Proainos z Korinthu, nauarchos§ 393

Proairesios z Armenie, vlastně z Kaisareie Kappad., arm. Parujr Hajkazn, lat. Prohaeresius, s. Pankratia z Kaisareie Kappad., křesť. rhétór a uč. řečnictví, ž. v Athénách Iúliána Kappadockého, manž. Amfikleie z Trall§ 314+, 320+, 329+, 347+, 364+    

Proandros z Aitólie, promakedonský představitel§ 176, 171

Probalinthos, obec v Attice, součást Tetrapole§ 1555

probúloi v Athénách, probúlové (sg. probúlos), vysocí úředníci, poradci rady§ 413, 411; v Korinthu, 585

Proba, celým jménem Faltonia Betitia Proba, d. Petrónia Probiána, manž. Clódia Celsína Adelphia, m. Q. Clódia Hermogeniána Olybria a Faltonia Proba Alýpia, první křesť. lat. básnířka§ 351+

Probus, blíže nezn. zeť imperátora Sevéra a jeho legát§ 193+, 195+

Probus, imp.§ viz M. Aurélius (Equitius) Probus

Probus, s. Dometia, vn. imperátora Proba, b. Métrofanův, biskup v Býzantiu§ 276+

Faltonius Probus Alýpius, praef. Urbí, viz rodiče s. v. Proba§ 351+, 379+ 

 

Proca Silvius z Alby Longy, řec. Prokás, k.§ 819, 796

procesy, politické§ viz soudy

L. Procilius, historik§ 50

Procillus, Troucillus§ viz C. Valerius P.

Proclus Iúlius, Proculus Iúlius§ viz Iúlius Proclus

próconsul, řec. anthypatos; č. prókonsul/prokonsul, správce senátní provincie, kam po vypršení svého úřadu odcházel konsul jako místodržitel, vykonání konsulského úřadu však nebylo podmínkou; v císařské době místodržitel v senátní provincii (v Korinthu byl pr. s praetorským postavením, v Africe velel do císaře Gaia legii, v Efesu pr. s konsulským postavením – podřízeni mu legáti tři legií a quaestor). próconsul, první v úřadu (srov. praeses)§ 326

Procopius, Prokopios, comes, příbuzný Iúliánův, usurpátor D. N. Procopius Aug.§ 350+, 355+, 358+, 363+, 365 až 367+, 375+ 

Procopius, notárius§ 363+ 

C. Proculéius, Augústův přítel§ 30, 26

Proculus§ 1. právník, 50; 2. bandita a usurpátor, celé jméno neznáme, manž. Viturigy vulgó Samsó, o. Herenniána, 280+

Proculus z Filadelfie v Arábii, s. Rabilův, b. Apuleiův, lučíštník§ 69b+

Proculus, Proklos, s. praef. praet. Eutolmia Tatiána, praef. Kónstantínopole§ 388+, 392+    

prócúrátor, řec. epitropos, č. prokurátor; zprvu v řím. procesním právu zplnomocněnec strany na jednání soudu, pokud se občan hájil osobně. V císařské době spravovali prócúrátórés Augustí provinční finance a fungovali nezávisle na správcích-guvernérech, jimž náležela pravomoc nad administrativou a armádou, légátus Augustí pró praetore; srov. však rok 53+. Prokurátoři/ratiónálés bývali vybíráni z jezdeckého stavu, legáti ze senátorů (v císařských provinciích; v senátních správcovali bývalý konsulové, provinciae próconsulárés Africa et Asia, a praetorové).

Prokurátoři vybírali daně (tribútum solí, capitis) a císařská portória, cla, poplatky za pronájem císařské půdy a dozorovali císařovy majetky, patřil jim dohled na těžební činnost v provincii. V Římě byl speciální prócúrátor aquárum, dozorce nad vodovody. Menší provincie mohli rovněž řídit prokurátoři a jezdcům patřila správa Egypta, bezvýhradnímu císařského majetku (praefectí Aegyptí), praefectus stál v čele i provincie Iúdaea.

Pr. dostávali od fisku roční gáže od šedesáti tisíc HS, to se jim říkalo "šedesátitisícoví", sexágénárií, ducénárií, centénárií až po tři sta tisíc HS, trecénárií, tercénárií (legáti-guvernéři provincie dostávali jeden milion HS); to od Hadriána do éry Diocletiánovy. Osobní císařovo účetnictví dozoroval prócúrátor á ratiónibus, resp. pr. ratiónis privátae, řecky zvaný katholikos (původní neodborný význam: "všeobecný"). Diocletiánus zavedl dvanáct dioikésí řízených vikáři-vicárií a oddělil vojenské pravomoci od civilních. Za Diocletiána a Cónstantína I. začaly fungovat čtyři praefectury (gallská, italská s Afrikou, illyrská a orientální/celý Východ) řízené praefecty praetórió podléhajícími pouze císaři.

prodikiá, právo přednostního soudního projednání§ 268, 260, 258, 249, 208, 200, 157, 140, 102, 94, 86      

Prodikos z Iúlidy na Keu, sofista§ 480, 411, 400

Prodikos ze Selymbrie, též Hérodikos, lékař§ viz s. v. lékaři (1)

proedriá, právo přednostního místa v divadle§ 277, 268, 260, 249, 213, 208, 200, 180, 157, 153, 150, 140, 111, 102, 94, 86     

proeisforá, daň vybíráná mezi bohatými dopředu§ 362 a viz v indexu s. v. daně

Proexés, satrapa Parapamisadů§ 329, 327

Profantos ze Sikyónu, b. Kleiniův, manž. Sósy§ 264

profesionalisace, římské armády§ 103

profétés, kněz-věštec, vykladač§ 54 (Didymy) 

 

Prófutúrus, comes§ 377+ 

programma§ viz édictum

Proitos z Argu, k. v Tírynthu§ 1350

Proklais, kraj v dn. PAK, gen. Proklaidy§ 326

proklamace krále vojskem§ viz provolání krále

Proklés z Athén§ 1. s. Theodórův, strat., 426; 2. arch. 99; 3. 650, zakladatel Samu
Proklés z Epidauru, tyrannos, o. Lýsidy§ 650, 628
Proklés z Halisarny v Tróadě, tyrannos§ 399
Proklés z Naxu na Sicílii, strat.§ 403
Proklés ze Sparty, dvojče Eurysthenovo, s. Aristomachův, spoluzakladatel spartského královského rodu§ 1104, 1103, 1061, 371, 195

Proklos§ viz Proculus

Proklos z Lykie zvaný Diadochos, s. Patrikiův a Márkelly/Patriciův a Márcelly, vn. snad Proklův/Proculus a pravnuk Tatiánův, srov. s. v., neoplatónik, scholarchos v Athénách§ 171+, 350+, 387+, 392+   

Proklos z Kónstantínopole, patriarcha za Theodosia II. v letech 434-446§ není v CSD

Proklos z Mallu§ 1. stoik, 200; 2. stoik, jeho jmenovec, 200

Ti. Klaudios Proklos, kněz Rhoimétalkův§ 18+

Proklos z Naukrátidy, sofista v Athénách§ 176+

C. Peinários Proklos Agnúsios§ ath. arch. 190+   

Prokné z Athén, dc. Pandióna I., ses. Filomély, manž. Téreova, m. Ityova§ 1555

Prokonnésos, m. a ost. v Propontidě, dn. Marmara (m.) a Marmara Adasi (o.) v TR§ 700, 675, 410, 408, 35-, 302+ 

Opodál ost. a m. Besbikos, pozd. Kalónymos, dn. İmralı s vyhlášenou TR věznicí (není v CSD)

Prokopios z Kaisareie na Moři, historik§ 393+ 

 

Proláos§ viz Prosláos

prólétárií, proletáři, v Římě společensky nejnižší občanská vrstva, srov. pod classis§ 578, 304, 281, 220, 36

proměny osudu, selfmademani a zkrachovalci:

Epafrodítos, propuštěnec Nerónův a jeho kancléř přes záležitosti domácí politiky, měl otroka dovedného v kožedělných pracech/skyteus. Byl mu ale k ničemu, jak vypráví jiný z otroků Epafrodítových, stoik Epiktétos, a tak ho prodal. Toho muže, jmenoval se Félíkión, koupil čirou náhodou/kata tina daimona někdo z Nerónova okolí, jakýsi dvořan/kaisariános, a z kožedělník, třeba ševce, se náhle stal dvorní řemeslník pro páce s koží/tú Kaisaros skyteus. Kancléř Epafrodítos změnu pochopil a s milým Félíkiónem se začal radit; o čem, nevíme. Odpovídalo se prý tehdy, když se otroků někdo ptal, kde že mají svého pána, slovy "radí se s Félíkiónem"; Epiktétos to musel znát. 

Agathoklés se stal z hrnčíře králem Sicílie, naopak z Dionýsia II. se stal v Korinthu učitel. Valchář Andriskos se stal králem a syn krále Persea řemeslníkem. Švadlena Gnathainion byla prý matkou posledního makedonského krále Persea, který byl údajně podvrženým druhorozeným synem Filippa V. Syrákúský magnát Dionýsios II. se ke konci života v korinthském exilu stal hospodským povalečem, učitelem hudby, srov. rok 344. 

Lýsandros, chudý spartský aristokrat, skončil jako bůh. Ale chudým zůstal. Tak dokonale, že zaskočil nejbližší: po jeho smrti opustili ženiši jeho dcer manželství. Podobně dopadl Théban Epameinóndás: v politice nejslavnější z Thébanů všech dob, deset let nejmocnější muž Hellady zemřel zcela chud, jak se také narodil. Jeho dcera, byť aristokratického rodu, neměla na věno a byla provdána na státní náklady (podle jiných homosexuál ženat nikdy nebyl a děti neměl).

Prótagorás z Abdér byl prý první, kdo si dal označení sofista a také byl první, kdo si dal za výuku moudrosti zaplatit sto min stříbra; sám pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena a je prvním z velkých příkladů selfmademanů. Nočním nosičem vody do zahrad byl stoik Kleanthés z Assu, až se mu podle toho i říkalo Freantlés ("frear/studna"). Živil se tím, nezbohatl, ale jeho jméno zůstalo v povědomí dodnes. To v Sídónu sesadil Alexandros Veliký vladaře Stratóna II., ‘Abd‘aštarta, jak moc zlobil, nevíme, a dosadil na jeho místo jistého Balónyma n. Abdalónyma/foin. 'Abd-elonim. Byl prý to chlapík neurozený živící se nošením vody do sídónských zahrad; nevíme o něm nic a jak se k němu Alexandros dostal, rovněž nevíme, viz rok 333. 

Proslulým bohatcem v Athénách byl Kalliás. Velkorysost k umělcům a lidem kolem zábavy se mu téměř nevyplatila, protože mu lidé branže hodně provětrali majetek. Jeho stejnojmenný děd Kalliás, syn Hipponíkův, vyjednal s Peršany roku 449 slavný mír. Když otec našeho Kalliy Hipponíkos padl u Délia v zimě roku 422, říkalo s Kalliovi prostě a jednoduše Plúsios, Plútos, Boháč. Zdědil totiž majetku za dvě stě talentů stříbra. Ovšem po několika letech – a vše během tvrdé peloponnéské války Athéňanů se Sparťany – mu zbyly pouhé dva talenty.

Umělečkové, děvky, milenci: známou Platónovu Hostinu se Sókratem jako hvězdou večera dával Kalliás na počest svého objevu a nové lásky, zápasníka Autolyka, jemuž Leócharés vytvořil sochu (byl zavražděn vládou třiceti roku 404).

L. Cornélius Sulla vyrůstal v chudobě a skončil jako nejmocnější muž Středomoří. Obvykle ale bohatí během své mocenské kariery nijak výrazně nezchudli, třebaže to něco stálo. Z chudáka na boháče se proměnil aristokrat Kimón, aristokrat C. Iúlius Caesar, L. Licinius Lúcullus – jeho otec byl usvědčen ze zpronevěry peněz, matka Caecílie „neměla dobrou pověst“.

Srov. také osudy Messalíny, císařovny, která se neuměla obejít bez práce v bordelu, a konstantínopolské stripteasové tanečnice Theodory, která se stala o půl tisíciletí později císařovnou a oddanou monotheistkou.

Matka císaře Konstantína I. Flávia Helena (asi 248 – 328 n. l.) byla buď služebnou ve stájích, dcerou hostinského, nebo samostatnou hostinskou. Její přítel nebo manžel Constantius byl důstojníkem praetoriánské gardy císaře Maximiána. Dala se na křesťanství a ve svých osmdesáti se císařovna Helena Augústa dokonce vypravila do Palaistíny, aby hledala kříž, na němž byl Ježíš popraven. Naproti tomu Claudiova manželka Messalína vyhrála v soutěži s profesionálními prostitutkami o to, která z nich bude za den a noc uspokojí nejvíce mužů: měla dvacet pět zákazníků.

Diocletiánus byl jedním z mála panovníků, který se k moci dostal tím, že osobně zavraždil svého soka (praef. praet. Arria Apera). Ve válce s Carínem nebyl úspěšný a v rozhodující bitvě u Margana na Dunaji prohrával. V rozhodujícím okamžiku však Carína zavraždil jeho důstojník za to, že mu svedl ženu. 
Galérius, Diokletiánův caesar a císař v letech 305-311, byl rolnickým synkem z Nábřežní Dákie (= Horní Moesie) a matky Rómuly, který prý přišla zpoza Dunaje. V mládí pastevcem skotu a protikřesťanský. Na krátko byl císařem, antimonotheismus mu zůstal, ale krátce před smrtí povolil křesťanům svobodu vyznání, viz pod křesťanství. Galérius byl prohlášen bohem a pochovat se dal v rodném Rómuliánu.

Šíření „činů Pilátových“ podporoval také syn Galériovy sestry Máximinus (II.) Daia (310-313), původní profesí pastýř v Illyriku. Od roku 305 byl caesarem svého strýce na Východě a ve svém polytheistickém nadšení ediktoval, aby všichni obyvatelé Syrie a Egypta obětovali bohům. Roku 309 prý nařídil, aby jedli rituálně obětované maso a prý dal tržiště pokropit krví. Dokonce chtěl polytheistické kulty reorganisovat do hierarchie po vzoru církve.

Máximinus II. vnucoval Armenům, kteří se nedávno dali na křesťanství (301) staré bohy, z čehož byla roku 312-313 první nábožensky motivovaná revolta. Křesťanští autoři si na Máximinovi smlsli. Když byl 30. dubna n. 1. května 313 u lokality Campus Serénus/Tzirallum (dn. Corlu) v Thrákii Liciniem poražen, utekl v otrockém převleku do Níkomédeie a „potrestal“ kněží polytheistických kultů, kteří mu věštili vítězství. Dokonce prý odvolal protikřesťanské edikty a vrátil církvi zabavený majetek… Krátce na to zemřel (otráven, zoufalý, n. „z boží spravedlnosti“).

Liciniova bratra roku 325 Constantínus popravil, nemanželského Liciniova syna z otrokyně poslal za osudem matky: Roku 336 pracoval muž narozený v purpuru mezi ženami v tkalcovně v Karthágu. 
Ve východní části Říma vládl Honóriův bratr Arcadius/Arkadios (395-408), asi první „byzantský“, jehož praefectem praetorió byl Flávius Rufínus, syn ševce z Aquitánie. 

Promachos (z Makedonie?), Alexandrův voják§ 324

promanteia, právo získání přednostní věštby§ 277, 276, 268, 260, 249, 213, 208, 200, 180, 157, 153, 140, 102, 94, 86          

Prométheus, Títán§ 1555, 329, 66

Prómona, m. v Illyriku, dn. ves Tepljuh u Drniše v HR§ 51, 34 

Flávius Prómótus, řec. Promótos, mag. peditum§ 381+, 384+, 386+, 388+, cos. 389+, 391+, 392+    

Prómunturium Iúnonis, Trafalgar§ viz Gádés

Prómunturium Leucopetrae§ viz Apenniny

Prómunturium Sacrum, Svatý mys, dn. Cabo de Sao Vicente§ viz Lúsítánia

pronásledování, persekuce, svoboda slova a umění v Římě§ viz filosofie, filosofové, jednotlivé kulty, persekuci křesťanů viz pod protivenství 

propadnutí země do moře§ viz zemětřesení

propaganda, státní římsk᧠200

propagace, reklama, propaganda, public relations, PR agentura (zde srov. pod kuchyně):
Anténór vytvořil někdy kolem roku zhruba 487 bronzové sousoší tzv. tyrannobijců Harmodia a Aristogeitona (514), a to na popud Themistokleův, který potřeboval ospravedlnit své reformy na omezení moci aristokracie, když stál v čele lidové strany (byl démagógem). Socha byla umístěna každému na očích rovnou na athénskou agoru. Themistoklés se tak stal prvním Evropanem, který využil umění k politické propagandě.

Protože Anténorovo sousoší bylo brzy na to odvlečeno Peršany (vráceno do Athén Alexandrem Velikým), Anténorovi žáci Kritios a Nésiótés sousoší o deset let později (477/6) obnovili a prý se od původního nijak nelišilo. Bronzové sousoší je dochováno v mramorových kopiích, z nichž nejucelenější je dnes v Neapolském národním museu.

U Římanů jako první postupoval s obdobným propagandistickým záměrem L. Hostilius Mancinus, který jako první vnikl roku 146 do dobývaného Karthága. Dal si namalovat obraz dobývání Karthága (neznámý autor), aby volebně podpořil své konsulské ambice. Obraz dal vystavit na Foru, a to vše ke vzteku Scipiona Aemiliana. Vykládal lidem, jak to vlastně všechno bylo, pochopitelně podle svého, a byla to dokonalá volební kampaň: Římané ho zvolili konsulem pro následující rok.

Jinak k politické propagandě ve starém věku patřilo zhruba totéž, co dnes. Odvětví public relations (srov. pod kuchyně o průmyslové sféře) sice nebylo definováno, lstivost politiků, aby se co nejlépe presentovali v hellénském světě a aby jejich paměť přežila věky, byla velmi vynalézavá. Hellénský svět se o velkých myšlenkách dozvídal o celohellénských akcích, o hrách např. olympijských: politici, filosofové a literáti všeho druhu měli několik dnů čas na to, do diváků hučet své názory (srov. činnost Isokratovu). O osobní práci s klientem při public relations viz příklad Kineův u nómenclátorů pod heslem otroci.

Tak např. athénský tyrannos Peisistratos, aby na věky udržel jméno Athénských mezi základními hellénskými literárními díly, rozhodl o kodifikaci Homérových epů: dal sjednotit všechna ústní podání v jedno psané. Přitom zvýraznil v tzv. Katalogu lodí, tj. ve výčtu těch, kteří se pod Íliem sešli, jméno a počet lodí Athénských, což nemohlo odpovídat historické skutečnosti, byť bájné.

Jako první využil mapy (tedy desky, na níž byl vyryt celý „okrsek zemský“ se všemi moři a řekami) co by výkladového a propagandistického prostředku Aristagorás Mílétský roku 499 na své diplomatické misi do Sparty, kde chtěl získat spojence proti Velkému králi.

Chlubivé nápisy na kameni orientálních vládců měly především propagandistický charakter a teprve sekundárně kultovní (srov. královské nápisy, Behistún, Nahr al-Kalb, etc.). Panovníci dobře znali účinnost literátů a v římském klientelském systému patřila k velkému aristokratickému rodu kroužek básníků, šikovných pro literární oslavu Římanových činů. Později si honorace psala životopisy také sama. Básníkům „příživnictví“, jak bychom loyalitu literátů nezvali dnes, nijak nevadilo.

Zvláštní druh reklamní práce byla v Římu práce s diváky v circu a divadlech. Potrhlý císař Neró platil za podpůrnou práci během svých uměleckých produkcí šéfa skupiny pěti tisíc placených tleskačů čtyřmi sty tisíci séstertii (sic! – podle některých moderních přepočtů totiž platí, že 1 HS = 10 eurů) na jedno vystoupení.
Státní propagaci zastupovala např. symbolika na mincích a její vysoký obsah drahého kovu. Hellénská ražba v mezinárodním styku nahrazovala mj. dn. státní znaky a vlajky, které starý věk neznal.

Obchodní reklama se dělala, stejně jako po celá další staletí, především hlasitým verbálním projevem na trzích a po ulicích. Existovaly firemní štíty s realistickými výjevy z pracovních činností řemeslníků a kupců. Hostince se rozlišovaly stejně, jako dnes: U slona, U velkého lva, U meče, U jestřába. 
Z Pompéjí pochází prostá oslava tržní ekonomiky: „SALVE LVCRVM“.

Pro zajímavost: neonovou kresbu ve skleněné trubici, budoucí světelnou výzdobu nočních měst, si dal 19. ledna roku 1915 patentovat v Paříži George Claude. 1. července 1941 ve 22.10 hod. na newyorské stanici WNBT se stala prvním televisním reklamním spotem na světě upoutávka na hodinky Bulova. 

S. Propertius, básník§ 55, 50, 44, 16, 8

Propontis, tj. Předpontí, Před(černo)moří, gen. Propontidy, dn. Marmara, Marmarské moře v TR, moře mezi Helléspontem a thráckým Bosporem§ 710, 675, 628, 362, 358, 337, 302, 264, 184, 72-, 133+, 211+, 269+   

propuštěnci, v Římě při censu; viz pod otroci§ 217, 168

Propylaion akropolské v Athénách; jinak obecně sloupový vstup§ 507, 478, 437, 432, 17 

Propylos z Hérákleie Pontské, s. Brithagorův§ 70

Prosecco§ viz Pucinum

Proserpina, Persefoné/Proserfoné, manž. Dítova/Plútónova, vládkyně podzemí§ 249, 17, 313+ 

proskripce v Římě, próscriptiónés, »veřejné vyhlášky«, jimiž byly seznamy politických nepřátel v občanských válkách, kteří z vůle vítězů propadli majetkem a hrdlem; přesné a jmenovité počty obětí známy nejsou. Lat. próscriptió je řec. prografé§ I.: 87/cinnána pr.; II.: 82/sullána pr., zde způsob "vypsání"; III.: 43
proskripce, v Alexandreji§ 55

proskynésis, tj. „připolíbení“, od proskynó/poslat polibek, podle hellénského rítu hluboká úklona, pokleknutí či pád na zem před bohy v chrámech, při němž políbena zem, nohy či lem šatů kultovních soch (zvyk líbání kultovních předmětů přešel i do křesťanského monotheismu)§ 328-, 287+ 

V orientálních civilisacích byla proskynése součástí pozdravu podřízených mocným, tzn. nejenom panovníkům (Egypt, Mesopotamie, Persie, Foiníkie, Palaistíné atd.). Peršané sobě rovní se při pozdravu líbávali na tvář i ústa. V Číně za dynastie Čching/Qing jmenována prosk. kchou tchou/koutou, zrušena republikou 1912. Římská obdoba proskynése byla salútátió, ranní pozdrav a audience klientů u svého patróna. 

Hellénská politická kultura neznala proskynési jako projev poddanosti k mocnějšímu a nikdy se v hellénském světě ani neuchytila. Hellénističtí panovníci ji v naprosté většině od Hellénů nevyžadovali, domorodé obyvatelstvo ji praktikovalo tak jako tak. Poníženou prosbu žadatelé vyjadřovali objetím kolen sedícího levou rukou a pravou uchopením za bradu. Při příchodu autorit společnost vstávala. Doložena prosk. v Mesopotamii s pravou rukou na ústech, levou skříženě přes břicho, pozdrav společensky vyšší osoby ve stoje. 

První, kdo se o zavedení pr. u "západního" dvora pokusil, byl Alexandros Veliký. O padnutí na kolena před panovníkem se u Římanů pokoušeli Caligula, Neró, Domitiánus či Commodus, ale zdomácnělo až v době Sevérovců (ale odmítl Sevérus Alexander). Natrvalo bylo zavedeno až »Pánem a Bohem« Diocletiánem.

Políbení ruky poprvé v Evropě užil Domitiánus, ale v opačném gardu: místo polibku nastavil ruku k políbení své milence. Políbení nachového roucha císaře zavedl Diocletiánus. Předtím byl císař, až na výjimky, zdraven jako všichni vysocí úředníci. Máximinus nastavoval jako první z Evropanů ruku k políbení, někdy dokonce kolena a nohy. Ostatně měl při své výšce měl velikou nohu a jeho boty se staly příslovečné: velkým a hloupým lidem se dlouho říkalo caliga Máximiní, Maximinova bota. K tomu viz také pod princeps.

Ruku k políbení podával Gallienus, a to ženám. Ovšem dával jim za to peněžité dary. O polibku mužů na ústa jako pozdravu viz tam. Líbání nohou se mezi křesťany částečně udrželo na Tonga, jediné monarchii v Tichomoří začátkem 21. století (král Taufa´ahau Tupou IV.). Líbání rukou přetrvalo v Evropě u křesťanských církevních hodnostářů, padání na zem před panovníkem a líbání rukou běžné v arabských monarchiích, v hinduistickém Nepálu i buddhistickém Thajsku, incl. proskynése s plazením před panovníkem.

Prosláos ze Sikyónu (Proláos?), fýlarch v Psófidě§ 219 

Prosópis, eg. Sechem, m. v záp. Deltě, nomos a o. Prosópités, Prosópitis, obě toponyma dnes neidentifikovateln᧠454, 453, 285

Prosper, comes na východu říše§ 354+, 358+ 

prostagma, královský „výnos, edikt“§ 315 (Antigona I.)

prostatés, úředník, někdy ve smyslu dn. president n. protektor§ 350, 167, 32, srov. pod epistatés

prostatai tú démú, úředníci ve Filippách Kárských§ 197

prostituce, prostitutky, viz sex, hostiny, kuchyně, ženy

Prótagorás z Abdér, sofista§ 490, 444, 420

Další dva Prótagorové nejsou v CSD: hvězdopravec a jistý stoik

Prótarchos, stratégos Koilé Syrie§ 163
Prótarchos z Alexandreie, eg. obchodník, o. Alexandra Zabiny§ 128
Prótarchos z Bargylií, epikúrik, scholarch Zahrady§ 250

Prótarchos z Délu, podnikatel§ 150

Próteás z Makedonie, s. Androníka či Andromacha a Laniky, kojné Alexandra Velikého, nauarchos§ 334 - 332, 324 

Próteás ze Zeugmatu§ viz pod Zeugma

prótéctórés, pr. domesticórum, "ochránci (domácích)", osobní císař. garda, zvlášt. jednotka dislokovaná i mimo dvůr§ 293+, 365+

Proterios z Kefallénie, neoplatónik§ 392+ 

Prótesiláos z Thessalie, dynasta, první Hellén padnuvší pod Troiou§ 479, 334

protesty pouliční, házení řepy§ 59+  

Próteus z Paria§ viz Peregrínos

Prothytés z Théb, démagógos§ 335

Protímos z Gortyny, s. Tímarchův, euergetés v Mykénách§ 195

Prótis z Fókaje, nauarchos a spoluzakladatel Massalie§ viz pod Massaliá
protivenství, pronásledování, persekuce křesťanů/lat. persecútió, řec. dióxis§ 36+, 49+, 90+, 95+, 111+, 177+, 202+, 235+, 249+, 251+, 257+, 302+, 303+, 311+           

protoaltajská jazyková skupina§ viz Altaj

protomongolská jazyková skupina§ viz Mongolové

prototunguské jazyky§ viz Tunguzové

Prótofanés z Magnésie na Maiandru§ 92 (Ol.)

Prótogenés z Borysthenu, s. Hérosónův, významný občan§ 200

Prótogenés z Kaunu, malíř§ 325, 304

Prótogenés, zločinný propuštěnec Gáiův§ 39+, 41+

Prótogenés, závodní vozataj, oblíbenec Héliogabalův§ 218+    

prótoklésia (pl.), výroční slavnosti ptolemaiovských vládců u příležitosti nástupu na trůn; jiné označení je anaklétéria§ 172

Prótomachos z Athén, strat.§ 406

Prótomachos z Boiótie, arch. spolku§ 234

Prótopachion, Próton Pachiŏn, mí. v Bíthýnii polohy nezn.§ 88

Prótothyás ze Skythie§ = Bartatua

provazolezci§ viz hostiny

provinciálové, hellénští§ 70

provincie, lat. próvincia, řec. eparchiá, první zřízené; viz též pod praeses, prócúrátor, próconsul, publicání§ 241, 227

Pův. ve významu "okruh služebních pravomocí a povinností, pověření", později přeneseno na správu určitého dobytého území; souvisí snad s víncere, zvítězit, dobýt, porazit. Ve smyslu tohoto výkladu ostatně po velkou část římských dějin postupovali správci provincií s publikány, výběrčími cel a daní: urvi během úřadu, co se dá. Zacházení s provinciály se neslo v duchu výroku onoho Kelta nutícího zaplatit Římany více než bylo dohodnuto: Vae victís, Běda poraženým!" 

Příkladem je slavný případ úřadování C. Verra na Sicílii v letech 73 – 70 v podání advokáta M. Tullia Ciceróna. Podle jeho údajů Verrés nejenže kradl umělecké předměty, tvrdě vydíral provinční honoraci všeho druhu (většinou římští občané), ale chamtivostí svou a svých přátel dokázal podlomit ekonomický potenciál provincie.

Místní statkáři totiž ve čtyřech nejúrodnějších částech Sicílie raději neobdělávali půdu, než aby odváděli vyšší dávky (což se dělo jistotně i všude jinde). Ze stovky majitelů půdy nechalo pole ležet ladem padesát devět! Nenažranost správců a jejich úředníků a přátel byla proslulá a byla také jedním z hlavních společenských problémů římského státu vůbec, který se nikdy nedokázal vypořádat se svou chudinou, lůzou, proletariátem, nedokázal při masové zaměstnanosti otrocké najít práci a příjem svobodné chudině, "lidu římskému". Ideologie občanské svobody totiž mimo jiné obsahovala zásadu, že svobodný člověk se neživí prací a pokud, pak nikdy ne ve prospěch někoho jiného.

Batón, vůdce delmatských Daisiátů, který vedl s Římany slavnou pannónskou či batónskou válku, řekl Tiberiovi, když se vzdal a byl poslán roku 9 n. l. do internace v odpověď na otázku, proč povstal: „Vy Římané neposíláte ke svým stádům za strážce psy a pastýře, ale vlky.“

Nezapomeňme však, že mnohdy sami „provinciálové“ nebyli svými lidmi oblíbeni, srov. rok očisty Hellady, kdy po sobě náhle zemřelo několik prořímských kolaborantů, a že zřejmě jen jeden sup škubal supa druhého. Častou kausou advokátů bylo v Římě zastupovat provinciály nebo naopak římské hodnostáře čelícím obvinění ze zneužívání úřední moci; provinciálové se domáhali náhrad škod na základě zákona o náhradách, navrácení peněz, dé repetundís. 

A to je stálo v Římě ještě hodně moc peněz navíc. Srov. případ Ptolemaia xii. Auléta, jemuž například Božský Iúlius půjčil na živobytí ve Městě a na hájení svých zájmů směřujících k uvedení zpět na alexandrijský trůn sedmnáct a půl milionů séstertiů! Když pak Caesar dorazil do Egypta a začal si opatřovat z chrámů a královského paláce zlato a cennosti na svůj dluh, byla z toho revoluce, neboť Alexandrijští nejenže nesnášeli mrzkého Auléta, otce Kleopatřina, který už tehdy nežil, také celou jeho famílii, neboť v úrodné zemi vládl hlad...

Do provincií odcházel správce na státní náklady, ale přesně vyčíslené je neznáme. Sevérus Alexander posílal správce provincií, praesides provinciarum, vybavené svou administrativou: dvaceti librami stříbra, stovkou zlatých, šesti mulami, po dvou mezcích a koních, po dvou oděvech domácích a venkovních, jednom koupacím, jedním kuchařem a mezkařem. Neměl-li legatus Augusti pro consule manželku, dostal milenku. Po skončení úřadu musel vrátit zvířata a kuchaře s mezkařem, ostatní mu zůstalo i s konkubínou. Když prý špatně nebo dokonce zle úřadovali, museli všechno vracet čtyřnásobně a ještě šli před soud.

V rámci provincií soužilo obvykle několik osad/colóniae římských občanů, múnicipií se samosprávnými institucemi a římským n. latinským občanstvím, několik svobodných měst, která nebyla tributárně povinována, města či ethnické entity federativní a velkou většinu tvořily obce odvádějící římskému státu poplatky. To vše platilo do roku 212+. 

provincie Římanů, jejich dělení koncem republiky§ 241, 59, 27, 23

Diocletiánus udělal ze 46 provincií sto, aby minimalisoval nebezpečí vzpour, a pospojoval je do dvanácti, později po 395 patnácti dioecésí, jejichž správci podléhali čtyřem praefectům praetorió (po jednom k tetrarchovi).

Diocletianova administrativní reforma (po Theodosiových úpravách po roce 395)

čtyři praefectury: gallská, italská a africká, illyrská a východní. Pod každého praefecta spadalo několik dioecesí, do nichž patřily provincie. V čele dioecesí a z velké části i provincií stáli vicárií, podřízení praefektů.

i. praefectus praetorio Galliarum spravoval gallskou dioecesi, viennenskou, hispánskou a britannskou

a. dioecesis Galliae: Belgica I a II, Lugdunensis I až III, Senonia (zvaná též Lugd. IIII), Maxima Sequanorum, Germania I a II, Alpes Graiae & Poeninae

b. dioecesis viennensis: Viennensis (pozd. Septem provinciae), Aquitania I a II, Novempopulana, Narbonensis I a II, Alpes maritimae

c. dioecesis Hispaniae: Tarraconensis, Carthagienensis, Baetica, Lusitania, Gallaecia, Baleares, Mauretania Tingitana

d. dioecesis Britanniae: Britannia I a II, Flavia Caesariensis, Maxima Caesariensis, Valentia

ii. praefectus praetorio Italiae & Africae spravoval dvě italské a jednu africkou dioecesi

a. dioecesis Italiae suburbicariae: Tuscia & Umbria, Campania, Picenum suburbicarium, Apulia & Calabria, Lucania ; Brittii, Samnium, Valeria, Corsica, Sardinia, Sicilia

b. dioecesis Italiae annonaria: Flaminia & Picenum annonarium, Liguria, Aemilia, Venetia & Histria, Alpes Cottiae, Raetia I a II

c. dioecesis Africae: Africa proconsularis (Zeugitana), Byzacena, Numidia (za Diocletiana N. Cirtensis a N. militiane), Tripolitania, Sitifensis, Mauretania Caesariensis

iii. praefectus praetorio Illyrici spravoval dioecese pannonskou, dáckou a makedonskou (Pannonie a Dákie byly z diocletianovské tetrarchie náležející k východní polovině říše jediné, kteréí stály mimo vliv hellénismu a Theodosius I. je roku 395 převedl na Západ)

a. dioecesis Pannoniae: Pannonia I a II, Pannonia Savia, Pannonia Valeria, Dalmatia, Noricum mediterraneum, Noricum ripense

b. dioecesis Daciae: Dacia mediterranea, Dacia ripensis, Dardania, Praevalitana, Moesia I

c. dioecesis Macedoniae: Macedonia I a II (salutaris), Thessalia,Epirus vetus a nova, Achaea, Creta

iiii. praefectus praetorio Orientis spravoval celý zbytek říše, dioecese thráckou, asijskou, pontskou, východní a egyptskou

a. dioecesis Thraciae: Thracia, Moesia II, Europa, Haemimontus, Rhodope, Scythia

b. dioecesis asiana: Asia, Hellespontus, Phrygia Pacatiana, Phrygia salutaris, Insulae, Lydia, Caria, Lycia, Pamphylia, Pisidia, Lycaonia

c. dioecesis Ponti: Bithynia, Honorias, Paphlagonia, Galatia, Galatia salutaris, Cappadokia I a II, Pontus Polemoniacus, Helenopontus, Armenia I a II

d. dioecesis Orientis: Syria I a II, Phoenice I a II (Libanensis), Euphratensis, Osroene, Mesopotamia, Palaestina I a II, Palaestina salutaris, Arabia, Cyprus, Cilicia I a II, Isauria

e. dioecesis Aegypti: Aegyptus Iovia (později rozdělena na dvě), Aegyptus Herculea později Augustamnica (a rozdělena na dvě), Thebais (později rozdělena na horní a dolní, superior, inferior), Arcadia, Libya superior, Libya inferior (obě patřily původně do Cyrenaiky)

provokace, próvocátió, 1. odvolání, viz zákony, legés, 2. výzva na souboj před nastoupenými šiky k bitvě§ 455

provolání (makedonského) krále vojskem§ 283

 

Proxeneidés z Athén§ arch. 203

Proxenidés z Knidu, proxenos v Ath.§ 414

 

proxeniá, proxenos, „ochránce cizinců“, obvykle některý z významných občanů státu, starající se o návštěvníky z jiného státu a hájící zájmu tohoto státu ve své vlasti, srov. dn. konsuly a residenty; z xeniá, přátelství.

Porušení pravidel znamenalo nejvyšší bezectí. Jistý Arthmios ze Zeleie v Tróadě byl athénským proxenem. Ale protože přinesl „médské“ zlato na Peloponnésos (zřejmě někdy po roce 476, viz tam), byl zbaven všech poct a dokonce prohlášen v Athénách nepřítelem. O proxenii, vyslancích atd. viz pod diplomacie 

Proxenos z Athén, proradný přítel Deinarchův§ 360

Proxenos z Tegeje§ 1. bojovník za jednotu Arkadie, 370; 2 (?). oikistés Megalopole, s. č. 1 (?), 370 

Proxenos ze Syrákús, b. Hermokratův§ 408 

Proxenos z Athén, strat.§ 338
Proxenos z Hypat, vůdce démokratů§ 174

prsten, daktylios, též s diadématem jako říšské insignie§ 304, 258, 216, 164, 106, 91-, 251+ 
Nosí ho lidé podle Hellénů na paměť osvobození Prométhea z kavkazského ukování. Nicméně v Homérovi o prstenech zmínka není. Známa je z Hérodotova podání pověst o Gýgově prstenu. Platón dává Sókratovi v Ústavě vyprávět pověst o lýdském králi pohádkověji: Gýgův prsten, když se otočilo kamenem, majitele zneviditelnil. Je to první „neviditelný“ prsten v literatuře. Římské elity nosily prsteny za republiky jako stavovský znak, než se staly módou. Zprvu byly železné, později zlaté. Ze šlechticů jako jediný rod nenosili prsteny Quinctiové. Za raného príncipátu si otroci dávali prsteny zlatit a zlatem zdobit, zvyk, který se rozšířil ze Samothráky. Zásnubní prsten/ánulus prónubus údajně vymyslel Stephanus I., č. Štěpán, jeden z raných římských biskupů (254-257), aby zvýraznil nerozlučnost křesťanského manželského svazku. 

Prúdentius, celým jménem Aurélius Prúdentius Cléméns, křesťanský literát§ 348+  

průjem, diarrhoiá, alví prófúsió, déiectió, osudem města§ 591, 58 
průkaz, totožnosti, osobní, identifikační karta§ viz pas
průplav§ 628, 483, 480, 280, viz pod Isthmos, diolkos, Akté/Athós, mosty a Suez, kanál

Nejstarší říční průplav či průplavový systém dal na Nilu u Asuánu vykopat král Merenre I. (vládl 2283 do 2278), aby ulehčil přepravě lodí přes peřeje. Roku 1871 za krále Sesóstrida III. byl u Asuánu opět vyhlouben kanál či průplavový systém, původně vykopaný v VI. dynastii, a opatřen ochrannou zdí. 
Xerxovým veledílem byl průplav prokopaný pod horou Athós, viz rok 483. O korinthském Isthmu viz s. v. Přes asuánské peřeje tak mohly proplouvat také válečné lodě. Srov. pod kanalisace a zdi. O průplavu od pélúsijského ramene Nilu přes Hořská jezera do Rudého moře a o suezském viz rok 517 a hlavně 280, srov. rok 25. O Isthmu viz s. v. 

Nejdelší umělou vodní cestou světa je Císařský kanál či Velký, Ta jün-che (Da Yunhe), z pekingské čtvrti Tung-čou (Tongzhou) na jih do města Chang-čou (Hangzhou) pod Šanghají v provincii Če-ťiang (Zhejiang). Má dvacet čtyři zdymadla a přes šedesát kanálů, dlouhý je 1794 kilometrů. Kříží cestu pěti velkým řekám: Chaj-che (Haihe), Chuang-che (Žluté), Chuaj-che (Huaihe), Jang-c´ a Čchin-tang (Quintang) a vede šesti provinciemi.

První úsek se stavěl od roku 486 za dynastie Wu v provincii Ťiang-su (Jiangsu) severně od řeky Jang-c´. V letech 605 – 610 císař Jang-ti (Yang Di) nasadil do práce miliony lidí a položil základ Velkého kanálu. Dokončen byl až roku 1291. Vedle Velké zdi je průplav nejznámější stavitelské dílo Číny; dnes však na mnoha místech vysušené.

Císař Galérius (293, resp. 305 – 311) dal vykácet velké plochy lesa v Pannonii, aby získal půdu pro stát. Také údajně spojil kanálem jezero Pelso/Peiso, dn. Blatenské/Balaton, Plattensee s Dunajem (pokud se pod jménem Pelso neskrývá Neusiedlersee, jezero Neziderské).

Prúsa, P. epi/pros tó Olympó, lat. ad Olympum, m. v Bíthýnii založené Hannibalem, dn. Bursa§ 186, 130, 72-, 350+  

prúsiás, druh poháru§ 149

Prúsiás, jméno králů Bíthýnů:§
Prúsiás I. Chólos/Chromý§ 239, 229, 220, 216, 211, 208, 205, 202, 190, 186, 184 - 182, 102, syn Ziaélův, o. Prúsiy II.
Prúsiás II. Kynégos/Lovec§ 239, 212, 182 - 180, 172, 169, 167, 165, 160, 156 - 154, 149, syn Prúsiy I., manž. Apamy IV., o. Níkoméda II.
Prúsiás Monodús/Jednozubý, b. Níkoméda II.§ 149, 66 

Prúsiás, s. Níkoméda I. s Ditizélou, b. Ziaély a Lýsandry§ 246

Prúsiás, m. v Bíthýnii, sídelní m. vládnoucí dynastie, předtím Kieros (též P. pros tó Hypió potamó, P. ad Hypium čili P. nad Hypiem), dn. ruiny při obci Konuralp v TR§ 627, 281, 280, 277, 186, 184, 72, 47-, 257+, 347+  
Prúsiás Přímořská/ad Mare§ viz Kios

Prut§ viz Gerasus

průvlak, průvlaka§ viz diolkos

průzkum veřejného mínění§ viz volby

prylis§ viz telesiás

Prymnis, Prúmnis z Korinthu, k.§ 1103, 958

prytanis či prytaneia v Athénách, „předseda, předsednictví“ v radě státu§ 514, 508, 406 

Trvala desetinu roku po jednotlivých fýlách, jejíž příslušníci ´prytanovali´ po padesáti vylosovaných - nejvyšší státní instituce ath. státu, jejíž sídlo se nazývalo prytaneion, „úřad vlády“; na Chiu epónymní úředník, jinde nejvyšší volený úředník. Athénští prytanové se vyznamenávali i mezi sebou. Sněmovní dekret z 29. pyanepsiónu archonátu Glaukippova/listopad 273 uděloval zlatý věnec prytanům z fýly Antiochidy za zbožnost a za to, že ze svého platili obřady v různých chrámech za zdar všeho athénského lidu. 
prytanové, v Korinthu, nejvyšší úředníci doživotní namísto králů§ 780, 766 

prytanis na Rhodu§ 187

Prytanis, gen. Prytanida, k. v Kimmerijském Bosporu, z rodu Spartokovců (I.)§ 310, 309, syn Pairisada I.
Prytanis z Pantikapaia (II.), z téhož rodu, b. Spartoka IV.§ 215

Prytanis ze Sparty, k.§ 980, 931, 775
Prytanis z Karystu, peripatétik a diplomat Antigona III., autor první ústavy Megalopolských§ 275, 229, 217

przeworská kultura§ 150