139-130

139.

Ol. 160, 2

173 SE

109 AE

(Dioklés IV.)

a. u. c. 615

Cn. Calpurnius Piso a M. Popilius Laenas

************************************************************

Dvacetiletý Antiochos VII. se dal provolat za dalšího seleukovského krále Asie jako Antiochos VII. Euergetés Sótér vulgo Sidétés (v Sidé se buď narodil nebo vyrůstal; vládl do roku 129). Usurpátor Tryfón Autokratór byl poražen v poli a obležen v jihofoiníckých Dórách. Na útěku dával rozhazovat peníze, aby zaměstnal pronásledující Antiochovy jezdce; napodobil tak zřejmě nejstarší užití této lsti Kelty/Galaty někdy kolem roku 230 před rozhodujícím bojem s králem Attalem I., srov. tam a rok 241, kteří pověřili své lidi, aby v případu prohry roztrušovali za útěku za sebou mince, aby se pronásledovatelé zdrželi jejich sbíráním – podobná nákladná lest funguje v každé éře. • Dóry, hebr. Dor, kdysi před staletími filistínský státeček, byly původně athénskou kolonií ve Foiníkii a byly již členem prvního athénského námořního spolku. Vlastníámi zakladateli osady byli však dávno předtím pravděpodobně Sídónští.

Kendebaios, vojevůdce krále Antiocha Euergeta, se vypravil přes Idúmaia a Chebron/Hebron na jihu Iúdaie do války proti Simónovi Židovskému. Antiochos Euergetés jmenoval Kendebaia stratégem Koilé Syrie a Foiníkie. Na této frontě se ale dlouho nedělo nic, co by historii stálo za uchování (viz až rok 132). Proč se Seleukovec pustil do svého spojence, známo není. 

V Římě zřejmě doložitelná židovská obec, jako první v západním Středomoří. Židé jsou totiž uvedeni mezi právě vyháněnými astrology z Města; srov. rok 19 n. l. a v indexu pod Iúdaioi.

 

Snad t. r. podnikl Mithridátés I., král Parthů, tažení proti Elymájům (srov. ale předešlý rok, kdy snad ještě byli spojenci?). Seleukovská moc v Súsiáně se udržela (srov. tamtéž).

 

Do Alexandreie dorazila komise senátu ve složení P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus, Sp. Mummius a L. Caecilius Metellus Calvus, aby zklidnili hluboké spory mezi Bohy Dobroději, Theoi Euergetai III., tj. mezi Euergetem II. a Kleopatrou II., na jedné straně a Alexandrijskými na straně druhé.

Komise pak mj. cestovala po Egyptě až do Memfidy a její členy lze nazvat prvními římskými/západoevropskými politturisty na Nilu nebo obecně turisty vůbec: na cestách dleli vznešení Římané až do roku 136! P. Cornelia Scipiona na cestách doprovázel jeho duchovní přítel Panaitios z Lindu: procestovali spolu Egypt, Syrii, Pergamon, Rhodos a Helladu.

 

Na pokyn Q. Servilia Caepiona, cos. roku 140 a bratra prokonsula Q. Fabia Maxima Serviliana (srov. předešlý rok) zavraždili jistí Audax, Ditalkés a Níkorontés Viriatha, vůdce Lúsítánů. Část Lúsítánů pokračovala v odboji pod velením jistého Tantala, až byla Q. Serviliem potřena. • Dle jiné datace bývá tato událost kladena již do roku 141 nebo naopak až do roku 138.

Viriathus byl zjev v římské historii jedinečný, válčil s Římany čtrnáct roků a byl jediný v republikánských dějinách, který si římský spojenecký status vybojoval, viz rok předcházející. Válkami se nijak neobohatil, žil skromně jako předtím s pastevci, s prostou stravou, stále pod širým nebem: nikdy se nikde neusadil.

 

V Římě přijat zákon o zavedení tajného hlasování ve volebních shromážděních prostřednictvím hlasovacích destiček (lex Gabinia podle navrhovatele tribuna lidu A. Gabinia), který byl od roku 137 jako lex Cassia (podle tribuna lidu L. Cassia) zaveden také u soudů. Zavedení tajného hlasování omezilo vliv nobility. • [hlasovací značky: A značilo absolvo, zprošťuji, osvobozuji, C značilo condemno, odsuzuji a písmena NL vyjadřovala non liquet, nerozumím; při schvalování zákonů značilo UR uti rogas, jak navrhuješ. V senátu se nadále hlasovalo rozestupováním na dvě strany za navrhovatelem a proti návrhu a hlasování destičkami bylo zavedeno až na začátku vlády Traianovy c. 100+].

 

V Číně zahájil na příkaz císaře Wu generál Čang Čchien/Zhang Qian svou cestu "velkého poselstva na západ". Původně měl sjednat spojenectví s Tochary/čín Jüe-č' proti Hunům, kteří je vyhnali z území v dnešní středočínské provincii Kan-su/Gansu. Přes Tárím cestoval do Baktrie, čín. Ta-sia (viz dále rok 128). Lze ho označit za prvního velkého čínského objevitele. O Hunech viz dále rok 133.

 

************************************************************

138.

Ol. 160, 3

174 SE

110 AE

(Tímarchos)

a. u. c. 616

P. Cornelius Scipio Nasica Serapio a D. Iunius Brutus (Callaicus)

************************************************************

V Pergamu zemřel ve věku 82 let král Attalos II. Filadelfos (vládl od roku 159). Kromě vojenství se proslavil mimo jiné objevem, jak vetkávat do látek zlato. Jedna z hellénistických tradic uvádí, že byl otráven synem svého zemřelého bratra Eumena II. Sótéra (srov. rok 159).

Filadelfův nástupce Attalos III. Filométór Euergetés (králem do roku 133) dal hned po svém nástupu na trůn odstranit mnoho strýcových přátel: předhazoval jim, že svými zlomyslnostmi přivodili smrt jeho matce Stratoníce a manželce Bereníce, viz rok 159. Attalos III. se pak vládě a politice nijak nevěnoval a stáhl se zcela do soukromí a svému okolí byl velmi protivný. Zabýval se botanikou, farmakologií a jinými vědami a výtvarnými uměními a všeobecně byl pokládán za nebezpečného podivína. • Během jeho krátké vlády říše Attalovců zcela propadla římskému vlivu.

Buď Attalos III. nebo už jeho strýc mají na krku smrt jistého grammatika a autora epigramů jménem Dafitás/Dafidás z Telméssu. Patřil mezi Homérovy kritiky a dokazoval, že Athéňané nemohli být pod Troiou a že tudíž Homéros lhal. Dafitás však psal i proti monarchům a jedním dvojverším urazil odkazem na začátky dynastie všechny Attalovce, když je nazval "purpurovými vředy, šrotem Lýsimachovy pokladnice", porfyreoi mólópes, aporrhínémata gadzés Lýsimachú. Dopaden v pohoří Thóráx nad Magnésií nad Maiandrem byl ukřižován; věštba mu přitom ukládala, aby se thóraku, "pancíři", vyhýbal. • Podle jiné, epičtější verse Dafitova životního příběhu, se vysmál v Delfách Apollónově věštbě, když po lstivém dotazu, zda nalezne svého koně, dostal odpověď, že brzy: literát totiž žádného koně neměl. Nicméně lidé krále Attala ho dopadli a svrhli se skály, která se jmenovala Kůň, Hippos.

 

Snad t. r. unikl usurpátor Tryfón Autokratór z obleženého Doru po moři do Ptolemáidy a odtud přes Orthósii do Apameie Syrské, neustále s Antiochem Euergetem v patách. Ptolemáidu dal Antiochos VII. obléhat svým vojevůdcem Sarpédonem, který ji po čase dobyl; o Sarpédonovi viz rok 143. 

Antiochos VII. Euergetés obnovil autonomii Áradu (viz rok 168).

V Súsách je numismaticky doložen jistý dynasta Tigraios či Tiraios (srov. rok 121). Je možné, že měl město v moci v letech 138 až 132 (?, srov. předešlý rok), seleukovský garnison nicméně zůstal věrný syrské dynastii. O souvislostech viz rok 78.

 

V Parthii zemřel král Arsakés VI. Mithridátés I. (vládl od roku 171). po získání Babylónie si začal říkat Basileus Megas, tj. Velký král. Za jeho vlády byl zaveden mezi Parthy jako státní náboženství kult Mithrův. Mithridátovým nástupcem se stal jeho syn Arsakés VII. Fraátés II. Theopatór (vládl do roku asi 124?). Spoluvládkyní mu byla jeho matka Rhínó, v babylónských dokumentech Ri-[i]-nu.

 

Zřejmě t. r. vypuklo na Sicílii velké povstání otroků, válečných zajatců, jimiž Římané osídlili ostrov po vyvraždění nebo útěku původního hellénského, púnského nebo sikulského obyvatelstva po druhé válce púnské (podle části novověkých historiků až v roce 136).

První válka či vzpoura otroků na Sicílii začala na velkostatku jistého Dámofila a jeho ženy Megallidy u Henny, kteří sluli hanebností a krutostí vůči služebnictvu, takže mnoho otroků uprchlo a uchýlilo se k banditismu. Za vůdce byl vzbouřenci zvolen jistý Eunús z Apameie Syrské, který během války přijal oblíbené seleukovské panovnické jméno Antiochos (snad až v roce 136). Údajně to nebyl Hellén, ale rodilý Syřan, jenž v otroctví u sourozenců Antigena a Pýthóna z Henny praktikoval magii a všeliká kouzla. Majitele to bavilo a brávali ho k pobavení stolovníků s sebou na hostiny, kde jim Eunús vykládal na pokyn i o tom, jak bude kralovat a jak s nimi naloží; odměnou mu byly velké porce masa, za což se dotyčným později opravdu odvděčil.

Vyvraždili rodiny majitelů otroků v Henně, Dámofilos byl zavražděn na shromáždění povstalců v hennském divadle, jeho dcera byla pro předchozí lidumilnost ušetřena. Megallidu předal jejím služkám a ty ji utrápily a shodily se skály. Eunús zavraždil Antigena s Pýthónem a všechny v Henně, kteří neuměli vyrábět zbraně. Pak si nasadil diadéma a vládl s královnou pocházející rovněž z Apameie. 

V Akragantu se k povstání přidala jiná skupina zotročených vedená Kilikem Kleonem, který překvapivě Eunúovu nadvládu uznal a podřídil se mu. To vše trvalo měsíc a praetor L. Hypsaeus, správce provincie, který velel osmi tisícům vojáků na Sicílii a postavil se dvacetitisícové armádě povstalců, byl převahou otroků rozprášen. 

Později (snad po roce 136) byla vojenská moc povstalců o sedmdesáti tisících mužích organisována podle seleukovského vzoru. Vojenskými veliteli povstalců byli Kleonův bratr Komanos a Hellén Acháios, muž prý velmi udatný a důmyslný. 

Revoluce otroků měla velký ohlas. V Římě se vzbouřilo na 150 zotročených, v Attice (viz rok 134) a na Délu po tisícovce a k povstáním údajně došlo i na dalších místech; jejich lokalisaci ani (výsledek byl ovšem vždy stejný). Je pravděpodobné, že sicilské povstání mohlo inspirovat roku 133nn. Aristoníkův odboj a jeho průběh v attalovské říši. První válka otroků s Římany na Sicílii trvala do roku 132.

 

V Athénách se narodil epikúrik Faidros (zemřel roku 70). Byl známým M. Tullia Cicerona a měl velký vliv na část římské inteligence.

 

Konsul D. Iunius Brutus, otec stejnojmenného konsula roku 77 a děd proticaesarovského spiklence D. Iunia Bruta Albina, zřídil provincii Lusitania spravovanou s provincií Zadní Hispánie, Hispania ulterior. Pro veterány války s Viriathem založil konsul kolonii Valentii, dnes třetí největší město Španěl Valencii. Tím byla ukončena válka lúsítánská (trvala od roku 154), ale jako prokonsul Iunius Brutus zde válčil až do roku 136 a byl senátem poctěn přízviskem Callaicus, "Gallicijský" a triumfem, viz rok následující. Prokonsul M. Popillius Laenas byl poražen v poli Numanťany.

V Římě byl zasvěcen u Circu Flaminiova, circus Flamini, chrám Martův a na Zelinářském trhu, forum holitorium, chrám Iunony Sóspity a Pietatis, Zbožnosti. • Za zběhnutí od hispánské armády byl v Římě svérázným způsobem potrestán jistý C. Matienus: zbičován byl prodán do otroctví za jeden séstertius.

V Římě se narodil L. Cornelius Sulla, který si později přidal ke jménu přídomek Felix, když se stal prvním z Římanů vládnoucím přímo nebo nepřímo celým Středomořím (zemřel roku 78).

 

************************************************************

137.

Ol. 160, 4

175 SE

111 AE

(Hérákleitos II.)

a. u. c. 617

M. Aemilius Lepidus Porcina a C. Hostilius Mancinus

************************************************************

V Syrii byl usurpátor Tryfón Autokratór oblehnut Antiochem VII. Euergetem v Apameji Syrské, v posledním Tryfónově útočišti. V bezvýchodné situaci si Tryfón Autokratór vzal život: samostatně vládl od roku 142, u moci byl od roku 145. Jeho smrt lze datovat již do roku 138.

V Hyrkánii se poprvé pokusil o útěk na západ internovaný Seleukovec Démétrios II. Níkátór (srov. rok 141). Démétrios v zajetí užíval veškerých královských výhod. V útěku mu byl nápomocen jeho přítel Kallimandros, oba však byli dopadeni a přivedeni zpět (srov. následující rok a rok 110).

 

Podle jedné tradice se dostal tohoto roku (neboli roku 1880 Abrahámovy éry) v Edesse v Osroéně či Orroéně k moci jistý Orháj bar Chewjá (vládl do roku 132). Viz však rok 132, kde o začátcích této arabské dynastie.

 

Karneadés z Kýrény předal scholarchii v Akadémii jedenáctému scholarchovi Kratétovi z Tarsu, který tuto funkci vykonával do roku 127. Karneadés zemřel asi 5. listopadu 129 (zatmění měsíce).

Před rokem 137 se v Athénách pro své stáří otrávil scholarchos stoické školy Antipatros z Tarsu, žák Diogena ze Seleukeie a autor mnoha spisů; jiné biografické údaje neznáme. Jméno jeho nástupce neznáme. Po roce 129 se scholarchem stal Panaitios z Rhodu (srov. tam).

 

Římané pod konsulem C. Hostiliem Mancinem byli v Hispániích znovu poraženi u Numantie na témže místě, kde předtím roku 153 Q. Fulvius Nobilior. Zároveň byli obklíčeni Keltibéry ve vlastním táboře. Mír, který C. Hostilius v této situaci uzavřel, senát odmítl (viz následující rok). • Římská vojenská ostuda byla rekordní: čtyři tisíce Numanťanů porazilo armádu čtyřiceti tisíc Římanů; tento poměr se v římských dějinách již nikdy neopakoval (srov. opačný poměr ve prospěch Římanů roku 69 a srov. v indexu pod legie).

D. Iunius Brutus, nyní jako prokonsul v čele nové provincie (viz předešlý rok), táhl až k ústí Tagu a obsadil celou Lúsítánii až k Oceánu. Opevnil městečko či osadu Olysipo, pozdější Lisboa/Lisabon, a používal ji jako základnu pro svá tažení. Římané se pod ním poprvé objevili v Gallaecii/Gallaikové v Zadní Hispánii. Překročil řeku Durius a v řadě bitev porážel  Gallaiky. Došel až k řece Minius (Miño, Minho) a 9. června na neznámém místě rozprášil Gallaiky se spojenci: traduje se, že v bitvě padlo na padesát tisíc Keltibérů. Viz dále rok následující.

Konsul M. Aemilius Lepidus Porcina byl jako politik známý též jako dobrý řečník.

 

************************************************************

136.

Ol. 161, 1

Antipatros z Épeiru (první z Épeirótů)

176 SE

112 AE

(Tímarchidés II.)

a. u. c. 618

L. Fulvius Philus a S. Atilius Serranus

************************************************************

V illyrské Delmatii podmanili Římané pod konsulem L. Fulviem Verdaje a pokračovali v bojích. V Thrákii se dostali Římané pod praetorem M. Cosconiem do bojů se Skordisky, kteří čas od času ohrožovali ze svých sídel v kraji kolem soutoku Sávy/Savus s Dunajem/Istrem v dnešním Srbsku provincii Macedonia.

 

Druhý pokus o útěk z Hyrkánie internovaného Seleukovce Démétria II. Níkátora se rovněž nezdařil (srov. předešlý rok). Někdy v té době v Babylónii pozorováno zatmění Slunce (15. dubna).

 

Na Sicílii přijal vůdce bojujících otroků po té, co se jednotlivé skupiny spojily, královský titul a diadéma (srov. rok 138). Eunús si dal trůnní jméno Antiochos. Stát bojujících otroků byl vnitřně organisován po vzoru říše Seleukovců a s utopickými prvky.

Konsul L. Fulvius se vypravil proti povstalcům na Sicílii s vojskem, ale neuspěl. Povstalci ovládali na ostrově většinu měst.

 

V Hispániích prokonsul M. Aemilius Lepidus byl v tažení proti Vakkajům těžce poražen. Senátoři vydali keltibérským Numantincům bývalého konsula C. Hostilia Mancina (viz předešlý rok), protože nepřijali podmínky míru, který s Keltibéry předešlého roku uzavřel v nouzi, byv oblehnut. • Je to druhý případ zacházení s bývalým konsulem, ale zároveň jediný elegantní způsob, jak se ostudné smlouvy zbavit (viz rok 321, ale také 236).

Rovněž Numantinci konsulův život nepřijali a propustili ho (srov. 236).

V Lúsítánii/Zadní Hispánii vypuklo v římských zádech povstání Gallaiků, ale prokonsul D. Iunius Brutus se rychle vrátil a povstalce pacifikoval. Pak táhl na pomoc M. Aemiliovi Lepidovi tísněnému Vakkaji a slavně se vrátil do Říma ke svému triumfu. Z kořisti dal Iunius Brutus Callaicus postavit na Martově poli chrám Martovi, jak zaslíbil v Hispániích.

 

Do Říma se vrátil ze své cesty po „Orientu“ P. Cornelius Sciopio Aemilianus. V Pergamu byl v roce 138 ještě před smrtí Attala Filadelfa (srov. rok 139). • Podle censu Ap. Claudia Pulchra a Q. Fulvia Nobiliora měl římský stát 317 933 občanů.

Kolem roku 136 se narodil L. Marcius Philipus, politik a řečník. Zemřel kolem roku 75.

 

************************************************************

135.

Ol. 161, 2

177 SE

113 AE

(Dionýsios II.)

a. u. c. 619

Ser. Fulvius Flaccus a Q. Calpurnius Piso

************************************************************

V Illyrii skončila vláda lokálního dynasty Ballaia, známého pouze z mincí (vládl od roku 167).

 

Kolem roku 135 se narodil Poseidónios z Apameie, pozdější filosof střední stoy, žák Panaitia z Lindu, polyhistór. Zemřel kolem roku 51.

 

Velekněz a vládce Židů Simón, který byl u vlády od roku 143, byl v měsíci šabátu, tj. asi tak v únoru, u Jericha zavražděn zetěm Ptolemaiem, synem Abúdovým. Ptolemaios se spojil s králem Antiochem Euergetem a sám chtěl vládnout Židů. Předešel ho však nejstarší Simónův syn Ióannés Hyrkános I. (aram./hebr. Jehóchánán/Jochánán ha-Hurkanus), který byl ve městě uznán veleknězem a králem Židů. Jako první židovský vládce od roku 587 (srov. tam) vládl s titulem král do roku 104.

Následovaly krátké boje v Palaistíně mezi jednotlivými židovskými skupinami, Ptolemaios byl oblehnut v pevnosti Dagon u Jericha, kde držel Ióannovu matku a dva jeho sourozence. Po dlouhém obléhání Ptolemaios Hyrkánovu matku a bratry Iúdu a Mattathiu zavraždil a unikl k arabskému dynastovi Zénónovi Kotylovi, vládci ve Filadelfii, dnešním jordánském Ammánu. Podle jiné verse zavraždil Ptolemaios oba Hyrkánovy sourozence již za atentátu na otce. Viz dále rok 101 a srov. rok 84.

Ióannés Hyrkanos I. během své vlády mimo jiné podrobil Idúmaje, tj. Edomity, Edom, kmen příbuzný Israelcům, původně sídlící jihovýchodně od Mrtvého moře; po roce 587 se stěhovali do tehdejší jižní části Iúdaje kolem Chebronu/Hebronu a jejich stará sídla zabírali arabští Nabatajci. Aby směli Idúmajové nadále žít ve svých nových krajích, museli se dát obřezat a žít podle židovských zákonů (srov. osud Itúrajů roku 103, ale odpor obyvatel hellénisované Pelly roku 84).

Za Hyrkánovy vlády se poprvé ostřeji projevilo další nábožensko-sociální schisma Židů. Rozdělili se na farisaje, perúším, "oddělené", a na saddukaje, seddúkím, tj. na ty, kteří žijí podle Sádoka (srov. rok 455). Původně spočívaly rozdíly ve výkladech svatých textů. Farisajové zahrnovali do výkladů židovské ethiky vedle psaného Mojžíšova odkazu též orálně tradované právo a věřili v posmrtný život (k tomuto směru měl později blíže Ježíš, ústřední postava křesťanského mythu), saddukajové náležející k aristokracii a chrámovým kněžím obojí odmítali, věřili pouze písemnému odkazu tóry, nepřipouštěli existenci andělů apod. Časem přibyly rozpory politické a sociální, které zanikly až roku 70 n. l. zničením druhého Jahweho chrámu Římany. Srov. rok 110.

 

Podle části novověkých historiků vypukla první válka otroků na Sicílii až tohoto roku (srov. ale rok 138).

 

************************************************************

134.

Ol. 161, 3

178 SE

114 AE

(Níkomachos II.)

a. u. c. 620

P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus II. a C. Fulvius Flaccus

Rok 1 éry provincie Asia

************************************************************

V Attice vypuklo povstání otroků, které bylo potlačeno hned následujícího roku, anebo patří do jara roku následujícího (pokud by mělo korespondovat s událostmi v Pergamu), srov. rok 138.

 

Konsul P. Cornelius Scipio Aemilianus z vůle senátu i lidu v Hispániích. Římané zahnali Keltibéry za hradby měst a konsul zahájil obléhání Numantie. Přikládal hispánské válce velkou důležitost a před Numantií se sešly pomocné sbory všech římských spojenců: byla to výkladní skříň středomořské supervelmoci. Micipsovým jednotkám z Numidie velel mladý Iugurtha, pomocné sbory poslal Attalos Filométór a dokonce Seleukovec Antiochos Euergetés: obléhání obklíčených Keltibérů se stalo společenskou a politickou příležitostí prokázat oddanost velké Rómě.

P. Cornelius Scipio utužil morálku mužstva přísnou disciplinou a mimo jiné vykázal od mužstva na dva tisíce kurtizán.

 

V Římě zemřel konsul roku 144 Ser. Sulpicius Galba (narozený kolem roku 194), voják a politik proslulý řečnickou zdatností.

 

************************************************************

133.

Ol. 161, 4

179 SE

115 AE

(Xenón I.)

a. u. c. 621

P. Mucius Scaevola a L. Calpurnius Piso Frugi

************************************************************

Na jaře zemřel bez dědiců král Attalos III. Filométór (vládl od roku 138, o případné dceři viz rok 159). V závěti, která se v nepřímém znění nápisně zachovala, zanechal svou královskou doménu „lidu římskému“. Občanům města Pergamon udělil svobodu jako městskému státu, polis, totéž učinil v případě dalších měst na území říše Attalovců a snad dal svobodu rovněž královským otrokům. Attalos znalý uměleckého lití bronzu právě intensivně pracoval na náhrobku své matky Stratoníky, chytl však úžeh a do sedmého dne zemřel.

Motivy skutku zůstanou neznámé. Snad nejhlubším důvodem byla králova uzavřenost vůči okolí, která vyústila v neuvěřitelnou zlomyslnost! Symbolicky se tak říše dostala do rukou těch, kteří ji v soupeření s Antigonovci a Seleukovci udrželi nad vodou a díky kterým se neuvěřitelně rozrostla, díky Římanům.

Děsivý móres soběstředných hellénistických panovníků poprvé použil roku 162 Ptolemaios VI. Euergetés II., kdy Římanům odkázal Kýrénu. Podruhé to udělal roku 96 Ptolemaios Apión (ale stala se provincií až roku 74). Celou ptolemaiovskou říši odkázal S. P. Q. R. roku 80 Ptolemaios XI. Alexandros II., poslední z legitimní panovnické linie. Bíthýnii odkázal Římanům roku 74 Níkomédés III. Euergetés Filopatór.

Aristoníkos, syn krále Eumenea II. Sótéra a jeho efeské přítelkyně (nebo se jmenovala Efesiá a byla dcerou jistého kitharóda?), tzn. nevlastní bratr Attala Filométora, avšak podle prořímské tradice prý syn neznámého kitharóda, přemluvil k odpadnutí od stávajících pořádků občany městečka Leukai v Aiolidě a obsadil Fókaiu.

Pravděpodobně zde se prohlásil králem Eumenem III. Filopatorem („kraloval“ až do roku 129). V námořním střetnutí s Efeskými u Kýmy byl poražen a tak se Eumenés III. obrátil do vnitrozemí. Na jeho stranu se houfně přidávali otroci, svobodní řemeslníci a „proletáři“. S těmito lidmi dobyl celou Mýsii a Myndos. K Aristoníkovi-Eumeneovi se z ostrovanů postavil mimo jiné Samos, který byl zřejmě od roku 167 plně samostatný stát (po porážce roku 129 patřil k římské provincii Asia).

Eumenés Filopatór založil stát héliopolítů, tj. občanů slunce, postavený na nových sociálních základech, které snad souvisely s názory Falea z Chalkédónu (srov. rok 400 a možnou inspiraci roku 138). Aristoníkovým rádcem se stal přítel stoika Antipatra z Tarsu (srov. rok 137) Ital Blossius z Kum neboli Kýmy, který byl předtím s rhétorem Diofanem z Mytilény ideologem reforem Ti. Sempronia Graccha v Římě a který po Gracchově smrti směl odcestovat do Anatolie, kde si po roce 129, po potlačení Aristoníkova pokusu, vzal život.

Římané, jimž attalovský majetek přišel velmi vhod (viz níže) potvrdili rozhodnutím senátu závěť, kterou do Říma přinesl Eudémos Pergamský, prohlásili města za svobodná a autonomní a na ostatním územím království proklamovali provincii Asia.

Pergamonští Aristoníkovi brány neotevřeli a ani v dalších větších anatolských městech nebyl jako pretendent trůnu přijat. • Attalovský rod ve vedlejší linii existoval i po smrti Aristoníkově (roku 126). Za poslední „korunovanou hlavu“ rodu lze považovat manželku galatského dynasty Déiotara I. Stratoníku Élektru (srov. rok 41).

 

V Alexandreji vyhnal Euergetés II. svou sestru a manželku Kleopatru II. od spoluvlády a z města: konec vlády Bohů Dobrodějů, Theoi Euergetai III. (trvala od roku 142). Od nyní Ptolemaios VII. Euergetés II. spoluvládl se svou druhou manželkou Kleopatrou III. (srov. rok 142) a s Ptolemaiem Memfítem jako Theoi Euergetai IV., a to do roku 131.

 

V Římě byl od 10. prosince 134 v úřadu tribuna lidu Ti. Sempronius Gracchus, syn Ti. Sempronia Graccha, konsula roku 177 a 163, s Cornelií, dcerou Africana Staršího. Chtěl řešit sociální problémy prostých Římanů parcelací státní půdy: podíl na jednu rodinu přitom neměl přesáhnout jeden tisíc jiter (přes 250 hektarů), srov. reformu z roku 145. Státní půda, ager publicus, v užívání velkostatkářů neměla přesáhnout uvedený rozměr a zbytek měl být rozdělen.

Většina obdělávatelné půdy po Itálii byla vlastněna několika rodinami, které měly na práci zástupy otroků a svobodní byli z velké části bezzemky, za to s povinností sloužit v armádě. V ještě horší situaci byli římští spojenci, Italici, kteří v bezvýchodné situaci optovali poprvé roku 125 pro povstání a o generaci později roku 91 pro otevřenou válku proti Římu, viz tam.

Ve sporu s optimáty, tj. vesměs latifundisty, poprvé prosadil Ti. Sempronius sesazení jiného tribuna lidu (tzv. abrogatio) M. Octavia, který byl proti agrárním reformám a proti zřízení úřadu na rozdělení půdy. Ti. Sempronius chtěl v létě k provedení svých reforem proti vůli senátu použít finančních prostředků, které Římu připadly z attalovského dědictví.

V den volebního sněmu, který měl Ti. Sempronia zvolit tribunem i na rok následující, však byl s řadou příznivců v pouličních bojích, na které se připravily obě strany, optimáty ubit kusy nábytku na Capitolu. Těla byla vržena do Tiberu. Vůdcem optimátů byl pontifex maximus P. Cornelius Scipio Nasica Serapio. • Protože jako velekněz dopustil konservativec krveprolévání římských občanů dokonce na chrámových místech, odešel ze města a Itálie a zřejmě o tři roky později zemřel v Pergamu.

Ještě za tribunova života lidové shromáždění zvolilo komisi k provádění parcelace půdy, IIIviri agris dandis adsignandis iudicandis, existující do roku 118.

Sociálního efektu dosaženo nebylo a reforma usnula. Pokračovatelem Gracchova reformního díla byl jeho bratr C. Sempronius Gracchus, viz rok 123nn.

 

V Hispániích koncem léta byla vyhladověna hermeticky uzavřená Numantia a keltibérští Vakkajové se bezpodmínečně vzdali. Obyvatelé, pokud si hromadně nevzali život, byli zotročeni a město vyvráceno. Tím byla také ukončena válka s Keltibéry, která byla s přestávkami vedena od roku 195 hlavně s Arevaky, jichž byli Vakkajové část. Za Augusta byla Numantia obnovena pod jménem Augustobriga. Vítěz P. Cornelius Scipio Aemilianus však nedostal povolení slavit triumf. • Období od roku 154 se nazývá válkami hispánskými, jejichž posledním údobím od roku 143 byla právě válka numantinská.

 

Konsul L. Calpurnius Piso Frugi, tribunus plebis roku 149 a censor roku 120, se proslavil jako právní znalec a annalista.

 

V Číně ukončil císař Wu (vládl od roku 141) smířlivou politiku vůči Hunům spojenou s pravidelnými tributy a posíláním chanských princezen do harémů hunských vládců, praxe zvaná od roku 200 che-čchin/heqin, viz tam. T. r. nastražila chanská armáda o síle tří set tisíc mužů Hunům past u města Ma-i/Mayi, dn. Šuo-čou/Shuozhou v provincii Šan-si. Hunové v počtu desetkrát nižším vedení nejvyšším z jejich vůdců šan-jüem/chanyu Ťün-čchenem/Junchen, nástupcem Lao-šangovým (viz rok 177), léčku prohlédli a stáhli se. Armádní velitel Wang Chuej/Wang Hui z opatrnosti nezaútočil ani nedal nomády pronásledovat; byl zatčen a ve vězení si vzal život.

Císař Wu pro účely hunské války reformoval armádu. Odstartoval chovy knoní a budoval silné jízdní oddíly. Novými velícími generály ve válce s Huny, která se tak rozhořela, se stali Wej Čching/Wei Qing a Chuo Čchu-ping/Huo Qubing. Pronikali na kmenová území Hunů a vytlačili je z čínského severu; viz dále rok 128 a 119. 

 

************************************************************

132.

Ol. 162, 1

Dámón z Delf

180 SE

116 AE

(Ergoklés)

a. u. c. 622

P. Popillius Laenas a P. Rupilius

************************************************************

Proti Aristoníkovi alias králi Eumeneovi III. Filopatorovi se vypravila aliance anatolských vládců Níkomédés II. Epifanés, král Bíthýnů, Mithridátés V. Euergetés, král v Pontu, Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I., král Kappadoků, a Pylaimenés I., král Paflagonů (srov. rok 107). Přes tak vzácnou až nepochopitelnou jednotu anatolských vládců jejich koalice nedosáhla žádných válečných úspěchů: znamenal sluneční stát pro dynasty skutečně hrozbu sociálního a mocenského rozvratu, nebo chtěli Římanům ukázat, jak dokáží v jejich věci být aktivní?

V Sinópé se narodil Mithridátés (VI.) Eupatór. Život o své vůli ukončil roku 63.

 

Antiochos VII. Euergetés se konečně vypravil s vojskem do Iúdaie (srov. rok 139 a 135; tažení lze přesunout již na rok 134). Židé byli v poli poraženi a Jerúsalém oblehnut (viz následující rok). V této válce použil Ióannés Hyrkanos I. jako první z židovských panovníků druhého království cizích žoldnéřů, které zaplatil z pokladu v tzv. hrobu krále Davida, odkud vybral tři tisíce talentů.

 

Římané po zdlouhavých bojích konečně dobyli poslední ohniska odporu sicilských otroků Hennu a Tauromenion. Když z Tauromenia prchal Komanos, byl Římany jat, jeho bratr Kleón padl v bojích před Hennou. Posádku vyhladovělé tauromenijské pevnosti, kde obležení sáhli též na kanibalismus, zradil jistý Syřan Sarápión a Římané všechny zajatce shodili se skal. Zradou padla i Henna, odkud s tisícovkou nejvěrnějších Eunús prchl do hor. Jeho lidé si však v zoufalství pozutínali hlavy a on sám se čtyřmi nejbližšími (kuchařem, pekařem, masérem a bavičem) byl dopaden v jakési jeskyni. Konsul P. Rupilius tím ukončil první válku či povstání otroků na Sicílii (trvala od roku 138, druhou viz rok 104) a zbytek ostrova rychle očistil od brigantů. Král Antiochos alias Eunús zemřel ve vězení v Morgantině údajně na celkovou zavšivenost.

Sicílie byla poté nově organisována. Tresty povstalcům byly nezvykle mírné a neřímsky humánní, dokonce není v pramenech kromě likvidace ozbrojenců ani zpráv o popravách! • Lze předpokládat, že povstání na Sicílii nebylo jen povstáním otroků–zajatých vojáků z východních tažení, ale válka námezdně pracujících či řemeslníků, kteří se všichni vzbouřili proti chamtivosti římských správců a provinčních hellénských statkářů.

 

V Edesse se osamostatnil místní vládce Ariaos/Arjaw a z jeho činu povstala roku 92 dynastie zvaná abgarská vládnoucí v Orrhoéné do roku 216, resp. 244 našeho letopočtu (srov. z jiné kroniky vyšší údaj roku 137). Ariaos užíval do té doby postavení toparcha, asi seleukovského "oblastního správce" se jménem spíše íránským. Arjaw vládl do roku 127 a nic bližšího o jeho skutcích známo není. Podle jiné tradice měl dynastické epónymon Orcháj bar Chewjá, "Orrhoéné, syn Hada". • Edessa je původní Urhai, arab. ar-Ruhá, dnešní Şinlıurfa n. Urfa v Turecku. Z arab. ar-Ruhá je hellénské Orrhoéné/Osroéné, Osdroéné, tj. Bohatá na vodu. Pod Seleukovci se město oficiálně jmenovalo Antiocheia epi Kallirhoé. Edesská kronika převrat zdůvodnila tím, že „Syromakedonci“ byli v této době již slabí a že už nežil nikdo hellénského původu.

[Jinou dataci začátků dynastie, která získala na významu až v době císařské, viz roku 137: podle toho lze pak posunout i další letopočty o pět let. Edessa se za vlády Abgara IX. v letech 179 - 216 n. l. stala prvním státním útvarem v historii, který přijal křesťanství. Následovala roku 301 Armenie a roku 313 zrovnoprávnila dohoda mezi římskými císaři Konstantinem a Liciniem, tzv. edikt milánský, křesťanství s dalšími náboženstvími říše; od roku 380 se pak rozhodnutím Theodosia I. stalo jediným státním kultem říše.]

 

************************************************************

131.

Ol. 162, 2

181 SE

117 AE

(Epiklés)

a. u. c. 623

L. Licinius Dives Crassus Mucianus a L. Valerius Flaccus

************************************************************

V době, kdy Židé oslavují dožínky, v době svátku „pod zelení“, tj. někdy v září až říjnu, byl obležený Jerúsalém vyhladověn a Ióannés Hyrkános I. se vzdal (srov. předchozí rok). Král Antiochos VII. Euergetés byl ale k Židům mírný: obnovil jejich tributární závislost na Seleukovcích (srov. roky 145, 142), museli opět strhnout hradby, přišli o všechny územní zisky Iónathanovy a Simónovy, byli však ušetřeni okupační posádky; Hyrkanův bratr byl vzat jako rukojmí, srov. o jeho dalších sourozencích roku 135. Následujícího roku se Židé podíleli na výpravě proti Parthům, srov. rok 129.

 

V Alexandreji povstalo obyvatelstvo proti vládě Bohů Dobrodějů IV., tj. proti Ptolemaiovi VII. Euergetovi II. vulgo Fyskóna a jeho druhé manželce Kleopatře III. Euergetis, lidově Gyné/Manželce, kteří k vládě nominálně přibrali syna Euergeta II. s Kleopatrou II. Ptolemaia Euergeta III. zvaného Memfítés (viz rok 133). Všichni Bohové Dobrodějové IV. uprchli na Kypros a královna Kleopatrá II. byla v Egyptě provolána jako Filométór Sóteirá I. a vládla samostatně až do roku 129. • Je to první samostatná vláda ženy v některé z makedonských hellénistických říší (srov. rok 125, ale 215 a 175 říši na Bosporu).

 

Římané se konečně vypravili do války proti Aristoníkovi alias Eumenovi III. Filopatorovi. V čele konsulského vojska byl konsul P. Licinius Crassus, který byl zároveň pontifikem maximem, což se předtím ještě nestalo, a skončil v zajetí, viz rok následující.

V Římě opět vypukly konflikty kolem agrárních reforem. Nepodařilo se prosadit rozšíření pozemkového zákona na spojeneckou půdu (srov. rok 133, lex agraria Ti. Sempronia). Praetor T. Annius Rufus, cos. 128, vystavěl silnici vedoucí z Patavia a Atrie do Aquileie napříč krajem Venetů, via Annia.

 

************************************************************

130.

Ol. 162, 3

182 SE

118 AE

(Démostratos)

a. u. c. 624

L. Cornelius Lentulus a M. Perperna

************************************************************

Dynasta Zibelmios, který vládl thráckým Kainům po zavraždění svého otce Diégylia v roce 142, byl pro krutost svými poddanými rovněž zabit. Tím skončila mezi Thráky hégemónie Kainů.

 

Na jaře byl P. Licinius Crassus s vojskem v Anatolii ve válce proti héliopolítům při obléhání města Leukai překvapen Aristoníkem a Římané byli rozprášeni. Prokonsul byl zajat, ale později záměrně zranil svého strážce a dal se jím probodnout. Nový konsul M. Perperna porazil Aristoníka v poli. Armáda héliopolítů se rozutekla a král Eumenés Filopatór alias Aristoníkos byl oblehnut ve Stratoníkeji na Kaíku v Lydii a zde vyhladověn (viz následující rok).

V bojích proti Aristoníkovi padl král Kappadoků Ariaráthés V. Eusebés Filopatór, snad u Leukai (?). Vládl od roku 164. Královna Nýsa alias Láodiké, dcera Seleuka IV. Filopatora, vládla pak za své nezletilé děti (?) jako regentka do roku 125. V rozmezí těchto let dala otrávit pět dětí (?), šestým byl Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór, kterého před matkou zachránili příbuzní (později vládl do roku 111).

 

Král Antiochos VII. Euergetés se vypravil proti Parthům a překročil Eufrátés. V květnu až červnu byl při lidovém povstání v Seleukeji na Tigridu zabit parthský stratégos Éhios a město se stalo znovu seleukovské. Dne 22. ajjáru, tj. 1. června, byla v seleukovských rukách opět celá Babylónie, tzn. že krátce předtím museli být odtud vyhnány parthské posádky (srov. rok 141).

O něco později byli Parthové s vojevůdcem Indatem poraženi ve velké bitvě na řece Lykos, tj. Zab (jméno Indatés či Indattu je zřejmě elamské: čtyři elamští vladaři se jmenovali Indattu). Král Fraátés II. Theopatór se bojů neúčastnil. Parthové byli třikrát za sebou poraženi v poli a museli vyklidit Médii a celou Mesopotamii. Antiochos Euergetés přezimoval v Médii. Fraátés II. propustil v zimě do Syrie jako dobře načasovanou bombu internovaného Seleukovce Démétria Níkátora, drženého v Hyrkánii od roku 141 (srov. tam a rok následující).

V této době, v zimě 130/129, byla Seleukeia na Eulaiu stále ještě seleukovská.

 

Kolem roku 130 zemřel (?) král v Kommágéně Ptolemaios (vládl samostatně od roku 164; někdy bývá jeho vláda historiky ukončována kolem roku 140). Nástupcem se stal jeho syn (?) Samos II. Theosebés Dikaios, tj. Bohabojný a Spravedlivý (vládl do doby krátce před rokem 98). Samos II. nepoužíval královský titul (srov. rok 69). Byl ženat s královnou Ísiás Filostorgos, tj. Něžnou.

 

Po rozhodném zvratu ve válce s Aristoníkem předali Římané za jejich služby králi Mithridátovi V. Euergetovi Pontskému Velkou Frygii a synům Ariarátha V. Kappadockého (viz výše) předali do správy Lykáonii a Kilikii, menší část na západě země.

 

V Baktrii zemřel král Menandros Dikaios Sótér (vládl od roku asi 155). Nástupcem se stal jeho syn Stratón I. Sótér (do roku 95; jeho druhá vláda se začala asi roku 80) a Menandrův bratr Antimachos II. Níkéforos (vládl do roku asi 125).

V říši Antimachovců byli údělnými dynasty za Menandra s titulem králů Polyxenos Epifanés Sótér a Epandros Níkéforos. • Všechna tato jména známe pouze z údajů numismatických. Je možné, že existoval ještě král Menandros II., vnuk Menandra Spravedlivého.

V říši Eukratovců skončila v této době vláda krále Eukratida II. (vládl od roku asi 140). Nástupcem se stal jeho syn Archebios Dikaios Níkéforos (do roku asi 120).

Kolem t. r. dobyli Baktrii Tocharové, kteří přišli z oblastí Východních Saků/Tárímská pánev, a ustavili zde svůj vojensky organisovaný konfederovaný stát s pěti kmenovými knížectvími, původně snad kopírující hellénistickou administrativu stratégií. Baktrie přestala být kontrolována ústřední hellénskou mocí, třebaže se místy načas zachovala autonomní knížectví; viz v indexu s. v. Tocharové, jako součást pentarchie (?), výčet členů pentarchie viz v indexu s. v. Baktrie.

Hellénské státy přenesly svá centra na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie. Již roku 128 potvrzuje čínská mise (srov. rok 139) pentarchii Jüe-č'ů, což je čínské označení pro Tochary, v Baktrii; jsou mezi nimi stále ještě jména hellénských dynastů (viz roky 177, 170, 160 a 140).

Sakové/Sakaraukové (Indoskythové, Východní Skythové) vpadli ze Střední Asie do Arachósie, některé klany nomádů migrovaly napříč zaniklou hellénobakterskou říši, z níž zbyly jednotlivé státečky, k jihu k Indu, viz rok 90. Proti nim se vypravil král Parthů Fraátés II., který se proto nemohl zúčastnit bojů s pronikajícím Antiochem Euergetem v Médii a v Mesopotamii (srov. rok 160); viz dále rok 128 a 124.

 

Na Kypru dal král Euergetés II. zavraždit svého syna a spoluvládce Ptolemaia Euergeta III. alias Memfíta (spoluvládcem od roku 144), protože se pokusil o útěk do Alexandreie (viz předešlý rok). Jeho po údech naporcované tělo pak poslal do Alexandreje jako dárek k narozeninám jeho matce, a své sestře, královně Kleopatře II. Sóteiře. Zároveň dal zavraždit svého dalšího syna, prvorozeného Ptolemaia, takto místodržitele v Kýréně (tento Ptolemaios byl tehdy již dvaceti- či pětadvacetiletý).

Od nyní vládl Ptolemaios VII. Euergetés II. se svou druhou manželkou Kleopatrou III. jako Theoi Euergetai V. (do roku 124).

V Egyptě vypukla „občanská“ válka (viz minulý rok). Zmatků využil jistý Egypťan nebo Núbijec jménem Harsiesis, který se v Thébách prohlásil králem. Do země se z Kypru vrátil Euergetés II., obsadil Memfis a celou Deltu a za stratéga Thébaidy, tj. Horního Egypta, jmenoval poprvé v ptolemaiovské historii rodilého Egypťana jménem Paós, jenž rychle obnovil Euergetovu moc nad Horní zemí: Harsiesis beze stopy zmizel.

Koncem tohoto léta vládli Theoi Euergetai V. celou říší, zatímco Kleopatrá II. Sóteirá zv. Adelfos/Sestra vládla jen v Alexandreji (srov. rok 118).

 

Občané Massilie poslali do Říma s prosbou o odpuštění jejich (malo)asijské métropoli Fókaji za její spojenectví s Aristoníkem; čehož dosáhli. • Fókajští ovšem byli vždy silně protiřímští, podporovali i Antiocha Velikého.

 

Kolem roku 130 se narodil Asklépiadés z Prúsy v Bíthýnii (dnešní Bursa v TR), lékař a zakladatel lékařské školy. Zemřel roku 50.

Někdy v rozmezí let 130 až 120 se narodil v Palaistíně Antiochos z Askalónu, pozdější filosof nové Akadémie, přítel L. Licinia Luculla, s nímž byl na tažení proti Mithridátovi Eupatorovi; od roku 79 byl scholarchem Akadémie a zemřel v Římě v průběhu roku 68/67.

Kolem t. r. zemřel v Tarentu tragický básník M. Pacuvius (narozen kolem roku 220). V téže době působil v Římě architekt Hermodóros ze Salamíny kyperské, stavitel chrámu Iova Statora.

 

Podle censu bylo 318 823 římských občanů kromě sirotků a vdov. Poprvé byli oba censoři z plebejských rodů: Q. Pompeius a Q. Caecilius Metellus Macedonicus. Přísnost Caecilia Metella, vyzývajícího k méně luxusu a více dětí v římských rodinách dráždila populáry a v celkově chaotické domácí situaci a ve sporech o pozemkovou reformu ho tribun lidu C. Atinius Labeo Macerio kázal svrhnout z Tarpejské skály za to, že ho škrtnul ze seznamu senátorů; zachránili o však ostatní tribunové.