999. - 990.

 

kolem 995:

v Egyptě následoval po Amenemopeovi na trůnu (vládl od asi 1045) panovník jménem Osochór (tak Manethón), zřejmě Osorkon/eg. Userken, syn náčelníka Mašwešů Šošenqa/Šešonqa s Mehitusechetou/Mehtenwešchetou, bratr Nimlota/Namilta, rovněž velkého náčelníka Libyjů, a strýc zakladatele xxii. dynastie Šošenqa/Šešonqa I. Kraloval jako Aa-cheper-Re-setep-en-Re (Horovo jméno neznáme). Jako jeho nástupce vede Manethón jistého Psinacha, ale jeho existence není dosud doložena. Osorkon (starší) vládl šest roků, záhadný Psinachés roků devět (viz dále rok 975).

Manethónův Psinachés by mohl být Saamun/Siamun, Sa-Amun, popřípadě neméně záhadný král Tut-cheper-Re Šošenq, viz o něm/Šošenq II. roku 945, kde již o Dvacáté druhé dynastii.

 

kolem 990:

v Tyru se datuje začátek panování sídónských králů, resp. prvního, kterého známe jménem. Abí-Ba‘al ze Sídónu z Chírámovy dynastie vládl do roku 969. Etabloval foiníckou moc na Kypru.

Řada tyrských panovníků byla označována jako králové Sídónu a podle toho se usuzuje, že pro velkou část dějin šlo o konfederaci obou foiníckých městských států. Byl však vysloven názor (Boyes), že obrat "sídónský" znamená obecné označení pro oblast jižní foinícké Levanty a užívané spíše autory mimo foinícké prostředí. V úvahu připadá i sumerská obdoba: "král Kiše" nemusel být z Kiše, ale bylo to vyjádření velké moci, srov. např. 2384.  

 

asi 990 až 980:

Hadad-ezer, král v Aram-Sobá, dobyl na Eufrátu pevnost Mutkini (kdysi získanou assyrským králem Tukulti-apil-Ešarrou/Tiglatpilesarem I.). Poté napadl Hadad-ezerovo panství Dáwíd, král Israélců, za to, že byl Aramaj spojencem Chánúna Ammónského (viz rok 1010). Židovští vojevůdci, bratři Jóáb a Abíšaj, ho ve velké bitvě porazili, viz rok 1005.

Vítězové pak oblehli sídelní město Ammónů (řec. Ammónítes/Ammanítoi) Rabbu či Rabbath Ammón, řec. Rabbathos, dn. jordánský Ammán, a dobyli. Chánúnův zlatý královský věnec/"korunu" o váze údajně jednoho talentu si nasadil Dáwíd a používal ho po celou svou vládu. Poražené dal mučit a povraždit stejně jako Ammóny z dalších dobytých a vyvrácených osad. O osudu Chánúna není nic známo.

Dáwíd někdy v této době znásilnil Bat-šeba'u, řec. Bersabee, lat. Bethsabee, židovskou manželku Cheta jménem Úrijá, řec. Úriás ho Chettaios, který sloužil jako zbrojnoš/důstojník vojevůdce Jóába. Aby se ho zbavil, nakázal Dáwíd Jóábovi poslat Úriju v poli do řeže, z níž nebylo návratu. Vdova Bat-šeba' pak porodila Davidova syna, který však žil jen několik dnů. Nová králova manželka později porodila syna Šloma alias Jdídjáh/řec. Salómón alias Idedi, překvapivého nástupce trůnu.

Dáwíd visel na svém prvorozeném synovi Amnónovi/tak i řecky. Když oblíbenec znásilnil svou nevlastní sestru Támáru, řec. Thémar, lat. Thamar, pomstil ji její bratr ze stejné matky Ma'achy (I.; řec. Mócha, Maacha a Moócha) Abšálóm/Abíšálóm, řec. Absalóm, Abessalóm n. Apsalómos, třetirozený králův syn. Poněvadž otec Dáwíd, třebaže o násilnosti věděl, nic proti Amnónovi nepodnikl, dal Abšálóm při příležitosti, která se naskytla po dvou letech, svými lidmi Amnóna zavraždit.

Po třech letech exilu se směl vrátit do Jerúsaléma, ale nesměl otci na oči, po dalších dvou letech se usmířili. Po dalších čtyřech letech na to vznesl nárok na trůn a v Chevronu se prohlásil králem. Dáwíd před synem prchl za Jordán a Abšálóm používal otcova harému. Poradcem mu byl důvěrník králův Achítópel/Achíthópel: na jeho radu se Abšálóm vzbouřil, na jeho doporučení také přebral otcovy milenky a navíc doporučoval, aby krále pronásledoval a zabil. Když tuhle radu rebel odmítl, Achítópel se oběsil. 

Jóáb však zůstal Dáwídovi věren a porazil povstalce v bitvě kdesi v zemi Gil'ad/Gilead v pozdější Dekapoli, snad roku 973; celý příběh mohl začít roku 989. Abšálóm se na útěku zachytil svými proslulými dlouhými vlasy o strom a když mula pod ním utekla, zůstal tam viset: Jóáb ho proklál třemi kopími (nebo jen jedním šípem do srdce). Viz dále rok 972. 

 

V Hamátu tehdy vládl churritský král s churritským jménem Toj (T‘Y/T‘W, hebr. Tó'ú), Dáwídův vděčný spojenec proti Hadad-ezerovi. Po Tojovi panoval jeho syn Hadórám (hebr. Jórám). Oba byli současníky krále v Aššuru Aššur-réša-íší II. (k Hamatu/dn. Hamá v SYR viz také 1000 a 870).

V Chalpě/Chalabu na zdi chrámu boha bouří Hadada nalezeny dvě reliéfní postavy. Vedle boha panovníka s dvanáctiřádkovou luwijskou dedikací jménem héróa Tajty, krále země Palistin. Jeho doména na severozápadu Syrie se později stala základem státečku Pattin (z Palistin?) neboli Unqi. O Tajtově stejnojmenném vnukovi viz rok 950. Jakou souvislost měla tato "severní Palestina" se známějšími pobřežními státečky "jižních" Filistínů, není známo.  

 

[997: podle vyšší starověké chronologie zemřel tohoto roku král Šlomo; rozdělení království Israél na severní království Israél pod Jerobeámem I. a na jižní království Jehúdá/Júdá/Júdea, kde vládl Rechobeám, viz vše rok 933]

 

993:

v Athénách vládl po archontovi Archippovi (od roku 1012) jeho syn Thersippos (do roku 952).

 

991: V Latiu v Alba Lonze zemřel Alba Silvius (od 1030), syn Aenea II. Silvia. Sedmým králem Starolatinů se stal Silvius Atys (též Aegyptus Alba, Atys, řec. Kapetos/Aigyptios Siluios), který vládl do roku 965.

 

************************************************************

989. - 980.

 

987:

v Babylónii zemřel král E-ulmaš-šákin-šumi (vládl od 1004) a byl pohřben v paláci svého sídelního města Kár Marduk. Následovala vláda jeho syna n. bratra (?) Ninurta-kudurrí-usura I. (do roku 984). Po něm pouze tři měsíce/tři roky (?) kraloval jeho bratr Širikti-Šuqamuna/Šeriktu-Š. Známo o nich není nic. 

984:

Následovala vláda Már-bíti-apla-usur (do roku 978), který pocházel z elamské rodiny. Nemáme žádný důkaz jeho současné vlády v rodném Elamu, vzhledem ke jménu byl zřejmě v Babylónii dlouho usazen. I jeho doba byla pro celou Babylónii neklidná, a to hlavně díky neustávajícím vpádům aramajských klanů. Aramajové vrazili klín mezi Babylónii a Assyrii, styky obou starých říší v této době mizivé. Teprve Assyřan Aššur-dan II. se pustil do Aramajů (viz rok 935) a jeho syn Adad-nérári II. se pustil s Babylónem opět do války, viz rok 908. • Már-bíti-apla-usur byl posledním panovníkem VI. babylónské dynastie, zvané bazská/basijská (vládla od roku 1004). Tradičně ale bývá považován za jediného krále samostatné dynastie (VII. zvané elamská, srov. rok 978). Jak ke změně došlo, kolik krve bylo prolito nebo zda šlo o nekrvavý puč, nevíme. 

 

989:

v Lakedaimonu následoval v rodu Ágidovců po královládě Labóty (od 1026) král Doristhos, resp. Doryssos (vládl do roku 960).

980:

v rodu Eurypóntovců se po Eurypóntovi, po němž se celá dynastie jmenuje (vládl od roku 1031, srov. rok 1104), stal králem ve spartské dyarchii Prytanis (gen.: Prytanida, do 931). Měl syna Eunomia n. Eunoma, svého nástupce v letech 931-886, viz tam. 

 

986:

bylo založeno město Samos a Smyrna byla rozšířena na město (srov. rok 1000).

 

************************************************************

979. - 970.

 

kolem roku 975:

v Egyptě po Psinachovi (? viz rok 995) vládl předposlední panovník Dvacáté první dynastie, jehož jméno Manethón neuvádí, obvykle v novověku zvaný Siamon/Siamun: Sa-Amun, nebo Sa-Amun-meri-Amun, popř. Nesut-sa-Amun.  Nosil trůnní jméno Nečeri-cheper-Re-setep-en-Amun, resp. Nečeri-cheper-Re-meri-Amun, Hor Ka-nechet-meri-maat. Údajně kraloval devatenáct let, doložen je jeho sedmnáctý rok vlády, ale nic bližšího není známo, ani rodiče (viz dále rok 955). Siamun/Saamun, "Ammónův syn" mohl být Manethónovi předlohou/omylem pro jeho záhadného Psinacha. 

Jeho současníkem v Thébách byl Pinudžem II. Siamun zřejmě dobyl na Filistech (Peleset, odtud: "Palestinci") město Gezer (srov. rok 1191) a dal ho své dceři darem (její jméno historie neuchovala). Když se s ní oženil jerúsalémský král Šalomo, dostalo se kanaánsko-filistínské město do rukou židovského krále.

Je to první v historii známý případ, kdy se sňatkem vyženilo nějaké území a rozšířilo tak vlastní. Egyptský panovník předtím neprovdal svou dceru (rozumí se s hlavní královnou) do ciziny, o což například mesopotamští mocnáři panovníky na Nilu žádávali, vždy naopak; je to další důkaz hlubokého úpadku prestiže. Událost je však známa pouze z kronikářských textů Starého zákona, které jméno egyptského krále nejmenují; egyptské prameny ji neznají a je dosti pravděpodobné, že k ní nedošlo; pokud, pak spíše až za Šošenqa I., srov. rok 928. 

 

973:

v Aššuru skončila vláda krále Aššur-rabîho II. (vládl od roku 1014). Králem se stal jeho syn Aššur-réša-íší II. (panoval do 968). O jeho činech není známo nic, ale z jeho vlády je zachován fragmentární nápis jistého vyznavače božstev Samnuchy/Samanuchy a jeho družky Gubaby Bél-ériše ze Šadikanni v Pochábúří na paměť obnovy zavodňovacího kanálu a restaurování a výzdobu chrámu Samnuchy. 

 

978:

v Babylónii skončila vláda Már-bíti-apla-usura (na trůnu od 984) a tím skončila též VI. babylónská dynastie, dynastie z Bít Basi (od 1004); pochován byl v Sargonově paláci. Jeho vláda ale bývá tradičně považována za samostatnou babylónskou dynastii, VII. elamskou. Současně byl posledním Elamitou, který byl králem v Babylónu (srov. rok 1159). Jeho nástupcem se stal Nabû-mukín-apli (vládl do 942), první král VIII. dynastie babylónské, která byla „domácího“ původu (podle rozlišovacích označení klínopisných dokumentů, kde jsou uchována tato chronologická data, bývá dynastie označována jako „H a J“). Dynastie se udržela u moci až do roku 733.

Vláda Nabû-mukín-apliho, stejně jako jeho předchůdců, byla velmi neklidná, neboť pokračovaly loupeživé vpády aramajských beduínů. V prvních dvaceti letech své vlády nemohl dokonce v jedenácti případech v Babylónu pořádat novoroční oslavy, proslulé slavnosti akítum. V jeho osmém roce obsadili v nisannu Aramajové Kár Bél-mátáti. 

 

kolem 975:

v Byblu vládl po Achírámovi či Chírámovi I. (od asi roku 1000) jeho syn Itto-Ba‘al (do roku asi 950).

 

kolem 975:

v Aramu-Damašku vládl současník a sok israélského Šloma Rzón/Rezón, lat. Razon (řec. podoba jména v Septuagintě chybí, u historiků Rhazos), syn Eljádá'ův/lat. Eliada, předtím poddaný Hadad-ezerův, krále z Aram-Sobá, jehož slávu zastínil (zde až do roku 853 není znám jménem žádný z panovníků, viz tam a srov. rok 1000).

 

972:

v Jerúsalému zemřel král Israélitů Dáwíd (vládl od roku 1010, resp. 1011 jako král v Chevronu/Hebronu, od roku 1005 v Jerúsalému. O despotovi se též tradovalo, že skládal písně a hymny, hrál na hudební nástroje.  Nástupcem se stal jeden z mnoha synů z mnoha Dáwídových manželek, viz rok 1010 a 990, Šlomo/Šelomo, bibl. řec. Salómón, lat. Salomón, řec. též Solomón, bibl. č. Šalomoun (vládl do roku 933). Jako o jeho otci také o něm se tradovalo, že byl literárně zdatný, autor básní, písní a rozličných přírodovědných spisů.

Jeho židovská matka se jmenovala Bat-šebá', řec. Bersabee, lat. Bethsabee, a Dáwíd ji donutil k něvěře svému manželovi jménem Úrijá, řec. Úriás, č. Uriáš, chetskému důstojníkovi v židovském vojsku. Král dal nešťastníka zlikvidovat v bitvě tím, že ho opustili v řeži spolubojovníci, a vdovu strčil do svého harému, srov. rok 990. • Řada moderních historiků pochybuje o rozsahu zděděného Dáwídova panství a má za to, že vládl nejvýše okolí malého Jerúsaléma, viz rok 1010. Za historičnost dynastovu se obvykle považuje zmínka o "domě/rodu Dáwídově, bjt Dwd" na fragmentární stéle z Tel Dan, viz rok 849.  

Dáwíd po Amnónově a Abšálómově smrti, viz rok 990, preferoval v nástupnictví Adoniju/Adonijá (hypokor. z Adonijáhú), řec. a lat. Adóniás, čtvrtorozeného syna, resp. Adonijá se o královládu vehementně ucházel a obklopil se oddílem ozbrojenců. Bat-šebá' s dalšími dvořany však tolik naléhala na churavějícího krále, který se jí zmocnil zločinem, viz rok 990, aby nástupnictví svěřil jejich společnému synovi Šlomovi, nástupnictví vlastně outsiderovi. Dáwíd po přímluvě velekněze Nátána, který kdysi vybral pro Šloma i jméno, povolil s tím, že se ostatních sourozenců nový panovník nedotkne. V rozhovoru se svým synem Dáwíd pak ovšem požádal o likvidaci svého věrného vojevůdce a celoživotního druha Jóába, jemuž vděčil za vládu, a dalších činovníků, kteří mu tak dlouho sloužili: Šlomo je dal po nástupu na trůn zavraždit stejně jako Adoniju a jejich vrah Bnájáhú, řec. a lat. Banaiás, velitel královské gardy, se stal novým vojevůdcem celé armády. 

Krátce po nástupu na trůn se Šlomo oženil s jednou z egyptských princezen, s dcerou krále Siamuna/Siamuna; praví tak židovská tradice, aniž by faraona jmenovala (srov. rok 975). Zavedl do svého vojska vozovou jízdu (dosud v užívání jednotlivými předáky), bájí se, že vybudoval námořní flotilu, biblický král prý založil Tadmór/řec. Thadamora, hellénistickou Palmýru, a že se aktivně staral o dálkový obchod s Arábií (srov. pověst o královně ze Sáby). Šlomo udržoval Dáwídovy přátelské styky s Chírámem Tyrským a od něho posléze dostával stavební materiál pro svůj chrám, který splacel ročními dávkami obilí, oleje a vína, viz rok 968.

 

Po Dáwídově a Jóábově smrti se z Egypta vrátil Hadad Edomský (řec. Aderos; srov. o obsazení Edomu rok 1005), manžel údajně sestry egyptské královny (který z panovníků na Nilu je míněn, známo není, viz spekulaci roku 1005). Úhlavní Šlomův nepřítel v Edomu neuspěl, neboť země byla opatřeny sítí pevností, odtáhl tedy do Syrie, kde se udělal králem. Po celou Šlomovu vládu loupil na severu Iúdaie a Šlomova armáda se Edomských nedokázala zbavit. Hadad byl spojencem Rzóna z Damašku, řec. Rhazos, dalšího z neporažených israélských nepřátel za Šloma. To dokládá, že skutečná moc Jerúsaléma nesahala daleko mimo Iúdaiu/Júdu.

Ke konci Šlomovy vlády se proti němu na pošťuchování proroka/nábí Achíji ze Šíla/řec. Achiás Sélónítés, lat. Ahias, spikl královský činovník Járáb'ám, řec. a lat. Hieroboam, bibl. č. Jeroboám, syn Nebatův, z kmene Efraim: Achíjá/Achiás velmoži předpověděl vládu a stouplo mu to do hlavy. Chtěl se prohlásit panovníkem severních israélských kmenů, ale neuspěl a prchl rovněž do Egypta. Podle verse zjevně nenakloněné severnímu židovskému státu byl Jeroboám otrokem Šlomovým, synem prý prostitutky/"pornés de hyios". Viz o něm a jeho velkém návratu roku 933.

 

972: podle jednoho z tradičních starověkých dat přešli Thrákové, sídlící u Strýmonu, do Asie do oblasti, která se později nazývala Bíthýnie, tehdy podle nich zvané Bebrykie, srov. rok s vyšší datací 1068.

 

************************************************************

969. - 960.

 

968:

v Aššuru skončila vláda Aššur-réša-íší II. (panoval od 973) a novým králem se stal jeho syn Tukulti-apal-Ešarra II. (vládl do 935). V čele válečné výpravy byl třikrát v zemích Nairi a nápisně se chlubil tím, že vládl „od moře na Západu (Amurru) až po moře Nairské/jezero Van (srov. dále rok 912).

 

969:

v Tyru a v Sídónu kraloval po Abí-Ba‘alovi/Abibaalovi (řec. Abibalos; vládl od roku asi 990) jeho syn Chírám I., řec. Heirómos, lat. Hiromus (až do roku 936; dožil se 58 let). Nezaměňovat s Chírámem z Byblu. Byl spojencem židovského království Šloma a doma vystavěl chrámy „Hérákleovi“ a Aštartě. Pravděpodobně za jeho vlády byly založeny osady Utika (v dn. Tunisku) a Gadér, Gádés, Agdir, Haggadir (Cádiz v dn. Španělsku; srov. ale tradiční starověké chronologické údaje již k roku 1101).

 

asi roku 968:

v Jerúsalému bylo 480 let po odchodu Židů z Egypta, druhého měsíce v roku, tj. asi koncem března až květen, započato se stavbou prvního chrámu boha Jahwe (dokončen asi 955): dílem pověřil Šloma jeho otec Dáwíd. Stavební materiál a řemeslníky směňoval Šlomo s Chírámem Tyrským, viz rok 972, takže lze předpokládat, že též podobu měl tyrskou. Biblický údaj, že židovský panovník určil sedmdesát tisíc lidí na nošení nákladů, osmdesát tisíc na lámání kamene a k tomu 3600 (na jiném místě 3300) dozorců nad nimi, byl zjevně jednoduše vycucán z prstu.

 

960:

v Lakedaimonu vládl v rodu Ágidovců po Doristhovi (kraloval od roku 989) Agésiláos I. (do roku 930).

 

965 V Latiu v Albě Lonze zemřel Silvius Atys (od 991), osmým králem (vládl do roku 937) jeho syn Capys Silvius, řec. Kapys/Kappos Siluios.

 

************************************************************

959. - 950.

 

kolem roku 955:

v Egyptě zemřel v Taně král Siamun (vládl od asi 975). Na trůnu Dvacáté první dynastie ho následoval jistý Psúsennés II. neznámého rodu. Vládl jako Tit-cheperu-Re-setep-en-Amun, horovské jméno neznáme (do roku c. 945). Jeho egypt. osobní jméno znělo Pa-seba-chai-en-niut-meri-Amun, resp. Hor Pa-seba-chai-en-niut-meri-Amun, popř. Pasebchanut. Jednu svou dceru s neznámou královnou Tanet-sepeh provdal za Ptahova velekněze v Memfidě Šed-su-nefertema, druhou Maat-ka-Re (II). za Libyjce Osorkona I.   

V hornoegyptských Thébách se za Siamuna po smrti Nesbanebdžeda II. stal veleknězem jeho bratr Pinudžem II. (srov. rok 1075 a 975). Jeho manželkou byla Neschons, dcerou "Amunova božská manželka" Henut-taui (IV.).

Dynastie thébských velekněží se uzavřela synem (?) Pinudžema II. Psúsennem III., který po smrti (zřejmě) Saamuna/Siamuna v Taně získal nakrátko moc nad celým Egyptem a přesídlil z Théb do Tany v Deltě. Byl posledním králem Dvacáté první dynastie a také jediným z ní, který fakticky spojil Dolní a Horní zemi pod jednu vládu. Povolil Šošenqovi (I.), "velkému náčelníkovi" Maů/Mašwešů, aby umístil v Abýdu v chrámu Osíridově sochu svého otce Nimlota (kněžím tam Libyjec rozdal 35 debenů stříbra).

Psúsennés III. byl bez mužského potomka a Libyjce Šošenqa si vyhlédl za svého nástupce; o existenci Psúsenna III. jako Pinudžemova syna se často pochybuje a bývá ztotožňován s Psúsennem II. Za Psúsenna II. byl veleknězem též jistý Psúsennés/Pasebchanut IV.   

 

kolem 955:

začátek řady jmen vládců chetitské dynastie v Gurgumu (srov. rok 1000; přesné údaje z "Palalamovy stély" neznáme, hypotheticky řazeny vlády po 25 letech):

955 Palalam I. (nejasné čtení)

930 Muwanza (současník assyrského krále Aššur-dana II.)

905 Chalparuntija I. (současník assyrského krále Adad-néráriho II.)

880 Muwatalli (doložen v assyrských pramenech roku 858)

855 Chalparuntija II. (doložen roku 853, ass. Qalparunda)

830 Palalam II.

805 Chalparuntija III. (doložen roku 805, vládl do roku asi 780, současník Adad-néráriho III.)

mezi roky asi 780 až 743 neznáme jméno panovníka

743 - 711 (?) Tarchulara

711 Mutallu

 

kolem roku 950:

v Karchemiši vládne jistý Šuchiš I. s manželkou Watiš; srov. rok 1000, viz dále roku 900), v Gurgum LA+I-maš (?). Ze syrochetitských manželských párů známe ještě Ušpilulumeho s Panamuwatiš, viz rok 805, a jistého hamatského dynastu jménem Tajta a jeho paní Kupapija, panovníky země Palistin (datovatelné c. 900-700, viz však o jeho jmenovci a zřejmě dědovi u roku 990). 

 

kolem 950:

v Byblu/Gubla vládne po Achírámově/Chírámově synovi Itto-Ba‘alovi (od roku 975) jeho syn Jechimilk (do roku asi 925).

 

kolem 955:

v Jerúsalému v říjnu asi t. r. podle biblické tradice slavnostně dokončil král Šlomo první Jahweho chrám (začal se stavět roku asi 968). Stál do roku 587, viz tam; o jeho velikosti líčené ve Starém zákonu věda obecně pochybuje a předpokládá, že to byla stavba spíše o velikosti palácové kaple, popřípadě kostelíku, pokud vůbec existoval (není po něm archeologických stop ani po více než 150 letech výzkumů na území města). O velikosti sídelního města židovských kmenů archeologové rovněž pochybují, někdy dokonce hovoří o větší neohrazené vsi, viz roky 1400 a 1005.

Podle hellénistické tradice chrám stál sedmého roku a sedmého měsíce od zahájení stavby, tedy asi v říjnu roku 961 (historik Iósépos Flávios a viz rok 3761, kde některá datace podle jím použité éry). Přes ústřední roli chrámu v dějinách a jeho kněží nestal se židovský stát nikdy theokracií, a to ani za nejrevolučnějších obdobích válek s Hellény a Římany.

Jerúsalémský chrám nebyl jediným místem, kde byl ve starých dobách uctíván Jahwe. Jeho svatyně byla objevena též v Aradu/Tel Arad, 'RD, júdské opevněné osadě v Negevské poušti; zanikl snad v době kolem pádu severního židovského království.  

 

958: v Korinthu po smrti krále Prymna (vládl od roku 993) nastoupil na trůn Bakchis (do 923), po němž se jmenuje celá korinthská dórská dynastie; viz o jejích počátcích roku 1103, výčet vládců, o nichž vůbec nic nevíme, viz v přílohách Dynastové xii. Viz dále rok 790.  

952: v Athénách po Thersippovi (od 993) vládl jako archón jeho syn Forbás (až do roku 921).