korinthské válce viz rok 416, o Polyanthovi srov. u roku 395, je-li to jeden a ten samý).

Démosthenés s Eurymedontem posílil Athéňany před Syrákúsami. Níkiás měl dosud k disposici 75 lodí (Syrákúští osmdesát) a před Démosthenovým příchodem v námořní bitvě neuspěl. Ani po připlutí posil 73 lodí s pěti tisíci hoplíty včetně spojenců se kupodivu na frontě nic nezměnilo. V další námořní bitvě před Syrákúsami domácí díky vynalézavosti Hermokratově uspěli; z lodníků vynikal v syrákúské flotile kormidelník velitelské lodi/kybernétés Aristón z Korinthu.

Démosthenés dorazil po souši s vojskem před město. Později v noční bitvě při pokusu o dobytí Epipol byli ale Athéňané odraženi, ztratili v chaosu dva tisíce mužů a dostali se do velmi svízelné situace. Syrákúsané dostali navíc posily, které se podařilo Gylippovi sehnat po celé Sicílii. Veškerou válečnou iniciativu převzali Syrákúsané se spojenci. Sikanos dokonce s patnácti plavidly odplul na Akragás, který byl právě pohroužen do občanské války, aby se města zmocnil. Nepochodil: než tam dorazil, dozvěděl se v Gele, že válku vyhrála strana protisyrákúská. 

Až dosud odmítal Níkiás zvednout obležení Syrákús, ačkoli jeho muži trpěli chorobami u nezdravého místa, a konečně dal na Démosthena a Eurymedonta, aby odešli do Katany a vůbec ostrov vyklidili. Dne 27. srpna nastalo úplné zatmění měsíce o jeho úplňku. Níkiás se ho zalekl a odložil (dle zvyklostí a věštců o třikrát devět dnů) už připravený noční výpad a únik z obklíčení; jeho pověrčivost či zbožnost se stala Athéňanům osudnou! Následovala námořní bitva, v níž byli Athénští s 86 loděmi nanovo poraženi Syrákúsany se 76 plavidly a stratégos Eurymedón padl. Boj v přístavišti u athénských lodí zachránili Tyrrhénové/Etruskové, když zahnali Gylippovy vojáky a s Athéňany místo ubránili. 

Dva dny na to ("třetího dne" v hellénském počítání) se definitivně dali Athéňané na všeobecný ústup od Syrákús za neustálého útoku Syrákúsanů a jejich spojenců na souši, když o úderné loďstvo už přišli. Syrákúsanům stále veleli Sparťan Gylippos a domácí Hermokratés. Když se Athéňané se 110 plavidly pokoušeli prorazit na moře proti stejnému množství domácí flotily, byli znovu zle poraženi a námořníci pak odmítli se o proražen ještě jednou pokoušet. Demoralisovaná athénská armáda se vypravila do Katany třetího dne od poslední porážky na moři pěšky. po celou cestu byla napadána syrákúskými oddíly, často pršelo. 

Čtvrtého dne před koncem měsíce karneion, který odpovídal athénskému měsíci metageitniónu, asi v polovině září, se athénští stratégové Níkiás a Démosthenés vzdali; nejprve šest tisíc mužů Démosthenových, později po boji v bezvýchodné situaci na řece Assináros/Asináros Níkiův, pouze 25 kilometrů na jih od Syrákús. Hermokratés žádal pro velitele milost, Gylippos chtěl oba stratégy dopravit do Sparty, ale Syrákúští dali na radu Diokleovu a oba velitele odsoudili a popravili (podle jiné tradice Hermokratés zajatcům rozhodnutí sněmu oznámil a oni si vzali sami životy). 

Zbytek zdecimovaného vojska, na sedm tisíc mužů, byl z otrockým znamením-cejchem poslán do státních kamenolomů. Podle jiné verse zde byli drženi sedmdesát dnů, než byli rozprodáni; zůstali Athéňané a Helléni sicilští a italští. Domů se jich vrátilo po letech jen několik.

O osudu Gylippově viz rok 404, krvelačný a velevlivný Dioklés se stal někdy po těchto událostech členem syrákúských ústavodárců/nomothetai, viz k syrákúskému zákonodárství roku 343. Vynikl mezi nimi natolik, že se zákonům říkalo Diokleovy, Syrákúsané ho ctili jako héróa a postavili mu chrám, který strhl při stavbě hradeb Dionýsios Starší. 

• Níkiův syn Níkératos, dědic velkého majetku, o něj i se životem přišel za vlády Třicítky roku 404sq., Níkiův bratr Eukratés, stratégos po aigospotamské katastrově, odmítl s Třicítkou spolupracovat a musel vypít bolehlav/kóneion pínein. Eukratův synovec Níkératos patřil vedle profesionálních rhapsódů k těm z Hellénů, kteří znali Homérovo dílo recitovat zpaměti, srov. rok 404. 

V lomech/látomiai byli v hrozných podmínkách na sedmdesát dnů internování a ti, kteří přežili, byli s vypáleným cejchem koně na čele pak prodáni do otroctví. Syrákúský stát mohl tak vydělat až dva tisíce min stříbra. Do spojenecké Katany, na druhé straně směru ústupu, kde byl expediční týl, se dokázal dostat jen zlomek athénské armády. Skončilo druhé sicilské tažení Athéňanů, které trvalo od roku 415. 

Byl to do té doby nejvážnější debakl athénské archy a athénský ústup se svými spojenci byl nejkrvavější válečnou událostí, které do té doby hellénské dějiny poznaly.

Ztráty Athéňanů se spojenci činily padesát tisíc padlých a zajatých mužů, z toho bylo dvanáct tisíc Athéňanů (tři tisíce těžkooděnců a devět tisíc námořníků). Říše přišla o dvě stě válečných lodí, v tom okamžiku jich měla k disposici ještě sto.

Jinak neznámý Epikerdés z Kýrény, možná obchodník, věnoval jedno sto min na záchranu athénských zajatců, buď na jejich vykoupení nebo jejich výživu, za což byl i se svými potomky roku 405 athénským sněmem oceněn atelejí, tedy osvobozením od daní a dalších finančních povinností bohatých athénských občanů i metoiků, k tomu zlatým věncem a jedním talentem stříbra (viz rok 405: odměna odhlasována zřejmě před katastrofou). ● V upomínku na den, kdy Athéňané kapitulovali, drželi v Syrákúsách pamětní hry asinárie (podruhé ale už o nich zmínka nikdy nebyla). 

V zimě ještě roku 413 se vypravil Ágis II. z Dekeleie do Málie, na Oitu a do Thessalie. Sparťané se spojenci připravovali na jaro nových sto lodí, připravovali se i Athéňané. Opevnili Súnion a vyklidili pevnůstku v Lakónii.

Jednání z Ágidem nebo přímo ve Spartě vedli Eubojští, Chíjští, obce z Lesbu a Erythrejští. Svého posla se statutem vyslance vyslal i satrapa iónský Tissafernés, syn Hydarnův, který mimo jiné sliboval zásobování potravinami. Chtěl v Lakedaimonských získat spojence pro válku s Amorgem, nemanželským synem Pissúthnovým, který se vzbouřil v Kárii (viz rok 414 a rok násl.). Kromě toho neměl na odvádění daní Dáreiovi II., neboť mu v tom athénský spolek bránil.

Satrapa na Helléspontu Farnabázos poslal rovněž přímo do Lakedaimonu s žádostí o spartskou pomoc. Jeho poslové, vyhnanci Kalligeitos z Megar a Tímagorás z Kýziku měli u sebe 25 talentů, viz rok následující. Obě satrapiátní diplomacie vlastně pracovaly proti sobě. Sparťané se přiklonili k Tissafernovi, a to zásluhou Alkibiadovou, který přemluvil efora Endia, s nímž byl po předcích proxenem/hostinným přítelem (a Alkibiadův syn se též jmenoval Endios). 

Peršanům se definitivně podařilo vmísit do panhellénské války a zůstali velmi aktivním činitelem v hellénské politice téměř osm desetiletí až do Alexandrova tažení (viz rok 336).

Když si Sparťané ověřili námořní sílu Chíjských (měli parátně šedesát válečných lodí), uzavřeli v zimě tiché spojenectví s oligarchy v Chiu a v Erythrách (viz příští rok).

Ve Spartě se narodil Leótychidás, syn krále Ágida II. a Tímáie; traduje se však, že skutečným otcem Leótychidovým byl Alkibiadés, aby budoucí spartští králové o sobě neříkali, že jsou potomky Hérákleovými, ale Alkibiadovými (srov. k tomu rok předešlý a 397; Alkibiadés žil ve Spartě v letech 415 až 412, srov. tam).

V Athénách byli zvoleni tzv. probúlové, tj. rada sněmovních poradců. Jedním z nich byl Sofoklés (viz rok 411).

V Makedonii zemřel král Perdikkás II., syn Alexandra Filelléna (vládl od roku asi 450). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn se Simichou, otrokyní svého bratra Alkety (II.). Archeláos (vládl do roku 399) se oženil s vdovou po zemřelém králi a svou nevlastní matkou Kleopatrou I. Jejího sedmiletého syna s Perdikkou (jméno neznáme), svého nevlastního bratra a právoplatného následníka trůnu, dal s vědomím matky utopit. Svého strýce Alketu (II.), který měl přímý nárok na trůn (mimo jiné jako majitel otrokyně-Archeláovy matky), a jeho syna Alexandra vylákal na hostinu, opil je, dal dopravit na jakési odlehlé místo a zavraždit.

Po tak krvavém úvodu vlády přemístil Archeláos královské sídelní město Makedonů z Aig do Pelly. V Aigách, Aigai, však zůstalo královské pohřebiště (srov. sensační nález královských hrobů z r. 1977 v dn. lokalitě Vergina). Pella pak zůstala sídelním městem makedonských králů až do konce monarchie a makedonské státnosti. Archeláos království mocensky a kulturně povznesl. Reorganisoval armádu, stavěl pevnosti s arsenály a silnice, ke dvoru zval hellénské literáty a umělce. V Díu na úpatí Olympu založil devítidenní (podle počtu Mús) hry olympeia zasvěcené Diovu kultu.

V Makedonii zemřel kitharód, básník díthyrambů, epů a epigrammů, syn Kritónův Melanippidés z Mélu, který žil na dvoře Perdikky II. Další jeho životní data neznáme, víme však, že komponista lyrických skladeb zvýšil počet strun na lyře či kithaře. Byl stejnojmenným vnukem psavého autora díthyrambů a elegií, syn lyrika Kritóna. 

Římané dobyli město Volsků Ferentinum. Volskové plenili území Herniků, bitvě se nepostavili a město, kam se jich část uchýlila, vyklidili, takže ho Římané našli v podstatě prázdné a předali pak Ferentinum a jeho území Hernikům do správy. 

************************************************************

412.

Ol. 92, 1

Exagentos či Exainetos z Akragantu (podruhé)

Kalliás II. (z dému Skambónidai)

a. u. c. 342

Q. Fabius Ambustus Vibulanus a C. Furius Pacillus

ep. eforos ve Spartě Alexippidás

************************************************************

Na jaře se v Korinthu jednalo o pomoci Peloponnésanů chíjským oligarchům. Korinthští se měli liknavě k přepravě 21 lodí z Korinthského zálivu napříč Isthmem po diolku do Sarónského do Kenchrejí. V době konání isthmií, tj. v květnu (nebo též až v létě?), se o počínání Chíjských dozvěděli i Athéňané, kteří byli k hrám pozváni a hned podnikli protiopatření.

Peloponnéské loďstvo z Kenchrejí odplulo směrem k Chiu, ale u Speiraia na korinthském území bylo dohnáno athénskou flotilou. V boji po vylodění tu padl spartský velitel Alkamenés. Porážku se podařilo tutlat, když se ze Sparty na Chios vypravili Chalkideus a Alkibiadés, který přemluvil svého proxena, efora Endia; původní velitel expedice Melanchridás zůstal doma, neboť jeho misi ohrozilo zemětřesení a místo deseti lodí odpulo jen pět. 

Státy Chios a Erythrai odpadly tehdy oficiálně od athénské symmachie. K odpadlíkům se vzápětí připojily Klázomeny, Teós, Mílétos, Mytiléné a Méthymna. Sparťané obklíčení athénským loďstvem u Speraia podnikli úspěšný výpad, na moři se svými dvaceti loďmi zvítězili a vrátili se zpět do Kechrejí. Sem za nimi ze Sparty dorazil nový velitel všech spojeneckých námořních sil v Egeidě Astyochos a pustil se k Chiu. O osudu prospartských Klázomenských viz u roku 407. 

Athéňané zrušili zákon z roku 431 zakazující sáhnout pro válečné účely na železnou část Athénina pokladu o výši jednoho tisíce talentů a vypluli proti Chiu. Stratégy toho léta u flotily, která měla základnu na Samu, byli Thrasyklés a po něm Diomedón. 

V téže době uzavřeli Lakedaimonští spojeneckou smlouvu s Králem: historický obrat v hellénsko-perských vztazích (viz předcházející rok i rok nálsedující). Lakedaimonští ve smlouvě s Tissafernem uznali Královo právo na hellénské osady (převážně iónské) a Peršané se stali spartskými spojenci a financiéry války proti Athéňanům, viz roky 423 a Epilykovu smlouvu a definitivní Dáreiovu změnu spojenců roku 407. 

V této době v létě byla na Samu ustavena démokratiá, která měla přirozenou oporu v athénských kolonistech (viz k tomu rok 441 až 440) a ve velké části vojáků athénské námořní základny. "Lid" s athénskou pomocí svrhl "oligarchy", dvě stě z nich bylo popraveno, čtyři sta exulováno a zabaveny všem postiženým majetky. Démokraté se usnesli na zákazu sňatků s rodinami "oligarchů". Démokratiá vydržela až do konce athénské moci zde, tj. do roku 404.

Athéňané pochválili Samské, že se sami osvobodili z oligarchie a že vyhnali všechny, kteří se z Peloponnésanů u nich usazovali. Půdu těchto utečenců ovšem mají Samští vrátit Athéňanům, resp. jejich původním klérúchům, jak lze vyčíst z fragmentu dochovaného usnesení. 

Athéňané pod stratégem Strombichidem dobyli Mytilénu, ale od Athénských odpadl Eresos, kde zapůsobil nauarchos Sparťanů Astyochos. To bylo krátce po athénské okupaci Mytilény. 

Pak se staly opět athénským spojencem Klázomeny, které neochránili spartští velitelé Eualás a nauarchos Deiniadás, který patřil mezi perioiky. V Panormu u Mílétu padl v potyčce s athénským výsadkem, kde mezi veliteli vynikal Frynichos, Sparťan Chalkideus, viz výše. Do obléhání Míléta se Athéňané nepustili a Frynichos odplul se 48 loďmi a tisícovkou hoplítů na Samos. 

Na zemi i na moři byli Athéňany pod Leontem a Diomedontem několikrát poraženi Chíjští. Po vylodění na ostrově byli Chíjští třikrát poraženi na souši, Athéňané kraj zpustošili a město oblehli: ostrov do té doby vzkvétal po sedmdesát let, kdy se ho netkla žádná válka. Byli tehdy nejbohatšími z Hellénů a státních otroků prý měli více jen Sparťané.

Velitele Sparťanů na Chiu, harmostou, byl Pedaritos/Paidarétos, jemuž se proti Athéňanům nedařilo. V jedné z bitev padl a město Chios bylo hladově sevřeno z moře i souše. 

Spojené loďstvo Peloponnésanů, Peršanů a Syrákúsanů, jichž připlulo dvacet lodí pod velením Hermokratovým, dobylo Iasos, kde se zmocnilo Amorga, nemanželského syna Pissúthnova, který roku 414 odpadl od Krále (srov. tam a jeho osud roku 423). Jeho otec, satrapa v Sardech, se proti Dáreiovi II. vzbouřil už kolem roku 420: byl jat Tissafernem a v Persii popraven vhozením do popela (tedy udušením). Tissafernés se pak po roce 420 sám stal satrapou v Iónii.

Na podzim se do Míléta dostavil Tissafernés a spřátelil se s Alkibiadem. Velitel spartské úspěšné flotily u Iasu Thérimenés uzavřel v zimě s Tissafernem novou lakedaimonsko-perskou smlouvu, která upřesňovala vymáhaní poplatků. Předal flotilu Astyochovi, odplul z Míléta a už se nikdy neobjevil (zahynul na moři?). 

V zimě uzavřeli v Mílétu Sparťané s Peršany další dohodu, kterou ujednali Astyochos s Tissafernem; v Lakedaimonu se přeci jen nelíbil výklad předchozích ujednání, že by Král měl nárok i na Thessalii a vše až po Boiótii. Kolem zimního slunovratu byl na cestě z Peloponnésu do Iónie se 27 loďmi pro Farnabáza na Helléspontu nauarchos Antisthenés. Plul oklikou a přistál až v Kaunu a Astyochos mu vyplul naproti; cestou vyplenil Kós. Obě flotily se setkaly v novém roce u Knidu.

K Tissafernovi, vyhlášenému hellénožroutu/mísellén, se v této době uchýlil Alkibiadés, protože mu ve Spartě začal hrozit trest smrti, zjevně v důsledku nepřátelství krále Ágida II., s jehož manželkou měl Athéňan syna (viz předešlé roky). Astyochos dostal od eforů rozkaz, Alkibiada zabít, Tissafernés byl z Athéňana unešen. Alkibiadés otočil, začal se u Tissaferna angažovat proathénsky a Sparťany pomlouvat: proč by měli peloponnéští veslaři dostávat denně drachmu, když obvyklé jsou například v Athénách tři oboly, tedy polovina. Kromě toho by neměli Peršané podporovat jednu hellénskou vojenskou mocnost, ale rozdělovat jejich síly na námořní a pozemské. 

V zimě byl již Alkibiadés ve spojení s velícími athénskými úředníky, poslal psaní na Samos aristokratům, že by rád žil doma, ale bez démokratické ústavy a že spřátelí Athény s Tissafernem. Stratégos Peisandros jako hlava spiknutí odplul ze Samu, kde byl posádkou, do Athén, aby přemluvil Athéňany povolat Alkibiada zpět, zrušit démokratii a postavit se na stranu Krále. 

Athénští pak, zřejmě již roku 411, postavili Peisandra do čela desetičlenné delegace, která měla u Tissaferna vyjednat případnou smlouvu o spojenectví. V Peiraieu začali stavět obrannou zeď na poloostrůvku Éetióneji (rozvalena roku 404, obnovena 394). 

Frynichos, který rovněž sympatisoval s koncem démokracie, ale byl na Samu proti spiknutí s Alkibiadem. Informoval proto tajným poslem k Mílétu Sparťana Astyocha, který však zašel k Tissafernovi a Alkibiadovi v Mílétu a vše jim "vyzvonil". Alkibiadés pak napsal svým lidem na Samos o Frynichově zradě a žádal pro něho smrt. Ten znovu vzkázal Astyochovi, že pomůže s likvidací athénské základny na Samu, což Astyochos znovu udal. 

Frynichos se pak pustil do opevňování Samu a upevnil u armády důvěru. Peisandovo působení v Athénách mu však vyneslo odvolání z velitelské funkce a novými stratégy opět Diomedón s Leontem.

Jednání Athéňanů pod Peisandrem o obnově spojenectví, viz rok 414, ale nebyla úspěšná. Naopak, Alkibiadés je nechal na holičkách a Athéňané se vrátili s prázdnou na Samos. Tissafernés uzavřel s Chalkideem jako zástupcem asi pak roku 411 ("třináctého roku kralování Dáreia") třetí smlouvu Krále se Sparťany, podle níž uznali Lakedaimonští moc Krále v Anatolii, za což dostali dosud liknavě vyplácené finanční prostředky na udržování flotily (o změně vztahů viz rok 400). Kromě toho se počítalo s vysláním královského loďstva do Iónie. Lakedaimonští se v rámci symmachie zavázali bojovat s každým, kdo se stane nepřítelem Krále, a podepsali, že perské peníze jsou půjčka, kterou po válce splatí. 

V téže zimě úspěšně operovali na Rhodu a v jeho okolí athénští stratégové León a Diomédón. Na obou stranách nebyla během zimy přerušena aktivita na mořích.

V Athénách po sicilském fiasku vyvíjely horečnatou činnost místní oligarchické hetairie, kluby ve smyslu politických stran. Peisandros je po příchodu ze Samu intensivně obcházel a získal jejich podporu. T. r. se vlastně začal rozpad prvního délského spolku, athénské říše, arché.

Někdy po roku 412 zahynul při lodní katastrofě/nauagésás v Helléspontu na válečné výpravě komický básník Eupolis z Athén (narodil se před rokem 446, pochován byl před Sikyónem). Athéňané pak pod vlivem jeho smrti údajně zakázali básníkům účastnit se armádních podniků. Složil sedmnáct titulů, vyhrál o hrách sedmkrát. Byl z komiků první, který presentoval ve své hře Démy/Démoi zesnulé politiky Solóna, Miltiada, Aristeida a Periklea kritisující ze záhrobí soudobé poměry; ve hře Přátelé/Filoi dal vystupovat postavě Aspásie (žádná z jeho komedií se nedochovala). 

V Římě neúroda a opět vypukl mor. Nedostatek potravin se projevil též v roce následujícím.