Nigerská aféra a desinformace

Pátého února 2003 předkládal americký ministr zahraničí Colin Powell v Radě bezpečnosti důkazy podepsané CIA, že Irák má zbraně hromadného ničení a udržuje svůj atomový program. 
Hrdina z Vietnamu, ministr a generál v. v. ukazoval diplomatům Spojených národů jakousi ampuli, jejíž bakteriologický obsah by vraždil lidi ve velkém. V září o dva roky později, už na pensi, Powell, který řídil operace proti Noriegově Panamě (1989) a v době kuvajtské války předsedal sboru náčelníků generálních štábů jednotlivých zbraní americké armády (1989-1993), o sobě řekl, že „je ten, který jménem Spojených států předvedl světu falešné informace, a to navždy zůstane částí mého života“. 
    Tvrdil tehdy, že satelitní snímky ukazují v Iráku náklaďáky s mobilními biologickými laboratořemi. Později řekl, že se „cítí strašně“, že to bolelo a bolí i teď: „V tajných službách byli lidé, kteří věděli, že některé zdroje nejsou spolehlivé a nic neřekli. To mne zničilo. Nezměrně mne to zklamalo.“
    Naopak George Tenet, tehdejší ředitel CIA, žádnou vinu na straně agentury neviděl. 

V prosinci roku 2005 blahopřál Powell Muhammadu al-Barádaímu k Nobelově ceně míru pro Mezinárodní agenturu Spojených národů pro jadernou energii (IAEA) se sídlem ve Vídni, jíž předsedal. Rok předtím se ukázalo, že byl Egypťan Bushovou vládou sledován a odposloucháván. Právník, diplomat a dlouho jeden z inspektorů IAEA v Iráku al-Barádaí totiž neustále před válkou upozorňoval Američany, že Irák „nic velkého“ nemá. 
Cesty inspektorů bývají nevyzpytatelné. Když mu mandát úředníka Spojených národů skončil, dostal ve Vídni od rakouského presidenta řád za zásluhy a v rodné zemi na Nilu s ním začala protimubárakovská oposice počítat za svého presidentského kandidáta za nemocného „Faraona“.

Porada nahoře
Kuriózně mu roku 2005 blahopřála i Condoleezza Riceová, Powellova nástupkyně na ministerstvu. Britský premiér Tony Blair tak daleko tehdy nedošel. 
Čtvrtého března 2006 na kanálu ITV na otázku, zda ještě pokládá rozhodnutí o válce za správné, premiér vyhýbavě řekl, že soud o tom vynesou jiní a „jste-li věřící, rozhodne o tom bůh“. Před rozhodnutím vést Británii do války proti „Chaldejským“ se nicméně nepomodlil, jak uvedl. Ovšem o tři roky později prozradil, že se podobně jako George Bush o vstupu Británie do války přece jenom „s bohem radil“. 

Muž, který po odchodu z politiky roku 2007 přešel z anglikánského vyznání na katolické a musel vypovídat před vyšetřovací poslaneckou komisí o okolnostech vstupu do mesopotamské války (2009), žádnou pochybnost nad svým rozhodnutím nepociťoval a pokládal ho za správné. 
Bushův viceprezident Dick Cheney 16. března 2003 mluvil o „smrtelném potenciálu, který Saddám Husajn vyvinul a po léta užíval“, a o „naprosté jistotě“, kterou vláda Spojených států o iráckém nebezpečí má. Ani on dodnes neotočil a ani nemá důvod: kdeže loňské sněhy jsou...

Co není, může být
Hlavní důkaz tehdy zřejmě dodala britská služba s přispěním italské, jak se tvrdívalo: předala do Ameriky desinformaci, že Husajn dováží uran ze saharského Nigeru. 
Za důkaz posloužil papír s podpisem jistého ministra v Niamey, který v té době už ani nebyl v úřadu, a nevadilo, že vývoz smolincové rudy z Arlitu na severu Nigeru byl a dodnes je pod francouzskou vládní kontrolou, respektive státního koncernu Areva (do roku 2001 se divise těžby uranu jmenovala Cogema), jedna z vůdčích firem v branži. 

Odtud povstala v Americe velká aféra Wilson a Plameová, o nichž bude řeč.
Také ministr obrany Donald Rumsfeld 4. října 2004 opožděně přiznal, že zbraně hromadného ničení v Iráku nebyly a nejsou. Měl tehdy špatný podzim, chtěl všechno vzít na sebe, mluvilo se o resignaci, ale George Bush svého muže podržel. V prosinci 2005 převzal Bush sám odpovědnost za „důkazy“ CIA. 

„Je pravda, že se hodně informací tajných služeb ukázalo jako falešných. Jako prezident jsem za rozhodnutí jít do války odpovědný,“ prohlásil, nikoli však kajícně. Rozhodnutí o odstranění Saddáma Husajna totiž bylo správné, tvrdil s Tonym Blairem a dalšími válečníky, a to i po všech obětech a materiálních škodách, které napáchali.

Přes Saharu do Mesopotamie

Odkud se vynořila smyšlenka o nákupech uranového koncentrátu ze západoafrického Nigeru.
Kdo vedl chod dějin tak divným směrem? Kdo dal Iráku přes ujišťování mezinárodních kontrolorů poslední punc světového teroristy a kdo vyrobil z George Bushe mladšího dalšího z velkých vojevůdců? 
Na to není jednoznačná odpověď. Vidina levné ropy to prý nebyla, ani vidina drahé, možná sen o demokracii na březích Eufratu a Tigridu, tvrdili vůdcové Ameriky. Nelze ani vyloučit meziplanetární síly, protože řada momentů v příběhu o americké cestě na Bagdád je na úrovni odkazů na UFO...

Začátkem února 2002 se Bushův zarputilý viceprezident Dick Cheney, zkušený pardál z prostředí ropného průmyslu a soukromě pronásledovaný mimo politiku ostudou za ostudou, zeptal, co je pravdy na tom, že Irák chtěl nakoupit uranovou rudu od saharského Nigeru. Jak na to přišel právě on? Muž, který svou dráhu ve washingtonské politice zahajoval roku 1969 jako osobní asistent Donalda Rumsfelda?

Pošleme tam vyslance
Na jaře 2001, dávno před kajdistickými útoky 11. září na New York a Washington, se objevilo v pařížské centrále CIA jisté sdělení, že se ze dvou dolů v Nigeru ztratilo dvě stě tun jaderného materiálu. Doly od začátku těžby roku 1968 provozovala firma Cogema, která se v září téhož roku 2001 stala členem nové jaderné skupiny Areva kontrolovanou francouzskou vládou. 

Podle výpovědi již tehdy penzionovaného agenta CIA v deníku Los Angeles Times, který v Paříži pracoval, „jsme slyšeli, že to odešlo do Iráku nebo Sýrie, Libye nebo do Číny či Severní Koreje“. 
Analytici CIA Francouzům uvěřili a hlášení odložili. Poprvé.

Po 11. září 2001 a vyhnání paštunského Talibanu z Kábulu koncem téhož roku se situace v Bílém domě změnila. V domnění, že Afghánistán byl pacifikován, že vůdci arabské Kajdy budou brzy dopadeni a že budování demokracie pod Hindúkušem bylo nastartováno, američtí neokonservativci měli jasno: přišel čas zanechat výraznou stopu v dějinách Iráku.

„Nigerská“ informace právě postoupila jiným kanálem do druhého kola. Bushova vláda se rozhodla uranovou povídačku prověřit a 12. února 2002 byl do hlavního města Nigeru Niamey vyslán bývalý velvyslanec Joseph C. Wilson IV., aby na místě ověřil, zda na tom šprochu není pravdy trochu. 

Ministerstvo obrany, podle tvaru sídla všeobecně zváno Pentagon, bylo vždy vlivovým protipólem CIA. Dostalo totiž přihrávku, že začátkem roku 1999 zprostředkoval jistý alžírský obchodník cestu iráckého velvyslance ve Vatikánu Visama az-Zahávího do Niamey, aby přemluvil vojáka-prezidenta Ibrahima Barého Mainassaru k prodeji uranové rudy. 

Jeho svědectví se už nikdo nedočká, poněvadž v dubnu 1999 byl prezident během puče zabit (kdo čím zachází, tím také schází: sám se dostal k moci po převratu o tři roky dříve a pak se dal zvolit).

Kdyby všechny náklaďáky
Řevnivost mezi Pentagonem a CIA se projevila i v „nigerském“ skandálu. CIA zcela rozhodně nemá patent na důvěryhodnost. Nepodařilo se jí mimo jiné předpovědět konec sovětského impéria roku 1989, roku 1998 jí uniklo, že se Indie stává jadernou velmocí, a v Afghánistánu hrubě podcenila neústupnost a dravost islámských konservativních radikálů, jak by o nich mohl vyprávět filmový John Rambo.

Neokonservativci v ministerstvu obrany jako ministr Donald Rumsfeld, jeho učitel a formálně zástupce Paul Wolfowitz (roku 2005 z něho Bush udělal šéfa Světové banky, ale vydržel jen dva roky), viceprezident Dick Cheney a jeho poradce a šéf jeho kanceláře Lewis Libby se proto CIA odradit nedali: nešlo přeci o důvěru, ale o účel. Zařídili, aby do Nigeru putoval Wilson, který měl ověřit, zda došlo k vývozu pěti set tun (tak zpráva oproti původním dvou stům tunám narostla) uranového koncentrátu do Iráku.

Wilson se stávajícím americkým velvyslancem dospěli k závěru, že obchod, pokud k němu došlo, byl velmi nepravděpodobný. Kolona desetitunových náklaďáků, tolik jich ani ve vnitrozemském Nigeru nebylo k dispozici, by vzbuzovala velkou pozornost a v beninském přístavu Cotonou by nepochybně byla mezinárodně monitorována (řečí běžnou: určitě by to někdo prásknul).

Víme, ale nepovíme
Koncentrát, který v té době Irák měl, byl už dávno pod uzávěrou kontrolorů Spojených národů z Mezinárodní agentury pro jadernou energii (IAEA) a země ani neměla žádná zařízení na jeho zpracování. To tehdy také CIA věděla, ale právě se to nehodilo do krámu. 
Američané měli tehdy k dispozici, jak mnohem později CIA prostřednictvím televizního kanálu NBC prozradila, zprávy od placeného informátora z okolí Saddáma Husajna.

Jeho ministr zahraničí Nádží Sabrí (ve funkci od roku 2001) v domnění, že „zvoní“ Francouzům, kterými byl kontaktován, za sto tisíc dolarů prohlásil, že nezná žádné významnější zbrojní projekty v Iráku, žádné jaderné ani biologické, měl prý ale informace o jistém množství látek na výrobu bojových plynů. 
Když mu bylo řečeno, aby pracoval pro CIA, odmítl a v září 2002 s ním byl kontakt ukončen. Američané ho později nezahrnuli mezi hledané představitele baasistického režimu a původně profesor angličtiny z Bagdádské university dnes učí v Kataru. 

Uranová povídačka bez vtipu

Italský obchodník s informacemi Martino tak dlouho klepal na dveře zpravodajských centrál, až rozhýbaly Washington. Sám si k penězům nepomohl, ale staly se záminkou k tažení na Irák.

Diplomat Joseph Wilson odevzdal inspekční zprávu o uranovém obchodu Saddáma Husajna 9. března 2002. Podle všeho měla být věc smetena ze stolu jako nepodložená, ale nebyla. „Nigerská“ informace po Wilsonově misi znovu zaklepala na americké dveře. CIA se opět obrátila v Paříži na dnes už penzionovaného francouzského kolegu Alaina Choueta, který v letech 1996-1999 řídil protiteroristické oddělení zahraniční kontrarozvědky DGSE (jinak ovšem studovaný arabista).

Tentokrát se dověděli, že začátkem roku 2002 jistý Rocco Martino v Bruselu Francouzům nabízel dokumenty o prodeji pěti set tun uranového koncentrátu z Nigeru do Iráku za sto tisíc dolarů. 

Martino, bývalý pracovník italské vojenské rozvědky SISMI, se novinářům prezentoval jako konzultant pro bezpečnostní otázky a míval informace z jugoslávské oblasti, které mu přenechávali jeho bývalí kolegové-špioni.
Nicméně technici zjistili, že papíry jsou falešné a orazítkované štemplem ukradeným z ambasády africké republiky v Římě v lednu 2001. Francouzi proto Martinovi složku vrátili a ani mu nezaplatili.

Rocco si zobnul
CIA případ znovu uzavřela, nicméně skandál Nigergate se klubal dále. Vicepresident Dick Cheney nebyl s vysvětlením spokojen. Ani rozvědka Pentagonu DIA (Defense Intelligence Agency) spadající pod ministra obrany Donalda Rumsfelda. 26. srpna 2002 Cheney prohlásil, že „teď víme, že se Saddám (už tehdy takto familiárně, což se rozšířilo i v mediích) znovu pokouší získat jaderné zbraně“. 
V září pak DIA uvedla, že Irák se usilovně snažil získat uranovou rudu a koncentrát.

Tato informace také přeskočila přes oceán na Temži, kde britští bondové vydali své vládě jednoznačné osvědčení, že „Irák hledal dodávky velkého množství uranu z Afriky“. Pro americké přátele sehraje britský příspěvek k nejnovějším dějinám Iráku velkou roli. 
Aféra Nigergate se narodila a jediný, kdo přišel zkrátka, byl obchodník s informacemi Rocco Martino (71).

Rocco Martino však vydělat chtěl. V říjnu 2002 nabídl ty samé papíry jako francouzské rozvědce novinářce italského týdeníku Panorama Elisabettě Burbaové. Ale už jen za osmnáct tisíc dolarů. Šéfredaktor ji s nimi poslal na americkou ambasádu v Římě k ověření; kupodivu. 
Tam se dostali do rukou šéfa residentury CIA Jeffreyho Castelliho (roku 2003 řídil únos Abú Umara alias Hasana Mustafy Umara Nasra, konservativního egyptského kazatele, který byl předán k výslechům do vlasti; celý team CIA tehdy unikl a je na ně v Itálii vydán zatykač).

Novinářka Burbaová nechala Američanům kopie všech dokladů od údajného obchodu s nigerským uranovým koncentrátem. Martino tvrdil, že je dostal od zaměstnankyně nigerského velvyslanectví, která pracovala i pro italskou tajnou službu. Později připustil, že koncem roku 2002 se dověděl, že to jsou podvrhy.

Telefon z Beninu
Ve Washingtonu papíry však konečně udělaly díru do světa. Ministerstvo zahraničí řízené Colinem Powellem předalo kopie znovu zpět do rukou CIA, ale také DIA a Státní bezpečnostní agentuře (NSA). 

V říjnu 2002 se ředitel CIA George Tenet (v úřadu v letech 1997-2004), který nigerské stopě také nevěřil, snažil přemluvit lidi v Bílém domě, aby vyňali zmínku o uranovém obchodu z presidentova výročního projevu.

Naopak lidé kolem vicepresidenta Cheneyho říkali, že „britské“ informaci důvěřují; včetně ministra zahraničí Powella a tehdejší poradkyně presidenta pro bezpečnostní otázky Condoleezzy Riceové (o jejich vystřízlivění viz seriálový díl 26).

V listopadu 2002 dorazil ještě jeden uranový posel, poslední. Americká námořní sledovací kriminální služba (NCIS) v Marseille měla telefonát, že v beninském přístavu Cotonou čeká ve skladišti dvacet barelů nigerského uranového koncentrátu na naložení do Iráku. 
„Informace“ znovu pokračovala do CIA, která ji zase předala k ověření do centrály francouzských kolegů. Francouzi poslali do západní Afriky tým a brzy Američany ujistili, že mají přístav pod kontrolou. To znělo slibně.

exkurs: Dobře utajená Kajda
Když v lednu 2010 před britskou parlamentní komisí vypovídal Tony Blair o skutečnostech, které vedly k invasi do Iráku, byla také řeč o Íránu a vztazích jeho vlády ke Kajdě.
Expremiér tehdy analysoval, že Írán bude podporovat kajdisty, neboť měli společný zájem destabilisovat Irák a kromě toho nechtěli mít Íránci ve svém sousedství zemi, v níž panuje šíitská většina s demokratickými pravidly. 
    Později, 8. července 2011 před komisí v Londýně vypovídal britský velvyslanec v Teheránu v letech 2003-2006 Richard Dalton. O Blairových slovech řekl, že byla přehnaná a že role Íránu v irácké krisi a spolupráce ajatolláhů s Kajdou byly nadneseny. Za svého působení žádnou podporu nezaregistroval kromě té, že Íránci zlomyslně pouštěli z Afghánistánu přes své území do Iráku mudžáhidy. 
    Dalton upozornil na to, že v Iráku nebyl nikdy důkaz pro podobnou spolupráci nalezen. To, že president Bush zanesl Írán na svou osu zla vedle Iráku a Severní Koreje, byl podle diplomata „monstrosní omyl“. 
    Zdůrazněme, že v Íránu vládnou bigotní šíité, kdežto kajdisté jsou ultrakonservativní sunnité a iráčtí baasisté národní socialisté s liberálními sunnito-muslimskými kořeny...

Škoda, znělo to hezky

Nic z uranového podvodu sice nebyla pravda, ale v zemi, kde se nesmí pod přísahou lhát, to nikomu nevadí: hlavní, že lež fungovala a byla z ní válka.

Sklad v beninském Cotonou, v němž se měla odehrát klíčová epizoda amerických dějin na Předním východě, zkontroloval v prosinci americký vojenský atašé ze vzdáleného Abidjanu. Podle deníku Los Angeles Times konstatoval, že kromě balíků bavlny tam zjevně nikdy nic jiného nebylo. 
Přesto ještě v červnu 2003, dva měsíce po obsazení Bagdádu, drb z beninské pravlasti voodoo citovala ve své zprávě DIA, rozvědka Pentagonu.

Uranová povídačka udělala dějiny podobně jako překroucená zpráva o rozhovoru pruského krále s francouzským vyslancem v Bad Ems v červenci roku 1870. Bismarck ovšem věděl, že z poražené Francie je lepší co nejrychleji odejít s „věčně“ říšským Alsaskem a Lotrinskem v podpaždí a zbytek ať si Francouzi uvaří a snědí sami.

Nezajímavé finále
Svou roli sehrál muž, který se ve vysoké politice vyznamenal během války s nikaraguyskými sandinisty v osmdesátých letech jako velvyslanec v sousedním Hondurasu (aféra Contras). Řecký Američan John Dimitri Negroponte, od roku 2001 velvyslanec Spojených států při Spojených národech, kterého Bush poslal roku 2004 na několik měsíců jako velvyslance do Bagdádu a z něhož roku 2005 udělal ředitele instituce dozorující rozvědky (DNI), v prosinci 2002 obvinil Irák, že usiluje o uran z Nigeru; 28. ledna 2003 řekl totéž ve výroční řeči o stavu Unie prezident Bush, přičemž se znovu odvolal na „britské“ zdroje.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) patřící mezi kontrolní instituce Spojených národů marně žádala Washington a Londýn o podklady. Do Vídně dorazily z Washingtonu kopie italské novinářky Burbaové (viz předcházející pokračování) až v únoru 2003. Byl mezi nimi i novinový článek, že Niger změnil roku 1999 ústavu... 

7. března 2003 oznámil šéf IAEA Muhammad al-Barádaí z Egypta, spolunositel Nobelovy ceny míru za rok 2005, že papíry nejsou autentické. Podobně ještě během tažení na Bagdád dospěla americká Státní rada pro rozvědky (NIC) k závěru, že případ nigerského uranu byl omyl, což později také potvrdila zpráva senátu. 

Vyšetřovací skupina CIA v Iráku a stejně tak tým 1200 inspektorů americké, britské a australské armády (Iraq Survey Group) konstatovaly začátkem roku 2004 a definitivně v březnu 2005, že Saddám Husajn opustil jaderný program po válečném debaklu v roce 1991 a že nenalezla žádný doklad o tom, že by se Iráčané pokoušeli později kupovat v nějaké podobě uran nebo že by měli jiné zbraně hromadného ničení.

Demokratisace nafty
Závěr příběhu, který posloužil jako legitimace pro jednu válku, je ještě podivnější než celý jeho děj. Kdo spustil Nigergate, kdo falšoval podklady a kdo informaci usilovně cpal do amerických rozvědek jako šišky do husí? 

Sama CIA se tím nikdy nezabývala. Nikdo to ani po ní nechtěl: copak bylo pro Bílý dům překvapením, že v Iráku žádné zbraně hromadného ničení nejsou? Britští zpravodajci se zkazky dlouho drželi a za důvěryhodnou ji měla i britská parlamentní zpráva. Italští i francouzští tajní tvrdili, že s aférou nemají vůbec nic společného.

Že se však za kulisami děly velké věci, dokládá záhadná sebevražda z července 2003 zaměstnance londýnského ministerstva obrany, mikrobiologa Davida Kellyho, který pracoval též jako inspektor Spojených národů v Iráku. Byl prý hlavním zdrojem informací BBC, které tvrdily, že britské tajné služby vyrobily zprávu o Husajnových zbraních hromadného ničení a významnou roli v tom sehrál Blairův mluvčí Alastair Campbell.

Takže nikdo nic, ale památník tohoto „ničeho z dílny nikoho“ stojí: válka v Iráku a stovky tisíc mrtvých. Asi práce jakýchsi stárnoucích kluků, kteří sice neradi krátké kalhoty a vláčky, zato jsou posedlí pověrou, že naplňují nějaké poslání a celý svět jim v tom soustavně brání. 

Zůstaňme na zemi. Rychlá a snadná demokratisace Iráku byl stejně dobrý nápad jako totéž pod Hindúkušem. Na rozdíl od Afghánistánu, odkud sice od dávnověku braly na okrasu předněvýchodní a antické civilisace modravý lapis lazuli, ale dnes se tam přes lákavé odhady geologů nic hodnotného netěží, má Irák jedny z největších světových zásob ropy.
Taková „demokratisace“ důvodem k válce je.

Síly z řetězu
V propukající éře dramatických zápasů o ropu a další zdroje stanovil president George Bush, sám s petrolejářským zázemím, v květnu 2001, čtyři měsíce před „nine-eleven“, bezpečnost ropných dodávek za americkou strategickou prioritu.

V téže souvislosti jeho vicepresident Cheney, který v letech 1995-2000 řídil známou servisní ropnou společnost Halliburton, poprvé nahlas vytyčil směr příští pětiletky, aniž se ještě někdo dotkl newyorských Dvojčat: Půjdeme do Bagdádu. Tvrdil, že se Saddám Husajn snaží získat na Předním východě velmocenské postavení a že chce dostat velkou část ropných zásob pod svou kontrolu.

Politiku Bushovy vlády, od níž byla placena jako poradkyně, pochválila už jako ministryně prof. dr. Riceová, která mimo jiné pracovala ve vedení ropného koncernu Chevron: „Vím, že jsme se dopustili tisíců taktických chyb, to jsem si jista. Ohlédnete-li se zpět do historie, co se bude posuzovat, je to, zda se udělala správná strategická rozhodnutí.“ Proto „nebyla chyba na Předním východě spustit z řetězu síly demokracie“. 
Pravila žena chválená kdekým za svůj politologický rozhled...

Prásk z Bílého domu

Diplomatu Josephu Wilsonovi se nelíbilo, jak se zacházelo s jeho zprávou z Nigeru. Nelíbilo se mu, že byla překroucena a že prezident Bush národu řekl něco zcela jiného, než on napsal.

Šestého července 2003 řekl Wilson nahlas, jak to bylo: V Nigeru jsem nic nenašel, ale někdo to změnil tak, aby to vypadalo, že jsem podezření o vývozu potvrdil. Za jeho článek v listu New York Times „Co jsem v Africe nenašel“ se mu však dostalo odměny. 
Kdosi z Bílého domu již druhý den informoval spřáteleného komentátora a publicistu Roberta Novaka, že Wilsonova manželka Valerie Plameová je agentkou CIA pracující na odhalování zbraní hromadného ničení.

Téhož dne ovšem také Bílý dům uznal, že udělal chybu, když prezident hovořil ve výroční řeči o uranu.
Jedenáctého července Karl Rove, strůjce dvou úspěšných Bushových prezidentských kampaní a jeho první poradce, „pustil“ novinářům Matthewu Cooperovi a Judith Millerové, že Wilsonovu cestu do Nigeru zařídila manželka Plameová, a 14. července o ní neokonservativní literát Novak napsal do Washington Post.

Konec dobrý
Tvrdil později, že jednal v dobré víře a u soudu vyšel z aféry beztrestně. Publicista, který ve stáru konvertoval ke katolicismu, loni zemřel. Všechno pak padlo na Lewis „Scootera“ Libbyho. 

Třicátého července 2003 vyzvala CIA ministerstvo spravedlnosti, aby vyšetřilo únik informací o identitě svého agenta, což je v Americe od roku 1982 trestný čin. V říjnu 2006 odstoupil šéf poradců viceprezidenta Dicka Cheneyho Lewis Libby a vyšetřovatel zkoumal Roveovu roli v aféře.
Nedozkoumal, vyšší bere. Šéf Bushových volebních kampaní a nejbližší z poradců, se z aféry vyzul, ačkoli u něho začala. Dnes píše do novin a opět se motá kolem shánění volební peněz pro republikány. Nežije už v Texasu, ale ve Washingtonu.

Právník Libby byl v červenci 2007 odsouzen na třicet měsíců do vězení za křivou přísahu a výpověď v aféře Plameová. President Bush ho částečně omilostnil, když ho zbavil vězení.

Wilson žije dnes se svou třetí manželkou Valerií Plameovou v Santa Fe v Novém Mexiku. Sloužil předtím na několika místech v Africe a v Iráku a dnes má poradenskou firmu. Pro něj všechno dobře dopadlo. Pro Iráčany, které okupace uvrhla do občanské války, to o sobě nemohou říci dodnes.

Podivný Džalabí
Do washingtonské vládní desinformační kampaně dobře zapadla činnost Iráčana z prominentní šíitské rodiny Ahmada Džalabího (Chalabi). Po 11. září 2001 šířil s podporou washingtonské píáristické agentury Black, Kelly, Scruggs a Healey (BKSH and Associates), že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení a že je zadobře s kajdisty. 

Známý investigativní novinář Bob Woodward Džalabího úskok odhalil, stejně jako propojení na americké tajné služby a Pentagon. 
Autor matematických publikací a šíitský politik žil v Londýně, kde založil roku 1992 protihusajnovskou koalici Irácký národní kongres (INC). V Jordánsku byl téhož roku po bankrotu banky Petra, kterou založil roku 1977, odsouzen za podvody na 22 let do vězení a zatykač na něho platil do roku 2005. Po rozhovoru iráckého presidenta Džalála Talabáního s králem Abdalláhem II. byl jordánskou justicí odvolán. 
    „Alí Bába Bagdádský“ byl do roku 2006 ministrem ropného průmyslu a vicepremiérem. Pak byl Američany zavržen, když odposlechli jeho rozhovor s jistým íránským agentem, jemuž sdělil, že Američané rozluštili íránský komunikační kód. Od té doby je Džalabí exponentem teheránských ajatolláhů v Iráku. 

exkurs: Irácký baron Prášil
S Džalabím souvisí tak trochu i další aféra CIA nazvaná podle krycího jména jistého informanta Curveball (označení v baseballu pro nejistý míč). 
Roku 1999 se v Mnichově na letišti objevil chlapík a požádal o politický asyl. Spolkové zpravodajské službě (BND) pak vyprávěl o tom, že je chemik a ředitel chemičky, která vyrábí Saddámovi Husajnovi chemické zbraně a že ví o tom, že irácká armáda disponuje pohyblivými chemickými laboratořemi vyrábějícími bojové látky. 
    Němci informovali o Iráčanovi své americké „kolegy“ (spíše by sedělo napsat „nadřízené“), ale vydat ho k výslechům odmítli. Postupně se ukázalo, že se jmenuje Ráfid Ahmad Alván, že mu BND opatřilo novou identitu a že je snad mladším bratrem jednoho z Džalabího lidí. 
    CIA jeho informace však dlouho brala za bernou minci, poněvadž zapadaly do proválečného scénáře. Teprve roku 2006 se ukázalo, že dotyčný je hochštapler, že není desertérem z řad baasistů, ale že je to zlodějíček a taxikář. S chemií má společného to, že ji nedostudoval, ale dokázal o ní hovořit. 
    Němci k podobnému zjištění došli dříve a Američany varovali, že se jedná o chronicky prolhané alkoholické individuum. Nicméně v příslušný okamžik před tažením se svět z tiskových agentur dozvěděl, že Saddám Husajn disponuje chemickými zbraněmi a že má i mobilní laboratoře.

Na, tu máš bonbónek

Když se Bushově vládě podařilo Američany přesvědčit, že irácký režim ohrožuje svět zbraněmi hromadného ničení, byla cesta na Bagdád volná. Obejít NATO a RB OSN nebylo po „11. září“ v atmosféře tažení proti islámskému teroru nijak riskantní.

Obsazením Bagdádu 9. dubna 2003 skončila pro George Bushe příjemnější část funkčního období. To jaro bylo pro jeho vládu sezonou triumfu. Technicky náročné armádní tažení šlo jako po másle. Třebaže Turci, spojenci v NATO, odmítli poskytnout území i vzdušný prostor a Američané se museli omezit na jediný pozemní směr útoku, z jihu.

Přes masivní několikaměsíční nátlak americké diplomacie se prezidentu Bushovi pro tažení do Iráku pod hlavičkou OSN nepodařilo získat v Radě bezpečnosti Spojených národů většinu. Tři ze stálých členů rady, Francouzi, Rusové a Číňané, válku odmítli, stejně jako Němci, až dosud nejvěrnější z amerických spojenců.

Policejní akce
Saddám Husajn ukončil projev po prvním bombardování země slovy: „Bůh je veliký a zatracence zatratí. Ať žije Irák, ať žije džihád a ať žije Palestina.“ Nikdo by neřekl, že to je bojové heslo k obraně socialistické země, ale spíše visionáře válčícího za obnovu kalifátu, o kterém se zdá sunnitským mudžáhidům.

Síla irácké armády se před válkou odhadovala na 375 tisíc mužů. Z toho pouze šedesát tisíc bylo údajně „lépe“ vyzbrojených, nejvýše však ve standardech osmdesátých let. K tomu prý bylo kdesi na dva tisíce tanků, dvě stě až tři sta letadel a sto až sto padesát helikoptér. 
Jak se však ukázalo, v bojích s Američany umírali muži v teniskách, tričkách a s automaty s nejvýše dvěma zásobníky. Z vojenského hlediska nebyla americká operace Iraqi Freedom ničím jiným, než nákladnou „policejní“ akcí.
    Začátkem války tvrdili ministr obrany Donald Rumsfeld a vicepresident Dick Cheney, že Američany budou Iráčané vítat květinami a že radost z konce Saddáma Husajna vyústí v „obnovu“ demokracie. Optimismus však pod palčivým orientálním sluncem rychle vyprchal, neboť v Iráku nebylo co obnovovat – parlamentní demokracie tam nikdy neexistovala. 

Rumsfelda kromě toho jeho žlučovitá zarputilost smetla mezi největší „babráky“ moderních dějin. Až se s odstupem bude hledat hlavní moment, který zničil armádní vítězství nad iráckými baasisty, bude to s velkou pravděpodobností právě Rumsfeldova zatvrzelost, s kterou šéf Pentagonu usurpoval rozhodování mimo jiné také o ryze správních záležitostech.

Milí vítězové
„Osvoboditele“ vítal opravdu málokdo. Po invazi 20. března 2003 narazili Američané jen na místní odpor. Nejsilněji se bránily oddíly partajních milicí v prostoru Násiríje a v oblasti jih od Bagdádu. Američanům trvalo deset dnů, než iráckou obranu kolem Eufratu prolomili. 

Irácká pozemní armáda byla v podstatě zničena během prvního amerického tažení na začátku roku 1991. Jak se nakonec ukázalo bylo bojeschopných jen několik tanků, Iráčané neměli raketové zbraně ani letectvo.

Američanů do 1. května, kdy president Bush ukončil válečné tažení, padlo na 140, k tomu 33 Britů. Skutečné ztráty irácké armády a civilistů byly vítězi odhadnuty na třicet tisíc až 45 tisíc vojáků. Obrazy válečných obětí byly americkou armádou cenzurovány a nejvyšší odhad hovoří o 7200 mrtvých civilistech. 

Přes propagandisticky obratné zapojení velkých medií po boku vojáků zůstal vlastní průběh tažení velkou neznámou. Na jeho konci mávali Bagdáďané rozdanými americkými vlaječkami a vojáci dávali na kameru a před fotografy dětem bonbony.
Přes masivní podporu médií vyrábějících z baasistického režimu po zuby vyzbrojeného nepřítele civilizace bylo zřejmé, že Saddám Husajn nebyl ani vteřinu schopen Spojeným státům se postavit.

exkurs 1: Tři resoluce: Bushova brána do války
Zůstane záhadou, proč Saddám Husajn bojkotoval činnost mezinárodních kontrolorů, když zbraně hromadného ničení neměl...
Tažení proti diktátoru Saddámovi Husajnovi Američané se spojenci zdůvodnili stávajícími třemi rezolucemi RB OSN:

1. Resoluce č. 678 z 29. listopadu 1990 byla reakcí na iráckou okupaci Kuvajtu a legalizovala tažení vedené Spojenými státy na „obnovu mezinárodního míru a bezpečnosti v oblasti“. Tím, že Spojené státy nedotáhly válku do konce a ponechaly Husajna u moci, zadělaly na pozdější krisi (o tom viz v předcházejících dílech seriálu).
2. Resoluce č. 687 z 3. dubna 1991 stanovovala po irácké prohře podmínky příměří. Mimo jiné byl Husajnův režim povinen zříci všech zbraní hromadného ničení a raket s doletem delším než 150 kilometrů. Byla podkladem pro práci inspektorů Spojených národů v Iráku, ale roku 1998 jim bylo zabráněno v činnosti pokračovat, což znamenalo porušení resoluce. Návrh prezidenta Clintona na vojenský zásah neprošel v RB OSN přes veto Ruska a Číny. Proto v prosinci 1998 Američané a Britové sami několik dnů bombardovali Bagdád (viz seriálový díl xxv.).
3. Resolucí č. 1441 z 8. listopadu 2002 byl Irák vyzván k odzbrojení a upozorněn na to, že v případě neuposlechnutí bude muset počítat s „vážnými důsledky“. Inspektoři OSN obnovili činnost, ale pod tlakem událostí ji ukončili 18. března 2003. Zbraně hromadného ničení neobjevili.

Vláda George Bushe se na všechny tři rezoluce odvolávala jako na nesplněné a staly se americkým „casus belli“, důvodem k válce. Její odpůrci ve světě naopak požadovali rezoluci novou.

exkurs 2: Zapomenutá válka ze vzduchu
Během obrovského amerického tlaku na veřejné mínění se v průběhu roku 2002 z paměti vytratilo, že po válce roku 1991 musel Saddám Husajn přivolit, aby jeho území bylo neustále kontrolováno ze vzduchu.

Nad severní a jižní třetinou Iráku byly s mandátem Spojených národů zřízeny pro Iráčany zóny bezletového provozu (viz box č. 1). Američané a Britové (do roku 1996 i Francouzi), kteří vzdušnou kontrolu obhospodařovali, věděli o veškerém pohybu v diktátorově říši, o vzletu každého letadélka a pohybu každé autokolony. 

Zaměřeni radarem reagovali jednoduše: k zemi letěla raketa a ničila radiolokátorový cíl i s posádkou. Přes neustálé incidenty s kontrolory Mezinárodní komise pro jadernou energii byl režim sledován i na zemi. Husajn opovrhoval výzvami RB OSN a bránil v práci kontrolorům, kteří hledali zbraně hromadného ničení nebo jejich výrobní kapacity. Když v arabském světě povstal obdiv vůči jeho „válce“ s Američany, vydal president Bill Clinton rozkaz k operaci Pouštní liška.

Za bombardování 16.-18. prosince 1998 americké a britské letectvo a námořnictvo bombami a raketami zničilo na sto cílů po celém Iráku. Vedle objektů protiletecké obrany, letišť a ubikací republikánských gard také rafinerie v Basře.
Tehdejší Clintonovo zdůvodnění znělo: „Omezit Saddámovu šanci vyrábět zbraně hromadného ničení.“ Mimo jiné se hovořilo o tom, že by mohl spolupracovat s džihádisty z al-Kajdy, která hostovala v talibském Afghánistánu a měla už za sebou krvavé protiamerické akce. 

Za Clintona byl také nastartován projekt výměny presidenta v Bagdádu; bez vojenské intervence. O něco podobného se snažil později i bagdádský vládce. 27. června 1993 Američané raketami vybombardovali sídlo iráckých tajných služeb za to, že plánovaly atentát na presidenta George Bushe staršího.

Máme hosty

Kdo nejvíce vydělal na americké válce? Írán, protože přišel o obávaného nepřítele, kontroluje velkou část Iráku a stal se regionální velmocí.
Americká invase k hrůze Turků významně prospěla Kurdům, jimž upevnila autonomii. Iráčtí Kurdové jsou nebezpečným vzorem a zázemím pro turecké i íránské a syrské Kurdy (a nejenom komunisty v horách), jsou jistým zárodkem vysněného samostatného „velkého“ Kurdistánu s vlastními ropnými zdroji, nadějí budoucího bohatství. 

Vůdčí autonomističtí kurdsko-iráčtí politici Džalál Talabání (77), řadu let president Iráku, a Masúd Barzání (64), president samosprávného regionu, však po celou dobu americké okupace plnou nezávislost odmítali a ujišťovali o setrvání v Iráku. A to i v rozhovorech s představiteli Turecké republiky. 
Kurdským operacím v součinnosti s Američany velel Babakir Šaukat Zébárí, který se po pádu Husajna stal náčelníkem generálního štábu nové irácké armády. 

Oblasti jako Kirkúk nebo Mosul, které si Kurdové nárokují, zůstaly mezi nejožehavějšími spornými body nového Iráku a dodnes nebyl jejich status bagdádským parlamentem odpovědně řešen a vyřešen ani se nekonalo slibované referendum. 
Iráčtí šíité, opuštění Američany roku 1991, věděli, že jim změna v Bagdádu přivane moc nad zemí, jíž od dvacátých let minulého století neomezeně vládli sunnité.

Vykrádané dějiny...
Z íránského exilu se hned po pádu baasistického režimu vrátili vůdci jako ajatolláh Alí as-Sistání, dnes nejvlivnější muž Iráku. S exulanty přišly z Íránu peníze a zbraně a nad iráckým jihem, kdysi tureckým vilájetem baserským, rozprostřela perutě teheránská rozvědka. 
Slabá britská okupační správa ani vládní jednotky dosazeného režimu v Bagdádu se nestaly na iráckém jihu tou správnou autoritou: podnikání/pašování, šmelina s ropou a pouliční gangy žily svým životem. 

Kdo však nejvíce vydělal na americké válce v Iráku? Bezpochyby Írán, protože přišel o obávaného nepřítele, kontroluje velkou část Iráku a stal se regionální velmocí. O tom bude ještě řeč.

V Bagdádu se stále střílelo a už se štěstí k Američanům obrátilo zády. V zemi se v dubnu 2003 zdvihla vlna loupení a ničení. Vojákům přímo před očima bylo pravděpodobně na zakázku podnikatelů ve „starožitnostech“ nebo některými samotnými sběrateli vykradeno Národní muzeum s ojedinělými exponáty z mesopotamského dávnověku, z nejstarších gramotných civilizací dějin. 

Dodnes nebyly desítky sumerských a akkadských artefaktů nalezeny a čas od času policie hlásila, že se jí podařilo zabránit vydražení nějakého uměleckého předmětu na aukcích v západní Evropě nebo že bylo něco nalezeno u vojáků vracejících se do Ameriky.
Irácké museum formálně obnovilo provoz v květnu 2009. Dodnes však nedokázala okupační správa, natož bagdádská vláda, zabránit ilegálním výkopům na archeologických nalezištích v jižním Iráku. 

Brigády hledačů bezhlavě vykopávají na kšeft tabulky popsané klínovým písmem, sošky a mince, dvacet dolarů kus. Pirátské výkopy ničí práci několika generací archeologů. Západní vojáci nebyli Iráčanům dobrým vzorem. V ruinách starého Babylónu měli vojenské ležení Poláci a Američané měli přímo nad jedním z královských paláců palpost protiletadlového děla. 

... a rozkradená partaj
Důsledkem bylo zničení lokalit pro systematický vědecký výzkum a dá se říci, že se vojákům svou lhostejností mnohdy podařilo zničit zbytky po hliněné sumero-akkadské civilizaci lépe než tisíciletí, počasí a nájezdníci.

Loupily se i věci praktičtější. Iráčané „vybílili“ nenáviděné partajní centrály, sklady privilegovaných institucí i obchodních řetězců, také nemocnice a hotely. Protože Američané okamžitě rozpustili Husajnovu armádu a policii, byly dokonale rozkradeny jejich arsenály. 
Partyzánská válka tak dostala první ostrou munici, s níž se převážně sunnitští oficíři mohli pustit do okupantů i šíitů. 

V květnu 2003 přestal existovat irácký stát: jedinou autoritou v Mesopotamii se stala americká armáda s několika menšími kontingenty spojenců. Na takovou roli nebyla vůbec připravena, protože vývozci demokracie předpokládali, že se vojsko v Iráku zdrží jen několik týdnů, nejdéle šest měsíců (Rumsfeld). Na policejní a administrativní úkoly nebyli vojáci školeni a ani v dostatečném počtu.

exkurs: Kronika války 2003: Američané táhnou na Bagdád

„Koalici ochotných“, která zahájila válku s Irákem, tvořily při invasi vojáci Spojených států, Spojeného království a Austrálie. Američané ke koalici počítali 43 vlád světa, které se buď přímo vojáky, nebo technickou pomocí na irácké okupaci podílely. Kromě toho bylo po porážce Iráčanů zaměstnáno Američany, bagdádskou vládou a firmami zaměstnáno na 190 tisíc „žoldnéřů“, cizinců i Iráčanů („kontraktanti“).

20. března ve čtvrtek v 03.45 začalo bombardování Bagdádu, o den později zahájeny pozemní a námořní operace spojenců
25. března boje u Násiríje, Samávy a Nadžafu, potíže s fedajíny, speciálními Husajnovými jednotkami
28. března Kurdové vytáhli ze svých autonomních provincií na Kirkúk
31. března boje jižně od Bagdádu, irácká elitní divise Madína 2. dubna zničena
4. dubna Američané obsadili bagdádské mezinárodní letiště, které neslo Husajnovo jméno
6. dubna Britové konečně dobyli centrum Basry, největšího ze šíitských měst jižního Iráku
8. dubna se naposledy v televisních záběrech ukázal Husajn v ulicích Bagdádu
9. dubna Kurdové obsadili Kirkúk
9. dubna Američané obsadili střed Bagdádu, Saddám Husajn zmizel do podzemí, konec irácké diktatury, začátek americké okupace; rabování státních, vládních a partajních objektů
11. dubna Američané a Kurdové obsadili bez bojů Mosul
14. dubna obsazen Tikrít, v němž vyrůstal Husajn, místo posledního baasistického odporu
1. května president George Bush mladší ukončil z paluby letadlové lodi Lincoln armádní operace: „Mission accomplished“
28. června 2004 ukončili Američané přímou okupační správu nad Irákem a civilní administrativu převzali jimi jmenovaní president a premiér, od roku 2005 volení.

(pokr.)