Kimové, rytíři korejské bídy

Nejodpornější diktatura planety se omladila. Před vánocemi 2011 zemřel despota Kim Čong-il, teď se chopil vlády korunní princ a jeho nejmladší syn Kim Čong-un. 

Naposledy se „Milovaný“ vůdce svým Severokorejcům ukázal v prosinci v pchjongjangském supermarketu na třídě Osvobození, Kwangbok. Když viděl hromady zboží v regálech a vitrínách, tvář se mu rozjasnila spokojeným úsměvem, jak pravila státní tisková agentura, až prohlásil: „Hřeje mne to u srdce, i když je právě taková zima.“ 

Bylo to pravděpodobně poslední moudro, které o pozemských statcích, a to v objemu tak asi okresní samoobsluhy z dob vlády dr. Husáka v Československu, diktátor Kim Čong-il (69) pronesl. Při inspekční cestě obrněným vlakem nemocemi prolezlého muže 17. prosince postihl infarkt a rychlá smrt. Tvrdí to oficiální verse. 

Stejně jako jeho otec, zakladatel dynastie „Severních Kimů“ Kim Ir-sen, také Kim II. cestoval na delší túry pouze vlakem. Kim I. s ním například v osmdesátých letech dorazil za velké pozornosti zaměstnanců hlavního nádraží do Prahy, což je nepochybně dodnes korejský vlakový rekord. 

Hromy a blesky

Kim II. vyřešil své dědictví teprve loni, třebaže od svého otce věděl dvacet let, že se jednou stane jeho nástupcem. Došlo k tomu roku 1994 a vděčný syn postavil otci mausoleum, v němž nyní rovněž spočine. Dech smrti poprvé zavanul Kimovi II. do tváře v srpnu 2008, kdy po prvním infarktu ochrnul a více než rok se na veřejnosti neukazoval. 

      Před pohřbem minulou středu a čtvrtek snášela státní agentura KCNA světu důkazy o tom, že i nebesa truchlí nad vůdcovou smrtí, jako například neobvyklými oslňujícími modrými záblesky s hromem 22. prosince. Přechod moci v rámci dynastie byl ukončen před pohřbem. Kondolenční zástupy provinčních satrapů a úředníků správy už doprovázela výzva: „Dokončeme revoluční proces čučche pod vedením soudruha Kim Čong-una.“

Generál Kim III., který nikdy nebyl na vojně, nejmladší ze tří synů Kima II., se ještě před pohřbem proměnil z „našeho soudruha“ a „velkého nástupce“ v předsedu ústředního výboru totalitní Dělnické strany. Vzhledem k tomu, že byl otcovým místopředsedou partajní vojenské komise, jako její předseda je i pánem nad skutečnými vládci Severní Koreje, nad armádou.

Mládí Kima III. je sice na asijské poměry nápadné, nikoli ale měřeno velkými historickými vzory. Vždyť Alexandros, toho jména třetí král Makedonců, v osmnácti rozhodl bitvu s Hellény a ve dvaceti se stal otcovým slavným nástupcem; Kimovi III. už táhne na třicet.

Nový despota nezahájil vládu tažením proti úhlavnímu nepříteli, ale péčí o svůj lid. Rozdal obyvatelům Pchjongjangu ryby, jak si přál Kim II., když zjistil, že jich je na trhu málo. V pravoslavné Byzanci by Kimův čin doprovázelo vyznání: „Bůh je veliký a jeho díla jsou podivuhodná.“ Sám je totiž něco jako bůh sestoupivší na zemi.

      Lid v Koreji přitom nevládne ani formálně. Státní ideologie čučche, originální odvar totalitního marx-leninismu (viz box), má jinou hierarchii. I v truchlení: „Armáda a lid byly zasaženy nejhlubším zármutkem z neuvěřitelné zprávy,“ zněla formulace v nekrologu.

Nákupčí a horníci

Lid ovšem na armádu a tyranskou dynastii dře spolehlivě. Od skonu Kima II. podle informací ministerstva uhelného průmyslu vzrostla za tři dny významně těžba uhlí. Horníci prý překonali smutek nad velkou národní ztrátou a splnili poslední příkazy Kima II. na zvýšení těžby: denní kvóta je nyní plněna na 170 procent díky zvýšení efektivity při práci na čele porubů. Rychlost tunelování se zvýšila v revíru Tuk Čang o 1,4krát. 

      Děd i otec nového vládce byli vyhlášenými vynálezci, autory stovek knih, umělci, sportovci, zemědělci, zahrnutí nejbizarnějšími orientálními formami kultu osobnosti. V jejich uctívání se snoubí nedostižné cimrmanovství s brutalitou bezmezné moci. Okázalé otrocké projevy smutku zvýrazňovaly skutečnost, že zemřela jedna z největších bestií moderních dějin. 

      Na rozdíl od tuzemského Cimrmana je kimovská dynastie ve světě známa velkým apetitem po luxusu, požitkářství z jídla a pití. Drží si po světě speciální nákupčí, kteří pchjonjangský dvůr zásobují vším, co si vládci přejí. 

      Snad má pravdu firma Hennessy, že Kim II. byl nejlepším asijským zákazníkem její nejdražší koňakové značky Paradis. Mezi jeho chorobami se také uvádělo selhání ledvin... Kim III. se zatím do dějin požitkářství nezapsal, i když ve spekulacích kimologů má obézní mladý vůdce už teď z nezdravé životasprávy údajně cukrovku (jako jeho otec). 

      Jeho prvním vpravdě státnickým činem bude organisování velkých oslav nedožitých sedmdesátin Kima II. v únoru a stých narozenin Kima I. v dubnu. Jeho děd kdysi předpověděl, že Severokorejci budou v této době silným a blahobytným národem. Místo toho nejsou prokletí Kimové schopni ani nasytit své poddané.

Prokletá severní říše

Jeho velké myšlenky a velký hlad bude symbolisovat dostavba mrakodrapové pyramidy o 337 metrech v Pchjongjangu, hotelu Njung-jong (Ryungyong), který se začal stavět za jeho života roku 1987. 

      Hotel se 105 patry a třemi tisíci pokoji byl na Kimy drahý a dlouho stála jen holá stavba. Je riskantní investicí egyptské telekomunikační společnosti Orascom koptského a evropsky vzdělaného podnikatele Nadžíba Sávírise, která dostala rovněž licenci na stavbu a provozování mobilní sítě. Vlastně dvou sítí: jedné pro kimovskou kleptokratickou elitu s možností volat do zahraničí a druhou pro bohatší ze Severokorejců bez této možnosti, jakési intramobilové sítě.

      Rozdělená Korea patří mezi nejohavnější pozůstatky studené války. Nikde jinde s výjimkou Kuby dobité sourozenci Castrovými nelze získat o přednostech parlamentní demokracie a otevřeného trhu tolik důkazů jako na severu trápené Koreje. 

      Přitom Sever býval před válkou v letech 1950-1953 bohatší než Jih. Dnes je Korejská republika patnáctkrát hospodářsky silnější v přepočtu na hlavu než severní Korejská lidově demokratická republika. 

      Veřejné práce a stavby se provádějí středověkým způsobem roboty „na panském“: rodiny mají nařízeno například měsíčně dodat určité množství štěrku, oblázků, zarovnávat terén, vše zdarma. 

      Zemi pustoší záplavy, zimy, neúroda a z nich hladomory. Komunisté udržují Korejce v neuvěřitelné bídě a v hořce groteskní zaostalosti. Odhaduje se, že v koncentrácích žije na dvě stě tisíc lidí: „politických“ i těch ostatních. Kim Ir-sen, zakladatel jediné panovnické dynastie, která kdy vzešla z plodných myšlenek marx-leninismu, stanovil, že za chybu musí pykat rodina do třetího kolena. 

Rudá věčnost

Když roku 1994 zemřel, byl synem zbožněn a od roku 1996 opatřen funkcí „věčného předsedy-presidenta“; je jediným mrtvým panujícím panovník. 

Na 24 milionů Severokorejců drží úzká skupinka jako rukojmí v odzbrojovacích vyjednáváních se Západem: „Jejich srdce zahřívá otcovská láska Kima II., který jim zařídil šťastný život,“ pravívala komická mluva KCNA o jeho dobrotě vůči poddaným. 

      Severní Korea zůstává dokonale izolována. Většinu údajů není možné ověřit. U uprchlíků, kterým se podařilo dostat na Západ přes komunistickou Čínu, protektora pchjongjangského režimu, vyvstává nebezpečí, že své informace přizpůsobují tomu, co by média chtěla slyšet. 

      Kromě toho odhadují pracovníci humanitárních organisací, že jeden ze tří bodrých Severokorejců je špicl. Ve styku s cizinci a při výjezdu prověřených činovníků jezdí jen ve dvou: aby se navzájem hlídali.

      Nominální hlavou Severní Koreje je sice od roku 1998 předseda formálního parlamentu Kim Jong-nam (83; není příbuzný), ale vládne rodina jiných Kimů. Kim II. měl na západě pověst playboje. Možná to byla zlomyslnost jihokorejské rozvědky: proslul aférami se ženami, ale s žádnou nebyl spatřen, miloval filmy a režíroval, ale nikdo od něj nic neviděl a prý rád nakupoval v Číně, ani tam ho při tom nikdo nespatřil. 

Kimové, Clapton a basket

Kim I. měl s manželkou Kim Čong-suk (zemřela již roku 1949) Kima II. a dceru Kim Kjung-hi (65; Kyung-hee/hui), která se provdala za dnes asi nejvlivnějšího muže režimu Čanga Sung-teka (65; Jang Song-taek). Jejich přítelem je podle kimologů náčelník genštábu „času“ (snad: vicemaršál) Ri Jong-ho (69; Ri Yong Ho), který byl v posledních letech soustavně viděn po boku Kima II.

      Zesnulý vládce byl ženat čtyřikrát, má tři syny ze dvou manželství, dceru a údajně několik nemanželských dětí. Z manželství s herečkou Sung He-rim (Hae-rim/Hye-rim), která zemřela v jedné z moskevských nemocnic roku 2002, je nejstarší syn Kim Čong-nam (38). Sňatek Kima II. s důstojnickou dcerkou Kim Jong-suk (Young-sook) zůstal asi bezdětný. 

      Se třetí manželkou, tanečnicí Ko Jong-hi (Young-hui/hee) narozenou v Japonsku, která zemřela roku 2004 ve věku 51 na rakovinu také v Moskvě, má syny Čong-čula a Čong-una, Kima III. Od poslední manželky Kim Ok (47), své tajemnice, nemá potomky. S kým měl dceru Kim Sul-sung, není známo, ani to, je-li to vůbec jeho dcera; některé spekulace uvádějí za matku Kim Jong-suk. 

      Nejstaršího z diktátorových synů Čong-nama (40), který chodil do švýcarských a ruských škol, roku 2001 Japonci deportovali, když ho čapli na cestě do tokijského Disneylandu s padělaným dominikánským pasem. Žije v Makau a má pověst hráče, a otgec ho vyškrtl z nástupnictví. 

      Kim III. byl podle zjištění listu Washington Post v letech 1998-2000 žákem veřejné školy v Liebefeldu poblíž Bernu pod jménem Pak Un. Vydávali ho za syna jednoho ze zaměstnanců severokorejské ambasády, jak se spolužáci později rozpomínali na televisního diváka amerického basketballu. Zpátky doma v letech 2002-2007 prý absolvoval vojenskou akademii.

      Starší bratr Kima III. Čong-čul (30), údajně fanoušek Erika Claptona, navštěvoval soukromou anglickou International School of Berne nedaleko velvyslanectví pod jménem Pak Chol. Sourazenci Kima III. nebyli členy „národního pohřebního výboru“ a v novém režimu asi nic znamenat nebudou. 

Vyhrál nejmladší 

Podle japonského kuchaře suši, vystupujícího pod jménem Kendži Fudžimoto, který po návratu do vlasti vydal roku 2003 knihu Byl jsem kuchařem Kim Čong-ila, je Čong-ul „holčičím“, avšak Čong-un typem vůdčím, nekompromisním, jako by otci z oka vypadl. 

      Až do roku 2010 mladého prince Korejci neznali. Pak ovšem na povel se školáci učili oslavné písně a vojáci skandovat nový pozdrav „Z celého srdce si přejeme, aby byl chráněn mladý generál Kim Čong-un, generál jitřní hvězdy, který zdědil krev Pektu!“ 

      Pod touto horou na korejsko-mandžuské hranici se v kimovské mýthologi Kim II. narodil a nikoli na ruské Sibiři, jak praví notářské záznamy.

      27. září 2010 vládce Kim Čong-il soudruhům na prvním sjezdu Dělnické strany v Pchjongjangu po třiceti letech vyjevil, komu z rodiny dal důvěru, aby vedl lid na cestě věčnou revolucí. Na vojenské přehlídce k 65. výročí partaje 10. října stál s otcem na tribuně v Pchjongjangu otylý mladík v civilu, nedávno z vojína povýšený na generála. 

      Otec Kim II. druhého dne navštívil se synem Kimem III. mausoleum zakladatele Kima I., čínský president Chu Ťin-tchao pozval oba do Pekingu a tím bylo Čong-unovo dynastické povýšení uzavřenou věcí. 

Nejstarší ze synů Kim Čong-nam hovořil ve stejný okamžik v Pekingu s reportéry japonské stanice Asahi. Řekl jim, že osobně není pro dědičné nástupnictví ve třetí generaci..., „ale myslím, že je pro to nějaký vnitřní důvod. Je-li to tak, musíme to holt následovat“. 

Bez Číňanů ani ťuk 

Nikdo si nepřeje klid na severu Koreje více než Číňané. Vpád uprchlíků z Koreje do Mandžuska by vedl k nepokojům a případná válka s jihem Koreje by asi vedl ke zhroucení ideologicky blízkého souseda. Jižní Korea je k tomu jedním z největších hospodářských partnerů Číny a vedle Japonců jedním z největších investorů. 

      Sjednocená Korea pod jižním vedením by nebyla příjemným sousedem ani pro Číňany ani pro Japonce. Pro Číňany i Rusy není přijatelná americká vojenská přítomnost v regionu. Nikdo si neumí představit, že by se do sebe sever s jihem Koreje pustil. Proto se všichni obávají konstelace, která na Dálném východu nikdy nebyla, aby na tak malém prostoru sousedily čtyři hospodářsky silné státy. 

      Pro sousedy, kuriosní konstatování, je existence zbídačené země vydírající nukleárními zbraněmi a prodejem raketové a atomové technologie příjemnější skutečnost než sjednocená Korea. 

      Kim III. je na armádní velení možná trochu silný tabák. Nevojensky vyhlížející vůdce věkově tak v hodnosti nadporučíka rozumějící ze švýcarské školy anglicky, francouzsky a snad i německy jim nemůže pasovat do žádné ze škatulek. Moc leží v rukou jeho tety-generálky, jejího generálského manžela Čanga a vicemaršála Riho. S jejich pomocí udělal Kim II. z chudobné země nukleární mocnost, kolem níž se chodí po špičkách.

      Že se za zády vládce kleptokratické říše dají hrát velké hry, připomíná Evropanům příběh filmového Jamese Bonda z roku 2002 Dnes neumírej: tam naopak vyváděli věci neuvěřitelné synové za zády otce-generála. Čertví, kdy tu bondovku Severokorejci uvidí.

exkurs 1: Čučche a songun

Tak trochu to připomíná zásadu „Měrou všech věcí je člověk“ (Metron chrématón anthrópos), jedno z hesel hellénské sofistické revoluce, která dala světu demokracii. 

S demokracií ale nemá Severní Korea pranic společného. Její ideologii čučche (juche, chuche) poprvé zmínil Kim I. v projevu 28. prosince 1955. Po Stalinově smrti opustil jeho deviantní formu třídního chiliasmu, dlouho přemýšlel a roku 1977 se čučche stala státní ideologií s svou první mezinárodní konferencí.

V čučche, „v podstatné věci, nezbytné součásti“, o všem rozhoduje člověk a kombinace moudrosti, lásky, práva a míru vede k nezávislosti, hospodářské a vojenské soběstačnosti. Roku 1995 přibyla v nejmilitarističtější zemi světa zásada songun, „armáda především“: vojáci jsou státem ve státě, ale vyšším. Armáda je hlavní silou revoluce a spojení lidu s vojáky vede k socialismu. Kim II. nemá žádnou vládní funkci, ale po vzoru čínského reformátora Tenga ovládá partajní komisi dozorující armádu.

Korejská podoba proletářského monotheismu klade zájmy národa nad zájmy mezinárodního komunistického hnutí. Beztřídní marxistickou společnost nahradilo mezitřídní přátelství. Zatímco marx-leninismus a maoismus jsou historicky omezené ideologie, čučche je věčný socialismus. 

Od roku 1997 platí úřední éra čučche začínající rokem 1912, kdy se narodil Kim I. Jinak se měsíce počítají podle kalendáře gregoriánského. 

Formálně existují vedle totalitní Strany práce (od roku 1925) ještě Sociálně demokratická strana a kupodivu Strana mladých přátel náboženství nebeské cesty (čchondogjo). Všechny se v duchu levičáckých diktatur sdružují do Demokratické fronty pro sjednocení vlasti (od 1946). 

exkurs 2: Korea lidová a demokratická

Na ploše zhruba bývalého Československa žije odhadem přes 24 milionů Korejců. Na jihu poloostrova v parlamentní demokracii žije na ploše asi 100 tisíc km2 50 milionů lidí.

1910-1945 japonská okupace Koreje

1945 porážka Japonců Rudou armádou, sever Koreje komunistický

1948 vyhlášení Korejské republiky na jihu a Korejské lidově demokratické republiky na severu

1950-1953 korejská válka s čínskou a americkou intervencí; trvá příměří s neustálými incidenty

1955 vyhlášení státní ideologie soběstačnosti čučche, Kim I. se rozešel se Sověty a přiklonil se k čínským maoistům

1972 nová „ústava“, zbožnění Kima I s rodinou

1994 zemřel zakladatel státu Kim Ir-sen (Kim Il-sung), Velký vůdce Kim I.; nástupcem jeho syn Kim Čong-il, Milovaný vůdce Kim II. 

1994 po rozsáhlých záplavách první velký hladomor; Jimmy Carter byl prvním z bývalých amerických presidentů, který sever Koreje navštívili (2009 Bill Clinton a 2010 Carter podruhé)

1996 Kim I. unikátně prohlášen „věčným presidentem“

2000 Kim Te-džung byl prvním jihokorejským presidentem, který navštívil sever (obdržel za to Nobelovu cenu míru); téhož roku ministryně zahraničí Madeleine Albrightová v Pchjongjangu

2003 zahájeny vleklé a přerušované šestistranné rozhovory o jaderném odzbrojení

2006 první nukleární pokus

2008 první infarkt Kima II. 

2010 torpedována Severem jihokorejská vojenská loď Čo-nan

2011, 17. prosince zemřel Kim II., který z chudobince planety vyrobil odstrašující nukleární mocnost, nastupuje Kim III. Čong-un

Vyšlo v TÝDNU 01/12

•

Generál generálů: největší vojevůdce dvacátého století

Pod velením Võ Nguyêna Giápa (102) porazili vietnamští komunisté tři velmoci a Vietnam přetvořili v regionální velmoc. Slavný generál zemřel 4. října 2013 v Hanoji

Osudy vítězů na polích válečných bývají kuriózní. Marxistický generál příjmením Võ, běžně jmenovaný Giáp, který triumfoval nad Francouzi a Američany, v posledních letech doporučoval prokapitalistické reformy a proti expanzi současných čínských maoistů stavěl spolupráci – s Američany.

Pod jeho velením porazila původně slabá a špatně vyzbrojená armáda tři světové velmoci a dosadila v sousedních zemích kolaborantské režimy. Ze své vlasti učinil regionální velmoc. Sám se stal generálem všech generálů, ojedinělý zjev dvacátého století.

Pocházel ze středního Vietnamu, kde jeho otec, vesnický učitel, vlastnil zemědělský pozemek; byl tedy z hlediska své ideologie vojevůdcem „maloburžoazního původu“. V Hue, sídelním městě Annamského císařství a středisku vietnamského buddhismu i katolicismu, chodil Giáp na francouzské lyceum. 

V Hue vyrůstal i Ngo Dinh Diem, jeho budoucí nepřítel a první prezident Vietnamské republiky známé jako Jižní Vietnam, jehož bratr byl zdejším arcibiskupem.

Revoluční marxistické myšlenky Giápa pozřely už v patnácti letech a v osmnácti byl poprvé zatčen za pobuřování. V Hanoji vystudoval Giáp práva a národohospodářství a živil se vyučováním dějepisu a zeměpisu. Odporoval francouzské okupaci Vietnamu stejně jako později japonské. Utekl do Číny, kde se roku 1941 podílel na založení Viet-minhu, ligy za nezávislost Vietnamu.

Pověřen vybudováním partyzánské armády řídil s americkou pomocí na severu Vietnamu válku proti Japoncům. V roce 1945 se stal ministrem vnitra ve vládě Vietnamské demokratické republiky. Když Američané dovolili Francouzům vrátit se do Indočíny, bylo po spojenectví. 

Od roku 1946 velel lidové armádě a jeho guerillová taktika vedla k porážce Francouzů vrcholící pádem Dien Bien Phu v květnu 1954. Do roku 1980 byl ministrem obrany a řídil válku komunistického severu proti Američanům a jejich jihovietnamskému spojenci. Američané uzavřeli se Severovietnamci 27. ledna 1973 v Paříži mír a do dubna téhož roku zemi vyklidili. 

Dobře vyzbrojený ale demoralisovaný Saigon ponechaný na holičkách padl o dva roky později. Vietnamci pak dosadili své režimy do Laosu a Kambodže.

Roku 1979 odrazili Vietnamci pod Giápovým velením vpád Číňanů. Šlo o poslední generálovo válečné vítězství. Od roku 1982 už nebyl členem ústředního výboru partaje, ale až do roku 1991 zůstal náměstkem předsedy vlády. Sté narozeniny slavil ve vojenské nemocnici. 

Vláda po něm pojmenovala prales při hranicích s Laosem, kde měl generál hlavní základnu za války s Francouzi.

vyšlo v časopisu TÝDEN 42/13

•