***********************************************************

139.
Ol. 229,3

450 SE
386 AE
Flavios Alkibiadés z Paiánie
a. u. c. 892
Imp. Caesar T. Aelius Hadrianus Antoninus Augustus Pius II a C. Bruttius Praesens L. Fulvius Rusticus II
coss. suff.: L. Minicius Natalis Quadronius Verus  a neznámý

L. Claudius Proculus Cornelianus a [C. Iulius] Scapula

M. Ceccius Iustinus a C. Iulius Bassus

[Ap. Annius Gallus, nebo až 140?]

***********************************************************

Za Antoninovy vlády, nevíme přesně, kdy, možná až roku 154, přišel do Říma Farasmenés/Farasmanés z Ibérie i s chotí a synem Amazaspem (?) a svěřil své kavkazské království pod římský protektorát. Obětoval na Kapitóliu a v Bellonině chrámu dal postavit svou jezdeckou sochu.

Pravděpodobně to byl Farasmanés III., vnuk Farasmana II. kralujícího za Hadriana, viz rok 134: asi roku 149 se stal zletilým (do té doby za něho vládla parthská matka Ghadana). O žádných dalších činech Farasmana III. nevíme, ačkoli vládl až do roku 185.

Podle jiného novodobého podání šlo o Farasmana II., jehož v Římě obdaroval Hadrianus, směl obětovat na Capitoliu, dostal jezdeckou sochu v Římě a vládce Středomoří mu zvětšil království, viz však sled ibérských panovníků roku 128.

Snad při této příležitosti potvrdil Antoninus blíže neznámého Pakora (jiný od krále Armenů, cf. rok 162) za krále Lazů, nástupce panovníka jménem Malassas z doby Hadrianovy, srov. rok 115. Laziké/Lazika je název pro starou Kolchidu, který se uchytil v římské éře, pozdější Abcházie a černomořská oblast soudobé Gruzie (s Adžárií).

Parthové se pokoušeli obnovit vládu nad celou Armenií, ale údajně stačil Antoninův dopis, aby si nechali zajít chutě. Stejně tak vypudil orrhoénského krále z části Armenie. Po smrti Ma'núa VII., který vládl od roku 123, od t. r. panoval v Edesse jeho syn Ma'nú VIII., aniž by se o něm dalo něco z historií vyčíst. Viz dále rok 163. 

 

Na Helléspontu a v Bíthýnii za Antonina ničivé zemětřesení, které spustilo i tsunami. Řada měst byla zničena a s nimi i Kýzikos a jeho proslulý Afrodítin chrám. Poničen byl i Rhodos a Antoninus svým nákladem významně přispěl k renovaci měst. O rozsahu škod a obětí nevíme nic, srov. o obnově u roku 151. 

 

V Británii boje s Briganty na severu Anglie. Povstání potlačil Q. Lollius Urbicus (správcem do roku 142), který se podílel na likvidaci židovského povstání za Hadriana, viz o něm roku 138. Postoupil do nížin Caledonie/Skotska a zahájil stavbu drnového tzv. Antoninova valu, vallum Antonini, dlouhého c. šedesát kilometrů (podle britských historiků stavěn 142-144).

Táhl se na západě od vsi Old Kilpatrick při Clydském zálivu/Firth of Clyde, lat. Clota, po Carriden/Veluniate na východě na zálivu Forthském/Firth of Forth, lat. Bodotria. U Old Kilpatricku byly nalezeny zbytky větší římské pevnosti z doby vlády Tita n. jeho bratra Domitiana. Hrubá stavba valu byla dokončena už po dvou letech, veškeré vybavení pevnůstek a pevností na něm se silnicemi trvalo jistě nejméně desetiletí.

Val byl zčásti opuštěn snad už na konci Antoninovy vlády, viz rok 160, nebo začátkem M. Aurelia, definitivně pak na začátku vlády jeho syna; viz dále rok 208, kdy byl pravděpodobně obnoven L. Septimiem Severem, pak to byl val Severův, vallum Severi.

V počest Hadrianovu zřídil t. r. princeps v Puteolách eusebeie, pentéterické "zbožné" hry a vybavil je vlastním kněžským sborem. Jak dlouho se ve čtyřletém taktu pořádaly, nevíme. Podle všeho Antoninus volně pokračoval v díle svého "zbožněného otce". Nápisně doložen stručný latinský dopis príncipův z 8. dubna 139 (sám nápis byl v novém věku zničen) na řecky psanou žádost jistému Sextiliovi Acutianovi, zjevně vysokému činiteli ve Smyrně, povolující adresátovi zveřejnit předešlé rozhodnutí Hadrianovo. O co šlo, nevíme, ale privátní záležitost to nebyla.  

 

***********************************************************
140. 
Ol. 229,4

451 SE
387 AE
Klaudios Attalos ze Sféttu
a. u. c. 893
Imp. Antoninus Pius III a M. Aelius Aurelius Verus Caesar I

coss. suff.: Q. Antonius Isauricus a L. Aurelius Flaccus

Iulius Crassipes a neznámý

M. Barbius Aemilianus a T. Flavius Iulianus

***********************************************************

První z konsulátů M. Aurelia Antonina. Někdy po tomto roce zakázal Antoninus Pius cestovat vyslancům/delegacím městských států ke dvoru bez svolení provinčních guvernérů. Zároveň převedl náklady na údržbu kurijní služby poštovní a státní přepravy ze státu/své pokladny na ty obce, které ležely na trase. Zprvu se výdaje týkaly obcí/států hospodářsky silných, později všech. Na agoře kilické Iúliosebasty stávala stéla s soudním rozhodnutím guvernéra Ti. Claudia Stratoníka. Dochovaný řecký text z roku asi 159 líčil proces s městem, které nezaplatilo za údržbu svěřeného úseku 218 dénáriů za poštovní provoz/syntelein ton dromon tón diplón.

Poplatek Iúliosebastským na základě císařského reskriptu zavedl c. 157 předchozí guvernér (?) Cornelius Dexter, cos. suff. 159, ale měťanům se do toho nechtělo. Teď byli donuceni a zůstane záhadou, proč vedle textu své soudní prohry umístili dekret, jímž Stratoníka poctili jako jednoho ze zakladatelů města, zřejmě se sochou. Senátor Stratoníkos pocházel z Aizanoi a začínal u rýnské armády jako legát jedné z legií. Za L. Septimia Severa cos. suff. a rodnou obcí vyznamenaný jako "velký dobrodinec, spasitel a zakladatel města/megas euergetés kai sótér kai ktistés tés poleós byl pravděpodobně vnuk správce Kilikie.  

 

Někdy během vlády Piovy zničil v Římě požár 340 obytných bloků, insulae, a domů. Ve Městě nastal nedostatek obilí, oleje a vína a to vše nakoupil Antoninus za své a rozdal zdarma potřebným Římanům. Zda nedostatek potravin a dokonce hlad souvisel s požárem, nebo s povodní, která za něho někdy Město postihla, známo není.

Právními poradci principovými byli Vindius Verus, žák Salvia Iuliana, učitel M. Aurelia a praefectus Aegypti, dále jistý Salvius Valens, L. Volusius Maecianus, jehož posluchačem byl též M. Aurelius, Ulpius Marcellus a Diabolenus/= snad Iavolenus Priscus (?). Patřili do okruhu Antoninových přátel a rádců/amici, řec. tés archés koinónoi.

T. r. ražena Antonininem Piem bronzová mince s nápisem "réx quádís datus/Quádům dán král". Z jiných pramenů o žádné intervenci v Germániích není nic známo ani o žádné příslušné žádosti Quádů, nicméně je jasné, že vyslání protektorátního dynasty bylo znamením válek mezi Germány.

 

V hunské říši propukla na východě rebelie proti šan-jüovi Siu-liovi/Xiuli alias Čchu-tche Žuo-š' Ču-ťiuovi/Qute Ruoshi Zhujiu (vládl od roku 124). Povstalci loupili a zabili řadu čínských hodnostářů. Siu-li sebral vojsko dvaceti tisíc vojáků včetně spojenců od Sien-pejů/Xianbei, srov. rok 94, a Tangutů a rebelii snadno potlačil: její vůdcové unikli. Císař Šun Huny káral a jeho pověřenec vyjádřil před šan-jüem stojícím poníženě před svou jurtou s kloboukem v ruce pochybnost, zda je vůbec schopen zastávat úřad (protektorátního) správce národa. Siu-li si se svým bratrem vzali po této audienci život; byl posledním ze šan-jüů volených Huny.

Po třech letech bojů se císař Šun rozhodl vybrat Hunům chána z velmožů Mao-tunova rodu žijících u chanského dvora. Roku 143 jmenoval šan-jüem Tou-lou-čchua/Doulouchu, předal mu státní pečet a chánské insignie (tedy koně, vůz, nůž, meč) s dary a určil mu trůnní jméno Chu-lan-žuo-š'-ču-ťiu/Hulanruoshizhujiu. Důvod, proč žil u dvora, neznáme, zřejmě jeden z blízkých příbuzných některého z předešlých chánů. Číňané povstalecké Huny pacifikovali v zimě roku 143, Tou-lou-čchu zemřel ve své "protektorátní říši" roku 147.

Jeho nástupcem jmenoval chanský císař Chuan-ti Kuej-ku-ira/Guiguir alias Ťü-čche-era/Jucheer s trůnním jménem I-ling-š'-ču-ťiu/Yilingshizhujiu (nominálně vládl Hunům do roku 172, viz ovšem rok 145).

Jejich současníkem byl Tchan Š'-chuaj/Tanshihuai, vůdce Sienpejů/Xianbei, vládnoucí v letech 141-181. Většinu času trávil v úspěšných válkách, v nichž získával jednu posici po druhé, které kdysi kontrolovali Hunové; viz dále rok 172.  

 

***********************************************************
141.
Ol. 230,1
Didymos Klideus z Alexandreie
452 SE
388 AE
Publios Ailios Fileás z Melity
a. u. c. 894
T. Hoenius Severus a M. Peducaeus Stloga Priscinus

coss. suff.: C. Iulius Pisibanus a [Larcius?] Lepidus

T. Caesernius Statius Quinctius Statianus Memmius Macrinus a neznámý

L. Annius Fabianus a neznámý 

***********************************************************

Zemřela Annia Galeria Faustina Augusta starší (c. 40), matka dvou synů a dvou dcer, choť Antonina Pia. Císař se znovu neoženil a žil s propuštěnkyní Galerií Lýsistratou (podobně jako Vespasianus s Caenidou). Srov. rok 138 a viz dále rok 145.

Senát snad v této souvislosti navrhl, aby se září/september jmenovalo antoninus (principův rodný měsíc) a následující měsíc faustinus, neboť pravděpodobně v tomto měsíci principova manželka zemřela. Antoninus Pius obě pocty odmítl. Dvacet let od zahájení stavby byl definitivně dokončen chrám Venuše a Romy/templum Veneris & Romae, největší sakrální budovy Říma. Hadrianus ji sice zasvětil asi 21. dubna roku 135, ale umělecká výzdoba dokončena ještě nebyla, viz též roky n. l. 121, 307 a 357. 

 

***********************************************************
142.
Ol. 230, 2

453 SE
389 AE
Ailios Alexandros z Faléru
a. u. c. 895
L. Cuspius Pactumeius Rufinus a L. Statius Quadratus

coss. suff.: L. Granius Castus a Ti. Iunius Iulianus

M. Cornelius Fronto a C. Laberius Priscus

L. Tusidius Campester a Q. Cornelius Senecio Annianus

[x. Sulpicius] Iulianus a neznámý

***********************************************************

V Británii asi v letech 142/3 (?) až 144 (?) správcem Cornelius Priscianus (?). Senátor se pak zapletl do pokusu o převrat kdesi v Hispánii, kde následně správcoval jedné ze tří provincií, byl odsouzen senátem a Priscianus si v září 145 vzal život. Dávat událost dohromady s nepokoji v Mauretánii roku 144, o nichž také nic bližšího nevíme, a s armádou rukující přes Baetiku do války s povstalci, není snadné, srov. tam.

Rovněž T. Atilius Rufus Titianus, cos. 127, se měl dopustit vlastizrady a byl proskribován, nicméně Antoninus Pius zjevně jeho synovi nesebral veškerý majetek, ale "pomáhal mu"; srov. však rok 127 a cos. toho roku.

V obou případech zakázal princeps pátrat po komplicích, mezi něž možná patřil i budoucí usurpátor z roku 175 C. Avidius Cassius, viz, a pokus o puč, o němž vlastně ani nevíme, že by k němu někdy došlo, odneslo smrtí jen několik centurionů pravděpodobně praetoriánské gardy.

Za Piovy vlády nebyl žádný senátor popraven a dokonce usvědčený senátor-otcovrah neskončil v Tullianu, ale byl exilován na jakýsi pustý ostrov. Antoninus Pius říkával o pučistech lhostejně, že "svého nástupce nezabije nikdo/successorem suum nullus occidit". 

 

***********************************************************
143.
Ol. 230, 3

454 SE
390 AE
Publius Aelius Vibullius Rufus
a. u. c. 896
C. Bellicius Torquatus a L. Vibullius Hipparchus Tiberius Claudius Atticus Herodes
coss. suff.: Q. Iunius Calamus a M. Valerius Iunianus

***********************************************************

V Bosporském království vypukly někdy během vlády Ti. Iúlia Rhoimétalka Filokaisara Filorhómáia Euseba (na trůnu od roku 132 do 153) spory s římským protektorem/curator v Pantikapaiu, nyní opět sídelním městě království (srov. rok 123). Jméno říšského protektora neznáme, často bývá rukopisné čtení vykládáno tak, že se Rhoimétalkés přel se svým synem Eupatorem). Antoninus svého zástupce na Krymu i krále vyslechl v Římě a rozhodl, že Rhoimétalkés má vládnout dál.

Antoninus poslal hellénskému státečku Olbii při ústí řeky Hypanis/dn. Bug vojenskou pomoc proti "Tauroskythům", pravděpodobně buď Sarmatům nebo některým z Germánů. Římský expediční sbor donutil barbary, aby vydali Olbijským rukojmí. 

***********************************************************
144. 
Ol. 230, 4

455 SE
391 AE
Syllás | neznámý 
a. u. c. 897
L. Hedius Rufus Lollianus Avitus a T. Statilius Maximus
suff. L. Aemilius Carus a Q. Egrilius Plarianus

neznámý a Q. Laberius Licinianus

L. Marcius Celer M. Calpurnius Longus a D. Velius Fidus

***********************************************************

Nepokoje v Mauretánii, které trvaly do roku 152, srov. rok 142. T. Varius Clemens v čele expedičního sboru auxiliáriů z Hispánií povstalce v Tingitáně porazil a nejzápadnější provincii pacifikoval. Clementa, který měl armádní zkušenosti a správcoval v řadě provincií, udělal M. Aurelius po roce 161 šéfem své dvorské kanceláře, ab epistulis, aby nahradil Antoninova tajemníka Sex. Caecilia Crescenta Volusiana. Pocházel z nórické Keleje/Celeia, dn. Celje ve SLO, a M. Aurelius mu natolik důvěřoval, že mu svěřil dohled nad L. Verem, viz rok 161sqq. a jeho činnost v Numidii roku 152.

Obyvatelé Saly/dn. Šálá/Šillá, součást marocké metropole Rabat/ar-Ribát, t. r. poctili velitele posádky M. Sulpicia Felika za to, že je v Mauretánii Tingitské ochránil před zloději dobytka a že vybudoval na ochranu měšťanů příkop a kamenný val.  

 

M. Antónios Polemón/M. Antonius Polemo (56) z Láodíkeie na Lyku v Kárii, narozený kolem roku 90, potomek pontských Polemónů a tedy řečníka Zénóna z Láodikeie na Lyku, viz rok př. n. l. 88, 40 a 35, dlouho trpěl podagrou a úzkostmi, až nařídil služebnictvu, aby ho nadobro uzavřelo v rodinné hrobce v jeho vlasti, kde ve tmě zemřel.

Scholarchos vyhlášeného sofistického učení ve Smyrně patřil k oblíbencům císařů Hadriana a Antonina Pia. Z jeho imaginárních Pohřebních řečí/Logoi epitafioi se dvě zachovaly. Pronesl řeč před Hadrianem při zasvěcování Olympieia v Athénách, viz rok 129. O jeho bohatých výdělcích viz v indexu s. v. sofisté.

Umluvil Hadriana, který byl fixován na Efesos, aby dal milion drachem na stavby gymnasia, agory a chrámu ve Smyrně, počin pozoruhodný. Miloval luxus a žil jako velmož. Cestoval s karavanou služebnictva, koní a psů. Již Traianus mu dal právo využívat státních přepravních služeb zdarma, Hadrianus výsadu rozšířil na Polemonovo potomstvo (jako císař zemřel sofista bezdětný).

Byl znám arogancí: měl osobní při s Antoninem Piem a jistému bosporskému monarchovi dovolil návštěvu až když mu složil "na účet" deset talentů. Byl posluchačem Skopeliánovým a hašteřivého stoického filosofa Tímokrata z Hérákleie Pontské, žáka Eufráta z Tyru, jehož asi Polemón napodobil ve smrti, viz rok 118. Mezi Skopeliánem a Tímokratem a jejich žáky ve Smyrně vznikl ostrý spor, zda je správně, aby si Skopeliános dával dále vlasy a chlupy vytrhávat profesionálními kosmetičkami/paratiltriá; Polemón kupodivu stál na straně Tímokratově.

Žil ještě Polemón mladší, také zřejmě Lyčan, sofista z doby Commodovy; známo o něm není nic.    

 

V Číně onemocněl císař Šun (29) a jmenoval svého jediného potomka, ročního syna Liou Pinga/Liu Bing, nástupcem trůnu. Když brzy na to zemřel (vládl od roku 125), dostal syn trůnní jméno Čchung-ti/Chongdi a regentkou se stal císařovna Liang Na, srov. rok 125, která nebyla jeho matkou. Moc za vlády kojence držel bratr císařovny-vdovy Liang Ťi, který žil se svými příbuznými rozmařile a obklopen kleptokratickým dvorem. Viz rok následující.  

 

***********************************************************
145.
Ol. 231,1
Kranaos/Graniános ze Sikyónu
456 SE
392 AE
Flávios Arriános z Paiánie (rodem z Níkomédeie v Bíthýnii)
a. u. c. 898
Imp. Antoninus Pius IV a M. Aurelius Caesar II

coss. suff.: L. Lamia Silvanus a L. Valerius Poblicola Helvidius Priscus

Cn. Arrius Cornelius Proculus a D. Iunius [Paetus?]

Q. Mustius Priscus a M. Pontius Laelianus Larcius Sabinus

L. Petronius Sabinus a C. Vicrius Rufus

C. Fadius Rufus a P. Vicrius […]

***********************************************************

Za své vlády budoval Antoninus Pius systematicky obranná postavení podél Istru na ochranu Moesie. Podle epigrafického nálezu od obce Blgarski izvor a ze Šipky datovaným čtvrtým (a posledním) svým konsulátem dal na ochranu Thrákie svým legátem Augusti pro praetore C. Galloniem Frontonem Q. Marciem Turbonem (polyonymus) vybudovat čtyři posádková ležení/praesidia, dvanáct strážních a pozorovacích věží/burgi a 109 pevnůstek/phruri; burgos ob tutelam provinci(ae) Thraciae fecit.

O deset let později Bizyé/hé polis Bizyénón vybudovala na radu tgří jinak neznámých mužů v okolí města strážní věže/pyrgoi. Ochrana regionu před nájezdy barbarů nebyla opomíjena ani v dalších desetiletích a určitě ne za M. Aurelia. Z roku 185 pochází odkudsi z Pannonie nápis jeho syna Commoda, že "dal celý břeh (Dunaje) opevnit pevnůstkami nanovo vybudovanými a posádkami osadit oproti místům vhodným pro tajenou přepravu lupičů/ripam omnem burgis a solo extructis, item praesidi(i)s per loca opportuna ad clandestinos latrunculorum transitus oppositis munivit". Práce provedl pannonský legát L. Calpurnius Felix Plotianus.      

Svatba M. Aurelia (24) s Annií Galerií Faustinou mladší (asi 15), dcerou Antonina Pia s Faustinou starší, viz rok 142, kterou později senát rovněž jmenoval Augustou. Jejich prvním dítětem byla 30. listopadu 147 Domitia Faustina, která však nedožila čtvrtých narozenin. 

Ještě než se manžel a otec jejích třinácti dětí stal principem, viz rok 161, posedávala prý v Kampánii nebo v Caietě v Latiu u moře a pozorovala námořníky pracující podle dobových zvyklostí v nahotě, aby si vybrala někoho z nich na noc. Informace asi patří spíše do římského bulváru, neboť po svatbě po prvním dítěti roku 147 do roku 161 porodila za čtrnáct let deset dětí (!).

O Commodovi, budoucím korunním princi, se říkalo, že není vlastním synem M. Aurelia, ale jakéhosi manželčina milence, snad gladiátora. Když imperátorovi-filosofovi známí doporučovali, aby se rozvedl, odpověděl nefilosoficky, ale logicky: "Propustíme-li manželku, vracíme též věno," a poněvadž šlo o dceru Antonina Pia, věnem bylo nástupnictví.

11. dubna se narodil L. Septimius Severus, možné datum, viz rok následující.

Ti. Claudius Iulianus, procos. Asie, řešil spor Efesanů s P. Vediem Antoninem, členem vlivné rodiny ve městě. Měšťané nesouhlasili s jeho stavebními plány ve věci nového gymnasia a tak si magnát stěžoval u císaře. Antoninus Pius mu podle všeho dal za pravdu a roku 150 děkoval Efesanům za to, že ocenili velkomyslnost/filotímiá P. Vedia. Císař znal efeské poměry velmi dobře, poněvadž byl asijským proconsulem c. 134 až 135.   

 

V Číně na jaře zemřel po několikaměsíční vládě kojenecký císař Čchung, viz rok předešlý. Na trůn byl na přání Liang Ťiho posazen Liou Cuan/Liu Zuan (7), pravnuk Čangův, pod jménem Č'-ti/Zhidi. Císařovna-regentka Liang Na si přála jeho staršího bratra Liou Suana, ale neprosadila se. Už po několika měsících však chlapecký Č' prohlédl zlotřilost Liang Ťia a ten ho však následujícího roku otrávil. Regentka Liang Na prosazovala na trůn znovu Liou Suana, ale opět proti svému bratru neuspěla.

Díky němu se císařem stal roku 146 další z pravnuků Čangových Liou Č'/Liu Zhi pod jménem Chuan-ti/Huandi (14). Vládl do roku 168. Ještě téhož roku se oženil se svou snoubenkou Liang Nü-jing/Nüying. Liang Ťi s pomocí některých eunúchů zosnoval spiknutí proti Liou Suanovi, dal ho křivě obvinit z pokusu o puč a Suan si roku 147 vzal život.

Roku 150 resignovala na regentství Liang Na (34) a brzy na to zemřela. O devět let později zemřela Chuanova manželka, která držela při svém bratrovi Liang Ťiovi. Se skupinou palácových eunúchů nachystal Chuan likvidaci Liang Ťiho, jeho klanu a spřížněného klanu Sun: všichni byli zajati a pobiti. Z jejich zabaveného majetku bylo tolik prostředků, že císař snížil Číňanům daně o polovinu.

Po zbytek vlády se v paláci mezi sebou o moc tahaly eunúšské kliky s byrokraty, roku 165 se do sporu s byrokraty dostali konfuciánští studenti.

Roku 155 sáhli ke zbraním Hunové, ale vzpouru potlačil Čang Chuan/Zhang Huan. O tři roky později vpadli do okrajových oblastí Číny jižní Hunové znovu. Císař dal proto za neschopnost ovládnout kmenové vůdce jejich šan-jüa Kuej-ku-ira/Guiguir zatknout a držet v internaci, v níž roku 172 též zemřel, viz tam a srov. rok 140.    

 

***********************************************************
146.
Ol. 231,2

457 SE
393 AE
T. Flavios Alkibiadés z [Paiá]nie | Tiberios [...]
a. u. c. 899
Sex. Erucius Clarus II a Cn. Claudius Severus Arabianus

coss. suff.: Q. Licinius Modestinus a [Sex.?] Attius Labeo

P. Mummius Sisenna Rutilianus a T. Prifernius Paetus Rosianus Nonius [Agric]ola (?) C. Labeo [Tettius?] Geminus

L. Aurelius Gallus a Cn. L. Terentius Homullus Iunior

Q. Voconius Saxa Fidus a C. Annianus Verus

L. Aemilius Longus L. Stertinius Quintilianus Acilius Strabo Q. Cornelius Rusticus Apronius Senecio Proculus

***********************************************************

Správcem Británie C. Papirius Aelianus. Za něho asi dokončen definitivně Hadrianův val o délce osmdesáti římských mílí, soudobých 74.

 

11. dubna t. r. nebo o rok dříve se v Leptě Magně/lat. Leptis Magna, řec. Neápolis, narodil princeps L. Septimius Severus, zemřel 211; viz o něm a rodině rok 193. 

 

***********************************************************
147.
Ol. 231,3

458 SE
394 AE
[Sótelés alias Filippos] | Syllás 
a. u. c. 900
C. Prastina Pacatus Messalinus a A. Annius Largus

coss. suff.: A. Claudius Charax a Q. Fuficius Cornutus

Cupressenus Gallus a Q. Cornelius Quadratus

Sex. Cocceius Severianus Honorinus a Ti. Licinius Cassius Cassianus

C. Popilius Carus Pedo

***********************************************************

21. dubna devítisté výročí založení Říma slaveno Antoninem Piem hrami. Po několik let dával razit mince a medailony s historisujícími a kultovními thematy. Hry konány formou stoletních/ludi saeculares. Viz roky 249, 17 př. n. l. a 47 a 88, 247.

1. prosince dostává M. Aurelius od senátu tribunské pravomoci a stává se tak formálně spoluvládcem. 

 

V Parthii skončila dlouhá vláda Vologaisa III. (od c. 105). Jeho nástupcem se stal syn (?) dlouholetého soka Mithridáta IV. pod jménem Arsakés XXXVII. Vologaisés IV. Jeho další dlouhá vláda, jedna z nejdelších v parthských dějinách, trvala do roku 191. Podle jiné interpretace numismatických pramenů byl synem Vologaisa III. Na konci vlády c. 190 povstal proti němu na krátko usurpátor Osroés II. jako Arsakés XXXVIII. Bližšího nevíme nic. 

Vztahy s Římem po letech klidu vyostřil, když se za M. Aurelia Antonina snažil zmocnit zpět Armenie, viz rok 162.

 

Charax z Pergama, senátor a cos. suff. t. r. A. Claudius Charax, byl autorem dějin říše o čtyřiceti knihách pod názvem Hellénika/Dějiny Hellénů. Správcoval Sicílii a dozoroval státní komunikace, ve 140.' letech byl vojenským legátem v Británii za stavby Antoninova vallu a správcoval trojprovincii Kilikii-Isaurii-Lykáonii. Po roce 147 o něm není dále nic známo kromě toho, že se podílel na zkrášlování své vlasti.

Jeho děd z matčiny strany, romanisovaný anatolský Kelt C. Iulius Quadratus Bassus, byl za Domitiana správce Kréty & Kýrény, za Traiana cos. suff. 105, legátem v Iúdaji, správcem v Asii, Kappadokii-Galatii, Syrii a nakonec v Dákii, kde roku 117 n. 118 zemřel. Jeho manželka Iulia Iotapa (VI.) byla princeznou kilickou, dcerou krále C. Iulia Alexandra z Kétis/Cetis, viz k rodu rok 20- a 60+. Jejich dcera Iulia Quadratilla Bassa se provdala za Charakova otce C. Iulia Lupa T. Vibia Vara Laevilla, quaestora Asie ke konci Hadrianovy éry. Charakovými sourozenci byli A. Iulius Amyntas a A. Iulius Proculus žijící v Efesu.

Charakův vnuk C. Asinius Quadratus byl za Septimia Severa rovněž historikem. Mladšími Charakovými vrstevníky, autory historických děl (všechna nedochována), byli propuštěnec Markův Chrýserós, skladatel římských dějin, a Amyntiános, autor dějin Alexandra Velikého. 

***********************************************************
148.
Ol. 231,4

459 SE
395 AE
L. Nummius Hierokéryx z Faléru | neznámý 
a. u. c. 901
L. Octavius Cornelius Publius Salvius Iulianus Aemilianus a C. Bellicius Calpurnius Torquatus
coss. suff.: Satyrius Firmus a C. Salvius Capito

L. Coelius Festus a P. Orfidius Senecio

C. Fabius Agrippinus a M. Antonius Zeno  

***********************************************************

Řádný konsul P. Salvius Iulianus (c. 40) pocházející z Hadrumeta prošel vysokými funkcemi ve státní a císařské byrokracii, spravoval několik provincií římského Západu včetně své rodné Afriky, přítel M. Aurelia Antonina. Proslul jako právník a autor rozsáhlého právnického díla, z něhož se dochovaly jen citace. Byl jedním z velkých představitelů sabinské školy, viz o něm též rok 50- a 118+. K jeho žákům patřil Sex. Caecilius Africanus, jehož právnická díla byla citována až do konce starého věku; vydal též ve dvaceti knihách svou korespondenci, o níž nevíme nic. 

Salviovým učitelem byl L. Iavolenus Priscus (celým jménem C. Octavius Tidius Tossianus L. Iavolenus Priscus), který nezastával veřejné úřady, ale byl vojenským legátem několika legií a císařským legátem v řadě provincií. Patřil do consilií principů Traiana a Hadriana.        

 

***********************************************************
149. 
Ol. 232,1
Attikos ze Sard
460 SE
396 AE
Q. Alleius Epiktétos | neznámý
a. u. c. 902
Ser. Cornelius Scipio Lucius Salvidienus Orfitus a Q. Pompeius Senecio [...] Bellicius Sollers Iulius Acer Ducenius Proculus Rutilianus Rufinus Claudius Fuscus Saxa Amyntianus Sossius Priscus vulgo Q. Pompeius Sosius Priscus

coss. suff.: Q. Passienus Licinus a C. Iulius Avitus 

***********************************************************

Na olympských hrách nastoupil jistý Sókratés, jehož vlast neznáme, k zápasu i pankratiu a v obou případech disciplinu vyhrál. Stal se tak po Hérákleovi osmým paradoxoníkem, vítězem obou silových disciplin na jedněch hrách, viz v indexu s. v. hry. Nicméně platilo už více než stoleté usnesení Élidských, že takový titul udělovat nebudou, viz rok 37+. Rozhodčí ho o pocty připravili jakýmsi podivným rozhodnutím a ověnčen byl za prvenství v zápasu/palé jistý Dionýsios ze Seleukeie (nevíme, které). Vítěze v pankratiu neznáme, Sókratovo jméno v historických seznamech nefiguruje a ni nic bližšího o tom, co se tehdy v Olympii událo. Viz dále podobnou situaci roku 213.

Dnem 5. července 149 je datován propouštěcí diplom jízdních vojáků sloužících v Horní Pannonii pod M. Pontiem Laelianem, cos. suff. 145 (popř. jeho synem, cos. ord. 163?). Nalezen v Brigetionu na bronzové desce a byl dokladem vojákům, že těm, kteří nejsou římskými občany, těm ho císař Antoninus Pius na cestu do civilu uděluje, stejně tak jako jejich manželkám, a to i budoucím, ale vždy jen jedné.   

***********************************************************
150. 
Ol. 232.2

461 SE
397 AE
Ailios Ardys
a. u. c. 903
M. Gavius Squilla Gallicanus a Sex. Carminius Vetus

coss. suff.: M. Cassius Apollinaris a M. Petronius Mamertinus 

***********************************************************

Na Sýru pořádány v antoninovské a severovské době kultovní slavnosti hestiají se soutěžemi, hostinami a finančními dary Hestii. Dokumentováno četnými děkovnými nápisy epónymním stefanoforům: Aristagorás rozděloval za Antonina Pia během slavností peníze mezi úředníky obce, Antaios myslel i na propuštěnce a lidi ze sousedních ostrovů. V Afrodisiadě v Kárii euergetka Tata rozšířila ve stejné době hry scénické, na které zvala nejlepší herce provincie Asia. 

 

Rozšířen kolem této doby germánský limes na linii Miltenberg-Lorch; stavba dokončena kolem roku 160. O válečných souvislostech z této doby zmínky není.

 

Někdy ze druhého století pochází nepoškozený dekret Borysthenu, tehdy již zvaném Olbie o poctě zemřelého Karzoaza, Attalova syna. Vykonával vzorně své občanské povinnosti, hostil cizince, byl znám všude po světě a stát mu posmrtně udělil zlatý věnec a hlasatel vyvolá, že Karzoazos žil krásně a lidumilně/ton kérýka anagoreusai..., hoti ho démos stefanoi dzésanta kalós kai démófelós a usnesení bude umístěno na viditelném místě. Datace v úvodu sice praví, že se tak stalo 12. panéma/červen-červenec roku, kdy předsedal archontům Ompsalakos, syn Heurésibiův, ale zde se není čeho chytit. Rovněž úředník odpovědný za pořízení stély nemá hellénské jméno: Zórsanos, syn Neikérátův/Níkérátův.

Z doby o něco pozdější pochází usnesení ve věci Theoklea, Satyrova syna, který právě zastával počvrté funkci epónymního předsedy archontů Olbie, z 15. boédromiónu/září-říjen, rok neznáme. Zemřel v úřadu a dostalo se mu za zásluhy o stát zlatého věnce a sochy ve zbroji, která bude stát v gymnasiu, na jeho stavbu dohlížel. Theoklea vyznamenalo zlatým věncem kromě jeho vlasti osmnáct hellénských států ležících na Pontu i v Bíthýnii a Iónii.

V podobném duchu se nese fragment usnesení o Kallisthenovi, čtyřnásobném epónymním úředníkovi města a s vynikajícími předky znajícími se s císaři/sebastognóstoi, který je v dokonalosti i překonal. Zbožně vykonával kněžský úřad Dia Olbijského, rozdal se z majetku ve prospěch potřebných/tén te úsián pás[an exanélóse tois]| deomenois epididús chrémat[a...]. Další Kallisthenovy skutky jakož i jeho státní poctu obsahoval ztracený kus stély.

Pravděpodobně rovněž z druhého století pocházejí dvě usnesení Olbijských o poctě věncem a stélou nezletilému/pais Dadovi a mladíkovi/neániás Dadagovi, zřejmě pocházejícím z předních rodin města.

Ze stejné éry pochází udělení plného občanství Chersonésu kapitánovi/námořnímu podnikateli C. Kaiovi Eutychianovi ze Sinópy a jeho potomkům za zásluhy o město. Podobně za vlády Antonina Pia vyznamenali z vděku za přímluvu u Hadriana vyslance Hérákleótských, své métropole. Z roku 173/198. rok autonomní éry města pochází pocta Chersonésu pro guvernéra/hágemón T. Aurelia Calpurniana Apollónidu a jeho manželku Aurelii Paulinu. Především děkovali císaři, že poslal právě takového spásného guvernéra ve zlých časech a udělili mu plná občanská práva, stejně jako manželce, které se dostalo též volné plavby v míru i válce do přístavu.  

 

Kolem roku 150 žil v nejlepších svých letech/akmé Pausaniás, autor Popisu Hellady/Hellados periégésis, nejstaršího zachovaného baedeckera. Nevíme o něm téměř nic, snad že pocházel z provincie Asia, procestoval též římský Východ. Zemřel pravděpodobně za M. Aurelia Antonina. Je zajímavé, že jeho deset průvodcovských knih přehlíží stavby a události po roce 146-. 

L. Ampelius, který žil rovněž snad někdy v této době (ale bývá kladen až do éry Constantinovy), složil zachovanou učebnici mýthologie, zeměpisu a dějepisu Liber memorialis, jakýsi "rozum do kapsy".

Někam do druhého století se klade vznik několika zachovaných románových děl. Charitón z Afrodisiady, který o sobě říká, že byl tajemníkem advokáta Athénagory v Afrodisiadě, je uváděn jako autor erótického-milostného románu Chaireás a Kallirhoé (bývá v novověku datován do 1. století př. n. l. až 4. st. n. l.). Xenofón z Efesu složil Efesiaka/Efeské příběhy Anthie a Habrokoma. Příběh Leukippy a Kleitofónta někdy ve 2. století sepsal Achilleus Tatios (z Alexandreie?) s pravděpodobně dobově autentickou událostí rituálního kanibalismu búkolů, srov. rok 173, Longos z Lesbu složil slavný příběh o Dafnidovi a Chloé. Později, snad ve 3. nebo 4. století (možný je i původ "byzantský") jistý Héliodóros z Emesy, dle vlastního udání "Foiníčan z rodu Héliova", napsal Aithiopika/Černošské příběhy o osudech Charikleie, bílé dcery černošského krále, a Thessalana Theágena. Jistý Iamblichos, Arab rodem, sepsal milostný román o 39 (!) knihách Babylóniaka. O něm a novele/románu a datacích viz v indexu s. v.

Artemidóros z Efesu, známý též jako Artemidóros z Daldis/ho Daldiános (podle lýdské vlasti své matky), složil někdy kolem t. r. snář/příručku o snopravectví Oneirokritika o pěti knihách a věnoval ho jinak neznámému, ale výmluvnému sofistovi Kassiovi Máximovi; čtvrtou a pátou knihu, obsahem konkretisace předešlých, věnoval svému stejnojmennému synovi, zjevně nástupci v řemeslu. Spis byl v užívání mimo jiné též u Arabů, kteří autorovi říkali Artámídúrus al-Júnání, "Iónský, Hellénský", a lze do něho nahlížet dodnes. Přisuzovalo se mu též autorství spisů Oinoskopika a Cheiroskopika (nedochovány). 

Snad někdy v této době vydal v prose jistý Antónínos Líberális sbírku čtyř desítek mýthologických proměn/metamorfóseón synagógé. Bývá někdy pokládán za propuštěnce Antonina Pia. O jeho možných vzorech viz rok 200-.

Flegón z Trall, císařský propuštěnec (asi Hadrianův), sepsal někdy v této době pojednání o olympiádách o patnácti n. šestnácti knihách dovedené do 229. her (roky 137-140), viz o něm více v indexu s. v. dějepisci (2).

Někdy do této doby kladen vznik jesusovského visionářského dílka Pastýř od (autora) Herma/poimén tú Hermá. Z řeckého textu zachovany jen zlomky, známy jsou dva latinské překlady. Hermás mohl být bratrem římského biskupa Pia I. (c. 140 - 155), podle jiného podání otrok.