Putin o sobě: Jak o mně budou psát historici?

V čem je ruský president pozoruhodný, co přinesl Rusku, co znamenal ve světě? Co o sobě řekl, jak odpovídal kritikům, co naznačoval? Náš neuskutečněný rozhovor lze snadno sestavit...
Rusové mne mají hodně rádi. Dávají to hodně najevo. Dokonce o mně natočili film na DVD Poceluj, ně dlja pressy. Je to propaganda, nebo servilnost? Nevím. Herci se nám s Ljudmilou moc nepodobají, ale rádi se opravdu máme. 
Nemoralisuji, nikomu kolem sebe nic nevyčítám, ale spouštět se s ženami ze sekretariátu není vhodné. Takhle se nelze rozptylovat. Vyšší pověření vyžadují celého muže. Dřel jsem jako na galejích a vyplatilo se to. Rusko je zase v ústech celého světa a hlavně naši sousedé se rozpomněli. Říkají, že naslouchají. 
Všude si všimli, že nepiji; tedy určitě na veřejnosti. Také jsem nikdy nekouřil, vždyť jsem sportsman. Trochu se vyznám v džudu, roky jsem ho „dělal“ a sepsal jsem o tom i knihu. 
Doma mne všichni poslouchají, ale moje všemocnost je iluse. Mediální iluse. Mezi námi siloviky není a také nikdy nebylo jednoty. Ale spojuje nás čekistická čest a když jsme teď zajištěni našim sibiřským „karbonovým“ bohatstvím na dlouhá desetiletí, nejde nám o život.
Nerad jsem mezi nás pouštěl civily, pokud nebyli z mého Leningradu, nebo tam nesloužili v KGB anebo někoho takového nebyli hodně dobří známí. A vojáky jsem také nemusel: ty vyžrané, líné generály, kteří prohráli Afghánistán a nedokázali zlikvidovat několik set čečenských partyzánů na Kavkazu. 
Pozor na vojáky a guvernéry
Nikoho z nich jsem nejmenoval maršálem, takže Rusko dnes maršálů nemá. Posledním byl Igor Sergejev, který zemřel roku 2006. Byl ministrem obrany a povýšil ho můj předchůdce Boris Jelcin. Po zkáze ponorky Kursk roku 2000 jsem ho měl plné zuby, protože nebyl schopen vůbec s čímkoli hnout. V březnu 2001 jsem ho poslal do pense.
Chaos, který v Rusku zůstal po Jelcinovi, jsem dost rychle odstranil. měl jsem na to lidi, které jsem dosadil do všech, ale úplně všech nejdůležitějších hospodářských a administrativních funkcí: od Sankt-Petěrburgu po Vladivostok. 
Jelcin nechal lidem v guberniích hodně volnou ruku. Dokonce jim dal právo na svobodu. To bylo moc a Čečenci toho využili. Rozpadu Ruska ale může zabránit jen jedno: přísná kontrola seshora. Tak jsem roku 2004 zrušil guvernérské volby. 
Ale obecně platí: kdokoli může jít kamkoli a Rusové se neměli nikdy tak dobře, jako za mne. Platí i to, že nám tradiční vrchnostenský stát vyhovuje. 
Mí přátelé založili a řídí naši stranu Jedno Rusko a její svazáckou organisaci, s kterými vyhráváme volby. Trochu to připomíná staré časy sovětské, ale jenom trochu. Nesnáším totiž sovětské tajemníky, kteří jenom přikazovali a ničemu nerozuměli. 
Demokracie à la russe
Udrželi jsme územní integritu, posílili stát, setrvali jsme u systému více stran. Posílili jsme vojenský potenciál, údernost a bojeschopnost armády, neustále rostlo hospodářství, loni o osm procent (a ceny ropy a plynu). 
Když jsem v Kremlu začínal, žilo třicet procent Rusů pod hranicí chudoby, v polovině roku 2007 jen patnáct. 
Díky vysokým cenám surovin uhradili Rusové začátkem roku 2007 všechny své zahraniční dluhy (stejně jako roku 2006 Brazílie a Argentina). 
Únik kapitálu do ciziny činil za Jelcina patnáct až dvacet miliard dolarů ročně. Roku 2006 naopak do Ruska přiteklo 41 miliard dolarů investic, více než bylo z Ruska investováno v zahraničí.
Rusko má třetí největší zlaté a devisové reservy na světě: v létě 2007 to bylo za 407 miliard USD, letos v březnu za 507 miliard; před třemi roky pouze 120 miliard. Zlaté zásoby slibně rostou, bude ještě lépe. 
Od roku 2006 je největším těžařem ropy (a dlouho už plynu). Nemyslím, že by pro Rusko platila zásada: „více demokracie, méně ropy a naopak“. Také nevěřím tomu, že Aljaška je jasným důkazem pro rozdíly mezi Rusy a Američany: zda by prý vypadala stejně jako dnešní ruská Sibiř?
Nikdy jsem neslyšel, že by proti mně stál někdo v oposici. Omezil jsem vliv (staro)komunistů. 
Demonstrovalo od roku 2006 několik divných lidí, mezi nimi rusko-ázerský šachista Garry Kasparov. Dal se dohromady s lidmi ze skupiny, která si říká Národně bolševická strana, nebo s Michailem Kasjanovem, který byl premiérem za mého prvního úřadu. Říkali jsme mu Míša dvě procenta a teď má svou vlastní stranu. 
Obvinění, že patřím do jakéhosi gangu Ozero/Jezero, jsou vycucaná z prstu, stejně jako spolupráce s podivným podnikatelem Timčenkem. Podobná obvinění nikoho do Kremlu nedostanou.

Vděční Rusové, co bychom neokopírovali od Američanů, čert je vzal, mi postaví knihovnu a shromáždí tam dokumenty z doby mého úřadování. Pak prý vědci budou „odkaz“ zkoumat. Řeknu svým lidem, aby dohlédli na výběr podkladů a na zachování správné paměti na první velkou vládu tajného policisty v čele tak velké říše.

exkurs 1: Putinova bilance:
Ukončil druhou čečenskou válku vedenou od roku 1999 (první v letech 1994-1996 byla pro jelcinovské Rusko katastrofou. 
Zbavil Rusy pocitu ponížení z čečenské prohry v Grozném. Do konce roku 2006 utlumil islámské povstalce na Kavkazu. Nicméně ve druhé polovině roku 2007 se vrátil teror, tentokrát v sebevražedné podobě a trpěly hlavně Ingušetie, Kabardino-Balkárie a Dagestán, objevily se útoky v Povolží, odkud se rekrutovalo množství mudžáhidů sledujících tradiční linii vahhábismu, sunnitský emirát.
Využil záhadných teroristických výbuchů v Moskvě, které zbořily celé činžáky, výbuchů v letadle, roku 2002 dramatu s rukojmími v moskevském divadlu (130 mrtvých) a krveprolití se zadržovanými dětmi v severoosetském Beslanu roku 2005 (330 obětí, z poloviny školáků).
Využil čečenského terorismu a změnil jmenovací pravidla pro presidenty údělných republik. Nebezpečí separatismu, které vzniklo za Jelcina, Putin eliminoval omezením autonomie. 
Do Čečny dosadil klan Kadyrovů a bývalý protiruský povstalec Ramzan Kadyrov se stal presidentem pacifikované Čečny v březnu 2007 (jeho otec Achmad byl také presidentem Čečny, zavražděn pumovou náloží v květnu 2004). 
Protikladem k čečenskému modelu islámské autonomie je tatarský vládce Šajmijev, který včas z ringu s Kremlem vystoupil.
Války s terorem využil mezinárodně a Bushovy Spojené státy si dlouho nevšímaly Kavkazu. Zde odhadem sto tisíc obětí, padlo asi deset tisíc Rusů; slabé reakce jen z EU. 
Obnovil velmocenskou politiku Ruska. Vrátilo se mezi Araby a do palestinské války, neodsoudil Hamas. Prostřednictví Gazpromu se ruská politika vrátila roku 2007 na Balkán (plynovod Jižní proud), Gazprom začal na přelomu let 2005 a 2006 dělat hlavu EU, doma se zbavil zahraničních koncesionářů těžby na Sibiři a na Sachalinu, strašil pobaltské státy (Estonsko, Lotyšsko).
Armáda je nadále v rozkladu a vojáci základní služby prožívají často zvěrstva, o nichž se nezdálo ani záklaďákům ze zemí bývalých východoevropských sovětských satelitů. 
Kdo sloužil v čečenské válce, odvezl si z Kavkazu návyk na neomezenou moc (např. zásah policie proti demonstrantům v Moskvě a Petrohradu v květnu 2007). Celkově vysoká zločinnost, obchody s únosy, policisté mučívají ze zábavy. 
Se stavem policie, armády a korupce byrokracie souvisejí neobjasněné vraždy novinářů, kteří se pouštěli do armádních themat na Kavkazu a do generálů (např. americká státní příslušnice Politkovskaja). 
V červenci 2007 vypukl spor s UK o vydání podezřelého k vraždy bývalého agenta KGB v Londýně (Litviněnko, nyní Lugovoj, kandidát liberálních demokratů do dumy).
Narostlo etnicky motivované násilí, často tolerované policií. Jedním z největších případů je příběh Artura Ryno a Pavla Skočenského, příznivců Nacionálně socialistické společnosti (NSO) vedené jistým Dimitrijem Rumjancevem (42). Spolek se dává fotografovat při hajlování s pokřikem Slava Rossiji. Ryno přes loňskou zimu zavraždil v Moskvě dvě desítky Nerusů a čeká na soud. 
Od osmdesátých let stagnují investice do veškeré infrastruktury, do silnic, železnic, energetických rozvodných sítí. U potravin roste závislost na dovozu, snížila se osevní plocha obilovin, klesly počty dobytka. 
Podnikání ve středních a malých firmách se zjevně nepodařilo masově rozšířit. Podnikání v zemědělství blokuje státní vlastnictví půdy. Inflace za rok 2007 byla osmiprocentní. Od konce října do ledna 2008 jsou zmrazeny ceny základních potravin. Je to dohoda mezi vládou a výrobci, kteří chápou, že jim hrozí kontrola daňových úředníků...

exkurs 2: Islám v Rusku
Podle censu roku 2002 tvoří ze 145 milionů obyvatel Ruské federace desetinu muslimové. Sergej Lavrov roku 2005 pracoval s číslem dvacet milionů a hlava Rady ruských muftíů Ravil Gajnutdin s 23 miliony. Je to v pravoslavném Rusku největší náboženská minorita. 
President Putin roku 2003 na summitu OIC označil Rusko za muslimskou mocnost a Rusko se stalo přidruženým státem OIC. Po pacifikaci Čečny uvolnil možnosti organisovaných hadždžů a Saúdská Arábie roku 2007 zdvihla kvótu pro Rusko ze dvacet tisíc na 26 tisíc. Aeroflot má zvýhodněné nabídky.
Stalo se tak na osobní přímluvu Putinovu v únoru 2007 při státní návštěvě pouštního království, kde mimo jiné Rusové uzavřeli mnohamiliardové obchodní smlouvy. 
Hlavní město Tatarstánu Kazaň, kde vládne v Čechách známý Mintimer Šajmijev, má poprvé od dobytí Rusy roku 1552 mešitu. Na universitě, kam chodívali Tolstoj a Lenin, jsou muslimské modlitebny. V Tatarstánu bylo v na konci sovětských časů dvacet mešit, dnes 1300, jak spočetl pro Economist muftí a hlava Muslimské duchovní rady Tatarstánu Gusman Ischakov. 
V celém Rusku bylo za Brežněva devadesát mešit, koncem roku 2007 jich bylo podle předsedy Islámského kulturního centra Ruska Abdul-Vachida Nijazova na čtyři tisíce. V Moskvě fungují obchody s muslimskou módou a další obchody podle islámského ritu a v prosinci 2007 otevřel první muslimský nemocniční catering. 
Řada muslimů z Ruska má vzdělání z wahhábitské Saúdské Arábie a významnou hmotnou podporu (zadarmo učebnice, stavby apod.). Saúdové dali v únoru 2008 Šajmijevovi cenu za šíření islámu. Rok předtím dostal nejvyšší vyznamenání Spojených emirátů Vladimir Putin, ačkoli se zasloužil o omezení vahhibitského džihádu na Kavkazu...

exkurs 3: Pozoruhodná sněmovna
Pátá Státní duma Ruské federace, která vzešla z loňských prosincových voleb, má velmi originální složení. Na prvním zasedání 24. prosince 2007 bylo ze 450 poslanců 440 lidí s vysokoškolským diplomem (jeden ještě studuje), deset jsou středoškoláci. 
Dvě třetiny ruských zákonodárců jsou úředníci (332), z toho 153 jsou vedoucí organisací nebo jejich náměstci. K tomu patří sedm pensistů, dva (!) dělníci a jeden poslanec s „tvůrčí profesí“, dříve zvaný „pracující inteligent“. Čtyřicet procent poslanců (181) je ve věkové kategorii 50-59 let, 25 procent (116) mezi 40-49 roky věku. 
Zatímco v roce 1993 byly v dumě jen čtyři ženy, letos jich jsou šedesát dvě (čtrnáct procent). Jsou mezi nimi sportovkyně (5), z nichž dvě jsou olympijskými vítězkami, kosmonautky (2) a bizněsledi, tedy ženy z obchodu (7). Machistický moskevský poslanecký vtip praví, že teď je možné vydat erotický kalendář „Ženy Státní dumy“.

putinovský blok:
Jediné Rusko 315
Spravedlivé Rusko 38
Liberálně demokratická strana 40
"oposice":
Komunistická strana RF 57

113 zvolených poslanců výkon mandátu složilo, respektive na rok odložilo, jak ústava povoluje. Vladimir Putin přenechal své místo v lavicích Sergeji Kapkovovi (32) z Magadanu, vedoucímu Národní fotbalové akademie a dobrému známému Romana Abramoviče. Proti zneužívání známých jmen pro partajní účely (101 guvernér, ministr a starosta se angažoval za Jediné Rusko, ale do dumy nenastoupil) se dlouho protestovalo. Šéf ústřední volební komise Alexander Vežňjakov dokonce vymyslel trest, ztrátu mandátu pro stranu, jejíž člověk se ho neujme. Loni v dubnu ho Putin vyměnil za svého známého Vladimira Čurova.

Z Čeky nelze odejít

Rusům zkrocení jelcinovských oligarchů imponuje. Jsou jim sympatická velmocenská gesta a silný stát se silnými prvky autokracie. Domácím rýpalům příliš pozornosti nevěnují. Přemíra koncentrace moci v úzkém okruhu lidí naopak odpuzuje málokoho a dělat pro FSB je opět terno: Putin zvýšil prestiž a hlavně několikanásobně platy. 

„Chlapi“ drží při sobě, kdo jednou dělal pro KGB, to je někdo, to je čekistický rod (Putin: „z Čeky nelze odejít“). 

Sovětský internacionalismus překovaný na buržoasní patriotismus doplnili exsoudruzi pravoslavím s jeho tisíciletou tradicí nedůvěrou k západu. Ve FSB se modlí za zdar svých operací (viz TÝDEN xx). Opět je všude kolem vnější nepřítel, jehož jediným posláním je Rusům škodit. 

Rozvědčík bolševického režimu Putin dokonce loni v prosinci prohlásil, že „pouze náboženství může poskytnout morální hodnoty, bez nichž lidstvo jako celek ani jako jedinec nemohou žít“. Jinak se ale o své religiositě odmítá s novináři bavit, neboť to pokládá za nevhodné.

Putin podporoval renesanci pravoslaví a církevních struktur. V Rusku se vynořily obskurní aktivistické skupiny pravoslavných konservativců usilující o návrat k carskému klerikalismu. 

Podporováni Putinem často zasahují censurně do ruského uměleckého světa způsobem srovnatelným s americkými televangelisty nebo fanatiky afrického anglikánství či katolicismu. 

Moc na těsno

Za Jelcina Rusové nakrátko uvěřili, že Rusko nemá na Západu nepřátel. Místo dobra ale přišla prudká privatisace, rozpad říše a ponižování. Dnes pošilhává NATO po Kavkazu a Evropská unie dorazila k Černému moři. Na Rusy padla tíseň z obklíčení.

Ve světě však Putinova hlasitá zahraniční politika odpuzuje i nerozhodné a straší Evropu surovinovou závislostí. Evropané si vykládají ruskou snahu po zviditelnění a po uznání rovnocennosti „my jsem tady také“ jako hrozbu. 

Řadu zahraničně politických manýrů Putin vyndal ze skříně s nápisem SSSR, některé jsou ekonomicky průzračné. Dokáže podráždit EU návrhem na zřízení ruského institutu pro sledování demokracie a jak se dodržují v Evropě lidská práva, jak přednesl na summitu EU-Rusko koncem října 2007 v Portugalsku. Natruc, poněvadž něco podobného dělají Evropané v Rusku už hodně dlouho. 

26. dubna 2007 v projevu k poslancům dumy a národu president se Vladimír Putin dovolával smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě z listopadu 1990 (Paříž) podepsané mezi NATO a tehdy ještě existujícím Varšavským paktem. Aktualisována byla dohoda roku 1999 v Istanbulu. 

Obvinil NATO a USA, že smlouvu porušují záměrem vybudovat protiraketovou obranou proti střelám z Íránu, která je ve skutečnosti namířená proti Rusku. Dokonce označil americké obranné rakety, které nejsou opatřeny hlavicemi, za „pershingy“. 

NATO poukazuje na to, že Rusové smlouvy porušilo během čečenských válek a tím, že drželo své vojáky do listopadu v Gruzii (ale ještě její Abcházii) a v Moldově (Podněstří). V prosinci Rusové svůj podpis pod smlouvou definitivně odvolali. 

Americká naivita

Z éry studené války je také nelibost vůči kritice, která se projevuje podobně jako u Číňanů. Po nástupu Merkelové roku 2005 v Německu hovoří businessmani a manažeři velkých firem o „merkelovských nákladech“. 

Na rozdíl od Schrödera by totiž Merkelová, žena s pamětí na DDR a sovětské vojáky, neoznačila nikdy Putina za rodilého demokrata. Obchody pak poněkud váznou stejně jako za  podporu dalajlamy ve stycích s rudou Čínou. 

Vazba na cenu ropy a plynu je pro Rusy osudová. Nízký dolar by znamenal nižší státní příjmy, konec sociální obrody a zbrojení, chaos jako za Jelcina. Rusové proto udělají cokoli, aby se přiměřené množství chaosu v oblastech s energetickými zdroji udržovalo. 

Proto Rusům nevadí tahanice kolem atomového Íránu, protože to je jeden z faktorů držících ceny ropy vysoko. Kdyby snad došlo k usmíření Západu s ajatolláhy (nebo dokonce k jejich vyhnání do náboženský škol), je to proti ruským zájmům: íránský plyn by v Evropě, Indii a Číně konkuroval Gazpromu. 

První dva dny července president Bush hostil na rodinné usedlosti Walker´s Point v Kennebunkportu v Maine kremelského host, aby při rybolovu a nad humry posoudili, zda se Amerika a Rusko mohou dohodnout o protiraketovém deštníku nad Evropou, o politice vůči nukleárním nezbedům v Severní Koreji a Íránu. 

Putin navrhl zapojení dalších států NATO a Ruska do protiraketového projektu, George Bush zůstal u toho, aby mezi tyto země patřily také Polsko a ČR, pochválil ruskou ochotu domluvit se. Putin a jeho analytici se rovněž o humrovém summitu, kde nechyběli Bushovi rodiče, vyjádřili velmi pochvalně. 

O dva dny později ovšem ministr obrany Sergej Ivanov pohrozil, že Rusové umístí své rakety do Kaliningradské oblasti, jestliže Američané na jejich návrh nepřistoupí. V prosinci ovšem překvapivě presentovaly americké tajné služby své odhady situace, podle nichž Írán zastavil vojenský nukleární výzkum roku 2003, za což se jim dostalo z ruské strany jedovatého konstatování: „Vždycky jsme říkali, že Íránci nic nemají.“

Zlé, špatné, ještě horší

Doma zastrašují pitěrci novináře a překvapivě slabou oposici, advokáty a zahraniční firmy. Přes vládu tajné policie zůstalo Rusko zemí plné zločinu, korupce, zaostalosti, byrokracie atd. Straně Jediné Rusko, Jedinaja Rossija, lidé žertem říkají Jedí Rusko, Jedim Rossiju. 

Kriminalita za Putinovy vlády nestagnovala, natož aby klesala. Ekonomická kriminalita se naopak stala brutálnější. Podle ministerstva vnitra pod Rašidem Nurgalijevem roku 2007 byla každá sedmá firma v Rusku nabyta nelegálními prostředky a methodami. 

Řádí gangy zajišťující „koupi“ podniků, jejichž pozemky se použijí na stavbu luxusních osad pro „nové bohatce“. Lidé najatí na venkově rozbijí továrnu (rajděry, landskněchty), potrápí zaměstnance. Majitel pochopí a odprodává zájemci za nabídku, kterou nelze odmítnout. 

V podsvětí kolují sazebníky služeb, od pronájmu chlapíků s baseballovými pálkami po úplatky policistům a prokurátorů. Podobné poměry vykořenit není možné bez celoplošného velkého vlivu. 

Podle moskevského generálního prokurátora Jurije Čajky dělá roční obrat šedé ekonomiky 240 miliard dolarů (myšleno úplatků), zhruba třetina oficiálního hrubého státního produktu, a business prolézá všemi vrstvami až do vlády. 

Thema korupce, o které se Putin opíral ve volebním boji roku 2000, se o čtyři roky později již neobjevovalo. Rusko dostává v mezinárodních žebříčcích velmi špatná ocenění a leží dokonce za Rumunskem. Putin pro Time přiznal, že se s korupcí potýká neúspěšně: „Naše pokusy kontrolovat úplatkářství byly neúspěšné. Nepodařilo se nám vypracovat systém, který by podpořil sociální kontrolu aktivit veřejných institucí. Příjmy ve veřejném sektoru nedosahují významu rozhodování, která činí a pokušení je veliké. S posílením občanské společnosti (sic!) se situace zlepší.“

Naštěstí není ruský parlament podobně nezvládnutelný jako ukrajinský, kde ze 450 členů je údajně 350 z nich dolarových milionářů a několik miliardářů (viz TÝDEN xx). Putin za svého osmiletého období sice eliminoval nebezpečí rozpadu Ruska, ale na řadu lokálních vůdců si zatím netroufnul. 

Pokud jejich moc neohrožovala expandovat, mají diktátoři v údělných republikách jako Mintimer Šajmijev v Tatarstánu, Kirsan Iljumžinov v Kalmykii, nebo nejnověji Ramzan Kadyrov v Čečně stále volnou ruku. Podobně se nedařilo minimalisovat vliv lokálního podsvětí a jeho propojení s provinčními politiky. To je práce vpravdě imperiální.

Pro západní kritiky mívá Putin přímočará vysvětlení, která překvapují zdánlivou logičností, ve skutečnosti opomíjejí veškerý kontext. Mohl by upozornit na to, že přechod z presidenta na silného premiéra zažil roku 1973 Pákistán v osobě Zulfakara Alího Bhutta. 

Podobně „národního vůdce“ má Singapur, kde „otec-zakladatel“ Lee Kuan Yew předal roku 1990 pravomoci, ale nástupci „sloužil“ jako „senior minister, od roku 2004 pak svému synovi Lee Hsien Loongovi jako „minister mentor“ a sám drží posice z pozadí. Logika srovnání tu je: obě země byly a jsou stejně nedemokratické jako dnešní Rusko. 

Srovnání s parlamentní demokracií je už horší. Když byla loni 15. října na mezinárodní konferenci ve Wiesbadenu řeč o jeho nástupnictví, řekl na adresu nápadu stát se ministerským předsedou: „Podívejte se na politický život v dalších zemích. Podívejte se na vašeho souseda Velkou Británii: jeden premiér odešel a druhý přichází. Vrcholová postava výkonné moci byla vyměněna bez voleb jakéhokoli druhu. Podmínky byly jasně vytvořeny pro jednu stranu, která byla u moci, aby v ní pokračovala.“ V duchu staronového myšlení by se chtělo dodat: z boží vůle u moci.

•

(pokr.)